Slavení křesťanského tajemství

1
Slavení křesťanského
tajemství
Stručný úvod do liturgiky
P. Ing. SLLic. Pavel Kopeček
Brno 2004
2
První část: Fundamentální liturgika
Obsah:
1. Úvod do liturgie
2. Věda o liturgii
3. Teologie liturgie
4. Dialogický charakter liturgie
5. Bohoslužebné shromáždění
6. Liturgické postoje a znamení
7. Slovo v liturgii
8. Liturgická hudba
9. Liturgický rok a kalendář
10. Židovský kalendář a svátky
11. Neděle křesťanů a jednotlivé liturgické doby
12. Liturgický prostor a umění pro liturgii
13. Liturgické rodiny
Literatura:
ANAMNESIS. Introduzione storico – teologica alla Liturgia, manuál profesorů liturgiky na PIL S. Anselmo
v Římě, 8 dílů, Casale Monferrato, 1974 – 1989.
SCIENTIA LITURGICA. Manuale di Liturgia, ed. A. CHUPUNGCO, PIL S. Anselmo v Římě, 5 dílů, Casale
Monferrato, 1998. (existuje anglická edice)
GOTTESDIENST DER KIRCHE. Handbuch der Liturgiewissenschaft, manuál německých profesorů
liturgiky, 8 dílů, Regensburg 1986 - 1990.
L´EGLISE EN PRIÉRE. Introduction á la Liturgie. Edition nouvelle, ed. A. G. MARTIMORT, 5 dílů, Paris
1984. (existuje italská, německá, anglická, španělská edice)
The Study of Liturgy, manuál anglicky mluvících profesorů liturgiky, London – New York 1992.
ADAM, A., Liturgický rok, Praha 1998.
ADAM, A., Liturgika. Křesťanská bohoslužba a její vývoj, Praha 2001.
BRADÁČ, J., Posvěcení času, Olomouc 1992.
BRADÁČ, J., Posvátná znamení, Olomouc 1994.
DONGHI, A., Gesta a slova.Úvod do symbolické mluvy liturgie, Kostelní Vydří 1995.
GUARDINI, R., O duchu liturgie, Praha 1993.
GUARDINI, R., O posvátných znameních, Kostelní Vydří 1992.
KUNETKA, F., Židovské kořeny křesťanské anafory, Olomouc 1994.
KUNETKA, F., Liturgický rok ve slavení církve, Olomouc 1995.
KUNETKA, F., Slavnost našeho vykoupení, Kostelní Vydří 1997.
POKORNÝ, L., (ed.) Obnovená liturgie, Praha 1976.
POKORNÝ, L., Světlo svátostí a času, Praha 1981.
RICHTER, K., Liturgie a život, Praha 1996.
Dokumenty liturgické obnovy, Olomouc 1994.
Katechismus katolické církve, Praha 1995, §1066 – 1209.
3
1. Úvod do liturgie
Studijní cíle:
V úvodní kapitole se student seznámí se základní liturgickou terminologií a současným pojetím této
disciplíny:
• pojem liturgie
• definice liturgie
• charakteristické rysy a smysl liturgie
• pojetí liturgie na Druhém vatikánském sněmu.
Po absolvování této kapitoly student získá základní představu o liturgické vědě a rámcový náhled
do této teologické disciplíny.
1.1. Pojem LEITURGIA
Etymologicky je slovo liturgie (leiturgia) složeninou dvou řeckých slov: leitos (patřící
lidu) + ergon (práce, čin). Tento pojem můžeme překládat dvojím způsobem: služba lidu nebo
služba ve prospěch lidu. Původním smyslem tohoto slova u starých Řeků byl veřejný čin
jednotlivce pro dobro a v zájmu všech spoluobčanů. Leiturgia = publicum opus, publicum munus,
publicum ministerium. Následně termín leiturgia mění svůj etymologický význam: služba ve
prospěch lidu se mění na službu ve prospěch božstva – bohoslužba. Zde se již nejedná o službu
jednotlivce, ale každého občana. Je pochopitelné, že i služba pohanských kněží byla označována
tímto termínem.
Starý Zákon:
Řecký překlad LXX uvádí do biblické terminologie pojem: leiturgia. Tato slova se vyskytují v
řeckém textu asi 170 krát a překládají hebrejská slova: šerét – služba na základě důvěry nebo citové
vazby (v rodině); abhád, abhodáh – otrocká služba, práce. Tato slova užívá hebrejský text pro
službu jak profánní, tak i sakrální, kult Hospodinu. Slovo leiturgia označuje posvátnou službu kněží
a levitů jménem a ve prospěch lidu (Num 4,33 a Ex 28, 34 - 39).
Nový Zákon:
Zde nacházíme jistou významovou pestrost tohoto termínu, celkem se tento pojem v NZ nachází 15
krát, a to v následujících významech:
a) starozákonní chrámová služba kněží a levitů (Lk 1, 23; Žid 9,21; Žid 10,11),
b) velekněžská služba Krista (Žid 8,6; Žid 8,2),
c) služba andělů (Žid 1,7),
d) apoštolská služba hlásání evangelia, (Řím 15,16),
e) civilní služba úředníků i vládců (Řím 13,6),
f) charitativní služba (2 Kor 9,12),
g) křesťanská bohoslužba, vlastní liturgické slavení (Sk 13,2).
Pojem liturgie ve svém dalším užívání převážně označuje křesťanskou bohoslužbu, tak jak to
naznačují Skutky apoštolské (Didaché 15, 1 a SV. KLEMENT, List do Korintu 44,2). Liturgie začne
označovat oběť – sacrificio, centrální část křesťanského kultu. Ve IV. století řečtí Otcové běžně
užívají toto označení, které ve východní tradici označuje anaforu a přeneseně celou mši: (Liturgie
sv. Basila). Na Západě ve IV. století, za papeže Damase (366 – 384), končí řečtina jako
bohoslužebný jazyk, a tím mizí i pojem liturgie, který je nahrazen latinským: officium, ministerium.
4
Díky humanistům 17. století se tento termín opět začíná užívat a zahrnuje téměř každou
bohoslužbu. Představitelé liturgického hnutí užívají tento termín a v 19. století se pojem liturgie
dostává do církevních dokumentů.
Liturg – slaví liturgii, koná bohoslužebné úkony.
Liturgik – zkoumá liturgii, studuje její uspořádání, obsah, účinky a vnější projevy.
Ne vždy liturg je liturgik a obráceně. Rozlišujeme i liturgii (praktické slavení – bohoslužba) a
liturgiku (věda o liturgii).
1.2. Definice liturgie
Většina teologických knih definuje liturgii jako: „veřejnou a společnou bohoslužbu celé církve.
Tato bohoslužba zahrnuje všechny rity a ceremonie, kterými církev vyjadřuje svou službu a poctu
Bohu.“ - stále platná definice, avšak plně nevystihuje charakter dané disciplíny.
Encyklika Mediator Dei z roku 1947 definuje liturgii jako: „integrální kult mystického Kristova
těla", na jiném místě jako: „vykonávání Kristova kněžství skrze církev“. Výkonem Kristova kněžství
se uskutečňuje spása člověka a oslava Boha. K tomu, aby se působení Kristova kněžství v liturgii
projevilo, užívá se vnímatelných a účinných znamení.
Podstatu liturgie tvoří:
- výkon Kristova kněžství,
- vnější a účinná znamení,
- aktualizace vykupitelského Kristova díla,
- platný řád církve.
Liturgie je výkon Kristova kněžství, jímž se aktualizuje na jedné straně spása člověka a na
druhé straně oslava Boží vnějšími znameními v platném řádu církve.
5
Liturgie je bohoslužebné slavení shromážděné církve, ve kterém Kristus skrze svého Ducha ve
slově a svátostných znameních dává věřícím účast na svém Velikonočním tajemství, a tak
umožňuje vykoupenému člověku děkovnou a oslavnou odpověď Otci.
Liturgie je doxologická anamnese Krista ve společenství církve (ekklesiální koinonii).
1.3. Charakteristické rysy liturgie
Jsou identické s Církví, vzájemně se setkávají.
Liturgie je:
jedna – epiklese Ducha svatého, který je principem jednoty,
svatá - svatost církve, princip svatosti, škola svatosti, obnovit liturgii = obnovit církev,
katolická – základem je Duch sv., jenž vane, kam chce,
apoštolská – Duch, jenž je vzýván při liturgii per episcopus, on je totius vitae liturgicae
moderator.
Každé liturgické slavení svátostí má svůj vnitřní dynamismus, jemuž odpovídají tři základní pojmy:
a) Tajemství: Obsahuje celý Boží záměr od stvoření až po současnost, obsahuje i to, co Bůh
zamýšlel s lidmi a pro každého z nás stanovil. Kristus je nejen vrcholem Božího zjevení, ale i
jeho tajemství, On je mysterion, Kristovo tajemství je syntetizováno ve velikonočních
událostech.
b) Akce: Toto tajemství je najednou přítomno a aktualizuje se při liturgickém slavení. Tajemství se
musí slavit, aby se mohlo realizovat v životě církve.
c) Život: Slavení svátostí slouží k aktualizaci tajemství spásy v životě církve i jednotlivce.
Tajemství je přítomno při lit. slavení a liturgie jej aktualizuje. V každé svátosti je přítomen a
působí: Duch sv., Kristus a církev. Při liturgickém slavení musím být v souladu s Duchem sv. a
s Církví.
6
1.4. Smysl liturgie
Smysl liturgie není praktický, nepřináší bezprostřední efekt. Liturgie slouží k posvěcení člověka a
k oslavě Boží. Nejedná se o dvě rozdílné věci, již sv. Irenej říká, že slávou Boží je živý člověk – tak
je třeba vidět tento život v jeho globalitě: duchovní rozměr a naplnění eschatologické.
Základní charakteristika liturgie je, že zpřítomňuje působení Kristova kněžství ke spáse člověka a k
oslavě Boží. Kristus, když mluví o budoucím kultu, říká Samaritánce: „…ti, kteří Boha opravdově
ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě.“ (Jan 4,23). Liturgie vnímá tato slova evangelia tak, že
každá modlitba končí doxologií, která je vyjádřením dynamiky křesťanského slavení. Je zde
kruhový pohyb: od Otce přes Syna a v Duchu svatém opět k Otci.
Liturgická činnost je založena na aktivní přítomnosti Ducha svatého, který skrze ni jedná. On
sjednocuje, formuje, posvěcuje a vnitřně buduje církev v okamžiku liturgického slavení, které se
stává „culmen et fons“ veškerého života církve.
Liturgické slavení pro křesťany má mít následný dosah:
Církev může slavit Kristovo velikonoční tajemství proto, že se otevřela aktivnímu působení Ducha
svatého, který je spolučinitelem slavení. Liturgie je dílo Boho-lidské.
Abychom vstoupili do této skutečnosti Boho-lidské je zapotřebí:
- znalost liturgie,
- vlastní zkušenost liturgického slavení.
I dnes je položen v liturgii důraz na mystagogii - většinou je to chápáno ve vztahu ke křesťanské
iniciaci, ale můžeme význam tohoto slova rozšířit i na každé liturgické slavení. V mystagogii se
nejedná ani tak o vniknutí do slavených tajemství, jako o život podle Ducha svatého, který má být
aktivní silou našeho života.
Dalším prvkem je klid – silentium při liturgii, v němž máme zakoušet tento duchovní rozměr
našeho slavení. Silentium však neznamená jen ticho, ale obecnou atmosféru liturgického slavení,
bez rušících prvků. Jedná se o harmonickou hru slov, gest, pohybů, prostoru, času – ars celebrandi.
1.5. Liturgie a Druhý vatikánský koncil
Při liturgii vychází iniciativa od Boha – katabatická linie, člověk odpovídá Bohu – anabatická linie.
Konstituce nám ukazuje, že liturgie není souhrnem předpisů, rubrik a ceremonií, je pramenem a
vrcholem veškeré činnosti církve.
Základní projevy církve jsou:
1. liturgie - leiturgia
2. svědectví víry - martyria
3. služba křesťanské lásky - diakonia.
Konstituce říká:“Dříve než lidé mohou přistoupit k liturgii, potřebují být povoláni k víře a
obrácení.” (SC n.9). Lze tedy liturgii slavit tam, kde je nevěřící prostředí? Liturgie se nedá slavit
bez vnitřního obrácení. Všechno směřuje k tomu, aby lidé byli vírou připraveni na slavení
eucharistie, která je centrální svátostí. Vlastním vrcholem a pramenem liturgie je eucharistie.
Všechny tři pojmy spolu úzce souvisí: víru je třeba zvěstovat – martyria, víru slavíme – liturgia,
víru je třeba žít a konat – diakonia.
7
Shrnutí:
Etymologické objasnění pojmu liturgie je nutné k pochopení pojetí liturgie jako slavení jednotlivce
či společenství. Z uvedených definic liturgie je evidentní, že se nejedná o individuální rozměr –
slavení liturgie probíhá v ekklesiální koinonii. Vnitřní dynamismus liturgie a její základní
charakteristiky odpovídají třem pojmům: Tajemství, Akce, Život. Smysluplnost liturgie není
v rovině přirozené, její význam pramení z touhy po spáse a Boží oslavě. Takto liturgie patří
k základním projevům života církve, spolu s diakonií a martyrií.
.
Otázky:
1. Jak je chápán pojem leiturgia v Num 4,33 a Ex 28, 34 – 39? Jaké jsou odlišnosti?
2. V jakých významech a kde se nachází pojem leiturgia v Novém zákoně? Přečti a rozeber
indikované texty.
3. Jak bys definoval vlastními slovy liturgii?
4. Co tvoří podstatu liturgie? Vyjmenuj základní složky.
5. Proč se v teologii opětovně přistoupilo k užívání pojmu liturgie místo předchozích latinských
termínů?
2. Věda o liturgii
Studijní cíle:
Druhá kapitola má za cíl prezentovat liturgiku jako základní teologickou disciplínu ve vztahu k
ostatním teologickým materiím. Vedle vývoje této disciplíny se v této kapitole pojednává o
významu a funkci vědy o liturgii v rámci teologických studií. Tato kapitola má studentovi
zprostředkovat ucelený a interdisciplinární pohled na liturgiku jako nezbytnou součást teologie.
2.1. Liturgika a její vědecké zařazení
Věda o liturgii (liturgika) je teologická disciplína, která pojednává o bohoslužebném životě církve.
Každá vědní disciplína má:
- objektum materiale (obsah dané disciplíny, vlastní látka ke studiu),
- objektum formale (forma, v níž se daná materie prezentuje, pohled a hledisko studia).
Pro liturgiku je objektum materiale Boží láskyplné sdílení v Ježíši Kristu a naše odpověď víry.
Každá teologická disciplína je reflexí víry, projevy této reflexe víry jsou předmětem liturgiky, tudíž
liturgika je teologickou disciplínou. Objektum formale liturgiky je církev, která slaví liturgii,
bohoslužebné shromáždění Božího lidu.
Konstituce SC v článku 16 představuje liturgii jako základní teologickou disciplínu, podobně o ní
mluví i jiné koncilní dokumenty: Opt. Totius 16, Ad Gentes 17.
2.2. Vývoj liturgiky
a) Právní chápání liturgiky jako souhrn rubrik, které se mají dodržovat – rubricistika. Rubriky jsou
červeně psané pokyny pro kněze, které se nečtou, ale jen „informují“ celebranta. Naproti tomu
vlastní text je psán černě – nigriky - čtou se a tvoří verbální stránku liturgie.
8
b) Liturgika jako nauka o kultovním slavení; církev je povinna konat kult nábožnosti, jenž je
představen jako ctnost a povinnost jednotlivce i společenství.
Tento kult se má konat skrze slavnostní a „propracovanou“ ceremonii. Převládá morální chápání
liturgie, slavení liturgie je povinnost, její opomenutí je hříšné.
c) Liturgie jako studium fontů; historická metoda studia se aplikuje na liturgii ve svém dějinném
vývoji a centrem studia se stávají liturgické fonty. Takto se studuje liturgika v Římě – Papežský
liturgický institut Sant´Anselmo.
d) Liturgika je chápána jako určitá část pastorální teologie. Při jejím studiu převládá aspekt
teologicko pastorační, jenž je podpořen evangelizační snahou církve v dnešní době.
e) Liturgika jako vlastní teologická disciplína – systematická liturgika. Liturgika není praktickým
oborem, který by připravoval ke kněžství; je to jeden ze základních projevů živé církve.
Teologie i liturgie je službou lidu v konkrétních podmínkách. Nejen Bůh, ale i církev je
předmětem víry, a tudíž vyžaduje sebereflexi. V liturgice církev reflektuje svůj bohoslužebný
život, liturgika je teologií Kristova tajemství, jež se liturgicky slaví. Liturgiku jako teologii
mystéria propracoval německý benediktýn Odo Casel, čímž výrazně ovlivnil nejen liturgické
hnutí v Německu a v Evropě, ale jeho myšlenky přejal i II. vatikánský koncil. Takto se liturgika
přednáší na liturgických institutech v Trevíru, Padově a Paříži.
2.3. Kritická funkce vědy o liturgii
Celé liturgické hnutí, které předcházelo a vyústilo v liturgickou reformu po Druhém vatikánském
koncilu, podrobilo kritice historický vývoj liturgie v době potridentské. Na základě této historické
zkušenosti liturgická věda kriticky zkoumá své formální hledisko, aby byla přínosem pro
společenství, jež slaví liturgii. Současná liturgika zkoumá společenství, jež slaví liturgii, dle
různých aspektů, které je třeba vidět jak jednotlivě, tak i ve své globalitě.
2.4. Liturgika jako teologická disciplína
Teologie liturgie ovlivnila nový pohled na křesťanství jako tajemství živé církve. Liturgická
teologie dává opodstatnění celému reformnímu procesu, není možné se vrátit k historickým
liturgickým formám slavení. Koncil jednoznačně zdůraznil tuto teologickou rovinu v liturgii, aby se
z liturgie stala autentická slavnost celého společenství. Církev nemůže liturgii vnímat jako
neměnnou tradici, již je třeba zachovat.
V liturgii rozlišujeme její neměnnou část od měnitelné, která je dobově a kulturně podmíněna a
může se měnit. Liturgie je místem pravé Tradice církve, zpřítomňuje a aktualizuje Kristovo
velikonoční tajemství. Tato aktualizace probíhá způsobem stále novým a příhodným v závislosti na
čase, místě a typu slavícího společenství. Odtud se rodí potřeba „stálé liturgické reformy“, což
znamená, že liturgie nemůže mít jen jednu formu stále platnou v čase, prostoru a v různých
9
společenstvích. Dějiny liturgie nám ukazují na pluralitu ritů a liturgií, na variabilnost liturgických
slavností, a tudíž na pestrost života církve. Liturgie vyvstala jako dialog mezi člověkem a Bohem a
stanovila vitální vzájemný vztah skrze Krista, který je přítomen a činný v liturgii. Vnímání liturgie
jako „činnosti Krista“ působící v Církvi zjevuje vlastní svátostná linie v liturgii; vychází z Kristova
tajemství a jde přes církev k vlastním svátostem.
Rozdělení všeobecné (fundamentální) liturgiky
1. Teologické a antropologické základy – Co je liturgie?
2. Bohoslužebné shromáždění – Kdo slaví liturgii?
3. Základní prvky liturgie: gesto, slovo, symbol – Jak se liturgie slaví?
4. Liturgické slavení v čase – Kdy se slaví?
5. Liturgický prostor a jeho vybavení – Kde se slaví?
Shrnutí:
Liturgika je relativně mladou, ale přitom velmi důležitou teologickou vědou. V průběhu dějin byla
tato disciplína různě prezentována a její podstatě nejlépe odpovídá systematické pojetí. Liturgika
není pastorální či právní materií, je teologickou disciplínou v užším slova smyslu. Důležité je i její
napojení na ostatní teologické materie, přičemž liturgika se dělí na dvě základní části: liturgika
fundamentální a liturgika speciální.
Otázky:
1.
2.
3.
4.
5.
Jaké je zařazení liturgiky v rámci ostatních teologických disciplín?
Jak se liturgika studuje - modely?
Jaká je kritická funkce liturgiky?
Jaký je vztah mezi liturgií a právem?
Jaký je rozdíl mezi teologií liturgie a liturgickou teologií?
3. Teologie liturgie
Studijní cíle:
Třetí kapitola představuje základní teologickou terminologii v liturgice: mystérium, oběť,
anamnese, dějiny spásy, kněžství. Dává studentovi hlubší náhled do podstaty a významu liturgie zprostředkovává základní teologické pojetí liturgie a je odpovědí na mnohé otázky typu:
• Proč liturgie?
• Jaký je význam liturgie pro život křesťana?
• Proč je třeba navštěvovat bohoslužby a přijímat svátosti?
• Nestačí prožívat svou víru soukromě?
3.1. Mystérium
Řecké slovo mystérion vyjadřuje odvěký úradek spásy, dílo Boží moudrosti a lásky. Apoštol Pavel
mluví o moudrosti Boha skryté v tajemství, kterou Bůh od věčnosti určil k naší spáse (1 Kor 2, 7).
Tento úradek spásy je uskutečňován v dějinách, Písmo sv. mluví o uskutečnění a naplnění Božího
plánu. Dějiny se stávají dějinami spásného dialogu mezi člověkem a Bohem, teologicky mluvíme o
dějinách spásy.
Dějiny spásy, jež představují mystérium, dělíme na:
a) stvoření světa,
10
b) smlouva s Izraelem – dějiny božího lidu ve SZ,
c) vtělení Ježíše Krista a jeho velikonoční tajemství,
d) čas církve, ve kterém je přítomno Kristovo vykupitelské dílo (dnešek),
e) dovršení dějin spásy na konci časů.
V těchto etapách se odvíjí mystérium naší spásy. Místo, odkud mystérion vyvěrá, je communio
Trojice. Dějiny spásy vrcholí v Kristu, On je mystérion. Můžeme říci, že Kristus je svátostí, v něm
se uskutečňuje Boží záměr. V liturgii je zpřítomňován a uskutečňován Boží plán spásy v Kristu pojem mystérion se vztahuje také na liturgické slavení.
Obsahem pojmu mystérion je:
- svobodný úradek Boží
- uskutečnění v dějinách
- liturgická aktualizace
Liturgie je mystérion, neboť v ní je Boží čin spásy v Kristu slaven a zakoušen v životě
jednotlivce i společenství.
3.2. Kristus – kněz
Podle židovského chápání byl Ježíš z Nazaretu považován za laika. V něm kněžství nachází nový
význam a současně se ukazuje rozdíl mezi chápáním kněžství ve SZ a v NZ. Kněžství v Izraeli je
vázáno na chrám a kult v Jeruzalémě. NZ představuje nové pojetí jak kultu a s ním spojené oběti,
tak i kněžství:
1) Oběť – Ježíš naplňuje předobrazy obětí Starého zákona. On sám je obětí, končí SZ oběti a je
nastolen nový kult a nová oběť. Dary, které přinášíme a obětujeme na oltáři (chléb a víno),
symbolizují Kristův čin spásy; nemáme jinou oběť než tuto Kristovu. Je to oběť nejvýš
dokonalá a neopakovatelná, ona se zpřítomňuje a my do ní “vstupujeme”.
2) Kněžství – Kristus je jediný kněz NZ, my máme jen účast na jeho kněžství: všichni pokřtění –
všeobecné kněžství, kněží – služebné kněžství. Tato dvě kněžství se liší ne tím, že jedno
převyšuje druhé, ale zaměřením; vysvěcený kněz má jiný způsob účasti při liturgii. Jediným
chrámem křesťanů je Kristus a v závislosti na něm i všichni křesťané. Naše obětování má
význam jen v napojení na Krista (Řím 12,1). Neexistuje žádný jiný kult než osoba
bohočlověka, všechno je centrováno na něj. Nemáme jiný chrám, jiného kněze a jinou oběť než
Krista.
Liturgie je čin Krista, jediného Kněze Nové smlouvy, neboť v ní trvá a je přítomna Kristova
láska a odevzdání se Otci a nám. Existuje jediná oběť (Kristova), která dostává liturgickou
podobu ve slavení církve, v tomto smyslu Kristova oběť je také naší obětí.
3.3. Anamnésis
Anamnésis je aktualizace Kristova vykupitelského díla (velikonočního tajemství), které je věčně
přítomné u Otce, a tudíž má nadčasovou platnost, je stále aktuální. Každý člověk v každé době má k
tomuto Kristovu dílu přístup a může se jej „zúčastnit“. V liturgii vstupujeme do tohoto díla, jež je
stále přítomné na věčnosti. Liturgie je anamnesí celého Božího plánu spásy, který vrcholí
velikonočním Kristovým tajemstvím a spěje ke svému konečnému naplnění. V anamnesi je
přítomna spásná dynamika historické, tedy neopakovatelné skutečnosti. Liturgie v síle Ducha sv.
má schopnost zpřítomnit celé Kristovo dílo do určitého času a prostoru.
Anamnese - kultovní památka: kultovním slavením je událost spásy zpřítomněna, nejedná se o
opakování. Při anamnesi se liturgickým slavením vykupitelský čin Boží stává přítomným nyní a
zde, a tím se stává účinným pro přítomné. V jistém slova smyslu se takto stáváme Kristovými
„spoluúčastníky“.
11
3.4. Přítomnost Krista v liturgii
Přítomnost Krista v liturgii je popisována v SC 7, kde čteme, že Kristus je stále přítomen ve své
církvi, především v liturgických úkonech.
Kristus je přítomen:
1) Ve shromáždění věřících, kteří slaví liturgii.
2) V osobě kněze při liturgickém dění. Platnost svátostí liturgicky slavených není závislá na osobě
a svatosti života liturga, působí ex opere operato.
3) Přítomnost ve svátostech.
4) Přítomnost eucharistická – pod způsobou chleba a vína.
5) Kristus je přítomen ve svém slově, které se čte při liturgii.
6) Ve společné modlitbě a zpěvu.
Liturgie je slavením, ve kterém věřící mohou v Duchu svatém zakoušet mnohotvárnou
přítomnost Krista ve slově a znamení.
Shrnutí:
Teologickým základem liturgie je slavené tajemství, které je zasazeno do dějin a v nich se
zpřítomňuje. Toto tajemství dosahuje svého vrcholu v Kristu – velikonočních událostech.
Zakořenění liturgie v Kristu dává křesťanskému kultu novou dimenzi, jež je spojena s novostí
Kristova kněžství a jedinečností jeho oběti. Církev si v liturgii tyto události připomíná a
zpřítomňuje je. Kristus je přítomen v církvi, v ní se projevuje, a tudíž je přítomen při liturgii, která
zjevuje pravou povahu církve.
Otázky:
1.
2.
3.
4.
V jakých vrstvách chápe křesťanské mystérium List židům?
Co znamená Kristova pro-existence pro život církve? Jak se to v liturgii projevuje?
Vysvětli vlastními slovy podstatu Kristova kněžství.
Co to je anamnese a jaká je její spojitost s rituálním programem? Kdy nastává anamnese a co
anamnesí není?
4. Dialogický charakter liturgie
Studijní cíle:
Tato čtvrtá kapitola má studenta vést k vnímání liturgie jako dialogu člověka s Bohem, který
z liturgie vychází, ale také ji překračuje. Tento dialog je závazný a vede člověka
• k jistému způsobu jednání
• ke konkrétním životním postojům.
Liturgický dialog přesahuje verbální rovinu a otvírá svět symbolů a celou symbolickou mluvu.
V této kapitole má student poznat nejen verbální a neverbální stránku liturgie, jakožto dialogu, ale
předně si uvědomit, že člověk je homo symbolicus.
4.1. Liturgický dialog
Liturgie je dialog mezi člověkem a Bohem, kde prostředníkem je Ježíš Kristus. Dialog znamená
rozmlouvat, proto boží čin – actio - vyžaduje lidskou odpověď – reactio. Bůh nám dává v liturgii
12
sám sebe a v této atmosféře vzájemného sdílení mu člověk odpovídá. Jedná se o dialog ve slově a
ve znameních.
Dílo spásy vychází od Boha a má za cíl posvěcení člověka, který na tuto Boží aktivitu odpovídá
přijetím, chválou, díkem, přičemž zpětně je oslavován Bůh.
Cílem sestupné linie je spása člověka – soteria, cílem vzestupné linie je oslava Boha – doxa.
Existuje ještě jedna linie – horizontální: diabasis. Je to proces proměny, spojení a sjednocení, který
ve společenství probíhá. Boží spásonosné sdílení dává vznik liturgické koinonii (společenství),
kterou spojuje a oživuje Duch sv. a jejíž hlavou je vzkříšený Pán.
Můžeme v diabasis rozlišovat:
- z hlediska pohybu: linii diabatickou – horizontální
- z hlediska cíle: linii koinonickou – sjednocující.
Správně se setkat s Bohem znamená hlouběji prožít mezilidskou jednotu. Liturgické slavení je
ekleziální epifanie (diabasis) Boží lásky k lidem (katabasis) a lidské lásky k Bohu (anabasis).
4.2. Subjekt liturgického slavení
Liturgie je slavení ve společenství církve, subjektem slavení je tedy společenství ministeriálně
členěno. Konstituce o liturgii mluví o plné, vědomé a aktivní účasti věřících při liturgickém slavení.
Jedná se o jistou spolupráci (interakci) mezi subjektem a Duchem božím.
Tímto slavícím subjektem se nám tedy artikuluje:
a) celé společenství,
b) jednotlivec.
Liturgická účast v současnosti je vnímána následně:
- liturgie není nějaká soukromá (privátní) činnost, ale slavnost celé církve;
- liturgie patří celému tělu církve;
- skrze liturgii se církev presentuje;
- do liturgie je „zatažena“ celá církev.
13
Při liturgickém slavení (činnosti), která je akcí celé církve, jsou její jednotliví členové účastni
různým způsobem - podle různé:
Osobní dispozice - je třeba si uvědomit, že ne všichni věřící jsou schopni stejně „intenzivní účasti“
na liturgii.
Aktuální účast na slavení je otázka celého společenství, jak se prezentuje jako celek – farnost.
Různost stavu je míněna ve vztahu psychologického prožívání slavení, rozdíl mezi mužem a
ženou, otázka dětí a starých lidí.
Různost služby – otázka ministrů.
Každé liturgické slavení je slavností; k tomu, abychom mohli něco slavit, je nutná základní důvěra
ve smysluplnost našeho bytí, to je základ všeho slavení. Slavením vystupujeme nad horizont
všedních dnů a zakoušíme nevšednost našeho života. Ukazuje se smysl celého stvoření, života i
lidské radosti. Každé slavení má společenský rozměr, odpovídá základnímu založení člověka. Pro
slavení je nutné jisté pozvednutí se nad všednost života, ti, kdo vidí jen práci, nejsou disponováni
slavit a slavnosti prožívat.
Liturgické shromáždění není něčím, co církev koná, ale tím, čím církev je. Ono je její manifestací,
epifanií, je činem, ve kterém se církev uskutečňuje. Zde prožívá církev bohatství svého života a
poslání, zjevuje své tajemství.
4.3. Liturgie – Opus Trinitatis
Liturgie má trinitární charakter, je sice soustředěna na Kristovo velikonoční tajemství, ale je
formována i ve vztahu k ostatním božským osobám. Kde je jedna božská osoba, tam jsou i ostatní.
a) Liturgie je vždy theocentrická, v užším smyslu theos = Otec. Liturgie je směrována k Otci, On
je adresátem liturgických modliteb, pramenem, z nějž dílo spásy vychází.
b) Celá liturgie směřuje k Otci skrze Krista.
c) V liturgii je přítomen i pneumatologický aspekt, vše se děje skrze (v jednotě) Ducha svatého.
Církev a Duch sv. patří k sobě, On oživuje církev a naši modlitbu, On se modlí v nás (1 Kor 12,
3). Ježíš je ten, který je pomazaný Duchem a mocí na kněze, každý křesťan je druhý Kristus –
participuje na tomto pomazání Duchem.
4.4. Liturgie a symbolika, řeč a znamení
Řeč, symbol, znamení, gesto a znak jsou podstatné prvky liturgie, bez nichž se neobejde, určují její
znakový charakter. Podstatou symbolu je to, že neviditelné se zjevuje ve viditelném.
14
Znakovost v liturgii má své opodstatnění:
1. Teologické (teologie znaku a symbolu) – základem je skutečnost vtělení Ježíše Krista a fakt, že
každá svátost je symbolem.
a) Kristus jako Ur-sacrament (prasvátost). V něm se pojí rovina božská i lidská (viditelná i
neviditelná). Kristus je symbolem Otce, obrazem neviditelného Boha (Jan 14, 9).
b) Církev je Grund-sacrament (základní svátost). Církev jako viditelné společenství je svátostí
Krista, její viditelná existence je znamením přítomnosti Krista a jeho spásonosné činnosti ve
světě. Konstituce o církvi v dnešním světě ji představuje jako svátost Ježíše Krista (LG 1).
c) Jednotlivé svátosti (7 svátostí). Svátosti jsou viditelná znamení, neviditelné Boží milosti.
2. Antropologické – člověk jako tělesná i duchovní bytost je v oblasti komunikace odkázán na
viditelná znamení. Při komunikaci nejde jen o nějaké znamení, ale jedná se o celý systém znamení a
znaků, jež jsou podmíněny kulturou. Všechna gesta a znamení, jež člověk používá, mají i vyšší
smysl, poukazují na skryté věci, v onom liturgickém chápání mají sakramentální charakter. Člověk
nejen používá symboly, ale je i vytváří, mění a čte – v tomto směru je důležitá výchova a chápání
těchto prvků.
Shrnutí:
Liturgie není jen otázkou poznání či vědění, ale je to postoj – činnost člověka při dialogu s Bohem.
Intenzita tohoto setkání je dána lidskou dispozicí, která má svá omezení v rovině přirozené, ale i
Božím působením, protože se jedná o vzájemné setkání. Liturgie je nejen dílo lidské, ale také Boží
– celé Trojice. Liturgické jednání má svůj základ v analogii, díky tomu jsou její nepostradatelnou
složkou symboly, svět liturgických symbolů je velmi pestrý.
Otázky:
1. Vysvětli trinitární charakter liturgie dle 1 Petr 2, 5. 9.
2. Jaká je spojitost mezi diabasis a koinonií v liturgickém dialogu?
3. Jaká má být účast věřícího při liturgii a jak ji ovlivňuje osobní dispozice?
5. Bohoslužebné shromáždění
Studijní cíle:
Pátá kapitola představuje druhou část fundamentální liturgiky: liturgické shromáždění jako subjekt
liturgie. Student má pochopit:
15
• význam liturgického shromáždění
• funkce liturgického shromáždění
• úkoly jednotlivců uvnitř celku a pro dobro celku.
Liturgie překonává pohled jednotlivce a formuje církev jako jeden živý organismus, který je
provázán vzájemnými existenciálními vazbami.
5.1. Bohoslužebné shromáždění ve Starém a Novém zákoně
Liturgické shromáždění má základ v dějinách starozákonního lidu. Hebrejština užívá pojmu kahal
Jahve, což řečtina překládá ekklesia: svolat dohromady, je to Bůh, kdo svolává svůj lid. Starý zákon
nám představuje základní liturgická shromáždění Izraele:
- Ex 19 – 24: shromáždění na Sinaji – prototyp kultovního shromáždění
- Jozue 24: obnova smlouvy v Sichemu
- 1 Král 8: slavnost posvěcení chrámu za krále Šalamouna
- Neh 8 -10: posvěcení chrámu po exilu.
Dějiny Izraele jsou dějinami smlouvy a jejího obnovování, opakování stanoveného rituálního
programu, kde Sinaj je obrazem původního prashromáždění. Na Sinaji se zrodil Boží lid a tento lid
se obnovuje v kultovním shromáždění. Ekklesia je aktuální obnova Božího lidu.
Skutky uvádí, že učedníci se scházeli v hořejší místnosti a jednomyslně trvali na modlitbách,
přičemž se jednalo o jednotu nejen srdcí a mysli, ale společenství. Základním liturgickým prvkem je
shromáždění a v prvních stoletích tento termín označoval nejen slavení tajemství spásy, ale i
společnou modlitbu. Výraz ekklesia znamená nejen shromáždění rozptýlených, jejich svolání v
jedno, ale i pravidelnost těchto setkání, jejichž středem je Boží slovo a Eucharistie.
5.2. Liturgické shromáždění a církev
Shromáždění je epifanií církve
Liturgické shromáždění zjevuje pravou podstatu církve, která je:
Kristovým tělem
Kristovou snoubenkou, která na něj stále čeká, žije láskou ke svému snoubenci a připravuje se
na svatbu v radostném očekávání, církev je svatebním společenstvím.
Matkou, která plodí ve křtu své děti – eklesiální rozměr.
Nebeským Jeruzalémem: předjímá chuť věčnosti, utrpení životní cesty je ukončeno, nastává
slavnost.
Katolickou komunitou: je otevřena vůči všem, v ní neexistují rozdíly, všichni jsou jedno v
Kristu.
Diakonií: společenstvím, jež slouží – znamením toho je i rozdělení služeb při liturgii.
Liturgické shromáždění je nejčistším výrazem církve, je její epifanií v níž se církev představuje a
odhaluje (SC 2). Církev není jen liturgickým shromážděním představena, ale z něj žije a roste.
Církev je tím shromážděním, kde se uskutečňuje mystérium spásy, je chrámem Boha, kde se věřící
nepřestávají shromažďovat k slavení velikonočního tajemství. Liturgie není jedinou činností církve
ani její jedinou vlastností, ale je vrcholem, ke kterému směřuje činnost církve, a zároveň i zdrojem,
z něhož vyvěrá její síla.
Shromáždění svolává Bůh
Skutečnost, že církevní obec se shromáždila ke slavení liturgie, není úkonem lidským, ale je to Bůh,
který svolává a shromažďuje svůj lid. Jeho iniciativa předchází a v člověku působí. Být povolán do
liturgického společenství je Boží milostí.
Liturgické shromáždění je uspořádáno hierarchicky
V čele liturgického shromáždění stojí biskup nebo jím pověřený kněz nebo jáhen. Ti jsou nositelé
služebného kněžství – „hierarchického kněžství“, každý v různém stupni, a uschopněni pro
vykonávání dané služby věřícím.
16
V liturgickém shromáždění je přítomen Kristus
Kristova přítomnost v liturgickém shromáždění poukazuje na to, že se věřící sešli v jeho jméně.
Druhý vatikánský koncil otvírá nový prostor pro chápání mnohočetné Kristovy přítomnosti v
liturgii.
5.3. Činná účast na liturgických úkonech
Přístup na liturgické shromáždění má každý, kdo věří a je členem církve skrze křest nebo se na něj
připravuje. Všichni ve shromáždění slaví liturgii a účastní se Kristova kněžství, jsou posvěcováni
jeho přítomností a tvoří údy jeho tajemného těla. Současně jsou i hříšníky, a proto shromáždění
koná úkony kajícnosti a dovolává se Božího milosrdenství.
Pojem činné účasti
Druhý vatikánský koncil požaduje uvědomělou, zbožnou a činnou účast věřících na liturgii. Aktivní
účastí se nerozumí jen vnější činnost (zpěv, odpovědi, liturgické postoje, služby), ale i vnitřní
dispozice víry, která dosahuje svého naplnění v přijímání (mít podíl na Kristově těle a jeho krvi).
Aktivní účast je viditelným a slyšitelným výrazem toho, co působí liturgie v duši věřícího;
projevuje se objektivně (služby ve shromáždění) a subjektivně (osobní postoj víry).
5.4. Služby v liturgickém shromáždění
V liturgickém shromáždění jsou různé úřady a služby, které vyplynuly z praktické potřeby a z
podstaty církve. Církev je hierarchická, a tudíž i liturgické shromáždění je hierarchicky členěno,
každý věřící se účastní na liturgii různým způsobem podle svého postavení či svěcení. Každý dělá
to a jen to, co mu náleží, a tak se v církvi zjevuje její pestrost v uspořádání a různosti svěcení i
služeb. Liturgické služby laiků plynou ze svátostného charakteru a ne z právního pověření.
Služba kněze
Je to služba předsedajícího, přičemž v čele celého shromáždění stojí biskup, kněz je jeho
zástupcem. Biskup nebo kněz předsedají shromáždění v osobě Kristově. Kristus je v nich přítomen,
když konají kněžskou službu, pro své svěcení jedná celebrující kněz jménem Kristovým a jménem
celé církve, zastupuje hlavu všech údů Kristova mystického těla. Prostorovým znamením
předsednictví kněze je sedes, odkud řídí modlitbu církve. Je to on, komu rituál dává možnost volby;
on volí texty, modlitby, čtení a zpěv. Předsedající zahajuje a řídí bohoslužbu. Úlohu představeného
vyplňuje celebrant tím, že ji koná „presidentiales“ se všemi příslušnými úkony: výzva k modlitbě,
modlitba, pozdravy, hlásá Boží slovo – má homilii, láme chléb života a lidu žehná.
Služba jáhna
Po koncilu získala na významu služba jáhna, bylo obnoveno jáhenství jako samostatný stav - stálí
jáhni - a obnovila se mše sv. s jáhnem „missa cum diacono“. Jáhenství je nejnižším stupněm v
hierarchickém kněžství, což se při eucharistii projevuje tím, že jáhen hlásá evangelium, může kázat,
přednáší úmysly modlitby, rozdílí přijímání – zejména pod způsobou vína, propouští lid, přisluhuje
knězi u oltáře a vyzývá lid k tomu, co má konat. Dále jáhen může zastávat službu předsedajícího
při: bohoslužbě slova, adoracích, slavení svátosti křtu, svátosti manželství, slavení denní modlitby
církve, pohřbu, udílení svátostin a žehnáních i kajících bohoslužbách.
Služba lidu
Činnou účast projevuje lid tím, že se účastní dialogu s předsedajícím, naslouchá Božímu slovu a
homilii, modlí se, zpívá, přináší obětní dary, spoluobětuje s knězem a hlavně přijímá Kristovo tělo a
krev, čímž vyjadřuje jednotu celého shromáždění v Kristu. V případě potřeby může laik předsedat
bohoslužbě slova, podávat sv. přijímání, vést denní modlitbu církve, pohřební obřady, žehnat a vést
17
slavení některých svátostin, asistovat při svátosti manželství – viz příslušná právní norma. Laik
nikdy nezdraví Pán s vámi a neudílí závěrečné požehnání, při homilii reprodukuje připravený text.
Služba scholy a kantora
Schola či sbor je součástí lidu - mají být zastoupeny všechny stavy. Jejím úkolem je zpívat
proprium a ordinárium za účasti lidu i při použití náročnějších skladeb a formy. Schola podporuje
činnou účast lidu při zpěvu. Kantor vede a řídí zpěv věřících i scholy, již v nouzi nahrazuje. Schola
má být umístěna mimo presbytář, v kostele má zaujímat takové místo, aby vynikla její povaha jako
součásti lidu a umožnila se její liturgická služba.
Služba žalmisty a varhaníka
Žalmista přednáší – zpívá žalm nebo jinou liturgickou píseň mezi čteními. Úkolem varhaníka je
uvádět, doprovázet a spojovat mešní zpěvy, kde to situace dovoluje, může uplatnit vhodná díla
varhanní tvorby – preludia.
Služba lektora
Důležitá je služba lektora, který čte čtení ze SZ a z Apoštola. Je to samostatný úřad a vykonává jej
lektor i za přítomnosti vyšších ministrů. Platí princip subsidiarity, který říká, že v církvi dělá
úlohu vždy ten, který je k tomu uzpůsoben a vyšší nepřejímá úkony, jež může dělat jiný (nižší).
Není-li žalmista, přednáší žalm a při tzv. „tiché mši“ čte antifonu k introitu a ke přijímání.
Důstojnost lektorů není dána svěcením, ale jejich všeobecným kněžstvím, které je zplnomocňuje
předčítat Boží slovo ve společenství. Je to podíl na hlásání Božího slova, které lektor předčítá, kde
je přítomen Kristus a jemuž Boží lid i s předsedajícím naslouchá. Úřad lektora může po náležitém
poučení vykonávat muž i žena, místem je ambón, jehož uspořádání má vyloučit zbytečný pohyb
lektora v presbytáři. Službu lektorátu z rukou biskupa, dle současné právní normy, může přijmout
jen muž. Lektor je členem shromáždění, a tudíž by měl po celou eucharistii být přítomen v lodi
kostela a odsud vystupovat na ambón k četbě Božího slova.
Služba akolyty a udělovatele sv. přijímání
Akolyta je laik pověřený ke službě u oltáře, připravuje oltář a přisluhuje knězi nebo jáhnovi. Jeho
úkolem je pečovat o přípravu dalších služebníků – ministrantů.
Službu mimořádného udělovatele sv. přijímání (akolyty) mohou obdržet jednorázově někteří laici
pověřením od celebranta během slavení eucharistie. Toto pověření se dává jednoduchou žehnací
formulí uvedenou v misálu.
Z pastoračních důvodů a na žádost správce farnosti místní ordinář udělí některým laikům (muži i
ženy) pověření roznášet sv. přijímání nemocným a při mši sv., je-li k dispozici ustanovený akolyta,
má mu být dána přednost. Toto pověření má písemnou podobu a zpravidla se dává na jeden rok.
Osoba k tomuto úkolu vybraná má být náležitě poučena, jak zacházet s eucharistií a jak vést obřady
v domě při podávání sv. přijímání.
Další možností je přijetí služby akolytátu z rukou ordináře, vzniká tak oprávnění podávat sv.
přijímání bez omezení, která jsou stanovena pro předchozí případy. Tuto službu přijímají jen muži
skrze liturgický obřad; podobně se přijímá služba lektorátu a kandidatura ke kněžství. Tyto služby
„nahrazují“ dřívější nižší svěcení.
Služba komentátora
Komentátor není někým zbytečným, jeho krátká vysvětlení a pokyny věřícím pomáhají, aby lépe
porozuměli textům a ritu, a tedy ony vzbudily v nich jistou duchovní ozvěnu. Komentář má být
stručný a pronesený ve vhodný okamžik, komentátor má být s jeho obsahem dobře obeznámen, aby
nenarušoval průběh liturgie. Komentátor má stát mimo presbytář před věřícími nebo na jeho okraji,
ale nikdy ne u ambónu.
18
Služba ministrantů
Rozumí se jimi všichni, kteří přisluhují při mši v presbytáři. Ti, co nesou misál, kříž, svíce, chléb,
vodu, víno, kadidlo, pomáhají při přípravě oltáře a umývání rukou celebranta. Tito ministranti při
biskupských liturgiích plní další úkony.
Ostatní služebníci
Jistou napodobeninou služby ostiáře je služba pořadatelů a uvaděčů u vchodu do kostela, řídí
procesí. Mezi zvláštní služebníky patří ti, kdo konají sbírky v kostele. Bohatá členitost liturgického
shromáždění má vyjadřovat jednomyslnost a jednotu srdcí i úkonů, je třeba, aby všichni, kdo se
podílejí na liturgii, svůj úkol zvládli nejen technicky, ale i duchovně pomocí svědomité liturgické
výchovy všech.
Shrnutí:
Základní charakteristiky kultovního shromáždění nacházíme v Písmu. Liturgické shromáždění
představuje církev, poukazuje na její základní charakteristiky. Věřící mají být aktivně účastni při
liturgii, tato účast je chápána jak v rovině objektivní, tak i subjektivní. Vnějším znamením této
účasti je podíl na různých službách v rámci liturgického shromáždění.
Otázky:
1.
2.
3.
Na srovnání textů Ex 19 – 24 a Sk 2 vysvětli rozdíl mezi bohoslužebným shromážděním ve
SZ a v NZ.
Jak by se dal vysvětlit pojem hierarchie a jak se hierarchická struktura projevuje při slavení
eucharistie?
Jaké jsou projevy činné účasti věřících při udílení svátosti křtu dětem (dle rituálu – Křestní
obřady)?
6. Liturgické postoje a znamení
Studijní cíle:
Šestá kapitola seznamuje studenta s neverbální liturgickou komunikací (liturgie je komunikační
proces). Student má proniknout do teologické podstaty liturgických postojů, znamení a gest, což
mu má sloužit ke správné orientaci a chápání liturgické symboliky.
6.1. Rozdělení znamení (teologické a antropologické důvody)
Jsou to verbální a neverbální vyjadřovací formy ve službě liturgického dialogu mezi Bohem a
člověkem. Liturgie užívá daných prvků ve svém rituálním slavení. Jak říká Guardini, liturgie je čin,
tudíž liturgické konání ve své podstatě je něco živelného, kde je a má být zapojen celý člověk. Zde
se projevuje antropologická dimenze liturgie a potřeba inkulturace, Bůh se přizpůsobuje lidem.
Základem pro inkulturaci liturgie je tajemství vtělení, díky němuž máme liturgické odlišnosti.
Základními liturgickými prvky jsou: gesto, slovo a věc – jimi se vyjadřujeme my i Bůh.
Člověk v liturgickém slavení
Do liturgického slavení vstupuje celý člověk, tj. tělesně – duchová bytost. Vstupuje do ní díky všem
svým mohutnostem a kódům: akustický (slyší), optický (vidí), topografický (někde se nachází –
místo), kinetický (pohybuje se), termální (vnímá teplo), taktní (dotýká se). Všechny lidské smysly
vstupují do liturgie: čich, sluch, zrak, chuť, hmat.
19
Liturgie je ve své podstatě činností těla. Liturgie zdaleka není výhradně rozumovou činností, obrací
se mnohem globálněji k celému člověku. V žádné bohoslužbě nepoužíváme jen rozumové úvahy,
ale i přírodních prvků a symbolů.
Tělo jako reálný symbol
Člověk skrze svoji tělesnost nutně stojí ve znakové rovině, naše tělo je reálným symbolem.
Vyjadřujeme se pomocí těla: myšlením, tím jak mluvím, jednám, gestikuluji, oblékám se. Tím vším
vyjadřuji, jaký jsem. Tyto fenomenologické prvky nejsou jen něčím vnějším, nepodstatným, ale
jsou realizací mé osoby, mého vnitřního světa. Ony vyjadřují moji podstatu, která v těchto
projevech nachází svoji plnost. Skrze tento proces odkrývání se stávám více člověkem – zde je
výchozí bod pro křesťanskou výchovu člověka.
6.2. Úloha smyslů při liturgii
Člověk zakouší svět pomocí smyslů, ale také se jimi vyjadřuje:
1. Sluch – slyšení, naslouchání: není to jen receptivní proces, ale má charakter činu, aktivní
činnosti. Náš Bůh je Bohem slova: základní kerygma je v tom, že Bůh promluvil. O naslouchání
se v Písmu svatém mluví velmi mnoho – bylo přítomno i ve SZ kultu a je přítomno i
v křesťanské liturgii. Ne náhodou začíná stěžejní židovská modlitba slovy: „ Slyš Izraeli …“
Naslouchání textům Písma je základem jak SZ, tak i NZ bohoslužby, je výrazem víry a
připravenosti.
2. Zrak – vidění, vnímání okolního světa: pohled je důležitý výrazový prostředek, skrze zrak
přijímáme většinu informací. Sv. Lev Veliký řekl, že Kristovo viditelné lidství přešlo do
svátostí církve – zrak pro vnímání liturgie.
3. Hmat – dotýkání se, dotyk člověka s okolím: jím se ujišťujeme o okolním světě. Starozákonní
člověk měl zkušenost Boha, který jej a všechno stvoření obepíná. Tato důvěra v
obepínajícího Boha se naplňuje v Ježíši Kristu, On žehná, On slouží, On umývá apoštolům
nohy… zde se dotyk stává znamením společenství člověka s Bohem – vzkládání rukou, mazání
olejem, pozdravení pokoje.
4. Chuť – tento smysl se probouzí v člověku velmi brzy – hlad, má receptivní charakter. Jídlo a
pití mají bohatou náboženskou symboliku – židovská rituální večeře. Hostina je obrazem
společenství člověka s Bohem, lidí navzájem, mesiánská éra, nebeská svatební hostina.
5. Čich – pachy a vůně působí bezprostředně, nelze jim zabránit – vůně je symbolem Boží
přítomnosti, přízně a spásy. Vonící olej – symbol vyvolení, kouř kadidla – symbol oběti,
modlitby a chvály. Křesťané mají být plni nebeské vůně – poznání Boha, máme vydechovat
Boha.
6.3. Znamení a slovo jako prostředky komunikace
Člověk ke komunikaci potřebuje slovo, znamení. Oprávnění používat znamení v liturgii pramení
nejen z antropologie, ale i z teologie, a tímto teologickým důvodem je skutečnost vtělení.
Antropologický důvod spočívá v lidském těle jako reálném symbolu: duše a tělo.
Rozdělení:
1. Smluvní znamení: reprezentují různý obsah, jenž je domluven – slova, zvuky, gesta, pohyby
(sem patří dopravní značky, vlajky …). Jsou to „symboly“ v nejširším slova smyslu.
2. Přirozené znamení: mezi vyjádřením a obsahem je jistá souvislost, signál mluví sám za
sebe, jsou to „symboly“ v užším slova smyslu (kouř indikuje oheň).
3. Syntetické znamení: jedná se o spojení obou předchozích. Voda je symbolem života, ale
také začleněním do společenství – křest: začlenění do církve, život v Kristu a následně
odpuštění hříchů.
Symboly dále dělíme na:
20
1. zástupné – informativní: jde o oblast slova a znaku – informativní řeč. Daná skutečnost je
přítomna a já o ní informuji, není zde osobní vztah, slovo má jen význam deskriptivní, věci
se jen konstatují.
2. reálné – realizující, performativní: vykonáváním daného znamení se věc realizuje (perform
= vykonat, provést), v této rovině se odvíjejí všechny svátosti. Lidské vztahy, všechna
vyznání jsou v performativní řeči: vyjadřuje se nová skutečnost nebo dimenze nové
skutečnosti. Performativní slovo mění mluvícího i naslouchajícího, opakování není
nesmyslné. Konstatující řeč je buď správná nebo ne, performativní řeč je vždy něčím
osobním – musí být vnitřně pravdivá.
6.4. Znamení v liturgii – přírodní prvky
Příroda spolu s člověkem je dílem Božím, touží po vykoupení. Liturgie má svůj rozměr kosmický –
podílí se i skrze prvky tohoto světa na jeho vykoupení. Použití těchto prvků vychází z biblické
tradice a ony se stávají symboly skrytých tajemství, některé z nich jsou i svátostnými znameními –
chléb, víno, olej, voda.
Chléb
Chléb je pšeničný a pochází jako člověk ze země – symbol lidské existence, vznikl z potu lidské
práce – symbol sebeobětování. Je darem Božím, je denní potravou člověka, je nutný k udržení
lidského života – to z něj činí vhodný obětní dar pro eucharistii.
Při poslední večeři se použil nekvašený chléb, ale prvotní církev užívala k eucharistii i domácí
kvašený chléb. Obětní chléb má být upečen z pšeničné mouky a vody – jeho podoba se v dějinách
měnila. Vrcholný středověk zavádí bílé hostie. Od 12. stol. se chléb pro věřící neláme, obřad
fractio panis se omezuje na rozlomení velké hostie pro celebranta. Dnes se požaduje, aby velká
hostie více odpovídala znamení chleba, lámala se a podávala věřícím.
Víno
Víno je svátostnou materií, musí být révové, přirozené a bez přísad. Kvalita této materie je důležitá
pro platnost celé svátosti. Víno je symbolem sebeobětování, jeho výroba stála mnoho lidského potu.
Drcení hroznů při výrobě vína, jejich mletí a lisování je obrazem utrpení. Iz 63, 3 dokládá tento
obraz, vinař, jenž šlape v lisovací kádi, přičemž si potřísnil šťávou své roucho – Kristus, jenž je
potřísněn krví. Víno je také nápojem ušlechtilým – božským, znamením nebeské hostiny.
Voda
Voda je symbolem očištění, mnohá náboženství užívají vodu k rituálnímu očištění. Židé se umývali
vodou při vstupu do chrámu a před modlitbou. V atriu prvních římských bazilik nacházíme fontány,
které měly nejen symbolický, ale i praktický význam. Od třetího století je v církvi praxe světit vodu
pro zahánění nemocí duše i těla. Kropení se svěcenou vodou je připomínkou křtu. Voda je viděna
ve vztahu k dílu vykoupení, zrození k novému život. Praxe křtu ponořením má hluboký teologický
význam: zemřít s Kristem, být pohřben a vstát k novému životu.
Olej
Olej je symbolem hojnosti a požehnání, je chápán jako božský dar a znamená vyvolení a povolání.
Byl užíván jako prostředek k uzdravení, ke kráse, k vůni, k lahodnosti pokrmu, k boji v aréně. V
křesťanském chápání je olej obrazem Ducha svatého, jenž člověku dává sílu k duchovnímu boji.
Církev užívá trojího oleje: - olej nemocných (infirmorum),
- olej křtěnců (catechumenorum),
- olej biřmovanců – křižmo (chrisma).
Olejů se v liturgii hojně užívá, a to při: křtu, biřmování, svátosti nemocných, svěcení kněží a
biskupů, konsekrace kostela, oltáře, bohoslužebných nádob, zvonu …
Oheň a světlo
Slunce a světlo jsou podmínkou života, v antice bylo slunce symbolem Boha. Protiklad světla a
temna je obrazem protikladu Boha a ďábla., života a smrti, milosti a hříchu. Od třetího století se
stává rozžíhání svící při modlitbě běžnou praxí. V římské liturgii se rozžíhání světel uchovalo při
velikonoční vigilii a uvedení Páně do chrámu (Hromice). Světlo je symbolem radosti, Boží svatosti,
21
osobní víry, Krista a modlitby. V současné liturgii nám světlo svíce připomíná Krista (velikonoční
svíce), naši bdělost v očekávání příchodu Páně, jakožto i naši víru a modlitbu.
Kadidlo
Kadidlo je vonná pryskyřice z kůry stromu Bosweliia sacra, rostoucího v Arábii a Somálsku. U
židů bylo kadidlo symbolem modlitby, v chrámu byl kadidlový oltář. Od 5. století se kadidlo začíná
postupně užívat v liturgii. V té době se užívaly pánve se žhavým uhlím, na kterých se při pohřbu
pálilo kadidlo, to samé i před ostatky mučedníků – důvody byly i hygienické. Užití kadidla v liturgii
bylo ovlivněno císařským ceremoniálem, vyšší úředník – následně pak biskup – měl právo, aby se
před ním neslo světlo a kadidlo. Dnes se kadidla používá převážně při mši, v liturgii hodin a při
udílení svátostin. V nešporách se okuřuje oltář (Chvalozpěv Magnificat), jako dramatizace žalmu
141. V současnosti není dána forma a způsob okuřování, jak tomu bylo po Tridentském koncilu,
také při okuřování nejsou předepsány modlitby.
Sůl
Ve starověkém chápání měla sůl - pro svoji schopnost uchovávat pokrmy - moc léčitelskou –
ochrana nejen těla, ale i duše. Byt to tudíž prostředek ochrany před nemocemi a démony. Sůl nejen
chrání pokrmy před zkázou, ale dává jim i chuť – židé solili své oběti. Sůl je symbolem ochrany
před hříchem a symbolem pravé moudrosti. V minulosti se soli používalo při obřadech
katechumenátu – impositio salis, dnes se používá soli jen při svěcení vody.
Popel
Popel symbolicky slouží k označení pomíjivosti, smutku a vlastní viny; v tomto kontextu jej užívali
židé. Tertullián nabádá křesťany, aby činili pokání v kajícím rouchu (žínici) a v popelu. Do 11.
století se popel užívá v liturgii ve vztahu k praxi veřejného pokání – veřejných hříšníků, kteří po
celou dobu postní činili pokání. To je i důvod, proč se v římské liturgii na počátku postní doby
(Popeleční středa) objevuje ritus s užitím popela.
6.5. Základní postoje a gesta
Liturgie vede jednotlivé věřící k určitému postoji nebo spíše pozicím, jež mají být společné pro celé
shromáždění. Společné postoje jsou znakem vzájemného společenství a jednoty, vyjadřují smýšlení
i city účastníků a podporují je. Tato znamení musí být srozumitelná - mezi tím, co naznačují, a tím,
co vyjadřují, musí být přirozený vztah.
Chůze
Pohyb v liturgii není jen něčím funkčním, ale je obrazem putujícího božího lidu. V liturgii máme
mnohá procesí: při mešní liturgii to je introitus, ofertorium, communio. Máme i mnohá procesí,
která se vztahují k životu Ježíše Krista – představení v chrámě, procesí s ratolestmi na Květnou
neděli, procesí při velikonoční vigilii. Procesí při jiných liturgiích mají různé významové pozadí:
křest, svatba …
Stání
Stání je postoj toho, kdo slouží u oltáře - před Bohem (kněz, jáhen).
Stání je výrazem:
a) úcty před Bohem – vstáváme před tím, koho chceme uctít
b) charakteristický projev modlitby – židé i křesťané při modlitbě stojí
c) je projevem svobody Božích dětí
d) je postojem radostného očekávání příchodu Páně a Zmrtvýchvstání – křesťané stáli a
stále stojí o Velikonocích a v neděli.
Dnes se stojí při mši sv.: od introitu po kolektu, zpěv aleluja, evangelium, přímluvy, preface,
sanctus, výzva k modlitbě Páně až k Beránku Boží, odchod kněze.
Sedění
Je to postoj učitele, který vyučuje, a představeného, který řídí bohoslužbu – proto má biskup svou
katedru. Je to postoj žáka, jenž se učí. Celebrant sedí při čtení a epištole, respons. žalmu, po
přijímání. Věřící sedí při: čtení, responsoriu, kázání, přípravě darů, po přijímání.
Klečení
22
Klečení je výrazem pokání, pokory a lítosti; je to výraz osobní modlitby. Během mše se pokleká
před uzavřeným svatostánkem na jedno koleno; před vystavenou svátostí na obě.
Úklona
Při žehnacích modlitbách máme vybídnutí ke sklonění hlavy - je to výzva k úkloně, jež je
přirozeným výrazem úcty. Na východě je známá hluboká úklona těla – např. při příchodu do
kostela.
Úklona hlavy se dělá při vyslovení Božských osob (pokud se společně jmenují), kdykoliv se
vysloví jména svatých a Panny Marie, k jejichž cti slavíme mši, kněz se uklání při recitaci slov
proměnění.
Úklona těla – se koná před oltářem, pokud tam není eucharistie, při modlitbě „Munda cor meum“,
„In spiritu humilitatis“, při slovech „Et incarnatus est“, v římském kánonu při slovech „Supplices te
rogamus.“ Jáhen před evangeliem – když žádá o požehnání, kněz se uklání při pronášení
konsekračních slov.
Prostrace
V dnešní liturgii se vyskytuje jen dvakrát – na počátku obřadů na Velký pátek a při svěceních
(jáhen, kněz, biskup). Ve starověku to byl častý postoj při modlitbě – jedná se o prosbu o dary
Ducha sv. Je to i gesto pokání a prosby za odpuštění.
Spínání rukou
Je to středověké gesto, holdovací gesto vazala svému pánu. Na Východě bylo cancellatio – zkřížení
rukou na prsou. Sepjaté ruce – gesto při modlitbě soukromé i veřejné.
Vzkládání rukou
Je to asi nejdůležitější gesto, kterým se ve SZ udílela vyšší moc a v NZ se předával Duch svatý. V
liturgii je svátostným znamením při biřmování, svěcení, žehnacím aktu křtu, pomazání nemocných,
žehnání osob (slavnostní). Od 14. století se v římském kánonu při epiklezi vztahují ruce - svolávání
Ducha sv., ale je tu i souvislost se SZ: vzkládání rukou nad obětními zvířaty.
Bití v prsa
Znamená to pokoru a lítost: celník v chrámě. V liturgii se věřící bijí v prsa při vyznání hříchů Mea
culpa a kněz v římském kánonu při Nobis quoque.
Znamení kříže
Křesťané se často žehnali křížem – svědectví církevních Otců. Bylo to při odchodu a příchodu
domů, oblékání, umývání, obouvání, před spaním, před prací. Původně jedním prstem pravé ruky na
čele - písmeno Tau. Ve 4. století i na ústech a na prsou – malý kříž. Velký latinský kříž je až ze 6.
století a do liturgie vstupuje až ve 14. století. Křížem se chce udělit Kristova milost.
Při slavení eucharistie se věřící žehnají křížem na počátku, při evangeliu a na konci.
Zdvižené ruce – gesto oranta
Křesťané se stejně jako židé modlili se zdviženýma rukama – přirozený projev duše očekávající
pomoc shůry. Roztažené ruce do stran – projev ukřižovaného Krista. Dnes je to gesto kněze při
presidenciálních modlitbách a při zdravení lidu.
Mytí rukou
Mytí rukou před modlitbou je židovský zvyk, ale i křesťanský (Hippolyt). Dnes máme toto gesto ve
mši po přinesení obětních darů: omytí rukou = čistota srdce.
Pozvednutí očí
V prvotní církvi to byl všeobecný zvyk, při modlitbě – dle vzoru Ježíšova pozvednout oči. Dívat se
na toho, kdo je po Boží pravici a od něhož pochází naše spása. Celebrant při slovech o ustanovení v
římském kánonu pozvedá oči.
Polibek – pozdravení pokoje
Polibek je symbolem blíženecké lásky nebo úcty. Při mši je dnes líbán oltář knězem a jáhnem jen
při příchodu a při odchodu. Při odchodu se někdy políbení oltáře může vynechat. Políbení pokoje se
od středověku změnilo v pouhé obejmutí – celebranti mezi sebou. Věřící si dnes podávají mlčky
ruce. Kněz by při pozdravení pokoje neměl opouštět kněžiště
23
Liturgická gesta máme konat tak, aby byla srozumitelná a vyjadřovala vnitřní smýšlení liturga,
odpovídala jeho povaze. Je třeba se vystříhat všeho teatrálního a patetického.
Liturgická gesta :
- mají čistě praktický důvod (mytí rukou),
- doprovází přirozeně vyslovené slovo, vnitřní cit (bití v prsa),
- jsou zbytky imperiálního ceremoniálu (nést posvátnou věc – dar v zahalené ruce),
- jsou germánské středověké právo (gesto vazala).
Shrnutí:
Liturgická znamení mají nejen teologicko – symbolickou rovinu, ale i antropologickou, která vnímá
člověka ve svém celku. Při liturgii mají nezastupitelné místo lidské smysly, postoje, city a emoce.
Liturgická znamení mají performativní charakter a jsou neodmyslitelnou součástí liturgické
komunikace. Do liturgie vstupují i přírodní prvky, jež se stávají nejen symboly, ale i svátostnými
znameními. Do liturgického dialogu vstupuje i „řeč těla“ – liturgické postoje.
Otázky:
1. Jakou důležitost přikládá Guardini ve své knize O posvátných znameních lidským smyslům?
2. Vyjmenuj a vysvětli alespoň čtyři liturgická syntetická znamení.
3. Vysvětli performativní rovinu ve všech sedmi svátostech.
7. Slovo v liturgii – uspořádání lekcionáře
Studijní cíle:
Tato kapitola poukazuje na důležitost slova v liturgickém dialogu, při liturgickém slavení vystupuje
do popředí teologická rovina Slova a jeho působení při liturgickém dění. Student si v této kapitole
má osvojit základní liturgické „formy slova“ a pochopit vnitřní propojenost mezi liturgií a Písmem.
7.1.
Slovo čtené
Četba slova při křesťanské liturgii je něčím podstatným díky Boží přítomnosti ve Slově. Zde se
uplatňuje synagogální tradice četby posvátných textů.
O důležitosti Božího slova v liturgii mluví nejen Konstituce o liturgii, ale i ostatní koncilní
dokumenty. Když se v církvi čte Písmo svaté, Bůh sám mluví ke svému lidu a Kristus, přítomný
svým slovem, hlásá radostnou zvěst. Čtení Božího slova je důležitý liturgický prvek, a proto mu
mají všichni uctivě naslouchat. Účinnost Božího slova se zvyšuje homilií.
Četba biblických textů při křesťanské liturgii byla převzata z židovské synagogy, kde probíhala tzv.
lectio continua – souvislá četba.
Biblický text je buď čten, nebo zpíván, židé Písmo zpívají – kantilují, zda od počátku křesťané
biblický text zpívali, o tom nemáme doklady. S polyfonií se objevuje i snaha o rozdělení úloh u
některých perikop, např. text Pašijí, jež jsou dodnes přednášeny různými čtenáři či zpěváky.
Pašije původně přednášeli (zpívali) tři jáhni (10. století):
- C – chronista, vypravěč,
- + - Kristova přímá řeč,
- S – synagoga , zástup lidu.
Tyto tři značky se nachází v textech, od 15. století se S zpívá vícehlasně, v Itálii polyfonně. Při
některých liturgických slavnostech by bylo vhodné předčítat biblické texty tímto způsobem.
Mešní perikopální systém
24
V roce 1964 byla vytvořena liturgická rada a byla pověřena vypracováním nového Ordo lexionum
missae (OLM), jejímž relátorem byl Cipriáno Vagaggini, OSB. Tato skupina vypracovala celý
perikopální systém s řádem čtení pro celý liturgický rok a svátky, takže 3. dubna 1969 vyšlo nové
OLM.
Zásady uspořádání nového lekcionáře
Komise při uspořádání lekcionáře vyšla z rozdělení čtení na dvě základní části:
- proprium de tempore (temporál)
- proprium de sancti (sanktorál)
Při uspořádání lekcionáře první části - proprium de tempore (temporál) - komise vytvořila dvě na
sobě nezávislé řady:
1. první řada – neděle (svátky), zde je tříletý cyklus (A, B, C)
2. druhá řada – férie, dvouletý cyklus (1, 2)
Temporál: Pro feriální čtení se určuje cyklus čtení dle toho, zda daný kalendářní rok je sudý (2), či
lichý (1), přičemž evangelium pro oba cykly je stejné.
Pro stanovení cyklu nedělních čtení je určující rok C, jehož součet číslic je dělitelný třemi.
Např.:
B = 1991 - C = 1992
A = 1993
Každá mše má pro neděli a slavnosti tři čtení.
Principy uspořádání čtení (zásady):
a) compositio harmonica – harmonické uspořádání je charakteristické pro neděle v mezidobí:
první čtení (SZ) participuje evangelium (NZ), jedná se o obraz ve SZ a jeho naplnění
v Kristu (NZ).
b) lectio semicontinua – polosouvislá četba, toto uspořádání je příznačné pro tempi forti, čte se
text dané biblické knihy, např. První list Janův o fériích doby vánoční.
Sanktorál: lekce jsou řízeny harmonickým uspořádáním, jednorázovost vylučuje kontinuitu. Má
dvě řady čtení:
a) vlastní texty pro konkrétní svátek
b) společné texty
– svatí určitého stavu: mučedníci, panny, kněží, učitelé církve …
- o svatosti obecně, viz Lekcionář VI/1.
Nebiblická čtení
Od 5. století jsou nebiblická čtení v liturgii hodin stále přítomna: čtou se Církevní otcové, výnosy
koncilů, životopisy svatých. Současný breviář rozšiřuje možnost nebiblických čtení. Nebiblická
čtení jsou i při mši sv. - Direktorium pro mše s dětmi dává možnost nebiblických čtení.
7.2.
Slovo hlásané
Církev v liturgii hlásá základní kerygma - Kristovo mystérium. Kristova kazatelská činnost
pokračuje skrze hlásání biskupů; církev hlásá Krista, a tím jej zpřítomňuje, stává se epifanií Božího
plánu spásy. Pokoncilní dokumenty zdůrazňují Kristovu přítomnost ve slově, když je čteno a
vykládáno. Homilii je přiznána přítomnost Krista a odtud plyne její vážnost a závaznost.
Kázání
Kázání má mystagogickou úlohu – přivést a disponovat věřící pro liturgické slavení a k
existenciálnímu setkání s Kristem. Homilie může být: exegetická, mystagogická a tématická.
Homilie není zdrojem poučení pro lid, je součástí liturgie a je závazná o nedělích a slavnostech. Je
pronášena ve stoje anebo i vsedě (od sedes nebo od ambónu), možno použít i dialogickou formu.
Admonice
Slovo admonice znamená pobídnutí nebo vybídnutí. Admonice v liturgii je vybídnutí v určitých
částech mše.
Instrukce IGMR čl. 11 mluví o admonicích ve mši:
25
a) úvodní a závěrečné formule, které jsou v misálu (nejsou určeny jen k tomu, aby se přesně četly;
je to jen „vzorový“ text, mohou se i volně formulovat),
b) volně formulované slovo (krátká a výstižná slova).
Doprovodná slova a svátostné formule
Již v době prvotní církve existovala doprovodná slova, jak to dosvědčuje na začátku třetího století
(215) Hippolyt v Apoštolské tradici. Např. podávání eucharistie je doprovázeno vysvětlujícími
slovy.
Formule pozdravu
Formule pozdravu ve mši jsou buď trinitární a nebo směřovány jen k Bohu, jak nám to dosvědčují
listy apoštola Pavla. Kristologický pozdrav je nejen Pán s vámi, ale především Pokoj vám,
poukazuje na velikonoční zjevení Vzkříšeného, proto jej může užívat jen biskup, který je obrazem
Krista.
7.3.
Slovo modlené
Slovo modlené se nám vyskytuje v několika podobách:
1) Doxologie – chvála; věřící vyjadřují obdiv nad Bohem, protože je a pro jeho kvalitu bytí, ani ne
tak pro Boží skutky a pro to, co vykonal.
2) Eucharistie – děkování, vypočítají se Boží činy a dobrodiní nám udělená (anamnese)
3) Epiklese – svolávání nad; svolávání Ducha sv. nad věcmi (chléb a víno) i nad lidmi, oni jsou
takto posvěcení – proměněni.
4) Precatio – prosba za sebe, za vlastní potřeby, RCH v breviáři.
5) Deprecatio – prosba za druhé, VCH v breviáři a ve mši.
6) Anaklese, aklamace – zvolání anebo výzva, účelem je oslovit adresáta modlitby (litanie).
7) Professio, confessio – jedná se o vyznání hříchů – professio, a vyznání víry - confessio.
Prezidenciální modlitby
Prezidenciální modlitby jsou pronášeny předsedajícím nebo těmi, kdo jsou určeni, aby předsedali
jisté části liturgie. Dále některé její části (eucharistická modlitba) mohou přednášet i koncelebrující
kněží.
Eucharistická modlitba (EM)
Nejdůležitější prezidenciální modlitbou je EM, je „vzorem“ ostatních modliteb, které mají
obsahovat ty části, jež vytvářejí strukturu EM: anamnese, epiklese, přímluvy, doxologie. Původ EM
je židovský, vznikla asi z židovské žehnací modlitby berakoth.
EM je modlitba díkůvzdání a posvěcení, přednáší ji předsedající, adresátem je Bůh Otec, k němuž je
„vysílána“ církví skrze Ježíše Krista. Smyslem této modlitby je spojení celého shromáždění věřících
s Kristem ve vyznávání velkých činů Božích a v podání oběti.
Orace
Ve mši máme tři základní orace: Collecta, Super oblata, Post communio. Tyto modlitby jsou
součástí mešního propria a jsou předsednickými modlitbami. Každé liturgické slavení má končit
orací.
Žehnací modlitby
Žehnací modlitba – eu-logia, ve mši se tato modlitba nazývá Oratio super populum, jež je velmi
rozvinuta v liturgii Velkého pátku, kde se nám dochovaly nejstarší prvky a struktura této modlitby.
V této oraci prosíme o Boží dary, proto formulace: dej nám, případně Shlédni Bože na svůj lid…, na
závěr požehnání Požehnej vás…
Přímluvné modlitby
26
Přímluvné modlitby (přímluvy) se nazývají latinsky: oratio communis, oratio universalis, oratio
fidelis. V průběhu dějin v římské liturgii tato modlitba zanikla, zůstaly jen přímluvy na Velký pátek,
jež jsou bohatě rozvinuty a představují starou římskou tradici. Reforma Vatikánského koncilu
vrátila přímluvy na místo, kde byly dle nejstarší liturgické tradice. Přímluvy mají vyjadřovat
povinnosti věřících, jež plynou ze všeobecného kněžství, mají odpovídat potřebám a touze všech
lidí na zemi.
Intence mají obsahovat následující úmysly: - potřeby církve
- potřeby světa
- pro ty, kteří jsou v nouzi (nemocní, zemřelí)
- za místní záležitosti.
Aklamace
Aklamace je sborové zvolání shromážděného množství lidu, ať souhlasné či odmítavé. Liturgie je
pneumatologickou skutečností, vyjadřuje vnitřní nadšení, které se projevuje spontánní odpovědí –
aklamací na modlitbu anebo na děj. Liturgické aklamace jsou následující:
Amen
Tato je první, nejstarší liturgickou aklamací. Slovo Amen je stvrzením řeči druhého, ne ve smyslu,
že je správná, ale řeč platí a je závazná i pro mne a já se zavazuji a přijímám ji; je to závazek pro
mne. Apoštol Pavel zná amen po modlitbě a ve Zjevení se objevuje Amen při líčení nebeské
liturgie. Justin dosvědčuje amen na konci eucharistické modlitby. V dnešní liturgii se amen užívá na
ukončení modliteb a při přijímání. Nejdůležitější je amen po EM, může se zpívat a několikrát
opakovat.
Aleluja
Tato aklamace znamená „chvalte Pána“. Církev přejala tuto aklamaci z židovské tradice (alelujové
žalmy), má zvláštní místo v době velikonoční.
Hosana
Tato aklamace pochází z aramějštiny a znamená: pomoz přece (Bože). Tato aklamace přišla do
židovské chrámové liturgie až po exilu – lid touto aklamací vítal Ježíše. V současnosti se tato
aklamace objevuje v liturgii jako součást zpěvu Svatý, Svatý…
Maranatha
Jedná se o aramejskou formulaci, má dvojí význam:
náš Pán přišel
přijď náš Pane – takto je to ve Zj 22, 20.
Kyrie eleison
Tato aklamace vyjadřuje úctu člověka před vyšší mocí, jedná se o existenciální postoj. Toto zvolání
máme i v Písmu, ve SZ jej nacházíme v Žalmu 6. V NZ je toto zvolání adresováno Kristu:
kananejská žena, otec náměsíčného syna, slepci u Jericha … Tradice vzývat Krista v liturgii slovy
Kyrie eleison je společná pro Východ i pro Západ, tato slova se nepřekládala. Původní význam byl
hold Božímu smilování a spáse, jež přichází.
Různé aklamace ke Kristu
Jsou to aklamace před a po četbě evangelia: Sláva tobě Pane. Chvála tobě Kriste.
Aklamace v EM
Můžeme mezi ně počítat aklamace Sanctus – viz první EM pro děti, kde jeSanctus rozděleno a
vkládáno do preface. Také některé EM používají pneumatologické aklamace –Veni creator Spiritus.
Běžné v EM jsou aklamace po proměňování, máme tři aklamace: Tvou smrt zvěstujeme…, Kdykoliv
jíme …, Zachraň nás…
Deo gratias
Aklamace Deo gratias pochází ze severní Afriky a je vyjádřením souhlasu. V liturgii se používá při
propuštění lidu a při čteních, dále při obřadech svěcení – poděkování Bohu za vyvolení.
Doxologie
27
Slovo doxa (sláva) poukazuje na to, že se jedná o liturgický chvalozpěv: provolání slávy Bohu na
konci modlitby, které lid stvrzuje svým „Amen“. Původně měla doxologie kristologický charakter,
později trinitární.
V liturgii máme tyto doxologie: Sláva Otci i Synu, Sláva na výsostech Bohu, Skrze něho a s ním a v
něm …
Vyznání víry a vyznání hříchů
Vyznání víry (confessio fidei) a vyznání hříchů (professio peccatorum) se vyskytují v liturgii ve
dvojí podobě:
• Deklarativní – monolog, každý vyznává sám svoji víru či hříchy: Confiteor, Credo.
• Interrogativní – dialog, o liturgii velikonoční vigilie máme v této formě obnovu křestního slibu,
dále při křtu, biřmování a křesťanské iniciaci.
Otče náš
Tato modlitba byla původně chápána jako soukromá modlitba a potom byla přijata do liturgie.
Nachází se v eucharistii před přijímáním a v hodinkách církve – RCH a VCH .
Zdrávas Maria
Tato modlitba má dvě části – dva pozdravy (viz Lukášovo evangelium), které jsou doplněny dalšími
slovy. Původně se jednalo o antifonu k ofertoriu a následně se stává soukromou modlitbou, ve 13.
století se projevuje snaha o řetězové modlitby. V této době i tato modlitba prodělává některé
úpravy. Před koncilem začínala každá církevní hodinka modlitbou Otčenáš a Zdrávas. Dnes se tato
modlitba užívá jen jako mariánská antifona po kompletáři.
7.4.
Slovo zpívané
Do liturgie patří i poetické formy, tudíž nedílnou složkou liturgie je zpěv a recitované formy.
Žalmy
Žalmy se zpívaly při židovské bohoslužbě – odtud se rodí křesťanská psalmodie. Nejedná se o
nějaké převzetí zpěvu žalmů, jedná se o následování Kristovy praxe zpěvu žalmů. Apoštol Pavel je
svědkem starokřesťanské tradice zpěvu žalmů jako soukromé modlitby. Žalmy vytvářely první
křesťanský zpěvník, zpívaly se při procesích, pohřbech, v hlavní části liturgie hodin. V mešní
liturgii se hojně užívaly žalmy pro jejich poetickou hodnotu. Ony jsou předobrazem naplnění díla
spásy v Kristu.
Zpěv žalmů má v liturgii pevné místo, je nedílnou součástí liturgie hodin a liturgie slova při slavení
svátostí i svátostin. Žalmy se užívají jako procesionální zpěvy při mši i jinde (pohřeb), při svěcení
kostela a oltáře. Liturgie užitím žalmů formuje život křesťana.
Kantika
Kantikum je óda, písňová či hymnická část Písma, velmi se podobá žalmům. Nacházíme je jak ve
SZ, tak i v NZ a pro svou hymnickou podobu se užívali již ve starokřesťanské liturgii. TRIODION
jsou tři kantika: Benediktus, Magnificat, Nunc dimitis. V průběhu dějin a v rámci jednotlivých
liturgií se počet užívaných kantik měnil. Liturgická reforma stanovila 26 SZ kantik a 8 NZ pro
liturgii hodin, SZ kantika jsou pro RCH a NZ pro VCH.
Responsoria
Responsoria jsou zpěvy vztahující se k četbě Písma, jsou to odpovědní formy. Do textu, který je
souvisle přednášen, se lidem vkládá responsorium - krátká odpověď lidu.
Druhy responsorií:
♦ Graduál – responsoriální žalm, dosvědčen již v patristické literatuře. Jedná se o sólový zpěv na
vyvýšeném stupni (od ambónu).
28
♦ Krátké responsorium (responsorium breve) – žalm je zredukován na jeden verš – RCH, VCH.
♦ Dlouhé responsorium (responsorium prolixum) – nacházíme jej v Hodinkách četby, po prvním a
druhém čtení.
Responsoria jsou odpovědní formy, navazují na předcházející biblický text a slouží k pochopení
čtení, jež právě zaznělo.
Antifony
Antifony jsou žalmové verše nebo texty převzaté i odjinud, je to útvar zpívaný většinou dvěma
„chóry“. Antifona se zpívá na začátku a na konci žalmu nebo se vkládá i po jednotlivých verších.
V římské liturgii se antifona zkrátila ne jeden verš, dlouhá žalmová struktura antifon se vytratila.
Významem antifon je udat tón pro zpěv žalmu (tóninu). Antifony byly velmi dobře hudebně
„vybaveny“ – bohatší struktura (notový zápis) než žalmy. Antifona slouží ke správnému pochopení
žalmu.
Hymny
Písmo sv. sice zná hymny, ale až v době patristické máme rozvoj tvorby hymnů. Tvorba hymnů
byla rozšířena na Východě, Řím je neužíval až do 9. století. Byl to hlavně Efrém Syrský (4. stol.),
který proslul svou tvorbou. Na Západě psal hymny sv. Ambrož, který je dovedl k dokonalosti.
Zachování metrických pravidel (metrum – střídání dlouhých a krátkých slabik) vedlo k tomu, že
jeho hymny byly snadné a dobře zapamatovatelné, melodie byla stejná pro všechny strofy.
Nový breviář udělal výběr hymnů, jsou v něm začleněny i nově komponované hymny,nepřípustné
jsou lidové písně. Liturgie hodin nabízí hymny antické, středověké i moderní, přičemž se
nezapomíná ani na bohatou národní tvorbu.
Sekvence
Sekvence je jistý druh mezizpěvu, který se vyvinul z alelujového zpěvu před evangeliem.
V současnosti máme v liturgii následující sekvence:
• Victime paschali laudens (velikonoční sekvence),
• Veni Sancte Spiritus (svatodušní sekvence),
• Lauda Sion (Těla a krve Páně),
• Dies irae - za zemřelé,
• Stabat Mater (15. září – Panny Marie bolestné).
Tropy
Tropy jsou latinské texty a melodie, kterými jsou “vyzdobeny” liturgické texty. Byt to jistý pokus o
přizpůsobení objektivních liturgických textů subjektivní zbožnosti. Liturgické hry vznikly
dramaturgizací tropů, u nás je známa Velikonoční hra z kláštera sv. Jiří.
Litanie
Litanie je prosebná modlitba, při které na prosby jednotlivce odpovídá lid stejnými aklamacemi.
Nejdříve byly litanie soukromou modlitbou, do liturgie přichází v 5. století. V liturgii máme litanie
ke všem svatým, (Velikonoční vigilie, křest, svěcení). Pro osobní modlitbu a různé pobožnosti
máme: Loretánská litanie – dle italského poutního místa, litanii ke sv. Josefu, litanie ke Krvi Páně,
litanie k Božskému srdci.
7.5.
Posvátné mlčení
Je důležitým prvkem při liturgickém slavení, liturgie počítá s posvátným mlčením, které je součástí
bohoslužby.
• Mlčení a aktivní naslouchání při četbě Písma. Liturgie zdůrazňuje vhodnost mlčení po
jednotlivých čteních a po homilii – čas ke krátkému zamyšlení a modlitbě.
• Epikletické mlčení - je neseno prosbou o působení Ducha svatého a přijetí / udělení jeho darů.
29
•
Mlčení při oraci - výzva Oremus, po ní má následovat mlčení, při němž si máme uvědomit, že
stojíme před Boží tváří. Ticho odpadá, když po oraci následuje dialog, v němž věřící vyjadřují
svoji připravenost, anebo když ticho předchází výzvě k modlitbě.
• Mlčení před vyznáním hříchů - úkon kajícnosti na začátku mše.
• Mlčení na začátku obřadů Velkého pátku – prostrace.
• Mlčení při přímluvných modlitbách - mlčení je součástí přímluv před odpovědí lidu
(velkopáteční přímluvy).
• Mlčení při rozdílení sv. přijímání – po přijímání mají kněz i věřící v tichu činit krátké
díkuvzdání.
Shrnutí:
Liturgické slovesné formy jsou základem verbální komunikace v liturgii, kde důležitou formou je
četba biblických textů (lekcionář, evangeliář), ale kromě toho máme zde slovo hlásané, modlené a
zpívané. Důležitou součástí liturgické komunikace je i posvátné mlčení. V křesťanské liturgii má od
prvních století významné místo četba inspirovaného textu, zde liturgie vnímá činnou přítomnost
Krista ve slově. Do liturgických modliteb nepatří jen prezidenciální orace, ale také modlitby
žehnací a různé formy aklamací. Hlásané slovo má poukázat na základní kerygma a zpívané slovo
poukazuje na literární formu daného útvaru.
Otázky:
1. Jaké jsou teologické principy pro užití Písma v liturgii? (Dle OLM čl. 1 – 10; Všeobecné
pokyny k mešnímu lekcionáři, česká verze je v Lekcionáři 6/2).
2. Najdi v nedělním lekcionáři příklady pro compositio harmonica, lectio continua a lectio
semicontinua.
3. Vyjmenuj alespoň deset SZ a NZ kantik mimo Triodion.
8. Hudba v liturgii
Studijní cíle:
Kapitola o liturgické hudbě má studenta seznámit s dějinami liturgické hudby, jejím užití při
liturgii, zásadami pro výběr mešních zpěvů, naší liturgickou hudební produkcí, duchovní lidovou
písní.
8.1.
Bohoslužba a zpěv
Hudba a zpěv jsou fenomény, které nacházíme tam, kde je člověk. Hudba je komunikační
prostředek; je vyjádřením duševních a duchovních skutečností, vede a utváří společenství. V
primitivních náboženstvích se užívá hudby, protože má na posluchače velký účinek, hudbou jsou
vzývána božstva.
Izrael – odmítá pohanské praktiky, hudba v Izraeli má charakter odpovědi na Boží činy, zpěv je
výrazem zakoušení Boží spásy v životě. Zpěv u židů má přednost před instrumentální hudbou,
místem zpěvu je bohoslužebné shromáždění a repertoárem je žaltář. Zpívalo se při liturgii:
chrámové, synagogální i domácí. Při chrámovém zpěvu se používaly nástroje, synagoga nástroje
neměla. Tento synagogální zpěv ovlivnil tvorbu křesťanských melodií.
30
Prvotní církev – bohoslužebný zpěv má trinitární charakter, chvála Boha Otce, jež poslal svého
Syna, který se v Duchu svatém stal člověkem. Důraz byl kladen na zpěv, který byl chápán jako
nezaměnitelný výraz víry.
8.2.
Dějiny zpěvu
Nový zákon
Kristus jako účastník židovských bohoslužeb zpíval. Přijímal i pozvání na svatbu a hostiny – i tady
se zpívalo. Zpívalo se i při Poslední večeři: “Když zazpívali chvalozpěv...” Mk 14, 26.
Text ze Sk 2, 42 nám podává souhrnnou zprávu o bohoslužebném shromáždění, které se modlilo zpívalo žalmy. Antické shromáždění se neobešlo bez zpěvu – viz židovské hostiny. V Kol 3, 16 je
jmenovaná trojice zpěvů, nejstarší novozákonní hymny jsou na Krista. Sk 16, 25 - Pavel a Silas ve
Filipech ve vězení zpívali. Kniha zjevení je knihou NZ žalmů a zpěvů, vliv židovské apokalyptiky.
Zpěv ve starověku
Starověká svědectví o křesťanském zpěvu jsou: Plinius, Eusebius, Klement Alexandrijský,
Tertullián a mnoho dalších církevních otců dosvědčuje zpěv křesťanů při liturgii. Třetí a čtvrté
století je poznamenáno tvorbou hymnů, zpěv textu má umocnit jeho kerygmatickou sílu. Ve 4. stol.
má církev již svobodu a se slavnostním rázem bohoslužeb se rozvíjí i zpěv, vznikají různé školy při
kostelech a v klášterech.
Římský liturgický zpěv – gregoriánský chorál
Před gregoriánskou reformou existoval v Římě tzv. starořímský zpěv, který obsahoval jednoduchý
nápěv pro lid a také sólové zpěvy. Řehoř Veliký se snažil o uspořádání zpěvu v průběhu
liturgického roku; podporoval pěvecké školy ve městě, zřídil i scholu cantorum. Z ní se
prezentovali sólisté pro přednes Graduálu. Nejstarší prameny gregoriánského chorálu jsou tónáře –
začátky textů jednotlivých zpěvů jsou seřazeny dle 8 chorálních tónů, představují počátky hudební
teorie. Nejstarší notový zápis máme ve středověku.
Asi po roce 1000 se objevuje nová forma zpěvu gregoriánského chorálu, jsou to: tropy, sekvence,
liturgická dramata na chorální nápěv. V 11. až 15. století vznikají ordinária, nová propria pro
svátky, mariánské antifony, veršovaná oficia. Ve středověku probíhala velká hudební tvorba –
sekvence a tropy, které značně zredukoval Tridentský koncil. Řehoř XIII. reformuje chorál, přičemž
se projevují humanistické tendence. O další reformu chorálu se snaží Pavel V., upravuje graduál a
vzniká tzv. medičejský chorál. Posledním z papežů, jež se snažili o reformu chorálu, byl Pius X.,
který přijal za svou reformu chorálu ze Solesmes ve Francii.
Polyfonie a liturgie
Počátky polyfonie spadají do 9. století, významnou úlohu pro polyfonii hrála Notrdamská škola
v Paříži:
- ars antiqua: počátky polyfonie (Leoninus, Perotinus),
- ars nuova: do r. 1430 (Filip de Vitry), za Jana Lucemburského přišla do Čech.
V 15. století se objevují polyfonní ordinária, píší se motety a balady.
Nizozemská škola: období 1400 – 1600, polyfonní mše. Ve svém posledním období byla tato škola
přenesena do Itálie: benátská a římská škola. Jejími představiteli byli: Palestrina, bří Gabrieli,
Tomas Luia da Victoria.
Baroko – přináší nové hudební znaky, střídání nástrojových skupin. Vznikají oratoria – duchovní
protějšek opery. Oratorium na biblické texty nachází své užití v liturgii (Carissimi, Charpentier,
Händel). Kantáta je několikadílná skladba, kde se střídá árie, sbor a recitativ. Poetické kázání,
básnická reflexe na čtené texty při bohoslužbě. Jen Bach napsal 4 ročníky kantát pro neděle a
svátky. V 18. století vzniká kantátová mše – Bachova mše H-mol. K dokonalosti byla dovedena i
stavba varhan, barokní literatura pro varhany je velmi bohatá. Píší se fugy, preludia a tokáty.
31
Klasicismus – rozvoj instrumentálních forem, v liturgii je omezena hudba církevními i světskými
výnosy (Josef II.).
- missa brevis – zhudebnění některých částí mše, na ostatní preludují varhany,
- missa sollemnis – instrumentální vybavení a sólisté, při slavnostních příležitostech: Te Deum,
Benediktus,
- missa plenaria – příkladem je rekviem, zhudebnění pro určité svátky, ordinárium a proprium.
Za hlavní skladatele „mší“ můžeme považovat: Haydn (14), Mozart (15), Beethoven (2).
Romantismus – pokračuje v tradici vídeňských klasiků, rozvijí se varhanní a instrumentální hudba.
Jmenujme: Fr. Schubert, G. Verdi, H. Berlioz; u nás Antonín Dvořák – Stabat Mater, na Moravě
Pavel Křižkovký.
Ceciliánské hnutí bylo charakteristické pro hudbu 19. století – snaha o obnovu liturgické hudby
spočívala:
- v obnově gregoriánského chorálu,
- v obnově klasické polyfonie 16. století
- nová díla se mají blížit tomuto stylu
- zakládají se reformní školy, instituty a pořádají se různé kurzy.
Výsledkem bylo, že se církevní hudba odtrhla od tehdejších hudebních proudů, toto hnutí vzniklo a
šířilo se hlavně v Německu – 1868. Z českých autorů bych jmenoval: Förster, Musil, Tregler.
Ve 20. století nejsou již velká hudební i duchovní díla určena pro liturgii. Z našich umělců té doby
bych jmenoval: J. B. Förster, L. Janáček, B. Martinů, P. Eben.
8.3.
Lidová duchovní píseň
Lidová duchovní píseň vzniká překladem aklamací, tropů, hymnů a sekvencí z latiny do národního
jazyka. Máme tři stadia:
a) Do latinského zpěvu se lid zapojuje aklamacemi – Kyrie eleison. Kosmas popisuje aklamaci
lidu “Krleš” – za biskupa Dětmara.
b) Tropy ke Kyrie – tato aklamace je rozšířena slovy a prodloužena melodií.
c) Duchovní písně v lidové řeči: Hospodine, pomiluj ny (11. stol.), Christ ist erstanden (12.
stol.).
Hospodine, pomiluj ny – Kosmas popisuje její užití při volbě Spytihněva II., tato píseň vznikla z
litanií při procesí a její liturgické používání je pozdějšího data. Karel IV. ji pozvedá na “českou
hymnu”, tj. Korunovační píseň českých králů.
Svatý Václave – je píseň z 12. století a pravděpodobně se jedná o trop ke Kyrie.
Boh všemohúcí – 14. století, velikonoční píseň - pašijové hry. Nachází se v Jistebnickém kancionálu
(1420).
Jezu Kriste, štědrý kněže - 14. století, melodickou předlohou je německá píseň ze 13. století.
Pražská synoda roku 1402 mluví jen o těchto čtyřech písních. V 15. století vznikají mnohé latinské
písně, tato tvorba je velmi rozšířena i v Čechách. Od 16. století jsou důležitým prvkem roráty, avšak
jejich první rukopisy jsou z 15. století. Latinský chorál je podkládán českým textem, a proto i lidové
písně užívají latinských (chorálních) nápěvů. V baroku máme bohatou hudební tvorbu a rozvoj
lidové liturgické písně – Adam Michna z Otradovic.
8.4.
Nejdůležitější rukopisy a kancionály
Z českých kancionálů a zpěvníků bych jmenoval:
1) Vyšebrodský sborník (1410),
2) Jistebnický kancionál (1420),
3) Vyšehradský rukopis (1450),
Shrnutí:
32
Hudba tvoří nedílnou součást liturgie a kořeny křesťanské kultovní hudby je třeba vidět ve
starozákonním kultu v Jeruzalémě. Židovskou praxi zpěvu žalmů křesťané přejímají a rozvíjí nejen
v rovině zpěvu, ale i hudby. Celé dějiny hudby poukazují na to, že liturgie je umění, které si
nechává „sloužit“ jinými formami umění (hudby, malířství, poezie, architektura, sochařství …).
Důležitým tématem je i česká duchovní píseň, která poukazuje na téměř tísiciletou tradici této
tvorby v našem prostředí.
Otázky:
1. Jaký je teologický význam zpěvu při liturgii?
2. Vyjmenuj hlavní hudební liturgická díla českých autorů 20. století.
3. Jaký je význam greogiánského chorálu pro současnou liturgii?
9. Liturgický rok a kalendář
Studijní cíle:
Devátá kapitola uvádí do problematiky liturgie a času, seznamuje s tím, jak je čas v liturgii
organizován. Student má pochopit vývoj, strukturu a teologii liturgického roku. Dějiny kalendáře a
jeho „liturgické vrstvy“ poukazují na zasazení liturgického slavení do reálného času.
9.1.
Pojetí času
Existuje dvojí pojetí času:
cyklické chápání času – většina národů organizuje čas dle přírodního rytmu. Tímto astronomickým
cyklem je dán rámec pro počítání času. Původní časovou jednotkou byl měsíc – lunární cyklus (29
dnů), kdy měsíc projde všemi fázemi. Dalším cyklickým časovým prvkem je týden. Židé mají
sedmidenní týden – neděle je prvním dnem v týdnu: zde se nám nejvíce projevuje cyklické chápání
času, (čas jako pohyb v kruhu).
lineární chápání času – v tomto pojetí je čas vnímán lineárně, stále plynoucí tok událostí, které se
nevracejí, a tudíž se nic neopakuje. Toto pojetí času je spojeno s dlouhou časovou periodou, která
má svůj počátek a směřuje k nějakému cíli. Takto vnímáme lidský život, v němž neděláme věci
„dvakrát“; cílovým bodem života je smrt. Víra v Boha je spjata s časem, On se zjevuje a působí v
čase, i když sám stojí mimo čas. Čas má spásonosnou hodnotu, a proto je třeba jej využít pro vlastní
posvěcení. Tato jedinečná hodnota času nás činí zodpovědnými, to, co jsme promarnili, se již
nevrátí.
Organizace času v liturgii
33
V liturgii se nám spojují oba dva pohledy: cyklický a lineární. Křesťané chápou život v obou dvou
rovinách, přičemž lineární pohled je základní, ale bez návaznosti na přírodní cykly se neobejdeme.
V důsledku se jedná o spojení těchto dvou pozic. Cyklické chápání je doplněno lineárním prvkem,
který prolamuje kruh a otevírá „uzavřený čas“ směrem do budoucnosti, k tomu, co má přijít.
9.2.
Vývoj liturgického roku
Nejdříve se liturgicky slavila:
1. Neděle – nedělní shromáždění církve (fractio panis) je dosvědčeno v NZ; apoštol Pavel o neděli
v Troadě slaví liturgii (Sk 20, 7). Nedělní slavení jsou týdenními Velikonocemi (den, kdy Kristus
vstal z mrtvých) a takto se slaví již v apoštolské době.
2. Slavení Velikonoc – první zmínka o určení dne Velikonoc pochází ze II. století. Papež Viktor I.
(189 – 198?) odpovídá na diskusi, kdy mají křesťané slavit Velikonoce.
3. Památky mučedníků – počínají se slavit od 3. století v souvislosti s Kristovou paschou.
4. Epifanie – slaví se na Východě od konce 3. století a začátku 4. století. Je to další důležitý bod
pro formaci liturgického roku, slaví se tajemství vtělení a narození Božího Syna. Na západě se
slaví Narození Páně.
5. Velikonoční cyklus - Augustin uvádí, že neděle Paschy je součástí třídenní – pátek, sobota,
neděle. Později se slaví ve čtvrtek svatého týdne památka ustanovení eucharistie. Díky slavení
iniciačních svátostí o Velikonocích se zavádí doba přípravy – doba postní. Připravovali se nejen
katechumené na křest, ale i veřejní hříšníci konali pokání a na Zelený čtvrtek byli přijímáni „do
církve“. Ve 4. století se k Velikonocům přidává období 50 dnů, slavené jako jeden den – jedna
velká neděle.
6. Formace vánočního cyklu v 5. a 6. století – formuje se doba adventní a vánoční.
7. Vznik tzv. ideových svátků – od 10. století se objevují tendence liturgicky slavit některé
teologické pravdy: Nejsvětější Trojice, Boží Tělo, Nejsvětější srdce Ježíšovo, Slavnost Krista
Krále, Svaté Rodiny. Vznikaly i mnohé svátky, které měly prohlubovat zbožnost věřících.
8. Úpadek neděle – v době od 10. – 20. století se zmenšil význam neděle ve vztahu k
Velikonočnímu tajemství, vzniklo mnoho svátků svatých, které zastínily „týdenní Velikonoce“.
9. Liturgické hnutí a Druhý vatikánský koncil – od 19. století se opět zdůrazňuje význam neděle
a svátků Krista, následně pak II. vatikánský koncil dává přednost „temporálu před sanktorálem“.
V liturgickém roce máme toto pořadí „svátků“ – tyto stupně:
1.
Slavnost – sollemnitas,
2.
Svátek – festum,
3.
Památka – memoria, (závazná - obligatoria - a nezávazná – ad libitum).
9.3. Struktura liturgického roku
Liturgický rok má v podstatě tři velké celky:
- Vánoční okruh
- Velikonoční okruh
- Okruh během roku – mezidobí.
Doba vánoční a adventní tvoří vánoční cyklus, podobně i doba postní a velikonoční tvoří
velikonoční cyklus. Liturgický rok dosahuje svého prvního (menšího) vrcholu o slavnosti Narození
Páně (25. 12.), maximálního vrcholu však dosahuje o Velikonocích – Velikonoční vigilie slavnosti
Vzkříšení Páně.
34
9.4. Teologie liturgického roku
Teologický význam liturgického roku pramení z běhu času v rámci slunečního roku. Čas
liturgického roku není jen pouhou časovou veličinou, je sice stejný jako astronomický čas, přesto je
zde jistá odlišnost, kterou vyjadřují řecké pojmy: kairos (čas poznamenán rozhodnutím, čas spásy –
tudíž definovaný) a chronos (čas plynoucí lineárně, určuje existenci jednotlivostí – blíže
nedefinovaný). Kairos je čas, ve kterém se Bůh obrací k člověku jedinečným a neopakovatelným
způsobem. Skrze Boží sdílení člověk poznává, že chronos je současně i Božským kairosem, z času,
který plyne, je možno učinit čas, který se naplňuje – čas spásy. Liturgický rok je tedy kairos in
chronos. Slavením liturgie se proměňuje chronos v kairos, jde nám o takovéto uspořádání času,
nebo-li naplnění stvořeného času (jeho správné využití). Odtud se odvíjí veškerá teologie času.
Definice liturgického roku:
Liturgický rok je sluneční rok (doba oběhu Země) uspořádaný podle norem církve, ve kterém
se v liturgickém slavení zpřítomňuje Kristovo velikonoční tajemství.
9.5. Kalendář
Slovo kalendář pochází z latiny calendae = první den v měsíci. V církvi se původně jednalo o
seznam nepohyblivých svátků a každá místní církev měla svůj kalendář, ten měl i tabulky s udáním
data Velikonoc pro nejbližší léta.
V současných liturgických kalendářích máme 5 vrstev:
1. Římský všeobecný kalendář
2. Regionální kalendář – Český národní kalendář
3. Diecézní kalendář – lokální světci, výročí posvěcení katedrály
4. Řádový kalendář (řeholní komunity)
5. Kalendář jednotlivých kostelů nebo místních církví.
35
Shrnutí:
V dějinách různých kultur můžeme objevit dvojí pojetí času: cyklické a lineární. Čas křesťanů je
dán jak cyklickým opakováním – zpřítomňováním Kristova velikonočního tajemství v rámci
liturgického roku, tak i lineárním směřováním ke konečnému naplnění. Říkáme, že takto pojímaný
čas je kairos in chronos. Cyklicko – lineární pojetí času je základem pro teologii liturgického roku,
jenž je „prezentován“ liturgickým kalendářem.
Otázky:
1. Jaká je teologická rovina času v liturgii? Vysvětli vlastními slovy.
2. Jaké jsou společné liturgické akcenty při slavení Vánoc a Epifanie?
3. Jak se dnes určuje datum Velikonoc?
10.
Židovský kalendář a svátky
Studijní cíle:
Kapitola věnovaná „židovským svátkům“ má upozornit studenta na vyrůstání křesťanské liturgie
z židovských kultovních slavností. Bez znalosti židovské liturgické tradice a židovského kalendáře
nelze plně pochopit křesťanskou liturgii v jejím počátečním období: formace liturgického roku,
vznik základních liturgických svátků.
10.1. Židovský kalendář
Křesťanský liturgický rok nepochopíme bez znalosti židovského kalendáře a svátků. Je třeba si
uvědomit, že Kristus se narodil, žil a zemřel jako žid. Židovský badatel D. Flusser prohlásil, že
kalendář je katechismus židů. Je to dáno židovskou liturgií slavenou v čase a židovskými svátky.
Původně židé počítali svůj letopočet od vyjití z Egypta nebo od izraelských králů. Ve středověku
začali počítat roky od stvoření světa a toto počítání trvá i dnes, přičemž stanovené číslo je
symbolické. Roku 3760 př. Kr. došlo ke stvoření světa, proto dnes mají rok 5764. Židé mají lunosolární kalendář, dělí se na 12 či 13 úseků dle jednotlivých fází měsíce, měsíc začíná novem.
Začátek roku byl původně na podzim, ale vlivem Babylóňanů se přesunul na jaro.
V dnešní době židé mají:
- Občanský rok (začíná na podzim (září – říjen), 1. tišri),
- Liturgický rok (začíná na jaře (březen), 1. nisan).
Hlavní židovské svátky (Pesach, Sukkót, Šavuot) jsou spojeny s určitým datem a nikdy se nemění.
Názvy měsíců – Občanský rok:
1) TIŠRI – 30 dnů (plný měsíc) asi konec září a začátek října.
2) MARCHEŠVAN – 29 dnů
3) KISLEV – 30 dnů
4) TEVET – 29 dnů
5) ŠEVAT – 30 dnů
6) ADAR – 29 dnů, koresponduje s naším únorem
7) NISAN - 30 dnů.
8) IJJAR - 29 dnů
9) SIVAN - 30 dnů
10) TAMUZ - 29 dnů
11) AV - 30 dnů
12) ELUL - 29 dnů
36
Hlavní židovské svátky jsou:
a) poutní svátky – Pesach, Šavuot, Sukkot,
b) velké svátky – Nový rok, Den smíření,
c) polosvátky – Posvěcení chrámů, Purim, Hodeš (novoluní) začátek měsíce,
d) dny smutku a postní dny – Den smutku,
e) národní svátky – Den nezávislosti, Den Jeruzaléma.
10.2. Židovská sobota
Tento den je prasvátkem židů, jako jediný má své jméno a ostatní dny jsou počítány od soboty.
Šabat znamená nejen sobotu, ale i týden.
Izrael chápe dějiny v 7 celcích, jako dny v týdnu, přičemž finální část (mesiánská éra) se váže k
šabatu. Tedy šabat je nerozlučně spjat s existencí Izraele. Šabat je v úzkém vztahu k Hospodinu, je
jeho symbolem, a proto má i kosmický rozměr, je znamením harmonie mezi Stvořitelem a
stvořením.
Slavení šabatu:
Předně je zde příkaz o pracovním klidu, Mišna jmenuje zakázané práce v sobotu. Šabat je den
bohoslužby. V sobotu byla v chrámu zvláštní přídavná oběť – Mincha, tj. přídavné nebo-li
předkladné chleby (viz událost s Davidem a jeho mužstvem). Slavení šabatu vedlo ke vzniku
synagogy (sobotnice). V současné době není chrám, a tak se sobotní liturgie odehrává v synagoze
(pátek večer a sobota dopoledne) a v rodině (tři slavnostní jídla: páteční večeře, sobotní oběd,
sobotní odpolední jídlo – navečer).
10.3. Židovské poutní svátky
V knize Exodus čteme příkaz pro Izraelity 3x ročně slavit svátky, které byly příležitostí k pouti do
Jeruzaléma. Pro židy je každý svátek dnem radosti a díků: slaví se nějaká událost spásy, ale vždy se
děkuje za úrodu země (spojení teologie stvoření a vykoupení). Pesach – úroda obilí (ječmene);
Šavuot – úroda pšenice, konec žní; Sukót – úroda ovoce a vína (vinobraní).
Pesach
Vývoj pesachu v šesti fázích:
1. Předizraelská – nomádská fáze svátku (viz. Ex 12). Původně se jednalo o jarní kultovní slavnost
v době jarního úplňku při situaci přechodu nomádů na jarní pastviny.
2. Od přírodního svátku nomádů k pesachu Izraele. Starý jarní svátek není potlačen, je přijat i s
rituálem, ale získává nový obsah. Již Ex 12 nám ukazuje, jak byl tento svátek teologizován. Je to
Hospodin, který přechází a zachraňuje. Původní svátek byl i historizován – zasazen do
národních a náboženských dějin Izraele. Upravuje se i symbolika: potření krví – Hospodin nás
zachránil od zla v Egyptě; byliny – hořkost útlaku; nekvašený chléb – chléb soužení v Egyptě a
znamení spěchu; datum slavnosti – datum východu z Egypta.
3. Od Pesachu Izraele k dvojitému svátku Pesach a Macót. Maca je nekvašený chléb, jednalo se o
svátek nekvašených chlebů - poutní svátek. Macót se slavil na počátku žní a při něm se obětoval
snopek obilí. Když Izrael obsazoval Kanaán, přejal tento svátek od místních kultur a upravil ho:
theologizoval (Hospodinovu slavnost) a historizoval (vyjitím z Egypta). Díky kultovní reformě
v 7. stol. př. Kr. byly tyto dva svátky definitivně spojeny: Pesach se stal poutním svátkem a
Macot získal pevné datum, které dříve neměl.
4. Od domácího svátku k poutnímu svátku v chrámě. Od 7. stol. př. Kr. je kult centralizován na
Jeruzalém, který je centrem náboženským i politickým – jednota národa. Chrám představuje
obětní aspekt, slavení Pesachu je zachováním Božího přikázání.
5. Vývoj v exilní a poexilní době. Exil představuje nové období, ve kterém se Pesach opět stává
domácí slavností. Poexilní praxe je podtržením významu chrámu při zachování domácí liturgie.
Pesach má nové prvky: jedná se o anamnesi Hospodinova spásného činu, je zdůrazněna
37
dialogická struktura svátku (Ex 12, 42), je to noc bdění pro Hospodina (lid bdí); Pesach má
mesiánskou a eschatologickou dimenzi (Mesiáš přijde v noci Pesachu).
6. Pesach v Ježíšově době. Prameny, které nám podávají patřičné informace, jsou: Mišna (zde je
uchováno ústní podání náboženských obřadů), NZ, Josef Flavius (Židovské starožitnosti), Filón
Alexandrijský (Kniha Jubilejí).
Slavnost Pesachu v Ježíšově době měla 4 základní rity (části):
I.
Bedikah – vyhledávání: svátky začínají v noci ze 13. na 14. nisanu a při této příležitosti se
vyhledávají zbytky kvašeného chleba a do poledne 14. nisanu je spálen.
II.
Oběť v chrámě: 14. nisanu před západem slunce byli v chrámu zabíjeni beránci za
přítomnosti poutníků. Zabitý beránek se odnesl domů a doma se připravil – pekl se na ohni.
III.
Velikonoční večeře: koná se v rodinném společenství, průběh hostiny popisuje Ex 12,1-15.
Struktura večeře (4 kalichy):
a) kalich Kiduše, požehnání, předkrm (hořké byliny),
b) velikonoční Hagada, nalil se druhý kalich (zatím se nepil), vyprávění o východu z
Egypta, modlitby a zpěv Malého Halelu (Žl 113 a 114), vypil se kalich,
c) Hlavní jídlo: jedl se chléb (požehnání a lámání), zde Kristus řekl slova proměnění,
započalo jídlo, v závěru třetí kalich – kalich požehnání, který byl rozdělen mezi
účastníky (zde Kristus pronesl ona slova).
d) Kalich Halelu: je to 4. kalich, zpívala se druhá část Malého Halelu (Žl 115 – 118) a
Velký Halel (Žl 136).
IV.
Macót: svátek nekvašených chlebů začíná 15. nisanu a slaví se 7 dnů.
Centrálním tématem svátku Pesach je vysvobození z Egypta, které je charakterizováno jako
přechod.
Šavuot
Poutní svátek Šavuot (týdny) se slaví 6. sivanu, od Paschy se napočítá 7 týdnů (7 x 7 dní je znamení
plnosti). Původ tohoto svátku je předizraelský, ukončení žní (Ex 23,16). Tento agrární svátek židé
theologizovali: veškerá prvotina patří Bohu. V pozdním židovstvu byl svátek historizován, den
darování Zákona, Thóry na Sinaji (Ex 19,1).
Šavuot je svátkem duchovní obnovy, Zákon je nutný k životu, on je životem – zde se nám pojí tento
svátek s Pesachem. Pesach je znamením hmotné svobody (tělesné vysvobození z otroctví), Šavuot
je znamením duchovní svobody. (Zákon duchovně osvobozuje člověka od hříchu a dává mu
možnost rozhodovat se pro dobro). Šavuot je naplněním Pesachu. Dnes se původní agrární svátek
připomíná zdobením domu zemědělskými plodinami, jí se mléčné výrobky.
Sukót
Jedná se o svátek stánků a je to nejradostnější svátek, který má agrární původ – slavnost vinobraní.
Začíná při úplňku 7. měsíce: 15. – 22. tišri. Název tohoto svátku pochází od slova suka – přístřešek,
chata. Jako u předcházejících svátků, tak i u tohoto proběhla jeho historizace a teologizace. Svátek
je spojen se vzpomínkou na putování po poušti. Sukót je nejradostnější svátek, je to čas židovské
radosti a naplněním příkazu Thóry: „Budeš se radovat před Hospodinem, naším Bohem.“ Dnes se
svátek Sukót slaví v rodině, nejdůležitějším symbolem je suka – přístřešek, který si židé budují.
Význam suky je v poukázání na přechodné bydlení, což má posilnit důvěru v Boha, který nás chrání
v nejistotách. Život je víc než jen snaha o lidské zajištění. Židé si uvědomují, že jsou putujícím
Božím lidem, jsou na cestě.
10.4. Velké svátky
Jde o náboženské svátky, při nichž člověk stojí před Bohem se svou vinou a modlitbou za smíření.
Jedná se o dva svátky, které nyní netvoří jednotu, dříve mohly. Oba dva svátky jsou dny postu. 1.-2.
tišri slavíme Roš há-šannah (Nový rok) a 10. tišri Ióm Kipur (Den smíření).
38
10.5. Polosvátky
Nemají svůj přímý původ v Zákoně, nenajdeme jejich ustanovení v Thóře. Pro židy to však jsou
historicky památné dny.
Chanuka znamená posvěcení a připomíná posvěcení chrámu roku 164 př. Kr. za Judy
Makabejského.
Purim znamená losy a je to nejveselejší svátek v roce. Podle knihy Ester v době židovského zajetí
měl být losem určen den smrti židů, ale ten den zemřel nepřítel židů – Haman. Jedná se o svátek
velmi radostný - - židovský karneval - a slaví se 14. a 15. adaru, asi jeden měsíc před Pesachem.
Roš Hodeš - Hodeš znamená novoluní a Roš Hodeš nový měsíc; tento den má pro židy nejen
náboženský, ale i chronologický význam. Svátky novoluní prodělaly v dějinách Izraele velké
změny, se zavedením stálého kalendáře jejich význam upadl.
Den smutku Národní Den smutku se slaví 9. avu, je to den přísného postu (24 hodin). Židé si
připomínají velké katastrofy.
Postní dny
Většina těchto dnů souvisí se zničením chrámu – půst trvá 12 hodin přes den:
10. tevet – půst Asara be-tevet, obležení Jeruzaléma Nabuchodnosorem.
17. tamuz – půst Šiva asar be-tamuz, dobytí Jeruzaléma Nabuchodnosorem.
3. tišri – půst Gedajla, vzpomínka na zabití místodržitele Gedajli – konec národního života.
13. adar – půst královny Ester.
10.6. Národní svátky
Židovské národní svátky jsou dva: Den nezávislosti a Den Jeruzaléma.
Den nezávislosti se slaví 5. ijjaru (květen – červen) a připomíná vznik Izraele po II. světové válce
14.5.1948 (5. ijjar 5708). Toto rozhodnutí přijaly všechny vítězné mocnosti, ale arabský svět se s
tím nesmířil, hned 15.5. 1948 (následující den) byli židé napadeni, a tehdy ztratili část Jeruzaléma a
další pásma. Světové mocnosti váhaly vstoupit do daného konfliktu a Izrael se ubránil.
Den Jeruzaléma se slaví 27. ijjaru na počest dobytí města roku 1967. V roce 1967 byl Izrael
napaden ze tří stran: Egypt, Sýrie a Jordánsko; tím začala tzv. šestidenní válka. Během tohoto týdne
Izrael obsadil Sinaj a Gazu, plně porazil Egyptské vojsko; porazil Sýrii a Jordánsko, obsadil
současná okupovaná území (Palestinská samospráva) a celý Jeruzalém. Jednalo se o rychlé a
naprosté vítězství židů nad arabským světem, skončilo rozdělení Jeruzaléma, který je poprvé od
roku 70 pod židovskou správou i s chrámovou horou.
Shrnutí:
Lunární kalendář u židů vedl k zajímavému organizování času během roku, a tím i k „pružnému“
židovskému kalendáři. Židovský kalendář je znamením důsledného propojení občanské, liturgické a
praktické (každodenní) roviny života. Židovské svátky, jež „definují“ celý liturgický rok, jsou
znamením obrovského sepjetí života s kultem Hospodina.
Otázky:
1. Jak dnes probíhá u židů oslava šabatu v synagoze a v rodině?
2. Jak dnes židé slaví Paschu?
3. Co znamená historizace a teologizace židovských svátků? Máme nějakou obdobu v křesťanství?
11.
Neděle křesťanů a jednotlivé liturgické doby
39
Studijní cíle:
V této kapitole je studentovi prezentována základní struktura celého liturgického roku, v němž
církev slaví Kristovo velikonoční tajemství. Základním prvkem je neděle a následné liturgické
doby. Pochopení neděle jako primární křesťanské slavnosti je vstupní branou do liturgického roku a
jeho period.
11.1. Sedmidenní týden
Sedmidenní týdenní cyklus nemá přímý vztah k přírodnímu „běhu“, který nám určují astronomické
údaje: den, měsíc, rok . Týden vyrostl z potřeby rozdělit měsíc a jeho původ je velmi nejasný. V 8.
stol. př. Kr. máme zmínky o tom, že v Mezopotámii existuje sedmidenní týden, každý sedmý den je
dnem klidu a odpočinku; pro Babylóňany bylo číslo 7 nešťastné. Sedmidenní týden nezávislý na
fázích měsíce se objevuje v Izraeli již před exilem (Ex 23,12; 34,21), kde máme příkaz 6 dní
pracovat a 7. den odpočívat. Význam soboty jako dne odpočinku se zdůrazňuje až v poexilní době.
Tento sedmidenní týden je výrazem protestu proti slunečním a lunárním kultům pohanských
národů, zpráva o stvoření v Gen je výrazem odmytologizování týdne židovským národem. Šabat
poukazuje na Boha, který stojí mimo čas.
11.2. Křesťanský týden
Křesťanský týden je dosvědčen již v 1. stol. př. Kr. s jedním významným dnem – nedělí (první den
v týdnu). Křesťané přijali uspořádání týdne od židů, svědčí o tom jména (čísla) dnů.
Odlišnost od židů:
- zdůraznění prvního dne v týdnu,
- chápání neděle jako eschatologického šabatu – 8. den.
a) Neděle – den vzkříšení, dies Dominica
b) Neděle – eschatologické dovršení dějin
První den po sobotě je den Slunce, dle Bible den stvoření světla – první den křesťanů: neděle; den
slunce – Kristus je slunce spravedlnosti.
11.3. Křesťanská neděle
Neděle je základním stavebním prvkem celého liturgického roku. Od prvních dob existence církve
máme tyto názvy pro neděli:
a) První den po sobotě - tento termín ve středověku zanikl.
b) Den Páně - (dominica die).
c) Osmý den - věčný šabat, jímž vrcholí týden, apologie s židovským týdnem.
d) Den slunce - převzat od Římanů; dnes užíván v anglo-germánském světě: Sontag, Sunday.
e) Den Pánova vzkříšení – dies Dominice resurectionis,.
f) Sedmý den – neděle jako týdenní Velikonoce (7. den).
g) Den odpočinku – neděle, den křesťanského šabatu.
Původ křesťanské neděle:
Vznik neděle se nedá vyvodit z židovského šabatu, jakým způsobem a proč se konsolidovalo
shromáždění křesťanů v tomto dni nevíme přesně, můžeme jen předpokládat, že:
a) Nejprve se křesťané scházeli k lámání chleba v sobotu večer; předvečer neděle – po západu
slunce (židovská tradice),
b) V 2. stol. se shromáždění přesouvá na nedělní ráno, zde je důvod a příčina nedělního slavení.
Do této doby nebyla neděle chápána jednoznačně jako den vzkříšení – sporné.
c) V návaznosti na zjevení Zmrtvýchvstalého se shromáždění posouvá na neděli večer, viz. Lk 24
– Emauzští učedníci. Jan 20,19 – křesťané se shromažďovali v neděli večer.
40
Vývoj nedělního slavení:
Z biblických textů je patrný význam prvního dne po sobotě (Janovské i Pavlovské církevní obce).
Žádnou stopu po slavení neděle nenacházíme v Jeruzalémě a v Palestině; Sk 2,42 podávají strukturu
křesťanského shromáždění:
- Učení apoštolů
- Společenství s Kristem
- Lámání chleba
- Modlitba
Z mimobiblických svědectví je to: Pliniův list Trajánovi, Didaché, Justinova Apologie a Eusebius
z Cesareje - Historia Ecclesiastica. Od 3. a 4. stol. se slavení neděle rozšířilo jak na Východě, tak i
na Západě: v neděli ráno se slavila eucharistie a večer nešpory.
Zachování nedělního klidu
Předpisy o nedělním klidu jdou společně s předpisy o bohoslužbě. Prvotní církev nemluví o
nedělním klidu, až kolem roku 200 Tertullian mluví o klidu jako o předpokladu k účasti na
bohoslužbě. Nedělní klid a jeho zachovávání počínají výnosem císaře Konstantina (3.3.321); císař
Theodosius na konci 4. stol. prohlašuje křesťanství jako jediné státní náboženství, pohanská
náboženství jsou zakázána, chrámy uzavřeny a církevní zákony se stávají státními: vzniká tzv.
zákon křesťanské neděle. Provinční sněm v Orleáns 538 jako první pronáší výnos o zachovávání
nedělního klidu. Ve středověku je nedělní klid vnímán jako podmínka k účasti na bohoslužbě. CIC
1917 – zákaz služebných prací (Konstantin) a CIC 1983 § 1247 staví nedělní klid do vztahu ke
kultu, je to den radosti a zotavení.
Teologie neděle
Neděle jako první den po sobotě – teologicky se zdůrazňuje aspekt Vzkříšení. Patří sem i zkušenost
pneumatická – seslání Ducha sv. v neděli.
Neděle jako osmý den – v symbolice osmého dne se promítá i židovská apokalypsa. Druhý příchod
Krista je spojen s tímto eschatologickým dnem - tehdy si všichni odpočinou, přijde nový věk: doba
naplnění a dovršení stvoření. V tomto pojetí týden nedělí končí, v liturgickém kalendáři nedělí
začínáme. Číslo 8 nám spojuje tajemství křtu a neděle - symbolika čísla 8.
Neděle jako Den slunce, Die solis – na počátku tohoto označení stojí Malachaiášův termín – Slunce
spravedlnosti, kterým je Kristus - světlo světa. Od 9. stol. je neděle vnímána jako Den Nejsvětější
Trojice. Od 13. stol. se začínají v neděli používat votivní formuláře, což zůstalo až do Vatikánského
koncilu, tím se potlačil teologický význam neděle jako týdenních Velikonoc (Velikonoční tajemství
ustoupilo do pozadí). Po tridentském koncilu neděle ustoupila svátkům svatých a až roku 1960 se
neděle stává svátkem II. stupně, což se následně odrazilo v pokoncilní liturgické reformě.
Teologický význam neděle:
Biblický (kosmický) – je to den stvoření,
Kristologický – den vzkříšení (první po sobotě, den Páně),
Eklesiologický – den bohoslužebného shromáždění,
Eschatologický – den dovršení stvoření.
11.4. Velikonoce – velikonoční třídenní
Velikonoce tvoří centrální část nejen liturgického roku, ale i velikonočního okruhu (40 dnů doba
postní a 50 dnů doba velikonoční). Počátky slavení křesťanských Velikonoc jsou ve spojitosti se
slavením židovského Pesachu. V NZ nemáme zmínku o křesťanských Velikonocích, ta pochází až z
2. století.
Nejstarší slavnost Velikonoc měla dvě fáze:
Vigilie – bdění a půst,
Agape – memoria utrpení.
41
Tato struktura nám poukazuje na oddělení agape (večer) od eucharistie (ráno). Velikonoce se slaví
na Východě od 2. stol., na Západě od 3. stol.; teologicky Východ zdůrazňuje utrpení a smrt, Řím
Kristovo vzkříšení.
Ve 4. a 5. stol. se rozvíjí celá struktura slavení Velikonoc, máme následující nové prvky:
Obohacení slavnosti Velké noci o křest a lucernárium,
Velikonoční třídenní a Svatý týden,
Historizace a tematizace 50 dnů doby velikonoční: 40. den – Nanebevstoupení a 50. den –
letnice,
Doba přípravy trvá 40 dnů – půst.
V průběhu dějin se obřady Velikonoc postupně vyvíjely, zásadní změnu provedl až papež Pius XII.,
když reformoval:
Velikonoční vigilii - přesouvá ji ze sobotního rána na večer,
celý Svatý týden.
11.5. Doba postní a doba velikonoční
Doba postní a doba velikonoční tvoří tzv. velikonoční okruh: postní doba je časem pokání a
přípravy na křest (katechumeni). Je to doba obrácení; posun od fyzického postu k vnitřnímu
obrácení.
Doba velikonoční je chápána jako jednotný celek 50 dnů, všechny rušící „prvky“ byly odstraněny.
Začíná velikonoční nedělí a končí nedělí sesláním Ducha sv.
Hlavní zásady:
a) jednotlivé neděle nejsou chápány jako neděle po Velikonocích, ale jako velikonoční, celkem 8,
b) plán lekcí je nový a promyšlený, tematizován dle katechismu svátostí, jejich působení v životě
církve a mající původ v Kristu, který byl vzkříšen.
Po celou dobu velikonoční je souvislá (polosouvislá) četba Sk a Jan v tématické harmonizaci.
11.6.
Doba vánoční a doba adventní
Vánoce si stejně jako Velikonoce uchovaly svůj oktáv a poslední den se nejen shoduje
s mariánským zasvěcením, ale i s počátkem občanského roku. Liturgický kalendář obsahuje
množství svátků navazujících na Vánoce a středověk, v nich viděl Ježíškovu stráž: 26. – Štěpán,
27. – Jan, 28. – Betlémská neviňátka, 29. – Tomáš Becket, 31. – Silvestr. V neděli v oktáv se slaví
svátek Svaté rodiny.
Svátkem vánoční doby je i Zjevení Páně – 6. ledna – epifanie. Počátek najdeme v III. stol. v
Alexandrii. Lidová zbožnost při tomto svátku postavila do popředí postavy tří králů tak silně, že se
epifanie nazývá dodnes svátek Tří králů jako svátek nějakých světců.
Doba adventní je dobou očekávání: Izaiáš, Jan Křtitel, Panna Maria.
Férie má dvě části – první (do 16.12) Kristův příchod, druhá (17.12 – 24.12) Kristovo narození.
11.7. Liturgické mezidobí
Doba během roku začíná pondělkem po neděli po 6. lednu a trvá až do úterý před Popeleční středou
včetně. Pak pokračuje pondělím po neděli svatodušní a končí před I. nešporami první adventní
neděle. Pokud se týká počítání neděl, první je ta, co připadne po 6. lednu; tedy na ni připadá svátek
Křtu Páně. Jí začínají také čtení prvního týdne. Na poslední neděli liturgického mezidobí připadá
slavnost Krista Krále.
Teologickým obsahem liturgického mezidobí je šíře Kristova tajemství, tj. líčení veřejného
působení Ježíšova, jež se uplatňuje výběrem čtení a evangelií podle tříročního nedělního cyklu.
Druhá neděle roku se vztahuje ještě ke slavnosti Zjevení Páně a třetí nedělí začíná polosouvislá
četba synoptiků: Matouš (A), Marek (B), Lukáš (C). Synoptici podávají učení vlastní každému
42
evangeliu a také rozvijí život a hlásání Kristova evangelia. Tím se dosahuje souladu mezi obsahem
evangelií a liturgického roku. Postupně se čtou perikopy líčící začátek veřejného působení Páně a
na konci liturgického mezidobí máme texty s eschatologickým obsahem. V liturgickém mezidobí
odpovídá první čtení myšlence evangelia – harmonizace textů.
Feriální lekcionář je dvouletý, evangelia mají roční cyklus. Nedělní a feriální cyklus na sobě
nezávisejí, mají však společný cíl - aby slovo Páně vstoupilo do života posluchačů a ukázalo
základní Kristovo kerygma, což je smyslem této doby liturgického roku.
Shrnutí:
Základní liturgickou slavností křesťanů je neděle, její teologický a spirituální význam je základem
k prožívání a chápání celého liturgického roku v jeho jednotlivých částech. Tajemství vykoupení je
rozprostřeno pro věřící tak, aby si při jednotlivých bohoslužbách v průběhu roku uvědomovali jeho
základní část i partikulární aspekty.
Otázky:
1. Kdy a proč se den odpočinku přesouvá ze soboty na neděli?
2. Jaká jsou dvě základní pojetí křesťanského týdnu v návaznosti na neděli?
3. Vysvětli důvod, průběh a užitek liturgické reformy Pia XII.
12. Liturgický prostor a umění pro liturgii
Studijní cíle:
Tato kapitola studenta seznámí s místem, kde se liturgie slaví, a jaké požadavky jsou na něj kladeny
na základě liturgické funkčnosti. Liturgie má i svou uměleckou rovinu, a tudíž i v těchto směrech
definuje i celý liturgický prostor a jeho jednotlivé části, jež mají být umělecky hodnotné. Sem
zapadá i pojednání o liturgických paramentech a barvách.
12.1. Teologie liturgického prostoru
Podle NZ chrámem Nové smlouvy je sám Kristus (Jan 2, 13 –22), On je místem svátostné Boží
přítomnosti a ne nějaká stavba. Z teologie, symboliky a spirituality vyplývá nutnost, aby chrámová
architektura zachovávala následující kritéria:
a) Kostel je obrazem místní církve, a tudíž musí dostát jejím požadavkům. Má vyjadřovat jednotu
Božího lidu, při jejím hierarchickém členění.
b) Kostel má i funkční hledisko, a tudíž musí dostát požadavkům obnovené liturgie po Druhém
vatikánském koncilu. Jedná se o správné členění prostoru, umístění jednotlivých liturgických
míst – oltář, ambón, sedes, křtitelnice, svatostánek…, které mají umožnit aktivní účast věřících
při bohoslužbách.
c) Liturgický prostor je však i znamením, symbolem a má mít i mimo liturgii svoji výmluvnost o
základních pravdách křesťanství. Jedná se i o estetickou a uměleckou stránku stavby, jež má
hovořit o kráse nejvyšší a umělci největším.
d) Víceúčelové liturgické prostory a jiná řešení (užívání nějakého objektu jako kostela) mají být
spíše dočasnou záležitostí.
12.2. Uspořádání liturgického prostoru
43
Dispozice liturgického prostoru se v dějinách měnila, přičemž oscilovala mezi dvěma základními
pojetími: kruhové a podélné. Kruhové stavby kladou oltář do středu a lépe odpovídají pokoncilní
liturgii, jejich nevýhodou je obtížné umístění presbytáře ve středu. Naproti tomu podélné stavby
formují věřící jako putující Boží lid, ukazují hierarchickou strukturu, ale vedou spíše k pasivní
účasti a vizuální kontakt je obtížnější. V současné době se hledají i jiná řešení a dispozice, které
jsou jistou kombinací, či úpravou těchto dvou základních. Liturgický prostor se však definuje skrze
rozmístění hlavních liturgických míst: oltář, sedes, ambón, křtitelnice, svatostánek, zpovědnice …
Oltář
Oltář- v pohanských náboženstvích - bylo místo určené k zápalným obětem (altare pochází od
adolere – spalovat), současně to však bylo i vyvýšené místo (altare je také složeninou alt (altus vysoký) + ara (arere – pálit)). Toto etymologické vyjádření se však plně neshoduje s křesťanským
oltářem, protože v prvotní církvi se jednalo o stůl Páně (1 Kor 10, 21) a tento dřevěný přenosný
stůl sloužil jako oltář i v prvních křesťanských bazilikách. Následně začíná i při eucharistii
převládat aspekt oběti a důsledkem je, že oltář se stává fixním a kamenným.
Celý vývoj oltáře a jeho forem je dán liturgií, pokoncilní liturgie nám ukazuje na jedinečnost a
centrální postavení oltáře, který je obrazem Krista, základního kamene. V kostele má být jen jeden
oltář a má být jeho optickým středem, ne geometrickým. Oltář je oddělen od stěny, aby se mohl
obcházet. Symbolicky má znázorňovat dvojí skutečnost eucharistie, která je obětí (obětní oltář) i
hostinou – večeří Páně (stůl Páně). Oltářní kámen není povinný, oltář není místem, na nějž se
odkládají různé věci.
Svatostánek
Svatostánek je místo, kde se uchovává eucharistie pro tyto účely:
a) návštěva umírajících, kterým se podává eucharistie jako viatikum,
b) při udělování sv. přijímání nepřítomným, nemocným …,
c) k adoraci, eucharistickým pobožnostem a osobní modlitbě.
V prvním tisíciletí se eucharistie uchovávala v sakristii – sekretarium, a následně, s rostoucí
eucharistickou úctou, byly pro ni zřizovány v kostele nejrůznější místa – svatostánky. Nakonec
obsadil svatostánek místo nejčestnější, střed kostela, a celá výzdoba i architektura k němu
směřovala. V době barokní se oltář stal jistým podstavcem mohutnému svatostánku, který
dominoval celému presbytáři. Bohatě zdobená struktura měla poukázat na vítězství a exaltaci Krista
v eucharistii, jehož stálou přítomnost pod způsobou chleba protestanti popírali. V dnešní době se v
liturgii zdůrazňuje centrální místo oltáře a ne svatostánku. Ten se přesouvá do boční kaple, přičemž
je třeba se snažit, aby špatné umístění svatostánku nevedlo ke snížení či vymizení eucharistické
úcty.
Sedes, katedra biskupa
Sedes je sedadlo určené pro kněze, ze kterého on řídí, předsedá liturgickému shromáždění. Dějiny
znají jen katedru – sedadlo pro biskupa, které v Římě ve starokřesťanských bazilikách stálo ve
středu apsidy a bylo ze stran obklopeno sedadly přisluhujících kněží. Katedra je symbolem
biskupské moci a úřadu, který biskup vykonává v rámci svého poslání: moc kněžská, učitelská a
královská.
Ambón
Ambón je vyvýšené místo určené ke zvěstování radostné zprávy o Kristově vzkříšení, jak nám je
zachytily spisy NZ. Toto místo (pultík na čtení) pochází ze synagogy, kde sloužilo k četbě
biblických textů. Prvotní křesťané tuto praxi přebrali a ve starokřesťanských bazilikách dosáhl
ambón velkého rozvoje. Ambón stával uprostřed lodi, byl vyvýšen, měl několik míst pro čtení textů
ze SZ, NZ a pro Evangelium. Hlásalo se z něj Kristovo vzkříšení a o velikonoci z něj jáhen zpíval
exultet, vedle ambónu stál svícen (kandelábr) pro velikonoční svíci.
Následně se ambón posouvá na stranu lodi a vzniká z něj kazatelna. Teprve Vatikánský koncil klade
při liturgii do popředí důležitost Božího slova, a tudíž opětně zavádí ambón jako místo pro přednes
liturgických čtení. Většinou se jedná o čtenářské pultíky, jejichž teologické a symbolické stránce se
nevěnuje pozornost. Ambón má být důstojným místem a přirozeně poutat pozornost věřících, kteří
poslouchají Boží slovo.
44
Křtitelnice
První křestní místo máme v domovním kostele Dura Europus v Mezopotámii, předtím se křtilo v
tekoucí vodě. Následně v blízkosti kostelů vznikala baptisteria – křest ponořením, ale vznikaly i
kamenné křtitelnice (v době románské na severu Evropy) pro křest politím. V současné liturgii
máme obojí praxi křtu, což vede k tomu, že dnešní křtitelnice by měly splňovat dané podmínky.
Důležitým prvkem je umístění křtitelnice v interiéru kostela: dříve v blízkosti oltáře, dnes se
upřednostňuje křestní kaple.
12.3. Umělecké prvky
Kalich
Calix (potérion) je jmenován ve zprávách o Poslední večeři Páně, v Písmu se kalichem míní nejen
výraz pro utrpení, ale i pro trestající či odměňující spravedlnost Boží. Jediný kalich je symbolem
jednoty církve (1 Kor 10,16).
Kalich se měnil dle uměleckých epoch (románský, gotický, barokní), jeho základní části jsou cuppa
(pohár), nodus (prstenec, knoflík, hlavička) a pes (noha). Dřík spojující kupu s prstencem zavedla
románská doba. Jak má vypadat kalich, určují církevní předpisy – IGMR.
Paténa
Paténa byla původně mísou (patina, patané), někdy i dost velkou, která sloužila k lámání
konsekrovaného chleba a k přijímání. V době, kdy se začal na Západě používat nekvašený chléb a
malé hostie, začala se zmenšovat i paténa a posléze pozbyla svého původního významu. Od 11. stol.
ji máme v podobě malého plochého talířku, který slouží k lámání jedné velké hostie pro kněze.
Palla
Palla vznikla ze zadní části korporálu (palla corporalis), jímž se chránila Krev Páně v kalichu tím,
že se tato zadní část přehnula přes otvor kalicha. V dnešní liturgii je fakultativní, mnohdy je
praktické její používání.
Monstrance
Monstrance neboli ostensorium je předmět, který slouží k vystavování Nejsvětější svátosti oltářní
při adoracích, žehnáních a eucharistických průvodech. Monstrance dnes může být vytvořena z
různých materiálů (IGMR 292).
12.4. Liturgické oblečení
Liturgické oblečení se někdy nazývá i liturgickými insigniemi, což jsou odznaky, které označují
liturgický stav osoby, která je oprávněna je nosit. Společným znakem je štóla – jáhen, kněz, biskup.
a) Biskupské znaky – pontifikálie: mitra, berla, náprsní kříž – pektorál, prsten, palium pro
arcibiskupa. Privilegiem biskupa je mít vlastní katedru – to platí pro sídelní biskupy; nesídelní
biskup užívá faldistoria. Biskup nosí mozzettu (větší fialový límec s kapucí), dříve nosil
mantelletu – pláštík bez rukávů; byla zrušena roku 1969.
b) Paramenta - liturgická roucha (od paratus - být připraven k slavení liturgie), která se vyvíjela
pod různými vlivy. Původně se liturgie konala v normálním občanském obleku, tj. normální
řecko-římský oděv. Z římského svrchního oděvu, paenula, tóga, dalmatika, se vyvinuly
liturgické oděvy.
c) Dalmatika (liturgický oděv jáhna) - jáhni ji používají při liturgii od 9. století, od 12. století je
součástí pontifikálií biskupa. Jedná se o kratší, bohatě zdobený šat s rukávy, který sahá ke
kolenům (od 17. století podél rukávů i po stranách rozstřižena).
d) Kazule, planeta, ornát: pro kněze a celebrujícího biskupa se z paenuly vyvinula kazule – ornát.
Kazule má jméno od casula – domeček, protože paenula, plášť užívaný proti chladu, byla ze
všech stran uzavřená, bez rukávů, jen s otvorem pro hlavu, uzavírala tělo jako v domečku. Do
45
11. stol. ji nosili při liturgii všichni klerici, nebyla výlučně mešním oděvem; od 13. stol., aby
nepřekážela rukám, byla po stranách vystřihována (po lokty – tzv. gotická kázule); v baroku
proces vystřihování pokračoval, kázule byla více zkrácena i po stranách, kryla jen ramena a
vpředu nabyla tvaru spodní části houslí či hrušky, jedná se o španělský střih.
e) Pluviál: je to původně plášť do deště, který se vyvinul ze zvonové kázule. Plášť je vpředu
rozstřižený a určený k funkci mimo mši pro kněze a biskupa.
f) Štóla (stola, orarium): původně (tak jako palium a manipul) se jednalo o úzký složený šátek,
který sloužil k utírání úst (orarium). Jako liturgický prvek se vyskytuje nejprve na Východě ve
4. stol. a užívají jej kněží a jáhni. Na Západě se objevuje v 6. stol. jako dlouhý pás, jenž slouží
biskupům, kteří neměli pallia, od dob Karlovců se štola stala odznakem hierarchické hodnosti a
užívají ji jáhni i kněží. V Římě byla štóla neznámá a zavádí se do liturgie. Štóla je v podstatě
pás ze stejné látky jako kazule, upravený podle stylů jednotlivých slohů. Protože štóla
představovala odznak propůjčený císařem státním úředníkům, stala se liturgická štóla
znamením moci svátostného svěcení. Nosí se na albě, na rochetě nebo jen na taláru; může se
nosit i na občanském oděvu.
12.5. Liturgické barvy
V římské liturgii jsou svrchní liturgické oděvy barevné dle kánonu, jak jej stanovil ve svém výkladu
mše Innocenc III. (1216). Toto rozdělení přijal tridentský misál a platí i dnes.
Bílá barva je barvou radosti a slavnosti, užívá se v době velikonoční a vánoční, o svátcích Páně a
památkách, kdy se neslaví utrpení, o svátcích Panny Marie, sv. andělů a světců.
Červená barva je barva Ducha sv. (ohnivé jazyky), je to barva utrpení (Kristus i mučedníci), oni
svou oběť zpečetili vlastní krví. Červené barvy se používá: Květná neděle, Velký pátek, Neděle
svatodušní, Oslava utrpení Páně, svátky apoštolů, evangelistů a mučedníků.
Zelená barva je neutrální barvou, užívá se v liturgickém mezidobí.
Fialová barva byla pro svůj temný odstín již od antiky symbolem smutku a pokání, užívá se jí
v adventu a postě, může být použita i při mši za zemřelé a při pohřbu.
Černá barva je na západě barvou smutku, může se použít při mši za zemřelé.
Růžová barva se může použít o neděli Gaudete (3. adventní) a Laetare (4. postní).
Zlatý (brokátový) ornát nahrazuje všechny barvy, protože upomíná na původní bílou slavnostní
barvu straokřesťanských rouch.
Shrnutí:
Liturgický prostor získává pro svoji kultovní funkčnost i symbolickou rovinu, protože liturgie je
zjevením tajemných skutečností, na které má celé místo upozorňovat. Z tohoto pohledu je třeba i
vnímat jak jednotlivá místa celebrace (oltář, ambón, sedes …), tak i liturgické nádoby, předměty a
paramenta. Církev stanoví v tomto směru příslušné normy, aby funkčnost, symbolika a umělecká
rovina těchto věcí poukazovala a odpovídala důstojnosti liturgie.
Otázky:
1. Jaké jsou církevní předpisy řešící otázku liturgického prostoru? Dělíme je podle třech kategorií,
jmenuj alespoň ty nejvýznamnější.
2. Jaký je rozdíl mezi katedrou biskupa a sedesem kněze?
3. Zamysli se nad umístěním křtitelnice v kostele. Kde by bylo její optimální místo?
13. Liturgické rodiny
Studijní cíle:
Student má v této kapitole získat poznatky o vývoji liturgických rodin v návaznosti na jednotlivá
46
církevní centra, o rozdělení jednotlivých liturgií, o vzájemném prolínání a závislosti jednotlivých
liturgií mezi sebou.
13.1.
Vývoj liturgických rodin
Rozhodující význam pro utváření liturgie a liturgických rodin měl vznik a rozvoj velkých
církevních center. Pro vznik jednotlivých liturgií a formování liturgických rodin jsou důležitá první
čtyři století, přičemž z tohoto období není dokumentace příliš bohatá. Uvědomujeme si, že kde byla
církev, tam bylo i slavení liturgie. Z Jerusaléma a z Antiochie přichází křesťané do Říma, které se
stává centrem Západu a celého křesťanstva. Křesťanství se zrodilo na Východě, přesněji
v Jeruzalémě, a odtud se křesťané uchylují do dvou center: Antiochie a Alexandrie.
Z Antiochie vyráží mise a formují se postupně dva další patriarcháty: Řím a Konstantinopolis. Tyto
cesty vlivu se vzájemně prolínají a ovlivnily vznik a formaci jednotlivých liturgických rodin.
13.2.
Západní liturgie
Mezi mnohými liturgiemi, které vznikaly na Západě, se nám do dnešních dnů dochovaly jenom
římská a ambroziánská. Ta první, nejrozšířenější, je „hlavní“ liturgií katolické církve a slaví se tam,
kde je ona přítomna. Ta druhá liturgie se užívá jen v Milánské diecézi. Ve Španělsku se jen lokálně
uchovala liturgie mozarabská. Naproti tomu galská a keltská liturgie jsou jen minulostí a dnes jen
předmětem studia, neboť jejich historický vývoj je dosvědčen bohatou dokumentací. Jsou i jiné
liturgie, které se nedochovaly a o nichž nemáme téměř žádnou dokumentaci. Sem patří liturgie
severní Afriky – afrikánská.
13.3.
Východní liturgie
Skrze liturgii vstupují věřící do kontaktu se základními pravdami víry a díky pohledu na východní
liturgie můžeme objevit hlubokou a přímo bytostnou jednotu mezi liturgií, teologií a spiritualitou,
která nebyla na Východě nikdy zpřetrhána.
Život víry jednotlivých komunit křesťanů na Východě je poznamenán slavením svátostí v různých
kulturních, teologických a také etnických podmínkách, což výrazně ovlivnilo liturgii těchto církví.
Na Východě neproběhlo to, co je typické pro římsko -katolickou církev: liturgická reforma.
Počátky východních liturgií jsou vázány na formování a rozvoj patriarchálních sídel: Řím pro
Západ, Alexandrie, Antiochie, Konstantinopol a Jeruzalém pro Východ. Současná liturgická
situace na Východě je komplikována tím, že v průběhu staletí se Řím snažil o sjednocení. Tím
vznikla skupina církví, které nazýváme unianty. Jsou to: chaldejci (Jan Sulaka 1552), syrští
katolíci (Ondřej Akidjan 1662), melkiti (Cyril VI, 1724), arménští katolíci (Abram Arzibian
1740), katoličtí koptové (Amba Atanasios 1742), řecko-katolíci a jiné.
Přehled liturgií:
Řím
Alexandrie
Antiochie
západosyrský typ
ambroziánská
galská
alexandrijská
skupina
etiopská
koptská
antiochijská
skupina
malankarská
maronitská
arménská
skupina
arménská
konstantinopolská
skupina
byzantská
východosyrský
typ
chaldejská
skupina
chaldejská
malabarská
47
keltská
mozarabská
afrikánská
římská
západní církve
syrská
východní církve
Antiochijská skupina obřadů bývá často označována jako západosyrská a chaldejská jako
východosyrská. Chaldejský ritus je občas nazýván nestoriánským. Byzantský ritus se místně dále
dělí podle jazykových skupin.
Shrnutí:
Představení jednotlivých liturgií je poukazem na bohatost a pestrost života Kristovy církve a
ukazuje, že katolická liturgie není jedinou, ale jednou z mnoha. Při mnohosti liturgií vidíme jednotu
v základním kerygmatu, což se projevuje jednotou základních liturgických struktur. Pro studium
liturgie se jako přínosná jeví komparativní metoda – srovnávání jednotlivých liturgických praxí a
hledání příčin odlišností.
Otázky:
1. Na základě čeho dělíme liturgie do dvou rodin - skupin?
2. Jaké typy patriarchátů máme v církvi?
3. Jaký je vztah mezi liturgií Galskou, Hispánskou, Keltskou a Ambroziánskou?
48
Druhá část: Sakramentální liturgika
Obsah:
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
Liturgické pojetí svátostí
Křesťanská iniciace
Eucharistie
Svátosti uzdravení
Svátosti stavu
Bohoslužba slova
Svátostiny
Liturgie posvěcení času
Literatura:
ANAMNESIS. Introduzione storico – teologica alla Liturgia, manuál profesorů liturgiky na PIL S. Anselmo
v Římě, 8 dílů, Casale Monferrato, 1974 – 1989.
SCIENTIA LITURGICA. Manuale di Liturgia, ed. A. CHUPUNGCO, PIL S. Anselmo v Římě, 5 dílů, Casale
Monferrato, 1998. (existuje anglická edice)
GOTTESDIENST DER KIRCHE. Handbuch der Liturgiewissenschaft, manuál německých profesorů
liturgiky, 8 dílů, Regensburg 1986 - 1990.
L´EGLISE EN PRIÉRE. Introduction á la Liturgie. Edition nouvelle, ed. A. G. MARTIMORT, 5 dílů, Paris
1984. (existuje italská, německá, anglická, španělská edice)
The Study of Liturgy, manuál anglicky mluvících profesorů liturgiky, London – New York 1992.
NADOLSKI B., Liturgika III : Sakramenty, sakramentalia, błogosławieństwa, Poznań, 1992.
KUNZLER M., Liturgia Kościoła, Poznań, 1999.
ADAM, A., Liturgika. Křesťanská bohoslužba a její vývoj, Praha 2001.
KUNETKA, F., Židovské kořeny křesťanské anafory, Olomouc 1994.
KUNETKA F., Liturgika : Úvod do liturgie svátostí, Kostelní Vydří, 1999.
POKORNÝ, L., (ed.) Obnovená liturgie, Praha 1976.
POKORNÝ, L., Světlo svátostí a času, Praha 1981.
RICHTER, K., Liturgie a život, Praha 1996.
49
1. Liturgické pojetí svátostí
Studijní cíle:
Cílem této části je uvedení studenta do obecné problematiky svátostí z liturgického pohledu.
Svátosti a jejich působení je třeba vnímat v jejich rovině symbolické; jsou to znamení, která
obkrývají hlubší rovinu existence.
Tato úvodní kapitola speciální liturgiky podává základní témata:
a) teologické pojetí svátostí,
b) liturgická funkčnost a důležitost rituálního programu,
c) rozdělení svátostí.
1.1. Co to je svátost?
Pochopení svátostí a jejich zprostředkování člověku se realizuje skrze proces symbolizace:
základ všech současných teorií o svátostech. Je pěkné definovat svátost jako viditelné znamení
neviditelné Boží milosti, ale stačí to? Vedle symbolického pojetí svátostí je nutno položit otázku
spirituality: ambivalenci mezi slovem, duchem a tělem. Svátosti poukazují na novou koncepci
spirituality: interkorporeita – inkarnace – transfigurace. Sakramentální symbolismus je místem
setkání mezi mystikou a ritualitou. Svátost je metaforický proces mezi symbolem a realitou, prostor
pro darování: metakomunikace. Svátosti vytváří symbolický prostor mezi minulostí a přítomností –
eschatologická optika.
Minulost (anamnesis) - Přítomnost - Budoucnost ( symbolicky)
(okamžik slavení svátosti)
Svátost je maximální reprezentace mezi symbolem a realitou, obsahuje prorocký prvek. Ve
svátosti vždy zakoušíme falešnou blízkost a vzdálenost. Každá svátost je již kritikou sebe samé.
V symbolickém prostoru může být sakramentální událost naplněním daného symbolismu,
antropologická rekonstrukce, obnova svátostných rytmů různými typy a způsoby:
- duch: anima – spiritus x věc dialogická x věc intimní (vlastní),
- tělo.
Fenomenologie svátostné události: je třeba ji vidět jako “culmen et fons” oblasti symbolické
a metaforické. Východiskem pro pochopení svátostí je ritus a antropologie.
Všechny svátosti mají svůj základ v osobě Ježíše Krista. On je původní, prvotní a
nepřekonatelné znamení, ve kterém vidíme a zakoušíme Boží dobrotu k člověku. Úvaha o Kristu
jako první a největší svátosti má pro sakramentální teologii velkou důležitost, tato svátost má být
pro věřící největší svátostí. Tato svátost nestojí vedle, ale nad ostatními svátostmi. Svátosti nemají
s Kristem společné jen něco, ale všechno: Kristus je prvotní, nepřekonatelné a reálné znamení Boha
v tomto světě, a proto principale et maximum sacramentum. Kristus je nutným základem pro
pochopení symbolického charakteru svátostí.
Kristus je identický v bytí s Bohem:
• sděluje se ve slově – Pravda,
• dává se – Krása,
• zjevuje se – Dobro,
a tomuto odpovídá u věřícího:
• naslouchání – síla poslušnosti (ne poslušnost mrtvoly, ale síla),
• pohostinnost a pozornost,
• vizuální kontakt, sledování, kontemplace (různé formy).
Církev je dějinně přítomné Boží sdílení v Kristu, v církvi pokračuje a trvá Kristovo
tajemství, je zde přítomna láska mezi Otcem a Synem: Duch je amor hypostaticus – láska v osobě.
Sakramentální charakter církve je důležitý pro nauku o církvi (eklesiologii). Jednotlivé svátosti jsou
50
základními projevy církve, které jsou aplikovány do životních situací jednotlivce, jsou aktualizací
církve jako svátosti. Podle Schillebeeckxa církev je pozemská reprezentace tajemství Krista, tedy je
prvotní svátostí, protože je sacramentum humanitatis Christi neboli “sakramentalní Kristus”, a také
subjektem sedmi svátostí, jež jsou úkony sakramentální církve.
Konstituce o liturgii vychází ze sakramentality Kristovy a připomíná Augustinovu větu o
totius Ecclesiae mirabile sacramentum, jež vzešla z Kristova probodeného boku na kříži. Církev je
chápána jako svátost spásy světa – sacramentum mundi salutis. Mluvíme-li o církvi, je třeba ji
vnímat ne jako nějakou instituci, ale také jako mysterium, což je základem pro pojetí církve jako
svátosti. Konstituce o církvi mluví o tom, že církev je v Kristu “jako svátost“ neboli znamení;
pojem svátost je pro církev užit analogicky, ne ve stejném smyslu jako o Kristu nebo o svátostech.
Církev jako svátost stojí uprostřed, mezi Kristem a sedmi svátostmi.
Církev je svátostí ex genere signi, tj. existuje její rovina viditelná, která je znamením
neviditelného. Církev je znamením ve světě: svátost důvěrného spojení s Bohem a naděje.
Konstituce o církvi poukazuje také na další symboliku církve: je sacramentum totius generis
humani unitatis (svátost jednoty celého lidského rodu). Pozornost věnujme myšlence jednoty –
církev svou existencí je znamením jednoty celého lidstva. Církev je znamením spojení s Bohem a
jednoty lidstva, oba dva rozměry spolu souvisejí: čím více je církev znamením Krista, tím je
účinnějším znamením jednoty.
1.2. Sedm svátostí
Sakramentální skutečnost církve je předpokladem a základem jednotlivých svátostí. Ze
svátostí církve vyrůstají jednotlivé svátosti jako větve z kmene, kořenem je Kristus v sakramentalitě
své osoby. Mějme tedy na mysli propojení mezi Kristem, církví a sedmi svátostmi. Liturgické
shromáždění je symbolem a svátostí tak jako církev, protože ono poukazuje na Toho, kdo svolává.
Společenství, které slaví liturgii, je znamením přítomnosti Vzkříšeného.
Kdyby struktura církve nebyla sakramentální, nebyl by mezi církví a jednotlivými svátostmi
podstatný a vnitřní vztah. Svátostný charakter církve brání chápat jednotlivé svátosti jako izolované
rity ustanovené pro individuálně chápanou spásu a vnímá spásu v dimenzi společenství. Z tohoto
hlediska je každá ze sedmi svátostí společným slavením celé církve, na němž se podílejí všichni
zúčastnění.
Člověk přijímá spásu jako sociální bytost a takto ji i realizuje. Spása bude dovršena nejen
plným společenstvím s Bohem, ale také s ostatními lidmi. Tento rozměr spásy mají svátosti proto,
že jsou zapojeny do sakramentality církve. Nemůžeme je chápat izolovaně, odděleně od živého
organizmu, protože takto ony nemohou působit ani žít. Církev jako základní svátost představuje
nosnou rovinu pro jednotlivé svátosti a svátosti jsou živými projevy církve.
1.3. Historická událost – ustanovení rituálního programu – opakování v dějinách.
Ritus spojuje dějinnou událost spásy s konkrétní celebrací a s jejím naplněním; je globálním
obrazem, v němž se nachází a z něhož získává svůj smysl každé liturgické slavení. Základními
komponenty křesťanského ritu je smlouva a požehnání. Základní spásonosná událost je proto
prožívána jako rituální slavení. Tato událost je uzavřena ve své ambivalenci (spásonosná nebo
nepřinášející nic), jestliže se nežije zachováváním stanoveného “rituálního programu”. Tento
rituální program umožňuje věřícím přiblížit se a být vtažen do díla spásy, přítomného v základní
spásonosné události.
Spásonosná událost (Velikonoční Tajemství) +
rituální program
Postupem času je základní spásonosná událost nahrazena proklamací té samé události. Rituální
program zůstává nezměněn.
51
Proklamace spásonosné skutečnosti
+ rituální program
Pokud toto teoretické schéma, jež nám nabízí Písmo sv., aplikujeme na křesťanský kult, dostaneme
následující strukturu:
Smrt a Vzkříšení (rekapitulace dějin spásy) + rituální program
Proklamace Velik. tajemství skrze slovo (bohoslužba slova)
Proklamace Velik. tajemství skrze znamení (bohoslužba oběti)
+ rituální program
+ rituální program
Tomu, co se při slavení svátostí odehrává, musí odpovídat i život křesťanů. Slavení, a tím i
prožívání svátostí, musí směřovat k “žití” těchto skutečností, a tudíž ke svatosti. Liturgie je pak
zpětně potvrzením, přijetím a proměněním toho, co věřící v každodenním životě prožívají. Liturgie
a život se vzájemně podmiňují a doplňují.
Svátostný vztah v Kristu mezi Bohem a člověkem nám představují následující modely:
1. Objektivistický model: Toto pojetí najdeme v katechismech a různých scholastických
příručkách, kde svátost je viditelné znamení neviditelné boží milosti. Jedná se o jistý onto –
teologický model, jenž “funguje” způsobem, který něco produkuje. Svátost je jistým nástrojem
boží milosti (potrubím, jímž tato milost proudí). Svátost je tedy postavena mezi člověka a Boha.
Bůh
↔ svátost
↔ člověk
2. Subjektivistický model: Vychází z chápání společenství jako znamení. Bůh se sdílí člověku
mnoha způsoby, ne pouze jedním – svátostným. Tudíž svátost není chápána jako “instrument de
productio”, ale jako “instrument de traductio”, jako znamení milosti, která už je člověku dána a
dávána v každodenním životě. Zde je patrný vliv protestantské teologie (sola gratia) a učení K.
Bartha (teologie shora). Svátost je jen slavnostním zjevením milosti Bohem dané člověku ve
své etické existenci. Svátosti slouží jako jistá trampolína, skrze níž člověk vyjadřuje Bohu své
poznání milosti již přijaté. Máme zde jistý teologický existencionalismus, který vyjadřuje
lidskou zkušenost ve svátostech jako znameních rozpoznání Boží milosti v řádu stanoveném
Ježíšem Kristem.
Bůh
↔
člověk
↔
svátost
3. Integrální model: Předcházející lineární schémata jsou upravena na trojúhelníkové schéma s
dvojí (vnější a vnitřní) linií. Dané schéma je v souladu s koncilní Konstitucí o liturgii, která
chápe liturgii jako culmen et fons veškeré činnosti církve (SC 10).
Vnější okruh:
a) Bůh jedná svobodně ke spáse člověka a udílení boží milosti není vázáno pouze na svátosti. Boží
království přesahuje hranice církve.
b) Svátosti jsou vrcholným a účinným znamením posvěcení člověka, božím jednáním, jsou
vrcholem činnosti církve.
52
c) Svátosti jsou také bohoslužbou, kultem Boha ze strany člověka.
Vnitřní okruh:
a1) Primárním subjektem liturgie svátostí je vždy Bůh.
b1) Svátosti jsou “příčinou” milosti, tedy zdrojem života věřících.
c1) Život křesťana se stává liturgií ke slávě Boží.
Tímto způsobem jsou svátosti integrovány do dialogu mezi Bohem a člověkem, který se
odvíjí nejen v liturgické rovině. Otázka svátostí a jejich modelů fungování v životě člověka je také
otázkou komunikace a mediace. Svátosti mají působit prostřednictvím slova a znamení na člověka,
jenž je vnímá díky své tělesnosti.
Tělo je pro křesťana stále jistým problémem. Skrze tělo se k nám přibližuje “rakev” naší
existence. Do jaké míry jsme tělem a do jaké míry se s ním ztotožňujeme? Člověk není tělem, má
tělo – je zde nějaká distance. Tento lidský hiát přináší jistou obojetnost a je to právě ritualita, která
toto reguluje:
- jsme tělo,
- máme tělo,
- tělo: služebník x pán.
Lidské tělo i duše nejsou oblastí klidu a pokoje, ale ritualizace. V našem životě je toho
mnoho ritualizováno a bez této rituality nemůžeme žít: ritus je souhlas mezi tělem a duší (reguluje
jejich vztah), je kolébkou našeho bytí. Ritus je transcendentní a historický, umožňuje vytvářet
vztahy a tvoří dějinné schematizmy v životě. Ritus vytváří prostor a čas, požaduje tyto koordinanty.
Díky této své povaze se v dnešní době nachází v krizi a pro dnešního člověka představuje velký
problém. Člověk je neustále na cestě, ve spěchu, a tudíž sedentalita liturgie nejde dohromady
s mobilitou života. V rituálním liturgickém slavení se tělo stává transparentním, expresivním,
mluvícím, ba co více, tělo se stává “svátostí” (symbolem) – zjevuje Pravdu a Ducha. Liturgie má
potřebu být vtělena – “přijata tělem”, není něčím mentálním, což je garancí proti ideologizaci
křesťanství a čistému spiritualismu Pro křesťany neznamená duchovní totéž co “mentální,
abstraktní, intelektuální”, ale relaci, nutně i tělesnou, s Duchem sv.
1.4. Svátosti a dějiny spásy
Svátosti představují a uskutečňují Kristovo tajemství v životě věřícího a církve. Tato
formulace upozorňuje na to, že svátosti mají společnou rovinu: existuje jedna svátostná skutečnost,
jež je společná pro všechny svátosti a žádná z nich nemůže být bez ní vysvětlena. Ve všech sedmi
svátostech je tato svátostná skutečnost stejně znázorněna, zpřítomněna a aktualizována: je jí
Kristovo tajemství. Různý je však způsob jejího znázornění a aktualizace podle různosti
“svátostného znamení”: existuje tedy jedna jediná skutečnost, prezentovaná různými způsoby.
Tato skutečnost, kterou nazýváme Kristovo tajemství, je zjevení a aktualizace Boží lásky,
jež se ukázala skrze Krista a v Kristu.
Náboženská situace se změnila, dnešní člověk se nezajímá o život po smrti, a tudíž nevnímá
svátosti jako “nástroje věčné spásy”, nevidí jejich praktický dopad, a proto se mu zdají nepotřebné.
Křesťanství se spíše vnímá v rovině sociálně – praktického hlásání víry: evangelizace, jako nasazení
se pro druhé. V tomto klimatu se svátosti stávají druhořadými.
Písmo nezná pojem svátost a Boží milost není omezena jen na svátosti, tento prvek je velmi
důležitý v ekumenickém dialogu. Protestanti vnímají sakramentální strukturu církve, skrze ní a v ní
působící Boží milost, avšak nevnímají ji ve svých sedmi znameních. Tento počet stanovil
definitivně Tridentský koncil - DS 1603. Počet sedm můžeme vidět i v souladu se sedmi hlavními
hříchy: svátost člověka posvěcuje (dílo Ducha sv.) a hřích člověka znesvěcuje.
1.5. Rozdělení svátostí
Katechismus katolické církve (č. 1210) dělí svátosti do tří kategorií:
a) iniciační svátosti: křest, biřmování, eucharistie,
53
b) svátosti uzdravení: svátost smíření a svátost nemocných,
c) svátosti služby a společenství: kněžství a manželství.
Centrální svátostí je eucharistie, díky svému významu a způsobu aktualizace Kristova
velikonočního tajemství. Ostatní svátosti mohou být, většinou i jsou, udělovány při eucharistickém
slavení. Eucharistie je pramenem a vrcholem sakramentality církve.
Svátosti jsou úkony církve:
a) pramení z ní, neboť ona je svátostí Kristovy činnosti, On v ní působí díky seslání Ducha
svatého;
b) jsou pro církev, budují církev, protože ukazují a sdílejí lidem tajemství společenství s Bohem.
Svátosti:
a) jsou to znamení víry:
- Vyjadřují víru církve – církev věří v účinnost svátostných znamení, která koná ve jménu
Krista a jeho autoritou.
- Vyjadřují víru člověka – svátosti předpokládají víru u člověka, jenž je přijímá.
b) jsou to znamení milosti:
Ve svátostech se dává Bůh plně člověku, a tím jej přetváří – přivádí k účasti na své božské
přirozenosti, chce jej zbožštit. Bůh se stal člověkem, aby člověk se stal Bohem. Je jen jedna
milost daná člověku Bohem jako dar – milost posvěcující, ve svátostech je udělována
způsobem svátostným – milost svátostná.
c) jsou to znamení tvořená věcmi a slovy:
Požadované vlastnosti udělovatele svátostí:
1. způsobilost – je vybaven potřebnou mocí díky svěcení, křtu …
2. úmysl konat to, co koná církev.
Pro platnost udělované svátosti není nutná víra a ani svatost přisluhujícího, avšak pro
působení milosti je vnitřní dispozice rozhodující. Svátosti, které člověk přijímá, mu vtiskují
„charakter“ – nezrušitelný vztah s Kristem a církví.
Charakter je znamení:
konfigurativní, připodobňující (vtiskuje nám rysy vtěleného Slova, jeho obraz)
distinktivní, odlišující (odlišuje nás od ostatních)
dispozitivní (disponuje nás pro milost)
deputativní (vede nás k bohopoctě a blíženecké lásce)
úkolové (ukládá splnit závazky plynoucí z přijatých svátostí).
Pro svátostný život je důležitá mystagogie – uvedení do tajemství, a k ní se mají využít
všechny možnosti. Důležitá je tedy instrukce věřících – katecheze. Při slavení svátostí se tato
katecheze provádí ve třech okamžicích:
před udělením svátosti - tzv. příprava, jejímž cílem je uvedení do tajemství, příkladem je
katechumenát,
během udílení svátosti - kde místem katecheze není jen promluva kněze, ale celý rituál,
po přijetí svátosti - a tato doba je velmi důležitá, protože věřící se učí žít z dané svátosti – období
mystagogie, které je důležité nejen při iniciačních svátostech, ale i při svátosti smíření,
manželství, kněžství a svátosti nemocných.
1.6. Liturgie svátostí
Konstituce o liturgii mluví o plné, vědomé a aktivní účasti věřících při liturgickém slavení.
Jedná se o jistou spolupráci (interakci) mezi subjektem a Duchem božím. Subjektem je nejen celé
společenství, ale také jednotlivec.
Liturgická účast po liturgické reformě:
54
- liturgie není nějaká soukromá (privátní) činnost, ale slavnost celé církve;
- liturgie patří celému tělu církve;
- skrze liturgii se církev prezentuje;
- do liturgie je „zatažena“ celá církev.
Při liturgickém slavení (činnosti), která je akcí celé církve, jsou její jednotliví členové účastni
různým způsobem, podle různé:
- osobní dispozice
- aktuální účasti
- různosti stavu
- různosti služby v církvi.
Na základě těchto bodů je třeba si uvědomit, že ne všichni věřící jsou schopni takové účasti
na liturgii, o níž se mluví v dokumentech církve: příklad mše svatá – je to otázka osobní dispozice
(způsob prožívání mše sv., zpěv, odpovědi, soustředěnost, chápání obřadu – symbolů a gest, přístup
ke sv. přijímání, jiná činnost, zaujímání míst v kostele …).
Shrnutí:
Co je tedy svátost? Můžeme říci, že svátosti jsou liturgická slavení církve, orientovaná k hlásání
Krista, celebrace, při níž Bůh se spásonosně sklání k člověku, je tělesně reprezentován a
představován ve slovech a gestech, a tímto způsobem je i přijat vírou. Svátosti jsou ta církevní
slavení, kde církev, s pohledem upřeným na Krista, je chápe jako vlastní a centrální liturgickou
činnost, s nimi se identifikuje.
.
Otázky:
1. Kde v Písmu sv. jsou ustanoveny jednotlivé svátosti?
2. Jaká je definice svátostí?
3. K čemu jsou svátosti důležité?
2. Křesťanská iniciace
Studijní cíle:
Tento oddíl je velmi obsáhlý, má za cíl seznámit čtenáře s tím, která slavení mezi iniciační svátosti
patří. Rovněž má být student seznámen se základními modely těchto celebrací, včetně otázky
vhodnosti pořadí těchto svátostí. To vše není možno bez historického exkurzu.
2.1. Cyklus iniciačních svátostí
V návaznosti na zvěstování křtu v NZ se již v prvních staletích vyvinul komplexní ritus vstupu mezi
křesťany, označovaný za iniciaci. Rituál iniciace nacházíme téměř ve všech náboženstvích, při
nichž je jedinec uveden do společenství skrze patřičný rituál. Křesťanská iniciace je něčím typická,
je projevem dějinnosti křesťanství a nejedná se přitom jen o něco kosmogonního; uvádí jedince do
dějin spásy, kde protagonistou není jen Bůh, ale i člověk, a tento křtěnec se stává jejich součástí.
Slovník iniciace byl vytvořen církevními Otci prvních století a Druhý vatikánský koncil
převzal tuto terminologii pro opětné zavedení iniciačních svátostí. Křesťanská iniciace je
formační proces, který se skládá z několika etap, při nichž se udílejí svátosti a svátostiny. Obřady
iniciace obsahují: křest, biřmování, eucharistii; nejedná se však jen o nějaké seskupení svátostí.
Původně se tyto svátosti udělovaly společně během jedné bohoslužby, ale od 13. stol. již tato
jednota neexistuje. Eucharistie se tedy oddělila od dalších dvou svátostí pro skutečnost, že se může
55
opakovat v průběhu života, iniciace ustanovená křtem a biřmováním zůstává stálou až do smrti.
Eucharistie je svátostí iniciace a iniciovaných.
Dějiny iniciace
V prvních stoletích byla jednota těchto svátostí evidentní a dochovala se nám ve východních
liturgiích. V NZ nemáme přesné informace o těchto svátostech, jen jisté schéma ve Skutcích
apoštolů.
Schéma ve Skutcích apoštolů, kap. 2:
1. Zvěstování spásy darované Kristem ukřižovaným a vzkříšeným Sk. 2, 22 – 36,
2. Otázka těch, kdo jsou otevřeni víře, a Petrova odpověď, jež vyžaduje obrácení,
3. Křest v Ježíšově jméně,
4. Přijetí daru Ducha svatého Sk 2, 37 – 41,
5. Začlenění do společenství, poslouchání učení apoštolů,
6. Bratrská jednota, lámání chleba a modlitby Sk 2, 42 – 48.
Kázání apoštolů je doprovázeno obrácením a přijetím svátostí. Jistou strukturu iniciace
nacházíme i v listě Efesanům: „V něm také vy, potom co jste slyšeli slovo pravdy a evangelium vaší
spásy a uvěřili jste, jste obdrželi znamení (pečeť) Ducha sv.“ V době apoštolské a patristické bylo
biřmování nedílnou součástí křestního rituálu a nedalo se vyčlenit tak, jak to činíme my dnes.
Didaché poukazuje na důležitost křestní katecheze, křtu předchází i půst. Po křtu následuje
modlitba Otčenáš a eucharistie – cíl itineráře iniciačních svátostí. Didaché nemluví o konfirmaci.
Stejný popis nacházíme u Justina – Apologie I, kde je zřetelnější vztah mezi katechezí a křtem, je
zde patrný i jistý náznak katechumenátu.
Důležitým svědectvím je Hippolytova Apoštolská Tradice (215), která v kapitolách 15 – 21
podává kompletní rituál křesťanské iniciace. Můžeme jej vidět v následujících etapách:
1. představení kandidátů a po zkoušce připuštění do katechumenátu,
2. období katechumenátu: tři roky, období katechezí, modliteb a vzkládání rukou od kněze i
laika – to činil katecheta,
3. blízká příprava ke křtu, od tohoto okamžiku je katechumen nazývám electus – vyvolený,
v této době probíhají exorcismy a denní vzkládání rukou (postní období),
4. iniciační svátosti: tři dny před křtem – ve čtvrtek sv. týdne se koná rituální koupel, v pátek
začíná půst, v sobotu ráno se setkávají s biskupem, který na ně vzkládá ruce a pronáší
exorcismus, dýchne jim do tváře a na čele, uších a nosu je znamená křížem. Během celé
velikonoční noci se modlí a poslouchají Boží slovo, pak následuje vlastní rituál iniciačních
svátostí. Katechumeni se připraví na křest, svléknou se a biskup žehná oleje. Každý
katechumen se zřekne Satana a pak jej kněz maže olejem exorcismu, následuje křest trojím
ponořením, která odpovídají trojímu vyznání víry v Boží trojici. Po křtu je neofyta pomazán
knězem olejem díkuvzdání, obléká si bílé šaty a je představen komunitě. Zde na něj biskup
klade ruce, maže jej olejem, na čele jej znamená křížem a dá mu polibek pokoje. Na závěr se
neofyté modlí s celou komunitou a účastní se eucharistie. Při přijímání přijímají kromě
proměněného chléba a vína i mléko smíchané s medem, protože tito novokřtěnci opustili
dům otroctví hříchu v Egyptě a přišli do zaslíbené země plné mléka a medu.
5. období mystagogie – mystagogická kázání, pronáší je většinou biskup. Mystagogie znamená
uvedení do tajemství svátostí právě slavených.
V dalších stoletích nedochází ke změnám, jedná se o období, které je charakteristické
katechezemi. V období od X. století do Vatikánského koncilu můžeme zaznamenat některé důležité
prvky:
o Křest není vázán na Velikonoce a letnice.
o Od XII. století se křtí jen děti, definitivně mizí katechumenát, i když některé rity přežívají
zhuštěny ve křtu.
56
o Od XIV. století je křest ponořením výjimečný, běžná praxe je politím – obmytím, biřmování
je odděleno od křtu a zavádí se stará římská rituální praxe – consignatio: jedno pomazání,
signace na čele, vztažení rukou a polibek pokoje, který tento ritus uzavíral. V té době se
zavedl i políček, jenž je ve svém původním významu těžko vysvětlitelný.
o Tridentský rituál (1614) předkládá Ordo baptismi parvulorum (pro děti – ale je to jen jistá
úprava ritu pro dospělé) a Ordo baptismi adultorum – zde jsou etapy iniciačních svátostí
znázorněny jen symbolicky.
Co se týče oddělení eucharistie od iniciace, je důležitým okamžikem IV. Lateránský sněm
(1215), který stanoví, že věřící mají přistoupit k eucharistii nejméně jedenkráte do roka, a to o
Velikonocích, od okamžiku, kdy začali používat rozum. Díky tomuto kánonu bylo implicitně
zakázáno podávat eucharistii dětem, tím bylo roztržení iniciačních svátostí dovršeno. Biřmování je
posunuto na dobu po přijetí eucharistie a pokání, vázáno návštěvou biskupa ve farnosti a stává se
„svátostí křesťanské dospělosti“.
Struktura současného rituálu:
1. Gradace ritu má odpovídat duchovnímu růstu katechumenů – spirituálnímu itineráři.
V tomto itineráři rozlišujeme formační dobu – období, a momenty liturgického slavení –
stupně.
2. První období: před – katechumenát, kandidát křtu hledá, církev ho evangelizuje.
3. První stupeň: kandidát projevuje známky obrácení, chce se stát křesťanem, a tudíž je přijat
církví do katechumenátu – rituál přijímání kandidátů do katechumenátu.
4. Druhé období: katechumenát může trvat i několik let a zde probíhají katecheze, v této době
si katechumen volí kmotra, jenž jej provází celou touto dobou.
5. Druhý stupeň: po celou dobu roste ve víře a na závěr je katechumen připuštěn
k bezprostřední a intenzivní přípravě na svátosti (doba postní) – rituál vyvolení.
6. Třetí období: postní příprava na Velikonoční slavnost a svátosti. Toto období je zaměřeno na
vnitřní očištění a osvětlení. Zde probíhají rity, které mají disponovat vyvolené ke svátostem.
Jsou to skrutinia, obdržení Evangelia, Creda a Padre nostro. Skrutinium je „duchovní
zkouškou“ vnitřní dispozice pro vstup do nového života.
7. Třetí stupeň: po skončení duchovní přípravy příjme vyvolený iniciační svátosti o
Velikonoční vigilii.
8. Čtvrté období: trvá celou velikonoční dobu a je věnováno mystagogii, tj. křesťanské
zkušenosti a jejím prvním plodům, také začlenění se do společenství církve.
Celý tento cyklus, jímž katechumen musí projít, tvoří součást svátosti; udělovat iniciační
svátosti dospělému bez této přípravy není možné. Vlastní křestní obřady začínají svěcením vody,
při němž se ohlašuje dar spásy, jež se nám dostává skrze Kristovo velikonoční tajemství, a je to
právě voda, která je oním svátostným znamením. Následuje odmítnutí Satana a vyznání víry, v níž
katechumeni přijmou svátosti. Není to víra církve, která je garantem pro přijetí svátostí, ale je to
osobní víra katechumenů. Centrálním momentem je vlastní křest (ponořením nebo litím vody na
hlavu katechumena), který znamená mystickou účast na smrti a vzkříšení Kristově. Toto nové
zrození v Kristu je novým stvořením, tedy novou důstojností, což označuje bílý šat a zapálená svíce.
Nenásleduje pomazání olejem po křtu, ale přímo se přistupuje k biřmování, aby se naznačila jednota
Velikonočního tajemství, vnitřní spojení s posláním Krista, sesláním Ducha sv. a jednotou svátostí,
díky nim Otec, Syn i Duch sv. začnou přebývat v pokřtěných. Celé slavení iniciačních svátostí je
ukončeno eucharistií, jíž se nově pokřtění účastní poprvé, a tak se naplňuje jejich iniciace ve víře.
Jsou nazváni neofyti, protože jsou již schopni žít v plnosti Kristově – eucharistie.
2.2. Obřady křtu dětí
57
Od IV. století převládá křest dětí, ale nebyl pro ně vytvořen skutečný obřad křtu dětí,
používal se upravený ritus pro křest dospělého. Až Druhý vatikánský koncil požaduje vytvoření
křestního obřadu pro děti. Křest není pouhým vnějším vstupním obřadem do nějaké organizace.
V něm se projevuje Boží vůle spasit člověka a jeho slitování, pro křtěnce začíná nový život
v Kristu.
Nový řád křtu dětí se snaží, aby si rodiče hlásící své dítě ke křtu uvědomili povinnost
prohlubování křest’anské výchovy. Prostředkem k dosažení tohoto cíle má být především pohovor s
nimi. Jestliže rodiče nabídnutý pohovor odmítnou nebo se při něm distancují od následné
křesťanské výchovy, je zapotřebí udělení této svátosti odložit. Snad později se v okruhu rodiny
najde někdo, kdo tuto výchovu může zaručit. Nemá se nikdy jednat o definitivní odmítnutí křtu.
Funkce kmotrů vznikla v prvních staletích existence křesťanství v souvislosti se křtem
dospělých a s dobou jejich přípravy – katechumenátem, oni byli ručiteli (sponsores). Kmotr byl pro
společenství věřících ručitelem toho, že katechumen má vážný úmysl a že jeho obráceni je upřímné.
V průběhu staletí úloha kmotrů rostla a oni byli garanty víry nutné pro křest dítěte, což ovlivňovalo
úlohu rodičů v procesu výchovy ve víře, kterou oni opomíjeli.
Nový křestní obřad klade na kmotra následující požadavky:
1. Kmotrovství vyžaduje zralost víry a zralost života, kmotr by měl být ve věku, který mu dovolí
zastávat tuto službu.
2. Kmotr by sám měl být pokřtěn, biřmován a přijímat eucharistii.
3. Musí být příslušníkem katolické církve a nesmí být žádná právní či jiná překážka, která by
zabraňovala dotyčnému být kmotrem.
4. Příslušník jiné křesťanské církve může být spolu s katolickým kmotrem svědkem křtu nebo
tzv. “druhým kmotrem”.
5. Pokud rodiče nemohou najít kmotra, přebírá tuto zodpovědnost farní obec.
6. V okamžiku, kdy se nedá najít žádný kmotr, tak dle CIC 1983, kánon 872, mohou rodiče na
funkci kmotra rezignovat; lépe nemít kmotra, než mít špatného.
Křest je obmytí, ponoření do vody, kterým je věřící vtažen do Kristovy smrti a vzkříšení.
Křestní koupel je a byla vždy chápána jako rozhodující okamžik, v němž se člověk objektivně a
rituálním způsobem účastní rozhodujícího momentu: Kristovy smrti a jeho vzkříšení. Symbolismus
vody je bohatě dokladován v Písmu a v euchologii křestních obřadů. Voda je prasymbolem
(prvotním symbolem) a je takto vnímána téměř ve všech kulturách. Starověký člověk do vody vložil
všechny své naděje, ale i všechen svůj strach, a tudíž voda byla chápána jako pramen života i smrti,
dárce života i jeho hrob, prvek plodnosti a zdraví, pramen, jenž očišťuje a obnovuje.
V modlitbě nad vodou se vidí křestní koupel ve vztahu k biblickým dějinám spásy, kde voda
je nástrojem Božího působení, jsou to události, jež předurčily vodu stát se znamením křtu křesťanů.
Tímto způsobem jsou utvářeny i katecheze církevních Otců o křtu.
Ze SZ se připomínají:
- vody na počátku stvoření, nad nimiž se vznášel Boží Duch (Gn 1, 2),
- vody potopy, jež zničily svět hříchu a z nichž se zachránil Noe s rodinou (Gn 7-8),
- vody Rudého moře (Ex 14, 15 – 31).
Tyto starozákonní události jsou předobrazem toho, co Bůh uskutečňuje skrze svátostné
znamení křtu: zničení hříchu, počátek nového života, začlenění mezi Boží lid – křesťany.
V NZ se nacházejí tato velká starozákonní témata a vztahují se na Krista, v něm nacházejí
své naplnění a ospravedlnění. Modlitba nad vodou připomíná:
- Ježíš byl pokřtěn vodou Jordánu a posvěcen Duchem sv. (Mt 3, 13-17, Mk 1, 9-11, Lk 3, 2122),
- Z Ježíšova boku na kříži vytryskla krev a voda (Jan 19, 34),
- Ježíš posílá apoštoly křtít (Mt 28, 19, Mk 16, 15-16).
Křest smývá hřích, ale toto není prvořadý účinek křtu, je to jen důsledek smrti a vzkříšení
s Kristem. Tato souvislost křtu s Kristovou smrtí je v Jan 1, 29-34, kde křest v Duchu je vázán na
Božího beránka, který snímá hříchy světa. Dále je to vše ve vztahu k Jan 19, 34 – voda z Kristova
boku je křestním pramenem, jenž obmývá každého věřícího. Nový život pokřtěného je život
58
v Duchu sv., on je tou příčinou nového zrození. Jan 3, 3-8 – křest z Ducha a vody je nutnou
podmínkou vstupu do Božího království – církev.
2.3. Obřady biřmování
Současné obřady biřmování obsahují základní doktrinální principy:
- jednota biřmování s ostatními iniciačními svátostmi,
- teologický význam této svátosti,
- svátostné účinky (efekt).
Základní rituál této svátosti spočívá v pomazání křižmem a slovy, jež jej doprovázejí.
Svátost biřmování se uděluje ve mši sv., aby zazářilo spojení s eucharistií, a tedy se všemi
iniciačními svátostmi, jež mají svůj vrchol a završení v účasti na eucharistii.
Průběh:
Po evangeliu jsou biřmovanci představeni biskupovi, který následně při homilii objasňuje
smysl této slavnosti. Vlastní liturgie biřmování pokračuje v tomto pořádku:
- obnovení křestního slibu, což podtrhuje spojení se křtem: odmítnutí zla a vyznání víry.
- vzkládání rukou, epikletická orace, která doprovází toto gesto, rozvíjí dvě myšlenky: vztahuje se
ke křtu biřmovanců ve svém svátostném účinku osvobození se od zla a znovuzrození z vody a
Ducha a druhou je prosba o plné vylití Ducha Paraklita se svými sedmi dary. Gesto vzkládání
rukou, jediné svátostné znamení používané apoštoly, nepatří k podstatě udílení svátosti – není
jeho formou.
- biřmování, biskup namáčí palec v křižmu a biřmovance značí křížem na čele, přičemž říká:
„Accipe signaculum Doni Spiritus Sancti“
- pozdrav pokoje uzavírá rituál udílení svátosti biřmování a následuje mešní liturgie.
Biřmování je vnímáno jako svátost „křesťanské dospělosti“, ale v podstatě se nejedná o
dospělost, ale o plnost začlenění se do církevního společenství a tím i přijetí účasti na poslání církve
– diakonia, leiturgia, martyria. Proto některé svátosti není možné přijmout bez této svátosti: je to
kněžství a v některých zemích manželství.
Zdá se, že smyslem biřmování je udělení sedmi darů Ducha sv., a víme, že původním
znamením bylo vzkládání rukou (Sk 8, 14-17 a 19, 5-6), přičemž mazání křižmem je něco
dodatečného, doplnění daného znamení. V biřmovacích obřadech je základním gestem vkládání
rukou. Vzkládání rukou a mazání olejem mají v Písmu hlubokou symboliku: vztažené ruce
naznačují udělení moci nebo úkolu, ale i předání darů. Osoba, která byla mazána olejem na hlavě,
byla takto určena ve svém bytí a poslání, které má dovést k naplnění. Na straně druhé ten, kdo je
pomazán křižmem, jenž je vonným olejem, se stává nositelem této vůně, již má šířit kolem sebe. V
biřmovací formuli se mluví o daru Ducha sv., což je třeba interpretovat ve světle biblického textu,
který mluví o Duchu jako o příslibu a daru (Sk 1, 4-5; 2, 39; 2, 38).
Shrnutí:
Současný rituál iniciačních svátostí má svou inspiraci v Apoštolské Tradici, tento rituál je jen pro
dospělého kandidáta křtu, který absolvoval celý katechumenát a všechny jeho rity. Děti přijímají
svátosti jednotlivě a postupně. Obě dvě varianty jsou typické pro katolickou církev a jsou odrazem
dějinného vývoje a proměn v udělování těchto svátostí. V jiných křesťanských církvích je praxe
odlišná.
.
Otázky:
1. Jaké jsou podmínky pro vstup do katechumenátu?
2. Kdo může udělovat křest a za jakých podmínek?
59
3. Proč se biřmování nazývá svátostí dospělosti?
3. Eucharistie
Studijní cíle:
Cílem této stati je podat ucelený pohled na mešní liturgii v její historické, teologické a rituální
rovině. Student si má osvojit základní znalosti o eucharistii v jejím celebrativním průběhu, neboť
eucharistie je díkůvzdání. Důležitou součástí je uvedení do jednotlivých eucharistických modliteb.
3.1. Historický vývoj
Ježíšova večeře před smrtí (patrně velikonoční) je završením všech společných setkání
Ježíše s učedníky. V židovském prostředí má jídlo vždy náboženský rozměr. Setkání u jednoho
stolu je symbolem blízkosti osob, znamením důvěry a připomíná i velké kultovní hostiny dějin
spásy (hostina s Hospodinem na Sinaji, Izaiášovo proroctví o eschatologické hostině). Ve vědomí
židů panuje přesvědčení, že v kruhu stolovníků je přítomný Bůh jako dárce pokrmu a nápoje.
Základní židovskou formou modlitby je berakot, v níž je primát přisuzován Bohu. Při
velkých židovských hostinách byli účastníci zváni již několik hodin předem, byli seznamováni
s dalšími hosty. Vlastní hostina měla následující části:
1) Předkrm (par-perek-šelík-ha-mazon), jedl se v předsíni.
2) Hlavní jídlo (mazon), všichni při hostině leží na lehátcích (výraz svobodného člověka), hostina
probíhá ve vlastní hodovní síni.
3) Dezert – zákusek (par-perek-šalacha-ha-mazon).
Ritus chleba: 1) berakot,
2) lámání a rozdílení,
3) konzumace - následuje jídlo,
Ritus vína:
1) berakot,
2) rozdílení,
3) pití.
Největší slavností pro židovský národ jsou Velikonoce – Pascha, kdy kultovní hostina se
stejným rituálem se stala připomínkou smlouvy mezi Izraelem a Hospodinem. Podobnou strukturu
zachoval Ježíš, když se svými učedníky slavil velikonoční večeři, a proto se tato struktura židovské
hostiny odrážela ve slavení eucharistie – lámání chleba v prvotní církvi. Ona je kořenem k
pochopení vývoje a původních vlivů na průběh slavení eucharistie.
Sledujeme-li zprávy o poslední večeři, kterou Kristus slavil se svými učedníky (podle
podání evangelistů), je třeba odpovědět na jistou pochybnost, zda se jednalo o Velikonoční večeři
či nikoliv. Do velikonočního kontextu ji evidentně řadí synoptická evangelia, Janův pohled je jiný
(ne chronologický). Jan poukazuje na teologickou souvislost mezi Kristem – beránkem, který je
zabit pro hříchy světa; jeho večeře měla velikonoční charakter.
V průběhu dalších dějin se ritus mše postupně rozvíjel a obohacoval kulturními prvky
nejrůznějších kultur a tradic, avšak základní struktura, která se formovala v prvních staletích,
zůstala nezměněna. Spolu s přibíráním nových prvků se objevovaly i snahy o zjednodušení obřadů a
navrácení se k původní struktuře mše. Poslední úpravy mešního řádu proběhly po Druhém
vatikánském koncilu: současný Římský misál platí od 30. listopadu 1969 (1. neděle adventní).
3.2. Struktura – mešní řád
60
1) Vstupní obřady:
- Vstupní zpěv (introit)
- Znamení kříže a pozdrav kněze
- Úkon kajícnosti
- Kyrie
- Gloria
- Vstupní modlitba (collecta)
2) Bohoslužba slova: - 1. Čtení (SZ, Proroci)
- Responsoriální žalm
- 2.čtení (Apoštol)
- Alelujový zpěv před evangeliem
- Evangelium
- Homilie
- Vyznání víry (Credo)
- Modlitba věřících (přímluvy)
3) Boh. oběti:
- Příprava darů
- Modlitba nad dary (Super obláta)
- Eucharistická modlitba
- Otčenáš
- Beránku Boží
- Přijímání kněze
- Přijímání věřících a zpěv
- Modlitba po přijímání (Post communio)
4) Závěr:
- Pozdrav a požehnání
- Propuštění
Hlavní prvky, ze kterých se skládá Eucharistická modlitba (EM), jsou v základě čtyři:
anamnese, epiklese, přímluvy a doxologie. Přesněji ve struktuře EM můžeme vidět několik částí –
základních prvků:
a) Preface s úvodním dialogem, jedná se o díkůvzdání. Kněz jménem lidu oslavuje Boha a vzdává
mu dík za celé dílo spásy nebo za určitý aspekt díla spásy v závislosti na charakteru dne,
slavnosti, svátku či liturgické doby.
b) Sanctus – společné volání celého shromáždění, které se připojuje k nebeským zástupům a zpívá
Trishagion. Tato aklamace je součástí EM, pronáší ji všichni společně.
c) Epiklese – církev svolává Boží moc (Ducha sv.), aby věřícími přinesené dary byly proměněny a
staly se tělem a krví Krista (konsekrační epiklese) a aby tato oběť byla ke spáse těch, kdo ji
budou přijímat (epiklese ke přijímání, nad věřícími).
d) Zpráva o ustanovení (proměňování) – opakují se slova a gesta, která použil Kristus při poslední
večeři, zaznívá zde i příkaz ke slavení eucharistie, jež poukazuje na základní tajemství naší víry.
e) Anamnese – církev plní příkaz svého zakladatele, slaví eucharistii a kultuálně si připomíná
(zpřítomňuje) Kristovo tajemství, celé dějiny spásy.
f) Podání oběti – církev obětuje v Duchu sv. Kristovu neposkvrněnou oběť Otci, věřící obětují
Bohu sami sebe (jako Kristus), a tak den co den se stále více sjednocují v Kristu s Bohem
(Otcem) a mezi sebou, aby Bůh byl všechno ve všem.
g) Prosby – jimi se poukazuje na to, že eucharistie se slaví ve společenství s celou církví:
pozemskou – přináší se oběť jak za živé,tak i zemřelé; nebeskou – společenství svatých, jejichž
přímluv se dovoláváme.
h) Závěrečná doxologie – vyjadřuje oslavu Boží, ji uzavírá společné zvolání věřících Amen (toto
Amen je nejdůležitější).
EM vyžaduje, aby jí všichni naslouchali s úctou, pochopením a v tichosti, aby se na ní podíleli
aklamacemi a svými postoji projevovali účast na slaveném tajemství.
3.3. Eucharistické modlitby
61
Současný misál uvádí čtyři základní (hlavní) eucharistické modlitby, kromě toho existují
další EM pro jiné příležitosti (vedlejší – pro smíření, o eucharistii, pro mše s dětmi). Protože se
nejčastěji používají hlavní EM, tak popíšeme jejich strukturu.
a) První EM – Římský kánon
Římský kánon původně pochází z Markovy Alexandrijské anafory, na Západě se objevuje již ve 4.
století, sv. Ambrož jej uvádí ve svých spisech (konec 4. stol.), a v této době je již na Západě
liturgicky používán. Malou úpravu učinil v 6. stol. Řehoř Veliký, středověk učinil nějaké redakce a
doplnění, ale ve své základní podobě se tato EM dochovala až do dnešních dnů. Díky římské
tradici, která se odlišovala od ostatních (výjimečnost Říma), se tato modlitba odlišuje od ostatních
anafor: měnitelnost preface, postrádá charakter díkůčinění, mlčení o Duchu sv. v epilesích,
anamnetické aklamace.
Studium EM a zavedení nových anafor po koncilu vedlo k následujícím změnám, které se objevily
ve všech EM:
1) silnější zdůraznění původní podoby berakot,
2) rozšíření berakot na celé dějiny spásy,
3) vtažení aktu stvoření do berakot,
4) úprava slov ustanovení – nad chlebem,
5) anamnetická aklamace lidu,
6) jmenování Ducha sv. v epiklesích,
7) přesunutí přímluv na závěr EM,
8) horizontální aspekt v epiklesi ke přijímání – důraz na společenství a následné přímluvy.
b) Druhá EM – (Apoštolská Tradice)
Toto je upravená Hippolytova anafora (215), má vlastní prefaci, která není výlučně spojena s EM
jako čtvrtá anafora, a proto se může měnit. Je to zapříčiněno neřímskou (východní) tradicí této
anafory. Současná druhá EM se upravovala ze dvou důvodů: Hippolytova anafora je jen pouhý
model, a proto doplnění bylo nutné; nese známky jisté primitivní formy, kterou následný vývoj
překonal (což je dáno jejím stářím). V původní anafoře chyběl Sanctus, epiklese, slova o ustanovení
bylo třeba upravit, dát modlitbě Kristologický rys.
c) Třetí EM – (inspirace dle první EM)
Tato EM nemá vlastní prefaci, možnost volby prefací (římská tradice). Celé díkůvzdání je zaměřeno
na církev, poukazuje se na Boží péči v průběhu dějin spásy. Celá stavba EM odpovídá struktuře
východních anafor, užívá však texty římské a mozarabské. Tato modlitba je jistým mostem mezi
první a čtvrtou EM. Je teologicky propracovaná (teologie eucharistie i bohatá eklesiologie), stručná
a je výborným dílem pokoncilní komise a práce C. Vagagginiho.
d) Čtvrtá EM – (Basilova anafora)
Jedná se o redakčně upravenou Basilovu anaforu z kratší koptské verze (návrh C. Vagagginiho). Ze
všech se nejvíce odlišuje od římské praxe, představuje východní typ anafor s vlastní prefací, která je
nezaměnitelná. Anafora je antiošského typu a je plná odvolávek na biblický text, žádá od
celebrujících větší znalost biblického textu. I tento text, teologicky a biblicky bohatý, je schopen
oslovit dnešního člověka a zprostředkovat díky bohatě rozvinuté anamnesi naději a radost.
Pro všechny EM jsou společná slova o ustanovení a závěrečná trinitární doxologie.
Do oficiálního použití byly u nás nedávno zavedeny další EM (1992), a proto se nenacházejí
v misále, nýbrž jsou vydány jako samostatná liturgická kniha s názvem „Eucharistické modlitby“.
První skupinu tvoří eucharistické modlitby pro mše s dětmi, jež používají dětem bližších a
srozumitelnějších výrazových prostředků pro formulaci základního obsahu liturgie:
• První eucharistická modlitba pro mše s dětmi vychází z teologie Božího otcovství;
62
•
•
Druhá eucharistická modlitba pro mše s dětmi přibližuje různorodost projevů Boží lásky;
Třetí eucharistická modlitba pro mše s dětmi je pojata jako souhrnné díkůvzdání Bohu za
všechny jeho dary, přičemž určité pasáže v ní lze obměňovat podle liturgických dob.
Další skupinu tvoří anafory o smíření, které byly zavedeny u příležitosti „svatého roku 1975“:
• První eucharistická modlitba „o smíření“ zdůrazňuje neustále aktuální požadavek pokání
chápaného jako návrat k Otci;
• Druhá eucharistická modlitba „o smíření“ poukazuje na důsledek tohoto návratu, jímž je smíření
s ostatními lidmi a následná svornost lidstva.
• Eucharistické modlitby pro mše za různé potřeby tvoří poslední skupinu anafor. V české verzi
se jedná o 4 varianty formulace jejich jednotlivých částí. První dvě varianty, „Církev na cestě k
jednotě“ a „Církev v dějinách spásy“, se ponejvíce opírají o povědomí naší spolupatřičnosti k
církvi, kdežto dvě zbývající, „Ježíš je cesta k Otci“ a „Ježíš - znamení Otcovy lásky“, jsou
zaměřeny na to, abychom dokázali opravdově následovat Krista.
Shrnutí:
Eucharistie je nejčastější liturgií, které se věřící účastní, a současně je zde i zvláštním způsobem
prezentováno Kristovo velikonoční tajemství, na kterém mají účast. Proto, aby eucharistie byla
opravdovým pramenem a vrcholem svátostného i duchovního života věřících, je třeba proniknout
do hluboké symboliky ritu a teologického bohatství textů.
.
Otázky:
1. Kolik bylo EM v předkoncilní liturgii?
2. Které EM mají vlastní a které proměnlivou prefaci?
3. Jaké postoje má zaujímat věřící v průběhu mešní bohoslužby?
4. Svátosti uzdravení
Studijní cíle:
V následující stati se dozvíte podstatné informace ohledně vývoje praxe křesťanského pokání v jeho
liturgické podobě; nebude chybět ani náčrt současné podoby slavení smíření s Bohem i církví.
Následně se podíváme na svátostné pomazání nemocných; bude zahrnovat jak biblická východiska,
tak i nástin historického vývoje a nakonec popis současného obřadu a jeho slavení.
4.1. Obřady pokání
Svátost pokání je svátostná forma kajícnosti, jež je vázána na církev. Církev má právo
hříšníka, který není ochoten se obrátit, vyloučit ze svého živého společenství (2 Sol 3,6; 1 Kor 5,25; 1 Tim 1,20; Mt 18,17). Jestliže hříšník začne činit pokání, je opětně přijat do církve. Hříšník se
může podrobit i církevnímu pokání, když se přihlásí u biskupa s prosbou, aby mu uložil pokání, a
tak dosáhl společenství s církví a smíření s Bohem.
První křesťané se málo zpovídali, měli vědomí, že po křtu je nemožný návrat ke starému
hříšnému způsobu života. Kdo se hříchů přesto dopustil, pokud to bylo veřejně známo, musel se
podrobit veřejnému pokání, a to jen jednou za život. V raném středověku povaha a obřad svátosti
pokání dosáhl vlivem keltsko-irské mise jiný ráz. Starý princip, že veřejné pokání je možné učinit
jen jedenkráte za život, irská církev nepřijala. Z Británie se kolem roku 670 šíří údaje o tom, že
věřící rok co rok před Vánocemi vyznávají své hříchy knězi. Od 9. stol. se vyvinula praxe,
neukládat v odůvodněných případech jednotlivým kajícníkům pouze pokání, ale současně i udílet
63
rozhřešení. V následujících staletích se namísto dřívějších modliteb začínají používat deprekativní
formule misereatur a indulgentiam; tato poslední byla užívána jako svátostná forma absoluce. Pod
vlivem sv. Tomáše Akvinského byla tato deprekativní formule nahrazena indikativní, v níž
vystupuje kněz jako soudce: Ego te absolvo a peccatis tuis in nomine Patris … I dnes si svátost
pokání zachovala svůj veřejný ráz: kajícník se zpovídá veřejně v kostele. Pokud jde o „nutnou
zpověď“ (kajícník v těžkém hříchu), tak má povahu veřejného smíření, bez ní nemůže přistoupit
k přijímání, a tak se vrátit do společenství věřících.
Koncil přikazuje upravit obřady pokání tak, aby „zřetelně vyjadřovaly povahu a účinek této
svátosti“, což znamená:
Ukázat, že svátost pokání je smířením s církví, návrat do společenství věřících a že absoluce z
hříchů, které člověka oddělily od církve, se děje právě jeho přijetím do ní. Proto forma
indikativní absoluce by měla být nahrazena deprekativní a mělo by v ní být vyjádřeno přijetí do
církve.
Obnovit původní doprovodné gesto vzkládání rukou, do koncilu jen rudimentálně zachováno v
pozdvižení ruky při indulgentiam. Toto gesto se vytratilo v 16. stol. při zavedení zpovědnic.
Svátost smíření udělovat i ve „zpovědních místnostech“, které jsou zařízeny i pro duchovní
rozhovor.
Obřady pokání – Ordo paenitentiae (1974) nám podává tři rituály pro svátostnou zpověď.
1) Svátost smíření pro jednoho penitenta
- přátelské přijetí kajícníka,
- pozdrav,
- znamení kříže,
- výzva k důvěře v Boha a jeho milosrdenství (texty se mohou vybrat z rituálu),
- četba Božího slova – viz. texty v Obřadech pokání (fakultativní),
- vyznání hříchů a poučení kněze s uložením pokání, propojení svátosti smíření a Kristova
velikonočního tajemství,
- úkon kajícnosti (modlitba kajícníka) dle možností, jež udává rituál,
- vzkládání rukou a absoluce (rozhřešení), chybí zde zmínka o opětném začlenění hříšníka do
společenství,
- provolání chvály,
- propuštění penitenta.
2) Svátost smíření pro více penitentů se soukromou zpovědí
- úvodní obřady,
- bohoslužba slova a kázání,
- zpytování svědomí,
- obřady smíření (dva vzory): confiteor, modlitba litanií, Otčenáš, modlitba kněze, soukromé
zpovědi s rozhřešením,
- děkovná modlitba kněze,
- požehnání a propuštění.
3) Svátost smíření pro více penitentů se společným vyznáním a rozhřešením
Udílí se jen za jistých podmínek:
- nebezpečí smrti,
- vážná nutnost – nepředvídaný nedostatek zpovědníků, pohromy, válka …
Současná svátostná formule rozhřešení má dvě části:
- deprekativní: Deus, Pater misericordiarum, qui per mortem et resurrectionem Filii sui mundum
sibi reconciliavit et Spiritum sanctum effundit in remissionem peccatorum, per ministerium
ecclesiae indulgentiam tibi tribuat et pacem.
- Imperativní: Ego te absolvo a peccatis tuis in nomine Patris et Filii + et Spiritus Sancti. Amen.
Z Písma svatého je patrné, že:
64
1) Rabíni a farizeové měli moc „svazovat a rozvazovat“ díky autoritě, kterou měli. Tato moc
(autorita) se projevovala v Božím slově a jeho výkladu, měli i sociální moc: vyloučení ze
skupiny (exkomunikace) a přijetí do skupiny.
2) Tato byla dána Petrovi a apoštolům (Mt 18,18), kteří ji vykonávali jako společenství a ne jako
jednotlivci. Následně tato moc přechází na biskupy.
3) Jan 20 nám poukazuje na církev jako celek; ona má moc odpouštět hříchy (církev = biskup =
Kristus). Odpuštění hříchů je vázáno na pokání a obrácení – doba pokání, po němž následuje
smíření (absoluce).
Církev je svátostí lásky, a tudíž jako celek je účastná na díle smíření, ona vyzývá k pokání a
k obrácení. Je společenstvím věřících, také hříšník zůstává věřícím a pro něj se má zpověď stát
svátostí naděje – znamením nového života. Současná zpovědní praxe je velmi individuální, účast
věřících je pasivní a kněz je vnímán jako soudce. Domnívám se, že následné prvky vedou ke krizi
zpovědní praxe:
- velmi soukromá a uzavřená liturgie – neúčast společenství,
- právní charakter – soud nad kajícníkem,
- místo slavení – zpovědnice,
- problém křesťanské identity.
Otevřenou otázkou je širší používání generální absoluce, vztah kajícníka k církvi, vztah mezi
zpovědí a eucharistií.
4.2. Obřady pomazání nemocných
Nemoc a smrt jsou dvě skutečnosti, které mají základní význam v životě každého člověka, v
Bibli se objevují jako skutečnosti nepřátelské a stojící proti člověku, který je jim vydán, ale člověka
z této situace může zachránit Bůh. Proto církev je přítomna i v těchto okamžicích lidského života,
aby byla zprostředkovatelem spásonosné Boží milosti. V tomto horizontu je třeba chápat i svátost
nemocných, která není posledním pomazáním umírajícího (rozloučením se s ním). V této svátosti se
jedná o prezentaci církve, která vítězí nad utrpením a smrtí, a díky této svátosti si má nemocný
uvědomit, že patří do tohoto společenství – eschatologické eklesiální koinonie triunfující nad smrtí.
Pro pochopení svátosti nemocných jsou důležité dva texty z NZ: Mk 6,13: „Vymítali mnoho
zlých duchů, mazali olejem mnoho nemocných a uzdravovali je.“ a Jak 5, 14-15: „Je někdo z vás
nemocen? Ať zavolá starší církve, ti ať se nad ním modlí a potírají ho olejem ve jménu Páně.
Modlitba víry zachrání nemocného, Pán jej pozdvihne, a dopustil-li se hříchů, bude mu odpuštěno.“
V Bibli je olej znamením radosti, bohatství, štěstí, je vnímán i jako lék: odstraňuje bolesti a dodává
sílu. Pomazání je ve spojení s Božím působením.
Nejstarším liturgickým textem je užití oleje nemocných u Hippolyta, kde se jmenují dva
účinky: úleva a uzdravení. Následující staletí uvádí mnohé formule žehnání oleje, který byl
aplikován nejen kněžími, ale i laiky a samotnými nemocnými. Nemocný byl mazán olejem anebo
jej i pil; svátostný olej je určen nemocným a ne mrtvým. Od 8. stol. je ministrem této svátosti jen
kněz a svátost se začíná vysluhovat v bezprostřední blízkosti smrti, spolu i zpověď a viatikum.
Účinkem této svátosti je očištění duše. V této době existovala představa, že toto pomazání je
poslední, následuje po křtu, biřmování a kněžství – člověk je jím plně zasvěcen Bohu a po
uzdravení by měl žít v andělské čistotě, proto se odsouvalo až k bezprostřednímu okamžiku smrti.
Trident odmítá pojetí posledního pomazání, které je určeno jen umírajícím; účinkem svátosti je
milost Ducha svatého, obmytí hříchu, útěcha duše, povzbuzení důvěry a naděje v Boží
milosrdenství. Tělesné účinky (uzdravení) jsou druhotné.
Vatikánský koncil mění chápání této svátosti – nejedná se již o extrémní pomazání, ale o
svátost nemocných. Konstituce papeže Pavla VI. z 20. listopadu 1972 Sacram unctionem poukazuje
na materii (olej) a formu (vztažené ruce). Formule zní: „Per istam sanctam unctionem et suam
piissimam misericordiam adiuvet te Dominus gratia Spiritus sancti, ut a peccatis liberatum te salvet
atque propitius allevet.“ Obsahuje dva základní prvky:
a) milost se daruje skrze aktivitu Ducha sv.
65
b) svátost je lékem pro duši i tělo, má také penitenciální charakter, nahrazuje zpověď,
pokud ta není možná.
Rituál (Ordo unctionis infirmorum 1972) se skládá z dvojího pomazání olejem nemocných –
na čele a na dlaních rukou, vše je doprovázeno jedinou formulí. Dle různých tradic je možné mazat
nemocné na více částech těla nebo jen na jedné. Nový rituál nabízí mnoho možností slavení této
svátosti. Svátost nemocných může vysluhovat jeden kněz nebo více kněží (koncelebrace). Věřící,
který přijímá tuto svátost, je jeden nebo více; tato svátost se může udělovat ve mši nebo mimo mši.
Rozšířeným ritem u nemocného je zpověď, svátost nemocných, eucharistie – připomíná obřady u
umírajícího; u umírajícího je to zpověď, poslední pomazání a viatikum (viz. křesťanská iniciace).
Také je možné udělit svátost nemocných se zpovědí nebo i bez ní.
Základní struktura:
1) pozdrav a úkon kajícnosti, asperges (zpověď),
2) četba Písma – texty jsou v obřadech
3) modlitba ve formě litanií – Požehnaný jsi Bože navěky,
4) vkládání rukou na hlavu nemocného,
5) mazání olejem,
6) závěrečná modlitba,
7) Otčenáš,
8) požehnání.
Svátost nemocných uděluje nemocnému milost Ducha svatého. Současná svátostná formule
vyjadřuje a žádá milost Ducha svatého pro obdržení zdraví tělesného i duševního. Kromě
pneumatologické dimenze je důležitý aspekt kristologicko-paschální. Kristus přišel, aby zachránil
člověka – prokazoval svoji taumaturgickou moc. Duch vzkřísil Krista z mrtvých – je dárcem života,
nemocný jej přijímá skrze pomazání, aby dosáhl života věčného; obnovuje v něm křestní milost.
Poslední charakteristikou této svátosti je eklesiální rozměr, svátost se má slavit ve společenství
církve (i v domácnosti s ostatními členy rodiny). Církev představuje Kristovo vítězství nad smrtí,
pro nemocného je nositelkou naděje a útěchy.
Shrnutí:
Boží milost a milosrdenství se projevuje svátostným způsobem skrze svátosti uzdravení. Přijímání
těchto svátostí není vázáno jen na duševní či tělesné uzdravení, ale na Boží působení v duši člověka
a uvědomění si Boží blízkosti i vzbuzení důvěry v něj.
.
Otázky:
1.
2.
3.
4.
Co to je „kontinuální ritus“ při svátosti nemocných?
Proč se svátost nemocných nazývala „posledním pomazáním“?
Může svátost nemocných přijmou člověk v bezvědomí či umírající?
Za jakých podmínek penitent neobdrží rozhřešení?
5. Svátosti stavu
Studijní cíle:
V této části se seznámíme s vývojem a současnou podobou slavení dvou svátostí: manželství a
kněžství. Svátost kněžství je třeba vidět ve třech stupních: jáhenství, kněžství a biskupské svěcení.
Ritus manželství je velmi vázán na danou kulturu, a tudíž nemusí být ve všech zemích identický, to
nám dosvědčuje historické zkoumání tohoto ritu.
66
5.1.
Svátost kněžství
Koncilní konstituce o liturgii SC čl. 76 uvádí, že obřady svěcení by měly být upraveny, a to
jak cerominiál jednotlivých svěcení, tak i texty. Reforma obřadů svěcení se jevila velmi naléhavou,
protože v průběhu dějin se z obřadů svěcení stala změť sobě často si odporujících anebo se
překrývajících částí. LG čl. 21 rozlišuje vyšší a nižší svěcení, následně jsou nižší svěcení zrušena a
dle CIC (1983) kán. 230 – lektorát a akolytát jsou laické služby.
Současné obřady svěcení mají pět kapitol, mimo předmluvu, úvodní dekrety a závěrečné
dodatky. První čtyři kapitoly jsou rituálem obřadů svěcení: biskup, kněz, jáhen a poslední kapitola
obsahuje liturgické texty: mešní formuláře a biblická čtení. Kněz má účast na plnosti biskupova
kněžství a na jeho poslání, při různosti úkolů. Úkolem jáhna je: křtít, asistovat při eucharistii, žehnat
manželům, udílení viatika, číst evangelium, provádět katechezi, předsedat modlitbám, slavit
svátostiny, pohřbívat. Jáhen má následovat Krista, který se stal služebníkem všech. Při svěcení
jáhen vzkládá – votum perpetuae castitatis a jáhen je „in ministerio episcopi ordinantur.“
Svátosti svěcení se udílejí ve mši po evangeliu a mají tři části:
a) úvodní a přípravné rity (jsou stejné pro všechna tři svěcení)
- apelace na kandidáta a jeho představení biskupovi,
- dotazování se na vhodnost a připravenost kandidáta,
- přijetí kandidáta ze strany biskupa, při biskupském svěcení se čte papežské jmenování,
- homilie,
- dialog mezi kandidátem a biskupem – povinnosti,
- příslib poslušnosti,
- litanie a závěrečná modlitba – prostrace kandidáta.
Kandidáti jsou představováni biskupovi jménem lidu.
b) hlavní rituál – udílení vlastní svátosti (dle jednotlivých stupňů)
- vzkládání rukou (jáhen – jen biskup; kněz – biskup a všichni přítomní kněží; biskup –
biskupové), vše se děje v tichu,
- při biskupském svěcení – na hlavu je položen otevřený evangeliář (v tichu),
- konsekrační modlitba celebranta (při biskupském svěcení ji mohou říkat všichni biskupové),
vzývání Ducha sv. je centrálním momentem svěcení,
- na závěr všichni odpoví Amen.
c) doprovodné rity
- oblečení do liturgických rouch ( pomazání olejem, křižmo – kněží a biskupové),
- předání insignií a předmětu,
- pozdravení pokoje.
Konsekrační modlitby při svěceních mají svůj počátek v 5. stol., vztahují se k papeži Lvu
Velikému. Každá konsekrační modlitba má tři části: anamnesi, epiklese a přímluvy.
Konsekrace, svěcení biskupa
Slavnostní úvod, typická forma římské anafory – Apoštolská Tradice.
Anamnese – Bůh je původcem a udělovatelem veškeré úcty a pocty, kterou rozděluje pro slávu
svého jména. Mluví se o Božím vyvolení v dějinách spásy a o spravedlivých, které si Bůh vyvolil
(Abrahám). Biskup má mít vnitřní důstojnost (jako pastýř NZ) – ctnosti, dobré svědectví.
Epiklese – základní a esenciální moment svěcení, prosba o Ducha sv., aby sestoupil jako celeste
ungento a posvětil vyvolené – electi. Duch sv. má na kandidáta sestoupit ve své plnosti „mysterii tui
summa“ jako na apoštoly – jedná se o Spiritus principalis. Má prostoupit srdce, mysl a skutky toho,
kdo jest svěcen.
Přímluvy – prosí se o biskupskou autoritu – tribuas eis cathedram episcopalem, aby byl schopen a
hoden vést církev. Prosí se o stálost ve víře, čistotu v lásce, ducha pokoje. Opět je zde zmínka o
plnosti kněžství, a tudíž i zdůrazněn aspekt oběti – snaha vyjmenovávat dary, ctnosti a úkoly
biskupa pochází z galikánské konsekrační modlitby ve středověku. Máme zde spojené i některé NZ
obrazy: dobrý pastýř – horlivý, klidný, silný, služebník slova a smíření. V závěru je metafora na
67
katedru – biskupská posloupnost, vztah ke Kristu. Celá biskupská služba má být líbeznou vůní –
odorem suavitatis.
Konsekrace, svěcení kněze
Jedná se o přepracovaný text Veronenského sakramentáře (přesnější); biskupský úřad je pramenem
a vrcholem, počátkem a plností posvátné služby (kněžství). Proto presbyteriát - služebné kněžstvínení možné bez episkopátu. Kněz je v bytostném vztahu vůči biskupovi – cooperator ordinis
episcolalis. Důležitým prvkem je kněžská moc – potestas, která se získává skrze svátosti
(eucharistie, zpověď).
Anamnese – poukazuje na vztah biskup – kněz díky SZ typologii:
- Mojžíš a 70 starších ( pro vedení lidu – moc, vláda – fce královská),
- Áron a jeho synové (služba oltáře – fce kněžská),
- Apoštolové a jejich spolupracovníci (služba slova – hlásání evangelia – fce prorocká).
Kněz je biskupovým pomocníkem v jeho službě, pod jeho vedením; má se jednat o společenství
života a činnosti mezi knězem a biskupem. Modlitba mluví o trojím úřadě – triplex munus (stejně
jako biskup). Kněz přijal jistou účast na milosti biskupa, na jeho duchu.
Epiklese – vrchol modlitby, mluví se o presbytérii dignitatem a obnovení spiritum sanctitatis.
Kněžské svěcení je druhého řádu – secundi meriti munus, ve vztahu k plnosti biskupského svěcení.
Přímluvy – prosba o to, aby kněz, díky milosti Ducha sv., dokázal vydávat svědectví, hlásat
evangelium, být spolupracovníkem biskupa, udílet svátosti, vést svět k obrácení.
Konsekrace, svěcení jáhna
Současná konsekrační modlitba je nově složená, nechává se inspirovat původními – Apoštolská
Tradice a Veronenský sakramentář. Základem je ustanovení jáhnů v NZ – Sk 6,1-6. V textu je
zdůrazněna ministerialita jáhna: liturgická (kult) a charitativní – služba verbis, altaris et caritatis.
Úkoly jáhna: liturgie a služba chudým a ubohým.
Anamnese – popisuje vlastní charakteristiky jáhenské služby, text je přímý a explicitní – přímá
zmínka sedmi jáhnů ze Skutků apoštolů – charitativní služby. Mluví se i o levitech a jejich
liturgické funkci ve SZ – pomocníci kněží. Na těchto dvou biblických obrazech se projevuje dvojí
poslání jáhnů – liturgie a charita.
Epiklese – Duch sv. je vzýván přímo, je jmenován – není použita nějaká metafora. Prosí se o milost
Ducha sv., jež dává sílu – sedm darů: munere septiformis tuae gratiae roborentur.
Přímluvy – prosí se o ctnosti, které jáhen má mít a jež jsou jmenovány.
5.2 Obřady svátosti manželství
První zmínky o manželství – vztahu muže a ženy, máme na počátku Písma: kniha Genesis.
Gen 2, 19-23: muž a žena mají stejnou důstojnost, žena je muži družkou v globálním smyslu.
Gen 3, 17: hřích vstupuje do vztahu může a ženy, do jejich radosti a panování nad světem.
Gen 1,1 – 2,4a: aspekt antropocentrický se opouští a ukazuje se obraz teocentrický – muž a žena
jsou oba dva obrazem Boha pro svoji plodnost, pro svůj pluralistický obraz Boží dokonalosti.
Manželství je chápáno jako dobrý dar stvoření; manželství je založeno na zodpovědnosti
člověka, jehož úkolem je zajistit prosperitu, zachránit společné dědictví a být plodným. Člověk není
nějakou statickou bytostí, ale je skutečností dynamickou a racionální, základ lidství je v jeho
tělesnosti, která je odlišná. Díky tomu může zaujmout různé sociální pozice – zvláště pak ve
dvojici, kde se oba mají vzájemně doplňovat. Muž a žena nemají jen úkol a funkci plození, ale i
vzájemné relace, ne věci nějak konat, ale být osobností.
V Novém zákoně se objevují tři aspekty:
Manželství je symbolem a současně účastí na milosti spojení mezi Kristem a církví. Láska mezi
Kristem a církví se stává archetypem manželského společenství – Ef 5, 22-23.
Manželství je odpovědí na Boží povolání – Mt 19, 11.
Zdůrazňuje se vztah mezi manželstvím a Božím královstvím, eschatologická hodnota
manželství – Mt 19, 3-9; Mk 10, 2-12; Lk 16, 18.
68
Svatba v Káni Galilejské (Jan 2, 1-12) ukazuje na Kristovu přítomnost, jež posvěcuje
manželství. Nejedná se jen o morální rovinu, v Kristu je manželství pozvednuto na svátost. Díky
Duchu sv je láska Krista a Církve něčím stálým a v témže Duchu má být i láska manželů jistou
konstantou: uzavírají manželství v Duchu sv. Vzájemně jsou povoláni, aby spolupracovali na
společné spáse, Duch jím dává sílu:
aby společně dosáhli cíle svého života, aby jej naplnili,
v boji proti hříchu,
k ponoření se do Kristova tajemství spásy.
Vatikánský koncil a následná liturgická reforma upravují svatební obřady – přičemž se
zachovává legitimita zvyků a tradic, biskupské konference mají možnost tvorby vlastního rituálu.
Pokoncilní struktura obřadů manželství:
a) Bohoslužba slova – má poukázat na smysl a cíl křesťanského manželství, rituál nabízí 35
vlastních biblických textů. Snoubenci by se měli na tyto texty podívat a zvolit ty, které nejen
odpovídají jejich představám, ale vyjadřují jejich pojetí a poselství o manželství. Následná
homilie má ukázat na tajemství manželství a na povinnosti, jež z této svátosti vyplývají.
b) Svatební obřad – blízký RR 1614, vyžaduje se souhlas (manželský slib), dextrarum iunctio, slib
(souhlas), potvrzení ze strany kněze, požehnání a předání prstenů - pokračuje mše, pokud není
jen obřad – požehnání snoubenců, závěrečné požehnání.
Vlastní struktura svatebních obřadů:
Uvítání přede dveřmi kostela a průvod do kostela.
Po úvodních obřadech následuje vstupní modlitba, která poukazuje na hlavní aspekty
manželství: jednota, věrnost, vzájemná obětující se láska, skrytá oběť, je to svátost smlouvy
(Kristus-církev), radost a potomstvo.
Bohoslužba slova.
Otázka snoubencům, jež se týká svobody, věrnosti a zodpovědnosti.
Snoubenci si podají pravou ruku - dexterarum iunctio, má se na nich naplnit obraz biblického
manželství - Tob 7, 15.
Drží se za ruce a říkají si slib, případně souhlas k danému slibu: jedná se o středověkou
formulaci z Anglie či Francie.
Kněz přijímá tento jejich souhlas, deprekativní formule poukazuje na Boží činnost.
Prsteny - nyní jsou dva, ne jeden jako dříve. Modlitba požehnání prstenů a jejich vzájemné
předání se slovy, že prsten je znamením věrnosti a lásky.
Přímluvy
Začíná bohoslužba oběti, novomanželé přináší obětní dary, jsou zváni k eucharistii a následně ji
přijímají.
Texty nabízejí velké teologické bohatství: je zde preface z Gelasiána Qui foedera nuptiarum, v
Římském kánonu speciální vsuvka – Hanc igitur oblationem.
Požehnání novomanželů – oratio super sponsam, má místo po Otčenáši a před pozdravením
pokoje. Odpadá modlitba Libera nos a následné požehnání (je úpravou těch starých) poukazuje
na povinnosti ženicha i nevěsty, tím se ruší původní charakter tohoto požehnání, jež bylo
adresováno výlučně nevěstě – požehnání nevěsty. V těchto požehnáních jsou odvolávky na ženy
v Bibli, jsou spíše obecné. Současný misál má tři požehnání novomanželů, a tudíž i tři svatební
formuláře. Během celého požehnání má kněz vztažené ruce nad novomanžely - konsekrační
gesto.
Závěrečné požehnání – není to již Tobiášova modlitba – Deus Abraham, ale máme tři typy:
hispánský, trinitární a svatba v Káni.
Propuštění novomanželů a blahopřání.
Vzájemné předání souhlasu je základním momentem přijetí této svátosti, což po dlouhá
staletí probíhalo mimo liturgii. Nejdříve to bylo v rodinném prostředí, potom před kostelem a dnes
si tento slib říkají snoubenci v kostele před oltářem. Druhý vatikánský koncil zasadil manželský
69
souhlas a následné požehnání do širšího liturgického kontextu. Je třeba si uvědomit, že to není
liturgie, která „dělá“ manželství, ona je jen ve službě člověku, jenž žije či vstupuje do manželství:
a) ukazuje význam svátostného gesta – manželského slibu, snoubenci jsou udělovatelé této
svátosti,
b) liturgie zjevuje Boží plán spásy, ukazuje Kristovu lásku k církvi jako obraz vzájemné manželské
lásky, Boží slovo, jež bylo čteno, se stává pramenem požehnání; na počátku Bůh požehnal
prvnímu páru (Gen 1, 28).
Liturgicky slavený svatební obřad má být pro snoubence „pramenem a vrcholem“ jejich
začínajícího manželského života. Cílem manželství je účast na lásce Kristově, která má sílu spasit
člověka a proměnit svět. Slavení této svátosti představuje jistou „rituální svobodu“: snoubenci si
mohou volit liturgická čtení, promluva má být uzpůsobena okolnostem a celé slavení má vést k
eucharistii. Svatba je vždy společným slavením celé farnosti, proto by věřící měli vnímat uzavření
nového manželství (informace v ohláškách), za tyto novomanžele by se měli modlit a projevovat
jim bratrskou lásku. Nejvhodnější den k uzavření manželství - pro vztah ke Kristovu tajemství - je
neděle, ale z jiných důvodů může být uzavřeno i v ostatní dny. Farníci se mohou účastnit svatební
mše, ukazuje se tak mateřská tvář církve. Při dané liturgii se má zjevovat tajemství církve jako
rodiny Božích dětí, která vyzařuje nový život. Manželství je nejen reflexí mateřství církve, ale i
křesťanské lásky, jež přináší plody. Kristus přirozenost manželství svojí přítomností posvěcuje,
osvětluje a dává manželství plný význam v prospektivě života věčného. Skrze křest a Ducha sv. se
stávají křesťanští snoubenci ministři této svátosti (vzájemně si ji udělují), prvními hlasateli a svědky
víry svých dětí, zjevují lásku Krista a církve – toto je jejich poslání. Každá křesťanská rodina je
základní buňkou církve – domácí církev.
Shrnutí:
Svátost kněžství je podílem na Kristově kněžské službě ve svátostné rovině a uschopňuje svěcence
k svátostnému jednání, ale i jej sjednocuje s tím, kdo má nejvyšší svátostnou moc v diecézi.
Poslušnost kněze vůči biskupovi je ve svátostné a z ní odvozující se právní rovině. Manželství je
obrazem vztahu Krista a církve – základem je láska.
.
Otázky:
1. Kdo může přijmout svátost kněžství?
2. Kdo má právo na církevní sňatek?
3. Co to je smíšené a „disparitativní“ manželství?
6. Bohoslužba slova
Studijní cíle:
Cílem tohoto oddílu je poskytnout zásadní poznatky o obřadech samostatně konané bohoslužby
slova a o průběhu jiných liturgií vedených laikem, tj. bez účasti řádně svěceného ministra.
6.1. Slavení bohoslužby slova
Z teologického principu o modelovém charakteru eucharistického slavení pro ostatní
bohoslužebné útvary, uvedeného v závěrečném pododdílu předchozí statě, plyne předpoklad, že
druhá část mešních obřadů velmi významně poznamenává průběh bohoslužby slova slavené
samostatně.
70
Ve stručnosti je možné říci, že rámec bohoslužby slova tvoří mešní obřady bez bohoslužby
eucharistické, přičemž vnitřní struktura zůstává zachována. Přítomnost a začlenění dalších prvků
jsou pak dány charakterem, který má daná bohoslužba mít – kající, náhrada za slavení mešní
liturgie za nepřítomnosti kněze, výroční bohoslužba, spojitost s rozdáváním přijímání, atd.
V některých konkrétních případech pak do ní budou začleněny i určité strukturální prvky mešních
obřadů přijímání (modlitba Páně včetně úvodu a embolismu, pozdravení pokoje, modlitba po
přijímání), jindy je zase více rozvinuto díkůvzdání, prosby, atd. Také počet biblických čtení je
možné navýšit úměrně k charakteru slavení i přítomného shromáždění věřících.
Jistou zvláštnost představují situace, kdy takovéto bohoslužbě slova předsedá tzv. laik (viz
CIC 224-231), tedy nevysvěcený služebník (alespoň jáhen). Nejde o atypičnost teologickou, nýbrž
liturgicko-rituální: jelikož použití oslovení „Pán s vámi“ (včetně synonymních) je v oficiální liturgii
vyhrazeno ordinovaný ministrům, bylo by vhodné použít namísto toho jiných formulací - jak je
tomu v případě slavení denní modlitby církve. Totéž platí i o závěrečném požehnání, příp. i
slavnostní formě žehnání uprostřed obřadu (tzv. áronské požehnání se vztaženýma rukama); oproti
tomu jiná žehnání (kupř. křížkem na čelo) jsou možná (obdobně jako při obřadech katechumenátu
ze strany ručitelů a katechetů).
Shrnutí:
Každý okamžik lidského života se má stát znamením Boží přítomnosti, tedy je příležitostí vzývat,
chválit a modlit se k Bohu. Žehnání je liturgickou činností, má být vykonáváno církví a je určeno k
posvěcení člověka a oslavě Boha. Žehnání je v podstatě prosba za Boží ochranu a jeho dary,
křesťan se již nachází v této sféře „Božího zájmu“, ale je třeba si to stále uvědomovat a posilovat
víru v tuto skutečnost. Požehnání se vztahuje na člověka, aby plněji zaměřil svůj život k Bohu.
.
Otázky:
1. Kdo může vést bohoslužbu slova?
2. Může mít laik homilii?
3. Existuje směrnice pro naše země týkající se bohoslužby slova?
7. Svátostiny
Studijní cíle:
Účelem zařazení této stati je získání úplnosti v přehledu obřadů, jež spadají do souhrnné skupiny svátostiny. Nepůjde ani tak o podrobný výčet všech možností, ale především o seznámení se
s historickým vývojem a strukturální podobou těchto slavení.
7.1. Pohřeb
Současné pohřební obřady vyjadřují velikonoční ráz křesťanské smrti, nabízejí velké
bohatství textů, které vyjadřují křesťanskou víru ve vzkříšení a nadpřirozenou naději. Důležitý je i
lidský přístup k truchlícím, který je naznačen i ve struktuře obřadů pohřbu; tato struktura se podle
rozhodnutí biskupských konferencí může měnit.
Aspekt naděje a víry má být centrem těchto obřadů, které poukazují na Boha, jenž je Bohem
živých: všichni, kteří umírají v Pánu, žijí v Bohu. Základním prvkem celé liturgie je Kristovo
velikonoční tajemství: existuje vnitřní spojení mezi Kristovou smrtí, křtem a smrtí křesťana. Pro
prvotní křesťany smrt byla dnem zrození – dies natalis.
71
První typ pohřbu (tři zastavení)
V domě zemřelého – obřad začíná v domě zesnulého, kde kněz povzbudí slovy Písma pozůstalé,
pokropí rakev svěcenou vodou a pomodlí se žalm s modlitbou. Následně jde průvod do kostela.
Tato praxe (obřady v domě zemřelého) se opouští a většinou začínají obřady přímo v kostele.
V kostele – Rakev se postaví v lodi, co nejblíže presbytáři a začne obvyklým způsobem mše či
bohoslužba slova. Po skončení mše následuje obřad posledního rozloučení, kněz po krátké výzvě k
modlitbě pokropí rakev svěcenou vodou a také ji okouří kadidlem, přitom se zpívá krátké
responsorium. Po závěrečné modlitbě, v níž se odevzdává zemřelý Bohu, se vynáší rakev a začíná
průvod na hřbitov.
U hrobu – na hřbitově se posvětí hrob a rakev se spustí, kněz pronáší modlitbu, kde je zdůrazněno,
že tělo se vrací do země, avšak pro vzkříšení Kristovo opět oživne v poslední den (z anglikánské
liturgie). Na závěr se všichni pomodlí modlitbu Páně a kněz pronáší závěrečnou modlitbu.
Druhý typ pohřbu (dvě zastavení)
V hřbitovní kapli nebo smuteční síni – při pohřbu se neslouží mše (později v kostele). Po úvodním
pozdravení následuje bohoslužba slova s krátkou promluvou, koná se obřad posledního rozloučení
(jako v prvním případě) a jde se k hrobu.
U hrobu – obřady jsou stejné jako v prvním případě.
Konají-li se obřady ve smuteční (obřadní) síni a následným uložením rakve do hrobu, je třeba při
bohoslužbě slova a volbě textů respektovat dané podmínky.
Třetí typ pohřbu (jedno zastavení)
Rozloučení se zesnulým probíhá v obřadní síni či krematoriu, zde se koná krátká bohoslužba slova s
následným rozloučením. Tento typ pohřbu je velmi rozšířen, po obřadech následuje kremace a
uložení urny. Zde je třeba, aby byly vhodně vybrány liturgické texty vzhledem k prostředí a k
pozůstalým.
Pohřeb se postupně stal nějakou odosobněnou záležitostí, pohřební liturgie má nahradit tento
nedostatek. Pohřeb se má stát věcí celé farní obce, která má mít na úmrtí svého člena účast a která
se snaží pozůstalé potěšit křesťanskou vírou a nadějí. Pohřeb je i okamžikem, kdy kněz může
oslovit všechny účastníky pohřební liturgie; pro mnohé je to jediné bezprostřední setkání s knězem
a s církví. Všechny pohřební obřady mají být důstojné a slavnostní, nemají se konat rozdíly mezi
bohatými a chudými. Ministrem při pohřebních obřadech je kněz, jáhen i pověřený laik. Jedná se o
liturgickou slavnost, je nutný liturgický oděv – barva fialová.
7.2.
Žehnání
Žehnat, říci požehnání (benedikce), znamená říci dobré slovo, kterým se obracíme k Bohu
jménem lidu nebo je toto slovo určené lidem ve jménu Božím. Žehnání je dvojí – konstitutivní
(konsekrace) a invokativní (přímluvné). Invokativní žehnání (dovolává se Boží pomoci, ochrany..)
nad lidmi a věcmi patří mezi svátostiny, které se liší od svátostí. Konstitutivní žehnání (konsekrace)
jsou znamením nového stavu: řádová a mnišská profese (věčné sliby), zasvěcení panen, dedikace
kostela, benedikce opata (abatyše). Invokativní žehnání je určeno osobám, místům, předmětům
kultu nebo jiným předmětům spojeným s náboženskou úctou a lidovou zbožností.
Křesťanské požehnání pramení z Písma, toto biblické prostředí slouží k pochopení jeho
smyslu a významu. Požehnání je spojeno s darem života a jeho ochranou, kněží žehnají lid, a tím
poukazují na Boží slávu, On je dárce života.
Požehnání v Písmu SZ je sestupné (od Boha ke člověku a ke stvoření) a vzestupné (od
člověka k Bohu). Vzestupné požehnání je oslavou Boha, je typické pro žalmy. Plnost požehnání se
zjevila v Ježíši Kristu a v modlitbě požehnání při poslední večeři dosáhla svého naplnění.
Eucharistie je vrcholem a centrem všech požehnání – Kristus sám je požehnáním, v něm je vše
požehnáno, On je novým počátkem Boží přítomnosti mezi lidmi skrze Ducha – požehnání u Mt
72
28,19-20. Požehnání je ve své podstatě anamnesí, památkou na Boží činnost, a epiklesí, vzýváním
Ducha sv. na pomoc lidem v jejich těžkostech; má doxologické ukončení.
Liturgická konstituce mluví o žehnáních v souvislosti s reformou svátostin (SC č. 79),
přičemž se stanoví následující kritéria: větší účast věřících, zvážení nutnosti svátostin, dát možnost,
aby i svátostiny byly vysluhovány laiky, zavedení krátké bohoslužby slova. Nový rituál De
benedictionibus podává základní typy žehnání:
1) Požehnání osob – jsou to členové rodiny, nemocní, poutníci, lidé na cestách, katecheté,
zdravotní personál, misionáři ….
2) Požehnání míst – rodinný dům, škola, úřad, farní budova, obchod …
3) Požehnání věcí liturgických a určených pro společné uctívání věřících – křtitelnice, kříž, sedes,
obrazy ….
4) Požehnání věcí, které jsou určeny pro lidovou zbožnost – medailky, růžence, obrázky…
5) Požehnání pro nejrůznější příležitosti (ostatní).
Žehnat může biskup (slavnostní), kněz, jáhen a laik mohou žehnat jen ty předměty či osoby,
na které mají díky svěcení či křtu právo. Struktura ritu: četba Božího slova a modlitba chval či
proseb. Požehnání je doprovázeno viditelným znamením – vztažení rukou, znamení kříže,
okuřování, asperges.
Shrnutí:
Každý okamžik lidského života se má stát znamením Boží přítomnosti, tedy je příležitostí vzývat,
chválit a modlit se k Bohu. Žehnání je liturgickou činností, mají být vykonávána církví a jsou
určena k posvěcení člověka a oslavě Boha. Žehnání je v podstatě prosba za Boží ochranu a jeho
dary, křesťan již se nachází v této sféře „Božího zájmu“, ale je třeba si to stále uvědomovat a
posilovat víru v tuto skutečnost. Požehnání se vztahuje na člověka, aby plněji zaměřil svůj život k
Bohu.
.
Otázky:
1. Co všechno patří mezi svátostiny?
2. Navrhni osnovu k žehnání obecního znaku.
3. Jak se projevuje aktivní účast věřících při svátostinách? Jak svátostiny působí?
8. Liturgie posvěcení času
Studijní cíle:
Posledním oddílem je stať zaměřená na posvěcení času především v jeho denním cyklu. Seznámí
vás s vývojem, hlavními obsahy i konkrétními současnými formami, které se v rámci Denní
modlitby církve používají a slaví.
8.1. Pokoncilní Liturgie hodin
Apoštolskou konstitucí Laudis canticum z 1.11.1970 vyhlásil papež Pavel VI. platnost
nového breviáře – Liturgie hodin, který vyšel roku 1972 ve 4 svazcích (I. – doba adventní a
vánoční, II. – doba postní a velikonoční, III. a IV. – doba liturgického mezidobí). Tak jako misál, i
Liturgie hodin je opatřena všeobecným úvodem – Institutio generalis de Liturgie horarum.
Liturgie hodin je kněžská modlitba Krista, který se spolu s církví svým tajemným tělem
obrací na Otce, aby jej oslavil a posvětil hodiny a práci denního lidského života. Liturgií vykonává
73
Kristus své kněžské poslání v církvi, a to nejen když se slaví eucharistie a udělují svátosti, ale i
když se koná liturgie. Proto se opustil starý výraz officium divinum a používá se Liturgia horarum –
Liturgie hodin. Tento název naznačuje i účel hodin, které mají být posvěceny modlitbou církve,
zvláště pak jsou významné hodiny, ve kterých se modlili apoštolové a první křesťané a které nám
dosvědčuje celá křesťanská tradice.
8.2. Historický pohled
Kořeny „Liturgie hodin“ nacházíme ve starozákonním kultu, který je spjat s časovými
údaji:konání oběti v chrámě, modlitba v synagoze i v soukromém životě. Tento rytmus modlitby
zachovával Kristus i apoštolové – stal se směrodatným pro křesťanskou praxi. O letnicích se
křesťané sešli ve Večeřadle o třetí hodině (9,00), Petr se modlí na střeše domu o deváté hodině
(15,00). Když Pavel mluví o ustavičné modlitbě, myslí na nepřetržitou oběť před Hospodinem – při
východu a západu slunce. V tomto smyslu se modlí i křesťané – ráno a večer, a tak dostojí Pavlovu
příkazu.
Modlitby jsou konány křesťany ráno a večer, bez návaznosti na eucharistii; dosvědčuje to
Didaché (modlit se Otčenáš), Plinius ml. (112), Hippolyt (215) doporučuje modlitbu tertia, sexta,
nona, před spaním a o půlnoci. Tuto praxi dosvědčuje také Tertullian, přičemž hlavními
liturgickými modlitbami se stávají modlitby ráno a večer – vesperos, lucernarium (rozžíhala se
světla – lucerna). Nešpory popisuje Hippolyt, poutnice Egeria popisuje praxi v Jeruzalémě – chrám
Anastasis (Boží hrob).
Rozvoj a formace liturgie hodin je spojena s rozvojem mnišství, spojení katedrální a
mnišské praxe (typické pro východ). Této liturgie hodin se účastnil lid, místní církev, nejednalo se o
soukromou praxi. Ve 4.-5. stol. vznikly další hodiny: prima a kompletář. Pro západní církev byla
rozhodující benediktinská reforma liturgie hodin: za týden se pomodlit všech 150 žalmů, které tvoří
základ liturgie hodin. Mniši se modlili všechny hodiny, světský klérus jen katedrální oficium
(matutinum, laudy, nešpory). Vývoj breviáře byl dokončen v 8. století. Synoda v Cáchách v 9. stol.
stanoví, že kněží žijící ve městě se mají řídit mnišskou praxí – vznik kolegiálních kapitul. Následně
se však kněží scházejí jen ke společné modlitbě a posléze se v dalších staletích stává breviář
modlitbou soukromou. Od 12. století synody zavazují kleriky modlit se breviář, od 13. stol. se to
stává povinností. Vznik nových žebravých řádů a duchovní správa kněží vedly ke zkrácení a
zjednodušení liturgie hodin pro tyto kleriky, za tímto účelem vznikla kniha – breviarium (breviář).
V 15. a 16. stol.se jezuité modlí breviář soukromě a pod vlivem devotio moderny se do stanov řádů
zanáší povinné rozjímání, které zastínilo původní praxi lectio divina a liturgie hodin. Breviář se
začal chápat jako ústní modlitba jednotlivce, úřední povinnost, kterou bylo třeba splnit – oficium.
Po Tridentském koncilu vychází Breviarium Romanum Pia V. (1568), který opětovně
poukazuje na charakter chórové modlitby, upravuje texty, vypouští mnohé svátky – breviář se modlí
v nově založených seminářích. Breviář prodělal několik menších úprav a zásadní změnu přinesl
Druhý vatikánský koncil.
Koncil se snažil zbavit liturgii hodin výlučně mnišského rysu (zrušil primu, zbavil
matutinum mimo chór rázu noční hodiny, volnost výběru ze tří hodin během dne: tertie, sexta,
nona). Obnovil společné slavení Liturgie hodin místní církví (vyzvedl katedrální hodiny: laudy a
nešpory, jedná se o liturgii: modlitbu celé církve, doporučuje její společné slavení: kněží a laici
společně). Přizpůsobil liturgii hodin dnešní situaci (zmenšil počet žalmů: 150 žalmů za 4 týdny,
revize lekcí, hymnů a žalmů, zachování času jednotlivých hodinek, užití lidového jazyka).
8.3. Struktura jednotlivých hodinek
Obecná struktura jednotlivých hodinek je následující:
1) začátek,
2) hymnus,
3) tři žalmy s antifonami,
74
4)
5)
6)
7)
čtení s responsoriem,
u hlavních lekcí (laudy a nešpory) kantikum s antifonou,
modlitba,
požehnání.
DMC v současnosti sestává z těchto 6 částí:
• uvedení do první modlitby dne (pozvání k modlitbě, invitatorium)
• modlitba se čtením (= hodinka četby) /může se změnit ve vigilii/
• ranní chvály (= laudy)
• modlitba uprostřed dne /varianty: dopoledne, v poledne, odpoledne/.
• nešpory (= večerní chvály)
• modlitba před spaním (= kompletář)
Struktura jednotlivých součástí DMC
modlitba
se čtením
úvodní verš
hymnus
žalm s antifonou
žalm s antifonou
žalm s antifonou
responsoriální verš
biblické dlouhé čtení
responsoriální zpěv
nebiblické dlouhé čtení
responsoriální zpěv
(chvalozpěv „Te Deum“)
závěrečná modlitba
zakončení (propuštění)
ranní chvály
modlitba
uprostřed dne
úvodní verš
úvodní verš
hymnus
hymnus
žalm s antifonou
žalm s antifonou
žalm s antifonou
SZ-í- kantikum s antifonou
žalm s antifonou
žalm s antifonou
krátké čtení
krátké (delší) čtení
(promluva, homilie)
(chvíle ticha)
responsoriální verš
responsoriální verš (zpěv)
evangelní kantikum s antif.
prosby za posvěcení dne
výzva k modlitbě
modlitba Páně (s úvodem)
závěrečná modlitba
závěrečná modlitba
zakončení/propuštění
zakončení/propuštění
nešpory
úvodní verš
hymnus
žalm s antifonou
žalm s antifonou
NZ-í kantikum s antifonou
krátké (delší) čtení
(promluva, homilie)
(chvíle ticha)
responsoriální verš (zpěv)
evangelní kantikum
s antifonou
přímluvné prosby
modlitba Páně (s úvodem)
závěrečná modlitba
zakončení/propuštění
modlitba
před spaním
úvodní verš
hymnus
žalm s antifonou
(žalm s antifonou)
krátké čtení
responsoriální verš
evangelní kantikum
s antif.
závěrečná modlitba
zakončení
závěr. mariánská
antifona
Shrnutí:
Liturgie hodin poukazuje na liturgickou spiritualitu křesťanů. Liturgie je výkonem Kristova
kněžství a v ní je posvěcován člověk. Duchovní zkušenost křesťanů je nemyslitelná bez slavení,
rituální zkušenosti. Liturgická spiritualita je stálý postoj (stálost života) křesťana, jenž je založen na
sjednocení se s Kristem – důsledkem křtu a dalších svátostí. Svátosti toto napojení na Krista budují
a posilují, podobně jako liturgická modlitba. Je to právě Eucharistie, která nás proměňuje a činí
novým stvořením v Kristu Ježíši, ona je pramenem a vrcholem liturgické spirituality
Otázky:
1. Jakou roli při formaci officia měl sv. Benedikt?
2. Jaká kantika se používají v dnešní Liturgii hodin?
3. Co to je laický breviář a jaké hodinky obsahuje?