Presskit - K oblakům vzhlížíme

K oblakům vzhlížíme
Režie: Scénář: Kamera: Střih: Dramaturgie: Producent: Martin Dušek
Martin Dušek, Josef Krajbich
Lukáš Milota
Josef Krajbich
Karolina Zalabáková, Richard Komárek
Česká televize, Tvůrčí skupina Kamily Zlatuškové
Stopáž: 66 minut
FULL HD, HDCAM, Dolby E-5.0, English subtitles
© 2014
Synopse
Jemná love story z drsného severu Čech. Ženy se v Ráďově životě střídají stejně rychle jako tuningové srazy. Jediné,
co zůstává, je jeho rozpadající se Ford Escort, který pro něj znamená vše. Ráďův mikrosvět je lemovaný bílým plyšem,
prozářený zelenými diodami a povzbuzovaný řvoucím výfukem motoru. Když ale svůj svět opouští, naráží na tvrdou realitu
a své vlastní limity.
Život s cílem je život s významem. Co když je ale jediným vnitřním motorem rozpadlý Ford Escort, který na tuningových
srazech budí spíše rozpaky než obdiv? Jaký význam může mít auto pro člověka? Pro Ráďu velký. Počítá každou korunu
a každá práce ho obtěžuje. Zkouší nové příležitosti se stejným výsledkem. Pocit naplnění se mu nedostává. Jediná psychologická kotva, na kterou se může spolehnout, je de facto kus plechu a sen o tom, jak by jeho auto mohlo být něčím víc.
Raději hladoví, než aby neměl na benzín. Ve vztahu k jeho autu je jistá masochistická perverze. Není to tak, že poměr
se ženami by ho nelákal. Naopak. Ve filmu přechází od jedné známosti ke druhé. Kulisy, místo a dialogy jsou téměř
totožné, ale postavy se mění. I to je známka velké vyprázdněnosti. Stagnace. Nemá kam jít. Nemá za čím jít. Jediné,
v čem se cítí být dobrý, je prapodivná světelná show. To však pramení z nedostatku financí. Ráďa nemá na to upravit
motor, podvozek, lak či jiné propriety. Pásek led diod je dostupný a efektní, navíc tma zakryje i velké nedokonalosti
na vozidle a ještě větší nedokonalosti v jeho životě.
Film Martina Duška neobvykle strohým a přitom kinematografickým stylem vystihuje životní pocit vyřazené generace
mladých lidí nejen na severu Čech, ale i v celé současné Evropě.
K oblakům vzhlížíme
Rozhovor s režisérem Martinem Duškem
Jak vás napadlo vybrat si k natáčení dokumentu prostředí lidí zabývajících se automobilovým tuningem?
Někdy před víc než deseti lety jsem se projížděl svým Volvem 480 s vyklapávacími světly u nás na severu a předjela mě “vytuněná” Škodovka
stodvacítka. Někdo se ji evidentně snažil předělat na Toyotu Supra z filmu Rychle a zběsile. Chvíli jsme se naháněli po okreskách a pak jsem
se dal do řeči s řidičem. Miloval ten film a to auto bylo celý jeho život. A volant měl svařený ze zlatého řetězu. Fascinovala mě cesta jak si pomocí
auta vytunit svůj vlastní život.
Až v létě roku 2011 jsme se společně se střihačem Pepou Krajbichem vypravili na tuningový sraz do regionu, kde jsem kdysi potkal škodovku.
Ten sraz měl příznačný název Mimoňské války. Vizuálně silné prostředí mě fascinovalo: více či méně zdařilé, ale vždy bizarní úpravy aut, typy
návštěvníků srazu a různé způsoby zábavy. Soutěže o nejhlučnější reprosoupravu, soutěž v pálení pneumatik jejich protáčením na místě,
striptýzy ať už profesionálek nebo dobrovolnic z davu. Svět vyprázdněné zábavy, točící se okolo sexu a automobilového fetiše. Natočili jsme
tu první trailer. Prostředí bylo sice pozoruhodné, ale nepotkali jsme tu nikoho, o kom bych chtěl točit film.
Kde jste se tedy setkal s Ráďou a čím vás oslovil?
Ráďu jsme potkali v roce 2012 na srazu na příbramském letišti. Mezi nabušenými auty a sebevědomými chlápky obklopenými lacinými
kráskami vypadalo ležení Ráďova klubu dosti uboze. Golfy, escorty a civicy slepené dohromady snad leukoplastí, nezbytné petky s pivem, lahve
s melounovou vodkou a mezi nimi poslední z posledních tunerů Ráďa. V celém tom prostředí ale jedině Ráďa se svým klubem působil nějak
lidsky a sympaticky. Bylo jasné, že pro Ráďu tuning není jen výstřední kratochvíle, ale něco velmi podstatného. Cítil jsem z něj stejnou touhu
po něčem lepším a dokonalejším, než je jeho “obyčejný život”, jako tenkrát z toho chlapíka se škodovkou. Jen Ráďův escort byl v mnohem
horším stavu. Ovšem jen do té doby, než večer rozsvítil fluorescenční trubice a LEDky ukryté uvnitř i vně vozu. Jeho escort rozkvete totiž vždy
jen při tzv. nočním tuningu, kdy samotné auto není vlastně vůbec vidět.
Během dalšího roku se Ráďův klub rozpadl, snad kvůli nějakému malichernému sporu o klubový gril nebo kvůli tomu, že Ráďa neměl u svých
členů dost respektu. Mně to ale nevadilo. Samotná existence Rádi Peška mě totiž začala fascinovat – jeho neschopnost najít si a udržet práci,
začlenit se jakýmkoliv způsobem do společnosti, která ho obklopuje, nuda jeho všednodenního života, ze které se vykupuje dvakrát ročně
účastí na tuningovém srazu, jeho marná snaha člověka, který nechodí volit, protože “neví, jak se to dělá” a “politici jen vysávají z lidí jako
on peníze”, rozhodovat alespoň o něčem, mít alespoň nějakou moc, kterou může realizovat právě jen jako “předseda” svého klubu.
Rozhodl jsem se film koncipovat jako studii Ráďova života a jedné jeho tuningové sezóny.
Film působí trochu jako etnografická studie severních Čech. Chtěl jste vystihnout nějaký “severočeský pocit”?
Původně jsme měli vytipovaných několik postav a ty nebyly ze severních Čech, ale nakonec jsem skončil zase do pěti kilometrů
od baráku – v Teplicích.
Severní Čechy jsou totiž taková dokumentaristická laboratoř, kde je všechno ve vyostřené, inspirující podobě. Je tu vzrušující napětí
vrstev – předválečná civilizace a ta nově příchozí jsou v dynamickém rozporu, který se projevuje na spoustě rovin – sociální i estetické.
Způsob, jak vypadá krajina, města, jednotlivé domy a v důsledku i to, jak se lidé chovají i oblékají.
Ráďův příběh podle mě ale vystihuje spíš univerzální pocit mladých lidí na okraji společenského mainstreamu, nezařaditelné mladé lidi bez
perspektivy, jakousi ztracenou evropskou generaci. A takové lidi nenajdeme jenom v severních Čechách. Podobného Ráďu bychom našli
i na druhé straně Krušných hor, třeba v Pirně anebo taky kdesi ve Španělsku nebo Irsku.
Překvapili vás něčím hrdinové vašeho filmu?
Velice mě překvapilo, jak reagovali na přítomnost kamery. Totiž nijak zvlášť! Bylo to docela velké natáčení: dobrá kamera, filmové objektivy,
asistenti kamery i zvuku, jeřáb, ale Ráďa, Verča nebo Inka si z toho vůbec nic nedělali. Možná je to všudypřítomným natáčením se na mobily,
nevím. Ráďa se dokonce občas, když už z Brna do Teplic mířila kolona televizních dodávek, pokoušel zrušit natáčecí den “protože má s někým
sraz na Benešáku”. Ten despekt k celému natáčení byl ovšem skvělý v tom, že nikdo neměl trému a nic nepředstíral. Jako bychom tam
ani nebyli. Což je z určitého pohledu dokumentaristický sen.
Ve svých filmech se často vyskytujete před kamerou. Proč jste tentokrát zůstal v pozadí?
Každý film, téma, nápad potřebuje jiný přístup. Když se něčím začnu zabývat, postupuji trochu jako detektiv, říkám si “o co tady, sakra,
ve skutečnosti jde” a podle toho pracuji: někdy nastoupím naplno s přepadovou jednotkou a někdy se snažím být neviditelný, abych to zjistil
a ukázal. Tentokrát jsem byl raději u monitoru a nechal scénu volnou pro Ráďu a ostatní. Celá věc je příliš křehká na to, aby se před kamerou
pohyboval ještě egomanický moderátor ve vlastním kroji.
Vyjádření kreativní producentky Kamily Zlatuškové
Mám radost, že ve výhradní produkci brněnské České televize vznikl další dokumentární film, který bude schopen obstát
v konkurenci velkých koprodukčních počinů v prestižních domácích i světových soutěžích. Film z prostředí českých tuningových srazů vznikal dlouho a za náročných podmínek. Ovšem úsilí celého štábu bylo vynaloženo smysluplně. Jsem velice
zvědavá na divácký ohlas. Pro znalce snad jen dodám, že se mohou těšit na nový film Martina Duška, který v jeho dosavadní filmografii nemá obdoby.
Tvůrčí producentská skupina Kamily Zlatuškové
Tvůrčí skupina Kamily Zlatuškové vznikla v roce 2012. Za krátkou dobu své existence
vyprodukovala řadu dokumentárních i hraných snímků, z nichž mnohé získaly ocenění
na domácích i zahraničních festivalech. Mezi jinými uveďme například filmy: Zázrak Juraje
Lehotského (mimo jiné uvedení na 38. ročníku Toronto film festivalu TIFF 2013, zvláštní uznání
v soutěžní sekci Na východ od Západu na 48. ročníku MFF Karlovy Vary 2013, cena Zlatý Atlas
na 14. ročníku filmového festival Arras 2013 a další), Kauza Cervanová Roberta Kirchhoffa
(Čestné uznání poroty a Cena ekumenické poroty na 56. ročníku DOK Lipsko 2013, Nominace
na nejlepší dokument na 29. ročníku MFF Varšava 2013, Cena pro nejlepší dokumentární film
v soutěži Slnko v sieti 2014, Zvláštní uznání v kategorii Crossing Europe Social Awareness
na festivalu Crossing Europe Linz 2014), SHOW! Bohdana Bláhovce (Cena české filmové
kritiky 2013, Cena diváků na 17. MFDF Jihlava 2013, Cena AČFK na 27. Finále Plzeň, Nominace
na Českého lva 2013).
Členové tvůrčí skupiny se soustavně věnují objevování nových druhů formátů a také posouvání
hranic ve vnímání toho, co je na televizní obrazovce možné.
https://www.facebook.com/TPSKamilyzlatuskove
Martin Dušek
Česká Lípa, 1978, režisér a scenárista. Pochází ze severních Čech, vystudoval televizní žurnalistiku na FSV UK v Praze, studoval dokumentární
tvorbu na FAMU.
Jeho celovečerní dokumentární debut Poustevna, das ist Paradies, který režíroval společně s Ondřejem Provazníkem, byl na festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě oceněn jako nejlepší český dokumentární film roku 2007. Mezinárodní premiéru měl film na 31. filmovém festivalu
v Göteborgu 2008. Film byl navržen českou filmovou akademií na Evropskou filmovou cenu 2009.
Jeho film Ženy SHR (r. s O. Provazníkem), byl nominován na Cenu Pavla Kouteckého 2010 a na Evropskou televizní cenu Prix Europe 2011. Film
byl vybrán do soutěže mezinárodního filmového festivalu Docaviv 2011 v Tel Avivu. Pro film Mein kroj (Česká televize 2011) si Dušek vyrobil
vlastní bizarní kroj, čímž reagoval na fakt, že v jeho rodném městě neexistuje folklor a tradice. V kroji se vydal pátrat na Sudetské dny do Augsburgu, kde vzbudil zájem účastníků a byl nakonec vyhnán organizátory. O filmu referovala třeba rozhlasová stanice BBC World Service Radio,
která ho nazvala "nesmírně zábavným dokumentem, který je zároveň závažným pátráním po identitě a příslušnosti ve střední Evropě.""
V dokumentu Rozezlení (Česká televize 2013) portrétoval komunitu potomků lidí přeživších vyvraždění a zničení obce Lidice nedaleko Prahy
nacisty. Zachycuje tragikomický spor o pojetí piety, který rozpoutali v místě tragédie alternativní umělci a zneužívání tragédie místními
i politiky.
Jeho celovečerní scénář k hranému muzikálu Gaston byl vybrán v roce 2011 do prestižního podpůrného Nipkow Programmu v Berlíně (projekt
podporovaný Media Deskem), kde získal půlroční rezidenční pobyt a intenzivní dramaturgický tréning na specializovaném workshopu.
V celovečerním projektu pro Českou televizi Parta Analog dal Dušek dohromady skupinu devadesátiletých televizních matadorů a umožnil jim
připravit a odvysílat jejich pravděpodobně poslední televizní pořad v životě. Výsledný film je parafrází moderních televizních "formátů". Dušek
se svým vlastním štábem sleduje přípravy pořadu a skládá portrét televizáctví a televize, ukázuje iluze a dilemata spojená s prací v televizi
obecně a v totalitní společnosti zvlášť. Film byl vybrán do soutěže dokumentů na Finále Plzeň 2014 a získal Cenu Václava Táborského za nejlepší
dokument autora do 35 let.
V kinematograficky pojatém celovečerním dokumentu K oblakům vzhlížíme (2014) Dušek sleduje skupinu mladých nezaměstnaných lidí
ze severních Čech a jejich každodenní boj se životem omezeným nedostatečným vzděláním, místem, kde žijí a rodinnými poměry. Z každodennosti utíkají k automobilovému "tuningu", k laciným úpravám vraků aut. Film bude mít světovou premiéru v dokumentární soutěži MFF Karlovy
Vary 2014.
V současné době Dušek pracuje společně s Ondřejem Provazníkem na scénáři celovečerního filmu Staříci, který by měl být jejich společným
hraným debutem.