Zdravotní sestra/ošetřovatel

12
Evangelický měsíčník | ročník 89/2013 | cena 25 Kč | www.ceskybratr.cz
Profesní svět:
Zdravotní sestra/ošetřovatel
Když je někdo řadu let na chronickém oddělení, snadno
se sklouzne k tomu, že mu člověk začne tykat. Taky se mi
to stalo. Cit pro důstojnost a schopnost rozlišovat, kde za
pacienta převzít rozhodování, a kde ne, protože je dostatečně
kompetentní, to je to, co mě vždy zajímalo a co se snažím
kultivovat u personálu, který je mi svěřen.
Úplně normální práce, Jana Plíšková / 7
Rozhovor s vrchním ošetřovatelem z psychiatrie
Péče o klienty v domácím prostředí
Diakonie: Listopadová aukční setkání s uměním
Předvánoční recenze a upoutávky na dobrou četbu
Vánoční dárek: Reportážní DVD z oslav 400 let Bible kralické
|7
| 10
| 40
| 44
foto: Pavel Capoušek
ÚVODNÍK
3 Zdravotnictví nezná bratra – D. Ženatá
ÚVODNÍK
TŘINÁCT
4 Co musíš znát? – P. Filipi
BIBLICKÁ ÚVAHA
5 Štěpán – D. Férová
TÉMA
7 Úplně normální práce. Rozhovor
s O. Plecháčkem – J. Plíšková
10 Domácí péče – E. Černá
11 Nelékařská povolání – H. Svobodová
OTÁZKA NA TĚLO
13 Co hezkého jste zažili při pobytu v nemocnici?
CÍRKEV ŽIJE
19 Do Rumunska za Čechy, kteří mají maďarského
faráře – D. Ženatá
20 Bedřich Dušek – Pb+
21 Odhalení památníku Bible kralické v Lešně
– J. Čáp
23 Návykové Orkneje – M. Trgalová
24 K čemu může být pro faráře dobrá supervize –
M. Bárta
30 Nemusíme se loučit – M. Čejková
31 Farář Jaroslav Košťál se dožil devadesátky
– J. Lukáš
SURSUM CORDA
32 Ježíši, tvá jest památka – L. Moravetz
MOJE CÍRKEV
34 Z rozhovoru církve o samofinancování 5
– P. Stolař
38 O čem jednali zástupci seniorátů – A. Balcar
DIAKONIE
39 Listopadová aukční setkání s uměním
– P. Hanych
SLOVO
43 Ptáci – L. Ridzoňová
44 Vlak Sunset limited není černobílý – J. Ženatý
45 Vyhnání Gerty Schnirch – L. Ridzoňová
46 O dobrém nástroji z té pravé Boží kůlny
– Š. Grauová
Zdravotnictví nezná bratra
S
estřička v nemocnici, správně zdravotní sestra.
Přináší úlevu, někdy i útěchu. Setkává se v první
linii s bolestí, nemohoucností i touhou po záblesku
naděje u každého pacienta. Mám za to, že je to spolu
s učitelskou profesí snad nejtěžší povolání vůbec.
Ženy se do mužských profesí nabouraly už dávno. Slýchali jsme o traktoristkách a jeřábnicích. Ale
muž – zdravotní bratr, přestože ošetřovatelskou
práci také může vykonávat, stále jako by hledá svou
identitu. Bratříčka známe tak leda z Krylovy písničky „Bratříčku, zavírej vrátka“. Je-li muž v pozici
středního zdravotnického personálu, je ošetřovatel
či pečovatel. A když šéfuje oddělení, je to pan XY,
vrchní sestra.
V posledním letošním čísle Českého bratra se
v cyklu Profesní svět věnujeme právě zdravotnickým profesím. Rozhovor s vrchní sestrou Ondřejem
Plecháčkem nás zavede na psychiatrické oddělení,
v článku Kdo je kdo v bílém si pokusíme ujasnit,
s kterými zdravotnickými profesemi se dnes můžeme potkat a jakou školu je k tomu třeba vystudovat.
S koncem roku se hlásí ke slovu předplatné na
další ročník – příští rok to bude jubilejní devadesátý! Na straně 15 najdete potřebné informace a na
straně 49 kupón na dárkové předplatné, pokud
byste chtěli někoho předplatným Českého bratra
obdarovat.
Ačkoli se ukázněně snažíme držet počet stran
časopisu na čtyřiačtyřiceti, vánoční číslo je trochu
objemnější. Jednak jsme chtěli dát prostor více recenzím a upoutávkám na dobrou četbu, které by
pro vás mohly být inspirací při nákupu vánočních
dárků, jednak vzadu najdete (k vystřižení) booklet
k přiloženému disku. Více informací k reportážnímu
videu najdete na straně 15.
V adventu pořádá mnoho organizací i našich
sborů benefiční koncerty či dobročinné bazary. Přejeme všem hojné výtěžky na dobré účely, kreativní
přístup a radost z dobře vykonané práce.
Inspirativní čtení a pokojné vánoce přeje všem
čtenářům
Daniela Ženatá
3
TŘINÁCT
Co musíš znát?
Logika Heidelberského katechismu
P
ouhé tři věci mám podle katechismu znát,
abych mohl blahoslaveně žít i zemřít. Znát
pouhé tři věci potřebuji ke štěstí. Všechno
ostatní co znám nebo chci znát, mohu mít; zde
katechismus neklade žádnou závoru lidskému
poznání a poznávání. Jen říká, že k blahoslavenému životu dostačují věci tři. Které?
Zaprvé: Jak veliký je můj hřích a má bída. Zadruhé: Jak se mi dostalo vykoupení.
Zatřetí: Jak mám být Bohu vděčný za takové
vykoupení. Tyto tři věci jsou potom obsahem vý-
kladů katechismu a tvoří jeho osnovu. Heidelberský opouští obvyklé rozvrstvení katechismové
látky (Vyznání víry, svátosti, Desatero, Modlitba
Páně) a nahrazuje je jiným schématem. Jako první je jmenováno poznání vlastní situace. Ta je
líčena jako neblahá: veliký hřích a bída. Je opravdu podmínkou šťastného života poznání vlastní
bídy? Katechismus to předpokládá a nejedni
mu (i ostatním reformačním dokumentům, ale
i apoštolu Pavlovi v epištole Římanům) vytýkají
4
přílišný pesimismus v pohledu na člověka: Každý
je v hříchu a v bídě, a tudíž potřebuje vykoupení.
Když realisticky pohlédneme na dno svého
života, co tam spatříme? Hřích a bídu?
Katechismus však nevyzývá jenom a předně
k pohledu do vlastního nitra. Jeho výzvou není,
co prý bylo nápisem staré řecké věštírny v Delfách: „Poznej sám sebe.“ Vzápětí mluví o vykoupení. Ovšem o vykoupení již přece byla řeč:
v otázce první, ve které jsem vyznal, že patřím
svému věrnému spasiteli, který mě vykoupil…
K mému jedinému potěšení nestačí pohlédnout
na své dno. Ale vědomí, komu patřím. Teprve
potom a odtud mohu realisticky pohlédnout na
své dno. Taková je logika první i druhé otázky
katechismu.
Bylo by chybou (a bývalo chybou) chápat pořadí mezi poznáním bídy a vykoupením jako
logický, příčinný vztah podmínky a následku
– teprve když poznám svůj hřích a bídu, mohu
poznat vykoupení. A nejedno evangelizační kázání se v této logice pohybuje: Nejdříve nutno
člověka přesvědčit o jeho bídnosti, abychom
mu potom mohli nabídnout vykoupení v Kristu.
Ale je to jinak: Teprve když vím, komu patřím, poznám svůj hřích a bídu.
Zato mezi členem druhým (jak se mi dostalo
vykoupení) a členem třetím (jak mám být vděčen) je již vazba logická a přímá. Vděčnost je
odezvou na vykoupení. Dobré skutky, poslušnost Božího zákona (Desatero), ano i modlitba
jsou zahrnuty pod záhlaví „O vděčnosti“. Nepředcházejí vykoupení, nejsou jeho podmínkou, ale následují je jako výraz vděčnosti za
vykoupení již přijaté. To je významné, i když
nedoceňované specifikum tohoto katechismu
a celé reformované zbožnosti.
Pavel Filipi
BIBLICKÁ ÚVAHA
Štěpán
Štěpán byl obdařen Boží milostí a mocí a činil mezi lidem veliké divy a znamení.
Sk 6,8–15 a 7,54–60
Š
těpán byl jedním z jáhnů – diakonů, kteří byli
vybráni, aby sloužili u stolů. Měli se starat
o spravedlivé rozdělování jídla; aby jedni nebyli
zvýhodněni a druzí odstrčeni. Jedna věc je peníze
pro chudé získat a druhá, neméně důležitá, je
moudře je využít a rozdělit. A apoštolové – osvobozeni od těchto starostí – se měli i nadále plně
věnovat modlitbám a zvěstování Božího slova.
Práce Dvanácti (apoštolů) i práce Sedmi (jáhnů)
je zde nazvána stejným slovem: diakonia. Obojí
činnost je důležitá – práce kazatelská i práce
sociální – žádná z nich není upřednostňována,
obě vyžadují lidi „plné Ducha“.
A Štěpán takový byl. Čteme o něm, že byl obdařen Boží milostí a mocí, byl plný víry a moudrosti
a činil mezi lidmi veliké divy a znamení. Svým
zvěstováním i životem vydával svědectví o vzkříšeném Ježíši Kristu. A to se mnohým židům nelíbilo. Proto proti Štěpánovi vystoupili. Nejdříve
s argumenty v rovině věroučné a teologické,
a když jejich argumenty neobstály, začali Štěpána pomlouvat. Když nepomohlo ani to, rozhodli
se ho umlčet násilím. Nechtěli ho už poslouchat
ani se na něho dívat. Vždyť jeho tvář se podobala
tváři anděla! Přepadli ho a přivlekli před soud.
Štěpán pronesl na svou obhajobu řeč. Spíše
než obhajoba to bylo kázání, které nakonec
vyústilo v obžalobu těch, kteří ho vyslýchali.
Obvinil je, že Bůh jim poslal Mesiáše a oni ho
ukřižovali. Výsledek byl jasný – tváře zkřivené
hněvem, vztek, skřípění zubů, křik, zacpávání
uší a nelítostný rozsudek: ukamenovat! Všichni
se na něho vrhli a hnali ho za město.
A co Štěpán? Díval se vzhůru – k nebi. A „viděl
nebesa otevřená a Syna člověka, stojícího po pra-
vici Boží.“ Poznal, že Bůh je na jeho straně. Když
ho kamenovali, modlil se: „Pane Ježíši, přijmi
mého ducha.“ A naplněn Boží mocí, milostí a odpuštěním zvolal: „Pane, odpusť jim tento hřích!“
Pak zemřel. Štěpán svůj boj dobojoval a zvítězil.
Ježíš Kristus převedl Štěpána ze smrti do života.
Ale boj není u konce, pokračuje dál. Bible nám líčí,
jak ještě ten den byli pochytáni další křesťané;
ve vězení je vyslýchali a mučili.
Jedním z těch, kdo viděli Štěpána kázat, kdo
slyšeli jeho obhajobu a kdo skřípali vzteky zuby,
křičeli a zacpávali si uši a pak hnali Štěpána za
město a horlivě pomáhali při kamenování, byl
Saul. I za něho se Štěpán modlil, aby mu Bůh
odpustil hříchy. A Bůh to učinil. Přivedl tvrdého
a krutého Saula k víře a k pokání. Z urputného
pronásledovatele byl proměněn v horlivého vyznavače, který byl stejně jako Štěpán ochoten
pro Ježíše snášet i utrpení a smrt.
Bůh nám dal svého Syna. Přišel k nám o vánocích ve svém narození, ale ještě více se nám dal
a vydal ve své smrti na kříži. Mnozí znají zpaměti biblický verš: „Nebo tak Bůh miloval svět, že
Syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdo
věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný.“ Ježíš
Kristus byl vzkříšen. A zve i nás, abychom vstali z mrtvých a stali se Božími dětmi. Přijměme
tento Boží dar a dejme mu ve svém životě místo,
které mu patří.
Ježíši Kriste, otevři naše srdce, abys v nich
mohl přebývat, otevři naše ústa k chválení,
abychom tvé světlo nesli dál a šířili tvé slovo, až
naplní celý svět. Amen
Dagmar Férová, ordinovaná presbyterka
na obrázku: detail vitráže z katedrály v Bourges
5
TÉMA – Zdravotní sestra/ošetřovatel/pečovatelka
Modlitba
„Hle, jak oči služebníků k rukám jejich pánů,
jako oči služebnice k rukám její paní,
tak vzhlížejí naše oči k Hospodinu, našemu Bohu,
dokud se nad námi nesmiluje.“
Požehnej, Pane, rukám všech,
kteří slouží slabším, než jsou sami.
Ke kterým se otáčejí oči
s prosbou o pomoc.
Slituj se nad těmi,
kteří den za dnem musí
sami v sobě hledat slitování pro druhé
více než jiní.
Z domů bolesti a dočasných útočišť
nás spolu s nimi i s těmi, kterým slouží
přiveď do věčných příbytků
ve světle a slávě.
Amen
modlitba Tomáše Pavelky inspirovaná žalmem 123, kresba Lydie Férové
ROZHOVOR s Ondřejem Plecháčkem
Úplně normální práce
Vrchní ošetřovatel v Psychiatrické nemocnici v pražských Bohnicích
Ondřej Plecháček byl „farářským dítětem“;
dětství prožil na faře v Borové u Poličky, a to
v době, kdy na dalších blízkých sborech
působili Jan Keller, Bohdan Pivoňka, Tomáš
Bísek, Pavel Hlaváč; jejich rodiny tam tehdy,
v komunistickém bezpráví, žily velice semknutě.
Když bylo Ondřejovi 12 let, stěhovali se
s tatínkem na sbor do Mladé Boleslavi, kde se
později ve Škodovce vyučil automechanikem.
To ovšem ještě netušil, že autům se v životě
moc věnovat nebude. Jako vrchní ošetřovatel
teď dohlíží na chod pěti oddělení Psychiatrické
nemocnice Bohnice v Praze. Je mu 45 let,
s ženou Klárou mají dceru a dva syny. Já jsem ho
našla v jeho kanceláři v pavilonu s číslem 30.
Jak by se dala charakterizovat funkce vrchního
ošetřovatele?
Je to totéž jako vrchní sestra. Kolem tohoto
pojmu vznikl trochu terminologický zmatek –
ošetřovatel je normálně chápán jako nižší zdravotnický personál, nemá maturitu; k „sestře“
ovšem mužský ekvivalent neexistuje, takže se
ošetřovatel používá i tady v tom smyslu.
A jaké k tomu máte vzdělání?
Studoval jsem na naší teologické fakultě, ale
po dvou letech jsem odešel a začal pracovat
v léčebně jako ošetřovatel. Zde jsem absolvoval také náhradní (civilní) vojenskou službu,
v průběhu které jsem večerně vystudoval
střední zdravotnickou školu. Po ukončení
civilní vojenské služby jsem již pracoval jako
zdravotní „sestra“, později jako staniční ošetřovatel. V Národním centru nelékařských
profesí v Brně jsem si doplnil psychiatrickou
specializaci, potřebnou pro výkon práce staniční sestry. Kromě toho jsem ještě absolvoval
pětiletý sebezkušenostní psychoterapeutický
výcvik a vloni jsem dokončil bakalářské studium ošetřovatelství potřebné k tomu, abych
mohl být vrchním ošetřovatelem.
A od kterého roku tu jste?
Od roku 1991.
Léčebna se přejmenovala na nemocnici, co si o té
změně názvu myslíte?
Je to věc spíš „kosmetická“. Ale vcelku s tím souhlasím. Týká se to známé destigmatizace, ale jde
i o rovnocennost vztahů s jinými nemocnicemi;
léčebny totiž z hlediska pojišťoven dělají jen
následnou péči. Ale přitom tady máme akutní
příjmy.
Kolik se sem vejde pacientů?
Kolem tisícovky, přesně to nevím. Zdejší péče
se principiálně rozděluje na akutní a následnou.
Přičemž k akutním oddělením patří kromě
klasických psychiatrických i oddělení gerontologická a oddělení závislostí. Následná péče
se ještě zas rozděluje na péči prvního, druhého
a třetího typu.
Následná péče prvního typu znamená pobyt
od 50 dnů do jednoho roku. Druhý a třetí typ
jsou od jednoho roku dál. Velká nesnáz je ovšem
v tom, že na té „dvojce“ a „trojce“ zůstávají lidé,
které prostě není kam jinam dát. Já jsem sem
nastoupil v roce 1991 a ještě dnes se tu potkávám
s pacienty, kteří tu byli už tenkrát.
Jak se tohle dá vysvětlit?
Samostatného žití nejsou schopni, léčebna se
jim stala domovem. Zkrátka se neví, co s nimi.
Domovy s psychiatrickou péčí pro Prahu jsou tři,
všechny jsou ale umístěny mimo Prahu a pořádná komunitní péče, umožňující žít doma, chybí.
A jak by se tedy dala popsat ta vaše funkce?
Mám na starosti pět pavilonů, v nichž jsem nadřízen staničním sestrám. Jde o úsek ošetřovatelské
péče – ve smyslu obsazenosti oddělení, starám
se o nové pracovníky, o jejich zaškolování, rozhoduji o tom, zda jsou schopni takovou práci dělat,
metodicky je vedu.
¥
7
Kdybyste měl nějak srovnat dobu, kdy jste tady
začínal, s dneškem, co byste řekl?
Změnilo se toho hodně. Tenkrát jsme tady byli
dva sanitáři a jedna sestra na 50 lidí! Navíc nás
nikdo vlastně nezaučoval. A v řadách personálu
bývali tací, kdo se chovali k pacientům hodně
nevybíravě a nás poučovali, jak máme být na
pacienty tvrdí a podobně.
Jak jste se s tím tehdy srovnával? Dva lidi na 50
„bláznů“, nechtěl jste radši utéct?
Já bych řekl pacientů. A utéct jsem nechtěl. Bavilo mě to. A taky pro mě byli důležití přátelé,
které jsem mezi kolegy měl. Samozřejmě že když
si dnes vzpomenu, jak jsem se sám k některým
pacientům choval – nafackoval bych si.
A spolu s jednou paní doktorkou vedeme ambulantní psychoterapeutickou skupinu.
Potýkal jste se někdy s agresivními pacienty?
Občas se to stalo – zklidnit někoho aspoň tak,
aby mohl třeba dostat injekci. Ale nebylo to často.
Pokud u někoho neklid nebo agrese hrozí, zkušená sestra to pozná a dokáže použít techniky,
které mohou neklid a úzkost pacienta zmírnit.
Pokud je to nedostatečné a nebezpečné, přemístí
se na oddělení, které je k tomu určeno a je na to
lépe vybaveno, i personálně. Tak je to třeba i na
oddělení ochranné léčby nebo tady naproti na
chronickém mužském oddělení. Ale tady to tak
není. My jsme otevřené oddělení.
Řekl byste nějaký příklad?
V 90. letech, hned po revoluci, byly poměry tady
najednou uvolněnější; brali jsme třeba lidi hodně
na propustky ven, do kina. A vzít jednoho z nejvíc chronických pacientů schválně do té nejluxusnější restaurace? Dnes mám za to na sebe
vztek. Málo citu pro věc. A zároveň jiná a dost
citlivá věc – když je někdo řadu let na chronickém oddělení, snadno se sklouzne k tomu, že
mu člověk začne tykat. Taky se mi to stalo. Cit
pro důstojnost a schopnost rozlišovat, kde za
pacienta převzít rozhodování, a kde ne, protože
je dostatečně kompetentní, to je to, co mě vždy
zajímalo a co se snažím kultivovat u personálu,
který je mi svěřen.
Jsou tady nějaké vstupní psychologické testy?
Nejsou a ani by nějak zásadně nepomohly. Lepší To znamená co?
je člověka vystavit tomu, jak se bude k pacientům Není zamčeno. Pacienti mohou chodit, kam chtěvztahovat. Pracovní poměr se uzavírá vždy nej- jí. I kdyby šli ven z léčebny, nikdo je nezastaví.
prve na dobu určitou a já ji ještě jednou až dvakrát prodlužuji. Teprve pak usoudím, zda s tím Stane se, že někdo uteče?
člověkem sepíšeme smlouvu na dobu neurčitou. Jistěže ano. Na oddělení je určitý denní režim
Samozřejmě že se o věci radím s příslušnou sta- – komunita, pak různé aktivity, na které pacienti
mají docházet, a odpoledne je čas na vycházky,
niční, která je tomu adeptu víc nablízku.
pak mohou i ven, když to ohlásí a dostanou propustku. Ovšem východ je otevřen, nikdo je tam
Není vám přece jen líto, že jste se s pacienty ve
nekontroluje.
smyslu toho blízkého kontaktu rozešel?
Já s těmi pacienty taky jsem – mám už dlouhá
léta na starosti centrum krizové intervence, A když tedy někdo opravdu zmizí?
kde sloužím na lince důvěry, navíc tam mívám Pokud není nebezpečný „sobě nebo svému okolí“,
noční služby; je tam pár lůžek pro krizové pobyty. tak se to bere jako jeho rozhodnutí a nechá se
8
to být. A pokud takhle nebezpečný je, hlásí
se to policii.
Existuje myslím jeden nešvar: rodina usiluje
o uznání nesvéprávnosti maminky, tatínka
v nějakém nedobrém zájmu – moct nakládat
s jeho majetkem, domem. A myslím, že se občas
povede dostat takového nešťastníka až do
léčebny. Je to tak?
Vím, že se to tak traduje, ale řekl bych, že dnes
se to už nestává. I když je pravda, že gerontologická oddělení neznám. Pojistky, aby se
tohle nedělo, ale jsou. Soudní znalec z oboru
psychiatrie nesmí být z toho zařízení, kde
přebývá dotyčný. A musí se přesně stanovit oblasti, kterých se potenciální omezení pacienta
týká. To rozhoduje soud rozsudkem, kterému
právě předchází znalecké vyšetření. Soud také
určí opatrovníka, který v oblastech, ve kterých
není schopen rozhodovat pacient, rozhoduje
za něho. Nakládání s majetkem a vedení účtu
musí být odděleno a jak pacient, tak kdokoliv
jiný může podat podnět ke změně opatrovníka,
pokud má pocit, že je pacient poškozován. A to
opět přezkoumává a rozhoduje soud.
Na chodbě na nástěnce jsem si všimla papíru
s „rozpisem úklidů“, to tedy patří k těm
„aktivitám“?
Ano, je to tak. Jenomže pracovních možností
valem ubývá. Byly doby, kdy pacienti pomáhali
v kuchyni, v prádelně…
jsou; patnáct postelí sice ne, ale deset ano.
Tahle oddělení jsou v místě, kterému se
i dnes říká kolonky. Kdysi byla totiž léčebna
úplně soběstačná, zásobovala jídlem i celou
Bulovku. A na konci areálu, kde je socioterapeutická farma, byl statek, který k léčebně
patřil. Pavilony tam umístěné se nazývaly
kolonie pracujících, proto kolonky. Léčebna
byla tenkrát rozdělena na část sanatorní a na
část méně majetných, a ti chodili na statek
pracovat. V pavilonu byli jen přes noc, proto
– účelově – ty pokoje s velkým počtem postelí.
Úpravy by to chtělo a my bychom je i rádi udělali, ale bojujeme s památkáři a s financemi.
Tady v zahradě je krásný kostel, jak je to tam
teď s bohoslužbami?
Je tu tým spirituální péče s širokým záběrem,
jeho členové dobře spolupracují, nevymezují
se podle svých denominací. Evangelické bohoslužby jsou každou středu, chodí sem farář
Ondřej Kolář z Kobylis.
A vy sám dnes někam do evangelického sboru
patříte?
Do Kobylis. Ale nemluví se mi o tom úplně lehko. Chodili jsme tam pravidelně, i naše děti;
za Jirky Štorka jsem byl členem staršovstva.
S tím jsme si rozuměli, farářské působení tady
v léčebně on hodně rozpohyboval. Dnes jsme
spíš nepravidelnými návštěvníky.
Nemáte někdy přece jen pocit, že byste chtěl
odejít mezi takzvaně normální lidi?
Lidi bych na ty normální a jiné nedělil. Pravda
je, že spousta lidí vidí práci v léčebně jako něco
mimořádného, ale ono to moc mimořádné není.
Je to úplně běžná sesterská práce. A odejít?
Jsem tady už dost dlouho, to se odchází těžko.
Teď tady začínáme s komunitním terénním
centrem, to je něco takového, kam bychom se
měli ubírat… Baví mě pracovat s lidmi, tvořit
týmy, a o dobrý tým v takovém centru hodně
jde.
Tady na chodbě se bavili dva pacienti, jeden,
Jistě že mě taky někdy přepadne pocit
asi nový, se ptal, kolik je lidí v jednom pokoji,
– úplně odejít, „pracovat rukama“, ale asi to
druhý mu řekl, že patnáct. To mě zarazilo.
Tady ne, většina pokojů je čtyřlůžkových, je- neudělám. Pořád mě to tady těší, jsem tu rád.
den pokoj na „třicítce“ je pro šest. Ale je pravda, ptala se Jana Plíšková
že na chronických odděleních velké pokoje
Proč už to není?
Protože jsou na příslušnou práci čím dál náročnější požadavky. Bezpečnost práce… A kuchyň i prádelna navíc v léčebně skončily, jídlo
i prádlo nám dovážejí. Je to špatně; byli jsme
do toho dotlačeni. Zároveň se ale posunuje i jakési uvědomění pacientů. Doba je jiná. Leckdo
z nich by se dnes ohradil – pracovat nebude, je
přece nemocný.
9
VĚTŠINA LIDÍ BY I V NEMOCI A NA SKLONKU DNŮ CHTĚLA BÝT DOMA
Domácí péče
Z naší praxe: Mnoho tváří péče v průběhu
čtyř let
O
manžele N. jsme se začali starat na podzim roku 2009. V té době se zdravotní
stav paní N. zhoršil natolik, že se nejen už
nemohla starat o domácnost, ale naopak sama
potřebovala pomoc další osoby. Pan N. na sebe
převzal všechny obvykle ženské povinnosti
a vyřizoval všechny záležitosti na úřadech
i objednávky u lékařů. Přitom však měl sám
zdravotní problémy. Drobný obětavý a vždycky
usměvavý pán se přišel zeptat na podmínky
našich služeb. Všichni jsme si ho oblíbili a začali chodit k oběma manželům na návštěvy.
Nejprve jsme jim vybavili domácnost potřebnými kompenzačními pomůckami. Všechny
změny jejich zdravotního stavu jsme prožívali
spolu s nimi a podporovali pána v péči o jeho
ženu. Po celou dobu jsme obdivovali jeho vytrvalost, obětavost, pokoru a trpělivost. Zdravotní stav jeho ženy se postupně zhoršoval,
pan N. ale statečně bojoval a pečoval o ni do
poslední chvíle.
Na podzim roku 2011 se zdravotní stav paní
N. zhoršil výrazně a hospitalizace byla nutná.
Její muž za ní do nemocnice pravidelně docházel a nás o jejím zdravotním stavu průběžně
informoval. Před vánocemi sám onemocněl,
a tak oba manželé leželi, každý na jiném oddělení, v Thomayerově nemocnici. Pan N. se
pravidelně belhal mezi pavilony, aby svou ženu
navštívil. Naši sociální pracovníci do nemocnice jezdili za oběma manželi na návštěvy.
Na konci roku 2011 se vrátili domů a my
jsme tedy opět začali s pravidelnou péčí.
V únoru ale paní upadla a zlomila si krček. Po
operaci zůstala ležet v nemocnici a nakonec
ji přeložili na LDN. Manžel ji zase celou dobu
věrně navštěvoval a pečoval o ni. I my jsme se
na ni zašli podívat.
V březnu 2012 paní N. zemřela. Její muž nám
zprávu sdělil telefonem, slyšeli jsme zřetelně
jeho neštěstí. Samozřejmě že jedna z nás šla
10
i na pohřeb. Panu N. stále pravidelně voláme,
abychom se ujistili, že je v pořádku a nic nepotřebuje. On se zase občas zastaví na návštěvu,
aby si popovídal a zavzpomínal. Když mluvíme o těch hezkých, ale i těžkých a smutných
chvílích, obličej pana N. se na chvíli rozzáří.
Vždycky si pak říkám, jaká je škoda, že tolik
lidí dnes o své nemocné nedbá. Protože okamžiky vzájemné blízkosti i rozloučení samo
přinášejí po smrti blízké osoby útěchu, kterou
nic nemůže nahradit. Přála bych si, abychom
měli v péči víc manželů, kteří si dokážou vzájemnou lásku a důstojnost prokazovat až do
konce.
Péče o klienty v domácím prostředí
Zdravotní péče
Domácí péčí se obvykle rozumí služba domácí
péče zdravotní. Tu poskytují zdravotní sestry,
které musí mít oprávnění k výkonu zdravotnické profese bez odborného dohledu. Sestřičky
docházejí za klienty na pravidelné návštěvy;
k nejčastějším výkonům patří měření krevního tlaku a pulzu, podání léků, injekcí a infuzí,
odběry a kontrola hladiny krevního cukru,
převazy ran, ošetřovatelská rehabilitace
a péče o cévku nebo jiné vývody. Díky moderní
technice dnes sestry v domácí péči umějí poskytovat i velmi náročné odborné výkony, čímž
umožňují pobyt doma i velmi vážně nemocným.
Domácí zdravotní péče je obvykle poskytována na základě doporučení praktického lékaře nebo po propuštění z nemocnice a návštěvy
zdravotních sester jsou placeny z veřejného
zdravotního pojištění. Najdete však i agentury, které poskytují služby za přímou úhradu
klientem.
Hospicová péče
Mobilní hospicová péče je další domácí zdravotní službou. O způsob poskytování tohoto
druhu služby se mezi odborníky vede dlouholetý spor, proto jen zmíním, že mobilní
hospic poskytuje služby klientům v konečné
fázi vážného onemocnění. Tuto péči by měl
poskytovat celý tým odborníků, vedených
paliativním lékařem.
Sociální služby
V domácím prostředí jsou poskytovány také
služby sociální, a to na základě smlouvy mezi
poskytovatelem a klientem. Službu hradí klient,
ceny určuje ceník poskytovatele. Nejčastěji
poskytovanou terénní službou je služba pečovatelská nebo osobní asistence.
Pečovatelská služba nabízí konkrétní výkony péče o domácnost, pomoc se sebeobsluhou
a kontakt se světem mimo byt. Osobní asistence pak znamená doprovázení klienta při určité
činnosti a je poskytována ve smluvenou dobu.
Informace o domácí péči, která je dostupná
ve vašem regionu, byste měli získat u svého lékaře nebo na místním úřadě. V dobré agentuře
vás telefonem předem seznámí s podmínkami
svých služeb i s cenou. Služba se poskytuje na
základě písemné smlouvy. Vyúčtování služeb
vám bude předkládáno v písemné přehledné
podobě, abyste věděli, za co platíte. I v domácí
péči můžete potkat pracovníky skvělé nebo se
střetnout s lhostejností a nezájmem.
Eva Černá, ředitelka agentury domácí péče
(ilustrační fot0: Marcel Rozhoň)
SOUČASNÉ ZDRAVOTNICTVÍ
Nelékařská povolání
Kdo je kdo v bílém
V
roce 2004 vyšel zákon o nelékařských
zdravotnických povoláních, který vymezuje podmínky k získávání způsobilosti zdravotnického pracovníka v nelékařských oborech.
Příslušné prováděcí předpisy jej doplňují
o popis konkrétních činností a kompetencí
těchto zdravotnických pracovníků. Zákon
takto popisuje celkem 40 oborů, se kterými se
pacienti mohou v poskytování zdravotnických
služeb potkat.
Nelékařské obory zákon rozděluje podle
výkonu činností (kompetencí) do tří skupin.
A nutno říci, že v jejich výkladu nemají vždy
jasno ani zdravotníci sami.
1. Porodní asistentka, všeobecná sestra
Výkon povolání bez odborného dohledu znamená, že zdravotnický pracovník vykonává
činnosti dle ordinace lékaře bez ohledu na
lékařovu přítomnost či dosažitelnost jeho ¥
11
rady. Právní předpis dokonce upravuje některé
činnosti, které může takový pracovník vykonávat podle vlastní ordinace (např. léčba ran).
Součástí výkonu těchto oborů je i kontrolní
činnost. Pracovníci v této skupině podléhají
povinnosti odborné registrace, která je jim
obnovována na základě kreditů dalšího vzdělávání v desetiletých intervalech.
Příkladem této skupiny zdravotnických
pracovníků je:
– porodní asistentka, která získává odbornou způsobilost pouze vysokoškolským studiem v bakalářském oboru;
– všeobecná sestra, která získává odbornou
způsobilost vysokoškolským studiem v bakalářském nebo magisterském programu nebo
studiem na vyšší odborné škole.
Příkladem této skupiny zdravotnických
pracovníků je:
– zdravotnický asistent, který získává odbornou způsobilost čtyřletým studiem na střední
zdravotnické škole, ukončeným maturitní
zkouškou;
– ošetřovatel, který získává odbornou způsobilost tříletým studiem na střední zdravotnické škole, ukončeným závěrečnou zkouškou
s výučním listem.
3. Zubní instrumentářka
Výkon povolání pod přímým vedením znamená, že zdravotnický pracovník koná některé
činnosti za stálé přítomnosti a podle pokynů
pracovníka s vyšší kompetencí. Typickým příkladem je práce zubní instrumentářky, která
pacienta ošetřuje pouze v přítomnosti lékaře
a podle jeho pokynů. Může se jednat i o práci
ošetřovatelky na jednotce intenzivní péče, kde
některé výkony (hygienickou péči) vykonává
společně s všeobecnou sestrou.
4. Pečovatelka
Profesi pečovatelky upravuje jiný zákon – zákon o sociálních službách. Činnost pečovatelky je vymezena pouze v oblasti sociálních
služeb, ve zdravotnických zařízeních tedy
nemá uplatnění.
Připravuje se novela zákona o nelékařských
zdravotnických povoláních, která zamýšlí
rozšířit kompetenci oboru ošetřovatel. Nový
obor, který ponese název ošetřovatel/pečovatel, umožní absolventům pracovat v sociálních
zařízeních.
2. Zdravotnický asistent, ošetřovatel
Výkon povolání pod odborným dohledem znamená, že zdravotnický pracovník vykonává
činnosti, které vyjmenovává právní předpis,
za podmínky dosažitelnosti rady nebo pomoci
kompetentního pracovníka (např. všeobecné
sestry, porodní asistentky, lékaře atp.). Neznamená to však, že na takového pracovníka musí
stále někdo vidět, zpravidla je ale ve službě
v týmu s pracovníkem vyšších kompetencí.
12
V zákoně o nelékařských zdravotnických povoláních se nepovedlo označení nelékařů tak,
aby bylo použitelné pro ženy i muže současně
(zdravotnický asistent, všeobecná sestra). Česká tradice je však velice zakořeněna, takže pacienti většinu ošetřujícího personálu oslovují
„sestro“, muže pak křestním jménem.
U zdravotnických pracovníků si bez ohledu
na označení a jejich kompetence nejvíce cením
něčeho, co v zákoně není. Talentu k ošetřování
a odpovědnosti v práci.
Hana Svobodová,
ředitelka Střední zdravotnické školy Evangelické
akademie a Vyšší odborné školy sociálně právní v Brně
OTÁZKA NA TĚLO
Co hezkého jste zažili při pobytu v nemocnici?
Filip Šimonovský, farář v Rumburku
Když mě přivezli na sál k operaci kolena, byl
tam operatér a kamarád Tomáš, katolík, který
mi, už omámenému „náladovkou“, řekl: „Mně
odevzdej své tělo, duši anesteziologovi, a ducha Pánu Bohu.“ A to bylo milé, věděl jsem, že
jsem v dobrých rukou všech těch tří.
Jan Široký, farář v důchodu v Chotěboři
Na infekčním oddělení v Havlíčkově Brodě mě
potěšilo chování personálu od primáře až po
po ošetřovatele – nejen velmi dobré profesionální, ale také velice lidské a psychicky podporující, zájem o pacienta a ochota k rozhovorům
přes nával práce a velké zatížení. Okusil jsem
to letos několikrát.
Jan Trusina, farář v důchodu v Třebíči
Nikdy nezapomenu, když mé manželce v brněnské nemocnici zbývalo už jen málo života,
jak tam zařídili, aby mohla mít kolem sebe do
posledního vydechnutí hrstku svých nejbližších.
Věra Lukášová, farářka v důchodu v Praze
Na stanici tramvaje mi praskl žaludeční vřed
a já omdlela. Sanitka mě sebrala doslova
v tratolišti krve a odvezla do nemocnice na
Karlovo náměstí. Po týdnu se krvácení vrátilo.
„Okamžitě na operační sál!“ Vystrašená a plná
úzkosti jsem se o půlnoci ptala: „Pane doktore,
operovat mne budete vy?“ Stiskl mi paži: „Ano,
já.“ Ten dotek, ta slova plná vcítění mi vrátila
klid. „Sílu doteku naše generace ještě zná,“
řekl mi pan primář při loučení. Zachránili mi
tam život. Mohu o nich mluvit – a také mluvím
– jen v superlativech. Díky.
Magdaléna Trgalová, farářka tč. ve Skotsku
Naposledy jsem zažila vtipný moment: účinky
narkózy byly tak rychlé, že jsem ve zmatenosti
pro probuzení myslela, že na operaci teprve pojedu a dočasně o tom přesvědčila zdravotnici,
která mě přišla převážet. Pak jsme se spolu
zasmály. Nejlepší byla ale návštěva místního
kaplana – kolegy faráře. Podívala jsem se na
svou vlastní profesi z druhé strany a byla to
potěšující a obohacující chvíle.
Zdeněk Susa, lékař a bývalý synodní kurátor
Moje pobyty v nemocnici v roli pacienta byly
výjimečné a krátké – protože se zabývám medicínou už přes půl století, většinou se léčím
sám a doma. Naopak pobyty v nemocnici v roli
lékaře trvaly desítky let. Zdravotní sestry jsou
moje celoživotní spolupracovnice. Potkal jsem
jich mnoho a jsou různé. Většinou to jsou však
„ženy do nepohody“. Cením si jich a jsem rád,
když je mám kolem sebe.
Lydie Roskovcová, někdejší synodní kurátorka
Od posledního porodu (před 43 lety) jsem v nemocnici jako pacientka nebyla. Pro tuto otázku
nejsem tedy vhodný subjekt.
DaZ
13
NÁSTĚNKA
SYNODNÍ RADA Na zasedáních 29. 10. a 12. 11. projednala
synodní rada 63 titulů. Z nich vybíráme:
Sbory a pracovníci
Synodní rada potvrdila volbu Filipa Ženatého
za faráře v Třebenicích, Jaroslava Féra za faráře
v Čáslavi a Rut Kučerové za jáhenku v Lozicích,
všem na plný pracovní úvazek. Drahomíru
Pešlovou potvrdila SR jako pastorační pracovnici
v Sázavě na úvazek 25 %.
Fakulta, bohoslovci, vikariát
SR vzala na vědomí zprávu studentů bohosloví
Dana Páleníka a Juliany Rampich Hamariové
o absolvování předepsané praxe na sboru.
SR souhlasila s návrhem úprav Pravidel vikariátu,
jak jej předložila komise pro vikariát, a ukládá
ÚCK předložení návrhu nejbližšímu synodu.
Správa církve
Na vědomí vzala synodní rada zprávy ze zasedání
seniorátních výborů Libereckého (2x), Moravsko‑
slezského, Poličského, Jihočeského, Poděbradské‑
ho a Brněnského seniorátu.
Synodní rada vzala na vědomí zprávy příslušných
seniorátních výborů z vizitací ve sborech ve
Sloupnici, Heřmanově Městci, Kostelci nad Orlicí,
Kolíně a Velimi.
Mládež
Na základě návrhů z celocírkevní porady zástup‑
ců mládeže ze seniorátů jmenovala synodní rada
do celocírkevního odboru mládeže (COM) Rebeku
Hančilovou, Štěpána Grolla, Jana Trusinu, Jakuba
Martinů a Pavlínu Junovou (za laiky) a Daniela
Matějku ml., Jaroslava Pechara, Ewu Jelinkovou
a Michaela Erdingera (za faráře). Virilními členy
14
COMu jsou farář pro mládež Pavel Jun a vedoucí
oddělení mládeže ÚCK Olga Mrázková.
SR vzala na vědomí vítězný nový návrh časopisu
Bratrstvo, který se bude od ledna 2014 jmenovat
Nota nebe. Rozhodla dále hradit náklady na časo‑
pis pro mládež z prostředků ČCE.
Rekreační střediska
Synodní rada souhlasí s vypsáním soutěže na
studii řešení objektu Kunzárna, jež je součástí
střediska Horský domov Herlíkovice, a pověřuje
ÚCK vypracovat zadávací podmínky soutěže.
Rovněž pověřuje ÚCK připravit návrh inzerátu na
prodej, případně pronájem objektu Vokurka.
Ekumena
Synodní rada přijala a schválila návrh dohody
o vzájemné spolupráci Církve československé
husitské a Českobratrské církve evangelické při
přípravách a realizaci připomínky 600. výročí
smrti Mistra Jana Husa.
SR vzala na vědomí sdělení kuratoria o meziná‑
rodní křesťanské mateřské školce v Chebu
o kterou je velký zájem. Hlásí se křesťanské
vychovatelky, záměr podporuje místní ekumena
i město Cheb.
Filip Šimonovský podal zprávu ze setkání
saských superintendentů v Míšni, které shrnul
jako velmi inspirativní. Jindřich Halama, vedoucí
katedry etiky ETF UK, se zúčastnil zasedání
expertní skupiny Společenství evangelických
církví v Evropě (GEKE), jejímž úkolem je zpracová‑
ní etické problematiky počátku lidského života,
umělého oplodnění a genetických technologií.
Na valné shromáždění Ekumenické rady církví
delegovala SR Joela Rumla, Liu Valkovou a Ger‑
harda Frey­‑ Reininghause. Vedoucího tajemníka
ÚCK Martina Kocandu pověřila SR, aby se účastnil
schůzky k samofinancování církví sdružených
v Ekumenické radě církví. Na Konferenci pro ženy
v maďarské Piliscsabě vysílá SR Naděždu Běťáko‑
vou z Ochranovského seniorátu a Evu Benešovou,
vedoucí oddělení výchovy a vzdělávání ÚCK. Na
synod porýnské církve v německém Bad Neuena‑
hru vysílá Joela Rumla.
Diakonie
Výběrové řízení na místo ředitele Diakonie ČCE
proběhlo bez výsledku. Výběrová komise nedo‑
poručila ani jednoho ze dvou uchazečů a bylo
vyhlášeno nové výběrové řízení. (Výzva byla
otištěna v ČB 11/2013)
Různé
Synodní rada uvolnila 200 000 Kč z Fondu sociální
a charitativní pomoci pro postižené tajfunem na
Filipínách. Na tento účel vyhlásila SR dobrovol‑
nou sbírku ve sborech ČCE. Sbírkový účet synodní
rady má číslo 7171717171/2700 a variabilní sym‑
bol 911705. DaZ
dobrá zpráva z redakce DVD Za Kralickou do Kralic
V tomto vánočním čísle najdete milí čtenáři
dárek. Tentokrát je to DVD – video disk s názvem
Za Kralickou do Kralic, zachycující to nejdůležitěj‑
ší, co se odehrálo o víkendu 13.–15. září v Kralicích
nad Oslavou při oslavách 400. výročí vydání Bible
kralické. Reportážní video natočil a se svými
spolupracovníky sestříhal a ozvučil redaktor
náboženských pořadů České televize Michael
Otřísal.
Doufáme, že pro ty, kdo v Kralicích byli, bude
DVD trvalou vzpomínkou na bohatý a zajímavý
program. A pro ty, kteří tam nedorazili, že bude
pozvánkou k dalším událostem, pořádaným
k významným výročím v nejbližších letech. Inspi‑
rací může být webová stránka Naše reformace,
kde jsou informace o nadcházejících výročích
i akcích s nimi spojených.
www.nase­‑reformace.cz DaZ
Předplatné na příští rok JUBILANTI Milí abonenti,
V měsíci prosinci 2013 slaví kulaté nebo půlkulaté
narozeniny (od padesáti let výše) tito současní
a bývalí pracovníci v církvi:
předplatné pro rok 2014 běží pro současné
předplatitele i pro ty, kdo věnovali někomu
předplatné jako dárek, kontinuálně dále. Pokud
chcete změnit počet kusů odebíraných časopisů
Marián Šusták 65
Karen Moritz 55
Vlastimila Šimonovská 85
Noemi Batlová 55
Miroslav Pfann 50
Jan Pokorný 95
Jaroslava Kordiovská 65
Růžena Bartičková 80
Marta Vařílková 75
ÚMRTÍ Miroslava Jirků, vdova po faráři Karlovi Jirků,
zemřela 22. října ve věku 92 let.
nebo Českého bratra odhlásit, dejte nám prosíme
vědět do konce kalendářního roku. V tomto čísle
najdete také kupon na dárkové předplatné, který
můžete využít k předplacení Českého bratra
¥
15
od prvního čísla roku 2014 novému abonentu
pošleme dárkový certifikát. Obdarujte své blízké!
Fakturu na úhradu předplatného pro rok 2014
budeme jednotlivcům vkládat do únorového čísla,
farním sborům e­‑mailem. Výše předplatného
bude stejná jako v minulých letech – 290 Kč, do
zahraničí 790 Kč. Pro ty, kdo by chtěli časopis
zvláště podpořit, nabízíme sponzorské předplat‑
né 600 Kč.
Děkujeme za vaši přízeň.redakce
ze světa Šokující ničení pamětních kamenů
v Salcburku
Stolpersteine – pamětní kameny, které se vklá‑
dají do dlažby u domů, ve kterých žily oběti holo‑
caustu, se stávají terčem útoku. V minulých týd‑
nech bylo v Salcburku začmáráno 31 pamětních
kamenů, které mají připomínat oběti nacismu.
zdomova Teolog Milan Balabán oceněn
Mezi šestnácti, kteří převzali z rukou ministra
obrany Vlastimila Picka Osvědčení o třetím odboji,
byl i evangelický teolog, farář ČCE a vysokoškolský
pedagog Milan Balabán. Za totality patřil ke sdruže‑
ní Nová orientace, které kritizovalo poměry nejen
v církvi, ale obecně ve společnosti a upozorňovalo
na porušování lidských práv. V roce 1975 byl zbaven
státního souhlasu k výkonu duchovenské činnosti
a později podepsal Chartu 77. Od roku 1990 působí
jako religionista na Evangelické teologické fakultě
Univerzity Karlovy v Praze, v roce 1995 byl jmeno‑
„Opětovné pomalovávání pamětních kamenů,
ván profesorem.
které připomínají odsunuté a zavražděné Židy, je
šokující. Už teď musí být každému jasné, že tyto
případy nejsou pouze ojedinělými antisemit‑
skými akcemi. Živná půda antisemitismu ještě
zdaleka nevyschla,“ vysvětluje Olivier Dantine,
salcbursko­‑tyrolský evangelický superintendent.
„Ve dnech, kdy jsme si připomněli 75. výročí
Křišťálové noci 9. listopadu 1938, platí více než
kdy jindy, že je třeba být ve střehu a bránit všem
snahám o zničení památky na strašné události
spojené se Šoa. K tomu jsme vyzvali všechny spo‑
lečenské skupiny a instituce,“ řekl Dantine. Také
Evangelická církev byla vyzvána vystoupit proti
antisemitismu. „Protože si je vědoma své viny,
které se v minulosti dopustila, považuje za svoji
povinnost přímo vystoupit proti každé formě
antisemitismu,“ poznamenává Dantine a dodává,
Osvědčení o třetím odboji je forma uznání, kte‑ že v rámci Evangelické církve jsou již dávno
překonány a ignorovány protižidovské výroky
ré mohou získat účastníci odporu proti komunis‑
mu. Vychází z přesvědčení, že komunistický režim Martina Luthera, stejně tak jako skutečnost, že
byl protiprávní a odpor občanů proti tomuto reži‑ spousta evangelických křesťanů v Salcbursku
mu byl legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný sympatizovala s nacionálním socialismem.
a je hoden úcty.DaZ epdÖ/PB
16
Restaurovaní a opravy varhan Varhanáři Poukar a Eliáš nabízejí
– restaurování nástrojových částí varhan postave‑
ných po roce 1750 (povolení MK ČR)
– rekonstrukce, opravy a pravidelný servis varhan
– intonaci a ladění varhan, přípravu nástroje pro
koncertní činnost
– opravy a rekonstrukce harmonií
– prohlídku a vypracování posudku stavu varhan,
včetně návrhu oprav – zdarma
– platbu námi provedených prací formou dlouhodo‑
bých splátek
12. ledna 2014
JAN PĚRUŠKA – viola, rodinné komorní sdružení
F. X. Brixi, W. A. Mozart, Ant. Dvořák
19. ledna 2014
MARIE WALDMANNOVÁ – violoncello,
PŘEMYSL KŠICA – varhany
J. S. Bach, J. Pachelbel, F. Mendelssohn­‑Bartholdy
26. ledna 2014
JAKUB DVOŘÁČEK – piano
jazzové improvizace na písně z evangelického
zpěvníku
Začátky v 17 hodin, vstupné dobrovolné.
Pronájem bytu
Farní sbor v ČCE v Chlebích nabízí k pronájmu farní
byt 4+1 na faře v Chlebích. Cena 3000 Kč měsíčně
+ energie. Kontakt na kurátora: tel.: 601 350 623.
Některé ze sborů ČCE, pro které jsme pracovali:
Prosetín, Vilémov, Heršpice, Krouna, Krabčice, Brno
– Červený kostel, Brno – Pellicova, Miroslav, Ostrava
– Červený kostel, Křížlice, Dambořice, Lanškroun,
Šumperk, Ústí nad Labem – Červený kostel, Soběh‑
rdy, Střítež nad Bečvou, Liptál, Džbánov, Olomouc,
Jindřichův Hradec…
Kontakty:
Josef Poukar – tel.: 603 323 406,
e­‑mail: [email protected]
Jan Eliáš – tel.: 603 572 676, e­‑mail:
[email protected]
Oznámení Lednové koncerty ve Strašnicích
Pořádá farní sbor ČCE v Praze 10 – Straš‑
nicích, Kralická 4, tel.: 274 811 226, e­‑mail:
[email protected]
Ubytování na faře ve Vrchlabí
Menším skupinám i jednotlivcům nabízíme uby‑
tování v bytě 3+kk, skromně zařízeném, s kuchyní,
koupelnou a WC. Kapacita až 8 osob, od 180 Kč na
osobu a noc.
Vlastní vchod, blízkost dětského hřiště, Wi­‑Fi,
5 minut k vlakovým a autobusovým spojům, sleva
při delším pobytu a pro větší skupiny.
Adresa: Českých bratří 112, Vrchlabí 543 01,
e­‑mail: [email protected], tel.: 604 282 497
Pozvánka do Emauz
Ekologická sekce České křesťanské akademie
zve na adventní besídku s rekapitulací činnosti
sekce za rok 2013, s promítáním fotografií z cest,
s povídáním a s občerstvením. Besídka bude
v úterý 10. prosince 2013 od 17.30 hodin v klášte‑
ře Emauzy (knihovna ČKA ve 3. patře) v Praze 2,
Vyšehradská 49. JNe
Nabídka bydlení
Farní sbor Českobratrské církve evangelické ve
Vilémově u Golčova Jeníkova nabízí k pronájmu
byt 4+1 ve Vilémově ve svém sborovém domě.
Pokud by se zájemci chtěli o bytu ve Vilémově
dozvědět více, mohou se obrátit na faráře
sboru Vojena Syrovátku; tel.: 604 634 918, e­‑mail:
[email protected].
17
CÍRKEV ŽIJE
Slavnostní bohoslužby
v Českém reformovaném sboru
v Peregu Mare, Rumunsko
27. 10. 2013
OKÉNKO POTULNÉHO
Do Rumunska za Čechy,
kteří mají maďarského faráře
Krajané ve Velkém Pereku slavili a vzpomínali
Š
estičlenná skupina, vedená potulným kazatelem pro české sbory ve východní Evropě
Petrem Brodským, vyrazila na cestu ve volební
pátek 25. října. V místě srazu, v Břeclavi, vybaveni voličskými průkazy jsme úderem čtrnácté
hodiny vyhledali nejbližší volební místnost
a pak už nic nebránilo opuštění republiky.
V deset večer rumunského času jsme byli u cíle
– v Peregu Mare neboli Velkém Pereku, české
vesnici na maďarsko­‑rumunském pomezí.
Vlídné přijetí a pohostinnost rodiny Kalouskovy jsou vyhlášeny. Kurátor sboru a kazatel
Jaroslav Kalousek nás v sobotu doprovázel
do blízkého města Aradu na perecký hřbitov,
kde leží několik generací Čechů, a pak do
sborového domu, muzea i do kostela, který
po opravách ještě voní novotou. K domluvám
jak vše v neděli bude, patřilo i posunutí času
z letního na zimní, abychom přišli ráno do
kostela správně.
V neděli se kostel naplnil ke slavnostním
bohoslužbám s večeří Páně. Při nich jsme
vzpomenuli nejen Den reformace; připomněli
jsme si i faráře Bedřicha Duška, který přišel
do Peregu jako učitel v roce 1936 a pak tam
sloužil jako farář dvacet požehnaných let.
Zazněla i osobní vzpomínka našeho celocírkevního kantora Ladislava Moravetze, který
se stejně jako Bedřich Dušek v Peregu Mare
narodil. V očích posluchačů se zaleskly slzy
a mnohé obličeje zářily úsměvem. (Nechť i vám
„fejetonek“ vyloudí úsměv na rtech.) Děkovné
bohoslužby završily také práce na obnově kostela, poničeného loňským tornádem. Nejenže
je spravena střecha a vyměněna okna, ale
dokončeny jsou i podlaha, malby a nátěry.
Při slavnostních bohoslužbách kázal Petr
Brodský, večeři Páně vedla Eva Benešová, vedoucí oddělení výchovy a vzdělávání ÚCK. Na
liturgii se podíleli správci sboru – maďarský
farářský manželský pár, vzpomínku na man-
žele Duškovy potom přednesl český kazatel
pereckého sboru Jaroslav Kalousek. K hospodářským věcem se vyjádřil Jiří Tomášek,
předseda Jeronymovy jednoty. Bohoslužby
byly skutečně jazykově pestré: čtení z písma
rumunsky, modlitby maďarsky, kázání a zpěv
česky.
Ordinovaný presbyter Jaroslav Kalousek
vysluhuje večeři Páně
Za krásného slunného, téměř letního počasí
pokračoval sborový den ještě společným obědem a besedou se členy sboru. V pondělí brzo
ráno jsme si přetočili hodinky ještě o jednu
hodinu dozadu, abychom se srovnali se středoevropským zimním časem, a přes Maďarsko
a Slovensko byli za pár hodin zase doma.
I když od šedesátých let není v Peregu Mare
česká škola, jazyk se v evangelických rodinách
obdivuhodně drží. Starší generace je stále hluboce ovlivněna prací faráře Bedřicha Duška,
mladší lidé už jsou jazykově i národnostně
promíseni více. V nedalekém (již maďarském)
Nadlaku žije velká slovenská komunita, která
s českou udržuje těsné kontakty. Návštěva
českých krajanů ve vzdálené cizině byla velice srdečná a pro nás Čechy z Čech a Moravy
občerstvující.
Daniela Ženatá
19
Bedřich Dušek
Budovatel živého sboru
N
arodil se 22. ledna 1910 v Peregu Mare, kde Za jejich působení byl sbor velmi činný a živý.
vychodil základní školu, střední školu ab- Bezdětní manželé Duškovi byli všemi považosolvoval na rumunských gymnáziích v Aradu vání za druhé rodiče.
Paní farářová Vlastimila zemřela v roce 1982
a Aiudu a také v Maďarsku (v Makó a Szentesi).
Se svolením ministerstva školství byl přijat ve dvaasedmdesáti letech, bratr Bedřich v roce
k ročnímu studiu na Československém mužském
ústavu učitelském v Brně a od roku 1936 působil
v Peregu Mare jako učitel. Dálkově studoval teologii a v roce 1944 byl ordinován ke službě slova
a svátosti v městě Aiud. Opustil učitelství a stal
se farářem velkopereckého sboru až do odchodu
do důchodu v roce 1980.
Jeho farářská práce byla přerušena jen v letech 1949–1950, kdy byl jako mnozí jiní intelektuálové nasazen na nucenou práci na dunajském
kanále. Místní vzpomínají: „Po návratu z nucené
práce na dunajském kanále se velmi bál komunistů, ale přesto dokázal stát neohroženě v čele
našeho sboru a vést dokončovací práce při stavbě
kostela až do jeho vysvěcení.“ Oporou, jak pa- 1990 v osmdesáti. Na místním hřbitově, kde jsou
mětníci vzpomínají, byla jemu i sboru manželka pochováni, je na náhrobním kameni napsáno:
Vlastimila, která vystudovala dívčí gymnázium „Bože, nevzdalujž se ode mne, Bože můj. Přispěj
v Krabčicích u Roudnice, ve sboru hrála na var- mi na pomoc.“ (Ž 71,12) Boží pomoc provázela
hany, nacvičovala zpěv a vedla nedělní školu. manžele Duškovy po celý život. Pb+
Pan farář Dušek dětskýma očima
Vzpomínka na pastýře sboru
P
ana faláře (jak se v Peregu říká) jsem měl
rád, protože bylo možné si s ním o různých
věcech popovídat. Rád jsem za ním chodil, nejprve se svým děďou (perecký výraz pro dědu)
a později sám. Občas nás navštěvoval. Sedával
u nás v kuchyni a kouřil cigarety značky Snagov nebo Amiral. Vzpomínám, že měl krásné
ruce, s kterýma občas jemně gestikuloval. Jeho
gesta byla podobná herci Miloši Kopeckému.
20
Hlas ale měl zastřený, až nyvý. A poutavě povídal. Já jsem sedával na stoličce, děďa na kysince a pan falář u stolu. Bába krájela buchty
ve špajzu – pan falář měl rád ty propečenější,
tzv. kraje. Nejvíc mě bavilo poslouchat dramatické historky jak se skrýval za války a z jeho
pobytu na výstavbě kanálu Dunaj­‑ Černé moře,
kde byl nasazen k nuceným pracím.
Občas jsem k němu chodíval, abych mu
mohl povykládat, co ve škole. Měl jsem pocit,
že ho to zajímá. Když jsem byl asi v 6. třídě,
odnesl jsem mu čerstvou zabijačku a on mi dal
„vod cesty“ takovou sumu peněz, jako kdybych
mu tu zabijačku prodal. Doma jsem pak za to
dostal vynadáno. Můj táta, který u něho často
býval, mu pak peníze vrátil, ale pan falář říkal,
že mi to stejně dá někdy jindy. Pak už jsem od
něho peníze nikdy nevzal. Byl hodný a štědrý!
A těšilo ho, že se věnuji muzice. Občas jsem mu
zahrál na harmoniku.
Na podzim nosíval bundu, které si říkávalo
„făș“. Tento druh kabátu se v socialistickém
Rumunsku vyráběl nejen pro důchodce, ale
i pro děti. Byla to multigenerační móda slavné rumunské komunistické éry. Vyráběla se
v růžové barvě (pro holky) a v tmavě modré,
„praunové“, a tuším v zelené barvě pro kluky.
Pan falář měl „făș“ tmavě modrý. Když jsem
byl v první třídě, stejný „făș“ mi koupila máma
v Aradu v obchodě na „Strada Eminescu“. Já
jsem jej nechtěl, protože mi byl velký, vypadal jsem v něm jako ruský kosmonaut a takto
nastrojený jsem si připadal jako starý falář
v penzi. Druhý den jsem si bundu nechtěl
vzít do školy, tak se mi nelíbila. Dohadování
s mámou však bylo marné. Tak jako pan faláře
donutili jít pracovat na kanál, tak mě máma
donutila si vzít do školy tenhle kabát. Začal
jsem trucovat, ale můj truc, který trval i před
naším stavením, byl přerušen sousedem, panem učitelem Jágyim, který šel právě se svými
dcerami do školy. Pan učitel se na mě přísně
podíval a řekl: „Măi, da ce­‑i asta?“ (No, no, co
to má znamenat?), a já jsem už s novým fășem
fizoval do školy, kde snad polovina kluků měla
stejnou bundu „s kapišonem“, jako pan falář
Dušek. Ladislav Moravetz, celocírkevní kantor
EXULANT
Odhalení památníku Bible kralické v Lešně
N
a staré rytině požáru Lešna z roku 1656
se podle věží, které ještě stojí, můžeme
orientovat a odhadnout místo, kde stál dům
Jana Amose Komenského. Tam byla instalována tiskárna českých bratří převezená z Kralic,
kde v roce 1613 byly naposledy vytištěny archy
s českým textem Bible, co se jí dostalo historického označení „kralická“. Zařízení tiskárny
bylo i po děsivém požáru Lešna zčásti zachráněno a dokonce byl obnoven provoz, ale až v dalekém Amsterodamu. Tak mě napadá, jak se asi
stěhovala tiskárna s mohutnými tiskařskými
lisy polovinou Evropy, poničené válkou?
Přeskočíme více než 350 roků a v místech,
kde bylo v Lešně za městskými hradbami
a obrannými valy již pusto, nyní stojí nová architektonická perla města. Aula Státní vyšší
odborné školy Jana Amose Komenského. ¥
21
Zde, na čisté bílé ploše zdi obrácené k městu,
visí mohutná skleněná deska tvořená čtyřmi
vrstvami silného tabulového skla. Ve střední
části je jednotná plocha přerušena tak, že
budí dojem otevřené knihy. Nad ní se doslova
vznáší skleněná koule a záleží na divákově
pohledu a intenzitě světla, zda vidí zeměkouli,
nebo měsíc rostoucí do úplňku. Tou otevřenou
knihou prosvítá text zdobných starobylých literek. Spodní třetinu skleněného obrazu tvoří
barevný zelenomodrý pruh.
Aby divákovi bylo zcela jasno, součástí
kompozice je skleněná tabule s vysvětlujícím
textem:
V tiskárně Českých bratří,
přivezené do Lešna z Kralic na Moravě,
vydával své spisy v letech 1631–1656
Jan Amos Komenský
400. výročí Bible kralické
1613–2013
Následuje překlad do polštiny. Vše rámuje exulantská růže, logo občanského sdružení Exulant, které bylo iniciátorem projektu. Autorem
památníku je přední sklářský umělec Valér
Kovac, který rovněž přijal účast na slavnostním odhalení svého reprezentativního díla.
Odhalení památníku se stalo součástí zahájení akademického školního roku dne 17. října 2013. Ve slavnostních talárech byli účastni
všichni akademičtí funkcionáři v čele s Jeho
Magnificencí a reprezentanti města Lešna se
svým prezidentem. Mezi zahraničními hosty
byla i delegace z univerzity v Humani na Ukrajině. Nechyběli ani čeští a polští diplomaté.
Slavnost uvedl pan Ryszard Biberstajn, ředitel akademické knihovny, a poté byla zahájena
zpěvem školního pěveckého sboru Comenius.
Synodní senior ČCE Joel Ruml řekl: „V České republice se říká, že v Kralicích je jediný
pomník v Evropě věnovaný knize. Nyní víme,
že v Lešně, díky spojené snaze města, Státní
vyšší odborné školy a občanského sdružení
Exulant, bude existovat také. Bible kralická
sama zažila mnoho a provází nás stále navzdory tomu, kolik generací lidí již pominulo.“
Za odhalovací stuhu, mezi čestnou stráží,
měli čest zatáhnout: rektor Maciej Pietrzak,
synodní senior ČCE Joel Ruml, prezident města Lešna Tomasz Malepszy, Miroslaw Jelinek
a Josef Čáp, oba členové výboru o. s. Exulant,
a Jan Szpet, děkan teologické fakulty Univerzity v Poznani.
Účastníkům slavnosti bylo věnováno faksimile rytiny titulní strany historického tisku
Bible kralické, vytištěné na ručním papíře
z Velkých Losin. Ve stejné dílně byl vyroben
i papír pro tisk Bible před 400 lety.
Tak se Exulant hrdě přihlásil k dědictví
starobylého města Lešna, které se stalo synonymem českého náboženského exilu, ztělesněného Janem Amosem Komenským.
„Prosím pak tebe, dcerko milá, Jednoto polská,
pamatuj, z jakéhos kmene pošla, abys révovím
dobrým vysazenou viničkou býti hleděla.“ J. A. K.
Josef Čáp
Památník Bibli kralické – Skleněná plastika
od Valéra Kovace
22
ČESKÁ FARÁŘKA NA SKOTSKÉM SBORU
Den veteránů – jedna z nejslavnostnějších nedělí v roce
Návykové Orkneje
Dveře tu nikdo nezamyká
J
eden místní obyvatel mě varoval, že tu se Alton mi vysvětlil, že se obřad občas konává
vzduchem dýcháme jakousi drogu, která nás v domě zesnulého, ale nejčastěji v kostele
bude vábit tu zůstat. Ale já vím, že za rok mé s přejezdem na hřbitov. Očekává se, že kromě
farářské působení v městečku Stromness a na návštěvy v rodině v den žádosti o pohřeb vykoná
těchto ostrovech severně od Skotska skončí. farář minimálně jednu další návštěvu v určitém
Snad se mi v práci na sboru Church of Scotland odstupu po pohřbu i pokud šlo o nečlena sboru.
povede načerpat zkušenosti, které se mi v ČCE V týdnu se snažím tak o pět až osm pastoračbudou hodit. A tak tu zatím žijeme se zatajeným ních návštěv. Bez těch tu farář neobstojí. Čeká
dechem. Za domem vidíme palmu a na pláži se též péče o děti a mládež, podpora sborového,
tuleně. Ploché ostrovy jsou plné megalitických převážně ženského spolku (Guild), o svátcích
památek. Vítr kolem 120 km/hod je tu běžný, pobožnosti na shromáždění ve škole a samoobčas přijdou vichřice až kolem 200 km/hod. zřejmě vedení nedělních bohoslužeb, včetně
Orknejané se považují trochu za Skoty a trochu rozhodování o jejich podobě. V liturgii i volbě
za seveřany. Zatímco běžný Skot s vámi bude po- bohoslužebných rouch tu má farář volnou ruku.
lemizovat, bude argumentovat a přesvědčovat, Náš talár a především tabulky se velice líbí! Mně
zase vyhovuje pro nás zcela převrácený postup
Orknejan bude vyprávět příběh.
Po příjezdu v půli srpna nás kromě vybavené – při bohoslužbách se za zpěvu stojí, zatímco při
fary čekaly dva až tři neohlášení hosté denně. čtení a modlitbách se pro lepší soustředění sedí.
Farář tu nemusí vykonávat činnosti, které
A za dveřmi se občas objevila nášlapná mina
v podobě něčeho na zub. Dveře tu nikdo nezamy- nesouvisejí s jeho vzděláním. Členové sboru
ká. Zabydlování se návštěvami trochu protáhlo, jsou v práci a životě svého společenství velmi
ale pocit, že jsme vítáni a že je má práce žádána, aktivní a většinu „neduchovních“ prací ve sboru
byl v té chvíli podstatnější. Znovu jsem se vrh- zajišťují. Starší jsou ustanoveni a ordinováni
la do farářování na plný úvazek a můj muž se pro tento úřad na celý život, v případě nepřímusel vpravit do role otce v domácnosti. Dcerky tomnosti faráře například běžně vedou pohřby.
Vzhledem k tématu tohoto čísla Českého
se i bez znalosti jazyka v nově postavené škole
a školce bez problémů adaptovaly a roční syn za- bratra bych se ráda podělila i o zkušenosti
čal zkoumat prostorný dům s novými výzvami. s vyspělou místní péčí o seniory a o umírající.
Hned v prvních dvou a půl týdnech svého Dává se tu jasně přednost péči o seniory v jejich
působení jsem vykonala tři pohřby. Hrobník vlastních domácnostech, kam ovšem pečo- ¥
23
vatelé docházejí i několikrát denně. Naprostá
většina seniorů je připojena na skype, dobrá
třetina jich využívá i facebook. Mobilní telefon
a domácí počítač měl zatím snad každý, koho
jsem navštívila. Věk 90 let v tomto směru nic
neznamená. Někteří z těchto lidí jsou pro mě
nejlepším zdrojem informací, co nového je ve
městě, ačkoli jsou třeba i připoutání na lůžko.
Modlitba na závěr návštěvy je běžně očekávána.
Neohlášené kratší návštěvy jsou tu přirozenou
součástí života a pro seniory znamenají mnoho.
Měla jsem tu čest trávit s jednou rodinou poslední dny jedné jejich blízké. Bylo obdivuhodné, jak citlivý přístup měl personál, jak sedmi
členům rodiny plnil všechna přání. Přespat
v příslušném hospicovém zařízení mohl bez
nesnází každý, kdo o to stál. Stálý přísun informací o momentálním stavu jejich maminky
a babičky, občasné přirozené rozhovory s místní
pracovnicí, určenou pro psychickou podporu
členů rodiny, nebo ponechání farářky s pacientem o samotě vypadaly jako samozřejmost.
Pokud bych měla už po třech měsících mluvit
o určitých limitech místního sboru, bylo by to
druhořadé místo večeře Páně v životě sboru
a pak omezená práce s dětmi. Biblické hodiny
pro děti a mládež většinou nejsou jednou týdně,
ale jednou měsíčně, a tak jsou hlubší kontakt
s farářem a znalost Bible u dětí omezeny. Church
of Scotland se rovněž potýká s nedostatkem
mladých duchovních. Studium a celá cesta
vikariátem k samostatné práci na sboru trvají
zhruba deset let. Navíc není neobvyklé, že adept
v samém závěru neuspěje. Mnoho farářů se tak
rozhoduje pro duchovní dráhu až jako pro druhou profesi, novou životní orientaci. V mladém
věku je taková volba příliš riskantní časovou
investicí. I ve Skotsku se leckteré farářské rodiny rozpadají, podle mého i z důvodu neexistence
farářské supervize.
Doufám, že nebudeme poslední, kdo takovouto dočasnou misi v cizím kraji mohou zakusit.
Rozhodně ji zatím můžeme jen doporučit. Tak
daleko to není a cítili jsme se tu už po pár týdnech jako doma. Mimochodem je jednou z našich opor zde ve Stromness sympatický rodák
z Růžďky na Valašsku, konfirmovaný v ČCE!
Magdaléna Trgalová
Rozhovor s Ueli Burkhalterem
K čemu může být pro faráře dobrá supervize
Slůvko „super“ vyjadřuje zprostředkování nadhledu
Ueli Burkhalter (51), farář Reformovaných církví
švýcarských kantonů Bern, Jura a Solothurn,
se jako mladý farář zasadil o to, aby jeho
sbor v Diessbachu prostřednictvím HEKSu
podpořil vybudování diakonického střediska
v Litoměřicích. Osm let působil jako prezident
švýcarského OIKOCREDIT a je stále členem
správní rady této organizace, pomáhající
zlepšovat život lidí v chudých komunitách po
celém světě. Absolvoval výcvik pro nemocniční
kaplany v USA a ve Švýcarsku a tříletý výcvik
v systemickém přístupu k pastoraci u profesora
Morgenthalera.
24
Když jsem ve Švýcarsku v roce 2000 absolvoval ve
vašem sboru pod tvým vedením měsíční praxi, už
tehdy jsi zmiňoval, že navštěvuješ supervizi. Jak
dlouho to už děláš a máš to vůbec zapotřebí?
Navštěvuji v podstatě jenom skupinovou supervizi, a to od té doby, co jsem po studiu přišel na sbor
– to znamená už 23 let. Pomáhá mi reflektovat
moji práci. Když mám při ní možnost líčit nějaký
případ ze své farářské praxe, můžu si lépe třídit
myšlenky a pocity a všechno to trochu strukturovat. Pomocí otázek supervizora, jako například
„Co od nás teď potřebuješ? Proč jsi sem dnes tento
případ přinesl? Co by ti pomohlo?“, mohu přijít na
to, co je vlastně tou nejpalčivější otázkou, kterou
mám s případem spojenu. Daří se mi tak lépe
soustředit se a zaměřit se na možná řešení. Při
supervizi získávám nadhled, odstup vůči tomu,
v čem jsem jinak ponořen. Supervizor zprostředkovává rozšíření pohledu a velmi často pomůže
nabídnout i úplně jinou perspektivu tím, že umí
do supervizního procesu zapojit více metod. Druhou, neméně důležitou stránkou supervize jsou
reakce mých kolegů, jejich postřehy. Je pro mě
důležité, že se při supervizi neudílejí rady. Pokaždé si při ní uvědomím, že se svými problémy
a otázkami nejsem sám. A to mi pomáhá.
Jak se k tobě vlastně supervize dostala?
Naše církev nabízí farářům supervizi hned zároveň s nástupem na sbor (program se jmenuje
Anfang im Pfarramt). Naše první supervizní skupina se udržela pohromadě pět let a já jsem to
zažíval jako velmi účinnou pomoc; proto jsem si
od té doby vždycky našel nějakou další skupinu.
V naší církvi běží už léta paralelně vždy asi pět takových skupin, většinou po šesti až osmi lidech.
Kdo byli tví supervizoři? Jsou z církve, nebo
mimo ni?
Vždycky jsem navštěvoval skupiny vedené někým z farářů, který měl v supervizi dodatečné
vzdělání. Je pro mě důležité, že jsou to lidé, kteří
tuší, co farářská práce obnáší. Doposud jsem byl
postupně u šesti supervizorů; po prvních dvou
letech nám supervizor řekl, že je třeba ho změnit,
abychom se posunuli dál a poznali, jak pracuje
někdo jiný. Tehdy nás to mrzelo a moc jsme tomu
nerozuměli. Dnes už mohu na základě své zkušenosti potvrdit, že supervizora, ale i supervizní
skupinu je opravdu třeba jednou za pět šest let
změnit.
A nevadí ti, že supervizoři jsou kolegové z tvé
církve?
Ne, mají patřičné vzdělání a také příslušnou odpovědnost. V jiných oblastech vím zase já něco
víc než oni. A nestaví se nijak nade mne. Slůvko
„super“ se netýká pozice supervizorů, ale toho, co
mi jako mí kolegové pomáhají zprostředkovat –
nadhled! Jde o to, že jsou kompetentní ve vedení
skupin a mají nástroje, jak podpořit naši reflexi
a vzájemné sdílení.
Jak staří lidé supervizi navštěvují?
Je to trochu generační věc. Teď jsem ve skupině,
kterou navštěvují kolegové mezi 40 a 55 lety.
Starší kolegové většinou do supervize nechodí;
když začínali, supervize ještě neexistovala.
Je u vás supervize povinná? Chodí na supervizi
například tvůj kolega, s nímž jsi na sboru?
Docházet na ni povinnost není. Pro kazatele se
považuje za doplňkové vzdělání, které je dobrovolné. Myslím, že kolegové, kteří se vůbec nikdy
dál nevzdělávali, svou práci nemohou dělat dobře.
Můj kolega ze sboru sice supervizi taky nenavštěvuje, ale věnuje se hodně meditacím a stále tuto
svou schopnost, i navštěvováním různých kurzů,
prohlubuje a rovněž mu to pomáhá. Každý z nás
si nadhled a odstup vůči své práci zprostředkováváme jinak.
Jak často navštěvuješ supervizi ty?
Jednou měsíčně, vyjma letních prázdnin. To se
týká mé současné supervizní skupiny, ale účastním se ještě supervizí v rámci bývalého systemického výcviku, kde se pod vedením profesora
Morgenthalera scházíme dvakrát do roka, a taky
dvakrát ročně jako intervizní skupina, tedy jako
skupina, kterou si řídíme sami – bez supervizora.
Co nejčastěji v supervizi řešíš?
Většinou to jsou pastorační případy. Jak jít dál.
Chci vědět, co by k tomu napadlo mé kolegy, ¥
25
jaké mají s takovými případy zkušenosti. Dost
často bývá předmětem supervize týmová práce.
Z naší osmičlenné skupiny nás šest pracuje ve
sboru s nějakým kolegou či kolegyní. Samozřejmě se dbá na to, aby z každého takového sboru
byl v supervizní skupině jen jeden z farářů. Také
se dost často řeší vztah se staršovstvem a problémy celého sboru.
Kdybych se teď zeptal toho tvého kolegy ze
sboru, k čemu je tobě supervize dobrá, co by mi
odpověděl?
Asi by řekl – když já to dělám a baví mě to, je to
tak dobře, ale on že zůstane u svých meditací.
Asi by řekl, že hodnotit můj způsob učení a můj
styl reflektování práce mu nepřísluší. Souhlasím s ním. Každý máme jinou metodu, jak svou
práci reflektovat. Někdo si píše deník, jiný chodí
do hor, další se víc modlí. Pro mě je supervize
vlastně podobná jako modlitba. I modlitba znamená sebereflexi. Když na někoho myslím, za
někoho se modlím, znamená to, že o něho mám
zájem. A když si přinesu něčí konkrétní příběh
do supervize, tak mi o něho jde také, jde mi o náš
vztah. Stejně tak jako při osobní modlitbě se i při
supervizi ptám, jak mohu být pro druhého člověka víc pomocí. Třeba i tím, že s ním v něčem
nesouhlasím. V modlitbě to předkládám Bohu
a jsem s ním v rozhovoru, při supervizi v tomto
rozhovoru zůstávám, jen mi k tomu pomáhají
trochu jiné prostředky a fakticky mluvím se supervizorem a svými kolegy a zaměřuji se víc na
to, co mohu dělat já. Modlitba, rozhovor s Bohem,
supervizi předchází i ji následuje.
Kdyby sis představil všechno, co ti pomáhá
obnovovat síly při pracovním vypětí, jaká část by
patřila supervizi?
Kromě modliteb a mých „hobby“ asi třetina. To
rozdělení ale není podle toho, kolik času těm
kterým činnostem věnuji. Hodně se učím při
rozhovoru. Někdo se učí víc z knih. Já se o sobě
dozvím víc a víc se naučím při reflektování toho,
co dělám. Asi nejsem velký intelektuál. Vždycky jsem si odnesl víc ze seminářů a diskusí než
z přednášek a studia knih. V supervizi jsem
stále v kontaktu s tématy, která se mě dotýkají
a která mnou také hýbou – i když je sám zrovna
na supervizi nepřináším. Čím déle také spolu
26
ve skupině jsme, tím víc roste vzájemná důvěra
a tím závažnější témata můžeme řešit. Například nedávno jeden z nás předložil skupině své
rozpaky a těžkosti při doprovázení někoho, kdo
za pomoci a asistence organizace Exit vlastně
spáchal sebevraždu. A ukázalo se, že podobný
případ jsme zažili už všichni. Nakonec supervizor navrhl, abychom místo klasické supervize
o tomto tématu diskutovali a sdíleli své pocity
a názory. Pro mě je to ale daleko konkrétnější,
víc si z toho odnesu a lépe si to zapamatuji, než
kdybych o problému doprovázení umírajících
a eutanazii četl nějakou knihu nebo studii. Tím
ovšem rozhodně nechci říct, že knihy nečtu, naopak, čtením knih strávím daleko víc času než
supervizí.
Jaký je podle tebe rozdíl mezi supervizí
a duchovním rozhovorem a zpovědí?
Duchovní rozhovor je pro mne rozhovorem
pastoračním. Pro toho druhého jsem farář a do
rozhovoru a našeho vztahu se snažím přinášet
vědomí o našem Pánu, který nás převyšuje. Tomu
druhému svou přítomností, svým nasloucháním,
tím, že ho beru vážně, dávám najevo, že není sám,
že je tu někdo, kdo mu pomáhá. Při pastoračním
rozhovoru se také může odehrát zpověď. Supervize je místo, kde mohu své chování, mluvení a své
pocity při duchovním rozhovoru reflektovat. Ale
i u ní je nutnou součástí „zpovědní tajemství“,
povinnost mlčenlivosti, naprostá diskrétnost.
Jaký je rozdíl mezi supervizí a přátelským
rozhovorem s kolegou nebo rozhovory při
pastorálních konferencích?
„Pastorálky“ jsme zrušili – nic to nepřinášelo. Bylo
nás tam také moc. Dovedeš si představit 70 farářů pohromadě? Teď máme práci rozdělenu do
menších skupin, ve kterých je tak osm až deset
farářů. V našem regionu je nás devět ze čtyř velkých sborů. Společně organizujeme regionální
akce, společně vydáváme časopis. Děláme dvoje
společné bohoslužby za rok. Vídáme se každé
dva měsíce. Hodně věcí probereme přes internet. Vystupujeme jako tým a pracujeme na tom,
abychom jednou měli také týmovou supervizi.
Jsi na sboru už 23 let, proměnily se díky supervizi
s některými lidmi ze sboru tvé vztahy?
Člověk se ve vztazích se všemi lidmi ve sboru poradní, nemůžeme hlasovat. Když jsem se – na
vlastně pořád mění, vyvíjí a taky se učí – a díky základě toho, co jsem si odnesl ze supervize – od
supervizi se to podle mě děje vědomě a rychle- celé záležitosti osvobodil, uklidnil jsem se. Za rok
ji. Se supervizí se člověk učí být stále na cestě. se situace změnila a staršovstvo již odhlasovalo
Ale abych byl konkrétní: před pár lety jsem vyšší příspěvky – aniž bych cokoliv říkal.
se v supervizi věnoval vztahu s naší sborovou
ekonomkou, která je velmi dominantní a hodně Zeptám se trochu provokativně: Kam by ses
mě tehdy popuzovala tím, jak se mnou jednala. musel ve svém vývoji posunout, abys přestal
Na supervizi jsem zjistil, že se můj problém týká supervizi potřebovat?
do značné míry i mého vztahu k silným ženám Čím déle jsem v supervizi, tím zajímavější
obecně a poté, co jsem změnil svůj přístup k ní, procesy se otevírají a tím podnětnější impulzy
změnil se i celý náš vztah a dnes spolu vycházíme dostávám. Díky supervizi člověk zůstává stále
báječně. Také jsem jednou řešil vztah k celému v rozhovoru – s tím co dělá, se sebou, s kolegy,
staršovstvu, které začalo snižovat naše výdaje s Bohem. Domnívám se proto, že čím je člověk dál,
na charitu a sociální projekty. Hrozně mě to štva- tím víc je mu jasné, kolik toho ještě neví a jak je
lo, nemohl jsem kvůli tomu spát, říkal jsem si, co dobře své nejistoty a své otázky s druhými sdíjsme to za křesťany, když nemyslíme na chudé. let. Supervize je koncept stálého, tedy – bohudík
Na supervizi mi kolegové a supervizor pomohli – doživotního učení.
zamyslet se nad tím, za co mám vlastně ve sboru
ptal se Marek Bárta
zodpovědnost a zda jsou výdaje sboru v mé kom(redakčně kráceno, celý rozhovor bude zveřejněn
petenci. Ve staršovstvu máme my, faráři, jen hlas
na www.ceskybratr.cz)
Z CÍRKEVNÍCH ŠKOL
Jak se potkat s tichem
Duchovní doprovázení učitelů
V
Českém ráji, nedaleko Turnova, leží v malebné krajině vesnička jménem Ondříkovice.
Pár chalup, dvě desítky obyvatel. Při výjezdu ze
vsi klenot – bývalý Hanušův statek, stavení ze
16. století.
A tady, na místě, kde se cítíte jakoby na konci
světa, se ve dnech 17.–20. října 2013 sešlo několik učitelů evangelických škol, aby se podíleli na
duchovním doprovázení pedagogů škol Evangelické akademie. K vedení byly připraveny Ivana
Noble a Ivana Macháčková.
Věděla jsem, jakými tématy se budeme zabývat, čekaly nás modlitby, čtení z Bible, meditace.
Co však bylo nejpodstatnější – vlastní zamýšlení
nad biblickými slovy, soustředění, nahlédnutí do
sebe, uvědomování souvislostí, záznamy svých
závěrů.
Jelikož jsem se ještě nikdy takových doprovázení neúčastnila, zaujalo mne doporučení Ignáce
z Loyoly pro vstup do exercicií:
„Neboť každý ať si uvědomí, že natolik prospěje
ve všech duchovních věcech, nakolik vyjde ze své
sebelásky, ze své vlastní vůle a ze svého vlastního zájmu.“ (Exercicie 189)
Nikdo si však na začátku nebyl vědom toho,
že osobní meditace musí probíhat v naprostém
uvolnění, které se však může navodit pouze
v absolutním klidu a tichu. To znamená beze slov,
bez hovoru s jinými lidmi. Louky a okolní lesy se
přímo nabízely k procházkám v tichém zadu- ¥
27
mání. Zprvu se to zdálo podivné, jako by člověk
už nebyl schopen přijímat svět bez ozvučení, bez
konvencí, bez zažitých společenských norem, ale
velmi brzy jsem si na své ticho zvykla. Nebylo
to však osamění, vždyť jsme značný čas strávili
společně, i když beze slov, důležité bylo sdílení
ve stejně naladěné komunitě. A jak šly dny, stále
silněji jsem cítila blahodárnost mlčení; uzavřít
se do svých myšlenek, nerušených jinými vlivy,
bylo jakýmsi způsobem svobody.
Nejen příroda, ale i dům, ve kterém jsme přebývali, byly inspirací k úvahám i prostředkem
zklidnění. Je zvláštní, že i loučení bylo nějak
pomalé – jako by nás místo, kde jsme zažili, že
jsou důležitější věci než spěch, nechtělo do toho
uspěchaného světa pustit.
Helen Krajáková, učitelka EA Praha
OHLAS Z HORSKÉHO DOMOVA
Kde se dva neb tři sejdou…
V Herlíkovicích se jich sešlo padesát nejen nad jitrnicemi a ovarem
S
lunný prodloužený víkend na konci října
patřil v našem evangelickém středisku v Hořejších Herlíkovicích vepřovým hodům. Chtěli
jsme tím alespoň trochu připomenout období,
na které mnozí ze střední a starší generace rádi
vzpomínají – když se do Horského domova jezdilo na sena a když se tu chovali koně, kravky
a samozřejmě i vepříci. Zvířata už nechováme,
ale práce je tu pořád dost. A protože je i v dnešní době díky Bohu dost lidí ochotných přijet
a pomoci, nastala i odměna s hospodářstvím
spojená, totiž vepřové hody.
Jsme malá církev, a tak není divu, že se
i k našim uším doneslo, jak byla pozvánka na
tuto akci v některých sborech přijata s rozpaky či dokonce s mírnou nelibostí. Přemýšleli
jsme, jaké úvahy asi běží hlavami pobouřených
sester a bratří. Jak tu s mastnými pusami celý
den vysedáváme u prohýbajících se stolů, pivo
teče proudem a pak, notně posíleni slivovicí,
28
hulákáme opilecké songy v místním kostelíku?
Upřímně jsme se nad tou představou pobavili.
Milí přátelé, jen málokdo z nás zvolil skutečně přísně asketický způsob života. Tím
nemyslím, že holdujeme obžerství. Ale vše co
máme, máme od Pána, a tak vděčně přijímáme
jeho dary – duchovní i materiální – a radujeme
se z nich. Chtěli bychom proto poděkovat faráři
Marku Vančovi za to, že měl pro nás připraven
dopolední i večerní program a nedělní bohoslužby, Lucii Pokorné za to, že nás jeden večer
nadchla svým klavírním koncertem, dalším
mladým lidem, kteří se starali o odpolední výle-
ty do přírody, všem, kteří neúnavně doprovázeli
náš zpěv, když jsme zpěvník Svítá přezpívali
od A až do Z, a konečně panu kuchaři, že jsme
si u oběda a večeře mohli pochutnat na vepřových specialitách (ani pivo, víno a slivovice
nechyběly). A víte, kdo mezi nás také přišel?
Kristus… Protože kde se dva nebo tři sejdou
v jeho jménu, tam On je uprostřed nich… A nás
se v jeho jménu sešlo téměř padesát. Tak zase
za rok na shledanou!
Petra a Petr Bártovi, Horský domov Herlíkovice
www.horskydomov.cz
BENEFICE PRO DIAKONII
Gospelové melodie přinesly silný zážitek
Navíc pomohou k novému autu
N
a dvanáct gospelových melodií bylo připraveno pro dvě stovky posluchačů, kteří dorazili
v sobotu 19. října do Horního kostela ČCE ve
Vsetíně. Zpěváci ADD Gospelu nadchli příchozí,
takže se společně zpívalo, tleskalo, luskalo i podupávalo. Temperamentní písně si brzy získaly
nadšené publikum, které ocenilo zvlášť známou
Oh happy day.
Benefiční koncert, jehož cílem bylo vybrat
finanční prostředky na koupi nového auta
pro seniory s Alzheimerovou chorobou, kteří
využívají služeb Denního stacionáře Diakonie,
se skutečně vydařil: „Na vstupném se spolu
s finančními dary firem vybralo 72 250 korun.
Máme tak dobrý základ na nové auto,“ sdělila
Jana Najtová z Diakonie Vsetín. „Doba, ve které
žijeme je uspěchaná a není peněz na rozhazování
– to vše si uvědomuji a o to více si vážím všech lidí,
kteří si v sobotu udělali čas, zakoupili ne levné
vstupenky, a tak přispěli na potřebnou a dobrou
věc. Těší mě, že odcházeli po koncertu spokojeni,“
zhodnotil událost ředitel Diakonie Vsetín Dan
Žárský.
Marta Vodáková
29
ZE SBORŮ
Nemusíme se loučit
Osmatřicet let farářské služby v pohraničí
L
etos 31. srpna ukončil svou církevní službu fa- tkání se konají dodnes a lidé stále rádi přicházejí.
Pro Petra Čapka byla vždy významná péče
rář děčínského sboru ČCE Petr Čapek. Věnoval
našemu sboru velkou část svého života – 38 let. o budovy. Velký Ježíšův kostel, který jsme převzaPřišli do Děčína s manželkou Vlastou a dvěma li po Německé luterské církvi, byl za jeho působemaličkými chlapci v únoru 1975, v době norma- ní kompletně opraven, díky jeho houževnatosti
lizace, v nevlídné době, kdy město zahalovaly i podpoře staršovstva slouží dobře i sborový dům
jedovaté mlhy, které ničily lidi i přírodu. Byla v Bezručově ulici a dům v kazatelské stanici
to ale šance vrátit se do služby, které byl úřady v Benešově nad Ploučnicí. Důvodem k vděčnosti
zbaven ztrátou souhlasu na Plzeňsku, právě když je i jeho stálá a obětavá starost o dvoje varhany
se tak dobře začala rozvíjet jeho práce nejen – v kostele a v zimní modlitebně ve sborovém
v merklínském sboru, ale i nadějná činnost s mlá- domě.
Fara byla vždy otevřeným domem, kde postupdeží. Mládeži se věnoval s láskou i jako celocírkevní vedoucí mládeže. To se samozřejmě tehdy ně k Filipovi a Jakubovi přibyli do rodiny Marie,
nehodilo. Dva roky pracoval jako řidič v pivovaru, Petr a Marek; a dětští pacienti si již dávno oblíbili
topil ve spořitelně, nějaký čas také řídil tramvaje. paní doktorku Vlastu Čapkovou.
Po listopadu 1989 práce spíše přibylo. K péči
o sbor se přidaly úkoly, které vyžadovala práce
v Ústeckém seniorátu; Petr Čapek byl dvanáct
let jeho seniorem. V té době překonával těžkou
nemoc; tehdy se Čapkovi se sborem ještě více
semkli.
Se zvláštní péčí se Petr Čapek věnoval pastorační činnosti. Rád navštěvoval staré lidi
i rodiny, které kdysi do sboru patřily. Znali jej
i v domovech důchodců v okolí. Hrstička věrných,
stárnoucích sester a bratří v kazatelské stanici
v Benešově nad Ploučnicí byla vždy také jeho
velkou láskou. Prožili jsme s Petrem Čapkem
Pak přišla možnost nastoupit v severních a jeho rodinou během těch dlouhých let mnoho
Čechách, snad že v tom ztraceném kraji se toho krásného. Na lednové kurzy v Janských Lázních,
které dosud pečlivě připravuje, přijíždějí také
s křesťanskou vírou nedalo moc zkazit.
Děčínští mladou rodinu vděčně přijali. Služba členové děčínského sboru.
Pak přišel čas poohlédnout se po nástupci.
v pohraničním sboru nebyla pro Petra Čapka
jednoduchá; sbor nebyl velký, a to ještě mladí Nebylo to snadné. Severní Čechy moc nelákají,
lidé odcházeli z Děčína studovat, domů se již i když Děčín je krásné město a jeho okolí obdivunevraceli a zakládali své rodiny jinde. Přesto se je každý, kdo přijede na dovolenou do „bytečku“,
práce dařila, konala se nedělní škola i biblické který na faře pronajímáme. Přece jsme se však
hodiny, pravidelně jsme se scházeli na „třicátní- dočkali. Do našeho sboru nastoupil k 1. září 2013
cích“, dokud nezasáhla tajná bezpečnost. Tradicí nový kazatel Tomáš Matějovský z Jablonce nad
se staly vánoční besídky s dětmi a štědrovečerní Nisou.
Jsme rádi, že Petr Čapek s manželkou Vlastou
odpoledne v kostele s rozmanitým hudebním programem. Kostel býval zcela naplněn navzdory jsou dále členy našeho sboru a že občas můžeme
zimě i nepřízni režimu. Tato štědrovečerní se- přivítat i jejich děti s řadou vnoučat.
30
Nemusíme se loučit. Musíme však s velkou
vděčností našemu dlouholetému faráři poděkovat za jeho věrnou, nelehkou a obětavou
službu. Naše poděkování patří i jeho ženě
Vlastě, která mu vždy svým neokázalým způ-
sobem byla a je velkou oporou. Těžko se díky
vyjadřují jen několika slovy. Prosíme Pána
Boha, ať celou širokou rodinu stále doprovází.
Mahulena Čejková, foto: Jiří Hovorka
GENERACE
Farář Jaroslav Košťál se dožil devadesátky
N
arodil se 29. listopadu 1923 v Bartovicích
u Ostravy. Jeho otec pracoval celý život
jako horník, maminka se starala o domácnost
a hospodářství. Po maturitě na gymnáziu Jaroslav Košťál pracoval také jako horník na
šachtě – v době, kdy byly vysoké školy uzavřeny.
Od roku 1944 pak byl prozatímním diakonem
ostravského sboru. Pod vlivem tehdejšího ostravského faráře Jaroslava Kantorka se rozhodl
pro studium bohosloví. A pro akademický rok
1948/49 dostal stipendium ke studiu na Knox
College v kanadském Torontu.
Po návratu ze zahraničí, v létě 1949, nastoupil jako vikář na sbor v Orlové. V listopadu 1949 se oženil s Ludmilou Kostruchovou. Ta
mu vždy věrně stála po boku, jeho služba byla
i službou její. Společně vychovali čtyři syny –
Štěpána, Jana, Martina a Davida. Když se ho
synové kdysi zeptali, proč se vlastně z Kanady
do komunistické země vracel, odpověděl, že
jeho místo je zde a doma je ho potřeba víc nežli
kdekoli jinde.
Od roku 1958 byl farářem v Opavě, kde
působil téměř 30 let, do roku 1987, kdy odešel do důchodu. I poté však zůstali Košťálovi
v místě svého nejdelšího působiště a Opava se
jim stala domovem na další život. I jako farář
v důchodu často vypomáhal, ať kazatelsky,
nebo jako předseda odboru křesťanské služby.
Kromě sídla sboru v Opavě měl jako farář
na starosti i poměrně rozsáhlou sborovou
diasporu, která zahrnovala několik kazatelských stanic: Sudice, Velké Heraltice, Horní
Benešov, Lichnov a Deštné. Z jednoho konce na
druhý bylo dobrých 50 kilometrů. Vedle toho,
navzdory různým obtížím, učil také v několika školách náboženství. Jeden čas byl také
konseniorem.
Pravidelně navštěvoval členy sboru i jako
důchodce. Dával si vždy velice záležet i na
kontaktech s těmi členy, které označujeme
jako okrajové. „Jsou to přece ztracené ovce,
které je třeba přivést zpátky do stáda,“ říkával.
Nikdy se nenechal odradit odmítnutím. Žádný
pastýř přece nemůže dopustit, aby se některá
ovce ztratila – je nutno ji stále hledat. „Dům
plný evangelíků“ – tak často označoval stavení,
kolem kterého jsme právě projížděli, i když ty
lidi třeba nikdo po mnoho let v kostele neviděl
a leckdo z nás mívá nad takovým evangelictvím rozpaky. Je to pouze doklad toho, jak mu
záleželo skutečně na každém člověku.
Milý bratře faráři, přejeme vám mnoho
radosti a Božího požehnání v přítomnosti
i v době, která je před vámi. Máme radost
z každého společného setkání. Boží milost
a láska ať vás obklopuje.
Za opavský sbor ČCE Jan Lukáš
31
SURSUM CORDA
Ježíši, tvá jest památka
L
To čiňte na mou památku
stolu skrze společný kalich máme k sobě blíž.
Je to příležitost, kdy všechny rozdílnosti a překážky, které mezi námi jsou, se mají rozmělnit,
abychom se v Kristu sjednotili, a tím obnovili
náš vztah s Bohem. O tuto jednotu prosil sám
Kristus: „… aby všichni byli jedno jako ty, Otče,
ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby
tak svět uvěřil, že ty jsi mě poslal.“ (J 17,21) Za
opravdovou jednotu všech, kteří v Krista věří
přes všechny církevní hranice a denominace,
je důležité nejen prosit, ale také něco dělat,
a to ve všech oblastech, kde jsme aktivní, kde
se setkáváme, kde spolupracujeme s lidmi z jiných církví. Také církevní hudba a hymnologie
by mohly vést k větší ekumenické otevřenosti,
ke vzájemnému obohacování a sblížení mezi
církvemi.
Pak vzal chléb, vzdal díky, lámal a dával jim se
slovy: „Toto jest mé tělo, které se za vás vydává.
To čiňte na mou památku.“ A právě tak, když
bylo po večeři, vzal kalich a řekl: „Tento kalich
je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se
za vás prolévá.“ (Lk 22,19–20) Známe dobře
slova ustanovení, která řekl Ježíš při poslední
večeři, kdy nadešla hodina, pro kterou přišel
na tento svět. Tomáš Halík v jednom svém
kázání píše, že památka Kristovy velikonoční
oběti nám pokaždé připomíná, že jeho smrt
není konečné ztroskotání, není absolutním
koncem – je darem. Ježíš se vším co jest a co
má, dává se strávit ve výhni smrti, avšak zároveň touto smrtí prochází jako branou – stal
se pokrmem: jeho oběť jako chléb a víno „sytí
a napájí“, dává život a s ním novou naději, dává
energii – „milost“, dává sílu a také zakládá
společenství. Ti kdo jsou shromážděni kolem
Ježíšova stolu, jsou tímto pokrmem sjednoceni,
mohou se vnímat jako jedno tělo. U Kristova
Naše píseň je odpovědí na Ježíšovo pozvání ke
stolu. Předlohou písně je nádherný latinský
hymnus Jesu, dulcis memoria, jehož autorem je
člen cisterciáckého řádu Bernard z Clairvaux
(1090–1151), významný středověký teolog, filozof, představitel mysticismu 12. století. O něm
se píše, že byl první, kdo prolomil dosavadní
obavy středověké křesťanské literatury dávat
všanc svoje vlastní intimní duchovní zážitky.
Jde o subjektivní ponoření do tajemství eucharistie. Tento hymnus, stejně jako každé jeho
dílo, vznikl ze specifické potřeby a měl sloužit
praxi. Slova hymnů vyjadřují vzácnost prožité
přítomnosti s Ježíšem, která je „sladší než stred
(strdí, med)“. Takovéto obraty jsou v mystice
Bernarda specifické a prozrazují uchvacující
emoční náboj, vycházející z niterné meditace.
Originální překrásný gregoriánský hymnus
se zpíval při nešporách. V době reformace byl
etošní rubriku Sursum corda (Vzhůru srdce)
uzavíráme představením písně, jejíž text
můžeme najít také v Evangelickém zpěvníku (EZ
460). Při revizní práci zpěvníkové komise jsme
se zabývali důvody, proč se tato píseň v církvi
moc nepoužívá. Důvodem může být i tvar starobylého nápěvu z Třeboňského rukopisu (1450),
který v kombinaci s textem jednotlivých slok
působí těžkopádně. Proto vznikl nápěv nový,
jehož fráze mají pravidelnou metrickou strukturu, umožňující plynulejší pěvecký přednes.
Zpracování písně chce posloužit k hlubšímu
niternému usebrání. Naším přáním je, aby byl
krásný starodávný text v naší církvi znovu
zpíván.
32
Původ v klášterní mystice
přeložen pravděpodobně Mistrem Jakoubkem
ze Stříbra do češtiny. Nově vzniklá píseň byla
pak rozšířena o další sloky.
Mše za svět
Tímto obratem označil Teilhard de Chardin
vyjádření eucharistie, když ji nelze uskutečnit
svátostným způsobem. Tím nesnižuje význam
jejího liturgického slavení, ale vyjadřuje hlubokou oběť, jež by měla a může podněcovat
každého křesťana v každodenním životě.
Takto se Chardin modlil v roce 1923 v asijské
stepi: „Pane, opět nemám – nikoli v lesích francouzského kraje Aisne, nýbrž v asijských stepích – ani chléb ani víno, proto pozvedám nad
symboly až k čistému majestátu Skutečnosti
a obětuji ti já, tvůj kněz, na oltáři celé Země,
práci a námahu světa. Slunce již začíná osvěcovat nejvýchodnější cíp Východu. A znovu se
pod pohyblivým povrchem jeho erupcí Země
probouzí, zachvívá a započíná svou hroznou
práci. Na paténu položím, můj Bože, očekávanou žeň tohoto nového úsilí. Do kalicha vliji
šťávu všech plodů, které dnes budou rozdrceny. Můj kalich a moje paténa jsou hlubiny duše,
která je doširoka otevřena všem silám, které
se v jediném okamžiku pozvednou ze všech
bodů zeměkoule, aby směřovaly k Duchu.“
Ladislav Moravetz
33
Moje Církev
O HOSPODÁŘSKÉ SOBĚSTAČNOSTI SBORŮ
Z rozhovoru církve o samofinancování
Část 5
S
ynodní rada ČCE zřídila pro přípravu přechodu k samofinancování strategickou komisi, která hodnotí údaje týkající se přechodu
ČCE k samofinancování, rozpracovává usnesení synodu v této záležitosti a připravuje materiály k rozhodování pro synodní radu a synod.
Důležitým úkolem strategické komise je také
příprava podkladů pro rozhovor na sborové
a seniorátní úrovni. Komise je složena paritně
z kazatelů a presbyterů.
Co strategická komise vypracovala:
Část podkladů, které měla strategická komise
a synod k dispozici, byla zveřejněna v částech
1–4 této informace v časopise Český bratr. Synodu byly předloženy kromě modelů možného
vývoje církevních financí s komentářem i následující teze přechodu ČCE k samofinancování:
1) V současné struktuře a při současné obětavosti není ČCE samofinancovatelná.
2) Cestu k samofinancování je nutno chápat
komplexně. Bude vyžadovat současně zvyšování obětavosti, změnu struktury sborů, větší
flexibilitu práce v diaspoře a racionální hospodaření s klesající státní dotací a restitučními
prostředky.
3) Změna sborové struktury je při současné
obětavosti nevyhnutelná, což platí i při mírném zvýšení obětavosti.
4) Zvýšení obětavosti je nezbytně nutné,
nicméně samo o sobě pro současnou strukturu sborů stačit nebude. Potřebná obětavost by
v některých regionech byla za hranicí reality.
5) Přechod k samofinancování bude obtíž-
34
ně proveditelný jednotným mechanismem
ve všech regionech církve. Je proto nezbytné
posílit odpovědnost a pravomoci seniorátních
výborů.
6) Pojem sboru bude nutno chápat ve výrazně širším rozměru, místy až v regionálním pojetí, a bude nutno cíleně vytvářet životaschopná společenství.
7) Existují sbory, které nejsou schopny cestu k samofinancování samostatně promyslet
a pravděpodobně ani realizovat a budou při
svých úvahách potřebovat vedení seniorátních
výborů.
8) Přechod k samofinancování je podmíněn
razantním zvyšováním obětavosti všech členů
církve.
9) Některé oblasti života církve budou
stejně jako doposud financovány ze společné
pokladny.
10) Odpovědnost za finanční životaschopnost sboru nesou především jeho členové.
Samofinancování sborů je však nemyslitelné
bez promyšlené a cílené solidarity. Některé
regiony se neobejdou bez spolufinancování,
pokud bude žádoucí činnost ČCE v těchto
místech zachovat.
11) Přechod k samofinancování se neobejde
bez změny stylu práce při zajištění kazatelské
služby, zejména v diaspoře.
12) Nová situace bude vyžadovat také
změnu pojetí práce kazatelů. Předpokládáme
mimo jiné pestřejší pojetí pracovních úvazků,
kolektivní spolupráci, různorodější způsoby
povolávání kazatelů do služby ve sboru a širší
zapojení ordinovaných presbyterů.
13) Bude nutno zároveň provést důkladnou
teologickou reflexi situace, ta však není předmětem tohoto materiálu.
14) Úspěšnost přechodu k samofinancování
bude záviset na hluboké a otevřené diskusi
nezastírající hloubku problémů, se kterými se
budeme setkávat.
vypracovat seniorátní strategii přechodu k samofinancování.
Synod uložil synodní radě provést sumarizaci vyjádření seniorátních výborů a předložit
ji 4. zasedání 33. synodu k rozhovoru. Součástí
předloženého materiálu budou i návrhy dalšího
postupu. V případě, že ze sumarizace vyjádření
nebude patrný zřetelný většinový názor ČCE,
předloží synodní rada materiál variantně nebo
předloží návrh dalšího rozhodovacího postupu.
Cílem tohoto postupu je, aby rozhovor
v církvi proběhl na co nejširším základě ve
smyslu presbyterně synodního zřízení. Každý
sbor má možnost se do rozhovoru zapojit a vyjádřit svůj názor. Je důležité, aby tento rozhovor
proběhl v každém sboru opravdu pečlivě a jeho
výsledky byly předány seniorátním výborům
a dále prostřednictvím synodní rady synodu.
Úkolem 4. zasedání 33. synodu a 1. zasedání
34. synodu bude na základě názorů ze sborů
zvolit cestu k samofinancování církve.
O čem spolu máme mluvit ve všech
sborech:
Co nám uložili synodálové:
33. synod ČCE na svém 3. zasedání předložené
materiály projednal a přijal usnesení, jejichž
smysl je možno ve zkrácené formě shrnout
následovně:
Synod uložil synodní radě poskytnout předložené modely cesty ČCE k samofinancování
k rozhovoru sborům. Synod uložil synodní radě
vypracovat materiál, který poslouží jako manuál
k vedení rozhovoru ve sborech a seniorátech.
Synod uložil všem sborům seznámit se s možnými cestami ČCE k samofinancování, které jsou
vyjádřeny jednotlivými modely, a vypracovat
na základě předložených podkladů a modelů
strategii sboru pro jednotlivé možné cesty k samofinancování a informaci o svém rozhovoru
předat seniorátním výborům. Seniorátní výbory
mají být při tomto rozhovoru nápomocny a mají
Rozhovor o přechodu ČCE k samofinancování
musí probíhat ve výrazně širším kontextu, než
jsou pouze finanční otázky. V souladu s usnesením synodu zaslala synodní rada do sborů
Manuál pro rozhovor o budoucnosti sboru. Hlavním záměrem předkládaného manuálu je rozhovor o budoucnosti sboru podnítit a usnadnit.
Otázky nejsou primárně určeny k zjišťování
stavu sboru pro potřeby nadřízených orgánů.
Je plně v kompetenci staršovstva, koho ve
sboru k rozhovoru přizve a jakým způsobem
rozhovor povede. Seniorátní výbory mají za
úkol koordinovat práci na budoucí strategii
sborů ve svém seniorátu, popř. na požádání
pomoci i při vedení rozhovoru uvnitř sborů.
Otázky manuálu jsou rozděleny do několika
tematických oddílů a jsou sestaveny tak, aby
kombinací obecnějších a konkrétních otázek
poskytly vodítko pro přemýšlení o různých oblastech života sboru. Jednotlivé skupiny otázek
a jejich zkrácený obsah jsou následující:
A) Charakteristika sboru
Jaká jsou specifika sboru? Co se ve sboru
daří? Jak nejlépe rozvíjet pozitiva sboru v budoucnosti? Co se ve sboru nedaří a jak ¥
35
odstranit slabiny sboru? Jaké jsou nevyužité
možnosti sboru? Jaké je staršovstvo, je příkladem odhodlání a obětavosti?
B) Proč je tu náš sbor: svědectví?
Jaké jsou misijní úkoly sboru, laiků i kazatele? Kdo a proč do sboru přišel a odešel
v poslední době? Jak oslovuje sbor své okolí?
Jaké aktivity sboru oslovují společnost mimo
vlastní sbor nejvíce? Kolik dospělých bylo
pokřtěno apod.?
C) Proč je tu náš sbor: bohoslužby a katecheze?
Témata: charakter bohoslužeb, účast laiků
při vedení bohoslužeb, bohoslužby na jednom
či více místech, dovoz lidí na bohoslužby,
společná příprava bohoslužeb se členy sboru,
jiná činnost členů sboru, vývoj počtu členů na
bohoslužbách, demografické rozložení sboru,
početnost jednotlivých věkových skupin, nové
aktivity kazatele a laiků.
D) Proč je tu náš sbor: služba potřebným?
Jaká je pomoc potřebným v praxi? Jaká je
spolupráce s Diakonií ČCE, případně s jinými
charitativními institucemi? Jaká součást rozpočtu je věnována na dobročinné účely a jaká
část z církevních restitucí by na dobročinné
účely věnována být měla?
E) Proč je tu náš sbor: společenství křesťanů?
Co pro sbor znamenají vztahy mezi lidmi?
Jsme si navzájem oporou? Jaký je vztah k nově
příchozím, navštěvujeme nemocné? Pracují
členové sboru s mládeží a dětmi? Jaké je věkové složení sboru, jak ve sboru vycházíme
vstříc jednotlivým věkovým skupinám?
F) Proč je tu náš sbor: součást ekumenického společenství?
Jaké křesťanské církve působí v naší blízkosti? Které jsou nám blízké a které vzdálené?
Jsou naše vztahy přátelské, existují ekumenická shromáždění a jsou pro sbor důležitá? Je
účast na nich povinností, nebo radostí? Spolupracuje sbor ekumenicky v diakonii, s dětmi
či při jiných setkáních?
G) Proč je tu náš sbor: odpovědné spravování svěřených prostředků?
Jak financujeme svůj sborový život? Víme, že
každé kazatelské místo je dotováno 300 000 Kč
na rok? Jak vysoké příspěvky – saláry – platí
36
členové sboru, dosahují 5 % příjmů, jak předpokládají církevní řády? Diskutovali jsme ve
sboru o složení plateb saláru podle dotazníku
z roku 2012? Kolik členů sboru platí minimální saláry a jaká část členů neplatí vůbec? Jaká
je obětavost sboru při sbírkách na konkrétní
účely? Jaká je ochota členů k dobrovolné práci
ve sboru? Je tato práce ekonomicky významná?
H) Plán našeho sboru.
Jakému níže jmenovanému „sborovému
uspořádání“ bychom se chtěli v příštích deseti
letech blížit?
– Samostatný sbor s jedním kazatelem.
– Samostatný sbor s vyšším počtem kazatelů proti stávajícímu stavu z důvodu rozšíření
činnosti.
– Samostatný sbor s kazatelem povolaným
na částečný úvazek – část sborového programu
bude plně v kompetenci presbyterů.
– Samostatný sbor s kazatelem povolaným na
částečný úvazek – omezený sborový program,
udržovací strategie.
– Samostatný sbor bez stálého kazatele – sbor
trvale administrován, sborový program je plně
v kompetenci presbyterů, kazatel je zván na ně-
které bohoslužby, služebnosti či občasné akce.
– Sousboří/personální unie – užší spolupráce
staršovstev dvou a více sborů v geografické
blízkosti, kazatel je povolán k práci v sousboří
na základě podílů dohodnutých mezi jednotlivými staršovstvy.
– Sbor ve správě seniorátního výboru – práci
neřídí staršovstvo, ale organizuje ji seniorátní
výbor, např. pomocí správní komise.
– Sbor ve správě presbytera/ordinovaného
presbytera.
– Sbor se připojí k sousednímu sboru – sbor
přeměněn na kazatelskou stanici.
– Sbor bude spolupracovat se sborem jiné
církve.
– Sbor zanikne – práce ČCE nebude v dané
lokalitě dále pokračovat.
I) Co uděláme sami pro vybranou variantu
letos, co příští rok, co v následujících letech?
J) V čem očekáváme pomoc seniorátního
výboru a ústředí církve?
Některé varianty neodpovídají stávajícím
církevním řádům a jejich realizace by si vyžádala nejprve jejich změnu. Nicméně pro uvažování o perspektivě byly do seznamu zařazeny.
Soubor otázek si nedělá nárok na úplnost
či uzavřenost. Jedná se o nabídku, která má
šanci zjednodušit a urychlit společné hledání
odpovědí na některé složité otázky týkající se
budoucnosti sboru. Výsledkem rozhovoru by
mělo být vyjasnění, kam bude sbor směřovat
v následujícím období a co pro to bude nutno
udělat.
Synodní rada připravila spolu se strategickou komisí v průběhu podzimu 2013 několik
seminářů zabývajících se tematikou financování sborů. Setkání proběhla či budou probíhat postupně na různých místech naší církve.
Mají za cíl seznámit presbytery, kazatele
i ostatní členy sborů s východisky stávajícího
uvažování a se základními možnostmi dalšího
finančního směřování. Účastníci seminářů
budou mít možnost vést rozhovor o tom, jaké
vhodné postupy v nových hospodářských poměrech církve zvolit. V následujícím období
je důležité vytvořit co nejširší prostor pro
vzájemný rozhovor o budoucnosti sborů.
oznámení „Bílé Vánoce“ na Rádiu 7
Od 1. 12. vysílá Rádio 7 (www.radio7.cz) krát‑
ká zamyšlení kazatele Církve bratrské Vik‑
tora Gliera o tom, jak uvádět ve skutek své
spasení. Poslouchejte v pondělí, ve středu
a v pátek ve 14 a v 18 hod., v úterý, ve čtvrtek
a v sobotu v 6.15, 9.00 a v 11.50, v neděli pak
ve 12.15, 18 a 21 hod.
Na Štědrý den a na Silvestra vysíláme
živě do oběda. 25. prosince vysíláme
od 12 hodin do půlnoci; vše vyvrcholí ve
21 hodin záznamem bohoslužby. K poslechu
zve Lucie Endlicherová.
Nabízíme pronájem bytu
FS ČCE v Hořovicích nabízí k pronájmu byt
4+1 (původně určený pro faráře sboru). Byt
(93 m2) je ve druhém podlaží kostela (bývalé
synagogy) a je v dobrém stavu. K dispozici je
též farní zahrada.
Hledáme dlouhodobého nájemce, který
by se rád stal členem sboru, a podpořil tak
svým duchovním zapojením i praktickou
pomocí místní diasporní společenství.
Nájem činí 5 tisíc Kč plus výdaje za energie
a vodné/stočné.
Prohlídka bytu je možná po telefonické
dohodě s kurátorem K. Irmannem,
tel.: 723 068 244, popř. s administrátorem
sboru S. Hejzlarem, tel.: 603 578 108.
Staršovstvo sboru v Hořovicích
Hledáme kostelníka/kostelnici s možností pronájmu bytu
Farní sbor ČCE v Praze 4 – Nuslích hledá
kostelníka/kostelnici. Sbor poskytuje
k užívání menší byt 2+1 ve sborové budově.
Nástup únor/březen 2014. Kontakt: Farní
sbor Praha 4 – Nusle, Žateckých 11; e­‑mail:
[email protected]. Pro více informací volej‑
te: 737 922 850 (farářka M. Zemánková) nebo
603 770 391 (kurátorka V. Řezníčková).
Pavel Stolař
37
Z PODZIMNÍCH KONVENTŮ
O čem jednali zástupci jednotlivých seniorátů
B
ěhem podzimu se scházejí konventy jednotlivých seniorátů. Věcí k řešení bývá vždycky dost, letos k nim přistupují navíc rozhovory
k samofinancování církve, které nás v blízké
budoucnosti čeká. Přinášíme vám stručné
shrnutí toho, o čem rokovali zástupci sedmi
seniorátů, kteří se sešli před datem uzávěrky
tohoto čísla. Zprávy z dalších konventů zpracujeme do čísla příštího. Konvent je nejvyšší
shromáždění seniorátu, jehož členy jsou volení zástupci (faráři i laici) jednotlivých farních
sborů.
Královéhradecký seniorát
Seniorát zasedal v Jičíně. Pro mnohé poslance
i hosty to byla příležitost jičínský sbor navštívit
a poznat. Staronovým seniorem se stal Michal
Kitta, farář v Hronově, a seniorátním kurátorem Vladimír Pavlíček z Kláštera nad Dědinou.
Seniorátní výbor doplnili Tomáš Molnár, farář
v Trutnově, a Hana Pojezdná ze Dvora Králové
nad Labem. Diskutovalo se kromě jiného o strategii a budoucnosti seniorátu. Shoda panovala
nad tím, že tato debata má mnoho neznámých,
těžko tedy dojít k nějakým zásadním závěrům.
Poděbradský seniorát
Pražský seniorát
Poděbradští vyhlásili seniorátní sbírku na
středisko Diakonie v Libici nad Cidlinou. Poslali na synod návrh na zrušení povinnosti
účtovat v podvojném účetnictví a doporučili
synodu zabývat se mimořádnou náhradou za
majetkovou křivdu způsobenou sboru v Brandýse nad Labem. Nepřijali návrh zabývat se
apoštolskou sukcesí v ČCE. Za seniora zvolili
Martina Féra. Do seniorátního představenstva Jeronymovy jednoty zvolili Pavla Kubíčka
z Poděbrad a Onřeje Žežulu z Brandýsa. Nějaký čas byl věnován současné situaci církve;
v seniorátě by bylo dobré uspořádat setkání
s debatou o výsledcích rozhovorů ve sborech.
Co stojí za zmínku z jednání konventu Pražského seniorátu? Kupříkladu to, že farář pro
mládež se dostavil se zpožděním, protože právě
toho rána byla jeho kancelář vykradena. Dále
že činnost loni ustavené pracovní skupiny pro
práci se sociálně vyloučenými se rozrůstá. Konvent synodu navrhuje vytvořit pracovní místo
celocírkevního kazatele pro práci s menšinami
a sociálně vyloučenými. Seniorát dále usiluje
o revitalizaci sborů v okolí Prahy – žádá synod o dvě podporovaná místa (Sedlec­‑Prčice,
Beroun). A konečně – chystá se vzpomenout
600. výročí obnoveného vysluhování podobojí
shromážděním v Betlémské kapli 12. října 2014.
38
Ústecký seniorát
Ústečtí, kteří zasedali v Litoměřicích, zvolili
celou duchovenskou část seniorátního výboru. Senior Jan Kupka totiž rezignoval z důvodu malé podpory synodní rady při řešení
zásadních problémů farního sboru v Ústí nad
Labem. Výbor předtím vyčerpal všechny možnosti, které mu řády nabízejí. Seniorkou byla
po odmítnutí několika kandidatur zvolena
Martina Šeráková. Konseniorem od 1. 6. 2014
pak Zdeněk Bárta. Hlasovalo se také o návrhu
doporučit model „A“ materiálů synodní rady
o samofinancování církve. Návrh nebyl těsně
přijat.
Západočeský seniorát
Západočeši diskutovali téma odlukově­
‑restitučního zákona a přípravy na finanční
soběstačnost církve. Uvažují o zřízení funkce
seniorátního kazatele, který by mohl misijně
působit v nemocnicích, na univerzitě, v Diakonii či v nějaké jiné nadsborové rovině. Navzájem
si sdělovali své pohledy na mnoho zajímavých
otázek.
Horácký seniorát
Konvent na Horácku zvolil na další období
nynějšího seniora Jana Keřkovského a jeho
náměstka Zdeňka Šorma. Ze zprávy seniora
uvádíme: „Je možné, že z některých samostatných sborů budou za několik let kazatelské sta-
nice. Rozumím, že se do takového rozhodnutí
nikomu nebude chtít, ale současně takovou
změnu nepovažuji za žádnou ostudu – pokud
v toleranční době nedali dohromady 500 členů či 100 rodin, museli se všelijak pospojovat a docházet na bohoslužby jinam – a byli
v tom myslím pružnější než dnešní (mnohem
mobilnější) evangelíci. Další nesnáz našich
sborů vidím v setrvale malé schopnosti stát
se přitažlivým prostředím pro nově příchozí.
Obsahově máme co nabídnout a k čemu pozvat
(ostatně je to náš úkol) a je škoda, převáží­­­­-li
v některých sborech zcela otázky vlastního
přežití (s ohlížením, kdo nám na to přispěje)
nebo nepříliš produktivní stýskání na nepřející okolí, zlou dobu či neschopné vedení. Na
tom všem může něco být, ale prodrat se takto
naladěným společenstvím k evangeliu nemusí
být pro návštěvníka zrovna snadné.“
Liberecký seniorát
Na Liberecku jsme uvítali hosta, synodního
náměstka Pavla Stolaře, který nám představil
své ekonomické prognózy, načež se o nich začalo živě diskutovat, zvláště politicky – zprava,
zleva i ze zeleného středu. Do seniorátního
výboru byli z řad presbyterů opět zvoleni Jiří
Kužel jako seniorátní kurátor a Marta Binková
jako místokurátorka.
Zpracoval Adam Balcar
39
DIAKONIE
Listopadová aukční setkání s uměním
Diakonii přinesla přes milion korun
S
příchodem podzimních sychravých dnů se
otevírá prostor pro dlouhé večery a mnohá setkání – třeba ta s výtvarným uměním, v příjemné
společnosti a s cílem podpořit smysluplné věci.
Hned několik se jich v listopadu konalo napříč
celou Diakonií. A byly úspěšné.
Otevři oči mé, abych spatřoval divné věci
Bienále pro Diakonii se letos konalo už počtvrté.
Po třech pražských „reprízách“ se přesunulo do
moravské metropole. Cílem Bienále je představit diakonickou práci s handicapovanými členy
společnosti, nabídnout setkání s výtvarným
uměním, které je svým obsahem či svými tvůrci spojeno s křesťanstvím, a v neposlední řadě
získat prostředky na podporu diakonických služeb, tentokrát pro středisko v Brně a jeho nově
vznikající Chráněné bydlení v Nosislavi.
Letošní Bienále se neslo v duchu biblického
žalmu „Otevři oči mé, abych spatřoval divné věci“
a svými uměleckými díly k němu přispělo více
než čtyřicet současných výtvarníků. Bienále zahájila vernisáž s dobročinnou aukcí a koncertem
Jana Budaře. Během dalších dnů se uskutečnila
řada doprovodných programů – ochutnávka
a prodej vín, koncert jazzového uskupení Noční
optika nebo dokonce šachový turnaj. Výtěžek
290 302 korun putuje na společný projekt no-
40
sislavského sboru ČCE a brněnského střediska
Diakonie – nedaleko místa, kde před sto lety stál
evangelický sirotčinec, vyroste dům, v němž
najdou svůj domov senioři a lidé s tělesným
postižením (více jsme psali v ČB 5/2013). Další
informace na www.bienaleprodiakonii.cz, kolekce fotografií Benjamína Skály na benfoto.rajce.
idnes.cz.
Třináctka nešťastným číslem rozhodně
nebyla
Jen o kousek dál na jih, v Hustopečích, proběhl
za účasti 150 hostů a přátel střediska Diakonie
zvaného BETLÉM společenský večer s dobročinnou aukcí. V aukci bylo připraveno 45 děl, z nichž
polovinu tvořily výrobky klientů střediska, zbytek pak díla věnovaná místními umělci, a na
vinařské Moravě nemohly chybět ani rozličné
kolekce vín.
Setkání se letos konalo již potřinácté a třináctka nešťastným číslem rozhodně nebyla. Vybralo se totiž skvělých 420 244 korun na výstavbu
chráněného bydlení Mirandie v Brumovicích.
Středisko BETLÉM tak získalo pětinu částky, již
musí vynaložit jako spoluúčast na projekt, který
je z 85 % financován formou dotace z Evropské
unie. Chráněné bydlení umožní klientům žít
v prostředí, které se blíží prostředí rodinné-
mu. S překonáváním vysokého stupně jejich
zdravotního postižení jim pomohou asistenti,
a dohromady tak vytvoří společnou domácnost.
Nový domov by měl fungovat od roku 2015. Další informace o projektu i fotografie z aukčního
večera najdete na www.mirandie.cz.
V Litoměřicích zářila licitátorka
Chantal Poullain
Už podevatenácté se v Litoměřicích konal společenský večer s aukcí uměleckých děl i výrobků klientů Diakonie. Poprvé se ale uskutečnil
v prostorách litoměřického hradu a jeho hlavní
hvězdou byla v Česku žijící populární francouzská herečka a šansoniérka Chantal Poullain. Na
výtah, který je nutný pro plánované rozšíření
prostor Centra denních služeb litoměřické Diakonie, přijde díky aktivním dražitelům dalších
432 200 korun.
Mezi padesátkou dražených výrobků a děl ani
letos nechyběla plastika akademického sochaře
Olbrama Zoubka. Z vyvolávací ceny 15 000 korun
skončila na ceně 56 000 a jako vždy se o dílo významného českého umělce strhla mezi dražiteli
velká bitva. Rozdíl mezi vyvolávací a konečnou
cenou byl rovněž největším dražebním skokem
večera.
Spokojeností na konci zářil i člen představenstva litoměřické diakonie Zdeněk Bárta, který
s Chantal Poullain moderoval a spolulicitoval.
Své partnerce s dražebním kladívkem složil
poklonu: „Letošní aukce z hlediska získaných
finančních prostředků byla sice druhá nejúspěšnější, ale mnohem důležitější je pro nás to, že
během ní panovala úžasná atmosféra především
díky paní Chantal Poullain, která dražbě dodala
neodolatelný půvab a dokázala strhnout všechny
přítomné.“
Fotografie i další informace z krásného
večera najdete na webové stránce litomerice.
diakonie.cz
Liška na Vsetíně
Velkou benefiční aukci s licitátorem – hercem
Pavlem Liškou chystá také Diakonie vsetínská.
Cílem je získat prostředky na výměnu již dosluhujícího automobilu, který po celý rok denně dováží
seniory do stacionáře Zahrada. Vsetínská aukce
se ovšem odehraje až po uzávěrce tohoto čísla, ¥
Aktuality Diakonie vyhlásila sbírku pro Filipíny
Diakonie ČCE vyhlásila veřejnou sbírku na
pomoc obyvatelům Filipín. Jakýkoli finanční
dar můžete poslat na sbírkové konto
292 949 292/0300, variabilní symbol 117.
Letos 8. listopadu bylo na Filipínách
tajfunem Haiyan zasaženo přes 11 milionů
obyvatel. Katastrofa si vyžádala více než
10 tisíc obětí, přes 600 tisíc lidí muselo být
evakuováno. Akutní je nedostatek oblečení,
potravin, pitné vody a léků. Vzhledem ke
zničení velké části infrastruktury statisíce
lidí stále čekají na pomoc.
Efektivní využití sbírky garantují naše
partnerské organizace: Citizens Disaster
Response Center přímo na Filipínách
a německá Diakonie Katastrophenhilfe,
které ihned na místě zahájily humanitární
pomoc.
Další informace najdete na stránkách
Střediska humanitární a rozvojové pomoci
Diakonie ČCE: www.hrp.diakonie.cz
Novinky z projektu Pečuj doma
Projekt Pečuj doma, o němž jsme podrob‑
něji psali v srpnovém čísle, je zaměřen na
praktickou pomoc s domácí péčí především
o seniory. Rady, návody, doporučení a nově
také instruktážní videa najdete na rozsáh‑
lém a denně aktualizovaném webovém
portálu www.pecujdoma.cz. Veřejnost
může využít i bezplatnou informační linku
800 915 915. Během podzimu a zimy také
pokračuje série bezplatných kurzů pro laic‑
ké pečovatele napříč republikou. Přihlásit se
můžete například v Brně, Jablonci nad Nisou,
Ostravě, Pardubicích, Písku nebo Valašském
Meziříčí. Během listopadu se na webovém
portálu projektu objevily také tři nové pří‑
ručky: Rady ošetřovatelské, Rady sociálně­
‑právní, Rady pro komunikaci. Podrobnosti
na www.pecujdoma.cz
ph
41
takže zprávy z Valašska, jakož i celkový součet
výtěžků listopadových diakonických setkání
s uměním přineseme až v novém roce. Už teď je
ale jasné, že bude činit hodně přes milion. A to
je důvod k vděčnosti i v podzimních sychravých
dnech.
Pavel Hanych (s využitím zdroje denik.cz)
Prestižní ocenění si zaslouží i pečovatelky
Pečovatelka roku – národní cena sociálních služeb
N
aše země poznává každoročně prostřednictvím různých anket nejtalentovanější
herce, nejlepší sportovce, nejúspěšnější podnikatele nebo nejkrásnější dívky. Na společensky
méně atraktivní, avšak o to důležitější povolání se někdy trochu zapomíná. Naštěstí třeba
vyhlášeny 3. prosince 2013 na Novoměstské radnici v Praze, tedy až po uzávěrce prosincového
čísla, další informace proto přineseme až v tom
lednovém.
„V České republice je více než 50 tisíc lidí, kteří
v rámci své profese pravidelně pomáhají ostatním: seniorům, osobám s postižením, dětem
a dalším potřebným občanům. Všem těmto pracovníkům patří velký dík celé naší společnosti.
Upozornit na nejlepší z nich je to nejmenší, co pro
ně můžeme udělat a co si zaměstnanci v sociálních službách právem zaslouží,“ říká Jiří Horecký,
prezident Asociace poskytovatelů sociálních
služeb ČR.
ph/vk, foto Archiv Diakonie ČCE
Aktuality Potěšte své blízké i sebe netradičním
dárkem z Diakonie
i pečovatelky a další pracovníci v sociálních
službách mají své ocenění, které každoročně
vyhlašuje Diakonie spolu s Asociací poskytovatelů sociálních služeb ČR. Letos má nově
název Pečovatelka roku – národní cena sociálních služeb. Cílem je opět podpořit ty, jejichž
záslužným každodenním úkolem je pečovat
a pomáhat potřebným.
Nominace do soutěže za „svého“ favorita měli
příležitost zasílat samotní klienti, rodiny a přátelé klientů, jakož i spolupracovníci či vedoucí
služeb pomáhajících organizací. Komise složená
z odborníků ze sociální oblasti vybrala na základě nominačních dopisů a přihlášek ty nejlepší,
kteří převezmou titul „Pečovatel roku – pracovník v sociálních službách“. Výsledky soutěže byly
42
Nevíte, jaký vánoční dárek pořídit? Vyberte
ten, který potěší i pomůže lidem kolem nás.
Navštivte dárcovský portál Diakonie a udě‑
lejte radost nákupem dárku, jímž přispějete
na podporu diakonických klientů nebo na
pomoc lidem v rozvojových zemích.
Vyberte si dárek, který má smysl. Dosta‑
nete k němu certifikát i dobrý pocit u srdce.
Díky možnosti online platby kartou vše
vyřídíte doslova za pár minut. Rádi vám
také vystavíme potvrzení o daru pro daňové
účely.
Pomoc má mnoho tváří, může mít i tu
vaši. Děkujeme.
www.mnoho ­‑tvari­‑pomoci.cz
ph
SLOVO
ZVĚŘINEC
Ptáci
Nestarat se, co by bylo, kdyby
A
nežka se vypravila s maminkou na návštěvu
k babičce Olince. Olinka není Anežčina pravá babička, ale mají se rády a Anežka jí tak říká.
Babička Olinka je už stará a nohy ji bolí. Většinu dne sedí v křesle. Jen s námahou vstane
a udělá to nejnutnější. Bydlí sama v domku na
kraji vesnice.
Není ti tady smutno, babičko? ptá se Anežka.
Jsi tady pořád sama, nechodíš ven. A nebojíš
se tady?
Ani ne, Anežko. To víš, že mám radost, když
s maminkou přijdete. A ještě pár dalších lidí
občas zajde, velcí vnuci mi nakoupí a pomůžou
uklidit.
Ale stejně, přemýšlí Anežka, já bych se bála
takhle sama.
Víš, Anežko, podívej se z okna.
Anežka se dívá ven. Je tam dost nevlídno.
Prosincové odpoledne, fouká vítr, ve vzduchu
poletuje mokrý sníh. Za babiččiným oknem
je krmítko. Je v něm živo. Olinka do krmítka
nasypala semínka slunečnice.
Anežko, ráda tady sedám u okna a dívám se
na ty ptáčky. Mám tady i atlas, občas se objeví
nějaký, kterého neznám, tak se dívám, jak se
jmenuje. Znáš ten příběh z Bible o ptácích?
O ptácích? Myslíš, jak Noe pouštěl tu holubičku z archy?
Ne, teď myslím, jak Pán Ježíš mluvil o ptácích,
o které se stará Pán Bůh.
Pán Ježíš říkal lidem, aby se netrápili zbytečnými starostmi, co bude. Co budou jíst, co
budou mít na sebe. A ukázal přitom na ptáky:
Pohleďte na nebeské ptactvo; neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí.
Ale o tyhle ptáky se přece staráš ty, babičko?
Máš pravdu, dávám jim v zimě semínka. Ale
to není to jediné, z čeho jsou živi. On Pán Ježíš
neříkal, že bychom se neměli o nic starat. Že
bychom my lidi neměli sít obilí a sklízet úrodu.
Ale nemáme se moc strachovat, co by se stalo,
kdyby. Tak to je tady se mnou podobně. Jsem tu
sama, starám se o sebe jak můžu, jsem vděčná,
že mi lidi přijdou pomoct, jsem ráda, že jsi přišla
ty s maminkou. Ale přitom věřím, že se o mě
stará Pán Bůh. Že se mnou je a že se mnou bude,
i kdyby se mi něco stalo.
Ptáci v Bibli
V Bibli najdeme seznam ptáků, kteří jsou nečistí a nesmějí se jíst. (Lv 11)
Mezi čisté ptáky patří podle Bible například vrabec, holub, hrdlička a vlaštovka, stejně tak drůbež. Ptáci se běžně jedli. Ježíš říká:
Neprodávají se dva vrabci za haléř?
Reptajícímu lidu dal Hospodin na poušti jako
jídlo křepelky.
¥
43
Hrdličky nebo holoubata byla obětním zvířetem chudých lidí. Tak je přinesli také Josef
s Marií jako oběť do chrámu, když nesli Ježíše
k obřízce.
Podle Žalmu 84 si vlaštovka a vrabec hledají
přístřeší a místo pro vyvedení mláďat při oltáři
v chrámu. Podobně jako oni hledá své útočiště
v chrámu žalmista.
Jeremjáš napomíná lid, který nezná Hospodinovy řády. Přitom jmenuje ptáky, kteří svůj
čas a (letové) řády znají a dodržují.
Orli a jiní dravci jsou obrazem síly, neúnavnosti a taky starostlivosti. Jako orel bdí nad
mláďaty a nosí je na svých perutích, tak vede
Hospodin svůj lid. (Dt 32)
Jinde je pták obrazem osamělosti a ztracenosti (pelikán v poušti a výr či sova v rozvalinách – Ž 102,7).
Pelikáni nacházejí v Galileji své zimoviště.
Bývají daleko od lidí, v nepřístupných místech.
Pelikán krmí mláďata rybami, které naloví
v hluboké vodě a ve vaku pod zobákem je vynese na břeh. Ale vypráví se, že mláďata živí
svou krví. Pelikán se tak stal symbolem oběti
Kristovy. Proto někdy najdeme obrázek pelikána v kostelích, na kalichu pro večeři Páně nebo
na náhrobním kameni.
Lenka Ridzoňová, kresba Tomáš Tichý
Doporučujeme:
V letošním roce vždy pod článkem o zvířatech doporuču­
jeme nějakou knížku, časopis nebo CD pro děti. Většinou
bez souvislosti s článkem. Tentokrát: Filip Halama, Eva
Benešová, Monika Voženílková: Dobrodružství v Kralicích.
Co je to Bible a jak vznikla ta kralická? Obrázky, komiks,
úkoly, hádanky, omalovánky.
RECENZE
Vlak Sunset limited není černobílý
V
lak Sunset limited je román v divadelní podobě. Autor Cormac McCarthy jej také původně
jako divadelní hru napsal; od roku 2006 se hrála
na Broadwayi. Celá kniha je pouze dialogem
dvou postav, označených jako „Černý“ a „Bílý“.
Zvláštní je McCarthyho přesné definování místa
a času děje. Vše se odehrává v čase reálném, tady
a teď. Na jedné straně nihilistický univerzitní
profesor, který chce spáchat sebevraždu, a na
straně druhé bývalý kriminálník, který však
uvěřil v Boha a snaží se profesorovi, tedy „Bílému“, sebevraždu rozmluvit. Zpočátku prostá
konverzace mezi dvěma lidmi se postupně začne
měnit v rafinovaný slovní souboj, který nabývá
až symbolických významů. A velkou roli v něm
hraje víra. Ani v nejmenším se však nedá říct,
že se jedná o nábožensky založenou knihu,
argumenty pro a proti víře jsou často metány
z obou stran. McCarthy shrnul veškeré obecné
názory obou táborů a skloubil je tak, že do sebe
vše skvěle zapadá. Ponurý byt v newyorském
44
černošském ghettu a v něm dva lidé odlišných
povah, odlišných názorů, které ale přece cosi
spojuje. Zhrzený nedůvěřivý zatrpklý a deprese-
mi trpící profesor, který nevidí jiné východisko
ze své situace než si vzít život, a kriminálník,
který uvěřil a náplní jeho života je pomáhat
svým bližním, protože prostě chce.
Dobře ilustrující část dialogu:
Bílý: Vážně si myslíte, že je v téhle místnosti
Ježíš?
Černý: Ne. Já si nemyslím, že je v téhle místnosti Ježíš.
Bílý: Vážně?
Černý: Já to totiž vím.
Jak to dopadne? Zjistěte sami. Na motivy knihy byl natočen i stejnojmenný film z produkce
HBO, v hlavní roli s Tommy Lee Jonesem, který
film i režíroval, a Samuelem L. Jacksonem. Český název filmu je Expres na západ, jak už to ale
bývá, překlad filmu do češtiny se příliš nepovedl.
Cormac McCarthy je mimo jiné i autorem knihy
No Country for Old Men, která ve filmové podobě
(česká verze Tahle země není pro starý) získala
mnoho Oscarů.
Josef Ženatý
McCarthy, Cormac. Vlak Sunset limited.
Praha: Argo 2013, 147 s.
ISBN 978-80-257-0780-7
Vyhnání Gerty Schnirch
Rozbouřené moře dějin je k jednotlivci nemilosrdné
„S
kupinka žen se pomalu blížila k prvním domům Perné. Šly unaveně, jen co noha nohu
mine. Z prvních dvorků slyšely poštěkávat psy,
kteří je už po větru cítili. Kdyby se Gerta dokázala ještě modlit, chodila by k Panence Marii na
boží muku denně, aby si vyprosila svůj bývalý život, v klidu jejich bývalého bytu, kam by se otec
už nevrátil. Žila by tam jen ona, sama s Barborou
a věcmi, které mívala ráda. Sadu maminčiných
květovaných hrníčků, dlouhé závěsy v jídelně.
Chodila by denně prosit Panenku Marii, aby jí
vrátila domov, jeho klid s tichým, pravidelným
odbíjením kyvadlových hodin. Kdyby mohla,
prostála by tu celé hodiny a modlila se. Ale nemůže. Bůh ani Panenka Maria jí nepomohli, když
to nejvíc potřebovala. Nikdy už je nebude potřebovat víc než tehdy. Zavřela před nimi dveře.“
Gerta vyrostla v předválečném Brně. Tatínek
Němec, maminka Češka. Gerta má české kamarádky, doma si je blízká s českou maminkou.
Otec se nadchl pro nacistickou myšlenku, jeho
česká žena, kterou měl dřív moc rád, se stala
podřadnou. Během války maminka umírá, Gertin bratr Friedrich, tatínkův miláček, odchází na
frontu. To co z domova zbylo, ovládá otec násilím.
Gerta otěhotní, nechtěné dítě pojmenuje po babičce Barbora. Diví se, jak moc ji má ráda.
Po válce slyší Gerta z balkónu Nové radnice
projev prezidenta Beneše o tom, že bude potřeba
udělat pořádek a „vylikvidovat německou otázku“. Náměstí burácí voláním: Smrt Němcům!
Němci ven!
Všichni? I já? Ptá se Gerta sama sebe.
Odpověď přijde brzy. Za několik dní už Gerta
tlačí kočárek s maličkou Barborou v zástupu
Němců ven z Brna. Hlad, násilí, znásilnění, mizení lidí, všudypřítomná smrt. Pohořelické ženy
nabízejí z kbelíků vyháněným vodu, záblesk lidskosti. Helga nese v náruči mrtvé děcko. Pochod
smrti. Dřevěné haly sběrného tábora v Pohořelicích. Tyfus, hledání ztracených. Žízeň.
Z Pohořelic je Gerta spolu s několika dalšími
ženami odvezena do vesnice Perná, aby tady
pomáhaly při žních. V Perné, dříve Bergen, donedávna všichni mluvili česky i německy. Češi, ¥
45
Němci, Rakušáci, židé žili společně, scházeli se
v hospodě i v kostele, dožínky byly slavností
celé vesnice. Teď mnozí zmizeli, odešli nebo
byli odsunuti. Do uprázdněných statků se stěhují
lidé odjinud, zavádějí nové pořádky. Na vinicích
hospodaří lidé, kteří v životě neviděli vinohrad.
Ženy z Pohořelic ubytují u staré paní Zipfelové. Některé tu zůstanou několik let. Stará paní
Zipfelová je jedna z mála, které ve vyhnaných
ženách vidí lidi.
Po několika letech se Gerta vrací do Brna.
Do Brna nového, jiného, bez Němců. I když už
Gerta nenosí na kabátě písmenko N, je napořád
ocejchovaná. Nenajde domov, nikam nepatří.
Gerta žije a přemýšlí ve složité poválečné
době. Smutně uvažuje, jaký byl svět „předtím“.
Mnohobarevný, bohatý. S českou kamarádkou
Janinkou ho malovaly na hodinách kreslení. Kde
ta hrůza vlastně začala? ptá se na druhé stránce
knihy.
Co mohlo být jinak a kdo za to může? Kniha
se nečte snadno, naše neslavné dějiny na nás
sahají bez rukaviček. Obraz smutku a zmaru
umocňují naturalistické popisy násilných scén.
Němci, Češi, Rusové – někdy přestávají být lidmi.
Co s tím, po tolika letech? Odkrývání pravdy,
omluva, zadostiučinění. Pokání. Na starou Gertu
už je to příliš.
Kniha Vyhnání Gerty Schnirch vyšla v roce
2009 a získala mj. ocenění Magnesia Litera
2010. Zatím poslední knihou Kateřiny Tučkové
je román Žitkovské bohyně (2012).
Lenka Ridzoňová
TUČKOVÁ, Kateřina. Vyhnání Gerty Schnirch.
Brno: Host 2012. 416 s.
ISBN 978-80-7294-315-9
O dobrém nástroji z té pravé Boží kůlny
Jiří P. Štorek po deseti letech
K
dyž v červnu 2003 zemřel Jiří P. Štorek,
přišla církev o jeden ze svých výrazných
důležitých hlasů. Chodíval často proti proudu,
netoužil se zavděčit, zrak upřený až na obzor
naděje. Mnohé evangelíky přivedl k novému
vnímání liturgického slavení, uvedl do našeho
povědomí korejské bratry a sestry, kteří s námi
obývají český prostor, stočil náš pohled k nesnadnému životu homosexuálních křesťanů,
vtiskl českou podobu dobročinným Divokým
husám, jako člen představenstva Diakonie
ČCE promýšlel po svém vztah mezi sborovou
a institucionální diakonií. Vedle toho byl jaksi
samozřejmě postupně též farářem sborů v jihočeských Kaplicích, v Českém Brodě a v Praze­
‑Kobylisích a všude tam toužil po proměně
sboru v živé, činné společenství Božího lidu: kázal, byl strůjcem uvážlivých stavebních úprav
budovy kobyliského sboru, pastýřem pacientů
46
bohnické psychiatrické léčebny, člověkem vždy
připraveným angažovat se v ekumenických rozhovorech a vztazích. Když o tom všem čteme
v bezmála devadesátistránkovém sborníku,
který u příležitosti desátého výročí Štorkovy
smrti vydal pod titulem Ohlédnutí vlastním nákladem kobyliský farní sbor, těžko se ubráníme
otázce, jak se to všechno do jednoho nikterak
dlouhého života mohlo vejít.
Z okruhu kobyliského sboru však vzešla
ještě jedna připomínka Štorkovy osobnosti:
soubor kázání na texty První knihy Samuelovy,
která Jiří Štorek pronesl od posledního prosince roku 2000 do počátku února 2002 a která
jsou prvním svazkem řady nazvané Kazatel Jiří
Štorek. Při jejím čtení si nemusíme nasazovat
žádné pietní brýle ani se shovívavě pousmát
nad příležitostnými řečmi nevratně vázanými
k době minulé, kdy jsme všichni byli tak nějak
než deseti letech od jejich vzniku – až mrazí.
Nepodobá se česká touha po prezidentu voleném přímou volbou tak trochu pošetilé touze
Izraelců po vlastním králi? Nemůže se nakonec
naše minulé dvacetiletí shrnout větou: „Uplynulo mnoho dní, celkem dvacet let“ (1 Sam 7,2)?
Větou vyjadřující, že v těch dvaceti letech „není
prostě o co zavadit“? Že „náboženský provoz
běží, ale nikoho to zvlášť nebere“? „Jako by ani
Pána Boha nezajímalo, co se to tu vlastně děje“?
Recenzent se naštěstí nemusí pouštět do
hlubokých rozborů, protože vydavatelé obou
zmíněných knížek mysleli i na to: v Ohlédnutí
najdeme výborné zamyšlení nad Štorkovými
kázáními z pera Pavla Filipiho a tentýž autor
opatřil doslovem též soubor kázání na První
Samuelovu. Sama se nemohu ubránit dojmu,
že kdyby byl Jiří P. Štorek žil v jiné zemi, působil na výstavnějších sborech, mohl se dočkat
věhlasu, jaký provází Nica ter Lindena, jehož
úvahy o biblických textech vycházejí v četných
překladech, mimo jiné i českých.
Vydavatelům – a především Janu Boučkovi,
který pro edici Kazatel Jiří Štorek založil vlastní
nakladatelství – patří velký dík, že nenechali
Štorkova kázání mlčet na magnetofonových
páscích, ale dali si práci s jejich přepisem
a vydáním na profesionální úrovni, dokonce
s ilustračním doprovodem členky kobyliského
sboru Petry Fischerové. Nabízí se otázka: nevyvzdorovaném izraelském králi, v Bibli praví: stála by alespoň některá kázání za vydání na
„Hle, skrývá se mezi zbrojí.“ (1 Sam 10,22) Za tím kompaktním disku? Třeba jako příloha Českého
je pro Štorka „božský humor, dobrý vtip, jaký bratra 2014?
Na závěr ještě jedna užitečná informaPán Bůh umí. Chtěli jste krále a máte ho mít.
Ale musíte si jít vybrat mezi flintičkami a meči, ce. Obě knihy si lze objednat na adrese
mezi lopatami, rýči a hráběmi. Tam je váš král.“ http://kazatel­‑jiri­‑storek.webnode.cz/. Protože
Jenže Štorek spolu s Vladislavem Vančurou ví, se dá předpokládat, že další svazek řady bude
že humor není smáti se, ale lépe věděti. Vtip moci vyjít teprve, až se prostředky vynaložené
proto není smyslem věci ani tu není proto, aby na první dvě knížky aspoň zčásti vrátí, objedkazatel upozornil sám na sebe. V kázání ne- návejme, kupujme a třeba i rozdávejme!
Kdyby měl Český bratr anketu o knihu roku,
může jít o legraci, protože jde o život. Od vtipu
proto vede cesta zpět, a závěrečné věty téhož věděla bych, komu dát hlas. Slovo Jiřího Štorka
kázání tak načrtnou neotřelý obraz jediného se po desetileté Bílé sobotě vrátilo mezi nás.
pravého krále, který utkví v paměti: „Jenže Bůh
Šárka Grauová
jej vzkřísil z mrtvých a učinil jej králem pro
Ohlédnutí. Praha: Farní sbor ČCE
všechny národy. Dobrý nástroj pomoci z té prav Praze 8 – Kobylisích, 2013. 88 s.
vé Boží kůlny na nářadí – z Boží prozíravé lásky.“
ŠTOREK, Jiří: 1 Sam. Praha: Jan Bouček, 2013. 128 s.
O kázáních Jiřího Štorka by se dalo mluvit
ISBN 978-80-905516-0-2
a psát dlouho. Někdy nad nimi člověka – po víc
mladší. Štorkovo slovo stále dělá, co slovo dělat
má: oslovuje.
V pozadí tohoto slova se rýsuje muž, který
nemá času nazbyt. Nepřekypuje trpělivostí se
záhadnými výroky, na nichž si biblisté brousí
svůj vtip, neprodlévá u historických souvislostí,
ač se o ně umí v případě potřeby vhodně opřít.
„V tomhle příběhu je mnoho velmi zajímavých
věcí pro ty, kdo studují Písmo,“ říká v úvodu kázání na První Samuelovu třináct. Po pár větách
ovšem příznačně dodá: „Ale pojďme k věci.“
Nepominutelný smysl pro humor a pro vtip
je tu také. Někdy jej kazatel odhalí ve výstavbě
biblického vyprávění („Saul, hledaje oslice svého otce, sám je nalezen“). Jindy kazatele biblický
text právě svým vtipem inspiruje k něčemu
novému, podstatnému. Jako když se o Saulovi,
47
UPOUTÁVKA
Milena Šimsová:
Svět Jaroslava Šimsy
tabu prolamuje a formou fiktivních dialogů,
vyprávění, zamyšlení i teoretických výkladů
přibližuje toto období lidského života všem,
O
bsáhlá životopisná freska, mapující životní souvislosti výrazné osobnosti první
republiky, bytostného křesťana a demokrata,
sekretáře Akademické Ymky a účastníka protinacistického odboje.
kterým není lhostejné. Není to návod, spíše
vybídnutí, abychom hledali k druhému cestu
alespoň v posledních dnech života.
ŠIKLOVÁ, Jiřina. Vyhoštěná smrt.
Praha: Kalich 2013, edice Silver,
128 s. 150 Kč, v e­‑shopu Kalicha 120 Kč.
ISBN 978-80-7017-197-4
Práce zpřístupňuje dosud nepublikované
dokumenty z pozůstalosti i záznamy rozhovorů s pamětníky. Rozsah a skladba textů
nabízí překvapivě čtivou, ba dobrodružnou
sondu do světa Jaroslava Šimsy, jak ho představovali ti, kteří ho duchovně vedli (E. Rádl
a T. G. Masaryk), s nimiž se přátelil, pro něž se
nasazoval, i ti, jimž odporoval. Plasticky před
námi vyvstanou duchovní a politické zápasy
první republiky i pomnichovské a nacistické
destrukce demokracie a humanity.
Kniha má bohatý obrazový doprovod. Předmluvu napsal Erazim Kohák.
Hynek Schuster:
Životy do stromů vepsané
Ú
tlá knížka faráře Hynka Schustera je soubor
krátkých lyrických úvah a básní, jejichž
ústředním tématem je soužití člověka s přírodou, obdiv k dlouhověkým stromům a nevšední
pohled na obyčejné věci. Z jednotlivých kapitol
ŠIMSOVÁ, Milena. Svět Jaroslava Šimsy,
EMAN: Benešov, 2011, 624 s. 288 Kč,
při objednávce u nakladatele 15% sleva
ISBN 978-80-86211-91-6
Jiřina Šiklová: Vyhoštěná smrt
M
y lidé jsme si jako jediní tvorové vědomi
své smrti. Přesto se bojíme o ní mluvit
a často to neumožňujeme ani svým blízkým,
kteří odcházejí. Napětí se tím stupňuje, umírá
se dnes skoro bez rozloučení a vyslovení posledního přání. Knížka Jiřiny Šiklové toto nepsané
48
dýchá zemitost, pokora a úcta, v autobiografických částech naťukává autor mezilidské vztahy
i zodpovědnost vůči stvoření.
SCHUSTER, Hynek. Životy do stromů vepsané.
Oftis: Ústí nad Orlicí 2013, 104 s.
ISBN 978-80-7405-193-7
POSLEDNÍ SLOVO
Od žákyňky to nebolelo
B
ěhem svých pražských studií jsem se na šest
týdnů octl na proslulé Jiráskově klinice poblíž
Karlova námětí. Dodnes si vzpomínám nejen na
lékaře, ale i na některé pacienty a ošetřovatelky.
Ty byly většinou mladé a vykonávaly svou službu
s vlídným odstupem. Přicházel však sloužit i jeden muž středního věku, vždycky rázný v chůzi
i v řeči. Bylo nám divné říkat mu „sestro“ nebo
„bratře“, a tak jsme ho oslovovali „pane Tůma“
a někdy jsme se s ním dohadovali. Třeba o tom,
že na WC jsme měli místo toaletního papíru kusy
novin. Namítali jsme, že na klinice by to být nemělo, protože to není hygienické, ale pan Tůma
nám rezolutně dovozoval, že večer předtím byl na
WC poblíž Václaváku a také tam byly jen noviny,
tak proč by nemohly být i na klinice?! Jindy se
ironicky podivoval, že za naším oknem bývala
spousta ptáků. My jsme se tomu taky podivovali,
i když jsme všichni dobře věděli, čím to je: Při
té neslané dietě nám ty kašovité porce už pranic nechutnaly, a tak jsme občas otevřeli okno
a vyklopili talíř na venkovní plech. Svým věcným
přístupem nás pan Tůma vedl k tomu, abychom
se ke všem svým trápením stavěli chlapsky
a čelem. Když jsem po operaci chodil po chodbě
sehnutý, přiblížil se ke mně zezadu, jednou rukou
mě vzal za rameno a druhou přitlačil na záda
a zavolal: „Mladej, rovně!“ To se ví, že to bolelo,
ale než jsem stačil slovně zareagovat, byl pan
Tůma kdesi pryč. Takže mně nezbylo než si dávat
pozor a chodit rovně.
Před operací mně byl kvůli nějaké infekci
naordinován penicilin. Po celý týden přicházela
každé tři hodiny ve dne i v noci sestřička a píchala mně injekci, většinou do stehna kousek
nad kolenem. Některé píchance hodně bolely a to
jsme si vysvětlovali tím, že klinika šetří a používá
staré a tupé jehly a chudáci pacienti musí trpět.
Nejvíc ty píchance bolely od jedné značně starší
sestry, která byla stále zamračena a pořád měla
naspěch. Na mě brblala, že mám strašně tvrdou
kůži a jednou k ránu cukla stříkačkou rázně
do strany, až se jehla trochu ohnula. Bolelo to,
ale neodvážil jsem se říct ani „ň“. Měli jsme k ní
veliký respekt. Ráno pak k nám na pokoj přišly
studentky zdravotnické školy. Říkalo se jim „žákyňky“. Začal jsem bědovat, že teď budeme za
pokusné králíky a co nás zas všecko čeká. Když
ke mně jedna drobná žákyňka přišla s injekční
stříkačkou, začal jsem jí vysvětlovat, že mám
tvrdou kůžu a že má píchnout kolmo a kolmo pak
jehlu vytáhnout. Žákyňka se jen usmála, neříkala
nic a postavila se tak, že jsem jí na ruce neviděl,
a za okamžik odcházela pryč. Zřejmě si vzala tu
nejlepší a nejostřejší jehlu, takže ten píchanec od
ní vůbec, ale vůbec nebolel! Byl jsem tak překvapen, že jsem jí ani nestačil vyslovit své uznání
a poděkování. Ale dodnes, i po 63 letech, na ni
(a nejen na ni) s úsměvem vzpomínám.
Jaroslav Voda
oznámení Jarní prázdniny v Horském
domově v Herlíkovicích
Během jarních prázdnin 2014 nabízíme
tyto termíny:
1.–8. 2. 2014 Debora Hurtová
8.–15. 2. 2014 Lukáš Klíma
15.–22. 2. 2014 Jaromír Strádal
22. 2. –1. 3. 2014 Tomáš Matějovský
1.–8. 3. 2014 Michal Vogl
8.–15. 3. 2014 Vojen Syrovátka
Uvedení faráři a farářky připraví ranní
a odpolední programy pro děti, večerní
zamyšlení pro dospělé a nedělní bohoslužby
v místním secesním kostele.
Srdečně zveme!
Rekreační středisko ČCE, 543 52 Strážné 157,
[email protected]
tel.: +420 499 434 300, +420 499 434 013;
+420 604 434 300v www.horskydomov.cz
49
Evangelický měsíčník
vydává Českobratrská církev evangelická
NA OBÁLCE
foto: Archiv Diakonie ČCE
REDAKČNÍ UZÁVĚRKA
Redakční uzávěrka lednového čísla je
15. 12. 2013. Vyhrazujeme si právo
nevyžádané příspěvky krátit.
DISTRIBUCE PRO ZRAKOVĚ POSTIŽENÉ
elektronicky a ve zvukové podobě: Diakonie
ČCE, Klimentská 18, 110 05 Praha 1,
tel.: 222 316 306, e­‑mail: [email protected]
ADRESA REDAKCE A ADMINISTRACE
Jungmannova 9, p. p. 466,
111 21 Praha 1,
tel.: 224 999 236,
e­‑mail: ceskybratr@e­‑cirkev.cz,
www.e­‑cirkev.cz, sekce Publikace,
časopis Český bratr
TISKNE
OPUS v.d.i.
Janáčkovo nábřeží 1075/27
150 00 Praha 5
www.ceskybratr.cz
(ev. č. MK ČR E810), vychází 12x ročně,
jednotlivá čísla 25 Kč, předplatné 290 Kč, do
zahraničí 790 Kč.
Informace o předplatném
podá, objednávky rozšiřuje
(i do zahraničí) redakce
Chystáme: Pro nový ročník cyklus Moderní doba. Pro číslo 1/2014 téma Do fabriky.
ISSN 1211-6793
REDAKČNÍ RADA
šéfredaktorka: Daniela Ženatá
redaktorka: Gabriela Fraňková Malinová
členové: Adam Balcar, Romana Čunderlíková,
Šárka Grauová, Pavel Hanych, Jiří Hoblík,
Jan Kirschner, Tomáš Pavelka,
Jana Plíšková, Lenka Ridzoňová