SUPERSTAR! Další úvaha nad fenoménem dneška

SUPERSTAR!
aneb
Další úvaha nad fenoménem dneška
Marek Kučera
Katedra teorie kultury FF UK
3. ročník
2004
2
Je za hranicí lidských možností přečíst vše, co bylo napsáno o všelidové
zábavě, o kterou se postarala v posledních měsících TV Nova. Nejenže se k tomuto
tématu vyjádřila zpravodajstvím, komentáři i analytickými články všechna média, a
většina z nich více než jednou, ale velmi zajímavý obrázek si člověk může udělat i ze
studia internetových diskusí. Účastníci finálového klání jsou natolik známými
postavami, že se s nimi sejdeme i v komiksech. Proč tedy tento nevyčerpatelný
myšlenkový rezervoár ještě dále rozhojňovat?
Na tuto otázku může existovat celá řada odpovědí. Jedna z nich může znít
podobně jako ta, kterou obhajoval svou „superstarovou“ titulní stranu časopis Týden:
Totiž že se z této soutěže stal natolik výjimečný fenomén, že i „seriózní“
zpravodajský týdeník má potřebu se k němu vyjádřit analytickým materiálem. Dalším
důvodem může být i to, že samotný výběr tématu je velmi vhodnou ilustrací toho, jak
zásadním kulturním fenoménem jsou v dnešní společnosti média.
Osobně si nemyslím, že by se dalo do portfolia postřehů o SuperStar přispět
něčím zásadně novým. Napadají mě nicméně aspekty této soutěže, které nejsou
mediálně zcela „provařené:“ Například úvaha o tom, nakolik častá je asociace názvu
soutěže s úspěšným muzikálem Jesus Christ Superstar.
Uvědomujeme si, jak moc čeští producenti posunuli význam původního názvu
Pop Idol, když se nechali inspirovat německým vzorem a dali do názvu
superhvězdu? Zatímco v USA se nepokrytě hledá další Britney Spears nebo Justin
Timberlake, tedy popový idol (soutěž se jmenuje American Idol), někdo, kdo bude
poblázňovat pubertální mládež, v Česku hledáme SuperStar. Řekl by někdo před
zahájením této soutěže, že v Česku nějakou „superstar“ máme? Pokud by někdo
označil i tak „nezpochybnitelné“ osobnosti naší hudební scény, jako jsou Karel Gott či
Helena Vondráčková, za „superhvězdu,“ byl by asi považován za megalomana.
Jejich význam se rozhodně s dosud známou superstar, totiž Ježíšem Kristem, dá
srovnat jen stěží.
Dnes označení „superstar“ po „právu“ náleží sedmnáctileté dívce z Říčan,
která zcela nepochybně velmi dobře zpívá, ale to, co se dá od hvězdy dále očekávat
3
– tedy především charisma, lidskou bezprostřednost a otevřenost, pracovitost a
vytrvalost – ještě nestačila prokázat; a kdoví, jestli prokáže.
Ale zpět od lingvistického aspektu věci k pohledu na společnost. SuperStar
byla ukázkovým příkladem propletence, jakým se obklopuje funkce médií
označovaná agenda-setting. Agenda-setting, neboli nastolování témat, patří
k nezpochybňovaným účinkům médií (což z něj činí téměř raritu, neboť většina
účinků se jen těžko prokazuje). Spočívá v tom, že média mají moc vybrat témata, o
kterých se lidé budou bavit. Nemusí vždy přitom jít o tak umělou mediální realitu, jako
je soutěž formátu reality show. Termín agenda-setting prostě jen vystihuje poučku,
kterou se řídí celá řada politiků i umělců: „kdo není v médiích, ten jako by nebyl.“
Reflektuje to, že témata, o nichž pojednávají média, jsou všeobecně považována za
zajímavá, důležitá, hodná pozornosti.
V případě SuperStar je jasné, že prapůvodní impuls ke vzniku této „agendy“
byl mediální – byla jím reklamní kampaň Novy. Chytila se na ni celá řada médií; je
smutné, že v první fázi to byla především tzv. seriózní média, která teoreticky
spekulovala o možných dopadech a povaze první české reality show. S rozjezdem
soutěže se rozjela další vlna propagačních akcí, zatím ještě stále v režii Novy
(časopis Ano) a začaly se rojit první úvahy, hodnotící dopad soutěže na českou
společnost. V tuto chvíli už se soutěž stala opravdu relevantní agendou, kterou
podpořila i vlna zájmu o „Aničku Dajdou.“ V době výběru ze čtyřicítky nejlepších se
už rozjely internetové diskuse na téma SuperStar a začala smršť zájmu médií Nově
formálně blízkých (Blesk), na soutěži participujících (MfDNES) i ostatních, která
prostě nemohla zůstat stranou (už zmiňovaný Týden). Vyšel první singl desítky
nejlepších a v novinách se začalo psát o dospívajících slečnách omdlívajících
v tlačenicích na autogram. Po zahájení finále začaly počty diváků lámat rekordy,
stejně jako množství zaslaných hlasovacích SMS, které vysoko překonávalo odhady
pořadatele. S pokračujícím finále dosáhl zájem médií vrcholu a nebylo téměř
časopisu, který by neměl na titulní stránce nějakého toho Sámera nebo Anetu.
Zvláštní epizodou mediálního zájmu – a agenda-settingu – byly reakce na
vyřazení Martiny Balogové. Kvalitní zpěvačka romského původu vypadla v šestém
4
kole – a to v logice soutěže proto, že její příznivci posílali málo zpráv. Je těžké
spekulovat, zda tento fakt souvisel s jejím etnickým původem, britská média o tom
ale nepochybovala: BBC vybrala z reakcí českých médií a internetových diskusí
příspěvky, které s touto domněnkou operovaly, a prezentovala tento fakt jako důkaz
rasismu české společnosti. Můžeme se dohadovat o tom, jak Martina Balogová
zpívá, protože mnohým se jistě bude více líbit hlas jiných soutěžících; jistě se najdou
i tací, kterým bude proti srsti myšlenka nechat zvítězit Romku; u všech ostatních
soutěžících ale komentátoři i pořadatelé připustili, že kvalita zpěvu není všechno, a
že svou roli hrají také taneční dovednosti, charisma, celkový projev, sympatie diváků,
a hlavně aktivita fanoušků. Navíc, i když Martina Balogová vypadla, Sámer Issa se
syrskými kořeny vydržel v soutěži ještě o dvě kola déle: neměl by rasismus smést i
jeho? A pokud vypadl až jako třetí nejlepší, můžeme opravdu mluvit o rasismu?
Pokud budeme agenda-setting posuzovat z většího odstupu, musíme
konstatovat, že společnost a média fungují synergicky: pokud se podaří nějaké téma
nastolit (zvláště pokud to je v eminentním zájmu mocného média, jakým TV Nova
bezesporu je), následné reakce společnosti jsou opět znovu provokovány přílivem
informací ze všech médií. (Médiím přitom stačí málo – zpráva o fyzickém střetu
manželů z Ostravy o to, zda dostane přednost SuperStar nebo fotbalové Euro 2004,
se objevila téměř ve všech denících, a nepohrdly jí ani zpravodajské týdeníky.)
Z tohoto pohledu byla SuperStar, stejně jako další reality shows, typickou ukázkou
tvoření mediální reality.
Čímž se dostáváme k dalšímu aspektu SuperStar – je to reality show. První
v Česku. Analytici popsali (i pro média) spousty stránek o tom, proč je fenomén
reality show atraktivní pro diváky (úspěch člověka z lidu, zároveň škodolibost
z neúspěchu, možnost ovlivnit život soutěžících atd.), zabývali se tím, co může potkat
soutěžící a zda jsou na to ve svém věku připraveni… V tomto směru asi není čím do
diskuse přispět. Pravdou ale je, že reality shows v nejrůznějších podobách jsou
populární po celém světě. V Česku se na vyhlášení vítězky dívaly přes tři miliony
diváků, tedy 85% lidí, kteří v neděli po 23. hodině měli zapnutou televizi – takový údaj
5
peoplemetry nezaznamenávají často, v mezinárodním srovnání ale nejde o nijak
výjimečné číslo.
Z tohoto pohledu je spíše zajímavé si uvědomit, že SuperStar je v konkurenci
jiných soutěží opravdu „čajíčkem:“ Pohledů do soukromí je v ní relativně málo a do
značné míry má soutěžící postup v rukou sám. O kolik je tato hra jiná než zápas o
život v prostředí tichomořského ostrova nebo život v kontejneru pod dohledem kamer
i v místnostech nejintimnějších… Ale jak je vidět, Česku stačí i tak málo, aby se
nadchlo – neopomínají dodat komentátoři.
Pro nadšení Česka ale udělali manažeři Novy více než jejich kolegové z jiných
zemí: obohatili ji o Hvězdnou pěchotu. Zřejmě usoudili, že popást se na drzosti a
nesoudnosti některých spoluobčanů je lákadlo, které bude pro Čechy zajímavé.
Přesto je možné se domnívat, že na atraktivnosti Hvězdné pěchotě dala především
aféra Dajdou. Osmnáctiletá pozdější generálka Hvězdné pěchoty Anna Gleisnerová
se stala fenoménem, který je opět půvabnou ukázkou synergického fungování médií
a společnosti. Snaha studentů VUT v Brně vytáhnout jejich favorita mezi
nejúspěšnější pěšáky vyprovokovala protiakci mezi studenty pražské ČVUT – ti
dokázali své oblíbenkyni v prvních kolech hlasování „přičarovat“ více než sto tisíc
hlasů. Někteří komentátoři, neznalí zákulisí, ze „zájmu veřejnosti“ o anti-SuperStar
začali vyvozovat závěry o recesivních choutkách velké části spoluobčanů a jejich
rezervovaném postoji k mediální masáži…
Na popularitu mladoboleslavské studentky ale už bylo zaděláno. Co diváky na
výkonu Aničky Dajdou tak uchvátilo, že během týdnů vznikl její fanklub, více i méně
vkusné remixy jejího vystoupení, fotila se pro reklamu, a dokonce dostala nabídku na
natočení alba? Kromě neumětelství to byla i jedinečná arogance jejího vystupování a
nedostatek sebekritičnosti, které oslovily i studenty ČVUT – a ti svou internetovou
akcí přispěli k úspěšnosti agenda-settingových aktivit TV Nova. K počtu hlasů ve
Hvězdné pěchotě se totiž měla potřebu vyjádřit i ta média, která by jinak o SuperStar
neprojevila zájem, nebo by ho neprojevila v klíčové úvodní fázi soutěže. A potom už
logicky začal heslo Dajdou hledat na internetu kdekdo a „fanouškovské“ stránky
6
studentů ČVUT, vyzývající původně hlavně k účasti na hlasování, získaly celou řadu
následovníků…
V souvislosti se zásahem studentů do průběhu agenda-settingu se dostáváme
k dalšímu tématu: Byla SuperStar manipulovaná? Odpověď na tuto otázku se dá jen
těžko najít, bez znalosti zákulisí soutěže vůbec ne. Pokud bude člověk chtít být
maximálně paranoidní, může si myslet, že studenti byli domluveni s TV Nova, že jí
udělají „reklamu,“ že pořadí soutěžících bylo předem dané a Nova manipulovala
s výsledky jak se jí zlíbilo, nebo alespoň blokovala hlasovací brány pro některé
soutěžící, případně že používala různé metody (výběrem obrázků a textů do sestřihů,
pořadím soutěžících v jednotlivých večerech atd.) k ovlivnění diváků při hlasování, a
tak dále. Pro zamítnutí podobných hypotéz naopak sv ědčí ty teorie, které zdůrazňují,
že pro TV Nova a její partnery je celá soutěž především obalem na reklamu, a proto
je vítěz lhostejný; a že s ohledem na cílovou prodejnost desek vítěze soutěže by bylo
hudební vydavatelství samo proti sobě, kdyby nedalo na „hlas lidu.“
Poslední argument je ovšem poněkud omezený. Celá SuperStar je důkazem
toho, že média mohou s hlasem lidu hodně udělat, a také toho, že pro interpreta není
prvotní kvalifikací jeho hudební kvalita či popularita u jednotlivých diváků, ale jeho
úspěch v SuperStar. Důkazem toho je, že CD desítky finalistů už dnes láme rekordy
v prodejnosti, a dá se předpokládat, že velký zájem bude i o desku, kterou na podzim
vydá vítězka (tedy nikoli „Aneta Langerová, zpěvačka rockové kapely,“ale „Aneta
Langerová, ta ze SuperStar“).
I když zatím nejsou vyčerpány všechny možné okruhy otázek, které se soutěží
souvisí, položena bude už jen jedna: Co bude dál? V německých televizích se to
SuperStars jen hemží, v USA se až napotřetí podařilo zvolit zpěvačku, která bude
americkým idolem v jiném žánru, než je pop (a Afroameričanku), na Slovensku bude
SuperStar vysílat veřejnoprávní televize… Všechny tyto jevy jsou důkazem toho, že
formát této soutěže je stále atraktivní. Dá se sice očekávat, že další ročníky
SuperStar už ani v Česku nebudou tak sledované jako ten první, formát ale jistě má
ještě své možnosti. Ostatně – ani první ročník zatím neskončil: Uvidíme, kolik z nás
bude dráždit svoje nervy při sledování celosvětového finále Pop Idolů. Příznivci
7
reality show (a mediální analytici, komentátoři a kritici) ale nemusejí čekat až na
konec roku, už o prázdninách se na obrazovkách TV Nova objeví „výživnější“ reality
show: 12 dívek se bude ucházet o ruku Joea Milonáře. Uvidíme, co se zase o české
společnosti dozvíme…