11. Symboly, gesta, znamení. Voda Pokračování liturgických

11. Symboly, gesta, znamení. Voda
Pokračování liturgických katechezí nyní budeme směřovat k symbolům, gestům a znamením,
která využíváme při slavení liturgie. Tyto katecheze chtějí pomáhat k tomu, abychom se
otevírali liturgii a tomu skrze to, co k nám promlouvá Bůh. V liturgii totiž neběží v první řadě
o myšlenky, ale o skutečnost. Jde o skutečnost právě teď přítomnou, která se děje při každé
liturgii a tím se děje na nás a skrze nás. Jde o lidskou skutečnost v daném prostoru, utvářenou
přítomnou skutečností, tím že společně konáme liturgii. Liturgii nepřiblížíme tím, že řekneme,
jak to vznikalo, vyvíjelo se to, pojmenujeme to a řekneme, co se k čemu používá. Liturgie je
svět skrytého dění, které se nám viditelně zpřítomňuje právě ve mši svaté a vše to má ráz
svátostný a nám jde právě o to, abychom se naučili tomuto vnímání, tomuto vidění
duchovního světa, který by měl katolík chápat a také přijímat vše, co se koná při mši svaté.
Můžeme říci, že jsou to viditelná znamení neviditelné milosti. Jistě i v liturgické katechezi jde
určitým způsobem také o vzdělávání. Nechceme nikoho poučovat, ale dávat určité impulzy
k živému vidění všech posvátných znamení, která můžeme vidět, slyšet, ohmatat, čichat…
vnímáme je skrze smysly. Chceme začít právě těmito na první pohled nicneříkajícími věcmi,
ale právě skrze tyto jednoduché prvky, věci se pak buduje můj liturgický život. Cesta
k pochopení liturgického života nevede skrze poučování, ale skrze konání. Jak jsme řekli,
máme smysly k tomu, abychom je využívali a konali a to jsou naše základní síly, skrze které
nám Bůh umožňuje vnikat do tajemství posvátné liturgie. Liturgie je živý svět. Vyžaduje
živého člověka, který je na cestě, je otevřený k přijímání, ale také k darování. Na mši svatou
se nechodíme ani vyspat nebo se nudit. Bůh se chce s námi bavit, chce nás obdarovávat, chce,
abychom byli šťastní.
Liturgie je souhrn smyslových a viditelných znamení. Skrze tato na první pohled drobná
znamení se zpřítomňují v církvi velké skutky, které vykonal Bůh v dějinách a které mají svůj
počátek v SZ a naplnění v evangeliích v Ježíši Kristu. To nejvyšší je velikonoční tajemství.
Slova, gesta a znamení liturgie jsou všechna převzata z lidského života, z lidské zkušenosti. A
pokud bychom je nechali pouze v lidském životě, tak nenabudou nikdy svůj plný význam.
Člověk najde své naplnění ne jenom ve světě, ale skrze svět vůči Bohu. Proto chceme
v následujících katechezích uvést do řeči symbolů, skrze které se projevuje Boží tajemství na
venek a zpřítomňuje skrze přijetí člověka. Pokud toto nefunguje při liturgii už například tím,
že vstoupím do chrámu Páně a uvědomím si to a to pak liturgické slavení zůstane čímsi
v kostele, cosi se čte, cosi odpovídá a samotný obřad zůstane na mělčině ritualismu.
Je dobré čas od času oprášit postupné uvádění do poznání křesťanského tajemství a jeho
prožívání a o toto jde také v každé katechezi: uvádět stále nově do opravdového vztahu ke
Kristu. Toto je nezbytné i dnes. Měl by to být cíl pro každého katechizovaného. Kéž by nám
pomohly tyto katecheze k tomu, abychom když konáme tato liturgická gesta nebo
vyslovujeme posvátná slova, abychom to dělali správně a s vnitřním nadšením. Aby např.
když slyšíme slova evangelia, byli připraveni tím, že vím, k čemu je voda v kropence, když se
žehnám, když přicházím do kostela, nebo na oltáři hoří svíce, nebo je tam bílé plátno. To
všechno jsou symboly, abych se nasměroval vůči Boží lásce a dokázal naslouchat tomu, který
mě miluje.
Kolikrát jsme byli již v pokušení v chrámu Páně nic nevidět. Pokládat všechny ty liturgické
formy bez vnitřního smyslu. Udělám gesto a ani nevím jaké, k čemu to vlastně je. Toto
směřuje k tomu, že pak odůvodňuji liturgii jako výplod tradice, kterou jsme zdědili a kterou
jsme povinni uskutečňovat. Při tom všem nám ale smysl, cíl, jádro liturgie uniká. V nitru
máme rutinu. Takže slavení liturgie neslavím jako tajemství spásy, ale je to pasivní postoj,
když čekám, kdy už bude konec. Přece když jsem s někým, koho mám rád a na kom mi
záleží, tak jsem bdělý. A slavení liturgie, to je možnost být v bezprostřední přítomnosti Boha.
Tam slavím teď. Tam se mohu nechat vést Duchem Svatým. A tam bych neměl dřímat.
V těchto okamžicích bych neměl být pasivní.
Aktivita: je možné se účastníků zeptat, jak na ně působí obrázky – jako takové i v souvislosti
s tématem – a co nám mohou říci ke slavení litugie.
(obrázek 1 – postoj zkamenělé sochy, jsem zde, ale uvnitř mrtvý, netečný, přestože
s náznakem aktivity.
Obrázek 2 – lehkost, aktivita, kterou ale vytváří vánek - Duch Svatý, žádné násilné pohyby)
Samotná liturgie má ve své řeči ráda každodenní věci. Tyto každodenní věci se dávají do
služeb božských skutečností, aby člověk, který dokáže vnímat skrze víru, nadpřirozeno,
směřoval svobodně a s radostí k Bohu a tam nacházel průsečík svého života. Proto dříve se
celé mše svaté mohli zúčastnit pouze pokřtění lidé. Ti pak po křtu prošli mystagogií, která je
uváděla do tohoto tajemství slavení liturgie, tajemství křesťanského života a poselství. Malé
věci, jak jsme již dříve řekli, jsou předpokladem věcí velkých, tak i náš život na zemi je čas
přípravy pro věčnost. Náš život zde na zemi je cesta. A na každé cestě je třeba se umět dobře
orientovat, jinak se můžeme ztratit, abychom se naučili dobře orientovat, je třeba se nechávat
vychovávat. A to platí i v živote liturgickém. Je třeba se naučit číst různá znamení, skrze která
proniká Boží slovo, které proměňuje liturgické obřady, cosi posvátného a dává nám vniknout
do jeho životnosti, do liturgického života. Tak se vytváří právě ta propojenost prvku božského
a lidského. A toto je ten pravý styl liturgie propojit Boží s lidským. Katecheze, které budou
následovat, chtějí doprovázet tuto naši cestu do Božího království a mají jasný cíl. Ve světle
symbolů, gest a znamení, která nás denně v liturgii doprovázejí, aby se v našich rodinách a
farních společenstvích rozvíjel opravdový Boží život a aby přinášel stále hojnější ovoce
k tomu, že se nebojím hlásat Krista svým osobním životem.
Voda, svěcená voda a kropenka
První konkrétní věcí, se kterou se setkáváme u vchodu do kostela nebo kaple, je kropenka. A
v ní svěcená voda. Proto prví symbol, který si zde přiblížíme je voda a vše, co je s tímto
symbolem spojeno a týká se liturgie. Voda je plná tajemství. Na první pohled, pokud je čistá,
tak je prázdná. Je zde proto, aby sloužila, očisťovala a občerstvovala. Znamení vody
uchvacuje každého člověka. Je v ní odlesk života. Voda vzbuzuje množství myšlenek a citů.
Voda měla vždy v náboženském živote zvláštní místo.
Na prvním místě je znamením čistoty člověka, po které člověk vždy touží. Dále voda
občerstvuje tělo a to jak v parném horku, kdy se rádi okoupeme ve studené vodě, ale také
když máme žízeň, a tak voda tuto žízeň uhasí, občerství nás a můžeme pokračovat dál. Také
všechno v přírodě je občerstvováno vodou. Tam, kde je sucho se nedá žít. Voda slouží jako
základ potravy: bez vody se spoustu potravin nedá vyprodukovat, bez vody se například nedá
uvařit oběd, voda je potřebná také ve stavebnictví, je důležitá k tomu, aby se vyrobila malta pojivo, skrze které se postaví zeď. Bez vody se nedá vytvořit beton, je to jenom prášek…
Ale voda může být také živel, který ničí vše, co mu přijde do cesty. Ničí to, co vytvořila
příroda i člověk, pokud je nespoutaná, tak nezná hranice. Voda může také pomáhat, např.
voda v přehradě vyrábí elektriku, zavlažení, máme řadu rybníků, kde chováme ryby…
Voda nemá stání. Rozleje se, neudrží žádný tvar, stále někam utíká, teče, proto je
v křesťanství symbolem života a čistoty. Pro křesťany je voda smyslem křestního znamení.
Ve křtu jde vždy o ponoření a vynoření člověk vstupuje do smrti a vychází obohacen životem.
V tom ponoření vidíme ničící účinek vody, ve vynoření životodárný účinek vody. Církev tím
chce naznačit nový život, který Kristus nabízí lidstvu a toto tajemství je vloženo do křestní
koupele.
Svěcená voda
V 8. století se z předchozí nepravidelného zvyku vyvinulo pravidelné svěcení vody, které
probíhalo každou neděli, kdy kněz na začátku liturgie pokropí lid touto svěcenou vodou.
Významem toho je obnova křtu. Dnes, když sebe nebo nějaký předmět kropíme svěcenou
vodou, prosíme tím o požehnání sebe či té činnosti, k níž bude předmět užíván.
(Doporučujeme dál vyjít z textu obřadu svěcení vody, misál s. 945; křestní obřad – svěcení
vody s. 49 a následující)
Ve druhé žehnací modlitbě v misálu kněz říká: „Bože, požehnej tuto vodu, ať ji užíváme na
znamení touhy po odpuštění hříchů. Smiluj se nad námi, a očisť naše srdce…“ Slovy „Bože,
požehnej tuto vodu“ očisťujeme vodu od všeho zla a voda se nám stává skutečně nástrojem
Boží milosti. Svěcená voda se leje do kropenky proto, abychom když vstupujeme do kostela a
namáčíme svoji ruku do svěcené vody, si uvědomili, že jsme pokřtění, že jsme oddáni Ježíši
Kristu ukřižovanému a vzkříšenému pro moji spásu a také, abych si uvědomil, že do Božího
domu mám vstupovat s čistým srdcem, abych byl pravým a řádným znamením pro tento svět.
Voda je symbolem znovuzrození a já přicházím do kostela na mši svatou, aby se znovu zrodil,
abych načerpal, abych se znovu rozhodl, abych odložil, co mě od Boha vztahuje a přijal, co
mě přibližuje. Každá mše svatá je nový počátek mého života.
Ještě několik pohledů na vodu u křesťanů: na začátku bible čteme v prvních verších: „Na
počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma.
Ale nad vodami vznášel se duch Boží.“ Když se tvůj duch vznášel nad vodami, vložil jsi Bože
do vody život a požehnání.
Dále v obrazu potopy má voda význam ničivý. Její síla je schopna strhnout všechno, co jí
přijde do cesty. Také v České republice s tímto máme zkušenosti. Vlastní symbol potopy je
v tom, abychom definitivně zanechali, odstranili starého člověka, který je protikladem nového
života. A k tomu právě slouží to znamení ponoření do vody, aby skrze vynoření mohl povstat
nový život.
Dalším zřetelným bodem v symbolu vody je přechod přes Rudé moře. Je to symbol vyjití
z otroctví ke svobodě. Z Izraelitů se stávají svobodní lidé, proto křesťan nemá otročit někomu.
A má být otevřený člověk, protože jenom svobodný člověk dokáže být otevřený Božím
tajemstvím zvláště liturgii.
Ještě jeden obraz pro symbol vody. Když izraelský národ putovat s Mojžíšem pouští a
Hospodin tím chtěl tento národ vyzkoušet, ale také aby opustil to egyptské otroctví a z Iraelitů
se stali skutečně svobodní lidé, tak na této cestě několikrát pociťovali žízeň a odmítali
následovat Mojžíše. A na jednom místě Mojžíš udeřil holí do skály a z ní vytryskl pramen,
který je všechny napojil a oni byli ochotní a schopní putovat s Mojžíšem dál do zaslíbené
země. Tento předobraz se vztahuje také k tomu místě v evangeliu, kdy se píše, že voják
probodl kopím Ježíši srdce a z něho vytryskla krev a voda. Je to nápoj, který dává nový život,
zadání žízeň.
Takže v závěru můžeme říci, že voda v kropence při vstupu do kostela je symbolem duchovní
očisty, vzpomínkou na můj křest a možným propojením mého já s Kristem ve mši svaté tím,
že ho přijímám pod způsobou chleba a vína do svého srdce.