Až se setká země s nebesy

Až se setká země s nebesy
Rivel Arosis
Jednoho dne objeví Applejack na prahu své farmy nádhernou kytičku a všem
je okamžitě jasné, že někdo k Applejack chová jisté city. Nikdo však netuší, kdo
by to mohl být. Je to snad jedna z jejích kamarádek anebo je někdo úplně jiný?
Květinka
Applejack seděla v houpacím křesle a tiše klimbala. Big Mac s Apple Bloom
a Bábi Smithovou byli v Manehattenu na návštěvě u příbuzných a ani na farmě
nebylo dnes nějak pořádně co na práci. Takže si konečně po dlouhé době dopřávala
zaslouženého klidu a odpočinku.
Avšak náhle se ozvalo zcela nečekané zaklepání na dveře, které vytrhlo
Applejack z její dřímoty. „Kdo by to tak asi mohl být?“ pomyslela si. Nikoho přeci
nečekala. Chvilku přemýšlela, jestli nemá předstírat, že není doma, ale to by k oné
návštěvě nebylo vůbec zdvořilé, a tak vyskočila z křesla a zamířila ke dveřím.
„Brý odpoledne,“ zahlaholila zvesela sotva je otevřela, ale na její pozdrav
nikdo neodpověděl. Vůbec nikdo tam totiž nebyl.
Udělala pár kroků ven a překvapeně se rozhlédla po okolí, ale široko daleko
nebylo ani poníka. Nechápavě se poškrábala po hlavě. Copak se jí to jen zdálo?
Nakonec jen pokrčila rameny a zamířila zpět.
Sotva se však otočila, všimla si, že na prahu leží něco, co tam rozhodně
nepatřilo. Byla to maličká kytička lučního kvítí svázaná rudou mašličkou. Bylo v ní
možné spatřit krásné kopretiny, modré pomněnky, několik žlutých pampelišek
a dokonce i pár drobných sedmikrásek.
Znovu se Applejack nechápavě poškrábala kopýtkem po hlavě. Kde se tu ta
kytička vzala? Je snad pro ni? Ani si už nepamatovala, kdy jí naposledy někdo
daroval kytičku.
„Doufám, že v tom nemá zas prsty Pinkie s Rainbow,“ zamumlala si pro sebe
a opatrně ke kytičce přičichla.
Jenže ke svému údivu se žádného nečekaného překvapení nedočkala. Jediné
co cítila, byla sladká a opojná vůně květin. Všimla si, že na čumáčku jí ulpěla špetka
pylu, a tak si ho s pobaveným úsměvem kopýtkem setřela. „Kdyby mě tak teď někdo
viděl,“ zasmála se při tom.
Applejack se ještě jednou sklonila ke kytičce a znovu k ní přivoněla. Ať už ji
přinesl kdokoliv, bylo to od něj hezké. Nejspíš to byla jedna z jejích kamarádek, ale
netušila která.
„Bylo by přece škoda ji tu jen tak nechat,“ pomyslela si, sebrala kytičku do
tlamičky a zmizela s ní v domě, kde jí vložila do vázy naplněné vodou.
Když jí teď viděla vystavenou v celé své kráse, musela uznat, že je opravdu
nádherná. Někdo si s ní skutečně dal moc práce. Chvilku si ji ještě zvědavě
prohlížela, a pak z ní vytáhla jednu z mnoha kopretin a vpletla si ji do hřívy kousek
nad levé ucho. Určitě tak udělá radost tomu, kdo ji vázal.
Spokojená a se šťastným úsměvem vyklusala ven. Bylo to tak příjemné vědět,
že si na ni někdo vzpomněl, a tak se rozhodla i ona ukázat svým kamarádkám, že na
ně také myslí. Měla by se tedy raději místo toho lenošení s nimi sejít. Možná pak
navíc zjistí, kdo tam tu kytičku vlastně položil.
•••
„Dobré odpoledne, drahá,“ přivítala ji Rarity, když Applejack dorazila do
jejího malého butiku. Ve vzduchu kolem ní se v namodralé záři magie vznášely nitě,
jehly, látky a několik párů nůžek. Samotná Rarity pak měla ve tváři soustředěný
výraz a na nose své typické červené pracovní brýle.
„Brý vodpoledne, Rarity,“ pozdravila Applejack s přátelským úsměvem.
„Omlouvám se, že je tu takový nepořádek,“ vzdychla Rarity unaveně a ukázala
kopýtkem na zbytky látek válející se všude po místnosti. „Zrovna s Fluttershy
připravuji jedny šaty a je to daleko namáhavější, než jsem čekala.“
„S Fluttershy?“ podivila se Applejack, protože ji nikde neviděla. „A kde je?“
„No, ona mi vlastně slouží jako model,“ vysvětlovala Rarity. „A zrovna se do
těch šatů vzadu obléká. Za chvilku by tu měla být. Zatím se klidně posaď a já si
půjdu udělat trochu čaje. Nechceš také?“
„Ne, dík,“ odmítla Applejack, jak nejzdvořileji dovedla.
„Opravdu?“ zarazila se Rarity na půli cesty a překvapeně se na svou
kamarádku podívala.
„Vopravdu,“ usmála se Applejack a pak po chvilce zaváhání dodala: „Ale dala
bych si trochu vody.“
Jak se zdálo, tak tato prosba její věčně štědrou kamarádku trochu uklidnila,
a tak pokračovala ve své cestě do kuchyně. Za chvilku se vrátila se sklenicí vody
a položila ji na stolek vedle pohovky, na které se mezitím Applejack uvelebila. Rarity
si lehla do pohovky naproti ní a ve vzájemném mlčení vyčkávaly na Fluttershy.
Zdálo se, že Rarity nemá zrovna náladu na nějaké povídání a Applejack to
respektovala.
Přesto to byla nakonec právě Rarity, která už to prostě nevydržela a která už
nějakou chvíli zvědavě pokukovala směrem kousek nad levé ucho své kamarádky,
kdo jako první přerušil mlčení.
„Drahá,“ začala zvědavě. „Nemohla jsem si nevšimnout té květinky, kterou
máš vpletenou do hřívy. Velice by mě zajímalo, co to znamená. Vím, že to u mladých
kobylek není nic neobvyklého si takto zdobit hřívy, ale zrovna u tebe mi to přijde
velice zvláštní, protože jsem tě s ničím podobným ještě nikdy neviděla. A to se
známe už spoustu let.“
„Tak Rarity to nebyla,“ blesklo ze všeho nejdřív Applejack hlavou, ale ihned
vzápětí si uvědomila, že mlčí místo toho, aby mluvila a že Rarity na ní stále zvědavě
kouká.
„Dostala sem ji,“ začala vysvětlovat. „Ále nevím vod koho. Našla sem ji na
prahu, když sem šla ven.“
Rarity se na chvilku zamyslela a pak se její tvář protáhla do velikého úsměvu,
až se zoubky bělostně zaleskly. „Tak ty máš nějakého obdivovatele?“ zaradovala se.
„Cože?“ zeptala se Applejack tak trochu nechápavě. V těchhle věcech se
nikdy moc nevyznala. „Ne, ne, ne,“ zaprotestovala, ale neznělo to zrovna sebejistě.
„Já? Proč by se někdo zajímal zrovna vo mě?“
„Ale, no tak, Applejack,“ usmívala se na ni Rarity snad ještě o něco víc. Zcela
evidentně jí takováto zajímavá zpráva zvedla náladu. Konečně něco šťavnatého
v jinak nudném Ponyville. „Vždyť jsi krásná, nesmírně pracovitá a oddaná kobylka.
Takových není mnoho, takže se docela divím, že to ten poník neudělal už dříve,“
dokončila se smíchem a šibalským mrknutím.
„Rarity!“ zabručela Applejack. Takové řeči vždycky hrozně nesnášela
a Rarity to moc dobře věděla. Pak si ale uvědomila, že to její kamarádka myslela
z větší části jen z legrace, a tak se nakonec také rozesmála.
V ten moment se z kuchyně ozvalo tiché pištění čajové konvice a přerušilo
jejich krátký rozhovor. Rarity se v rychlosti omluvila a odklusala pryč.
Applejack opět osaměla, ale ne nadlouho, neboť jen pár vteřin na to se
otevřely dveře vedoucí do zadní části butiku a vynořila se z nich Fluttershy oděná
do již výše zmíněných šatů. Byly skutečně překrásné.
Jemná poloprůsvitná hedvábná látka se s tichým šelestem vznášela ve
vzduchu a zlehka zahalovala křehké tělo Fluttershy. Zdobená byla lemem
vyvedeným z živých květin obratně vpletených do látky. Při životě je nesjpíš drželo
nějaké Raritino kouzlo. Přes hlavu pak měla Fluttershy přehozený podobně
vyvedený závoj, jen s tím rozdílem, že květiny zde netvořily lem, ale malou korunku
rudých květů zdobící její hřívu.
„Rar…“ začala, ale sotva si všimla, že místo Rarity je v místnosti Applejack,
zarazila se, zrudla a provinile sklopila hlavu. „A-ahoj, A-Applejack,“ zašeptala se
sklopenýma ušima. „N-nevěděla jsem, že jsi tady.“
Když uslyšela své jméno, zatřásla Applejack hlavou a uvědomila si, že na svou
kamarádku zírá s otevřenou pusou. Navíc nechybělo mnoho a nejspíš by se
z pohovky svalila na zem, jak byla napnutá a nakloněná jejím směrem.
„Ahoj, Fluttershy,“ pozdravila Applejack a ani si neuvědomila, že samým tím
překvapením úplně vynechala svůj obvyklý přízvuk. „Moc ti to v těch šatech sluší.“
„D-děkuji, Applejack. T-tobě ta květinka taky moc sluší,“ zakoktala téměř
nezřetelně Fluttershy, která zrudla snad ještě víc, a zadívala se na tu kopretinu, jež
měla Applejack vpletenou do hřívy.
„Dík, Fluttershy, tu sem…“ začala Applejack.
„Tu dostala od nějakého neznámého ctitele,“ dokončila za ni náhle se
objevivší Rarity s vítězoslavným úšklebkem. Kousek od její hlavy se vznášel drobný
porcelánový hrníček s podšálkem. Z hrníčku se stále ještě lehce kouřilo.
„Rarity!“ zaprotestovala Applejack a její tváře se v rozpacích zbarvily do
červena.
„No co, Applejack? Přece si takovou zprávu nenechám jen pro sebe,“ usmála
se Rarity a elegantně usrkla ze svého šálku. Současně se při tom kritickým okem
dívala na Fluttershy a hlavně na šaty, v nichž byla oblečená a zkoumala, jestli
všechno sedí, tak jak má.
„Hrmm,“ zabručela Applejack. Co by taky jiného mohla od své alabastrově
bílé kamarádky očekávat.
„O-od ctitele?“ ozvala se náhle Fluttershy a podívala se na ni zvláštním
výrazem. Byla to směsice údivu, překvapení, úlevy a možná i trochu zklamání.
„Nejspíš ano,“ přikývla Applejack poněkud nejistě hlavou. „Našla sem ji dnes
vodpoledne u sebe na prahu. Nevíš, kdo mi ji tam mohl dát? Bydlíš přeci nedaleko.“
„Já ji tam nedala a žádného jiného poníka s květinou jsem dnes neviděla,“
zamumlala Fluttershy omluvně a provinile sklopila svůj pohled k podlaze.
„Nic si z toho nedělej, cukříku,“ usmála se na ni Applejack vlídně. „Určitě
brzy zjistíme, kdo to byl.“
„Hmm,“ pokývala Fluttershy hlavou, ale víc už toho říct nestihla, protože
v ten moment se za ní náhle zcela nečekaně objevila Rarity se zástupem špendlíků
vznášejících se v poli její magie a pustila se do práce.
„Tady by to chtělo trochu povolit. Tady přitáhnout. Tady předělat lem,“
přemýšlela nahlas a opatrně zapichovala jeden špendlík za druhým. Fluttershy stála
pevně jako socha a Applejack raději mlčela, aby Rarity nevyrušila při práci
a náhodou tak neublížila jejich žluté kamarádce.
„Tak hotovo,“ usmála se Rarity po chvilce. „Můžeš si je sundat. Pro dnešek
toho už necháme,“ řekla a na chvilku se zamyslela. „Co kdybych vás obě dvě teď
pozvala do cukrárny na něco dobrého?“ navrhla nakonec.
„Moc ráda půjdu,“ usmála se na ni Fluttershy.
„Dík, Rarity,“ zazubila se Applejack na znamení souhlasu a brzy již všechny
tři pospolu opustily Raritin butik a zamířily směrem k Sugarcube Corner.
•••
„A tak povídám…“ pokračovala Pinkie Pie stojící za pultem ve svém vyprávění
Twilight.
„Jé ahoj, holky,“ vykřikla náhle Pinkie radostně, když spatřila své nové
zákazníky.
„Eh?“ podivila se nejprve nechápavě Twilight, kterou tahle náhlá změna
tématu trochu zaskočila. Pak si však všimla, že se Pinkie dívá kamsi za ní a tak se
raději také otočila, aby se mohla podívat, kdo to vlastně dorazil.
„Ahoj Twilight. Ahoj Pinkie,“ pozdravila Rarity i za své zbylé dvě kamarádky.
„Jakpak se máte?“
„Úplně skvěle,“ zazubila se Pinkie. „Dneska jsou pan a paní Cakeovi pryč,
a tak mám celou cukrárnu na starosti jen já. Jenže mi tu bylo trochu samotné bez
mých nejlepších kamarádek smutno, tak jsem kolem poledne zašla za Twilight
a poprosila ji, jestli mi nepomůže.“
Twilight se při téhle zmínce zatvářila poněkud kysele a upřela na Rarity
prosebný pohled. Strávit téměř polovinu dne jen v Pinkiině veselé a upovídané
přítomnosti mohlo být pro některé klidnější poníky značně vyčerpávající.
„A protože je to tak skvělá kamarádka,“ pokračovala Pinkie ve své záplavě
slov. „Tak neváhala ani chvilku a hned mi běžela pomoct. No a od té doby spolu
pečeme a povídáme si. Viď Twilight?“
„Hmm,“ zabručela Twilight a když se Pinkie nedívala, obrátila oči v sloup.
„Takže to nebyla ani Pinkie Pie ani Twilight,“ proběhlo Applejack v ten
okamžik hlavou. Zbýval už jen jediný poník v celé Equestrii, který ji přicházel na
mysl. Rainbow Dash.
„A nevíte někdo, kde je Rainbow Dash?“ zeptala se Applejack zvědavě, když si
uvědomila, že o ní zatím dnes ještě neslyšela.
„Nemám ani tušení. Celý den jsem ji neviděla,“ pokrčila rameny Pinkie Pie
a pak, jakoby se snad Applejack ani na nic nezeptala, pokračovala ve svém zdánlivě
nezastavitelném mluvení.
„No a na copak máte chuť?“ zeptala se Pinkie svých kamarádek. „Napekla
jsem dnes tyhle skvělé malinovo-ostružinové košíčky. Nedáte si? Je jich tak akorát
šest, takže jsem si je schovávala pro vás.“
„To zní moc dobře,“ usmála se Rarity a všem svým pěti kamarádkám
objednala po jednom košíčku a jednom mléčném koktejlu.
Brzy již všechny včetně Pinkie, která zrovna neměla žádné jiné zákazníky,
seděly u společného stolu a zvesela si povídaly. Bavily se o všem, co je v poslední
době v Ponyville i ve světě nového, o Raritiných šatech, Twilightiných studiích
a nakonec samozřejmě padla i řeč na Applejack a její tajemnou kytičku.
„Jůůů, Applejack se někomu líbí,“ zaradovala se Pinkie Pie nadšeně, až její
kadeře poskočily.
Applejack vyvalila překvapeně oči a málem se zadusila koktejlem, který
zrovna v tu chvíli pila. Rozkašlala se tak, až jí z očí tekly slzy.
„Cože?!“ zasípala Applejack, když konečně nabrala trochu dechu.
„Ty hlupáčku,“ usmála se na ni Pinkie Pie zářivě. „Myslím si, že tu kytičku jsi
nedostala jen tak, ale protože tě má někdo rád.“
„Však to jsem jí to už také snažila vysvětlit,“ přidala se Rarity. „I když ne
takhle přímo,“ dodala pobaveně.
Tváře Applejack změnily barvu z oranžové v lehce načervenalou. Raději už nic
neříkala a mlčela. Místo toho se rozhlédla po svých kamarádkách, které se zcela
evidentně dobře bavily. Pouze Fluttershy se zrudlá rozpaky dívala do země.
Applejack byla ráda, že alespoň ona si z ní zbytečně nedělá legraci.
V ten okamžik se dveře do cukrárny náhle rozlétly a dovnitř se vřítila
Rainbow Dash. Byla celá upocená, až se z ní kouřilo a hřívu i ocas měla slepené
v podivných chuchvalcích.
„Hej, Pinkie,“ zavolala „nemáš tady něco pořádně studenýho k pití?“
„Jasně, Dashie. Hned to bude,“ vykřikla Pinkie radostně a přesunula se
k pultu tak rychle, že na chvilku téměř ani nebyla vidět.
„Rainbow Dash!“ obořila se na ni náhle Rarity a znechuceně zamávala
kopýtkem před čumáčkem. „Že se nestydíš, takhle chodit mezi poníky! To ses
nemohla nejdřív alespoň vykoupat?! A kde se vůbec celý den touláš?“
Rainbow Dash místo odpovědi je vyplázla svůj růžový jazyk a zašklebila se.
Rarity to raději ani nijak nekomentovala.
„Když tě to ale tak zajímá, tak jsem se právě vrátila z tréninku,“ řekla
nakonec Rainbow. „A ještě jsem neměla čas se jít vykoupat.“
„Když o sebe nebudeš dbát, tak si nikdy žádného hřebce nenajdeš,“ začala ji
kárat Rarity.
„Jako bych snad o nějakýho stála,“ oznámila Rainbow Dash prostě, čímž svou
kamarádku na chvilku zcela uzemnila.
Pinkie Pie mezitím dokončila svou práci a postavila na pult velikou orosenou
sklenici plnou ledu a citronové limonády. „Tady to máš,“ oznámila a čumáčkem
postrčila sklenici k její nové, i když jen dočasné, majitelce.
„Díky, Pinkie,“ usmála se Rainbow na svou kamarádku, chopila se sklenice
a na jediné nadechnutí ji celou vypila. „Áhhh,“ vzdychla rozkoší. „To bylo super. Ty
vždycky víš, co mi pomůže.“
„Není zač, Dashie,“ zazubila se Pinkie Pie spokojeně. „Dáš si ještě jednu?“
„Že váháš,“ přijala Rainbow Dash tak trochu po svém její nabídku a Pinkie Pie
se opět pustila do práce.
Celou tu dobu Applejack svou duhovou kamarádku podezřívavě pozorovala.
Nemohla si nevšimnout, že na Raritinu otázku vlastně nijak pořádně neodpověděla.
Že by to byla nakonec přeci jen ona, kdo tam dnes položil tu kytičku?
„Stalo se něco, AJ?“ zeptala se náhle Rainbow Dash, když si všimla jejího
zkoumavého pohledu upřeného jejím směrem.
„Eh? Cože?“ zalapala Applejack překvapeně po dechu. Nějak se zamyslela,
takže jí ta otázka trochu vykolejila. „Ne, ne, všecko je v pohodě. Jen sem se chtěla
zeptat na to, kde a s kým si to vlastně trénovala.“
Rainbow Dashiina reakce byla zcela nečekaná. Zrudla do sytě červené barvy
a sklopila uši. Applejack netušila, co si o takové reakci má vlastně myslet.
„Promiňte holky, ale už musím letět,“ zavolala na své kamarádky, když se
chvilku na to vzpamatovala, a zmizela jako pára nad hrncem dřív než vůbec Pinkie
Pie stihla dodělat její druhou limonádu.
„Viděly jste to? Co se to s ní poslední dobou děje?“ zavrtěla nechápavě Rarity
hlavou. „Skoro jakoby byla zamilovaná.“
•••
Krátce na to se Applejack rozloučila se zbytkem svých kamarádek a zamířila
k domovu. Hlavou jí běželo mnoho myšlenek. I když se zdálo, že jediným poníkem,
který mohl položit tu kytičku na její práh, byla Rainbow Dash, tak nějaký šestý
smysl jí napovídal, že to tak přeci být nemůže. Něco na tom nesedělo, vždyť
Rainbow Dash nebyla ten typ poníka, který by někomu dal kytičku. Ale když ne ona,
tak kdo jiný by to mohl být. Všechny její zbylé kamarádky, jak se zdálo, mluvily
pravdu a nikdo jiný ji nenapadal.
Přemýšlela nad tím celý večer, dokud konečně neusnula ve své posteli. A i tak
byl její spánek neklidný a plný podivných snů.
Když se ráno probudila a vyšla ven nakrmit zvířata, našla na zápraží další
čerstvou kytičku. Nejprve ji podezřívavě pozorovala, ale nakonec se přeci jen
usmála. Ať už tím poníkem, který jí nosil květiny, byl kdokoliv, tak se zdálo, že to
myslí opravdu vážně. A to ji velice těšilo. Bylo krásné vědět, že na ni někdo dnem
i nocí bez přestání myslí. Moc ráda by takového poníka poznala osobně.
Básnička
Applejack si k té nové kytičce opatrně přivoněla a cítila jak jí srdce buší
radostí a vzrušením. Taková pozornost, kterou jí onen neznámý věnoval, Applejack
velmi těšila. Bylo krásné mít někoho, kdo jí takovýmto nádherným způsobem
vyjadřoval své city. Sice zatím nevěděla, kdo by to mohl být, ale už teď si byla jistá,
že toho poníka velice ráda pozná blíže a bylo jí celkem jedno, jestli je to hřebec nebo
kobylka.
Znovu se na tu novou kytičku zadívala a připadalo jí, že je snad ještě krásnější
než ta předchozí. Byla plná zlatých květů pampelišek, třezalky a dokonce mezi nimi
byla i jedna slunečnice. Opět však byla celá kytička převázaná tou samou červenou
mašlí, skoro jakoby jí tím chtěl ten ctitel něco říct.
Spokojená se svým novým darem, se pro kytičku sklonila a něžně ji popadla
do tlamičky, tak aby žádný z kvítků nezlomila. Sotva to však udělala, všimla si, že se
pod kytičkou na zemi skrývalo ještě něco dalšího.
Byla to malá bílá obálka zdobená drobnými zlatými ornamenty v podobě
různých květin. Již na první pohled bylo zřejmé, že tu obálku někdo vyrobil a ozdobil
úplně sám. A i když nebyla po všech stránkách úplně nejdokonalejší, tak v očích
Applejack to byla ta nejkrásnější věc, kterou v posledních dnech viděla.
Dlouze se na tu obálku ležící před ní na prahu dívala. Neschopná jakéhokoliv
pohybu cítila jak její srdce buší s každou vteřinou víc a víc. Někdo si s tím musel dát
opravdu mnoho práce. Někdo, komu Applejack nebyla lhostejná. Třeba je zrovna
v téhle obálce ukryto něco, co jí napoví, o koho se jedná.
Jenže ji přeci nemohla otevřít tady a teď, kde ji mohl vidět někdo cizí, a tak
obálku popadla spolu s květinou do tlamičky a zmizela zpátky ve dveřích. Novou
kytičku vložila opatrně do vázy k té první, co dostala včera a pak vyběhla, jak
nejrychleji dovedla po schodech nahoru a přímo do svého pokoje. Celá nedočkavá za
sebou zamkla a skočila na postel. Ani vlastně netušila, proč to udělala, vždyť byla
doma úplně sama.
Uchopila obálku do svých kopýtek a opatrně, skoro jako by to byl nějaký
vzácný poklad, si ji prohlížela. Zdálo se jí to zvláštní, ale téměř se bála tu obálku
otevřít. Byla z toho, co uvnitř číhá, tak hrozně nervózní. Jsou tam uvnitř snad
odpovědi anebo jen další otázky?
Nakonec už to přeci jen nemohla vydržet, a tak se zhluboka nadechla, zavřela
oči a obálku poslepu otevřela. Uvnitř nahmatala nějaký papír. Pomalu ho vytáhla
a rozložila. Cítila, jak se jí kopýtka třesou strachem i vzrušením zároveň. Chvíli ještě
váhala, ale nakonec své oči přeci jen pomalinku otevřela a dopis si se zatajeným
dechem přečetla.
Vlastně to nebyl ani tak dopis jako spíš básnička.
Mou kopretinu bílou
do hřívy vpletenou máš.
Budeš ty tou mou milou,
a své srdíčko mi dáš?
Každou nocí, každým snem
myslím na tě stále jen.
To ty jsi má Applejack.
Ta nejhezčí z kobylek.
Zavládlo dlouhé hrobové ticho. Teprve po chvilce si Applejack uvědomila, že
úplně zapomněla dýchat. Jen její srdce divoce bušilo a cítila na něm zvláštní
příjemně hřejivý pocit.
Znovu a znovu přelétala očima onu básničku. Udělala jí opravdu velikou
radost, ale zároveň ji velice překvapila. Podle všeho ji měl někdo opravdu velmi rád,
ale jak to celou tu dobu dokázal před Applejack skrývat, jí bylo záhadou. Nebo že by
snad byla slepá a city onoho poníka přehlížela?
Nezdálo se jí pravděpodobné, že by to byl někdo cizí. Tam by si toho určitě
všimla. Musela to tedy být některá z jejích kamarádek. Jenže která?
Zavřela oči a s básničkou pevně přitisknutým na hrudi se snažila vybavit si
ten včerejší den a hlavně reakce všech svých pěti kamarádek.
Byla to snad doopravdy Rainbow Dash? Ale ta by přeci nikdy v životě takhle
romantickou básničku nenapsala. Tím si byla Applejack celkem jistá, ale co když
přeci jen neměla pravdu. Láska popletla hlavu už i tvrdším poníkům. Pokud to však
nebyla ona, tak, kde se celý den toulala a proč o tom nechtěla s nikým mluvit?
Nebo že by to byla Fluttershy? Vždyť ta se při každé zmínce o Applejack a té
její kytičce červenala a stydlivě sklápěla oči k zemi. Jenže to u Fluttershy nebylo nic
nezvyklého. Navíc přeci byla celý den u Rarity a sama řekla, že Applejack žádnou
kytičku nepřinesla a Applejack si byla jistá, že mluvila pravdu. Raději by si to však
měla u Rarity ještě ověřit.
Jenže co když tou zamilovanou kobylkou byla právě Rarity? Neurazila by ji
náhodou v takovém případě tím, že se vyptává na Fluttershy? Ať už tou tajemnou
ctitelkou byl kdokoliv, tak si rozhodně nepřála jí nějak byť jen nevědomky ublížit.
Každopádně, to že by to byla zrovna Rarity, se zdálo opravdu krajně
nepravděpodobné. Vždyť spolu vyrůstaly a byly skoro jako dvě sestry. A proč by
s tím přišla až teď a ne někdy dříve? Nejlepší asi bude, když si promluví právě s ní,
neboť tam bude riskovat nejméně.
A co Twilight s Pinkie? Od nich se sice dozvěděla, že byly celé odpoledne
spolu v cukrárně a připravovaly různé dobroty, jenže čím více nad tím přemýšlela,
tím se jí tohle alibi zdálo slabší a slabší. Vždyť Twilight by bez problému se svými
schopnostmi dokázala přesunout tu kytičku odkudkoliv na její práh jen pouhým
mrknutím oka. A Pinkie byla prostě Pinkie. U ní si Applejack nebyla jistá ničím.
Dokonce by se ani nedivila, kdyby byla prostě dvakrát. Jedna Pinkie v cukrárně
a druhá by mezitím trhala na louce květiny.
Unaveně si povzdechla. Proč to muselo být tak těžké? Proč ta dotyčná
nedokázala za ní přijít a povědět jí o svých citech přímo do očí. Copak se jí snad
bála? Nebo se snad bála ostatních, protože se jí líbil poník stejného pohlaví? Vždyť
v Equestrii to v posledních letech už nebylo nic tak nezvyklého, jako tomu bylo dříve
a ani Applejack by se na ní kvůli tomu nehněvala, i když si nebyla tak úplně jistá,
jestli by dokázala její city opětovat. Promluvit si o tom však určitě mohly.
A co když se úplně plete? Co když to vlastně vůbec není žádná z jejích
kamarádek, ale nějaký úplně jiný poník? A možná že to ani poník třeba není, ale
nějaká jiná myslící bytost.
Applejack zabořila hlavu do polštáře tak, aby nic neslyšela. Jenže ani to ten
vytrvalý tok myšlenek nezastavilo. Jestli to takhle půjde dál, tak se z toho určitě
brzy zblázní. Raději by měla něco podniknout.
Ano, to je dobrý nápad. Půjde do města a zkusí si promluvit s Rarity
a případně i se zbytkem svých kamarádek. Určitě se to nějak všechno vysvětlí.
A navíc tam stejně musela, protože odpoledne přijížděl vlak, kterým se vraceli Big
Mac, Apple Bloom a Bábi Smithová. Už teď se na ně hrozně moc těšila a navíc bude
mít konečně někoho, s kým si může o tom všem v klidu promluvit.
Nejprve však musí dodělat nějakou práci tady na farmě. Nakrmit zvířata,
zkontrolovat jablečné sady a i další plodiny, které pěstovali a případně se o ně
postarat. Už se na to těšila, protože věděla, že ji práce na farmě vždycky uklidní, ať
už se dělo cokoliv. A právě teď to potřebovala jako sůl.
Vymotala se z polštářů a z přikrývek a posadila se. Pak vzala básničku, vrátila
ji do obálky a schovala pod polštář. Nakonec vyskočila z postele a vyrazila za prací.
•••
„Rarity?!“ zavolala Applejack snad již podesáté a znovu zabušila na dveře
jejího butiku. Jenže ani teď nikdo neotevřel.
„Hmm, asi není doma,“ zabručela si pro sebe a chystala se k odchodu. Ještě
se však ani nestihla otočit, když se jí za zády ozval vyčítavý hlas její kamarádky.
„Applejack, musíš tu křičet jak na lesy?“ napomenula ji Rarity. „Copak si už
v tomhle městě ani nemůže poník odskočit na nákup, aniž by se mu někdo začal
mermomocí dobývat domů?“
Applejack se otočila a unaveně se na svou kamarádku podívala. Všimla si, že
Rarity není sama. Spolu s ní tam stála i její mladší sestřička Sweetie Belle. Obě dvě
pak byly oblečené v nádherných šatech a na zemi vedle nich ležely dva košíky, které
tam musely před chvilkou odložit.
„Vodpusť, Rarity,“ začala se omlouvat Applejack. „Chtěla sem si jen s tebou
promluvit.“
Raritina tvář náhle zvážněla. „Sweetie, zlatíčko, odnesla bys prosím ten
nákup domů a nechala nás tady s Applejack chvilku o samotě.“
„Je to o té květině, co jsi včera dostala, viď?“ začala poněkud nečekaně Rarity,
když se za Sweetie Belle zavřely dveře.
„Eh, cože? Jak to víš?“ zmohla se evidentně zcela překvapená Applejack jen
na pár slov.
„Nejsem slepá, drahá,“ usmála se na ni Rarity vlídně. „Vidím, že tě něco trápí
a nenapadá mě nic jiného, co by to mohlo být. Předpokládám, že stále hledáš toho,
kdo ti ji tam včera donesl, že?“
„Ano,“ přikývla Applejack a pak dodala: „A nejen včera. Dnes ráno tam byla
další květina.“ O básničce se Applejack raději ani nezmiňovala.
A dobře udělala, protože se zdálo, že i takhle zpráva Rarity poněkud zaskočila.
„Tak ty jsi dostala další?“ podivila se, když se z té pro ni nečekané zprávy trochu
vzpamatovala. „Popravdě jsem si včera myslela, že to byl jen nějaký žert, ale teď je
vidět, že to ten někdo myslí opravdu vážně. Mrzí mě, že jsem se k tobě včera
chovala jak malá a dělala si z toho legraci, ale netušila jsem, že z toho budeš mít
takové trápení,“ omluvila se nakonec Rarity.
„To je v pohodě,“ usmála se na ni Applejack, ale téměř okamžitě zas opět
zvážněla. Chtěla se Rarity zeptat na tolik důležitých věcí, ale najednou prostě
nemohla. Styděla se. Místo toho jen nervózně přešlapovala.
„Vím, co chceš říct,“ ozvala se náhle Rarity. „A přísahám, že jsem ti tam ani
jednu z těch kytiček nedala. Vždycky jsem tě měla ráda Applejack. Ale pouze spíše
jak svou sestru či kamarádku a nic víc,“ řekla Rarity vážným tónem.
Applejack cítila, jak se jí náhle ulevilo. Věděla, že by jí Rarity v takových
věcech nelhala. „Díky,“ zašeptala a měla co dělat, aby přemohla slzy dojetí.
„Tak a na co dalšího ses mě chtěla zeptat, drahá?“ ozvala se opět Rarity
a tvářila se, jakoby se právě vůbec nic nestalo a Applejack jí za to byla vděčná. Teď
se za tu otázku, kterou jí chtěla položit, tak trochu styděla.
„Víš, přemýšlela sem a chtěla sem se tě zeptat, jak to bylo včera doopravdy
s Fluttershy,“ začala se vyptávat Applejack. „Vopravdu s tebou byla celý den?
Nemohla si na chvíli třeba někam na chvíli vodskočit?“
„Hmm,“ zamyslela se Rarity. „Pokud ti dobře rozumím, tak podezříváš ji. Ani
se ti vlastně nedivím, protože ze všech poníků by si právě ona zvolila takovouto
cestu, jak někomu vyjádřit své city. Jenže zrovna včera jsem ji měla téměř celý den
na očích. Samozřejmě jsem ji občas musela nechat o samotě, ale nikdy to nebylo na
více jak pět minut. Za tu dobu by se nikdy nestihla dostat na farmu a zpět a ještě
k tomu navíc cestou natrhat květiny. Obávám se, že Fluttershy to být nemohla.
I když mi přijde zvláštní, že zrovna včera byla při zkoušení o tolik nervóznější než
kdy jindy, ale koneckonců je to naše Fluttershy, takže to vlastně ani nic důležitého
nemuselo znamenat.“
„Díky, Rarity,“ zamračila se Applejack. Skoro už doufala, že je na správné
stopě, ale jak se ukázalo, byla falešná. „Asi už půjdu. Zkusim si eště promluvit
s Pinkie nebo Twilight.“
„Tak hodně štěstí, Applejack. A mrzí mě, že jsem ti moc nepomohla. Kdybys
ale s čímkoliv potřebovala opět poradit, budu tu jen pro tebe,“ usmála se na ni
Rarity a Applejack její úsměv radostně opětovala. Bylo to vážně skvělé mít tak
úžasnou kamarádku.
•••
Krátce na to už Applejack pozvolna klusala k Sugarcube Corner. Naštěstí byl
nedaleko, takže tam cesta trvala jen chvilku. Tady se klepat nemuselo, takže jen
otevřela dveře, které ji přivítaly lehkým zazvoněním, a vklouzla dovnitř.
V cukrárně mnoho poníků nebylo a jak se zdálo, nebyla tu ani Pinkie. Místo ní
za pultem stála paní Cakeová a skrz pootevřené dveře vedoucí do kuchyně, bylo
možné spatřit jejího manžela.
„Brý den,“ pozdravila Applejack paní Cakeovou.
„Á, dobré odpoledne, slečno Applejack,“ usmála se na ni ta baculatá kobylka.
„Copak si budete přát? Máme dnes skvělý malinový sorbet.“
„Ne, díky,“ zavrtěla Applejack hlavou. „Jen sem se chtěla zeptat, estli tu není
Pinkie.“
„Je mi líto drahá, ale Pinkie tu dnes není,“ podívala se na ni paní Cakeová
starostlivě. „Odešla už brzy ráno. Říkala, že má něco s Twilight.“
„S Twilight?“ podivila se Applejack.
„Tak to říkala. Nic víc nevím,“ pokrčila omluvně rameny paní Cakeová.
„I tak Vám děkuju,“ usmála se Applejack, rozloučila se a konečně zamířila
k nádraží, kam už každou chvílí měl dorazit vlak s její navrátivší se rodinou.
Cestou tam se raději pro všechny případy vydala kolem knihovny, ale jak
správně tušila, byla úplně zavřená. Co ale mohly Pinkie a Twilight dělat kdesi venku
společně jí bylo záhadou.
•••
„Vlak z Manehattenu, který dále pokračuje směr Canterlot, dorazí za deset
minut,“ volal na celé nástupiště hřebec, který zde na Ponyvillském nádraží dělal
výpravčího. Po těchto slovech se většina poníků zvedla z lavic a pomalu se chystala
na příjezd vlaku.
Pouze Applejack, čekající na příjezd své rodiny, si jeho slov ani nevšimla. Jen
tam tak stála a přemýšlela. Moc by ji zajímalo, kdo tam tu kytičku s básničkou dal,
ale ať se snažila sebevíc, tak na to prostě nedokázala přijít. Nejspíš by se tam takhle
trápila až do příjezdu vlaku, kdyby ji náhle nevyrušil známý hlas.
„Umm, ahoj Applejack,“ ozvalo se vedle ní tiše. Applejack, vytržená z toku
svých myšlenek, překvapeně zamrkala a otočila hlavou, aby se podívala, kdo to na ni
mluví. I když podle hlasu jí to bylo okamžitě jasné.
„Čau, Fluttershy,“ pozdravila Applejack. „Co tady děláš?“
„Ehh,“ vzdychla Fluttershy a sklopila uši. „Já tě vyrušila, viď? To jsem
nechtěla. Promiň.“
„Ale kdepak, cukříku,“ usmála se na ni Applejack. „Jsem ráda, že seš tady.
Čekám tu zrovna na svou rodinu a nebýt tebe, tak si až do jejich příjezdu nemám
s kým povídat.“
Ta slova, jak se zdálo, Fluttershy uklidnila, i když ve tvářích zrudla snad ještě
víc. „Já šla zrovna okolo,“ začala vysvětlovat svou přítomnost. „A viděla jsem tě tu
stát úplně osamocenou, tak jsem si řekla, že si možná budeš chtít s někým
popovídat.“
„To je od tebe moc hezké,“ poděkovala Applejack. „Kdyby ses tu neobjevila,
tak bych teď nejspíš zas přemýšlela nad tou kytkou. Popravdě už mě to trochu
unavuje. Kdybych tak jen věděla, kdo mi ji tam dal, tak si s ním o tom hned půjdu
promluvit.“
Fluttershy mlčela. Ve tváři měla podivný neproniknutelný výraz. „To mě moc
mrzí,“ začala po chvilce. „Nevěděla jsem, že tě to tolik trápí.“
Applejack se na ní soucitně podívala. „Nic si z toho nedělej, cukříku. Určitě
se to brzy vysvětlí.“
Fluttershy se na ni chvilku váhavě dívala. „Víš, Applejack, já nad tím taky tak
trochu včera večer přemýšlela,“ začala nervózně s očima sklopenýma k zemi.
Mluvila pomalu, jakoby s co největší opatrností vybírala vhodná slova. „A napadlo
mě, že ten, kdo ti tu kytičku včera donesl, nemusel být přímo ten, kdo tě tak moc
obdivuje.“
„Cože?“ zeptala se Applejack, která svou kamarádku tak trochu nepochopila.
„No chtěla jsem ti říct,“ začala Fluttershy už o něco sebejistěji
s vysvětlováním. „Že ať už ti tu květinu natrhal kdokoliv, tak přeci mohl poprosit
kohokoliv jiného, aby ti ji donesl. Nemusel to být přímo on sám.“
Applejack se nad tím zamyslela a pak se na Fluttershy usmála. „To je skvělá
myšlenka,“ pochválila jí. „To znamená, že ať už to byl kdokoliv, tak v onu chvíli
nemusel být přímo na místě, ale někde úplně jinde. Díky Fluttershy, budu o tom
přemýšlet.“
„Není zač, Applejack,“ usmála se Fluttershy. „Ráda jsem ti pomohla.“
Applejack se už, už chystala něco dalšího říct, když si náhle na nástupišti
všimla další známé tváře. Byla to Rainbow Dash a nebyla sama. Vedle ní kráčel
temně šedý pegas, kterého moc neznala, nicméně věděla, že se jmenuje
Thunderlane.
Oba dva mířili směrem k nim, ale jak se zdálo, ani jeden z nich si jich ještě
nevšiml. Applejack tušila, že má jedinečnou příležitost se něco o Rainbow Dash
dozvědět, tedy pokud si jí nevšimne.
„Rychle, musíme se schovat,“ vyhrkla na svou žlutou kamarádku a postrčila ji
za nedaleký roh a sama se namáčkla hned vedle ní. Moc místa tam pro dvě kobylky
nebylo. Takto ukrytá před zraky Rainbow Dash a jejího společníka, naslouchala,
o čem si ti dva vlastně povídají. Kdesi nedaleko zapískal blížící se vlak.
„Tak jak to včera šlo?“ zeptal se Thunderlane.
„Ale jo, super,“ zazubila se Rainbow Dash, která měla viditelně skvělou
náladu. „Kdybys viděl ten její výraz. Byl prostě k nezaplacení.“
„To rád slyším,“ usmál se Thunderlane. „Docela mě mrzí, že jsem tam včera
nebyl s tebou.“
„To je fakt, o dost si přišel.“ pokývala Rainbow Dash hlavou a lehce zvážněla.
„Ona je vážně skvělá. Divím se, že mě to nenapadlo dřív.“
„Lepší pozdě než nikdy,“ dodal Thunderlane. „Jen doufám, že vám to oběma
vyjde. Byla by to škoda.“ Pak se na chvilku zamyslel a pokračoval: „Hele a neříkala
jsi, že ode mě budeš něco potřebovat?“
„No vidíš,“ plácla se Rainbow Dash kopýtkem do čela. „Málem bych na to
úplně zapomněla. Jen sem tě chtěla poprosit, jestli za mě nevezmeš na chvíli vedení
našeho týmu pro kontrolu počasí. Budu teď toho mít i tak už docela dost.“
„Není problém,“ usmál se Thunderlane a přijal tak její nabídku. „A nic si
z toho nedělej. Chápu, že vy dvě teď máte trochu jiné starosti.“
Víc už Applejack neslyšela, protože právě v tu chvíli do nádraží vjel zrovna
vlak a svým funěním a skřípáním brzd přehlušil všechny ostatní zvuky. Navíc se
nádraží naplnilo nastupujícími i vystupujícími poníky a Applejack tak oba pegase
ztratila z dohledu.
Teprve tehdy se konečně otočila a podívala se na Fluttershy. Okamžitě si
uvědomila, že s její kamarádkou něco definitivně není v pořádku.
Stála tam namáčknutá mezi zdí a tělem Applejack. Její tváře byly sytě rudé,
oči měla zavřené a přerývaně dýchala.
„Fluttershy, není ti něco?“ zeptala se překvapená Applejack.
Když uslyšela své jméno, otevřela Fluttershy své modrozelené oči a podívala
na Applejack. Dívala se na ni dlouho, aniž by pronesla jediné slovo. Něco v těch
jejích krásných očích vtáhlo Applejack dovnitř a ona tak náhle ztratila veškerý
pojem o čase.
„Ehm, promiň, estli sem ti nějak ublížila,“ začala se Applejack omlouvat, když
se trochu vzpamatovala, a konečně Fluttershy uvolnila ze svého sevření. „To sem
vážně nechtěla.“
„T-to n-nic není,“ zakoktala Fluttershy nervózně a sklopila své oči k zemi.
Applejack si oddechla a chystala se něco říct, ale v ten okamžik spatřila, jak
z nedalekého vagonu vystoupil Big Mac s Apple Bloom a Bábi Smithovou.
„Hele, měj se hezky,“ houkla na svou kamarádku. „Já už musim běžet. Mám tu
rodinu.“
„Ty se měj také krásně, Applejack,“ špitla za ní Fluttershy a ještě chvíli tam
stála a sledovala jak se Applejack radostně vítá se svou rodinou. Zdálo se, že
konečně poprvé za celý den na to trápení s tou hloupou kytkou zapomněla.
Fluttershy se usmála a pomalým krokem zamířila pryč.
Dopis
Applejack pomalu otevřela oči a ospale zamrkala. Venku ji vítaly první
sluneční paprsky, ale Applejack nijak velikou radost neudělaly. Právě se totiž
probudila z další noci plné podivných snů a neklidného spánku. Srdce jí stále ještě
trochu bušilo směsicí strachu, radosti, ale i zvláštního vzrušení.
To kvůli těm květinám a básničce nemohla pořádně spát. Ale proč? Proč tyhle
krásné, ale ne až tak neobvyklé dary měly takový vliv na její až dosud klidný život?
Proč je ani na chvilku nedokázala dostat z hlavy? To bohužel Applejack nevěděla,
ale byla si jistá tím, že nebude mít klidu, dokud nezjistí, kdo jí ty věci přinesl.
To jí připomnělo, že by se měla raději jít podívat, jestli na ni před prahem
nečeká nějaké nové překvapení. Musela to udělat dřív, než se probudí zbytek její
rodiny. Chtěla jim o tom sice říct už včera, ale nedokázala to. Hrozně se před nimi
styděla. Ona, která již několikrát v životě vyhrála titul Železného poníka.
Opatrně se vyhoupla z postele a postavila se na všechny čtyři. Se slastným
zamručením protáhla své ztuhlé svaly a zamířila ven z pokoje a dolů po schodech ke
vstupním dveřím. Cestou hlasitě zívala.
Dorazila až k nim, protřela si kopýtkem oči od ospalků a chystala se je otevřít,
když se náhle zcela nečekaně z druhé strany ozvalo lehké zaklepání.
Applejack se zarazila a s očima vytřeštěnýma překvapením a pusou dokořán
zírala na ty zatím stále ještě zavřené dveře.
„Kdo by to mohl být?“ běželo jí hlavou. Co když je to zrovna ten poník, který jí
nosí ty květiny? Ale proč by se tak najednou snažil o osobní setkání, když se až
dosud před ní tak skrýval?
Zaklepání se ozvalo znovu a Applejack si uvědomila, že by měla něco
podniknout. Jenže z toho byla tak hrozně nervózní. Doslova se bála toho, co se
skrývá na druhé straně. Přesto věděla, že musí ty dveře otevřít, a tak se zhluboka
nadechla a pomalu a poněkud váhavě vzala za kliku.
Paprsky Celestiina slunce ji udeřily do očí a na malý moment ji oslepily.
Jediné, co tedy spatřila, byla silueta poníka čekajícího za dveřmi. Podle tvaru
poznala, že se jedná o nějakou kobylku pegase.
„Dobré ráno, slečno Applejack,“ řekla ona kobylka vlídným a radostným
hlasem.
„D-Derpy?“ podivila se Applejack a nevěřícně zamžourala na tu šedou kobylku
s hřívou v barvě slámy. „Co tady děláš?“
„Co by?“ podivila se Derpy. Už dlouho se jí nikdo na takovou otázku nezeptal.
Poník by řekl, že si na ni ostatní za ty roky už zvykli. „Nesu Vám poštu samozřejmě,“
dokončila formálně, jak bylo jejím zvykem, když byla zrovna v práci.
„Teď?“ zavrtěla Applejack nechápavě hlavou. „Vždyť je hrozně brzo. Máš
štěstí, že sem vůbec vzhůru.“
Derpy Hooves se lehce začervenala, ale i nadále upírala své jedno oko na
Applejack. Druhým zatím sledovala okolí. „Byla jsem požádána o expresní doručení,
tak jsem tady,“ oznámila prostě.
„Hmm,“ zabručela Applejack a poškrábala se kopýtkem po hlavě. To co Derpy
právě řekla, ji zaujalo, ale raději nechtěla nic předjímat. „Mohu tedy vidět, cos mi
přinesla?“
„Ale jistě,“ usmála se Derpy a strčila tlamičku do své brašny, odkud vytáhla
jednu docela maličkou kytičku svázanou již dobře známou rudou mašlí a zlatě
zdobenou obálku, se kterou se Applejack také již včera setkala. Obě věci položila
přímo Applejack k nohám.
Sotva to Applejack uviděla, zalapala po dechu. „K-kdo ti t-to dal?“ vykoktala
ze sebe. „Vod koho to máš? Kdo mi tyhle věci posílá?“
Derpy se nejprve zamračila, ale pak se její výraz naplnil pochopením. „Je mi
líto, slečno Applejack, ale toto Vám sdělit nemohu. Je to listovní tajemství.“
„Prosím! Musíš mi to říct!“ upřela na ni Applejack unavený pohled. „Moc pro
mě ta informace znamená.“
Derpy se znovu zamračila a zhluboka si povzdechla. „Dobrá, Applejack, řeknu
ti, co vím,“ přešla náhle Derpy do neformálního tónu. „Není toho ale mnoho. Poník,
který mi ty věci předal, byl celý zahalený v plášti a navíc ještě byla tma, takže jsem
ho nepoznala.“
„A to ani po hlase?“ přerušila ji Applejack napjatě.
„Bohužel,“ zavrtěla Derpy hlavou. „Ať to byl kdokoliv, tak ani jednou
nepromluvil. Nejspíš věděl, že bych ho poznala. Jediné, co ti o tom poníkovi mohu
říct je, že to nejspíš byla nějaká kobylka a že to nebyl jednorožec. Roh se pod
pláštěm totiž tak snadno neschová.“
Applejack si povzdechla. Už doufala, že se dozví, o koho se jedná, ale místo
toho získala jen pár drobných střípků informací, které už stejně, tak trochu tušila.
„Musíš mi, ale něco slíbit, Applejack,“ přerušila její krátké zamyšlení Derpy.
„Nikdy nikomu nesmíš říct, co jsem ti právě pověděla. Nikdy! Jinak bych přišla
o práci. Dělám to jen proto, že jsem ti vždy věřila, Applejack. Vždycky jsi byla jedna
z mých nejlepších kamarádek a stála při mě, i když se mi ostatní smáli.“
„Rozumim!“ přikývla Applejack. „A dík, žes mi to řekla. Moc to pro mě
znamená. Jen bych se chtěla ještě zeptat, jak ta vaše setkání probíhala.“
„Ta setkání?“ podívala se na ni Derpy nechápavě. „Dnes to bylo poprvé, kdy
jsem se tou tajemnou kobylkou setkala.“
Tentokrát bylo na Applejack, aby se tvářila překvapeně. „Cože?“ dostala ze
sebe nakonec. „Chceš mi snad říct, že je to dnes poprvé, kdy mi neseš podobnou
kytičku?“
„Samozřejmě, Applejack,“ přikývla Derpy. „Přeci bych ti nelhala. Stalo se
něco?“
„Ne, ne,“ zavrtěla Applejack hlavou. „Všechno je v pořádku. Jen tohle není
první kytička, kterou sem v posledních dnech dostala. Akorát stále nevím, vod koho
jsou.“
„Chápu,“ usmála se na ní Derpy. „Mrzí mě, že ti toho o tom poníkovi nemohu
říct víc. Mohu ti ale povědět, jak probíhalo to dnešní setkání, když tě to zajímá.
Třeba ti to pomůže v hledání.“
„Díky,“ řekla Applejack a úsměv jí opětovala. „Seš moc hodná.“
„Tak tedy,“ začala Derpy vyprávět. „Dnes brzy po ránu, když jsem mířila na
poštu přijmout první zásilky, jsem narazila hned přede dveřmi úřadu na toho poníka
zahaleného v plášti. Přišlo mi to zvláštní, ale už jsem ve své práci zažila i podivnější
věci, takže jsem se nevyptávala. Každopádně jsem od něj dostala tuhle svázanou
kytičku, obálku, několik zlaťáků určených na platbu za jejich doručení a hlavně na
papíře napsané instrukce, co s tím vším mám udělat a kam to doručit. Udivilo mě,
že ten poník ani jednou nepromluvil, ale protože mi za všechno řádně zaplatil, na
nic jsem se neptala a vydala se tu zásilku doručit.“
„A tak jsem se dostala až sem,“ dokončila Derpy své povídání. Applejack však
jen mlčela a přemýšlela. Ať už oním poníkem byl kdokoliv, tak si dával opravdu
veliký pozor. Proč ale tentokrát ten někdo zvolil Derpy jako doručovatelku a proč to
už neudělal dřív? Snad aby měl jistotu, že onen dopis s květinou bude skutečně
doručen tomu, komu má? Ale proč zrovna teď? Proč to už neudělal včera nebo
předevčírem? Co ho k tomu vedlo?
Derpy si odkašlala a vytrhla Applejack z toho přívalu otázek, který ji pohltil.
„Už musím zas letět,“ oznámila jí s úsměvem. „Moc ráda jsem tě zas viděla.“
„Měj se, Derpy, a díky za všechno,“ zavolala Applejack za onou šedou
kobylkou, která jen několikrát mávla křídly a byla pryč. Teprve pak se pořádně
podívala na to, co jí tu Derpy vlastně nechala.
Byla to kytička svázaná ze samých nebesky modrých pomněnek. Jen jejich
zlaté středy žlutě zářily. Opět kytičku držela pohromadě ta samá rudá mašlička.
Druhou věcí, kterou dostala, byla samozřejmě ta zlatě zdobená obálka. Dnes
se zdála nějaká těžší než včera. Nejspíš se toho v ní skrývalo víc než jen pár slov.
A k tomu všemu bylo na obálce tím samým drobným písmem, jakým byla napsána
i včerejší básnička, napsáno: „Pro Applejack.“
Obě dvě věci popadla pevně do tlamičky a odnesla je do kuchyně. Zde kytičku
uložila do vázy, k těm prvním dvěma a obálku položila na stůl vedle ní. Chvíli se na
ni dívala a přemýšlela, jestli ji má otevřít hned anebo raději počkat. „Co asi skrývá,
tak důležitého, že ten poník riskoval své odhalení?“ vrtalo jí hlavou.
Pak si ale vzpomněla, že by se měla pustit do přípravy snídaně, což i okamžitě
udělala a na malou chvilku vypustila onu obálku téměř z hlavy. Sotva se však
v konvici na sporáku začala vařit voda na čaj, už byla zase u ní a váhavě ji obracela
v kopýtkách.
Nakonec přeci jen sebrala dost odvahy, milou obálku roztrhla, vytáhla
a rozložila dva popsané listy papíru a začala číst.
Milá Applejack,
vím, že bys moc ráda konečně věděla, kdo ti posílá ty květinky, a rozumím,
že to pro tebe může být občas dost těžké. Je mi to opravdu moc líto, ale jinak to
udělat nešlo. Hrozně bych se před tebou totiž styděla. I tak mi to dalo několik let
přemáhání, než jsem se konečně osmělila a poslala ti tu první kytičku.
Popravdě jsem si myslela, že ji nebudeš brát nijak vážně, ale když jsem tě
spatřila s tím jedním kvítkem vpleteným do hřívy, nemohla jsem uvěřit svým očím.
A pak když jsi začala vyprávět, jak jsi k ní přišla.
Říkala jsi to s takovou radostí. Bylo na tobě opravdu poznat, že tě ta malá
kytička moc potěšila a já měla, co dělat, abych se v tu chvíli neprozradila. Jenže, co
bys na mě řekla, kdybys zjistila, že jsem to já? Jen další obyčejný poník z Ponyville
a ne to úžasné a obětavé stvoření, jakým jsi ty.
Stále musím myslet na tu chvíli, kdy jsem poprvé zavítala sem do Ponyville
a jak jsme se poprvé setkaly. Byla jsi vlastně úplně první, s kým jsem tu promluvila.
A už od oné chvíle jsem cítila, že k tobě cítím něco víc než jen pouhé přátelství.
Avšak teprve až když jsem dorostla do dospělosti, jsem pochopila, co to doopravdy
je. Nebylo to jen přátelství, ale láska. Chtěla jsem ti to tehdy říct, ale bála jsem se.
Bála jsem se, co bys na to řekla. Vždyť přeci jen jsem kobylkou stejně jako ty.
Jenže jak čas letěl, byl ten pocit stále silnější a silnější. Pokaždé když jsme
byly spolu, cítila jsem se tak šťastná a vždy když se stalo něco zlého, jsi tu byla,
abys mi pomohla. Občas jsem tě dokonce tajně sledovala, když jsi pracovala
v sadech anebo se jen tak procházela po okolí a cítila jsem, že už to nejspíš dlouho
nevydržím. A tak jsem nakonec přeci jen našla dost odvahy a natrhala ti kytičku,
kterou jsem ti předevčírem poslala.
Chtěla bych ti toho však dát mnohem víc, než si vůbec dokážeš představit.
Chtěla bych se s tebou procházet přírodou a dělit se s tebou o tu krásu okolo nás.
Chtěla bych usínat s tebou v náručí a cítit na tváři tvůj horký dech a na hrudi tlukot
tvého srdce.
Ach, jak moc bych si přála, aby mi to tvé srdce patřilo, a ze všech sil doufám,
že se mi to jednou podaří. Vždyť to mé srdce již dávno bije jen a jen pro tebe.
Nedokáži si představit nikoho jiného, s kým bych chtěla strávit zbytek svého života.
Nedokáži si představit nikoho, koho bych dovedla více milovat.
Ano, je to tak, Applejack. Miluji tě. Miluji tě celým svým srdcem i duší. Kéž
bys i ty jednou cítila to samé ke mně.
Bojím se však, že se to nikdy nestane. Bojím se, že nejsem ten pravý poník pro
tebe. A proto stále váhám nad tím, jestli ti prozradit své jméno nebo ne.
Ani netušíš jak hrozně těžké je vidět tvůj nádherný úsměv, tvé překrásné
jiskřivé zelené oči a tvou nádhernou zlatavou hřívu vlající ve větru a neříct nic.
A chápu, že i stejně tak je to těžké pro tebe. Nevědět kdo vlastně jsem.
Věř mi, že bych ti to hrozně moc ráda prozradila a slibuji, že to jednoho dne
udělám, nehledě na to jak to mezi námi dopadne. Zatím však bude pro nás obě
nejlepší, když zůstanu v tajnosti. Kdyby to totiž mezi námi nevyšlo. Kdyby
nezaplanula ta jiskra, tak bych akorát nám oběma nesmírně ublížila. Je mi jasné, že
pak by už naše přátelství nikdy nebylo jako dřív a to si rozhodně nepřeji.
Přesto mám pro tebe jednu nabídku, která se ti však nejspíš bude zdát
zvláštní, ale jedině tak alespoň na chvilku utiším své přání být ti po boku a tvou
touhu po poznání.
Máš-li tedy zájem mě poznat o trochu blíže, tak přijď dnes k večeru tam k té
tvé nejoblíbenější jabloni. Budu tam na tebe čekat. Avšak odhalím svou přítomnost,
jen pod jedinou podmínkou. A to že celou dobu, co budeme spolu, budeš mít oči
převázané šátkem a ani jednou ho nesundáš.
Chápu, že ti to může znít divně až skoro podezřele, ale nemusíš se bát. Nikdy
bych ti neublížila a ani bych to nikdy nikomu nedovolila. Vždyť ani nevíš, jak
nesmírně těžké pro mě bylo, když se ti stala ta nehoda v té stodole. A ani netušíš,
jakou radost jsem měla, když jsi se zas jako zázrakem uzdravila.
Každopádně budeš-li mít zájem, přijď dnes večer k té jabloni. Budu tam na
tebe čekat a možná budeš-li naslouchat svému srdci, poznáš, kdo doopravdy jsem,
bez toho aniž bych ti to já sama řekla.
Prozatím se s tebou loučí,
Tvá Milující Neznámá
Applejack tiše odložila dopis na stůl, ale stále z něho nedokázala spustit oči.
Hlavou jí vířilo tisíce myšlenek, srdce divoce bušilo, i když si tak nějak nebyla úplně
jistá proč, a dokonce cítila, jak jí po tváři stéká slza. Pomalu si ji kopýtkem setřela,
ale ani to nepřetrhlo nit jejích myšlenek.
Teď už jí bylo jasné, proč si ta tajemná kobylka najala Derpy na doručení
onoho dopisu. Vždyť do něj vepsala kus svého srdce a určitě nechtěla, aby náhodou
padl do kopýtek někoho cizího.
Z dopisu bylo jasné, že ať je to kdokoliv, tak ji opravdu velmi miluje
a Applejack bylo té kobylky tak trochu líto, protože netušila, jestli vůbec dokáže, tak
silné city opětovat. Navíc ještě nikdy v životě jí nikdo druhý nevyznal lásku a ani ona
se o to přes všechnu tu práci, co byla na farmě, příliš nestarala. Nebyla si tedy
vůbec jistá tím, jak by se měla zachovat.
Nejzajímavější na dopise však bylo to setkání, o kterém ta kobylka mluvila.
Applejack to nesmírně lákalo, ale zároveň z toho měla hrozný strach a dokonce
cítila jakýsi stud. A to se měly sejít už dnes večer!
Co bude dělat? Má tam jít, nebo ne? Co si má vzít na sebe anebo si nemá brát
nic? Má snad něco přinést?
Náhlá změna v okolní prostředí ji vytrhla ze zamyšlení. Nejprve ani netušila,
co to vlastně bylo, ale pak si ale vzpomněla, že někdy v polovině dopisu zaslechla
pískat čajovou konvici, ale vůbec ji nenapadlo, že by s tím měla něco udělat, jak byla
do dopisu zabraná. Teď však náhle pištění konvice ustalo a sotva si to Applejack
uvědomila, otočila se ke sporáku a první, co spatřila, byl Big Mac s poněkud
starostlivým výrazem ve tváři.
„Myslím, že bychom si měli promluvit,“ oznámil jí prostě.
Applejack nejprve jen zrudla ve tvářích a tak trochu provinile sklopila oči
i uši. Pak však přeci jen na Big Macovu nabídku přikývla. Věděla, že pokud si o tom
s někým potřebuje promluvit, tak nikdo jí nebude rozumět víc než její velký bratr.
Big Mac už nic dalšího neřekl. Místo toho se na ni jen mile usmál a položil
před ni veliký hrníček horkého čaje. Sám se posadil naproti ní a podíval se jí
hluboko do očí.
Applejack si dlouze povzdechla a napila se z hrníčku. Teprve pak začala. „Víš,
Macu, všechno je to kvuli těm kytičkám, co jsou tady ve váze, a kvuli tomuhle
dopisu. Začalo to předevčírem, když jste byli v Manehattenu. To mi sem někdo
doručil tu kytičku poprvé. A stejně tak včera a dokonce i dnes. Myslim si, že je to
jedna z mých kamarádek, jenže netušim která. Každopádně mě nejspíš vopravdu
moc miluje a dokonce se se mnou chce dnes setkat.“
„Myslel jsem si to,“ přerušil ji Big Mac a pokýval při tom hlavou.
Applejack se na něj tak trochu překvapeně podívala, ale bylo jí jasné, že to její
bratr myslí vážně. Ani se tomu zas až tak nedivila. Big Mac byl možná tichý, ale
rozhodně nebyl hloupý a navíc si vždycky dovedl všímat věcí, které jiní poníci ani
nevnímali.
„Jenže, co mám dělat, Macu? Mám tam dnes večer opravdu jít anebo raději na
všechno zapomenout. Bojím se, že když tam půjdu, tak té kobylce nějak ublížím.
A to já rozhodně nechci.“
Big Mac se na ní dlouze zkoumavě podíval a nakonec řekl: „Jsi-li s rozumem
v koncích, tak následuj své srdce.“
Applejack zamrkala a znovu se na něj překvapeně podívala. Rozhodně
nečekala takovou reakci. Spíš se bála, že se na ní bude zlobit, protože se jedná také
o kobylku stejně jako ona. Ale jak se zdálo, bylo to Big Macovi jedno. Spíš se zdál
tak trochu potěšený faktem, že se někdo o jeho sestru zajímá. A dokonce cítila, že
na těch jeho slovech něco je. Nebylo to konec konců něco podobného, co jí napsala
i ona kobylka ve svém dopise? Zdálo se, že oba dva ji znají velice dobře. Možná
dokonce ještě lépe, než se znala ona sama. A to ji velice těšilo.
„Díky, Macu,“ usmála se na něj.
Big Mac jen místo odpovědi pokýval hlavou na znamení, že rozuměl.
Applejack jeho úsměv opětovala. Konečně věděla, co má udělat. Hned jak
skončí se snídaní a s prací na farmě se začne připravovat na večer. Byla rozhodnutá,
že si to setkání s onou kobylkou nenechá jen tak ujít a zároveň cítila, že by to té
kobylce, která nakonec našla tolik odvahy na osobní setkání, co nejvíce zpříjemnit.
A i když to setkání mělo probíhat za trochu zvláštních podmínek, tak přeci jen se na
něj celkem těšila. Možná přeci jen se jí tak podaří odhalit identitu té tajemné
kobylky.
Odpovědi
Ten čas se vlekl tak hrozně pomalu. Bylo teprve krátce po poledni a už teď
Applejack cítila, že to nejspíš nevydrží. Sama navíc ani nevěděla, jestli se vlastně
těší anebo má z toho spíš hrůzu.
Při dopolední práci na farmě to naštěstí trochu utíkalo, i když ani tak nebyla
schopná alespoň na chvilku dostat to blížící se setkání z hlavy. A co teprve teď, když
všechna práce na farmě už byla pro dnešek hotová? Applejack měla pocit, že z toho
asi nejspíš zešílí.
Přecházela nervózně po kuchyni sem a tam a občas si pro sebe něco
zamumlala. Big Mac se raději na nic neptal, protože věděl, že by tím své sestře
akorát přidělal další starosti. Dokonce i Apple Bloom s Bábi Smithovou nechávaly tu
neklidnou kobylku na pokoji, i když o nějakém dopise neměly ani tušení.
„Ne! Takhle už to prostě dál nejde!“ pomyslela si Applejack a teprve po
chvilce si uvědomila, že to vlastně řekla nahlas. Byla to ale pravda. Když nebude nic
dělat tak se z toho čekání opravdu zblázní. Měla by raději něco podniknout.
A pak ji to trklo. Jestli opravdu chce, aby se té tajemné kobylce setkání s ní
opravdu líbilo, tak by mohla něco s sebou přinést. Jenže co? Nikdy na žádné takové
schůzce ještě nebyla, takže si nebyla jistá tím, co se v takových případech sluší
a patří. Naštěstí věděla, koho se má na takové věci zeptat. Její kamarádka Rarity si
s takovou situací bude určitě vědět rady.
A tak naše milá Applejack popadla svůj košík a pár zlaťáků pro případ, že by
rovnou potřebovala něco koupit a zamířila k Raritině butiku, kde jak doufala, najde
i svou kamarádku.
•••
Zvonek nade dveřmi se lehce rozezvonil, aby přivítal nového zákazníka. Rarity
právě stála otočená ke dveřím zády a dokončovala práci na svých nových šatech
připevněných na figuríně, takže na dveře neviděla. Přesto nezaváhala a pozdravila
nově příchozího, jak nejvřeleji dovedla.
„Vítejte v Carousel butiku, kde je každý oblek…“ spustila Rarity a snažila se
dokončit svou práci tak rychle jak jen to šlo.
„To sem jen já,“ zarazila ji Applejack. „Přišla sem si promluvit.“
„A o čempak, má drahá?“ zeptala se jí Rarity, která právě dokončila
rozpracovaný steh, jímž k šatům přišívala krajku, takže se konečně mohla otočit
a svou kamarádku si prohlédnout.
Sotva však uviděla její výraz, bylo jí hned jasné, o čem chce Applejack mluvit,
a tak jen pronesla: „Aha. Asi bude nejlepší, když se posadíme a já nám uvařím
trochu čaje, nemyslíš?“
Applejack tentokrát nijak neprotestovala a doufala jen, že jí ten čaj dodá dost
odvahy na to, aby se Rarity zeptala na to, co chtěla. A tak se usadila na pohovku
a čekala, než se její kamarádka vrátí z kuchyně. Naštěstí to netrvalo dlouho.
„Vím, proč jsi za mnou přišla Applejack,“ začala Rarity, když se konečně
usadila. „Je to kvůli té schůzce, kterou si s tebou ta tajemná kobylka dojednala, že?“
Applejack, která právě upíjela čaj z čerstvě doneseného hrnku, vyprskla,
vyvalila oči a i ten nebohý hrníček jí málem vypadl z kopýtek. Naštěstí ho udržela,
ale za cenu, že trochu toho čaje rozlila na koberec. Rarity si toho však kupodivu ani
nevšimla.
„Jak… Jak…“ pokusila se ze sebe dostat Applejack, ale nějak to nešlo.
„Chápu, že to pro tebe musí být šok,“ snažila se ji Rarity uklidnit. „Rozhodla
jsem se však, že před tebou nebudu nic skrývat. Popravdě to setkání byl vlastně můj
nápad.“
„Takže tos byla ty?“ vydechla Applejack téměř hrůzou, když si vzpomněla, co
jí Rarity sama včera řekla. Copak snad lhala?
„Ale kdepak, drahoušku. Já to nejsem,“ zarazila Rarity včas ty temné
myšlenky, jež začaly nahlodávat důvěru, kterou měla Applejack ke své kamarádce.
„Nicméně od včerejšího večera už vím, kdo za těmi dopisy i květinami stojí,“
pokračovala Rarity. „Přišla sem za mnou sama a se vším se mi svěřila. Bohužel jsem
jí slíbila, že nikomu její jméno neprozradím. A to ani tobě, má drahá. Nicméně jsem
rozhodnutá ti povyprávět o všem ostatním, co se tady v ten večer vlastně stalo.“
•••
Byla již skoro noc, když se přede dveřmi vedoucími do Raritina butiku
zastavila jedna ustaraná kobylka. Hrozně moc potřebovala si o tom všem s někým
promluvit, ale tak strašně se bála. Co když ji její kamarádka zavrhne, když zjistí, že
je to ona, kdo miluje Applejack.
Jenže od té doby, kdy darovala Applejack tu první kytičku, šlo všechno
z kopce. Nic nefungovalo tak jak si představovala. Místo toho aby byla Applejack
šťastná se spíš trápila a stále se každého vyptávala a hledala odpověď. Tak si to ta
naše kobylka vůbec nepředstavovala. Myslela si, že jen udělá své milované
Applejack radost, když jí ukáže, že ji má někdo rád. Byla sice pravda, že ta kytička
svůj prvotní účel splnila, jenže s sebou přinesla do života Applejack daleko více
otázek a starostí, než bylo zdrávo.
A tak, i když se hrozně bála, nakonec zamířila sem. Za Rarity, která byla, co
se týče vztahů, vždy tou nejosvícenější kobylkou v okolí. Ona jí už určitě poradí, co
by měla dělat. Jenže čím blíže byla dveřím vedoucím do domu její kamarádky, tím
méně odhodlání jí zbývalo. A teď, když dosáhla svého cíle, ji opustilo docela.
Věděla, že to nikdy nedokáže. Proč se jen toho všeho tolik bála. Pomalu
sklopila smutně hlavu a začala se otáčet k odchodu. S tímhle chováním si Applejack
stejně nezaslouží.
„Mňáu,“ ozvalo se náhle zezdola od jejích kopýtek a vzápětí ona kobylka
ucítila, jak se o ni otřelo něco příjemně teplého a chlupatého.
„Opalescence?“ zašeptala kobylka. „Buď prosím potichu. Prozradíš mě.“
Bílá kočka přestala náhle vrnět a otírat se svou hlavou o její kopýtko
a zkoumavě se na ni podívala. Vypadalo to skoro, jakoby věděla na co ta kobylka
před ní právě myslí.
„Mňáů!“ ozvalo se náhle do ticha blížící se noci.
„Opal!“ napomenula ji kobylka, ale už bylo pozdě.
„Opalescence?“ ozvalo se Raritiným hlasem z druhé strany dveří. „Je tam
snad někdo s tebou?“ Vzápětí na to se dveře butiku otevřely dokořán a světlo
z místnosti ozářilo kobylku stojící na prahu.
Rarity překvapeně zamrkala. Žádnou ze svých kamarádek tu v tuhle chvíli
rozhodně nečekala. Něco se muselo stát. „Copak tu děláš, drahoušku?“ zeptala se
své kamarádky přátelsky.
„Já… já,“ zakoktala kobylka. „Chtěla bych ti něco říct,“ vyhrkla ze sebe
vzápětí, snad aby si to nerozmyslela.
„Mě? Opravdu?“ podivila se Rarity a hlavou jí začalo táhnout jisté podezření.
„Tak pojď raději dovnitř. Budeme tam mít soukromí a hlavně se mi nenastydneš,“
dodala Rarity s přátelským úsměvem.
Za chvilku už obě seděly na pohovce a z hrníčků plných horké čokolády, jež
Rarity připravila, se lehce kouřilo.
„Tak o čempak sis přála mluvit?“ pobídla ji netrpělivě Rarity.
Naše kobylka se nejprve jen zhluboka nadechla a váhala. Věděla, že to bude
těžké, se s tím Rarity svěřit, ale pro klid své duše to musela udělat. Navíc již nebylo
cesty zpět.
„Víš Rarity,“ začala opatrně. „To já jsem ta, která má Applejack tak ráda
a posílá jí ty květiny.“
Rarity kupodivu ani nevypadala zas až tak překvapeně a jen se tajemně
usmála. „Myslela jsem si to,“ řekla. „Už od té chvíle, kdy Applejack dorazila s tou
první kytičkou, jsem si myslela, že to budeš ty. Netušila jsem však, že je to až takhle
vážné. Spíš jsem to z počátku považovala jen za znak vřelého přátelství.“
„Hmm,“ zabručela ona kobylka a sklopila své rudnoucí tváře dříve, než si toho
Rarity stihla všimnout.
„Každopádně jsem moc ráda, že ses mi s tím svěřila,“ konejšila ji Rarity. „A
nemusíš se ani bát, že bych někomu prozradila tvé jméno. A to dokonce ani
Applejack.“
„Já vím,“ vysoukala ze sebe kobylka ztrápeně. „Proto jsem se za tebou přišla
poradit. Asi se mi to totiž trochu vymklo z kopýtek. Chtěla jsem Applejack potěšit
a ona se teď spíš trápí. Nevěděla jsem, že se můžou věci tak zkomplikovat jen
obyčejnou květinou.“
„Ach, drahoušku, měla jsi za mnou přijít dřív a svěřit se mi. Určitě bychom
něco spolu vymyslely,“ vzdychla Rarity.
„Víš, Rarity, já se tak hrozně bála,“ přiznala kobylka. „Nechtěla jsem, aby sis
o mně myslela něco špatného, když Applejack je kobylka stejně jako já.“
„Ale na tom přeci, má drahá, není nic zlého,“ ujišťovala ji Rarity. „Tak se ti
líbí poníci stejného pohlaví. No a co? Podle mě záleží jen na tom, jestli máš
Applejack opravdu ráda.“
„Ano to mám. Moc,“ šeptla kobylka.
„Výborně, to jsem chtěla slyšet,“ usmála se na ni Rarity. „A teď když v tom
máme jasno, tak co kdybychom zkusily dát věci zas trochu do pořádku. Přeci
nenecháme Applejack bloudit jen tak nazdařbůh Ponyvillem a pátrat po tvé
identitě.“
„Když já ale nevím jak,“ přiznala kobylka.
„V tom případě myslím, že byste se vy dvě měly, co nejdříve sejít,“ navrhla
Rarity. „Jen když si spolu promluvíte, tak se věci vydají tím správným směrem.
Myslím si totiž, že i Applejack k tobě něco cítí, i když neví, kdo přesně jsi, ale má
jisté tušení.“
„Ale když…“ zaprotestovala kobylka, ale Rarity ji nenechala domluvit.
„Já vím, příliš se stydíš, na to, aby ses jí ukázala, viď?“ zeptala se Rarity.
„Hmm,“ přikývla kobylka provinile a její tváře se opět zalily nachem.
„A co kdybyste se vy dvě sešly v noci a Applejack by měla ještě navíc oči
převázané šátkem? Bylo by to tak lepší?“
„Mhmm,“ přikývla kobylka. „Ale nepoznala by mě pak Applejack podle
hlasu?“
„Když si přes tlamičku zavážeš také šátek a budeš se snažit mluvit hlubším
hlasem, tak bych řekla, že ne. Klidně to můžeme zítra spolu ještě zkusit,“ navrhla
Rarity. „Dnes je už na to přeci jen trochu pozdě.“
„Každopádně musíme dát Applejack vědět, kdy a kde se sejdete,“ pokračovala
Rarity v plánování. „A hlavně také za jakých podmínek. Jako čas se mi jeví nejlepší
zítřejší večer. Měla by být nádherná hvězdná noc, i když asi bude trochu chladněji.
Místo však nechám na tobě, drahá. Být tebou tak ale vyberu nějaké, kde to má
Applejack ráda. Jedině na takovém místě se bude cítit i se zavázanýma očima
bezpečně.“
„No,“ zapřemýšlela kobylka. „O jednom takovém bych věděla. V sadech je
jedna velmi stará jabloň a pod ní si Applejack moc ráda lehává po náročném dni.
Častokrát jsem ji tam tajně pozorovala,“ dodala kobylka tiše a opět se začervenala.
„Výborně,“ pochválila ji Rarity. „To je přesně ono. Tam to bude naprosto
perfektní. Tak teď už jen dát dohromady nějaký ten dopis. Jestli chceš, tak ti s ním
pomůžu,“ nabídla se Rarity a kobylka bez zaváhání pomocné kopýtko přijala, a tak
se již brzy pustily do psaní. Se vzájemnou pomocí jim to ani dlouho netrvalo, i když
nejvíce práce na dopise samozřejmě odvedla ta naše tajemná kobylka.
„Tak a je to,“ povzdechla si spokojeně Rarity, když dopis naposledy
zkontrolovala. „Teď už jen zbývá ho zanést zítra ráno na poštu.“
„Na poštu?“ zarazila se kobylka. „Já myslela, že bych jí ho nechala zase před
prahem.“
„Ano to je sice hezky romantické,“ chápavě se usmála Rarity. „Chceš snad ale,
aby ho odfoukl vítr anebo se dostal do nesprávných kopýtek. Nezapomeň, že dnes
už není Applejack doma sama.“
„Hmm,“ zabručela kobylka. „Ale Derpy mě určitě pozná, když jí ten dopis
donesu.“
„To máš pravdu,“ souhlasila Rarity. „Tak víš, co? Vezmi si tady ten můj plášť.
Pod ním tě tak rychle nikdo nepozná. A když se budeš snažit zůstat, co nejvíce
potichu, tak ani podle hlasu.“
„Tak dobrá,“ souhlasila kobylka, i když poněkud nejistě.
„Neboj se,“ utěšovala ji Rarity. „Uvidíš, že to všechno proběhne hladce.“ Pak
ke kobylce přistrčila onen již výše zmíněný plášť a dopis a přátelsky dodala: „A teď
už raději běž, ať se na ten zítřejší velký den pořádně vyspíš.“
„Tak ahoj a díky, Rarity,“ usmála se kobylka v odpověď. „Jsi vážně skvělá
kamarádka a moc jsi mi pomohla.“
„Není zač, drahá. Pro tebe jsem to dělala ráda. Jen se snaž vše udělat tak, jak
jsem řekla a mělo by to být všechno zas v pořádku,“ řekla Rarity na rozloučenou. „A
dobrou noc,“ dodala nakonec.
„I tobě, Rarity,“ usmála se naše tajemná kobylka a odklusala do noci.
•••
„A pak už jsem jen šla spát,“ dokončila Rarity své vyprávění. „Bylo již totiž
celkem pozdě a já byla dost unavená.“
Applejack měla v průběhu jejího vyprávění pocit, že nevěří vlastním uším.
Proto i také teď zarytě mlčela a snažila se roztřídit své myšlenky. Skutečně té
kobylce na Applejack tak záleželo, že si dokonce zašla sem k Rarity pro radu. A to,
i když se tak bála? Zdálo se, že to ona kobylka s ní myslí skutečně vážně, což
Applejack potěšilo více, než si sama odvažovala připustit. Každopádně po tom, co se
právě dozvěděla, byla její touha po tom večerním setkání stále silnější.
„Dík, Rarity,“ usmála se Applejack nakonec. „Seš moc hodná, žes mi to řekla.“
„Ale to přeci nestojí za řeč, má drahá,“ mrkla na ni Rarity. „Jsme přeci
kamarádky a ty by si měly pomáhat. Tak a pročpak jsi sem za mnou vlastně kvůli
tomu setkání přišla?“ zeptala se nakonec.
„No víš,“ začala Applejack. „Napadlo mě, že když s tím vším má ta kobylka
takový starosti, tak že bych pro ni taky mohla něco udělat. Třeba něco dobrýho
přinýst. Nebo tak něco.“
„Vážně?“ podívala se na ní Rarity zkoumavě. „Tohle mě popravdě včera při
psaní toho dopisu nenapadlo, ale zdá se mi to jako výborný nápad.“
„Myslíš?“ podívala se na ni Applejack.
„Ale jistě, drahá. Alespoň tak ukážeš, že ti na ní také záleží a to ji zajisté
potěší daleko víc než cokoliv jiného. Navíc přeci jen bude v noci asi trochu větší
zima, než jsem čekala, takže bych byla velice ráda, kdybys s sebou vzala nějakou
deku, do které byste se mohly případně zabalit. Nechci, abyste zrovna vy dvě
nastydly. A to ještě navíc kvůli mně.“
„A co nějaký jídlo?“ pokračovala Applejack ve vyzvídání.
„No,“ zapřemýšlela krátce Rarity. „Něčím dobrým od Pinkie ze Sugarcube
Corner rozhodně nic zkazit nemůžeš. Každopádně bych být tebou vzala ještě něco
teplého k pití, ať se trochu zahřejete, bude-li nejhůř. Čaj nebo kakao by mohly
stačit.“
„Díky, Rarity,“ usmála se Applejack, kterou už nic jiného, co by se týkalo
dnešního večera, nenapadalo. Tedy jedna věc by tu byla, ale tu by jí Rarity stejně
neřekla. Moc ráda by si totiž už konečně přála znát pravé jméno té kobylky.
Každopádně tu bylo stále pár věcí, které by si měla vyjasnit i se zbytkem svých
kamarádek. Na její vkus bylo mezi nimi v posledních dvou dnech až příliš mnoho
tajemství.
„Není zač, drahá,“ přerušila Rarity tok jejích myšlenek. „Každopádně teď mě
budeš muset na chvilku zas omluvit,“ dodala. „Mám tu nějakou práci, která bohužel
nepočká.“
„To je v pohodě,“ ujistila ji Applejack. „Stejně sem se zrovna chystala vodejít
a koupit těch pár věcí, o kterých jsme mluvily.“
„Ach, to ráda slyším,“ usmála se Rarity potěšeně. Byla ráda, že si její
kamarádka brala ty rady, které jí dala, k srdci. „Tak přeji dobré pořízení a hlavně
ať to vám dvěma dnes večer vyjde,“ dodala poněkud tajemně.
„Budu se snažit,“ ujistila ji Applejack. „Tak ahoj a měj se tu hezky,“ rozloučila
se a pomalu se chystala k odchodu.
„Ahoj Applejack,“ přidala se i Rarity a sledovala, jak její kamarádka odchází.
„Kéž by jim to tak vyšlo,“ povzdechla si, když se jí Applejack ztratila z dohledu.
•••
Applejack si zvesela poklusávala směrem k Sugarcube Corner. Rozhovor
s Rarity jí opravdu pomohl, takže teď ji už trápilo daleko méně otázek než před tím.
Jediné, co ještě nevěděla, bylo, kdo je tou tajemnou kobylkou. Měla sice jisté tušení,
ale nejprve byla rozhodnutá vyřadit i všechny ostatní podezřelé. A první z nich bude
Pinkie. Stejně musela v Sugarcube Corner nakoupit něco na večer. Takhle alespoň
vyřídí hned dvě věci naráz.
„Dobré odpoledne, Applejack,“ ozval se náhle něžný hlásek malé klisničky, jež
čekala přede dveřmi vedoucími do cukrárny.
„Ahoj, Sweetie Belle,“ opětovala Applejack její pozdrav. „Co tady děláš tak
sama?“
„Čekám, než přiletí Scootaloo,“ přiznala ta malá bílá klisnička. „Pak ještě
zajdeme k vám na farmu pro Apple Bloom a pak vyrazíme všechny k nám do
klubovny.“
„Tak si to spolu hezky užijte,“ usmála se Applejack. „Jen doufám, že vás tři
zas pak nebudem hledat po všech čertech.“
„Nemusíš se bát Applejack,“ usmála se Sweetie Belle nevinně. „Dnes se
nikam daleko nechystáme.“
Ta slova Applejack zrovna na klidu nepřidala, ale už to nijak nekomentovala
a vstoupila otevřenými dveřmi do cukrárny.
„Ahojky, Applejack,“ přivítala ji Pinkie stojící za pultem jedním ze svých
nejlepších úsměvů. „Copak si dnes dáš?“
„Ahoj, Pinkie,“ pozdravila Applejack. „To sama ještě moc dobře nevím, ale asi
si vezmu to nejlepší, co máš. Výběr nechám na tobě. Jen potřebuju, aby toho bylo
dost pro dva.“
„Páni,“ podivila se Pinkie. „To nejlepší? Od kdy jsi tak náročná Applejack?
A pro kohopak to vlastně je?“ začala Pinkie vyzvídat.
„Hmm,“ zabručela Applejack. „Řekněme, že je to pro jednu moc dobrou
kamarádku.“
Pinkie na Applejack mrkla až podezřele vědoucím okem a na nic víc se už
neptala. Místo toho se začala věnovat Applejack objednávce. „Mám tu tyhle skvělé
košíčky,“ začala vysvětlovat. „Jsou plněné jablečnou marmeládou a ozdobené
krémem, který je také vyroben z jablek. Je to můj vlastní recept,“ pochlubila se
Pinkie. „A každému vždycky hrozně moc chutnají. Dokonce i Rainbow Dash.“
A přesně v ten okamžik náhle Applejack v hlavě něco zcela nečekaně secvaklo.
Něco, co někdo právě před chvilkou řekl.
„Přiletí?!“ vydechla v údivu. „Jak by mohla přiletět? Jedině, že by…“
„Cože?“ podívala se na ni Pinkie, jenž byla tím neočekávaným obratem
v jejich rozhovoru, poněkud vyvedena z míry, což se snad ještě nikdy nikomu
nepovedlo. Žádnou odpověď však už nedostala, protože se Applejack otočila jako na
obrtlíku a vystřelila ven.
A ukázalo se, že si vzpomněla tak akorát včas, protože Sweetie Belle již byla
ve společnosti Scootaloo a obě dvě se právě chystaly k odchodu. Na obloze si
Applejack všimla rychle se vytrácející siluety své duhové kamarádky. Přesně jak
předpokládala.
„Hej, vy dvě. Stůjte!“ zarazila výkřikem ty dvě klisničky a téměř okamžitě byla
u nich.
„Stalo se něco, Applejack?“ zeptaly se Sweetie Belle i Scootaloo společně.
„Chtěla sem se jen zeptat na jednu věc?“ podívala se Applejack na Scootaloo
podivným zkoumavým výrazem. „Zajímalo by mě vod kdy vlastně lítáš?“
„Cože?“ zarazila se Scootaloo a zrudla ve tvářích. „Ale já…“ pokusila se
vykoktat.
Reakce Sweetie Belle byla docela odlišná. Nejprve se na Applejack
překvapeně dívala, ale pak si uvědomila, co té oranžové kobylce před pár minutami
řekla a instinktivně si zakryla kopýtkem ústa. To, co z nich však před chvílí vyšlo, již
vrátit nemohla.
„Sweetie Belle, co jsi to zas udělala?“ obořila se na ni Scootaloo. „Mělo to být
tajemství. Slíbili jsme to přeci Rainbow Dash.“
„Ale já nechtěla,“ bránila se její kamarádka a bylo vidět, že je na pokraji slz.
„Byl to omyl. Neuvědomila jsem si, co říkám.“
Když si Applejack všimla jejich rozpaků, začala je okamžitě uklidňovat. „Ale to
je v pořádku,“ usmála se na ně chápavě. „Já to nikomu jinýmu nepovím. Slibuju. Jen
se potřebuju ujistit, že to seš opravdu ty s kým Rainbow Dash tajně trénuje,“ otočila
se Applejack ke Scootaloo. „Moc pro mě totiž tahle informace znamená.“
Chvíli bylo ticho, na jehož konci Scootaloo jen lehce přikývla. V ten okamžik
spadl Applejack ze srdce další kámen. Teď už konečně věděla, co se před nimi
snažila Rainbow Dash skrývat.
„Díky,“ usmála se na ně. „U mě bude tohle vaše tajemství v bezpečí. A teď už
běžte. Přece nenecháte mou sestřičku zbytečně čekat,“ pobídla je zvesela.
Tváře obou dvou zamračených klisniček se pomalu rozjasnily úsměvem. „To je
fakt,“ souhlasila Scootaloo a se slovy: „Tak už pojď,“ pobídla svou malou bílou
kamarádku.
Applejack se na ně ještě chvilku dívala, ale pak si vzpomněla, že má
v cukrárně stále nevyřízenou objednávku, a tak se vrátila zpět.
„Copak se stalo?“ začala vyzvídat věčně zvědavá Pinkie.
„Ale nic,“ zarazila ji Applejack. „Jen taková drobnost. Na něco sem si
vzpomněla, ale slíbila sem, že to nikomu nepovím.“
Pinkie, která vždycky sliby respektovala a bezvýhradně dodržovala, přijala
tuhle odpověď s naprostým klidem a na nic víc se k tomu již neptala. Místo toho
podala Applejack menší sladce vonící balíček.
„Už jsem ti ty košíčky zabalila,“ řekla pyšně. „Doufám, že vám budou
chutnat.“
„Mockrát díky, Pinkie. Určitě budou,“ ujišťovala ji Applejack a na stůl
vysypala z měšce pár zlaťáků, které přisunula kopýtkem ke své kamarádce. „Než ale
půjdu, chtěla bych se tě ještě zeptat na jednu věc,“ pokračovala Applejack po
chvilce. „Tedy pokud ti to samozřejmě nebude vadit.“
„To víš, že nebude,“ rozzářila se Pinkie. „Jen se ptej.“
„Víš,“ začala Applejack tak trochu nervózně „moc ráda bych věděla, kde ste to
vlastně včera společně s Twilight byly.“
„No přeci v lunaparku,“ vystřelila ze sebe Pinkie svou odpověď. „Já vám to
neřekla? To jsem ale hlupáček.“
„V lunaparku?“ podivila se Applejack.
„No jo,“ zazubila se Pinkie. „Vzala jsem tam Twilight za to, že mi tak hezky
předevčírem pomáhala. A taky hlavně kvůli tomu, že je pořád zavřená v té své
knihovně a čte pořád nějaké knížky,“ dodala Pinkie šeptem. „Ale to jí prosím
neříkej.“
„Neboj se, Pinkie,“ usmála se Applejack. „A kam jste až jely? Pokud vím, tak
v okolí Ponyville žádný není.“
„To máš pravdu, Applejack. Vzala jsem Twilight až do Manehattenu. Tam mají
ten úplně ze všech nejlepší. Akorát jsme musely z Ponyville odjet ještě za tmy,
abychom to všechno stihly. A zpátky jsme se vrátily taky hrozně pozdě. Kdybys ale
viděla, jak tím vším byla Twilight nadšená. Takhle šťastnou jsem ji už dlouho
neviděla,“ povzdychla si Pinkie zasněně.
„No koukám, že jste se vy dvě skvěle bavily,“ řekla Applejack.
„To ano,“ souhlasila Pinkie. „Dokonce jsme vám koupily nějaké suvenýry,
ale ty má teď Twilight a dá vám je, až když se zas všechny sejdeme.“
Applejack se naposledy na svou růžovou kamarádku usmála a se slovy: „No, já
už musím letět.“ se s Pinkie Pie rozloučila. Pinkie jí také popřála hezký zbytek dne
a zanedlouho se již Applejack vracela zpět na svou farmu.
Cítila se nesmírně spokojeně, neboť se na dnešní vycházce do města
dozvěděla spoustu nových věcí. Nejenom že zjistila něco o té tajemné kobylce, jejíž
identitu již začínala tušit, ale dokonce odhalila i něco nového o svých dalších
kamarádkách.
Teď už jen zbývala jediná věc. A to počkat si na večer. Moc se na tu první
společnou chvíli těšila.
Ilustrovalo Vlče
Setkání
Čerstvě vykoupaná, vykartáčovaná a učesaná Applejack dorazila k té staré
jabloni ještě před západem slunce. Dala si na svém vzhledu opravdu mimořádně
záležet, takže posledních pár hodin strávila v koupelně, kde se snažila se sebou
udělat to nejlepší. A opravdu se jí to povedlo.
Její srst se lehce leskla v slunečních paprscích a hřívu měla spletenou do dvou
dlouhých copánků zakončených malou rudou mašličkou. Podobně svázaný měla
i svůj ocásek. Kdyby tu teď byl nějaký skutečně všímavý pozorovatel, jistě by poznal,
že jsou to ty samé mašličky, kterými ještě před chvílí byly svázané ty tři kytičky,
které Applejack v posledních dnech dostala. A možná tu nakonec přeci jen někdo
takový byl, i když zatím kdesi ukrytý. Applejack sice nikoho neviděla, ale měla pocit,
že ji přeci jen někdo sleduje.
Tušila, kdo to asi je, ale nijak to nedávala najevo. Místo toho se zastavila
přímo pod onou starou jabloní, kterou měla tak ráda, položila košík, jejž nesla
v puse, vyndala z něj deku a tu pak rozložila na zem. Sama si pak na ni lehla a košík
položila hned vedle deky tak, aby ho měla hned při kopýtku.
Teprve pak vytáhla z košíku šátek, ale nezavázala si s ním oči hned. Místo
toho ho vzala do svých kopýtek a dívala se na něj. Zvláštní, že tenhle maličký kus
látky měl v tuhle chvíli v sobě takovou moc.
Pokud si ho teď nenasadí, tak se ta kobylka s největší pravděpodobností
neukáže a ona se nikdy nedozví, kdo to doopravdy je. Pokud to však udělá tak to jí
i té druhé kobylce změní nejspíš život k nepoznání. Jestli k lepšímu nebo horšímu
však Applejack nevěděla. Byla to však rozhodnutá zjistit a nehodlala dát prostor
dalším pochybnostem.
„Tak a je to tu,“ pomyslela si, zvedla šátek, přiložila si ho přes oči a vzadu za
hlavou na něm zavázala malý uzlík. Poté položila svá kopýtka zpátky na deku
a doufala, že ta, na níž tu čeká, přijde brzy. Naštěstí ji ona kobylka nenechala čekat
dlouho.
„Ahoj, Applejack,“ ozvalo se náhle jen pár stop od ní. Samotnou Applejack
překvapilo, jak nepozorovaně se k ní ta kobylka dostala. Nicméně když se nad tím
zamyslela, tak ji to přeci nemělo až tak udivit. Obzvláště pokud to byla skutečně ta,
na kterou myslela.
„Ahoj,“ pozdravila Applejack lehce nervózně. Cítila, že je v mírné nevýhodě
oproti té druhé kobylce.
„Nemusíš se mě bát,“ řekla ona kobylka konejšivě, jakoby vycítila její
nervozitu.
Applejack se ze všech sil snažila k tomu hlasu přiřadit tu správnou tvář, ale
šlo to jen velmi těžko. Hlas oné kobylky byl totiž trochu tlumený a hlubší než byla
Applejack zvyklá. Nejspíš se ona kobyla opravdu řídila Raritinou radou a zdálo se,
že to i funguje. Přesto díky tomu, že již tušila, o koho se jedná, to přeci jen dokázala
a konečně se trochu zklidnila. Vždyť ta která před ní stála, byla její kamarádka.
„Jsem opravdu moc ráda, že jsi přišla,“ ozvala se kobylka znovu a Applejack
z jejího hlasu slyšela opravdovou radost. Nicméně se v něm skrývalo i trochu
strachu, který se však ona kobylka ze všech sil snažila skrývat.
„Nemohla sem přece odmítnout tak hezké pozvání,“ usmála se Applejack
směrem, kde stála kobylka. „A nestůj tam tak pořád,“ dodala. „Jestli chceš, tak si
můžeš lehnout sem ke mně na deku.“
„Opravdu?“ zeptala se kobylka překvapeně a na maličkou chvilku se její hlas
vrátil do správné tóniny, tak jak ho Applejack znala.
„No jasně,“ pobídla ji Applejack. To že věděla, s kým doopravdy mluví, na ní
nebylo vůbec znát. „Přece sem ji sem netahala zbytečně.“
„No… ehm… tak dobrá,“ zašeptala kobylka sotva slyšitelně. Určitě se právě
musela hrozně červenat.
Nicméně za chvilku již Applejack cítila, jak se ona kobylka natáhla na deku
jen kousek od ní. Moc ráda by jí viděla do tváře, ale zatím nemohla.
„Něco sem nám donesla,“ přerušila Applejack to ticho, které zavládlo,
a natáhla se kopýtkem do košíku, odkud vytáhla košíčky, jenž nakoupila odpoledne
u Pinkie, pár dalších pamlsků, které v předvečer udělala ona sama a jako poslední
vyndala velikou termosku s horkým kakaem.
„To… to jsi všechno přinesla pro nás dvě?“ překvapila ji kobylka svou otázkou.
„Ale jistě. Vidíš tu snad někoho jinýho?“ poškádlila ji lehce Applejack.
„To je od tebe hrozně moc milé. Nic takového jsem nečekala,“ vzdychla
kobylka. „Děkuji ti Applejack. Ani nevíš, jak moc to pro mě znamená, že jsi na mě
myslela.“
„Ale vždyť to nestojí za řeč,“ začervenala se Applejack pod šátkem. „Sem si
jistá, že to by udělal každej poník.“
„Obávám se, že se pleteš, Applejack,“ ozvala se ona kobylka poněkud smutně.
„Je jen pár takových úžasných kobylek, jako jsi ty. A já jsem hrozně ráda, že jsem tě
poznala.“
Pak se na chvilku ona kobylka odmlčela a zhluboka dýchala. Skoro jakoby se
chystala něco nesmírně důležitého říct.
„Víš, když jsem se poprvé dostala sem do Ponyville,“ začala kobylka
s vyprávěním. „Tak jsem měla pocit, že jsem udělala chybu. Nic se mi nedařilo.
Neměla jsem pomalu ani co jíst. Pak jsem ale toho jednoho osudného dne potkala
tebe. Když jsi zjistila, v jakých podmínkách přežívám, okamžitě jsi mi nabídla
pomocné kopýtko. Tehdy jsem poznala, že na světě jsou i taková úžasná milující
stvoření jako jsi ty, Applejack. To díky tobě tu mám svůj domov a díky tobě jsem se
setkala s našimi kamarádkami.“
„Ale to přece byla úplná samozřejmost,“ pokusila se Applejack zaprotestovat,
ale ta druhá kobylka si toho nejspíš ani nevšimla.
„Jsem ti za tohle všechno nesmírně vděčná. A vlastně i nejen za to. Vždy, ať se
dělo cokoliv, jsi tu pro mě byla. Pokaždé, když jsem měla nějaké potíže nebo jsem tě
jen o něco poprosila, jsi mi ochotně pomohla. A to, i když už jsi měla své vlastní
práce až nad hlavu. Začala jsem pak s postupem času zjišťovat, že na světě není
jiného poníka, po jehož boku bych chtěla strávit zbytek svého života. Miluji tě,
Applejack, a ať už se stane cokoliv, tak se to nejspíš nikdy nezmění.“
Applejack nevěděla, co by na to řekla. A tak jen ležela a přemýšlela. Brzy však
ucítila, jak se do jejího těla zakousl až překvapivě silný chlad. Otřásla se. Bylo jí
jasné, že během jejich rozhovoru již padla na Equestrii noc a svět se tak nořil do
stále větší a větší temnoty. Navíc spolu se světlem odcházelo i blahodárné teplo,
které jim dávalo Celestiino slunce.
Věděla, co by jí teď pomohlo. Šálek horkého kakaa, které se ukrývalo
v nedaleké termosce. Natáhla se po něm, ale protože vůbec neviděla, tak ho tak
akorát málem převrhla.
„Ukaž, já ti pomůžu,“ ozvala se ta druhá kobylka bleskově a Applejack cítila,
jak se postavila a chopila se termosky. Krátce na to ucítila na svém kopýtku velice
lehký a něžný dotyk cizího kopýtka, které ji navedlo až k horkému šálku kakaa,
který pro ni ta druhá kobylka připravila. Pak ji k jejímu poněkud překvapivému
vlastnímu zklamání to kopýtko zas opustilo.
„Díky,“ usmála se Applejack a nedala na sobě nic znát. „Dáme si k tomu ty
košíčky?“ zeptala se.
„To jsou ty od Pinkie, že?“ ujišťovala se ta druhá kobylka. „Vždycky jsem si je
přála ochutnat. Pinkie tenhle druh zrovna moc často nedělá a Rainbow Dash o nich
tak často básnila…“
Pak se náhle ona kobylka zarazila. A Applejack věděla proč. Touhle kratičkou
větou právě téměř vyzradila svou totožnost. Applejack to sice již věděla, ale to ona
kobylka netušila, a tak se Applejack bála, že by ji to mohlo vystrašit. Proto raději
předstírala, že si ničeho nevšimla. Místo toho se napila horkého kakaa a zakousla se
do košíčku.
Byl opravdu mimořádně dobrý. Možná snad dokonce nejlepší ze všech
sladkostí, které od Pinkie ochutnala. „Ty sou vopravdu výborné,“ řekla Applejack té
kobylce. „Vopravdu se Pinkie moc povedly. Měly bychom jí je někdy pochválit,“
dodala Applejack bez většího rozmyslu.
„To bychom měly,“ zasmála se kobylka šťastně.
Applejack se zarazila, když si se zpožděním uvědomila, co řekla. „Eh, promiň,
já myslela…“ začala se omlouvat, protože se bála, že by ji svými slovy mohla vyplašit.
„Já vím, co jsi myslela, Applejack,“ zarazila ji ta kobylka a na maličký okamžik
přiložila své kopýtko na její rty, aby ji zarazila. Pak si zas lehla vedle ní, kde si
začaly po chvilce opět spolu povídat.
Vyprávěly si dlouho do noci a nejspíš by takhle vydržely až do rána, kdyby se
znovu Applejack neroztřásla zimou. Bylo čím dál chladněji a už ani kakao Applejack
nepomáhalo. Nejspíš už bylo opravdu dost pozdě, ale to Applejack se zavázanýma
očima nemohla moc dobře posoudit.
„Ach promiň,“ vydechla ona kobylka starostlivě. „Já zapomněla. Nebude ti
vadit, když si k tobě lehnu trochu blíž?“
„N-nebude,“ zakoktala Applejack a zuby jí drnčely. Věděla, že by klidně mohla
jít domů, ale nějak se jí nechtělo. Bylo jí s tou kobylkou tak příjemně.
V ten moment Applejack ucítila, jak se k ní ta druhá kobylka přitulila svým
bokem a její tělo přikrylo něco nesmírně hedvábně lehkého, ale zároveň hřejivého.
Bylo zřejmé, že je to pegasí křídlo, kterým ji ta kobylka zakryla. Nic takového sice
Applejack původně nečekala, ale rozhodně to nebylo nic nepříjemného.
„Děkuju,“ usmála se a přitulila se k té kobylce ještě o kousek blíž. Kobylka nic
neříkala a jen Applejack ještě pevněji svým křídlem sevřela. Zdálo se, že už jí vůbec
nevadí, že by ji mohla Applejack poznat.
A tak tam spolu ležely a naslouchaly okolnímu světu. Ani jedna z nich v tu
chvíli nemluvila. Jen jejich srdíčka v hrudích, jež měly přitisknuté k sobě, tiše
a spokojeně tloukla. Krátce na to Applejack zazívala a ucítila, jak se jí pomaličku
zmocňuje spánek. Nebránila se mu. Proč také, když se cítila tak krásně?
Kobylka vedle ní si toho nejspíš všimla a začala tiše pobrukovat. Chvilku
Applejack trvalo, než poznala, že je to ukolébavka. Přeci jen to už bylo tolik let, kdy
jí někdo naposledy zpíval.
Usmála se a spokojená sama se sebou i s okolním světem se nechala tou
nádhernou milou kobylkou ukolébat ke spánku.
•••
Applejack se probudila do hluboké noci. Nejprve ji trochu vyděsilo, že vůbec
nic nevidí, ale brzy si vzpomněla, kde že to vlastně je a hlavně s kým.
Stále totiž ležela ve společnosti té milé kobylky, zakrytá jejím křídlem, které ji
chránilo před chladem. Byla k ní tak přitulená, až cítila její dech i tlukot srdce.
Zdálo se, že ta kobylka klidně spí.
Applejack se spokojeně usmála, vždyť se v její společnosti, cítila tak krásně.
Dokonce ji už ani netrápilo, že ta kobylka stále neřekla své jméno. Applejack ho
však již nepotřebovala. Její slova a chování ji prozradily. Nicméně Applejack stále
doufala, že jí ta kobylka své jméno prozradí již brzy sama anebo se alespoň ukáže.
Teď však nebyla vhodná chvíle na takové zbytečně složité myšlenky, a tak se
Applejack jen ještě těsněji přitulila k příjemně teplému boku druhé kobylky, hlavu
zabořila do její hřívy a naslouchala tomu rytmickému spokojenému dechu tak
dlouho, dokud ji opět neukolébal ke spánku.
Ani jednou ji za tu dobu nenapadlo, že by si vůbec mohla ten šátek, co
zakrýval její oči sundat a podívat se, kdo vedle ní doopravdy leží. Nebylo by to přeci
správné a navíc už to stejně věděla.
•••
Znovu se Applejack probudila. Opatrně se protáhla a otevřela oči. Bylo sice
ještě šero, ale na východě již Applejack viděla blížící se svítání. Teprve o chvilku
později si uvědomila, že by neměla vidět nic.
„Šátek!“ vydechla překvapením, zavřela oči a snažila se ho kopýtky někde
kolem sebe nahmatat. Bála se, že jí někdy během noci spadl a že si pak ta kobylka,
kterou stále cítila vedle sebe, bude myslet, že nedodržela svůj slib.
„Dobré ráno, Applejack,“ ozval se hned vedle ní jasně zřetelný hlas jisté
kobylky.
Applejack v duchu zaklela a kousla se do rtu. „Teď se to určitě všechno
pokazí,“ pomyslela si a ze všech sil doufala, že tomu tak nebude.
„Už ho nemusíš hledat,“ pokračovala kobylka vlídně. Dávno již Applejack
s naprostou jistotou věděla, kdo leží vedle ní, a přesto se stále odmítala podívat, aby
náhodou té křehké kobylce neublížila. „Sama jsem ti ho sundala, když jsi spala“
dodala kobylka.
„C-cože?“ zamrkala by samým překvapením Applejack, kdyby její oči
nezůstávaly stále pevně zavřené. „Ale vždyť…“
„To je v pořádku, Applejack,“ ujišťovala ji kobylka. „Celou dobu jsem se toho
všeho, co mi napovídalo mé srdíčko, hrozně bála a ze všech sil se to snažila potlačit
anebo před tím alespoň utéct, ale teď když jsem konečně s tebou, se už ničeho
nebojím.“
„Ale…“ zkusila něco říct Applejack, avšak nedostávalo se jí samým
překvapením slov. Nečekala, že by taková slova slyšela zrovna od ní. Její tichá
a leckdy ustrašená kamarádka však již mnohokráte prokázala, že v určitých
situacích se dokáže zapřít a stát se tím nejodvážnějším poníkem pod sluncem.
A tohle byla nejspíš jedna z nich.
„Teď už mě ani tolik netrápí, jestli mě máš také ráda anebo ne,“ pokračovala
kobylka. „Samozřejmě, že po ničem jiném než po tobě na světě netoužím, ale pokud
mě přeci jen odmítneš, tak se zlobit nebudu. Nemohu nutit druhého poníka k lásce,
když by si ji sám nepřál. To však neznamená, že bych se měla vzdát a přestat
usilovat o to tvé srdíčko.“
„Já…“ zkusila to Applejack znovu, ale nějak to pořád nešlo. Emoce v jejím
srdci divoce vířily a v hlavě jí bušilo.
„Vždyť tohle není poslední den našeho života,“ navázala kobylka bez
přerušení na své předchozí vyprávění. „A určitě budu mít ještě mnoho příležitostí
jak ti dokázat svou lásku, ať už ty následující dny budeme trávit stále jen jako
kamarádky anebo jako pár. Proto se tě chci, má Applejack, zeptat na jednu jedinou
věc, abychom už mezi sebou měly konečně obě dvě jasno. Vím, že i pro tebe nebyly
stejně jako pro mě poslední dny jednoduché a tak doufám, že konečně přestanou ta
naše dvě srdíčka žít v nejistotě.“
Pak přišla dlouhá pauza, kdy Applejack doslova cítila, jak kobylka nabírá
veškeré své síly k té poslední otázce. Věděla, co to bude, ale v tom klubku emocí,
které se uhnízdilo v jejím srdci, nebyla schopná najít odpověď.
A pak náhle do ticha blížícího se rána zazněla ta tři slova: „Miluješ mě,
Applejack?“
I když to Applejack čekala, tak všechny ty pocity, jež se až dosud hromadily
v jejím srdci, doslova explodovaly a zaplavily celé její tělo. Applejack tomu vůbec
nerozuměla, ale cítila se skoro jako nějaký pegas řítící se střemhlav k zemi. Tisíce
myšlenek se rozeběhlo její myslí a Applejack náhle nevěděla, co říct. Cítila jak se jí
z toho zmatku, který v ní panoval, začínají v koutcích očí tvořit slzy.
V ten okamžik se její hřívy dotklo něčí kopýtko a začalo ji něžně hladit.
Applejack věděla, že je to ta kobylka, která trpělivě čeká na svou odpověď a která
nejspíš vytušila v jakém stavu právě Applejack je.
Ten dotyk však způsobil i něco víc než ona kobylka původně zamýšlela.
Applejack náhle konečně věděla, co má ve svém srdci hledat. A k její neskonalé
úlevě to tam skutečně bylo. Jiskra planoucí tak jasným a nádherným plamenem, že
ještě nikdy v životě nic krásnějšího Applejack necítila. Čím více ji Applejack
sledovala, tím byl plamen silnější a silnější a zaháněl pryč všechny ty zmatené a cizí
pocity, které sem právě v tuhle chvíli nepatřily.
Applejack se zhluboka nadechla a konečně své oči otevřela. Zadívala se
hluboko do modrozelených očí své kamarádky, které ji napjatě sledovaly. Viděla
v nich tolik lásky, až ji to samotnou překvapilo. Trochu ji mrzelo, že si toho nevšimla
dřív. Pak konečně Applejack promluvila a dala kobylce svou odpověď.
„Ano, Fluttershy. Já tě také miluji,“ zazněl ztichlými sady hlas Applejack.
Následovala dlouhá pauza v níž Applejack viděla, jak se oči Fluttershy pomalu
plní slzami. Nedokázala se na to dívat. Nedokázala sledovat jak se ta kobyla, kterou
má tak ráda, trápí. A tak ji objala.
V tu chvíli se Fluttershy rozvzlykala. „Promiň, Applejack. Promiň, že jsem byla
tak hloupá a způsobila ti takové trápení.“
„Ale kdepak, cukříku,“ zašeptala jí Applejack něžně do ouška a objala ji ještě
těsněji, přičemž ji jedním z kopýtek hladila po hřívě. „Sem ráda, žes mi dala
všechny ty kytičky a dopisy. Ani nevíš, jakou sem z nich měla radost a jak sem se na
ně těšila. Je pravda, že sem nad nimi až trochu moc přemýšlela, ale to není nic
v porovnání s tím, co sem nakonec získala. Získala sem totiž tebe.“
„Opravdu?“ vzlykla Fluttershy naposledy, usmála se a přitiskla svůj čumáček
na ten patřící Applejack.
Applejack jen přikývla a pomaličku zavřela oči. Cítila, co přijde a srdce jí
divoce tlouklo nervozitou a vzrušením. I Fluttershy vycítila ten okamžik a zachovala
se úplně stejně jako její kamarádka. Obě dvě pak jen lehce naklonily své hlavy
a přitiskly se k sobě jen o malou trošičku víc.
První sluneční paprsky se přehouply přes obzor a sklouzly až ke dvěma
kobylkám na malém kopečku, jejichž rty se právě setkaly v prvním zamilovaném
polibku.
Ve stejný okamžik se celé země okolo nich rozzářila tím nejkrásnějším
východem slunce, jaký tu kdy byl. Stromy i tráva ozářené prvními lehce oranžovými
paprsky se zdánlivě slily do jedné jediné barvy a na malý okamžik se spojily i se
samotnou oblohou, která byla také vyvedena v podobných barvách. A tehdy na
krátkou chvilku zdánlivě přestalo existovat jak nebe, tak i země a všechno se
změnilo v nádherný svět plný radosti a štěstí.
Jen o pár vteřin později se ten kouzelný okamžik rozplynul a stejně tak skončil
polibek našich dvou zamilovaných kobylek. Usmály se na sebe, aniž by si byly
vědomy toho, co se právě kolem odehrálo, a pak společně bok po boku s ocásky
vzájemně propletenými zamířily zpátky k domovu.
Ani jedna z nich se ještě nikdy v životě necítila šťastnější.
Konec