Pavel Eisler, hospodářský historik – dvě verze životopisu 1

Transkript

Pavel Eisler, hospodářský historik – dvě verze životopisu 1
Pavel Eisler, hospodářský historik – dvě verze životopisu
1. Doslovný text otištěný: Biografický slovník českých zemí, 15. svazek (Dvořák – Enz),
Historický ústav AV ČR, Nakl. Libri 2012, s. 558-559. Proti textu ve slovníku jsou doplněny
odstavce.
V závěru D = Seznam vlastních prací, P = Uložení písemné pozůstalosti.
2. Podrobný životopis napsaný V. Průchou
1. Biografický slovník
EISLER, Pavel, * 17. 9. 1919 Teplice, † 15. 8. 1966 Alpy (Švýcarsko), ekonom, hospodářský
historik, pedagog, diplomat, účastník 2. odboje
Pocházel z německé židovské rodiny, která žila v Teplicích od konce první světové
války. Matka pocházela z Vídně, otec, původem z Kolína, pracoval v knihkupectví.
Hospodářská krize doléhající těžce na severozápadní Čechy a sílící antisemitismus přiměly
rodinu k odchodu do Prahy. E. absolvoval 1938 gymnázium, na němž se zapojil do
komunistického, antifašisticky a protihenleinovsky orientovaného studentského hnutí na
německých středních školách. Po maturitě odjel do Anglie na letní kurs ekonomie na London
School of Economics a absolvoval též letní školu politického hnutí Left Book Club.
Po okupaci českého pohraničí zůstal v Anglii, kde se k němu přidali 1939 bratr
Edmund a rodiče. Od září 1938 do začátku války byl zaměstnán v nakladatelství Victor
Gollanz. Po podpisu mnichovského diktátu se v Británii účastnil protestních akcí, zaníceně
diskutoval, psal články do levicového tisku a v létě 1939 vydal knihu Poland – Hitler – and
the West (poté vyšla pod pseud. Edmund Paul její aktualizovaná verze Warning to Europe –
The Story of Poland). Po vstupu Británie do války ihned požádal o přijetí do budoucí
československé vojenské jednotky. Za kritiku Chamberlainovy politiky a levicové postoje byl
v lednu 1940 uvězněn a v červnu po nástupu W. Churchilla propuštěn. Počátkem 1941 byl
přijat do československé jednotky v Anglii, kde sloužil až do těžkého zranění u Dunkerque
v lednu 1945. Během vazby a později jako voják u protiletadlové obrany dálkově absolvoval
ekonomickou fakultu London University (1962-64 po složení diferenčních zkoušek proběhla
na VŠE v Praze nostrifikace jeho studia). Za války napsal hru o V. van Goghovi Vincent
(1944).
V Británii navázal přátelství v intelektuálních, politických a hudebních kruzích.
Seznámil se s W. Laytonem, zakladatelem a šéfredaktorem liberálních News Chronicle a
editorem The Economist. 1944 se oženil s jeho dcerou, houslistkou Jean, která za války
spolupracovala se sovětským kulturním atašé, propagovala soudobou sovětskou hudbu a
pořádala koncerty pro vojenské jednotky. Měl s ní dva syny, Johna (*1946) a Ivana (*1948).
Sir Walter Layton, později Lord Layton (1947), byl
zakladatelem organizace Czech Refugee Trust Fund spadající pod britské ministerstvo vnitra
a pomohl tisícům českých uprchlíků, k jejichž podpoře směřovaly počátkem 1939 i jeho tři
cesty do Prahy. E. se spřátelil i s rodinou Swinglerů (Stephen 1942 byl jedním z iniciátorů
hnutí Lidice budou žít a zakladatelů lidického růžového sadu). 1945-48 působil v Londýně,
New Yorku a Ženevě na pracovištích OSN. Byl mj. asistentem výkonného tajemníka
Evropské hospodářské komise, švédského ekonoma Gunnara Myrdala, a v USA jako tajemník
zaměstnanecké organizace sekretariátu OSN bojoval za práva a proti segregaci víceetnických
zaměstnanců OSN. 1946-47 se podílel na publikacích OSN Economic Plans of Selected
European Countries, Economic Development of Selected Countries a The Economic
Commission for Europe.
1
Po návratu do ČSR se zúčastnil konference OSN o mezinárodním obchodu a ve funkci
československého viceguvernéra Mezinárodního měnového fondu zasedání Sboru guvernérů
v New Yorku. 1948 se E. přestěhoval s rodinou do Prahy a nastoupil do národohospodářského
odboru Kanceláře prezidenta republiky jako vedoucí referátu pro zahraničně ekonomické
otázky. Po zatčení svého nadřízeného L. Frejky, který byl odsouzen v procesu s R. Slánským,
na místo rezignoval a nastoupil do ČKD Sokolovo jako soustružník frézař, 1953 byl
propuštěn a další místo už nenalezl. Přes velké osobní riziko oba manželé poskytovali pomoc
členům rodin postižených politickými procesy (Frejka, Margolius).
Od 1953 se E. zabýval příležitostnou výzkumnou, překladatelskou a publicistickou
činností. Otiskl příspěvky o československé ekonomice v 30. letech ve sbornících Za chléb,
půdu, práci a svobodu a Na obranu republiky proti fašismu a válce (1954, 1955) a tři studie o
monopolech. 1956 byl přijat na VŠE v Praze do kabinetu při katedře politické ekonomie, tam
však jeho schopnosti zůstaly nevyužity. 1962 přešel na katedru dějin národního hospodářství,
kde již přednášel hospodářské dějiny, vedl speciální kurzy a vyučoval na postgraduálním
studiu. Velké úsilí věnoval vědecké přípravě studentů a zahraničním studentům (VŠE
navštěvovalo tehdy 250 studentů z 50 zemí), s řadou z nich navázal osobní přátelství. K 20.
výročí Mnichova napsal anglickou brožuru Munich – A Retrospect (1958) a 1964 vypracoval
z pověření Vládního výboru pro hospodářskou a vědeckotechnickou spolupráci studii o
perspektivě hospodářského vývoje a úvěrových potřeb Sjednocené arabské republiky. Do
knihy kolektivu VŠE Úvod do hospodářských dějin (1964, reedice 1968) napsal kapitoly o
USA. 1966 byl jmenován docentem. Habilitační práce Vývoj terciární sféry a ekonomický růst
v USA vyšla posmrtně (1968), anglicky v USA (1972).
Od počátku 60. let patřil E. k představitelům reformního hnutí. Podílel se na diskusích
o ekonomické reformě a na VŠE 1966 připravoval vznik katedry pro komparativní studia
světových ekonomických systémů. Tehdy podal přihlášku do komunistické strany a krátce
před smrtí byl přijat za kandidáta členství. Sledoval kulturní dění, mezi jeho přátele patřili
např. E. Goldstücker, švédský ekonom Myrdal, Nehruův poradce Gyan Chand a jeho žena,
členka World Women’s Peace Movement, britští hudebníci B. Britten ad. V 60. letech se
účastnil mezinárodních konferencí, vystupoval ve sdělovacích prostředcích a byl zapojován
do zahraničních aktivit na Západě. Začátkem 1964 ho vláda vyslala na misi do Británie
sondovat britské požadavky spojené s navrácením československého zlata blokovaného od
konce druhé světové války v USA. Při příležitosti konference Pugwashského hnutí vědců
v Praze 1965 se mezi ním a H. Kissingerem rozvinula debata o americké politice vůči Číně,
následně E. na Kissingerovo pozvání přednášel tři měsíce na amerických univerzitách. Jeho
pořady v médiích USA se těšily velkému zájmu, protože otevřeně hovořil ekonomickém a
politickém vývoji v zemích sovětského vlivu.
Jeho nadějné perspektivy ukončila tragická smrt po zásahu bleskem na Allalinhornu
ve švýcarských Alpách (manželka byla zraněna). 1968 darovala manželka E. vědeckou
pozůstalost VŠE, která pak zřídila na jeho paměť jako součást Ústřední ekonomické knihovny
Knihovnu P. E., doplňovanou a technicky modernizovanou dalších dvacet let péčí švagra
Davida Laytona.
D: Money and the Post-War World, London 1946 (spoluautor); Monopoly v hutnictví
kapitalistického Československa, 1955 (2. vyd. 1971); Monopoly v hornictví kapitalistického
Československa, 1956; Monopoly v chemickém průmyslu kapitalistického Československa,
1959; The Green Revolutions; recorded discussion between P. E. and Harry Wheeler at the
Center for Study of Democratic Institutions, Santa Barbara, California, 1965; Setkání a
Amerikou, in: Ekonomická revue, (seriál) 1965-66; Charles Wasserman´s Interview with P.
E., 19. 12. 1965, moderátor Charles Wasserman, 16mm film.
2
P: P. E. A Brief Account of his Life and a List of his Published Writings, 1997, 27 s., rkp. ve
vlastnictví rodiny, Londýn, kopie uložena od 2012 spolu s širší českou verzí životopisu v NA
ČR Praha, fond Hospodářské dějiny – Katedra hospodářských dějin na VŠE.
VÁCLAV PRŮCHA
2. Podrobný životopis
Životopis doc. Ing. Pavla Eislera (1919–1966)
Úvodní poznámka:
Životopis napsal v roce 2011 Václav Průcha, člen katedry hospodářských dějin na VŠE po
dobu působení Pavla Eislera na této katedře. Text byl sestaven z vlastních životopisů P.
Eislera, zápisů z porad katedry a z podkladů poskytnutých manželkou P. Eislera Jean a synem
Johnem. Zejména šlo o níže uvedený strojopis Pavel Eisler. A Brief Account... Oba, Jean a
John Eislerovi, dostali text k posouzení a jejich připomínky byly respektovány. Manželka
Jean je ještě v 96 letech v Anglii velmi aktivní.
EISLER, Pavel, * 17. 9. 1919 v Teplicích, † 15. 8. 1966 ve švýcarských Alpách, ekonom,
hospodářský historik, vědecký pracovník, vysokoškolský učitel, diplomat, účastník II.
zahraničního odboje
Mládí prožil v prostředí německy hovořící židovské rodiny v Teplicích, kam se rodiče
přistěhovali po skončení první světové války. Matka pocházela z Vídně, otec – původem
z Kolína – pracoval v Teplicích ve velkém knihkupectví jako vedoucí antikvariátního
oddělení. Důsledky hospodářské krize, zvlášť těžce doléhající na severozápadní Čechy, a
sílící antisemitismus mezi místními Němci přiměly Eislerovu rodinu k přestěhování do Prahy.
Zde se E. během studia na gymnáziu – ovlivněn sociálními důsledky krize – zapojil do
komunistického, antifašisticky a protihenleinovsky orientovaného studentského hnutí na
německých středních školách. V 1938, krátce po maturitě, odjel do Anglie na letní kurs
ekonomie pořádaný London School of Economics. Pak absolvoval letní školu hnutí Left Book
Club, které již rok po založení představovalo v Británii významný politický proud.
Po německé okupaci českého pohraničí se rozhodl zůstat v Anglii, kde se k němu
přidali v březnu 1939 bratr Edmund a v červnu pak i rodiče. Od září 1938 do začátku války
byl zaměstnán v nakladatelství Victor Gollanz jako tajemník Left Book Club Theatre Guild a
spolueditor jeho časopisu. Na podpis mnichovského diktátu britským ministerským předsedou
reagoval aktivní účastí na protestních akcích po Spojeném království. Vystupoval jako
zanícený řečník a diskutér, psal články do levicového tisku a v létě 1939 vydal jako
dvacetiletý svou první knihu Poland – Hitler – and the West (v říjnu 1939 vyšla pod
pseudonymem Edmund Paul její aktualizovaná verze Warning to Europe – The Story of
Poland).
Již v den vstupu Británie do války proti Německu navštívil čs. vyslanectví s žádostí o
přijetí do budoucí čs. vojenské jednotky. Jeho kritika Chamberlainovy politiky a levicové
postoje vedly britské úřady k rozhodnutí E. zatknout (spolu s dalšími asi 12 osobami z tzv.
„spřátelených cizích zemí“). Byl uvězněn v lednu 1940 a propuštěn v červnu téhož roku poté,
kdy W. Churchill nastoupil do funkce ministerského předsedy a odmítl mnichovský diktát.
Počátkem 1941 byl přijat do čs. vojenské jednotky v Anglii. V ní sloužil až do těžkého
zranění u Dunkerque v lednu 1945. Byl postřelen nešťastnou náhodou svým spolubojovníkem
a po převozu do Anglie ho tam v nemocnici zastihl i konec války v Evropě a propuštění z
armády.
Během samovazby a později jako voják zařazený k protiletadlové obraně využil
možnosti studovat dálkově ekonomickou fakultu London University. Studium zakončil
3
absolutoriem, ale bez zkoušky z cizího jazyka (nebyla mu povolena zkouška z němčiny nebo
češtiny); v letech 1962-64 pak proběhla na VŠE v Praze nostrifikace zahraničního studia
podmíněná několika diferenčními zkouškami. Za války napsal hru o V. van Goghovi Vincent,
která 1944 vyšla tiskem.
V Británii navázal řadu celoživotních přátelství v tamních intelektuálních, politických
a hudebních kruzích. Seznámil se s rodinou sira, později lorda Waltera Laytona, veřejného
činitele, zakladatele a šéfredaktora liberálních News Chronicle a předtím editora The
Economist, a v červnu 1944 se oženil s jeho dcerou, houslistkou Jean Layton. W. Layton
založil již 5 dní po podpisu mnichovského diktátu Czech Refugee Fund, který zanedlouho po
spojení s Lord Mayor’s Fund přešel jako Czech Refugee Trust Fund pod britské ministerstvo
vnitra a pomáhal v Anglii tisícům českých uprchlíků. K podpoře uprchlíků z okupovaného
pohraničí směřovaly i 3 Laytonovy cesty do Prahy počátkem 1939. Budoucí Eislerova
manželka Jean spolupracovala po německém útoku na SSSR na částečný úvazek se
sovětským kulturním atašé při propagaci soudobé sovětské hudby. Přispěla k tomu, že se
britskému hudebnímu vydavatelství Boosey and Hawkes podařilo po jednání se sovětským
velvyslanectvím získat vydavatelská práva na díla v té době takřka neznámých mladých
skladatelů D. Kabalevského, A. Chačaturjana, D. Šostakoviče a dalších. Zároveň hrála na
koncertech YMCA a pro vojenské jednotky, které byly rozesety podél jihovýchodního
pobřeží Anglie. E. se spřátelil také s rozvětvenou rodinou Swinglerů, s básníkem Randall
Swinglerem a jeho ženou, světoznámou klavíristkou Geraldine Peppin, a s členem parlamentu
Stephen Swinglerem, v 1942 jedním z iniciátorů hnutí „Lidice shall live“ („Lidice budou žít“)
a později i zakladatelů Růžového sadu v Lidicích.
Od května 1945 do srpna 1948 působil E. v Londýně, New Yorku a Ženevě na
různých pracovištích OSN, zpočátku jako redaktor v Informační organizaci OSN (existovala
ještě před ustavením této instituce), později v hospodářském odboru OSN a nakonec jako
asistent výkonného tajemníka Evropské hospodářské komise, švédského ekonoma Gunnara
Myrdala. Za pobytu v USA byl také jedním z tajemníků zaměstnanecké organizace
sekretariátu OSN. V této funkci bojoval za práva všech víceetnických zaměstnanců OSN
během jejich pobytu v zařízeních, která měla OSN v New Yorku pronajata (v té době byla
v některých nájemních smlouvách obsažena segregační klauzule). V hospodářském odboru
OSN se stal spoluautorem publikací o plánech a ekonomickém vývoji vybraných zemí.
Zúčastnil se několika mezinárodních konferencí a porad, a po návratu do ČSR např. jako člen
čs. delegace zasedání výboru OSN pro rozvoj mezinárodního obchodu nebo v září 1949 ve
funkci čs. viceguvernéra Mezinárodního měnového fondu zasedání Sboru guvernérů v New
Yorku (viceguvernérem byl jmenován krátce předtím). Za diety tehdy nakoupil jeden
z prvních dlouhohrajících gramofonů (33ot/min), který spolu dlouhohrajícími deskami
zapůjčil Gramofonovým závodům ke studijním účelům. Gramofon byl přechodně používán
při koncertech v pražském Divadle hudby.
Eislerovi měli dva syny, Johna a Ivana, narozené v letech 1946 a 1948; E. měl rovněž
dceru Ruth, narozenou v roce 1965. V září 1948 se E. přestěhoval i s rodinou do Prahy a
nastoupil do národohospodářského odboru Kanceláře prezidenta republiky ve funkci
vedoucího referátu pro zahraničně ekonomické otázky. Byl podřízen Ludvíku Frejkovi
odsouzeném později v procesu s R. Slánským a dalšími k trestu smrti. Po zatčení Frejky se
vzdal místa v Kanceláři prezidenta republiky a nastoupil do ČKD Sokolovo, kde po zácviku
pracoval jako soustružník-frézař. Když mu po dvou letech zdravotní potíže po válečném
zranění znemožnily v této činnosti pokračovat, ČKD Sokolovo ho odmítlo zaměstnat v jiném
zařazení a v 1953 E. propustilo. Přes snahu najít jiné uplatnění ho žádná organizace nebyla
ochotna přijmout, patrně proto, že jeho zaměstnání podléhalo schválení orgánů KSČ. Jak
uvádějí v publikovaných memoárech nejbližší příbuzní dvou popravených – dcera L. Frejky
4
Hana a Margoliusova manželka Heda, poskytovali Eislerovi jejich rodinám přes mimořádné
osobní riziko všestrannou pomoc; jejich děti pobývaly po určité období i v Eislerově rodině.
Od 1953 neměl E. jinou možnost než se zabývat příležitostnou výzkumnou,
překladatelskou a publicistickou činností. Vypracoval přílohy o čs. ekonomice v 30. letech do
sborníků Za chléb, půdu, práci a svobodu a Na obranu republiky proti fašismu a válce (1954,
1955) a tři studie o monopolech v těžebním, hutním a chemickém průmyslu (1955, 1956 a
1959). V dubnu 1956 byl přijat na VŠE v Praze jako pracovník kabinetu při katedře politické
ekonomie. Tato převážně administrativní práce, navíc v kolektivu poznamenaném
přežívajícím dogmatismem v ekonomické teorii, ho neuspokojovala a jeho schopnosti
zůstávaly nevyužity. To se změnilo v roce 1962 po přechodu na katedru dějin národního
hospodářství, kde byl E. pověřen přednáškami z hospodářských dějin, vedením speciálních
kurzů a výukou postgraduálních studujících. Byla to práce i časově velmi náročná, protože
zajížděl nejen do několika mimopražských středisek dálkového studia, ale podílel se též
v západočeských podnicích na celoroční výuce prvních ročníků denního studia v době, kdy
tam studenti pracovali manuálně 36 hodin týdně a zároveň absolvovali přednášky a zkoušky z
několika předmětů. Velké úsilí věnoval přípravě studentů k vědecké práci (v rámci tehdejší
Studentské vědecké společnosti) a výchově zahraničních studentů, jichž bylo tehdy na VŠE
kolem 250 z 50 zemí. Jeho pedagogickou činnost vysoce oceňovali spolupracovníci i
posluchači, a s mnoha zahraničními studenty navázal osobní přátelství. Na VŠE se zabýval
také výkladem definic makroekonomických agregátů používaných v západních zemích
(publikováno v roce 1960).
K 20. výročí Mnichova napsal anglickou brožuru Munich – A Retrospect (Orbis, Praha
1958) a v roce 1964 vypracoval z pověření Vládního výboru pro hospodářskou a
vědeckotechnickou spolupráci studii o perspektivě hospodářského vývoje a úvěrových potřeb
Sjednocené arabské republiky. Do knihy kolektivu VŠE Úvod do hospodářských dějin (1964,
reedice 1968) napsal kapitoly o USA. V 1966 se habilitoval a byl jmenován docentem.
Habilitační práce Vývoj terciární sféry a ekonomický růst v USA byla vydána posmrtně v nakl.
Academia (1968) a v angličtině i v USA (1972).
Od počátku 60. let patřil E. k představitelům reformního hnutí. Podílel se na diskusích
o ekonomické reformě a na VŠE připravoval vznik Katedry pro komparativní studia
světových ekonomických systémů, která měla pod jeho vedením zahájit činnost v září 1966.
V tomto reformním období podal přihlášku do komunistické strany a krátce před smrtí byl
přijat za kandidáta členství. S nevšedním zájmem sledoval kulturní dění doma i v zahraničí –
z mnoha jeho přátel je možno uvést spisovatele E. Goldstückera, ekonoma Myrdala,
Nehruova poradce profesora Gyan Chanda a jeho ženu, jednu z předních indických členek
World Women’s Peace Movement, nebo britské hudebníky hostující v Praze včetně slavného
skladatele, klavíristu a dirigenta B. Brittena, který za návštěv Prahy u Eislerů bydlel.
V 60. letech byl E. stále častěji zapojován do čs. zahraničních aktivit na Západě.
Začátkem 1964, po několikahodinovém rozhovoru s předsedou vlády J. Lenártem, ho vláda
vyslala na misi do Británie, aby sondoval britské požadavky spojené s navrácením čs. zlata
blokovaného od konce druhé světové války v USA. Se Spojenými státy pak jednal poté, co
Británie po Eislerově návštěvě slevila ze svých požadavků (zlatý poklad byl však vrácen do
Prahy až začátkem 80. let). Při příležitosti konference Pugwashského hnutí vědců v Praze
v březnu 1965 se mezi E. a H. Kissingerem – v té době profesorem Harvardské univerzity a
později ministrem zahraničních věcí USA – rozvinula debata na téma americké politiky vůči
Číně. Následně pak E. dostal od Kissingera pozvání na Mezinárodní letní seminář Harvardské
university, na nějž navázal tříměsíční přednáškový maratón po univerzitách USA. Na základě
rozboru činnosti vysokých ekonomických škol v USA navrhl využít některé pozitivní aspekty
v Československu, i když zjistil také až propastné rozdíly v úrovni škol v různých částech
USA.
5
Během cesty po USA absolvoval řadu přednášek a diskusí, z nichž část byla vysílána
ve veřejných médiích. Těšily se velkému zájmu i proto, že tento plynně anglicky mluvící
český ekonom otevřeně hovořil ekonomickém a politickém vývoji v zemích sovětského vlivu.
Na zpáteční cestě se E. zúčastnil dvou debat v BBC o hospodářské situaci Československa.
Počátkem 1966 byl jmenován členem přípravného výboru OSN pro konferenci o obchodu a
rozvoji (UNCTAD), která projednávala náplň činnosti organizace založené nedlouho předtím.
V červenci 1966 vyzval Quaker World Peace Conference Committee Eislera, aby se jako
předseda ekonomických konzultantů zúčastnil výroční mezinárodní konference diplomatů
(Annual International Conference of Diplomats) v Clarens u Ženevy. Jeden z organizátorů
konference – Colin Bell, předseda American Friends Committee – později v televizi
Cincinatti vyzvedl, že se ve sdělovacích prostředcích „až statisíce lidí mohly seznámit se
stanovisky českého ekonoma, jehož názorová velkorysost, energie a všeobecné charisma byly
výrazným rysem tohoto prestižního mírového shromáždění“.
Krátce poté zmařila Eislerovy nadějné životní perspektivy tragická událost, když
zahynul zasažen bleskem na Allalinhornu ve švýcarských Alpách (jeho manželka byla
zraněna). V 1968 pak byla na VŠE na jeho paměť zřízena jako samostatná součást Ústřední
ekonomické knihovny (ÚEK) Knihovna Pavla Eislera. Jejím základem se stala jeho osobní
knihovna, kterou manželka Jean Eislerová darovala VŠE. Knihovna byla propojena
s výzkumným střediskem ÚEK a po dvacet let doplňována o nové publikace z OSN a ze
soukromých zdrojů, převážně z Británie. K modernizaci ÚEK přispělo vybavení, které
darovala britská firma Incomes Data Services Davida Laytona, bratra paní Eislerové.
V nekrologu, který napsal do THE TIMES 19. 8. 1966 poslanec Labour Party Stephen
Swingler, je možno číst mj. tato slova: „Pavel Eisler byl odvážný a soucitný rebel. Každý, kdo
ho poznal, si ho zamiloval – plynně hovořícího mnoha jazyky, socialistu obeznámeného se
světem a genia v konverzaci... Byl předurčen k nikoli bezvýznamnému příspěvku
k liberalizaci režimu a ke stavbě mostů mezi Východem a Západem.“
D. Warning to Europe. The Story of Poland, Key Books, London 1939 (pseudonym Edmund
Paul)
VINCENT. A dramatic interpretation of a great artist´s life. A play in 3 acts, Gollancz,
London 1944 (hra o životě Vincenta van Gogha)
Money and the Post-War World, London 1946 (spoluautorství)
Economic Plans of Selected European Countries, UN 1946 (spoluautorství)
Economic Development of Selected Countries, UN 1947 (spoluautorství)
The Economic Commission for Europe, UN 1947
Články v Tvorbě, Plánovaném hospodářství, Prague News Letter a Czechoslovak Life
1949-51
Munich – A Retrospect, Orbis, Praha 1958
Monopoly v hutnictví kapitalistického Československa, UTEIN 1955 a Academia, Praha 1971
Monopoly v hornictví kapitalistického Československa, UTEIN 1956
Monopoly v chemickém průmyslu kapitalistického Československa, UTEIN 1959
Úvod do hospodářských dějin, NPL, Praha 1964, reedice 1968 (spoluautorství)
The Green Revolutions; recorded discussion between Pavel Eisler and Harry Wheeler at the
Center for Study of Democratic Institutions, Santa Barbara, California, Autumn 1965
Setkání a Amerikou. Seriál v Ekonomické revui, roč. 1965-66
Vývoj terciární sféry a ekonomický růst v USA, Academia, Praha 1968
The Tertiary Sphere and Economic Growth in the USA, New York 1972 (IASP, Eastern
Economies, Vol. X., No. 3)
Charles Wasserman´s Interview with Pavel Eisler, CBC 19. 12. 1965, moderátor Charles
Wasserman, 16mm film
6
P. Strojopis rodiny Eislerových Pavel Eisler. A Brief Account of his Life and a List of his
Published Writings, 1997, 27 s. Kopie uložena v NA ČR, fond Hospodářské dějiny – Katedra
hospodářských dějin na VŠE.
7

Podobné dokumenty

19. kongres nemocničních lékárníků

19. kongres nemocničních lékárníků receptorů), proces zesílení signálu vedení bolesti na periferii i na úrovni centrálního nervového systému (tzv. periferní nebo centrální senzitizace). Další část přednášky obsahuje informace o  mož...

Více

46. roăník Hudebního festivalu Antonína Dvofiáka Pfiíbram

46. roăník Hudebního festivalu Antonína Dvofiáka Pfiíbram fiadu sv˘ch skladeb. A byla to nejen Vysoká, ale i Pfiíbram, Bfiezové Hory, Bohutín, Tfiebsko a dal‰í místa, kde Antonín Dvofiák, jeden z na‰ich nejznámûj‰ích hudebních skladatelÛ, ãerpal inspiraci pro ...

Více

stáhnout ve formátu pdf.

stáhnout ve formátu pdf. výrazové  možnosti.  Značně  omezené  nebo  pozměněné  jsou  i  kognitivní,  fyzické,  emocionální,   ale   rovněž   sociální   a   komunikační   zručnosti.   Jedn...

Více

(ČSVVJ), ustavená v roce 1998, sdružuje zájemce a stimuluje teoretick

(ČSVVJ), ustavená v roce 1998, sdružuje zájemce a stimuluje teoretick Obr. 5 Pohled na tvrz v Královicích 3.4. Koloděje Kolodějský zámek byl postaven kolem roku 1710 na místě někdejší tvrze, která byla zničena za třicetileté války. K zámku přiléhá rozlehlá obora, kte...

Více

Novinky RK

Novinky RK 5801246 VSK M/9

Více

HUDEBNÍ ALBUM: MÁ STÁLE SMYSL? Milan Tesař

HUDEBNÍ ALBUM: MÁ STÁLE SMYSL? Milan Tesař jednotící linie, která se může projevit složením kapely, jednotnými aranžemi, časovým úsekem, ve kterém písně vznikaly, tematikou skladeb, případně i jednotnou dějovou linií v textech. Tam, kde je ...

Více

Článek ke stažení zde.

Článek ke stažení zde. rozená Löw-Beerová (poprvé provdaná Weissová), pocházela z rozvětvené rodiny vlnařských průmyslníků. Na stavbě rodinného domu se dohodli budoucí manželé ještě před sňatkem, který uzavřeli v červenc...

Více

67. bulletin Moravské galerie v Brně

67. bulletin Moravské galerie v Brně však manželé Tugendhatovi pořádali ve vile bridžový turnaj až pro stovku pozvaných hostů a  výtěžek z  něj věnovali Lize za  lidská práva, která po  nástupu fašismu pomáhala politickým a  intelektu...

Více