Hanno žije a je zdráv

Hanno žije a je zdráv
Pocta Thomasu Mannovi
Sedmá divadelní novela
Věnováno
Klárce a Tomášovi
Nechť mi to fabule promine,
avšak ve svém zájmu
uzavřela při této příležitosti
sňatek s historií.
Lope de Vega
První část
Prodrom
Něco tu nehraje: miliony let jsem neexistoval (a říkám-li „miliony“, je to jen zkratka pro
všechen ten čas, kdy vesmír existuje), a nijak mi to nevadilo; proč by mi mělo vadit, až zas
nebudu? Problém je v tom, že si člověk zvykne. Nebýt je přirozené, přirozenější než si lámat
hlavu otázkou, čím to, že jsem se vůbec narodil, vždyť kdo se nenarodí, nemůže si lámat
hlavu, to je jasné. Má sestra potratila a holčička, která se jí nenarodila, ji chodí v noci
navštěvovat. Pro někoho by to byla útěcha, ale ona se trápí, protože by chtěla zapomenout.
Další děti mít nemůže. Sestřin sen má dlouhé plavé vlásky a červenou mašli kolem uší, nic
neříká, jen přechází po nádraží z jednoho nástupiště na druhé, jako by nemohl najít správný
peron. Odkud sestra ví, že je to její holčička? Má prý o té věci „vnitřní jistotu“, ale nic není
ošidnějšího než vnitřní jistota. Protože jistota je úkaz vnější. Měli byste totiž vědět, kde přesně
je to nádraží, o němž se vám zdává, nestačí prostě říct „nějaké“, stejně jako nestačí říct „moje
holčička“, protože to může být prostě „nějaká holčička“. S vnitřní jistotou se nedá
polemizovat. Vždy jsem se obával vnitřních jistot, u druhých stejně jako u sebe, a říkám-li
„něco tu nehraje“, nemyslím to tak, že prahnu po stavu, aby „všechno hrálo“, protože když se
to náhodou stane a všechno do sebe zapadá jako nějaké puzzle, máte další problém, větší než
ten předchozí: neumíte o tom nic říct! Jak také vyslovit něco kloudného o nesčetných
souvislostech, které se nota bene slévají v jedno? A přitom jste prorok, přitom jste filosof, jste
herec nebo jste spisovatel, ale ať už jste kdokoli a cokoli, jen otvíráte ústa jako ryba ve vodě,
protože být v něčem jako ryba ve vodě znamená jediné, totiž neříkat vůbec nic. Nemohu přece
napsat „Vesmír je (nekonečné) puzzle“, a nejen kvůli té závorce, závorku můžete klidně
vypustit! Ještě horší je, když do sebe nic nezapadá, a to je právě můj případ. Stalo se mi to
zcela nečekaně. Četl jsem slavný román – a najednou to bylo tady! Ne proto, že autor byl
Němec a nad to klasik (my, slovanské povahy, velmi milujeme německou literaturu a klasiky
především). Chápal jsem sice, co znamenají všechny ty květnaté popisy a spojky v brilantně
vykroužených souvětích, ale nedávalo mi to smysl, kniha mi vzdorovala a něco po mně
chtěla, ale já ani v nejmenším nevěděl, co by to mohlo být. Ani o tomhle stavu nejde říci nic
kloudného, ale i na to si člověk zvykne. Život je dílek puzzle (měl bych říci „jako“ dílek
puzzle, ale rozhodl jsem se říkat banality), neslučitelný s jinými dílky, nenechte se zmást tím,
že přes všechny jde jeden povšechný obrázek! Není totiž jeden. Jsou jich miliony (a říkám-li
„miliony“, je to jen zkratka pro všechny obrázky, které kdy existovaly a budou existovat; ale
o těch, které teprve „budou“, ještě není rozhodnuto) a skládají se trojrozměrně podle zákonů
Lobačevského geometrie, skládají se čtyřrozměrně podle Minkowského, ale tohle přece
nemohu vykládat sestře, které se stýská po nenarozené holčičce? Taková věc ji zdeprimuje, a
člověk potřebuje útěchu, ale k smrti se stydí, když se nechá utěšit snem. Proč se opilci nestydí
za svůj opilecký smích, když tady evidentně nic není k smíchu? Smějí se proto, že jsou opilí,
a to je tak smutné, že rázem vystřízlivíte. Miliony let jsme neexistovali a nevadilo nám to. A
pak jsme se probudili.
Rozhlížím se, ale nic nevidím. Je těžké uvěřit, že všechna ta tma se skládá z dílků. Ale
je to tak, jenom nevidím spáry mezi dlaždicemi. Nevidím-li spáry, nevidím ani trávu. Ale
nejsou to dlaždice a není to tma. Je to nic. Kam tady s trávou? Dobrá. Nic není zlé, jen je
třeba vyčkat. První, co uvidím, je můj vlastní mozek, jenže ne zvnějšku, nýbrž jinak, docela
jinak! Ale jak? Řeknu vám. On je ta tma, a pak se náhle rozžehne a uvidím milion drobných
tvorů. Slabounce světélkují a dotýkají se navzájem drobnými chapadélky. Je jich víc a víc, až
vytvoří blikající hvězdnou oblohu. Hvězdy jsou na vnitřní straně mé lebky, ale za klenbou
není dosud nic. Neptám se na to, co dosud není, nevím o tom. Je zvláštní, jak to, co je ze své
podstaty zvrásněné, vytváří hladký povrch! A pak se rozžehnou miliony tanečníků a propojí
se nitkami gavoty, která jeví nečekané uspořádání. Táhnou se tmou, která vypadá jako plochý
čtverec (ale jeho okraje nevidím. Odkud vím, že to je čtverec?), nahoru a dolů a zleva
doprava, shora dolů a zprava doleva, takže vypadají jako veliká šachovnice s prázdnými
políčky, jako pole tmy rozměřené svítícími provázky. Pak se šachovnice natočí úhlopříčně.
Nebo jsem se natočil já sám? Těžko říct, neznám žádné „já“ a „sám“. V každém případě
vidím šikmo ubíhající tanec hvězd (ale jsou to drobouncí tvorové pod jakousi klenbou,
nezvratný důkaz, že vesmír je živý), takže všechny čtverce stojí na svém spodním vrcholu
(visí za horní vrchol), kose položené jako dlaždice, z nichž vidím jenom spáry, ale vlastně
jsou to spáry bez dlaždic. Nemám nic proti tomu, to až později se ptám: Jak je to možné?
Spáry bez dlaždic přece nemohou existovat, ale ony (ty spáry) dobře vědí, že ano! Pak se obě
struktury zkříží. Kolmá se klade přes kosou a kosá pod kolmou, takže tma začne vířit a
v jejích souřadnicích se objeví spirála. Podivné na tom je, že rotuje. Ne hned a ne v obou
směrech, totiž zdola nahoru a zleva doprava, napřed se kolmá spirála musí položit na bok. A
když všechny ty pohyby ustanou, objeví se bílý čtverec. Vyplňuje jedno políčko noční sítě.
Chvíli stojí na místě, ale pak se zvolna začne sunout vpravo. Než ale vyplní sousední pole
šachovnice, změní se v kruh. Nevím, že to je čtverec a že to je kruh, to až později dostanou
jméno. Pak se kruh sune zpátky, a když dám dobrý pozor, vidím, jak se mění zpátky na
čtverec. Změna je pozvolná a plynulá, bez jediného zvrásnění. Opakuje se to mnohokrát a
pohyb se zrychluje. Pak ustane a zas je tma. Nevím, jak dlouho to trvá. Neptám se, co bude
dál. Jsem smířený s tím, že to je definitivní stav, ale tvorové jsou nejspíš jiného názoru,
protože gavota se opakuje. A opět. A zas. Je to noc bez rána prostoupená šachovnicí. Jsem
tvorům vděčný: to oni mne probudili k vědomému životu! Je ovšem nepřesné, co teď říkám.
Bez nich by nic neexistovalo, ani mé já (o němž dosud nic nevím). I to je nepřesné: mé já je
fikce tvorů! Odkud to vím? Odnikud, to oni to vědí! Bez nich nejsem nic.
Pak se na východě objevila vůně. Nevím, zda patřila květinám, masu nebo hvězdám,
nevím totiž nic o těch věcech. Jediné, co vím, je to, že se objevila na východě! Odkud to vím,
a proč ne třeba na západě? Přece proto, že odtamtud „vyšla“! Proto na východě, kdežto na
západě vůně zapadá! Zvláštní. Bylo to tady dřív než všechno ostatní, samozřejmě když
vynechám gavoty, protože to byl můj mozek, který se sám sobě ukazoval na vnitřní straně
klenby, která nic nevěděla o své vlastní vnější straně. To už jsme si řekli. Ale ať už to bylo
maso nebo květiny, vzápětí se v těch místech objevila trhlina. Teprve teď začalo pod klenbu
vnikat světlo. Tvořilo svazčité útvary, kladoucí se přes síť souřadnic tvořených gavotami, a
v jejich proudech vířil prach. Prachové částice byly zlaté, stříbrné, měděné a platinové. Byly
mezi nimi i černé, ale ty nebyly vidět, jak mi později samy řeknou. Jde tedy v úhrnu o dva
typy částic. Že jsou mezi nimi i černé, pochopím ve chvíli, kdy se zlaté, stříbrné, měděné a
platinové začnou skládat ve větší hrudky. Chápu, že jsou to banality (nevaroval jsem vás
předem? Vesmír je puzzle, a jestli řeknu „nekonečné“ nebo „jako“, na věci to nic nezmění),
ale já říkám jen to, co jsem viděl, ne co ty věci znamenají! Abych věděl, co znamenají, musel
bych mít vnitřní jistotu o jejich významu, a tu evidentně nemám. Ostatně, není nic ošidnějšího
než vnitřní jistota! Měl bych tedy být rád, že ji nemám, ale ve skutečnosti mne to trápí. Svým
způsobem tedy závidím své sestře. A v tom je problém! Vidím hrudky, složené z částic, a
hrudky vytvářejí větší hroudy, jejichž konzistence a barva jsou odlišné, i když se všechny
skládají z téhož. Zákon identity říká, že věc je identická sama se sebou, ne se svými částmi a s
částmi jiných věcí. Právě tohle jsem chtěl naznačit, když jsem prve tvrdil, že klenba nic neví o
své vnější straně. Změna strany (a nemusí jít ani o klenbu, platí to pro cokoli) znamená změnu
identity. Když se záhadným způsobem dostanete „na druhou stranu“, jste už někdo jiný!
V téhle chvíli vidíte jen trhlinu, skrze niž proudí světlo, ale chápete (zase vnitřní jistota, ach!
Ale obejdeme se bez ní?), že záleží jenom na vás, bude-li se zvětšovat, i když nic netušíte o
tom, k čemu by to mohlo být dobré. Teprve později, až si zvyknete, začnete tvrdit, že světlo je
lepší než tma. Zvláštní: napřed nevíte nic, a pak najednou všechno? Musí tu tedy být třetí
cesta! Mezi „vidět“ a „nevidět“ musí být střední proud. Říkám-li „střední“, nemám na mysli
průměr. Možná myslím něco „vyššího“, i když zrovna tohle je slovo, které zaselo do mé mysli
nesčetná nedorozumění. „Trhlina“ totiž není nezbytně „nahoře“, i když se to tak může na
první pohled zdát! Gavoty se umějí úhlopříčně stočit, o spirálách nemluvě, takže jste to
možná vy sami, kdo rotuje po přímkách, které nechtějí vyjevit svou podstatu.
Vidím světle šedý pruh, přes který se klade žárem rozpálená mlha. V pozdější řeči
bych řekl: zahradní zeď, za níž vychází slunce, ale problém je v tom, že celý ten výjev vidím
na sítnici, ne před očima. Mám ho vypálený v mozku, nechtějte, abych jmenoval jeho části,
ostatně je neznám. Všechno pod klenbou, vše na vnitřní straně. O vnějšku dosud nic nevím,
ale při troše rozmyslu se zdá být téměř jisté, že existuje. Zatím se musím spokojit s tím, že
jsem uvnitř. I to je dobré. Vím, že jsem, o tom není třeba spekulovat. Ale nevím, zda mohu
vstoupit za klenbu. Nevím ještě, nemám-li nějaký kořen, který mne poutá k sobě. Zkusím se
tedy pohnout, a hle: nalehl jsem na něco zlehka, nevím, co to je, ale cítím, že to není pružné.
Je to drsné, ale dřív, než stačím zjistit, zda příjemně či nepříjemně, odskočí to a vzdálí se na
odstup onoho světle šedého pruhu, o němž se domnívám, že by mohl být zahradní zídkou. Ať
je tedy zídkou! Stále má ovšem i možnost být čímkoli jiným, například světle šedým pruhem.
Považoval bych za čest dělat mu společníka, a on to nejspíš ví, protože se mi opět začíná
přibližovat, jako by mne vábil blíž. Nevím, že mohu blíž k němu, a čekám. A on se vzdálí a
opět přiblíží, jako by říkal: Není to nádhera, být světle šedým pruhem? Chtěl bych tedy i já
být takovým pruhem. Později zjistím, že „na světě“ (tak tomu říkají, ale dosud mám
povědomí jen o světle šedém pruhu, přes který se klade žárem rozpálená mlha) jsou
barevnější věci, ale ta zeď (vnitřní zeď, abyste rozuměli) ve mně už zůstane jako horizont
událostí. Ona se může posunovat, a také se posunuje, jak jsme zjistili, tam a zpět, ke mně a
ode mne, ale později mne bude chtít definitivně zvábit a už se bude jen vzdalovat. Vždy ji
však ještě zahlédnu v sobě. Nudím sám sebe i s vnitřní klenbou, ale pro tuhle chvíli nemohu
jinak. Ostatně, nuda je dobrá věc! Nuda je něco jako oranžový pruh přes černobílé pozadí. Ve
chvíli, kdy se objeví, je něco jinak. Přemýšleli jste někdy o tom, jak úžasná věc je takový
oranžový pruh? Jenom ten zvuk! Nemyslím teď zvuk výrazu „oranžový pruh“, myslím zvuk
oranžového pruhu. Protože on zní. Zvučí, zvoní, pocinkává, a než se stačím zeptat, kde zůstal
světle šedý pruh a žárem rozpálená mlha, je to tady jako úder zvonu: vůně! Ta vůně!
Poznáváte ji? Vůně z východu, počátek všeho! Zdá se vám podivné, že svět vznikl z vůně.
Tedy poslouchejte! Předně neříkám „svět“, ještě nevím nic o světě. Říkám „všechno“, a to
v téhle chvíli znamená jen to, co jsem až dosud vyslovil (mlčeli jste k tomu, jsme tedy ve
shodě), nic dalšího! Světle šedý pruh, přes který se klade žárem rozpálená mlha, a oranžový
pruh. Až později řeknu: zahradní zeď, za níž vychází slunce, bude to už něco jiného. Vděčím
za to oranžovému pruhu. Až dosud jsem viděl celý ten výjev na sítnici, ne před očima. Měl
jsem ho vypálený v mozku, všechno pod klenbou, vše na vnitřní straně! O vnějšku jsem nic
nevěděl, a teď tohle! Nuda je dobrá věc, vždyť to říkám. Zatím však není třeba ničeho dalšího.
Kochám se svou nudou, jako by právě ona byla podstatou všeho. Všimli jste si? Neřekl jsem,
že je podstatou „světa“, takové věci já neříkám. Až je začnu říkat, stanu oběma nohama
v omylu, a věřte, že půjde o onačejší věci! Podstata všeho je má vlastní podstata.
Tápu podél zahradní zdi. Oběma dlaněmi spočívám na drsné omítce a v místech, kde
se drolí, zajedu nenechavě prstem a odloupnu ji. Takových míst bez omítky je na zdi celá
řada, jsou teplá a příjemná pod rukou. Ještě příjemnější je, když se o ten šedý pruh opřu zády.
Teplo prosakuje podél páteře do obou polovin těla, o nichž se nikoli bez důvodu domnívám,
že patří ke mně; jsou tedy pod klenbou, i když zvláštním, zneklidňujícím způsobem i mimo
ni. To je nové, a vede mne k tomu oranžový pruh! Možná to někomu přijde divné, ale
polokoule, jíž se má klenba nápadně podobá, aniž by jí vskutku byla (neboť jsou tu
nerovnosti), existovala dřív než koule! Polokoule tedy nevznikla rozpůlením koule, nýbrž
naopak, koule vznikla spojením dvou polokoulí; nebyly to totiž přesné polokoule, ale dvě
v sobě vzájemně se zrcadlící zvrásněné klenby. To platilo za oněch časů. Když dnes řeknu, že
polokoule vznikne rozdělením koule na dvě poloviny, odpovídá to pravdě v přesném smyslu,
podobně jak jsme to – v jiném čase arci – znamenali u předchozího tvrzení. A pak že
oranžový pruh je nuda! Ještě se neusmívám, ale i to brzy přijde, jen co se dostanu na druhou
stranu. Už ale cítím podivný stah v obou tvářích (jsou dvě, jako ony polokoule, i když ve
zcela jiném významu), a to vůbec není nepříjemné, nehledě k tomu, co to znamená; neboť to
nevím. Leč zpátky k zídce! Aniž jsem si to uvědomil, udělal jsem ze zahradní zdi zídku, ale to
vůbec neznamená, že je nízká, znamená to, že ji mám rád. Zídka je milá zeď! Tápu tedy podél
zdi (to už jsem řekl, ale jde o návaznost), a když se o ni opřu zády, cítím nerovnosti omítky a
ostré hrbolky, o něž se třu až ke ztrátě vědomí; neboť vědomí já mám, mám, mám je od
nepaměti celým svým povrchem! Byly doby, kdy jsem je neměl? Možné to je, ale kde vzít
jistotu, když mi selhává paměť? Je tu ovšem lákavější možnost, že jsem paměť měl, ale ztratil
jsem ji. Tím se ovšem rozdíl mezi oběma možnostmi ruší, takže je to vlastně jedno. Co
rozhodně není jedno, zda se mi líbí zeď a zahrada, což není tak jednoduchá věc, jak by se na
první pohled zdálo. Mohou se mi líbit obě a každá o sobě, ale zda se mi líbí dohromady, by
předpokládalo vědět, v jakém jsou vztahu. To nevím. Budu to někdy vědět? A co vlastně chci
vědět? Když řeknu, že to nevím (nevím, co chci vědět), není to tak docela pravda, protože
v každém případě vím, že chci! A to už je něco. Už vím! Chtěl bych vědět, která z těch dvou
věcí je větší! Nevím sice, k čemu by to mohlo být dobré, ale to je jiná věc. Svěřím se vám
s něčím: když jsem se prve drbal o zeď, neztratil jsem vědomí proto, že mi ze zad tekla krev,
ale proto, že jsem si uvědomil, jak je ta zeď vysoká a že nedohlédnu na její konec, ne snad že
by žádný neměla (možné to ovšem je), ale protože jsem tam nedohlédl, a nedohlédl jsem tam
proto, že mne oslňovala zlatá mlha nad hlavou. Zítra sem přijdu znovu a podívám se vzhůru.
Jenže co znamená „zítra“? Kde se vzalo to slovo? Budu se muset zamyslet nad tím, co
je zítra. Ale když jsem to včera říkal (včera, to já znám, protože všechno, co znám, včera
určitě bylo), bylo „dnes“, a kam zmizel ten můj milý dnešek? To je záhada: jak může dnešek
nebýt? Ptám se zahrady a ptám se zídky, a přitom jsem zapomněl na úkol, který jsem si
stanovil včera (ano, tak to bylo), že se podívám, jak vysoká je zahradní zeď! Ale zatímco se
zabývám svým včerejším úmyslem, vytane mi možnost, že dnešek nezmizel, nýbrž že trvá. Že
existuje jediné „dnes“, které mne obklopuje jako vzduchový polštář, a já se v něm pohybuji
prostorem, takže čas (je přece noc a den, je měsíc a slunce a tak) je můj sen o tom, že trvám
na místě, kde jsem byl včera, zatímco se tam vracím. To mne mate! Mimochodem: je tohle
zahradní zeď? Protože když řeknu „zahradní zeď“, znamená to, že zeď a zahrada patří k sobě,
zatímco vůbec nevím, v jakém vztahu k sobě jsou, například která z těch dvou věcí je větší.
Když říkám, že zeď je větší než já, znamená to, že je vyšší, ale ve vztahu k zahradě nemůže
být zeď vyšší, i když vlastně vyšší je, ale tím myslím jednotlivé stromy, ne zahradu samu.
Kdybych pokácel stromy, zůstane zahrada? Což zahradu netvoří stromy (a tráva a keře a tak,
ale ty si mohu odmyslet)? Zbyde mi „zahrada beze stromů“? To je zvláštní úkaz a ještě se nad
tím budu muset zamyslet. Problém je v tom, že mám tak málo času. Vůbec nemám čas na
přemýšlení, je tu tolik věcí, které si musím prohlédnout, až mi nad tím rozum zůstává stát! Jak
byste chtěli přemýšlet, když vám stojí rozum? Ale kdybyste chtěli vymyslet „svět“ (myslím
„všechno“, protože v takové chvíli tu není „nic“, ani tráva), jak byste to udělali, když vám
„stojí rozum“? Odkud vím, že „stojí“? To nevím, nicméně je zřejmé, že když nic není, rozum
stojí. Tak to aspoň cítím já. Ale jsou možná jiní, kteří to cítí jinak, i když to v dané chvíli není
podstatné. Ale kde jsou? Kdyby mi o těch věcech vyprávěli, souhlasil bych? Souhlas přece
není samozřejmost, zvlášť když rozum stojí! Když rozum stojí, znamená to, že odmítá. Ale
mohl bych jim třeba věřit? Pokud jsou, mohl bych. To není špatné pro první chvíli, i když
trvale bych se s tím spokojit nechtěl. Co když jsou hloupí? Myslím: hloupější než já, protože i
já jsem hloupý, ale kde je hloupý, může být vždy ještě hloupější, to dá rozum? Aha, už se to
rozeběhlo, už mi rozum nestojí! Totiž: kde je záruka, že oni to vskutku vědí (myslím výšku
zdi a její vztah k zahradě)? Je snad nějaká záruka v tom, že na ty věci možná hledí delší dobu
než já? Krátkozraký může hledět třeba do aleluja, a nevyhledí nic pro sebe ani pro druhé, ba
může s dobrým svědomím tvrdit, že všechno je mlha! S tím se rozhodně nespokojím. Budu
opatrný a na nic se nezeptám. Neptat se na nic, ano, jen vlastnoručně tápat podél zdi, která
přece musí, musí, musí vydat svoje tajemství! Byl jsem od pradávna podivín: všechno mi
připadalo podivné! Takový člověk (jsem přece člověk?) je podivný. Stojím tedy znovu a
znovu u zdi a hledím nad sebe, ale protože opět vidím zlatou mlhu (ne že by se mi nelíbila, je
krásná), musím nechat celou věc nerozhodnutou a odložit ji na zítra.
Pod zády mne chladí tráva a na hrudi tma. Není úplná, ale zlaté ohýnky v ní jsou tak
vysoko, že chladí zrovna jako tráva. Je to tedy venkoncem příjemný stav. Pak mne napadne,
abych pohlédl směrem ke zdi, i když to na první pohled vypadá nesmyslně, protože jak bych
mohl potmě vidět zeď? Mohl bych do ní vrazit, to ano, protože ji v chůzi nevidím. Přesto mne
něco pudí, abych pohlédl ke zdi, nebo spíš směrem, kde ji tuším, a překvapením si sednu.
Ohýnky se totiž táhnou jednolitě tmami dál a dál, ale na určitém místě jako by je zakrojil, a
dál nic než tma, tma jako podle pravítka, a tu mne napadne, že tím pravítkem by mohla být
moje šedá zeď, protože i kdyby se táhla vzhůru až k těm ohýnkům (ještě nevím, co to je, ale
rozhodně na to přijdu), pořád by z nich ukrajovala, a jestli se nemýlím, čím výš by sahala, tím
větší díl by jich ukrojila, ale to teď není důležité, protože pokud je to vskutku ona, co tvoří
okraj toho pravítka, pak okraj pravítka a okraj zdi jsou jedno a totéž a to ukrajující pravítko je
šedá zeď! Víte, co to znamená? Že i kdyby se ta zeď táhla až k nebi, pořád by měla horní
okraj! Pak mne ovšem napadlo, abych pohlédl opačným směrem, a radostná nálada ihned
vyprchala. Opačným směrem jsem neviděl žádné pravítko, které ukrajuje ohýnky a o němž
bych se mohl domnívat, že to je zeď, táhly se do daleka a mizely v nedohlednu, o němž
nedokážu říct, kde se vlastně nachází. Nezbyde tedy nic jiného než vydat se tím směrem. Jdu
opatrně, abych nenarážel do převislých větví stromů, kterých tu je nepřehledně, ale kráčím
vytrvale krok za krokem tou tmou, chvílemi ji musím rozhrnovat rukama, ale chvílemi
ustupuje sama jakýmsi světlejším proláklinám. Už jsem unavený, avšak nikde se neukazuje
ukrajující pravítko, a když se otočím zpátky, vykřiknu překvapením: zeď za mnou zmizela a
ohýnky, z nichž předtím ukrajovala, sahají až k samé zemi. Zabloudil jsem. Zmocňuje se mne
úzkost a vydám se bez prodlení zpátky. Chci zpátky k ní, ke své zdi! Neřekl jsem snad, že to
je má zeď? Ano, ale kdo to slyšel? Nebylo by špatné, kdyby mi někdo poradil! Napadlo mne
totiž, zda jdu opravdu ke zdi, když ji nevidím, a to je vážné! Vycházel jsem z předpokladu, že
„všude zpátky je zeď“, a nevím přitom, kam vlastně vede to „zpátky“ ani jak je ta zeď dlouhá,
ouvej! Nikdy předtím mne nic podobného nenapadlo, tak odkud se to bere? Je mi do pláče, a
vskutku polknu několik slz, než se vzpamatuji a vzdorovitě vykročím: někam přece musím
dojít? A nebude-li tam zeď, i to bude dobré, protože to bude něco znamenat, ale ona tam
bude, určitě tam bude! Protože kde by byla? Má-li však moje zeď určitou výšku, může mít i
určitou délku, a pak ji mohu minout, ale k čemu ji vlastně potřebuji? K ničemu, jen bych o ní
chtěl něco vědět! A jak jdu a vzdoruji slzám, náhle ucítím teplo. Je to jako zavanutí tak
citelné, až mimoděk vztáhnu ruce. Tahle hrouda tepla přece musí mít nějakou příčinu? Nebo
se může na zahradě (předpokládám, že jsem pořád na zahradě) vyskytovat osamocený balvan
tepla? Než si stačím odpovědět na tuhle otázku, mé předpažené ruce na něco narazí. Leknu se,
ale vzápětí se zaraduji. Vskutku jsem na něco hmátl a to něco je teplé a drsné, zdroj mého
tepla je drsný a má omítku jako zahradní zeď! Má-li něco konzistenci zahradní zdi, bude to
nejspíš zahradní zeď! Šátrám podle onoho drsného zdroje tepla, ale nebere to žádný konec.
Nemám tedy dál kam jít. Pak se podívám vzhůru a to, co uvidím, mne ohromí: vidím jen málo
z ohýnků, které se předtím prostíraly až k samé zemi, ukrajující pravítko se protáhlo do dálky
a tyčí se nade mnou ohromné, tak ohromné, že mi sebralo půl mého obzoru! Přestanu tedy
obzírat, položím se bokem k zídce (je to ohromná, leč milá zeď) a při prvním pohledu na
poloviční klenbu nad sebou usnu.
Když se probudím, je všude plno světla. Ohýnky na černé klenbě (ale odkud vím, že
jsou „na klenbě“ a že to je klenba? Jen proto, že se klene?) jsou pryč, zmizely. Nad zídkou se
válí zlatá mlha a místy prosvítá modř. To je nové, dosud jsem něco tak modrého neviděl!
Rozhoduji se, že pro dnešek nechám zeď na pokoji a budu se raději věnovat stromům. Stromy
nejsou tak nebezpečné, nebo si to o nich alespoň myslím. Když se ale nad tím zamyslím,
zdaleka to není jisté. Strom se nezdá nijak velký a rozhodně nepřečnívá zahradní zeď, ale
když si stoupnete pod něj, protáhne se do výšky tak, že leckdy nedosáhnete na nejspodnější
větve! Také zeď se snížila. Je to teď vskutku „zídka“, malá zeď, a její líbeznost se tím
zvětšila. Mám tě rád, zídko! Už o tobě nebudu pochybovat a nebudu tě podezřívat. Nenechám
se zrádnou nocí vylákat do tmy, která nikam nevede! Když říkám „nikam“, nemyslím cestu
do „ničeho“. Noční cesta určitě někam vede, ale nevede k určitému cíli, tak jsem to myslel.
Mým cílem byla zeď, zeď na západní straně (hledal jsem zeď na západě, vždyť každý z vás už
pochopil, že světlešedá zídka, zahalená zlatou mlhou, je „východní“, jak naznačuje
„vycházející vůně“ kdesi nad ní! Ale neukrojilo ji noční „pravítko“, když jsem přistoupil
příliš blízko k východní zídce? Je to podivné, ale nemám teď právě sílu, abych nad tím
přemýšlel), a hledám-li zeď, je zbytečné vydávat se do tmy, když hřeje tady zrovna za mými
zády. Třu se o ni až do krve, a to je slastné! Slastnější než kdybych se o ni třel bokem, protože
bok vidím. Nemám sice plnou jistotu o tom, kam patří můj bok, ale zdá se, že patří ke mně, a
protože tajemným způsobem mizí v prostoru za mnou, mám důvodné podezření, že nějak
souvisí s mými zády. Není to tedy zeď, co za sebou cítím, ale má záda, jenže proč na ně
nevidím, když patří ke mně? Všechno je plné záhad, ale hlavní je, že všechny ty věci jsou
tady, u mne, a nemusím se tudíž namáhat přemýšlením, zda je vidím, či nevidím, nebo zda
nevidím jenom svůj mozek, jako předtím. Takže si vykračuji zahradou a jsem na sebe pyšný,
protože vidím stromy a trávu, a to už je něco, jak jistě každý uzná! Ale něco mne přesto
zneklidňuje. Když jsem totiž předtím řekl, že „noční pravítko“ ukrojilo „východní vůni“ kdesi
„nad“ zídkou, neznamená to, že se za tou do výšky vztyčivší se částí zdi něco nachází? A
když pak ukrajující pravítko zas klesne dolů, je něco za tím, co ze zdi zbyde? Byl jsem
předtím unavený a neměl žádnou chuť se tím zabývat, ale teď, i když jsem stále unavený, mi
to nedá, abych se neotočil, a když nad tím přemýšlím, dospívám k názoru, že nemusím zeď
přelézat přes její horní okraj, abych se přesvědčil, zda za ní něco je, zda tam vůbec něco
existuje, a světe, div se, nikdy předtím mne nenapadlo, jakou vlastně má tahle zeď tloušťku a
zda vůbec nějakou má, rozumějte: zda nepokračuje bez hranic dál a dál od přední strany
s omítkou jako hustá, hustá, hustá tma s konzistencí zdiva, teď teprve vidím, jak jsem byl
naivní! Na druhou stranu by člověk neměl příliš důvěřovat logice, i když také smysly rády
klamou, jak jsem se mnohokrát přesvědčil při svém střetnutí s klenbou, která nechtěla ani za
nic přiznat, že je uvnitř mé hlavy. Kdo mi co dá, jestli upadnu a popálím se o kopřivy? Je tu
všude hodně kopřiv.
Nevím už, zda to bylo hned nazítří, nebo zda mezitím uplynul delší čas (musím
přiznat, že navzdory mládí mi občas selhává paměť, neboť vězte, že jsem dosud mlád, velmi
mlád), ale něco se tu stalo, něco se v mé zahradě stalo, něco se tu změnilo. Nevěděl jsem, co
by to mohlo být. Neměl jsem to na očích, ba vůbec jsem netušil, kde bych měl hledat tu
změnu, a bloumal jsem zahradou, dávaje dobrý pozor, abych neztratil z očí světlešedý pruh na
obzoru, protože jsem nehodlal opakovat někdejší noční zkušenost za bílého dne. Kopřivy
v zahradě byly nezajímavé a zlobily mne neustále, neboť jsem se jim musel vyhýbat, abych si
nepopálil nahá lýtka, teď nemluvím o vzrostlých trsech a lánech kopřiv při zdi a všude po
zahradě, mluvím o kopřivách, které se schovají ve vysoké trávě a nečekaně žahnou, jsou to
záludné a posměvačné byliny. Právě ve chvíli, kdy jsem se takhle žahl a škrábal si lýtko, padl
můj pohled vzhůru (správně bych měl říci, že se „vznesl“, ale už to nechám tak; věci někdy
prapodivně padají) a teď, teď jsem to viděl, teď to bylo jasné, zářilo to naplno, a když říkám,
že to zářilo, mluvím samozřejmě o barvách, o barvách, o barvách! Kopřiva je zelená a v trávě
ji neuvidíte, musíte se žahnout, protože tráva je všude zelená, a zelené jsou i stromy, tedy
větve, chci říct listí stromu, ale na stromech nerostou kopřivy. Na stromech rostou jablka. A
v tom je problém! Ne snad že bych nedokázal vyšplhat na strom, to dávno dokážu, takže
nejsem odkázaný na jablka, která spadají do trávy, ostatně padavky jsou potlučené a
nahnívají, nehledě k tomu, že je v trávě špatně vidím. Platí tu stejné pravidlo jako o
kopřivách, totiž že zelené věci v trávě špatně vidíte. Něco podobného platí i tam nahoře,
v korunách stromů, protože nespadlá jablka na stopkách jsou rovněž zelená, a že je listí
stromů zelené, to už jsem řekl. Jedinou výhodou je, že listí není husté jako tráva, občas skrz
listí zahlédnete oblohu, ale o té teď mluvit nechci. Prostě jablko v listí musíte hledat. A
dneska se stalo něco nebývalého. Zrovna když jsem si škrábal lýtko, padl můj pohled vzhůru
do korun jabloní a uviděl jsem jablko! Chápete? Uviděl jsem je naráz! Na první pokus, i když
jsem je vlastně nehledal! A bylo to tak snadné, jako by někdo střásl všechno listí a nechal
v koruně jedno jablko, jediné jablko odevšad natolik viditelné, že se ze všech stran slétají
ptáci, aby si na něm pochutnali. Já ovšem vyšplhám na strom a odeženu ptáka, na tom není
nic těžkého, chytré je jen to, že s jeho pomocí získám jablko, které nevidím, ale teď to bylo
něco docela jiného! Na stromě bylo všechno listí, jak normálně bývá, a nikde žádný pták, ani
moucha se nepohnula, a já to jablko viděl tak zřetelně, že bych je mohl všem těm ptákům a
mouchám ukazovat klackem, hele, támhle je, a tamhle další a další, to největší a nejzralejší je
ovšem pro mne. Byl jsem tak překvapený, že jsem si sedl do trávy, a nic mi nevadilo, že jsem
si sedl na kopřivu. Hleděl jsem na jablko a vrtalo mi hlavou, v čem by to mohlo být? Vrtalo
mi to tak mocně, že jsem zapomněl vyšplhat pro snídani tak snadno získanou a nechal jsem
dva malé ptáčky, ať si klovají, byli tak roztomilí! Ne, mne zajímalo něco jiného než snídaně, a
byl to teoretický problém, jestli mi rozumíte: Jak to, že vidím něco, co jsem předtím neviděl?
Stál jsem, drbal se na zadku a věděl, že od téhle jabloně neodejdu, dokud to nevyřeším.
Neříkám, že jsem nesnídal a stál u toho stromu do večera, to vůbec ne. Měl jsem i
mnoho jiných, postranních myšlenek, a postranní myšlenky, jak známo, odvádějí od hlavní
myšlenky, čímž nás zlobí, ale zároveň jsou příjemné. Jsou příjemné, jak plynou, když hledíme
do oblohy a nemáme co na práci, ale i při práci máme mnoho postranních myšlenek, vlastně
samé postranní myšlenky, což je právě to příjemné na celé věci. Ale zvláštní je, že do těch
postranních myšlenek čas od času vletí zpátky ta hlavní myšlenka, vnutí se vám a řekne: hele,
to tě ještě nenapadlo, že tak a tak? Otáčíte se kolem dokola jako ten pták na větvi a říkáte si,
odkud to, sakra, přišlo? Přece není možné, aby taková věc ležela v mé hlavě, a já si jí až
dosud nevšiml? Musela by tam ležet jako jablko, které visí na větvi, zelené v zeleni, protože
zeleň, to já znám, to je tady všude kolem, kůra stromů je hnědá a nebe modré, a pokud si
vzpomenete, zahradní zeď je světle šedá, zajímavé na tom ale je, že světlešedý pruh jsem
viděl ze všeho nejdřív, hned po těch šachovnicích s prázdnými políčky, vymezenými svítícími
provázky! Vzpomínáte? Pak se to celé natočilo úhlopříčně, už si na to vzpomínám jen docela
matně, ale „matně“ znamená, že to mám, stačí jen chvíli počkat uprostřed postranních
myšlenek, a ono se to vynoří. Když tak o celé věci přemítám, nemohu se zbavit představy, že
listí bylo tehdy černé! Bylo opravdu černé, nebo je černé jenom v mých vzpomínkách? To je
problém, skutečný problém! Tak skutečný, že se myšlenky zase rozeběhly a já stál a drbal se
na zadku. A najednou se odněkud z těch šachovnicových polí ozvalo: A co když je to jedno a
totéž?! Ohlédl jsem se, kdo to říká, ale nikdo nic neříkal, vycházelo to z mé hlavy, ale
odrazilo se to zřejmě od zahradní zídky a přišlo to ke mně z druhé strany zvenku, jako
kdybych měl v lebce dvě komory a v jedné z nich stál mužíček, který hovoří, a v druhé jiný,
která mu naslouchá. Co že je „jedno a totéž“, ptám se nahlas, protože s každým, kdo promluví
nahlas, mluvím i já nahlas, i když jsem to jen já sám. Co že je totéž? Ale v tu chvíli už jsem
věděl, jak to je. Ten hlas, který se ke mně vrátil z houští postranních myšlenek, mi to řekl.
Věc se má tak, že má vzpomínka na listí a listí samo jsou jedno a totéž. Je to tak jednoduché!
Jak byste chtěli takovou věc rozlišit? Vždyť nebylo koho se zeptat! Nebyl tu nikdo, kdo by mi
řekl, jaké vlastně bylo listí tenkrát, když jsem je viděl černě. A proto jsou vzpomínky tak
mlhavé a ztrácejí se v tmách, že jsme tehdy znali jen černou, bílou a šedou, která vznikne tak,
že smícháte ty první dvě. Zahradní zeď tedy vznikla smícháním světla a tmy. Že jsem to
nevěděl dřív? Kdybych to byl věděl dřív, možná bych si ušetřil noční úzkost, protože když
vám zmizí zeď, kterou máte za svou největší jistotu, je vám úzko! Dosud jsem se nenaučil bát,
protože jaksi není čeho, ale úzkost jsem cítil, to po pravdě přiznám. Jako by z té strany, kde
není zeď, mohlo něco přijít, já nevím co, třeba ještě větší tma, ale kdyby vyšlehlo světlo,
vyděsilo by mne to zrovna tak. Přitom vím, že odnikud nemůže přijít hustší tma a zářivější
světlo než z mých šachovnicových polí, to je přec jasné? Není se tedy čeho bát, říkám si, ale
v té chvíli už se bojím. Něco vám povím: možná nevím dost dobře, co je zeď a z čeho vůbec
je, zda je to cosi složeného, nebo zda je naopak jednolitá, možná nevím, zda mám nějaký
důvod se bát, ale jedno je jisté, totiž že se někdy bojím a jindy ne! Můj strach je skutečný,
nehledě k tomu, co jej probouzí a zda vůbec něco. Strach mne přimrazí na místě, a zeď mi
dělá totéž. Mohla by tedy případně i zmizet.
To všechno vypadá hezky, ale odkud se vzala zelená? V noci nevidím zelenou, do
zahrady se zpátky vrací černá. Ale když vyjde slunce za zahradní zídkou, listí pozvolna
zezelená. Právě že pozvolna! Souvisí to nějak se světlem? Už vím: oranžový pruh!
Vzpomínáte si na oranžový pruh? Řekl jsem o něm, že vůbec není nudný, a teď už vím, proč
to tak je! Proč to tak musí být. Proč není nudný! Černá a bílá jsou barvy, rozumíte? Barvy!
Tenhle zázrak nezačal zelenou! Tma je vlastně barevná, a dokud jsem nic neviděl, viděl jsem
jen černou, první barvu. Svítící provázky tu jsou vlastně jen proto, abyste to pochopili. Abyste
viděli, že vidíte už ve chvíli, kdy nevidíte nic, ale pravda je taková, že vidíte jedno, ničím
nepřerušované „něco“! Jsem tak vzrušený, tak nadšený svým objevem, vždyť se mi právě
podařilo vyřešit pradávný problém. Všechno je o barvách. Všechno! Napřed černá, vzápětí
bílá. Šedá. Žlutá a oranžová. Nejde o to, jak je vidíte, nýbrž o to, že jsou rozdílné! A právě
proto (rozumíte?) jsem uviděl to jablko. Rozumíte? Za všechno může světlo, vkrádající se do
zahrady: jde o to, abyste porozuměli světlu! A já mu rozumím. Já rozumím světlu! Ano,
správně: to jablko má odlišnou barvu! Když říkám „má“, neznamená to, že ji předtím „mělo“,
že ji mělo a já ji neviděl. Nevím, čí je to zásluha (kolem dokola nikdo nebyl, jen já a světlo),
ale kdybych řekl, že moje, že je to moje zásluha, byla by to pravda spíš než cokoli jiného.
Protože kdo by mi byl mohl hmátnout do hlavy a přejinačit to tam tak, abych viděl jinak? Aby
v listí naskočilo jablko? Kdo by to dokázal. A po něm další a další, kdybych byl chtěl, mohl
jsem jich mít rázem plný koš! Jenže nemám koš. Budu si muset uplést koš, protože „koš“, to
teď dává smysl! Výsostný, svrchovaný smysl. Slovo „koš“ tedy odvozujeme od slova
„jablko“. Ano, ano, rozumíte správně: to já vytvořil červenou! Ale proč vám to říkám, když
jsem tu sám? Sám ve své zahradě, nikde kol dokola ani živáčka. Jen ptáci, ale ti mi nic
neřeknou: jen zpívají! Hledím pyšně na své jablko. Vůbec nemusím šplhat do koruny stromu,
abych u něj byl první. Vždy budu první, už navždy budu první, protože, pohleďte: tam a tam,
další, další, další jablko! A všechna červená, jestli se nemýlím. Zelená nevidím. Mýlím se?
Nevidím kyselost! I koš je rozkoš, kochám se představou koše, ani nemusí být plný jablek.
Slovo „rozkoš“ odvozujeme od slova „koš“, to je přec jasné? Rozkoší je už sama představa
plného koše, a to je něco docela jiného než plný koš, i když je to zároveň nějakým podivným
způsobem stejné. Ne stejné, ale velmi podobné. Ano, velmi podobné! Představím si koš plný
jablek a sbíhají se mi sliny. Tak je to správné. Už to nevydržím, musím vyšplhat na jabloň a
utrhnout jablko! Jakmile cítím v dlani jeho barevnou oblost, přijde mi něčím zvláštní. Je to
věc, která tu dřív nebyla. Ne, rozhodně tu nebyla! Dokonce zalituji, že jsem jablko utrhl, ale
když už je mám utržené, sešplhám zas dolů a odnesu si je. Udělám v trávě malý důlek (když
spletete několik stébel, máte koš, koš na jedno jablko), jablko v něm leží jako červené vejce,
z něhož možná vyletí barevný pták, a ten pták tu je, náhle tu je, mává křídly a poletuje kol
červeného jablka, až se vzduch okolo tetelí, jsem z toho užaslý. Kde se to bere? Nevím, ale
cítím v hrudi teplý stisk, jako bych tam měl podobné jablko a někdo (kdo? Já sám?) ho vzal
do dlaně a zahřál ho do té míry, že se mi celou hrudí rozlilo teplo. Nevím, jak tomu říkat, ale
nějak tomu říkat musím. V zahradě už to tak chodí, že věcem, které vidím, nějak říkám.
Kdyby tomu bylo jinak, šedý pruh zídky by nedával smysl, ať už je jeho vztah k zahradě
jakýkoli. Možné je i to, že tu není žádný vztah, ale je to potom ještě zahrada? A pokud ano,
jak vymezit jejich vzájemný vztah?
Řeknu to naplno: krása se objevila s červenou! Což znamená tolik, že jsem ji stvořil.
Kdo jiný, když jsem tu sám? A pro koho, když ptáci ji nevidí? Pozoruji to celé odpůldne.
Tápou a jako by šli po čichu, prodírají se listím, mávajíce křidélky, kdežto já vidím červený
bod a jdu najisto. S třešněmi je to jiné, těch je na každé větvi plno! Celé trsy třešní jsou dobře
viditelné ze všech stran a pták usedne s elegantní jistotou, větévka se pod ním houpá a pták
noří zobáček do šťavnaté dužiny, jaké blaho! Jaké blaho, říkám si za ptáčka, a přijde mi ho
líto, že umí jen zpívat, ale mluvit neumí. Kdežto já umím obojí. Klidně zazpívám: „Červené
jablko, odkud jsi přišlo? Krásné jablko v zeleném listí!“ Mohl bych zpívat i dál, ale pro tuhle
chvíli to stačí. Odevzdaně hledím na jablko v košíčku z trávy. Je červené a tráva zelená. Není
to krásné? Když říkám krásné, myslím červené, protože dokud jsem si nevytvořil červenou,
nebyla tu ani krása. Ale tím celá věc nekončí! Náhle mi přijde, že je krásné i nebe, to mne
předtím nikdy nenapadlo. Nebe je totiž modré. Ano, říkám nebi „modré“, kdežto jablko je
červené. Zvednu jablko z košíku (ještě to není dokonalé, košík z travin je přirostlý k zemi) a
prohlížím ho proti obloze. Ten pohled mi vyrazil dech. Tyhle dvě barvy vedle sebe, červená a
modrá, jsou ještě krásnější! I když vlastně nejsou vedle sebe, nýbrž za sebou: jablko držím
mezi palcem a ukazovákem, obloha je daleko. Zvláštním způsobem jsou však i vedle sebe,
jako bych obojí viděl na společné klenbě uvnitř své hlavy. Věci jsou nejen matoucí, jsou i
krásné. Proč je jablko na modré klenbě krásnější než obyčejné jablko v dlani? Vzápětí mne
napadne, zda není krásná i zeleň. I to je překvapivé, protože ani tohle mne dřív nenapadlo.
Dokud jsem se musel prodírat listím, abych se dostal k plodům, které se ukrývaly, podobal
jsem se ptáku, tápajícímu mezi větvemi, bez jeho lehkosti ovšem. Jakmile jsem ale předstihl
ptáka, byla tu krása! Náhle a bez varování. Visela na větvi v podobě červeného jablka a já
poznal, jaké to je, když tvor bez křídel létá. Najednou je krásná i zelená, které ten přívlastek
nepřísluší, protože je fádní a všude kolem je jí plno až k zalknutí! Jak je to možné? Vím, jak
je to možné. Díky červenému jablku! Je to podobné jako se zdí a zahradou. Možná k sobě
vůbec nepatří, ale svádí k tomu, abych řekl: zahradní zeď! Zahradní zeď není běžná zeď, patří
k zahradě! Zelené listí není běžné listí, patří k červenému jablku. Dřív bylo listí černé v noci i
ve dne. Pak zezelenalo a já nabyl dojmu, že je zelené i v noci, jenže nebylo. Zelená zkrásněla.
Ale co si teď počnu? Přijde mi líto jablka, které jsem zbůhdarma utrhl s větve. Snad abych ho
vrátil? Ale to nejde. Otřu ho slinami a položím zpátky do košíčku. Ještě to není košík, ale brzy
bude. To bych se na to podíval! Což mne věci neposlouchají? Což mne neposlouchají barvy?
Vlhké jablko se leskne. Je teď hezčí než předtím a já začnu čistit slinami i trávu uvnitř
košíčku. Je teď čistá. Je vlhká a leskne se. Jak jsi krásná, trávo! Krásná jako nikdy předtím, i
vy, zelené listy jabloně na klenbě oblohy! Jste zelené a obloha je modrá. Pak se objeví bělavé
mráčky. Potichu se sunou po nebi a přinášejí s sebou vůně. Obláčky jsou krásné. I vůně jsou
krásné, třebaže nemají barvu. Jak je to možné. Musím tyhle věci ještě promyslet, ale v tuhle
chvíli nechám své myšlenky volně plout. Když se ztrácejí v zeleni, je na zahradě krásně. A
tohle je něco! Řekl jsem, že na zahradě je krásně, ne že je zahrada krásná! Že jsou krásné
všechny stromy pohromadě, to bych ještě pochopil. Ale že „je krásně“? Co je krásně? Ono je
krásně! Je to všechno záhada na záhadu, ale nenechám se odradit. Od té chvíle, kdy jsem
získal křídla (neboť jsem u červených jablek dřív než pták), si troufám, abych tak řekl, na
všechno.
Ještě je tu zrcadlo! To je zajímavá věc, zapomněl jsem vám o něm říct. Když se dívám
do zrcadla, vidím sebe. Na tom není nic pozoruhodného, objevil jsem to už před nějakým
časem. Jinak ovšem zrcadlo je hodné pozoru. Nebo spíš, abych byl přesný ve výrazu (a
upřímný sám k sobě, protože to je důležité), pozoruhodné bylo, že jsem to objevil, protože
dřív zrcadlo nevracelo mou podobu, byla to obyčejná lesklá plocha. Stojím tedy před otázkou,
zda je to se zrcadlem stejné jako s barvami. Je zrcadlo výtvor mé mysli, nebo se nachází na
vnější straně klenby? Však víte, co tím chci říct. Také barvy předtím nebyly a zrcadlo v noci
neukazuje nic, i když přiložím tvář až k němu. Ve dne ovšem zrcadlo ukazuje, a ke všemu
barevně! Je pravda, že ty barvy jsou trochu vybledlé, ale třeba by to šlo nějak napravit? Aby
zrcadlo ukazovalo přesné barvy. Nevím si s tím rady, ale třeba mne něco napadne. Ostatně to
v tuhle chvíli není důležité: barva je barva, i když vybledlá! Zelená je v zrcadle zelená a
modrá je i v zrcadle modrá, a když přiložím k zrcadlu jablko, vrací mi podobu i barvu jablka,
o tom není pochyb! Ale se zrcadlem se věci mají i jinak než s barvami. Víte, jak to přišlo, že
jsem poznal sebe v zrcadle? Pochopil jsem princip zrcadla! Nebylo to stejné jako s barvou
jablka, kterou jsem náhle uviděl jinak, barvu vždycky vidíte, ale princip, ten nevidíte! I když
bych v žádném případě nechtěl tvrdit, že je neviditelný. Princip můžete poznat jenom na
viditelných věcech, v tom je ten vtip. Dokud jsem nic neviděl, nemohl jsem poznat princip
zrcadla, to je přec jasné? Hleděl jsem do zrcadla a viděl jsem tam strom a oblohu, dokonce
obláček, i když ne zrovna zřetelně, ale pořád mi nedocházelo, že to je odraz, ne obraz,
chápete? Chvíli mi trvalo, než jsem začal sahat do zrcadla. Pak jsem do něj začal upouštět
jablko. Zrcadlo se rozčeřilo, pak na hladině plavalo jablko bez odrazu. Říkám „chvíli mi
trvalo“, ale byly to celé věky. Přitahovalo mne a já se k němu vracel. Ale jednoho dne mi
došlo, jak se věci mají! Došlo mi, že v zrcadle není žádné další nebe ani strom, že zrcadlo je
věc jako každá jiná, s tím rozdílem, že odráží obrazy, ale jenom těch věcí, které proti němu
postavíte. Strom v zrcadle je strom na lesklé věci. A když říkám „v zrcadle“, je to chyba,
protože v něm nic není. Věci, mám-li být přesný (a upřímný, protože upřímnost je důležitá),
jsou „na“ zrcadle. Divné, že? Ale pravdivé a mám z toho radost! Věděli jste, že člověk může
mít radost z dobře zformulované věty? Pochopit princip zrcadla teď byla hračka, a jakmile
jsem pochopil princip, stačil zběžný pohled na toho poněkud zamlženého tvora v zrcadle,
abych rázem pochopil, jak to s ním vlastně je. Jak je to se mnou, protože nikdo nestojí uvnitř
v zrcadle (žádné, žádné uvnitř, chápete? Na světě jsou totiž i věci, které nemají žádné
„uvnitř“), a vrací-li zrcadlo podobu stromu, vrací i podobu toho tvora, uvnitř kterého stojím!
V té chvíli jsem se bál, ne příliš, protože jsem viděl, že tu nikdo jiný není. Ale to ještě není
konec, protože o mne tady venkoncem nejde! Ne že by nešlo (ještě se k sobě vrátím, ale nic
neslibuju), ale teď mi jde o něco jiného. Protože když natáhnu ruku, sáhnu na zrcadlo, a to
znamená co? Že zrcadlo je na vnější straně klenby! Venku, chápete? A venku je i tvor, uvnitř
kterého stojím. Pak jsem v zrcadle uviděl zeď! Zeď je tedy opravdová zeď a podle odrazu má
horní konec. To jsem věděl už tehdy, když jsem se jednou v podvečer vydal nepředloženě na
průzkum směrem do zahrady. Ale teď, na odrazu, jsem si to ověřil, a nejen to, mohu si to
ověřovat po libosti každý den! Nemusím si říkat: třeba se mi v noci jenom něco zdálo? Mám
jistotu. V tu chvíli vyšla duha, protože zapršelo z modrého nebe. Viděl jsem, že duha vychází
za zdí, v zrcadle i mimo ně za zdí, a že její oblouk jen tím delší, čím dál odstoupím od zdi.
Když z mé zídky zůstane jen tenká čára, vyznačující obzor, vidím víc duhy než kdykoli
předtím! Co to znamená? Tloušťka zdi musí mít svůj konec, za který se duha schovává, stejně
jako má zeď svou výšku; jenom na šířku se táhne do nedohledna. Ale jsem unavený, a tak se
položím do trávy. Možná je to také jinak, ale dál do zahrady se neodvážím, abych zeď
neztratil z dohledu. Je to můj obzor.
Ležím v trávě a bez účasti pozoruji divertimento barev. Jeho centrální linii tvoří světle
šedý pruh. Asi to tak musí být a já vůbec neusiluji o to, abych se ho zbavil. Vždyť tahle „zeď“
(říkám tomu „zeď“, ale mohl bych použít i jiné slovo) je tvořena směsí černé a bílé (proto je
to „šedivý pruh“, ale mohl bych klidně říct i „šmouha“) a upomíná na dobu, kdy se v černi
(byla to čerň?) objevily čtverce šachovnicového pole, bílé svítící struny tvorů, řadících se
svisle a vodorovně i úhlopříčně, a říkám-li, že jsem „tehdy“ (bylo vůbec „nějaké“ tehdy?)
spatřil svůj mozek, moc tomu nevěřím, ale nemám jiné vysvětlení: v zrcadle se žádná
„šachovnice“ neobjevila! (Šachovnice, však víte, na níž byla všechna políčka černá.) Je mi
tedy má „zídka“ svým nezaměnitelným způsobem milá, i když zároveň chápu, že by právě
v tom mohl spočívat problém. Ale abych se vrátil k barvám. Centrální linii jejich divertimenta
(mého divertimenta, protože je hraji na neviditelných strunách já, já sám) tvoří světle šedý
pruh. Pod ním se táhne širší zelená plocha, poněkud šikmo, protože ležím šikmo k tomu
obrazu. To není důležité, nicméně se mi to líbí. Nechám tedy šedivý pruh ležet na notové
osnově šikmo. Zvláštní je, že zelená plocha není jednolitá. Je tvořena asi tuctem zelení, které
jsou natolik různé, že bych je mohl pojmenovat i jinak než „zelená“, ale to teď v zájmu
kompozice nechám stranou. Řeknu-li, že je to „prolamovaná“ zeleň, snad to nikoho neurazí?
V zelené ploše jsou tedy drobná zakřivení, hlubší a mělčí i zcela nepatrná. Přes šedý pruh
(jeho šedivost se chvílemi mění, ale nevím, zda si to jenom nenamlouvám) se sune žlutá a
oranžová mlha, přecházející směrem vzhůru v jednolitou modř, ale podívám-li se pozorněji, i
ona v sobě obsahuje četné „prolomeniny“, hlubší, mělčí i zcela nepatrné. Některé z nich
přecházejí do měňavého odstínu barvy lehounké šedi a svítivého okru a v jedné svislé linii
žloutnou. Žlutá a oranžová „mlha“ (ona to není mlha, ale to teď není důležité) se při svých
okrajích mísí. Jejich vzájemný průnik tvoří kosý kříž, přičemž žlutá sleduje linii horní strany
šedého pruhu a oranžová je oba protíná. Oranžový pruh se tedy pokládá i na zelenou plochu,
hebký a nevšední. Když zaostřím pohled, objeví se v zeleni (jednolité, nicméně prolamované)
další barevné nerovnosti. Jsou bílé, červené a oranžové. A při pravé straně obrazu se vznášejí
drobné červené krůpěje, rozeseté mezi modří a zelení jako hvězdy na noční obloze. Také na
světle šedém pruhu, jehož šeď není ani zdaleka jednolitá (jak také, když vznikla jako směs
černé a bílé? Je tvořena nespočtem přechodů mezi oběma) se objevují drobné rudé skvrnky.
Také ony v různých odstínech, od oranžové přes lehce načervenalou až k temně rudé. Hnědé
šrafy doplňují celou osnovu o klid svislic, které vzdor nenápadnosti (nebo naopak právě proto,
že jsou tak nenápadné) vytvářejí atmosféru jistoty, že barvy jsou mí přátelé, a vydávají-li
chvílemi zvuky, je to jen proto, že chtějí mé dobro, ne proto, že by mne chtěly zavést na
scestí, neboť i beztoho je někdy obtížné nesejít z cesty, která se táhne těsně při zdi.
Ještě jsem nepromluvil o stínu! Zvláštní. Protože stín je zvláštní věc! Víte, jak to
myslím? Stín je věc, která je i není. Vidíte ho zřetelně, ale nemůžete ho vzít do ruky ani ho
nemůžete přenést někam jinam či posunout na jiné místo, nemůžete ho obejít ani pootočit. Je
to věc, nebo není? Stín nemá vlastní barvu. Nežije svým životem, je to příživník. A přece je
vybavený určitými pravomocemi, které bych se neodvážil popírat. Vidíte ho, zrovna teď ho
vidíte zřetelně, ale chvílemi mizí, schovává se do jiných stínů a s barvami večera zmizí úplně.
Pak vyjde měsíc a on se vrátí, ale je temný a hustý, jak ve dne nebývá, temný jako mezery
mezi hvězdami, jako by byl někdo jiný (a dost možná to i někdo jiný je). Je tedy něco jako
zrcadlo. Nemůžete do něj sáhnout a nemůžete se ho zbavit, dokud se přes plátno nerozlije
úplná čerň. Ale právě v té černi, v tom příšeří číhá a někdy vás i vyděsí. V tuhle chvíli
například je jasný den. Lehké stínování na notové osnově dává barvám zvláštní příchuť, jako
by jablko mohlo být dochuceno, ale to přece není možné? Mohu si k jablku vzít malinu, ale to
je směs dvou chutí, zatímco dochucení neznamená, že jablko chutná po malinách, dochucení
znamená, že jablko chutná víc jako jablko! Je to asi divné, ale takhle nějak se mi jeví stín.
„Jeví“ je zvláštní slovo. Neznamená žádnou věc, ale je na věcech přilepené: věci se vždy jeví!
Ve dne jinak a v noci také jinak. Jinak ráno a jinak večer, v poledne. Zároveň to není žádná
činnost. Tak co by to mohlo být? Takhle nějak jsem nucený mluvit o stínu, nemohu jej prostě
nechat stranou: on mne zneklidňuje! Mám rád klid, od toho přece žiju v zahradě? A teď si
představte, že začne vydávat zvuky! Hovořím stále o stínu. Nemyslím teď šumy, jaké
vydávají větve stromů, když chtějí do zahrady vnést vánek. Někdy je horko a stromy potřebují
chlad, od toho je tady vítr. Jsou to zvuky zvláštní, táhlé a neustále měnící barvu. Je v tom
nějaký řád, ale nevím jaký. Když to zvučí dlouho, začnu rozpoznávat slova. Pravda, někdy se
slovům jen podobají, ale někdy z nich vyskočí skutečné slovo. Třeba „ty“. Nebo „já“. Nebo
„sem“. To je divné, ale stále ještě to není řeč stínu, stále jsou to jen zvuky, které se potulují
kolem stromu. Když promluví stín, je to něco jiného. „Jsi u zdi,“ řekl mi. Nedivte se, že jsem
se vylekal. Těkal jsem očima, a pak jsem ho uviděl. Dnes vím, že na stínech není nic
neobvyklého, ale tenkrát, tenkrát to bylo něco jiného. Proč mi říká takové věci? Vím přece, že
žiju u zdi! V zahradě, u stromu. Zeď je zeď. Nebo ne? Kdyby to byl obyčejný stín, položený
na zem, myslil bych, že jsem se přeslechl. Ale tenhle byl vztyčený, nevím, jestli mi rozumíte:
byl to stín kolmý k ostatním stínům, jako kdyby se šachovnicová pole (ach, ta šachovnicová
pole! Už o nich přestanu mluvit) postavila na výšku a propustila něco černi směrem ke kmenu
jabloně, té největší, na které jsem se učil soupeřit s ptáky, takže kmen teď měl dva stíny, a ten
druhý byl souběžný s kmenem, jako by celý ten obraz přede mnou byl skutečné zrcadlo, a
protínal první stín ležící v trávě, jako by kmenem byl on, stín, a ne kmen. Zároveň pod
stromem zavládla pochmurnost, jaká tam nikdy nepanovala. Něco se změnilo, jako by stíny
byly schopny změnit obraz. Protože tenhle tu byl jaksi navíc.
Byla to bláhovost, ale já ho oslovil. „Hej, stíne,“ řekl jsem mu, „přestaň se schovávat!“
Pak jsem stál a čekal. Už už jsem se chtěl obrátit ke stromu zády a odejít, když znovu
promluvil. Nebylo to tentokrát jedno slovo, jaké můžeme slyšet v šumění větví, když
přivolávají vítr, ale celá věta, a po ní další. „Neschovávám se,“ odpověděl vyvanulým hlasem,
jako když vánek mizí za zahradní zídkou. Měl pravdu, protože na nebi se právě posunul
podvečerní oblak a zazářilo slunce, takže všude kolem naskočily stíny. „Naopak,“ pokračoval,
„já se zjevuji!“ Poté zmizel. To bylo na pováženou. Ne že bych nikdy předtím neviděl kolmý
stín, tak třeba můj stín vržený na zeď je kolmý, protože ho zeď zlomí u samé země a vztyčí ho
vzhůru, jenomže tenhle, který stál souběžně s kmenem jabloně jako kůl na podepření stromu,
byl kolmý jaksi bez příčiny. A tehdy mne to napadlo. Odněkud se vynořila otázka, zda na
světě jsou i věci bez příčiny, protože až do té chvíle jsem považoval stín za stín, oblak za
oblak a zeď za zeď, bylo to prosté. Když jsem se ptal, proč je v zahradě jabloň, odpověď až
dosud zněla, že proto, abych měl co jíst. Ale tohle bylo jiné „proč“! Nevím, jak bych to řekl,
ale jde o tohle: jablko roste na jabloni, to je jasné! Ale na čem roste jabloň? Pak jsem se plácl
do čela. To je přece jasné, že na hlíně! Měl jsem radost ze svého objevu, ale netrvala dlouho.
Protože i hlína musí na něčem růst, a to, na čem roste, nevidím. Že by stín ukazoval dolů? Že
by byl kolmý jen proto, aby mi ukázal, že příčiny jsou kolmé k věcem? Stín k jabloni, strom
k hlíně. Mluvící stín ale ukazuje i nahoru, a nahoru vidím! Že mne to nenapadlo hned?
Příčinou stínu je přece slunce a měsíc a vůbec všechno, co je nahoře. Právě tam ukazuje
mluvící stín. V té chvíli na mne opět padla tíseň. Pohlédl jsem ke stromu a stín, přimknutý ke
kmeni, jak jen to šlo, se od něj odlepil a blížil se vzduchem, blíž a blíž ke mně, stále blíž, až
mi přilnul k boku. Náhle to už nebyl stín, i když se stínu nápadně podobal, nebyl totiž plochý
a mohl jsem do něj zastrčit ruku. Tu jsem pocítil něco nepatřičného. Ve chvíli totiž, kdy jsem
do stínu zasunul svou ruku, ucítil jsem ve svém boku jeho ruku. Zdá se to bláznivé, ale stíny
přece mají ruce? Nebyl to už stín jabloně, byl to můj stín a sahal do mne drze, jako bych byl
stínem já a všechno, co dokážu, je položit se na jeho bok a tam zůstat stát s jeho rukou
v boku! Nevím, jak dlouho to trvalo, ale připadalo mi to jako věčnost. Měl jsem strach, že
takhle už to zůstane navždycky, a dala se do mne zimnice. Pak to naštěstí udělalo cvak a
všechno se vrátilo do starých kolejí. Měl jsem opět své tělo a stín byl jenom stín, ulevilo se
mi. Ale pořád jako bych cítil tu ruku v boku (a já ji tam cítil) a jako bych slyšel hlas stínu,
který mi oznamoval, že stín se zjevuje. Pak jsem nad tím mávl rukou a vyšplhal pro jablko.
Bylo krásně červené, a já se neptal po příčině.
Ó, blažený čase bez příčin, nevrátíš se více! Jdu podél zdi a nenacházím konec. Stín
mi vložil ruku do boku a řekl: „Nepřelezeš zeď.“ Nepřelezu? Až dosud mi nenapadlo, že bych
ji mohl přelézt, vždyť abych byl upřímný, donedávna jsem si nebyl jistý ani tím, zda zeď
vůbec má druhou stranu! Když o tom teď přemítám, nebylo to zas tak hloupé. Dokud jsem
nevěděl, určitě nevěděl, že má určitou tloušťku, mohlo se nitro zdi táhnout do daleka stejným
způsobem, jako se opačným směrem táhne zahrada, proč by to mělo být jinak? Zahrada a zeď
jsou dvě poloviny universa, jedna dutá a druhá plná, dvě rovné poloviny, proč by to mělo být
jinak? Zapadalo to do sebe jako prsty jedné ruky mezi prsty druhé, i když to není zrovna
přiléhavý příklad, protože k sobě zdaleka nepřiléhají tak těsně jako zeď a zahrada. Ale v tuhle
chvíli mi nenapadá jiný příklad a vlastně ani nevím, co jiného než zeď a zahrada by tady do
sebe mohlo zapadat, i když na druhou stranu je pravda, že k sobě jen přiléhají. Ale to je jedno.
Možná se podivujete nad tím, že jsem řekl „universum“, ale to je pouhý důsledek
předpokladu, že zeď má druhou stranu. Nahoře má dvě hrany, hranu a hranu navzájem
souběžné, a tou druhou, zadní hranou spadá zeď kolmo k zemi, ačkoli mne právě napadlo, že
to nevím jistě, protože jsem to nikdy neviděl. Zadní hrana přece nemusí spadat „kolmo“,
může si klidně spadat šikmo jako nějaký násep, ale je tu i druhá možnost, že totiž nespadá
kolmo „k zemi“, protože tam vůbec není žádná zem! Přiznám se, že mne z toho poněkud
mrazí, a pokud mi chtěl stín svou větou „Nepřelezeš zeď“ sdělit právě tohle, pak měl ovšem
pravdu, i když si nejsem jistý, zda to náhodou nemyslel jako příkaz. Ale to nedává smysl,
protože proč bych nesměl přelézt zeď? Jen proto, že ukončuje zahradu? Koneckonců vylézt
nahoru, abych se přesvědčil, mohu vždycky! Vždyť pokud to mínil jako zákaz, ničím se
neproviním, když vylezu nahoru a podívám se, co je na druhé straně; pak zas opatrně slezu.
Rozhlížím se, zda někde nějaký strom neroste blízko u zdi, ale žádný nevidím. Musel bych si
vyrobit žebřík, ale to je těžká věc, potřebujete k tomu spoustu věcí. Takže mohu jen jít a jít
podél zdi a spoléhat na nohy. I to je nové, protože až dosud jsem nechodil příliš daleko. Byl
jsem tak vystrašený svým nočním putováním na opačnou stranu zahrady, že jsem dlouhou
nikam nechodil. Až teď, ale jít podél zdi neznamená jít „někam“, protože jsem pořád u zdi.
Ať jdu, jak dlouho chci, od rána do večera a druhý den zas, pořád je tu zeď a pořád jsou tu
jabloně, jako kdybych se vůbec nehýbal z místa. Dost možná, že se nehýbám? Měl bych se
vrátit? Jenže proč, když je všude totéž. Můj stín mne provází, a nejen to: mluví na mne,
kamkoli se hnu! Už jsem si zvykl a neděsím se, jen mne to občas rozzlobí. Hněvat se na stín
je ošidná věc, nikdy nevíte, co udělá a odkud vám vrazí ruku do boku. Ale to se nestává často.
A tak jdu, aniž bych si kladl otázku, proč to vlastně dělám, i když, abych se přiznal, je to
poněkud méně nudné, než trčet pořád na místě a procházet se od jabloně ke zdi, ode zdi
k jabloni, pořád dokola totéž. Pak mne napadlo ještě něco jiného, a protože stín mlčel, přidal
jsem do kroku. Že jsem se nudil, je druhá, nepřiznaná věc, jako bych i já měl v sobě nějakou
druhou stranu, odkud na mne vyskakují nepřiznané myšlenky.
Už jsem se neptal, zda zahrada má druhou stranu. Když říkám „druhou“, myslím
vlastně zeď, protože kdyby tam zeď nebyla, měla by zahrada jen jednu stranu, to je přec
jasné? Zahrada, která má jenom jednu stranu, nemůže mít druhou. Je to pořád jedna a táž
strana, přiléhající ke zdi. Ale jak jsem tak šel a říkal si, že je to pořád dokola totéž, zarazil
jsem se. Odkud na mne vyskočilo to slovo? Nemyslím „totéž“, protože i když všude byly
jabloně a nic jiného než ony, nebylo to úplně totéž, byly to jiné jabloně! Myslím slovo
„dokola“. Nemyslete, že si hraju se slovy, tady vůbec nejde o slova! Protože já už mockrát
chodil dokola, ale nikdy jsem si neuvědomil, že to je „dokola“, a přitom jsem časem prováděl
větší kola, stále větší a větší kola, a když jsem udělal hodně veliké kolo, vrátil jsem se na
výchozí místo ke zdi až před polednem, a někdy jsem si ani nebyl moc jistý, že jsem se
opravdu vrátil. Kdybych udělal další a ještě větší kolo, vrátím se večer. A kdybych udělal
ještě větší kolo než to druhé, vrátím se až ráno, ale tak bych mohl pokračovat pořád. Nebo ne?
A že bych nemohl, nedává smysl! Nebo ano? Tak jdu pořád jedním směrem podél zdi a můj
předpoklad je, že se vrátím na místo, odkud jsem vyšel. To je zahrada: pozemek obehnaný
zdí, na jeho velikosti nezáleží. Nezáleží ani na výšce zdi, jen v případě nižší zídky bych se
snadno přesvědčil, zda má druhou stranu a co se tam nachází. Jestli tam pokračuje země pod
nohama nebo jestli tam snad náhodou nezeje děsivá propast. Ale země pod nohama je zas jen
propast, jen do ní střemhlav nepadáte; šinete se po ní jako hlemýžď stejně ponižujícím
způsobem, jako se teď já šinu podél zdi. Ono vlastně na zdi tak moc nezáleží: člověk se
vždycky šine! Ať máte zeď po levici nebo po pravici, šinete se. Ať jdete podél zdi nebo ode
zdi, šinete se. A kdybyste stáli na druhé straně, dělali byste totéž: po levici, po pravici, podél
zdi, ode zdi. To jsem si říkal. A teď, teď, teď to na mne přišlo! Jako bych i já měl v sobě
nějakou druhou stranu, odkud vyskakují nepřiznané myšlenky, byla tu otázka: Co když jsem
na druhé straně? Bylo to tak překvapivé, až jsem si musel sednout. Seděl jsem v trávě jako
omámený nějakou rostlinou a stále jsem si opakoval: Co když jsem na druhé straně? Co když
jsem na druhé straně? Protože „první“ a „druhá“, v tom je rozdíl! A víte proč? Protože na
první straně je svět, kdežto na druhé ten zbytek! A kde tak asi může být tahle zahrada, když v
ní hovoří stíny? Když mi sahají do boku a vypouštějí ze mne duši, přivlastňujíce si ji drze,
takže nikdy nemám jistotu, zda mi ji vůbec někdy ještě vrátí? Je sice pravdou, že kdyby mi ji
nevrátily, žil bych dál jako stín, ale kdo by o to stál? Co když zajde slunce a stín zmizí? Co
když ho pohltí jiný stín? Nechci žít jako stín, proto musím mít jistotu! Co je na opačné straně
zdi? Neříkám už „první“ a „druhá“ strana, nýbrž: opačná! Všimli jste si, jak rafinovaně jsem
zvolil neutrální výraz? Důsledky však mohou být dalekosáhlé, však uvidíte! Byl jsem tak
vyčerpaný přemýšlením a jeho možnými důsledky, že jsem se svalil na záda a jen ukusoval
z jablka. Pak vyšla první hvězda. A protože se blížil večer, dal jsem jí jméno Večernice.
Ráno jsem se probudil do plného světla. Dralo se mi přes víčka, ale byl jsem příliš
malátný na to, abych čiperně vyskočil a hned se drápal na jabloň. V té malátnosti tkvěl
zvláštní pocit; bylo mi totiž, jako bych tohle všechno už prožil! Teď nemyslím včerejší
vstávání do rozbřesku ani předvčerejší do plného světla. Myslím něco jiného, poslechněte si,
jak to vlastně myslím! Myslím to tak: Když jdu podél zdi, buď dojdu na nějaký konec, nebo
nedojdu, to je jasné. Buď je ta zeď nekonečná a jde pořád dál a dál, nebo taková není. Nejde
mi teď o to, že bych ji mohl obejít a podívat se na ni z protější (!) strany, jde mi o ten konec
sám, rozumíte? A teď si představte, že každý krok podél zdi je jeden den. Já vím, že těch
kroků je za jeden den daleko víc, ale nepočítal jsem je: proto říkám, abyste si to takhle
představili, asi jako kdybych kreslil prstem do písku obrázek. Ono je to sice zmenšené, ale
odněkud shora, třeba z těch míst, odkud se dívá měsíc, byste to mohli vidět jako kresbu
v písku, souhlasíte? Vždyť i zeď se s odstupem zmenšovala. Jsem tedy kresba v písku a každý
krok podél zdi znamená jeden den. A teď: když dojdu na konec zdi, kolik kroků jsem udělal?
Nejde mi teď o délku zdi, o té mluvím jen pro názornost. Jde mi o počet kroků. Takže konec
zdi mi nedává možnost vrátit se zpátky, protože to by byl nový začátek. Má-li však má zeď
konec (už jí neříkám „zídka“, nepřipadá mi totiž nijak zvlášť vlídná), má i začátek. Jinak
řečeno, má i opačný konec, k němuž bych se mohl vrátit, kdyby to šlo. Nejde to z prostého
důvodu, že tu žádná zeď není: jde přece o kroky? I kdybych obrátil směr chůze a vracel se,
udělám to až zítra, protože kroky v písku znamenají dny, ne kroky, takže vracím své zítřejší
kroky, ne ty včerejší. Kdysi jsem si myslel, že včerejšek se vrací v dnešku, dnes už si to
nemyslím. Má-li však počet dnešků svůj začátek a konec, jako ho má zeď v písku (vlastně
čára, když to vezmu kolem a kolem), jak jsem se ocitl v téhle zahradě? Přiznávám, že dosud
nevím, jaký tvar vlastně má (když si celou věc nakreslím do písku, zahrada má tvar), ale to je
v tuhle chvíli jedno. Nejde ani tak o tvar zahrady, jako o počet dnů, vždyť to říkám! Počet dnů
má svůj začátek a konec, což to neříkám? Ano, ano, o to jde: Kdy jsem se probudil do prvního
dne? Kdy to bylo poprvé, kdy, kdy, kdy jsem se poprvé probudil? A kde jsem byl, než jsem
přišel k sobě? Ležel jsem bez dechu v zahradě? Měl jsem kdysi, ale je to dávno, takovou
představu, že jsem přišel po náspu z druhé strany a přepadl do zahrady jako do nějakého
výkopu! Jak jsem spadl z té výšky, probudilo mne to, asi jako když se probouzíte ze spánku
beze snů. Jenže tomu teď už věřit nemohu. Jak bych mohl přijít, když jsem spal? Nebyl to
totiž obyčejný spánek, jaký trvá jednu noc. Trval po všechny noci, co uběhly přes zahradu od
západu až k východu, byla to noc jako zeď, která nemá konec a jakou nenakreslíte do žádného
písku. Dnes nevěřím na násep: není žádný! Neexistuje žádný násep, po němž byste přišli a
spadli do kvetoucí zahrady jako do výkopu. Hledím zpod přivřených víček na zeď, a zdá se
mi jiná než včera. Ano, míst, kde se drolí omítka, je víc než předtím, a přitom jsem nestrkal
pod odchlípeniny všetečný prst, ledaže by to dělal někdo jiný, stejně všetečný jako já. Jenže tu
nikdo není. A protože tu nikdo není, usoudil jsem, že se to stalo samo, protože ani já tu dosud
nebyl. Teď teprve mne přepadla závrať, proti které byla nevolnost z mluvícího stínu (když mi
zastrčil ruku do boku, poskočil mi žaludek až do krku) jako pohlazení, protože dokud tu byl
stín, který mluví, bylo to „něco“! Kdežto „samo“, samo „o sobě“, to je „nic“, nic jiného než
nic, ledaže bych pro to ještě neměl to správné, odpovídající slovo.
Jdu. Jdu. Jdu. Jdu. Je to namáhavé a chvílemi se ptám, proč to dělám? Proč nesedím na
jednom místě, netrhám jablka a nehledím do zdi? Proč to nedělám. Bylo by to přece
pohodlnější? Daleko, daleko pohodlnější? Bylo by to příjemnější: celé dny ležet v trávě a
vyhřívat se na slunci! Což to není příjemné? Ale jen co vznesu námitku proti tomu, co dělám,
aniž vím proč, už je tu odpověď, jako bych někde v sobě, v hlavě patrně (ale není to jisté),
měl utajenou komoru, odkud na mne vyskakují nepřiznané myšlenky. „Je to nudné,“ řekl
nějaký hlas. Otočil jsem se a mimovolně hledal stín u jabloně. Však víte: ten kolmý
k ostatním stínům! Byla to už jen matná vzpomínka, ale co mi tehdy řekl (nebylo toho moc),
jsem si pamatoval, mimo jiné tohle: „Nepřelezeš zeď.“ A já z toho byl zmatený, protože jsem
nevěděl, jak to vlastně myslí. Nakonec jsem to nechal být. Stromy šumí, to víme, ale že by
myslely? Nota bene „nějak“? Nějak „jinak“, než si myslíme? Možné to je. Pokud jsem se ocitl
v nějaké nejistotě, vždy jsem si vzpomněl na to „nějak“ a „jinak“ a „nijak“ a „nic“, ale čím
déle jsem šel podél zdi, tím víc ubývalo mých nejistot, zvláštní. Jako kdybych utíkal od stínu,
který mluví, a on zůstal daleko za mnou v zahradě, teď tu byly jen obyčejné, nemluvící stíny,
a hlas, který promluvil, dozníval v mých uších, aniž tu byl nějaký zřetelný mluvčí. Pak
dozněl, aniž se někdo zjevil, a já věděl: Je to nuda! Sedět na místě, ležet v trávě a slunit se je
nuda. Je to nuda? Což jsem kdysi neříkal, že nuda je dobrá věc? Že je to něco jako oranžový
pruh přes černobílé pozadí? Ve chvíli, kdy se objeví, je něco jinak, říkal jsem. Přemýšleli jste
někdy o tom, jak úžasná věc je oranžový pruh? Jenom ten zvuk! Nemyslel jsem tím zvuk
výrazu, myslel jsem zvuk oranžového pruhu! Pruh zvučel, zvonil, pocinkával, a než jsem se
stačil zeptat, kde zůstal ten druhý, světle šedý, bylo to tady jako úder zvonu. Vzpomínáte?
Vůně! Poznali jste ji? Vůně z východu, počátek všeho! Stále se vám zdá podivné, že svět
vznikl z vůně? Ale vždyť já tam jdu, jdu na východ! Stále, stále na východ! Neustále. Už vím,
co je oranžový pruh. Mohli byste namítnout, že nuda není důvod! Že to chce pevnou povahu a
železné nervy, abychom vytrvali v nudě. Věrní, nezlomní ve svém přesvědčení. Ale právě
tohle je nuda, a vy to víte. Vy to víte! Nevíte? Vaše škoda. Držte se při zdi a trhejte jablka, víc
vám neřeknu. Ostatně jsem přesvědčený, že nežiji ve větších nejistotách než dřív, naopak: to
dřív jsem trpěl většími nejistotami! Tak například jsem neměl žádnou jistotu o tom, jak daleko
se táhne zahradní zeď a zda tohle všechno okolo mne je vlastně zahrada. Ani dnes to nevím,
pravda, ale mé nejistoty ubylo úměrně k tomu, jak se zeď táhne do daleka, stále a stále do
daleka, aniž by něco nasvědčovalo tomu, že tvoří kruh nebo nějaký jiný rozumný tvar, který
by dával zahradu! Protože jedině takový (a v tom jsem si byl dávno jistý) tvoří zahradu. Jdu
za oranžovým pruhem. Až dojdu k němu, poznám pravdu o zahradě a zdi.
Zpod přivřených víček zírám na zeď, ale nejde mi už o to, že je jiná než včera. Míst,
kde se drolí omítka, přibylo, tím jsem si jistý (a přitom nevím nic o všetečných prstech, které
by ji odchlipovaly), ale o to teď nejde! Jde o něco jiného, z čeho tahle jistota teprve vyvěrá,
asi jako když říkáme, že potok vyvěrá z pramene (co je pramen, víme; je to díra v zemi). Jde o
to, že ještě nedávno jsem zeď viděl jako světlešedý pruh na sítnici, a ne před očima, že jsem ji
měl vypálenou v mozku, všechno pod klenbou, vše na vnitřní straně, vzpomínáte? O vnějšku
jsem nic nevěděl, a teď o něm vím! Jako by někde ve mně, uvnitř (pravděpodobně v hlavě, ale
není to jisté) byla nějaká komora, která mne zadržuje uvnitř, takže všechno, co je ve
skutečnosti venku, se zdálo být uvnitř, uzavřené v mé lebce. Cítím, jak se má lebka rozšiřuje
směrem vzhůru, až dosáhne k nebeské klenbě, a v tu chvíli všechno splaskne a jsem tu jen já,
zeď a vzduch mezi námi. Ten vzduch je důležitý: je to mezera! Čím může být mezera
důležitá, ptáte se? Mohl bych dát tisíc odpovědí, ale neřeknu nic, odpovězte si sami! Umíte si
představit svět bez mezer? Bez mezer není světa! Dobrá. Šlo teď o to, že jakmile má lebka
splaskla, věděl jsem zcela určitě, kde jsem já a kde zeď, kdo jsem a co je zeď, a protože jsem
to věděl, poznal jsem bezpečně i to, že zahradní zeď je teď jiná, ačli to vůbec je zahradní zeď,
a to navzdory skutečnosti, že jsem nikde po ruce neměl tu minulou, s níž bych ji mohl
porovnat. Srovnávám tedy obě ve své mysli. Přitom stále platí, že to je jedna zeď, jedna velmi
dlouhá zeď, a že mé kroky jsou vlastně dny (představte si to nakreslené v písku), které se na
ni vztahují naráz po celé její délce, takže kdybych se vrátil do míst, odkud jsem vyšel, našel
bych ji ve stejně omšelém stavu, v jakém ji nacházím teď a tady, takže by už vlastně byla po
celé své nezměrné délce jiná. A tohle byla jistota! Tohle byla skutečnost! A komu za to
všechno vděčím? Mezeře! Dovedl mne k ní oranžový pruh, a kdybych neměl k ruce nic
jiného, je mé vlastnictví vskutku nezměrné! Nic na tom nezmění nejistota o počtu dnů a o
tom, kde jsem se tu vlastně vzal (to jest v zahradě, ačli je to zahrada), myšlenku o „náspu“
ovšem zaženu. Není žádný „násep“! Odkud to vím? Protože kdyby byl násep, musel by
k němu vést další, a k němu další násep, další a další násep, kreslil jsem si to v písku a nedává
to smysl. Odkud by se vzaly? Kdo by je nasypal? Aspoň ten první by se musel nasypat sám,
což je podivné. Takže nebude ani ten první, a mohu se tudíž vrátit ke zdi. Je tu zpátky
„samo“, samo „o sobě“, to „nic“, o němž jsem řekl, že snad pro ně ještě nemám to správné,
odpovídající slovo. Mezera mezi ním a zídkou se zmenšuje, až přilnou těsně k sobě. „Samonic“ teď tvoří omítku zdi. Vidím zřetelně její chátrající povrch a kresbu času v jejích
odchlípeninách. Přitlačím na ni ukazovákem a obrovský plát omítky spadne do trávy. Hledím
na něj bez údivu, jako by se stalo jen to, co se muselo stát, a víc: jako by se stalo jen to, co
chci, co si od pradávna přeji, totiž aby se zídka zřítila! Je to divné, protože si umím stejně
dobře představit, že si to nepřeji; ale to se nestalo.
Jak jsem šel stále na východ, zídka byla čím dál víc omšelá. Pláty zpuchřelé omítky
byly častější a větší a někdy jsem přišel na místo, kde nějaký odpadl „sám“, sám od sebe a
„nic“ to nezpůsobilo. Tohle budu ještě muset promyslet. Pokud totiž „nic“ dokáže, že něco
„samo“, je to zneklidňující myšlenka. Nemyslím teď, že bych se bál, proč bych se bál
myšlenek? Pravdou zůstává, že na puchřející omítce a chátrající zdi je něco přízračného. Tak
vysoká a pevná, neochvějná ve svých základech, a chátrá? Jak to bude se mnou, kráčejícím
podél chátrající zdi? Budu i já chátrat? Nebo už dokonce chátrám? Dosud na sobě nic
nepozoruji, žádné náznaky chátrání. Když mne večer bolí nohy po celodenní chůzi,
neznamená to přece, že chátrám? Ačkoli není vyloučeno, že mnohým chozením si ubližuji.
Když mne k uzoufání bolí nohy, když mne bolí až v kostech, nemůže to být jen únava, to je
přec jasné! Chátrám tedy nepozorovaně? Ale jak bych to mohl pozorovat. Nemám od sebe
odstup jako ode zdi, mezi mnou a mnou není mezera! Nechám to tedy být, vždyť takové
zrcadlo, které mi vrátí mou včerejší podobu, neexistuje. Nechám to být. Jak jdu stále na
východ, jsou známky chátrání častější a větší, patrné už zdálky. Pak přišel zlom. Na zemi teď
neležely jen kusy omítky, ale i toho, co bylo pod ní. Nevím, zda to byly kameny, ale kusy
čehosi to byly, zřetelně ohraničené. Nebyla tedy mezera jen mezi mnou a zdí a zdí a
odchlipující se omítkou, byly tu i mezery uvnitř zdi! Zeď tedy vůčihledně nebyla jednolitá,
ostatně jsem si to mohl myslet. Proč by jinak byla přikrytá omítkou? Protože to byla přikrytá
zeď. Jak jsem kráčel dál (chvílemi na mne z toho padala úzkost, přiznávám), odpadlých kusů
přibývalo, někdy jich leželo v trávě i několik dohromady slepených. Prolákliny po vypadlých
kamenech ve zdi byly teď hlubší. Protože jsem ani na chvíli nepochyboval o tom, že zeď má
druhou stranu (žádný, žádný násep!), přepadla mne myšlenka, že kdybych uvnitř nějaké velké
prolákliny škrabal, mohl bych se tam dostat, mohl bych se dostat na tu „druhou“, protější
stranu, mohl bych se tam proškrabat, doškrabat se tam, ačkoli jsem nevěděl, co bych si tam
počal, ale to mne v tu chvíli nezajímalo. Zajímalo mne, co tam je. Pak jsem ten nápad zavrhl.
Co kdyby se na mne zeď zřítila? Nikdy mne nenapadlo, že by se mohla zřítit, a už vůbec ne,
že bych se mohl zřítit spolu s ní. Když ležíte pod kamennou sutí (ačli to jsou kameny), nikdo
vám nepodá jablko. Šel jsem tedy dál a říkal si, však uvidíme! Nešlo už o úvahu, zda zeď má
v dálce nějaký konec a protilehlou stranu a takové věci, šlo o to, co uvidím. Tak jsem stanovil
svůj cíl: vidět, spatřit! V tom je rozdíl, uznáte? V čem je rozdíl? V rozdílech je rozdíl, to je
přec jasné. Kdo nepozná rozdíl, ať nemluví o rozdílech! A já je našel, našel jsem rozdíly. Ten
největší ale nebyl mezi proláklinou ve zdi a proláklinou ve zdi, protože každá z nich byla jiná,
některé menší a jiné větší, některé mělčí a jiné hlubší, a protože se i zvětšovaly a
prohlubovaly, byl tu brzy rozdíl mezi proláklinou a dírou, a to už jsem viděl na druhou stranu.
Co jsem viděl? Nenechte se vysmát, byla noc a neviděl jsem dosud nic! Ale mohl jsem tam
dost dobře prostrčit klacek a zašťourat tam, nebylo tam nic, co by kladlo odpor, můj klacek
narazil na „nic“! Bylo to nádherné, bylo to opojné. Mé dávné předtuchy se potvrdily, a nejen
to: potvrdila se i správnost úvah o „náspu“ i o tom, že dvě souběžné hrany nahoře jsou
důkazem konečného rozměru (a zeď má tím pádem i svou odvrácenou stranu). A potom
přišlo, co přijít muselo: vyšlo slunce a já na druhé straně spatřil nebe! Nic než nebe, klidnou a
jasnou modř. A pak přišlo, co se nedalo odvrátit, ten největší rozdíl, proti kterému všechny
předchozí byly nic, rozdíl mezi „dírou“ a „průchodem“: zřícená zeď! Zvedl jsem koleno do
výše pasu a překročil jsem ji. Naplnilo se tedy dávné proroctví.
Co jsem tam spatřil, mi vzalo dech. Do daleka se táhla tráva, do daleka se táhly
jabloně. Na všech svítily červené tečky. Dobře jsem je viděl. Šel jsem blíž a jednu z těch
teček utrhl, ani jsem nemusel šplhat na strom. Chutnala sladce jako tam, na druhé straně. Je to
zvláštní, ale teď byla odvrácená strana „tam“. Byla druhá, zatímco první se prostírala tady.
Ještě jsem si nezvykl. Ještě jsem si to musel párkrát zopakovat. Opravdu zvláštní. Teprve teď
mi bylo, jako bych přišel po nějakém náspu a přepadl „sem“, ale kde to je? Jsem zmatený.
Zahrada je mnohem větší, než jsem předpokládal. Přitom vůbec není ohrazená, jen rozdělená
v půli zídkou. Že v půli, není jisté, ale tak se to říká. Ostatně to nemohu ověřit, protože
k něčemu takovému bych musel jít oběma směry současně. A to nemohu. Nebo mohu? Jdu
pryč ode zdi v kolmém směru. Rezignoval jsem na její délku, beztoho zídka chátrá. Kdo mi
zaručí, že vítr nerozvane její trosky dřív, než dojdu na konec? Nikdo. Tenhle svět neskýtá
žádné záruky. Nebo ano? Vlastně ano: zeď bude chátrat dál, to mohu s určitostí říci! I když je
pravda, že bych se k ní musel po nějakém čase vrátit, abych mohl něco takového s určitostí
tvrdit. Zanechám ji tedy jejímu osudu. Osudem zdí je chátrat, zdá se. Je to tak dávno, že si
vzpomínám už jen matně. Možná leží v rozvalinách? Možná vítr rozvál její prach? Poslyšte
pohádku o zdi. Byla jednou jedna zeď. Byla vysoká až k nebi a dlouhá byla tak, že nikdo
nedohlédl jejího konce. V zahradě u té zdi žil člověk. Nevěděl, jak se tam ocitl, byl tam a víc
nepotřeboval vědět. Jednoho dne se rozhodl, že vypátrá, jestli má zahradní zeď konec.
Bezodkladně se vydal na cestu. Šel zvesela, protože počasí bylo pěkné a všude kolem stály
jabloně obsypané zralými plody. Šel den a noc, šel druhý den a umdlel. V noci k němu
přistoupil stín jabloně a pravil: „Kam jdeš a co hledáš?“ Člověk se podivil: „Kdo to mluví?
Vystup ze stínu, jsi-li tady se mnou, a ukaž se!“ Stín odpověděl: „Nemohu vystoupit ze stínu a
ukázat se.“ Člověk pravil: „Proč se nemůžeš ukázat?“ Stín odvětil: „Nemohu vystoupit ze
stínu, protože jsem stín.“ Člověk řekl: „Jdu na konec zdi.“ Stín odtušil: „Nenajdeš konec zdi.“
Člověk namítl: „Odkud to víš?“ Stín odpověděl: „Vím to, protože sahám až na konec všech
věcí.“ Člověk se zasmál: „Mají tedy všechny věci konec?“ Stín odvětil: „Všechny věci mají
konec, ale zeď jej nemá.“ Člověk byl ale chytrý a zeptal se: „Není tedy zeď žádná věc?“ Stín
přemýšlel, jak má odpovědět, a pak pravil: „Je i není.“ Člověk se podivil: „Je i není? Jak něco
může být i nebýt?“ Stín řekl: „To je poslední pravda věcí! Varoval jsem tě. Konec nenajdeš,
zbloudíš a zemřeš v zoufalství.“ Když se člověk ráno probudil, podivil se nad svým snem.
Nikdy ho nenapadlo, že by mohl zemřít, vlastně ani nevěděl, co to znamená. Narazil už sice
během své cesty na odumřelou jabloň, na níž visely shnilé, plísní zbarvené plody, ale až
dosud ho nenapadlo, že by ho mohl stihnout podobný osud. V té chvíli si umínil, že se vrátí.
Vrátí se ke zdi a bude žít, jak žil předtím, v jejím stínu. Obrátil se k návratu a šel a šel. Šel den
a noc, šel další den a další noc, a na úsvitu devátého dne usnul. Zjevil se mu stín a řekl: „Což
jsem ti neříkal, že nenajdeš konec zdi?“ Člověk si protíral oči a nevěděl: zdálo se mu to, nebo
hovořil stín? A co je skutečné: co člověk vidí, nebo co slyší? V tu chvíli pocítil hlad. Rozhlédl
se po ovoci, ale kol dokola nebyla žádná jabloň. Vydal se ji hledat. Šel devět dní a devět nocí,
šel devětkrát devět dnů a nocí, šel dvakrát devětkrát devět dnů a nocí, třikrát a čtyřikrát, ale
žádnou jabloň nenašel. A protože měl hlad, šel a hledal dál. Už nepočítal dny a noci, jen šel.
Zahrada už byla jen matnou vzpomínkou, ale on šel a hledal jabloň. Šel a hledal, hledal a šel,
a pokud nedošel, hledá ji dodnes.
Jdu podél dálnice a kolem mne sviští automobily. V protilehlém pruhu jedou stejným
směrem, jakým se ubírá i moje cesta, v bližším proudu se řítí přímo na mne. Dálnice tedy
kopíruje profil jakési staré cesty, po níž se ubírám. Jdu těsně podél svodidel. Cesta ani já
nemáme kam uhnout, jsme sevřeni zprava i zleva strmými lesnatými kopci. Místy, jak bylo
třeba rozšířit údolí dynamitem, jsou obnažené skály zpevněny drátěným pletivem, na jiných
místech, kde půda hrozí sesuvem, se do úctyhodné výšky tyčí kamenné zdi. Chvílemi cesta
stoupá po zdi jako po hradbách, ale stromy se táhnou dál vlevo a výš, jako by hřebeny, které
svírají dálnici, sahaly až k nebi. Podle protilehlého hřebenu však soudím, že nade mnou je
všehovšudy pět deset, dvacet metrů svahu. Když oblohu zatáhnou mračna a slunce se kloní
k západu, je v lese tma a v průvalu šero; jen automobily svítí a jejich proud neutuchá. Až
padne tma, jejich hučení ustane. Kdy to bude a kde v tu chvíli budu já? Snad budu u cíle
dnešního putování, ale jisté to ani zdaleka není. Je svým způsobem štěstí, že mne průval svírá
z obou stran, jinak bych mohl sejít z cesty. Proud řítících se světel řídne. Během krátkého
času budu stát u svodidla a čekat, až někdo projede, abych aspoň na chvíli viděl, jakým
směrem se má cesta ubírá. Pak šlápnu na klacek. Zastavím se a zvednu ho. Položím v tmách
nabytou hůl koncem na svodidlo a zvolna se ubírám vpřed. Klacek drnká a zvoní o bezbarvý
kov, jako by mi dával zprávu o stavu světa. Je to v danou chvíli můj nejlepší přítel, chvilkami
dokonce jako bych v něm, v klacku, měl cit jako v prstech. Je to jen iluze, ale užitečná. Stojím
a oddechuji, jsem unavený jako nikdy předtím. Pak usednu na svodidlo. Sedím asi půl hodiny.
Hodinky nemám. K čemu hodinky? Je tma, je noc. Nevím ani, který den máme a kolikátého
je. I kdybych to věděl, nebylo by mi to k ničemu. Nohy mne bolí a nemám v nich o mnoho
více citlivosti než v klacku drnkajícím o svodidla. Hmatám po klacku, ale sáhnu do prázdna.
Není tu, někam se svezl. Sahám po zemi, ale nenacházím. Je mi líto ztraceného klacku. Co si
počnu v takové tmě bez hole? Ostatně, nejsem schopen jít dál! K čemu taky? Přespím za
svodidly. Už už si lehám, když se v dálce za mými zády objeví světlo. Obrátím se, ale pak si
uvědomím svou chybu a upřu oči do tmy před sebou. Když automobil přejíždí, vidím dosti
zřetelně smrčinu. Pak zas tma. Přejdu cestu a sunu se k smrčině. Po hmatu se zasunu pod
převislé větve jako do doupěte. Je to dosti dobré. Zem v průvalu, navzdory parnému létu, není
nijak zvlášť vyhřátá, ale dá se to snést. Vytáhnu z batohu jablko a chroupám je. Chroupání se
rozléhá po lese a je to jediný zvuk v širém okolí, protože hučení na dálnici docela ustalo.
Může tedy být něco mezi jednou a druhou hodinou ranní. Až mne probudí hučení na dálnici,
posune se čas mezi čtvrtou a půl pátou. Ale o to teď nejde. Musím spát, dokud mne neprobudí
chlad. Spím a nic se mi nezdá, a pokud se mi něco i zdálo, dokonale jsem to zapomněl.
Bezměsíčná noc zavládla i v mém nitru.
Už dlouho kol mne sviští automobily. Mé vědomí o tom ví, ale odmítá procitnout.
Krčím se, jak jen mohu, abych zahnal ranní chlad. Spadané jehličí je poměrně suché, ale hřeje
jen teplem, které odebere mému boku. I tak to není nejhorší. Pak si uvědomím tlak v útrobách
a je po spánku. Otevřu oči, je stále značné šero. Vysoukám se z doupěte a cítím ospalost až
v patách, i má včerejší hůl tam kdesi na cestě je jistě ospalá. Nemám co jíst, nepočítal jsem
s tím, že nedorazím do západu slunce! Alexandra mne najisto čekala. U Alexandry se najím,
co hrdlo ráčí: nějaké to jablko se i u Alexandry najde! Alexandra, to je jiný příběh, a v tuhle
chvíli ještě netuším, jakým podivným způsobem to bude i příběh můj. Když vás život osloví,
nemáte čas na vytáčky. Jsou věci, z nichž se nevytočíte. Jsou věci, při kterých zapomenete na
metafyziku! Tím chci říct asi tolik, že poslední věci člověka nejsou ani za mák metafyzické,
ale ani to v danou chvíli ještě nevím. Když všecek omládlý úlevou konečně vylezu ze
smrčiny, zůstanu stát jako omráčený. Nad provalem s dálnicí se cosi klene, valí a bobtná. Je
to mračno, vím, ale stěží dokážu potlačit strach. Má první myšlenka je, že se něco stalo. Že se
valí katastrofa! Což vesmír není plný katastrof? Útroby země tají jako cín. A co věže
elektráren, dýmající a hrůzyplné? Zemské desky se otřásají a sunou. Bojíme se ustavičně, ale
nepřemýšlíme o tom. Mračno nad mou hlavou se klene jako duha: vlevo mizí za průvalem,
vpravo mizí za lesem. Když říkám „jako duha“, myslím klenbu mračna: ve skutečnosti je
černé a šedé a nabělalé v několika pruzích. Pruhy jenom při bedlivějším pohledu prozrazují
plynnou strukturu. Nejspodnější část toho zjevu, vyplňující tympanon pod posledním
obloukem, přechází do špinavého okru, který připomíná vyplavený jíl. Za „tympanonem“
tuším vycházející slunce, a kdybych v tuhle chvíli stál až tam, kde se dálnice láme přes obzor,
jistě bych v ranním oparu viděl sluneční disk. Já však stojím pod obzorem jako uhranutý, jako
kdybych zapomněl chodit. Stojím na místě a civím na nebesa, jako bych zapomněl myslet!
Kdybych v tuhle chvíli potkal kouzelného dědečka, chtěl bych, aby mi vysvětlil mračno! Jaké
věci člověka nenapadnou? Nejen že bych se zeptal, ale přál bych si, aby tohle mračno bylo
obyčejným mrakem, i když je tak neobyčejné! Jsou věci, při kterých člověk zapomene na
metafyziku a touží po jediném: přežít tuhle chvíli! A já přežívám, to je nadějné, dokonce jsem
vděčný automobilům, které nevzrušeně sviští kolem svodidel, zasunujíce se lhostejně pod
děsivý oblak. Ale snad se řidiči uvnitř modlí? Modlí se, svírajíce volant pevně oběma rukama,
na mne však z oblak padá jen marnost modliteb. Ne marnost světa: kdybych se uměl modlit,
modlil bych se za něj! Kdybych potkal kouzelného dědečka, jakou by mi dal odpověď? Buď
klidné mysli, synku, a vyčkej! Všechno je v božích rukách. Rozplyne-li se mračno, je to Boží
zásluha. Nerozplyne-li se, je to Boží vůle. Těm, kdo žili zbožně v pořádku a pokoji, nic
nehrozí, věř mi. Sbohem, chlapče, a pozdravuj Alexandru! Než se stačím vzpamatovat, zmizí
staroch v lese, ani jsem se nestačil zeptat, odkud zná Alexandru? Slyším hřmění, ale okrajem
vědomí je sotva zaznamenám. Vydechnu a vykročím. Ulevilo se mi. Neklame-li mne můj
odhad, měl bych za obzorem, kde se dálnice zalamuje, spatřit úval, v němž pracuje Alexandra.
Pokud se nestane nic mimořádného, budu tam za hodinu i s těmahle olověnýma nohama.
Alexandru jsem navzdory nepohodě našel ve výkopu. Byl překrytý šikmou střechou
z gumového plátna, po níž k jedné straně stékala voda do odvodňovacího příkopu. Déšť už
téměř ustal, ale v suchu nepracovala. Kdykoli si vzpomenu na Alexandru, vidím ji skloněnou
nad nějakými objekty, které špachtlí a štětcem dobývá z hlíny. Může to být střep hrnce, lebka
člověka nebo zvířete, ale nejraději ze všeho má Alexandra odpadní jámy. Jedna taková jáma
obsahovala artefakt, jímž se proslavila, totiž kondom z ovčího střeva. Nevím, do jaké doby
(Alexandra by řekla „vrstvy“) náleží, a jako laik bych v tom asi nehledal zrovna tuhle věc, ale
když to říká Alexandra, nejspíš to bude kondom. Alexandra je archeolog a kdysi mi
vysvětlovala okolnosti, díky nimž se zachoval tak křehký objekt, ale dokonale jsem to
zapomněl. Měl jsem jiné, docela jiné starosti; abych byl upřímný, jsem rád, že jsem zůstal
naživu! Teď nemyslím bouřku, která se rozehřměla zrovna v době, kdy jsem stanul nad
Alexandřiným úvalem, i když taková věc nikdy není bez rizika. Mám na mysli něco jiného, co
bylo dřív, i když ne zas tak dávno, ale o tom teď nechci hovořit. K čemu by to bylo? Stačí,
když řeknu: být naživu je veliké štěstí! Tehdy jsem stál u klíčové dírky a sledoval dění
v pokoji. Vše bylo vzdálené a tiché. Pociťoval jsem klid, jaký jsem dosud nepocítil. Až dosud
jsem byl zúčastněný na všem, co se dělo uvnitř, teď jsem byl dokonale oddělený ode všech
věcí. Takhle asi nahlíží Bůh do našich pokojů: vznešený, klidný, neúčastný. Všechno přijímá
s vyrovnanou myslí, nic ho nepřekvapí. Klíčová dírka se při okrajích pozachvívala, a já věděl:
buď se uzavře, nebo se začne rozvírat. Začala se rozvírat. Můj klid mizel a na jeho místo
nastupovalo štěstí. Zprvu nenápadně, jako chladný závan, pak prudce a horce jako objetí
matky. Vstoupil jsem do pokoje klíčovou dírkou. A věděl jsem: tohle je štěstí! Být uvnitř
obývacího pokoje! Násilím se vytrhnu ze zamyšlení a zavolám na Alexandru. Neslyší mne, na
střechu stanu šustí drobný déšť. Nevím, z koho steče víc: ze mne, nebo ze střechy? Teď mne
Alexandra zaznamenala. Její přivítání bude ironické, jako obyčejně. I já si ji rád dobírám, oba
se tím snažíme udržet odstup. Je v tom instinkt člověka, který nechce podruhé přijít o totéž.
Alexandra je velmi drahá mému srdci, ale bojím se k ní přilnout. Je starší než já, o sedm let
starší, a já ji beru jako rádkyni, s níž proberu všechno důležité, než se do čehokoli pustím. Tak
je tomu i teď. Ne že by si zrovna ráda hrála na chytrou, ale vyhoví mi: Alexandra se nejraději
hrabe ve svých střepech! Alexandra je vzdělaná. Zajímá se o všechno, ale nemá potřebu to
někomu sdělovat. V mých očích je moudrá, moudrá Alexandra. Kdykoli ji chci pozlobit,
říkám jí „moudrá Alexandra“. Až příliš dlouho jsme byli nuceni žít jeden bez druhého, než
aby naše vzájemné pošťuchování bylo z nelásky.
Vztyčila se ve svém výkopu, zaclonila si oči a řekla: Aha! Pak vylezla po krátkém
žebříku, obešla stan k jeho nižší straně a poplácala mne po rameni. Tak jsi tady, řekla. Ruku si
nepodáváme, nejsme cizí. Ale před vřelejšími projevy citu máme ostych, ona i já; jednou o
tom řeknu víc (ale možná taky ne). Zavedla mne stranou od výkopů, kde stál její karavan.
Bylo to teď na dlouhou dobu její bydliště, a vlastně v něm bývala nejšťastnější. Město ji
nebavilo. Jediné, co ji bavilo, byly výkopy. Když se kdekoli v městě kopalo, obcházela kolem
a nahlížela do výkopů, jestli neodkryjí nějakou archeologickou stopu. Jednou se zúčastnila
překopů na vedlejším náměstí, o němž se vědělo, že obsahuje hroby rakouských vojáků.
Magistrát tam chtěl zřídit parkoviště. Iniciativa ochránců přírody, kteří požadovali městskou
zeleň, vyšla dokonale naprázdno. Bylo však třeba zachovat pietu a vyzvednout bezejmenné
vojíny (bylo jich kolem stovky) z úplného zapomnění. Na pomník to sice nevydalo, ale
upomínková deska v rohu náměstíčka byla přece jen zasazena. Vojáci, zčásti terče přestřelek,
zčásti oběti cholery, zemřeli v nesmyslném konfliktu, jehož výsledek byl pro obě strany
žalostný. Každý z nich ale pak už navždycky chyběl ve svém domě, na svém hospodářství.
Jednotlivých hrobů z té doby je po našem kraji roztroušeno hodně. Jedete po úzké silnici, a
náhle vedle kukuřice kříž. Sotva ho zahlédnete. Pod ním leží pruský či rakouský voják.
Vojáček, syn matičky, táta od dětí. Alexandra posloužila nepřátelským vojákům jako
vlastním. Nikdo z našich předků netoužil po osudu Slezska, i když císaře jsme také zrovna
nemilovali. Alexandra se k problému stavěla profesionálně, ale jedno jí to nebylo. Je citlivka,
i když o svých citech nemluví. Když hovořila o svých představách, jak by se náměstí mělo
řešit (nebyly to jen její představy, byli u toho i architekti), pochopil jsem, proč dal magistrát
přednost parkovišti. Teď mne vedla k svému karavanu a mlčela. Usmívala se. Tak pojď dál,
řekla potom, a já vystoupil po jednom schůdku. Byl to dost starý karavan, a podle toho uvnitř
i vypadal, ale žít se tam dalo. Alexandra mi vyhradila malou světničku vpravo. Bylo v ní
jedno lůžko (původně dvě, ale Alexandra druhé vybourala), malá skříňka a stolek s židličkou
u příjemného okénka, skýtajícího výhled k březovému háji. Nad bílými nitkami a roztřesenou
zelení ještě nikterak vysokých bříz se pnulo nebe. Podivný oblak se rozplýval a zvolna
pozbýval své děsivosti. Vzduch se pročistil, a když jsem na sebe navlekl Alexandřinu suchou
teplákovou soupravu, má nálada se dostala do příjemné provozní teploty. Oproti doupěti ve
smrčině mi tohle lůžko v karavanu dokonale nahradilo tříhvězdičkový hotel.
Mazal jsem si paštiku na chleba a hovořil s plnými ústy. To my, děti z rodin, smíme
(jen v dětských domovech musíte stolovat podle domácího řádu). Ptám se Alexandry na
podivný úkaz na nebi. Pokrčila rameny. Mrak, řekla bych ti, jak tomu říkají meteorologové,
ale zapomněla jsem to. Zajímá tě to? Najdeme to na internetu, řekla. Odvětil jsem, že mne
název mračna nezajímá. Co se změní, když budu znát název? Důležité je, že jde o ne sice
zrovna běžný, ale přece jen jednoznačně definovaný úkaz. Ulevilo se mi. Proč se ti ulevilo,
ptala se. Chvíli jsem váhal, zda to mám na sebe prozradit, ale pak jsem řekl: Alexandro, já
včera potkal u dálnice pohádkového dědečka! Nekecej, řekla, a dals mu chleba s máslem?
Ne? Tak co sis teda přál? Nic, řekl jsem, jen aby mi pověděl, co znamená to mračno! Byl jsem
dost vyděšený, znáš mne. Zasmála se. Měl jsi chtít větší karavan, řekla. No jo, pokrčil jsem
rameny, jenže on zmizel. Vedl jen takové ty řeči, však to znáš; o morálce a tak, o
spravedlivých. Že jako my dva se nemáme čeho bát, nebo jsem si to aspoň tak vysvětlil. A
s čím máš problém, zeptala se, když viděla můj výraz. Moudrá Alexandra. S čím? Řekni mi,
Alexandro: myslíš si, že mohl být skutečný? Nepodivila se (je to moudrá Alexandra) a
odvětila: Takové věci se stávají, když je člověk unavený, a k tomu ty náhlé změny počasí...
Někde mohlo být docela roztomilé tornádko! Kdyby nás neminulo, našel bys můj karavan
támhle u toho hájku. Jaké věci máš na mysli, Alexandro, ptám se. Vidiny, řekla. Je to dost
běžné, nemusíš se znepokojovat. Tolik sis přál vědět, co znamená mračno, až sis vykouzlil
dědečka. Měl sis přát internet na mobilu! Jenže když máš vybitý mobil, nemůžeš mi ani
zavolat. Dojela bych pro tebe! S tebou je to vůbec těžké. Kdybys neměl zastaralé představy o
světě, zjevil by se ti u dálnice internet. Byl milý, řekl jsem. Ano, to oni bývají, řekla, ale
nemají co říct. Jejich moudrost je senilita, řekla. Proč senilita, řekl jsem. Ty jsi moudrá, a
senilní rozhodně nejsi. Chceš mne urazit, řekla, ale to se ti nepovede. Já se jen snažím
rozumět věcem. Co je na tom moudrého? Moudré byly řeči, které vedl ten tvůj dědeček. Není
to k ničemu. Těm, kdo žili zbožně v pořádku a pokoji, že nic nehrozí? Každé malé dítě ví, že
to není pravda! Podívej se na ty hroby pod náměstím. Jací to byli hříšníci? Zabil je dobrý Bůh
proto, aby vylepšil svět? Proč by to dělal? Nebo snad není dobrý? A proč by nebyl? Moudří,
řeknu ti, mají pro všechno pochopení, a to je obrovská chyba. Alexandra se ani v nejmenším
nezměnila. A takhle my si povídáme od těch dob, kdy jsme se poznali (a jestli jsme neumřeli,
povídáme si dodnes).
Alexandra nikdy neříká vyložené hlouposti. Vždy má věci promyšlené a mně nezbývá
než jí věřit. Podle katechismu je můj stařeček od dálnice soukromé vidění, a soukromé vidění
nemá nárok na pravdivost. Četla to v katechismu. Ne že by ho přečetla celý, jen si v něm
listovala někde na faře, kde byla kvůli těm hrobům. Jenže jsem Alexandře neřekl, že mám
dvojníka! Měl jsem ho, abych byl přesný, protože se objevil jen jednou. Objevil se nečekaně:
otevřel jsem dveře na záchod a už jsem tam seděl! Tedy on tam seděl, jenže jsem to byl já.
Mlčel a neříkal nic. Zvláštní je, že jsem nebyl překvapený. Jako by šlo o samozřejmost!
Necítil jsem vůbec nic a ani on si mne nevšímal. Konal svou potřebu, jako by byl jen odrazem
v broušeném hranolu, který teprve přijde. Já na něj tupě hleděl, a jak jsem hleděl, byl jsem
najednou on a on byl já, seděl jsem na prkýnku a můj obraz stál nade mnou s bezradným
výrazem. Pak jako by vsákl do záchodových dveří a zmizel. Možná se mi to zdálo. Řekl jsem
si, že pokud se neobjeví znovu, nikomu o tom nepovím. Ani Alexandře. Raději bych žil
s dvojníkem, než polykat prášky! Ostatně jsem nepřišel za Alexandrou kvůli „dvojníkovi“.
Přišel jsem kvůli něčemu jinému, chci totiž napsat knihu! Ještě nevím, co z toho bude, zda
román nebo jen povídka, ale musí to mít uměleckou formu. Proč? Já nevím, ale zdá se mi, že
jinak to nemá cenu. Nějakým esejem nikoho nepřesvědčíte! Ne že bych hodlal psát o
dvojníkovi, to je vyčpělé téma. Ale pokud se o něm někdy někomu zmíním, řeknu to papíru!
Píšu na papír. V batohu mám sešit v tuhých deskách, jenže mi cestou promokl. Celkem nic
v něm nebylo, jen poznámky, které i beztoho nosím v hlavě. Musím si pořídit nový: chci
v Alexandřině karavanu psát! Kde jinde? Už jenom ten výhled na březový háj! Budu se
procházet po háji a Alexandru nechám mlčet ve výkopu. Mluvit budeme až po práci. Při
odkrývání lidské lebky nezbývá než mlčet, a já budu dělat něco podobného, jenom ta lebka
bude má vlastní. Alexandra je sečtělá a vydala knihu. Ne sice román (je to odborná
publikace), ale psát umí brilantně a já nepochybuji o tom, že mi bude prospěšná na mé
umělecké cestě.
Nejsem úplný analfabet, ale mám problémy s přímou řečí. Neumím napsat povídku,
kde se mluví, naproti tomu líčení a popis mi jdou obstojně. Říká to Alexandra, které jsem
předčítal svůj první opus, povídku o psu a chlapci. Předčítal jsem jí povídku o psu a chlapci a
ona pozorně poslouchala. Pak mi řekla, co si myslí o mém psaní, a v ničem mi neukřivdila.
Musím na sobě zapracovat, to je jasné, a v práci na sobě mi může pomoci jen Alexandra.
Nikdo jiný mi pomoci nemůže, i kdyby to byl sebelepší spisovatel! Být dobrý spisovatel je
jedna věc a umět pomoci druhému je věc jiná. Alexandra umí pomáhat. Já si naproti tomu
umím odnést ponaučení, v tom je moje síla! Když mi Alexandra řekne (jinému bych to
nevěřil), že mám psát uvozovky opačně, než se píšou, udělám to. Říkám to jako příklad,
protože má důvěra v Alexandru spočívá v tom, že ona takovou věc nikdy neřekne. Dialogy ti
moc nejdou, řekla Alexandra. Máš to samé „řekl“ a „řekla“, skoro jako ve Zbabělcích, jenže
tam je to schválně. Ani to nejsou dialogy, vezmi si jen tuhle pasáž o podivném oblaku a
dědečkovi u dálnice! Řekl, řekla, řekl, řekla. Řekl, že řekla! Tím, že používáš výrazy jako
„odvětil“, „odpověděl“, „ptal se“ a „odtušil“, nic nezakryješ, to už můžeš rovnou napsat
„vzkřikl“ a „vzkřikl vášnivě“, a to je, uznáš, slabomyslné.
„Bylo by to takhle lepší?“ řekl jsem.
„Hele,“ řekla, „když spolu mluvíme jen my dva, nemusíš psát řekla.“
„Třeba takhle?“
„Jo, třeba takhle!“
„Ale co když ztratím přehled o tom, kdo co říká?“
„Tak si tam pro začátek napiš, kdo to říká, třeba do závorky. Pak to můžeš umazat.“
„A co když čtenář ztratí souvislost?“ (Já)
„To už je jeho věc.“ (Alex)
Pokračovali jsme v tomhle duchu dlouho do noci. Tma přibývala a čaje ubývalo.
Zprávy v televizi jsme téměř nevnímali. Na ukrajinských hranicích se šikovala ruská vojska,
raději to neposlouchat. Na čem v životě záleží? Dnes se chystáte napsat román, a zítra jste
mrtví! Dnes jdete spát ve svobodné zemi, a probudíte se v okupační zóně. Krym už dávno
nikoho nezajímá, Krym je odepsaný. A nejhorší ze všeho: ten strach, aby nevypukla válka!
Pro ten strach jsme ochotni obětovat kohokoli. Cítím ho v sobě, ten strach. Tu panickou
hrůzu, že po ulici táhnou vojska. Je mi z toho nanic, vypni televizi, Alexandro! Dobrou noc.
Kéž je dobrá pro nás oba! Co to znamená pro tebe, co pro mne? A co pro den, který teprve
přijde. Usnul jsem jako dřevěný špalek a zdálo se mi o pouličních nepokojích.
Když jsem se probudil, Alexandra už byla ve výkopu. Nevím, má-li spisovatel líčit,
jak vstával, jak se šel vymočit, jak si namočil vločky a vařil čaj, ale všechny tyhle věci jsem
dělal. Z nasáklých vloček vařím kaši. Pokojík, kam mne Alexandra usadila, byl od prostor,
které teď obývala ona sama, oddělený úzkou chodbičkou s WC; za ní, vlevo od vchodu do
karavanu, byl kuchyňský kout a obýváček. Alexandra by tak stísněný prostor jen těžko
snášela s někým jiným, ale já jsem výjimka. Protože o mně platí totéž (jen těžko bych snášel
tak stísněný prostor s někým jiným než s Alexandrou), mohu, aniž bych upadl do rozporů,
tvrdit, že karavan skýtal dost prostoru pro oba. Doufám, že tahle věta (Alexandra by ovšem
řekla „souvětí“) je stylisticky v pořádku. Psal jsem ji dlouho a dal si záležet. Původně byla
dvakrát tak dlouhá, ale volbou jiných sloves se kupodivu zkrátila. Je to divný pocit, že tohle
(zrovna tyhle věty) bude po vás někdo číst. Svazuje mi to prsty, to není jako psát dopis! Na
dopisu nesejde, pokud to ovšem není románový dopis (řekla by Alexandra). Jestli si někdo
myslí (říká Alexandra), že může do románu „implantovat“ soukromou korespondenci, je na
hrozném omylu! Chcete-li, aby váš román obsahoval tragický nebo komický dopis, musíte si
ho vymyslet (říká Alexandra), protože nemůžete očekávat, že čtenáře dojme nebo rozesměje
to, nad čím pláčete nebo se smějete zrovna vy. Žije totiž v odlišném světě a má odlišné
zkušenosti (říká Alexandra). Čtenář (říká Alexandra) je obecná kategorie. Není to žádný
konkrétní čtenář. Čtenářem není každý (říká), nýbrž jenom ten, kdo umí vstoupit do téhle
„obecnosti“, do obecnosti čtenáře. Číst je umění (říká Alexandra), což jsem nevěděl. Napřed
se musíš naučit číst (říká), pak teprve se můžeš učit psát! Nikdy mne nenapadlo, že neumím
číst. Ani si to o sobě nemyslím, ale když si to myslí ona, vyhovím jí. Večer mi řekla, vyber si
tady něco ke čtení, pak si o tom popovídáme. Moc knih neměla, většinou byly půjčené
z městské knihovny. S vypůjčenými knihami mám problém: nikdy je nedočtu do konce! Jen
sama představa, že musím číst rychle, abych neplatil pětikorunu (druhá upomínka 10 a třetí
25) mne znervózňuje. To je nějaký tlak na čtenáře! Knihy z knihovny jsem tedy odkládal
stranou a zbyly mi tři. První byl odborný lexikon o archeologii, druhý detektivka. Třetí byl
román od Thomase Manna. Proč není Thomas Mann z knihovny? Takový špalek se nedá
přečíst, aniž by vás minula pokuta, nehledě k tomu, že k Mannům, co jich je, mám od střední
školy získaný odpor. Povinná četba mi dokonale zprotivila věty jako:
Seděli v „pokoji s krajinkami“ v prvním poschodí rozlehlého starého domu v Mengově
třídě, který Janův otec získal koupí před několika lety a v němž rodina bydlila dosud
nedlouho. Silné a pružné tapety, jež byly od zdi odděleny prázdnou mezerou, zjevovaly
prostranné krajiny, něžně zbarvené jako tenký koberec, který pokrýval podlahu, selanky ve
vkusu 18. století s veselými vinaři, pilnými rolníky, hezoučce opentlenými pastýřkami, jež na
pokraji zrcadlící vody držely na klíně čisťounké ovečky anebo se líbaly s něžnými pastýři...
Prostíral se na těch obrazech ponejvíce žlutavý západ slunce, s nímž byly v souladu žlutý
povlak bíle lakovaného nábytku a záclony ze žlutého hedvábí před oběma okny. V poměru
k velikosti pokoje nebylo nábytku mnoho. Kulatý stůl s tenkými, rovnými a lehce zlatem
zdobenými nohami nestál před pohovkou, nýbrž u odlehlé stěny, naproti malému harmoniu,
na jehož víku leželo pouzdro na flétnu. Mimo strnulé židle s opěradly, rozestavěné pravidelně
podle stěn, byl tu ještě malý šicí stolek u okna a naproti pohovce křehký přepychový sekretář
pokrytý figurkami. Zasklenými dveřmi naproti oknům bylo vidět do přítmí jakési sloupové
síně, kdežto po levé straně od vchodu byly vysoké bílé křídlové dveře do jídelny. U druhé
stěny však, v polokruhovitém výklenku a za uměle prolamovanými dvířky z lesklého
kovaného železa, praskal oheň v kamnech. Neboť nastala toho roku časně zima. Venku, přes
ulici, již nyní, v polovici října, požloutlo listí lipek, jež stály kolem Mariánského hřbitova,
podle mohutných gotických rohů a výklenků kostela fičel vítr a padal jemný studený déšť. Do
rámů již byla zasazena dvojitá okna. Byl čtvrtek, den, kdy se pravidelně každý druhý týden
scházela rodina; dnes však, mimo členy rodiny v městě usedlé, pozvali také několik dobrých
přátel na zcela prostý oběd a seděli teď, ke čtvrté hodině odpolední, ve snášejícím se
soumraku a čekali na hosty...
Přiznám se ti, Alexandro, že jsem nevěděl, co vlastně čtu; hlava se mi točila z tolika
detailů a přívlastků vkroužených do rozvleklých vět (promiň, jsou to souvětí)! Pokud
předpokládáš, že si na základě mistrova popisu dokážu jen vzdáleně představit dům, v němž
všichni ti lidé právě teď sedí, jsi na hrozném omylu. Ale to ty zřejmě nepředpokládáš; jsi
moudrá Alexandra! V tom případě jsem já ten hloupý. Ke všemu se všichni hrdinové
v mužské větvi jmenují Jan, jako by autor chtěl čtenáře záměrně mást. Omluvou mu snad
může být leda to, že píše pro „obecnou kategorii“, ne pro normální lidi! Jak může někdo
takhle psát v pětadvaceti? Vždyť je to stařecký sloh! Jak může někdo za tohle dostat
Nobelovu cenu? Copak byli tehdy všichni starci? Soudě podle ovací, jichž se tomuhle
Mannovi dostalo, patrně ano! Stařecký tribunál přisoudil podle stařeckých měřítek Nobelovu
cenu stařeckému mladíkovi, píšícímu pro stařecké čtenáře! S úlevou jsem sáhl do Agatě
Christie. Její věty jsou mistrovsky průzračné a jasné. Nad každým řádkem cítíte, co chce říct a
co zamlčuje, kdežto u Manna není zřejmé ani jedno. Cítíte, že kdyby chtěla, dokáže rozvést
své vypravěčské umění do fresky společenského románu, jenže ona nechce! Kde jinde
poznáte povahu člověka lépe než v kriminálním příběhu? Kde jinde jeho ušlechtilou stránku.
Člověk je tvor mezi zvířetem a andělem, říká Dante Alighieri. Přesně to nám každým svým
románem říká Agata Christie. Já vím, jsou tady takové knihy jako Vojna a mír a Bídníci, ale
kdo je čte? Kdybyste vynechali středoškoláky (kteří si beztoho pořizují výpisky z internetu),
nenašli byste na seznamu vypůjčovatelů nikoho. Nebo Hamlet! Co vlastně tahle hra, nejlepší
hra na světě, říká o člověku? Ale co jiného než A. Christie! Když o něco jde, člověk vraždí,
říká A. Christie, a Hamlet nám říká totéž. Když člověk někoho zavraždí, snaží se to zakrýt,
říká A. Christie, a totéž nám říká Hamlet. Když někdo spřádá úkladnou vraždu, bude po
zásluze potrestán, říkají A. Christie i Hamlet. Já vím, co teď namítnete: básnický jazyk,
uměleckou hodnotu! Já ale tvrdím, že A. Christie má lepší jazyk a její romány vyšší
uměleckou hodnotu než Hamlet. Zní to podivně, ale někdo už to jednou musel říct?
Koneckonců si to každý myslí. Podle Hamleta bych se nenaučil napsat ani řádek, a o
Thomasu Mannovi platí totéž. Četl jsem tedy uloženou lekci s velkou chutí. Vadilo mi jen
jediné, ale to byla spíš má chyba, že jsem totiž záhy uhodl, kde se ukrývají hledané diamanty.
Byly v rukojeti tenisové rakety (jsme v Anglii), a když si dvě kamarádky v dívčí koleji rakety
vymění, je zmatek dokonalý. Ale to A. Christie odpustím. Napsal jsem podle jejího vzoru
popis svého příjezdu. Úval, výkopy, karavan, Škodu kombi a kolo opřené o strom, to všechno
v úhledném balíčku vět, zapadajících s přesností dobře fungujícího stroje jedna do druhé.
Přidal jsem ještě dialog, podle Alexandřiny rady každou repliku na vlastním řádku, ale
upřímně řečeno, kdyby s námi mluvil ještě někdo třetí, nevím, jak bych to zvládl bez
„řekla“/“vzkřikl vášnivě“.
Alexandra pila kávu z bílého hrnečku (věta jako z A. Christie). Nevím, mám-li dodat
„bez potisku“, ale Alexandra by asi namítla, že to je zbytečné (bílý = celý bílý = bez potisku).
Hleděla na mé věty jakoby bez zájmu, ale věděl jsem, že to v ní potichu pracuje, jako když
z hlíny vyhrabává nějakou kost. Pak odložila papír, dopila kávu a zapnula televizní noviny,
jako by chtěla naznačit, že posudek mých vět není to hlavní, co přináší dnešní den. Má pravdu
(pokud to tak mínila), můj text je pouhé slohové cvičení. Možná ale byla jen příliš unavená a
čekala, až káva začne působit, protože po přehledu zpráv (na Ukrajině nic nového)
promluvila.
„Tak ses pustil do Agáty?“
„No, pustil.“
„A?“
„Dobrý.“
„K něčemu se ti přiznám. Taky jsem se učila od Agáty!“
„Ty?“
„Co je na tom divného?“
„Ty přece nepíšeš prózu?“
„Ne? A co tedy?“
„Ano, ale odborný text je přece něco jiného?“
„Pořád platí, že je lepší napsat jednu větu než pět, a že když jich máš pět, tak je
rozdělíš do dvou souvětí, a když to nejde, že nejdeš přes těch pět, cos už napsal.“
„To je všechno?“
„A co bys chtěl ještě?“
„Přece to je román! Je to umělecký text!“
„Myslíš.“
„Není to snad román?“
„Ano, ale bez uměleckého záměru.“
„To myslíš vážně?“
„Ano, tihle spisovatelé píšou jeden jako druhý. Trumfují se jen v tom, kdo vymyslí
rafinovanější vraždu, spletitější zápletku. Jednou jsem četla – třeba jsi to četl také – víš, co je
Leopoldovo jablko?“
„Leopoldovo jablko? Nějaké otrávené ovoce?“
„Ne, je to zlaté jablko s vystřelujícími ostny, které se zevnitř vpíchnou do ústní
dutiny.“
„Fuj! Zůstal bych u klasické vraždy!“
„A budeš epigon Agáty Christie, docela jako já! Jen že nepíšu romány, i když mi to
někteří vyčítají. A tenhle styl se může naučit i přiblblý archeolog! Nevěřil bys, kolik
spisovatelů vystačí s tímhle slohem! Teď mám na mysli prózu s uměleckým záměrem, aby
nedošlo k omylu.“
„A co to je, ten umělecký záměr?“
„No, podívej se třeba na Buddenbrooky.“
Prásk! A je to tady! Čeho jsem se nejvíc bál, čeho jsem se celou dobu podvědomě
obával, je skutečností! Nevěřím na náhody a jsem přesvědčen, že na mne Alexandra ty knihy
narafičila! Proč? Přece abych se projevil! Nastražila na mne Thomase Manna, což je obzvlášť
záludné! Není to moudrá Alexandra! Není, není! Chce mne zabít? Při představě, že bych měl
tuhle knihu přečíst celou, se mi dělá mdlo! Bude-li na tom Alexandra trvat, balím si věci a jdu
k dálnici.
Alexandra mínila, ať zajedu do knihovny a vypůjčím si nějakou jinou knihu. „Ale
pořádnou,“ dodala. Vzal jsem její čtenářský průkaz, mince na zaplacení pokut, sedl na horské
kolo a odjel do města. Autem je to docela blízko, na kole ne tak docela. Tím chci říct, že mne
cesta zmohla, odvykl jsem jízdě na kole. Městská knihovna měla zavřeno. Seděl jsem u
parkoviště nad hroby pruských vojáků a lízal zmrzlinu. Napadlo mne, že bych si mohl
nějakou knihu koupit, ale knihy jsou drahé a já jsem sociální případ, když to vezmu kolem a
kolem. Pak jsem sedl na kolo a šlapal s knihami na zádech zpátky od knihovny ke karavanu.
S olověnýma nohama jsem seděl u Thomase Manna a proklínal Nobelovu komisi. Ale co
nadělám? V duchu vidím Alexandru, jak se mi šklebí ve výkopu. Chci ho vidět, pošklebuje se
Alexandra, s těmi Buddenbrooky! Jak chceš napsat román (šklebí se mi Alexandra ve
výkopu), když neumíš číst? Zvláštní kategorie: knihy pro ty, kdo neumějí číst! Zvláštní
kategorie: obecný čtenář. Buď obecný čtenář, hlupáku, a máš vystaráno. Co to je, ten obecný
čtenář? Obecný čtenář je ten, kdo čte s porozuměním. Číst s porozuměním je jako vyhrabávat
kosti, míní Alexandra. Kam bych došla, kdybych předem usoudila, že to je psí kost? Ale i
kdyby byla psí, jaké místo zaujímá v této lokaci? Napřed všechno pěkně vyhrabej, míní
Alexandra, a pak vyslovuj soudy! Dobrá. Připouštím, že Thomas Mann nebyl úplný trotl, ale
pořád mi nejde do hlavy, proč bych se měl učit právě na Buddenbroocích? Tak si zajeď do
knihovny, šklebí se Alexandra. Ví dobře, že jsem se nepodíval, kdy končí dovolená, a nedal
bych nic za to, že o ní věděla. Představa, že pojedu znovu do města, abych zjistil, že bude
dalších čtrnáct dnů dovolená, mne smiřuje s Thomasem Mannem. Alexandra by řekla: Nemáš
na to, zapomeň na psaní! V dnešní době každý trotl usiluje o výpověď (huhlá Alexandra ve
výkopu), a přitom neumí vzít pero do ruky! Jako bych slyšel Alexandru ve výkopu (protože
ona si někdy huhlá pro sebe). Je mi to nepříjemné a hodlám tomu předejít. Co udělám? Budu
číst a číst, i kdybych nerozuměl ani písmenu, a nevrátím se k jedinému řádku! Popisy přelétnu
očima. Popisy vynechám! K čemu je dobré vědět, kolik záhybů měla portiéra? To není
k ničemu. Budu předstírat, že mi jde o jediné, totiž o smysl Mannovy výpovědi (má-li jaký,
ale předpokládejme, že ano). Stoupnu si k okraji výkopu a budu si huhlat pod vousy. Jádro
výpovědi! Smysl bytí! V čem spočívá smysl bytí? Smysl bytí je v bytí samém. Jaká hluboká
myšlenka! Jako mělký výkop! Smyslem bytí je být. Jeho smyslem tudíž není nebýt. Ano, ale
co s tím? Mělký výkop, budu si huhlat. Koneckonců, proč bych si několik dnů (byl z toho
týden těžké dřiny) nemohl číst? Odpočinout si od tíhy vlastního bytí? Je snad smyslem bytí
psát? Usilovat o výpověď? Smyslem bytí je chápat bytí! Budu tedy chápat bytí na příkladu
Mannova románu. „Zánik jedné rodiny“ nezní zrovna povzbudivě, ale co nadělám. Ostatně na
tom nezáleží. Pak jsem v knize narazil na razítko. Nejspíš vyřazená kniha. Nebo svazek ze
zaniklé knihovny likvidovaného podniku. Místo knihovny mi nic neříkalo. Pak se mi
najednou rozsvítilo v hlavě a já bleskem pochopil, co to bylo za „podnik“, odkud pochází
Alexandřina kniha! A že ji tady nemá náhodou. Četl jsem. Alexandra si huhlala ve výkopu a
já plakal.
První slza za Buddenbrooky. První slza je za strýce Kristiána! Kdo by čekal soucit
s tím suitiérem, napůl příživníkem? Byl příživníkem ve vlastní rodině i mezi kamarády. Je
nám snad sympatický uměním rozhazovat své úspory, ostatně nevelké? Máme ho rádi proto,
že navštěvuje noční podniky pochybné pověsti? Je nám blízký svým neznabožstvím? Svým
liknavým pracovním tempem? Vidím strýce Kristiána jako sedmiletého chlapce. Dědeček mu
říká: Nežer tolik, Krišane, zase ti bude zle! Ale Krišan nedbá. Krišan žere! A pak leží a
vzdychá, rouhaje se Bohu. Nerouhej se, Krišane, sic tě Bůh ztrestá! Avšak Krišan nedbá a
proklíná Boha. Není jediný v této skvostné hodovní síni, kdo usiluje o dnu a jiné dary života,
ale otázkou zůstává, proč se Krišan pokaždé přejí? Podívejte se na jeho bratra, to je jinačí
chlapík! Je jen o dva roky starší, a už každým gestem patricij! Je učenlivý, pracovitý a
systematický. Zná otcův podnik do nejmenších detailů a není divu, že Fma Buddenbrook bude
závětí odkázána jemu. Kristián je na druhé koleji. Kristiána nikdo nebere vážně. Jeho práce
pro podnik bude k smíchu! Je osamělý v hodovní síni. Okřiknou ho, kdykoli se chce s něčím
svěřit! Ostatně jeho historky jsou nevkusné. Jeho zdravotní obtíže směšné! První slza je za
strýce Kristiána, který dožívá v blázinci. Proč dožívá v blázinci, když není blázen? Nic
neschází strýci Kristiánovi v nervovém sanatoriu, má odbornou péči a kvalitní stravu. Tak
dlouho hledal lásku na pochybných místech, až narazil na tu pravou. Nikdo z rodiny nebude
mít soucit s Kristiánem. Kdo by stál o Kristiána? Kristián stojí u okna s mříží, něco si mumlá
a žmoulá alabůrky. Nežer tolik, Krišane!
Druhá slza za Buddenbrooky. Druhá slza je za Klotyldu, Kristiánovu sestřenici
z chudé větve rodu. Je to hubené dítě a zůstane vychrtlá až do dospělosti. Žádný div, že
zůstane na ocet, nehledě k věnu, které nemá žádné. Ostatně to bere s pokorou. Klotylda je
pokorná a žravá. Naučila se využít příležitosti a „papá do foroty“! Jak se všechno to jídlo
může do tak malého dítěte vejít? Čím to, že jí nikdy není zle od žaludku? Nikdo však Tyldě
nevyčte jediné sousto, zdá se dokonce, že hostitelé mají radost z jejího „apetýtu“! Vášeň pro
jídlo Klotyldu už nikdy neopustila; je v tom pud chudiny, jež se přitřela k bohaté tabuli.
Ostatně se nepřitřela, je regulérně zvána, jak se sluší při rodinných slavnostech! Ne že by zde,
ve skvostné hodovní síni Buddenbrookova sídla, slavili Klotyldiny narozeniny! To ne, bylo
by to přehnané. Ale přizvat Tyldiny rodiče s malou sestřenkou na rodinnou oslavu
neopomenou nikdy, a to je privilegium. Vánoce, Nový rok. Tylda si odnese zachovalý zimník.
Má z něj upřímnou radost. Velikonoce. Narozeniny bratranců! Ty bývají veselé, ale Tylda se
nesměje. Kristián si z ní tropí žerty a Thomas si jí nevšímá. Tylda se hluboko skloní nad svůj
talíř. Když dojedla, vytře omastek střídkou chleba. Od každého chodu si přidá. Jednou,
dvakrát. Kam všechno to jídlo dává? Má snad po sukýnkou tlumok, v němž odnáší
Buddenbrookovy lahůdky? Sleduji Tyldu bedlivě, ale všechno jídlo evidentně směřuje do
jejího žaludku. Když Kristián úpí (zase přežraný), Tyldička si ještě přidá! Ta naše Tylda se
nevdá! Kdo by ji taky uživil? Privilegium být přizvána k tabuli už Tyldě zůstane. Stará panna,
vychrtlá a bez věna, se skloní nad talíř a polyká. Ještě. Ještě. Druhý chod. Pátý, sedmý. Bože,
dítě, kam to všechno dáváš, trne stařičký otec. Tylda sama neví. Tylda se neptá a polyká. Ví
jediné, že tahle příležitost může být poslední! Je žravá z pokory. Chudinka Tylda! Co si
počne, až zpustne tahle hodovní síň? Kdo jí daruje zachovalý zimník? Půjde posluhou a bude
dojídat zbytky z cizích stolů, aniž si uvědomí, že tu je nějaký rozdíl. Hlavní věc: dosyta se
najíst! Máš pravdu, Tyldičko. Daruji ti svou druhou slzu.
Třetí slza za Buddenbrooky. Není vás mnoho, pro které jsem plakal, to vězte,
Buddenbookovi! Neplakal jsem pro Tony, když ji přinutili oželet životní lásku, byla tak
mladičká a nezkušená, když se poprvé vdávala! Měla až příliš ráda komfort, až příliš milovala
patricijský styl! Ne, neplakal jsem pro Tony. Neplakal jsem pro Thomase, jejího bratra, když
padl naznak do bláta při přecházení ulice a zemřel, zanechávaje po sobě mladou ženu a
chlapce, ne, měl jsem srdce tvrdé a nelítostné! Věděl jsem totiž, ačkoli netuším, kde se to ve
mně vzalo, jaká úleva to byla pro jeho malého synka. Jediným z patricijských Buddenbrooků,
koho jsem litoval a plakal proň, zůstává Hanno! Ach, hošík Hanno, po Thomasově
předčasném skonu poloviční sirotek, malý Jan, syn Gerdy s divukrásnými houslemi, vnuk
přebohatého kodaňského dědečka! Viděl jsem hošíka Hanna sužovaného nočním děsem.
Viděl jsem ho, jak pláče nad básničkou o formanovi, jenž spí na slámě a vstává ve tři hodiny
ráno. Viděl jsem ho ochromeného strachem nad říkankou o zlém mužíčkovi, který byl přece
zlý jen z nedostatku lásky. Viděl jsem ho sužovaného bolestmi zubů, zubařskými kleštěmi a
vrtačkou se šlapacím pohonem. Viděl jsem ho ochromeného strachem ze školy, horším než
nešikovný zubař! Ach, šikana spolužáků nebyla to nejhorší, ani zdaleka ne. Avšak kdyby
neměl kamaráda, kdyby neměl svého „hraběcího otrhánka“ s podivným jménem Kai, jak by
přežil tuhle pruskou školu? Viděl jsem ho později na chodbách gymnázia, vystrašeného
z učitelů, jejichž omezenost předčila jen jejich arogance. „Chtěl bych umřít, Kaji,“ říká Hanno
vyhaslým hlasem. Je to jediný přítel, kterého kdy měl, ale je to přítel na život a na smrt. „Pusť
to z hlavy, Hanno!“ odvětí hraběcí otrhánek, „tihle všichni nestojí za to, aby ses trápil!“
Avšak Hanno ví své. Co na něho čeká, až dospěje, a ještě lépe ví, že zklame všechny naděje,
které do něho vkládají. Ach, ten otec! Což jsem neviděl v jeho tváři utrpení z tolikeré
přetvářky a práce, která ho dávno přestala bavit? A pak řekne: musíš vydělat, Hanno, víc
peněz než já! Ach, Bože, v něhož nevěřím, musím uživit ženu a děti, které nechci mít, i věčně
hladovou sestřenici Tyldu? Svět je bezohledný a já nemám sílu. Nemám sílu, abych
vzdoroval! Nemám sílu na povinnosti a závazky. Jen když hraji na klavír, uleví se mi, a pak
jdu s hlavou omámenou podivnými variacemi spát, ale probudím se vylekaný do prázdného
školního rána. Pamatuješ, Kaji, jak jsme hrávali loutkové divadlo? Byl to Parzival, tys vodil
loutky a já preludoval na malé harmonium. Nebýt tebe, Kaji, sám bych to dávno skončil! Až
do města vtrhne tyfus, gymnazistu Hanna to nevyleká. Nemá sílu se bránit, a ani nechce.
Onemocnění přijme s pokorou. Čeká ho dlouhá a bolestivá cesta, černá cesta s bahnem
v ústech, cesta stínů a malátnosti, z níž by se byl mohl vrátit, kdyby ho něco táhlo zpátky.
Třetí slza je za tebe, Hanno! Čtvrtá i pátá, všechny jsou za tebe! Celé potoky slzí jsem
vyplakal, a kdybych měl sílu, vrátil bych tě životu jako nějaký Bůh, nenechal bych tě
napospas černým vlnám! A to bylo mé přání. Má touha, za kterou bych dal všechno.
Alexandra řekla, že jsem dobře četl. Odkud se vynořily vzlyky, které otřásaly mou hrudí jako
papírovým tlumítkem? Kde se to všechno vzalo. Čeká mne ještě dlouhá cesta. Nejsem hoden
napsat jediný řádek! Ale problém tkví v tom, že nemám žádného „hraběcího otrhánka“. Mám
však Alexandru a tenhle omšelý karavan.
O psu a chlapci. Vidím před sebou ten obraz jako plátno. Jeho plocha je zelená
v různých variacích světla a stínu. Na ní zaznamenávám různobarevné skvrny. Nejnápadnější
a největší je bílá. Ohraničuje plátno, prostřené přes plochou desku, v řeči dospělých prostřený
stůl. Stůl má nízké trnože a dlouhé lavice, napevno k němu přišroubované. Na nich sedí další
různobarevné skvrny. Hemží se a sahají do menších skvrn i docela nepatrných skvrnek na bílé
ploše. To jsou děti a dobroty. Dobroty mají různé barvy a chutě. Jsou sladké i slané a jejich
barva je krémová, čokoládová, bílá i červená. Děti mají pusy umazané od dobrot a blaženě
pobekávají. Na velké zelené ploše se tedy prostírá menší bílá, posetá dalšími barevnými
skvrnami. Mimo to je zde zeleň největší plochy, ohraničená z jedné strany dlouhým bílým
stavením, jímž se dá projít do zahrady na druhé straně, a ze zbývajících dvou stran, kose se
sbíhajících v temném koutě a ohraničených vysokým živým plotem, narušovaná dalšími
barevnými entitami dvourozměrnými i trojrozměrnými. Ty různobarevné ploché věci jsou
deky a osušky prostřené na trávníku. Děti se koupaly v malých nádržkách s modrou vodou, a
pak se slunily, nechávajíce oschnout malá tělíčka na žlutém slunci prvního léta. Veselý
zahradník kropil děti v koupacích úborech zahradní hadicí a ony výskaly a probíhaly pod
stříbrným paprskem vody. Nahoře panovalo modro a dole veselá nálada. Stranou od
výskajícího hloučku stál chlapec, jehož tělíčko bylo suché a ústa nepomazaná dobrotami.
Chvílemi se usmíval a vztahoval k stříbrnému paprsku malý hrneček, dávaje bedlivý pozor,
aby nebyl skropen paprskem, který se mu vzdor modrému létu zdál studený. Když ho veselý
zahradník postříkal, ostatně nemnoho (zahradník měl rád děti, vždyť hrát si s nimi a kropit je
nepatřilo k jeho povinnostem zahradníka), smutný chlapec vykřikl a utekl až k domu.
Nevíme, zda plakal, protože jeho tvářička byla i beztoho mokrá, a vzlyky, které otřásaly jeho
malou hrudí, mohly být zimnicí vyvolanou studeným proudem. O mokré tělíčko se opíral
chladivý vánek. Byl neviditelný a vanul otevřenými dveřmi ze zahrady na protější straně
domu. Chlapec potlačil vzlyky a stanul před průchodem. Zřetelně viděl zeleň na druhé straně,
ale průchod byl černý. „Neboj se,“ řekl chlapec a pomalými krůčky se sunul k prahu. Když ho
překročil, zavřel oči a běžel. Každou chvíli mohl narazit do neznámé věci, ale upadl až přes
protější práh. Za prahem byla zelená tráva a chlapec si na měkké hnědé hlíně neublížil. Pes,
který ležel na sluníčku a vyhříval se, pomalu vstal na své dlouhé nohy a posunoval nemotorné
tělo k chlapci. Byla to stará doga, která u dětí dožívala svůj nelehký život. Její někdejší pán ji
týral a na jejím těle už navždy zůstaly růžové olysalé fleky. V útulku pro ošklivé psy se tehdy
ještě nedospělá doga vzpamatovala: tam si ji vybraly děti z dlouhého bílého domu. Doga byla
lekavá a nejraději ze všeho ležela v teple u topení (to v zimě) nebo na sluníčku či ve stínu
zahrady (to v teplých obdobích dlouhého roku). Děti však měla ráda. Přicházely k ní a krmily
ji pamlsky, jichž se jim tak štědře dostávalo. Věšely se jí na krk a válely se po ní. Poloslepá
doga teď přišla k chlapci a sklonila se nad ním. Chlapec cítil na svém hrudníčku slinu, jež
ukápla z úst psa, a pak i čenich, který mu přejížděl po hladké bílé kůži. Otevřel oči a zadíval
se na psa. Jeho oči naň zíraly účastným prázdným pohledem. „Neboj se,“ řekl chlapec a vzal
psa kolem krku. Doga ulehla do trávy a přimáčkla se na chlapcův bok. Chlapcovy ruce
neuvolnily objetí a jeho ústa opakovala: „Neboj se!“ Pak oba usnuli v zelené trávě.
V ty dny, kdy jsem přepisoval povídku O psu a chlapci („přepisoval“ znamená, že
jsem ji psal znova a od začátku, i když to vlastně bylo jen „školení“ v Alexandřině „kursu“) a
zároveň se zabýval Buddenbrookovými (četl jsem je podruhé – podotýkám, že z vlastního
popudu – a cvičně zkoušel nějaké „buddenbrookovské“ dialogy; Alexandra mi uložila
„dialogizovat“ i některé pasáže, které nemají co činit s přímou řečí, prý „nám“ to jde dobře),
zažil jsem tu nejpodivnější věc ve svém životě, věc svým nezaměnitelně zrůdným způsobem
natolik zázračnou, že od základu změnila můj život, a nejen můj, nýbrž i život Alexandry,
ano, především Alexandry, nemluvě už vůbec o tom, že mou „uměleckou“ metodu odchýlila
zcela jiným směrem, než jakým se dosud ubírala, takže nemám nejmenší zdání, jak to bude
s mým zamýšleným románem (povídka O psu a chlapci se nepočítá, uvádím z ní tady jen
odstavec), totiž začnu-li ho vůbec psát, protože na něco takového (mám na mysli látku, s níž
jsem si nevěděl rady do té míry, že jsem vyhledal Alexandru) nemám ani pomyšlení. Na
„výplně“ mezi cvičnými dialogy, které jsem pracně vypotil z popisů Thomase Manna
(komentáře, popisy, líčení děje) už sotva dojde. Ostatně to jsou mezery. Co s mezerami? Je to
jako vzduch mezi tapetou a zdí, jako skulina mezi zdí a zahradou, která de facto neexistuje,
jak ví každý, kdo někdy viděl zahradní zeď. Jednoduše řečeno, mám teď docela jiné starosti!
Týkají se Alexandry a karavanu. Přerušil jsem práce na všemožných textech, až dosud stále
pokusných, a začal věnovat své síly jiným věcem. Myslím, že je to tak v pořádku. Na světě
jsou důležitější věci, než je psaní románů! Neskonale důležitější než romány, na něž tak jako
tak nedojde! Co tím myslím a jak k tomu došlo? Co tím myslím. Jak k tomu došlo.
Nejdůležitější jsou romány, které nikdo nenapsal, tak to myslím! Jestli mi rozumíte:
nejdůležitější jsou nenapsané romány! A to je můj případ. Že to od základu změnilo můj
pohled na Buddenbrooky, je zcela vedlejší, vnější věc. Přikládám jen svazeček papírů s náčrty
přímých řečí, které Thomas Mann ani nenapsal, však sami uvidíte (nebo možná ani to).
Začnu vlhkým prosluněným ránem. Bylo totiž léto a v noci pršelo. Nebyl to žádný
přívalový déšť, spíš svěží deštík, jaký v létě kropí naše hlavy, aniž by nás nutil rozevřít
deštníky. Venkoncem tedy déšť pro radost. Vstal jsem dost časně, poslední dobou jsem se
budil dřív než Alexandra. V noci se mi zdává o textech a před probuzením mám tak živé sny,
že by je leckdy stačilo zaznamenat a vydalo by to na povídku! Toho rána před úsvitem se mi
zdálo o Alexandřiných výkopech. Ne o přímo vykopávkách, Alexandra v tom snu žádným
viditelným způsobem nefigurovala, i když do něj patřila, byly to přece její výkopy, ačkoli
místo celtami byly překryty střechou z velikých listů nějakých tropických rostlin. Volal jsem
Alexandru, ale neodpovídala. Nebyla ve výkopu a karavan bíle mlčel. Možná ještě spí, řekl
jsem si a vydal se ke karavanu, vstoupil jsem do Alexandřina obýváčku (ve snu byl práh vozu
na úrovni země a neměl žádnou předsíň), ale nebyla tam, jen zvláštní nepořádek, kterému
Alexandra nikdy neholdovala, napovídal, že odtud odešla chvatně za nějakých mimořádných
okolností. Třeba mi nechala vzkaz, napadlo mi a postoupil jsem ke kuchyňské lince, ale žádný
vzkaz neležel na lince ani na stolečku u okna, záclonka byla poodhrnutá a já vyhlédl ven,
venku nebylo nic mimořádného (jen výkop byl zas už překrytý celtou), pak se můj pohled
stočil zpátky na stolek a uviděl jsem věc, která tam předtím nebyla. Byla to dlouhá červená
mašle, stočená do ruličky. Aha, řekl jsem si a rázem pochopil všechno a probudil se. Zíral
jsem ke stropu karavanu a za nic si nemohl vzpomenout, co znamenala červená mašle, trápil
jsem se tím několik minut, až jsem zcela procitl a uvědomil si, jaké tu tropím hlouposti. Vstal
jsem, ale když jsem vyšel před karavan, touha zvědět, co znamenala červená mašle, mne
neopouštěla.
Slunce zvolna stoupalo nad úval. Sem tam spadla nějaká kapka. Má nahá kůže (byl
jsem do půli těla svlečený) je přijímala s povděkem. Kap, kap. Kápni, kapko! Vzduch byl
svěží a průzračný, ale to teď není důležité. Průzračný vzduch nebyl důležitý, byl zcela vedlejší
a náhodný vedle dne, který se chystal nadejít, jako běhoun položený vedle schodů. Potlačil
jsem chuť zamířit k výkopu (Alexandra nerušeně spala ve svém obýváčku) a vydal jsem se
k březovému háji. Měl bych asi říct, že jsem se tam chystal vydat, protože jsem udělal sotva
pár kroků. Něco mne zarazilo, ale nebyla to mokrá tráva na nohavicích. Byl to zvuk. Jako
bych zaslechl zvuk, který sem nepatřil, i když jsem ani v nejmenším netušil, čím by to mohlo
být. Nepatřičný zvuk je zneklidňující, zastavil jsem se a naslouchal. Nic. Ticho, přerušované
výkřiky ptáků v háji, bylo krystalické. Usoudil jsem, že šlo o iluzi, ale sotva jsem ušel pár
kroků, ozvalo se to znovu. Tentokrát to bylo silnější a já si uvědomil, že jsem to zaslechl už
v pozvolna odcházejícím spánku. Nebylo pochyb o tom, že to jde od výkopu. Strnul jsem na
místě a naslouchal. Věděl jsem, že mám-li se dopátrat pravdy o zvuku, nesmím už udělat
jediný krok. Když se to zvalo potřetí, nebylo nejmenším pochyb o tom, odkud to vychází a co
to je. Byl to dětský pláč a přicházel z Alexandřina výkopu. Běžel jsem a pláč zesiloval. Než
jsem skočil do výkopu, dítě šílelo! Nebylo to nedochůdče v igelitové tašce. Výkop není
popelnice a ten, kdo sem dítě odložil, věděl, co dělá. Bylo v koši vystlaném dokola igelitem a
dobře zavinuté. Vedle košíku stála velká igelitová taška bez potisku. V ní byly plenky, sušené
mléko a lahev. Vzal jsem košík s dítětem a nesl ho ke karavanu. Jak se koš houpal, dítě se
uklidilo. Když jsem vstoupil do předsíňky, rázem se mi rozsvítilo o mém dnešním snu. Než
jsem se probudil, říkal jsem si: Teď budu potřebovat pušku! Bylo to dokonale nesmyslné a
žádný div, že jsem to zapomněl. Obrnit se v karavanu! Střílet z pušky na nevítané příchozí!
Teď už to smysl dávalo. Vstoupil jsem do obýváčku, vyndal dítě z košíku a položil ho
k Alexandře. Začínala se budit a v polovičním spánku dítě objala. Tak ses dočkala, šeptal
jsem si a slzy mi tekly proudem. Začal jsem připravovat mléko a doufal, že to je holčička.
Dáme jí jméno Evička. Bude nosit žlutou mašli a batolit se kolem karavanu.
Druhá část
Povídka o Hannovi
První kapitola
Setkání na Möllnově statku. Rekapitulace příchodu a zdánlivá smrt. Jsme z masa a kostí. Kdo
je pastor Wunderlich? Stará dobrá teta Tony! Varhaník Pfühl a pythagoreismus v hudbě.
Špatný svět a dobrý čaj. Kde se tu vzal samovar? Láska k otcům. Usherové a
Buddenbrookové. Bažiny klepou na dveře. Hraběcí otrhánek. Popis choroby. Šikana a
prokousnuté stehno. Župan hraběte Möllna. Výročí firmy a slavnostní recitace. Recept na
špekovou polévku. Pan hrabě hledá pušku. Kdo je pan Gosch? Ach, ten Lope de Vega! Kam
se poděla autorská řeč? Názory na euthanasii. Vzpomínka na rok 1848. Strýc Kristián.
Atheisté umírají v zoufalství. Hegel a dějiny. Víla z vřesoviště. Když nic, tak nic! Služky a
výslužné. Třináctá komnata. Anglie je blízko! Senát a buršové. Pan Gosch na scéně! Hrst
vzpomínek na školní časy. Židovská anekdota o ráji. Nezdá se vám, že přestalo pršet? Dobrou
noc!
Kai Byl jsem tehdy z hloubi duše přesvědčený, že tě nevidím naposledy!
Hanno Slyšel jsem tě, Kaji, ale z takové dálky, že jsem musil usilovně přemýšlet, zda někdo
volá, či zda se mi to snad jenom nezdálo! Ale tvůj hlas jsem poznal bezpečně, a i když se to
může zdát podivné, věděl jsem najisto, kdo mne volá, ale naprosto jsem nevěděl, zda volá,
jestli mi rozumíš.
Kai Usmál ses, ale tak nepřítomně, jako bys prodléval někde v dálce, daleko v nezměrných
temnotách, a pak, odpusť...
Hanno Co, Kaji?
Kai Čekal jsem v předsíni a řekli mi, žes mrtev!
Hanno Byl jsem mrtvý, takže není co odpouštět!
Kai Mrtvý? Opravdu mrtvý? Jsem teď ochoten uvěřit lecčemu, Hanno! Nikdo si nezaslouží
vstát z mrtvých víc než ty!
Hanno Byl jsem mrtvý už zaživa, a ten tyfus, to byla jen rána z milosti! Vlastně jsem se chtěl
nakazit. A kdybys nebyl zavolal, umřel bych, byl jsem rozhodnutý umřít, tvůj hlas mne ale
zviklal.
Kai Ach, kdybys byl tenkrát promluvil! Stačila slabika, jediný neartikulovaný zvuk... Kdežto
tvůj úsměv – bylo to strašné, Hanno!
Hanno Ano, ale jen proto, že ten úsměv mne stál tolik sil, až mne to málem usmrtilo! Ale
bylo to pro tebe a musil jsem to alespoň zkusit. Obrátil jsem se čelem k tvému hlasu, a pak už
jsem nemohl zpátky!
Kai A já, když jsem odcházel z té předsíně, říkal jsem si stále dokola, je mrtvý, je mrtvý, je
mrtvý, můj přítel je mrtvý, můj jediný přítel je mrtvý!
Hanno Chudinko Kaji!
Kai Ale když jsi dnes zaklepal na dveře... Nebo to bylo včera? Připadá mi to hrozně dávno!
Hanno Je tomu sotva hodina.
Kai Nebyl jsem ani v nejmenším překvapený, jako bys byl ohlášený, jako bych to byl tušil,
jako bych to dávno očekával!
Hanno Řekl jsi: Věděl jsem, žes neumřel!
Kai Ano, jako bych to byl věděl.
Hanno Jiný na tvém místě by se snad vylekal – co tě vůbec napadlo, v tu chvíli?
Kai Žes duch! Ale dobrý duch, proč bych se lekal?
Hanno Ale ty přec nevěříš na duchy? Či snad ano? Ne, začal jsi mne objímat jako smyslů
zbavený, a na ducha se takhle nevrháme! Dobrou čtvrthodinu jsi běhal po statku, vykřikoval,
už nevím co, a hledal vajíčka na omeletu, ale tu by, Kaji, nespořádal ani Nebojsa!
Kai Musel jsem tě obejmout, musil jsem tě políbit, abych se ubezpečil, že jsi to ty, ne duch,
že je to Hanno z masa, krve a kostí!
Hanno Ano, to jsem! Ještě mne občas pobolívají šlachy. Mají duchové šlachy, Kaji?
Kai To nevím! Nezeptáme se pastora Wunderlicha?
Hanno Copak on je zde?
Kai Ano, a jak! Když si přivlastnil dědictví po vaší Kláře, na které ovšem neměl nejmenší
nárok...
Hanno Vím, ale jak se tu ocitl?
Kai Nejde o to jak, ale že vůbec! Tvá teta měla pravdu: tihle lidé se nezastydí ani před
Pánembohem!
Hanno Má dobrá teta Tony! Nesmíš ji brát ve všem vážně, Kaji. Je to ovšem svérázná
bytůstka, nepoddajná a plná života i přes všechna neštěstí, která ji postihla, ale je příliš
přímočará ve svých závěrech a někdy lidem křivdí.
Kai Ale proč jsi až dosud pobýval u ní, proč tě ona vzala k sobě na zotavenou, a ne matka?
Směřuješ teď přece do Kodaně?
Hanno Nechtěli riskovat dlouhou cestu, ten transport by mne nejspíš zabil. Ale matka u mne
dlela dost často, jak jen to dovolil zdravotní stav dědečka, on už je velmi starý... Ostatně, její
návštěvy nesměly být příliš dlouhé, umořila by mne tou svou hudbou! Jen si představ, Kaji,
přijížděla vždy s houslemi! Celou cestu je nedala z rukou, a když její suita vystupovala
z kočáru, byl to vždy jeden a týž obraz: před ní služka s košíky, za ní sluha s kufry a mezi
nimi maminka s houslemi! No, k popukání!
Kai Ale ty přec miluješ hudbu? Nechceš mi snad tvrdit, že ses mamince smál?
Hanno Miluju obě až příliš! Právě proto jsem se matce smál a právě proto jsem nemohl vystát
její hudbu.
Kai Teď mluvíš jako varhaník Pfühl!
Hanno Ano, teď mluvím jako varhaník Pfühl.
Kai Nechceš mi, doufám, namluvit, že jediná skutečná hudba je ta na nebesích, kterou
neslyšíme? To bychom si těžko rozuměli!
Hanno Ne, Kaji, ta hudba, na kterou narážel Pfühl, není nikde! Nemusím ji poslouchat zrovna
ušima, protože ji slyším zevnitř. Když jsem se zotavoval, ležel jsem často celé noci na zádech
a hleděl do tmy, ale to nebyla tma, já slyšel hudbu! Myslel jsem, že mne to umoří.
Kai Umoří? A jaká to byla hudba?
Hanno To se těžko vysvětluje, vlastně nijaká! Nikdy jsem nic podobného neslyšel. Maminka
se posmívala otci pro jeho nevyvinutý hudební vkus, vyprávěl jsem ti o tom, a jak otec vždy
poněkud zbledl, ale nikdy nic nenamítal... Jak také? V životě, říkávala, to nechodí jako
v písničce, ale proti tomu, co já slýchal v těch temných nocích, kdy jsem se zotavoval, byli
její Schubert i Pfühlův Palestrina hospodský popěvek!
Kai Takže něco jako Wagner?
Hanno Ani Wagner, ten je ještě příliš harmonický proti tomu, co jsem slýchal za bezesných
nocí. Takovou hudbu ještě nikdo nesložil, Kaji! Ale někdy, v budoucnosti, a možná už brzo,
bude taková hudba složena, jsem si jistý.
Kai Dobrá, ale jak to znělo? Dalo by se to zapsat do notové osnovy?
Hanno Nevím. Sotva. Já bych to neuměl! Byl to zlozvuk, ale úchvatný, jestli mi rozumíš:
žádný souzvuk se tomu nemůže vyrovnat, protože nesoulad je daleko krásnější! To jsi
nevěděl? Mohutnější. Lidštější, Kaji!
Kai Tomu nerozumím.
Hanno Ostatně, pan Pfühl by možná dokázal takovou hudbu zapsat, ale nemůže ji zapsat,
protože ji neslyší! Proč nic neříkáš?
Kai Zvykl jsem si mlčet... po tvé smrti! Dlouho jsem pak nevyšel z našeho statku.
Hanno Zato mne má vlastní smrt v tvém podání upřímně rozesmála!
Kai Vskutku, ty se směješ! Nikdy předtím jsem tě neviděl smát se!
Hanno Nikdy předtím jsi mne neviděl umírat! Jedna věc mne tísní, Kaji. Těžko se o tom
hovoří. Napadá mne, zvlášť když v noci slyším tu hudbu...
Kai Mluv bez rozpaků!
Hanno Že jsem neměl vstávat z mrtvých!
Kai Co to říkáš? Jsi zpátky! Jsi tady! Jsme spolu!
Hanno Cítím se před tebou provinile.
Kai Přede mnou? Ale proč, proboha?
Hanno Tys mne vzkřísil, tys mne vrátil do života! A já ti za to jsem pramálo vděčný, abys
rozuměl: jsem teď šťastný, když sedím s tebou a piji čaj, to ano...
Kai Velmi špatný čaj!
Hanno Tvůj špatný čaj mi chutná víc než nejvybranější sorty mého otce přímo z lodí
v Hamburku! U tety ani u otce jsem nikdy nepil tak chutný čaj.
Kai Teď neříkáš pravdu, ale mám tě za to rád!
Hanno Já mám rád tebe, a proto mi asi chutná tvůj čaj.
Kai Chceš tím snad říct, že jsi svého otce neměl rád?
Hanno Bylo mi ho líto, Kaji... Od nejútlejšího věku mi ho bylo upřímně líto! Viděl jsem, jak
se pro mne trápí, ale neuměl jsem mu ani v nejmenším vyhovět, a byl bych mohl, ale byl jsem
zatvrzelý, vždy jsem uhnul pohledem a mlčel. Bylo to ode mne dokonale zbabělé! Pak už bylo
na všechno pozdě.
Kai Tvůj otec se trápil pro vaši starobylou firmu, můj milý, a ne pro tebe! A vím o té věci
dost, abych mohl s určitostí tvrdit, že nešlo vždy jen o mlčení, ale že jsi také plakal!
Hanno Ó, ta šťastná školní léta!
Kai A ten nešťastný „Kouzelný roh“! Co tě rozplakalo na těch stupidních básničkách?
Chlapcův kouzelný roh přec nestojí za jedinou slzu?
Hanno Snad přitom ani nešlo o „Kouzelný roh“, nevím... Nikdy jsem nedočetl Zánik
Usherova domu, i když jsi mne o to stále žádal!
Kai Vážně? Nikdy? Vždyť je to nedlouhá povídka?
Hanno Ale o to nejde, Kaji! Já jsem Buddenbrook, chápeš? Mluvit přede mnou o bažinách je
nepřístojné! Jak jsem jen dočetl k té prasklině ve zdi Usherova domu, byl se mnou konec,
nemohl jsem dál! A snažil jsem se, věř mi.
Kai Ale je to přec jenom povídka?
Hanno Nikdy jsem se pak už nedokázal zbavit představy, že náš dům, můj rodný dům, jestli
mi rozumíš... To přece není jenom povídka, v životě nejde o povídky!
Kai Vím, že ne: proto je píšeme! Píšeme, protože jde o víc než o písmena! A co bych měl
říkat já? Náš dům je jedna velká prasklina, kam se podíváš, sutiny!
Hanno Jenže nejsi Buddenbrook! Vždycky jsi toužil napsat něco podobného jako Poe, já si
přál, aby Poe nikdy nežil, a pokud ano, aby nic nenapsal... Nebo aspoň ne tu povídku o
Usherově domu!
Kai Ale já tu povídku napsal, Hanno! Mám ji hotovou a chceš-li, přečtu ti ji! Víš, jak se
jmenuje? Ale to ještě mohu změnit...
Hanno Přečtu si ji později, teď ne! Nebo raději až v časopise, Kaji, necítím se ještě dost silný
na to, abych četl tvé povídky!
Kai Hanno, mou povídku neotiskne žádný časopis!
Hanno To je ten důvod, proč jsem se neměl vracet.
Kai To je ten důvod, proč ses měl vracet!
Hanno Abych četl tvou povídku?
Kai Nejen to! Cožpak nevíš, jak jsi pro mne důležitý?
Hanno Srážím tě v rozletu, Kaji!
Kai Ale to já právě potřebuji! Spisovatel musí být srážený k zemi!
Hanno Cožpak nechceš své čtenáře povznášet?
Kai Haha, to se ti povedlo, opravdu!
Hanno A co tedy chceš?
Kai Zadupat je do bažin, jako Poe své Ushery!
Hanno V bažinách jsme my, Kaji.
Kai Ne, v bažinách jsou oni, kamaráde! Tu povídku jsem psal po tvé smrti a žádný časopis ji
neotiskne!
Hanno Je o mně?
Kai O tobě, o mně, o mém otci, o tomhle zchátralém statku. Už mu mnoho času nezbývá, to
mi věř.
Hanno Statku, nebo otci?
Kai Oběma! A já půjdu za nimi, jestli mne opustíš.
Hanno Vaše zdi ještě něco vydrží.
Kai Všude kolem jsou bažiny, kamaráde. Jednou vstoupí, a nebudou klepat na dveře!
Hanno Prasklina zaklepe, neboj se!
Kai Haha, ne, ty jsi úžasný! Opravdu tě potřebuji, což to necítíš?
Hanno Cítím, že bez tebe bych znova umřel.
Kai Ano, ovšem. Ještě čaj?
Hanno Rád. Je to skvělý čaj.
Kai Trochu vychladl, ohřeju ho.
Hanno Nech ho tak. Lepší je studený.
Kai Já mám rád hodně vřelý! Víš, v té mé povídce... Ale možná to nechceš slyšet?
Hanno Ale beze všeho! Co se děje v tvé povídce?
Kai Všichni mí hrdinové pijí vřelý čaj! Je to takové jejich poznávací znamení!
Hanno Čí znamení? Hrabat Möllnů?
Kai Ne, tam se Möllnové nejmenují, ale vlastně se nám podobají! I když něco
z Buddenbrooků bys v nich také našel, ostatně to není důležité.
Hanno A jak se jmenují?
Kai Buddenbrookovi, jak jinak!
Hanno Buddenbrookovi?!
Kai Ano.
Hanno Buddenbrookovi. Ale jaký to má smysl?
Kai Že slabí povstanou z trosek a zvítězí!
Hanno A nad kým? Nad Pruskem snad?
Kai Nad Pruskem i nad jinými! Tady všude kolem je bažina, Hanno, nejhlubší bažina!
Hanno Ano, to jsi už říkal. A do té bažiny my dva teď zapadnem!
Kai Ať! Zapadneme tam spolu!
Hanno Ano, ale jaký to má význam?
Kai Tentokrát mi neutečeš, příteli! Půjdu do té bažiny s tebou! Už se nenechám odstrčit na
břeh, i já chci být Usher!
Hanno Ale kdo potom tebe vyvolá zpátky do života, když se oba utopíme?
Kai On už se někdo najde.
Hanno To bude muset být hodně silný člověk!
Kai Ano, někdo jako ty.
Hanno Chceš mne rozesmát? Já mám přec do siláka na míle daleko!
Kai A kdo jiný, když ne ty?
Hanno Zbláznil ses, Kaji? Což ta tvá povídka je docela šílená?
Kai Ne dost šílená, aby byla dostatečně pravdivá. Ale její hrdina je natolik silný, že odmítne
žít ve světě, který si nezaslouží, aby vůbec existoval! Už mne chápeš? Nejhorší z možných
světů!
Hanno A co tvůj otec říká na to, že místo okopávání kapusty píšeš povídky?
Kai Otec? Poslední dobou stále spí, zrovna jako by chtěl zaspat všechna trápení!
Hanno Je nemocný? Tíží ho něco?
Kai Celkem nic, jen se hněvá na svůj žaludek, že ho nemůže nacpat kapustou jako zamlada!
Nač myslíš?
Hanno Že spánek není řešení! Spánek je jenom příprava. Ze spánku tě vždycky někdo
vytrhne! Vytáhnou tě z postele a postaví do pozoru. Víš, co je nejhorší?
Kai Stát v pozoru, soudím.
Hanno Spát a přitom trpět! Tělesně trpět, mít bolesti ve spánku, Kaji, a nemoci s tím cokoli
udělat! Chtěl by ses probudit, probrat se z těch křečí a říci si, je to za mnou, zlý sen pominul,
už mne nic nebolí! Říci si: už netrpím, to je vrchol štěstí! Ale neunikneš tomu.
Kai Bylo to tak zlé?
Hanno Já nevím! Jiný by to snad lépe snášel, tvůj otec například... Ale já nemám jeho
bohatýrskou povahu, jsem slaboch.
Kai Nejsi slaboch. Jsi tělesně slabý, to je pravda, ale tím silnější jsi člověk.
Hanno Nu, děkuji za poklonu. Znám trochu tu tvou logiku, ale svět se řídí jinými zákony...
Není to hrubá síla, nýbrž něco, čeho je ta síla jen ztělesněním, ale ne pravdivým ztělesněním,
Kaji, nýbrž maskou!
Kai Ano, síla je maska.
Hanno I to je zjednodušené! Je to všechno ještě trochu jinak, komplikovanější, a ovšem
záludnější. A víš proč? Protože svět se může vyvinout desaterým způsobem, může se
vyvinout do zcela rozdílných podob, a na konci každé té podoby světa si lidé řeknou, to jsme
rádi, že jsme na světě, který se vyvinul právě takhle, ani za nic bychom nechtěli, aby se
vyvinul jinak a my nebyli!
Kai To je dost dobře možné. Ti, kteří přežijí, si nejspíš něco takového řeknou, ale co to mění
na naší situaci?
Hanno Ano, máme jen jednu jistotu: tu bažinu kolem! A nejhorší ze všeho bylo, že v tom
deliriu, když jsem umíral, jsem to bahno cítil v ústech... Chceš ho vyplivnout, vysoukat ze
sebe, ale nejde to, sliznice se ti loupe z jazyka spolu s těmi černými plivanci a narůstá,
narůstá... A nemůžeš se probudit. A není to sen.
Kai Můj ubohý Hanno!
Hanno Neříkám to, abys mne litoval.
Kai Vím. Ale chci to slyšet!
Hanno Jsi také první! Všichni až dosud mne okřikovali, kdykoli jsem o tom začal... Ale
nechme to být!
Kai Potřebuješ si ulevit, Hanno, povídej!
Hanno Ne, už to nepotřebuji.
Kai Zato já ano! A neulevím si, dokud nebudu vědět všechno, čím jsi prošel na té cestě až do
chvíle, kdy jsi zaslechl můj hlas!
Hanno Hlas hraběcího otrhánka!
Kai Hraběcího otrhánka?
Hanno Tak ti říkaly naše ženy... Teta Tony a sestřenice, ale maminka to nikdy neřekla, i když
to říkávaly před ní.
Kai Tak já jsem hraběcí otrhánek? Ale to je veselé!
Hanno Proto ti to taky říkám.
Kai Jsi hodný! A tvá matka že to neříkala?
Hanno Ne.
Kai A proč ne, když je to tak veselé?
Hanno Protože je smutná.
Kai A co ještě o mně říkaly?
Hanno Že když jsem skonával a ony už myslely, že jsem opravdu v posledním tažení...
Kai Ale nebylo poslední! Teď nás čeká jiné tažení, Hanno!
Hanno Kéž bys měl pravdu! Mám pokračovat?
Kai Ovšem!
Hanno Ten hraběcí otrhánek se vedral do domu, odstrčil lokaje u vchodu, odstrčil lékaře u
dveří, rozrazil ženy u mého lože...
Kai Byla to má nejhorší chvíle!
Hanno Cítil jsem na ruce tvé slzy, Kaji... To mne vrátilo zpátky, a tvůj hlas, ovšem, tvůj
hlas... Tvůj hlas především! Cesta, po níž jsem kráčel, byla černá a horká jako samo peklo.
Kai Přece jen můj život nebyl marný!
Hanno Ty slzy byly studené. Bodaly mne do hřbetu ruky a zdálo se mi, že jen jen dopadnou
na mou kůži, odpaří se okamžitě, jako by je nikdo nebyl vyplakal!
Kai A pak jsi šel po té cestě zpátky! Ale co všechno tomu muselo předcházet, můj ubohý
Hanno!
Hanno Zpočátku, když nemoc začíná, cítíš jen podivnou rozmrzelost, ale ta nemizí a narůstá
až do ochablosti, která tě naplňuje zoufalstvím. Zmocní se tě malátnost a neurčitá bolest
zasáhne svaly a šlachy, žaludek odmítá přijmout sousto. Chce se ti spát, velmi spát, ale spánek
je neklidný, mělký, úzkostný a neosvěží tě... Mozek je tupý, zahalený do mlhy a zmocňuje se
tě závrať. Občas ti bez zvláštní příčiny teče krev z nosu.
Kai Ubohý Hanno, cos musel vytrpět!
Hanno Během druhého týdne zmizí bolesti v hlavě a v údech, ale závrať je teď větší a v uších
se ti ozývá takové hučení a šumění, až to způsobuje téměř nedoslýchavost. Výraz tváře prý
zhloupne, nevím, neviděl jsem na sebe. Ústa zejí otevřena, oči jsou zastřeny a bez účasti.
Vědomí je zatemněno; zmáhá tě spavost a často upadneš do jakési olověné zmámenosti, ale
nevyspíš se, neodpočineš si... V přestávkách mezi těmito stavy hlasitě blouzníš, ale je to jen
blábolení, asi jako když umíral můj otec po mozkové mrtvici. Jsi nečistý a odporný. Nejhorší
ze všeho jsou dásně, patro, jazyk... Ta načernalá hmota, která otravuje okolí morovým
puchem, zatímco ležíš s nadmutým břichem a bez hnutí na zádech.
Kai Proč mlčíš? Řekni všechno!
Hanno V třetím týdnu tvá slabost vrcholí. Jsi tichý a nikdo neví, zda se tvůj duch propadl do
nicoty, nebo jestli prodlévá v dalekých, hlubokých snech, o nichž nedává zvěst jediný zvuk a
jediné znamení. Tvé tělo je necitlivé. To je doba, kdy se rozhoduje o všem.
Kai Už se rozhodlo! Jsi zpátky!
Hanno A pak – uslyšíš hlas! Každý ho uslyší, říkají. Dorazí k tobě tvrdě a svěže, ovane tě
jako vánek na horké cestě, po které se ubíráš kupředu, do stínu a chladu a kde tušíš mír.
Člověk uslyší jasné, jakoby potměšilé vybídnutí k obratu. Vzkypí-li pak v tobě pocit
povinnosti, odvahy a lásky k tomu posměšnému, pestrému a brutálnímu ruchu a kolotání,
které jsi nechal za sebou, potom, Kaji, jakkoli daleko jsi zabloudil na té horké černé stezce,
vrátíš se a budeš žít.
Kai Jak podivně mluvíš! Je to jako pohádka z bratří Grimmů a stokrát horší, je to jako
přízračný, děsivý sen.
Hanno Jenže tohle nebylo jako, tohle byl skutečný, opravdový, olověný sen!
Kai Ano, sny jsou skutečné! Někdy se v noci probudím a mám pocit, že jsem měl něco na
dosah, něco tak důležitého, že bez toho ani nejde žít, ale nevím, co to bylo, a usnout už
nemohu.
Hanno Já to měl na dosah, Kaji.
Kai Můj ubohý, útlý, dobrý Hanno!
Hanno Můj hraběcí otrhánku!
Kai Ale Hanno, úplně jsem zapomněl, že jsi po cestě unavený, uprášený, promiň mi to...
Aspoň že na té omeletě sis pochutnal! Zatopím pod kotlem a přineseme vanu, ó, to bude
homérská lázeň pro mého přítele!
Hanno Uvykl jsem špíně, Kaji, během své nemoci. Už nejsem ten čistotný patricij, jakým
jsem býval, už ani v téhle věci nepřipomínám otce!
Kai Kterého myslíš? Tvého, či mého?
Hanno Chcha, přirozeně svého!
Kai Pravda, můj otec se nedokáže ušpinit! Potři ho sazemi a hnojem, nic nezaznamenáš! Je
totiž hrabě!
Hanno Chcha. Vždy jsem obdivoval tvůj humor!
Kai Ten humor čerpám z tebe, Hanno!
Hanno A já se díky tobě podruhé v životě směji!
Kai A kdy ses poprvé smál?
Hanno Když jsem seděl na kúru vedle pana Pfühla a díval se shora na ten zbožný dav, na
otce, matku, na tetu Tony... ale ta nijak zvlášť zbožná nebyla, však víš... A když pak dozněl
Palestrina v těch nejmenších výklencích chrámové lodi a pastor Tiburtius začal po efektní a
citlivě zařazené pauze kázat, řekl pan Pfühl polohlasem, aniž na mne pohlédl, bože můj, není
ten pastor hloupý? A já se smál, potichu ovšem, protože příště by mne na kúr nebyli pustili!
To bylo osvobodivé, Kaji, nesmírně osvobodivé!
Kai Když nakopneš pastora do zadku, je to vždy osvobodivé!
Hanno A tohle někdo udělal?
Kai Můj otec přece, a ne jednou!
Hanno U toho bych chtěl být, to bych rád viděl na vlastní oči!
Kai Vždyť říkám, už dávno ses měl k nám nastěhovat!
Hanno Pan Pfühl hleděl do stropu s úsměvem od ucha k uchu a já v té chvíli věděl, že pravdu
má hudba, ne církev, že pastorovo kázání je profanace toho nejvyššího, co člověk má, a
protože to je hudba, ne kázání, co nám přináší dobrou zvěst, má pravdu maminka, ne otec,
protože v životě to opravdu nechodí jako v muzikálu, a že mám pravdu já, ne otec, když
improvizuji na klavíru, ne otec, který mne bere do skladišť a do přístavu a posílá mne na ty
odporné tělocvičné hry, které jen moří ducha, aniž by tělu čímkoli prospěly!
Kai Vždycky jsem nenáviděl tu jejich turnerskou disciplínu, ne snad kvůli pohybu a námaze,
těm jsem na našem „statku“ uvykl až dost... Ty máš manžety i dnes čisté, já nemám žádné
manžety, protože jsem je ušoupal o řepu a chlévská vrata, a moje ruce, však se podívej... Nic
nového, pravda? Ale svým způsobem je to nové, Hanno, ta špína je čerstvá, dnešní, ne z doby,
kdy jsme ještě chodili do gymnázia!
Hanno Dovolíš-li tedy, vykoupám se.
Kai Ale ovšem, voda už bude teplá. Jen ještě vanu... Doufám, že z ní nepije kráva? Aha,
pomůžeš mi?
Hanno Nemusíš ji vymývat, Kaji, kráva z ní nepila! A i kdyby, co je na tom zlého? Ale
mohu-li tě požádat, odrhneš mi záda?
Kai Rýžákem?
Hanno Zkus to a uvidíš, co ze mne zbyde!
Kai Vskutku, Hanno, mnoho z tebe nezůstalo! Jsi ještě vyzáblejší, než jsi býval na plovárně
při našich slavných „tělocvičných hrách“.
Hanno Na kterých jsi tak skvostně prokousl Möllendorpfovi stehno!
Kai To byla má útěcha, když mne držel pod vodou! Že neumřu nadarmo, chápeš?
Hanno Nikdy mne nenapadlo, že prokousnout někomu stehno může být smyslem života.
Kai Ne „někomu“, ale nepříteli mého přítele! Pro přítele stojí za to riskovat nějakou tu
nakládačku, protože proč bychom jinak byli na světě? Museli bychom umřít samou hanbou!
Hanno Chtěl bych se tě taky někdy zastat, Kaji. Riskovat pro tebe „nějakou tu nakládačku“!
Kai Ještě budeš mít příležitost. Tehdy na plovárně jsem už viděl zeleně, ano, myslím, že ještě
budeš mít příležitost!
Hanno Zeleně jsem při tělocvičných hrách viděl mnohokrát, Kaji, ale nikdy se mne krom tebe
nikdo nezastal! Ani učitel tělocviku ne, který přec měl dozírat na naši bezpečnost.
Kai Ó, „pan Fritsche“ a ten jeho věčný pivní zápach! Upocený Fritsche, první mezi šikanéry!
Kdyby mi stál za to, šel bych ještě teď za ním na tu jeho „plovárnu“ a řádně ho vymáchal v té
mochně husí a čůránkách i s tím jeho pivním pupkem!
Hanno To není nutné, Kaji, zastal ses mne už přece!
Kai Ale jen jednou! Odčinit se má každá křivda!
Hanno Ach ne, Kaji! To by násilí na světě nikdy neustalo! Podáš mi osušku?
Kai Na to ovšem násilníci čiperně spoléhají! Oni nás nenáviděli, Hanno!
Hanno Já vím. Mohu použít tvůj župan?
Kai Jestli se ho neštítíš... Ale je otcův, ne můj.
Hanno Tvůj otec nosí župan?
Kai Pravda, už ho neměl pár let na sobě... Nelekni se, až snad půjde z koupelny nahý!
Hanno Není zas tak špinavý a ztvrdlý je jen místy! Abych pravdu řekl, Kaji, víc jsem se štítil
otcovy čistoty nežli županu tvého táty!
Kai Je to ve všem všudy hraběcí špína.
Hanno Jsi vtipnější než sám velký Edgar!
Kai Viď, že ano? Myslím: taky ti připadá, že Poe se vysmíval čtenářům a vůbec lidstvu?
Myslím v povídkách, kdežto jeho verše... Téměř je nemohu číst, Hanno, z Havrana mi běhá
mráz po zádech!
Hanno Nevěděl jsem, že jsi takový strašpytel! Vyleká se havrana!
Kai A ty, Hanno? Máš rád Havrana?
Hanno Nikdy jsem ho nečetl. Poslední báseň, kterou jsem četl, byla o tom zlém mužíčkovi v
čítance.
Kai Měl bys číst básně, Hanno! Takový Heine například...
Hanno Nebyl ten Heine žid?
Kai A tobě to vadí?
Hanno Ani v nejmenším. Ale jiným by to mohlo vadit!
Kai Ach, co je nám do jiných! Tuhle jsem přinesl domů kompletního Heina, někdo ho
vyhodil na smetiště.
Hanno A neviděl tě při tom nikdo?
Kai To nevím, byl jsem tak nadšený ze svého nálezu, že jsem si ničeho kolem nevšímal!
Počkej, kde jen já ty knihy mám? Už vím, otec si je odnesl.
Hanno Tvůj otec čte básně?
Kai Ale ne, jenom nemohl usnout, tak si je odnesl k sobě do ložnice.
Hanno A to bylo první setkání hraběte Möllna s poezií!
Kai Možná nás ještě překvapí? Když jsem byl malý, vymýšlel mi takové říkánky, takové
hlouposti, pracovali jsme na zahradě a tu se otec narovnal v zádech, prohnul se v kříži,
podíval se k nebi a řekl: Kai je jenom malý hrabě, unese však velké hrábě! Pak se zas naklonil
nad záhon a kypřil a plel a už neřekl nic, dlouhé hodiny nic.
Hanno Můj otec po mně vyžadoval, abych recitoval na rodinných oslavách, to byla hrůza!
Sto let firmy, otcovy narozeniny... Nedostal jsem se za první dva verše!
Kai To jsi byl tak nervózní? Selhávala ti paměť?
Hanno Ale ne, on mne pořád přerušoval! Jednou jsem špatně stál, podruhé jsem mluvil moc
potichu, potřetí se mu nelíbil přízvuk.
Kai Nevěděl jsem, že tvůj otec byl takový odborník na poezii!
Hanno Ano, pamatoval si dobře, jak recitovali na besídkách, když ještě chodil do školy.
Kai To je ovšem kvalifikace! A jak to dopadlo?
Hanno Rozbrečel jsem se, otec se nazlobil, vyčetl mi holčičí způsoby, a že ze mne nic
nebude, vstal a odešel.
Kai A teď je nic z něho i z celé jeho stoleté firmy, kdežto tys jedním z nejbohatších dědiců
v království dánském! Člověk by do tebe neřekl, žes býval takový uplakánek!
Hanno Nejde o to, zda pláčeš, nebo nepláčeš, Kaji.
Kai Ale já vím! Jak bych to mohl nevědět? Když nemáš slzy, je to přec daleko horší. Myslíš,
že já nikdy neplakal?
Hanno Ale tys plakával zlostí!
Kai Ano. Jaký je v tom rozdíl? Kde je křivda, tam jsou slzy! Je to až příliš jednoduché!
Hanno Ano, až příliš jednoduché. Mohu ještě dostat čaj? Ten samovar mi připadá
povědomý...
Kai Ano, odnesl jsem si ho od vás na památku!
Hanno A on ten hraběcí otrhánek i krade?
Kai Hodně pro mne znamenal, dokonce jsem mu předčítal svou povídku o
Buddenbrookových...
Hanno A co na ni říkal, pan kritik Samovar?
Kai Vždy mne upozornil, kde dělám chybu v kompozici a psychologii postav, je to na slovo
vzatý odborník... Však také s Buddenbrookovými něco prožil?
Hanno Otec ho koupil spolu s cigaretami přímo z ruské lodi. On hodně kouřil, však víš, malé
ostré ruské cigaretky, papirosy jim Rusové říkají.
Kai A ty z jeho zásob!
Hanno Ani mi to nechutnalo, vlastně jsem si nikdy na ničem nepochutnal... A že nám doma
předkládali lahůdky! Jen jednou, v přístavu, mi Hansi, jeden starý dělník, nabídl syreček, a
víš, co si myslím? Že jsem ho okoštoval jen proto, že se nad ním otec ošklíbal!
Kai Ovšem, patricijové nejedí syrečky! To jsi ho asi zklamal, Hanno!
Hanno V kočáře jsem na něho nesměl promluvit a doma jsem si ze všeho nejdřív musel
vyčistit zuby!
Kai Haha, tihle patricijové.
Hanno A co je špeková polévka, víš?
Kai Co by, vyvaří se kůže ze špeku a naháže se zelenina.
Hanno Tak to možná děláte vy na vašem statku, ale špeková polévka v tohle kraji je tradiční
lidová krmě, teta Tony ji jednou políčila na jakéhosi velmi tlustého pastora!
Kai Recept je také z bratří Grimmů?
Hanno Základem je hovězí vývar! Povaří se kysané zelí, a pak tam namícháš kompletně
všechno, co zrovna máš, celý oběd: šunku, brambory, kyselé švestky, sušené hrušky, karfiol,
hrách, boby, řípu a jiné věci, taky ovocnou šťávu, abych nezapomněl, ta je důležitá!
Kai Mému otci by tvá polévka určitě chutnala.
Hanno Zato pastor odešel o hladu, nic dalšího se pak už totiž nepodává! Ani nemůže, když se
všechno nahází do jednoho kastrolu!
Kai A tvá teta to snědla?
Hanno Pár lžic pozřela, to jí musím uznat!
Kai A ty?
Hanno Já nejídal s pastory! Ale nechutnalo to jistě hůř než vánoční krocan! Abys rozuměl:
nadívaný krocan byl u nás čtvrtý chod, a to už bylo za trest! U stromku všichni jen funěli.
Kai Já dostával k vánocům záplaty na kalhoty.
Hanno Ach, ty tvé záplaty! Řekni, nikdy ses za ně nestyděl?
Kai Byly to hraběcí záplaty a byl jsem na ně jaksepatří hrdý!
Hanno Nevěděl jsem, že si tak zakládáš na šlechtickém titulu.
Kai Ale vůbec ne! Byla to taková hra, jako celá ta maškaráda s Ježíškem. Však hle, tu máme
skutečného hraběte! Dobré odpoledne, tatínku, jak jste se vyspal?
Hrabě Mölln Vůbec jsem nespal! Hledal jsem pušku!
Kai Nač potřebuješ pušku?
Hrabě Mölln Půjdu na kachny.
Kai Ale není sezóna, tati! Jsou hájené!
Hrabě Mölln Na svém pozemku si hájím, kdy sám chci! A také střílím, kdy chci! Létají mi
do rybníku a budu je střílet, ale jen samečky, pokud tě to uklidní!
Hanno Vy máte rybník?
Kai Taková louže je to, ale k tělocvičným hrám by bohatě stačila! Tatínku, přijel k nám na
návštěvu Johann Buddenbrook, můj přítel! Pobude u nás několik dnů, Hanno, znáš mého
otce?
Hrabě Mölln Těší mne, pane senátore! Chodíte rád na kachny? Kaji, nevíš, kde mám tu
pušku?
Kai Měl jsi ji u postele, tatínku. Nezapadla za pelest?
Hrabě Mölln Podívám se. A ty se postarej o pana senátora!
Kai Není žádný senátor, tatínku.
Hrabě Mölln Tak prozatím, chlapci! Jsme dohodnuti na těch kachnách? Odcházíme časně, za
rozbřesku! Kaji, nevíš, kde bych mohl mít svou pušku?
Kai A takový to býval bohatýr! Viděl jsi ho? Ta zádíčka, ty nožky jako hůlky! Myslím, že už
ani tu pušku neudrží!
Hanno A trefí?
Kai Trefí i poslepu... Pokud udrží pušku!
Hanno A udrží?
Kai To uvidíme, až ji najde.
Hanno Co uděláš, promiň mi tu otázku, až jednou zemře?
Kai Není co promíjet. Člověk žije a umírá. Ty to snad musíš vědět?
Hanno Ale je to přece jen otec, a to je něco jiného.
Kai A tvůj otec – to bylo něco jiného?
Hanno Můj otec, to bylo pořád to stejné. Oddrobování, oddrolování, větrání, chátrání...
Chátrání zdiva, chátrání zevnitř, které se až na poslední chvíli projevilo prasklinou ve zdi,
prasklinou v zubu... Náš život, Kaji, určoval zákon kazu!
Kai Ach, ten určuje život celé země! Ale řekni, proč ses nad rakví svého otce smál?
Hanno Ne nad rakví, Kaji, špatně si to pamatuješ. Nad rakví jsem se jen ošíval a rozhlížel,
odkud přichází ta podivná vůně, už jsem ji jednou cítil, když umřela babička, a neuměl jsem si
to dát dohromady, až mi došlo, že to je mrtvé tělo potřené balzámem a do toho vůně věnců,
potom už mi to tolik nevadilo, a když mne teta Tony objímala, líbala a litovala, docela rád
jsem si s ní zaslzel... Ale smál jsem se až druhý den zvečera, psali jsme adresy na obálky pro
smuteční hosty a já připadl na takové divné jméno, směšné jméno, nebo mi aspoň v tu chvíli
připadlo směšné, a neudržel jsem se. Všichni byli jaksepatří zděšeni, ale já nechápal, jak smrt
otce může souviset se směšným jménem, počkej, jak to bylo?
Kai Až otec zemře, prodám statek a půjdu na universitu.
Hanno Do Berlína?
Kai Zbláznil ses?
Hanno A kdo koupí tvůj statek, prosím tě?
Kai To už není má starost. O to ať se postará pan Gosch!
Hanno Gosch? Sigismund Gosch, který se motal kolem prodeje našeho starého domu?
Kai Nu, kdyby se byl „motal“ i kol prodeje toho nového, jistě byste zaň utržili víc?
Hanno To je dost dobře možné, nechtěl jsem říci, že nás okradl.
Kai Makléř musí mít nějaký zisk, pochop to, a já nemohu jezdit po Německu a nabízet
k prodeji zchátralý statek. I tak ho bude pan Gosch nejspíš nabízet jako pozemek.
Hanno A co tady, prosím tebe, může stát? K přístavu daleko, do města neblízko. Chlévy?
Pastviny žádné, vody málo.
Kai To já nevím, snad nějaký hotel! Cestovní ruch se vzmáhá a starý hotel na náměstí už
zdaleka nevystačí. Pokud mohu mít o té věci nějaké ponětí, pan Gosch uvažuje tímhle
směrem, ale určitého neví nic ani on.
Hanno Ano, kupec teprve přijde.
Kai Kupec teprve přijde. Abych pravdu řekl, je mi milejší tenhle typ makléře než každý jiný!
Hanno Ale on přece není žádný „typ makléře“?
Kai Právě proto.
Hanno Jeho romantický vzhled jen mate! Ten jeho širák, povlávající plášť, tvář sevřená
světobolem, než navrhne kupní cenu... Vždyť je to odporné!
Kai Co je na tom odporného? Že se úlisně neusmívá jako jiní?
Hanno A jak jsi k němu vlastně přišel? Proč ses vláčel přes celé město, když máš na cestě
k jeho kanceláři nejméně dva další makléře?
Kai Já k němu vůbec nešel kvůli prodeji statku! Tenkrát mne to ještě ani nenapadlo.
Hanno Ne? A kvůli čemu jsi k němu šel?
Kai Kvůli těm hrám přece, kvůli jeho překladům!
Hanno Ach, tohle! Ale vždyť dosud netiskl jedinou komedii!
Kai Chce vydat až kompletní dílo Lopeho de Vegy.
Hanno Vskutku úctyhodný záměr! Ukázal ti, kolik má hotovo?
Kai Nakonec jsme se k tomu nedostali, sklouzli jsme k našemu statku.
Hanno Ano, to on umí! Víš, co se u nás říkalo? Že nepřeložil nic a jen se holedbá!
Kai Já vím, co se říká o panu Goschovi, vím, že si potrpí na romantické pózy, ale právě proto
jsem k němu šel! Tebe to pobuřuje?
Hanno O nic víc než ty školní řeči o Ovidiovi! Pamatuješ, jak nás mučili latinou?
Kai A „zlatým věkem“! „Tehdy nebylo smrti a bolest nebyla žádná, každý v radosti žil a bez
práce sklízel plody, vedle berana tygr se pokojně na nivách pás´, a motýl, barvami hýře, svá
tykadla k nektaru skláněl, odkud sosákem kosým vypíjel blaho až do dna“... Ten „kosý
sosák“, Hanno, mne dostal!
Hanno V dnešní době to zní obzvlášť odpudivě!
Kai Jednou jsem se zeptal pastora Tiburtia, jak se tygři mohli pást, a víš, co mi řekl? Že to je
nezbadatelné tajemství!
Hanno A Goschův Lope v němčině jakbysmet!
Kai Příště nebudu hloupý a zeptám se až na odchodu, abychom to nezamluvili. A kolik her
jste už přeložil, pane Goschi? Deset? Sto? Nebo všech čtyři sta?
Hanno A jeho knihovnu sis neprohlédl?
Kai Měl tam všehovšudy jeden svazek.
Hanno Ale pak to není knihovna?
Kai Jeden od Lopeho, myslím!
Hanno A copak to bylo?
Kai La Dorotea.
Hanno Dorotea? To mi něco říká... Ano, strýc Kristián ji četl ve francouzštině! Tedy spíš
nečetl, ležela u jeho křesla dlouhé měsíce, a když ji služka uklidila, ani si toho nevšiml.
Kai Tahle byla v originále. Pan Gosch mi vysvětlil, že to vlastně není drama, i když tam
nenajdeš autorskou řeč, nýbrž proč to je román, i když tam autorská řeč není, ale ty jeho
argumenty už jsem zapomněl. Abych řekl pravdu, zaujal mne v první řadě pan Gosch osobně,
a teprve pak jsem se zajímal o všechno ostatní!
Hanno Ale pan Gosch, to jsou především ty překlady! Myslím, jestli opravdu překládá, nebo
zda to je všechno jenom lež a póza!
Kai Právě proto jsem si ho vybral jako literární postavu!
Hanno Ty svěřuješ „literární postavě“ prodej vašeho statku?
Kai Bude vyprávět mou povídku o Buddenbrookových, Hanno, udělám z něho generálního
vypravěče, něco na způsob Henryho Fieldinga, jen s tím rozdílem, že se chvílemi účastní děje,
sice okrajově, ale bude tam i s tím širákem a překlady Lopeho Vegy, o nichž nikdo neví, zda
jsou skutečné, to jsou mé literární plány, Hanno!
Hanno V tom případě mohu být klidný, protože pak se o Buddenbrookových nikdo nic
kloudného nedozví!
Kai A není to nádherné? Vyprávění jako bytostná lež! Všichni to vědí, a přece čtou, aniž tuší,
že spolu s výmysly do sebe soukají i něco navíc, něco podstatného, a to že se nedá vyslovit
obyčejnou řečí, i kdyby to říkal největší filosof naší doby!
Hanno Ano, něco takového by mohlo obsahovat zrnko pravdy.
Kai Viď? Ale musíš mi ještě hodně vyprávět, dost možná z toho bude i román!
Hanno Nevím, co si ode mne slibuješ? Všechno jsou to jen dojmy!
Kai Dojmy? Když jsi seděl na kúru s varhaníkem Pfühlem, to byl jen dojem? Když jsi hrál na
klavír, na harmonium, když jsme spolu hráli loutkové divadlo, to byly jen dojmy? Pamatuješ
na našeho Fausta?
Hanno Ano. Wenn diese Leiche lachen könnte...
Kai Sie würde plötzlich ein Gelächter schlagen...
Hanno Das wir die Toten um das Leben fragen!
Kai To nebyly jen dojmy, příteli, to byla celá pravda, nebo, chceš-li, pravda je dojem, ale
schválně neříkám „jen dojem“, protože to je pravda celá!
Hanno Ale proč se ptát mrtvých na pravdu života?
Kai A na to se ptáš ty? Ty první bys to měl vědět!
Hanno Dobrá, ale co s tím? Což někoho dojmou naše dojmy?
Kai Nechci dojímat, Hanno... Chci líčit, vyprávět!
Hanno Ale jak? Jak to chceš všechno převyprávět?
Kai Právě ústy toho vypravěče, o němž nemůžeš vědět, zda lže, či zda říká pravdu, a co jeho
dojmy vlastně znamenají! Nač myslíš?
Hanno Že je tu ještě jiná cesta, a možná lepší...
Kai A to?
Hanno Ta, o které mluvil pan Gosch: žádný vypravěč!
Kai Žádný? Jako v Dorotei?
Hanno Ano, jako v Dorotei!
Kai Ale jak tam potom vtěsnám ty dojmy?
Hanno Přece skrze řeč postav! Což nevíme o svých dojmech jen proto, že si o nich
povídáme? Že vyprávíme? Když si o nich nevyprávíme, nejsou žádné dojmy! O svých
dojmech si budou říkat postavy tvého románu, tak jako my dva v tuhle chvíli, protože jak
může nějaký makléř vědět, jaké máme dojmy?
Kai Na tom něco je. Protože pokud je to tak, jak říkáš, není vůbec možné napsat román!
Hanno Naopak, teprve pak půjde o skutečný román!
Kai Kam na tyhle nápady chodíš?
Hanno Na smrtelné posteli tě napadne leccos.
Kai Tys přemýšlel „na horké černé stezce“ o literatuře?
Hanno Ne o literatuře, ale o lidech! A ne v agonii, ale až pak, když jsi mi zavelel k obratu. O
babičce, která v agonii mluvila s mrtvými: se svým manželem a s otcem a svou matkou...
Rozpřáhla náruč a vykřikla: Už jdu! To byla její poslední slova.
Kai To zní romanticky! Panu Goschovi by se to jistě líbilo.
Hanno Člověk srůstá se svými představami, srůstá se svými dojmy. Na konci života z něho
zůstává představa a dojem.
Kai Pokud nám ty dojmy vypravuje!
Hanno Babička vyprávěla do poslední chvíle!
Kai Ale také křičela bolestí.
Hanno Ano. Prosila, ať jí proboha dají něco na spaní, ale odmítli. Lékaři i pastor. Prý je
povinností vědy, udržet umírajícího naživu, jak jen to je možné. A víš proč?
Kai Protože je to baví, předpokládám!
Hanno Prý kvůli jeho nejbližším! Aby pro ně zůstal co nejdéle naživu!
Kai Uctivá poklona!
Hanno A nad rakví pak řekne pastor, že skonala v pokoji a s klidnou myslí! Ty bys nepodal
svému otci tišící prostředek, kdyby tě úpěnlivě prosil?
Kai Samozřejmě, že ano!
Hanno Matka říká totéž... Ale co duše, Kaji?
Kai Tropíš si blázny.
Hanno Ano, co mi zbývá? Teta Tony řekla, že kdyby Thomas podruhé umíral, to jako můj
otec, že by mu s čistým svědomím nakapala plnou lžíci!
Kai Pastoři, ti zdatní chlapíci! Ti drží celou medicínu sto let zpátky!
Hanno Podle nich musíš dostat šanci, aby ses protrpěl až k nebi!
Kai Aby ses protrpěl peklem.
Hanno Člověk srůstá se svými představami.
Kai Až z něho na konci života zůstane představa.
Hanno Rozpřáhne náruč a vykřikne: Tu jsem! Jdu za vámi, příbuzní!
Kai A pak už o něm nikdo neví. Jde dál a dál po černé stezce.
Hanno Takový je můj dojem, Kaji! Neříkám, že to byla skutečná cesta.
Kai A kdyby byla skutečná, kam by asi vedla?
Hanno Do říše stínů, do čím dál tím temnějších a hustších stínů, Kaji, do čím dál černější
iluze, Kaji, a teprve až by tma byla úplně černá, až bych neviděl nic, vůbec nic, nic neslyšel
ani necítil, to by teprve bylo skutečné! Ale už bych to nevěděl.
Kai To je krásné, Hanno! To, co mi tady popisuješ, je ráj!
Hanno Právě proto jsem chtěl umřít, chápeš?
Kai Ale pak není třeba se bát smrti?
Hanno Nikdy jsem se nebál smrti, Kaji. Bál jsem se bolesti! Dodnes mám strach z bolesti, ale
ne z bolístek, ty jsou venkoncem příjemné, když si tak ležíš v posteli, všichni se o tebe starají
a ty nemusíš do školy, nemusíš do práce, nemusíš nikam... Skutečné, opravdové, úporné
bolesti jsem se bál, Kaji, jako když ti zubař projede vrtačkou až do kořene zubu!
Kai Tohle všechno bude v mém románu, Hanno.
Hanno I tvůj otec, který nejspíš zase hledá pušku!
Hrabě Mölln Nevíš, synku, kde mám patrony?
Kai Pak se po nich podívám, tati!
Hrabě Mölln Podívej se hned! Ráno odcházím brzy, abych byl na místě včas. Kachny se
probouzejí za tmy!
Kai Dobrá, podívám se po nich! Dopřejte mi ještě chvíli, jen co dopiju čaj.
Hrabě Mölln A nezapomeneš?
Kai Tatínku, už jsem někdy na něco zapomněl?
Hrabě Mölln Kachny se probouzejí brzy, synku, a mohly by odletět za lepším! Pamatuj si
naučení starého otce, jednou se ti může hodit!
Kai Ovšem, budu-li mít pušku a střelivo!
Hrabě Mölln Ano, budeš-li mít nabitou pušku u postele!
Kai K čemu je dobrá puška, když spím.
Hrabě Mölln Dobrou noc, chlapci, a nezůstávejte dlouho vzhůru! Vstáváme před
rozbřeskem!
Hanno Řekni mi – on byl vždycky sám?
Kai Ne, měl svého hraběcího otrhánka!
Hanno Myslím – bez ženy?
Kai Já ti rozumím, Hanno, a odpovím takhle: můj dojem ze života, který jsem až dosud prožil
se svým otcem, hrabětem Waltrem von Mölln, je takový, že nikdy, co má dětská i jinošská
paměť sahá, jsem na našem dědičném statku nezahlédl ženu, vyjma občas nějakou tu služku,
ale žádná u nás nevydržela dlouho! Utvořil jsem si tedy takovou představu, že zůstal věrný
mé matce.
Hanno A kdy vlastně zemřela?
Kai Ještě mi nebylo pět. Nějaká nemoc, soudím, otec mi nikdy neřekl, jaká. Nevím, zda
trpěla, vím jen, že volala ze své komůrky, ale nesměl jsem k ní. Pak byla komůrka prázdná.
Myslil jsem, že odešla do vřesovišť, a vydal jsem se ji hledat. Ztratil jsem se. Otec mne hledal
s našimi psy. Když mne našli, spal jsem na vřesovišti. Byla tma. Nevím, kolik bylo hodin.
Otec vzlykal a nesl mne v náručí domů. A říkal, tolik si pamatuji: Budeme spolu, budeme
spolu! Pořád dokola, celou cestu.
Hanno Odešla do vřesovišť a tys ji hledal, můj malý, ubohý Kaji!
Kai Neměl jsem čas na to, abych se litoval: musel jsem se ohánět, abych obstál! Ano, byli
jsme s otcem spolu, to je pravda... Ale mléko k večeři jsem si musel často opatřit sám! V šesti
jsem dojil kozy, v sedmi letech krávu. Chvílemi jsem litoval otce, ale starost mne od toho
vždy spolehlivě odvedla, musil jsem pracovat! Občas jsem se musel postarat i o něho. Stál
s motykou nad políčkem, a nehýbal se. Slunce zapadalo. Hleděl do soumraku. Vzal jsem ho
za ruku, šel poslušně jako malé dítě. Říkal jsem mu: budeme spolu! A on: ano, budeme spolu.
Seděli jsme u stolu a já mu naléval mléko.
Hanno Ale jak jste vůbec mohli obstát? Jakým zázrakem jste přežili?
Kai Druhý den byl jako vyměněný, pracoval za čtyři, hvízdal na mne a ukazoval orla na nebi,
prozpěvoval si. Ale vím, že navzdory všemu byl smutný. Smutný za maminkou, jednou mi
řekl, to už mi bylo jistě devět, přežil jsem jen díky tobě, Kaji!
Hanno Přežil jsem jen díky tobě, Kaji!
Kai Ano, mám nehynoucí zásluhy před Bohem, v něhož nevěřím, a přijdu za to do nebe, které
neexistuje!
Hanno Pamatuješ se na ni? Vzpomínáš někdy? O dušičkách třeba – chodíš na její hrob?
Kai Nepamatuji, nevzpomínám, nechodím.
Hanno Promiň, že se tak vyptávám, ve škole jsme spolu nikdy nemluvili o těchhle věcech. Ve
škole jsme stále jen kličkovali a před něčím uhýbali!
Kai Ona to nechtěla, Hanno. Odešla do vřesovišť a neřekla mi, kde spí!
Hanno Tak obraťme list!
Kai Nemusíš nic obracet, Hanno, já neuhýbám před bolestí! Bolest je ozvukem pravdy, přítel
básníků! Je to naše pero, výrobní prostředek, chceš-li!
Hanno Proto zřejmě Sigismund Gosch nikdy nic nenapsal!
Kai Jeho historky jsou nicméně roztomilé a já je ve svém románu využiji, i když snad nebude
generální vypravěč!
Hanno A čeho se týkají, ty „historky“?
Kai Tak třeba roku 1848!
Hanno Ale to byla „historie“, žádné „historky“!
Kai Co líčil pan Gosch, jsou spíš historky.
Hanno Tenkrát zahynul dědečkův tchán, pan Lebrecht Kröger.
Kai A copak? Trefila ho dělová koule?
Hanno Trefil ho kámen otevřeným oknem kočáru, když se vracel ze zasedání senátu, to bylo
něco neslýchaného, luza házela po patricijském kočáru kamení, vlastně to byl jen jeden
kámen...
Kai A ten ho zabil? Přímo do hlavy?
Hanno Dostal to do hrudi, což by celkem nevadilo, protože měl na sobě tlustý kožich. Ale byl
starý, rozrušený, prý ho to velmi rozkatilo, říkal strýc Kristián.
Kai Takže umřel vzteky.
Hanno I tak se to dá říct.
Kai Vždyť to říkám – historky! Jediný, kdo v tom všem viděl historii, byl pan Gosch!
Hanno Vidím, že tomu makléři neunikneme!
Kai Chtěl mluvit z balkonu radnice k rozvášněnému davu, představ si! Byl zcela fascinován
revoluční lůzou, že prý viděl nádherné chlapíky v rozhalených košilích a s chlupatou hrudí,
jimž oči žhnuly nenávistí a nadšením! Takhle doslova mi to řekl.
Hanno Sám vypadá spíš jako intrikán, otec jednou řekl, že pan Gosch lituje jen jediné věci, že
totiž nemá hrb!
Kai Hrb? K čemu hrb?
Hanno Hodil by se znamenitě k jeho zjevu, nemyslíš? Vždyť si ho představ: ten zahnutý nos,
povlávající vlasy, bledá tvář a semknuté čelisti, širák, plášť, vypadal docela jako loutka, ano,
loutka vyřezaná z jasanového dřeva, znamenitě by se hodila do mého divadélka!
Kai Zdá se, že přišla chvíle, kdy budeme hrát na loutkovém divadélku hru o panu Goschovi,
revolučním makléři a hrbatém básníkovi! Mohl by úspěšně hrát Mefista, co říkáš?
Hanno Mefista? Nevím, má-li v sobě něco ďábelského, na burze se ovšem znamenitě
vyjímal! Byl to barvitý zjev, jakož i můj otec, o němž kdosi řekl, že je velmi dekorativní
postava. Pan Gosch byl spíše rázovitý, ale oba byli jako figurky z jasanu!
Kai Když vrcholila revoluční vlna a dav hlučel před radnicí, byli pan Gosch a tvůj dědeček
spolu. To je zvláštní náhoda, nemyslíš?
Hanno Měli společnou cestu do senátu, chodili pěšky zadem. Pan Gosch se vždy cestou
přidával k dědečkovi, ale rozhodně nebyli přátelé, ostatně: Buddenbrookové nikdy žádné
neměli!
Kai Ano, to vypadá hodnověrně. Když skončilo zasedání...
Hanno ...které nedospělo k ničemu...
Kai Jak také? Může snad někdo v takové chvíli, v takové vypjaté chvíli hájit s vážnou tváří
stavovský princip? Stejně jim celá ústava byla k ničemu, tak tak nás nepřipojili k Prusku!
Hanno S Pruskem nebo bez Pruska, s ústavou nebo bez ústavy, tady vždy budou vládnout
velkoobchodníci, a jestli jsou nebo nejsou patricijové, je vcelku vedlejší! Víš, jak velký je
rozdíl mezi plebejcem a patricijem?
Kai Ne, to nevím.
Hanno Sto let! Za sto let se z plebejce stane patricij, to je příběh Buddenbrooků!
Kai Když skončilo zasedání, chtěl pan Gosch promluvit k revolučnímu davu, protože se nikdo
nemohl dostat z radnice, tvůj dědeček prý chtěl zavolat pro tchána kočár, ale byli jaksi ze
všech stran obklíčeni.
Hanno A co pan Gosch? Promluvil z balkonu?
Kai Tvůj dědeček prý ho nenechal, jak řekl pan Gosch, takže to je nejspíš pravda, a promluvil
sám, jenže ne k davu, nýbrž s davem, a ne z balkonu, nýbrž se schodů, což je rozdíl, uměl prý
to dobře a znal v davu určité lidi, byli tam i jeho dělníci... Prý: Goschi, promluvím s nimi sám,
umím to lépe s těmi lidmi! Což prý uměl znamenitě a použil k tomu účelu místní nářečí.
Hanno Často jsem ho slýchal v přístavu, v docích i ve skladištích, když jsem doprovázel otce,
ale že bych řeči těch lidí nějak zvlášť rozuměl, nemohu říci!
Kai Vidíš, Hanno, jak chceš rozumět lidem, když nerozumíš jejich řeči?
Hanno Rozuměl jsem jim i bez řečí! Co udělal dědeček?
Kai Vyhlédl si v davu, byla jich tak stovka, prý možná i sto padesát... takže jich nebylo o
mnoho víc než senátorů! Vyhlédl prý si známou tvář, nějakého Karla, a obrátil se k němu,
protože stál vpředu a často se obracel k davu, takže mohl být jejich vůdce...
Hanno „I obrátil se k davu, řka.“
Kai Pan Gosch řekl: „A obrátiv se k davu, pravil.“
Hanno Jistě, ve škole jsme tomu v hodinách němčiny říkali „slohové varianty“!
Kai Slohové varianty? Co ty si nepamatuješ?
Hanno Co neznáme při zkoušení, pamatujeme si zpravidla po celý život!
Kai Po celý náš dlouhý, požehnaný život!
Hanno Také se ti zdá, že jsme žili už hodně dlouho? Že jsme vlastně velmi staří? Starší než
naši otcové?
Kai Ne. Vlastně nevím. Někdy. Snad máš pravdu.
Hanno Ale potom, Kaji, jen přežíváme!
Kai Ale kdo přežívá, ten chce přežít, nemyslíš?
Hanno Nevím. Někdy. Snad máš pravdu.
Kai Takže tvůj ctihodný děd pravil v podání pana Gosche něco v tom smyslu, že „Corle
Smolt, cak tajdu krptaš e trdeš hovyne?
Hanno Co znamená „krptaš“?
Kai Že křepčil, tak se to říká, když má někdo v hlavě! A Smolt mu odpověděl pěkně zpříma:
„Iž, pen konsolt, my tydo nekrpta, ležda rebolucji!“
Hanno Ale k revoluci přece nedošlo?
Kai Ne, díky tvému dědečkovi! Prý se ho zeptal, co požadují, a on prý, že ústavu! Načež ten
Buddenbrook odtušil, že ústavu dávno mají, a Corla Smolt prý řekl: „Tydo budy dvuch!“,
jako že teda teď budou dvě ústavy!
Hanno Iž, Kai, to neby hlupe!
Kai Viď? Jen by se nesměl nechat ohloupit tou „republikou“, protože není republika jako
republika a stavovská ústava nezaručuje volební právo plebsu! Však se tam prý ozývaly
výkřiky jako „všeobecný princip“, „demokracie“, dokonce prý „přineste roští“, takže to
pomalu začínalo připomínat selskou válku, ale tyhle radikální hlasy zůstaly osamocené, a víš
proč?
Hanno Díky dědečkovi Buddenbrookovi?
Kai Spíš proto, že se tam všichni dobře znali! Když někoho dobře znáš, hůř se ti zapaluje
radnice, ve větších městech je to ovšem lepší! Tvůj ctihodný děd jen využil téhle věci a
místního dialektu. Pak převedl řeč na drožku Lebrechta Krögra, tvého ctihodného praděda a
tak dál, patricijského a tak dál, a co bys myslel, že Corla Smolt řekl? „Ijo, pen consolt, ja te
droš patra!“ A dav se rozešel a jeli domů.
Hanno A jestli neumřeli, jedou dodnes!
Kai Ba, Hanno, ta drožka dosud nedojela.
Hanno A pak přiletěl kámen a pradědeček byl v limbu!
Kai Ano, byla to jediná oběť bouřlivého roku 1848, takříkajíc mučedník revoluce!
Hanno Která se nekonala!
Kai Já o svých předcích nevím nic, Hanno! Otec o tom nemluvil. On nikdy nebyl hrdý na svůj
rodokmen, pokud ovšem nějaký máme. Ale říkají, že jsem hrabě, „mladý hrabě“, říkají, tak to
asi bude pravda. Vím jen tolik, že jsme přitáhli odněkud z Pobaltí.
Hanno Ale to už je téměř Rusko!
Kai Rusko, nebo Prusko, v tom není velký rozdíl, ostatně se o tohle území pořád přetahují,
což patrně byla i příčina menší vlny emigrace, k níž se připojil můj hraběcí předek. Ale mnozí
nabyli šlechtických titulů až cestou, polské úřady jim je za patřičný peníz rády přiznaly!
Hanno Takže nejsi šlechtic?
Kai Asi ano, ale nezáleží na tom! Až půjdu na univerzitu, budu si vydělávat kondicemi jako
každý plebejec! Víš, co je zvláštní? Že se tehdy, v roce čtyřicet osm, všichni v jednom shodli,
totiž že volební právo přísluší jen křesťanům!
Hanno Ale to je přece jasné: všichni mají rovné právo přestoupit na křesťanskou víru!
Kai Která je tím nejabsurdnějším náboženstvím, jaké zeměkoule nosila!
Hanno Absurdnější než kanibalismus?
Kai Nu, když se srovnáváš s kanibaly, vždycky z toho vyjdeš dobře!
Hanno Znám ovšem horší případ, než jsou kanibalové!
Kai A to?
Hanno Ateisté! Což nezemrou v zoufalství? Přinejmenším pastor Tiburtius nám takhle,
v sytých barvách, líčil konce ateistů! Žádné slitování s nimi, nýbrž přímá cesta do pekel, a to
není, Kaji, peklo německých osvícenců, to je kanonické peklo, kde oheň žhne a ozývá se pláč
a skřípění zubů!
Kai Zní to pěkně, což o to. Ale kdo by tomu věřil?
Hanno Nevím, ale „Poslední nebešťanka“ určitě!
Kai A to je, prosím tě, kdo?
Hanno Navštěvovala pravidelně „Jeruzalémské večery“ v domě mé velezbožné babičky.
Kai To byla ta, co zemřela v těžkých bolestech, nesmířena s Bohem?
Hanno Právě ta.
Kai A co tvá teta? Co „Tony“?
Hanno Jen jednou ji babička přinutila k účasti, a ona se během první písně zvedla a odešla!
Kai Tvá teta ovšem k něčemu takovému mnoho nepotřebovala.
Hanno Tohle bylo ovšem příliš i na babičku, zpívalo se tam, počkej... „Jsem pravá mrcha
z šibenic a hříchů mrzák pravý“, nebo tak nějak!
Kai Takových věcí jsem byl naneštěstí ušetřen. Nechodili jsme do kostela.
Hanno Proč „naneštěstí“?
Kai Je to přec jen životní zkušenost, a takhle z vyprávění to není ono, i když by se třeba ta
píseň nebo ta tvá... Poslední nebešťanka? Mohla by se hodit do románu, ne?
Hanno To rozhodně ano! Náš učitel náboženství ostatně rovněž.
Kai Náboženství je nádherná věc, nepřestávám nad ním žasnout!
Hanno Pro pana Todtenhaupta nevyčerpatelný zdroj potěšení!
Kai Vlastně si tak docela nezasloužil to své pitomé jméno... Když jsem ho jednou nad ránem
potkal před vinárnou, jen se zaškaredil, stáhl si klobouk do očí, pak se usmál a beze slova mne
minul... Jako že mne neviděl, chápeš? Ve škole nic neřekl a totéž očekával ode mne. Jsi první,
komu to říkám.
Hanno Tys chodil – po těch místech? Jsi rovněž „suitiér“, jako strýc Kristián?
Kai Ach ne, Hanno, kde bych vzal peníze na takové věci?
Hanno A lákalo tě to?
Kai Zpočátku, mám-li být upřímný, dokud jsem o těch věcech jen málo věděl a neviděl jsem
je na vlastní oči... Ano, bylo tu něco, co mne lákalo do nočního města, ale pak, když jsem
uviděl, a hlavně, když jsem uslyšel jejich hlasy...
Hanno Todtenhaupt chtěl prý původně být kazatelem, ale koktal. Musel se vzdát svého snu!
Kai Spíše bych řekl, že ho z pravé cesty svedla náklonnost k světským radovánkám! On se
s kolegy ve sborovně vůbec nebavil... Přezíral je, žil velkopansky, jako – promiň – tvůj strýc
Kristián!
Hanno Strýc Kristián žil jako vydržovaný příživník!
Kai Opravdu? Myslel jsem, že se koupá v lehce vydělaných penězích?
Hanno Pochybuji, že kdy něco vydělal! Utrácel ovšem velkopansky, proto ho také můj otec
držel zkrátka. Pak se začal zadlužovat. Dnes je, jak víš, v blázinci.
Kai Ano. To vím! A ty – věříš na ten jeho „blázinec“?
Hanno Vím o tom, jen co mi řekli. Otec už nestihl jet se za ním podívat, jen teta Tony ho
jednou navštívila, ale ta řekla, že mu je dobře tam, kde je. Nemá peněz nazbyt, aby ho živila,
neřku-li, aby rozhazoval její dědictví!
Kai Pak se nelze divit, že ho manželka nechala zavřít do sanatoria?
Hanno Nevím. Je to prý náramně vypečená ženská, strýc dal své jméno cizím dětem, a to víš,
jak otec byl na rodové jméno háklivý!
Kai Kdyby se držel Todtenhaupta a rodného města, nemusel takhle skončit!
Hanno Myslíš, že Todtenhaupt věřil v Boha?
Kai Věřil v náboženství! Což mu nebylo dobře v lůně luteránské církve?
Hanno Ty ovšem v Boha nevěříš?
Kai Na tomhle statku nebyla otázka po existenci Boha ještě ani nastolena!
Hanno Šťastná to zem, země kanibalů!
Kai Abych byl upřímný, někdy jsme k tomu neměli daleko.
Hanno Ach, Kaji! V naší kuchyni bylo vždy dostatek zbytků, chodili si pro ně různí lidé, ani
chudina to nemusela být!
Kai My nedojídáme zbytky po patricijích, Hanno! Jsme šlechta, nezapomeň!
Hanno Nezapomínám! A nebyly to zbytky, nýbrž netknuté jídlo!
Kai Ani netknuté jídlo po patricijích!
Hanno Ty nemáš rád patricije.
Kai Nemám. Ani šlechtu ne! Jen se to narodí, začne se to roztahovat po světě a hrát divadlo,
jaké je to úžasné, jaké je to vznešené! A holubi jsou to, samí holubi, na které si počíhá kočka!
Hanno Ale já jsem patricijský synek, a tys šlechtic!
Kai Jaký ty jsi, Hanno, patricij? A jaký já jsem šlechtic?
Hanno Jsou přec mezi nimi i dobří lidé?
Kai To ano, tvá teta například, strýc Kristián možná... Ale to právě mate, víš? I kdyby byl
každý z nich ze zlata, všichni dohromady jsou horší než hnůj tamhle na dvoře! Ostatně, hnůj
je potřebný, kdežto oni sotva!
Hanno Takové je tvé přesvědčení?
Kai Takové!
Hanno Co budeš studovat na univerzitě?
Kai Historii! Tam se ještě vždy dá snadněji rozpoznat lež, přinejmenším o Francouzské
revoluci a pruském Fridrichovi!
Hanno A co filosofie?
Kai To slovo nedorazilo na náš statek!
Hanno Ale musíš přec nějak vykládat dějiny? Co si myslíš o Hegelovi?
Kai O Hegelovi? Proč zrovna o Hegelovi?
Hanno Kant, zdá se mi, v Prusku zastaral?
Kai Zdá se. Bismarck si s Hegelem výtečně rozumí!
Hanno I Rusové si s ním rozumějí!
Kai To bude zřejmě ten důvod, proč moji předkové emigrovali z Pobaltí.
Hanno Buďme rádi, že nejsme židé, Kaji, to bychom asi emigrovali každou sobotu!
Kai Židé? Oni dnes udělají žida z každého! Jsi sociální demokrat? Pak jsi žid! Ateista? Žid!
Židé rozšiřují Komunistický manifest! Židé šíří slintavku! Židé ukřižovávají křesťanské děti a
suší z nich na slunci hostie! Až si ta banda vyvzpomene, že jsi žid, Hanno, nic ti nepomůže
germánský rodokmen!
Hanno Jsem z polovice Dán, Kaji! To už bych snad mohl být Germán?
Kai Až zas povedeme válku s Dánskem, nebude ti to k ničemu!
Hanno To máš pravdu... Kam jdeš?
Kai Musím se podívat, co tropí můj hraběcí otec! Někdy to s ním bývá opravdu těžké,
nestačím ho hlídat! Tuhle spal ve stáji místo v ložnici.
Hanno Spěte sladce, pane hrabě, sněte svůj konejšivý sen, svůj sen v maštali! Až se přiblíží
noc, vyjde nad zálivem veliká žlutá luna a k vašemu loži přijde víla z vřesovišť.
Es war ein Graf in Lübeck,
gar treu bis an das Grab,
dem sterbend seine Liebe
ein goldnes Söhnchen gab.
Spěte, hrabě, v maštali, sněte svůj konejšivý sen, svůj sen o víle z vřesovišť! Ona přijde a
položí zlehka na vaše čelo chladivý vánek, ona přijde a ulehne vedle vás a zůstane do
svítání...
Kai Spí jak děcko a ve spánku objímá pušku! V létě ho klidně nechám dospat ve stáji, jen mu
přetáhnu přes záda ovčí kůži.
Hanno On spí vždycky s puškou?
Kai Poslední dobou ano.
Hanno Pravda, ta „poslední“ doba! Nemáš strach, že se postřelí?
Kai Nemá patronu, Hanno!
Hanno Nemá? A jak půjde ráno na kachny?
Kai Nepůjde na žádné!
Hanno Ale chystá se přece na kachny?
Kai Na té naší louži nejsou žádné kachny! Co by tam dělaly? Jen jednou se tam snesl kačírek,
otec ho viděl a od té doby chodí k našemu „rybníku“ na kachny! Těžko říkat rybník něčemu,
kde nejsou ryby. Těžko chodit na kachny někam, kde nejsou kachny.
Hanno A střílet z pušky, když není patrona. Možná je to tak dobře.
Kai V tom se mýlíš, někdy by se puška hodila!
Hanno K čemu, když tu nejsou kachny?
Kai Toulá se tu leckdy všelijaká zvěř!
Hanno Jaká zvěř, Kaji, žije na vřesovištích?
Kai Medvědi.
Hanno Medvědi? Tropíš si blázny? Říkáš „medvědi“, a myslíš něco jiného, pravda?
Kai Nechme to být! Medvěd, nebo opilec, proč bychom si právě dnes měli dělat starosti
s divokou zvěří? Proč bychom právě dnes měli nabíjet pušky? Dnes je tu Hanno, můj mrtvý
přítel Hanno, naděje, která mi zhasla, a pak se rázem rozsvítila!
Hanno Jak smutný máš pohled, Kaji!
Kai Nenech se vysmát: mám takovou barvu očí!
Hanno Je to smutná barva.
Kai Je černá jako mé manžety!
Hanno Já mám oči zelené.
Kai A téměř plavé vlasy jako nefalšovaný poloviční Dán! Dán křížený s Němcem, nádherný
plavovlasý židovský Germán!
Hanno Žertuješ, ale tvůj pohled je přitom smutný.
Kai To kvůli otci, Hanno. Někdy si říkám, čeho všeho by asi zůstal ušetřen, kdyby včas
zemřel!
Hanno Včas? Co myslíš tím „včas“?
Kai Právě dnes! Nebo raději včera.
Hanno Ale...
Kai Vím, co chceš namítnout! Mám ho rád, ovšemže ho mám rád, mám ho rád až příliš! A
právě proto bych mu přál pokojnou smrt!
Hanno Ale vždyť on zemře pokojně, Kaji! Tak pěkně se o něho staráš!
Kai Až poběží přes vřesoviště, moc pokojné to nebude!
Hanno Proč by měl probůh běhat po vřesovišti?
Kai To byl žert. Samozřejmě nikam nepoběží! Kam by běhal?
Hanno Ano, kam by běhal.
Kai Leda snad...
Hanno Co, Kaji?
Kai Ale nic, jen mne tak napadlo...
Hanno Víla z vřesoviště?
Kai Co prosím?
Hanno Ale nic!
Kai Nic?
Hanno Nic.
Kai Když nic, tak nic.
Hanno Nic je vážné téma!
Kai Ano, nádherné!
Hanno Řekneš-li: „Když nic, tak nic“ – to už je přece něco?
Kai To už něco platí!
Hanno Pevný bod.
Kai Záchytný bod pro „něco“.
Hanno Něco je něčím jen díky nicotě.
Kai Něco vyvstává v ničem.
Hanno Je „nic“ hmotné, nebo nehmotné, Kaji?
Kai Možná obojí, možná nic z obojího?
Hanno Pak ale potřebujeme „filosofii ničeho“!
Kai Co potřebujeme, je znát duši ateisty!
Hanno Ale jakou duši má ateista? Je to vůbec duše?
Kai Nevím, ať je to, co chce! Ale my to známe, Hanno.
Hanno A jak to vypadá?
Kai Četl jsi Zeleného Heinricha? Přesně tak vypadá duše ateisty! Je radostná a spravedlivá,
objímá celé lidstvo, protože ji už od ostatních neodděluje věrouka a netíží ji Bůh!
Hanno Bůh není spravedlivý.
Kai Bůh je nespravedlivý.
Hanno Ale nemá snad člověk svobodnou vůli?
Kai To říkají pastoři, aby vyvinili zlého Boha! Bůh je fikce zlých pastorů a svobodná vůle
jejich past na lidi.
Hanno Ale někteří z nich jsou hodní?
Kai A právě ti škodí nejvíc! Je to jako s patriciátem a se šlechtou, všichni dohromady jsou
jedna sebranka, která nestojí ani za tu „špekovou polévku“!
Hanno Dědečkův dům v Kodani je patricijský, Kaji, typický patricijský dům!
Kai Věřím. A proč o tom hovoříš, v tuhle chvíli?
Hanno Ale nic. Jen si tak přemýšlím.
Kai Takže „něco“.
Hanno Je to jen taková myšlenka.
Kai Tak mi ji řekni, tu svou myšlenku!
Hanno Myslil jsem, kdybys souhlasil, a kdyby souhlasil tvůj otec...
Kai Už ani slovo! Vím, kam míříš!
Hanno To bylo rychlé rozhodnutí!
Kai Jaké rozhodnutí? Už cestou k přístavu by ho zabil kámen!
Hanno Nepřeháněj, budou rádi, když oba odtáhnete! Cestou bychom se zotavili u tety Tony,
je to na poloviční cestě.
Kai A otec tam bude spát s puškou a vyhlížet kachny?
Hanno Třeba s puškou, když na tom záleží!
Kai A v noci půjde na záchod a postřelí komorníka, Hanno, ty neznáš mého otce!
Hanno Je tak milý!
Kai Zdá se bezmocný, ale ten démon, který v něm byl odjakživa, v něm stále dřímá a bude
v něm až do smrti. Můj otec plakal jen jednou, Hanno, jedinkrát v životě, tenkrát na
vřesovišti! Ve všech ostatních případech plakali ti druzí!
Hanno Ach ano, ještě si vzpomínám, když jsem u vás byl poprvé... Vlastně jen jednou
jedinkrát, má chůva to víckrát nedovolila, však to byl div, že ji pan hrabě nesešlehal bičem!
Kai Myslel, že je polednice a ty že jsi její úlovek!
Hanno Mínil asi „sociální pracovnici“, dozor z úřadu?
Kai Ne, mínil skutečnou polednici z vřesovišť. Musil jsem mu důkladně vysvětlit, že jsi můj
kamarád ze školy a ta baba že je tvoje garde!
Hanno Ta „baba“ byla nejhodnější z celé rodiny!
Kai Ale nebyla přece z rodiny?
Hanno Služebnictvo patřilo k rodině.
Kai Takže jste ji propustili? To jsou ty „patricijské rodiny“?
Hanno Dostala výslužné.
Kai To se tak dělává – v rodinách! A co strýc Kristián? Ten také dostal výslužné?
Hanno Vlastně ano. Strýc Kristián také. Otec nebyl tak zlý, jak o něm šířil strýc Kristián!
Kai Dobrá, nechtěl jsem nikomu ublížit... Ať je Ida třeba pýcha vaší rodiny, mně to může být
jedno, protože jsem nikdy žádného sluhu neměl a nebudu mít!
Hanno Můžeš ho mít, Kaji, a tvůj otec může mít svou vlastní pečovatelku, pokud... budete-li
tak hodní a laskaví, tak moc hodní, tak hrozně laskaví... Byla by to obrovská úleva i pro tebe,
Kaji!
Kai Mlč, Hanno! Jsi nejhodnější člověk, jakého znám, ale s tím sluhou to už nikdy neříkej!
V mém světě nejsou sluhové, v mém světě nechci žádné sluhy! O tátu se postarám sám. A
budu-li někdy, nedej Bůh, v Kodani... to se jen tak říká, Hanno, „Bůh“ se jen tak říká –
podivné slovo! Pak si na dveře dám zase tu ceduli, co táta kdysi vyvěsil na bránu statku!
Hanno Ach, ta vaše cedule! Co na ní vlastně stálo?
Kai NIC NEKOUPÍME, NIC NEPOTŘEBUJEME A NA NIKOHO NEJSME ZVĚDAVÍ!
Hanno Mohl by tam také napsat: SLUHŮM VSTUP ZAKÁZÁN!
Kai To už by mohl rovnou zakázat vstup patricijům!
Hanno Nebo šlechtě! ŠLECHTICŮM VSTUP ZAKÁZÁN!
Kai PASTORŮM VSTUP ZAKÁZÁN!
Hanno BOHU VSTUP ZAKÁZÁN!
Kai PRUSKÉMU KRÁLI VSTUP ZAKÁZÁN!
Hanno Proč jenom pruskému? Zakážeme přístup všem monarchům!
Kai Ano, už dost! Už mne z toho bolí břicho! To je, Hanno, vlastně celá ústava na dveřích do
jediného pokoje!
Hanno Ústava na dveřích Třinácté komnaty.
Kai Znáš tu pohádku, Hanno?
Hanno Ida mi ji kdysi četla.
Kai A vzpomeneš si, co bylo v Třinácté komnatě?
Hanno Už se nepamatuji. Nějaký poklad, myslím, zlatý poklad...
Kai To nebylo zlato – to byl Bůh! To zářil Bůh a našla ho tam malá holčička.
Hanno Bůh? Ale tomu jsme přece zakázali vstup?
Kai Přesně tak! V naší komnatě je něco jiného.
Hanno A to?
Kai Svoboda přece!
Hanno Kterou střeží zchudlý šlechtic s puškou bez patrony!
Kai Přesně tak.
Hanno Ale ta komnata, Kaji, je v Kodani!
Kai Ach, nechme už toho, to všechno jsou zbytečné řeči. Možná jednou, až to tady prodám,
zajedu do Kodaně za svým přítelem Johannem Buddenbrookem... Ale dřív ne, odpusť, dřív to
nebude možné!
Hanno Neměl bys jít na historii, Kaji, to k ničemu nevede! Měl bys jít na práva!
Kai Snad v Berlíně?
Hanno V Anglii! V Anglii se ještě dá studovat právo, však víš, co myslím: naše 13. komnata!
Až prodáš statek, budeš mít dost peněz na cestu do Kodaně i do Londýna!
Kai Prodám-li ho.
Hanno Romantický makléř prodá cokoli.
Kai Ano, ale za kolik?
Hanno A nebude-li to stačit, dědeček ti půjčí, jen půjčí, Kaji, a mohl bys pak pracovat v jeho
firmě, v Kodani jdou obchody jinak než tady v tom závětří, dědeček má jistinu dva miliony,
ale ne v markách, příteli, nýbrž v tolarech!
Kai Ty ses nějak rozohnil! A kolik to je, v těch tvých „tolarech“?
Hanno Vynásob si marku třemi.
Kai Tak to máme hnedle šest milionů! Za takovou „jistinu“ se ovšem může celá rodina dostat
až na kraj světa, bude-li třeba.
Hanno Ovšem! Ale to nebude nutné, protože tenhle prušácký duch se do Kodaně nedostane!
Nizozemci také nejsou zrovna od Hamburku, i když jim je stejně špatně rozumět jako našim
dokařům!
Kai Ale kam půjdeš, až „pokrokový duch“ ovládne i pobřeží?
Hanno Nastoupíš na loď a jsi v Anglii! Co je to za hluk?
Kai Opilci táhnou zvracet do polí!
Hanno Vím, co myslíš, a co hledají opilí muži, když táhnou tímhle směrem!
Kai Ano, ty krasavice jim vskutku nezávidím! Jsou příliš levné na to, aby byly bezpečné.
Hanno Přesněji: jsou nebezpečné!
Kai A v tom je naděje, nemyslíš? Na tu bandu, zdá se, platí jen ženská ruka!
Hanno Takovou ohavnost nepřeju nikomu, Kaji!
Kai Ale tohle jsou buršové!
Hanno Ani buršům. Vždyť jim je sotva osmnáct devatenáct, a tohle, co říkáš – ta „ženská
ruka“, to je na celý život! A lepšího člověka z nikoho neudělá.
Kai Z těch neudělá lidi nic, ani radnice s nimi mnoho nezmůže!
Hanno Jsou mezi nimi i – patricijové?
Kai Je to velký hrnec špekové polévky!
Hanno A proč senátoři ten hrnec nevylijí do žumpy?
Kai Protože buršové mají zastání u senátorů ze všech vrstev! Patricijové si ani neumí
představit, že by jejich ratolesti byly taková kvítka! Pamatuješ přece na plovárnu? Tak dlouho
je cvičili v tělesné zdatnosti, až je vycvičili!
Hanno Myslil jsem, že žijeme v republice?
Kai A ta republika prahne po trůnu! Lid je hloupý, ale patricijové, promiň mi to, jsou
nejhloupější ze všech!
Hanno Přeháníš, Kaji, jako vždycky.
Kai Ani v nejmenším! Lid se bojí války, ale patricijové se na ni těší, protože si od ní slibují
zisky. A ty zisky budou jejich zkáza. Tvá rodina, Hanno, to byl jen začátek, slabý odvar,
řidina zkázy – těmhle „patricijům“ nezbude nakonec nic, ani to pobřeží, kam my dva vždycky
ještě můžeme utéct, protože tyhle „patricije“ nikde nebudou chtít! Nebudou to už totiž
patricijové.
Hanno Někdo sem jde, Kaji!
Kai Ach, my o vlku, a vlk přede dveřmi! Ale kde má klobouk?
Hanno Patrně si vyšel v dešti bez klobouku jako tvůj otec.
Kai Ale tenhle nechodí nikdy bez klobouku! Je to Gosch, Hanno!
Hanno Pan Gosch? Jde koupit váš statek?
Kai To nevím. Je možné, že sehnal kupce. Goschi, kde máte klobouk?
Pan Gosch Čert vzal klobouk i tuhle chátru! Dobré odpoledne, pane hrabě! Ale vy máte
návštěvu?
Kai Poznáváte ho?
Pan Gosch To věru nikoli! I když... Není to nejmladší z Buddenbrooků? Ten, co umřel?
Kai Jak vidíte, Hanno žije a je zdráv!
Hanno Dobrý den, pane Goschi!
Pan Gosch Otázkou zůstává, přátelé dobří, jak dlouho nám všem to zdraví vydrží!
Kai Modlete se a doufejte, pane makléři!
Pan Gosch Obojí jsem zkusil, a nebylo to nic platné.
Kai Pak do toho musíte vložit svůj básnický um!
Pan Gosch Ach, pane hrabě, ten je nevelký! Rozhodně nestačí na to, aby oživil mrtvé tradice
a Boha, jak o tom snil otec tady pana senátora!
Kai Že by náš milý „Pámbu“ umřel? A kdy se to stalo? K nám na statek se nic nedonese a
noviny neodebíráme!
Pan Gosch Můj milý hrabě, o těchhle věcech se nepíše v novinách!
Kai A kde tedy? Předpokládám, že to nemáte ze své hlavy?
Pan Gosch Ach, má hlava nestačí už ani na kupecké počty! Když mi někdo srazí širák, víte,
přestává mi to myslet! Můj klobouk skončí v hospodě, a to by ještě byla ta lepší možnost.
Kai Ano, zítra ho někdo najde U nakažených holek a budete mít skandál!
Pan Gosch Tohle skandály nezpůsobuje, však víte... Chodí tam kdekdo!
Kai I básník Sigismund Gosch.
Pan Gosch Ale kde, na to jsem příliš starý! A bez klobouku bych nešel ani k Nakaženým
holkám, a jak se teď jen dostanu domů?
Kai Neříkejte, že jste k nám zavítal jen proto, že jste bez klobouku?
Pan Gosch Začínalo pršet, víme?
Kai Ach ano, zapomněl jsem! Půjčím vám otcův!
Pan Gosch Proboha!
Kai A kupce máte?
Pan Gosch O kupce není nouze, jen o peníze!
Kai Rozumím. Takže žádný kupec.
Pan Gosch Žádný, co by byl ochotný složit částku, kterou požadujete!
Kai A kolik nabízejí?
Pan Gosch O tom bych nerad, v tuhle chvíli, před panem senátorem hovořil.
Kai Před „panem senátorem“ můžete říci cokoli, je můj nejlepší přítel. Je dokonce víc, daleko
víc než nejlepší přítel, je to kus mého já, a kdyby zázrakem neobživl, opravdu nevím, jak
dlouho bych se ještě po tom zatrackaném světě potácel!
Pan Gosch Lepší než nejlepší – originální metafora! Nebo snad nějaká nová gramatika?
Kai Mám také jednu metaforu – nová gramatika by tady byla zatraceně zapotřebí!
Pan Gosch Dovolte otázku: jak může být zapotřebí něčeho, co je „zatracené“? Nejste vy
nakonec ateista, pane hrabě?
Kai Právě to, pane Goschi!
Pan Gosch Ach, tahle osvícená šlechta! Nevěří v Boha, a pak se diví, když jim lid podřezává
hrdla jako husám!
Kai Lid věřil v Boha, ale to mu nezabránilo, aby vypaloval kláštery.
Pan Gosch Ano, to musilo být nádherné! Ti rozzuření, nemytí chlapi v rozhalených košilích a
s pochodněmi, ty selky s velkými hýžděmi a náručemi plnými slámy! Prchající, kvílející
popové! Revoluce! Rajská hudba! Marseillaisa!
Kai Jestli nepřestanete zpívat, uslyší Marseillaisu až U nemytých holek!
Pan Gosch U nakažených, chtěl jste říci.
Kai U nemytých jako u nakažených! Mám takový záměr, pane Goschi, jak to říct? Malý
osvobotitelský záměr, k němuž by ty nakažené holky dobře posloužily! Aspoň budou
k něčemu dobré.
Pan Gosch Zas nějaká metafora?
Kai Žádná metafora! Biologické nálože, jestli mi rozumíte...
Pan Gosch Ale to by se dalo zařídit! Můj přítel, doktor Multsch, dozorce těch holek, by
dokázal něco takového vyšlechtit jedna báseň! Jdu do toho s vámi, hoši! To bude nádhera, až
buršové potekou dveřmi z nevěstince!
Kai Až úplně vytekou, pane makléři, to teprve bude nádhera!
Pan Gosch Třeba mi pak vrátí i můj klobouk?
Kai Ale fuj, vy byste si ho ještě dal na hlavu?
Pan Gosch A vy ne? Pak to ovšem bude první pokrývka hlavy, kterou by Kai hrabě Mölln
nevložil na hlavu! A že jsem tady už viděl lecjaké věci!
Hanno Už zase zpívají! Že by se tak brzo vraceli?
Pan Gosch Ale ne, to jde druhá partička! Protože holek zas není tak moc. Kamarádství,
víme? Příště půjde jako druhá ta první parta a ta druhá půjde první, jednou větou: ty nálože
jsou zálohované a působí spolehlivě!
Kai Bůh je náš spojenec! Ať žije mrtvý Bůh!
Pan Gosch Už taky začínáte? Mně tahle „filosofie“ nesedí a Kantovi by se také nelíbila!
Hanno „Náš filosof Kant“ – pamatuješ, Kaji?
Kai Kdo by zapomněl na ředitele Wulicka? Kdo by zapomněl na toho starozákonního
Jehovu? Na ten postrach školních tříd i školního dvora? Kde ten se zjevil, pane Goschi, dav
zaraženě umlkal. A když odešel, panovalo ticho.
Hanno Nevychoval snad právě on z našich spolužáků burše?
Kai Wulicke byl jen kapka v moři, malá, ke všemu ochotná kapka.
Hanno Nakažená kapka nakazí celou studnu!
Pan Gosch V tom máte ovšem pravdu, vyprávěl mi o tom přítel Multsch! Ten tyfus tenkrát,
pane senátore...
Hanno Já nejsem senátor, pane Goschi.
Pan Gosch Ovšem, ale přece jste se nenakazil dobrovolně?
Hanno Já se nakazil dobrovolně, pane Goschi!
Pan Gosch Chachá, jaký jste najednou vtipný, co jste vstal z mrtvých!
Kai Jak by ne? Zmrtvýchvstání je ten nejlepší vtip!
Pan Gosch Ano, tuhle průpravu jsem rovněž absolvoval, a to celoživotně! Myslím
katechismus, samozřejmě.
Kai Wulicke míchal dohromady Kanta se zmrtvýchvstáním, až se z nás kouřilo! Monarchie
pro něj byla „svoboda o sobě“, věřil byste tomu?
Pan Gosch Až příliš „o sobě“, řekl bych! On byl přece Prušák?
Kai Ano, povolali ho z Berlína brzy po roce 1871, kdy odešel do důchodu starý ředitel! Čímž
udělali z příjemně ospalého gotického kláštera vojenská kasárna – ústřední topení, koupelny,
prostě pokrok!
Hanno Pokrok a šikana.
Kai A první mezi šikanéry – ředitel Wulicke!
Hanno Věřil byste, pane Goschi, že ten člověk uměl říci vtip, a když se někdo zasmál,
rozzuřil se k nepříčetnosti?
Pan Gosch Starozákonní typ – starozákonní vtip! To se mi povedlo, musím si to
poznamenat... Já teď píši dramata, víte, pane hrabě?
Kai Já bych spíš řekl, že ten Jahve ani nevěděl, že se mu nějaký vtip povedl!
Pan Gosch To je dost dobře možné, však také Jahve nikdy nevtipkoval!
Kai Což je ovšem trapné!
Hanno Což je tragické.
Pan Gosch Ale ovšem, přátelé! Bible, to je souhrn mnoha a mnoha tragédií, pokud se tomu
ovšem nesmějeme, ale to zatím dokáže málokdo!
Kai Jak také, když se to tam hemží vyvražděnými městy?
Hanno Možná právě tohle je náboženstvím buršů! Ale je to pak ještě křesťanství?
Pan Gosch Ale ovšem, pane senátore, jen si přečtěte Zjevení svatého Jana! Čím se liší od
vyvraždění Jericha? Jen tím, že tahle genocida teprve proběhne, ale že to máme všichni tři
napřed spočítané, to považujte za tak jisté, jako že se Gosch jmenuji!
Kai Měl byste se hledět rychle dát na pokání, pane Goschi, než vás zcela pohltí nákaza!
Pan Gosch Nejlepším prostředkem proti téhle nákaze je humor, pánové! Znáte tuhle
anekdotu? Kohn si v restauraci objednal vepřový řízek a Roubíček se naň osopil, že takhle
nepřijde do ráje! A Kohn na to, z nás dvou, Roubíček, nepřijde do ráje žádný, a Roubíček prý,
jak to? Já přikázání zachovávám! A Kohn: já nepřijdu do ráje, protože jsem si dal vepřový
řízek, a oni, Roubíček, nepřijdou do ráje proto, že žádný ráj není! Haha, hahaha!
Kai Vy vyprávíte židovské anekdoty? Měl byste si dát pozor!
Pan Gosch Ale pánové, takhle si zkazíme každou švandu!
Kai Nevypadal jste moc švandovně, když jste se připotácel bez klobouku!
Pan Gosch Jen jsem nemohl popadnout dech, jak jsem ty lumpy honil, ale ať si klidně nechají
můj klobouk, stejně bych si ho už nenasadil!
Kai Buršů se štítí, ale židovské anekdoty vypravuje! Znáte ještě nějakou?
Pan Gosch Ach ne, pokazili jste mi náladu. Ale vy, pane hrabě – nemáte náhodou židovské
předky?
Kai Už jste někdy viděl židovského hraběte?
Pan Gosch Ovšem, a ne jednoho, jenže byli křesťané!
Kai Takoví bývají nejhorší antisemité! Jsem já snad antisemita?
Pan Gosch Vidím, že jsem tnul do živého! Vy máte židovské předky a zatajujete to, což by se
praotci Abrahámovi pranic nelíbilo!
Kai Nevím, co by se líbilo Abrahámovi a co Roubíčkovi, my vepřové tak jako tak nemáme a
všechno ostatní je akademická debata!
Pan Gosch Však právě proto, pane hrabě, že je až příliš akademická! Buršové jsou v těchhle
věcech neuvěřitelně důkladní.
Hanno Raději obraťme list!
Pan Gosch Jsem pro, vždyť co je nám třem do židů?
Kai Ovšem, co je nám do kohokoli?
Pan Gosch Ale ovšem! Jak se daří mamince, pane senátore? Taková mladá vdova, a tak
bohatá a krásná – předpokládám, že se ještě vdá?
Hanno O tom nic nevím, pane Goschi. Nezotavoval jsem se totiž u matky, přicházím z domu
paní Antonie Permanederové.
Pan Gosch Ach, vaše skvostná teta! Měl jsem ji moc rád, ale ve vší počestnosti, chápete, ten
její spodní rtík, když se rozzlobila – abyste věděli, vždycky ho tak našpulila – ten byl prostě
k zulíbání! Tedy, ne že bych ho byl někdy líbal, jen taková metafora, rozumíte...
Kai Až příliš dobře rozumíme vašich metaforám, pane makléři!
Pan Gosch Musím si to poznamenat a použít vaši tetinku v některém ze svých dramat, byla
totiž velmi zábavná! Jako předlohu, rozumí se, jen jako předlohu, jméno jí samozřejmě
vymyslím jiné!
Kai Slyšíš, Hanno? On chce použít tvou skvostnou tetu jako předlohu!
Hanno Ale o tetě Tony přece píšeš ty, Kaji!
Pan Gosch Vy rovněž píšete dramata? Nevěděl jsem ovšem... Promiňte, nehodlám křížit vaše
tvůrčí záměry, pane hrabě!
Kai Žádná dramata, buďte klidný! Jen klidně pište a křižte, a až budete mít dokříženo,
nezapomeňte přijít k nám, budete předčítat a my váš výtvor zkritizujeme!
Pan Gosch Ach, to bude skvostné! Jen stačím-li hru dokončit, než přikvačí nelítostná smrt?
Jsem už přece jen dost starý, a některá z dramat velkého Lope Vegy také ještě čekají na svůj
německý háv... La Dorotea například!
Kai Co máte na té Dorotei? Vždyť jste sám říkal, že to ani není drama!
Pan Gosch To že jsem říkal? Nesmysl, hned teď se tomu velikánu omluvíte!
Kai Rád, ale kde ho najdu?
Pan Gosch Ale vy jste skvostně vtipný, pane hrabě!
Kai Skoro jako Hannova teta, viďte.
Pan Gosch Teta? Paní Permanederová-Grünlichová-Buddenbrooková? Neřekl jsem, že je
vtipná!
Kai Ne? A co jste řekl?
Pan Gosch Že je zábavná, prosím! V tom je rozdíl.
Kai Chápu, ale raději ho nevysvětlujte.
Pan Gosch Ale třeba by pan senátor Buddenbrook – přivítal vysvětlení, abych neřekl
poněkud nevhodně, že ho přímo požaduje!
Hanno Mně je černá jako rudá, mluvte, co chcete!
Pan Gosch Ostatně mi jí bylo upřímně líto, byla to smutná postava! Ještě jí nebylo
devatenáct, když se na scéně objevil ten Grünlich... Odpudivý typ, směs parfému a
cukrkandlu, ten ji umluvil k smrti, tedy k sňatku, napřed ovšem její rodiče...
Hanno Dědeček nevěděl, že je Grünlich zadlužený.
Pan Gosch Kdyby se byl optal makléře, opatřil bych mu spolehlivější informace!
Kai Makléře s básnickými sklony!
Pan Gosch Ovšem, mé řemeslo vyžaduje představivost! Informátoři vašeho dědečka, pane...
Hanno Johann Buddenbrook!
Pan Gosch ...pane Johannesi Buddenbrooku... ale raději bych zůstal u toho senátora, je to
kratší! Vždyť kdybyste byl jen o trochu starší a zdědil podnik svého otce, byl byste i vy
senátorem!
Hanno Pak už ovšem každý!
Pan Gosch Abyste rozuměl, podnik, který váš otec určil v závěti k likvidaci, si vůbec nestál
tak zle, jak se vám poručníci snažili namluvit!
Hanno Ale byli přece poctiví mužové?
Pan Gosch Poctiví, leč hloupí. Kdyby mne byli nechali, ať prodám dům senátora
Buddenbrooka já, všechno by dnes vypadalo poněkud jinak!
Hanno Na mé situaci by to mnoho nezměnilo, pane Goschi. Otec jen bránil rodinný majetek
před mými kupeckými schopnostmi.
Pan Gosch Ovšem, vy máte dědečka milionáře, mnohonásobného milionáře! Ale teta Tony s
dcerou? Promiňte, chtěl jsem říci, paní Permanederová? Ta žije z renty, nemýlím-li se?
Hanno Nežijí si zrovna zle z té „renty“.
Pan Gosch Což jí ze srdce přeji! Vždyť ani v druhém manželství neměla zrovna štěstí. Co se
tam semlelo, nevím! Vy to víte? Nevíte. Nicméně odstěhovat se do katolického Mnichova a
s takovým tlouštíkem mrňavým k tomu, co nosí myslivecký klobouček se štětkou, to už
vyžaduje odvahu!
Hanno Permaneder byl luterán, ale kuráž to chtělo a teta Antonie ji vždy měla.
Pan Gosch Tenkrát, před prvním sňatkem, jí moc neměla! Jak také, když byla tak mladinká?
Pracovali na ní všichni, otec i matka, a váš otec, pane... pane Johannesi, její bratr, ji také moc
nepovzbudil. Vždyť on sám se nepodvolil sňatkovému nátlaku vašeho dědečka jen proto, že
tento včas vypustil duši... K dobru věci, nutno dodat, neboť vaše matinka je skvostná žena!
Hanno Ano, je skvostná žena.
Pan Gosch Tenkrát se do ní pustil i pastor z kazatelny! To pastoři ovládají, citoval z Bible,
jak žena opustí rodiče a bude následovat muže, ale Grünlich, jaký to byl muž? Směs parfému
a cukru, však to říkám!
Kai Už jsme také slyšeli, pane Goschi.
Pan Gosch A ona tenkrát byla zamilovaná, vrátila se z letního pobytu ve Warnemünde a své
srdce zanechala u lodivoda Schwarzkopfa, měl syna, medika, dnes už z něj musí být dvacet
roků doktor...
Kai A její rodiče to věděli?
Pan Gosch Ovšem! Právě to se jim nelíbilo, zatímco ten přiblblý růžový Grünlich – pánové,
tady, u chřípí, měl bradavičku, divím se, jak to mohla ubohá Tony vystát, promiňte, vaše teta,
pane senátore Buddenbrooku!
Hanno To musilo být opravdu kruté.
Pan Gosch Velmi, velmi kruté! Ale podvolila se, žena z patricijské rodiny nemá jinou
možnost! A byl to podvodník, představte si, všechny informace, které si opatřil váš otec, pane
Johannesi, pocházely od věřitelů pana Grünlicha, taková špína! A ti mu ochotně dosvědčili,
jak skvěle si stojí, ten pan Grünlich, jen aby si přišli na své! Prasklo na to ovšem věno vaší
tety, což bylo víc než sedmdesát tisíc marek, pokud vím!
Kai Vida, nemusím prodávat statek, stačí, abych se výhodně oženil! Jenže kde bych našel
špindíru sobě rovnou, a k tomu šlechtičnu?
Pan Gosch Váš dědeček, však víte, prožívali jsme revoluci spolu, mluvili jsme
k rozběsněnému davu...
Kai Nářečím!
Pan Gosch Ovšem, jinak by nám jen stěží byli rozuměli... Takhle jsme byli jako jeden z nich!
Kai Dva z nich!
Pan Gosch Co prosím? Ach, tak. V každém případě jsme měli k sobě s dědečkem tady – pana
Buddenbrooka, když se mu senátor nelíbí – hodně blízko a dědeček, který byl senátor, stejně
jako váš otec, pane Hanno, mi svěřil, že ten Grünlich vyhrožoval sebevraždou, když si ho
Tony, promiňte, vaše teta, skvostná slečna Buddebrooková, nevezme! Ono by mu totiž
v opačném případě nic jiného nezbylo, ale všichni si mysleli, že je tak zamilovaný! Měli se
zeptat starého makléře, ten by jim pověděl věci!
Kai A vy jste takový odborník na lásku?
Pan Gosch Prosím vás, kdo při námluvách vyhrožuje sebevraždou, je vždycky podezřelý, na
to nemusíte být žádný odborník! Však také podruhé s ním už starý Buddenbrook vyběhl, váš
zbožný dědeček, chci říci, velezbožný dědeček, také babička ovšem...
Kai Co chcete říct tím, že s ním podruhé vyběhl?
Pan Gosch Když se rozváděli, ten Grünlich na něj zas vyrukoval se sebevraždou, že by prý
nechtěl stát na jeho místě, tedy vašeho dědečka, až bude stát, tedy váš dědeček, před Bohem
s jeho krví, tedy s krví pana Grünlicha, na rukou, až se dědeček opotil, ale jen zlehka a
netrvalo to dlouho, jak mi řekl, potom sbalil dceru, vnučku a kufry, všechno naložil do kočáru
a odvezl domů... Do vašeho starého domu, do toho buddenbrookovského paláce, nádherný
starý dům!
Hanno Vždycky jsem se v něm cítil poněkud stísněně.
Pan Gosch Ale ovšem, od toho přece patricijské domy jsou? Veliké, rozlehlé, šeré a
stísňující!
Hanno Jako sama existence jejich obyvatel.
Pan Gosch Ale kde! Ta je přece skvělá! Nežili jste snad skvěle?
Hanno Pane Goschi, já i můj otec, my oba jsme umřeli jen proto, že patricijské domy jsou
takové, jak říkáte!
Pan Gosch Ale to je přehnané, a vy jste neumřel! A váš otec by také nebyl umřel, jen kdyby
měl lepšího zubaře!
Hanno Tak se to říkalo, ano. Ale obraťme list, nejsou to zrovna příjemné vzpomínky,
chápete.
Pan Gosch Ovšem, dokonale chápu! Obraťme list!
Kai Tady přítele by zajímalo, kolik dramat Lopeho Vegy jste už přeložil, pane Goschi.
Pan Gosch Dramata? Kdo by mluvil o dramatech, v takovou chvíli. Jsem celý rozjitřený
z toho všeho, napřed buršové a klobouk, teď ty bolestivé vzpomínky... Život, pánové, píše
sám ta nejpůsobivější dramata!
Kai Drama klobouku pana Gosche, makléře a básníka, toť ovšem námět hodný pera
samotného Lope de Vegy!
Pan Gosch Myslíte? To by mne samotného nebylo napadlo, ale když tak o tom přemýšlím...
Kai Tak kolik, pane Goschi? Mnoho-li vám ještě chybí?
Pan Gosch Nemnoho, pane hrabě, těch dramat je plná truhla!
Kai To rád věřím, ale myslel jsem to tak, kolik jste už přeložil!
Pan Gosch Ach, vy si ze mne střílíte, teď teprve to vidím! Truhla, překlady, cha chá, to se
povedlo, opravdu!
Kai Mně se zdá, že spíš naopak!
Pan Gosch Naopak co?
Kai Že se to moc nepovedlo!
Pan Gosch Ale ano, byl to povedený vtip! Nezdá se vám, že přestalo pršet?
Kai Nepřestalo, ale padá šero!
Pan Gosch Ba ano, přestalo! Pak ovšem půjdu, beztoho jsem ztratil až hrůza času.
Kai Co všechno jste za tu dobu mohl přeložit! Příště nám řeknete, ano?
Pan Gosch Ale ovšem, cokoli vám bude libo! Sbohem, pánové!
Kai Nashledanou, pane Goschi!
Hanno Sbohem! Ten už nepřijde, Kaji, pěkně jsi mu vypráskal kožich, moli z něho lítali jako
z Wagnerova kožichu ve Faustovi!
Kai Ale kde, toho se jen tak něco nedotkne! Lhal celý život o těch svých překladech, stejně
jako lže teď o svých dramatech, ten v tom umí chodit, a to je to, co se mu líbí, klamat, vždyť
je to makléř?
Hanno Ty si patrně nemyslíš, že by prodal otcův dům výhodněji?
Kai Ale ano, proč ne? Čím výhodnější prodej, tím větší zisk pro makléře?
Hanno Pak je ale dobrý makléř!
Kai Řekl jsem něco jiného? Je to básník mezi makléři!
Hanno A makléř mezi básníky!
Kai Tak ve vznešené jednotě mezi obojím – víš, co mne právě napadlo? Že právě tímhle
způsobem se rodí pastor!
Hanno Kaji, nech pana Gosche, ať co nejrychleji prodá tvůj statek!
Kai Není můj. Otec by nesouhlasil.
Hanno Určitě by souhlasil, kdybys mu vylíčil, co ho čeká.
Kai Umřel by, kdybych mu to vylíčil! Chce umřít tady!
Hanno Tak ho přemluv, Kaji! Žil by si jako v bavlnce!
Kai On nechce žít v bavlnce! To je právě to, co se mu z duše protiví!
Hanno Ale starý člověk přec potřebuje trochu pohodlí, nemůže věčně spát na pryčně jako
zamlada?
Kai Ze všeho nejraději spí nepřikrytý na pryčně!
Hanno Protože ještě nezkusil pohodlnou postel!
Kai Řeknu ti to takhle, Hanno... Znám dobře svého otce! Umřel by hnusem. Umřel by
hnusem z vašeho luxusu!
Hanno Ach...
Kai To nemá co činit s tebou, ani s tvým dědečkem, ani s tvou matkou, jestli mi rozumíš! Ale
ty mi rozumíš?
Hanno Dokonale! Má to co činit s námi třemi dohromady! Dohromady se všemi patriciji.
Kai Přesně! A všichni patricijové dohromady – to je kdo? Žádný patricij! Jsem si jistý, že by
tě otec měl rád, tebe i tvého kodaňského dědečka! U tvé matky si nejsem tak jistý, je to přece
jen žena... Ale jedno řešení by se nabízelo, Hanno, totiž kdybyste mu v Kodani postavili
chlívek na zahradě, žil by tam spokojeně dohromady s prasetem!
Hanno Raději než s námi.
Kai Promiň, ale takhle to je! Nemluvím za sebe, já bych do toho tvého Dánska klidně i šel,
nejsou-li tam ovšem buršové, i když, na druhé straně, když se odstěhujeme, kdo bude proti
nim bojovat? Kdo proti nim pozvedne hlas?
Hanno Snad ne my dva? Tloukli nás už na obecné škole!
Kai S božím požehnáním – tehdy jako dnes.
Hanno Ale dnes přece nebijí? Jen křičí a vyhrožují, nemám pravdu?
Kai Ovšem, zatím jen srážejí klobouky... Je to jen otázka času! Vzpomínáš, jak strčili hlavu
pod pumpu každému, kdo byl nějak vyšňořený?
Hanno To jsme my dva rozhodně nebyli!
Kai Ale stačil jim zvednutý límec u kabátu nebo příliš nablýskané boty... Ale nekončilo to na
školním dvoře, kamaráde, někdy si takového vyčíhali za školou, pěkně zvečera, za šera...
Hanno Ty – mluvíš z vlastní zkušenosti?
Kai Ne, ale něco o tom vím! Kdybych byl kousl Möllendorpfa na gymnáziu, věděl bych o
tom víc, ale tehdy se naštěstí ještě neorganizovali, alespoň ne tak jako dnes.
Hanno Už tenkrát přece pořádali bojové hry po lesích a otužovali se v pěstních soubojích,
mluvili o tom veřejně!
Kai Chlubili se. Zastrašovali.
Hanno I dnes jenom zastrašují.
Kai Ba ne, Hanno, dnes je to něco jiného! Čekají na příhodnou chvíli... Budu příjemně
překvapený, když se nic nesemele podle „poetiky“ pana Gosche! Pan Gosch nosí pod pláštěm
dýku.
Hanno Metafora?
Kai Ano, i když si nejsem docela jistý! Takový romantik je schopný ledasčeho! Měl bych jít
za ním a uklidnit ho.
Hanno Ten už je v tuhle chvíli doma a dumá nad svými překlady!
Kai Nedumal by, kdyby buršové nevýskali u Nakažených holek nad jeho kloboukem! Dnes
půjdou pozdě domů, je sobota.
Hanno A neměli by v sobotu sedět spíš U žida?
Kai Tam by se žádný z nich ani netknul sklenice. A až se jich jednou dotknou, tak z nich
nebudou pít, to mi věř!
Hanno Je to tak hrozné?
Kai Dosud ne, ale víme, co se v těch kotrbách líhne? Naštěstí jsou i zbabělí, jen když jich je
mnoho a jsou opilí, pak si troufají...
Hanno Doufejme, že jim tahle chvályhodná vlastnost vydrží!
Kai Doufejme! Proč bychom nedoufali?
Hanno Ano, proč vlastně?
Kai Zdá se mi, že otec chodí po svém pokoji.
Hanno Což neříkal, že vstane za tmy a půjde lovit kachny?
Kai Ne, nemyslím, že by byl tak docela vzhůru!
Hanno Ne tak docela? Jak to myslíš?
Kai Zítra nebude nic vědět a nevzpomene ani na to, že chtěl jít na kachny!
Hanno Když jsem byl malý, stávalo se mi něco podobného.
Kai On netrpí nočním děsem, Hanno, jen chodí po pokoji sem a tam a něco hledá, třeba
nábojnice do pušky nebo hrnek s vodou, ale někdy jen tak přechází nebo se postaví k oknu,
hledí, hledí, pak si zas lehne a spí. Když na něho promluvíš, nedočkáš se odpovědi.
Hanno Já jsem prý křičel a plakal, tak mi to líčili, a také jsem o tom nevěděl, v noci ani ráno
jsem nevěděl nic o svém nočním děsu!
Kai A přitom, jak říkáš, váš dům byl velmi tísnivý, přinejmenším na tebe působil tísnivě!
Hanno Tak to bylo, Kaji.
Kai I na mne tak působil! Když jsem chodil za tebou, musel jsem projít vstupní halou,
vystoupat schodištěm, a pak přejít velký sál až dozadu, kde stálo loutkové divadlo a
harmonium – připadalo mi to nekonečně dlouhé, dlouhé a šeré!
Hanno Velký sál nebyl tak velký, Kaji, to jenom nám, malým hochům, se zdál veliký! Temný
byl jenom tehdy, když byly zatažené závěsy, což většinou byly, přiznávám.
Kai Náš statek je ve skutečnosti temnější než váš palác, a to nemáme žádné závěsy!
Hanno Váš statek na mne působí jako pohlazení! Co je na něm děsivého?
Kai Ach, nic! Neříkám, že se ho děsím, říkám jen, že tak může působit.
Hanno Řekl jsi, že je „ve skutečnosti“ temnější!
Kai Myslel jsem skutečnost jiných lidí, ne tu svou.
Hanno Cožpak žijeme v rozdílných skutečnostech?
Kai Byl jsi někdy v nevěstinci?
Hanno Ne, to rozhodně ne!
Kai Tak vidíš! A pak že nežijeme v rozdílných skutečnostech! Pojďme spát, Hanno, nebo tu
během krátké doby budeme chodit jako tatínek a ráno si ani nevzpomeneme, o čem jsme
vlastně mluvili.
Hanno Ano, pojďme spát! Klíží se mi oči. Dobrou noc!
Kai Dobrou noc, Hanno!
Druhá kapitola
Druhý den ráno. Sen o požáru a filosofie zabíjení, artikulovaná na domácí zvěři. Plody bez
jader a německé barikády. Kaiův harmonický hlas. Kdo vlastně trpí nočním děsem? Thomas
Buddenbrook na objížďce kočárem. Omyl vychovatelů. Máme republiku? Loutkové divadlo a
výčitky za smrt otců. Kdo odjede do Kodaně? Hrabě Mölln se vrací z lovu kachen. Proč
hořívají přístavní skladiště. Duše před zmrtvýchvstáním v těle. Suspendován pro upřílišněnou
lidskost. Nulová kachna. Vůle o sobě a problematika vařených brambor. Kouřím, tedy jsem.
Sekat a bekat latinu. Pedagogický systém třídního učitele Mantelsacka. Může se ze samé lásky
zvednout žaludek? Škádlení otce se synem. Vypsat se z bolesti. Dvě cesty dvou přátel. Proč
nemáme číst noviny. Sjezd spisovatelů na statku Mölln. Filosofie kriminálního příběhu.
Rozštěkat bolest. Pohádky o čertech. Občane Ježíši, kápněte božskou! Hraběnka Gertruda
von Mölln na scéně. Komedie pláště a dýky a tragédie klobouku.
Hanno Dobré jitro, Kaji!
Kai Hanno žije a je zdráv!
Hanno A vyspal se báječně na děsivém statku hrabat Möllnů, jen kohout k ránu ho poněkud
rušil, ale bylo to velmi milé!
Kai Ano, je to moc milý kohout!
Hanno A ty? Nespal jsi snad dobře, Kaji?
Kai Jako na vodě, kamaráde! Zdálo se mi, že cítím kouř a dostal jsem strach, že statek hoří,
ale to bylo ve snu a já se nemohl ani za nic probudit, i když si dobře vzpomínám, že jsem
chtěl jít k oknu a přesvědčit se, co to vlastně je, takže nevím bezpečně, co se mi zdálo a co
bylo skutečné... Byl jsem nejspíš rozrušený z včerejška, vždyť ses objevil jako duše
z podsvětí! Kohout za nic nemůže, neubližuj mu.
Hanno To bych ani nedovedl! Neuměl bych, jako ty, zabít králíka.
Kai Na tom nic není! Když se chceš najíst, zabiješ ho, co je na tom divného?
Hanno Máš pravdu... Když je to zapotřebí, zabiješ! Chtěl bych být jako ty, Kaji.
Kai A k čemu by ti to bylo? Zabíjel bys králíky a psal nevydařené povídky?
Hanno Povídky? To bych se spíš naučil zabít králíka! Neuměl bych napsat povídku, ale teta
Tony, ta ráda zapisovala do rodinné kroniky, je tam od ní celá řada zápisů.
Kai Ovšem, ale duchem příliš nevynikají.
Hanno Ani mé povídky, Kaji, by nevynikaly! Umím leccos vyjádřit hudbou, ale jádro toho
vyjádření není žádné jádro, hudba je plod bez jader a rychle se rozplyne.
Kai Na mne tvá hudba vždy působila – a působí i v tuhle chvíli, kdy nic neslyším!
Hanno Že by pan Pfühl měl pravdu?
Kai Už asi ano! Pan Pfühl byl zřejmě moudrý muž.
Hanno Myslíš si, že vskutku existuje hudba sfér?
Kai Kdepak, je to jen hudba mozkových závitů, uzavřená v klenbě tvé lebky.
Hanno Ale slýchám opravdu podivné věci, Kaji! Někdy jsou znepokojující, jindy naopak
zázračné a uklidňují mne. V tom je veliká síla. Když postavíš hudbu proti světu, myslím
takovou hudbu, bezútěšnou a zároveň plnou naděje, je to jako barikáda! Nepřipadá ti to
divné? A to všechno uvnitř mé lebky, i s nebesy, která se nad tím vším klenou?
Kai Německé barikády bývají takové, klenou se, klenou, a pak se rozplynou uvnitř lebky!
Hanno Dnes v noci jsem neslyšel žádnou hudbu, bylo to něco neskonale lepšího.
Kai Ano? A co to bylo.
Hanno Tvůj hlas, Kaji! Celou noc ke mně doléhal ze všech koutů, byla to ta nejkrásnější
hudba. Nikde jsem tě neviděl, a přitom jsi byl všude!
Kai Poněkud děsivé, soudím.
Hanno Ale vůbec ne, naopak! Bylo to velmi uklidňující, obšťastňující a dokonce
harmonické! Ty přece máš harmonický hlas, což ti to dosud nikdo neřekl?
Kai To opravdu ne, a ty to také nemyslíš vážně!
Hanno Jak bych to nemyslel vážně? Tvůj hlas je harmonický a vyslovuje harmonické věty,
jen proto umíš psát povídky!
Kai Můj hlas je nakřáplý jako starý hrnec a povídky psát neumím, říkám jen, že bych to chtěl
umět! Ne, Hanno, té mé povídce něco chybí, ale nevím co, budu to ještě muset promyslet!
Hanno Co doopravdy chceme, to i dokážeme!
Kai Ty tomu věříš?
Hanno Ano, věřím! Bude z tebe velký spisovatel, Kaji!
Kai Nemusí být velký, může být docela malý, maličký! Jen co by dokázal napsat povídku o
příteli, který trpěl nočním děsem!
Hanno Už jím netrpí, a je to tvá zásluha.
Kai Jen mne nepřeceňuj, příteli, jednoho dne mohu škemrat, abys ty mne ochránil před
nočním děsem!
Hanno Já? A tebe? To je k smíchu, Kaji.
Kai Škoda. Myslel jsem, že to třeba jednoho dne mohu potřebovat?
Hanno Ale noční děs nepřichází ve dne, to přece víš!
Kai Ten můj ano, i když mne strašil převážně v noci.
Hanno Nač narážíš? Jaké to vůbec byly sny, že jsi měl neklidný spánek?
Kai Na nic nenarážím, buď klidný! A to, že jsem v noci nespal...
Hanno Tys nespal? Vůbec jsi nespal?
Kai Spal, ale chvílemi jsem napůl procital, asi jako když ti oknem bez závěsu svítí do tváře
měsíc, neříkám, že to byl zrovna noční děs, ale ani skutečný měsíc to nebyl, však znáš
bezesné noci – každá maličkost narůstá do nestvůrných rozměrů!
Hanno Znám to, ale nevěděl jsem, že i ty míváš takové pocity.
Kai Každý mívá takové pocity. A celý rozdíl mezi námi dvěma spočívá v tom, že ty si
nepamatuješ své noční halucinace, kdežto já ano! Vyjde to celkem nastejno, protože oba pak
trpíme denním děsem. Jak by to bylo latinsky?
Hanno Pavor diurnus, myslím.
Kai Ano, pavor nocturnus atque diurnus, jak by asi řekl váš rozšafný rodinný lékař!
Hanno Dřív jsem myslil, že můj otec takové pocity vůbec nemá.
Kai A měl je?
Hanno Ano, měl.
Kai A jak o tom víš? On se ti svěřil?
Hanno Poznal jsem to na něm! Někdy mne brával, bylo mi deset jedenáct, na okružní jízdy
k svým obchodním přátelům a partnerům, prý abych se „otrkal“, nasedli jsme do kočáru a
jeli... On byl člověk dvojí tváře, Hanno, na prahu každé domácnosti zářil a vesele
konverzoval, byly to řeči o ničem a muselo ho to vysilovat, ale to jsem poznal, až když jsme
zas nastoupili do kočáru! Otec se vždy opřel o opěradlo, hlavu malinko zvrátil dozadu, a ta
maska, kterou si nasazoval před prahem, mu za prahem vždy spadla, bylo to děsivé, Kaji,
spadla jedním rázem a náhle byl z otce jiný člověk, seděl naproti mně s hlavou zvrácenou
nazad a trpěl, v jeho tváři byla nekonečná únava a utrpení! Tehdy jsem se rozhodl, že nebudu
obchodníkem, vlastně jsem byl rozhodnutý dávno, aniž jsem si takovou otázku vůbec kdy
položil – budeš obchodníkem? Nebudeš obchodníkem? V naší rodině nešlo nebýt
obchodníkem, Kaji, podívej se na strýce Kristiána, jak dopadl – takže jsem znal odpověď
dřív, než jsem se sám sebe zeptal, čím chci být, protože jsem dobře věděl, čím nechci být, ani
ne věděl, já to prostě viděl, jestli mi rozumíš, tehdy jsem se definitivně rozhodl, ale zároveň
jsem tušil, že nebýt obchodníkem znamená nebýt ničím, bylo to děsivé a uklidňující zároveň...
Kai Rozumím ti dobře. Aby se člověk správně rozhodl, čím chce být, musí napřed dobře
vědět, čím být nechce.
Hanno Ano, čím být nechce... Kaji, já viděl mrtvolu svého otce dřív, než umřel!
Kai Utiš se, Hanno, je to za tebou! Ty přece za nic nemůžeš? Netrpěl kvůli tobě.
Hanno Někdy ano... Někdy – proto byl tak zlý, že jsem neuměl ani odříkat básničku, protože
věděl, že každou neodříkanou básničkou je firma o krok blíž svému konci! Já ho zabil, Kaji.
Kai Nesmysl! Vzpamatuj se! Je bílý den, nemusíš se ničeho bát. Váš dům byl domem šera a
tvůj otec byl temný člověk, takže dostal, co zasloužil!
Hanno To neříkej.
Kai A co mám říkat? Vždyť ty si to sám myslíš, buď k sobě upřímný!
Hanno To je právě hrozné na celé věci... že si to myslím! A smál jsem se nad smutečními
oznámeními, bylo mi lehko, že nemusím do školy, chápeš? V takové chvíli!
Kai Ano, chápu, a je to přirozené, nic si nevyčítej! Mně bylo těžko, jak jen jsem si vzpomněl,
že do školy musím, byl jsi kluk, Hanno, a dítě nevidí a necítí jako dospělý, to je ten tragický
omyl vychovatelů, že tak cítíme, zatímco kdyby věděli, že tomu tak není, že cítíme úplně
jinak...
Hanno Co by bylo? Měli bychom lepší výchovu?
Kai Utloukli by nás k smrti, aby z nás tu nepravost vytloukli!
Hanno Což být dítětem je nepravost?
Kai Ano! Proč jsme se ve škole chovali jako paňácové? Proč jsme neřekli NE, my nechceme
tohoto latináře a tuhle latinu, nechceme tohoto učitele náboženství, dejte nám lepšího,
nechceme tyto dějiny, dejte nám lepšího historika? O řediteli ani nemluvím, měli jsme ho
shodit s hráze, věř mi, že bych to dnes udělal a vůbec nic si nevyčítal!
Hanno Přeháníš, neudělal bys to! Ostatně, Wulicke nechodil na hráz.
Kai Možná přeháním a neodvážil bych se, ale chtěl bych to dokázat! Protože to je správné,
Hanno.
Hanno Jsou i jiné prostředky, jak odstranit špatného ředitele.
Kai Ano? A které? Použít vlivu našich urozených otců? Agitovat ve sborovně? To bys musel
předem odstranit policii, armádu i císaře!
Hanno Ale my máme republiku?
Kai To se mne ptáš, nebo to tvrdíš?
Hanno Nemáme snad republiku? Nemáme senát?
Kai Ano, ale proč potom senátoři tak prahnou po řádu pevné ruky? Řeknu ti něco, ale nezlob
se pak na mne... Buď rád, že tvůj otec včas zemřel, protože by nebyl jiný než oni! Prahnou po
tyranii, protože umožňuje větší zisky, vždyť jen proto přistoupili k celní unii s Pruskem,
zatímco Frankfurt – vždyť víš, jak skončila ta jejich slavná republika! Čím větší moc Pruska,
tím větší trh, čím větší trh, tím větší zisky velkoobchodníka. Ten náš senát je k smíchu, nemá
žádnou zahraniční politiku, jak také, když nemáme žádné hranice, a jejich vnitřní politika je
kupecká, kupecká republika – kupecká politika, celý náš slavný senát není víc než obchodní
komora! A čím víc podlézáš Berlínu, tím lepší máš vyhlídky, ve skutečnosti jsme tuhle
republiku dávno odvolali, sami jsme ji odvolali, a jen takoví, jako makléř Gosch... jako básník
Gosch! Jen takoví ještě věří, že jsou senátoři, zatímco ve skutečnosti jsou paňácové a méně
než loutky na tvém divadélku! Samí Wagneři, jeden vedle druhého, včetně Mefista Gosche!
Mohli bychom o nich napsat hru, ty bys k tomu hrál na harmonium, nějaký pěkně pomalý
pochod, já bych tahal za provázky a celé by se to mohlo jmenovat...
Hanno Mlč už, raději nic neříkej!
Kai Zánik domu Buddenbrooků! Praskliny jsou očividné a bažin máme všude kolem dost!
Hanno Nevěřím, že by otec byl takový! Že by skončil v bažině, protože tenkrát, víš, když
jsem s ním jezdil po přátelích, vypadal tak nešťastně, byl tak nefalšovaně nešťastný...
Kai Před chvílí jsi tvrdil, že byl nešťastný kvůli tobě!
Hanno Ano, jenže tohle bylo bezprostřední! Dával mi tím na srozuměnou, že nemám být jako
on, navzdory jeho přání nemám být jako on, že v tom je jediná záchrana! Nebýt nic, tak jsem
tomu rozuměl...
Kai Tak proč si vyčítáš jeho smrt? Způsobil si ji sám!
Hanno Člověk si vždy vyčítá... Nemůže jinak! Kdybych byl jen malinko chtěl, a já mohl,
Kaji, jenže on mi to znemožnil právě v tom kočáře... Kdybych byl jen malinko zatlačil sám na
sebe...
Kai Tak co? Co by stalo?
Hanno Právě že nic, všechno by bylo jako dřív!
Kai A ty by sis přál, aby všechno bylo jako dřív?
Hanno Aby otec žil, to bych si přál!
Kai Také bych si to přál... Totiž aby žil můj otec!
Hanno Je to s ním tak zlé?
Kai Vždyť vidíš... A uvidíš víc, až se vrátí z kachen!
Hanno On šel doopravdy na kachny?
Kai Asi jako ty nebo já – v posteli! Na pušku si vzpomene až s prvním soumrakem!
Hanno Je to šťastný člověk a nic mu neschází.
Kai Schází mu všechno, ale neví o tom, tak je šťastný. Ostatně, co je to za štěstí, když každou
chvíli, v každé minutě nevíš, co chceš? Co ti schází, co ti chybí, pro co jsi šel a s čím se vracíš
– nic nevíš! Tvůj otec měl mrtvici, Hanno, a tvůj dědeček také, vyprávěl jsi mi, jak to bylo
s tvým dědečkem za té velké bouřky...
Hanno Vyprávěli mi to, ale máš pravdu, zemřel po mrtvici.
Kai A tvůj otec by zemřel dřív nebo později na totéž, vzpomeň si, cos mi vyprávěl o jeho
zdraví? A kouřil přeukrutně, to by zabilo Rýbrcoula!
Hanno V mládí prodělal chrlení krve. Byl prý dlouho na jihu, pak v Emži. Vždy si stěžoval,
že mu je zima, ruce měl takové průsvitné, namodralé, při nehtech to bylo dobře vidět.
Kai Ano... Nehty neoklameš.
Hanno Pastor Tiburtius jednou řekl, že jsme degenerovaná rodina.
Kai To říkal o nás taky. Möllnové prý jsou degenerovaní, hrabata nehrabata!
Hanno Totéž by mohl říci o všech luteránech, pastor nepastor.
Kai Vidíš, takhle se mi líbíš! Seber odvahu a nenech se zmást tím, že Kai v noci špatně spal!
Hanno K čemu je mi odvaha? K tomu, abych se dostal do vlaku, nepotřebuji odvahu!
Kai I když se budeš vracet sám?
Hanno Nebudu se vracet sám!
Kai Opravdu? Víš to jistě?
Hanno Jistě, Kaji!
Kai Pak máš ovšem odvahy až dost!
Hrabě Mölln Dobré jitro, chlapci! Také jste v noci viděli ten oheň?
Kai Ano, ten jsme viděli všichni, tatínku...
Hrabě Mölln Bylo to v přístavu. Asi hořel nějaký sklad, soudil bych.
Kai Sklady občas hořívají.
Hrabě Mölln Někdy je také zapálí. Kvůli pojistce, nebo aby zahladili stopy po zpronevěrách,
občas také z pomsty.
Kai Z pomsty u nás nehořelo ani v roce 1848!
Hrabě Mölln Ale z vášně, ze soukromé vášně, člověk zapálí. Z lásky nebo z nenávisti –
zapálí!
Kai To je možné. Co ty o tom soudíš, Hanno?
Hanno Já? Nevím. Zapalují šílenci, myslil bych.
Kai Třeba strýc Kristián?
Hrabě Mölln Kaji, mohl by ten požár být příčinou, že vyschl náš rybník?
Kai Spíš ho někdo vypustil, otče.
Hrabě Mölln To je právě záhada, že nevypustil! Hráz je neporušená, ale rybník vypuštěný.
Hanno Někdo nadzvedl stavidlo.
Hrabě Mölln Náš rybník nemá stavidlo.
Kai Louže nemívají stavidla.
Hrabě Mölln Před rozedněním jsem šel na kachny, ale přijdu k rybníku, a ten – prázdný! Jen
malá loužička na dně a bahno, a v tom bahně byl uvězněný kačírek, krásně vybarvený kačer, a
nemohl vzlétnout, nemohl se odlepit z toho řídkého bahna, řekl jsem si, vida, přece bude něco
k obědu, a zalícil jsem, ale jak jsem ho měl na mušce, přišlo mi ho líto, nedokázal jsem
stisknout spoušť! Byl tam tak sám a voda nikde, všechno, co měl rád, stříbrolesklá hladina,
družky a mláďata, hnízda v rákosí, bylo pryč, byl tam sám a už jenom čekal na smrt! Myslíš,
že ještě může vzlétnout, Kaji?
Kai Určitě vzlétne, tatínku!
Hrabě Mölln Ale k obědu, chlapci, budou brambory!
Kai Stejně bys kačera nevyprostil z bahna, sám bys tam uvízl!
Hrabě Mölln Že by tam toho kačera na mne políčili?
Kai Políčili nepolíčili, Hanno má k smrti rád brambory, viď, Hanno? A najde-li se k nim i
cibule, zažijeme všichni návrat zlatého věku!
Hrabě Mölln Máme i kus tvarohu a česnek, to si pan senátor pochutná!
Kai Vidíš, tatínku, vůbec není zle!
Hrabě Mölln Mám ještě jeden problém, Kaji, ale možná tady pan senátor by o tom něco
věděl...
Kai A čeho se týká, ten problém?
Hrabě Mölln Jdou duše po smrti rovnou k Bohu, nebo musejí čekat na vzkříšení?
Kai Ale ty přece nevěříš v Boha, tatínku?
Hrabě Mölln Nevěřím, ovšemže nevěřím, ale v duši věřím, chlapče, něco přece musí být, co
přetrvává?
Kai Proč by muselo.
Hrabě Mölln A jaký by potom všechno mělo smysl?
Kai To já nevím, zeptej se pastora!
Hrabě Mölln Pastoři lžou, vymlouvají se! Řekni mi ty, co si o téhle věci myslíš?
Kai Myslím, tatínku, abyste vyčkal, a uvidíte!
Hrabě Mölln Někteří tvrdí, že duše musí čekat, až Bůh vzkřísí tělo a bude soud, jenže kde je
duše celou tu dobu, co čeká?
Kai Kde by – nikde!
Hrabě Mölln Jak to, nikde? To ona nikde není?
Kai Už to tak vypadá.
Hrabě Mölln Ale když není nikde, jak ty říkáš, jak by mohla být?
Kai To já nevím. Třeba vznikne znovu, až Bůh oživí tělo!
Hrabě Mölln Ale když musí vzniknout znovu, pak není nesmrtelná!
Kai Už to tak vypadá.
Hrabě Mölln A když vznikne znovu, budu to pak já, hrabě Mölln?
Kai Asi ano, když to bude tvé hříšné tělo!
Hrabě Mölln Ale jak by mohlo být mé, když nebude mít mou duši?!
Kai Ani hraběcí titul, tatínku! V nebi šlechtické tituly neplatí.
Hrabě Mölln V jakém zas nebi, k čertu?
Kai No, tak vidíš!
Hrabě Mölln Co vidím?
Kai Že žádná duše není!
Hrabě Mölln Ale něco přece musí být?
Kai Nemusí.
Hanno Můj otec prožil něco podobného, říkal tomu „duchovní krize“ a psal o tom ve
svém deníku.
Kai Tvůj otec si psal deník? Nikdy jsi mi o tom neřekl.
Hanno Totiž deník... Začal si zapisovat myšlenky a dojmy, většinou to všechno pocházelo
z Schopenhauera, a když ho to přestalo bavit, přestal psát, takže je to jen několik listů.
Kai A čemu došel tvůj otec?
Hanno K ničemu. Vrátil se ke katechismu a trápil se pro ty samé problémy jako hrabě Mölln.
Kai Jakože kde je duše po smrti?
Hanno Ano.
Kai A jak ten problém vyřešil?
Hanno Nijak. Nepřestal se bát smrti.
Kai Ty se bojíš smrti, tatínku?
Hrabě Mölln Ne, nikdy jsem se smrti nebál!
Kai Nikdy?
Hrabě Mölln Někdy, ve válce, to jsem se trochu bál.
Kai Tatínek byl nižší důstojník, ale suspendovali ho pro upřílišněnou lidskost!
Hanno Ano, humanita ohrožuje život vojáka, tak to říkal ředitel Wulicke na slavnostních
shromážděních! „Mravní imperativ našeho filosofa Kanta“, říkal ředitel Wulicke, pamatuješ...
Hrabě Mölln Ale já nebyl přehnaně lidský, jen jsem šetřil vojáky, což snad nejsou císařův
majetek?
Kai Šetřil jsi lidský materiál, tatínku.
Hrabě Mölln Ano! Šetřil jsem jejich matky, protože každý ten vojáček pocházel z matičky a
ta matička, Kaji, plakala do šátečku, když její synáček naskočil na koníčka!
Hanno Těm vojákům, Kaji, bych přál věčný život, ale jenom jim, jinak žádnému...
Hrabě Mölln Myslím, že když voják padne, jeho duše se promění v holubici a čeká na
zmrtvýchvstání.
Hanno To by bylo nějakých holubic.
Kai Jako holubice? Potom už ale vstala z mrtvých?
Hrabě Mölln Pak nevím. Možná, že ta kachna v bahně byla duše vojáka?
Kai Měl tvůj otec taky takové starosti, Hanno?
Hanno Ještě větší, protože v metafyzice nevystačíš s kachnami, musíš myslet abstraktně!
Kai Něco jako abstraktní kachny?
Hanno Něco takového! Představ si kachnu, která nemá žádný rozměr...
Hrabě Mölln Tomu nerozumím, mohl byste to vysvětlit?
Kai Prostě nulová kachna, tatínku!
Hrabě Mölln Nulová kachna? A to existuje?
Kai Ovšemže ne! Ale poslouchejte přece, co tady pan senátor napsal do svého deníku.
Hanno Takže si oba představte kachnu, která nemá žádný rozměr, nulovou kachnu, ale tak
tomu otec neříkal... A tahle kachna se z ničeho nic ocitne mimo prostor a čas, ale ne že by
úplně nebyla, zůstala z ní čistá vůle!
Kai Kachní vůle, to tu ještě nebylo.
Hanno Otec nepsal o kachnách, je to vůle sama o sobě, která nemá žádný rozměr, protože
existuje mimo prostor a čas.
Kai A ten prostor mimo prostor, kde ta nulová kachna existuje, ten taky nemá žádný rozměr?
Hanno To nevím, o tom otec nic nepsal.
Kai A co píše Schopenhauer?
Hanno Nečetl jsem Schopenhauera. Vy ano, pane hrabě?
Hrabě Mölln Nikdy jsem ho neviděl! K nám nikdo nechodí a nikdo nám nepíše.
Kai Tak to vidíš! Co tady se Schopenhauerem?
Hrabě Mölln Ale mne to velmi zajímá! Co ještě říká ten pán?
Hanno Můj otec si zapisoval do deníku, pane Möllne, takové výpisky z četby, osobní dojmy.
Tak ten pán, jak vy říkáte, dospěl k tomu, že nepotřebuje žádného syna...
Kai To tam napsal? Ale to je roztomilé od něho!
Hanno Nepřekrucuj, Kaji, vůle o sobě přec nepotřebuje syna?
Kai Ovšem, ani Bůh-otec ho nepotřebuje! K čemu by mu byl?
Hrabě Mölln To je zajímavé, otec že nepotřebuje syna?
Kai V tomto případě Ježíše, tatínku. On byl Kristus, víš?
Hrabě Mölln Ale ovšem, Kristus sem, Kristus tam, zrovna jak povídám!
Hanno A ta vůle, jako můj otec, rozumíte, sní o jiném synovi, který už teď v tuhle chvíli
vzniká v té vůli mimo prostor a čas, jarý, silný a krutý, hrdina, následník a patricij do morku
kostí!
Kai Takže potřebuje syna, ale proč by měl být krutý?
Hanno To já nevím, asi přežívají jen krutí.
Hrabě Mölln Ano, proto jsem na ně vždycky šel s bičem, když nám tloukli na vrata! Na
pakáž se musí s důtkami. Nevíš, kde mám pušku, Kaji?
Kai Pod postelí, tatínku.
Hanno Nejzajímavější na té epizodě, na tom otcově metafyzickém záchvatu je to, jak se
ochotně vrátil k pastorům, to ovšem obrazně, protože s pastory nikdy nediskutoval, to jen teta
Tony diskutovala.
Kai A dodiskutovala se k něčemu?
Hanno Ne, ani ona, ani otec! Teta dodnes zpochybňuje existenci Boha, ale nikdy neřekla, že
Bůh není, že to nedává smysl. Občas zašla do kostela, tak dvakrát třikrát za rok, když
čtyřikrát, to už u ní byl záchvat zbožnosti.
Kai A otec?
Hanno Vlastně nevím, nemluvili jsme spolu příliš, vlastně jsme spolu vůbec nemluvili, vždyť
zemřel tak brzo a já byl malý, a v deníku o tom nepíše. On vždycky mluvil ke mně, ne se
mnou.
Kai A jak tedy víš, že se „vrátil k pastorům“?
Hanno Teta Tony to říkala.
Kai Když to říkala teta, bude to nejspíš tak!
Hanno Také si myslím.
Hrabě Mölln Dobrá, chlapci! Já teď půjdu na kachny, nevíš, kde je má puška, Kaji?
Kai Zapadla za postel, tatínku.
Hrabě Mölln Když za postel, nejspíš bude za postelí! Podívám se za postel. K obědu bude na
každý pád pečená kachna, ale naštípej dříví, Kaji!
Kai Je naštípané. Tu vůni jste musil cítit až v ložnici, tatínku!
Hrabě Mölln V ložnici já spím! A naštípej víc, ať je kachna do bronzova vypečená!
Kai Bude do bronzova, spolehni se.
Hrabě Mölln Já si teď na chvilku lehnu, aby mi vytrávilo.
Kai Tak takhle to u nás chodí. Jdu na kachny, nejdu na kachny, brambory jsou v předsíni.
Budu je vařit ve slupce, nevadí?
Hanno Ony se vaří i beze slupky?
Kai Ano, můj vtipný příteli!
Hanno A je v tom nějaký rozdíl?
Kai Žádný, vepř sežere všechno.
Hanno Chápu... Ušetříme si práci s loupáním brambor pro prasata.
Kai Pro vepře, Hanno.
Hanno A v tom je rozdíl?
Kai Nepřál bych ti ho zažít na sobě!
Hanno Ach, už vím... Tak tedy ve slupce a pro vepře! Tím „pro vepře“ myslím jednoho
vepře, vždyť víc, pokud si vzpomínám, jste nikdy neměli. Protože navařit pro stádo vepřů, na
to nemáme dost velký hrnec, předpokládám...
Kai Začínáš se orientovat v životě šlechty! Pro tebe ovšem pár brambor oloupu, i když
problém je daleko složitější, tady nevystačíš s metafyzikou...
Hanno A v čem je složitější?
Kai Hrabata z Möllnů totiž požívají i slupky!
Hanno Když jim chutnají, tak proč ne?
Kai Neřekl bych, že jim zrovna chutnají, ale přijde jim líto vzdát se svých slupek ve prospěch
vepře.
Hanno Kaji, co to říkal tvůj otec o požáru?
Kai Každé ráno s něčím přijde... Jednou je to požár, podruhé vyschlý rybník, i když je pravda,
že s obojím najednou se dosud nevytasil.
Hanno Ve skladišti může snadno vzniknout požár, otec mi to vysvětloval, když jsme chodili
do přístavu, vlastnili jsme tam čtyři budovy... Každá měla jméno, ale už si nevzpomenu... Prý
to nějak souvisí s větráním, vždycky jsme kontrolovali větrací otvory, ale není to jednoduchá
díra, nýbrž smyčka ve zdi zakrytá mřížkou, aby nepropadaly věci a nikdo neviděl dovnitř a
nemohl protáhnout ruku, a kdyby ti tam nedej bože někdo hodil sirku nebo nedopalek
cigarety, nedostane se to do skladiště. My skladovali obilí a to je zvlášť riskantní podnik, zrno
nesmí být přeschlé, ale nesmí ani navlhnout, aby nevzklíčilo, prostě je to všechno nadmíru
složité, říkal otec...
Kai Můj Bože, jak ty se vyznáš v řemesle velkoobchodníka! Když se zdokonalíš v místním
nářečí, můžeš silou slova rozhánět přístavní dělníky!
Hanno Říkal jsem ti přec, že bych byl mohl otci odpovídat, ale že jsem byl zatvrzelý.
Kai Spíš on byl natvrdlý!
Hanno Byl k sobě hodně tvrdý, Hanno.
Kai Zvlášť co se týká garderóby!
Hanno Kdybych se byl vypravoval do školy jako on do kanceláře, musel bych vstávat ve tři
ráno!
Kai Jako ten ubohý forman, co ses proň tolik naplakal!
Hanno Otec strávil v šatně každé ráno dvě hodiny, co všechno tam se sebou prováděl, nevím,
předpokládám koupel, holení a všelijaké ty vodičky a masáže, byl z toho všeho vyčerpaný už
po ránu.
Kai Zatímco tys vstával v půl osmé a snídal jsi v běhu!
Hanno Nechtělo se mi vstávat! Nařídil jsem si budík na šestou, že se ještě podívám na lekce,
ale ranní školní hnus byl tak veliký, že jsem to hleděl ještě aspoň na chvilku zaspat, a pak už
bylo na všechno pozdě!
Kai Nedivím se, když jste chodili do divadla!
Hanno Chodili jsme jenom v neděli, a k tomu ne každou, ale vždycky to bylo stejné i bez
divadla. Asi jsem zrovna nevoněl, když jsem přiběhl do školy na poslední chvíli celý
upocený!
Kai Ani tvůj otec nevoněl.
Hanno Otec? Ten byl samá vodička, postříkaný od hlavy k patě jako révový keř!
Kai Zapáchal cigaretami, a to nemohla přehlušit žádná „vodička“! Víš, co si myslím? Že si
držel lidi od těla proto, že byl cítit těmi „ostrými ruskými“, jak tomu říkáš!
Hanno Což o to, nepřistupoval k nám moc blízko, ani k matce ne... Nikdy jsem neviděl, že by
ji políbil, ale zápach jsem z něho necítil.
Kai Protože na tebe nedýchal.
Hanno Slyšel jsem otce, jak říká doktorovi: „Člověk je tak sám, proto kouřím...“ A nepřestal,
i když mu lékař kouření zakazoval.
Kai Možná měl říkat „Kouřím, proto jsem tak sám“! Opravdu se nedá prohodit nedopalek
větracím otvorem do skladiště?
Hanno Otec mi líčil, jak ho můžeš dostat dovnitř, jenže pak je jasné, že se nejednalo o
nedopatření a že ten, kdo ho tam dostal, věděl, jak to uvnitř vypadá, čímž se okruh
podezřelých zužuje. Ale to všechno jsou jen takové úvahy, sám jsem dosud podobný případ
nezažil.
Kai Ale dalo by se to zařídit, kdyby člověk chtěl, viď... Co o tom ještě tvůj otec říkal?
Hanno Že je nejjednodušší zapálit od střechy... Proboha, Kaji, nechystáš se snad zapálit
skladiště?!
Kai Ne, je to jen taková, jak se tomu říká? Akademická úvaha! Komu bych taky zapaloval?
Až dosud mi nikdo neublížil! Leda že bych podpálil radnici, ale ta by špatně hořela, je to
samá cihla.
Hanno Já, Kaji, na universitu nepůjdu. Vždyť ani nemám maturitu.
Kai Maturitu si doplníš, to je to nejmenší!
Hanno Že to říkáš zrovna ty? Musela to být muka!
Kai Je pravda, že jsem nic neuměl! A protože jsem tudíž v nic nedoufal, tak jsem taky s ničím
nepočítal, jen jsem si říkal: zabijou mne? Nezabijou! Kaji, bojuj! Dělal jsem, co jsem uměl, a
dali mi to, takže jsem byl nakonec příjemně překvapený, kdo by v takovém případě mluvil o
mučení?
Hanno V latině bych ani nebekl!
Kai Já bekal o všechno pryč, a víš proč? Latinář mi napovídal!
Hanno Mantelsack že napovídal?
Kai Oni jsou strašně zbabělí, Hanno! Ve třídě, beze svědků, to se na žáky vytahují, ale když
je u toho někdo cizí, ani Wulicke to nemusí být, karta se obrátí, a teď musí oni ukázat, co tě
naučili, a když někdo propadne, ředitel si ho podá, vyžaduje zdůvodnění, jak to, že se Mölln
dostal až k maturitě, když neumí přeložit jednoduchou větu v kondicionálu, jak sám říkáte, co
jste ho naučil, he? Proč jste ho dávno nevyhodil, he? Neprotežujete šlechtu, pane kolego?
Takže profesor má všechny důvody, aby tě podržel, protože chce vypadat hezky před
ředitelem, a ředitel chce vypadat dobře před inspektory, nikdo nechce mít problém, tak proč
by ho měl mít zrovna Mantelsack?
Hanno Tak jednoduché to zas nebude?
Kai Ale ano, jen si vzpomeň, jak Wulicke obratem vyřídil Modersohna!
Hanno Modersohn byl adept, ne řádný profesor.
Kai Ano, ale mladý a nezkušený, Wulicke mu mohl dopřát času, aby se naučil učit, jenže
Wulicke chtěl výsledky, a to hned, aby se nemusel zodpovídat před školní inspekcí!
Hanno Z čeho by se takový ředitel měl zodpovídat, prosím tě?
Kai Že nenaučil učitele učit, že na něm nepracoval! To přece nejde, hodit někoho do vody a
plav, když se utopíš, odklidíme mrtvolu a povoláme dalšího adepta!
Hanno Nás ovšem házeli do vody o všechno pryč, obrazně i doslova.
Kai A vzpomeň na Mantelsacka, jak dokázal svým oblíbencům prominout neuvěřitelné
chyby, a když nechtěl, tak neslyšel, řekl to za tebe a vypadal spokojeně, jako bys to byl řekl
ty, a ne on!
Hanno Já ovšem nikdy nepatřil k oblíbencům.
Kai Buď rád, protože jejich konce bývaly hrozné!
Hanno Já vím, Kaji.
Kai O přestávkách s nimi šveholil, chyby v kompozicích jim prý zaškrtával zcela slabě, aby je
mohl přehlédnout, Modersohn, s nímž jsem se pak téměř spřátelil, ale odjel někam na jih, ten
mi říkal, že Mantelsack známkoval podle množství vypotřebovaného červeného inkoustu,
věřil bys tomu?
Hanno Já už věřím všemu, Kaji!
Kai A potom – pic! Oblíbenec mohl být kdykoli sestřelen, zatracený, svržený do propasti...
Bez varování! Po prázdninách se to stávalo s děsivou pravidelností!
Hanno Ne všichni ovšem byli po prázdninách svrženi?
Kai Všichni ne, ale všichni prožili prázdniny v děsu, že se to stane! Závidíš jim takové
„prázdniny“?
Hanno Pro mne to vyšlo nastejno! Jak se prázdniny chýlily ke konci, a mohlo to být třeba ve
Warnemünde, písek, hotel, pláž... Nedokázal jsem polknout sousto, takový svíravý pocit
v útrobách... Kouření mi ovšem neprospívalo, to uznávám.
Kai Dodnes nechápu, proč to Mantelsack všechno dělal... Vlastně chápu, ale to je právě to
nepochopitelné, protože on ve skutečnosti neměl ani tušení, jak je nespravedlivý a vrtošivý,
jeho systém se mu zdál naprosto v pořádku!
Hanno To zní nepravděpodobně, Kaji. Musel přece vědět, podle čeho známkuje?
Kai A to se mu právě zdálo v pořádku! Mám z toho jediný závěr, Hanno, z takové věci je
možný jen jeden závěr, totiž že v monarchii – nebo v republice, chceš-li, ale v republice, která
prahne po tyranii – je taková metoda zcela v pořádku, že je regulérní a správná a odpovídá
mravnímu profilu učitele!
Hanno A žáka.
Kai Žáka? Ten byl přece ustavičně poškozovaný?
Hanno Žák byl vděčný, když se vyšvihl mezi oblíbence, a ne že by se bál, kdy bude svržený a
zaplavený červeným inkoustem, ne že by měl prázdniny pokažené představou, že bude svržen
– on celé prázdniny doufal, že se to nestane, že právě on bude tím prvním, který se bude až do
konce studia vyhřívat na výsluní, doufal v to a modlil se k svému Bohu, aby to tak bylo!
Kai Nikdo si přec nemohl myslet něco takového? Nikdo nebyl tak výjimečný, aby věřil, že
právě on bude výjimka?
Hanno Všichni, Kaji! Všichni do jednoho!
Kai Všichni? Jak to myslíš?
Hanno Všichni si v hloubi duše myslí, že jsou výjimeční, třeba ne zrovna vědomostmi, ale po
lidské stránce nebo jinak, to už je jedno, ale každý považuje ve skrytu duše sám sebe za
výjimku, pro kterou neplatí přírodní zákony!
Kai My dva jsme přece ničemu takovému nevěřili.
Hanno Ale ano, jen si vzpomeň... Nebo já přinejmenším věřil, i když jen krátkou chvíli, že
jsem netalentovaný, ale nakonec přec jen pilný a snaživý žák, když jsem Mantelsacka obelstil
se Zlatým věkem! Mimochodem, nevíš, co je s Hanušem Kilianem?
Kai Co sis tak najednou vzpomněl na Kiliana?
Hanno Ale to on mi přece tehdy nastavil učebnici, abych mohl odříkat ty hexametry, Hanuš
Heřman Kilian! Chtěl být důstojníkem, že?
Kai Ach, Kilian! Který věřil na kamarádství u pluku, a proto pomáhal i páriům, jakými jsme
byli my dva!
Hanno Řekni, chodí s burši?
Kai Ne, Hanuš Heřman Kilian s burši nechodí.
Hanno To je dobře. Jsem rád, protože to byl hodný kluk!
Kai Nechodí s nimi proto, že pohrdá civily!
Hanno Ale námi nepohrdal?
Kai Tenkrát. Dnes je to jiné. Nechce se zaplést, chápeš?
Hanno Už je na kadetce?
Kai Brzo bude.
Hanno Říkáš to, jako by šel na popravu.
Kai On jde na popravu, Hanno! A zahyne tím dřív, čím později se zbaví falešných představ o
kamarádství ve vojsku! Ostatně, co je mi po tom? Ať oficíři sami sebe vybijí, na světě hůř
nebude!
Hanno Tenkrát mi pomohl z velké bryndy, jen díky němu jsem nepropadl z latiny, díky té
jediné dvojce mezi všemi čtverkami a nedostatečnými na mém kontě!
Kai Však to taky bylo k popukání... Jak jsi naschvál četl trhaně, nesouvisle, špatně, jak jsi
zanedbával všechny ligatury, které Heřman tak pečlivě vyznačil ve své učebnici, potácel ses
tím textem mistrovsky a nikdo by ti nebyl uvěřil, že to poctivě nečteš, tys vlastně herec,
Hanno, dosud nikdy mne nenapadlo, že máš herecký talent, ačkoli jsme spolu hrávali divadlo!
Hanno Všichni jsme byli herci jednoho velkého loutkového divadla, někdo dobrý, někdo
špatný, jiný mizerný! Já hrál mrtvolu, kterou se Faust rozřezává na kousky, aby pochopil, co
je život.
Kai Tys byl dobrý, aspoň tenkrát, ve Zlatém věku!
Hanno Mantelsackova pochvala ovšem byla silně podmíněná! Stáhl jste krásu do prachu,
Buddenbrooku, zachoval jste se k těm veršům jako vandal, jak barbar, jste tvor amúzický,
Buddenbrooku...
Kai Poslyšte, říká se, že máte hudební nadání, že hrajete na klavír? Jak je to možné?
Vysvětlete mi, jak je to možné?
Hanno Nejhorší na tom všem bylo, že v té chvíli jsem byl Mantesackovi vděčný.
Kai Bylo to jen úleva, žes proplul, Hanno...
Hanno Ne, bylo to něco víc, něco navíc v tom bylo, dodnes se za to stydím!
Kai A to? Co to bylo?
Hanno Měl jsem Mantelsacka v té chvíli upřímně rád, a přitom se mi z toho všeho zvedal
žaludek, věděl jsem, že to není správné, že je tyran, idiot, nosorožec, ale nedokázal jsem se
toho zbavit, až se mi samou láskou k třídnímu zvedal žaludek!
Kai Chápu tě, Hanno, a nevidím na tom nic zlého.
Hanno Ale ano, neutěšuj mne: je to nebezpečné!
Kai Dokázal ses toho rychle zbavit, zatímco někteří to nedokážou dodnes!
Hanno A mně je dodnes všelijak, jak jen si na to vzpomenu! Na svou lásku k tomu...
nosorožci! Jako bych ji ještě dnes cítil, i když je to tak dávno, řekni, jak takovou věc člověk
ze sebe dostane?
Kai Nedostane ji ze sebe, takové věci se v člověku ukládají.
Hanno Kdybych uměl psát povídky, napsal bych o tom povídku, snad bych se z toho vypsal, i
když i o tom pochybuji.
Kai Má teta se vždycky ze všeho vypsala!
Hanno Ještě žije? Byla přece starší než tvůj otec?
Kai Stále ještě je starší než otec, jenže už nechce psát romantické romány pro ženy... Kriste
pane, vždyť ona má přijet na návštěvu, poslala telegram, už před týdnem a já na to úplně
zapomněl, protože kdo by myslel na tetu, když ses objevil ty? Musíme sebou hodit s těmi
bramborami!
Hanno Bude to hodně práce?
Kai Ne, ale musím zatopit. Přineseš vodu?
Hanno Ovšem. Kam pro ni půjdu?
Kai Přece k pumpě. Vezmi do toho menšího kbelíku.
Hanno Dobrá.
Kai Člověk se zapovídá, a domácnost mu stojí! Kde mám zástěru? Nikdy bych byl neřekl, co
všechno musel otec zastat, když jsme neměli hospodyni! Ne že bychom nikdy neměli
hospodyni, ale neměli jsme na ni! A která u nás vydržela, než jsme prodali oves, ta se zas
nelíbila otci, ostatně těžko snášel ve své blízkosti ženskou... Kaji, běž se zeptat, jestli už je
oběd, Kaji, jdi se podívat, zda už poschla podlaha, pak nevydržel čekat a přešel zablácenými
holinkami, což se zas nelíbilo hospodyni, já naštěstí nevytírám, jen zametu, když bláto
uschne! Nu což, jsme degenerovaná rodina. Otec i ta má praštěná tetička, nakonec já, poslední
článek Usherů... Hanno sem znamenitě zapadne, to mne k němu od první chvíle táhlo, ta jeho
nepatřičnost, protože on byl se svými čistými manžetami, námořnickým oblečkem a
vymydleným krčkem mezi patriciji tím, čím hraběcí otrhánek ve světě šlechty! Ó, pane hrabě,
račte na stupínek, byl jsem první, kdo se tomu smál, neboť záplaty na mé zadnici se věru
nedaly přehlédnout! Teď už nám zbývají jenom dvě cesty, příteli! Buď ty si ušoupeš manžety,
nebo si já, hrabě Mölln, začnu umývat krk!
Hanno Kam mám postavit vodu?
Kai Postav raději celý kbelík! To jsme se tak škádlívali s tatíkem, víš, on když někdy byl
v lepším rozmaru...
Hanno A teď je v lepším rozmaru?
Kai Teď ano! Když přijede někdo z rodiny, obyčejně mívá lepší náladu, a ty jsi jako z rodiny,
Hanno, on ví, žes můj bratr, ale co řekne, až přijede teta, nevím, i když je to jeho rodná
sestra... Neviděli se příliš dlouho a mám obavy, aby ho to neroztesknilo... ty vzpomínky na
zašlé časy... A když návštěvník odjede, zapadne zas do nemluvnosti, nic neříká, na nic
neodpoví, ani se nezeptá, kde je puška, jen chodí jak tělo bez duše a hledá, kdo ví, co hledá,
snad pušku, snad něco jiného, možná jen tak civí do koutů.
Hanno A když, jak říkáš, má lepší náladu a nehledí do koutů, tak se škádlíte a vtipkujete?
Kai Ano, kdysi jsme i vtipkovali, i když „vtipkovali“ je poněkud nadnesené, říkal pořád to
samé a tohle bylo jeho oblíbené: „Hanno, postav vodu!“ „Jak ji mám postavit?“ „Rovně!“
„Rovně vodorovně nebo rovně svisle?“ „Zkus obojí!“ „A mám ji postavit v hrnci, nebo bez
hrnce?“ „Zkus v hrnci!“ „Stojí, tatínku!“ „Pamatuj si, synku, postavit vodu bez hrnce je veliké
umění!“ Někdy ještě dodal: „Něco takového dokáže jenom náš senát!“
Hanno On se zajímal o politiku?
Kai Ne, proč by se zajímal? Měl dávno hotový názor na pruského krále i celý náš slavný
senát! K tomu, aby sis utvořil názor na tyhle věci, nemusíš zrovna číst noviny!
Hanno Nikdy jsem nečetl noviny, mám k tomu vrozený odpor!
Kai Aby sis utvořil názor, ani je nesmíš číst! A pokud se ti už stane ta nepříjemná věc, musíš
si položit otázku: Co se stalo, že o tomhle vůbec píšou, protože oni neinformují, nýbrž
zalhávají, co se vskutku stalo a o čem všichni beztoho vědí... Někdy se až divím, jak ta jejich
metoda zabírá, důkazem jsou buršové a ústupčivost městského senátu!
Hanno Ten odpor k novinám mi nechtěně vštípil otec... Vždy četl nadmíru soustředěně,
hlavně ekonomického zpravodaje, ale i zprávy ze senátu a ze zahraničí, především z Pruska.
Kai Prusko, to je ovšem zahraničí!
Hanno Ano, stálo to vždy v zahraničních zprávách, ale byla to naše vnitřní politika... Otec
vždy sundal brýle, dlouho si mnul oči, jako by ho četba k smrti vysílila, pak složil noviny,
které předtím nechal bezvládně klesnout do klína, pečlivě je složil, jako by nechtěl, aby je
někdo po něm četl, a po chvíli řekl: Nic tam není, proč nezrušíme předplatné? Ale patřilo
k dobrému tónu odebírat noviny, kdežto šetřit na předplatném, to by mohlo vést na burze
k mylným závěrům o našem hospodaření... A když už noviny beru, tak je i čtu, abych netratil.
Kai Takže když si předplatím noviny, stoupnou mé akcie na burze?
Hanno Jestli stoupnou, nevím, ale v žádném případě tím nepoklesnou.
Kai Ale to je skvělé! Musím pověřit pana Gosche, aby mi předplatil místní zpravodaj! Půjčíš
mi peníze?
Hanno Ovšem, ale proč pana Gosche? Zajdi si na poštovní úřad, je to vyřízené raz dva a
nemusíš čekat, až přijde Gosch!
Kai Jsem šlechtic a nechodím osobně na poštu! A pan Gosch přijde ještě dnes navečer, pokud
ovšem nezapomene, což by mu jeho makléřská paměť navzdory postupujícímu věku neměla
dovolit!
Hanno Pan Gosch dnes přijde? To už je prodej vašeho statku tak daleko?
Kai Ale kdepak, přijde kvůli mé tetě, která zas přijíždí jen kvůli němu!
Hanno Kvůli němu? Myslel jsem, že se chce ještě – promiň – vidět s bratrem?
Kai Jaképak omluvy, neviděli se dvanáct let, a jestli to bude tímhle tempem postupovat i
nadále, bude to dnešní setkání i poslední!
Hanno A co má pan Gosch s tvou tetičkou?
Kai Jsou přec oba spisovatelé, či snad ne?
Hanno Nejspíš ano, když to říkáš.
Kai Ona už nechce psát romány pro ženy, protože ženy se emancipují a nechtějí předplácet
romantické historie, teď přicházejí na pořad dne kriminální příběhy à la Vražda v ulici
Morgue, německý překlad prý naše čtenářky zrovna nadchl!
Hanno Ale na to jsi přec odborníkem ty, proč se neporadí s tebou?
Kai Ona neví, že píšu povídky, a já jí nechci radit, protože kriminálnické fabule nemám
v lásce, to už bych zrovna mohl psát soudničky nebo feueilletony ze senátu!
Hanno Bude se tedy na statku hrabat Möllnů konat pamětihodné setkání tří spisovatelů! Jestli
chceš, Kaji, pořídím z té schůze zápis?
Kai Ach, sotva uslyšíš něco zaznamenáníhodného! Jsme jenom tři degenerované osoby, které
koketují s literaturou, v čele s panem Goschem, patronem umění v našem městě, nepočítám-li
ovšem toho troubu, co psal verše do vaší kroniky k stoletému výročí firmy a k narozeninám
pana konsula!
Hanno Co bude vskutku hodno zaznamenání, nemůžeš vědět předem! Vždyť každý detektiv
má zápisník, ne? A pak se plíží jako pantera, ten pověstný Danteho levhart, když čichá
literární stopu!
Kai Kde jsi tohle četl?
Hanno Pan Gosch to vyprávěl!
Kai Že by byl četl Danta? Není to z Lopeho? Ačkoli toho také sotva kdy četl!
Hanno Vždyť má obrovskou knihovnu?
Kai A v ní tuny prachu, měl by si objednat úklidovou četu, než se pustí do literární práce, sic
hrozí nebezpečí, že se ukýchá k smrti! Pro mou tetičku je ovšem pan spisovatel!
Hanno Nepřijde ti líto, že tě nepřizvali? Je to asi těžké, být zneuznaný spisovatel?
Kai Lehčí, než si myslíš: jde to samo!
Hanno Ale je přece v pořádku, když si čtenáři někoho vyžadují?
Kai V pořádku je, když čtenáři čtou!
Hanno Cožpak oni nečtou?
Kai Asi jako malé děti v slabikáři! Literární žurnály jsou takové slabikáře. Vražda v ulici
Morgue je ovšem něco jiného, protože to je literární poklesek velkého básníka, na jehož
úroveň – teď myslím úroveň toho poklesku, ne úroveň básníka – se oni s námahou šplhají, ale
jeho výšin se nikdy nedopnou, protože i to málo, co upadlo se stolu velkého opilce, je pro ně
až příliš vysoko!
Hanno Nikdy by mne nebylo napadlo, že se člověk může vypsat z bolesti kriminálním
románem!
Kai A čím jiným? Vezmeš si postavu, doktora Wulicke například, a pak ho zavraždíš! Není to
krásné téma? Do nekonečna bych rozvíjel představu tortur, jakým podrobil zvrhlého latináře
sadistický vrah, zavěsiv jej hlavou dolů na tabuli a nechávaje ho číst řecký text pozpátku! A
za každou chybu mu zakroutí nosem, až tomu ubožákovi vhrknou slzy do očí, přičemž bude
muset odpřisáhnout, že právě takhle si představoval zlatý věk!
Hanno Že bych také zkusil něco napsat?
Kai Zkus to! Básně ti nepomohou, ty jen rozdmychávají bolest.
Hanno A co katarze? Říká se tomu tak, pokud si vzpomínám?
Kai Katarze je, když zabiješ Mantelsacka!
Hanno Teď ovšem žertuješ.
Kai Doslova.
Hanno Doslova co?
Kai Doslova nic.
Hanno Když nic, tak nic.
Kai Nechme to být!
Hanno Ano, nechme.
Kai Nechme co?
Hanno To.
Kai Rozumím.
Hanno A rozumíš vskutku?
Kai To nevím.
Hanno Nevím, tedy jsem!
Kai Ano, právě včera to odhlasoval senát!
Hanno Chcha, je mi s tebou dobře, Kaji!
Kai Je dobře, když se směješ.
Hanno A směji se?
Kai Ano, směješ se!
Hanno To je dobře... Nikdy jsem se nesmál...
Kai Smál ses, ale byl to hořký smích.
Hanno Bolest nepřesměješ.
Kai Ale zmírníš ji, ne?
Hanno Ne.
Kai Ne?
Hanno Jenom ji rozštěkáš!
Kai Rozštěkáš? Co to zas má být, proboha?
Hanno Můj smích se podobal kňučení mučeného psa, nebyl to pravý smích.
Kai A teď to je pravý smích?
Hanno Nevím. To záleží na okolnostech.
Kai A jaké to jsou okolnosti?
Hanno Vždyť víš.
Kai Kodaň?
Hanno Kodaň.
Kai Ale nemohu zde nechat otce napospas všemu, už jsem ti to řekl.
Hanno Počkám, Kaji!
Kai Ale to může trvat celé roky?
Hanno Počkám celé roky! Kdo by nepočkal na přítele, který si před odjezdem musí ještě
zařídit nějaké věci?
Kai A pak už se budeš jenom smát?
Hanno Nevím, ale možné to je!
Kai Hanno přežil a bude se smát!
Hanno Chcha!
Kai To tvé chcha! Musíš se ještě mnohému naučit, Hanno!
Hanno Mohu dělat všechno!
Kai Především se musíš naučit smát! Dělat nemusíš nic!
Hanno Ale přinesl jsem přec vodu?
Kai Pravda, a postavil jsi ji svisle jako podle olovnice!
Hanno Myslím, že když člověk nepracuje, nemůže se ani smát.
Kai Možné to je, protože bez humoru se špatně pracuje!
Hanno Když jsem si cestou od pumpy polil nohavici, připadalo mi to veselé! A bylo mi
veselo, protože nikdo nepřiskočil a nechtěl mne převlékat do suchého, mohl jsem si jít
s mokrou nohavicí jako svobodný občan republiky!
Kai Kterým na našem statku vskutku jsi, alespoň v to doufám!
Hanno Občane hrabě von Mölln! Složte přísahu republice!
Kai To ti odpřisáhnu, kdy budeš chtít! Víš, v čem je problém člověka?
Hanno Těch problémů je myslím celá řada.
Kai Ano, ale já teď mluvím o humoru! Možná to je největší problém lidstva.
Hanno Pak mne ovšem nenapínej!
Kai Že nás až dosud jen zastrašovali, myslím pastoři, vládcové a učitelé... Samý Jób a trest
boží, Ježíš se nesmál, učili nás, jak také, když byl pošuk a po něm to dělají další pošukové,
daleko pošahanější, než byl on?
Hanno Tys četl Feuerbacha?
Kai Ne, k těmhle závěrům nemusíš číst Feuerbacha! Vždyť pokud se Ježíš opravdu nikdy
nesmál, pak byl patologický případ!
Hanno Ale jsou tu přece jiní, kteří se smáli, svatý František se smál a rozmlouval s ptáčky, a
farář Herzpfeil v Lubeku, jen si vzpomeň...
Kai Ale to je sto dvacet let, Hanno! A jediné, v čem se naučili ho napodobovat, je ta tlama od
ucha k uchu, dneska jsou pastoři vychechtaní, o tom bys mohl něco vědět!
Hanno Vím o tom. A v čem je tedy problém?
Kai Že lid straší a chechtají se tomu! Neumějí napodobit Herzpfeila v dobročinnosti a
ušlechtilosti srdce, tak zastrašují, to je snadnější než lidem pomáhat! Pomohl ti někdy pastor?
Nepomohl, jen řekl, že jsi degenerovaný, a pokud nepřijdeš v neděli do kostela, budeš se
smažit v pekelném ohni, a to není metafora, protože oni věří na reálný hmotný oheň, jaký
plápolá v tamtěch kamnech... Nebo spíš neplápolá, mohl bys přihodit poleno?
Hanno Samozřejmě, ode dneška přece pracuji?
Kai Lid se naštěstí během těch dlouhých staletí naučil smát strašidelným pohádkám!
Hanno Já se moc nesmál, Kaji, když jsme měli povinnou četbu z Chlapcova kouzelného
rohu!
Kai Musíš se naučit smát, to je součást léčby, článek republikánské ústavy!
Hanno Že by?
Kai Ano! Tys nečetl ústavu? Je to článek dvě, hned po ustavení republiky: Všem občanům se
ukládá smát se při každé vhodné příležitosti, ať už jsou důvody k tomu jakékoli, a šířit dobrou
náladu a mysl mezi spoluobčany i cizinci bez ohledu na rasu a náboženské vyznání!
Hanno Ach, pravda, ty vaše „židovské anekdoty“!
Kai Ty jsou nejlepší! Víš, co znamená věta „ať už jsou důvody k tomu jakékoli“? Že to může
být bezdůvodný smích a máš právo smát se třeba Kristovi na kříži, jen ubližovat mu nesmíš,
to by bylo proti občanskému principu!
Hanno Občane Ježíši, sestupte z kříže!
Kai Ano. A kápněte božskou: Jak to tenkrát bylo v Káně Galilejské?!
Hanno Myslíš „vodu ve víno“?
Kai Přesně tak, a jiné kouzelnické triky, vždyť celé vstoupení na nebesa bylo sotva víc než
levitace Šimona kouzelníka! Smějme se Bohu, Hanno, a buďme veselí jako ten forman
v Zeleném Heinrichu, když naskakoval na kozlík s Podstatou křesťanství v podpaží!
Hanno Mně naskakuje jenom ten forman z Chlapcova kouzelného rohu.
Kai A proč by nemohl vstávat se smíchem?
Hanno Forman? Ve tři ráno?
Kai Všichni se musíme učit, Hanno! Lid se učil smát ďáblům celá staletí, až z toho nakonec
vyšel čert, hloupý a legrační, pro posměch dětem! Nejsou všechny pohádky od Grimmů
děsivé, jsou i veselé!
Hanno Nevím, vyhýbal jsem se té knize, a když mi z ní Ida chtěla předčítat, utíkal jsem a
zacpával si uši, což ovšem mého otce pramálo těšilo!
Kai A matka?
Hanno Matka se usmívala, měla takový lehoučký, perlivý smích, smála se dovnitř, jako její
housle v té kratičké chvíli, než vydají první zvuk, a říkala mi: Pojď ke mně, Hanníčku, snad
by ses nebál obrázků v knížce?
Kai Ano, jsou to všechno jen obrázky, celá Bible jen hloupé obrázky!
Hanno Nevím, zda se naučím smát v téhle „republice“!
Kai V téhle třeba ne, ale musíš se to učit pro tu příští!
Hanno Ale kdy přijde?
Kai Až se naučíme smát pastorům, až se naučíme vysmívat se králům, až se naučíme
posmívat republice! To teprv bude to pravé nebeské, Hanno! Budou tě chtít vyděsit mlýnem,
kde straší, jako chytrého Hansiho, a přijde čert a řekne, to nic není, hrát karty, pojďme koulet
kuželky! A postaví místo kuželek hnáty a místo koule uchopí lidskou lebku, ale Hansi byl
brusič, víš, a řekne, tohle není žádná koule, a vloží ji do soustruhu a brousí, aby se dobře
koulela, haha!
Hanno A na tom je něco k smíchu?
Kai Haha, samozřejmě, Haha – Hanno!
Hanno Tenhle vtip jsem ovšem pochopil, ale s tím strašidelným mlýnem se mi to moc nezdá,
to přec není pohádka pro děti?
Kai V jiné pohádce Hansi vyláká čerty z pekla, a když všichni vylezou, on se proplíží dovnitř
a celé peklo obstaví malinkatými křížky, všude je rozhází po podlaze, takže ti moulové
nemohou zpátky, a pak na ně uhodí, že ne a nezamete podlahu, dokud nepustí z pekla jeho
tátu, protože je v pekle nespravedlivě!
Hanno A pustí?
Kai Co jim zbývá, když chtějí do pekla? A spolu s ním pustí i všechny mrtvé z jejich vesnice,
co jich kdy bylo, protože, věř nebo nevěř, všichni měli dostatek hříchů, aby se dostali do
pekla, žádný z nich nepřišel do nebe! Já jsem ovšem šlechtic a nemusel bych se o tyhle věci
starat, ale vzhledem k tomu, že mám záplaty na kalhotách, mohli by si mne čerti splést
s chudinou, takže jsem pro republiku. Tak co, Hanno, budeme se smát?
Hanno Když budeš předčítat ty, snad se budu i smát.
Kai Počkej, až přijede teta Trudi, nasměješ se dost!
Hrabě Mölln Kaji, neviděl jsi mou pušku?
Kai Je pod postelí, tatínku!
Hrabě Mölln Ale tam jsem právě hledal!
Kai A díval jste se dobře, otče?
Hrabě Mölln Vždyť víš, že špatně vidím?
Kai Musíte vlézt pod postel, pane hrabě!
Hrabě Mölln Vlézt? A co když nevstanu?
Kai Vlezu tam pro vás!
Hrabě Mölln Opravdu? A proč mi vykáš?
Kai Abyste viděl, že si vás považuji!
Hrabě Mölln To je dobře, to je dobře... Tak mi napadá – nečekáme dnes někoho? Ach, pan
senátor už přijel? Jdu se podívat po té osušce!
Kai Nu, Hanno, co se nesměješ? Máš strach, že tě hodlá střelit osuškou? Vždyť přece víš, že
nemá patrony!
Hanno Chcha.
Kai Nešlo by to víc?
Hanno Chcha, chcha!
Kai To bylo lepší! A teď sundáme s plotny ty brambory!
Hanno Brambory, nebo hrnec?
Kai Hrnec.
Hanno A nevadí, že jsou uvnitř brambory?
Kai Haha! Uvidíš, jen co se pořádně najíme, hned uvidíš svět ve veselejších barvách! Ony
brambory s tvarohem nejsou o nic horší než blafy na patricijských stolech.
Hanno Ale my jedli i lidová jídla, jen si vzpomeň na špekovou polévku!
Kai Ano, když jste potřebovali zahnat pastora! Pravdou zůstává, že na takovou delikatesu,
jako je špeková polévka, nemáme na našem statku dostatek surovin, takže to není žádné
lidové jídlo, nýbrž patricijská zhýralost jako všechno ostatní!
Hanno Někdy jsem se, Kaji, tak přejedl, až mi bylo zle, Ida mi nosila do ložnice jedlou sodu
a mně pak bylo ještě hůř... Dávali nám pivo i víno, prý abychom lépe vytrávili, a já si říkal, už
nikdy se takhle nepřejím, už nikdy, ale pak přišla další oslava a další a já se zas přejedl,
podivné přitom je, že jsem nepociťoval hlad, já vlastně ani neměl chuť k jídlu, jako bych si
úmyslně chtěl způsobit tu bolest (protože to byla bolest, Kaji), jako bych si teprve ve chvíli,
kdy ze mne všechno vycházelo, mohl říct: byla to krásná slavnost! Ale právě v té chvíli pro
mne přestala být krásná a já tam ležel ve tmě na zádech, ztrestaný vlastní hltavostí a
špatností... Ale proč to všechno říkám?
Kai To věru nevím.
Hanno Je to všechno tak smutné.
Kai Pravda, přežrání i hlad jsou smutné, zvlášť když je postavíš vedle sebe... Nejsmutnější ale
bude, co předložím mé drahé tetě, protože ta, předpokládám, nemá žaludek vytrénovaný
špekovými polévkami. Dobrý den, tetičko! Jaká byla cesta?
Hanno Dobrý den, paní hraběnko! Dovolte, abych se představil.
Kai To je Hanno Buddenbrook, tetičko, můj nejlepší a pokud vím i jediný přítel! Hanno, to je
má teta Gertruda hraběnka von Mölln!
Gertruda von Mölln Můžete mi oba říkat „teto Trudi“! Ale tys vyrostl, Kajíčku, když jsem tě
viděla posledně, byl jsi takovýhle špunt!
Kai U toho špunta jsem i zůstal, teto, a ty, jak vidím, jsi stále krásná a svěží dáma!
Gertruda von Mölln Krásy jsem mnoho nepobrala ani za mlada, ale zdraví mi kupodivu
slouží! Kde je Waltr? Je to s ním opravdu tak zlé, jak jsi mi psal v dopise?
Kai Vysloveně zlé to s ním není, jenom mu někdy stěží rozumím, takže bych mohl říci i to, že
se mu vlastně dobře vede, protože spoustu starostí zapomene.
Gertruda von Mölln Taková úleva mne ovšem nepostihla, nebo si jí přinejmenším nejsem
vědoma.
Kai Ani tvůj bratr! Jaká byla cesta, tetičko?
Gertruda von Mölln Cesta byla ovšem skvělá! Železnice je opravdu pokrok, než stačíš
dočíst knížku, jsi v cíli a vystupuješ! Představa, že jsme kdysi jezdívali dostavníkem nebo že
by k vám nevedla dráha, je v mém věku smrtelná, protože mi stačila drožka z nádraží, abych
pocítila starobu ve všech kloubech!
Kai To se během času zlepší, tetičko!
Gertruda von Mölln Doufejme! Ale kde je bratr? Proč nepřichází? Ach tak, on špatně slyší,
půjdu k němu, Kaji, je to tamten pokoj přes chodbu?
Kai Tamten.
Hanno Vypadá tak zdravě, že bych jí hádal méně let, než mám já sám, a v každém případě je
znát, že neprodělala tyfus.
Kai Má za sebou leccos, ale nikdy ji nic nedokázalo skolit! A jestli si pro ni ještě zaživa
nepřijde čert, hrozí nebezpečí, že na ni v pekle i v nebi zapomenou a bude nás oblažovat
návštěvami až do skonání světa.
Hanno Neklesej na mysli, třeba si vzpomenou v očistci!
Kai Na ten my, reformovaní křesťané, přece nevěříme.
Hanno To ale ještě neznamená, že neexistuje, pravda?
Kai Souhlasím. Ale jak by sis ho představoval?
Hanno Jako finskou saunu, když má jaksepatří očišťovat.
Kai Hodně horkou, předpokládám.
Hanno Hodně horkou a hodně ledovou, přesně podle Dantova popisu! Chvíli jsi v kotli, chvíli
zamrzlý v kostce ledu.
Kai Nevěděl jsem, že jsi četl Božskou komedii.
Hanno Kdo by to četl? Jen jsem listoval, je to dosti odporné čtení! A víš, co je na tom všem
nejodpornější, Kaji?
Kai Věděl bych víc odporných věcí, takže nevím, co dát na první místo!
Hanno Dantův ráj, ten je nejodpornější ze všeho!
Kai Nepovídej! Povídej!
Hanno Představ si mučírnu a svou nohu ve španělské botě, ale mučitel nepovolí, aby sis
vydechl a rozmyslel si, jestli se nechceš přiznat k něčemu, cos neudělal, nemáš se totiž
k čemu přiznávat, protože oni o tobě beztak všechno vědí, takže to máš bez přestávek a na
věky! A nad tím vším se v bezbolestném majestátu vznáší zářivý Ježíš a vdechuje do mrtvých
katolíků nekonečnou blaženost... Koutkem oka sleduje, jak se kroutíš ve španělské botě, která
vůbec ještě není to nejhorší, co tam pro nás připravili, ale neslituje se, protože je co? Protože
je spravedlivý! Chtělo se mi zvracet, Kaji, snad ještě víc než při luterském katechismu. A my
si naivně mysleli, že Kristus vzal všechnu bolest na sebe, aby pomohl od trápení lidem, kteří
beztoho trpěli po celý život... Naivní představa! Takhle to spíš vypadá, že nám chce všechno
vrátit za své vlastní utrpení, které podstoupil na kříži, prý za nás, ale ve skutečnosti proti nám.
Gertruda von Mölln On spí, Kaji, ale proč spí s puškou?
Kai Chystá se na kachny, teto Trudi!
Gertruda von Mölln Ale aby se v posteli nepostřelil?
Kai Není nabitá.
Gertruda von Mölln Určitě? Ale proč potom spí s puškou?
Kai Aby nezapomněl jít na kachny, tetičko!
Gertruda von Mölln A nábojnice máš dobře schované?
Kai Nemáme žádné, uklidni se.
Gertruda von Mölln Žádné, hm. Dobrá. Jak tedy potom loví kachny?
Kai On už si nějak poradí... Pan Gosch přijde o čtvrté!
Gertruda von Mölln Tak to bych se tu zatím mohla porozhlédnout? Nakreslím si hrubý
plánek statku, pokud dovolíš, synovče... Moře je tímhle směrem?
Kai Ano, ale k čemu ti to bude dobré, tetičko?
Gertruda von Mölln Chci, aby se můj nový příběh odehrál na tomto statku! Tady se stane
vražda, najdou mrtvolu, bude se vyšetřovat... Pro komisaře ještě nemám jméno, ale pan Gosch
mi jistě poradí! Podívám se, kde by mohla ležet mrtvola, možná ji ale najdou v přístavu nebo
na vřesovišti.
Kai Na vřesovišti ne, tetičko, to by se otci nelíbilo!
Gertruda von Mölln A proč ne? Aha, chápu! Pořád tam chodí – za vzpomínkami!
Kai Obávám se, že žádné už nemá, ale chodí tam pořád.
Gertruda von Mölln Vzpomínky člověku nevezmeš, má je až do smrti!
Kai Ano, ale on poslední dobou mluví už jen o matce, a někdy i o tobě.
Gertruda von Mölln Opravdu? Tak on na mne vzpomíná?
Kai Ano, jednou prý ses topila v nějakém jezírku?
Gertruda von Mölln Ale to byla kašna, vody po kolena, a bratr mne vytáhl dřív, než jsem se
stačila napít, takže kdyby byl chvíli počkal, mohla být jeho zásluha větší.
Kai Budu na to pamatovat, až půjdeme k rybníku!
Gertruda von Mölln Pravda, vy máte rybník? Tam by mohli najít mou mrtvolu, co myslíš?
Jen ještě nevím, kdo bude zavražděný, co myslíš, Kaji?
Hanno Kajovi by se nejvíc líbil pastor, paní hraběnko!
Gertruda von Mölln Opravdu? A vy mi říkejte teto Trudi, jsem teď i vaše teta! Já ti to, Kaji,
ráda udělám k vůli, jen mi ho musíš trochu popsat!
Kai Vypasený pastor udělá největší radost, pravda?
Gertruda von Mölln Hm, myslela jsem spíš na někoho krásného a urostlého, jako byl
zamlada tvůj otec!
Kai Tys bys chtěla zabít mého otce?
Gertruda von Mölln Ale ne doopravdy, Kaji, říkám přece „jako“? Jedu si pro inspiraci a váš
statek nebude váš statek, pan Gosch mi pomůže vymyslet pro něj příhodné jméno, a můj bratr
bude prostě nějaký nuzný sedlák pod jiným jménem, ale jestli bude zavražděný pastor, pak je
to zbytečná úvaha, pravda?
Kai Ne tak docela, teto, protože statek musí mít majitele, a navíc člověka, jako je můj otec,
musí každý průměrný inspektor podezírat, to dá rozum, proto naseješ množství falešných
stop, ale vrahem bude někdo jiný, a přitom by to do něho nikdo neřekl.
Gertruda von Mölln Ne? A kdo bude vrah?
Hanno Kajovi by se nejvíc líbil pastor!
Gertruda von Mölln Zase pastor? Nebude to fádní?
Kai To v žádném případě, protože ho odsoudí a nejspíš oběsí, takže to hned budou suma
sumárum dva mrtví pastoři! Ale třetí by, teto, neškodil, nemohlo by těch zavražděných být
víc? Jako že někdo u nás má spadeno na pastory!
Gertruda von Mölln Ale kdo by potom v neděli kázal, když je všechny vybijeme? Poslyšte,
chlapci, že vy si ze staré tety utahujete?
Kai V žádném případě, tetičko!
Hanno To bychom si ani nedovolili, paní hraběnko.
Gertruda von Mölln No proto! Ale čím to, Kaji, že se tak vyznáš ve spisovatelském
řemesle?
Kai Vůbec se v něm nevyznám, teto Trudi, nikdy jsem nenapsal ani řádku! Já jen tak uvažuji,
abych ti pomohl v nouzi, a ty si pak už poradíš, jak sama budeš chtít.
Gertruda von Mölln Je to tak těžké, chlapci, na stará kolena měnit žánr! Proto taky jedu
k vám, aby mi tam zůstal aspoň ten statek, jen místo dvou zamilovaných bytůstek dám dva
mrtvé pastory, když není zbytí!
Kai Už jsi přemýšlela o smrti, teto?
Gertruda von Mölln Myslím na ni neustále!
Kai O smrti své oběti, přirozeně.
Gertruda von Mölln Což nejsme všichni oběťmi zpackaného stvoření?
Kai Že ty si z nás utahuješ, teto? Myslíš si, takoví holobrádci, z těch si zkušená, v řemesle
zběhlá umělkyně může střílet po libosti, aniž by vůbec postřehli, že se z nich střílí jako
z artilerie, ale upozorňuji tě, že už se holím, i když zatím jen otcovou břitvou!
Gertruda von Mölln Používat vás jako hmoždíře, to bych si nikdy nedovolila, miláčkové,
vždyť co kdyby se některý z vás při prudší kanonádě roztrhl a rozmetal mi tím mou dosud
nenalezenou fabuli?
Kai Měl bych pro tebe, tetičko – promiň: pro tvou oběť samozřejmě, pro toho tlustého pastora
– ideální smrt! Chce to něco pikantního, když se jedná o pastora, nemyslíš?
Gertruda von Mölln Ale rybník není moc pikantní, což takhle jezírko?
Kai Dáme jezírko, chceš-li, a divoce bující lekníny, kosatce a rákosí, protože na našem
zpustlém statku může být jen zpustlé jezírko, takže bude celkem vypadat jako rybník...
Hanno Nebude divné, že má sedlák jezírko?
Kai Uděláme z něj šlechtice. Zámek, park a statek! Proč by měl být zrovna sedlák? A to
rákosí nám zastíní výhled z cesty, kudy se přichází k rybníku, tedy k jezírku, takže pastora
neuvidí nikdo, kdo se neprodere rákosím, což znamená brodit se do půli stehen vodou.
Gertruda von Mölln Skvělé! Zámek, park a rákosí! Až mrtvola vyplave na hladinu, uvidí ji
jenom ten, kdo se prodere rákosím.
Kai On nevyplave, tetičko, a nebude taky hned tak mrtvý.
Gertruda von Mölln Ne? On se tam bude koupat?
Kai Ne tak docela, a rozhodně ne dobrovolně! Bude tam v neckách, tetičko!
Gertruda von Mölln A jaký to dává smysl, cpát mrtvolu do necek? Spíš bych ho zatížila
kamenem, aby nevyplaval na hladinu, nemyslíš?
Kai A kde bys v našem okolí vzala dostatečně těžký kámen?
Gertruda von Mölln Něco už by se našlo! Nemohli bychom mu dát kolem krku kovadlinu?
Místnímu kovářovi se ztratí kovadlina, a hned máme jednu falešnou stopu!
Kai Ne, teto, pastora nikdo nezatíží, a také nebude hned zkraje mrtvý!
Gertruda von Mölln Omráčený? Polomrtvý?
Kai Docela živý, a v tom je ten vražedný vtip! Náš tlustý pastor zahyne, plovaje dosud živý
v neckách po rybníku, chci říci po jezírku, ale nikdo ho nevidí pro to rákosí.
Gertruda von Mölln A proč nekřičí? Pravda, má ucpaná ústa! A proč nezarejduje ku břehu?
Kai Protože nemůže z těch necek vylézt ven, a přitom se nesmí převrhnout, to by plaval
nosem dolů, následkem čehož by se utopil.
Gertruda von Mölln Geniální! Je tam přiklížený?
Kai Přiklížený? Přiklížený k neckám? To není špatná idea, tetičko, vidím, že už se do toho
pozvolna vpravujeme! Jenže to má jeden háček, totiž kdyby byl přiklížený, musel by ho
někdo už v těch neckách přivléct k rybníku, což je dost komplikované.
Gertruda von Mölln Tak si necky připravíme v rákosí a pastora už tam nějak dopravíme!
Kai Ovšem, necky si musíme připravit, ale pastor tam dojde po svých, a v tom je právě ten
vražedný vtip!
Gertruda von Mölln Nenapínej mne, hochu!
Kai Ten pastor je jaký, tetičko?
Gertruda von Mölln Je tlustý, ale co z toho, Kaji? Z necek se dostane, pokud ho
nepřiklížíme, protože z provazů se může vycukat!
Hanno To pastoři dělávají, většinou se ze všeho vycukají! Radil bych to lepidlo, Kaji!
Kai Ale ne, on je v těch neckách zapasovaný, takže ho vůbec nemusíme klížit, je do nich
vrahem napěchovaný jako fašírka na sekanou, a ruce má náš pastor sice volné, ale příliš
krátké, takže jimi nedosáhne na hladinu a nemůže odveslovat ke břehu.
Hanno Ale může se i neúmyslně převrhnout a z těch necek vypadnout vlastní vahou, Kaji! Já
bych ho pro jistotu přiklížil, Kaji!
Kai Jenže je tak tlustý, že z necek nevypadne, a tím pádem co? Tím pádem se utopí, správně.
Takže máme na vybranou, jestli se převrhne úmyslně, spoléhaje hříšně na milost boží, totiž že
se z necek vycuká, nebo nedopatřením, podléhaje v bezměsíčné noci panice, nebo při pokusu
doveslovat ke břehu, což by mu ovšem nebylo mnoho platné, protože by uvízl v rákosí. Ale
než k něčemu takovému dojde, umře nejspíš na selhání srdce ze vší té hrůzy, což nakonec
pitva stejně prokáže.
Gertruda von Mölln Výborně, Kaji! Toho pastora beru, a s tím klihem si to ještě rozmyslím!
Kai Do necek můžeme zaklížit druhou oběť, nejsou přece všichni pastoři tlustí?
Gertruda von Mölln Ano, ano, výborně! Všechny oběti zahynou v neckách, napadá tě ještě
něco?
Kai Teď zrovna nic, ale něco už vymyslíme. Tvůj román, teto, by se mohl jmenovat Smrt
v neckách, což by dámskému čtenářstvu připomínalo domácí práce, a vyšetřující komisař
vyjde z předpokladu, že když najde zdroj všech těch necek, najde i vraha, což je ovšem
falešná stopa, protože mnohé z těch necek ukradl vrah u neckáře ve skladu necek!
Gertruda von Mölln Ano, Kaji, máš opravdu talent, nemohli bychom tu knihu napsat spolu?
Kai Ne, tetičko, pokud u nás nestrávíš půldruhého roku!
Gertruda von Mölln Blázníš, Kaji? První kapitola musí být hotová do měsíce, dvanáct
měsíců, dvanáct kapitol, knižní vydání se bude sázet přesně za rok!
Kai Pak ovšem musíme vraždit o všechno pryč!
Gertruda von Mölln Vražděme, synovče, nic se neostýchejme! Což prostého člověka se
někdo ptá, zda chce do pekla? A pastor by to mohl zařídit, vždyť vládne takovou mocí, že i
v Berlíně se třesou, zda Bůh požehná příští válce!
Kai To určitě požehná, tetičko, protože Bůh, kam až lidská paměť sahá, válkám vždy žehnal.
Ve válce je při prvním šturmu tolik mrtvol, že je za celý tvůrčí život nenapíší všichni
kriminální spisovatelé dohromady, a přitom, co svět světem stojí – žádný pastor!
Hanno Slyšel jsem o případu, že pastor dostal přímý zásah dělovou koulí.
Kai Ale to se evidentně nestrefili, protože pastor, jak známo, nikdy nechodí v prvních řadách!
Pobízí vojáky, dodává jim odvahy božím slovem, ale pak v pravou chvíli přibrzdí a odklidí se
stranou.
Gertruda von Mölln Škoda, že si nemůžeme vypomoci mrtvolami z prusko-francouzské
války! Ale s těmi neckami je to lepší, takové barvitější. To jezírko, rákosí, lesk luny na
obloze, to se bude hezky psát, jako bych tu mrtvolu zrovna viděla!
Kai Teto Trudi, mám pro tebe ještě jeden nápad!
Gertruda von Mölln Ano?
Kai Vraždu nebude vyšetřovat komisař!
Gertruda von Mölln A kdo tedy, když ne komisař?
Kai Komisařka! Teto drahá, vždyť ty budeš první autorka románu s ženskou komisařkou, to
teprv bude bomba, protože ženské emancipace je zapotřebí jako soli, dokonce i v politice,
jsem o tom přesvědčený!
Gertruda von Mölln V politice? To snad nemyslíš vážně? Jednak je politika špinavá věc,
jednak ženskou k vraždám nikdo nepustí, vždyť co kdyby se ukázalo, že umí víc než muži?
Kai A v tom je právě poslání tvého románu! Vždyť umějí-li ženy vraždit, umějí jistě i
vyšetřovat, jak nám dokáže jednoduchá konkluze.
Gertruda von Mölln Ale to by se čtenářkám mohlo líbit? Kde ale tu komisařku vezmeme?
Žádná policejní škola přece nepřijme ženu?
Kai Mohli bychom ten případ přenechat někomu, kdo je v tom vyškolený, třeba nějakému
místnímu policistovi, jenže ten půjde po samých falešných stopách, až to už nějaká chytrá
místní děva nevydrží – nejlépe děvečka, protože tím dáme celé věci třídní náboj – a začne
vyšetřovat na vlastní pěst, takže tam budeme mít dvě vyšetřovací linie a dva konkurující si
komisaře, což celé věci dodá patřičnou dynamiku!
Hanno Ale děvečku přec nenapadne, aby vyšetřovala, děvečka strachy zajektá a vleze pod
peřinu!
Kai Vtip bude v tom, že ona nevyšetřuje vraždu!
Hanno Ne? A co tedy?
Kai Nic! Hledá necky!
Hanno Necky?
Kai Ano, ztratily se jí necky, ty první necky totiž patřily naší budoucí komisařce! Tak hledá
své necky. Pak se začnou ztrácet necky i jinde, to jak budou přibývat oběti, což se stane vždy,
když nastoupí nový pastor.
Gertruda von Mölln A všichni, komu se ztratí necky, se budou plést do vyšetřování?
Kai Ne, ti si přece koupí nové necky!
Gertruda von Mölln A co ta děvečka? Může si přec taky koupit nové?
Kai Děvečka nekupuje necky za vlastní peníze a majitel statku je chudý.
Hanno Nemá na necky?
Kai Jako my! Má to ještě jednu výhodu, tetičko: otvíráš tím neomezenou řadu kriminálních
příběhů s ženskou komisařkou, protože až nastane druhá vražda, nebude s ní umět policie
hnout, a zoufalý komisař zajde za Mařkou, aby ji konzultoval, u třetí vraždy už ji bere do
terénu, no, a řekněme, že na konci románu jí nabídne místo konzultanta u policie. To je
emancipace jako hrom, tetičko, tys vlastně bojovnice za zrovnoprávnění žen! Po komisařkách
přijdou advokátky, po advokátkách lékařky, a než se naděješ, získají ženy volební právo a
ovládnou radnici!
Gertruda von Mölln To je lákavá perspektiva, Kaji, myslím, že do toho půjdu! Ale Mařka se
nemůže jmenovat, což takhle Isabella?
Kai Děvečka Isabella?
Gertruda von Mölln Ukáže se, že je odložená šlechtična!
Kai To už je celkem jedno, Mařka jako Isabella, nám teď jde hlavně o princip, a ten bude
bezesporu společensky angažovaný a účinný!
Gertruda von Mölln Ano, jsem o tom přesvědčena.
Hanno A ona se neštítí necek, v nichž vězela rozkládající se mrtvola?
Kai Proč by se štítila? Vydrhne je louhem!
Hanno Jen aby si slečna Isabella při tom drhnutí nepoleptala svou krásnou tvářičku!
Předpokládám, že bude krásná?
Kai Dobrý nápad, Hanno! Poleptá si tvářičku a to bude její poznávací znamení, její cejch,
protože konvenční ženy jí budou pohrdat za to, že si musí vydělávat prací, zatímco jim stačilo
se výhodně vdát. A taky o ni nebude stát žádný ženich, dokud nepřijde ten pravý, samozřejmě
z řad policie, který rozpozná její vnitřní krásu a pojme ji za choť, ale s tím bych nepospíchal a
ponechal si to do zásoby až na samý konec série!
Hanno Jsem si jistý, Kaji, že teta Antonie by rovněž dala přednost práci konzultantky před
výhodným sňatkem! Manželství je nuda, viděl jsem to u nás doma napříč generacemi.
Gertruda von Mölln Já osobně dávám přednost práci svobodné spisovatelky před jakýmkoli
šlechticem!
Kai I kdyby byl továrník?
Gertruda von Mölln I kdyby, a právě on!
Kai I kdyby byl krásný a neskonale tě miloval?
Gertruda von Mölln V žádném případě bych nezůstala v domácnosti, což by jako milující
muž musel ovšem pochopit! Něco takového ženu až příliš dusí, zakusila jsem to na vlastní
kůži a nijak se mi po tom nestýská.
Hanno Vy jste byla vdaná?
Gertruda von Mölln Ne, ale dokud žili rodiče, byla jsem vězeňkyní čtyř stěn rodného domu
a musela se starat o Waltra.
Kai Chápu, žes potom celých dvanáct let neprahla po tom, spatřit svého bratra!
Gertruda von Mölln Ale já prahla, synovče! Den co den jsem utkvívala myslí u něho a trpce
si vyčítala, že si nedokáži odříci literární práci, která se mi stala vnitřní potřebou, protože
finančně jsem po dosavadních čtrnácti románech zajištěná!
Hanno To je úctyhodná řádka a vy jste možná nejplodnější spisovatelka současnosti! Ale
Kaji, jedno mi vrtá hlavou, a je to myslím kardinální otázka: proč vlastně náš vrah, ať je to
kdokoli, vraždí pastory?
Kai To je jednoduché, Hanno! Protože je nemá rád!
Hanno Ale proč je nemá rád?
Kai Protože mu slibují posmrtné peklo!
Hanno Jen to? Ale to přece slibují kdekomu?
Kai Jenže tenhle chudák tomu na rozdíl od ostatních věří! Co bys dělal ty, kdybys měl jistotu,
že přijdeš do pekla?
Hanno Nevím, dal bych se na pokání?
Kai Ale tys přece z degenerovaného rodu, pastor tě ani neuznal za hodna pohledu! No, když
do pekla, tak do pekla, ale ty, pastore, tam půjdeš se mnou! Takhle přemýšlí náš hrdina,
všichni ti pastoři totiž mají hříchy, to by věděla nejlépe tvá teta Antonie, a taková je jeho
filosofie vraždy... Zatímco on sám nic neriskuje, protože má peklo jisté a reformovaný očistec
neexistuje!
Hanno Ale boží měřítka přec nikdo nezná?
Kai To jen stěží uklidní hříšníka, Hanno!
Gertruda von Mölln Tak si pěkně povídejte, chlapci, já si zatím obejdu statek! Kudy se jde
k tomu rybníku?
Kai Ale ještě jsi nepojedla, tetičko, i když, pravda, nevím, zda budeš mít chuť na brambory
s kozím mlékem!
Gertruda von Mölln Máte i česnek? Dokonce tvaroh! To si dám líbit, ale zatím si vezmu jen
do ruky koláč a půjdu, abych neztrácela čas a něco obrazila, než dorazí pan Gosch!
Kai Ale my koláče nemáme, tetičko!
Gertruda von Mölln Ale máte, tam v tom koši, chlapci, berte si!
Hanno A jsme rázem v domě patricijů! Ty makové se nějak mračí, Kaji, ale tvarohové nám to
vynahradí, protože se na člověka zrovna smějí! Pokud jde o mne, dám přednost jablečným,
protože je na nich nejvíc drobenky!
Kai Kroť se, Hanno, ať potom nemusím shánět po městě jedlou sodu!
Hanno Dědeček prý říkával strýci Kristiánovi: Nežer mi tolik, Krišane, nebo se zase
pozvracíš! My jedli o vánocích koláče ještě před večeří, víš, a krém s malinami, a když jsme
se my, děti, nacpaly těmi pokrutinami, přišel teprv nadívaný krocan a zelenina s lehce
osmaženými brambůrkami, pak ještě desert, sýr a všelijaké ovoce, sladké zákusky, o
polévkách nemluvím, ty jsme my, děti, většinou nedojedly... Já byl ovšem nejmenší a ostatní
z dětí mi připadaly nemístně velké a dospělé!
Kai Tak nevím, Hanno, zda tě mám litovat, nebo ti závidět? Ony křeče z hladu nejsou o nic
lepší než malinový krém!
Hanno Otec měl sestřenici, jak jen se jmenovala? Už nevím. A to teprv byla, Kaji, žroutka!
Pořádala porce jako otec a strýc Kristián dohromady, a nikdy nic nevynechala, ještě vytírala
talíř střídkou chleba a ode všeho si ochotně přidala! Nikdy jí nebylo zle od žaludku a nikdy
neměla dost, a kdyby bylo třicet chodů, snědla by od každého dvě porce, mohla by vystupovat
na poutích, kdyby ji nechali, kdyby nebyla Buddenbrooková!
Kai Musela být jak bečka, ta slečna Buddenbrooková!
Hanno To je právě to, že byla vychrtlá jako šindel! Člověk by řekl, že najídá do foroty, ale
nikdy nepřibrala ani kilo! To jsou paradoxy, viď?
Kai Ano, pravé záhady lidského bytí! Tíha jejího žaludku přitom musela být přímo
nesnesitelná.
Hanno Ona ji ale snášela s neuvěřitelnou lehkostí! Všichni jsme jí záviděli, za tabulí se
měnila z nešťastné staré panny ve šťastnou novomanželku, sezdanou s krocanem!
Kai Nikdy se nevdala?
Hanno Byla to chudá větev rodiny... Dostávali od nás i šatstvo, za všechno byli vděční, i
kdybys jim byl dal nedojedky z talíře.
Kai My ovšem hladovali mimo jiné proto, že otec si nikdy od nikoho nic nevzal! Kdyby
přijela Gertruda s těmito koláči před deseti lety, letěla by společně s nimi na hnojiště!
Hanno Gertruda von Mölln krásně zapadá do vašeho rodu! Byli vždy všichni takoví? Tví
prarodiče třeba?
Kai To já nevím, Hanno, otec byl vždy nemluva a o své matce se poprvé zmínil až před
nedávnem, ale nehovoří o ní, abys rozuměl, jsou to všechno jen prázdná slova...
Hanno Pravda, nikdy jste si nepsali kroniku rodu!
Kai Zato tady kráčí městská kronika in natura! Vítejte, pane makléři, posaďte se u nás a
obslužte se koláči tam z toho košíku!
Pan Gosch Ach, vidím, že paní hraběnka křepce dorazila? Děkuji za pozvání, vždyť koláč od
hraběnky nelze odmítnout, nehledě k tomu, že jsem obědval jen tak halabala!
Hanno Dobrý den, pane Goschi. Jaký byl zbytek včerejšího dne? Strávil jste ho v klidu, jaký
zaslouží přední měšťan a senátor?
Pan Gosch Ano, v klidu, jsem navýsost spokojený s včerejším dnem!
Kai Závidím vám, kdo už může něco podobného říci? Ukažte, pověsím vám klobouk blíž ke
kamnům, aby oschl, ještě jsou teplá.
Pan Gosch Děkuji, ale prší jen zlehka, včera to bylo onačejší povětří! Viděli jste ty blesky?
Jářku, to byla bouře, jaká se málokdy vidívá, má hospodyně se křižovala, že prý něco
takového už dlouho neviděla.
Hanno Já slyšel jen kohouta! Spal jsem na Möllnově statku prvně v životě, ale řeknu vám, že
jsem se ještě nikdy tak dobře nevyspal.
Kai Zato já spal jako na vodě, i když bouřku jsem, pravda, ani já neslyšel! Zdálo se mi však,
že vidím nějakou záři, ale nejsem si jistý, zda to bylo zvenku nebo se mi něco jen tak zdálo.
Pan Gosch Byla to suchá bouřka, víme, a tu nemůžete slyšet, vody ovšem bylo dost, ale byla
to voda, jak se říká, hluchá!
Kai Suchá a hluchá, to jsem ještě neslyšel! À propos, pane Goschi, co váš klobouk? Vrátili
vám ho, nebo to je nějaký jiný?
Pan Gosch Klobouk? Ach, pravda, přinesla mi ho Drzá Běta, jsem u ní velmi dobře zapsán z
dřívějška, takže buršům vynadala a žádnému z nich nedala, oč žádal, nýbrž spěchala za panem
Goschem, aby urovnala spor, na který pan Gosch mezitím beztoho zapomněl... Klobouk! Jaká
malichernost! Kdo by se zabýval kloboukem? Snad Veliký Lope blahého času, musela by to
však být komedie pláště a dýky, aby se španělský grand cítil natolik zhrzený, že by
z hloupého klobouku tahal králíky nepředložených závěrů! Dnes je jiná doba, pánové, a
buršové nemohou urazit granda, nechtěli byste přece, aby se grand kvůli klobouku bil
se slouhou?
Kai Ovšem, grand sluhu rovnou zabije, vždyť dotkne-li se někdo, kdo ani nemá právo nosit
zbraň, grandova klobouku, je to dostatečný důvod pro trest smrti, jenž bude vykonán bez
odkladu přímo na místě!
Pan Gosch No právě, kdo by se zabýval kloboukem! Zapomněl jsem na klobouk, jen jsem
vyšel z vašich dveří.
Kai Ale pršelo přec chvílemi vydatně?
Pan Gosch Nebudete mi věřit, přátelé, ale za takových bouří já klobouk dokonce smekám,
abych se poklonil běsnícím živlům, protože na světě není nic krásnějšího, než když vám hřmí
nad hlavou a po zádech vám stéká déšť, jenž se dostal na kůži po zvednutém límci, jako by ho
tam sám Wodan lil jak do trychtýře!
Kai Říkal jste ale, že nehřmělo.
Pan Gosch Pravda, tentokrát nehřmělo, takže jsem se cítil ochuzený o jeden požitek, ale Drzá
Běta mi to vynahradila svým nadšením, když jsem ji sušil během té suché bouře a stáli jsme u
okna, obdivujíce originální hru živlů, říkala, že něco takového se málokdy vidí! Z vašich
reakcí soudím, pánové, že žádný z vás dosud suchou bouři neviděl?
Hanno Já tedy ne.
Kai Viděl jsem jen suchou Bětu, ale to ještě z velké dálky, protože přiblížit se k něčemu
takovému je dost těžké, zvlášť když cedí jako z konve!
Gertruda von Mölln Ten rybník je skvostný, Goschi, bude se vám líbit, uvidíte! Vzal jste si
koláč? Doufám, že je synovci nespořádali na posezení, i když, pravda, kdo by se na ně pro
něco takového zlobil? Jsou ještě ve vzrůstu a mají neustále hlad, což je přirozené!
Pan Gosch Ač možná měli hlad, nespořádali všechny koláče, vždyť mají slušné vychování, a
jeden koláček jsem pojedl, paní hraběnko, chutnal znamenitě! Dobrý den! Ale co ta vaše řeč o
rybníku? Nechápu jaksi do všech důsledků její smysl, hodláte tam snad vytvářet své nádherné
akvarely po Goethově vzoru?
Gertruda von Mölln Ach ne, pane Goschi, akvarely dávno netvořím, rozpíjely se mi až příliš
a já nemám trpělivost čekat, až něco zaschne, aby se to druhé nerozteklo, akvarely by mne
také jen stěží uživily, jak jistě chápete!
Pan Gosch Ovšem, mám stejný problém! Myslím tu netrpělivost, až zaschne jedna skvrna,
zatímco druhá se už rozpíjí, přestože makléřství mne jakž takž uživí, i když ohledně vašeho
statku si nejsem jistý, zda nebudu muset doplácet!
Gertruda von Mölln Pane Goschi, mne přec nezajímá cena tohoto statku, zajímá mne jeho
literární hodnota, a ta je přímo skvostná, vždyť považte, kolik příležitostí k vraždě skýtá,
nemohu teď ani všechny vyjmenovat! Ale rybník je můj favorit, poradil mi ho tuhle synovec,
o němž bych nikdy nebyla řekla, že rozumí tak dokonale kriminálnímu řemeslu!
Pan Gosch Vy chcete utopit oběť v rybníku? To bych vám neradil, paní hraběnko, a pokud
jde o kriminální řemeslo, jak říkáte, svěřte se v důvěře zkušenějšímu!
Gertruda von Mölln Tedy vám, pane Goschi?
Pan Gosch V dané chvíli mně, neboť utopit oběť v rybníce je jednak fádní a tuctové, jednak
to neskýtá moc šancí zatajit vraha, protože od rybníka vedou na všechny strany zřetelné stopy,
jimž se můžete ubránit snad jen kradenou obuví, jíž se vrah snaží zmást své pronásledovatele,
ale ukradené boty zas na druhou stranu vedou k snadnému dopadení zločince, neboť vám
nezbyde nic jiného, než aby ho na místě krádeže někdo zahlédl nebo aby tam po sobě
zanechal útržek látky ze svého oděvu, za kterýmžto účelem necháte kolem domu vypučet růže
v nebývalém množství a nebývalého vzrůstu, což je zase fádní a tuctové!
Gertruda von Mölln Jsem celá zmatená, pane Goschi, rozvracíte mou koncepci, která se tak
slibně rozvíjela! Co ty na to, Kaji?
Kai Kdyby vrah ukradl menší číslo bot, než jaké sám nosí, nebylo by to myslím fádní?
Protože větší obuv navlékne, jak známo, každý, ale nazout boty menší je věru umění, jaké
ovládá jen zkušený kriminálník!
Pan Gosch A v čem to umění, jak tomu říkáte, spočívá? Jak se vrah dostane na místo činu
v botách, které ho tlačí?
Kai Ne v botách, které ho tlačí, nýbrž v botách, které nikdy nemůže obout, protože jsou o pět
čísel menší, než jaké sám nosí!
Pan Gosch A jak to chcete zařídit?
Kai Přijde k rybníku na kothurnech!
Gertruda von Mölln Skvělé! Úžasné! Co tomu říkáš, Goschi?
Pan Gosch Neměl bych nic proti tomu, ale...
Gertruda von Mölln Ještě koláč, Goschi?
Pan Gosch Děkuji.
Gertruda von Mölln „Děkuji, ano“, nebo „děkuji, ne“?
Pan Gosch Děkuji, ne! Neměl bych nic proti, pane Kaji, ale nebude pachatel tím pádem tak
trochu vratký na to, aby u rybníka přemohl svou oběť? Kdo je oběť, smím-li se ptát?
Gertruda von Mölln Pastor, představte si, neuvěřitelně tlustý pastor, který na všech stranách
přetéká!
Pan Gosch To je jistě chvályhodný záměr, jenže tlustého pastora jen tak nepřemůžeš, zvlášť
ne na vratkých kothurnech! Viděl jsem jednou takového, který zdálky připomíná toho vašeho
kabrňáka, jak se pustil do křížku s ožralým chlapem, co mu nadával pro jeho tloušťku a vůbec
si ho brachiálně valně nevážil, a viděli byste, jak byl během chvíle zpacifikovaný, a to byl,
přátelé, pořádný kus masa, myslím toho chlápka, co se s ním pastor pustil do křížku!
Hanno Znám tu historku, strýc Kristián ji pravidelně vyprávěl! Ale neříkal to proto, aby
ukázal sílu německého pastora, nýbrž pro místo, kde se ta věc udála, bylo to totiž uprostřed
„hlubé noci“, jak píšete ve svých básních, pane Goschi.
Pan Gosch Ach, Kristián! Jak se mu vede? Už se vrátil z blázince?
Hanno Ještě ne, ale maminka se o něj chce postarat!
Pan Gosch To je chvályhodné, peníze mu ale, jak předvídám, nesvěří?
Hanno Snad malé kapesné.
Pan Gosch À propos, pánové, že se boj ctihodného pastora s ožralou konal v nevěstinci, to
jen zvyšuje respekt k dotyčnému, který nejenže se nebál ďábla, ale ani nakažených holek,
protože to už, uznáte, musí být nátura, jak se patří! Uvažovala jste, paní hraběnko, o smrti
pastora v nevěstinci? Ani by nemusel být nijak zvlášť tučný, byl by pro tentokrát tenký jako
nitka!
Gertruda von Mölln Uvažovala jsem o smrti v neckách!
Pan Gosch V neckách? Jak tomu mám, prosím, rozumět? Což jste neřekla, že skoná
v rybníce?
Gertruda von Mölln Můj pastor skoná, přesněji řečeno, na rybníce, a skoná v neckách! A
nadměrně obézní musí být jednoduše proto, aby byl v těch neckách tak napěchovaný, že
nemůže bez pomoci vylézt, napěchovaný jako fašírka do sekané, jestli rozumíte, prostě můj
pastor přetéká na všech stranách!
Pan Gosch A to ho tam vrah našlapal?
Gertruda von Mölln Nevím, ostatně proč ne? Ať ho do necek dostane, jak chce, jen ať ho
tam řádně napěchuje a utěsní, aby nevyklouzl ven, sic ho tam budu muset přiklížit!
Pan Gosch Pozoruhodné! A to všechno vrah zvládne na kothurnech?
Kai Kothurny naopak propůjčí vrahovi značnou stabilitu, protože se zaryjí do písčité půdy
jako vysoké podpatky a umožní vrahovi získat převahu nad dvousetkilovým pastorem!
Pan Gosch Ale s dvousetkilovým pastorem nikdo nehne! To už by bylo lepší rovnou ho
nechat utopit v sádle!
Kai Sádlo nám došlo, pane makléři, a zabíjet jen tak nebudeme.
Pan Gosch Myslím jeho vlastní sádlo, pane vtipálku, budu upřímný! Váš koncept vraždy je
sice zajímavý, ale skýtá málo místa pro rozvíjení zápletky, a navíc je krajně
nepravděpodobný, jak sami uznáte...
Kai Je to symbol, alegorie, chcete-li!
Gertruda von Mölln Bude tam těch pastorů víc, ten druhý bude hubený a k neckám ho, jak
už jsem řekla, přiklížíme!
Pan Gosch Ne, mám pro vás něco jiného!
Gertruda von Mölln Něco jiného?
Pan Gosch Ano, a lepšího!
Gertruda von Mölln Nu, sem s tím, pane Goschi, jsem všecka netrpěliva! Jaký koncept
vraždy máte? Jakou zápletku? Všechno se přirozeně odehraje na tomto fiktivním statku?
Kai Tento statek je víc než fiktivní, to byl zásah do černého!
Pan Gosch To prozatím nechme stranou, vždyť vyloučené to není! Neuzavírejme se předem
jiným možnostem, říkala jste přec něco o celé sérii vražd?
Gertruda von Mölln Ano, bude to předem neuzavřená množina pastorů!
Pan Gosch Mimochodem, jaká je motivace našeho vraha? Proč všechny ty pastory vraždí?
Kai Proč mluvit hned o vraždách, pane Goschi? Řekněme, že je vypravuje do ráje, na který se
beztoho tak těší, že za bezesných nocí vzývají příchod soudného dne!
Pan Gosch Takže chronická nenávist k pastorům?
Kai Je to metafyzická touha, abyste rozuměl!
Pan Gosch Rozumím dokonale! Váš záměr by se však, příteli, hodil spíše pro tragédii!
Kai Není to můj záměr, pane Goschi, nýbrž záměr mé tety!
Pan Gosch To je vcelku vedlejší, protože my teď musíme zvážit nejrůznější možnosti,
z nichž si milá paní hraběnka vybere nápad, který ji nejvíc zaujme, avšak nápady, které odloží
stranou, přitom nejsou ztracené, protože tohle jistě nebude její poslední román, viďte, paní
hraběnko?
Gertruda von Mölln Dá-li mi Bůh pevné zdraví jako až dosud, možná přijde i druhý román.
Pan Gosch A po něm třetí a čtvrtý, protože s železným zdravím paní hraběnky nic nezmůže
ani Pámbu, pravda? Můžeme tedy rozpřádat koncepce po libosti, takže teď vyslechněte
trpělivě tu mou, ostatně to je jen takový skromný návrh, nic víc.
Gertruda von Mölln Rozžhavujete mne svou skromností, pane Goschi, už to napětí déle
neunesu!
Hrabě Mölln Neviděl jsi, Kaji, někde mou pušku?
Pan Gosch Příteli! Buď zdráv!! Vidím, žes v plné síle a jako vždy se zbraní v ruce na
obchůzce rodového majetku?
Hrabě Mölln Kdo to je, Kaji? Znám ho?
Kai Ale ovšem, tatínku, to je pan Gosch, makléř! Už byl u nás několikrát.
Pan Gosch A pokaždé jste, pane hrabě, s puškou v ruce chrabře bránil svůj statek proti
makléřům a vůbec všem vetřelcům!
Hrabě Mölln Ta puška mi teď po čertech chybí, pane...
Pan Gosch Gosch!
Hrabě Mölln Ovšem, jste makléř, říkají? Co prodáváte? My totiž nic nepotřebujeme, viď,
Kaji? Četl jste to na vratech.
Pan Gosch Ovšem, ovšem... Takhle veliká cedule NIC NEPOTŘEBUJEME, zná ji celé
město, opakovaně jsme ji projednávali v senátu.
Hrabě Mölln A k čemu jste došli?
Pan Gosch Že by bylo účelnější, z hlediska litery zákona jaksi, napsat SOUKROMÝ
POZEMEK! VSTUP ZAKÁZÁN!! Máte plné právo majitele zakázat každému vstup na svůj
pozemek, na hranicích mého pozemku totiž končí svoboda druhého člověka!
Hrabě Mölln Slyšíš to, Kaji? Hned si to poznamenej a do večera ať visí na vratech cedule
podle pana senátora!
Pan Gosch A hodně tučnými písmeny, jen jestli máte dostatečně veliký papír?
Gertruda von Mölln To je to nejmenší, slepíme dohromady několik listů z mého zápisníku!
Kai Do večera bude každý viset na vratech!
Pan Gosch Co byste, paní hraběnko, řekla požáru? Myslím literární požár, nemusíte přec
hned napoprvé vyšetřovat vraždu, vždyť necky nenecky, mrtvol tam i tak bude dost, takže by
náš pachatel prostě mohl založit požár, jenže ho při tom někdo zahlédne, takže je hned na
světě první mrtvola. Obraz skutečnosti by tím získal na plasticitě.
Gertruda von Mölln To je ovšem lákavé, pane Goschi! Jako bych to před sebou zrovna
viděla: odlesky rudého živlu na nebi a na mořské hladině, anebo si myslíte, že by mělo hořet
zde, na statku?
Kai To v žádném případě, teto, nedopusť nic takového!
Pan Gosch Tohle záleží na vůli paní hraběnky, můj mladý příteli, a bude-li ona chtít, sežehne
váš statek plamenem tak mocným, že zmizí s povrchu zemského! Přístav má ovšem také něco
do sebe!
Gertruda von Mölln Ovšem, ovšem... Požár na zemi, na nebi i na moři, to je prostě úžasné!
Jen si představte tu hru světel a barev, jde jen o to, zvolit příhodnou denní a roční dobu, aby
efekt byl co nejefektivnější! Mám ovšem strach, že můj literární talent je až příliš prostřední
na tak obrovité a barvité plátno, protože to není jako vykřiknout „Hoří!“ a přivolat hasiče!
Pan Gosch Požár na statku má rovněž něco do sebe, paní hraběnko! Představte si například ty
ohořelé trámy zde nad našimi hlavami, vítr vanoucí prázdnými světnicemi, opuštěnou kočku
na podezdívce a ty ubohé lidi, kteří přišli o všechno a nocují na vřesovišti.
Kai Ano, otec by klidně nocoval na vřesovišti, jen si nejsem jistý, zda by připustil, aby tam
šel někdo s ním. Kdo všechno bude bydlet na tvém statku, teto?
Gertruda von Mölln Jen ty dvě milující se bytosti, Isabella a Thomas, pacholek, kterému
majitel nechce dát svou dceru za ženu, ačkoli sami jsou tak chudí, že Isabella nestojí sociálně
o mnoho výše než obyčejná děvečka, byť se honosí šlechtickým titulem.
Kai Nespletla ses, teto? Není to jiný statek než ten náš?
Gertruda von Mölln Poznám přece váš statek? Ten zlý otec je navlas podobný mému bratru,
je pyšný na svůj původ a srdce má zatvrzelé, a tak Thomas založí požár, aby se mu pomstil, za
předpokladu ovšem, že ho nezaloží v přístavu!
Kai Ale tím přijdeš o všechny odlesky, tetičko!
Gertruda von Mölln Mohl by ten šlechtic ovšem být i bohatý a nějaký ten sklad vlastnit.
Kai Pak si ovšem pacholek dělá marné naděje a Isabella je princezka a nepracuje s vidlemi.
Pan Gosch To všechno, co říkáte, je inspirativní a zajímavé, ale měl bych pro vás něco
onačejšího! Ponechme prozatím stranou statek i nuzného hraběte s dcerou a pacholkem, i
když, po pravdě, nevím, jak by ho uživili, nehledě k jeho mzdě v rozumné měně... Zapálit
statek můžeme vždycky, ta opuštěná kočka je dobrý motiv, ale světelné efekty na nebi a moři
nám nemůže vynahradit! Ostatně, ohořelé trámy bývají i v přístavišti, když shoří skladiště, a
kočky jsou tam rovněž, protože kde je obilí, jsou i myši.
Gertruda von Mölln Správně, pane Goschi! Kočky a myši jsou vezdy pospolu, jenom nevím,
kdo to skladiště zapálí a proč! To já, pane Goschi, nezbytně potřebuji vědět, jinak by se mi
špatně psalo, věřte mi. Jednou jsem takhle rozepsala román, už nevím, který to byl a o čem
vlastně, byl to prostě jeden z mých patnácti, ale neměla jsem jasno o tom, jak příběh skončí, a
ono to pořád ne a ne skončit, až pak mi došlo, že mi chyběl začátek!
Pan Gosch Když nakladatel platí za arch, není to zas tak velký problém!
Gertruda von Mölln To je pravda, kritikové tenkrát napsali, jak rafinovaně jsem protahovala
fabuli!
Pan Gosch Nicméně, abychom se vrátili k motivu našeho zločince, myslím, že jsme se shodli
na požáru v přístavišti? Ano? Pak tedy: komu hoří sklad, musí být při penězích, ergo náš
příběh směřuje do vyšších vrstev!
Gertruda von Mölln Takže půjde o majetek a konkurenci mezi firmami?
Pan Gosch To by bylo až příliš vulgární, paní hraběnko! Nechcete přec naši společenskou
třídu zcela zbavit elegance? Peníze! Ovšem, peníze jsou potřeba, to ani já nepopírám, ale jde
o to, jak jich kdo užívá, protože zapalovat si doutníky bankovkami není zrovna chvályhodná
věc... Ostatně to jde dost špatně, protože bankovka někdy pohasne dřív, než doutník zaplane,
docela malá bankovka nízké nominální hodnoty samozřejmě...
Gertruda von Mölln Přestaňme zapalovat doutníky bankovkami a vraťme se k motivu! Co
tedy, když ne majetek a konkurence?
Pan Gosch Čest!
Gertruda von Mölln Čest?
Pan Gosch Pravá, nefalšovaná rodová čest, paní hraběnko!
Gertruda von Mölln Dobrá! Ale kdo koho urazil? A jak? Jaké tomu všemu dáme pozadí?
Pan Gosch Na vykreslení vašeho pozadí máme času dost, neboť pozadí se nikdy neodhaluje
najednou, nýbrž postupně! Hlavní je motiv, a ten, paní hraběnko, bude nicotný jako
patricijská existence sama!
Hanno Tak trochu o Buddenbrookových, soudím.
Pan Gosch Opravdu jen trochu, i když patricijská existence, pravda, je rovněž sotva víc než
lesklý povrch, jenže náš uražený hrdina má ještě něco navíc, a proto nespolkne urážku, jako ji
uměl, s prominutím, spolknout váš otec...
Hanno Jakou urážku máte na mysli?
Pan Gosch Nic konkrétního, příteli, ostatně nevzdalujme se jádra věci... Náš hrdina, smím-li
mu tak říkat, protože v téhle chvíli je stále a podstatnou měrou i můj, on i požár v přístavu
jsou můj výmysl, abyste snad z fabule nevyvozovali nějaké závěry... Tak tedy náš hrdina nosí
pod lesklým povrchem moderního občana horoucí středověké srdce španělského granda, které
nesnese urážku, leda že by do hrudi svého nositele vyleptalo díru a zmizelo!
Kai Dobrá, ale čím tu díru vyleptá? Myslím, proč je náš grand k smrti uražený?
Pan Gosch Kvůli klobouku! Kvůli čemu jinému, než kvůli svému klobouku, který nosí
dennodenně na hlavě?
Kai Kvůli klobouku?!
Pan Gosch Klobouk je symbol, pane hrabě! Stavovský symbol a symbol hrdosti španělského
granda, a nebojím se říci: jeho pýchy, která nezvratně spěje k tragédii!
Kai Ale náš hrdina snad není Španěl, pravda?
Pan Gosch Není, ale v hrudi mu pálá španělské srdce!
Kai A proč se „španělské srdce“, jak říkáte, vlastně urazí? Myslím, jak to je s tím kloboukem?
Pan Gosch Bude, pane hrabě, celé to teprve bude, pokud vůbec, protože si nesmíme plést
epický čas s časem reálným, ono je to celé fikce, víme?
Kai Pak tedy – jaká je ta vaše „fikce“?
Pan Gosch V epickém čase, aby nedošlo k reálné mýlce, skupinka halasících patricijských
synků srazí španělskému grandovi klobouk a odnese ho s sebou do nevěstince, ten klobouk
samozřejmě, a tam ho Drzá Běta pozná, stále mám na mysli epický čas, a ještě zatepla mu jej
donese zpátky, tedy našemu grandovi, protože je duše věrná a oddaná, a od ní on se dozví,
kdo byli ti povykující hrdinové, neboť šli temnou nocí maskováni... Ostatní pak už záleží
jenom na rozvíjení tohoto základního motivu, od mrtvoly k mrtvole, včetně pozadí, které si
paní hraběnka poodhalí po libosti.
Gertruda von Mölln Všechno důkladně zvážím, pane Goschi, a dojdu-li k závěru, že váš
příběh je epicky nosný – a všechno nasvědčuje tomu, že ano – pak bezodkladně zapálím
skladiště, buďte ujištěn! Kolik těch „halasících hrdinů“ vlastně bylo? To mám všechny
zavraždit? A jak do toho dostanu tlustého pastora?
Pan Gosch Všechno další záleží už jenom na vás, milostivá hraběnko, ale věřte mi, že
posloužíte-li si některým z mých chabých nápadů, budu nesmírně poctěn!
Gertruda von Mölln Jen bych ještě potřebovala vědět – jak se ten váš grand bude jmenovat?
Jakého bude rodu? Co byste řekl Juanovi? Či by snad měl spíše slout Rodrigo?
Pan Gosch Jména nejsou důležitá, vážená hraběnko, poslužte si jimi podle vlastního vkusu,
protože já teď budu muset jít po svých, byť slast z rozprávění v tomto milém kruhu nemůže
být ani v nejmenším vyvážena přízemními povinnostmi makléře...
Gertruda von Mölln Zastavte se u nás zítra, pane Goschi, řeknu vám, jak jsem se rozhodla a
probereme ta jména!
Pan Gosch Bohužel, paní hraběnko, zítra nebudu k dispozici, neboť ještě dnes odjíždím do
Hamburku a během půldruhé hodiny budu v trapu!
Gertruda von Mölln Kdybyste svůj odjezd odložil o pouhý den, pane makléři, mohla bych
vás do Hamburku doprovodit, mám tam totiž jednání s jedním nakladatelem, ten má ale
bohužel přednostní zájem o historické romány!
Pan Gosch Historický román bych nedoporučoval, paní hraběnko, protože trh je jimi opravdu
nasycený!
Gertruda von Mölln Vskutku? Říkali mi, že něco takového se píše samo, zvlášť když příběh
zasadíme do slovanských dějin! Nevím sice, proč zrovna do slovanských, ale to teď není
důležité.
Pan Gosch To je docela jednoduché, ale já bych v tom případě doporučoval spíš něco
z Orientu!
Gertruda von Mölln Myslíte Indii a Čínu? Či snad dokonce Turecko?
Pan Gosch Třeba i Turecko, paní hraběnko, já však se už budu muset zvednout, sic mi ujede
vlak, protože německé vlaky, jak víte, jezdí přesně!
Gertruda von Mölln A nemůžete na mne počkat? Jeden jediný den, co by vám to udělalo?
Probrali bychom cestou všechny detaily, takže by to byl užitečně strávený čas!
Pan Gosch Obávám se, že o tohle potěšení budu muset přijít!
Gertruda von Mölln Pak tedy pojedu s vámi teď hned! Jen se převléknu do cestovního a
sbalím si věci, vy zatím můžete přivolat drožku!
Pan Gosch Vskutku? Ale považte, co by na to řekl váš bratr hrabě?
Gertruda von Mölln Ten beztoho jenom spí a hledá pušky! Rozumná řeč s ním není, a já
potřebuji inspiraci, pane Goschi, kvůli tomu jsem přijela!
Pan Gosch Ne kvůli bratrovi? Myslil jsem, že kvůli němu!
Gertruda von Mölln Ale ovšemže kvůli bratrovi také... Tak souhlasíte? Bude to jen chvilka!
Pan Gosch Ovšem, ovšem, avšak obávám se...
Gertruda von Mölln Čeho byste se vy mohl obávat? Vskutku, vy se nemáte čeho obávat,
pane Goschi! Nebo snad ano?
Pan Gosch Jisté obavy by tu byly, milostivá.
Gertruda von Mölln Opravdu? Že bych byla tak nedovtipná – vy jeden makléři?
Pan Gosch To v žádném případě, paní hraběnko, v žádném případě, ujišťuji vás.
Gertruda von Mölln Ale já vám rozumím, vy filuto, a pokárala bych vás, kdybych si byla
jista, že není na místě spíše chvála, což je vám ostatně lhostejné, protože se tak jako tak
zařídíte po svém!
Pan Gosch To ano, ale chápete jaksi, že nemohu... V jistých situacích, myslím obchodní
situace, zcela ryze obchodní, je přítomnost třetí osoby vyloučena, to jaksi chápete?
Gertruda von Mölln Ovšem, ovšem, plně chápu, vy španělský grande!
Pan Gosch Paní hraběnka promine, ale už půjdu! A prosil bych ctěné obecenstvo, aby mou
osobu nesměšovalo s literaturou, mohlo by to, jak každý pochopí, mít poněkud nepříjemné
následky. Slibuji však paní hraběnce, že s ní, až se vrátím z Hamburku, vejdu ve styk, kdykoli
bude chtít, a pak všechny ty věci projednáme, včetně mého nároku na honorář!
Gertruda von Mölln Na honorář? Vy požadujete honorář za pouhý nápad?
Pan Gosch Za neobyčejný nápad, jak musíte připustit jen při troše kritického rozmyslu!
Kai Jen byl-li to nápad!
Pan Gosch Prosím? A co jiného by to bylo? Sbohem, přátelé, a vzpomínejte na mne
v dobrém, vždyť já se dříve či později vrátím, a pak budeme mít na návštěvy a krásnou řeč
s dobrými lidmi času dost a dost!
Gertruda von Mölln A kdy se vrátíte?
Pan Gosch To právě nevím jistě.
Kai Jen abychom vás ještě vůbec viděli...
Pan Gosch Neuvidíte-li, pak o mně jistě uslyšíte!
Kai Právě toho se obávám... Už byste měl jít, pane Goschi!
Pan Gosch Nashledanou, přátelé, bylo mi s vámi dobře! A vám, paní hraběnko, radím
klobouk, přístav a hlavně žádná německá jména!
Hanno Jména v přístavním městě mohou být i dánská, nemyslíte? Pane Goschi, bylo mi ctí a
potěšením, jak se říká, neboť víc, než se říkává, vám opravdu říci nemohu...
Pan Gosch Sbohem, malý princi! Jsi velmi milý člověk!
Kai Ale on je velký princ, což nevíte, jak přeukrutně bohatý je jeho kodaňský dědeček?
Pan Gosch Opravdu? Pak by mohl koupit váš statek!
Kai Koupil by statek i s vaší makléřskou firmou obratem ruky.
Pan Gosch Pak nevím, v čem je problém? Probereme to příště, napíši vám!
Gertruda von Mölln Pak tedy sbohem, pane Goschi, škoda, že vaše návštěva byla tak krátká,
ale příště si to vynahradíme, viďte?
Pan Gosch Nashledanou, paní hraběnko, nashledanou, přátelé... S panem hrabětem se loučit
nebudu, ať v klidu spí a hledá své pušky... Bylo mi ctí, opravdu!
Hanno Sbohem, pane Goschi!
Kai Sbohem! A pozdravujte Drzou Bětu!
Pan Gosch Ne, paní hraběnko, ten váš synovec je vtipný chlapík, měl by psát romány,
nemyslíte?
Gertruda von Mölln Ale on nemá literární zkušenosti, pane Goschi, leda byste mu vy
poradil, za předpokladu ovšem, že nebudete požadovat honorář, je totiž chudý a většinou
nemají žádné volné peníze v hotovosti!
Pan Gosch Ovšemže ne, paní hraběnko, ten honorář berte jako vtip! Sbohem!
Gertruda von Mölln Ten vtip se vám ovšem příliš nepovedl! Sbohem, pane makléři!
Pan Gosch Ledaže by honorář pro mne vzal na sebe tady pan senátor, protože, jak před chvílí
někdo řekl, má nejbohatšího dědečka v celém Dánsku!
Hanno Dědeček by stěží dal peníze za motivy k nenapsanému románu, ale přimluvit se
mohu!
Pan Gosch Přimluvte se! A kdyby vás zajímalo, jak španělský grand zapálil skladiště
s obilím, pak vězte, že to nebylo ani od střechy, ani větracím otvorem, nýbrž odprostředka!
Gertruda von Mölln Odprostředka?
Pan Gosch Odprostředka, slyšeli jste dobře.
Gertruda von Mölln Ale jak by se pak dostal ven z hořícího skladiště? Hm, že by duplikát
klíče? Nu ano, že mne to hned nenapadlo, měl duplikát klíče!
Pan Gosch To by sic bylo rovněž možné, leč autorsky až příliš prostomyslné, a tudíž nehodné
vašeho génia! Zkuste to znovu, paní hraběnko: nemá klíč, a přesto vznikne požár
odprostředka!
Gertruda von Mölln Pak tedy zná tajemství všech zámků a klíč nepotřebuje!
Pan Gosch Španělský grand rozhodně nezná „tajemství všech zámků“! To už bych zrovna tak
mohl podezírat vás nebo vašeho pana bratra z nepoctivosti, což si rozhodně netroufám.
Gertruda von Mölln Pak už mne napadá jen samovznícení, ale to by zas, pravda, nebylo
žhářství, ale boží trest!
Pan Gosch Nemusíte být chytrá jako tři sta lišek, paní hraběnko, protože k vyřešení téhle
záhady stačí inteligence průměrného lišáka, má-li ovšem ohon na správném místě!
Gertruda von Mölln Ne, tyhle lidi, co za sebou nezavírají dveře, nemohu vystát! Co nám to
tady vykládal o liškách? Cožpak mu už doopravdy přeskočilo? A s tím poplatkem za tuctový
nápad – ne, to bylo nevkusné, i kdyby to byl jen vtip! Kaji, beru váš statek! Bude hořet jedna
báseň a pár nocí na vřesovišti v parném létě vydržíte, co říkáš? Jen aby ses mi, hochu,
nezahleděl do Isabelly, bude to velmi krásná dívka!
Kai Cože? Mám být pacholkem na vlastním statku?
Gertruda von Mölln Ale tím jsi přec odjakživa?
Hanno Chcha, chchacha!
Kai Vidíš, teto, jak nádherně se směje? A co teprve bude dělat, až mu dojde, že tohle
všechno, co tady pan Gosch navykládal, není fikce?
Hrabě Mölln Už jsem ji našel, Kaji, byla pod postelí! Vítejte k nám, pane senátore, jaká byla
cesta? Ale kdo je tahle paní?
Třetí kapitola
Proč Kai spálil svou povídku. Co způsobil klobouk pana Gosche. Může literatura změnit svět?
Nejhorší z možných světů. Senát, nebo městská rada? Smysl fantastů pro realitu. Patřit
k velikému národu. Kriminální literatura a princip pravděpodobnosti. Vyprávění v první
osobě. Symbol, nebo rakev? Vidí netopýr ušima? Pan Veselka na pohřbu. Fackovat mrtvého.
Dialog a kronika. S čím se vrací teta Trudi z města? Spory o autorská práva. Múzy
detektivního žánru. Sledujte Walkýru! Hudba černého hranolu a proč se zvuk ohýbá. Kdo stojí
pod rudým hlohem? Hanno a síla slabých. Paměť dvou přátel. Šimon Kouzelník a Kristus
lámající nohy. Jak se mění voda ve víno; Aristotelés a fotomontáž. Nevítaná návštěva.
Přibližně tři buršové. Velitel Möllendorpf. Bohatství pana Arnoldsena. Znamená „Hamburk“
opravdu Hamburk? Oheň za oheň: bude hořet u Möllnů? O tom, zda hrabata kradou.
Definice incidentu. Přízrak mluví spisovně. Metody pro ověřování pravdy. Definice
zákonnosti. Kde se vzalo tolik židů? Buzíci a socani. Hrabě Mölln zasahuje proti vetřelcům.
Hannův monolog o konci a začátku cesty. Starý hrabě je mrtev! Plány na únik z vlastního
statku. Otcovský odkaz hraběte Waltra von Mölln. Chuť k životu a odvykání smrti. Do
Kodaně, do Kodaně!
Hanno V každém případě je škoda tvé povídky! Ať už byla, jaká byla, nezasloužila si, abys ji
spálil, vždyť chybami se člověk učí a mohla být zdrojem poučení pro tvé příští práce, které
budou dozajista lepší, nehledě k tomu, že ti tu „pochybnou hodnotu“ tak docela nevěřím...
Víš, co si myslím? Že jde o přecitlivělost k tématu, které je pro tebe až příliš živé, než abys
mohl být zcela spokojený s jeho literární podobou!
Kai Na pořadu dne jsou důležitější věci než povídky, a o těch my dva teď musíme spolu
hovořit!
Hanno Co je důležitější než týdny vynaložené práce? A přišly nazmar! Připadá mi to, jako
bys zničil celý úsek svého života, zrovna jako já, když jsem ležel v deliriu, a pak se pracně,
týden po týdnu zotavoval, takže mateš sám sebe představou času, který jako by nenastal,
zatímco šlo o hustě popsanou stránku životopisu, který se sice neztratil, ale už ho nechceš číst.
Kai Má povídka si nezaslouží tolik pozornosti, kolik jí z čirého přátelství věnuješ! A budeš-li
chtít, napíšu ji pro tebe řádek po řádku znovu, vždyť nebyla dlouhá a mám ji v dobré paměti,
jen si dělám naději, že ty nové věty budou lepší než ty staré, a poštěstí-li se, dostanou se mi do
pera i lepší postavy a děje než tyhle, které mi kazí náladu, kdykoli si na ty cáry papíru jen
vzpomenu!
Hanno A čím se ti tak znelíbila? Až dosud ses těšil, že mi ji budeš předčítat!
Kai Teď se za ni stydím! Vždyť co je to za nesmysl, že mí hrdinové „pijí vřelý čaj“? Jaké
„poznávací znamení“ to vlastně má být? Znamení čeho? Vždyť to já sám nevím!
Hanno Je to symbol, sám jsi to říkal!
Kai Symbol opařených žaludků, o nic zajímavější nežli studená špeková polévka!
Hanno Chtěl jsi přec, aby tvá povídka byla co nejšílenější? Proč by tedy Buddenbrookovi
nemohli srkat vařící čaj? Nebo vymysli nějaké jiné znamení, ještě šílenější, není-li tohle
sdostatek šílené, nevidím však žádný důvod, proč by vypravěč toho typu, jakým je pan Gosch,
měl brát ohledy na pravděpodobnost?
Kai Ale přimlouval ses přece za to, abych vypravěče vynechal? À propos: pan Gosch! Chtěl
jsem ti říci něco důležitého, co souvisí s panem Goschem, ovšem ne s Goschem coby fiktivní
postavou (v mé povídce se nebude jmenovat Gosch), ale s tím, co ten člověk podle všeho
natropil, nežli odjel do Hamburku, ostatně bych nedal nic za to, že se vydal na jinou stranu a
zametá za sebou stopy jako starý zkušený lišák!
Hanno Ne, Kaji, když tu pan Gosch seděl a mluvil, uvědomoval jsem si, že to je výborný
nápad, nechat ho vyprávět náš rodinný příběh, a co mi teď tady o něm říkáš, mne jen utvrzuje
v tomhle přesvědčení! Aby tvá povídka byla sdostatek šílená, měl by ji vyprávět pan Gosch, a
zesílíš-li poněkud jeho šílenství (tím nechci říct, že pan Gosch je doopravdy šílený), můžeš
toho dosáhnout, aniž by ses prohřešil proti požadavku pravděpodobnosti, protože čtenář
nebude vědět, co je kronika Buddenbrooků a co Goschova smyšlenka, a tady, shodli jsme se
na tom, v tom gordickém uzlu vyprávění, může zajiskřit pravda, na jakou se realistický
psycholog nikdy nezmůže!
Kai Přeceňuješ mne, kamaráde, a já teď lituji, že jsem tu povídku spálil, protože kdyby sis ji
byl přečetl, netvrdil bys věci, které mi tady s takovou jistotou předkládáš!
Hanno A měl jsi v ní už vepsaného „pana Gosche“, nebo ses ho teprve chystal do textu
vpravit?
Kai Až dosud vyprávěl jen malý kousek příběhu, ale pak jsem dostal ten hloupý nápad,
naštěstí nerealizovaný, svěřit mu celý příběh, než jsi ovšem začal vyprávět ty a usvědčil mne
z romantické pózy! A pak – teta Trudi! Poškleboval jsem se jejím záměrům a podsouval jí ty
nejpitomější nápady v naději, že si uvědomí, do čeho se řítí, až jsem si uvědomil, že se
vysmívám sobě, vždyť to byly mé vlastní nápady, výplody mého mozku, a celý rozdíl mezi
pastorem vklíženým do necek a tím, co se děje v mé povídce, není nic jiného než rozdíl v
žánru, jinak si ve všem ostatním já a má teta můžeme podat ruce!
Hanno Ale delirium přec není žánr?
Kai Právě to je a musí být! A jen pak může být slabý hrdina natolik silný, aby změnil svět, a
teprve až to celé znovu napíšu, dokážeme my dva spolu svět změnit!
Hanno Změnit svět? To bys chtěl?
Kai A co jiného? Nechat ho být a oddávat se zábavám? Nebo se přidat k buršům a křičet
z plna hrdla „Sláva Prusku“?
Hanno Změnit ten nejhorší z možných světů? To nemyslíš vážně!
Kai Nejlepší měnit nemusíš, i když ani v takovém případě si nejsem tak docela jistý.
Hanno A nebude to pak jen o trochu lepší svět, než ten nejhorší z možných?
Kai To je pravděpodobné, ale s tím už nic nenaděláme.
Hanno Ale chtít změnit svět, aby byl jen o malinko lepší než ten nejhorší z možných, není to
žalostně málo?
Kai To „žalostné málo“ dělí život od smrti, Hanno.
Hanno Život od smrti. Myslím, že vím, o čem mluvíš. Ano, to je žalostně málo, Kaji, a snad
to ani nestojí za zmrtvýchvstání!
Kai Možná nebudu psát žádnou povídku, Hanno! Ale ano, nedívej se na mne tak, bude-li čas,
nadrápu ji znovu, aby ses přesvědčil, že si nezasloužila lepší osud, než jaký měla, totiž
podpálit třísky pod hrncem s řepou! Teď myslím na tu novou, která má být lepší, tu o slabém
hošíkovi, kterého utrápili k smrti, a on navzdory všemu vzkřísil svět! Ale ani tu snad nebudu
psát.
Hanno Ale proč ne? Způsobil jsem to já?
Kai Ty za nic nemůžeš, uklidni se. Ale sotva teď bude čas na literaturu, a to je věc, o které se
tady s tebou snažím celou dobu hovořit, zatímco ty lituješ spáleného papíru!
Hanno Byl to kus tvého života, který jsi hodil do ohně.
Kai Pak ten „kus života“ nebyl víc než cár papíru!
Hanno Jsi najednou tak tvrdý! Stalo se něco? O čem ses chystal celou dobu promluvit? Ach,
Kaji, cítím se teď tak hloupě, ještě hloupěji než předtím, kdy jsem ti rozmlouval, abys
přizpůsoboval svou povídku mým delirantním blábolům!
Kai Nemáš důvod ani k jednomu.
Hanno Ale co se stalo natolik závažného, aby to změnilo tvé literární plány? Vždyť jsme
jenom nezávazně konverzovali a tvá teta byla rozkošná, což to nebylo příjemné? Ještě nikdy
jsem se nebavil tak dobře, protože až dosud jsem se vlastně nikdy nebavil, jak se tomu slovu
obyčejně rozumí, až dnes!
Kai Vybav si dobře celý včerejšek, Hanno, ostatně nevím nic určitého, a právě proto chci
s tebou o těch věcech hovořit!
Hanno O jakých věcech? Můžeš být určitější?
Kai Pokusím se. Vezměme to hodinu po hodině, půlden po půldni.
Hanno Hodinu po hodině?
Kai Ano. Vzpomeneš si na to, co bylo ráno?
Hanno Vstali jsme a popřáli si dobrý den! Počkej, zeptal ses mne, jakou jsem měl noc, a pak
jsi řekl, že ty jsi spal jako na vodě...
Kai A dál?
Hanno Žes cítil nějaký kouř, a jako bys viděl za oknem záři, ale nebylo to měsíční světlo, a
pak že jsi všechno zaspal!
Kai Ne tak docela, Hanno, všechno jsem nezaspal.
Hanno Ne? A co bylo to, cos nezaspal?
Kai Ta záře, Hanno, byla skutečná, jsem si jistý, ale včera ráno jsem to nevěděl!
Hanno Jak si můžeš být druhý den jistý něčím, cos nevěděl najisto bezprostředně poté, co se
to stalo?
Kai Ano, bylo to jako ve snu, připouštím, ale pan Gosch mne z toho snu probudil!
Hanno Pan Gosch? A čím, prosím tě?
Kai Vzpomeneš si ještě, s čím včera vstával můj otec? Dnes ráno jsem se probudil a v hlavě
mi zněla ta věta, jako kdybych celou noc nemyslel na nic jiného!
Hanno Jaká věta?
Kai Otcova věta! Když přišel k nám do kuchyně, řekl: „Dobré jitro, chlapci! Také jste v noci
viděli ten oheň?“
Hanno Máš pravdu, skutečně to řekl! A pak jsme hovořili o požárech v přístavu, a že se občas
stane i to, že někdo požár úmyslně založí, aby zahladil stopy trestného činu ve svém
účetnictví, a já ti vysvětloval, jak vypadají větrací otvory, aby jimi nebylo možné založit
požár z prosté neopatrnosti!
Kai Ano, a ještě něco říkal otec o tom, proč se zakládají požáry, vzpomeneš si?
Hanno Nevím, připomeň mi to.
Kai Říkal, že i z pomsty!
Hanno Z pomsty? Ale to přece říkal pan Gosch?
Kai Ano, právě že také pan Gosch! Jenže pan Gosch svým obskurním vyprávěním, svým
vymýšlením detektivní fabule pro tetičku Trudi zakryl to, co jsme mohli a měli vidět na první
pohled, když nám to otec takhle naservíroval k snídani, ale co jsme si neuvědomili a co jsme
považovali za výmysl zmatené mysli, totiž...
Hanno Totiž co?
Kai Že požáry se také zakládají z pomsty!
Hanno Opravdu, zdá se, že to řekl! Ale proč o tom tak dopodrobna hovoříme? Co je
zvláštního na tom, že dva lidé řeknou v jeden den tutéž věc?
Kai Protože pan Gosch nevytvářel fikci, rozumíš? On jenom předložil tetičce událost, která se
doopravdy stala tu noc v přístavu, a všichni jsme to měli před očima, ale chovali jsme se jako
nevidomí, jako by oheň v přístavu byl totéž co lampa na stole!
Hanno Ale to snad není zločin, literát může použít skutečnou událost, jen dokáže-li ji
dostatečně umocnit svým básnickým umem!
Kai To je právě to, co pan Gosch nedovede!
Hanno Však to také nemá být jeho fabule?
Kai Obávám se, že to není tak docela pravda, Hanno!
Hanno Ale byl to přece žert, že bude za svůj nápad požadovat honorář? Sám řekl, že to byl
žert, a pokud šlo o skutečnou událost, totiž že opravdu hořelo, nemá na ten motiv autorské
právo, poněvadž ho může použít doslova každý, dokonce i ty ve své povídce o
Buddenbrookových!
Kai A co ten klobouk, Hanno? Ještě nechápeš?
Hanno Že pan Gosch zamotal do celé věci klobouk, nic neznamená, tetička ho může
s klidnou myslí vynechat, protože to je renesanční přemrštěnost, a nahradit ho jiným,
civilnějším motivem!
Kai Ano, to může... Stále tu však ještě je ten motiv pomsty!
Hanno Počkej, Kaji! Snad si nemyslíš... Ale ne, to je absurdní, nemožné!
Kai Co je absurdní, není proto ještě nemožné.
Hanno V tom máš jistě pravdu, nicméně...
Kai Mám obavu, že to, co nám tady pan Gosch vyprávěl, je jeho nejlepší dosavadní drama!
První, a také poslední.
Hanno Chceš tím snad říct, že proto odjížděl tak nakvap do Hamburku? Kvůli tomuhle
„dramatu“? Že proto nechtěl s sebou vzít tetu a že jen proto mluvil o Hamburku, aby zmátl
stopy, a ve skutečnosti odcestoval někam úplně jinam?
Kai Všechno jsou to jen domněnky, které do sebe zapadají, a mohou to být falešné stopy, ale
pokud se ukáže, že hořelo u Möllendorpfů, máme rázem hlavního podezřelého, a tím je pan
Gosch!
Hanno Pořád to může být pouhá souhra náhod!
Kai Myslíš „samovznícení“ a „boží trest“?
Hanno Ano, souhra náhod! Kvůli klobouku ho přec nemůže nikdo podezírat?
Kai Snad ne, ale o to ani tak nejde.
Hanno A oč tedy?
Kai Že toho buršové využijí jako záminky! Už takhle je senát nedokáže zkrotit, a teď se,
světe div se, ukáže, že senát není schopný zkrotit podvratné živly, a stopy – kdoví! – vedou
možná do samotného senátu! To si buršové nenechají ujít!
Hanno A co se potom stane? Vysvětli mi to, já se nevyznám v politice, kvůli jednomu
pomatenci – avšak stále nevěřím, že pan Gosch je vskutku pomatený – nikdo nerozpustí
senát? To by musel senát rozpustit sám sebe!
Kai Proč by se rozpouštěl? Stane se z něj městská rada, kterou beztoho už dávno je! Vlastně
to bude jen formalita, stejně jako bude pouhá formalita nezbytná záminka k tomu!
Hanno Takže se ve skutečnosti nic nezmění.
Kai Ale oni požádají o připojení k Prusku, což to nechápeš? A k tomu nepotřebují víc než
jeden požár, který založili židé či sociální demokraté, zkrátka anarchisté s širokými klobouky,
a protože si nic nepřejí tolik, jako vládu pevné ruky, začne hon na čarodějnice, jejichž
hlavami, ať už doslova nebo obrazně, vydláždí cestu do Berlína! Ach, Hanno, obávám se, že
nastávají nedobré časy!
Hanno A lid se zaraduje, neboť lid rád patřívá k velikému národu!
Kai Ano, čím větší, tím lepší, protože lid nevěří v sebe!
Hanno Jak dlouho jim ta radost asi vydrží?
Kai Do první války!
Hanno Ty si opravdu myslíš, že válka je neodvratná?
Kai To neříkám, ale že k ní dřív nebo později dojde, je jasné každému, kdo se jen letmo
podívá směrem k Berlínu!
Hanno Vidíš všechno moc černě, Kaji, vypadá to téměř, jako by pan Gosch rozpoutal svým
kloboukem světový požár!
Kai Však uvidíme, ostatně připouštím, že vidím černě, z bláta našeho dvora ani jinak vidět
nemohu! Ale ty se nezneklidňuj politikou, v téhle chvíli jde jen o pana Gosche a uvidíme,
s čím se teta Trudi vrátí z města!
Hanno Nemyslím, že se něco dozvíme od hraběnky! Šla jen do banky a zavazadla má sbalená
tamhle u dveří!
Kai Pokud někde hořelo, v bance o tom budou spolehlivě vědět!
Hanno Ano, bankéři vědí všechno.
Kai A ještě víc úředníci za přepážkou! Až budu chtít vědět, zda se připojíme k Prusku, půjdu
se zeptat k přepážce.
Hanno Jen získáš-li tím větší jistotu, než kdyby ses zeptal svého otce!
Kai Otec by odvětil důrazně, že nikoli, a začal by nabíjet pušku!
Hanno Kterou nemůže najít.
Kai Nábojnicemi, které nemá.
Hanno Ale proti komu se bránit, když se připojíme dobrovolně?
Kai Pak jsme všichni smutnými postavami bez pušek a nábojnic!
Hanno Neměl jsem se vracet do nejhoršího z možných světů, Kaji!
Kai Měl ses vrátit, Hanno, a dobře jsi udělal, protože právě tenhle svět tě potřebuje!
Hanno Aby mne zaživa zatloukl do rakve!
Kai Ach ne, to je přemrštěnost! Nemluv tak.
Hanno Klobouk pana Gosche není přemrštěnost? Což se hodí jinam než do hodně staré
komedie? A v dnešní době leda do kriminální literatury, která, jak známo, o lidech a jejich
životě nevypovídá vůbec nic?
Kai Ale tohle je hodně stará komedie, Hanno, tohle je kriminální literatura!
Hanno Dobrá! Ale slib mi jedno... Pokud se ukáže, že se věci mají opravdu tak, jak ty říkáš,
že se pravděpodobně mají, nebudeš ani ty ve své povídce brát ohledy na pravděpodobnost!
Kai Ještě jsem neslíbil, že ji napíšu!
Hanno Pak mi to tedy slib!
Kai Dobrá. Slibuju ti to! A co z toho? Mám do ní narvat klobouk pana Gosche? Nebo naopak
narvat povídku do Goschova klobouku?
Hanno Ach ne, i když, mám-li být upřímný, takový přemrštěný symbol je někdy účinnější
než psychologicky hodnověrný motiv, a to prostě proto, že to je symbol, za kterým můžeš
odkrývat jeho pozadí – postupně, jak říká pan Gosch, protože pozadí se nikdy neodhaluje celé
naráz, takže se nakonec ukáže, že v celé věci nejde o klobouk, nýbrž o něco docela jiného!
Kai Netušil jsem, jak dobrý jsi posluchač!
Hanno Učil jsem se poslouchat po celý život! Ale slib mi ještě jednu věc.
Kai A to?
Hanno Pokud se ukáže, že tvá domněnka o klobouku pana Gosche je pravdivá, zařadíš do své
povídky – do té nové povídky, a tu starou nepiš znovu, bylo by to zbytečné – že do ní zařadíš
jeden motiv, který ti teď navrhnu!
Kai Čeho se týká ten tvůj motiv?
Hanno Epizody ze života tvého hlavního hrdiny, konkrétně z jeho deliria!
Kai Je to něco, co jsi skutečně prožil?
Hanno To ti právě neřeknu, protože to není důležité! Snad to řeknu později, ale možná nikdy,
opravdu to je nedůležité!
Kai Dobrá, jen do toho!
Hanno Když jsem ležel v deliriu a cítil na hřbetu ruky tvé slzy a když jsem uslyšel tvůj hlas...
Kai Tak ses usmál, Hanno, ale to vypravuješ o sobě!
Hanno Ach ne, jen vypravuji v první osobě! Ostatně to byl slabý úsměv a tys ho téměř
nepostřehl, a snad se ti to jen zdálo, protože poté ses zvedl k odchodu s nezvratným
přesvědčením, že jsem umřel!
Kai Ano, přesně tak to bylo!
Hanno I já byl přesvědčený, že jsem umřel!
Kai Jak bys ty sám mohl být přesvědčený, žes umřel?
Hanno Což nejsou právě na to různé názory? Epikúros přece tvrdil, že duše po smrti ještě
nějaký čas existuje, než se rozpadne na atomy, a pak teprve nastupuje nicota!
Kai Neříkej, že sis v takové chvíli přeříkával Epikúra?
Hanno Nemusel jsem nic přeříkávat, prostě jsem to tak cítil! A teď se, Kaji, začaly dít
podivné věci.
Kai Chceš mne vyděsit?
Hanno Ne, chci tě zásobit literárními motivy!
Kai Dobrá, zásobuj mne!
Hanno Cítil jsem všechno, co se děje kolem mé rakve.
Kai Počkej! Tys byl v rakvi?!
Hanno To netvrdím, jen vyprávím v první osobě, nepřerušuj mne!
Kai Promiň! Cítil jsi tedy všechno, co se děje – kolem „tvé rakve“, ale počkej, co znamená
„cítil“?
Hanno Říkám to tak jen proto, že mi chybí správné slovo, které by vystihlo povahu věci...
Nemyslím tím nějaké čichání, nýbrž zvláštní smyslové vnímání, asi jako kdybys viděl ušima
jako netopýr!
Kai Netopýr vidí ušima?
Hanno Ano, co je na tom zvláštního? Jen využívá ke konstrukci obrazů uvnitř své hlavy
místo světelných vln vlny zvukové, četl jsem o tom u tety Tony v jednom časopise, ale je to
jen hypotéza.
Kai Ale ty přec nejsi netopýr, jak bys mohl něco takového umět?
Hanno Odkud víš, že nejsem netopýr? Slíbili jsme si přec, že nebudeme dbát na
pravděpodobnost, a to v souladu s poetikou pana Gosche!
Kai Dobrá, jsi tedy netopýr a vypravuješ v první osobě! Spokojený? Cos tedy „viděl ušima“
kolem té své „rakve“?
Hanno Ostatně, nebyla zatlučená! Stála na katafalku ve velkém sále hned vedle loutkového
divadla, závěsy byly zatažené. Co jsou závěsy pro uši netopýra? Vidí i potmě všechno!
Pastora, jak se kolem něho natřásá, lékaře, jak mu ohmatává puls, přikládá zrcadlo k nosu a
pozoruje ho nějaký čas, nežli o něm definitivně prohlásí, že je definitivně mrtvý, vidí příbuzné
kolem katafalku, cítí tu známou vůni a stále se ptá, co to je a odkud to vychází, až pochopí, že
to je zápach jeho vlastního těla, které se pomaličku začíná rozkládat, smíšený s vůní věnců – a
v tu chvíli jsem se usmál podruhé, nebo jsem to tak aspoň svým netopýřím způsobem cítil.
Kai Úžasné! Škoda jen, že nemám talent velikého Edgara!
Hanno To ještě není všechno, Kaji, musím se usmát potřetí, abych mohl vstát z mrtvých!
Kai Potřetí? To je tak zařízeno?
Hanno U mne to tak bylo.
Kai Stále jen vypravuješ v první osobě?
Hanno Přirozeně.
Kai A kdy ses usmál potřetí?
Hanno Když se chystali přiklopit rakev.
Kai Cože!?
Hanno Jsem jen vypravěč, nemusíš se lekat!
Kai Je mi z toho „vyprávění“ nevalně!
Hanno I mně bylo nevalně při četbě tvých Usherů.
Kai Ano, nedočetls... Tak dokonči – to vyprávění!
Hanno Někdo řekl, už dost, nastala chvíle rozloučení, zavřete rakev. A zřízenci vzali víko a
chtěli mne přiklopit, když tu jsem se zasmál!
Kai Zasmál? Mluvil jsi o úsměvu!
Hanno Nebyl to tak docela úsměv, Kaji, vlastně to byl takový docela malý, ale zřetelný řehot!
Kai Ty ses v rakvi řehtal? A čemu, proboha?
Hanno Vzpomněl jsem si na jedno komické jméno, které budou psát na dopisní obálku...
Chceš je slyšet?
Kai Takže jsi je nezapomněl?
Hanno Ne. Ale teď teprve začíná být důležité! Veselka. Tak se jmenoval ten člověk, jehož
jméno jsem psal na obálku a které teď budou psát na obálku s mým úmrtním oznámením,
přišlo mi to legrační, až jsem se rozesmál.
Kai Veselka? To je přece běžné jméno.
Hanno Jde o to, že na obou těch pohřbech jsem já jediný byl veselý člověk! Byly to pro mne
„veselky“, chápeš?
Kai A co bylo dál? Omdlel někdo? Nebo všichni rovnou utekli?
Hanno To nevím, jen jsem slyšel, jak se na podlahu sypou hřebíky!
Kai To asi byly šrouby, ale není to důležité!
Hanno Víc nevím, protože jsem se probouzel.
Kai Počkej, ty víc nevíš, protože ses probouzel?
Hanno Ano, stálo to nemalé úsilí, asi jako kdyby ses chtěl vyprostit z provazů, jimiž tě
spoutali.
Kai A co bylo pak, když ses „probudil“? Jak tě uvítali?
Hanno Nafackovali mi!
Kai Ani se nedivím, za takový nejapný kousek!
Hanno Nerozumíš mi, políčkovali mne, abych se probral!
Kai A cos viděl potom, když ses probral? Nebo jsi pořád viděl ušima?
Hanno Ne, všechno se tak nějak usadilo do starých kolejí. Jen jsem pořád cítil ten nepříjemný
zápach!
Kai Vykoupali tě.
Hanno Až po nějakém čase, ostatně nebyl dlouhý, ale nevím proč. Lékař dal takový pokyn.
Byl u toho i pastor.
Kai Aha. Takže teď jsi něco jako svatý?
Hanno Vůbec ne, pastor měl strach, aby se to nerozkřiklo, a protože rakev přinesli z truhlárny
za tmy a zadním vchodem a přišli k ní jenom nejbližší příbuzní, podařilo se mé
zmrtvýchvstání ututlat. Ostatně přešlo rychle do rekonvalescence, takže nebylo co řešit,
všechno ostatní už znáš.
Kai Znám, ale mám takový divný pocit, že jsem neznal dost dobře tebe.
Hanno Ale já jsem průhledný jako sklo!
Kai Možná, ale co je za sklem, a co je odraz na skle?
Hanno Řeknu ti, že uzdravování je mnohem těžší než smrt!
Kai Jak by ne, k něčemu takovému potřebuješ vůli!
Hanno I k umírání potřebuješ vůli.
Kai Snad mi tady nechceš vyprávět staré zkazky o svobodné vůli?
Hanno Svobodná vůle je jen obláček, který se rozplyne dřív, než si stačíš uvědomit, co je
svoboda.
Kai A kam tě tedy vedla, ta tvá „vůle“?
Hanno Do černého hranolu, který postrádá každý rozměr, takže nevíš, zda je nekonečně malý
nebo nekonečně velký, a vůbec tě to netrápí, protože o tom nevíš! Nevíš nic. Kaji, takhle
nějak musela vypadat temnota předtím, než jsme se narodili.
Kai Ano, temnota před naším početím! Ale co z toho?
Hanno Zvláštní, že žádnému z nás nevadilo, že není na světě?
Kai Proč by také? Ani ten tvůj „hranol“ nebude nikomu vadit!
Hanno A co vyvolávání mrtvých duší?
Kai V tom je ovšem naděje! Nepříjemné ale je, že ty duše vyvolané ze zásvětí říkají hrozné
banality, a přitom žádná výslovně neřekne, že by se chtěla vrátit!
Hanno Ne? A tys byl u nějaké takové seance?
Kai Ano, tetička svého času něco takového pořádala, ale buď bylo médium úplně pitomé,
nebo byl pitomec chlapík, kterého vyvolávali, možná oba dva, zkrátka vyšlo z toho jen „Tu
jsem! Proč mne budíte!“ takže teta usoudila, že mrtvý nechce být rušen a přešlo se
k zákuskům. Ale slyšel jsem o případech, že duše svým příbuzným vynadala a odmítla jim
cokoli sdělit, především zda je v ráji nebo v pekle, a řekla, že jsou všichni jaksepatří pitomí,
když se ptají na takové věci. Ale co bys dělal, kdyby tě opravdu zatloukli?
Hanno Říkal jsi, že to byly šrouby?
Kai Dobrá, kdyby tě zašroubovali!
Hanno Wenn diese Leiche lachen könnte, traun! Smál bych se, dokud by to celé neskončilo!
Kai Poslechni, je-li měřítkem delirium – teď myslím měřítka literární, ať už jsou v kterékoli
gramatické osobě – měli bychom jasně rozlišit dvojí...
Hanno A co to bude?
Kai Rakev a kronika!
Hanno Rakev a kronika? Jak to jde dohromady?
Kai Právě že nijak, a proto musíme obojí důsledně rozlišovat! Udělám si k tomu důkladnou
přípravu.
Hanno Myslíš osnovu jako při školním slohu?
Kai Osnova je pro pitomce! Spisovatel si dělá přípravu po svém, poznámky, náčrty, nápady,
jedno přes druhé, že by z toho němčinář zešílel a dal ti pětku už za osnovu, ale nebude to tak
docela páté přes deváté, budou to dvě linie téhož, ale každá jiná. Jedna z rakve a druhá
z kroniky!
Hanno Chceš psát kroniku jako teta Antonie?
Kai Ne tak docela, ale bude to něco jako „nezúčastněný popis zvenku“.
Hanno A co zevnitř?
Kai Dialog! Nic než dialog.
Hanno Ale ten přece zní venku, ne? Dialog je v prostoru mezi námi, když spolu mluvíme!
Kai V tom se mýlíš, protože dialog je to, co je uvnitř našich mozků! Jako obrazy, které
netopýr vidí ušima.
Hanno Myslíš, že by s tebou veliký Lope byl spokojen?
Kai Ovšem, a co teprve pan Gosch! Ten motiv s kloboukem není hloupý, jak jsem si zprvu
myslel, za předpokladu ovšem, že to je opravdu symbol. Jen bych ho teď měl vymluvit tetě
Trudi, abychom nepoužili stejný jinotaj, protože to by mohlo být krajně podezřelé, za
předpokladu ovšem, že bychom své výtvory oba otiskli, což u mne vypadá jako krajně
nepravděpodobné! Stále se však mého rukopisu může zmocnit policie.
Hanno Ještě ani nevíme, zda hořelo a byl-li to vůbec jinotaj!
Kai I kdyby nehořelo – buršům by se to náramně hodilo!
Hanno Chcha!
Kai Nevím, čemu se směješ? Chtěl bych se tě ale zeptat na jednu věc, tu s těmi duševními
atomy – odkud to ten Epi-kur, či jak se jmenuje, věděl tak jistě?
Hanno Vyplývá to z premis, Kaji, když jsi jednou atomista, nemůžeš tvrdit nic jiného! Stejně
tak, pokud jsi hegelián, ti nezbývá než tvrdit, že dějiny řídí světový duch, což ovšem
neznamená nic jiného, než že je řídí pruský král.
Kai Ale mohla by se ta duše přec rozplynout hned, či ne? Jednotlivé atomy se uvolňují z těla
snadněji než celá duše?
Hanno To já nevím, ale je potěšitelné, že začínáš vyvozovat své závěry z atomistických
premis!
Kai Ale takových premis si mohu vymyslet, kolik chci! Pascal například napsal, že je jisté, že
někteří lidé jsou spaseni a jiní zatraceni!
Hanno Ty čteš Pascala?
Kai Nesmysl, přečetl jsem sotva stránku... A víš, jaký důvod si vymyslel pro tuhle „premisu“?
Že prý prorok nikdy nelže! Když jsem se dostal k větě „Ježíš Kristus je živ, a není naprosto
možné, že živ není“, vypadla mi ta kniha z ruky, ostatně tu někde musí být.
Hanno Myslím, abys ji nehledal, a pokud ji budeš hledat, jdi rovnou pod otcovu postel.
Kai Chcha, jak by řekl můj přítel Buddenbrook!
Hanno Ještě jedna věc by tě mohla zajímat, Kaji! Když jsem se zotavoval, pořád se kol mne
motal pastor, neznal jsem ho, ostatně není důležité znát je jednotlivě.
Kai Co je na tom zajímavého? Pastoři se „mocou“ všude, ať už jednotlivě nebo v houfech!
Hanno Ijo, pen hrba, al tuden tag razumu a chtěl vědět, nač se pamatuji a jak to vypadalo, byl
hrozně únavný, pak ho poslali pryč, tedy: teta Tony ho vyprovodila!
Kai Zlá teta! A řekls mu něco?
Hanno Řekl jsem mu přesně to, co tobě před chvílí!
Kai Haha, a co on na to?
Hanno Zapsal si to do notýsku.
Kai Haha, takže tvá smrt vyšla tiskem v místním zpravodaji?
Hanno Ne, asi pojal podezření, že si z něho střílím!
Kai Takže sis celou tuhle historku vymyslel pro pastora?
Hanno Neřekl jsem, že vymyslel!
Kai Takže to bylo skutečné?
Hanno Budeš muset ještě nějaký čas počkat, abys poznal, co je a co není skutečné.
Kai Chtěl bych to poznat už zaživa.
Hanno Můj pastor tvrdil, že Feuerbach a Darwin jsou filosofické mrtvoly, ale že pokrokoví
myslitelé dneška rozptýlí jakékoli pochybnosti o tom, že existuje věčnost, protože pro to
můžeme najít nezvratné vědecké důkazy!
Kai Takovou pochybnost ti rozptýlím raz dva, ani pastor být nemusím!
Hanno Zarathustra je podle něj páté evangelium.
Kai Pak ho ovšem chápu, a nic bych nedal za to, že tvá historka se ocitne v nějaké
theologické studii, kterou v Berlíně vydají za státní peníze v nádherné vazbě! Budeš slavný,
Hanno, a pastor ti musí platit za autorská práva! Budeš slavnější než Ježíš!
Hanno Jen aby nebyl slavnější pan Gosch, protože zrovna trnu, s čím se vrací tvá dobrá teta
Trudi z banky...
Gertruda von Mölln S čím jiným než s hotovými penězi? Kde jsou má zavazadla? Aha,
vyrazím pokud možno hned, hoši, jen čaj bych si ještě vypila.
Kai Samovar je horký, tetičko.
Gertruda von Mölln Výborně! Bylo to rušné dopoledne, chlapci, myslím, že mnohý motiv
mohu bez rozpaků použít ve své detektivní kreaci.
Kai Vyloupit banku není špatný motiv, určitě mnohem současnější než „klobouk pana
Gosche“!
Hanno Ano, klobouk pana Gosche dokonale vyšel z módy!
Gertruda von Mölln Nám umělcům ovšem nemůže jít o módu, nýbrž o pravdu, padni komu
padni.
Kai A komu padla, tetičko Trudi?
Gertruda von Mölln To ještě nevím docela jistě, ale možná to byl mlynář?
Kai Jaký zas mlynář, pro boha živého?
Hanno Nemluvili jsme až dosud o žádném mlynáři, paní hraběnko.
Gertruda von Mölln Že ne? Ale to ničemu nebrání, chlapci, ostatně jinak to ani není možné,
protože múzy jsou natolik hravé, že se příběhy mění od minuty k minutě!
Kai A která z Múz vévodí detektivnímu žánru?
Gertruda von Mölln Mohla by to být Kalliopé, synovče, neboť tahle vznešená Múza vévodí
epickému básnictví a zároveň vědám.
Kai Pátrat po neznámém zločinci, který je mezi námi, to je zrovna thébská pověst hodná
Sofoklova pera!
Gertruda von Mölln Viď? Když jsem prve řekla „múzy“, myslela jsem to zcela povšechně!
Kai Ovšem. Ale motivy z klobouku pana Gosche nejsou pro tvůj múzický záměr
nejvhodnější, drahá teto!
Gertruda von Mölln Ale právě naopak, drahý synovče! Hned jak jsem vypadla z banky,
totiž: když jsem odešla z banky, pořídila jsem si plánek městského centra i přístavu.
Hanno Stojím, ani nedutám, ale možná bych si měl sednout?
Kai A proč sis, teto, pořídila náčrt přístavu, a jak to souvisí s bankou?
Gertruda von Mölln Proč s bankou? S bankou to ovšem nesouvisí, jen nezapálí-li nešťastný
mlynář banku, to by byla jiná!
Kai A proč by to mlynář dělal?
Gertruda von Mölln Banka mu nechce poskytnout úvěr.
Kai Pak ovšem chápu, že je nešťastný!
Gertruda von Mölln Není nešťastný proto, že nedostal úvěr, ale z toho, že zapálil, což je
vskutku tragédie, spadající pod patronát bohyně Melpomené!
Kai Jen aby to nebyla Thaleia, protože z klobouku pana Gosche nemůže vyjít nic jiného než
komedie!
Hanno Ale proč jste si dělala náčrt přístavu? Banky přece v přístavech nebývají?
Gertruda von Mölln To jistě nebývají, ale pořád je tu možnost, že požár vypukne v přístavu,
což by se mohlo zařídit tak, že mlynář by nebyl obyčejný mlynář, nýbrž velkomlynář, myslím
majitel celé sady pekáren a mlýnů od Hamburku až k Lubeku, a protože byla neúroda a on
musí mít zrno k mletí ve všech svých mlýnech, což znamená obrovskou výkupní částku, tak
požádá o úvěr, ale oni mu ho nedají, takže zapálí skladiště, myslím jeho vlastní skladiště, aby
dostal pojistku a mohl nakoupit obilí.
Kai Jenže ty ho odhalíš a nedostane nic.
Gertruda von Mölln Ještě nevím, Kaji, je mi toho mlynáře líto! Nechat takový podnik
zkrachovat?
Kai Ale vždyť je to zločinec, teto, a hnedle dvojnásobný!
Gertruda von Mölln Ano, chápu, ale proč dvojnásobný?
Kai Protože zničí celý přístav i tvou fabuli!
Gertruda von Mölln V tom máš ovšem pravdu, budu muset pátrat dál!
Kai Nemusíš pátrat, tetičko, ty to teď jen musíš celé patřičně zamotat, aby stopy vedly
nejrůznějšími směry, jenom ne k mlynářovi, ale přitom ponechat i jednu stopu, která směřuje
k němu! Když zapaloval, odložil si čepici, ale pak ji tam zapomněl, a někdo mu ji přinesl
zpátky, takže detektiv na místě nic nenašel, a ten nálezce si teprve po dlouhé době, zatímco se
pátrání bude motat v kruhu, vzpomene, jaký má ta čepice vlastně význam, jenže udělá chybu
a začne mlynáře vydírat, a on ho zabije, tedy mlynář toho vyděrače, není to nádherná
zápletka, drahá teto?
Gertruda von Mölln Výborná, jen mne tak napadá, Kaji, když on je velkomlynář, neměl by
raději nosit klobouk?
Kai Proboha ne!
Hanno Jenom žádný klobouk!
Kai Zapomeň na klobouk i na čepici, teto, to byl jen takový příklad, může tam přece bez
problémů ztratit i kapesník, ale už nám proboha řekni, proč sis kreslila náčrtek přístavu!
Gertruda von Mölln Přece kvůli tomu požáru, to je jasné!
Kai Kvůli požáru! A odkud víš, že hořelo?
Gertruda von Mölln Přece z přístavu!
Kai Ale proč jsi šla do přístavu?
Gertruda von Mölln V bance mi řekli!
Kai V bance u přepážky?
Gertruda von Mölln Ne, byla jsem u pana ředitele, pili jsme kávu a byla vskutku výborná,
dovezená z Peru!
Kai Hořelo tedy skutečně, a hořelo v přístavu?
Gertruda von Mölln Ovšem, Kaji, proč se tak hloupě ptáš?
Kai A teď se soustřeď, teto, a řekni mi: kdy? Kdy v přístavu hořelo?
Gertruda von Mölln To já nevím, Kaji, zeptej se ředitele banky, on to bude vědět přesně,
však víš, že jeho banka i pojišťuje, a Möllendorpfové jsou pojištěni u něho!
Kai Möllendorpfové? Hořelo u Möllendorpfů?!
Gertruda von Mölln Možná, ale nevím to jistě, mluvilo se o mnoha rodinách!
Kai Což hořelo na více místech?
Gertruda von Mölln To ne, hořelo na jednom, ale mluvili jsme o mnoha rodinách, co je na
tom divného?
Kai Ale kdy hořelo, nevíš?
Gertruda von Mölln To já nevím, hochu drahý, sutiny už byly vychladlé, jak jinak, když je
postříkali vodou?
Kai Zatraceně!
Hanno Uklidni se, Kaji, vždyť to celé může být jen časový souběh dvou věcí!
Kai Děkuji pěkně za takový souběh!
Gertruda von Mölln Co se děje, Kajíčku? Proč jsi tak rozčilený? Měl bys být rád, že
všechno dobře dopadlo!
Kai Dobře? A co dopadlo dobře, proboha?
Gertruda von Mölln Nebudeme muset panu Goschovi platit odstupné!
Kai Odstupné? O čem to mluvíš?
Gertruda von Mölln Protože ten nápad s požárem vůbec není Goschův, a událost, která se
opravdu udála, může použít každý i bez poplatku!
Hanno Ale za klobouk byste zaplatit musela, ten raději vynechejte, paní hraběnko!
Gertruda von Mölln Ale už jsme řekli, že mlynář ztratí čepici, ne?
Hanno Ano, zůstaňme u čepice, abyste nemusela panu Goschovi platit literární poplatek!
Gertruda von Mölln Mileráda, ale velkomlynář přece nebude chodit v čepici jako přístavní
dělník?
Hanno Proč ne? Převleče se za mlynáře!
Gertruda von Mölln Ale vždyť on je mlynář?
Hanno Za mlynáře z jednoho z těch mlýnů, které vlastní, ne za mlynáře ze všech!
Gertruda von Mölln Ale jak vypadá „mlynář ze všech mlýnů“?
Hanno Jeden jako druhý!
Gertruda von Mölln Výborně! A to zmate detektiva, že? Ale Kaji, nemohl by se v tom
přístavu převléct za přístavního dělníka?
Kai Ovšem, teto, hlavně vynechejte klobouk.
Gertruda von Mölln Čaj byl výborný a drožka čeká! Kde jste, Kaji, koupili ten samovar?
Kai Už ani nevím. Ty bys nevěděl, Hanno?
Hanno Pochází z Ruska a odkázal mu ho v závěti můj otec.
Gertruda von Mölln Váš otec byl v Rusku?
Hanno Ne, nicméně říkal, že poměry jsou tam ještě horší než u nás! Že prý politicky jsou teď
myslitelné jen dvě varianty: první, že se Prusko dostane s Ruskem do křížku, což je zlé... A
druhá, že se z nich stanou spojenci, což bude ještě horší!
Gertruda von Mölln Musela to být rána, když zemřel.
Hanno Chtěl jsem také umřít, ale nepovedlo se to, protože můj záměr zmařil kamarád, věřila
byste?
Gertruda von Mölln Co to říká, Kaji? Nějak mu nerozumím, o kom to mluví?
Kai O svých známých, teto, že prý jeden umřel a druhý chtěl ze samého žalu také umřít, ale
pak si to rozmyslel a vytáhl toho prvního z rakve na oslavu narozenin!
Gertruda von Mölln Divné, ale snad by se to dalo použít v mé kreaci? Chci, aby tam bylo co
nejvíc pravdy, víš? Zmíním se i o té kočičce, co uhořela!
Kai O kočičce?
Gertruda von Mölln Ano, našli z ní jen kostřičku! Ležela tam, chudera, celá zkroucená, jak
na ni vyšlehl žár – bude to působivější než nechat ji mňoukat na ohořelém trámu, co myslíte?
Kai Ano, ale je to divné.
Gertruda von Mölln Proč divné?
Kai Že by kočka nenašla cestu ven, jakmile ucítí kouř? Ale nechme to být, u všech lišáků,
nechme toho! Sbohem, a buď na sebe opatrná, teto, a s panem Goschem, kdyby ti přišel do
cesty, se raději nestýkej, protože literárně je vyčerpaný a mohl by tě jenom zmást!
Gertruda von Mölln Sbohem, pane Buddenbrooku, jsem ráda, že jsem vás poznala, Kai mi o
vás mnoho vyprávěl, či spíše psal, ale vašeho tatínka jsem bohužel neznala...
Hanno Sbohem, paní hraběnko!
Gertruda von Mölln Sbohem, a sledujte Walkýru, za pár dní tam vyjde první kapitola mého
románu! Začnu psát hned ve vlaku, škoda jen, že jezdí tak rychle, a ve zpoždění nemohu
doufat, protože nežijeme v Rusku!
Kai Co není, může být! Sbohem, teto! A tu kočku nech mňoukat na trámu, je to rozhodně
působivější!
Gertruda von Mölln Když na trámu, tak na trámu, ostatně by tam mohlo těch koček být víc?
Kai Ne, raději tam nedávej žádnou.
Gertruda von Mölln Ještě to promyslím! Tak sbohem, Kaji, a pozdravuj tatínka! Sbohem,
Hanno, přirostl jste mi k srdci!
Hanno Také já se loučím s těžkým srdcem, paní hraběnko!
Kai Chcha. To tedy opravdu stálo za to, nemyslíš? Ale buďme rádi, že je pryč, i když je to
moc milá paní, protože jsem chvílemi sám přestával chápat, co vlastně říkám a co tím sleduji!
Hanno Ano, moc milá paní, a my si z ní utahujeme, proč vlastně? Proč jsem jí říkal takové
věci jako „loučím se s těžkým srdcem“, což jsem tak zlomyslný člověk? Už asi ano, Kaji,
protože jinak bych to nedělal! Jdu v proudu s ostatními a nejsem o nic lepší než buršové, kteří
jen dostali příležitost, aby se v nich rozvinula zlomyslnost, kterou mám v sobě i já!
Kai Ale tys vysloveně hodný člověk, Hanno, a jen proto, že jsi hodný, říkáš o sobě takové
věci a hájíš burše! Ubezpečuji tě, že žádného z nich dosud ani nenapadlo, že dělají něco zlého,
zatímco ty se trápíš nad zašlápnutými broučky!
Hanno Ano, vím totiž, jak se buršové v hloubi duše cítí, když na ty broučky šlapou, ačkoli to
o sobě nevědí a považují se snad za velké milovníky přírody, když se prohánějí po lese a
tlukou se pěstmi!
Kai Jenže buršové nejsou žádní broučkové, ale bodavý hmyz, který musíš rozmáznout, jinak
nedají pokoj! A pokud jde o mou hraběcí tetu, buďme rádi, že odjela dřív, než stačila někde
něco vybreptnout a než se o ni začnou zajímat buršové, což by ovšem její literární záměry jen
obohatilo, protože, jak sis všiml, ona využije naprosto všechno, každý svůj krok na statku, ve
městě, v bance i v přístavu!
Hanno Mysli raději na své vlastní literární záměry, Kaji.
Kai Pokud jsem si dělal naději, že po návratu tety Gertrudy učiním první zápis do své
„kroniky“, vyšla dokonale nazmar! Nevíme, kdy požár vznikl ani co se o tom po městě
povídá, zda existuje podezření ze žhářství, a už vůbec ne, jakou roli v tom hraje pan Gosch!
Ale rozlišujme, co je „kronika“ a co „rakev“.
Hanno Kronika a rakev? Ach, ano, už vím! A co máš na mysli?
Kai Že v „klobouku pana Gosche“ začíná být těsno! Ta ohořelá kočka je podezřelá a nemohu
se zbavit pocitu, že skočila do kouřících trosek z klobouku pana Gosche, jestli mi rozumíš...
Hanno Vůbec ne!
Kai No, víš, ona to asi měla být liška! Jenže kde bys v těchhle končinách chytil lišku?
Zatímco koček je všude plno, zvlášť v přístavu!
Hanno Dej prozatím do té své „kroniky“ mou rakev!
Kai Ano, ale – kam se to díváš?
Hanno Zase slyším tu hudbu, Kaji!
Kai Tu hudbu? Hudbu „odnikud“?
Hanno Není odnikud, je všude! Škoda, že zde s námi není pan Pfühl!
Kai Ale je přec bílý den a pan Pfühl je mrtvý?
Hanno Je to divné, viď? Je bílý den a já slyším hudbu, a vůbec mi nepřipadá, že by měla být
noc, pan Pfühl je mrtvý a mně se po něm zastesklo, jako by byl živý člověk, ale to přec není,
když umřel?
Kai To není divné, Hanno, je to krásné! Mám velikou radost!
Hanno Určitě? Máš jistotu, že je to krásné? Ale když ty máš radost, musí to tak být, protože
jsi můj přítel a já žiji jedině tebou, takže když chci vylézt z rakve, v níž se mi až dosud tak
pohodlně leželo, nedělám to kvůli sobě, ačkoli i já mám radost, což je ode mne sobecké, ale
mohu ji využít i jako sílu pro svého přítele, a všechna námaha, která mne čeká venku, stojí za
to a vlastně to není námaha, nýbrž hudba, kterou nikdo neslyší, ale já ji slyším!
Kai Jak divně mluvíš, Hanno, ale z tvého smutku jako by vycházelo světlo!
Hanno Hudba černého hranolu... Pamatuješ, co jsem ti říkal o maminčiných houslích?
Kai Že jsi v době zotavené těžko snášel jejich zvuk?
Hanno A co jsem říkal o maminčině smíchu, pamatuješ? Že má takový lehoučký, perlivý
smích, jako by se smála dovnitř, a že její housle v té kratičké chvíli, než vydají první zvuk,
znějí zrovna jako její smích, je to jásavá tesklivost...
Kai Jak může být tesklivost jásavá?
Hanno Může, stejně jako může být jásot tesklivý! Když buršové volají „Sláva císaři“, jsou
jejich hlasy tesklivé, i když jásají.
Kai Ano, tak by to vskutku mohlo být... Jen vědí-li buršové o svém stesku?
Hanno Však oni si vzpomenou, až jim jednou všem bude těžko, a uvědomí si, že jim bylo
těžko už ve chvíli, kdy jásali a provolávali slávu!
Kai A to si troufáš vyjádřit svou hudbou?
Hanno Neříkám, že si troufám, a neříkám, že to je má hudba! Ještě pořádně nevím, co to je,
snad až se pokusím o notový záznam, budu vědět.
Kai A čí by byla? Hudba patří tomu, kdo ji slyší!
Hanno Hudba patří všem, Kaji.
Kai Ale kdyby hluchý Beethoven nezaznamenal do not svou sonátu, nepatřila by nikomu,
protože by ji žádný neslyšel! Jak by mohla patřit všem? Mají hledět k nebi, aby ji spatřili ve
hvězdách? Hudbu vidí ve hvězdách jen hudebník, zatímco všichni ostatní budou mít pouze
hučení v uších a bolest v šíji!
Hanno Kdybych to uměl zaznamenat a kdybych se pak mohl pokusit to zahrát, snad bych i
uvěřil, že to je moje hudba! Ale jediný, o kom vím, že má doma klavír, je pan Gosch, a ten
odjel do Hamburku, a jít hrát do radniční síně by znamenalo koledovat si o nakládačku!
Kai Tak pojďme, Hanno, za tu nakládačku to stojí, jen má-li papírník notový papír? Počkej,
narýsuji ti ho sám, bude to chvilka!
Hanno Nic nerýsuj, Kaji, už je to pryč. A i kdyby nebylo, než bych se dovlekl na náměstí,
zůstalo by mi jen hučení v hlavě, ačkoli je tu pořád ještě naděje, že by se mi po nakládačce od
buršů v hlavě rozezněly varhany!
Kai Opravdu nechceš? Vezmu otcovu pušku a můžeme jít!
Hanno Chcha, inter arma cantant Musae? Vlastně mne nikdy nenapadlo, že múzy se mohou
rozezpívat jen tehdy, když se bráníš proti násilí!
Kai A nešlo by to napsat bez klavíru rovnou a přímo do not, jak to dělali středověcí
matematikusové?
Hanno Ano, zkusím to! Načrtnu hlavní linie, tady pět linek, čísla pod nimi a basso continuo...
Tohle budou violy, Kaji, jejich tón je klesavý, setrvale klesavý... S nimi se zkříží tuhle lesní
roh, zde hoboj a fagot v trvající oktávě, vzhůru a zas dolů každý po své lince, housle a
pozouny jsou kmitavé a zamlžené... Všechno se proplétá jako větve révoví a kříží se v těchto
bodech, tady, tady a tady, pak zas tady, a tak dokola docela jako v kontrapunktu, jenže jinak,
drsně a surově, takže to vlastně není harmonie, je to kontraharmonie, a nakonec celou tuhle
pasáž podložím klavírními akordy, ale teď ne, jsem unavený, i když je to jen jedna věta, snad
jen polovina věty, desetina... Budou to velmi složité akordy, Kaji, obsáhnou celý kontrapunkt
(pan Pfühl by ze mne měl radost) a nakonec ho nechají padnout (pan Pfühl by neměl radost) a
docela potichu vyšlehnout, asi jako když se náhle rozsvítí vzdálená hvězda... Jen jedno mne
mate, Kaji...
Kai A to?
Hanno Slyším tam i nástroje, které neexistují!
Kai Ale co tu kreslíš na stůl, Hanno, není hudba!
Hanno Právě to hudba je, to vím teď bezpečně!
Kai A co ty „neexistující nástroje“?
Hanno Budou existovat, tím jsem si jistý! Jen musíme maličko počkat.
Kai Přestaň s tím, Hanno, mám o tebe strach...
Hanno Právě teď nemusíš mít žádný strach, Ushere, protože vylézám z rakve! Nevidíš? Už
jsem venku! Tady! Bicí souprava, tympány a zvonkohra, možná bych měl přidat nějaké
modernější nástroje?
Kai Už nic nepřidávej, Hanno, nebo si do té rakve půjdu lehnout sám!
Hanno Chcha, to se povedlo, jen najdeš-li ji! Není tu žádná, a víš proč? Ta hudba ji rozpustila
na atomy právě v okamžiku, kdy se violy setkaly se zvonkohrou na spodní hladině! Snad by
ses nebál obrázků z pohádkové knížky? Ty zřejmě nevíš nic o černém hranolu?
Kai Nic o něm nevím a nic vědět nechci!
Hanno Ale možná by ti má hudba pomohla napsat povídku o Usherech?
Kai Chceš mne utrápit?
Hanno Já tebe? Kde bych na to vzal sílu?
Kai Kde? Já nevím! V tom tvém „hranolu“?
Hanno Ale černý hranol není nic jiného než hudba a jeho stěny jsou hebké a dokonale
průchozí jako rakev rozpuštěná na atomy!
Kai Pak mne umoříš hudbou s průchozími stěnami, jako tě tvá matka mořila houslemi už
v okamžiku, kdy nasadila smyčec ke strunám, a ještě dřív než zvuk dorazil k lubům a ona
sama k vašim dveřím, za kterými jsi zíral do černého hranolu!
Hanno Ano, dělala to z lásky, ale já byl slabý a nedokázal jsem to přijmout.
Kai Neříkal jsem ti vždycky, že jsi silný? Že tvá slabost je ve skutečnosti síla a probudí svět
ze spánku, v němž nemůže uniknout bolesti, a pokud se probudí, bude jeho bolest ještě větší,
až si náhle uvědomí, že v něm byla už ve chvíli, kdy rozverně dováděl při tělocvičných hrách?
Hanno Ano, říkal jsi takové věci, ale věř mi, že vůbec neodpovídají povaze černého hranolu!
Jenže není důležité, jak tomu říkáme, protože jeho stěny, jak jsem řekl před chvílí...
Kai Ano, vím, nemusíš to opakovat! A mne už všechen strach přešel, už se o tebe nebojím,
jen ti řeknu, že ta „obrázková knížka“, v níž si s takovou chutí čítali Möllendorpfovi kluci,
nám ještě připraví horké chvilky a že z téhle „husí mochny“ se jen tak nevymotáme, dokud se
pořádně nenalokáme čůránek, pokud nás v tom svém „koupališti“ rovnou neutopí!
Hanno Já se nebojím, Kaji, protože kdo se bojí, nikdy nezaznamená hudbu, kterou zaslechl za
nocí deliria! Víš, chápu teď středověké theology, že vymýšleli tak podivné věci jako „bez
prostoru“ a „mimo čas“ a „nekonečně velký“ a „nekonečně malý“ a „nehmotný“ a „čistá
duše“, protože za tím vším není nic jiného než hudba a závist vůči hudbě, protože žádný
theolog na světě nedokáže žádnými pojmy vyjádřit to, co vyjádřil Palestrina v několika
taktech, vždyť celá theologie není nic jiného než ubohá snaha dostihnout hudbu, ale tu
nedostihneš, protože sotva procitneš z vytržení – a jsi dokonale vytržený z prostoru i z času –
ona už se vznáší v nejvyšší klenbě chrámu a doznívá tam, až zfalešní tím lahodným odstínem
tónu, který nám říká, že přímka není přímka, nýbrž že se zvuk ohýbá! Že na to theologové
dosud nepřišli? Přímky se ve skutečnosti ohýbají, Kaji, není daleko doba, kdy to akustika
potvrdí, ale potvrdí to akustika, ne theologie, pokud už to nepotvrdila a my tu jen netápeme
v metaforách, ostatně to není důležité, protože hudební důkaz je dávno a dávno podaný... A to
je celý ten slavný – chcha: slavný! Víme o něm jen my dva – celý ten „slavný“ černý hranol
není nic jiného než průnik malého a velkého nekonečna v průsečíku zakřivené hudby! Tam
někde mizí náboženství, ale hudba zůstává, Kaji, a vlekla za sebou celý ten středověký krám
tak dlouho jen a jen proto, aby mohla být, zatímco náboženství bez hudby by už dávno, dávno
zaniklo!
Kai Už dost, Hanno, rozumím ti dokonale! Probuď se, co je s tebou?
Hanno Ach nic, jenom jsem se trochu zasnil! O čem jsme hovořili? O mamince, myslím, a
jejích houslích?
Kai Ano, napij se čaje, už vychladl, jak ty máš rád!
Hanno Nejhorší je žízeň, která tě neopustí ani ve snu... Ničeho se neboj, Kaji, jsem s tebou!
Kai Nebojím se ničeho, když jsi se mnou!
Hanno Ochráním tě! Nenechám tě napospas Möllendorpfům ani komukoli jinému, i kdyby
hořel celý přístav a s ním klobouky všech senátorů, kterých je přesně sto dvacet!
Kai Jenom sto devatenáct, Hanno, protože pan Gosch utekl! Ještě pořád slyšíš hudbu?
Hanno Ne, ale už ji nezapomenu!
Kai Nejsem si teď najednou jistý, zda je dobré psát takovou hudbu.
Hanno Je to dobré, Kaji, a jen něco takového skutečně stojí za zmrtvýchvstání! Jinak bys byl
klidně mohl zůstat další milion let v černém hranolu, v němž jsi byl už před svým početím
miliony a miliony roků, ale nikomu to nevadilo a ze všech nejméně tobě samotnému... Ani
kdykoli v budoucnu, až se stěny hranolu zase smrští, ti to nebude vadit, za to ti ručím!
Kai Hloupé je, že si mezitím zvykneš na to ponuré světlo a teploučko světa, i když je to třeba
jen takový pitomý statek, jaký vlastní Möllnové!
Hanno Möllnové vlastní ten nejúžasnější statek na světě a mně je v něm dobře jako nikde
jinde!
Kai Ty můj chudáčku, zažil jsi až dosud tak málo krásného, pravda?
Hanno Chcha, zažil jsem plné stoly a slavnostní recitace, až jsem se samým štěstím zalykal!
Hrabě Mölln Chlapci, zdálo se mi, že se někdo motá kol okna mé ložnice, neviděli jste i vy
něco podezřelého?
Kai Nic jsme neviděli, tatínku!
Hanno Mohli jsme však snadno přehlédnout, když jsme hleděli do „černého hranolu“?
Hrabě Mölln Vy jste našli černý hranol?
Kai Nenašli jsme žádný, tatínku, o čem to mluvíš?
Hrabě Mölln O černém hranolu přec, který se ztratil, ale než jsi ho ztratil, rád sis s ním hrával
na dvoře!
Kai Nevzpomínám si... Byl jsem asi dost malý?
Hrabě Mölln Dost malý, Kaji, dost malý jsi byl, a ten hranol byl nevelký a neměl dohromady
žádnou cenu, jen že byl ze skla a hezky se leskl, čert ho vzal, takový pouťový kousek, těžítko
či co...
Hanno A co puška, pane hrabě, je v pořádku a na svém místě?
Hrabě Mölln Ale ovšem, na svém místě a nabitá, chcete se přesvědčit?
Hanno Ach ne, věřím vám, jen se mi zdá, že tamhle za tou zídkou, ve stínu pod rudým
hlohem... Ale snad se mi to jen zdá a nikdo tam nestojí?
Hrabě Mölln Kdo by se bál stínu pod hlohem? Ale chcete-li, střelím tam a uvidíme, co
všechno vylétne z keře!
Kai I ne, někdo tam skutečně stojí! Nechte pušku být, tatínku, zavolám na něho a vyleze i bez
broků v košili!
Hrabě Mölln S broky by vyletěl mnohem rychleji, protože na mém pozemku nemá co
pohledávat!
Kai Nemůžeš na každého, kdo se přiblíží, hned střílet, vždyť je to veřejná cesta, a i kdyby
nebyla, musíš ho řádně varovat!
Hrabě Mölln Veřejná cesta k veřejnému domu, ale vede mým pozemkem!
Kai Hej, ty tam, vylez na světlo, však tě nesníme, a klobouky nekrademe!
Hrabě Mölln Bylo by potřeba ho povzbudit, dovol mi, Kaji, vystřelit aspoň do vzduchu!
Kai Nebo snad mám vyjít k vratům a uvítat tě chlebem a solí?
Hrabě Mölln Rudý koberec bych prostřel téhle chátře, a to jsou tví spolužáci z gymnázia!
Kai Už tam není, přikrčil se a zmizel.
Hanno Ani já nic nevidím, ale že tam někdo doopravdy stál, za to bych krk nedal, mohlo to
být zdání.
Hrabě Mölln Ale koukal dovnitř oknem, Kaji, dal jsi už na vrata varovnou ceduli? Tak to,
prosím tě, hned udělej, ať nemusím na každého volat, než po něm střelím!
Kai Rozvěsím cedule kol celého domu, buď klidný. Nelíbí se mi to, Hanno, čmuchají kolem a
nedal bych nic za to, že to nějak souvisí s kloboukem pana Gosche!
Hanno Ničeho se neboj, nejsou příliš stateční, když se schovávají za hlohové keře, a jistotu o
panu Goschovi nemohou mít žádnou, vždyť ani my nic nevíme, jen to, že pan Gosch, který
přišel o klobouk, odjel do Hamburku, a že shodou okolností přibližně ve stejnou dobu někde
v přístavu hořelo!
Kai Nebojím se, když ty jsi se mnou... Napadlo tě někdy, proč tě vlastně později, na
gymnáziu, Möllendorpfovi kluci už nešikanovali?
Hanno Ani tebe, Kaji!
Kai Protože jsi byl vždy se mnou! A zvochlovali přec kdekoho a pod pumpu se muselo za
menší malichernosti, než byly tvé patricijské střevíce a klobouk, o mých hadrnických
záplatách ani nemluvě! Oni se tě báli, Hanno, ne proto, že by tě nepřemohli, to by nejspíš
dokázal každý z nich, ale proto, žes vypadal tak nepřístupně, tak pohrdavě, tak vysoko nad
nimi, že si zkrátka netroufli, protože jsi v sobě měl tu „sílu slabých“, o které jsme mluvili!
Hanno Síla slabých je nesmysl, slabí jsou vždy slabí, a myslím, že si na nás netroufli spíš
z respektu před tvým otcem, kterému stačilo jen jednou jedinkrát navštívit školu, aby si na
jeho syna už nikdy žádný netroufl!
Kai Už ani nevím, oč tenkrát šlo, a kdybys to byl nepřipomněl, sám bych si nevzpomenul!
Proč jsi tenkrát šel do školy, tati?
Hrabě Mölln Už nevím! Je to důležité? Šel jsem preventivně, aby nikdo nepřišel k nám,
zvlášť ne ten učitel náboženství!
Kai Todtenhaupt.
Hrabě Mölln Vím já, jak se ta blbá palice jmenovala? Ale že patřila mrtvému, o tom
nepochybuji, i když jsem ho vlastně neviděl!
Kai Jak to tedy můžeš vědět, když jsi ho neviděl?
Hrabě Mölln Zapomněls, jak jsi mi o nich vyprávěl? Jak jsi každého z nich barvitě popsal,
Kai byl odjakživa, pane senátore, dobrý vypravěč, smál jsem se, i když to vlastně bylo
smutné, ano, byla to má útěcha, Kai a jeho povídačky, jediná má útěcha v tomhle zbabělém
světě!
Kai Když jich je víc, tatínku, neschovávají se za hlohové keře, a když jsou ještě ke všemu
opilí, můžeš se od nich nadít ledasčeho! Bylo by dobré mít nabitou pušku, i když oheň se
střechy nesestřelíš brokovnicí!
Hrabě Mölln Ničeho se neboj, synku, budu na vartě celou noc!
Kai Měl byste si odpočinout a nerozrušovat se zbytečně, protože to škodí vašemu zdraví!
Hrabě Mölln Mému zdraví? Chceš mne rozesmát? Mému zdraví naprosto nic nechybí a už
dlouho mi nebylo tak skvěle jako dneska, klouby mi nevržou, nic mne nebolí a záda, však se
podívej... Hned zítra navařím kapustové polévky, že by ji nesnědlo deset pastorů! Večer se
postavím tam, co stál ten vagabund, a budu ze stínu dobře vidět na obě strany, zatímco mne
pod hlohem nikdo neuvidí... Přistav mi tam židli, Kaji, aby mne nerozbolely hnáty, protože
tentokrát nebudeme čekat na nepřítele v ložnici, nýbrž přejdeme do ofenzivy a budeme při
plném vědomí stát před zídkou, za kterou se v případě nutnosti schováme jako za hradby, až
budeme střílet burše jak zajíce!
Kai Nějak jste se rozparádil, tatínku, jděte si raději lehnout!
Hrabě Mölln Dobrá, prospím se trochu před bitvou, ale proč mi vykáš?
Kai Žádná bitva nebude, upokojte se, někdo nakoukl oknem a pak se schoval za keř! Nebyl
by to první vandrák, který tu obcházel, dokud nezjistil, že není co ukrást.
Hrabě Mölln Ale probudíš mne, kdyby se něco dělo?
Kai Určitě probudím, jak bychom se bez vás ubránili nájezdníkům?
Hanno Tvůj otec je dnes jak vyměněný, předvádí cviky jako nějaký turner a dokonce dostal
chuť na kapustu!
Kai Bůh ochraňuj republiku, to zas bude nabíjet ostrými!
Hanno A paměť mu slouží jako mladíkovi, že by to bylo tím vzrušením a bojem?
Kai Zato tobě už klesala víčka, Hanno, což tě ta hudba tolik vysílila? Nedivil bych se, protože
dnes jsi nebyl o nic méně rozohněný než tatínek!
Hanno Nemyslím, že by to bylo zrovna hudbou, i když máš pravdu v tom, že hudba vysiluje.
Jen jsem se potřeboval zamyslet nad partiturou, a také, přiznám se, mne naše řeči začaly
trochu nudit, i když bylo venkoncem veselé, jak jsme o všechno pryč honili stíny kolem
vašeho statku!
Kai Snad máš pravdu a bylo to veselé.
Hanno Víš, co si myslím? Že to bylo vskutku zdání a mýlili jsme se všichni! Co všechno
člověk neuvidí ve stínu pod keři?
Kai Ale což jsme to neviděli všichni?
Hanno Neviděli bychom nic, kdyby tvůj otec nebyl tvrdil, že mu někdo nahlížel oknem do
pokoje!
Kai Ano, ale v žádném případě to neznamená, že pod tím keřem opravdu nikdo nestál, nýbrž
jen tolik, že ho nikdo z nás s určitostí neviděl!
Hanno Ale kolik takových postav jsme už za svůj život „neviděli“? Většinu z toho, co je,
prostě nevidíme, ale co není, ani vidět nemůžeme, v tom je celá věc!
Kai A co Šimon Kouzelník?
Hanno Co je s ním?
Kai Opravdu se vznášel nad zemí? Všichni, kdo stáli kolem, to přec viděli?
Hanno Nemyslím, že se tenhle člověk zrovna vznášel, ale není to důležité, protože tím
potvrzuješ mou verzi, že člověk někdy vidí, co není!
Kai A já říkám totéž, jen s tím rozdílem, že někdy je těžké rozhodnout, zda něco opravdu
není.
Hanno A když ho Kristus srazil z nebes a Šimon si zlomil nohu, bylo to taky skutečné, nebo
se všem ta zlomená noha jenom zdála?
Kai Nu, nesrazil ho přec doopravdy, jen hypnotizoval diváky jako ve varieté a nohu mu
přerazil dodatečně! V každém případě byl Šimon vyřízený, s nohou i bez ní. Jsou to všechno
jen pověsti, Hanno, tenkrát neexistovaly fotoaparáty!
Hanno Škoda, dobové fotografie by se pěkně vyjímaly v křesťanské domácnosti!
Kai Jaké fotografie máš na mysli? Šimona se zlomenou nohou?
Hanno Zmrtvýchvstání a nanebevstoupení, i když „Kristus lámající nohu Šimonovi“ by taky
nebyl špatný!
Kai A nedá se to všechno zařídit jednoduchou fotomontáží?
Hanno Dobrý detektiv odhalí fotomontáž! Neprospělo by něco takového románu paní
hraběnky? Doba se zmodernizovala a ani zločiny se nepáchají jako dřív, nehledě k tomu, že
detektiv už nevystačí s lupou a pinzetou!
Kai Jsem upřímně zvědavý na tu její „montáž“! Jak že se ten časopis jmenuje? Walkýra?
Walkýra.
Hanno A protože moderní metody snadno odhalí podvod, prohlašuje církev, že se dnes už
zázraky nedějí, takže má zase jednou pravdu Aristotelés!
Kai Aristotelés? Co ten s tím má společného?
Hanno Četli jsme si o tom přece spolu v Poetice? Aristotelés říká, že v eposu, narozdíl od
dramatu, snadněji uvěříme zázraku, protože na jednající postavy není vidět!
Kai Pravda, zapomněl jsem úplně, že my dva jsme někdy otevřeli Poetiku, není také
k ničemu, když studuješ Pád domu Usherů!
Hanno Bible je vlastně primitivní epos, nikdo do ní nevidí, tak jsi to tehdy říkal, Kaji.
Kai Jak si to všechno můžeš pamatovat?
Hanno Pamatuji si všechno, cos kdy říkal!
Kai Vskutku? Jak by něco takového bylo možné?
Hanno Prostě proto, žes nikdy neříkal hlouposti.
Kai A čím to, že si nic nepamatuji já?
Hanno Nejspíš z vrozené skromnosti, ale snad by ses na většinu těch věcí upamatoval?
Kai Že bych byl zrovna skromný, nemohu tvrdit, ačkoli se vskutku nepamatuji na nic!
Hanno A co soudíš s odstupem o tom stínu pod keřem?
Kai Že to byl Šimon kouzelník?
Hanno Co myslíš, může se člověk opít vodou od hypnotizéra?
Kai Jako čistým vínem, bylo to už mnohokrát vyzkoušeno!
Hanno A proč se tedy říká „Nalít někomu čistého vína“?
Kai Ale toho nám pastoři nalévají denně celé sudy, vždyť víš, že to jejich mešní vidělo vinici
leda ze silnice!
Hanno Když jsme s panem Pfühlem poslouchali z kúru Tiburtiovo kázání, připadalo mi, že se
pastor ani nepokouší zastírat, jak se nás pokouší opít vodou!
Kai „Není ten pastor hloupý?“
Hanno Vidíš, jak dobrou máš paměť!
Kai Ani já nezapomínám, co říkal můj přítel.
Hanno Kaji? Pod tím hlohem opravdu někdo stojí, a je jich zdá se víc!
Kai Hm, teď by se nám ovšem hodil nějaký ten „Šimon“, nebo spíš Kristus, který láme nohy!
Hanno Myslíš, že půjdou blíž? Že chtějí do domu? Nemusíme jim přec otvírat!
Kai Jen by je to rozzuřilo, otevřu dveře a zavolám na ně...
Hanno Zavolej z okna, nemusejí hned dovnitř?
Kai Hej, kloboučníci, nabízíte kradené zboží? Nic nepotřebujeme, nic nechceme a na nikoho
nejsme zvědaví, jak můžete číst na vratech! Jste na soukromém pozemku Waltra hraběte
z Möllnu!
Hlas zvenku Kdybys řekl „hraběte z mlýnu“, dalo by se ti věřit!
Hanno Ti jen tak neodejdou, ledaže by měli namířeno do nevěstince.
Hlas zvenku Ale klobouky my nenabízíme, spíš je sbíráme, pane hrabě! Nemáte doma
nějaký? Ach, promiňte, hrabata z mlýnu nenosí klobouky, či snad ano?
Kai Vylez na světlo, Möllendorpfe, poznal jsem tě po hlase, i když jsi opilý!
Hlas zvenku A nekousneš mě?
Kai Nezvu tě na nic k zakousnutí, ale budeš-li se chovat slušně, můžeš dostat něco
k nakousnutí!
Hlas zvenku Slyšíte, kluci? Nabízí nám řepu!
Kai Dostanete každý jednu, budete-li se chovat slušně!
Hlas zvenku My se ani jinak chovat neumíme, řepáku!
Kai Dobrá, pojďte dál!
Hanno Proč je zveš do světnice, Kaji?
Kai Nesmíme dát najevo, že se jich bojíme, víš?
Hanno A bojíme se?
Kai Samozřejmě, že se bojíme, kdo by se nebál opilých buršů? Ale dáme-li najevo strach,
pustí se do nás bez okolků, a nejen řečmi! Vítejte u Möllnů, spolužáci, kolik vás vlastně je?
Möllendorpf Kolik vidíš. Ani víc, ani míň.
Kai Nevidím dva, nevidím čtyři, takže byste mohli být přibližně tři.
Möllendorpf Slyšíte, hoši? Takhle se šlechta dobírá pravděpodobného počtu řep!
Druhý burš Hahaha!
Třetí burš To se ti povedlo, Möllendorpfe!
Möllendorpf Ale ty už máš návštěvu, hrabě? Pojď na světlo, velkoobchodníku, ať si tě
prohlédneme!
Druhý burš Zkrachovalý velkoobchodník!
Třetí burš Haha, nemáš ty být vlastně mrtvý?
Hanno Vlastně ano, ale zkrachovat může v dnešní době kterákoli firma, i ty vaše! Nebyla to
otcova vina, že jeho firma zanikla.
Druhý burš O čem to mluví, Möllendorpfe? My máme nějakou firmu?
Třetí burš Tak proč ti otec neodkázal tu vaši slavnou „stoletou“ firmu?
Möllendorpf Pravda, hoši, vy žádnou firmu nemáte, nejste milionáři, jako třeba tady Waltr
von Mölln!
Třetí burš Co není, může být, hned zítra založím firmu, Möllendorpfe!
Druhý burš Haha, to se povedlo! Vezmeš mě do holportu?
Möllendorpf Ne, to se vůbec nepovedlo! Jste na tom všichni stejně jako tady Mölln, a lezete
mi do zadku jen proto, abych vás vzal s sebou do bordelu, protože se jen třesete na nakažené
holky! Abys věděl, Kaji, já si je tam vodím z plezíru, protože na to, abych si užil, nepotřebuji
placené holky, a bavím se tím, jak slintají při pohledu na ty krasavice! Není to tak, hoši?
Druhý burš Přesně tak, veliteli, děláme to jen kvůli tobě!
Möllendorpf Nejsem snad váš velitel?
Třetí burš Samozřejmě, že jsi náš velitel! Když vydáš rozkaz, skočíme na kteroukoli holku!
Kai Nechci být nepříjemný, Möllendorpfe, a vůbec už se nehodlám vychloubat cizím peřím,
ale tuhle Johann Buddenbrook je tak bohatý, že by mohl platit nevěstinec i s útratou všem
buršům i s jejich velitelem!
Möllendorpf Neříkej, a kde k tomu bohatství přišel?
Kai Jako bys nevěděl, že je universálním dědicem pana Arnoldsena z Kodaně?
Möllendorpf Ano? A kolik má, ten tvůj „Arnoldsen“?
Kai Není „můj“, ale má něco kolem deseti milionů – tolarů ovšem, na marky zapomeň, ty
kornoutový prodavači!
Möllendorpf Tomu nevěřím, kde by dědek přišel k takovým penězům?
Kai Právě proto, že je už „dědek“, a přitom celý život pilně pracoval, narozdíl od tebe, který
se poflakuješ po přístavu a vyhlížíš lodě, které ti nepatří, a pak ovšem i proto, že Kodaň je
lepší přístav než Lubek a o nic horší než Hamburk!
Möllendorpf Když už jsme u toho „Hamburku“, je to pravda, že Gosch odjel do Hamburku?
Kai Máš na mysli pana Gosche, senátora a makléře?
Möllendorpf Právě toho, ale žádný z těch titulů ho zrovna nešlechtí!
Kai Tak o tom nevím nic!
Möllendorpf Ale byl tady přece?
Kai Zřejmě ano, když ti to hlásí tví zvědové!
Möllendorpf Poslyš, Möllne, vím dobře, jaké čachry vedete s Goschem za zády tvého otce!
Tak mi neříkej, že nevíš, kam jel nabízet tvůj majetek, buď tak laskav!
Kai Těžko může nabízet „můj majetek“, když žádný nemám!
Möllendorpf Kamaráde, radil bych ti, abys mluvil slušně, protože tvůj tón se mi pranic nelíbí,
vám ano, hoši?
Druhý burš Ani za mák, Möllendorpfe!
Třetí burš Sejmeme ho, jak jen řekneš!
Kai Ani mně se váš tón pranic nelíbí a radím vám, abyste raděj curykali, protože jste na
rodovém statku hrabat z Möllnů, která mají pořád víc majetku než vy dva slouhové
dohromady!
Třetí burš Ne, já ho sejmu, veliteli!
Möllendorpf Drž hubu a dělej, co ti řeknu, nebo sám neujdeš nářezu!
Třetí burš Myslel jsem to dobře, veliteli, a ti kluci se mi opravdu nelíbí, obzvlášť ten mrtvý!
Proč se tak divně kouká? Má on vůbec oči?
Druhý burš Zato mně se líbí! Půjčil bys nám ho, Kaji, s sebou k Nakaženým holkám? Pohráli
bychom si s ním trochu, a pak ti ho vrátíme!
Třetí burš Hahaha! Může zaplatit naši útratu!
Kai Radím ti, abys už nic takového neříkal!
Druhý burš Nebo co? Kousneš mě?
Třetí burš Hahaha!
Kai Něco mnohem horšího, ale to teprve poznáš!
Druhý burš Neumím si představit nic horšího než kousnutí!
Třetí burš Přestaň už, nebo se pochčiju!
Möllendorpf Přestaňte oba, nebo si podám já vás! Poslechni, Möllne, když nám řekneš, kam
odjel Gosch, možná se slitujeme a ty ujdeš požáru.
Třetí burš Pěkná barabizna, jen co je pravda, hořela by jako fakule!
Druhý burš Gosch nám nakonec bude vděčný, protože to tady snadněji prodá na pozemek!
Kai A kdo ti říkal, že prodáváme na pozemek?
Druhý burš Kdo asi? To tady ví každý!
Kai Soukromé názory opilce Gosche na náš statek mne nezajímají a ujišťuji vás, že on ho
prodávat nebude!
Möllendorpf Takže prodáváte?
Kai Dokud žije otec, neprodávám nic.
Möllendorpf Já bych ho koupil i s vámi oběma, hrabě!
Kai Budu o tvé nabídce uvažovat, ale doufám, že si mne necháš jako správce?
Druhý burš Ne, on je vtipný, Möllendorpfe! To se povedlo!
Třetí burš Co se povedlo? Prodají ti to?
Möllendorpf Dříve či později ano, ale hraběte za správce nechci!
Kai Proč ne? Hrabata, narozdíl od zbohatlíků, nekradou!
Třetí burš Ale tenhle krade, veliteli, dej si na něho pozor!
Kai Ty si dej pozor, co říkáš!
Třetí burš Co říkám, to říkám! Ale proč ten tvůj kamarád nic neříká?
Kai Nejspíš proto, že vámi pohrdá! Ale dej si dobrý pozor, abys mu nezkřivil vlas, nebo se ti
to zle nevyplatí!
Třetí burš Hele, veliteli, on nám vyhrožuje! Nemám ho zkrotit?
Möllendorpf Kroť sám sebe, nebo dneska neuvidíš holku! Však on nám pan hrabě potřebné
informace ještě rád poskytne, nemám pravdu, hrabě?
Kai Nevím, proč by „hrabě“ něco takového dělal?
Möllendorpf Mohu mu vhodných důvodů uvést celou řadu.
Kai Ano? Řekni jediný, který není k smíchu!
Hanno My o panu Goschovi nevíme víc než vy, a nemůžeme vám tudíž poskytnout žádné
informace, i kdybychom chtěli! Myslím tedy, abyste v dobrém odešli, a já na tenhle incident
zapomenu.
Třetí burš On promluvil, Möllendorpfe, zázrak! A mluví spisovně, hehe!
Druhý burš On zapomene, Möllendorpfe, slyšel jsi? Na incident! Jaký tady, brachu, vidíš
incident?
Hanno U Buddenbrooků vždy takové chování považovali za incident.
Druhý burš My ho považujeme za předehru ke koupi statku! Prodáš nám ho? Ale pospěš si,
nebo půjdeme s nabídkou dolů!
Hanno Proč ne? Pojďme sepsat smlouvu!
Druhý burš Myslíš to vážně? On to chce prodat, Möllendorpfe!
Möllendorpf Střílí si z tebe, hlupáku, tenhle statek mu neříká „pane“!
Druhý burš Aha, ti kluci se mi pletou! Proč jen oba tak hloupě čumí?
Třetí burš Haha, to se ti povedlo! Vraž jim každému jednu mezi oči a hned se ti přestanou
plést!
Druhý burš Drž hubu, nebo se mi povede ještě něco jiného!
Třetí burš A co? Pochčiješ se?
Druhý burš Ne, to spíš ty se pochčiješ, až ti vrazím pěst do břicha!
Třetí burš Promiň, kamaráde, nemyslel jsem to zle!
Druhý burš Ne? A jak tedy?
Třetí burš Tak, po kamarádsku!
Möllendorpf Poslechni, Buddenbrooku, nemysli si, žes nedotknutelný kvůli svému
bohatému dědečkovi! Stačí, abych pohnul prstem, a ti dva si tě hezky podají! Já vlastně
nemusím vůbec ničím hýbat, aby udělali, co chci.
Třetí burš Ale jak máme poznat, že ho máme spořádat, když ničím nepohneš, veliteli?
Möllendorpf Chci od vás dvou jen maličkost, totiž abyste mi potvrdili, že „pan Gosch“
vskutku odjel do Hamburku, a přidáte-li jméno hotelu, kde přespává, rozejdeme se jako
nejlepší přátelé!
Kai Pak tedy potvrzuji, že odjel do Hamburku!
Möllendorpf A hotel?
Kai Nepřespává v hotelech.
Möllendorpf Tedy v soukromí? U svých klientů? A jak se jmenuje ten klient?
Kai Klientem makléře je pokaždé někdo jiný.
Möllendorpf A jméno „toho jiného“ bys nevěděl?
Kai Nikoho nejmenoval.
Möllendorpf Ty ani nevíš, komu chce prodat tvůj statek?
Kai Neprodávám statek.
Möllendorpf Ovšem, každý ví, že to všechno je pouhá zástěrka!
Kai Zástěrka čeho?
Möllendorpf Jako bys nevěděl? Vůbec se mi nelíbí to tvé „odjel do Hamburku“, a proto bych
ti radil, abyste si oba pěkně rychle rozmysleli, co je pravda a co je bluf, protože my to z vás
stejně dostaneme, jasné?
Kai A jak si můžeš být jistý, že ta „pravda“, jak tomu říkáš, nebude zas bluf?
Möllendorpf Na ověřování pravdy máme metody.
Kai Přísně zákonné, předpokládám.
Möllendorpf Přísně zákonné, jak správně předpokládáš, protože zákony tady určujeme my!
Tak povídej: místa, jména, ale rychle!
Kai A co když blufoval pan Gosch?
Möllendorpf Jak to myslíš?
Kai Řekl, že jede do Hamburku, a nejede do Hamburku!
Möllendorpf On ti něco takového řekl?
Kai Já přece nepřišel s tím, že odjel do Hamburku?
Möllendorpf A tobě řekl co?
Kai Totéž, co vám.
Möllendorpf Odkud víš, co nám řekl?
Kai Od vás přece.
Möllendorpf Nám neřekl nic.
Kai Tak odkud to tedy víte?
Třetí burš Veliteli, odskočte si na chvilku na dvůr, a než se vrátíte, budete mít na stole čistou
pravdu – pokud si ovšem ten hrabě čistí zuby!
Möllendorpf Opravdu bych to už potřeboval, ale neukvapujme se, protože já chodím na
stranu jen jednou! Co vy na to, hrabata?
Kai Že to asi záchod těžko pobere!
Hanno Chcha.
Möllendorpf Čemu se směješ, ty žide?
Hanno To mluvíš ke mně, Möllendorpfe?
Möllendorpf Ke komu jinému?
Hanno Pak ovšem žiješ v bludu, protože v našem rodu není jediný židovský předek, a to
v otcovské ani v mateřské větvi!
Möllendorpf Ne? A co ten tvůj „holandský dědeček“?
Hanno Kodaňský. Co je s ním.
Möllendorpf Je to žid na první pohled, a ty se podívej na svůj frňák, než mi začneš oponovat!
Hanno Je-li můj dědeček žid a má matka poloviční židovka, mám čtvrtinu židovské krve, to
jsou jednoduché počty! Ale co je na tom divného?
Möllendorpf Slyšíte, hoši? Přiznává se k židovské krvi, a ještě se ptá, co je na tom divného!
Třetí burš Já ho sejmu, veliteli, a uvidíš, jak mu ta „čtvrtinka“ vyjede nahoru!
Möllendorpf Ty nemáš čtvrtinu, Buddenbrooku, ty jsi čistokrevný žid, protože proč by se
tenkrát tvůj děda přimlouval za židy?
Hanno Nevím, o čem tady mluvíš!
Möllendorpf Přece o tom, že židé mají mít volební právo a vůbec všechna práva jako
normální měšťané! Neříkej, že o tom nevíš?
Hanno Nemohu vědět, jak hlasoval můj dědeček, vždyť je to víc než padesát let?
Möllendorpf Zato my, Möllendorpfové, nezapomínáme! Kdo hlasuje s židy a socany, je sám
žid a socan!
Kai V senátu nebyl jediný žid, Möllendorpfe, kde by se tam vzal?
Möllendorpf A slyšel jsi o Komuně? Tehdy to také začalo voláním po občanských právech, a
kde jsme skončili? Evropou obchází strašidlo!
Kai Jediné strašidlo, které tu obchází, jsi ty, Möllendorpfe!
Möllendorpf Bojíš se? Ani nevíš, jak mne to těší!
Hanno Kdo by se tě bál, a proč? Řekli jsme si všechno, co víme, a vy teď pěkně odejdete
v klidu jako dobří přátelé, jak se sluší mezi bývalými spolužáky.
Möllendorpf Nějak se mi najednou nechce! Nějak se mi příjemně sedí, a ještě příjemnější to
bude, až si vás mí hoši podají! Svážeme vás pěkně dohromady konopnými provazy, protože
ty shoří ráz dva, co myslíte? Až vás najdou ohořelé jako tu kočku, pěkně přitulené jeden
k druhému, pomyslí si jen to, co si tady každý už dávno myslí, totiž že jste buzíci a statek
vzplanul vaší obapolnou vášní! Nebo ne, Kaji Möllne? Nejste milenci? Že nás to nenapadlo
už dávno, tehdy ve škole, ale byli jsme holt písklata neopeřená, nezkušená!
Kai Ty hovado!
Möllendorpf Držte ho dobře, hoši, a ten druhý ať vás nekousne! Ten druhý nám teď pěkně
poví všechno, co ví, a neřekne-li, nezbyde nám, bohužel, nic jiného než trocha toho útrpného
práva.
Kai Möllendorpfe, tohle tě bude stát život!
Möllendorpf A kdo mne zabije? Tenhle ubožák?
Hanno Neboj se, Kaji, drž se... Utíkej!
Möllendorpf Chyťte ho, držte ho! Svažte je oba, nebo se nedostaneme ke kloudnému konci!
Druhý a třetí burš Tady je máš, veliteli, teď budou jako beránci! Stůj rovně, blbče, když máš
mluvit s velitelem. Hele, on se chystá zpívat, nebo se mi to jen zdá? Zazpívej, Kaji, nebo bys
chtěl klavírní doprovod? He? Prý tu někde máte harmonium?
Möllendorpf Měl bych ještě jednu otázku, Möllne: jak to Gosch nastrojil, že náš sklad
vzplanul zevnitř a odprostředka?
Kai Že by boží zásah?
Möllendorpf Já ti dám zásah, že ti vzplane palice!
Kai Zeptej se raději té mrtvé kočky, já u toho nebyl!
Möllendorpf Hele, známe pana Gosche, který se ani vyčurat nedovede, aby k tomu neposkytl
poetický komentář! Tak co ti říkal? Přitlačte, hoši, ale bez modřin!
Kai Přímo nic... Mluvili o bibli...
Möllendorpf Děláš si srandu?! Kdo jako?
Kai Teta a pan Gosch.
Möllendorpf Ta stará bába, co lítala po přístavu a dělala si nákresy? Že mne to hned
nenapadlo!
Kai Jela do Hamburku. K nakladateli. Neví nic.
Hanno Möllendorpfe, až si tě podá můj právní zástupce z Kodaně, budeš zpívat jinak, to mi
věř!
Möllendorpf Haha, chceš mi vyhrožovat „mezinárodním právem“?
Hanno To platí i v Prusku.
Möllendorpf Sklapni! Proč se ta bába motala kolem našich skladů?
Kai Mluvili o Samsonovi a lišce.
Möllendorpf Až ti Samson jednu vrazí, vole, uvidíš těch lišek celý houf!
Hrabě Mölln Pusťte je okamžitě, vy lumpové, a ruce pěkně nad hlavu!
Möllendorpf A hele, další žid, kde ty ses tu, dědku, vzal? Myslil jsem, žes po smrti, a nemáš
k tomu daleko, jak vidím, hotová mumie!
Hrabě Mölln Zavři klapačku a dej ruce nahoru!
Kai Klid, tatínku, hlavně nestřílejte!
Hrabě Mölln Počítám do pěti!
Möllendorpf Zkus do deseti, jestli to svedeš!
Hrabě Mölln Dostaneš ji do hlavy a nedostaneš se k dvojce!
Möllendorpf Dobrá, hoši, pro tentokrát jsme skončili! Ustupujeme hrubému násilí, ale zítra
tenhle „incident“ došetříme, aby radnice už jednou udělala rázný konec řádění hraběte
Möllna!
Kai Jediný, kdo tady řádí, jsi ty se svými burši, Möllendorpfe!
Möllendorpf Už i mladý nám vyhrožuje zabitím, to přestává všechno! Myslíte, že Drzá Běta
nezazpívala? Víme dobře, kdo Goschovi pěkně začerstva vrátil klobouk a co na to Gosch řekl!
Tohle je spiknutí!
Kai Co asi tak mohl říci starý blázen staré děvce?
Möllendorpf Řekl totéž, co ty, Möllne, že mi to přijde draho!!
Kai Tyhle způsoby tě opravdu přijdou draho, i když tě možná nezabiju.
Möllendorpf O způsobech raději nemluv! Jsem snad já ve spojení se žhářem? Jdeme, hoši,
ale s těmihle jsme ještě neskončili, to vám slibuju!
Druhý burš Do večera jsme zpátky, a pak běda všem židům a socanům!
Möllendorpf Večer jsme u Nakažených holek, ty hlavo skopová! Nechcete jít s námi,
pánové? Ach, pravda, vy nejste na holky, zapomněl jsem!
Kai Na nakažené vskutku nikoli.
Möllendorpf A co takhle nakažení kluci? Haha, pojďte, kamarádi, beztoho tady všechno
smrdí po močůvce! Nebo to vychází z toho dědka? Pak to ovšem není močůvka, nýbrž
přirozený smrad, který táhne z každého žida!
Kai Jestli tomu všemu dobře rozumím, Hanno, tak tu v noci může hořet... Jak zamlouval, že
jsou do večera zpátky, se mi pranic nelíbí!
Hanno Tvůj otec je ovšem hrdina! Takhle zahnat nepřítele nenabitou puškou, to už je něco!
Ještě teď se třesu, že to prokouknou!
Hrabě Mölln Proč by měla být nenabitá? Je nabitá ostrými!
Kai Myslíte to vážně?
Hrabě Mölln Měl jsem dvě patrony pod polštářem, a ti hoši se mi pranic nelíbili.
Kai Tatínku, vy se celý třesete, není vám něco?
Hrabě Mölln Hrabě Mölln se nikdy netřásl.
Kai Jste docela bledý, tatínku!
Hrabě Mölln Nesmysl! Proč mi vykáš?
Kai Vstaňte opatrně, nebo ne, pomůžeš mi s ním, Hanno?
Hanno On si vás váží, pane hrabě, víte? Dnes už málokdo vyká svému otci...
Hrabě Mölln Nechte toho, kluci, já odejdu po svých!
Hanno Myslím, Kaji – nemáte tu někde krapet něčeho ostřejšího?
Kai Ve sklepě je plný demižon, jenže otec nepije... Sakra, Hanno, oni stojí pod tím keřem!
Hanno Jistě odejdou, chtějí přece k Nakaženým holkám.
Kai Jestli Möllendorpfa dobře znám, nechá tady aspoň jednoho z těch pitomců na vartě.
Hanno Aha, zapomněl jsem, že chodí za holkami v turnusech! Možná je tu nechá oba?
Kai To už je jedno, ale jestli rychle neodejdou, zaženu je puškou! Sakra, Hanno, ona není
nabitá!
Hanno Chcha, tak ona není nabitá!
Kai Moc do smíchu mi z toho není!
Hanno Tvůj otec rozhání burše nenabitou puškou, hrdina!
Kai Dřív rozháněl vetřelce bičem! Půjdu se na tatínka podívat, dostane silný čaj s trochou
kořalky... Rozpal samovar a nezapomeň sledovat okno, ten rudý hloh, měl jsem ho dávno
pokácet! Krása je k ničemu, když se máš bránit!
Hanno Podivný konec horké černé cesty: pod rudým hlohem! A přitom se tváří jako začátek?
Ale kdo ví, kde je začátek a kde konec? Co vskutku jsou, na to se neptám, vždyť k čemu by to
bylo? Hlavně, že mám svého hraběcího otrhánka! Probuď se, Hanno, teď na tom záleží!
Nebuď bažinou, jež pohřbí přítele, nebuď budden brook, nebuď vratká půda, nebuď slatina,
mokřad s rašelinou, kam zapadl Usher, tvůj otec senátor a jeho firma, kam zapadnout má i
hrabě s bičem a nenabitou puškou, zahánějící ode dveří nestvůry z bažin! Cítil jsem na rukou
tvé slzy, Kaji, přece jsem se nevracel jen proto, abych viděl hořet Usherův dům? Mají rádi
peníze, co abych je podplatil? Ale jsou zbabělí a půjdou žalovat – s penězi i bez peněz!
Kdyby zůstal jen jeden, mohli bychom ho svázat? Mohli bychom ho vzít jako rukojmí!
Zavolám na něho, jdu k němu, a Kai zezadu mu hodí smyčku na krk! Přivážeme ho ke
komínu, a pak ať zapálí od střechy! Kdy jede vlak do Kodaně? Půlnoční bychom stihli, ale jak
přepravit otce? Zůstat bez nábojů tu nemůžeme a bez pušky byl můj život marný! Vzchop se,
Hanno, vezmi rozum do hrsti, musí přece být nějaký způsob, jak zastavit všechno to bezpráví?
Ale bezpráví je bezprávím proto, že popřelo právo, a nenechá se zastavit! Stojíme neozbrojení
proti přesile, a policie, nakloněná lumpům, ničemu nezabrání! Cesta, po níž jsem kráčel, byla
černá a horká jako samo peklo a skončila pod rudým hlohem. Nebo je to začátek? Jistě
začátek, proč bych jinak vstával z mrtvých? Abych viděl tenhle statek v plamenech? Uhořet
společně není tak zlé, uniknout společné smrti je lepší! My unikneme, Kaji, zas ucítím na
hřbetu ruky tvé slzy a ty budou chladit jako hudba violy na spodních tónech. Vyplivni tu
černou hmotu, Hanno, vždyť propadnout se do nicoty není zlé, zlé je pouze bahno, zlé je vždy
„něco“, a tomu „něčemu“ se teď musíš vzepřít, a proti tomu „něčemu“ musíš postavit
dědečkovo bohatství, proti „něčemu“, co je vždy „něco“, postavit všechno bohatství světa,
tedy zas „něco“, jinak nepostavíš nic proti ničemu a nicota vsákne do nicoty, neboť i nicota je
dvojí. Už se rozhodlo, Hanno, jsi zpátky! Tak tohle mělo být to potměšilé vybídnutí k obratu?
Tohle je obrat? Tohle je obrat, Hanno, tohle je obrat. Až svážeme stráže, unikneme z domu, a
pak ať to tady zapálí, vždyť žároviště se snadněji prodá na pozemek, a Kai bude v Anglii
studovat právo a Hanno z Kodaně ho bude pozorovat, psát mu dlouhé dopisy a posílat opisy
partitur, které možná složí!
Kai Hanno, on je mrtvý.
Hanno Cože?! Mrtvý? On je mrtvý! Kaiův otec je mrtvý.
Kai Ano, mrtvý.
Hanno Je to jisté?
Kai Nedýchá a oči má stočené v sloup.
Hanno Zatlačil jsi mu je...
Kai Ne, chci, aby zůstal tak! S očima doširoka otevřenýma, jak lehával vždy na vřesovišti a
hleděl do tmy mezi hvězdami.
Hanno Teď hledí do tmy a nevyjde jediná hvězda.
Kai A v tom je právě naděje, Hanno! Ta mrtvola z Fausta nám dávno chtěla říct právě tohle,
však víš, jak neradi to pastoři slyší! Hanno? Musíme se odsud dostat!
Hanno Ale jak, s mrtvým otcem?
Kai S živým by se nám utíkalo hůř.
Hanno Jak to myslíš? Než ho pohřbíme, jsou třikrát zpátky!
Kai S pohřbem či bez pohřbu, vždyť je to jedno!
Hanno Jedno? Nerozumím ti, Kaji, co znamená to tvoje „bez pohřbu“?
Kai Vždyť jsme bezvěrci, Hanno, a vzpomínáš, co řekl jeden starý Řek? Že mrtvoly patří na
smetiště!
Hanno Člověk není odpadek, Kaji.
Kai Kdo mluví o člověku? Mluvím o mrtvolách, a uctívání mrtvol je ohavnost!
Hanno Nejde o uctívání mrtvol.
Kai Ne? Tak o co jde?
Hanno O uctívání člověka!
Kai Člověka? Nevidím žádného! Ty ano?
Hanno Ale mrtvý patří do země.
Kai Proč do země? Je to jen otázka zvyku.
Hanno Smutek tě pomátl, Kaji, mluvíš z cesty!
Kai Smutek mne nemůže zmást, Hanno, otec vždy říkal: Kdyby nás tu přepadli, Kaji, však
víš, lidé jsou různí, nehleď na to, co se děje se mnou, a utíkej, to je to nejlepší, co v takové
chvíli pro mne můžeš udělat!
Hanno To že říkal? Tvůj otec byl úžasný člověk!
Kai Teď už vím, co to znamená „ptát se mrtvých na život“! Otec mi to právě řekl. Leží tam
vedle s otevřenýma očima a říká: Utíkej, Kaji! Utíkejte oba!
Hanno Utíkejte spolu... Pohřbíme ho na vřesovišti, chceš?
Kai Vzpomínáš, jednou v hodině dějepisu... Mluvilo se o dávných národech a jejich válkách,
jeden takový národ žil na Rujáně, vzpomínáš?
Hanno Ano, na Rujáně, a co je s ním?
Kai Ti nepohřbívali do země.
Hanno Dobrá, ale proč mi to říkáš?
Kai Podívej se oknem, zda tam ti dva ještě stojí?
Hanno Stojí, a nijak se tím netají! Zdá se, že si podávají láhev.
Kai Tím lépe, opilci jsou lepší než vůbec žádná stráž, a nakonec je ještě pěkně vyděsíme!
Hanno Svážeme je, Kaji, čelem k sobě?
Kai Vida, jak přicházíš na chuť životu!
Hanno Není to ještě chuť k životu, ale už odvykám smrti! Mrtvoly se někdy naučí i smát, už
tomu věříš?
Kai Ano. Troufáš si na ty dva?
Hanno S tebou si troufám na všechno!
Kai Ale nábojnice nemáme. Nebude to moc k smíchu!
Hanno Chcha, vím, že nemáme! Co mám udělat?
Kai Půjdeš k těm dvěma a pozveš je k nám dovnitř!
Hanno Pozvu je? A to je vyděsí?
Kai Neřekneme jim ovšem, že otec umřel, řekneme, že mu není dobře a leží. A že puška není
nabitá. Ukážeme jim nenabitou pušku. Vyneseme ze sklepa kořalku. Zlinkují se dřív, než se
Möllendorpf stačí vrátit, pokud se vůbec vrátí, o čemž pochybuji, protože když se napije a
kolem jsou holky, zapomene na všechno! Někdy si taky z těch dobrých hochů rád vystřelí.
Hanno Nikdy bych byl neřekl, že pohřeb může být takhle veselý?
Kai Smát se nebudou, to mi věř, ani mrtvoly z nich být nemusí!
Hanno A co když ze vzteku, že jsme jim upláchli, zapálí statek?
Kai Pak bude mít otec pohřeb jako na Rujáně!
Hanno A mrtvý se bude smát?
Kai Mrtvý se bude smát!
Hanno Dosvědčím ti, že vyhrožovali ohněm!
Kai Ano, ale co když nezapálí?
Hanno Byl bys raději, kdyby zapálili?
Kai Bylo by lépe, kdyby zapálili!
Hanno Pak ovšem... Co myslíš? I tak ti to odsvědčím!
Kai Řeknu těm dvěma, že dojdu pro doktora, ty budeš ještě chvíli sedět a nalévat jim, pak
vyjdeš zadem...
Hanno Je to vůbec možné, Kaji? Ještě včera i dnes odpoledne – kdykoli bych řekl, odjeď se
mnou, bylo by to, jako bych házel na stěnu hrách, a teď je všechno jinak a ještě dnes o
půlnoci odjedeme do Kodaně, š-šš!
Kai Účinná příčina pominula!
Hanno Ta „účinná příčina“ byl tvůj otec.
Kai Můj otec pominul.
Hanno Patří půlnoc k dnešku, nebo k zítřku, Kaji?
Kai Pro otce k dnešku, pro syny k zítřku, to je podstatou „účinné příčiny“!
Hanno Možná i já, Kaji, budu studovat! Chtěl bych, víš, holandskou a anglickou hudbu, ale
ne to mazlavé baroko, chci studovat doby, kdy kontrapunkt byl ještě kontrapunkt, ne líbivé
melodie na efekt, jak je k potěšení králů skládal Händel, a k tomu budu mít v Dánsku
příležitostí až dost!
Kai Není cosi shnilého v Království dánském?
Hanno To je v každém království, ale není království jako království, vždyť Holanďané ani
nevědí, že nějakého krále mají, a pro Angličany není královna víc než pestře oděná loutka,
kterou ukazují o poutích pověrčivému lidu, tak mi to líčila maminka, když jsme hovořili o
mém přesunu do Dánska!
Kai Tys ovšem ze všeho nejdřív přijel na Möllnův statek!
Hanno Za tebou, kamaráde, statek mi je ukradený!
Kai Přijel jsi v pravou chvíli, bude ukradený nejpozději o půlnoci! Jak dlouho trvá cesta
odtud na vlak?
Hanno Půl hodiny svižným krokem.
Kai Chvátat ovšem nebudeme, lidé s dobrým svědomím jdou zvolna!
Hanno A máš – čisté svědomí?
Kai Otec by to chtěl! Protože otcové slouží synům, tak to vždy říkal, ne naopak, říkal otec,
nýbrž vždy otcové synům!
Hanno Otcové synům, ano, snad máš pravdu... U nás to bylo naopak.
Kai Váš dům bych ovšem nezapálil, Hanno, a tobě bych to nedovolil za nic na světě, protože
některý dům lépe poslouží tím, že shoří, zatímco jiný tím, že neshoří! Pruský dům musí
shořet, aby se do Lubeku vrátila republika, a kdo to nechce chápat, ať se ubytuje na Möllnově
statku. Je to teď tvůj statek, Hanno!
Hanno Můj? Je to přece tvoje dědictví?
Kai Dávám ti ho darem, abys měl vzpomínku na chvíli, kdy ses rozhodl vrátit do života!
Hanno Hořící statek? Nic krásnějšího jsem nikdy nedostal!
Kai A co loutkové divadélko?
Hanno Ach, to jsem byl chlapec! Nechápal jsem ty verše z Fausta, byla to jen dětská hra!
Kai Ach, Hanno, musíme se učit chápat dětské hry! Kolika neštěstím by se předešlo,
kdybychom je chápali? Teď už nejsi chlapec, není to hra a ty nejsi mrtvola! Založíš rodinu a
budeš mít děti, a budeš jim vštěpovat, že otcové žijí pro děti, a ne naopak!
Hanno Neříkal tvůj otec „pro syny“?
Kai Ovšem, protože měl syna, ale ty budeš mít samé dcery!
Hanno Proč myslíš, že nebudu mít syna?
Kai Protože jsi uplakaná holčička, Hanníčku!
Hanno Ach, Kaji, takhle mi říkala chůva... A ještě říkala, že jsem citlivý mladý muž, ne
děvče!
Kai To říkala správně a byla moudrá žena!
Hanno A budu-li mít syna, hádej, jaké mu dám jméno?
Kai Siegfried?
Hanno V Kodani se dávají dánská jména! Matka je Gerda, dědeček Morten, dám svému
synovi dánské jméno, a ty mu, Kaji s dánským jménem, půjdeš za kmotra!
Kai Půjdu jen dcerám, protože synové jsou k ničemu!
Hanno My dva jsme k ničemu?
Kai Ano, protože „být k ničemu“, to chce už nějakou odvahu! Být „k něčemu“ je vlastně
„k čemukoli“, být upotřebitelný a bez fantazie jako vidiny pastorů!
Hanno Nedopustím, aby mé dcery byly „něco“ a měly osud tety Tony! Rod by vlastně měl
nést jméno matky, protože na ženách záleží všechno!
Kai Že by Hanníček byl emancipantka?
Hanno A proč by nemohly být lékařkami a dělat politiku? Obojí by svedly lépe než muži!
Kai Dám na stůl pár doutníků a sirky, ať se pánové u nás cítí dobře! A ty, Hanno, až jim
budeš nalévat, nezapomeň důkladně nacmrndat na stůl i na podlahu!
Hanno Z demižonu „nacmrndám“, jak říkáš, i kdybych nechtěl, vždyť váží dobrých dvacet
kilo!
Kai Nemusí sice zrovna hořet, ale nějaký ten plamínek by neuškodil!
Hanno A co když usnou a uhoří?
Kai Bude jich škoda?
Hanno Ne škoda, ale je mi jich líto!
Kai Mohli si za to sami, neměli chlastat jak buršové!
Hanno Když jsem seděl u rakve svého otce, bylo to podobné jako teď – také jsem měl pocit,
že něco teprve začne! Nešel jsem na kondice a ulil se z vyučování, to bylo natolik nové a
výjimečné, že mne pak obyčejné jméno rozesmálo – ne že by byl pohřeb veselý, ani teď není
veselý, nemyslel jsem to doslova... Ale bylo mi najednou lehko, lehčeji než dřív, kdy jsem
jezdil s otcem na společenské návštěvy, a tak jsem se zasmál tomu podivnému jménu. Jak je
ti, Kaji? Mluvím tady o sobě, ale o mne vůbec nejde, zvládneš to všechno?
Kai Co jsem si naložil, zvládnu, a že to je těžké, za to si mohu sám! Zato v Kodani mne čeká
pravý ráj na zemi, království bez krále, ústava a dům plný sluhů, snídaně na stříbře a k večeři
vybraná vína! Začnu přibírat, lenivět a můj přítel bude litovat, že mne odvezl s sebou, protože
nebudu k ničemu! Hudbě nerozumím a psát se nenaučím, za to ti ručím!
Hanno A jakou ceduli si vyvěsíš na dveře? Vždyť budeš mít vlastní pokoj, smiř se s tím!
Kai Ceduli? Ach, ano, když pokoj, tak cedule! Tady jsou doutníky a sirky, teď ještě demižon.
Hanno Sluhům vstup zakázán? Republika dánská? Nebo Kolonie městské republiky Lubek?
Kai Kolonie ve vypůjčeném pokoji, to bude to pravé!
Hanno Stále ještě můžeš vyhlásit nezávislé hrabství?
Kai To bych potom musel vpouštět sluhy, a ty nesnesu!
Hanno Proč ne, jsou milí!
Kai Každý zvlášť může být nevímjak milý, ale všichni dohromady jsou protivní!
Hanno Mluvíš o nich jako o pastorech.
Kai Skutečně? Ano, sluha a pastor, to se rýmuje! Pomoz mi, Hanno, tady s tou bednou...
Hanno Dobré?
Kai Dobré, ale ten demižon je těžký jako osud!
Hanno Osud těžký jako demižon!
Kai Však oni ti dobří hoši vyprázdní obojí a nacmrndají si sami! Mazat se s tím nebudou, to
mi věř!
Hanno Ani ty, Kaji, se s nimi nemažeš!
Kai Kdo by se mazal s mazánky, kteří se s nikým nemažou? Máš pušku? Dobrá, vyjdeš
napřed bez pušky, pak uvidíme.
Hanno A nebudou-li chtít přijmout naše pohostinství?
Kai Máme demižon šnapsu a tomu ti lumpové neodolají!
Hanno Ale co uděláme s vepříkem, Kaji?
Kai Co myslíš? Vezmeme ho s sebou? Přidělí mu tvůj patricijský dědeček pokoj?
Hanno O tom nepochybuj, jen vezmou-li ho do vlaku!
Kai Když bude mít jízdenku, proč ne? Vlakem druhdy jezdívají onačejší vepři!
Hanno Neměli bychom ho darovat senátu?
Kai Vypustíme ho, on už se o něj někdo postará! Sbohem, kravičko, i vy, hraběcí slípky,
mějte všichni vespolek svobody, kolik unesete.
Hanno Kaji? Proč mlčíš, řekni něco! Kam se to díváš?
Kai Do svého mozku! Je mi těžko, kamaráde.
Hanno Pak bychom ovšem měli vyrazit!
Kai Ano! Doklady máš? Já mám své tady v kapse.
Hanno V pořádku! Peníze, doklady. Půjdeme nenápadně, bez zavazadel, zvolna jako hoši, co
si vyšli k židovi na kořalku.
Kai Proč k židovi? A proč na kořalku?
Hanno Když jsme teď židé, měli bychom být s nimi solidární, ne? A protože nevíme nic o
jejich náboženství, budeme se držet toho, co mají všichni lidé na celém světě společné, a to
jsou krčmy!
Kai Krčmy a anekdoty! Znáš tu o ošklivém Heršlovi?
Hanno Židovská?
Kai Jak jinak, když jsme teď židé?
Hanno Sem s ní, jen je-li veselá!
Kai Což existují neveselé anekdoty?
Hanno Většina křesťanských je vlastně smutná.
Kai Většina židovských je vlastně veselá.
Hanno A ten zbytek?
Kai Zbytek je neveselý.
Hanno A ta tvá anekdota? Je veselá, neveselá, nebo smutná?
Kai Uvidíš! Ptali se Heršla, proč je tak ošklivý. Odpověděl jim: Když jsem se narodil, byl
jsem moc krásné dítě, ale jedna křesťanka mne matce záviděla, a tak se jednou tajně přikradla
na zahradu k mé kolébce, vyndala mne a místo mě do kolébky podstrčila své šeredné dítě, no,
a od té doby jsem šeredný! A já si, Hanno, od dnešního odpoledne připadám docela jako to
dítě v židovské anekdotě!
Hanno Chcha! Jsme dvě podstrčená žíďata, jeden degenerovaný patricij, druhý hraběcí
otrhánek, ale nevím ještě, zda to bude smutné, neveselé, veselé, nebo něco docela jiného!
Uvědomíme-li si totiž, že mimo to jsme i sociální demokraté a sodomiti, nezdá se naše
budoucnost zrovna zajištěná!
Kai To ještě neznamená, že bychom měli chlastat z jednoho demižonu s burši! Tak ještě
jednou: doklady?
Hanno Máme, i peníze.
Kai Demižon?
Hanno Na stole.
Kai Přines ještě sklenice! Ty větší, ať to netrvá dlouho! Doutníky, sirky, ale popelník jim
nedáme... Tak. Teď vyjdeš a povíš jim ty věci, na kterých jsme se dohodli! Pamatuješ si
všechno?
Hanno Že otec spí. Že je nemocný, a puška nenabitá! Zlomím hlaveň a ukážu jim to, bude-li
třeba. Pozvu je ke stolu a budu jim nalévat, taky bryndat, či jak jsi to řekl...
Kai Cmrndat, řečeno jazykem přístavních dělníků.
Hanno Ijo, pen hrba! Ty mezitím půjdeš jako pro lékaře a já se vytratím zadním vchodem.
Budeš čekat U žida, jako řádný žid na žida!
Kai A potom kolem synagogy k nádraží!
Hanno Nechce se mi ani věřit, že to je pravda! Ale to všechno díky tvému otci, Kaji, škoda,
že mu nemohu poděkovat!
Kai To klidně můžeš, jen bude-li tě slyšet!
Hanno Děkuji, pane hrabě, za všechno, a ze všeho nejvíc za tenhle výlet do Kodaně! Nikdy
na vás nezapomenu, protože jste uměl žít pro svého syna! Nechceš také něco říct svému otci
na rozloučenou?
Kai Sbohem, tatínku, byl jste ten nejlepší otec. Já teď odjíždím do Kodaně, protože Hanno,
můj nejmilejší přítel, žije a je zdráv!
Hanno Ano. Ale proč vykáš svému otci?
Kai Vážím si ho!
Hanno Dobrá, já teď půjdu k těm dvěma. Zdá se, že už jim došlo, jak si z nich Möllendorpf
vystřelil! Ti půjdou za demižonem jak beránci! Sejdeme se U žida, Kaji, a pak –
Kai Do Kodaně!
Hanno Do Kodaně!!