Mediální komunikace

Mediální komunikace
Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů
PhDr. Peter Jan Kosmály, Ph.D.
18. 5. 2016
Mediální komunikace – okruhy přednášek:
1. Jazyk, znak, komunikace. Teorie komunikace, teorie informace,
informační proces a modely komunikace.
2. Znak a znakové systémy. Sémiotika. Sémiotická lateralita. Sémantický
trojuhelník a typologie znaků. Mystifikace v znakových systémech,
dekódování mýtu. Metatvorba.
3. Typy mediálních teorií a přístupy k médiím.
4. Předpoklady vzniku masová komunikace. Stručná historie vybraných
médií.
5. Média a kodifikace (skutečnosti). Zpravodajské hodnoty. Medializace a
mediální realita.
6. Teoretici a teorie médií.
7. Hyperrealita, virtuální realita, fikce.
8. Sociologie masové komunikace - školy a představitelé
9. Sociologie mediální komunikace - sociální konstrukce, realita, síť
10. Výzkum v oblasti mediální komunikace - základy vědeckého výzkumu
Mediální komunikace – okruhy přednášek:
11. Psychologie masové komunikace - školy a představitelé
12. Psychologie masové komunikace - neuro přístupy
13. Účinky mediální komunikace
14. Publikum masové a mediální komunikace
15. Systém (struktura) médií a mediální systém (aparát).
16. Nová média a digitalizace
17. Mediální antropologie, archeologie, studia.
18. Mediální etika a vzdělávání.
http://mediaanthropology.webnode.cz/kurzy/medialni-komunikace/
Mediální komunikace – okruhy přednášek:
Zadání seminární práce
Téma: Pilotní šetření a prezentace seminární práce
1.Projekt pilotního šetření
2.Definování výzkumného problému, metod, technik, vzorku a základního
souboru
3.Zadání šetření
4.Vyhodnocení šetření
5.Prezentace výsledků (zpráva o šetření)
•Prezentace seminární práce ze ZS (snímky, nahrání, el. podklady)
http://mediaanthropology.webnode.cz/kurzy/medialni-komunikace/
Mediální antropologie, mediální archeologie, mediální studia
Jean Baudrillard byl francouzský filozof, sémiotik (1929–
2007), jeho základní komunikační teoréma opisuje stav, kdy
se masovokomunikační informace stala zprávou o životě
znaků, nikoli tím, co znaky v životě označují – je to krize
reprezentace – hyperrealita.
http://cs.wikipedia.org/wiki/Jean_Baudrillard
Mediální antropologie, mediální archeologie, mediální studia
Hyperreálná znaková situace
•Signifikace, kulturní civilizační a sémiotická aktivita tvorby
znaků, dospěla do hyperreality z předmoderní doby, kdy
znaky představovali projekci, reflexi, diplastii (dvojníka)
skutečnosti – první stupeň vývoje mediálního a zobrazovacího
vědomí.
•V období průmyslové revoluce a jiných zákonitostí 19. století
vznikal rozdíl mezi zobrazením a realitou, zejména kvůli
masovému rozšíření kopií (rekombinace je struktura
produkovaná aparátem) a znaky maskovaly skutečnost.
•Ve 20. století znaky maskovaly i nepřítomnost skutečnosti
(ideologická označení třetí říše, budování komunismu a pod.)
až přicházejí imitace – simulakra.
Mediální antropologie, mediální archeologie, mediální studia
Hyperreálná znaková situace
Stírání rozdílu mezi realitou a obrazem reality (simulakrum):
•média (TV, film, tisk, internet) – komerční představy zamlžují
hranice mezi věcmi potřebnými a nepotřebnými;
•„směnitelnost“ reality – hodnota věcí je určena penězi,
nikoliv jejich užitečností;
•mnohonárodnostní kapitalismus – odcizuje předměty
místům, kde byly vyrobeny, a „původním“ surovinám, které
se využívají k jejich tvorbě;
•urbanizace – lidé se odcizují přírodě;
•jazyk a ideologie – jazyk je používán k zastírání reality,
zejména názorově dominantními skupinami.
http://cs.wikipedia.org/wiki/Jean_Baudrillard
Mediální antropologie, mediální archeologie, mediální studia
Hyperreálná znaková situace
V hyperrealitě je skutečná věc potlačena nebo znetvořena
obrazem své existence a shrnuje své myšlenky do věty:
„Skutečnost (už) neexistuje.“
http://cs.wikipedia.org/wiki/Jean_Baudrillard
médium = sémiotický produkt uvádějící do jiného stavu
vědomí/reality?
Média a kodifikace skutečnosti
Pro objasnění základních předpokladů filosofie Viléma
Flussera je důležité uvědomit si dvojí nahlížení na konstrukci
mediálních obsahů: z hlediska civilizačního kulturního kódu,
nebo jako zprostředkování specificky konstruovaných technoobrazů.
Bystřický, J. Média a kodifikace, In Teorie vědy 2/2003, 93 – 116
Flusser, V. Za filosofií fotografie. Praha: Hynek, 1994.
Tyto veličiny se objevují v mediálních výzkumech a teoriích
pod různými jmény, ale je jasné, že když mluvíme o mediální
realite – o typu skutečnosti, jež vytváří média, tak se musíme
vrátit buď k jazyku, kterým se komunikuje, nebo hledat
ideologii vtělenou do sdělení.
Je jasné, že mediální sdělení je specificky konstruované a že
je budováno na jistých civilizačních předpokladech (jazyk,
diskurzivní myšlení, specifické stylistické postupy, atd.).
Významný filozof českého původu, Vilém Flusser (1920–
1991) přistupuje k problematice mediální reality spojením
uvedených dvou přístupů; tedy jako konstrukci obrazu, která
je přepojena s kodifikačním mechanismem.
Období novověku je obdobím, kdy civilizace, jejíž média
budeme zkoumat, naplno rozvinula vyjadřování
alfanumerickým kulturním kódem (znakovo-číselným),
překonala a vyloučila dosavadní vědění (magická konstrukce
obrazu světa) a postupně začala budovat složitý vědecký
diskurz, v němž pravidla kodifikace sdělení předurčují způsob
(a omezení) porozumění.
Z hlediska Flusserovy filosofie jsou ústředními pojmy povrchy
a barvy. U povrchů i u barev odlišuje dvě verze.
První verze povrchů jsou povrchy jakoby neutrální, přímo
atakující vizuální pole, působící téměř bezprostředně – jedná
se o přehledné a uspořádané vrstvy povrchu, prvky nejsou
propojeny nějakou instrukcí, návodem, kombinační teorií.
Druhá verze povrchů, naopak, je výsledkem re-kombinace.
Uspořádání je nutné číst v preferenčních kombinacích,
abychom dostali celkový obraz. Z hlediska jednoznačnosti
vyznění je můžeme považovat za nestabilní, nesnadno
uchopitelné a strukturované.
Proč považujeme Volvo za bezpečné auto,
Jaguar za estetické, nebo Ferrari za výsostně
sportovní? Jsou to linie a marketing značky,
jež nám určují, jak máme tyto povrchy číst.
Stejně tak dokážeme číst povrch – vánoční
dekoraci (třeba trojúhelník symbolizující
stromeček) ve dvou verzích: první atakuje naši
pozornost jako svítící objekt nějakého
elementárního tvaru. Pak, v druhém plánu, už
vnímáme tuto dekoraci jako součást výzdoby,
marketingové ideologie konkrétní obchodní
společnosti, která se nám snaží vytvořit
vánoční atmosféru dva měsíce před oficiálním
slavením Vánoc.
Finální tvar povrchů a obrazů se tvoří především formátováním
struktury (odlišení pozadí, které působí jen jako zahlazovací
prvek, preferenční tvarování) a finalizací obsahu (díky rozpojení
přímých, původních vazeb a rekombinačnímu formátování se
vytvoří „nový“ obraz v nové realitě, simulakrum – simulace v
hyperealitě).
Barvy dávají povrchům význam, jsou to způsoby, jak se nám jeví
povrchy. Také působí ve dvou úrovních: v rovinách přímého nebo
zprostředkovaného působení.
Přímý účinek nastává, když barvy oslovují instinktivní výbavu
živočicha (barvy v přírodě, zejména funkční zbarvení) – jejich
povrchová struktura je téměř hmatatelně přítomná.
Zprostředkované působení znamená, že význam barvy se odvozuje
od jejího místa v rekombinovaném obsahu – podstatné je zjištění, že
simulace mají významy, které jsou spjaty s aparátem, jež je vytvořil.
Příkladem je velmi jednoduché a zjevné podřízení barvy
supermarketovým systémem:
Podstatný přechod, který nastal nástupem digitalizace a
kvalitnějších přístrojů, znamená rozšíření (extenzi) možností
oka – vizuální vnímavosti. Rastrování umožňuje využít
přibližování a sledovat detailnost struktury, avšak za cenu
unifikace vnímavosti – v záplavě „ohromujících možností“ tak
paradoxně ztrácíme možnost i schopnosti vytvořit si vlastní
znalosti, zkušenosti a dovednosti poznávání. Využití barev v
spotřebním průmyslu (například na odlišení „nových“ modelů
nějaké produktové rady) znamená podle Flussera
„že barvy se staly důležitým nositelem poselství: jsou médii, jež
ukazují, že jednorozměrné kódy, jako např. abeceda začínají
ztrácet na významu a do popředí se hrnou exploze barev jako
systémy obrazů, které svým principem kódování poměrně
zřetelně programují režim vizualizace.“
Flusser, V. Medienkultur. Fischer Verlag. Frankfurt am Main, 1997, s. 21-22. cit. podle
Bystřický, J. Média a kodifikace. dostupné na
http://www.fhs.cuni.cz/media/publikace/texty/media.htm
Obrazy se v mediální komunikaci skládají do scén a jsou to již
scény dvourozměrné, redukující vícerozměrné univerzum
pouze do spojení obrazu a jeho teorie.
Evidentní rozdíl je třeba v obraze televizním (nějaká vybraná
scéna) a gotickým oknem.
Zatímco televizní scéna je výsledkem dvourozměrného
zpracování: technologie a její kodifikace (mediálního diskurzu),
gotické okno je produktem řemesla.
Jak to zdůraznil i Baudrillard, reprezentace prošla vývojem od
doby, kdy znaky něco reprezentovali, zastupovaly až do doby,
kdy neznamenají nic a jsou pouhou funkcí systému, jež je
vyrábí.
Problematiku kódu – tedy teorie, které nám umožňuje číst
složité techno-obrazy, a nejen umožňuje, také i formátuje – si
můžeme objasnit na příkladu klasického aparátu: fotoaparátu.
Totiž, se zkonstruováním fotografie musela být zkonstruována
i teorie o tom, co to fotografie je a jak ji číst. V širší perspektivě
se to nazývá diskurz (soubor teorií, historické a společenské a
priori daného typu komunikace).
Fotografie má ideologii v tom, že produkt specifické chemické
reakce – jistý způsob zachycení světla – představuje skutečné
zachycení obrazu, odraz reality.
Dnes už snad nikdo nebude zpochybňovat hodnověrnost
barev na fotografii, a přece, vícerozměrné univerzum, které
bylo redukováno na dvourozměrné – prostor, ve kterém
fotograf fotografoval – se může jevit mnoha způsoby: celkem
odlišný obraz dostaneme, když scénu ofotografujeme přes
infračervený filtr (barvy jsou úplně jiné) a odlišný bude i obraz
vytvořený prodloužením expozičního času.
Je tedy v moci funkcionářů aparátu, jak s ním naloží – jestli
jen postupují podle stanoveného programu, nebo se pokusí
prolomit hranice aparátu.
Teorie diskurzu
Diskurz nám umožňuje pochopit souvislosti ve vývoji teorií a
také vyčíst ideologii, kterou je soubor poznatků, jež nám
předpisují, jak s danou komunikací zacházet.
Diskurzy jsou systematicky organizované sady výpovědí, které
vyjadřují význam a hodnoty institucí. Diskurzy jsou dány
historickými a společenskými a priori.
Jako diskurz se chápe každá řeč řízená specifickými pravidly
argumentace, vybavená speciálním systémem pojmů,
artikulující vlastní uspořádání (řád) a orientující se na vlastní
oblast poznání (vědění).
Teorie diskurzu
Pro popis diskurzu je rovněž důležité zkoumat, jaké formy
výpovědi vylučuje a zavrhuje. Každá společnost totiž svou
produkci diskurzů
• kontroluje
• vybírá
• organizuje
• a rozděluje
podle určitých procedur (třeba zákaz – tabu, nebo odmítnutí,
atd.)
S problematikou diskurzu a jeho analýzy jsou spojeni dva
významní filozofové: Michael Foucault (1926–1984) a Jacques
Derrida (1930–2004).
Foucault je autorem koncepce o Archeologii vědění, která má
poznávat a objevovat pravidla dorozumívání; předmětem
jejího zájmu jsou diskurzivní formace.
Derrida je autorem diskurzivní analýzy – dekonstrukce (jež je
zároveň metatvůrčí aktivitou). Dekonstrukcí dochází k
otevírání textu a to tak, že sleduje stopy diskurzu (traces). Text
se pak otevře a odhalí jako struktura zastírání.
O zkreslení v mediální realitě pojednávají dvě představy:
Ptolemaiovská a Kopernikovská.
Ptolemaiovská představa předpokládá protiklad mezi
masovými médii a společností a potenciál médií manipulovat
jednotlivci i skupinami.
Předpokládá, že úkolem médií je zrcadlit realitu a také silné
účinky médií na přincipu přenosového modelu (příjemce pak
převádí zkreslenou mediální realitu do své vlastní –
Lippmannovo pseudoprostředí, zázračná střela, atd.)
O zkreslení v mediální realitě pojednávají dvě představy:
Ptolemaiovská a Kopernikovská.
Kopernikovská představa, naopak, zdůrazňuje, že média jsou
součástí společnosti a jejich úkolem je selekce podnětů,
událostí, jejich zpracování a interpretace. Realita je
konstruována společností a média se na tom podílejí; realita
je výsledkem komunikace, a to tak, že externí podnět je
systémem aplikován na interní informaci (zkušenosti,
pravidla, diskurzy) a výsledkem je konstrukt mediální reality.
Působení mediální reality opisuje několik modelů:
• model vztahového rámce – mediální realita jako vztahový
rámec pro individuální jednání (čím je definice v médiích
věrohodnější, tím silněji to ovlivní chování jednotlivců)
• model koorientace – mediální realita jako způsob
zevšeobecnění druhého ukazuje jednotlivci, k jakému
stanovisku se má přiklonit, nebo kdy mlčet (spirála mlčení)
• model reflexivity – mediální je veřejné a zveřejnění
informace ovlivňuje realitu jednotlivců
• model reciprocity – zpětná vazba médií na události: pod
drobnohledem médií se aktéři často chovají netypicky,
mediální prezentace, medializace
Mediální antropologie
Anthropology of media (also anthropology of mass media,
media anthropology) is an area of study within social or
cultural anthropology that emphasizes ethnographic studies
as a means of understanding producers, audiences, and other
cultural and social aspects of mass media.
The use of qualitative methods, particularly ethnography,
distinguishes media anthropology from other disciplinary
approaches to mass media.
Faye Ginsburg, Lila Abu-Lughod & Brian Larkin. (2002) Media Worlds: Anthropology of
New Terrain.
https://en.wikipedia.org/wiki/Anthropology_of_media
Mediální antropologie
The anthropology of media is a fairly inter-disciplinary area,
with a wide range of other influences. The theories used in the
anthropology of media range from practice approaches,
associated with theorists such as Pierre Bourdieu, as well as
discussions of the appropriation and adaptation of new
technologies and practices. Theoretical approaches have also
been adopted from visual anthropology and from film theory, as
well as from studies of ritual and performance studies (e.g.
dance and theatre), studies of consumption, audience reception
in media studies, new media and network theories, theories of
globalisation, theories of international civil society, and
discussions on participatory communications and governance in
development studies.
https://en.wikipedia.org/wiki/Anthropology_of_media
Mediální antropologie
http://www.media-anthropology.net/
Mediální antropologie
After long decades of neglect, the anthropological study of media is now
booming.The period between 2002 and 2005 alone saw the publication of
no less than fouroverviews of this emerging subfield (Askew and Wilk
2002; Ginsburg et al. 2002;Peterson 2003; Rothenbuhler and Coman
2005) as well as the founding of the EASAMedia Anthropology Network,
which by May 2009 boasted over 700 participants. Anthropologists have
now undertaken media research in many regions of the world,from the
Arctic and the Amazon to Western Europe and New Guinea, and worked
onmedia ranging from writing, film and television to software, Second Life
and mobilephones. Media anthropologists are also at the forefront of
recent theoretical advancesin media and communication studies in areas
such as cultural activism (Ginsburg 2008),transnational media (Mankekar
2008), mobile telephony (Horst and Miller 2006),virtual materiality
(Boellstorff 2008), free software (Kelty 2008) and media practicetheory
(Br ¨ auchler and Postill forthcoming). These are very exciting times indeed
forthe anthropology of media.
POSTILL, John. What is the point of mediaanthropology?. In Academia.edu. Online:
http://www.academia.edu/4149841/What_is_the_point_of_media_anthropology
Mediální antropologie
First, in contrast to other media scholars, media anthropologists conduct
relativelyextended, open-ended fieldwork in which media artefacts and
practices are but one partof the social worlds under study. Second, media
anthropologists are as likely to work
inremotecornersoftheglobalSouthastheyareinmetropolitanareasofEurope
orNorthAmerica. This wide geographical scope allows them to broaden
the media researchagenda from its traditional North Atlantic heartland.
Third, media anthropologistsbring to the study of media a long
disciplinary history of grappling with socioculturalcomplexity through
theories of exchange, social formations and cultural forms. Thistheoretical
expertise, argues Peterson, can help the field to finally leave behind
thesimple models of communication that dominated its earlier history.
POSTILL, John. What is the point of mediaanthropology?. In Academia.edu. Online:
http://www.academia.edu/4149841/What_is_the_point_of_media_anthropology
Mediální antropologie
anthropology vs ethnography
media anthropology is not media ethnography
- add historical depth to the geographical breadth of media anthropology.
Ingold (2008: 74, 78) understands history as the continuous emergence of
social-lifeprocesses,rejecting with Kroeber and Evans-Pritchardany notion
of history as ‘abstract’chronological time. To my mind, this is an unhelpful
dichotomy that downplays historical discontinuities, not least the
worldwide spread of clock-and-calendar time that accompanied the rise of
global capitalism and the nation-state system (Postill2002).
POSTILL, John. What is the point of mediaanthropology?. In Academia.edu. Online:
http://www.academia.edu/4149841/What_is_the_point_of_media_anthropology
Mediální antropologie
Argumenty proti:
Cassettes and radio, television and film, musical performance – singers in
town squares, night clubsand cathedrals. Are these media? What about
circuses and passion plays? Is theatre media? The boundaries of what
constitutes‘media’ is the problem of locating the boundaries of
anthropology in ‘media anthropology’.
The point of media anthropology? To understand the complex
interrelationships between multiple forms of media literaciesand media
practices.
PETERSON, MARK ALLEN. Response to John Postill. In: POSTILL, JOHN. What is the
point of mediaanthropology?. In Academia.edu. Online:
http://www.academia.edu/4149841/What_is_the_point_of_media_anthropology
Mediální antropologie
From an anthropological perspective, it is important to consider varying
cultural contexts of mass-media production, consumption, and
interpretation. And this begs a question that several anthropologists have
begun to answer. What is the most appropriate way to study “the media”
as a cultural phenomenon? Content analyses of media texts? The
measuring and identifying of media’s social effects and influence?
Ethnographic studies of “reception” and “production”? Or something else
entirely? Anthropologists engage in all of these and more. Additionally,
new questions are emerging about how anthropology might best address
digital media and online communities. There are multiple ways in which
anthropologists have engaged with “the media” both as a tool of
representation and an object of study.
Media Anthropology
Rebecca Pardo, Elizabeth ErkenBrack, John L. Jackson
DOI: 10.1093/OBO/9780199766567-0015
Online:
http://www.oxfordbibliographies.com/view/document/obo-9780199766567/obo-9780199766567-0015.xml
Mediální antropologie
To outline some of those ways, it makes sense to provide a history of
developments in the field, summarizing several thematic topics that have
recently been of central focus to anthropologists of media, including
religion, globalization, and nationalism. It also makes sense to think about
approaches to studying mass media that other disciplines deploy—
disciplines that are in conversation with anthropologists on this subject,
including and especially media studies, communications studies, and
cultural studies. The categorical divisions here attempt to reflect
anthropology’s historical commitments to various analytical, thematic,
and medium-based modes of inquiry.
Media Anthropology
Rebecca Pardo, Elizabeth ErkenBrack, John L. Jackson
DOI: 10.1093/OBO/9780199766567-0015
Online:
http://www.oxfordbibliographies.com/view/document/obo-9780199766567/obo-9780199766567-0015.xml
Mediální archeologie
Mediální archeologie je metoda, zkoumající vývoj médií na
historickém pozadí. Zielinski kritizuje paradigmatický přístup k
historii, který předpokládá, že dějiny jsou kontinuální proces, pokrok
ve jménu humanity. Vývoj médií – od antické železné trubky
používané k přenosu hlasu k telefonu, od vodního telegrafu k ISDN,
od počítadla k Turingovu stroji, od jeskyních maleb k IMAXU.
“To nás vede k myšlence neúprosného, kvazi-přírodního vývoje. Tato
idea vychází z pohledu zářné budoucnosti, která si podmaní vše, co
kdy existovalo a ideu technologického pokroku pasuje do pozice
mocného zbavovatele strachu.” Zielinski zmiňuje slova harvardského
biologa Stephana Jaye Goulda, že koncepce dějin jako kontinuálního
procesu, vývoje od nízkého k vyššímu, od jednoduchého ke složitému
musí být překonána.
http://cas.famu.cz/wiki/index.php/Siegfried_Zielinski
https://en.wikipedia.org/wiki/Media_archaeology
Mediální archeologie
Zielinski vyzývá k experimentování, navrhuje záměrně pozměnit
pohled na minulost. Tedy nehledat staré v novém, ale hledat nové ve
starém. Pokud budeme mít to štěstí a najdeme to, budeme se muset
na toto naše “opouštění minulosti” dívat v jiném světle. Knihu Deep
time of the Media se snažil Zielinski napsat právě formou jakéhosi
anarcheologického průvodce. Zielinskeho “anarcheologie médií”
nevěří v organizující princip, nemůže být interpretována z hlediska
jakéhosi “velení” (avantgardy). Musí si vždy být schopna ponechat
možnost existovat bez omezení.
http://cas.famu.cz/wiki/index.php/Siegfried_Zielinski
https://en.wikipedia.org/wiki/Media_archaeology
Mediální archeologie
Zmiňuje zrod Cyberpunku i další projekt jednoho z jeho autorů, Bruce
Sterlinga – projekt “The Dead Media” – ve kterém se Sterling
přestává toulat imaginární budoucností, prochází přítomností a
zastavuje se v minulosti. Pomocí mailing listu shromažďuje soupis
médií, které se v průběhu let neujaly v komerční produkci.
Hlavní myšlenkou článku je tvrzení, že mediální historie, jako zvláštní
případ, není výsledkem nevyhnutelného vývoje od primitivního do
komplexního celku. Jinými slovy: Zielinski neuznává současnou
technologickou kulturu jako logický závěr dlouhé kulturní evoluce,
ale místo toho se na historii médií dívá jako na dynamický proces
formovaný náhodou a vynalézavostí. Nejdůležitější vlastností médií
je to, že tvoří jakési mosty, vazby, propojení – pokouší se spojit to, co
je jinak izolované (např. spojují staré a nové principy).
http://cas.famu.cz/wiki/index.php/Siegfried_Zielinski
https://en.wikipedia.org/wiki/Media_archaeology
Mediální archeologie
V pozdějším rozhovoru Zielinski uvádí, že termín “anarcheologie”,
který používal při psaní knihy Deep Time of the Media se mu zdá
příliš záporný a destruktivní ve své interpretaci, a proto již několik let
pracuje s termínem “variantologie”, pod kterým rozumí imaginární
součet všech možných genealogií fenoménu média.
Hlásí se k Michel Foucaultovi – v rámci historického výzkumu
genealogie upřednostňuje koncept nelineárního vývoje, odboček a
skoků, diskontinuity historie, nahodilosti událostí a procesů.
http://cas.famu.cz/wiki/index.php/Siegfried_Zielinski
https://en.wikipedia.org/wiki/Media_archaeology
Mediální archeologie
Media archaeology is an approach to media studies and media art
that has emerged over the last two decades. It borrows from Michel
Foucault (The Order of Things: An Archaeology of the Human
Sciences), Walter Benjamin, or Jacques Derrida, but also diverges
from all theorists to form a unique set of tools and practices.
Media archaeology is not a school of thought or a specific technique,
but an emerging attitude and cluster of tactics in contemporary
media theory, characterized by a desire to uncover and circulate
repressed or neglected media approaches and technologies. Dead
Media, lost traces of technologies are important topics to be
excavated and studied.
There us a "German school", related to history of informatics,
philosophy or social sciences, and English - American and
Scandinavian theorists and historians focusing more on
environmental issues of history of technology.
http://cas.famu.cz/wiki/index.php/Media_Archeology
https://en.wikipedia.org/wiki/Media_archaeology
Mediální archeologie
Literatura:
Huhtamo, Erkki. Media Archaeology: Approaches, Applications, and
Implications. University of California Press, 2011.
Kluitenberg, Eric. Book of Imaginary Media: Excavating the Dream of
the Ultimate Communication Medium. Rotterdam NAI Publishers,
2006.
Parikka, Jussi. What Is Media Archaeology? Polity, 2012.
Zielinski, Siegfried. Deep Time of the Media: Toward an Archaeology
of Hearing and Seeing by Technical Mean. MIT Press, 2008.eologie
Děkuji za pozornost!
PhDr. Peter Jan Kosmály, PhD.
V případě nejasností mě kontaktujte na: [email protected]