Manipulace sociálním pojistným v české daňové politice

Manipulace sociálním pojistným v české
daňové politice
Prof. Ing. Jaroslav Vostatek, CSc.
Vysoká škola finanční a správní, Praha
Dělnické sociální pojištění vzniklo na našem území v 90. letech 19. století, kdy bylo v Rakousku
zavedeno úrazové a nemocenské pojištění. Důchodové pojištění přibylo (až) v roce 1926. Jednalo se o
sociální pojištění podle Bismarckova vzoru. K systému sociálního pojištění patří i pojistné sociálního
pojištění. A naopak: pojistné sociálního pojištění zapadá jen do systému sociálního pojištění. To se
zdá být samozřejmostí, nicméně praxe je zvláště u nás velmi „pružná“ a tak máme pojistné sociálního
pojištění přesto, že sociální pojištění nemáme. A to nejen z ekonomického hlediska, ale i z hlediska
právního.
Sociální pojištění nemáme
Žádné z odvětví sociálního zabezpečení v Česku nenese název, který by mohl vést k domněnce, že u
nás máme sociální pojištění. Lze namítnout, že ani v Německu nemají např. „sociální důchodové
pojištění“, ale „zákonné důchodové pojištění“ a že tedy již samotná existence zákona o důchodovém
pojištění znamená, že máme zákonné důchodové pojištění a tudíž vlastně i sociální důchodové
pojištění. Na druhé straně je existence sociálního pojištění v Německu mimo diskusi z hlediska
ekonomického i právního. Celý sociální systém je v Německu uspořádán do jednotného Sociálního
zákoníku a v tomto zákoníku je i jasně napsáno, co patří do systému sociálního pojištění a jak jsou
jednotlivá odvětví sociálního pojištění financována pojistným.
Pozoruhodnou skutečností u nás – ve vztahu ke zkoumanému problému – je jednání a verdikt
Ústavního soudu v záležitosti ústavnosti jedné z částí zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů. Ústavní
soud došel k závěru, že je v rozporu s českým právním řádem, aby stát zavedl třídenní karenční dobu
v nemocenském pojištění zaměstnanců, aniž by snížil pojistné za toto pojištění. Ústavní soudkyně E.
Wagnerová ve svém separátním stanovisku k ústavnosti příslušných částí zákona o stabilizaci
veřejných rozpočtů dokonce argumentuje rozhodnutím německého Spolkového ústavního soudu,
který v roce 2000 zrušil ta ustanovení sociálního zákoníku, která byla v rozporu se zásadou
ekvivalence v sociálním pojištění. Konkrétně šlo o to, že – v podmínkách systému sociálního pojištění
– nelze z určitého druhu příjmů vybírat pojistné sociálního pojištění a současně tento příjem
nezahrnout do vyměřovacího základu pro výpočet dávky sociálního pojištění. V sociálním pojištění
totiž platí, že to, co je zatíženo pojistným, musí být také promítnuto do dávek sociálního pojištění. A
naopak, samozřejmě. A přitom se navíc musí uplatnit výdělkový strop – a opět jak při výpočtu
pojistného, tak i při výpočtu dávek. A bez nějakých (dalších) redukcí a podobných (našich) inovací.
Jedna věc je však existence sociálního pojištění v Německu a druhá věc je právní úprava sociálního
zabezpečení u nás. E. Wagnerová ani celý český Ústavní soud neuvedli, proč se domnívají, že u nás
existuje systém sociálního pojištění. Považuji za nepochybné, že k tomu nemají žádnou oporu
v našem právním řádu.
Z ekonomického hlediska se model sociálního pojištění opírá o dvě modelově rovnocenné základní
zásady: zásadu ekvivalence a zásadu sociální solidarity. Zásada ekvivalence je modelově shodná s
(jedinou) základní zásadou soukromého pojištění, jíž je tatáž zásada ekvivalence. Tato zásada se
uplatňuje v obou zmíněných úsecích moderního pojištění ve dvou směrech: jednak ve v propojení
rizika, pojistného a dávek (pojistného plnění) a jednak v modelové kalkulační vyrovnanosti příjmů a
výdajů pojištění. V obou směrech je pojistné a jeho konstrukce podstatná.
V sociálním pojištění se – vedle zásady ekvivalence – uplatňuje též zásada sociální solidarity. Ta
spočívá v potlačení vazby pojistného na individuální riziko pojištěnce („pojištěného“ v soukromém
pojištění – terminologie u nás není koordinovaná) a v důsledném placení pojistného z pracovních
příjmů. Při vstupu do systému sociálního pojištění se v zásadě nezkoumá zdravotní stav klienta, což je
podstatná odlišnost od soukromého pojištění. Určitý zdravotní cenzus sice existuje i v sociálním
pojištění, jde v něm však spíše o eliminaci zneužívání dávek sociálního pojištění. Účastníkem
sociálního nemocenského (zdravotního) pojištění se zaměstnanec stane automaticky s přijetím do
pracovního (zaměstnaneckého) poměru. Čili pokud zaměstnavatel uchazeče o zaměstnání nepřijme,
tak nevznikne ani účast v systému sociálního nemocenského (zdravotního) pojištění. V soukromém
nemocenském pojištění je zkoumání zdravotního stavu podstatnou složkou procesu uzavírání
pojistné smlouvy; pojišťovny přitom běžně nabízejí i pojistné krytí za zvýšené pojistné, odpovídající
modelově zvýšenému individuálnímu riziku klienta. Běžnou praxí jsou i výluky z pojistného krytí,
pokud individuální riziko je z pohledu pojišťovny v daném směru příliš velké.
Zajímavou podstatnou odlišností sociálního pojištění a soukromého pojištění je přístup k využívání
úmrtnostních tabulek z hlediska pohlaví. Statistické podklady obvykle dokumentují vyšší úmrtnost
mužů a žen a z toho pojistní matematici zpravidla vyvozují nezbytnost diferenciace sazeb podle
pohlaví. Z těchto důvodů je pojištění žen pro případ smrti zpravidla levnější než jinak totožné
pojištění mužů. A naopak – pojištění žen pro případ dožití, kam patří i pojištění starobního důchodu,
je dražší než jinak srovnatelné pojištění mužů. V sociálním pojištění se tento přístup považuje za
diskriminační – a je tedy zcela odmítán. V soukromém pojištění jsou tendence ze strany zejména
mezinárodních a nadnárodních organizací prosazovat zásadu jednotného pojistného pro obě pohlaví,
narážejí však na obvykle tvrdý odpor soukromého sektoru, který se tím cítí být podstatně omezován.
Minimálně částečně je tento problém vyvolán dosavadními stereotypy pojistné matematiky a
dostupností jiných, více relevantních dat o individuálním riziku. Zatímco pohlaví jednotlivce se zjistí
poměrně jednoduše, jiné, skutečné rizikové parametry opravňující diferenciaci pojistného podle
individuálního rizika jsou obtížně dostupné, nebo dokonce vůbec nedostupné. Tlak na soukromé
pojišťovny, aby využívaly „unisexových“ úmrtnostních tabulek má tudíž své oprávnění. V tomto
směru je žádoucí využívat těchto jednotných tabulek především u pojištění, která stát přímo či
nepřímo dotuje.
Trochu historie
Systém sociálního pojištění u nás nepochybně existoval až do počátku 50. let minulého století. Zákon
o národním pojištění, přijatý po únorovém převzetí moci komunistickou stranou, se ještě plně opíral
o zásady sociálního pojištění. Název tohoto zákona byl zejména marketingový; záměrem bylo mj.
sjednocení dosavadních systémů sociálního zabezpečení na jednotnou úroveň. V tomto rámci šlo KSČ
zejména o zvýšení dávek dělnického sociálního pojištění. Koncepčně neměl čs. zákon o národním
pojištění skoro nic společného se slavným britským zákonem o národním pojištění.
2
Sociální pojištění vzniklo jako pojištění dělnictva a jeho úroveň byla původně na úrovni sociální
pomoci; starobní důchody dělníků v Německu byly původně na úrovni 15-20 % předchozí mzdy.
Sociální pojištění úředníků bylo – z hlediska výše dávek – na vyšší úrovni, nemluvě již o státním
zaopatření státních úředníků a zaměstnanců, jejichž penze byly na úrovni předchozího platu – při
celoživotním služebním poměru. Sjednocením systémů sociálního pojištění, resp. sociálního
zabezpečení vůbec, se tak prosazuje sociální solidarita i mezi jednotlivými vrstvami obyvatelstva.
V komunistickém Československu se tak stalo v podstatě jednorázově, v kapitalistických zemích
západní Evropy to trvalo celá desetiletí a leckde tento proces není dovršen dodnes. Pokud jde o
model sociálního pojištění, tak ten – sám o sobě – může fungovat jak v roztříštěné podobě (více
systémů pro různé skupiny zaměstnanců), tak i v jednotné podobě pro daný stát. Zdá se však
nesporné, že moderní je jednotný systém sociálního pojištění. Kromě toho lze zdůraznit, že systém
sociálního pojištění – ať již roztříštěný či jednotný – může fungovat s různou úrovní dávek – tak říkajíc
od úrovně sociální pomoci až po dávky na úrovni 100 % výdělku. Přitom samozřejmě nejde jen o výši
dávek, ale i o jejich působení na chování účastníků sociálního pojištění, včetně morálního rizika a
antiselekce rizik.
Československé národní pojištění bylo aplikací modelu sociálního pojištění. To platí o pojistném
národního pojištění, které mělo charakter pojistného sociálního pojištění. Zde je pouze zajímavé to,
že stát tehdy sice chtěl, aby celé pojistné platili zaměstnavatelé, ale současně si to nemohl dovolit.
Bylo tedy deklarováno, že na blíže neurčenou přechodnou dobu bude platit dosavadní praxe, kdy
pojistné platí zaměstnavatel a zaměstnanec rovným dílem. Ani to není v rozporu s modelem
sociálního pojištění.
Připomeňme, že placení pojistného sociálního pojištění zaměstnavatelem a zaměstnancem v poměru
50:50 (kromě úrazového pojištění) vzniklo v Německu se zrodem tamního sociálního pojištění. Nebyl
to však výsledek nějakých vědeckých rozprav, ale obyčejný politický kompromis O. Bismarcka
s tehdejšími liberály. Teprve návazně vzniklo vysvětlování tohoto výsledku, podle něhož dělník si má
připlácet na své pojištění (protože je jeho) a zaměstnavatel se má podílet na tomto „joint venture“,
neboť je to i v jeho zájmu. Z této (v podstatě) ideologie lze sotva vyvodit, proč by obě strany měly
platit polovic; nicméně dělení nákladů 50:50 je i u jiných aktivit poměrně časté. Z modelového
ekonomického pohledu lze placení jednoho povinného příspěvku dvěma subjekty sotva obhajovat;
racionální by bylo, kdyby platil jen jeden subjekt. Jediné, co hovoří ve prospěch „dvojího“ placení
pojistného je finanční dopad v okamžiku zavedení systému: obdobně jako u jiného zdanění mezd či
nákladů dopadá nově zavedené pojistné bezprostředně na plátce pojistného a teprve v dalším, ať již
delším nebo kratším, období dochází k případnému přesunu pojistného (daně) směrem kupředu či
zpět. Dlouhodobě lze předpokládat plný přesun pojistného do nákladů podniků, a to i včetně
pojistného placeného zaměstnanci. Změny sazeb pojistného „rozjíždějí“ tento proces znovu. Tento
výklad je samozřejmě poněkud zjednodušený, nám zde však nešlo o popsání či doložení přesunu a
dopadu pojistného sociálního pojištění, ale zmínění v podstatě vedlejších aspektů problematiky
financování sociálního pojištění formou pojistného sociálního pojištění – pro úplnost. Uzavřeme toto
dílčí téma tím, že placení pojistného zaměstnanci i zaměstnavateli je sice v sociálním pojištění časté,
nikoliv však nutné a ekonomicky racionální.
Model sociálního pojištění byl v naší zemi opuštěn počátkem 50. let. Zákon o národním pojištění
neměl dlouhého trvání. S účinností od roku 1952 platil zákon o přebudování národního pojištění
(zrušen s účinností od roku 1957). Z národního/sociálního pojištění zbyly – ironicky pojímáno – pouze
3
komise národního pojištění na závodech a informační měsíčník Národní pojištění. Do centrálně řízené
ekonomiky se sociální pojištění nehodí – systémově je to v podstatě komplikace. Zejména to platí o
dosavadním pojistném sociálního pojištění a o „odděleném“ financování sociálního pojištění
(odděleném od státního rozpočtu).
Zrušení sociálního pojištění a parafiskál
Pojistné národního pojištění placené zaměstnanci bylo u nás zrušeno od roku 1953 v rámci reformy
zdanění příjmů zaměstnanců, jednoduchým začleněním tohoto pojistného do nově vzniklé daně ze
mzdy. Sociální pojištění nemělo v nových podmínkách žádný smysl a likvidace pojistného placeného
zaměstnanci je nejjednodušším řešením pro již zbytečné pojistné národního pojištění.
I v nových, komunistických podmínkách ku podivu i nadále existovalo pojistné národního pojištění
placené socialistickými organizacemi – se sazbou 10 %, která přetrvala desetiletí beze změn. Účelnost
tohoto pojistného nebyla nikterak vysvětlována. Určitým vysvětlením by snad mohlo být „přenesení
nemocenského pojištění do závodů“, tak zvaně přímo k pracujícím v závodech, což znamenalo i
bezprostřední financování (zúčtování) všech dávek nemocenského pojištění na závodech.
Připomeňme, že hlavní dávkou nemocenského pojištění se staly (poměrně vysoké) přídavky na děti.
Dávky nemocenského pojištění byly v socialistických organizacích zúčtovávány s pojistným národního
pojištění.
Komunistický režim považoval sociální pojištění za systém patřící do kapitalismu a naprosto se
nehodící do komunistického režimu. Tato politika a ideologie byla u nás prosazována i v 80. letech, a
to daleko důrazněji než v jiných zemích sovětského bloku, kde se většinou zachovalo označení
„sociální pojištění“ (ale jen označení, obsah byl stejný jako u nás). I v právu se postupně přecházelo
k názvosloví „zabezpečení“ místo předchozích „pojištění“. Tak bylo zavedeno „důchodové
zabezpečení“ a koncem 80. let se připravoval i nový zákon o „nemocenském zabezpečení“; zánik
zákona o nemocenském pojištění se již časově nestihl.
Zajímavou událostí bylo zavedení příspěvku na sociální zabezpečení v souvislosti se snahami
o ekonomické reformy v komunistických zemích, kdy byla pociťována nutnost „využívat zbožněpeněžní vztahy“; dospělo se k potřebnosti zavést příspěvek na sociální zabezpečení, placený podniky
– aby se do podnikových nákladů promítly i státem hrazené náklady na pracovní sílu. Svého času (u
nás koncem 60. let) byly i návrhy na zavedení „odděleného financování“ sociálního zabezpečení ze
zvláštního „parafiskálního“ fondu. I po politickém zásadním odmítnutí vyčlenění sociálního pojištění
či zabezpečení z „jednotného“ státního rozpočtu však příspěvky podniků na sociální zabezpečení
zůstaly jako složka systému „daní a odvodů“ do státního rozpočtu.
V Československu byl zaveden „příspěvek na sociální zabezpečení“ od roku 1970 se základní sazbou
25 %, která byla v podstatě odvozena z konstrukce velkoobchodních cen od 1. 1. 1967. Z historického
hlediska příspěvek na sociální zabezpečení vznikl rozpadem „odvodů z hrubého důchodu“,
zavedených rovněž od roku 1967, na tento příspěvek a na procentní „odvody ze zisku“. Odvody
z hrubého důchodu byly zavedeny jako součást ekonomického systému, který měl vycházet ze
samosprávy podniků. Panovaly dokonce představy, že těmito odvody se vytvoří zájem podnikového
kolektivu na efektivním hospodaření podniku (spolu s odvody z výrobních fondů). Již brzy se však
ukázalo, že v takovýchto podnicích dominuje zájem mzdový, zájem ziskový byl druhořadý.
4
Příspěvek na sociální zabezpečení byl považován za neoddělitelnou složku nové soustavy daní a
odvodů v průmyslu a stavebnictví; měl především přispět k reálnému vyjádření nákladů na živou práci
v podnikových nákladech a kalkulacích. Oficiálně nebyla tato platba chápána jako daň, ale jako
parafiskální dávka, která je součástí nákladů. Příspěvek měl ekonomicky představovat část
celospolečenských nákladů na reprodukci pracovní síly, touto formou přenášených do nákladů
podniků. Jednotná sazba 25 % z mezd vyplácených v průmyslových a stavebních podnicích byla
kompromisem mezi celkovým vyjádřením celospolečenských nákladů na živou práci (které byly vyšší
než 25 %) a možnostmi plynoucími z průměrné rentability a z nutnosti nevytvářet vysokým
příspěvkem nadměrný tlak na zvyšování velkoobchodních cen. Bylo stanoveno, že v roce 1970 bude
příspěvek na sociální zabezpečení běžným příjmem státního rozpočtu. Do budoucna se zvažovalo
zřízení jednoho nebo více fondů pro oblast nemocenského pojištění a sociálního zabezpečení, do
nichž by příspěvek na sociální zabezpečení plynul. Tyto záměry však nebyly realizovány. Příspěvek na
sociální zabezpečení tak byl daňovým příjmem státního rozpočtu i v dalších letech.
Příspěvek na sociální zabezpečení byl součástí systému podnikových „odvodů“ z roku 1972. Jeho
aplikace byla rozšířena i do dalších odvětví, byla však zavedena snížená sazba např. pro obchodní
podniky a železnici – aby se příspěvek „vešel“ do existující úrovně cen a rentability. Od placení
příspěvku byly osvobozeny domovní správy a bytové podniky a také vysoce ziskové banky a
pojišťovny (tam stát radši využíval vysokých individuálně stanovených odvodů ze zisku). Zmínit lze i
to, že „parafiskál“ neplatily rozpočtové organizace – s odůvodněním, že by se takto jen zbytečně
zvyšovaly příjmy a výdaje státního rozpočtu o stejnou položku; byla by to tedy zbytečná komplikace
systému. I v dalším období bylo příspěvkem na sociální zabezpečení manipulováno podle fiskálních a
politických potřeb; při další přestavbě velkoobchodních cen se základní sazba příspěvku snížila na 20
%.
Pojistné a sociální pojištění: obojí nebo nic
Při přípravě daňové reformy k 1. 1. 1993 se víceméně předpokládalo – alespoň mezi „daňaři“, že
dojde k obnovení systému sociálního pojištění u nás. Dosavadní daň ze mzdy, placená zaměstnanci,
byla rozdělena na daň z příjmů ze závislé činnosti, na pojistné na všeobecné zdravotní pojištění a na
pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Tím se vlastně
uskutečnila reverzní operace ke sloučení daně z příjmů a pojistného na národní pojištění, placeného
zaměstnanci, jak k ní došlo od roku 1953. Příspěvek na sociální zabezpečení byl pak transformován na
zaměstnavatelskou část pojistného na všeobecné zdravotní pojištění a pojistného na sociální
zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti.
Dnešní existence pojistného sociálního a zdravotního pojištění je tak produktem daňové reformy k 1.
1. 1993. Od té doby máme pojistné, které je placeno zaměstnanci a zaměstnavateli a relace plateb
zaměstnavatele a zaměstnance nemá žádné odůvodnění – stejně jako Bismarckových 50:50. Sazby
pojistného se od té doby trochu změnily, k největší změně, která zavání již určitou koncepcí, je
vynulování sazeb pojistného placeného zaměstnancem za nemocenské pojištění a na státní politiku
zaměstnanosti došlo od roku 2009: při realizaci politiky snížení sazeb pojistného placeného
zaměstnancem o celkových 1,5 % došlo k vynulování zmíněných dosavadních minimálních dílčích
sazeb. To lze jen pochválit, protože je to žádoucí zjednodušení. Po těchto úpravách činí celkové
pojistné placené zaměstnancem 11 % z hrubé mzdy a celkové pojistné placené zaměstnavatelem 34
% z hrubé mzdy. Z toho na zdravotní pojištění platí zaměstnanci 4,5 % a zaměstnavatelé 9 % (relace
5
50:100) a na „sociální pojištění“ zaměstnanec 6,5 % a zaměstnavatel 25 % (relace 26:100). Tyto relace
jsou z pohledu teorie a v podstatě i politiky zcela nahodilé; lze k tomu říci pouze to, že víme, jak to
celé vzniklo. Vzniklo to politickým rozhodnutím v roce 1992, toť vlastně vše.
Úkolem daňové a pojistné teorie je nabídnout české praxi řešení zapadající do celkové koncepce
vládní (a alternativně i opoziční) hospodářské a sociální politiky. Nestačí jen kritizovat, že dnešní stav
je z teoretického hlediska neodůvodněný. V obecné rovině je hodnocení stávajícího stavu jednoduché
– systém sociální pojištění nemáme, takže máme jen dvě jasné varianty:
•
•
Zrušit pojistné sociálního a zdravotního pojištění, protože žádné sociální (či zdravotní)
pojištění nemáme (a ani mít nechceme),
Zavést systém sociálního pojištění a reformovat dnešní pojistné sociálního a zdravotního
pojištění v souladu s modelem sociálního pojištění.
Když bychom zavedli systém sociálního pojištění, tak by pojistné sociálního pojištění mohlo být
placeno:
•
•
•
Zaměstnanci i zaměstnavateli v poměru 50:50 – tím bychom ve světě nikoho nepřekvapili, ale
nejde o vědecky fundované řešení,
Zaměstnavateli v plném rozsahu,
Zaměstnanci v plném rozsahu.
Z teoretického hlediska jsou varianty placení pojistného pouze zaměstnavatelem nebo pouze
zaměstnancem v zásadě rovnocenné. Technicky je jednodušší varianta placení pojistného
zaměstnavatelem. Ve prospěch opačné varianty lze uvést liberálně zabarvený požadavek, aby vše
platili zaměstnanci – aby viděli (na mzdové pásce, pokud se na ni podívají), kolik to stojí, resp. že
sociální pojištění zadarmo. Levicově ladění politici spíše tendují k placení pojistného
zaměstnavatelem, což je výhodnější za situace, pokud se předpokládá růst celkové sazby pojistného.
V našich podmínkách by asi bylo účelné vypracovat obě varianty; jde totiž také o to, co bude s naší
daní z příjmů, zejména z příjmů ze závislé činnosti. Již vzhledem k poměrně malému významu daně
z příjmů ze závislé činnosti se nabízí i varianta integrace daně z příjmů a pojistného placeného
zaměstnanci.
Vláda či vládní strany by měly jasně říci, zda chtějí nebo chtějí zavést systém sociálního pojištění či
nikoliv. Totéž samozřejmě platí i pro stávající opoziční strany. Zavedení systému sociálního pojištění
by se mohlo stát i klíčovým bodem volebního programu nejedné politické strany. Samozřejmě je
žádoucí, abychom je informovali o smysluplnosti takového programu. Za situace, kdy se ani teoretici
v podstatě nezabývají problematikou sociálního pojištění, se nelze divit, že politici tuto problematiku
neznají. Ostatně se sociální pojištění ani neučili ve škole, takže se nelze divit. Ale stojí za to se tímto
tématem zabývat.
Věnujme se ještě několika otázkám manipulace pojistným v české daňové politice. O manipulaci
pojistným si troufám hovořit vzhledem k tomu, že toto pojistné je využíváno jako nástroj fiskální
politiky, bez hlubší či dokonce jakékoliv vazby na účel sledovaný sociálním (a zdravotním) pojištěním.
Státní pojištěnci
6
Jednou z fiskálních her s pojistným je placení pojistného zdravotního pojištění za tzv. státní
pojištěnce. Dnes je vyměřovacím základem osob, za které je plátcem pojistného stát, 25 %
všeobecného vyměřovacího základu. Sazba pojistného je přitom „normální“ – 13,5 % ze
všeobecného vyměřovacího základu, tedy zhruba z průměrné celostátní mzdy. Je to hra na pojistné,
při níž stát od počátku existence dnešního systému (od roku 1993) manipuluje sazbou 25 % tak, aby
zdravotní pojišťovny měly ve svých rozpočtech právě tolik peněz, kolik jich podle názoru vlády či
ministerstva financí mají mít. Pojistné za státní pojištěnce jen maskuje přímé státní dotace do
systému veřejného zdravotního pojištění. Možná se tím vytváří tak trochu náročnější rozpočtové
omezení v parametrické podobě. V zásadě je to však pouze komplikace dotačního systému.
V systému sociálního zdravotního (nemocenského) pojištění by něco podobného nemohlo existovat.
V modelu sociálního pojištění nepřichází v úvahu, aby někdo (hlavně ne stát) platil pojistné za někoho
jiného. Pojistné sociálního pojištění se v sociálním pojištění platí z pracovních (a důchodových)
příjmů. Ten, kdo nemá příjem, tak žádné pojistné neplatí – ostatně je to v souladu se zásadou sociální
solidarity! Důchodci v systému sociálního pojištění platí pojistné zdravotního (nemocenského)
pojištění ze svých důchodů; pokud má důchodce nízký důchod, tak platí (plné) pojistné z tohoto
nízkého důchodu. A mimochodem – důchodce v systému sociálního pojištění platí i daň z příjmů. I
z těchto důvodů je nutno – při případném přechodu k systému sociálního pojištění – udělat zásadní
reformu důchodů, aby se v důsledku reformy čisté důchody důchodců nesnížily.
V souladu se zásadami sociálního pojištění neplatí pojistné ani nevýdělečně činné děti a manželky či
manželé. Tyto osoby jsou do sociálního pojištění zahrnuty, jen pokud jsou rodinnými příslušníky
pojištěnců, tj. zaměstnanců a důchodců – bývalých zaměstnanců.
Výdělkový strop a daň z příjmů
Od roku 2008 byl zaveden výdělkový strop v našem sociálním a zdravotním pojištění na úrovni
čtyřnásobku průměrné mzdy. Současně s jeho zavedením byl vysloven záměr, že by mělo dojít ke
snížení tohoto násobku v budoucnu; celá akce byla v tomto směru vysvětlována jako opatření
reagující na existenci výdělkových stropů v zahraničí, zejména v Německu. Bylo též řečeno, že
čtyřnásobek je z tohoto hlediska přiměřený, protože absolutní výše tohoto čtyřnásobku zhruba
odpovídá absolutní výši výdělkového stropu v Německu. Výdělkový strop byl vloni v západním
Německu 5 300 € měsíčně, po přepočtu ročním průměrným kurzem 24,942 Kč/€ dostaneme 132 193
Kč měsíčně, resp. 1 586 311 Kč ročně. Při použití východoněmeckého výdělkového stropu 4 500 €
měsíčně dostaneme roční strop 1 346 868 Kč, což je blíže loňskému českému maximálnímu
vyměřovacímu základu „pouhých“ 1 034 880 Kč. Z tohoto pohledu je pro německého manažera
zaměstnaného v Česku za „německý“ plat výhodnější český výdělkový strop pro placení pojistného.
Bohužel však jeho důchodové nároky vzniklé z těchto plateb pojistného v Česku nejsou vůbec ani
ekvivalentní jeho platbám, ani srovnatelné s důchodovými nároky v Německu. V každém případě však
tato vlašťovka jaro nedělá – výdělkový strop by se musel zavést i v konstrukci dávek, a to tak, jak je
obvyklé v systému sociálního pojištění. Jinak je to jen manipulace s pojistným, které pojistným ve
skutečnosti není.
Kuriózní situace vznikla kombinací výdělkového stropu v sociálním a zdravotním pojištění se
(současným) zavedením výpočtu daně z příjmů ze závislé činnosti z nového vyměřovacího základu –
z tzv. superhrubé mzdy. Za zavedením konceptu superhrubé mzdy se skrývá jednoduchá manipulace
daňovou sazbou: z politických důvodů (získání podpory „rebelů“ ODS pro snížení daně z příjmů) se
7
stanovila sazba daně na 15 % a aby stát dostal, kolik „potřebuje“, tak se zvýšil základ daně z příjmů ze
závislé činnosti o pojistné sociálního a zdravotního pojištění, placené zaměstnavatelem. Faktická
sazba daně tak letos činí 20,25 %. Tímto rafinovaným postupem se docílilo hrubé diskriminace
pracovních příjmů – jen zaměstnanci platí 20,25 %, z ostatních příjmů se platí jen 15 %. To je dosti
trapné, jde o elementární porušení zásady rovnosti ve zdanění.
To však není všechno – bůh ví proč se legislativcům (či vládním politikům?) podařilo zkombinovat daň
ze superhrubé mzdy tak originálním způsobem, že výsledným efektem je nejen regresívní zdanění
příjmů ve formě pojistného na sociální a zdravotní pojištění, ale i regresívní daň z příjmů ze závislé
činnosti. Finta je v tom, že se nejen pojistné platí z výdělku do čtyřnásobku celostátního průměru, ale
i daň z příjmů nad tento výdělkový strop se relativně snižuje – daň se zde vypočítává „jen“
z normálního výdělku, nikoliv již ze superhrubé mzdy. § 6 odst. 13 zákona o daních z příjmů totiž
stanoví, že základem daně jsou příjmy ze závislé činnosti, zvýšené o částku odpovídající pojistnému
na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistnému na všeobecné
zdravotní pojištění, které je z těchto příjmů povinen platit zaměstnavatel sám za sebe. A
zaměstnavatel je povinen platit pojistné z výdělků jen do výše výdělkového stropu. Sazba daně
z příjmů ze závislé činnosti klesá z 20,25 % (z výdělku do výše stropu) na 17,1 % z celkového výdělku
na úrovni desetinásobku výdělkového stropu v sociálním a zdravotním pojištění. „Rovná“ daň tedy u
nás vydržela jen jeden rok. Regrese u daně z pracovních příjmů zvané pojistné na sociální a zdravotní
pojištění klesá z 11 % na 4,4 %. Celkové zdanění příjmů je regresívní takto: sazba do výše stropu činí
31,5 % a u desetinásobku průměrného výdělku pak 21,5 %. Skoro to vypadá jako vtip.
Slevy na sociálním pojištění
Zmiňme se ještě o snaze manipulovat pojistným v souvislosti se současnou ekonomickou krizí.
Zavedení slev na pojistném sociálního pojištění se má stát nejvýznamnějším protikrizovým nástrojem
vlády a jejího NERVu. Slevy mají přispět ke stabilizaci zaměstnanosti v ohrožených skupinách
s nízkými a středními příjmy. Jde o celosvětovou novinku, navíc v tisku z marketingového hlediska
velmi účinně prezentovanou. Námět však nemá žádné teoretické či systémové odůvodnění a jediné,
čemu v tomto ohledu věřím, je odhad nákladů – 18 mld. Kč. A to je velmi vysoká cena za experiment
s tímto lékem. Má přinést až o 70 000 méně nezaměstnaných, ve srovnání se stavem, když by tento
lék nebyl aplikován. Vsadím se, že „zachráněných“ nezaměstnaných nebude více než 70.
Východiskem pro zavedení slev na pojistném je předpoklad, že „většina pracovních příležitostí
v průmyslu i ve službách má ekonomický smysl…“ To je samozřejmost. Ale vůbec z ní nevyplývá, že
má smysl zavést velmi komplikované slevy na pojistném sociálního pojištění. Všichni rádi vezmou
peníze, které se jim dají. Snížení pracovních nákladů podniků o několik málo procent však nemůže
zabránit propouštění desetitisíců méně placených zaměstnanců, pokud pro ně není práce. Jestliže
hlavním problémem naší ekonomiky je pokles exportu vybraných oborů v důsledku ekonomických
potíží v zahraničí, tak lékem nemůže být plošné snížení pojistného v navrhované podobě.
Z pohledu veřejných financí by navrhované zavedení slev na pojistném bylo zbytečným utrácením
veřejných prostředků. A nejen to: s celou operací by byly spojeny i dodatečné náklady na vybírání
pojistného, zejména u poplatníků pojistného: soukromých podniků i státních úřadů. Všichni si budou
muset obstarat nový software na pojistné. Pokud by slevy měly platit jen 2 roky, tak za 2 roky se bude
software předělávat znovu. U řady institucí budou náklady na změnu softwaru vyšší než úspory na
pojistném. Vyvolané náklady na vybírání daní a pojistného jsou v praxi významné a jsou u nás dosti
8
podceňovány. Předkladatel novely zákona o pojistném by měl vzít v potaz i tyto náklady. To je jedna
z klasických pouček o daních.
Účelem pojistného není zdražovat podnikové náklady, ale financovat sociální pojištění. K tomu patří
pojistné, které je vybíráno jednotným procentem z výdělku až do výše výdělkového stropu. Výdělkový
strop je vždy násobkem celostátního průměrného výdělku. Představa, že by se zavedla diferenciace
sazby pojistného podle výše výdělku jednotlivého zaměstnance, navíc s degresí, mne přímo děsí. To
už můžeme dnešní pojistné rovnou nahradit daní z příjmů.
*****
Velkým naším specifikem je to, že sociální pojištění nemáme. Opravdové sociální pojištění totiž musí
být odděleno od státního rozpočtu – také proto, aby se s ním nedalo manipulovat podle nápadů,
které se sociálním pojištěním nemají nic společného. Liberálové, kterým to nevyhovuje, by měli
usilovat o důsledné zrušení všeho, co sociální pojištění připomíná – tedy i pojistného sociálního
pojištění.
A naopak: existence sociálního pojištění se „nepozná“ podle toho, že se vybírá daň s názvem pojistné
sociálního pojištění. Mít pojistné s jednotnou sazbou a s přiměřeným výdělkovým stropem také ještě
nestačí. V opravdovém sociálním pojištění se i dávky vyměřují z celého výdělku až do výše
výdělkového stropu, který je – samozřejmě – jednotný pro výpočet pojistného i dávek. Sociální
pojištění je osvědčený systém sociálního zabezpečení, který je účelné u nás zavést.
9