docČeský příspěvek ke Společné zahraniční a
download 
Stížnost Transkript
Český příspěvek ke Společné zahraniční a
Obsah 4 Předmluva Erfried Adam 6 Úvodem Martin Schulz, Libor Rouček Část I. Evropské odpovědi na globální výzvy 25 Utváření globalizace Poul Nyrup Rasmussen 37 Flexicurity - Budoucnost Evropského trhu práce Vladimír Špidla 46 Výzvy pro evropu - rovnost příležitostí jako odpověď? Zita Gurmai 53 21. století bude stoletím inovací Erika Mann 62 Budoucí podoba Evropské unie Jo Leinen 74 Energie a otázky životního prostředí – evropské odpovědi na globální výzvy Karin Scheele 78 Ochrana spotřebitelů v Evropě Evelyne Gebhardt 84 Budoucnost společné zahraniční a bezpečnostní politiky Hannes Swoboda 91 Budoucnost Evropské bezpečnostní a obranné politiky Helmut Kuhne 98 V napjatém prostoru mezi bezpečností a občanskými právy: Co dělá EU v boji proti kriminalitě a mezinárodnímu terorismu Wolfgang Kreissl-Dörfler 103 Kohezní politika Evropské unie: základní pilíř soudržnosti EU ve 21. století Constanze Angela Krehl 109 Odbory v globalizujícím se světě a jejich budoucnost Richard Falbr 115 Rozvinutá občianska spoločnosť: výsada demokracie. Princípy a perspektívy pôsobnosti tretieho sektora Vladimír Maňka Část II. Český příspěvek k evropským odpovědím na globální výzvy 123 Priority českého předsednictví v Radě EU v roce 2009 Jan Kohout 130 Český příspěvek ke Společné zahraniční a bezpečnostní politice EU Lubomír Zaorálek 136 Evropský sociální model a konkurenceschopnost EU z české perspektivy Milan Štěch Předmluva Friedrich-Ebert-Stiftung se jako nezávislá německá nevládní organizace hlásí k hodnotám a cílům sociální demokracie. Nadace se považuje za evropskou organizaci a jako taková také jedná. Své sítě zastoupení v evropských státech využívá k podpoře spolupráce a integračních aktivit na vládní úrovni prostřednictvím neoficiálních diskusí na témata zahraniční a evropské politiky v rámci občanské společnosti a mezi politikou a organizacemi občanské společnosti. Lidé vnímají Evropskou unii stále méně jako ochranu proti negativním vlivům globalizace, ale spíše naopak jako instituci posilující a urychlující hospodářskou soutěž a sociální nejistotu. To platí zejména pro transformační společnosti střední Evropy, které jsou již téměř pět let členy Evropské unie a součástí evropského kontextu. „Sociální Evropa“ a sociální dimenze „Lisabonské strategie“ jsou proto těžištěm angažovanosti nadace v otázkách evropské politiky. Jejími důležitými partnery jsou odbory, s nimiž se věnuje v rámci kooperačních programů a přes zastoupení v Bruselu především ústředním otázkám evropské hospodářské a sociální politiky. Nadace se dále zaměřuje na tvorbu konsenzu a slaďování pozic mezi členskými státy EU v otázkách „Společné evropské zahraniční a bezpečnostní politiky“ coby základního předpokladu, aby Evropská unie mohla na mezinárodním poli jednat ve prospěch členských států a všech svých občanů. Tato evropská dimenze je spjata s mezinárodní aktivitou nadace prostřednictvím zastoupení v cca. 100 zemích, kde se snaží ovlivnit „globalizaci v jejích projevech“ a posílit multilaterální a mezinárodní spolupráci. Česká republika se v prvním pololetí roku 2009 poprvé ujme předsednictví v Radě Evropské unie. Je to důležitý a náročný úkol, který však v národní politice odkryl celou řadu kontroverzí a divergencí. Zastoupení Friedrich-Ebert-Stiftung v Praze proto požádalo evropské politiky z České republiky, Německa a dalších členských států, aby shrnuli svůj postoj k zásadním globálním výzvám 21. století a představili evropské odpovědi na tyto výzvy. Jako zástupce nadace v České republice mě těší veliká vstřícnost a ochota podílet se na této publikaci. Děkuji všem autorům, kteří do ní vedle své politické činnosti a odpovědnosti přispěli. Zvláštní dík patří českému poslanci Evropského parlamentu dr. Liboru Roučkovi, který se na tomto projektu od začátku zásadním způsobem podílel, a mé kolegyni ing. Kristině Larischové. Doufáme, že touto publikací přispějeme k evropskému diskurzu v České republice, poskytneme významné podněty a posílíme úsilí o sociální Evropu schopnou jednat navenek i dovnitř. Erfried Adam Ředitel, Friedrich-Ebert-Stiftung Zastoupení Praha/Bratislava 4 Úvodem Martin Schulz Předseda politické skupiny sociálních demokratů v Evropském parlamentu, poslanec za Spolkovou republiku Německo Libor Rouček Vedoucí české delegace ČSSD v Evropském parlamentu a 1. místopředseda Zahraničního výboru Evropského parlamentu 6 Globalizace – šance nebo riziko? Globalizace se ve 21. století stala určující rámcovou podmínkou. Pro současný svět je příznačná rostoucí a nevyhnutelná vzájemná závislost národních ekonomik a společností. Rostoucí integraci pociťujeme v mnoha oblastech života. Zmenšují se geografické vzdálenosti. Státní hranice se staly prostupnými pro člověka, myšlenky i peníze. Celosvětová komunikační síť umožňuje dosáhnout během zlomku sekundy téměř každého místa na zeměkouli. V posledních dvaceti letech rostl světový obchod se zbožím oproti celosvětové výrobě dvojnásobnou rychlostí. Klesající náklady na dopravu, nové informační technologie a nové organizační formy výroby vedou ke globálnímu srůstání trhů se zbožím, kapitálem a prací. Důsledky narůstajícího propojování světa jsou dvojsečné. Globalizace vede k závislosti v dobrém i ve zlém, plodí vítěze i poražené, přináší šance i rizika. Stále více lidí má přístup k mobilitě, vzdělání a informacím. Roste globální blahobyt. Jenže bohatství vůbec není rozděleno rovným dílem. K negativním doprovodným jevům patří ekonomická a sociální marginalizace stejně jako znečištění životního prostředí a nedostatek přírodních zdrojů. O žádném tématu se nediskutuje tak kontroverzně a žádné téma nevzbuzuje tak rozporuplné pocity jako globalizace. Pro své zastánce je v prvé řadě cestou k efektivním ekonomikám a nárůstu blahobytu pro všechny. V očích svých kritiků vede rostoucí vzájemná závislost ke ztrátě schopnosti států řídit dění a k nárůstu sociální nerovnosti. V některých lidech vzbuzuje slovo globalizace naději na lepší život a v jiných vyvolává strach ze sociálního propadu a obrovskou nejistotu. Právě v Evropě bývá globalizace ztotožňována často s hrozící ztrátou pracovních míst a „sociálním dumpingem“. Jedna věc je však jistá. Globalizaci světa nelze ani zvrátit, ani zastavit. Jestli se globalizace stane požehnáním nebo prokletím, závisí především na tom, jak se podaří politicky ovlivnit její procesy. Výzvou pro politiku 21. století je směřovat globalizaci tak, aby byla férová, sociální a trvale udržitelná. Evropská unie bude v politickém boji s riziky globalizace hrát klíčovou roli, neboť v dobách vzájemné závislosti jsou možnosti národních států řídit a jednat omezené. Před mnoha nadnárodními hrozbami a riziky už stát není schopen své občany dostatečně chránit. Mezinárodní terorismus, který v posledních letech začíná využívat možnosti a nástroje, které mu globalizace nabízí, a mezinárodní obchod se zbraněmi vyžadují nadnárodní řešení stejně jako boj s epidemiemi a chudobou. Mnohé problémy, které tradičně spadaly mezi úkoly národních vlád, je dnes možné řešit jen ve svazku s jinými státy. Žádný stát nemůže sám odstranit ozónovou díru nebo znečištění moří. Aktuálně nám nedostatek potravin a finanční a hospodářská krize dávají bolestně pocítit zranitelnost sdílenou lidmi na celém světě. V době rychlých změn, kdy se společnosti vzájemně stále více přibližují, přibývá politických oblastí, jež vyžadují kolektivní akci. EU může a musí svým dílem přispět k řešení úkolů pro politiku 21. století, jako jsou zvrácení trendu klimatických změn, světový boj proti hladu a chudobě, potírání mezinárodního terorismu a organizovaného zločinu a nové uspořádání finančních trhů. 7 EU patří s dvaceti sedmi členskými státy, téměř pěti sty miliony občanů a čtvrtinou světového hospodářského výkonu jednoznačně k aktérům, kteří mohou ovlivňovat globální procesy a rozhodující měrou přispívat k řešení globálních problémů. EU je ekonomický obr na mezinárodním parketu. Skoro polovina všech zahraničních investic na celém světě pochází z Evropy. EU je největším dárcem rozvojové pomoci. Díky vnitřnímu trhu, který existuje od roku 1993, se EU stala největším hospodářským a obchodním blokem na světě. EU dokázala od roku 2000 zvýšit svůj podíl na globálním objemu exportu o více než 1,5 procenta, zatímco export ze Spojených států amerických a Japonska ve stejném období klesal. Členské státy EU již roky profitují z rostoucí obchodní bilance. V posledních dvaceti letech se v EU podařilo vytvořit více než 25 milionů pracovních míst. Ačkoliv v průmyslu sedm milionů pracovních míst zaniklo, vznikly miliony nových pracovních příležitostí v sektoru služeb. 1. května 2004 se EU rozšířila o osm států střední a východní Evropy, Maltu a Kypr. O dva a půl roku později, 1. ledna 2007, se členy Evropské unie staly i Rumunsko a Bulharsko. Vnitřní trh EU se tak rozrostl na skoro 500 milionů lidí a předstihl dosavadní největší vnitřní trh na světě, Spojené státy americké. Poslední dvě kola rozšíření přispěla k dalšímu vývoji evropské integrace nejen kvantitativně, ale i kvalitativně. Rozšíření směrem na východ je nesporně jedním z největších úspěchů EU, neboť definitivně překonalo umělé rozdělení kontinentu během Studené války a zásadně přispívá ke stabilitě a prosperitě v celé Evropě. Avšak globalizace staví EU a její členské země před celou řadu politických výzev. Je potřeba najít odpovědi zejména na negativní doprovodné jevy globalizace a rizika, která přináší. Roste tlak globálních trhů a nadnárodních firem na liberalizaci zahraničního obchodu a vnitrostátní deregulaci. Odolávat tomuto tlaku může být pro jednotlivé státy obtížné. Evropský vnitřní trh přispívá nejen k zachování konkurenceschopnosti evropské ekonomiky, ale může být i základem moci potřebné pro zajištění sociálních standardů. Evropští sociální demokraté se proto zasazují za posílení již existující sociální dimenze Evropy. Dosud se při budování vnitřního trhu a zavádění společné měny evropský integrační proces zaměřoval především na ekonomickou integraci. Otevírání trhů mělo přednost před politickým ovlivňováním podoby trhu. Tuto nerovnováhu je nyní potřeba napravit. Proto prosazujeme vedle měnové a hospodářské unie také unii sociální. Model sociální tržní ekonomiky by měl být jako hlavní princip zakotven také na evropské úrovni. V roce 2000 byla za účelem zajištění hospodářského růstu a zaměstnanosti vyhlášena Lisabonská strategie. Jedná se o akční a rozvojový plán EU, který by měl Společenství pomoci stát se nejdynamičtějším a nejkonkurenceschopnějším hospodářským prostorem založeným na znalostech ve světě 21. století. „More and better jobs“ – více a lepších pracovních míst – zní jeden z hlavních cílů této strategie. Důležitými nástroji EU v boji proti negativním jevům globalizace jsou evropská 8 kohezní politika a strukturální fondy, pomocí nichž má proudit pomoc do hospodářsky a sociálně slabých regionů a vyrovnávat rozdíly mezi regiony. Mnoho regionů totiž zasáhlo odcházení podniků a restrukturalizace, což může mít vážné hospodářské a sociální důsledky. Vysoká nezaměstnanost a špatná infrastruktura patří mezi hlavní příčiny odcházení zejména mladých lidí. Když pro sebe ve svém domovském regionu nevidí perspektivu budoucnosti, často pod tímto tlakem odcházejí do velkoměst či aglomerací. Některé regiony tak trpí vysídlováním, zatímco jiné, většinou městské oblasti bojují s přetížením infrastruktury a veřejných služeb, jako je doprava, vzdělání, ubytovací kapacity a zdravotnictví. Klíčem k boji s nezaměstnaností je rovný přístup ke vzdělání a celoživotnímu vzdělávání. Nedostatečná kvalifikace neumožňuje odolávat rostoucímu konkurenčnímu tlaku a zvyšuje riziko nezaměstnanosti a sociální marginalizace. Rostoucí spotřeba energie a zvětšující se závislost na ropě a plynu, které EU z velké části dováží ze třetích zemí, staví EU před nutnost vypracovat koherentní energetickou strategii. Energetická závislost EU bude podle vědeckých prognóz dále narůstat. V roce 2030 bude Evropa pokrývat skoro tři čtvrtiny své energetické spotřeby dovozem, to znamená, že se musí dovážet 90 % ropy a 80 % plynu. Proto by snížení energetické závislosti mělo být pro EU prioritou. Zásobování energií je v Evropě stále důležitější pro hospodářský růst a zajištění pracovních míst. Navíc se právě pro sociálně slabší obyvatele staly rostoucí ceny elektrického proudu, plynu a ropy existenční otázkou. Mnozí nevědí, jak zaplatí příští účet za elektřinu a jak budou v zimě vytápět svůj byt. Ve hře jsou nejen evropská ekonomická prosperita a sociální stabilita, jde také o principiální otázky ohleduplnosti k životnímu prostředí a trvale udržitelného rozvoje. Evropský parlament se schválením energetického balíčku v červnu 2008 chopil vůdčí role při ochraně sociálních zájmů tváří v tvář rostoucím cenám energií. Jádrem nové směrnice je zlepšení práv spotřebitelů, podpora konkurenceschopného vnitřního trhu s energiemi a boj proti energetické chudobě. Důležitým nástrojem k dosažení co nejnižších cen a trvalé udržitelnosti je zlepšení efektivity při využívání a výrobě energie. Energetická politika a klimatická politika jsou siamská dvojčata. Jen stěží půjde vyřešit jeden problém, aniž by se zároveň vyřešil i ten druhý. Změna klimatu je naprosto jasným důkazem toho, jak úzce spjaty jsou osudy lidí na celém světě. Povodně a hurikány mohou z domů a bytů vyhnat miliony lidí, způsobit hladomory a epidemie a vyvolat tak jen těžko zvládnutelné vlny imigrace. Zatímco se na některých místech světa půda stává v důsledku globálního oteplování úrodnější, jako například v Grónsku, mnoho jiných regionů se stane neobyvatelnými, protože se změní ve step nebo vyschnou zdroje pitné vody. Postupující ohřívání planety staví lidstvo před existenční hrozbu, proti které lze bojovat jedině společně. Změna trendu klimatických změn cestou dramatického snížení emisí CO2 je úkolem, při jehož řešení se evropské státy musí stát průkopníkem. 9 11. září 2001 se do kolektivního vědomí světa vrylo jako historický předěl. V tento den se ukázalo, že bezpečnostní hrozby v globalizovaném světě neplodí ani tak mezistátní konflikty, jako spíše asymetrické násilí. Útoky spáchané Al-Káidou představují novou globální dimenzi mezinárodního terorismu, který využívá možnosti a nástroje, které globalizace přináší. Následující atentáty v Londýně a Madridu zcela jasně ukázaly, že se terorismus na evropských hranicích nezastaví. Žádný stát odkázaný sám na sebe nemůže své občany před těmito riziky dostatečně ochránit. Členské státy EU jsou proto nuceny více spolupracovat v oblasti justice a vnitra, jakož i vízové a imigrační politiky. EU dnes stojí před celou řadou nových výzev a také před úkolem zajistit, aby globalizace byla férová, trvale udržitelná a solidární. To znamená především ochránit před jejími negativními doprovodnými jevy ty nejslabší a umožnit lidem pracovat v důstojných podmínkách. Čisté životní prostředí, trvale udržitelná energetická politika, rovnoprávný přístup ke vzdělání, sociální spravedlnost a bezpečí tvoří rámcové podmínky důstojného života. Evropští sociální demokraté se zasazují za tyto cíle a hodnoty, aby se zlepšil život občanů Evropy. Chceme-li se úspěšně utkat s výzvami globalizovaného světa, musí se ve 21. století stát jádrem reformované EU sociální spravedlnost. Zachovat rozmanitost evropského sociálního modelu a posílit sociální Evropu Sociální demokraté se ve svém boji za sociální a solidární Evropu mohou opírat o silné základy. Nejen v Evropské unii, ale i daleko za jejími hranicemi si lidé s pojmem „sociální demokracie“ spojují společnost, v níž se sociální jistota a spravedlnost pojí se svobodnou tržní ekonomikou. V případě evropského sociálního modelu se nejedná o jednotný systém, ale spíše o rámec společných hodnot a principů, v němž členské státy uplatňují různé metody a opatření. Evropský sociální model se vyznačuje vysokou úrovní sociální jistoty, ústřední rolí sociálního dialogu a férovým přístupem k veřejným službám. Evropský sociální model je třeba chápat spíše jako cílovou představu, jak by měly být společnosti v zemích EU organizovány. Ke každému cíli vedou různé cesty a to platí i pro evropský sociální model. V Evropě existují různé modely, experti většinou rozlišují kontinentální, skandinávský, britský, středomořský a středo- a východoevropský model. V sociálních systémech existují v rámci EU velké rozdíly. Hospodářské a strukturní předpoklady a očekávání obyvatelstva v jednotlivých zemích nejsou homogenní. Jejich sociální modely mají společný požadavek sociální rovnosti, potírání chudoby a silnou roli veřejného sektoru, jako např. v oblasti vzdělávání nebo zdravotnictví. Evropské společnosti se zakládají na solidaritě. Evropský sociální model poskytuje lidem sociální zajištění v těžkých životních situacích, například při nezaměstnanosti nebo nemoci. Umožňují to relativně vysoké veřejné výdaje, které v průměru představují cca 28 % hrubého domácího produktu, zatímco v Japonsku tvoří zhruba 17 % a v USA 15 %. 10 Evropský sociální model je vystaven stále narůstajícímu tlaku. Výzvy, před nimiž Evropa stojí, jsou bezesporu obrovské. Mnohé členské státy sužuje relativně vysoká nezaměstnanost. Polovina všech lidí bez práce spadá do kategorie dlouhodobě nezaměstnaných. V evropském průměru každý sedmý žák nedokončí školu. Nedostatečné vzdělání patří k hlavním příčinám nezaměstnanosti mládeže. Nezaměstnanost mladistvých je dvojnásobná oproti nezaměstnanosti dospělých, v některých zemích EU je dokonce každý třetí mladý člověk nezaměstnaný. Rovnoprávný přístup ke vzdělání a odbornému výcviku je proto pro evropské sociální demokraty prioritou. Rovnoprávnost mužů a žen je dalším těžištěm politické práce evropských sociálních demokratů. Mezi naše požadavky proto patří srovnání výše platů a rovnoprávný přístup k zaměstnání. Je potřeba vytvořit takové podmínky, které by ženám umožnily mít rodinu i povolání. Právě pro matky samoživitelky je důležité, aby mohly vychovávat své děti a zároveň vykonávat své povolání. Základní kompetence v otázkách sociální politiky zůstane a měla by i nadále být v rukou národních států a stejně tak zůstane zachována i rozmanitost evropských sociálních modelů. Přesto však bude tváří v tvář nejrůznějším výzvám globalizace nezbytné posílit sociální dimenzi Evropské unie. Hlavním projektem evropské integrace bylo od podepsání Římských smluv v roce 1957 vytvoření společného trhu. Dnes je vnitřní trh realitou a tvoří spolu s hospodářskou a měnovou unií předpoklad růstu, zaměstnanosti a mezinárodní konkurenceschopnosti Evropy. Ale už pouhý název v Římě založeného Evropského hospodářského společenství (EHS) vypovídá o primátu ekonomických zájmů při procesu sjednocování. Šéfové států a vlád z větší části rezignovali na doplnění zahájené ekonomické liberalizace o doprovodná sociálně politická opatření. Konsekvencí tohoto přístupu je výlučná zákonodárná kompetence členských zemí v oblasti sociální politiky. V sedmdesátých letech zažila evropská sociální politika první období rozkvětu, během něhož byla vydána řada směrnic, které výrazně zlepšily situaci zaměstnanců a vytvořily jádro dnešního evropského pracovního a sociálního práva. EU má díky tomu sociální rozměr, k jehož nejdůležitějším sociálně politickým milníkům patří evropská pravidla a standardy v oblastech rovnoprávného postavení, antidiskriminace, pracovního práva, ochrany zdraví a bezpečnosti práce. Navzdory těmto úspěchům nelze popírat sociální nerovnováhu EU. Zatímco se ekonomika v rámci vnitřního trhu europeizovala, zůstaly sociálně politické úpravy v kompetenci členských států. Nyní hrozí, že ekonomické svobody na evropské úrovni znivelizují sociálně politické výdobytky a sociální práva v jednotlivých členských státech. Obavy vyvolává především nejnovější vývoj judikatury Evropského soudního dvora (ESD). Zatímco v dřívějších letech přinášel ESD svým výkladem legislativy vnitřního trhu 11 sociálně politické pokroky pro zaměstnance a spotřebitele, byly v případech Laval, Viking a Rüffert vyneseny rozsudky, které nadřazují právo hospodářské soutěže národnímu pracovnímu právu a právům odborů. Pokud vstoupí v platnost Lisabonská smlouva, získá právní závaznost Charta základních práv se svými pokrokovými základními sociálními právy, které do ní prosadili Evropští sociální demokraté, i posuzování sociálních vlivů legislativních záměrů. Dalšími kroky by mohla být účinná pravidla proti mzdovému a sociálnímu dumpingu a pakt sociální stability. Neboť silná Evropa je schopná prosadit sociální a ekologické standardy tam, kde možnosti a síla národních států narážejí na své hranice. Proto se zasazujeme za to, aby sociální unie byla rovnocenná unii měnové a hospodářské. Jako základní princip by měl být i na evropské úrovni zakotven model sociálního tržního hospodářství. Role Evropy ve světě Evropská unie představuje se svými téměř pěti sty milióny obyvatel a coby největší ekonomický a obchodní blok na světě těžkou váhu v mezinárodním ringu. Hospodářská moc zároveň znamená i politickou odpovědnost za světový mír a stabilitu. To neznamená nic menšího, než rozšířit vnitroevropský mírový model, který po staletích střídání vratké mocenské rovnováhy a zničujících válek zaručuje národům na evropském kontinentu mír a svobodu cestou regionální integrace, o dimenzi mírové zahraniční politiky. Hodnoty a strategie, kterými je nesen mírový projekt v rámci Evropy, musí být zásadní i pro zahraniční vztahy Evropy. Jádrem evropského mírového modelu je zachování míru a mezinárodní bezpečnosti, šíření demokracie a lidských práv cestou diplomacie a dialogu, prostřednictvím spolupráce a konsensu. Svět, ve kterém operuje Evropská unie, se od konce Studené války zásadně změnil. Na místo ideologického konfliktu dvou supervelmocí, který určoval strukturu mezinárodního systému více než 40 let, nastoupily díky fenoménům globalizace, jako je srůstání a struktur a mizení hranic, komplexní a vzájemně propojené konflikty. Dnešní hrozby pro mezinárodní bezpečnost nejsou převážně důsledkem klasických mezinárodních konfliktů, nýbrž vyplývají z novodobých rizik, jako jsou nadnárodní terorismus, šíření zbraní hromadného ničení, organizovaný zločin, regionální konflikty a zhroucené státy. Evropská bezpečnostní strategie schválená Evropskou radou v roce 2003 nás nenechává na pochybách, že národní státy odkázané samy na sebe nemohou své občany před těmito hrozbami dostatečně ochránit. Naopak je nutná spolupráce v rámci existujících mezinárodních organizací a nadnárodní strategická řešení. Proto představuje závazek posílit mezinárodní právo, včetně Charty OSN a Mezinárodního trestního soudu, důležitý prvek Evropské bezpečnostní strategie. Reforma mezinárodních organizací nebyla nikdy naléhavější než dnes. 12 Po teroristických útocích z 11. září se Spojené státy americké pod Bushovým vedením rozhodly pro unilaterální a preemtivní vojenskou doktrínu. Bilance „války proti teroru“ vypadá však po sedmi letech děsivě. V Afghánistánu se bezpečnostní situace zhoršila, Al Káida a Tálibán nadále páchají teroristické útoky a produkce opia se zdvojnásobila. Ani v Iráku nelze hovořit o stabilní situaci, neboť teroristické útoky patří k realitě všedního dne. Unilaterální postup USA těžce poškodil věrohodnost mezinárodního práva a Spojených národů. V dobách, kdy nadvláda Spojených států již není tak dominantní a absolutní, neboť Washington trpí po případech Abu Graib a Guantanámo značnou ztrátou legitimity, kdy světem otřásá finanční krize, na kterou se zadělalo v USA, kdy americká ekonomika oslabuje a hrozí globální recese, se tektonické desky mocenské rovnováhy pomalu začínají posouvat. V multipolárním světě je efektivní multilateralismus v rámci mezinárodního řádu respektujícího pravidla nejlepší zárukou stability a míru. Vhodnou půdu pro něj i nadále představuje Organizace spojených národů (OSN). Aby mohla adekvátně reagovat na nové politické, sociální nebo ekonomické výzvy, musí mít OSN k dispozici vhodné nástroje. EU hraje při snahách o reformu nevyhnutelně vůdčí roli. Bezpečnostní rada OSN, která má pět stálých členů s neomezeným právem veta a v jejímž složení se odráží reálie Studené války, se musí přizpůsobit dnešní změněné mezinárodní situaci. Evropští sociální demokraté podporují ambice EU na společné evropské zastoupení v Bezpečnostní radě OSN a pracují na splnění potřebných ústavně právních předpokladů. Zvolení Baracka Obamy čtyřicátým čtvrtým prezidentem Spojených států amerických v listopadu 2008 je šancí na nový začátek v transatlantických vztazích. Na Obamu čekají úkoly vpravdě herkulovské, které by mohly být příliš i na nejmocnějšího muže světa. Varianta návratu k protekcionismu a izolacionismu se tak může jevit jako lákavá. Ale v globalizovaném světě existuje příliš mnoho problémů, při nichž je předpokladem úspěchu pouze kolektivní postup, zatímco jednání na vlastní pěst by k ničemu nevedlo. Když si přirození spojenci Evropa a USA opět uvědomí společně sdílené hodnoty a cíle, budou moci společně pracovat na řešení globálních problémů a budovat novou architekturu stability a míru. Obama během své předvolební kampaně prohlásil, že Evropě nabídne nové a užší partnerství. Po napětí v transatlantických vztazích a rozdělení a „novou“ a „starou“ Evropu, jež vyprovokovala Bushova vláda, je bezpochyby zapotřebí nově uspořádat euroamerické vztahy. Tématem transatlantické spolupráce jsou čtyři ústřední politické oblasti. Vedle efektivního boje s recesí je na pořadu dne vytvoření nového organizačního rámce pro mezinárodní finanční trhy. Finanční krize zcela jasně ukázala, že mezinárodní finanční trh potřebuje nová pravidla, která by zajistila větší transparentnost a lepší kontrolu. Nové uspořádání globálních finančních vztahů se neobejde bez zapojení rostoucích průmyslových národů. V pozadí světového ekonomického summitu států G20 z listopadu 2008 stálo poznání, že globální problémy vyžadují globální řešení. G20 odráží stále multipolárnější strukturu světa lépe než G7, jejíž éra je, zdá se, definitivě u konce. Vzhledem k rostoucímu významu 13 některých prahových zemí už dosavadní nástroj koordinace světového hospodářství G7 dosloužil. Na summitu G20 byly konec konců zastoupeny tři čtvrtiny světového hospodářského výkonu a dvě třetiny světové populace. Fórem budoucího řešení globálních problémů bude G20. Za druhé zůstane prioritou transatlantického dialogu energetická bezpečnost a klimatická změna. Evropa musí coby průkopník klimatické politiky stát za svými klimatickými cíli i tváří v tvář hospodářské krizi a z ní vyplývajícího tlaku na národní rozpočty. USA by se měly konečně zavázat k plnění závazných směrnic omezujících emise skleníkových plynů, aby vyslaly jasný signál, že přijímají svou globální odpovědnost. Za třetí musí Obama napravit škody, které napáchala Bushova administrativa na Spojených národech a mezinárodním právu svým unilaterálním postupem a preemptivními vojenskými akcemi. USA měly již dávno uznat Mezinárodní soudní dvůr a stejně tak měly být již dávno reformovány mezinárodní organizace. Silným symbolickým gestem při nastoupení do úřadu by pro muslimský svět bylo zavření věznice v zátoce Guantanámo. Jasným signálem vůči Rusku, že to Obama s příklonem ke spolupráci a diplomacií myslí vážně, by bylo ukončení plánů na protiraketový systém na evropské půdě. Čtvrtým bodem je spolupráce pro světovou bezpečnost a stabilitu. Sem spadá i požadavek nešíření zbraní hromadného ničení. Skutečnost, že se budoucí americký prezident přihlásil k diplomacii a dialogu, by Evropa měla přivítat především z hlediska konfliktu s Íránem. Na obou stranách Atlantiku by měli oba partneři říci, jak chtějí přispět k úspěchu transatlantické spolupráce. Amerika musí ze všeho nejdříve uznat realitu stále multipolárnějšího světového řádu a místo unilaterálního postupu akceptovat multilaterální struktury a řešení. Úkolem EU je přicházet coby věrohodný partner se strategiemi a jasnými prioritami. Že je toho schopna, EU naposledy úspěšně dokázala při krizi v Gruzii a svou iniciativou při světové hospodářské a finanční krizi. Evropa má vedle Spojených států amerických další důležitá strategická partnerství s jinými světovými regiony. Jako významné partnery spolupráce je potřeba zmínit především Rusko a Čínu. Bez účinné spolupráce s těmito dvěma členy Bezpečnostní rady OSN nebude možné vyřešit žádný globální problém. Ve prospěch prohloubení spolupráce s Ruskem hovoří hned několik důvodů. Vedle reálněpolitických úvah jsou těmi hlavními geografická blízkost, společné dějiny a podpora přechodu k demokracii v Rusku. Evropa a Rusko mají společný zájem stabilizovat Kavkaz a vyřešit tamější problémy. V energetické oblasti mezi nimi panuje vzájemná závislost. Evropa potřebuje bezpečné zásobování 14 energiemi, Rusko naopak jisté odbytiště pro svou ropu a plyn. V zájmu EU je v dlouhodobém horizontu usilovat o snížení energetické závislosti na Rusku, a proto vypracovat společnou energetickou strategii. Prioritním úkolem je vypracovat ambiciózní, široce koncipovanou novou dohodu o partnerství a spolupráci s Ruskem, která by patřičně odrážela strategický význam toho vztahu. Úspěšná spolupráce EU s Ruskem je základním předpokladem pro zajištění stability světové ekonomiky a globální bezpečnosti v budoucnosti. Také vztahy s Čínou a Indií by měly jít v budoucnu nad rámec obchodních statistik a zabývat se i globální politickou a ekonomickou architekturou. Cílem evropské politiky vůči Číně by měla být podpora Číny při jejím procesu vnitřního přerodu a zároveň získat Čínu jako partnera, který převezme globální odpovědnost odpovídající jeho síle a významu. EU je, před USA a Japonskem, největším obchodním partnerem Číny a významným investorem. Čína zaujímá mezi obchodními partnery EU druhé místo. V politické oblasti je již shoda menší. Přesto však mají EU a Čína řadu společných zájmů, například zachování multilaterálních organizací, zejména OSN. Neboť Čína nesporně dorůstá v ekonomickou a vojenskou supervelmoc, měla by být zapojena také do boje s aktuálními hospodářskými krizemi a utváření nové mezinárodní finanční architektury. Kooperace při vytváření nového uspořádání globálních finančních trhů by mohla vést i ke zlepšení spolupráce v OSN a při boji se změnou klimatu. Indie je jedním z motorů růstu světové ekonomiky. V druhé polovině 21. století se Indie navíc stane nejlidnatější zemí světa. Momentálně probíhají jednání o obchodní dohodě mezi největší světovou demokracií, Indií, a největším hospodářským blokem světa, EU. Avšak ve vztahu mezi těmito dvěma ekonomickými obry nejde jen o otázky obchodních statistik. Pro Evropu je Indie důležitý strategický partner, ať už se jedná o posílení efektivního multilateralismu nebo o dosažení stability na regionální nebo globální úrovni. Indie je coby mluvčí rozvojových zemí v mezinárodních grémiích klíčovým partnerem i v otázkách reformy mezinárodních organizací nebo změny klimatu. Teroristické útoky v Bombaji nedávno bolestně ukázaly, že i v boji s terorismem mají Evropa a Indie společné zájmy. I osm let po 9. září je mezinárodní terorismus reálnou hrozbou pro lidi na celém světě. Odpovědností EU je bojovat proti němu – pomocí nutných preventivních bezpečnostních opatření, ale v prvé řadě prostřednictvím dialogu a demokracie. Právě se strašnými obrazy atentátů před očima vyvstává úkol budovat mosty porozumění mezi kulturami. Pokud chtějí státy EU v době oslabování hegemonické pozice USA, kdy rostoucí mocnosti jako Čína, Indie, Brazílie a opět sílící Rusko mění globální rozložení sil, nést odpovědnost vyplývající z jejich vůdčí role, musí EU přijít s koherentní vizí svých zahraničních aktivit. EU vyjádřila svou ochotu převzít globální odpovědnost v Evropské bezpečnostní strategii z roku 2003. Panevropská 15 strategie zahraniční politiky však musí teprve ještě vyzrát. Přitom si evropští občané a občanky v žádné jiné politické oblasti nepřejí „více Evropy“, než v zahraniční a bezpečnostní politice. Tento jejich postoj odráží poznání, že když bude Evropa navenek hovořit jedním hlasem a jednat jednotně, bude schopna účinněji prosazovat své zájmy. Cílem Společné zahraniční a bezpečnostní politiky (SZBP) je hájit na základě společných hodnot zájmy a nezávislost Evropské unie, posilovat její bezpečnost, zajistit mír, podporovat mezinárodní spolupráci a rozvoj demokracie a státoprávnosti a prosazovat respektování lidských práv (čl. 11 Smlouvy o Evropské unii). Za tímto účelem má EU k dispozici tři nástroje: společné strategie stanovují principy zahraniční politiky vůči určitému geografickému prostoru nebo pro jistou tematickou oblast, jako např. strategie vůči Středomoří. Dalším opatřením jsou společné akce, jako např. vysílání pozorovatelů k volbám, zvláštních pověřenců a policejních misí. Třetím nástrojem je společné stanovisko, v němž se členské státy shodnou na společném postoji k určité otázce a přizpůsobí mu svou národní zahraniční politiku. EU tak vedle spolupráce s jinými státy a světovými regiony v mezinárodních organizacích disponuje celou řadou nástrojů zahraniční politiky, pomocí nichž může reagovat na aktuální výzvy. Zejména Evropská bezpečnostní a obranná politika (EBOP) naznačuje velký potenciál a ambice Evropy hrát v mezinárodní politice významnou roli. Evropská unie chce prostřednictvím EBOP rozvíjet své kompetence na poli krizového managementu a prevence konfliktů. Prioritním cílem EBOP je řešení krizí a konfliktů formou humanitárních zásahů a záchranných akcí, opatření k zachování míru a bojových nasazení. V současné době se EU angažuje v rámci dvanácti misí vojenského, policejního nebo civilního charakteru. Jako poslední zatím byla 1. října 2008 zahájena pozorovatelská mise EU v Gruzii (EUMM), již se účastní 350 osob. Cílem této mise je dohlížet po rusko-gruzínském válečném konfliktu z minulého léta na dohodnutém stažení ruských vojsk z obsazených oblastí Gruzie. Jednou z četných úspěšně ukončených misí je také pozorovatelská mise v indonéské provincii Aceh (AMM), kde EU významně přispěla k mírovému řešení krvavého vojenského konfliktu. Tyto první úspěšné civilní a vojenské mírové mise EU potvrzují, že je EU na správné cestě. EBOP se vyvíjí v souladu se Severoatlantickou aliancí (NATO). NATO je již téměř šedesát let garantem evropské bezpečnosti a transatlantické partnerství se Spojenými státy americkými tvoří základní pilíř euroatlantického spojenectví. Evropští sociální demokraté se zasazují za pokračování dialogu mezi EU a NATO, který by měl zamezit duplicitu bezpečnostních a obranných aktivit. Politická odpovědnost za mír a bezpečnost začíná v bezprostředním sousedství Evropské unie. Evropská sousedská politika je důležitým nástrojem, který se pomocí úzké spolupráce v mnoha politických oblastech snaží zabránit vzniku nových dělících čar a napětí v sousedních regionech. EU nespoléhá ve vztahu ke svým sousedům jen na hospodářskou spolupráci, ale také na demokratizaci a dodržování 16 lidských práv. Tento přístup má lidem v zemích východní Evropy, na jižním Kavkaze a v zemích kolem Středozemního moře umožnit život v bezpečí a stabilitě, základní hospodářskou jistotu a alespoň minimální status demokratické a politické spoluúčasti. Evropská sousedská politika není ničím menším než zcela novátorskou metodou zahraniční politiky, která propojuje různé politické oblasti se strategickým cílem podpořit v partnerských zemích demokratické a státoprávní reformy a touto cestou přispět k dlouhodobé politické stabilitě regionu. Nyní stojíme před úkolem ještě lépe přizpůsobit již existující partnerství specifickým podmínkám v daných zemích. Je potřeba více respektovat různé preference a kapacity jednotlivých zemí. Atraktivní a široce koncipované nabídky na spolupráci mohou být efektivními impulsy pro stabilizaci, demokratizaci a hospodářský rozvoj sousedních regionů. Neboť Evropu na rozdíl od USA nechrání od světových otřesů dva oceány. Evropa je přímo na svých hranicích konfrontována s ekonomickou a politickou nestabilitou, převraty a napětím. Krize v Gruzii se vší naléhavostí ukázala, jak snadnou mohou vzplanout dřímající konflikty na Kavkaze a jak naléhavě je zapotřebí zprostředkovatelů. Díky semknutému a společnému postupu se EU podařilo vyjednat dohodu o příměří mezi oběma stranami konfliktu a dohodnout plán na vyřešení krize. Významným příspěvkem k překonání následků ozbrojených konfliktů devadesátých let a přínosem pro stabilitu a přeshraniční spolupráci v regionu je také Pakt stability pro jihovýchodní Evropu. Díky četným dohodám o rozvojové pomoci a šesti miliardám eur ročně je EU již dnes nejdůležitějším partnerem a největším dárcem rozvojové pomoci na světě. Čtyři pětiny všech lidí na světě žijí v rozvojových zemích. Každý pátý obyvatel zeměkoule žije v extrémní chudobě a musí denně vyjít s méně než jedním eurem. Aby zmenšila chudobu a dala lidem možnost vzít vývoj svého života do vlastních rukou, podporuje EU přístup ke vzdělání, zdravotní péči, potravinám, práci a také regionální hospodářskou spolupráci a obchod. V rámci globálního potírání chudoby se EU musí zasazovat o dosažení miléniových rozvojových cílů do data, které si sama stanovila, a to do roku 2015. 189 členských států OSN se v roce 2000 zavázalo, že budou bojovat proti chudobě a společně pracovat na světovém míru a lepším životním prostředí. Evropa se v žádném případě nesmí vyhýbat své odpovědnosti a závazku, že do roku 2010 zvýší objem rozvojové pomoci na 0,56 % respektive na 0,7 % HDP Evropské unie do roku 2015. Evropští sociální demokraté podporují „iniciativu 20/20“, která zavazuje přijímající státy vynaložit 20 % svého rozpočtu na sociální programy, přičemž dárcovské státy musí témuž sektoru poskytnout 20 % své rozvojové pomoci. Totéž požadují evropští sociální demokraté i od EU. EU by tak měla dát 20 % své rozvojové pomoci k dispozici na sociální programy v oblasti vzdělávání nebo zdraví. Trvale udržitelný rozvoj vyžaduje více než jen finanční pomoc. Lidská práva, dobrá práce vlády a aktivní zapojení občanské společnosti jsou jeho nepostradatelným součástmi, a proto musí být základními principy evropské rozvojové spolupráce. EU je, ať chce či nechce, globálním hráčem, global player – už jen protože má téměř 500 milionů obyvatel a status největšího hospodářského bloku 17 světa. Globální ekonomická moc sebou nezbytně nese i globální spoluodpovědnost za stabilitu světa. Této povinnosti se Evropa nemůže vyhnout. Protože však je neoddělitelně spjata se světovou ekonomikou, je EU do značné míry závislá na vnějším vývoji, který může ovlivnit ve prospěch svých zájmů jedině pomocí silné zahraniční a bezpečnostní politiky. Mnohé členské státy stále ještě mají problém přenést na EU část své zahraničně politické suverenity. Jenže svět vzájemných vazeb a souvislostí nás učí, že zřekneme-li se národní suverenity, získáme suverenitu na nadnárodní úrovni. Neboť i nejsilnější člen EU je sám o sobě na mezinárodním parketu muší vahou. Sjednoceny však mohou státy EU na misky vah světové politiky vstoupit jako těžká váha. Pokud bude Evropa navenek působit semknutě a hovořit jedním hlasem, může ve světě něco změnit. Boj proti klimatickým změnám Magickou hranicí jsou dva stupně Celsia. Jen když růst teplot do konce 21. století nepřekročí tuto horní hranici, bude lidstvo ještě schopno vyrovnat se s důsledky klimatických změn. K tomuto závěru dospěla poslední zpráva Mezinárodního panelu pro změnu klimatu, která musela každému otevřít oči pro skutečnost, že ve hře je budoucnost naší planety a budoucnost dalších generací. Pokud mezinárodní společenství nezačne hned rázně jednat, bude mít dále postupující oteplování Země katastrofální důsledky. Již dnes je globální změna klimatu příčinou mnoha ničivých přírodních katastrof, jako jsou povodně, období sucha nebo požáry. Obyvatelé zasažených oblastí často nemají jinou volbu než opustit své zničené domy a zpustošenou vlast. Lidi vyhání z domovů hlad, bída, nemoci a chudoba. Ekologický kolaps může vyústit v kolaps sociální, boje o docházející přírodní zdroje, exodus a stěhování národů. Jestliže extrémní počasí může vést k destabilizaci regionů, je klimatická politika politikou bezpečnostní. Klimatická politika je ale i politikou hospodářskou, neboť náklady, které by sebou přinesla ničím nebržděná změna klimatu, by mnohonásobně převýšily náklady na boj s oteplováním Země. Snížení světových emisí CO2 není jen ekologickou, ale i ekonomickou, sociální a bezpečnostní nutností. Zkušenosti nasbírané v boji proti ozónové díře ukázaly, že rychlý a rozhodný postup mezinárodního společenství může přinést pozitivní výsledky. Ještě před 25 lety znamenalo postupující ubývání ozónové vrstvy pro Zemi a lidstvo hrozbu. Konsensus společenství států v této otázce a konkrétní opatření, jako například úplný zákaz výroby a používání freonů z roku 1990, vedly k odvrácení tohoto nebezpečí a ozónová díra se zase postupně uzavírá. Pro zastavení klimatických změn je nyní třeba stejně rozhodného postupu mezinárodního společenství. Celosvětová redukce emisí je reálná pouze cestou globální kooperace. Vysoce rozvinuté průmyslové státy mají v boji proti klimatickým změnám zvláštní zodpovědnost, neboť podstatným způsobem přispívají 18 ke znečišťování životního prostředí a tudíž ke globálnímu oteplování. Jen samotné Spojené státy americké vyprodukují čtvrtinu celosvětových emisí CO2 , dodnes však neratifikovaly Kjótský protokol. Bouřlivě se rozvíjející národní hospodářství v Číně se v letošním roce Spojeným státům vyrovnalo. Z deseti nejvíce znečištěných velkoměst na světě jich osm leží v Číně. Čínské obyvatelstvo již dnes platí za „čínský hospodářský zázrak“ vysokou cenu. Mimo jiné dochází u městského obyvatelstva k prudkému nárůstu počtu rakovinových onemocnění, která znamenají velkou zátěž pro systém zdravotnictví i pro státní pokladnu. EU patří k zastáncům aktivní politiky ochrany klimatu a od začátku podporuje závazné cíle snižování emisí. EU je smluvním partnerem Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu (United Nations Framework Convention on Climate Change) podepsané v roce 1992 v Rio de Janeiru a Kjótského protokolu z roku 1997. Již během příprav kjótských jednání podepsaly členské státy EU Dohodu o sdílení zátěže (Burden Sharing Agreement), v níž byly poprvé stanoveny cíle s dopadem na energetickou a dopravní politiku. V roce 2003 vstoupila v platnost první smlouva o obchodování s emisnímu povolenkami. V březnu 2007 představila Evropská komise program pod názvem „20-20-20“. Za tímto číselným vzorcem se skrývá cíl zvýšit do roku 2020 podíl obnovitelných energií z pěti na 20 procent a snížit emise skleníkových plynů o 20 procent oproti stavu z roku 1990. Tato redukce by se poté měla zvýšit na 30 procent, budou-li v rámci globální dohody v období po vypršení Kjótského protokolu v roce 2012 spolupracovat i ostatní státy. Evropa se musí chopit své vůdčí i zprostředkovatelské role co se týče dodržení cílů Kjótského protokolu i uzavření nové dohody pro období po roce 2012. Evropa musí přijmout opatření proti oteplování zeměkoule nejen v rámci svého výsostného území, ale také ve spolupráci s ostatními světovými regiony drasticky snížit globální emise CO2 . Aby Evropa mohla vystupovat v roli vůdčího subjektu klimatické politiky věrohodně, je nutné, aby smělé cíle, které si sama stanovila, také realizovala. Nové uspořádání mezinárodních finančních trhů Po mnoho měsíců otřásá světem hluboká finanční krize. Prasknutí bubliny trhu s nemovitostmi ve Spojených státech amerických na jaře roku 2008 přivedlo Wall Street na okraj propasti. Americké investiční společnosti padaly jedna po druhé jako kostky domina. Hypoteční finanční instituce Fannie Mae a Freddie Mac, jakož i AIG, největší pojišťovatelská společnost na světě, byly zachráněny před krachem jen díky státní intervenci a dnes podléhají státnímu dohledu. Počet velkých investičních bank v USA klesl z pěti na dvě. Po zemětřesení na Wall Streetu se vlny otřesů šířily celým globálním finančnictvím. Kurzy akcií se hroutily po celém světě, mnoho vkladatelů se strachuje o své úspory a důchody. Díky těsné provázanosti mezinárodního finančnictví je rozměr nákazy globální. I v Evropě zachránily mnoho bankovních domů před krachem jen státní záruky. Z finanční krize se postupně stala 19 celosvětová hospodářská krize – nejtěžší od 80. let minulého století. Politiku čeká několik vzájemně propojených výzev. Nejprve musí být obnovena důvěra a stabilita na finančních trzích, aby bylo možné zvládnout problémy s likviditou a ochránit úspory občanů. Za druhé je třeba efektivně bojovat se začínající recesí a vytvořit podmínky pro novou konjunkturu. A za třetí se musí vytvořit dlouhodobý politický rámec nového uspořádání globálních finančních trhů. Po letech deregulace trhů a liberalizace kapitálových toků mezi státy stojí svět dnes před selháním trhu závratných rozměrů. Tolik zapřísahané síly samoregulace a samoozdravování trhu přivedly světové hospodářství na pokraj zhroucení. Příčiny nelze připisovat jen ziskuchtivosti finančních aktérů, jsou skryty také v systémových rizicích turbo-kapitalismu. Neregulovanému kapitalismu je vlastní dynamika, jež ničí svou vlastní podstatu. Fungující trh potřebuje politický rámec uspořádání. Kapitál se vymkl z hranic a globalizoval se, politika jej však nenásledovala. Ze řetězu utržené tržní síly je nyní třeba zase spoutat a navrhnout novou, globální architekturu finančnictví. Sociálnědemokratická frakce Evropského parlamentu pracuje již téměř dva roky na regulačním balíčku pro finanční trhy. Nyní, v krizi, se objevila šance, že bychom mohli své požadavky prosadit. K těmto požadavkům patří zlepšená regulace a dohled nad ratingovými agenturami a oddělení oblasti poradenství od oblasti hodnocení. Není možné, aby ratingové agentury hodnotily finanční produkty, které samy vytvořily. Výrazně efektivněji musí být kontrolovány a regulovány i fondy soukromého kapitálu a hedgeové fondy. Vedle lepší transparence je nutné požadovat vyšší vlastní kapitál a zvýšení účasti zaměstnanců. Je třeba s konečnou platností učinit přítrž téměř neregulovaným a právně nepostižitelným daňovým rájům a offshorovým centrům. Stejně tak musí být dosaženo zákazu jistých forem spekulací, jako jsou fiktivní prodeje cenných papírů a zboží na burze a spekulací s cenami potravin. Dále musí být zostřeny bilanční povinnosti finančního průmyslu – je třeba zajistit, aby se v budoucnu rizika jednoznačně uváděla v účetních rozvahách a nestávalo se, že zůstanou schována v celkovém finančním účetnictví. Platy manažerů a vyplácení bonusů již nesmí být vázány na dosažení krátkodobých zisků. V současném systému jsou totiž vytvářeny perverzní pobídky k dosahování vysoké rendity za každou cenu, bez ohledu na dlouhodobé důsledky. Na světovém hospodářském summitu ve Washingtonu byl již učiněn důležitý krok směrem k novému uspořádání světového hospodářství. Konečně byl uznán rostoucí význam prahových zemí a byly přizvány k poradám. Nyní nejde jen o cizelování detailů regulace, ale o zásadní reformu mezinárodních organizací, jako např. Mezinárodního měnového fondu. Šéfům států a vlád se tak nabízí historická šance zakotvit principy sociálního tržního hospodářství také na globální úrovni. I v případě finanční a hospodářské krize platí, že budou-li evropské státy vystupovat jednotně a promlouvat jednohlasně, budou se moci prosazováním vlastních představ spolupodílet na tvorbě budoucího uspořádání světového hospodářství. 20 Institucionální reforma EU 15. prosince 2001 přijala Evropská rada na svém vrcholném zasedání v belgickém Laekenu „Laekenskou deklaraci o budoucnosti Evropské unie“. Šéfové států a vlád tehdejších 15 členských států EU se zavázali k demokratičtějšímu, transparentnějšímu a efektivnějšímu uspořádání Unie. V důsledku Laekenské deklarace byl svolán Konvent a pověřen vedením debaty o budoucnosti EU. Konvent ukončil svou práci 10. června 2003 a předložil návrh Evropské ústavy. O rok později byla Evropská ústava s několika doplňujícími kompromisy přijata šéfy států a vlád. Díky Evropské ústavě by měla být EU připravena na výzvy 21. století a Unie by se měla stát celkově silnější, akceschopnější a efektivnější. Cílem bylo vytvořit transparentnější a demokratičtější unii, v níž bude občanům a občankám přisouzena větší možnost spolurozhodovat a zároveň i kontrolovat instituce EU. Ústava by také rozšířila kompetence národních parlamentů a zvýšila tak jejich vliv na unijní legislativní procesy. Posílila by i role Evropského parlamentu, který by získal právo spolurozhodování ve všech politických oblastech Evropské unie. Evropský parlament je jedinou institucí EU volenou přímo občany a občankami všech členských států. Posílení Evropského parlamentu by znamenalo větší míru spolurozhodování a větší vliv občanů na budoucnost Evropy. V květnu a červnu 2005 byl návrh nové Evropské ústavy odmítnut ve dvou následných referendech občany Francie a Nizozemí. I když byla Ústava ratifikována mnoha státy EU – ve Španělsku a Lucembursku formou referenda, v ostatních zemích formou parlamentního hlasování – byla tak šance dát Evropě ústavu zmařena. Ve fázi reflexe, která následovala po odmítnutí a která dala Evropanům čas se o Ústavě poradit, se však nepodařilo najít uspokojivé řešení ani pro země, které ji odmítly, ani pro 18 ostatních, které ji ratifikovaly. Nakonec se šéfové států a vlád dohodli na Lisabonské reformní smlouvě. Přestože Lisabonská smlouva již neobsahuje žádné konstituční prvky, zůstaly v ní obsaženy nejdůležitější pilíře návrhu smlouvy. Výrazněji formulovanou sociální dimenzí - díky závaznému charakteru Charty základních práv a zavedení horizontální sociální klauzule, novými cíli, jako je zohlednění otázek životního prostředí, prostředky k zajištění lepší vnitřní a vnější bezpečnosti, co se týče boje proti terorismu a organizovanému zločinu, a efektivnějším, nové Evropě lépe přizpůsobeným demokratickým rámcem vychází vstříc očekávání občanů. Také při hlasování v Radě by se v budoucnu mělo v mnoha dalších politických oblastech rozhodovat kvalifikovanou většinou, čímž se jednotlivcům zamezí ve zneužívání práva veta na úkor celé Unie. EU dvaceti sedmi států si nemůže dovolit být ochromována blokádou jednotlivých států a ztrácet tak akceschopnost. Lisabonská smlouva představuje další důležitý krok v historii evropské integrace. Vždyť na výzvy dneška a zítřka nemůže EU odpovídat včerejšími 21 strategiemi. Právě s ohledem na další rozšiřování si Evropská unie musí zachovat vlastní akceschopnost. Má-li EU přispívat k řešení globálních problémů dnešního světa, jak si to její občané přejí, musí jí být poskytnuty potřebné nástroje. Po irském NE v referendu v červnu 2008 zůstává ratifikační proces Lisabonské smlouvy nadále otevřený. Jedno je však jasné: EU si už nemůže dovolit zabřednout do institucionální debaty. Také na bázi Smlouvy z Nice se musí EU postarat o záležitosti svých občanů, jako jsou například rostoucí ceny potravin a energií nebo důsledky globální finanční a hospodářské krize. Také mezinárodní společenství očekává od EU, že se ujme své globální role. Role Evropského parlamentu Evropský parlament disponuje ve spektru institucí EU největší demokratickou legitimitou, neboť je jako jediný orgán EU volen přímo občany. Role Evropského parlamentu spočívá v tom, že společně s Radou zkoumá legislativní návrhy, vylepšuje je pozměňovacími návrhy a přijímá je. V posledních letech získal Evropských parlament větší moc také v těch oblastech politiky, v nichž má pouze poradní kompetence. Evropský parlament se od ostatních, národních parlamentů liší tím, že ve své práci klade obzvlášť velkou váhu na lidská a občanská práva. Právě v otázkách evropské zahraniční, bezpečnostní a obranné politiky se Parlament zasazuje za lidská a občanská práva na celém světě, důkazem čehož jsou také mnohé rezoluce. Sacharovova cena, kterou Evropský parlament každoročně uděluje, se stala velkým a viditelným příspěvkem ke svobodě, demokracii a prosazování lidských práv ve světě. Od roku 1988 získaly tuto cenu četné osobnosti a instituce bojující za svobodu a lidská práva. K jejím nositelům patří bývalý jihoafrický prezident Nelson Mandela, československý reformní politik Alexander Dubček, politický vůdce kosovských Albánců Ibrahim Rugova nebo reprezentant běloruské opozice Aljaksandr Milinkevič. Evropský parlament v posledních letech nesčetněkrát dokázal, že cílem jeho legislativní činnosti je dobro evropských občanů. Mnohé směrnice, které Parlament přijal, zlepšují každodenní život lidí v EU. Směrnice REACH o používání chemikálií ve výrobním procesu a o jejich měření a registraci výrazně přispívá k tomu, že produkty, které denně nakupujeme v obchodech, jsou zdravější a proto bezpečnější. Směrnice o službách umožňuje občanům EU přístup k lepším a levnějším službám. Téměř 80 % všech rozhodnutí na evropské úrovni je implementováno do národních legislativ. Každé evropské rozhodnutí se přímo či nepřímo dotýká každého evropského regionu a každého jednotlivce. Proto je důležité, aby byli lidé na evropské úrovni dobře reprezentováni. Sociálnědemokratičtí zástupci občanů v Bruselu a ve Štrasburku proto přijímají taková rozhodnutí, která jsou v souladu se základními principy solidarity a sociální spravedlnosti. 22 Evropa ve 21. století Na počátku 21. století stojí Evropská unie před novými globálními výzvami. Směrem dovnitř stojí před úkolem posílit sociální Evropu a nabídnout svým občanům a občankám více sociální ochrany. Musí být také dokončena ratifikace Lisabonské smlouvy, aby EU získala díky institucionálním reformám nástroje naléhavě potřebné k řešení aktuálních úkolů. Navenek musí EU demonstrovat jednotnost a promlouvat jednohlasně. EU může a musí svým dílem přispět ke zvládnutí globálních výzev, k novému uspořádání finančních trhů, k reformě mezinárodních organizací, k boji proti hladu a chudobě ve světě a k potírání bezpečnostně politických hrozeb v podobě mezinárodního terorismu a organizovaného zločinu. Evropský sjednocovací proces má za sebou jedinečnou, úspěšnou historii. Pomocí regionální integrace se po staletí krvavých válek podařilo přinést našemu kontinentu mír. Válka mezi členskými státy je dnes cosi nepředstavitelného. Překonání strachu z válek a otevřené hranice mezi zeměmi Evropy jsou naplněním jednoho snu lidstva. Díky rozšíření EU směrem na východ bylo s konečnou platností překonáno umělé rozdělení kontinentu železnou oponou. Evropa srůstá. Ve 20. století lidé potřebovali Evropu k překonání strastiplné minulosti – ve 21. století potřebují Evropané a Evropanky Evropskou unii k utváření své budoucnosti. Mnoho let prověřované metody evropské integrace jsou správnými strategiemi i pro globalizovaný svět: sdílená suverenita, hospodářská provázanost, solidarita překračující národní hranice a efektivní multilateralismus – to jsou perspektivní strategie světové vnitřní politiky. 23 Část I. Evropské odpovědi na globální výzvy Utváření globalizace Poul Nyrup Rasmussen Předseda Strany evropských socialistů a člen Evropského parlamentu, poslanec Skupiny sociálních demokratů za Dánsko I. Odvrácená strana globalizace - sociální demokraté čelí negativním dopadům Otázka ve 21. století není o tom, zda-li jste pro či proti globalizaci, ale o směru, jakým chcete, aby se globalizace ubírala. Sociálnědemokratický přístup ke globalizaci musí odpovídat našemu přístupu k místním a národním politikám, směrem k dosažení důstojné práce, důstojného bydlení, zdravotnictví, školství a k udržitelnému rozvoji. Pro sociální demokraty je cílem společnost, do které je možné přispívat a zároveň z ní těžit po celém světě. Milióny nejchudších lidí na světě jsou současnou globalizací a růstem opomíjeny. Rostoucí blahobyt jde ruku v ruce s chudobou mas a s rozšiřováním již stávajících nerovností mezi bohatými a chudými. Mezinárodní obchod není apriori v protikladu s potřebami a zájmy chudých, ale pravidla, která jej řídí, jsou strnulá. Jak říká Thomas Friedman, svět je srovnaný v tom smyslu, že globalizace vyrovnala konkurenční prostředí mezi průmyslovými a rozvojovými tržními ekonomikami. Toto vede ke zvýšené konkurenci a protože tato globalizace není regulovaná, konkurence mezi rozvinutými a rozvojovými zeměmi vede k přemisťování pracovních míst a ke snižování sociální ochrany v bohatších zemích a k odporu vůči posilování sociálních práv a ochrany v nejchudších zemích. Pokud kapitalismus není regulován, vede k nestabilitě a nerovnosti, současné obchodní trendy mají též dramatické dopady jak v Evropě, tak v ostatních rozvinutých zemích. Začleňování zemí s velkým počtem nekvalifikovaných pracovních sil 25 do mezinárodní ekonomiky, zemí s měkkými pracovně právními předpisy, a téměř neexistujícími sociálními systémy vedlo v posledních letech k tlaku na sociální a ekologické standardy v rozvinutých zemích, včetně poklesu mezd nekvalifikovaných pracovníků a nebo k růstu nezaměstnanosti. V Evropě se nedávno vytvořil nový typ chudoby: chudá pracující třída. V EU bylo v roce 2001 pod hranicí chudoby asi 14 milionů pracujících - asi 7 % pracující populace. Neoliberální přístup globální ekonomiky vede k „převrácenému závodu“ v oblasti sociálních práv a mezd. Důsledkem toho je, že v rozvinutých zemích se zvyšuje nerovnost a zhoršují se pracovní podmínky a vlády se obávají, že pokud nezměkčí daňové předpisy a legislativu, podniky se pak mohou přesunout do jiné země. Nekvalifikovaní pracující v rozvinutých zemích se stali velmi zranitelnou skupinou, zvyšující se nejistota v práci a nestabilita ve výdělku se staly pravidlem. Také se zvyšuje mzdová propast tím, že se snižuje podíl bohatství jdoucí na mzdy dělníků v porovnání s tím, co jde na zisk akcionářů. Mezinárodní systém je tedy řízen principem přežití nejsilnějšího. Podniky se přemisťují do zemí s měkkým pracovním právem a daněmi a jakožto záminky se využívá tlak akcionářů na maximalizaci zisku. Dávají přednost restrukturalizaci, přemísťování, externalizaci, masovému propouštění a sníženým investicím do vzdělávání na úkor udržitelného rozvoje a blaha pracujících a spotřebitelů. Toto jsou velmi důležité výzvy pro náš model sociálního státu a pro členské státy EU. V důsledku toho je nutné, aby Evropská unie pracovala na vytvoření Nové sociální Evropy a zajistila flexicuritu, která nám umožní zvládat tyto výzvy a současně zaručí přežití našich sociálních států. Dále, jak již varoval Juan Somavia, předseda Mezinárodní organizace práce (ILO) v roce 2001, globalizace vytvořila „kasínovou ekonomiku“, v níž se kapitál pohybuje rychle a vytváří nestabilitu na trzích práce. Tato neregulovaná kasínová ekonomika též vedla k finanční krizi, jejíž důsledky ještě nejsou plně vyhodnoceny, ale která zcela jistě povede k recesi v Evropě a v ostatních zemích.Globální růst se očekává, že se zpomalí na 3.7 % v roce 2008, půl procentního bodu méně než v době publikování údajů v Lednové aktualizaci světové ekonomické prognózy a o čtvrtinu procentního bodu méně než růst v roce 2007. Rostoucí nerovnosti v příjmech existují paralelně se stále zvětšujícím finančním sektorem. Finanční aktiva nyní představují 15násobek světového HDP. Finanční svět nashromáždil obrovské množství fiktivního kapitálu, za velmi malých zlepšení pro lidstvo a pro životní prostředí. Tato finanční krize poukázala na alarmující rozdíly v příjmech, které se v posledních desetiletích ještě zvýšily. Je ironií, že příjmy a bonusy pro mnoho vedoucích pracovníků dosáhly neuvěřitelných výšin, zatímco výkony jejich společností stagnovaly, či se dokonce snižovaly. Dnešní finanční krize ukázala na obrovskou propojenost všech hráčů na finančních trzích a na vysokou zranitelnost společností s vysokým zadlužením. Před nedávnem 26 zvyšující se poptávka a rostoucí spekulace vedly ke dramatickému nárůstu cen nerostných surovin, včetně ropy a potravin, což vedlo ke globální potravinové krizi. Nemůžeme tolerovat extrémy v blahobytu a chudobě, které jsou způsobeny současnými obchodními praktikami. Velké části rozvojového světa se stávají enklávami beznaděje, jsou stále více marginalizovány a odříznuty od rostoucího bohatství plynoucího z obchodu. Pracující v rozvojových zemích vidí, jak jejich kupní síla klesá na velmi nízkou úroveň. Prosperita nemůže být budována na takovýchto základech. Hněv, zoufalství a sociální napětí, které tyto obrovské nerovnosti doprovázejí, nás ohrožují všechny. Na druhé straně ovšem nemůžeme zpochybnit, že globalizace má také pozitivní dopad na naše životy: globální obchod je zdrojem bezprecedentního bohatství. Světová ekonomika nabízí rozvojovým zemím velké trhy pro export a příležitost k dovozu myšlenek, technologií a know-how ze zbytku světa. Umožnila také ekonomický rozmach rozvojových zemí jako jsou Brazílie, Rusko, Indie a Čína. Světový obchod má potenciál působit jako silný motor ke snižování chudoby. Současná globální potravinová a finanční krize ukazují na nedostatky neregulované globalizace obchodu, které se projevují nejen na obyvatelstvu v rozvojových zemích, ale také na pracujících v průmyslových zemích. Zvyšující se poptávka je důležitým faktorem, ale nedostatek regulace je v této situaci zásadní. To je naše role, nás sociálních demokratů, vytvořit nový model řízení globalizace v zájmu textilních dělníků v Číně, tak jako pracovníků ve službách v Evropě, či farmářů v Africe. Model, který bude schopen integrovat silné i slabé stránky ekonomik v různých zemích a který vytvoří spravedlivější globalizaci. Vize, kterou nabízím pro novou globalizaci, je vystavěna na čtyřech pilířích: zabraňování spekulacím, které škodí reálné ekonomice, WTO, jež podporuje spravedlivý obchod, důstojné podmínky pro pracující po celém světě a nová architektura k řízení globalizace. V tomto kontextu je velice důležité nejen „myslet globálně“, ale také „jednat globálně“. Těžiště by mělo být na roli státu, Evropské unie a na mezinárodních institucích. Je v zájmu všech reagovat na výzvy a příležitosti, které globalizace nabízí. II. Dosažení sociálně tržní ekonomiky na globální úrovni Pilíř 1: Zabránit spekulacím, které poškozují reálnou ekonomiku Současná finanční krize jasně ukazuje, že finanční trhy nejsou schopny 27 autoregulace. Velikost mírně regulovaného „stínového bankovního sektoru“ se v posledních dvaceti letech neustále zvyšuje. Velké banky se podílely na „vytváření a distribuci“ vysoce komplexních finančních produktů a na pochybné distribuci a prodeji dluhu, který je vázán na vysoce rizikové hypotéky. Nedostatečné pobídkové mechanismy, krátkozrakost a zcela jasné střety zájmů ještě umocnily spekulativní obchodování. Pochybné hypotéční půjčky, chybně založené na myšlence, že nekončící růst cen nemovitostí pokryje splátky, toto vše jsou jen symptomy širší finanční krize ve finančním řízení a v obchodních praktikách. Tři nejlepší ratingové agentury na světě ohodnotily pochybné cenné papíry jako bezrizikové. Jedna z investičních bank vydělala miliardy USD na spekulaci s nekvalitními hypotékami tím, že je prodávala svým klientům a tím ztělesnila ztrátu podnikatelské etiky. Před nebezpečím jsme byli varováni. Alexander Lamfalussy a Výbor moudrých ve zprávě o Evropském trhu s cennými papíry (2001) upozorňovali na provázanost mezi zjevně vyšší efektivitou a finanční stabilitou v roce 2003. Warren Buffet nazval derivátové produkty“ finančními zbraněmi hromadného ničení“. Důstojný kapitalismus, podle Amartya Seny, je kapitalismus, který respektuje důstojnost člověka a který potřebuje efektivní veřejnou politiku. Zajišťování zisku je základem tržní ekonomiky. Ale pokud je všechno na prodej, sociální soudržnost padá a hroutí se i systém. Musíme ochraňovat veřejné statky, jako např. zdravotnictví, vzdělání a potraviny. Evropa se svým modelem sociální tržní ekonomiky může sehrát vedoucí úlohu směrem ke globálnímu systému regulování finančních trhů. Problémem je model ekonomického a podnikatelského řízení, který vychází z nedostatečné regulace, neadekvátního dohledu a malé nabídky veřejných služeb. Je potřeba zlepšit dohled a regulatorní rámec pro banky a zrevidovat regulační rámce pro investiční nástroje. Používání finančních nástrojů (jako např. CDO - dluh jištěný zástavou) musí být regulováno. Po všech finančních institucích, podobně jako u bank, by se mělo požadovat, aby měly k dispozici minimální rezervy a úroveň pákového efektu by neměla být neomezená. Musíme vyřešit problém finančních spekulací u základních potravin. V neposlední řadě by měly být zrevidovány pobídkové mechanismy tak, aby bezohledné rizikové chování nebylo podporováno na úkor obezřetnosti. Finanční trhy nás nemohou ovládat. Spekulativní nárůsty v cenách energií a potravin umocňují efekt finanční krize a jsou jasnými signály o tom, co nás čeká. Zcela zřejmě byly zajišťovací fondy zapojeny do nárůstu cen základních surovin. Jsou to právě občané nejchudších zemí, kteří tím budou nejvíce postiženi. Riskujeme bezprecedentní chudobu, proliferaci neúspěšných států, migraci a ozbrojené konflikty. A co víc, i občané průmyslových zemí budou trpět snižující se kupní silou. Evropské ekonomiky, díky sociálním politikám, jsou poměrně silné a mají lepší systém finančního dohledu a regulace než např. USA. Ale zvyšující se neklid na realitním trhu ve Velké Británii, Španělsku a Irsku a ekonomická zpomalení 28 se v Evropě již projevují. Hospodářský nacionalismus a populismus jsou také na vzestupu. Politici EU musí poskytnout jasnou odpověď na současnou finanční krizi. Evropa musí tyto procesy analyzovat a identifikovat možné dopady v krátkodobém i dlouhodobém měřítku a přijít s návrhem pro mezinárodní společenství k vyřešení příčin a důsledků této krize Potřebujeme pragmatismus, otevřenost a spolupráci při dosažení společných cílů. Dobrý způsob, jak tohoto dosáhnout, by mohlo být vytvoření „Evropského krizového výboru“, kde by se sešli vysoce postavení politici, bývalí nejvyšší představitelé států a vlád, či ministři financí, stejně tak jako renomovaní ekonomové a finanční experti ze všech kontinentů. Tento výbor by provedl podrobnou analýzu finanční krize a zhodnotil by ekonomická a sociální rizika, která z této krize vyplývají a dopadají na reálnou ekonomiku, zvláště pak v Evropě. Tyto studie by pak měly vést k sérii opatření navržených Evropské radě, tak, aby bylo možno co nejvíce snížit rizika a pak tyto materiály též předložit Radě ministrů, Radě bezpečnosti OSN, MMF a všem úřadům a orgánům a těmito regulatorními návrhy omezit dopady krize. Také je zásadní připravit Světovou finanční konferenci a vymyslet novou architekturu v oblasti mezinárodních financí a řízení globálních ekonomických otázek. Opatření k podpoře vetší finanční stability, zajištění větší transparentnosti, předcházení střetů zájmů a k omezení nadměrného zadlužení by měly zahrnovat vytvoření jednotného evropského rámce pro transparentnost, registraci a autorizaci managerů zajišťovacích a soukromých kapitálových fondů. Tento rámec by se měl zaměřit na snížení nebezpečí extrémního rizika a nadměrného zadlužení tím, že by se zavedly nové kapitálové požadavky, které již platí pro podílové fondy, banky a pojišťovny a na ochranu před odčerpáváním kapitálu ze soukromých společností. Toto by mohlo vést k vytvoření Veřejné kreditní agentury Evropské unie - jakožto nezávislé, bezúhonné kreditní ratingové agentury, která by zavedla tak potřebnou konkurenci i v oblasti ratingů, totiž veřejný registr komplexních, strukturovaných kreditních produktů. A také vytvoření Evropského finančního dohledu, který by pokrýval všechny finanční sektory a směřoval by k vytvoření spolupráce mezi národními dohlížecími instituty a dohlížel by na mezinárodní a evropské aktivity. Co možná nejdříve musíme otevřít dveře jednotnému evropskému finančnímu trhu výměnou za lepší regulační rámec. Kvůli našim důchodům, pracovním místům, úsporám a našim sociálním státům. Chceme transparentní, efektivní finanční trhy, které podpoří reálnou ekonomiku a Lisabonské cíle. V roce 2000 jsme odsouhlasili, že z Evropy vytvoříme nejkonkurenčnější místo na světě. Je nutné zajistit, aby konkurenceschopnost Evropy byla finančními trhy podporována a ne podkopávána. Musíme jednat teď, ve jménu našich občanů, za větší investice, hospodářský růst, sociální spravedlnost, pracovní příležitosti a v kostce, za lepší budoucnost všech Evropanů. Měli bychom udělat vše, abychom mohli efektivně sledovat a předvídat události na finančních trzích a zabránit opakování této krize.V nedávné době jsme viděli, jak spekulace zajišťovacích fondů mohou ovlivnit skutečné životy našich voličů: potraviny a ropa jsou toho jasným důkazem. 29 Řešení světové potravinové krize Dalším důsledkem globalizace, který je třeba řešit, je současná potravinová krize, která ohrožuje chudé lidi na celém světě. Problém nízkých a nestabilních cen komodit nebyl mezinárodním společenstvím vážně řešen. Mezitím silné nadnárodní společnosti mohly svobodně investovat a zaměstnávat lidi podle praktik, které přispívají k chudobě a k nejistotě, v cestě jim nestálo nic, než slabé dobrovolné směrnice. Spekulace v oblasti primárních potravin, společně s tlakem na biopaliva, vedly ke dramatickým důsledkům. Opět se ukazuje, že pouze lepší regulace může zabránit takovýmto excesům. Z hladu a zoufalství mnoha nemůže těžit jen pár. Musíme učinit okamžité kroky k řešení současné potravinové krize. Ministři pro rozvoj z PES vyzvali EU, aby zvýšila současné financování k zabránění hladomoru a k přispění dalších 500 miliónů USD na potravinové dávky, které jsou distribuovány prostřednictvím Světového potravinového programu OSN. V tomto ohledu je nutné zhodnotit dopad spekulací na cenu potravin a navrhnout odpovídající řešení. Také je třeba řešit prvotní příčiny této krize a masivně investovat do udržitelného zemědělství a produkce potravin, zvláště pak v rozvojových zemích a též přehodnotit význam biopaliv. Vyšší ceny potravin, surovin, ropy a plynu zřejmě zůstanou, i když asi nedosáhnou současné úrovně. Takovéto vysoké ceny poskytují silnou pobídku směrem k úsporám v oblasti nabídky i poptávky. Mělo by to také být motorem pro technologická zlepšení, která povedou ke zvýšení zemědělské produktivity v Africe či ke zlepšení energetické efektivity v rozvinutých ekonomikách. Měli bychom se vyvarovat dotacím a cenovým kontrolám, ale je zapotřebí vytvořit efektivnější mechanismy bezpečnosti a redistribuce, tak abychom ochránili ty, kteří jsou zranitelní při náhlých výkyvech cen. Takovéto kroky zajistí důstojný život zemědělcům a přinesou potravinovou bezpečnost obyvatelstvu rozvojových zemí. K řešení této současné potravinové krize potřebujeme: novou mezinárodní komoditní instituci k podpoře diverzifikace a k ukončení nadbytečné nabídky, aby se zvýšily cenové hladiny konsistentní s rozumným životním standardem pro výrobce, je třeba změnit chování podniků, tak, aby se platily spravedlivé ceny, aby se zvýšila efektivita bezpečnostních mechanismů, aby se založily redistribuční sítě k ochraně lidí, kteří jsou náchylní na náhlé výkyvy v cenách; revidovat strategie, které upřednostňují biopaliva nad potravinami a pokud to bude třeba, toto obrátit; shromažďovat rezervy a zásoby k doplnění chybějícího zboží. Všechny tyto strategie musí být přijaty na globální úrovni, tak aby všichni občané na světě měli zajištěnou svou potravinovou bezpečnost. V tomto ohledu musí sehrát WTO zásadní roli a zajistit, aby se potravinová krize řešila na celosvětové úrovni. 30 Pilíř 2: WTO podporující spravedlivý obchod Obchod nám poskytuje příležitost zvýšit blahobyt po celém světě. Ovšem kapitál by neměl vládnout neomezeně, řídit rozvoj v chudých zemích světa či vytvářet zóny mimo demokratickou kontrolu a sociální zodpovědnost – jinak budeme čelit devastujícím důsledkům, jako je globální potravinová krize. Volný obchod není cílem sám o sobě; tím by měl být vždy rozvoj. Více se zajímat o obchodní zájmy chudých zemí je ve vlastním zájmu Evropy. Obchod ani rozvoj nevedou od nuly k nule a průmyslové země tedy nemohou pouze sledovat své vlastní zájmy. Obchodní politika by měla být zaměřena na vymýcení chudoby a k posílení šance lidí v chudých zemích na lepší rozvoj. Evropský konsensus k rozvoji z roku 2005 na tuto vazbu mezi obchodem a rozvojem poukazuje a také Politika koherentního rozvoje (PCD) přijata Evropskou komisí, je naprosto zásadní v tom, že zajišťuje, aby všechny politiky Evropské Unie, které mají dopad na rozvoj v chudých zemích, jako například obchod, zemědělství, rybolov, budou zaměřeny na snížení chudoby a na podporu udržitelného rozvoje na celém světě. Je zapotřebí stále více spolupráce a soudržnosti k zajištění efektivní implementace PCD. Je nutné přijmout asymetrická opatření, která budou podporovat chudé země. Zde opět EU musí převzít vedení: Smlouvy o ekonomickém partnerství (EPA) musí nabízet regionálním skupinám a zemím rozsáhlý, ale asymetrický přístup na trh; toto by také mělo platit o Dohodách o volném obchodu (FTA), které musí zahrnovat sociální a ekologické standardy, tak aby všechny dohody respektovaly a podporovaly udržitelný rozvoj. EU byla první, která odstranila všechna cla a quóty pro výrobky pocházející z nejméně rozvinutých zemí (LDC), v iniciativě vše kromě zbraní (EBA). Ostatní rozvinuté země se zavázaly připojit k tomuto cíli v roce 2001, ale bohužel příkladu EU ještě nenásledovaly. Dále, volný obchod nemůže být nastolen ze dne na den. Země, které byly před mezinárodním obchodem uzavřeny či snížily výrobní kapacity potřebují čas a pomoc při přípravě na zavedení snížených obchodních bariér. EU ve spolupráci s mezinárodními finančními institucemi a ostatními dárci musí podporovat rozvojové země ve výstavbě infrastruktury a ekonomické kapacity, které jsou zapotřebí pro obchod s EU a zbytkem světa. Musíme podporovat chudé země s jejich náklady na transformaci vytvářením institucí a s pomocí managementu při změnách a ochraně zranitelných skupin obyvatelstva. Zvláště je zapotřebí vytvořit kompenzační mechanismy, aby nedocházelo ke snižování veřejných výdajů v klíčových oblastech, jako jsou školství a zdravotnictví, které by byly zasaženy sníženým výběrem cel. Průmyslové ekonomiky by měly dát chudým zemím časově omezené obchodní výhody na export výrobků, aby jim pomohly překonat nevýhodu ze zpožděného startu. Pokud by se světové trhy otevíraly příliš rychle, mělo by to negativní důsledky; rostoucí sociální nespravedlnost, nejistou výrobu potravin a nezaměstnanost. Obchod se zbožím a službami 31 přes hranice musí být regulován pravidly, která zajistí udržitelnost a ochranu slabých zemí. Je nutné zastavit používání podmínek připojených k programům MMF-SB, které nutí chudé země otevírat své trhy nehledě na dopad na chudé lidi. Také musíme zajistit nutný objem pomoci v rámci programu Pomoc obchodu, jak bylo vyjádřeno v závazku EU z října 2007 k navýšení pomoci obchodu na 2 miliardy EUR ročně do roku 2010. Eroze obchodních výhod, které byly uděleny Cotonskou dohodou a Všeobecným systémem preferencí (GSP) musí být vyřešeny. Pozitivní dokončení obchodního kola z Douhá, které bylo zahájeno v roce 2001, je též zásadní pro světový spravedlivý obchod a k ukončení chudoby pro milióny obyvatel. Pozice EU v přístupu k nezemědělským trhům (NAMA) by měly též odrážet její závazek k tomuto kolu vyjednávání. Vzorec pro snížení tarifů musí odrážet princip „méně než úplnou reciprocitu“ a aplikovat značně odlišné koeficienty pro snížení tarifů. Dohoda by měla umožnit rozvojovým zemím a LDC více manévrovacího prostoru ve svých rozvojových strategiích. Také se musí brát v úvahu potřeba všech rozvojových zemí k podpoře industrializace a ekonomické diversifikace a k zajištění zaměstnanosti. Také bychom měli zabránit zemědělství zaměřenému na export jedné plodiny a vymýtit hlad a hladomor. Ohledně Všeobecné dohody o obchodu a službách (GATS), veřejné služby by neměly být její součástí; neměly by být podkopávány či rozdrobovány. EU musí zajistit plnou flexibilitu v architektuře GATS pro rozvojové země, tak aby liberalizace, zvláště pak ve veřejných službách, jim nebyla vnucována. Do roku 2013 musí být implementována Hong-Kongská deklarace k eliminaci exportních dotací u zemědělských produktů: podle propočtů, protekcionismus a dotace průmyslových zemí vedou ročně ke „ztrátě na zemědělském a zemědělskoprůmyslovém příjmu“ ve výši 24 miliard USD ročně v rozvojových zemích. Zde opět reforma Společné zemědělské politiky EU (CAP) má potenciál být příkladem pro zbytek světa a zvláště pak pro Spojené státy, které se v současnosti snaží vyhnout důležité revizi svých farmářských dotací. V tomto kontextu by reforma CAP měla zahrnovat ukončení exportních dotací, což by znamenalo důležité zlepšení pro přístup na trh pro chudé země, které mají velmi omezené množství citlivých výrobků pod hranicí 1 %, dále pak ukončení veškeré podpory pro vývoz bavlny do roku 2010 a ochranu sociálně a ekologicky udržitelných zemědělských systémů. Jak je vidět, Světová obchodní organizace (WTO), hraje zásadní roli při zajišťování toho, aby obchod vedl k hospodářskému růstu a k udržitelnému rozvoji v chudých zemích. Demokratická reforma této instituce je nutná, aby se zajistilo, že zájmy a práva těchto zemí a jejich národů jsou dobře ošetřeny ze strany této organizace. Musíme podporovat rozvojové země při rozšiřování jejich obchodní kapacity. Také mnoho pravidel ohledně duševního vlastnictví, investic a služeb chrání zájmy velkých nadnárodních společností, zatímco na rozvojové země kladou obrovské náklady. Jsou zapotřebí zásadní reformy, aby pravidla světového obchodu byla součástí tohoto řešení, jako například ochrana veřejných služeb 32 a globálních veřejných statků (zdravotnictví, školství, vodohospodářství atd.), dále pak zákaz pravidel, které nutí vlády k liberalizaci či privatizaci základních služeb, které jsou důležité pro snižování chudoby; zlepšování přístupu na trh pro chudé země a ukončení exportního dumpingu ze strany bohatých zemí; zavedení nových pravidel pro dušení vlastnictví, tak aby chudé země si mohly dovolit nové technologie a základní léky a zemědělci byli schopni ukládat, měnit a prodávat osivo a zvyšovat standardy v zaměstnávání. Rozvinutý svět musí ukončit nespravedlivé obchodní praktiky. Rozvojové země nestojí o charitu – chtějí spravedlivé šance na trhu. Pilíř 3: Důstojná práce pro pracující na celém světě Důstojná práce – koncepce, jež zahrnuje zaměstnání, rovnost mužů a žen, pracovní práva, sociální ochranu a sociální dialog – by měla být v centru debaty o utváření globalizace, neboť řeší problémy se zhoršováním podmínek a snaží se o zlepšování pracovních podmínek pro všechny. Běžní lidé nemohou těžit z globalizace, pokud nebudou vést důstojný život v důstojných podmínkách. Evropský sociální model je snem pro pracující v rozvojových zemích.; asi 80 % ze všech pracujících na světě má buď velice slabé či žádné sociální zabezpečení. Masivní nárůst u ekonomické migrace ukazuje, že volný obchod sám o sobě nepřinese zlepšení životních podmínek obyvatelstva v rozvojových zemích. K tomu je zapotřebí politické vůle a vize. Budoucnost evropského sociálního modelu je ohrožena neoliberály, kteří tvrdí, že si Evropa už nemůže dovolit vysoké sociální standardy a že členské země by si měly konkurovat v nejnižších daňových sazbách a mít v platnosti co možná nejméně práv pro pracující. Ale globalizace a průmyslový růst by neměly být využívány jako hrozba lidem být nucen brát špatnou práci a pracovat v nezdravých pracovních podmínkách. Evropské sociální státy nejsou zátěží; jsou základem naší prosperity a sociální soudržnosti. Evropské nejkonkurenčnější ekonomiky (Dánsko, Švédsko a Finsko) jsou ty, co nabízejí nejlepší sociální ochranu. Vlády by měly co možná nejvíce chránit své občany prostřednictvím pojištění v nezaměstnanosti, přeškolováním, neomezeným přístupem ke zdravotnictví, abychom si jmenovali jen pár důležitých věcí. Neboť rychle rostoucí ekonomika je v neustálé transformaci, je velice důležité věnovat pozornost jednotlivcům, rodinám a jejich ekonomickému zabezpečení. Strategie, které se zaměřují na podporu příjmu při změně zaměstnání, stejně tak jako ty zaměřené na mobilitu a přístup k základním službám, jsou naprosto zásadní. K zajištění modelu evropského sociálního státu, ale také k jeho podpoře na celém světě, je zapotřebí harmonizovat pracovní a sociální standardy na celém světě. Zhoršování pracovních podmínek by se mělo vyřešit zavedením mezinárodních pravidel pro důstojnou práci, stejně tak jako povinnými základními sociálními standardy pro firmy. Je nutné na této záležitosti spolupracovat s odbory. 33 Potřebujeme přijmout přístup ke globalizaci založený na právech. Efektivní způsob, jak zajistit takovýto přístup je ve vytvoření globální strategie OSN pro důstojnou práci. Toto umožní vytvoření globální strategie pro sociální a udržitelný rozvoj jakožto alternativy k liberálnímu, ekonomickému přístupu. PES je velmi zaangažována v aktivitách Globálního progresivního fóra a v kampani Důstojná práce pro důstojné lidi. Spolupráce s občanskou společností, odbory, zaměstnavateli, podniky a nevládními organizacemi, jsou zásadní při aplikaci politiky blízké občanům, která skutečně slouží jejich potřebám a zájmům. Abychom zajistili respektování sociálních práv a sociální ochrany po celém světě, potřebujeme zvýšit povědomí a implementovat mezinárodní instrumenty k lidským a pracovním právům; rozvinout povinné základní sociální standardy pro podniky a podpořit rozvinuté aktivity k odpovědnosti podniků ve společnosti; integrovat sociální a ekologické náklady do kalkulací jako je HDP; podporovat sociální odpovědnost firem a fondů; zvýšit zaměření na rozvojovou pomoc a pomoc při překonávání strukturálních změn plynoucích z globalizace, včetně příjmů, rekvalifikace, přístupu k základním službám (školství, zdravotnictví, bydlení), vytvářet mechanizmy k omezení růstu příjmové propasti a vytvářet mezinárodní kodexy pro etické zaměstnávání. Dalším klíčovým elementem pro zajištění důstojné práce je silný a efektivní stát. Nezávislá komise k růstu a rozvoji, globální panel prominentních expertů, který odhaluje poučení ze zemí, které dosáhly vysokého a dlouhodobého hospodářského růstu, ukazuje, že silné a efektivní státy jsou základní podmínkou tohoto úspěšného rozvoje. Jako sociální demokraté věříme, že globalizace by měla jít ruku v ruce s globální redistribucí. Pokud jsou náklady na sociální zabezpečení příliš vysoké – země OECD vydávají mezi 10 a 30 % HDP na sociální ochranu, jsou zásadní ke snížení chudoby a k zajištění udržitelného rozvoje. Je proto nutné, aby rozvojové země měly řádné systémy sociálního zabezpečení a mohly přesměrovávat fondy do oblastí, kde mohou být konkurenční ztráty. Měli bychom vytvořit návrh na mezinárodní daňový systém, který by pomohl zajistit rovnější rozdělení bohatství. Globální daně v bankovním sektoru či v leteckém průmyslu by mohly být dobrými nástroji jak financovat sektory sociálního zabezpečení rozvojových zemí a přispět k vymýcení chudoby po celém světě. Další pákové efekty ku prospěchu rozvojových zemí by mohly být součástí reformy Rady bezpečnosti OSN a ostatních globálních institucí, které by jim zaručovaly větší postavení. Chudé země potřebují veškerou pomoc při zajištění důstojného života svých občanů, včetně základních sociálních a lidských práv. Pilíř 4: Nová architektura k řízení globalizace Pro Evropu mají socialisté a sociální demokraté jasné řešení na výzvy globalizace: 34 práce na vytvoření Nové sociální Evropy, systému flexicurity, konkurence, regulace a sociální ochrany. Toto schéma bude ovšem efektivní pouze pokud bude přijato v rámci globálního řešení regulované globalizace, s mezinárodními institucemi směrem na ochranu nejchudších obyvatel světa. Platforma mezinárodních a regionálních orgánů – WTO, MMF, ILO, EU, NATO, ASEAN, NAFTA – poukazuje na to, že naše státy fungují v komplexní síti globálních vztahů, propojeny a provázány v rámci řešení všech možných oblastí politik. Musíme zajistit, aby všichni byly zaměřeny na udržitelný rozvoj. Lepší regulace světového obchodu a globálních demokratických reforem, včetně zvýšené transparentnosti a odpovědnosti, to vše je zapotřebí. Rozvojové a nově vznikající státy musí být lépe zastoupeny v mezinárodních institucích, které mají velký vliv na jejich osudy – WTO, Světová banka, Mezinárodní měnový fond a systémy OSN. Musíme systém globálního řízení posílit a zreformovat, tak aby se vytvořil spravedlivý, multilaterální, demokraticky založený systém, vycházející z principu mezinárodního práva, solidarity, sociální spravedlnosti, sociálního začleňování, důstojné práce a ekologické udržitelnosti. Reformy OSN musí vést k tomu, aby se svět stal bezpečnějším, spravedlivějším a demokratičtějším. Musí zde být snaha k posílení a demokratizaci hlavních orgánů a k vytváření kapacit na všech úrovních OSN, agentur, fondů a programů, které musí být nasměrovány ke stejnému cíli. Rozkouskování systému OSN by mělo být také překonáno. Toto vyžaduje institucionální reformu Sekretariátu a větší sladění politik mezi hlavními dárcovskými zeměmi a institucemi. PES navrhuje vytvořit nový orgán OSN: „Radu pro rozvoj lidstva“. Její rolí by bylo odstraňovat překrývání a střety mezi institucemi a dosáhnout Rozvojových cílů tisíciletí (MDG) vytvořením strukturální vazby mezi WTO a OSN, Mezinárodní organizací práce (ILO), Rozvojovým programem OSN (UNDP), UNESCO, Světovou zdravotnickou organizací (WHO), Ekologickým programem OSN (UNEP) a Sekretariátem pro multilaterální ekologické dohody. Nová Rada OSN pro rozvoj by měla často komunikovat na politické úrovni s Radou bezpečnosti OSN (UNSC). Dále pak by měla být posílena a rozšířena Rada bezpečnosti OSN (UNSC) odpovídající reformou tak, aby lépe odrážela realitu dnešního světa. Musíme zvýšit počet členů, zavést participaci regionálních organizací (včetně EU) a zlepšit její regionální složení; Indie, Brazílie, Jihoafrická republika, Mexiko a Pákistán by mohli být potencionálními kandidáty. K tomu, aby Evropská unie hovořila v této instituci jedním hlasem, musí být vytvořeno křeslo pro EU v Radě bezpečnosti, jakmile budou splněné politické, ústavní a právní podmínky. Hlavní síly podporující reformu UNSC musí směřovat k posílení její autority, ke skutečně zastupujícímu charakteru ve všech geografických oblastech, k legitimitě, efektivitě a k její primární roli v udržování 35 mezinárodního míru a bezpečnosti. Mezitím, Valné shromáždění OSN (UNGA), které zaručuje nejvyšší zastoupení států, by mělo být též posíleno za úzké spolupráce s mezinárodními parlamentáři a občanskou společností. EU může sehrát zvláště důležitou úlohu v dalším mírovém procesu OSN, jakožto aktivní partner v Komisi pro budování míru. Ale OSN není jediná mezinárodní instituce, která potřebuje reformovat. Washingtonský konsensus, který dlouho řídil Světovou banku a MMF a jejich strukturální politiky, věnoval příliš málo pozornosti sociálním, ekologickým a politickým nákladům při ekonomických reformách, což mělo neblahé účinky pro přijímací země. Je nutné vytvořit nový konsensus pro mezinárodní ekonomické a obchodní vztahy. Otevřený mezinárodní systém obchodu, který funguje spravedlivě a který přináší skutečné rozvojové klady nejchudším zemím světa. Mezinárodní finanční instituce potřebují zvýšit svou transparentnost a odpovědnost, s takovými mechanismy, které zaručí, že priority budou poskytovány k vymýcení chudoby a k rozvoji klíčových sociálních sektorů v rozvojových zemích. Měli by také pomáhat strategiím na podporu místního vlastnictví a participace a sehrát důležitou úlohu při řešení současné krize a finanční nestability. Závěr: Nová sociální Evropa v rámci globálního systému řízení Globalizace není přírodní úkaz. Je to systém výměny, který je řízen pravidly a institucemi, které odrážejí politickou volbu. Tato volba může upřednostnit zájmy slabých a zranitelných, nebo může upřednostnit zájmy bohatých a mocných. Můžeme si zvolit, aby nespravedlivé obchodní praktiky pokračovaly ve vytváření chudoby a zoufalství, nebo můžeme tato pravidla změnit. Chceme multilaterální systém, který umístí obchod do služeb udržitelného rozvoje, plné zaměstnanosti, důstojné práce a efektivního řízení globalizace ku prospěchu všech. Růst bez starosti o lidská práva a rozvoj, bez sociální rovnosti a lepšího životního prostředí nás neobohatí. Nakonec, je to volba, která před námi stojí. Můžeme vytvořit nový model inkluzivní globalizace vycházející ze sdílených hodnot a principů sociální spravedlnosti. Toto je role, kterou chce PES sehrát. 36 Flexicurity – budoucnost evropského trhu práce Vladimír Špidla Evropský komisař pro zaměstnanost, sociální záležitosti a rovné příležitosti I. Výzvy současnosti Téma flexicurity považuji v rámci formování evropské sociální politiky do budoucna za stejně důležité jako aktuální. Hlavní příčinu lze snadno vystopovat především v charakteristice naší epochy. Vstoupili jsme do 21. století a svět se nám trvale mění doslova před očima. Život se zrychluje, zkracují se vzdálenosti, padají veškeré bariéry. Průmysl ani obchod neznají hranice. Raketově roste konkurence. Pojmy jako národ či národní zájmy zároveň vstupují do nového kontextu. Na jejich místo nastupuje integrace. Hovoříme o globální vesnici. Ve srovnání s tím, co jsme znali před dvaceti, třiceti lety, získává vše najednou naprosto odlišné rysy. Rozhodující hybnou sílu představují technologický rozvoj a inovace – v tom nejširším slova smyslu, včetně inovací sociálních. Zároveň jsme konfrontováni s klíčovými výzvami současnosti. V této souvislosti mám na mysli především globalizaci a demografický vývoj. Toto konstatování určitě nikoho nepřekvapí. Stejně jako fakt, že mají bezprostřední dopad na evropský trh práce. A tyto trendy se budou do budoucna jen posilovat, respektive prohlubovat. 37 V souvislosti s globalizací nelze přehlédnout, že tento proces představuje jen logické vyústění dosavadního vývoje lidské společnosti. Takže vzdorovat mu či dokonce ho odmítat by bylo naprosto iracionální. Volný pohyb kapitálu, zboží, služeb a pracovních sil v globálním měřítku přispívá mj. k efektivní alokaci zdrojů, k investicím do produktivních inovací, ke zlepšení dělby práce, ke snižování nákladů, k vyšší produkci atd. To vše pod silným tlakem světové konkurence, takže to ve svých důsledcích samozřejmě vede také k nižším cenám a vyšším příjmům. OECD např. uvádí, že 10 % nárůst podílu vývozu a dovozu na HDP vede v průměru ke vzestupu příjmů na hlavu o 4 %, respektive ke zvýšení životní úrovně. Proto by globalizace rozhodně neměla sloužit jako strašák. Není to žádná hrozba, i když nelze zastírat, že ji provázejí určitá rizika. Jejich podstata spočívá zejména v tom, že přináší nové, často trvale se měnící podmínky. Bránit se jim pasivně znamená především jen zvyšovat nutné náklady. A pak hrozí, že celková cena může být mimořádně vysoká. Je třeba k ní totiž připočítat především případnou ztrátu konkurenceschopnosti a spolu s ní také ohrožení stability trhu práce. Pokud se mají členské země EU, včetně České republiky, s tímto vývojem úspěšně vyrovnat, musí včas zareagovat a přijmout tuto „hozenou rukavici“. V zásadě lze konstatovat, že před námi v této souvislosti vyvstává dvojjediný úkol. Především je třeba se rychle adaptovat tak, abychom se dokázali průběžně přizpůsobovat trvalým změnám. Do této kategorie bezesporu patří i současná krize. Zároveň musíme vyvinout úsilí, abychom dokázali globalizační trendy ovlivnit, respektive formovat. Jedině při naplnění těchto dvou základních podmínek totiž lze dosáhnout toho, že globalizaci dostaneme pod kontrolu, vtiskneme jí svůj vlastní punc a dokážeme maximálně využívat její přínosy. To je jediná rozumná alternativa. Nic jiného nám nezbývá. Otázkou samozřejmě zůstává - jak toho dosáhnout? Rozhodně nechci předstírat, že znám úplnou odpověď. Jsem však přesvědčen, že alespoň částečně ji lze vystopovat z proměn ve sféře zaměstnanosti během posledních let. 38 II. Evropský trh práce Jaká je realita? V rámci evropského trhu práce stále převládá model pracovního poměru na dobu neurčitou a plný úvazek. Přibližně 60 % všech zaměstnanců má v současnosti smlouvu na základě těchto standardních podmínek. Zbývajících 40 % lidí ovšem pracuje na základě odlišných smluv, které jsou uzavřeny např. na dobu určitou, na částečný úvazek, případně jako externí kontrakty, prostřednictvím agentur, patří sem i OSVČ atd. Sama o sobě nám tato čísla ovšem neřeknou tolik, jako když obě uvedené kategorie porovnáváme v čase. Ten totiž mj. dokazuje, že jde víceméně o „spojené nádoby“. Protože podíl „nestandardních“ zaměstnanců (z hlediska pracovních smluv) totiž pomalu ale jistě roste. Za posledních 5 let se zvýšil cca o 4 - 5 %. Zatímco počet „standardních“ zaměstnanců ve stejném období úměrně tomu klesl. Zároveň se ovšem ukazuje, že využívání alternativních forem zaměstnání provází větší pružnost, která pracovnímu trhu poměrně prospívá. Konkrétně totiž od roku 2000 připadá na nestandardní kontrakty výrazně vyšší podíl při vytváření nových pracovních příležitostí. Jen za poslední 3 roky v rámci EU vzniklo na 9 miliónů míst. A prakticky 2/3 z nich patří právě do této kategorie. Lze tedy zcela formulovat závěr, že netradiční kontrakty přispívají ke zvýšení celkové zaměstnanosti stále výraznější měrou. Navíc jednoznačně převládají u nově vytvářených pracovních příležitostí. Jinými slovy – na trhu práce se rostoucí počet alternativních smluv projevuje do určité míry pozitivně. Jejich průvodním znakem je totiž flexibilita, která umožňuje v případě potřeby firmám i zaměstnancům mnohem rychleji reagovat na veškeré změny. Ať už v důsledku prudkého rozvoje v tradičních sektorech, případně vzniku/rozmachu nových odvětví, či potřeby urychlené restrukturalizace. To vše jsou samozřejmě klíčové podmínky konkurenceschopnosti. Nelze však přehlédnout, že druhou stranu téže mince představují na trhu práce zcela konkrétní rizika v sociální oblasti. Jmenovitě např. omezení základních práv zaměstnanců či jejich sociální ochrany. Mj. dochází např. k segmentaci pracovního trhu. Nelze nevidět, že tato tendence postihuje především ty, komu se zaměstnavatelé „tradičně“ zdráhají dát práci na dobu neurčitou. Např. 75 % zaměstnaneckých kontraktů na zkrácený pracovní úvazek podepisují ženy. Podobně rizikovou skupinu představují i senioři či mladí lidé (hlavně ti, kdo nastupující do 1. zaměstnání). 39 Ale podobná segmentace nepředstavuje problém, který se týká pouze a výhradně jen určitých skupin lidí, kterým na trhu práce fakticky hrozí izolace a vyloučení. Do této situace se dnes či zítra může dostat skutečně kdokoliv. Respektive dočasná ztráta místa může postihnout skutečně každého, v kterékoli z etap jeho profesní kariéry. To vše samozřejmě vede především ke zvýšení nejistoty zaměstnanců ohledně jejich pracovní perspektivy. A zásadně to ovlivňuje také soukromý život lidí, respektive jejich rozhodování – počínaje plánováním rodiny, případně bydlení atd. To je pochopitelně nepřijatelné. Prostě nelze akceptovat rozdělení pracovního trhu, kde je někomu dopřán vysoký stupeň sociálního zabezpečení, zatímco ti druzí jsou nezaměstnaní. Nebo mají nejistou práci, či dokonce pracují na černo. Ignorovat tyto sociální dopady převládajících procesů není možné. Stejně jako považuji za vyloučené zvyšování pružnosti a tedy i konkurenceschopnosti na úkor sociální soudržnosti. To ovšem neznamená, že se tyto dvě kategorie navzájem vylučují. Naopak naším strategickým cílem je využít jejich potencionál a dostat je do souladu. Navíc při zachování obou výchozích hodnot v maximální možné míře. III. Flexicurity jako odpověď V praxi to vlastně znamená zkombinovat dvě zdánlivě se vylučující dimenze, tj. potřebnou pružnost trhu práce (flexibilita), spolu se zachováním – či lépe: zaručením - nezbytného sociálního zabezpečení zaměstnanců (jistota). Jejich hledaný průsečík ovšem existuje. A představuje ho právě princip flexicurity. Donedávna jsem vždy chránili především jednotlivá pracovní místa. Dnes si doba vyžaduje nezbytný posun, protože to už není dostačující. V současnosti musíme posílit především ochranu všech práceschopných lidí. Prostřednictvím flexicurity stavíme do centra našeho zájmu hlavně člověka! Zároveň důsledně bráníme práci jako hlavní prvek lidské důstojnosti. To dokazuje, že při obhajobě tohoto principu rozhodně nejde o to vytvořit si nějaké alibi v zájmu prosazení větší pružnosti zaměstnaneckých kontraktů. Naopak - smyslem je přizpůsobit se novým podmínkám. Místo jakýchkoli mantinelů či bariér totiž flexicurity lidem nabízí v případě potřeby právě co nejsnazší: vstup či návrat na trh práce, případně přechod z jednoho zaměstnání do druhého. 40 Při důsledném uplatnění tohoto principu získají prostřednictvím různých kontraktů zaměstnanci novou jistotu a zaměstnavatelé potřebnou pružnost. Flexicurity přitom důsledně vychází z cílů Lisabonské strategie, tj. zajistit Evropě ekonomický růst a Evropanům více a kvalitnějších pracovních příležitostí. Naprostou nezbytností se v této souvislosti stala modernizace Evropského trhu práce. A to s cílem vtisknout mu trvalou vnitřní dynamiku, která se bude opírat o vysokou míru uplatnění lidí, při důsledném zachování rovných příležitostí pro všechny. Stručně řečeno: Musíme vytvořit flexibilní trh práce přístupný všem práceschopným lidem. A to s moderní sociální ochranou, která je nutným předpokladem k dosažení tohoto cíle. Podstata posunu, který před námi v této souvislosti stojí, spočívá v tom, že míra zaměstnanosti jako klíčový parametr pracovního trhu se už jednou provždy bude odvíjet především od zaměstnatelnosti lidí. Flexicurity tak přispívá v boji proti chudobě a sociálnímu vyloučení, a to prostřednictvím usnadnění přístupu nebo návratu na trhu práce lidem, kteří bývají tradičně z pracovního trhu vylučováni. Prostřednictvím aktivní politiky začleňování zároveň umožňuje poskytnout záruku slušného životního standardu i těm lidem, kteří se ocitnou na kratší nebo delší dobu na okraji trhu práce. Dává lidem možnost, aby čelili výzvám, které souvisejí s globalizací, technologickým rozvojem a demografickými trendy. Všechny tyto výzvy mají významný dopad na jejich život, a proto se jimi musíme vážně zabývat. Přitom zvyšuje možnost zaměstnatelnosti každého. A tím i míru sociálního zabezpečení všech bez toho, aby k tomu docházelo na něčí úkor. Z toho vyplývá, že rozsah konceptu flexicurity je skutečně široký. Předpokládá komplexní přístup, který daleko přesahuje politiku zaměstnanosti. Tento princip totiž nepředstavuje pouze strategii zaměřenou úzce na trh práce, ale jde skutečně o strategii pro celou společnost. Obecně ji lze charakterizovat nejlépe asi tak, že se opírá o 4 pilíře: Především představuje kombinaci pružnosti a jistoty podmínek zaměstnaneckých kontraktů. Zároveň vychází ze strategie celoživotního vzdělávání. Podmiňuje ji účinná a aktivní politika vůči trhu práce. A v neposlední řadě zahrnuje také moderní a udržitelné systémy sociálního zabezpečení. 41 Z iniciativy Evropské komise přijaly na tomto základě v prosinci 2007 členské státy EU společné principy, které hodlají uplatnit. Zároveň je třeba zdůraznit, že univerzální recept neexistuje. Proto se předpokládá plný respekt vůči skutečnosti, že každá země řeší v této souvislosti jiné problémy. Takže realizaci si mohou doslova „ušít na míru“, a to v závislosti na svých vlastních potřebách a podmínkách. Ve společném jmenovateli však zůstávají zásady modernizace trhu práce, ze kterých flexicurity vychází. Patří mezi ně zejména následující devatero: a) otevření pracovních trhů pro všechny, tj. pro zaměstnané i pro ty, kdo jsou momentálně bez práce či práci hledají; b) usnadnění pracovní mobility; c) garance dostatečné pružnosti u zaměstnaneckých smluv; d)a zároveň jistotu při přechodu z jednoho pracovního místa na druhé (tzv. interní a externí dimenze flexicurity); e) podpora rovných příležitostí pro všechny; f) vytvořit atmosféru důvěry prostřednictvím širokého dialogu všech zainteresovaných stran; g) zajištění efektivního rozdělení zdrojů odpovídající distribucí nákladů i zisků mezi firmy, úřady a jednotlivce; h) v neposlední řadě ozdravení rozpočtů veřejných financí; i) a zároveň zaručení jejich udržitelnost i v dlouhodobé perspektivě. Zkušenosti ze skandinávských zemí (především z Dánska, kde má koncept flexicurity své kořeny) dokazují, že důsledným uplatněním těchto principů posiluje sociální systém jako celek, respektive vytváří na trhu práce novou jistotu. To se bezprostředně projevuje na situaci i přístupu zaměstnaných, stejně jako případně nezaměstnaných lidí. Tento systém totiž průběžně vytváří příhodné podmínky pro zaměstnatelnost všech práceschopných. Zároveň zahrnuje příležitost ke zvýšení kvalifikace či k rekvalifikaci, takže umožňuje lidem ucházet se kdykoliv o jiné či lepší místo. Navíc důraz kladený na vzdělání, respektive další vzdělávání, vede k získávání nových kompetencí, což zvyšuje jistoty zaměstnanců jak přímo v zaměstnání, tak i na trhu práce. A nelze přehlédnout ani to, že díky principu rovných příležitostí podporuje všeobecnou rovnost, což umožňuje lépe dosáhnout rovnováhy 42 mezi profesním a soukromým životem. Zodpovědnost za uplatnění principu flexicurity neseme všichni společně. Chcete-li, je sdílená. Protože spadá rovným dílem na politiky, na sociální partnery, na firmy, na veřejné služby i na zaměstnance, respektive na každého z nás, kdo vstupuje či vstoupil na trh práce. Všichni společně jsme konfrontováni s určitými výzvami. A těm můžeme úspěšně čelit je na základě společného přístupu. Za naprosto klíčovou považuji především aktivní účast všech sociálních partnerů. To je také hlavní důvod, proč společné principy kladou takový důraz na význam sociálního dialogu. Je to jistě pochopitelné, protože flexicurity vyžaduje klima důvěry - primárně právě mezi sociálními partnery, včetně veřejných činitelů a úřadů. Jedině tak totiž mohou všichni převzít svůj díl zodpovědnosti za změny, respektive nejprve předložit a následně prosazovat všestranně vyváženou aktivní politiku vůči trhu práce. V praxi to znamená především vytvořit podmínky, které dají zaměstnancům možnost v případě potřeby se kdykoliv rychle adaptovat na změny. Aby po celý svůj produktivní věk měli šanci udržet se na trhu práce a tedy i zajištěný příjem. IV. Sdílená zodpovědnost Ještě jednou zopakuji, že silný důraz je nutné v této souvislosti klást především na aktivní přístup všech aktérů, počínaje politiky, přes jednotlivé firmy, až po každého jednotlivce. To je vlastně samotná podstata strategického kroku, který nás v rámci EU na poli sociální politiky bezprostředně čeká. Primárně záleží samozřejmě na politice. Ta musí v prvé řadě zaručit modernizaci pracovního práva a sociální ochrany. A to způsobem, který nám umožní čelit hlavním výzvám současnosti i budoucnosti na evropském trhu práce. Dosažený pokrok je přitom třeba trvale rozvíjet. Takový posun v legislativním prostředí představuje ovšem pouze první krok. Je sice nezbytný, ale nikoli dostatečný. Na druhé straně tohoto spektra stojí pochopitelně zaměstnanci, respektive lidé. Nároky, kterým musejí čelit, jim dnes jednoznačně diktují osvojit si vysokou motivaci k celoživotnímu vzdělávání. Jenom tak totiž budou schopni zůstat na trhu práce, překonat v případě potřeby všechny změny a zajistit si prakticky kdykoliv co nejméně problémový přechod do nového zaměstnání. Tento aspekt jednoznačně potvrzují aktuální statistiky, které se týkají vzdělání 43 a trhu práce. Dostupná čísla jsou v tomto ohledu naprosto výmluvná. Nejnižší míru nezaměstnanosti totiž dlouhodobě vykazují lidé s vysokoškolským vzděláním. V produktivním věku (tj. 25 - 64 let) zůstává bez práce v rámci EU pouze 4.7 % vysokoškoláků (Eurostat), v případě dokonce pouze 1.8 % (ČSÚ). Zatímco ve stejné věkové kategorii, ale v případě lidí se základním vzděláním, přetrvává nezaměstnanost mnohem vyšší: v EU 11.2 % (Eurostat) a v ČR dokonce plných 19,6 % (ČSÚ). Tomu úměrné je riziko chudoby, kterému jsou jednotlivé skupiny vystaveny. V rámci EU dosahuje v případě lidí s vyšší kvalifikací maximálně 7 %. Zatímco u nekvalifikovaných je skoro až 3x vyšší, tj. plných 20 %. V. Sociální odpovědnost firem Ale opusťme statistiky a zaměřme se ještě na klíčovou dimenzi z perspektivy odpovědnosti za situaci na trhu práce. Praxe totiž dokazuje, že aktivní přístup na poli zaměstnanosti si musí osvojit i sféra businessu, tedy jednotlivé firmy. Komplexnost problémů, které současná společnost musí řešit, vymezuje intervencím ze strany státu – i v podobě zákonů – jasné mantinely. Za nimi začíná právě odpovědnost firem. Odráží se v ní vlastně důsledné akceptování faktu, že v současném světě neexistuje vakuum v žádné sféře. To samozřejmě platí i pro sociální politiku a konkrétní podíl zaměstnavatelů. Přitom nejde v žádném případě o filantropii! Globalizace nás totiž posunula mnohem dál. Pod extrémním tlakem tvrdé mezinárodní konkurence proto evropské firmy – velké, střední i malé - pokud se chtějí udržet na trhu, musí tomu průběžně přizpůsobovat nejen své výrobky, případně služby, ale i své výrobní postupy, metody, včetně pracovní síly, respektive svou sociální strategii. Stručně řečeno - jsou nuceny na sebe převzít svou část zodpovědnosti za své zaměstnance. Tak lze v kostce charakterizovat podstatu konceptu sociální odpovědnosti firem. Ani to samozřejmě není nic nového, případně ojedinělého či dokonce omezeného na skandinávské země. Naopak - historická perspektiva nám v této souvislosti nabízí konkrétní letitý příklad přímo v srdci Evropy. Konkrétně mám na mysli jednoho z největších a nejúspěšnějších českých podnikatelů všech dob - Tomáše Baťu. Už ve své době se dokázal – jak bychom nejspíš dnes řekli – prosadit se v globálním měřítku. 44 A vedle progresivních metod managementu a moderního marketingu na tom nepochybně měla rozhodující podíl skutečnost, že uplatňoval ve svých přístupech i vyloženě sociální prvky, a to jak ve své firmě, tak i ve veřejné funkci starosty města Zlína (od roku 1923). Trvale totiž usiloval o důvěru svých zaměstnanců a na tomto základě logicky získal i důvěru voličů. Za připomínku v této souvislosti stojí alespoň pár stěžejních momentů, protože celý seznam by byl příliš dlouhý. Baťa si např. velmi silně uvědomoval význam vzdělání pro rozvoj své firmy. Proto intenzivně podporoval vzdělávání svých spolupracovníků a zaměstnanců. To vyvrcholilo v roce 1925 dokonce založením jeho vlastni Školy práce. S finanční podporou své firmy nechal také postavit ve Zlíně nemocnici. Zároveň stál u kolébky prudkého rozvoje města. Inicioval plán výstavby pro 50 tisíc obyvatel, který se postupně realizoval. Podporoval leteckou dopravu, dokonce zřídil v regionu letiště atd. Svůj odkaz dnešku v této souvislosti Tomáš Baťa vtělil do následující myšlenky: „Chce-li vedení velkého soukromého podniku získat úplnou legitimitu, musí si uvědomit, že plní sociální, a to znamená veřejnou funkci.” V rámci EU uplatňuje tento strategicky důležitý princip dnes už mnoho podniků. Platí, že moderní firma, která usiluje o dlouhou životnost, myslí sociálně. Ke špičkovému managementu patří nejen průzkum trhu či informační technologie, ale také sociální cítění a zodpovědnost. Ta konkurenceschopnost rozhodně neoslabuje, ale právě naopak posiluje! Do této kategorie jednoznačně patří i princip flexicurity. Z rozhodujících aspektů, které vymezují základnu pro jeho formování, stojí zcela jednoznačně za zdůraznění především jeden fakt: Přestává se soustřeďovat na pouhou ochranu konkrétních pracovních míst a namísto ní staví ochranu všech práceschopných lidí a práce jako takové. Zároveň dokazuje, že pružnost a jistota mohou a musí být zkombinovány. To jsou nezbytné podmínky k tomu, abychom se dokázali vyhnout tuhosti a nejistoty, které vládnou na pracovním trhu a postihují naše občany. Jejich odstraněním se nejlépe přizpůsobíme výzvám, které přináší globalizace. Tato cesta směřuje k cíli, který před nás postavila současnost. Tj. vytvořit v rámci EU Jednotný pracovní trh, který bude integrovaný, pružnější a spravedlivější než dosud. 45 Výzvy pro Evropu – rovnost příležitostí jako odpověď? Zita Gurmai Poslankyně Evropského parlamentu, členka Skupiny sociálních demokratů za Maďarsko Evropští občané a politici hledají odpověď na tytéž otázky: Jak můžeme zajistit blahobyt ve dnešní Evropě? Jak můžeme těžit ze všech možností, které Evropa skýtá? Všichni bychom chtěli stejné příležitosti, jako jsou kvalitní vzdělání, dobrá práce, kvalitní zdravotní péče, přístup k sociální ochraně. Ovšem společnost ještě není schopna poskytnout rovné příležitosti pro nás všechny a proto my, evropští politici chceme co nejvíce podporovat rovné příležitosti. Evropská společnost stojí před celou řadou změn: lidé se dožívají delšího věku, zcela se proměnily modely rodiny. Globalizace, technický rozvoj, toto všechno ovlivňuje naše každodenní životy: vytvářejí se nová pracovní místa, ale současně jsou zapotřebí nové schopnosti a změny, které vyžadují stále větší přizpůsobivost. Toto vše s sebou přináší celou řadu výhod, ale i hrozeb, které nejsou rovnoměrně sdíleny námi všemi. Někteří z nás jsou ve větším ohrožení nezaměstnaností a sociálním vyloučením. Kulturní rozmanitost Evropa musí svým občanům v této adaptaci pomoci a současně by měla podporovat evropské hodnoty, jako jsou kulturní rozmanitost na mezinárodní úrovni. V současné Evropě žije více než 500 milionů lidí. Nejsme všichni stejní a toto dělá z Evropy jedinečné místo k životu: kulturní, jazyková a sociální rozmanitost. Kultura se stává komplexnější a převažují v ní individuální hodnoty. Tradiční vazby, jako např. rodina, společnost, náboženství ztrácejí na své důležitosti a uvolňují místo novým perspektivám. Pozornost se soustřeďuje na jednotlivce, na spotřebitele a ne na společnost jako celek, což s sebou přináší celou řadu otázek ohledně tolerance a respektu. 46 Demografické výzvy Řešení demografických otázek vyžaduje komplexní strategické plánování a sociální dialog. Nejedná se přitom pouze o ”klesající počet obyvatel”. Jde též o udržitelnost evropského sociálního modelu, o evropský hospodářský rozvoj a konkurenceschopnost – zkrátka jde o budoucnost a řešení by měla být také “našimi” řešeními. Členské státy EU by měly za každou cenu podporovat demografickou obnovu. Ta by mělo vycházet z udržitelných vztahů na bázi solidarity, ze sladění profesního a soukromého života, z naplňování barcelonských cílů, z aplikace politiky aktivního stárnutí, z konkrétních příkladů sociálního začleňování migrantů a etnických menšin. Pouze společné cíle, společná řešení a společné odhodlání mohou přinést výsledky. Měnící se modely rodiny Měli bychom věnovat velkou pozornost přístupu ke službám, jako jsou péče o děti či starší občany. Barcelonské cíle, které směřují k tomu, aby péče o děti do roku 2010 byla poskytnuta minimálně 90 % dětí od 3 let do věku povinné školní docházky a minimálně 33 % dětí do 3 let. Podle měnícího se modelu rodiny (rozvody, neúplné rodiny, slábnoucí vazby na ostatní příbuzenstvo) se objevují nové otázky ohledně slaďování profesního a soukromého života a péče o starší občany a děti. Neúplné rodiny jsou více ohroženy nezaměstnaností. Porodnost se stále snižuje, ale podle průzkumů by si lidé přáli mít více dětí, než ve skutečnosti mají. Tento problém souvisí s několika důvody, zvláště pak s nerovnoměrným rozdělením rodičovských povinností, s neúměrnou a nedostatečnou nabídkou zařízení péče o děti, s bytovými problémy a s pracovním prostředím, které musí brát v úvahu rodičovské povinnosti. Rovné příležitosti jako povinnost Unijní zkušenosti ukazují, že je zapotřebí provádět podpůrné akce v oblasti legislativy i exekutivy při poskytování rovných šancí. Unijní a vládní kroky musí pokračovat ruku v ruce s vládními kroky a novými metodami, neboť ženy stále ještě trpí strukturální genderovou diskriminací, mnohočetnou diskriminací a genderovou nerovností. Je jasné, že Lisabonské cíle (učinit z EU “nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější znalostní ekonomiku do roku 2010“) nelze splnit bez aktivní púčasti žen. Hospodářský růst, blahobyt a konkurenceschopnost vyžadují politiku genderové rovnosti. Abychom mohli těžit z produktivity všech evropských pracujících, musíme zajistit účast žen na trhu práce a také genderovou rovnost ve všech oblastech života. V posledních 50 letech jsme učinili v oblasti genderové rovnosti mnoho práce, ale v některých oblastech je nerovnost stále převažující. Řekla bych, že se nacházíme 47 ve třech čtvrtinách naší cesty. Ovšem ženy se dnes potýkají s větším množstvím povinností a výzev než muži a toto je často spojováno s mnohočetnou diskriminací. Ženy a pracovní místa Dnes pracuje stále více a více žen. Rozdíl v zaměstnanosti žen a mužů se snížil ze 17.1 % (2000) na 14.4 % (2006). Zaměstnanost žen v Evropě dosáhla průměrné hodnoty 57.2 % v roce 2006, což zvyšuje hodnotu z roku 2000 o 3.5 %. Z tohoto úhlu pohledu se lisabonských 60 % zdá být realistickým číslem. Měli bychom se zaměřovat na vytváření lepších a většího počtu pracovních míst, měli bychom odstranit nerovnosti na trhu práce a kontrolovat pracovní podmínky z hlediska ochrany zdraví žen. Vytváření pracovních míst je prioritou, která vyžaduje komplexní kroky. Podle sociálních průzkumů ženy potřebují práci, aby si zajistily svoji ekonomickou nezávislost. Ve světle evropských cílů by pozornost neměla být věnována pouze vytváření více a lepších pracovních míst, ale také flexibilnějších. Měli bychom vytvořit odpovídající podmínky pro ženy tak, aby mohly využít své kapacity a přispět k hospodářskému růstu své země a Evropy jako celku. Ženy a vzdělání V dnešním světě více žen než mužů úspěšně dokončí vyšší vzdělání a jejich výsledky jsou pravděpodobně většinou lepší než výsledky mužů. Pracující prořebují celoživotní vzdělávání a flexibilní pracovní prostředí (zvláště pak ženy), aby mohly sladit svůj soukromý a profesní život. Každý občan by měl mít rovný přístup ke školení a vzdělávání. Vzdělání by takto mělo přispívat k tomu, aby pracující byli adaptabilní a konkurenceschopní a neohrožení marginalizací a neustálými změnami ohledně požadavků zaměstnavatele. Ženy jsou ochotné se stát takto adaptabilními a konkurenceschopnými pracujícími, ale strnulé sociální a mediální stereotypy jim ztěžují situaci se projevit v mnoha dalších oblastech života. Genderové platové rozdíly Bohužel genderové platové rozdíly zůstaly na stejné úrovni od roku 2003 a snížily se pouze o jedno procento mezi roky 2000 a 2003. V současné době ženy v Evropě vydělávají za stejnou práci v průměru o 15 % méně. (Tento údaj se vypočítává jako rozdíl mezi průměrným hodinovým brutto výdělkem mužského zaměstnance a ženské zaměstnankyně). Genderová i oborová diskriminace se na trhu práce stale vyskytují. To znamená, že ženy vstupující na trh práce jsou často zaměstnávány v oborech, které tradičně představovaly doménu žen. Ženy stále ještě netěží z kvalitních pracovních podmínek, jsou příliš zastoupeny v práci na částečný úvazek, 48 v místech na dobu určitou, v nestálých a méně placených pracovních příležitostech. Trh práce je stále horizontálně i vertikálně rozdělen a genderové platové rozdíly přetrvávají. Genderový platový rozdíl je způsoben několikanásobnými nerovnostmi, které ovlivňují trh práce. To je nepřípustné. Proč musí ženy pracovat až do 22. února každý rok, aby získaly tolik peněz za stejnou práci jako jejich mužští kolegové na konci předešlého roku? Z tohoto důvodu sekce žen při Straně evropských socialistů iniciovala kampaň 22. února 2007 s titulem “Genderový platový rozdíl - smažme ho!”. Věřím, že tato kampaň přispěla k tomu, že Evropská komise zveřejnila své sdělení k řešení platových rozdílů mezi muži a ženami v červenci 2007. Ženy v rozhodovacích procesech V Evropě je pouze 33 % žen ve vrcholných manažerských pozicích v soukromé sféře. Situace není dobrá ani ve veřejném sektoru: pouze 23 % členů národních parlamentů jsou ženy a jejich podíl v Evropském parlamentu činí pouze 33 %. Tento orgán a zvláště pak Výbor pro ženská práva a genderovou rovnost (s cennou pomocí ženských lobbystických organizací) zrealizoval celou řadu kroků za účelem podpory rovných příležitostí na úrovni unijních rozhodovacích procesů. Horizontální a vertikální diskriminace, která ohrožuje ženy, se nachází také v rozhodovacích procesech. Toto odráží slabost demokracie! I když se ženy odvážně prosadí do rozhodovacích pozic, musí neustále dokazovat své schopnosti a pracovat více než jejich mužští kolegové. Myslím si, že je zásadní, abychom měli proporcionální zastoupení žen v rozhodovacích procesech. Tímto způsobem mohou ženy dokázat, že jsou zcela schopné vykonávat svou práci. Považuji to za roli a odpovědnost každé ženy v rozhodovací pozici, aby bojovala za možnost pro ostatní ženy, aby měly příležitost postoupit až na vrcholnou příčku a do rozhodovacích pozic. Z tohoto důvodu jsme společně s ostatními ženami a členkami Evropského parlamentu a paní Margot Walströmovou, místopředsedkyní Evropské komise, iniciovaly vytvoření sítě žen, která bude mít své sídlo v Evropském parlamentu a bude otevřená všem. Naším cílem je vytvoření rovného zastoupení mužů a žen nejdříve ve vrcholných pozicích EU (např. předseda Evropského parlamentu, předseda Evropské komise, Vysoký reprezentant pro Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku EU, předseda Rady EU) a potom též na rozhodovacích pozicích. Toto by přispělo k rovnému zastoupení žen ve všech oblastech a na všech úrovních. Chtěla bych se zmínit o jedné praktické poznámce. V současné době probíhá v Maďarsku veřejná debata o délce rodičovské dovolené po narození dítěte. V současné době ženy většinou zůstávají doma tři roky s dítětem a během této 49 doby jim vláda finančně pomáhá. Nedávno vláda navrhla zkrátit toto období na dva roky a poskytnout jim stejný příspěvek, stejné množství peněz, ale pouze na dva roky a ne tři. Spousta lidí se proti tomuto plánu staví, neboť si myslí, že toto období není dostatečně dlouhé pro blaho dítěte. Ještě více lidí si stěžovalo, že ženy s malými dětmi mají těžkosti při nalézání zařízení péče o děti a vhodných pracovních příležitostí. Šéfové většinou nemají pochopení pro sdílení pracovního místa, zaměstnání na částečný úvazek, práci na dálku. Podle průzkumů ženy na vedoucích místech lépe chápou situaci žen s dětmi a ví, že matky mohou být velice dobrými pracovníky, neboť se starají o děti a učí se práci rozdělovat podle priorit a být tak efektivnější. Zde by opět ženy v manažerských pozicích napomohly k řešení daného problému. Narazili jsme tu na jeden ještě vážnější problém: péče o děti. Pokusím se jej osvětlit níže. Slaďování soukromého a profesního života Podle statistik je zaměstnanost u žen s dětmi o 13.6 % menší než u žen bez dětí. Situace u mužů je přesně opačná, kdy s narozením prvního dítěte stoupá počet zaměstnaných mužů. Není složité pochopit, proč tomu tak je. Ve většině případů se o dítě stará žena. Z mnoha důvodů je důležitá mentální proměna: rodičovské povinnosti by se měly rovnoměrně sdílet mezi otcem a matkou. Z dalších důvodů by se strategie a politiky měly zaměřovat na slaďování soukromého a profesního života - hlavě u žen, ale později i u mužů. Je zapotřebí aplikovat nové pracovní metody s flexibilními pracovními hodinami, flexibilními dovolenými a flexibilními pracovišti atd. Je nepřípustné, aby narození dětí bylo překážkou v kariéře ženy, která by se musela rozhodovat mezi dětmi či kariérou. Změna této situace není pouze otázkou principu, ale je to též ekonomická povinnost z důvodů stárnoucí populace, neudržitelného penzijního systému, snižujícího se počtu pracujích a nově narozených dětí. Je to také v zájmu mužů! Zde je jedním z klíčových faktorů péče o děti, která by měla být přístupná všude, pro všechny, za rozumnou cenu a v dobré kvalitě. Toto je dobře ošetřeno v již zmíněných Barcelonských cílech a politická skupina evropských sociálních demokratů tuto myšlenku uznává, proto jsme zahájili v roce 2007 kampaň “Děti na prvním místě”. Naším cílem bylo vytvoření dostupné, kvalitní a přístupné péče o děti po celé Evropě. Riziko chudoby Fakt, že kariéra u žen je kratší, méně dynamická a méně zisková, dělá z žen a nejvíce ze starších žen ohroženější skupinu pokud jde o marginalizaci, sociální vyčleňování a bídu. 50 Jsem přesvědčená, že zaměstnání je nejlepší způsob, jak se vyhnout bídě a sociálnímu vyčleňování, neboť práce přináší výdělek a pomáhá v participaci na společnosti a v rozvoji osobnosti. Toto je dobře zmíněno v Lisabonských cílech, podle kterých více a lepší pracovní místa vytvářejí sociální soudržnost a ekonomický růst. Z tohoto důvodu je účast žen na trhu práce naprosto nutná. Boj proti stereotypům Stereotypy stále ještě zatěžují individuální rozhodování mužů a žen a měly by být odstraněny. Média by měla participovat na odstranění genderových stereotypů a měla by ukazovat realistický obraz obou pohlaví. Jak tištěná, tak elektronická média by měla ukázat cestu a jít příkladem v oblasti genderové rovnosti a podpory rovných příležitostí. Bylo by užitečné ukázat na situace, které ukazují různé konflikty v našich životech kvůli genderové nerovnosti. Společně s právními kroky by měl být vytvořen veřejný názor na podporu solidarity mezi pohlavími, různými věkovými skupinami, náboženstvími, menšinami apod. Vysílání tak nerealisitického genderového obrazu je částečně způsobeno také tím, že v rozhodovacích pozicích je málo žen (jak bylo popsáno níže). Politika je tradičně oblast dominovaná muži a ženy političky jsou často považovány za outsidery či neschopné. Toto je podporováno některými zprávami a příběhy popisujícími ženy političky v souladu se stereotypy. Kvótový systém: řešení? Kvótový system může napomoci při řešení problému malého počtu žen v rozhodovacím procesu. Existuje celá řada kvót (ze zákona, či aplikace rozhodnutí politických stran), které se používají v celé řadě zemí. Osobně si myslím, že rovné zastoupení žen v rozhodovacích orgánech přispívá k lepší artikulaci a tím také k lepšímu řešení záležitostí žen a konfliktů. Ženy mohou navíc přispět svým “ženským aspektem” k politické kultuře, která bude víc orientována ke konsensu. Genderová cestovní mapa 2006 - 2010 Některé země aplikují kvótový systém na národní úrovni, proto je zapotřebí k zajištění genderové rovnosti v EU akce na unijní úrovni. Genderová cestovní mapa 2006 - 2010 se soustřeďuje na šest oblastí: ekonomickou nezávislost, slaďování soukromého a profesního života, rovné genderové zastoupení v rozhodovacích pozicích, boj proti sexuálním zločinům, boj proti stereotypům a podpora genderové rovnosti v zahraniční a rozvojové politice. Cestovní mapa představuje vůli Unie k prosazování genderové rovnosti ve všech oblastech života. 51 Genderový institut Nedávno vytvořený Institut pro rovnost příležitostí (Genderový institut) bude nezávislá organizace na vysoké úrovni, jejíž cílem bude shromažďovat, analyzovat a porovnávat údaje, které členské státy a Unie potřebují k lepšímu zajištění genderové rovnosti. Pozornost k genderové rovnosti bude upoutávat především prostřednictvím akcí jako jsou konference, vysvětlovací kampaně a semináře za účelem výměny zkušeností a příkladů dobré praxe. Institut bude take napomáhat při vytváření nástrojů k začleňování genderové problematiky do všech oblastí unijní politiky. 2007 Evropský rok rovných příležitostí Během tohoto roku jsme se snažili o to, jak informovat evropské občany o jejich právech, oslavovali jsme rozmanitost a snažili jsme se zaměřovat na otázky diskriminace. Jinými slovy jsme chtěli zjistit, jak lze bojovat proti všem formám diskriminace: genderové, etnické, náboženské, zdravotní, věkové, sexuální orientace apod. Tento rok považuji za velmi důležitý z hlediska dosažených cílů během boje za genderovou rovnost, ale současně pro nás znamenal také jednu z hlavních výzev. Ukazuje se, že genderová rovnost získává stále více a více podpory v unijních strategiích, kde se také projevuje síla evropské společnosti, která nabízí soudržnost a rovné zacházení pro všechny. Poté, co jsme prošli celkovým kontextem, jsme získali krátký přehled překážek, které stojí v cestě řešení otázek genderové rovnosti v dnešní Evropě a též nástin možných řešení. Samozřejmě, že vedle genderové nerovnosti existují ještě další skupiny, které trpí diskriminací. Navzdory dosaženým výsledkům máme před sebou ještě hodně práce ke splnění našeho cíle: evropské společnosti, kde každý nalezne rovné příležitosti pro svůj rozvoj a uplatnění. Taková Evropa bude silná, inklusivní, konkurenceschopná a úspěšná. Pojďme ji zrealizovat! 52 21. století bude stoletím inovací Erika Mann Poslankyně Evropského parlamentu, členka Skupiny sociálních demokratů za Spolkovou republiku Německo Inovace se stanou zdrojem budoucnosti a špičkový výzkum bude zcela nezbytný pro přežití moderních společností. To platí především pro země Evropské unie chudé na nerostné suroviny. Evropská unie má v podstatě ideální pozici pro to, aby mohla čelit výzvám budoucnosti. Všeobecná úroveň vzdělání je velmi vysoká, sociální systém mnoha států Evropské unie je značně rozvinutý a většina členských států EU vykazuje značnou míru hospodářské integrace v rámci Evropy i celého světa. Evropa má ten luxus, že může těžit z mnoha různých tradic vzdělání a kultury; vzhledem k těmto faktorům by měla být ochota realizovat inovace extrémně vysoká. Bohužel je Evropa celkově dosti vzdálena tomu stát se Mekkou inovací. Čím to je? Podle mého názoru jsou rozhodující především tři faktory. V prvé řadě je europeizace národních struktur často velmi náročnou a umělou cestou, která vede přes příliš mnoho byrokratických kroků. Za druhé je mnoho struktur EU úzce spjato s principem harmonizace, což je princip, který v oblasti inovací a výzkumu jen zřídka vede k úspěchu. Za třetí je rozvoj konkurenceschopnosti a inovativnosti EU chápán příliš staticky jako pouhé napodobování amerického vývoje. Takzvaná Lisabonská strategie, která byla původně navržena v roce 2000 a jejímž cílem je učinit z EU do roku 2010 nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější hospodářský prostor založený na znalostech na světě, je typickým příkladem realizace těchto faktorů: „Hlavním cílem je rychlé a trvale udržitelné tempo hospodářského růstu a nízká nezaměstnanost do roku 2010. Kdyby se hospodářství např. USA vyvíjelo lépe, neznamená to, že selhala strategie Společenství. Naopak, byla by to dobrá zpráva pro nás všechny. Přesto je však rozhodující, aby Evropa dohnala konkurenční náskok USA – a zároveň to znamená, že je nutné připravit Evropu na to, aby konečně začala více profitovat z globalizace. 53 Transformace Lisabonské strategie směrem k evropskému plánování inovací vede k tomu, že jsou mnohé z těchto domněnek jen opakovány a téměř chybí jejich reflexe, což brání optimální realizaci. Lisabon a evropská inovační strategie Inovační strategie je součástí mnoha programů Evropské unie, které se částečně doplňují. Ústřední roli solidního pilíře hraje 7. rámcový program pro vědu a výzkum (7RP). S celkovým rozpočtem 54 miliard eur zastřešuje evropské programy v rozpočtovém období 2007 až 2013. Pro potřeby středních a malých podniků byl navíc vytvořen program na podporu vývoje a výzkumu „Eurostars“, který realizuje 31 zemí. Na tento program bylo vyčleněno 100 miliónů eur z prostředků 7RP, které by mělo doplnit dalších 300 miliónů eur z veřejných prostředků účastnických zemí. Díky tomu bude na financování přeshraničních vědeckých a výzkumných partnerství k dispozici 400 miliónů eur. Rámcový program pro konkurenceschopnost a inovaci „CIP“ (Competitiveness and Innovation Framework Programme) má především malým a středním podnikům pomoci zvýšit konkurenceschopnost tak, že jim na regionální úrovni umožní lepší přístup k financování nových myšlenek a nápadů. Stejně jako 7RP je CIP koncipován na období 2007 a 2013. Iniciativa „PRO INNO Europe“ Generálního ředitelství Evropské komise pro podnikání a průmysl podporuje rozvoj evropských inovačních strategií pomocí otevřené koordinace politik národních států. V rámci této iniciativy se srovnávají národní údaje, informace, vývoje a trendy v oblastech se zvlášť vysokým inovačním potenciálem. Jak funguje národní zapojení do evropské strategie? Německo se jako všechny ostatní členské země EU rozhodlo v souladu s Lisabonskou agendou investovat do roku 2010 tři procenta HDP do vědy a výzkumu, přičemž by dvě třetiny dotací měly být financovány hospodářskou sférou. Inovační strategii zakotvenou v Lisabonské agendě Německo v letech 2005 až 2008 realizovalo především tak, že se zaměřilo na vlastní makroekonomické výzvy. Veřejné prostředky měly být využity zodpovědně, aby posílily sociální jistotu a zároveň rozvíjely německou jednotu a reformu federalismu. Těžištěm národního reformního programu jsou strukturální rozvoj a budoucí výzvy trhu práce. V případě strukturálního rozvoje se zaměřuje na budování znalostní společnosti, hospodářskou soutěž, otevření trhu a podnikatelské aktivity. Výzvy trhu práce zahrnují mj. moderní a aktivní migrační 54 a integrační politiku, strategii flexibilizace a zvládání demografických výzev. Německo posunulo prostřednictvím tzv. „iniciativy excelence“ (ExzellenzInitiative) a „Smlouvy o výzkumu a inovacích“ (www.pakt-fuer-forschung.de) základní výzkum do centra politiky inovací. Zároveň došlo k obnovení zájmu o inovace v konkurenčně silných odvětvích průmyslu (automobilový a chemický průmysl – mechanika a elektronika – vývoj v oblastech textilu, plastických hmot, kovů a obchodního softwaru) jak ze strany veřejného financování, tak v ještě větší míře ze strany podniků. Největší investice byly realizovány v automobilovém průmyslu. Spolkové země vydaly jako doprovod inovačního procesu programy, které podporují hospodářské kompetence regionů; patří k nim např. „bio-regiony“ a „vzdělávající se regiony“. (www.lernende-regionen.info). Při pohledu na národní rozdíly v rámci EU je zřejmé, jak důležité je propojovat národní a evropské cíle. Švédsko je v oblasti výzkumu a vývoje s 3,74 % HDP v čele, následované Finskem (3,51 %). Německo leží se 2,49 % uprostřed pole. To je málo! Další alarmující trend: Vědci a investoři si často stěžují na méně výhodné podmínky pro výzkum a vývoj v EU ve srovnání s USA a Japonskem. Již mnoho let i z tohoto důvodu působí „brain drain“ pod heslem Pryč z Evropy. S výjimkou Švýcarska, Švédska, Belgie a Lucemburska přicházejí všechny evropské státy o daleko více lidí s vysokoškolským vzděláním, než díky přistěhovalectví získávají. Vytvořit silná výzkumná společenství – udržet dobré výzkumné pracovníky Proti tradičnímu dělení jednotlivých výzkumných činností a strategií na izolované oblasti působí od roku 2000 společný Evropský výzkumný prostor (EVP). Na tomto evropském vnitřním trhu výzkumu mohou technologie, vědomosti, nápady, finanční prostředky a „mozky“ bez překážek překračovat hranice. Zároveň musí být efektivněji a s nižšími náklady zorganizována intenzivnější koordinace samostatných národních a evropských výzkumných činností. Leitmotivem tohoto nápadu je umožnit vznik skutečně evropské výzkumné scény, která je v mnoha oborech špičkou v mezinárodním srovnání. Žádána je zesílená kooperace výzkumných institucí mezi sebou a s podniky, aby bylo možné prostřednictvím výzkumných a inovačních svazků vytvořit reálná či virtuální výzkumná společenství. Efektivního evropského výzkumného prostoru lze dosáhnout jen prostřednictvím vysoké mobility v Evropě a intenzivní mezinárodní spolupráce. Europeizace a internacionalizace jsou dvě strany jedné mince! Tato vize pulzujícího evropského výzkumného prostoru vyžaduje něco, co evropské společenství momentálně nabízí jen omezeně: spojené finanční síly a – co je ještě těžší – nebyrokratickou, mezinárodní spolupráci mezi úspěšnými 55 výzkumnými týmy. Je proto dobrým znamením, že vzrůstá počet vědeckých a technologických smluv, které může Evropská unie uzavírat s průmyslovými a rozvojovými zeměmi. Možná nejdůležitější výzvou pro Evropu je vzdělávat více výzkumných pracovníků, udržet je v Evropě a/nebo přivést je do Evropy – obzvlášť na pozadí demografického vývoje. Iniciativy EU odstartované za tímto účelem jsou sice početné, ale zatím mají jen nevalný úspěch. Předpokladem pro významný pokrok jsou nadřazené a dlouhodobé koncepce, jak je zamýšlí „Evropská charta výzkumných pracovníků“ a „Kodex chování pro přijímání vědců“. Tyto koncepce zároveň poukazují na umělý charakter evropské tvorby politiky. Již mnoho let víme, že se kvalita výzkumné práce v Evropě zvýší jen tehdy, pokud se nám podaří přilákat mladé vědecké talenty z celého světa, zajistit skutečnou rovnost šancí pro ženy a účinněji využívat zkušeností výzkumných pracovníků ke konci jejich kariéry. Vědci jsou již tradičně velmi mobilní, vybírají si pracovní místa mezi nejzajímavějšími výzkumnými zařízeními po celém světě. Image Evropské unie jako výzkumného prostoru nakloněného technologiím a inovacím musí být proto cíleně budována a mezinárodně věrohodně komunikována. Výzkum a inovace žijí z prolamování mainstreamového myšlení. Evropská unie ještě stále uvažuje příliš „evropocentricky“ a proto se jí jen částečně daří přilákat kritické množství personálních a finančních zdrojů z celého světa. Také proto jsou bez ohledu na národní identitu naléhavě žádoucí mezinárodní kooperace v tématech budoucnosti, jako jsou např. buněčná biologie, vývoj klimatu, výzkum kmenových buněk a mozku. Výzkum kmenových buněk v EU ale zároveň ilustruje, proč není jednotná evropská strategie v oblasti výzkumu v podstatě možná, a že by se o ni v konečném důsledku ani nemělo usilovat. Evropa se prezentuje v debatě o kmenových buňkách velmi rozmanitě: Zatímco v Anglii se k výzkumu embryonálních kmenových buněk přistupuje liberálněji, v Německu platí převážně restriktivní pravidla. Rozdílné odhady a vnímání rizika náboženské, kulturní a historické povahy neposkytují vhodný základ pro úplnou harmonizaci. Podle mého názoru to nebude představovat žádný problém do té doby, dokud to nebude bránit evropským podporám a financování. Naopak, nepovedou-li celkově k blokádě, lze určité národní, regionální a náboženské rozdíly ve směřování výzkumných a inovačních strategií chápat spíš jako podněty pro soutěž. Inovace a globalizace: šance pro budoucnost Proces globalizace nutí EU, aby přehodnotila svou konkurenceschopnost. Rostoucí konkurence nových světových velmocí jako jsou Čína, Indie, Brazílie, ale i takových států jako Singapur a Mexiko, ukončily klasickou triádu (USA, Japonsko a EU), jež vznikla po druhé světové válce. Rostoucí podíl prahových zemí na podílu mezinárodních 56 zahraničních přímých investic z 10,7 % v roce 2003 na 12,8 % v roce 2006 tento vývoj potvrzuje. Přesto, růst je příznačný a v mnoha ohledech vypráví napínavý příběh. V zemích jako jsou Čína a Indie vyrůstají v určitých oblastech výzkumná a inovační centra světové třídy, což má za následek, že již dnes se do těchto zemí přesouvají určité evropské výzkumné a vývojové aktivity. Podobně jako třeba v Singapuru překonávají také v Jižní Koreji, Číně nebo Indii růst rozpočtu určeného na výzkum již ambice těchto zemí. Jeden celý světový region sází v otázce svého blahobytu na vědu a výzkum. S obrovskou politickou vůlí a velkým objemem peněz chtějí tyto „tygří státy vědy“ upřít starým výzkumným impériím jejich pozici. Již od roku 2010 bude podíl veřejných a soukromých investic do výzkumu na HDP v Číně vyšší než v EU. Bohužel se nepodařilo zmenšit ani inovační náskok USA před EU. Jen tehdy, budou-li bezvýhradně podporovány výzkum, ochrana duševního vlastnictví a vhodné nabídky ke vzdělávání a dalšímu vzdělávání, budou splnitelná ekonomická, společenská, sociální a ekologická očekávání občanů Evropské unie. Členské státy EU jsou sice chudé na suroviny, ale ne na průmysl - spíše naopak. EU musí mít tedy již jen proto velký zájem o investice do inovací, které v mezinárodní konkurenci zajistí udržitelnost domácího průmyslu a pracovních míst. Náklady na ochranu inovací a prosazení ochranných práv v EU jsou i nadále příliš vysoké. Spolupráci mezi vysokými školami, výzkumnými instituty, podniky a výzkumnými pracovníky brání mnoho překážek. Je možné se obávat, že tyto nedostatky ve střednědobém horizotu ohrozí v Evropě mnoho pracovních míst. Jak velká je tato výzva pro EU v 21. století, lze exemplárně demonstrovat na debatě o klimatu. V mnoha členských státech Evropské unie, jako např. v Německu, se většina inovací realizuje v rámci průmyslového rozvoje (ocel, auta, chemie). Tyto sektory mají velmi vysoký podíl na exportu uhlíkové stopy. Zároveň je v EU extrémně vysoký import energií. V porovnání s tím se export Spojených států, Japonska a dalších východoasijských ekonomik zaměřuje spíše na služby a technologické produkty, které jsou jako celek méně náročné na uhlík.Výzva spočívá v tom, uzavřít oficiální konferenci OSN o ochraně klimatu v Dánsku v roce 2009 novou legislativou s ambiciózním harmonogramem a závaznými cíli celosvětového snižování emisí CO2. Globální výzvy, jako jsou změny klimatu, stoupající poptávka po energii a surovinách nebo otázky mezinárodní bezpečnosti, vyvolávají nutnost spolupráce mezi zeměmi i kontinenty. EU ani její jednotlivé státy mají v těchto oblastech na mezinárodní úrovni mnohem méně vlivu, něž by bylo potenciálně žádoucí. Úspěchy, jako např. vytvoření sítě mezinárodních týmů v rámci projektu výzkumu jaderné fúze INTER, ukazují že Evropa dokáže již dnes reagovat na globální výzvy společně s mezinárodními partnery. 57 Na konci svého příspěvku bych se s odkazem na Johna Kao chtěla věnovat otázce, co to vlastně je inovace. John Kao, americký guru inovací, stručně shrnul ve svém „Innovation Manifesto“ (San Francisco 2002) ve 20 tezích nejdůležitější strategie. Pro evropskou diskusi je zvláště důležité propojit tvorbu inovací: a) s jednoznačnými strategiemi, které mají jasnou představu o žádoucím vývoji v budoucnu, b)s organizovaným kulturním prostředím, které se vyznačuje hodnotami a poselstvím (přičemž ochota k podstoupení rizika je považována za hodnotu), c)s vizemi a strategiemi dalších organizací prostřednictvím kooperace a rozšiřováním znalostí, d) s vytvořením inovačních praktik, které v holistickém přístupu stmelí ideje, talenty a peníze. V ideálním případě vznikají živé lokální a regionálně organizované ekosystémy, v nichž díky narůstání znalostí, pluralismu a změnám roste a vzkvétá touha po permanentní obnově a inovaci. Příloha: přehled vybraných výzkumných a inovačně relevantních programů a témat RPVV – rámcový program pro vědu a výzkum Určujícím nástrojem realizace Evropského výzkumného prostoru je i nadále rámcový program pro vědu a výzkum. Od roku 1984 zastřešuje aktivity EU na podporu programů výzkumu a technologického rozvoje. Sedmý rámcový program pro vědu a výzkum (7RP) je závazný pro období sedmi let (2007 – 2013); jeho rozpočet činí 54 miliard eur. ERC – Evropská rada pro výzkum „European Research Council“ (ERC) je relativně mladým grémiem pro podporu výzkumu v EU. ERC by měla coby do značné míry samostatná rada spoluurčovat vědecké priority a strategie základního výzkumu a měla by zajistit, aby vybraní výzkumní pracovníci měli přístup do příslušných národních institutů. ERC si v EU nepřáli všichni; společenství výzkumných pracovníků ji podporovalo, ale bez intervence Evropského parlamentu by dodnes neexistovala. 58 EIT – Evropský institut pro inovace a technologie Myšlenka Jose Barrosose (předsedy Evropské komise) založit Evropský institut pro inovace a technologie (EIT) zůstává z několika hledisek sporná. Jako klasický příklad přístupu „top to bottom“ ztělesňuje tento záměr představu, že se špičkový mezinárodní výzkum dá stvořit od rýsovacího prkna. Zároveň měla být konkurenčním modelem amerického MIT. MIT však není celoamerickým centrem, ale jen jedním z mnoha amerických center, a navíc EU disponuje mnoha srovnatelnými národními instituty, jako je např. Vysoká škola techniky a vědy v Karlsruhe. Bylo by lepší vybavit nejlepší centra členských států odpovídajícími finančními prostředky a přimět je k procesu europeizace. Politováníhodné jsou i tahanice o sídlo EIT. Nakonec se jím stalo Bulharsko, avšak diskusi šlo bohužel převážně o férové „rozdělení“ umístění evropských agentur. Evropské strategické fórum pro výzkumné infrastruktury (ESFRI) Založením ESFRI byl učiněn důležitý krok ke zlepšení plánování infrastruktury na evropské úrovni. Vynikající výzkumná práce předpokládá obecně dobrou infrastrukturu (zdroj paprsků, ultračisté prostory, databáze) ve výborné kvalitě. Výstavba a provoz takové infrastruktury jsou drahé a to je důvodem, proč by měla být lépe přístupná všem evropským výzkumným pracovníkům. ESFRI sestavilo v roce 2006 harmonogram pro zřizování nové a rozšíření stávající celoevropské výzkumné infrastruktury. Realizace tohoto harmonogramu předpokládá během deseti let investiční částku 14 miliard eur. Do financování by se měl být povinně zapojit i průmysl. Vysokorychlostní sítě a virtuální sítě Na mezinárodní úrovni se plánuje nová, rychlá elektronická infrastruktura, která propojí archivy dat, vysokorychlostní sítě (např. GEANT) a mřížkové technologie. Plánování, vývoj a integrace této primárně vědecké infrastruktury je koncipováno mezinárodně. Vysokorychlostní síť GEANT by se tedy měla rozšířit i na další kontinenty. Mezistátní výzkumná zařízení a projekty Evropský výzkumný prostor bude posílen i prostřednictvím mezistátních výzkumných zařízení, například sítěmi EUREKA (www.eureka.dlr.de) a COST (www. cost.esf.org). Dalším ukázkovým projektem je satelitní navigační systém Galileo, společně plánovaný Evropskou unií a Evropskou kosmickou agenturou. Realizace tohoto projektu naruší stávající monopolní strukturu v tomto sektoru a bude-li Galileo z ekonomického hlediska únosný, získá Evropa větší nezávislost v klíčových technologických oblastech. 59 Iniciativy a platformy Joint Technology Vůdčí ideou těchto iniciativ je vytvoření široké a strategicky zaměřené výzkumné infrastruktury, v níž by se výzkumné týmy a průmysl stmelily natolik, že by v určitých, průmyslu blízkých oblastech vznikala evropská přidaná hodnota primárně na poli aplikovaného výzkumu. Tato forma evropských výzkumných Joint Ventures je do velké míry otevřená výzkumným týmům z Evropy a světa. Je nutno kriticky poznamenat, že tyto platformy sice často svedou dohromady ty správné hráče, ale ekonomický úspěch se zpravidla nedostaví. Vytvořené struktury bývají často příliš umělé a firmy se až příliš často zajímají jen o ziskový efekt. Dále je třeba ještě zmínit fakt, že v rukou Komise je kontrola, správu i přidělování projektů. Výsledkem je ale vznik neformálních struktur, do nichž vně stojící subjekty neproniknou. Kooperace s rozvojovými a prahovými zeměmi Intenzivní kooperace s rozvojovými zeměmi při výzkumných projektech je pro EU stále důležitější. Celosvětové vědomosti nejsou rozděleny stejnoměrně mezi všechny národy. Struktura a organizace vědomostí je často vázána na lokální/ národní kulturu, náboženství a dějiny jedné země. Ne náhodou pocházejí mnozí dobří softwaroví inženýři z Indie a excelentní matematici z Ruska. Úspěch Brazílie v oblasti bioetanolu je založen na radikálních investicích do zemědělských struktur a na radikálním zůsobu prosazování, k němuž jiné státy nebyly ochotné. Razantní úspěch společnosti Google úzce souvisí s tím, že láká talenty z celého světa. Integrace výzkumných pracovníků z celého světa do evropských výzkumných souvislostí nabízí solidní cestu internacionalizace výzkumné práce. Bohužel se po této cestě nekráčí důsledně a praktická spolupráce často ztroskotává na národních obavách, které se projevují omezeními při udělování víz, finančními restrikcemi a předsudky vůči jiným kulturám. Ochrana duševního vlastnictví a nekonečný příběh zavádění evropského patentu Výraznou překážku tvoří nejednotné a často nevhodné předpisy a postupy při správě práv k duševnímu vlastnictví (IPR), která jsou získávána v rámci prací financovaných z veřejných prostředků; Komise sice vypracovala osvědčené postupy pro zajištění duševního vlastnictví v rámci kooperace mezi státním výzkumem a průmyslem, nenabízejí však ještě dostatečnou bezpečnost. Kromě toho je systém udělování patentů v EU stále vázán na systémy národní. Neexistuje ani společný patent, ani řízení o urovnání sporů, které by se opíralo o jednotnou celounijní koncepci. Již léta se EU pachtí s koncepcí vývoje společného patentu a s vytvořením celounijní jurisdikce. Francouzské předsednictví by chtělo tento proces v zásadě ukončit do konce roku 2008, není však pravděpodobné, že k tomu dojde, protože názory členských států a členů EP nadále vycházejí z národních preferencí. 60 Rovnost šancí Pro cílenou podporu excelentních týmů mladých začínajících vědců má nově zřízená Evropská rada pro výzkum (ERC) v současné době k dispozici zhruba 380 milionů eur. Tyto možnosti podpory jsou však jen začátkem. Rámcové podmínky pro vědeckou kariéru se musí v celé Evropě výrazně zatraktivnit. Ještě stále zůstávají ženy v evropském výzkumu a vývoji málo zastoupeny, především v některých oblastech inženýrských věd a na zodpovědných postech. Evropa musí vytvořit pokud možno rychle jednotný a otevřený evropský trh práce pro výzkumné pracovníky, který umožní nejen efektivní migraci vědecké elity („brain circulation“) v rámci Evropy a ve světě, ale také pobídne ženy a mladé talenty k nastoupení vědecké dráhy. 61 Budoucí podoba Evropské unie Jo Leinen1 Předseda Výboru pro ústavní záležitosti Evropského parlamentu, člen Skupiny sociálních demokratů za Spolkovou republiku Německo Evropa stojí před velkými úkoly: sociální dopady globalizace, organizace trvale udržitelného evropského hospodářského systému a vybudování opravdové evropské zahraniční politiky. Těmto výzvám však bude Evropská unie schopna čelit jen tehdy, bude-li vnitřně stabilizovaná. Občané Unie musí jednak vnímat postupy EU jako legitimní a být přesvědčeni o tom, že rozhodování EU probíhá v jejich zájmu. Na druhé straně nesmí EU blokovat sama sebe a dostávat se tak do nevýhodného postavení vůči mezinárodním konkurentům, jako jsou Čína, Indie, USA a Rusko. Evropská unie musí být demokratičtější a akceschopnější a i přes veškerou evropskou rozmanitost vystupovat navenek jako jednotný aktér. 1. Výzvy evropské integrace Ve srovnání s dějinami suverénních národních států je tvorba nadnárodní demokracie velmi mladý proces. Evropská integrace probíhá necelých 60 let. Od svých počátků, po ukončení 2. světové války, se Evropská unie velmi rozvinula. V současné době již existují v mnoha oblastech politiky evropská pravidla a projekty a v téměř všech oblastech členské státy EU spolupracují, a sice ze zcela logických důvodů: Politiku ochrany životního prostředí a klimatu, hospodářskou politiku, ochranu spotřebitelů či politiku dopravy již nelze v globalizovaném světě a v EU bez hranic provádět samostatně na národních úrovních. Přesto, že se rozvoj EU zdá býti úspěšný – vzhledem k tomu, že před 63 lety byla Evropa úplně zničená a ještě před 19 lety rozdělená na dvě části – musíme napřít všechny síly, abychom v příštích letech neztratili spojení s novými světovými 1. Ve spolupráci s Janem Kreutzem, vědeckým spolupracovníkem Jo Leinena 62 mocenskými bloky. Instituce a rozhodovací mechanismy Evropské unie byly původně koncipovány pro šest členských států a pro Unii dvaceti sedmi nebo více členských států již téměř nestačí. Z části vznikají ztráty způsobené komplikacemi, protože se způsob práce nezmodernizoval natolik, aby odpovídal zvětšené míře převzaté odpovědnosti. Dosud je také příliš silný reflex politiků a občanů, který je nutí držet se národních struktur a neztratit domnělý národní vliv. Jen stále více se integrující a postupně se rozšiřující Evropa může zajistit bezpečnost a blahobyt občanům Evropy v příštích desetiletích. Chceme přitom zachovat dva nároky: všichni občané a občanky musí mít stejné šance rozvoje – Evropa tedy musí být sociálně spravedlivá – a každý musí mít stejnou možnost spolurozhodovat o budoucnosti Evropské unie – EU musí být demokratická. Velmi názorným způsobem nastiňují cestu k sociální Evropě Martin Schulz, Poul Nyrup Rasmussen, Vladimír Špidla, Zita Gurmai a další autoři tohoto sborníku. Demokratizace Evropské unie, jež je tématem tohoto příspěvku, je srovnatelně velkou výzvou. Potřebuje angažovanost nejen všech sociálních demokratů v Evropě, ale i občanské společnosti. Na cestě k demokratické Evropské unii je třeba překonat pět problémů: A. Díky možnosti veta rozhoduje často menšina, ne většina Když se Evropská unie (tehdy nazývaná Evropské společenství) ještě skládala ze šesti členských států, bývala rozhodnutí v Radě ministrů přijímána většinou jednohlasně. Se 27 členskými státy to však již nejde. Už jen samotná doba, která je potřeba na to, aby každý ministr přednesl na společném jednání oficiální stanovisko své vlády, by paralyzovala každou schůzi. Požadavek jednohlasného souhlasu nejen že prodlužuje cestu ke konsensu, ale zároveň vede ke slabým výsledkům. Pokud každá vláda přeformuluje každý návrh kompromisu do každého detailu tak, aby byl přijatelný pro úředníky na národní úrovni, zbude málo z jeho podstaty a zákony budou stále komplikovanější. Jednomyslná rozhodnutí v sobě také skrývají jeden demokratický problém: každý jednotlivý členský stát může bránit všem ostatním členským státům v pokroku. I když to může být v zájmu onoho státu, nemusí to být v zájmu většiny evropských občanů ostatních členských států. Veto v Radě ministrů ani nemusí být odůvodněno, může tedy k němu dojít svévolně, což často znemožňuje společné řešení základního problému. Pravidlo jednomyslného rozhodnutí je problematické také proto, že se zasedání Rady ministrů zpravidla konají za zavřenými dveřmi. Nedá se tudíž zjistit, zda vláda svým vetem skutečně jednala v zájmu svých vlastních občanů. 63 B. Evropská rozhodnutí nejsou dostatečně legitimizována občany Unie Evropská unie již převzala zodpovědnost v mnoha politických oblastech, ať již prostřednictvím rozdělených kompetencí se členskými státy, výhradní kompetencí EU nebo prostřednictvím doplňujících a podpůrných opatření. Občanům je ale málo známo o tom, které úkoly EU převzala a o které politice se rozhoduje na národních úrovních. Mnohé iniciativy prosazené na evropské úrovni, které vedou ke zlepšení životního standardu občanů, jsou připisovány národní politice. Národní politici k tomu výrazně přispívají tím, že občanům zamlčují, že ke svým rozhodnutím dospěli na základě iniciativy a tlaku na evropské úrovni. Hovoří o tom jedině tehdy, pokud má příslušné opatření zdánlivě negativní dopad na život některých občanů, ale nikdy, pokud z tohoto rozhodnutí občané profitují. Ani národním médiím se nedaří referovat o evropské politice nezaujatě. Pokud občané nevědí, ke kterým rozhodnutím se dospělo na evropské úrovni a nemohou zodpovědné aktéry při negativním vývoji „sankcionovat“, legitimita Evropské unie velmi trpí. Na druhé straně ještě stále existuje v Evropské unii deficit demokracie. Evropský parlament má ještě stále příliš málo moci v institucionální struktuře EU. V mnoha oblastech politiky smí jen odevzdávat stanoviska, ale na rozhodování se nepodílí. Nemá právo spolurozhodovat o příjmech EU a smí rozhodovat pouze o části výdajů. Evropský parlament je jedinou evropskou institucí legitimizovanou občany, a demokratická zpětná vazba mezi zájmy občanů a politickými rozhodnutími je příliš slabá. Evropská komise, která může jako jediná instituce navrhovat EU zákony, je formálně parlamentu povinna skládat účty, ale vzhledem k tomu, že ji Evropský parlament ani nenominuje ani nevolí, komisaři se necítí být zodpovědní v první řadě vůči občanům, ale vůči vládám, které je jmenovaly. Politické preference, které občané unie vyjadřují ve volbách do Evropského parlamentu, neovlivňují politiku Evropské unie v dostatečné míře a mají jen malý vliv na obsazení vedoucích politických pozic EU. Naopak vlády, zastoupené v mocné Radě ministrů, nejsou ani voleny na základě své evropské politiky, ani se ve většině členských států nemusí dostatečně zodpovídat před svými parlamenty za svá evropsko-politická rozhodnutí. Hrstka národních poslanců, kteří se zabývají evropskou politikou, je zcela přetížena množstvím EU iniciativ, které se na ně valí. C. EU nemá v některých důležitých oblastech žádné kompetence Ve světě, který stále více srůstá dohromady, existuje stále více oblastí, v nichž musí evropské státy úzce spolupracovat. Dodnes nemá Evropská unie kompetence v oblasti energetické politiky, ani v oblasti ochrany klimatu. Dokud se nepodaří kompletně přejít na obnovitelné energie, budou evropské státy nadále odkázány na dodávky energie z dalších států. Na základě vysokých nákladů 64 dálkových potrubních rozvodů, nutnosti transportovat energii přes celou Evropu a vzhledem ke krizovosti regionů, ve kterých se nachází největší naleziště ropy a zemního plynu, může být energetická bezpečnost garantována jedině tehdy, bude-li Evropská unie táhnout společně za jeden provaz. To samé platí o politice týkající se klimatu. Na jedné straně se Evropská unie musí stát vzorem stabilního a vůči klimatu šetrného národního hospodářství. Na druhé straně se musí na mezinárodním poli zasadit o to, aby i ostatní průmyslové a prahové země převzaly zodpovědnost za boj proti změně klimatu. Této úlohy se členské státy nemohou zhostit uspokojivě, budou-li jednat samostatně. Kromě toho existuje několik dalších politických oblastí, v nichž by EU potřebovala kompetenci, aby se dařilo plnit požadavky 21. století. Jedná se například o politiku letů do vesmíru a ochranu před katastrofami. D. Z rozmanitosti hlasů v EU se ještě nestal chór Preference a priority zahraniční politiky evropských států se v historii posledních staletí vyvíjely velmi rozdílně. Ty tam jsou časy, kdy evropské státy dominovaly celému světu. Žádný z dvaceti sedmi členských států není schopen se sám prosadit vůči světovým mocnostem a sám uspět s prosaditelným řešením takových mezinárodních výzev, jako je předcházení konfliktům, spravedlivé rozdělování zdrojů nebo ochrana klimatu. EU bohužel dodnes většinou není schopna vypracovat k mezinárodním otázkám společná stanoviska, za kterými by stály všechny členské státy. V 90. letech se nepodařilo společným úsilím zabránit rozpadu Jugoslávie a jím způsobeným válkám. Ani dnes neexistuje společný postoj vůči statusu Kosova. Chybějící jednotnost v otázkách zahraniční politiky dovoluje USA a nyní už i Rusku Evropskou unii stále znovu štěpit a oslabovat, například v otázce amerického protiraketového štítu nebo ruské politiky v Gruzii. Dokud nebude Evropská unie schopna na mezinárodním poli hovořit jednohlasně, především na půdě takových organizací jako je OSN, bude hrát ve světové politice příliš malou roli. Důsledky evropské nejednohlasnosti se projevují i v dalších oblastech. Evropské státy měly po dlouhou dobu před zbytkem světa velký náskok v produkci a instalaci obnovitelných energií, v současné době jsou však předháněny mnoha dalšími státy, jako např. Čínou nebo USA. Před rokem jsme se sice shodli na tom, že zvýšíme podíl obnovitelných energií v rámci Evropské unie na 20 %. Jak se však podíly rozdělí mezi jednotlivé členské státy, není dodnes vyjasněno. Doposud neexistuje žádný společný akční plán na podporu obnovitelných energií, jejich dodávek do energetických sítí ani společného výzkumu v této oblasti. V mnoha oblastech EU bohužel ještě není schopna rychle přijímat rozhodnutí a také je realizovat. 65 E. Chybějící evropská veřejnost Bez společné veřejnosti není demokracie možná. Vývoj evropské veřejnosti je ještě v plenkách. Existují sice evropská média, jako například Euronews a EurActiv. Ta se však orientují především na odborné publikum. Většina občanů Unie se z médií, které konzumují, dozvídá o evropském rozhodování velmi málo. Diskuse o evropské politice se ve většině deníků, na televizních a rozhlasových stanicích téměř nekoná. Doposud téměř neexistují fóra, na nichž by mezi sebou komunikovali představitelé veřejného mínění a prominentní osobnosti z celé Evropy. Místo toho, aby přispívala ke společné evropské identitě, mnohá média Evropskou unii bezostyšně napadají. Především bulvární plátky rozšiřují o EU beztrestně lži. Evropské unii je připisována zodpovědnost za všechna negativně vnímaná rozhodnutí. Pokud se o Evropské unii hovoří, tak jen v článcích o zneužívání peněz nebo zbytečných omezeních v každodenním životě. O evropských iniciativách ve prospěch snížení roamingových poplatků nebo prodloužené reklamační lhůtě technických výrobků se téměř nemluví. Zodpovědnost za tento stav nesou částečně také národní politici. Příliš málo komunikují o evropských rozhodnutích a často vnímají se zadostiučiněním, když se např. opoždění evropských pravidel nekritizuje na národní úrovni, ale vina je svalována obecně na Evropskou unii. 2. Politizace EU jako královská cesta Důležitým příspěvkem ke zvládnutí těchto institucionálních problémů může být silnější politizace evropské politiky: A. Demokracie vyžaduje možnost volby EU bude v dostatečné míře demokratická jedině tehdy, budou-li občané Unie v rámci voleb a veřejných debat moci rozhodovat o jednotlivých stanoviscích a budou-li jimi vyjádřené preference také realizovány. Na evropské úrovni probíhá rozhodovací proces jinak než na národních úrovních: zákony jsou navrhovány Komisí a pak společně přijímány Parlamentem a Radou ministrů, v mnoha případech pouze Radou ministrů. Občané mají přímý vliv pouze na jeden z těchto orgánů, na Evropský parlament. O jeho složení rozhodují občané unie ve volbách do Evropského parlamentu. Ze 27 vlád, které v Radě ministrů spolurozhodují o všech evropských zákonech, mohou volit pouze jednu a při národních volbách rozhoduje o výsledku politika národní, ne evropská. Ani na volbu evropských komisařů nemají občané Unie přímý vliv, jsou jmenováni 27 členskými státy. 66 B. Definici evropského zájmu je třeba stále upravovat Evropská komise hraje od počátků evropské integrace významnou roli při formulování evropské politiky. Jen ona může iniciovat evropskou legislativu a dbá na její realizaci. Hlavním motivem práce Evropské komise je to, že zůstává vázána obecným evropským zájmem a slouží jako hnací motor další evropské integrace. V politických otázkách zaujímá neutrální pozici. Zatímco na začátku evropské integrace byl společný evropský zájem relativně snadno formulovatelný – mír, hospodářský rozmach, zajištění potravin, svoboda pohybu osob – je to pro stále více se integrující Evropu stále těžší. Je v zájmu Evropské unie, aby firma směla zaměstnávat pracovníky za podmínkách obvyklých v zemi, kde je firma hlášena, nebo je v evropském zájmu, aby zaměstnanec pracoval za podmínek obvyklých v zemi, ve které pobývá? To byla jedna z ústředních otázek dlouhé debaty o směrnici o službách, známé též jako „Bolkensteinova směrnice“. Takovouto otázku nelze zodpovědět z pohledu „obecného evropského zájmu“. Existují různé odpovědi, záleží na úhlu pohledu. V souvislosti s tím, jak se vyvažují různé hodnoty a cíle, ku příkladu svoboda a rovnost, může být evropský zájem formulován velice různě. Jestliže doposud existovaly v EU konflikty v otázkách hodnot a cílů, rozhodovalo se o nich v členských státech a nikoli na evropské úrovni. Jedná se proto o velmi pozitivní vývoj, když v poslední době přebírají v zásadní politické orientaci větší roli evropské strany. Moc politických stran totiž závisí v první řadě na výsledku voleb, které jsou v rukou voličů. Nyní existuje 10 evropských politických stran, které jsou z velké části zastoupeny v Evropském parlamentu a stále více spolupracují se „svými“ zástupci v Radě ministrů a v Evropské komisi. C. Jen kontroverze mohou vzbudit více zájmu o Evropu Evropa není dostatečně atraktivní. Po dlouhých debatách za zavřenými dveřmi se šéfové vlád dohodnou na kompromisech, jež jsou pro všechny aktéry akceptovatelné. Jsou formulovány tak, že občan jen těžko porozumí, co se vlastně rozhodlo. Co v Evropě vidíme zřídka, jsou konflikty a kontroverzní debaty, ve kterých se tvrdě bojuje. Avšak to je právě to, co média potřebují: konflikty, vítěze a poražené. Usnesení, přijatá velkou většinou a s malým množstvím pozměňovacích návrhů, se na rozdíl od stálého boje mezi vládou a opozicí mediálně skoro nedají prodat. Dalo by se vygenerovat více zájmu o Evropu, kdyby média více referovala o probíhajících kontroverzních debatách v Evropském parlamentu. Důležité však také je, aby se otevřeně nediskutovalo jen o politických konfliktech v Evropském parlamentu, ale také v jiných institucích Evropské unie – mezi ekonomicky liberálními a sociálními pozicemi, mezi ekonomickými a ekologickými pozicemi nebo mezi pozicemi konzervativními a progresivními. Evropská politická debata by se tak stala zajímavější pro média a pochopitelnější pro občany. 67 3. Lisabonská smlouva - nutný předpoklad reformy EU Lisabonská smlouva – která sice již byla velkou většinou členských států ratifikována, ale díky negativnímu výsledku referenda v Irsku dočasně uložená k ledu – je jediný existující nástroj ke zvládnutí výše popsaných institucionálních problémů. S její pomocí bude EU akceschopnější; bude lépe zvládat denně narůstající pensum úkolů. Nová smlouva je milníkem dalšího procesu demokratizace EU výše zmíněné politizace Evropské unie. Znamená dvojitý pokrok: EU se vyvíjí od Evropy států k Evropě občanů a od hospodářské unie k politické unii. Poprvé se povedlo zakotvit vyvážený systém vedení vlád na více úrovních, od komunálních až po evropskou. Především občanky a občané, stejně jako organizovaná občanská společnost, budou posíleni ve svých právech a možnostech spolurozhodování. A. Posílí práva občanek a občanů Díky Lisabonské smlouvě se EU výrazně přiblíží občanům. Práva občanů Evropy posílí díky tomu, že se součástí nové smlouvy stala Evropská charta základních práv a svobod a její nedodržování se stává žalovatelným. Občanům unie tak budou poprvé garantována sociální a ekonomická práva rovnocenně s klasickými právy na svobodu. Prostřednictvím Lisabonské smlouvy budou moci občané a občanky poprvé přímo působit na tvorbu politiky v Bruselu. Bude díky ní zavedena tzv. „vůle občanů“, což znamená, že pokud více než jeden milion občanů svými podpisy podpoří určitou politickou záležitost, bude Evropská komise povinna zařadit ji do své politické agendy. Kromě toho dostanou občané a občanky poprvé rozhodující vliv na volbu „šéfa vlády“ EU: prezidenta Evropské komise, čili šéfa evropské exekutivy. V budoucnu bude volen Evropským parlamentem, přičemž bude brán zřetel na výsledek evropských voleb. Volby do Evropského parlamentu v červnu 2009 tím získají nový význam. Občanky a občané tak v konečném důsledku rozhodnou, jakým politickým směrem se má Evropská unie dále ubírat. B. Parlamenty získají větší vliv na politiku Evropské unie Parlamentarizace Evropské unie bude Lisabonskou smlouvou urychlena. Národní parlamenty dostanou více zodpovědnosti a možností spolupůsobení. Všechny nové zákonodárné iniciativy budou Evropskou komisí bezprostředně předávány národním parlamentům. Tok informací mezi evropskou úrovní a národními úrovněmi se tak podstatně zrychlí a zlepší. Národní parlamenty budou dále moci vznášet námitky proti evropské legislativě, budou-li toho názoru, že se Evropská unie angažuje v oblastech, které se lépe vyřeší na národní nebo komunální úrovni. 68 Lisabonská smlouva výrazně posílí kompetence a práva na spolu-rozhodování Evropského parlamentu. Především v zákonodárství, při rozpočtu a kontrole evropské exekutivy se význam Evropského parlamentu zvýší: Zákony EU budou v budoucnu přijímány z 95 % rovnoprávně Evropským parlamentem a Radou ministrů. V tomto dvoukomorovém systému na úrovni EU zastává Parlament zájmy občanů, Rada ministrů zájmy států. Nové je spolurozhodování především v celé oblasti agrární politiky, širokých oblastech vnitřní a justiční politiky, v energetické politice, při ochraně před katastrofami a při humanitární pomoci ve světě. Evropský parlament bude také moci spolurozho-dovat v evropské zahraniční a bezpečnostní politice. Nově vytvořená funkce Evropský ministr zahraničí, který se oficiálně bude nazývat „Vysoký představitel pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku“, musí své postupy Parlamentu vysvětlovat a v extrémním případě může být na základě vyslovení nedůvěry odvolán. C. EU bude akceschopnější Velmi důležitý pro to, aby byla EU schopna zvládnout výzvy 21. století, je přechod od jednohlasnosti ke kvalifikované většině v mnoha politických oblastech, který je zakotvený v Lisabonské smlouvě. Týká se to především širokých oblastí vnitřní a justiční politiky a dále mimo jiné politiky migrační, kulturní, zdravotnické a energetické, a rozhodování o obchodování s právy k duševnímu vlastnictví. Blokáda jednoho jediného členského státu na úkor ostatních 26 zemí už nebude v těchto případech možná. Rozhodování bude rychlejší a nebude se již muset opírat o minimální konsensus. Velkým pokrokem je také nové pravidlo větší transparentnosti, podle kterého bude Rada ministrů při rozhodování o evropské legislativě zasedat veřejně. D. EU převezme další zodpovědnosti Díky Lisabonské smlouvě dostane Evropská unie nové kompetence a možnosti jednání v oblastech, které jsou pro občany obzvlášť důležité. Poprvé bude Evropská unie kompetentní v rozhodování o energetické politice. Větší bezpečnost zásobování, větší energetická účinnost a rozvoj obnovitelných energií – to jsou hlavní směry evropské energetické politiky příštích let. Lisabonská smlouva posiluje také sociální dimenzi EU. Sociální potřeby budou postaveny na roveň ekonomickým cílům. Cíli Evropské unie se stanou boj proti chudobě a vyloučení, plná zaměstnanost a rovnoprávnost mužů a žen a zákaz diskriminace. Nové jsou také evropské kompetence v ochraně klimatu, kosmonautice, ochraně před katastrofami, cestovním ruchu a sportu. 69 E. Posílení evropské zahraniční politiky Lisabonská smlouva znamená velký posun v otázce společného vystupování Evropy ve světě. Bude zaveden nový úřad Evropského ministra zahraničí, i když se bude nazývat „Vysoký představitel pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku.“ Díky své dvojité funkci, tedy místopředsedy Evropské komise a předsedy Rady ministrů zahraničí, se bude zasazovat o jednotné a koherentní vystupování Evropské unie ve světě. V práci ministra zahraničí jej bude podporovat Evropská služba pro zahraniční záležitosti. Různé vnější vztahy EU, obchodní politika a humanitární pomoc, vývoj a diplomacie tak získají společného jmenovatele. Smlouva obsahuje také doložku solidarity a smlouvu o spolupráci. V případě ozbrojeného útoku na výsostné území jednoho členského státu jsou ostatní členské státy povinny mu poskytnout veškerou podporu, jíž disponují. Pokud by Lisabonská smlouva měla přeci jen ztroskotat, výše uvedené problémy se zvětší. Evropská unie by se stala na mnoho let nereformovatelnou, veta v Radě ministrů by blokovala důležitá rozhodnutí, občané by se na evropské politice mohli podílet jen omezeně a EU by na mezinárodní scéně pravděpodobně vystupovala nejednotně. I když je Lisabonská smlouva důležitá, znamená jen mezikrok na cestě k ještě lepší integraci v Evropě. EU bude i v budoucnu muset být schopna se stále připravovat na nové výzvy a stále popohánět svoji výkonnost. 4. Budoucí rozměr EU EU má za sebou i přes svoji krátkou historii podivuhodný vývoj. Rozrostla se ze šesti na 27 členských států. Díky poslednímu kolu rozšiřování v roce 2004, takzvanému východnímu, mohlo být z velké části překonáno historické rozdělení na Východ a Západ způsobené studenou válkou. Z hlediska svého jedinečného úspěchu zůstává Evropská unie i nadále atraktivní. Přede dveřmi EU stojí další kandidáti na vstup a klepou na ně – někteří trpělivě, někteří se domáhají velmi hlasitě. Kteří z těchto kandidátů budou vpuštěni dovnitř a budou přijati do rodiny EU, nemůže dnes nikdo přesně předpovědět. Bylo by zbytečné a málo smysluplné stanovovat již dnes konečné hranice Evropské unie. Kdo bude na konci tohoto století členem EU, velmi závisí na politickém a hospodářském vývoji příslušných zemí, avšak i na vývoji Evropské unie samotné. A. EU musí být schopna přijímat Poslední vlna rozšiřování byla největší v historii EU. Z 15 členských států se rozrostla na 27 – tedy o 80 %. Aniž bychom chtěli popírat historický rozměr rozšíření a jeho velké výhody pro všechny zúčastněné, bylo a je velkou výzvou pro všechny Evropany. Setkaly se rozdílné politické a kulturní reality a hospodářská disparita v Evropské unii 70 se značně zvětšila. Než se všechny regiony dostanou na vysokou ekonomickou úroveň a než budou společně vypracována, akceptována a aplikována pravidla platná pro všechny Evropany, je třeba vykonat ještě mnoho práce. I když většina občanů z rozšíření profituje, existují jak ve starých, tak v nových členských státech skupiny obyvatelstva, které se domnívají, že ztrácejí – ať již kvůli krátkodobě stoupající nezaměstnanosti, vyšším cenám nebo novým hranicím. Zvláště ve starých členských státech se s dalším rozšiřováním spojují obavy z dalšího migračního přílivu a z vysokých nákladů – tyto předsudky lze sice vyvrátit, ale bude to určitou dobu trvat, než opravdu zmizí. Proto musí být další rozšiřování připravováno pečlivě a obyvatelé se vůči němu musí stavět pozitivně, aby nevznikl vůči novým občanům Unie podvědomý odpor. Chvíli trvá, než se každé rozšíření „stráví“. Dále je třeba mít na paměti, že institucionální struktura EU již narazila na své hranice. Pokud by Lisabonská smlouva nevstoupila v platnost, přineslo by každé přistoupení nového členského státu ještě omezenější akceschopnost EU, především v Radě ministrů. Pokud by měl být počet dalších členů velký, musely by se instituce reformovat. S každým novým členským státem klesne počet poslanců Evropského parlamentu lidnatých členských států a Evropský parlament bude méně reprezentativním vzorkem občanů (jednotné Jugoslávii by připadlo přibližně 35 křesel, sedmi nástupnickým státům, vzešlých z bývalé Jugoslávie, je k dispozici 72 křesel.) Pokud by došlo k přistoupení některé velké země, například Turecka nebo Ukrajiny, muselo by kromě toho dojít k reformování zemědělské a strukturální politiky EU. B. Bez perspektivy přistoupení k EU Balkán znovu exploduje Kandidáti, kteří stojí na začátku fronty na přistoupení, jsou země jihovýchodní Evropy. Stav jejich rozvinutosti je velmi různý. Zatímco Chorvatsko již splňuje téměř všechna přístupová kritéria, Kosovo zatím není ani obecně uznaným členem mezinárodního státního společenství. Přesto pro celý region platí, že dlouhodobý mír a trvale udržitelný hospodářský a sociální rozvoj na Balkáně je možný teprve tehdy, budou-li mít balkánské státy perspektivu přistoupení do EU. Vlády těchto států potřebují perspektivu přistoupení k tomu, aby jím mohly přisladit velmi hořké hospodářské a politické reformy. EU je nadto důležitým fórem, na němž se dříve znepřátelené státy zase mohou smířit a začít znovu spolupracovat. K přistoupení všech států jihovýchodní Evropy vede ještě dlouhá cesta. Vyžaduje hluboké politické, státně právní a hospodářské reformy. Dále je třeba vyslat věrohodné signály o tom, že již neexistuje nebezpečí nacionalistických excesů a že nedojde k návratu poměrů 90. let. Jen pokud se nic neuspěchá a bude zajištěno splnění všech hospodářských a politických kritérií přístupu, stane se také toto rozšíření celoevropským úspěchem. 71 C. Turecká otázka Navzdory všem jinak vyznívajícím zprávám přinese i přistoupení Turecka k EU důležité hospodářské, geostrategické i kulturní výhody. Bude to ale platit jedině tehdy, pokud budou k termínu přistoupení splněna všechna přístupová kritéria a přechodnými lhůtami se zamezí negativním důsledkům. Než se tak stane, uplyne ještě mnoho let. Musí dojít k zajištění politických práv a svobod pro všechny občany Turecka, k potlačení korupce, k nezávislé práci soudů, k sesazení moci armády na demokraticky únosnou míru a zemědělství a státní správa se musí dostat na úroveň unijních standardů. Nelze ale podcenit ani požadavky na EU jako takovou, která musí přizpůsobit své instituce a politiky. Cílem přesto zůstává plnohodnotné členství. Privilegované partnerství by z Turecka udělalo člena druhé kategorie. D. Další eventuální kandidátské země Existují dvě velmi rozdílné skupiny eventuálních aspirantů na přistoupení k EU, a sice ve východní a západní a severozápadní Evropě. Pokud bude zaznamenán odpovídající politický a hospodářský vývoj, měly by se v dlouhodobém časovém horizontu stát aspiranty členství v EU také Moldavsko, Ukrajina a Bělorusko. Podle okolností by se tyto země mohly stát kandidáty přístupu za deset až patnáct let. Argumenty proti jejich členství, které jsou často slyšet také v debatě o Turecku, nejsou moc logické. To, že se tyto státy ve své politice a hospodářství liší od EU, přestane platit, až splní přístupová kritéria. Dalším argumentem bývá, že tyto země nejsou „evropské“. Ani to není pravda, neboť mají společnou historii a kulturu s dalšími členskými státy Evropské unie. V rozporu s tvrzením, že přístupy EU oslabují, ukázalo nedávné rozšíření směrem na východ, že vstupy nových zemí podstatným způsobem přispívají k růstu EU. Tyto tři státy se ovšem musí rozhodnout, zda-li se budou více orientovat prounijním nebo proruským směrem. Již dnes dochází v těchto státech k mnoha politickým sporům ohledně východo-západní otázky a je velmi pravděpodobné, že se za několik let jasně a zřetelně přihlásí k Evropské unii. Kdy pak skutečně dojde k přistoupení, závisí na splnění přístupových kritérií, politické vůli vlád zemí EU a obyvatelstva příslušných zemí. Je také možné, že se Moldavsko, Ukrajina a Bělorusko chápou jako most mezi Ruskem a EU a připoutají se k EU úzkými asociačním dohodami. Nezapomínejme ani na to, že i Švýcarsko, Norsko a Island pravidelně diskutují o přistoupení k Evropské unii. Tyto státy by neměly mít problém se splněním politických a hospodářských přístupových kritérií. Ale i při vstupu těchto zemí – bez ohledu na to, jak hodně by EU hospodářsky obohatily – je třeba uvažovat o schopnosti EU přijímat další členy. 72 Shrnutí Evropská unie stojí před historickými výzvami. Příští léta ukáží, zda jsme schopni i v budoucnosti zajistit pro občany Evropy mír, blahobyt a bezpečnost. Proto je v Evropě potřeba ještě více jednoty – i přes větší rozmanitost. 73 Energie a otázky životního prostředí – evropské odpovědi na globální výzvy Karin Scheele Poslankyně Evropského parlamentu, členka Skupiny sociálních demokratů za Rakousko a vedoucí delegace SPÖ Efektivní boj proti změně klimatu je jednou z největších výzev současné politiky. V našem každodenním životě téměř neexistuje oblast, které by se změna klimatu přímo či nepřímo nedotýkala. Aktivní kroky proti klimatické změně se proto nemohou omezovat jen na politiku životního prostředí. Celosvětový nárůst teplot a s tím spojené důsledky vždy nejvíce poškozují ty nejchudší vrstvy obyvatelstva. Proto se velkou měrou jedná i o sociálně politické téma! Především v důsledku technického vývoje prochází evropská hospodářská a společenská struktura již několik desetiletí intenzivním transformačním procesem. Tradiční hospodářské struktury nahrazovaly a nahrazují nové sektory. Tento vývoj přinesl rovněž změnu společnosti a nové formy zaměstnanosti. Dynamika této změny je obdivuhodná, avšak zároveň vyzývá k opatrnosti. Co nejvíce lidí musí mít možnost podílet se na bohatství společnosti! Tento princip musí tvořit základ sociálně demokratické politiky ve všech případných oblastech odpovědnosti. Nestojí v protikladu k aktivní klimatické politice! Opatření boje proti člověkem způsobené změně světového klimatu neznamenají krok zpět v kvalitě našeho života nebo omezení osobních svobod. Nejedná se o politiku pro několik málo osob, ale o šanci pro všechny! Opatření proti změně klimatu nás nepřipraví o pracovní místa – naopak je vytvoří! Evropa nedokáže 74 zvládnout budoucnost, když bude slepě lpět na zažitých historických strukturách a zvycích. Naší silnou stránkou musí být technologický pokrok na základech solidárního společenského systému. V oblastech technických inovací musíme být v čele světového trhu a vzorem. Soutěž o nejlevnější výrobek nevyhrajeme. Ekologická technika dnes již není vysmívaným tématem – je vysoce technologizovaným trhem. Evropa se v této oblasti nesmí nechat připravit o svou roli průkopníka a musí být tváří v tvář dramatickým prognózám vývoje světového klimatu vzorem! Námi stanovené cíle nebudou věrohodné, když jich nedosáhneme ani my sami! Cíle Evropské unie do roku 2020 – dosáhnout snížení emisí CO2 a spotřeby energie o 20 procent a dosáhnout dvacetiprocentního podílu obnovitelných energií – nesmí zůstat prázdnými frázemi. Kdo chce, aby se k němu připojily například i Indie a Čína jako důležití aktéři světové ekonomiky, musí být věrohodný a musí umět jasně vysvětlit, že budoucnost rozvinutých průmyslových národů nespočívá v nadměrné spotřebě energie a neomezeném vypouštění CO2 , ale že pokroku lze dosáhnout jen ruku v ruce s trvalou udržitelností a investicemi do ekologických technologií a jejich vývojem. Každá země má právo zvyšovat svůj blahobyt prostřednictvím ekonomického vývoje. Prahovým zemím to nemůžeme upírat. Musíme však jasně říci, že Evropa chce svou budoucnost utvářet jinak, protože jsme toho názoru, že není možné profitovat na účet našeho světového klimatu! Kdo však chce tento názor zastávat věrohodně, musí se k němu přihlásit i v konkrétní legislativě. Neustálé špatné kompromisy jsou tím absolutně nejhorším způsobem! Neznamená to jednat nepřátelsky vůči zájmům ekonomiky nebo průmyslu, ale jde o to, aby politika zákonem upravila například to, k čemu se automobilový průmysl sice sám dobrovolně zavázal, avšak dosud nezrealizoval. Je potřeba dát podobu zákona úkolům, které průmysl v posledních letech navzdory technickým možnostem jednoduše zaspal. Hlasitý odpor různých zástupců hospodářské sféry je pochopitelný jen stěží, protože v tomto případě politika jasně přejímá zodpovědnost za příští generace a aktivně podporuje technologický rozvoj, který je pro Evropu jedinou možností, jak si celosvětově zachovat ekonomickou konkurenceschopnost. Pokud nebudeme k úkolům, před které nás v nejbližší době postaví dramatická situace světového klimatu, přistupovat aktivně a důsledně, ovládnou scénu ti, kteří si přejí návrat k již překonaným formám energie, jako je energie jaderná. Je potřeba jasně říci: energie z jaderných elektráren není energií budoucnosti! Má blízké datum spotřeby! Ve více než dohledné době dojdou světové zásoby uranu. Stále ještě nevypočitatelná rizika této technologie představují i nadále pro obyvatelstvo nebezpečí. Navíc představuje vývoz evropského know how v této oblasti a razantní světový nárůst počtu atomových elektráren velké politické a bezpečnostní riziko. Nesmírně důležitý byl také jasný výrok Evropské rady ministrů z března 2007, že jaderná energie nespadá do kategorie obnovitelných zdrojů energie. 75 Jako rakouská sociální demokratka vystupuji a budu i nadále zásadně vystupovat proti využívání atomové energie a pro Evropu bez jaderné energie!I Cílem Evropské unie musí být snížení závislosti v energetické oblasti. Zhruba polovina primární energie států evropské sedmadvacítky pochází z mimoevropských států. Bez řídících opatření by závislost EU na dovozu energií do roku 2030 stoupla na šedesát pět procent. Více než osmdesát procent spotřeby plynu a více než devadesát procent spotřeby ropy musí Evropa pokrývat dovozem. Největší zásoby ropy a plynu se navíc nacházejí v politicky nebo hospodářsky nejistých regionech. Dále je nepřípustné posuzovat porušování lidských práv podle dvojích měřítek a rozlišovat, zda k němu dochází ve státech, které do Evropy vyvážejí plyn nebo ropu, nebo zda k němu dochází v zemích, které Evropě žádné zdroje neposkytují. V Evropě potřebujeme masivní rozvoj alternativních forem energie! V rámci tohoto projektu budoucnosti již nesmí být využívání větru, slunce nebo jiných možností jako např. přílivu a odlivu pouze okrajovým tématem. Kdo se v roce 2020 podívá na energetický mix na našem kontinentu, měl by najít vedle tradičních způsobů získávání energie i pestrou paletu projektů elektráren. Nejsilněji by měly být v té době samozřejmě již zastoupeny vyspělé technologie. Ač by se jednalo o různé způsoby získávání energie, energetický trh by bez nich však již neměl být myslitelný. Žádným řešením není ani stanovení závazných kvót na používání biopaliv. Není možné kácet deštné pralesy, aby se získalo více místa pro plantáže palmového oleje, který se pak používá k výrobě „biopaliv“. Mimo to je zde energetická bilance v mnoha případech pramálo uspokojivá. Když se pak v mnoha regionech nedostává potravin nebo jejich ceny radikálně rostou, protože je efektivnější zpracovávat je na palivo, pak je celý systém nejen naprosto zvrácený, ale k takovému důsledku prostě v žádném případě nesmí dojít! Největší šancí pro budoucnost světového klimatu však jsou úspory a efektivní využívání energie. Právě v této oblasti existuje v Evropě ohromný potenciál úspor. Jedná se jak o obnovu technického vybavení a tzv. „žroutů energie“, tak i o sanace budov. Především v nich je ještě velký potenciál. Veřejné investice 1����������������������������������������������������������������������������������� Pozn. vyd.:V Evropské unii využívá jadernou technologii k výrobě elektrické energie více jak polovina členských států EU. Jedná se o těchto 15 zemí: Belgie, Bulharsko, Česká republika, Finsko, Francie, Litva, Maďarsko, Německo, Nizozemí, Rumunsko, Slovensko, Slovinsko, Španělsko, Švédsko a Velká Británie. Socialistické a sociálnědemokratické strany v těchto zemích využívání jaderné energie podporují, s výjimkou Německa, kde tamní SPD zastává politiku postupného opouštění atomové energie v horizontu příštích několika desetiletí (tzv. Atomausstieg).V rámci politik Evropské unie je pak rozhodnutí, zda jadernou energii využívat či nikoliv, plně v kompetenci členských států.V současné době vyrábí jaderné elektrárny v EU přibližně třetinu veškeré elektrické energie; jaderná energie pak pokrývá 15 % celkové roční energetické spotřeby v EU. Zdroj: www.nei.org / www.insc.anl.gov / http://ec.europa.eu/energy 76 do stavebnictví v oblasti novostaveb i tepelné izolace a sanací starých budov mají velký efekt z hlediska klimatické politiky a navíc znamenají i konkrétní přínos pro politiku zaměstnanosti. Především v sektoru bytové výstavby a stavebnin existuje řada inovací, které by mohly značně přispět k dosažení klimatických cílů. Proto je nutné, aby se právě toto stalo významným aspektem při přidělování veřejných zakázek. Boj proti klimatickým změnám je jednou z největších globálních výzev. Evropská unie si na tomto poli vytkla jasné a ambiciózní cíle. Ambiciózní politika je nutná vzhledem k důsledkům, které by pro naši planetu a její obyvatele mělo nicnedělání nebo otálení. Vždy budou existovat lidé, kteří navzdory všem vědeckým údajům a výzkumům pochybují o lidském zavinění klimatických změn a všemi způsoby se snaží maximalizovat své osobní výhody a zisky na úkor budoucích generací. Kdo se však v politice tomuto tématu chce postavit odpovědně, musí přijímat i odvážná a jasná rozhodnutí v zájmu blaha celku. Občanům a občankám je třeba vysvětlit, že jim každé euro investované do boje s klimatickou změnou přinese osobní výhody – nižší spotřebu energie díky účinnějším přístrojům a kvalitnějším budovám a u benzínových pump menší náklady na auta, která mají díky inovacím nižší spotřebu benzínu nebo nafty. Šancí pro Evropu je technologický pokrok, ne konkurence v nejnižších cenách. Navíc je tato situace velkou příležitostí k tomu, abychom dále pracovali na inovacích, které nám přinesou celosvětové uznání. Pro Evropskou unii je vůči jejím občanům a občankám i vůči mezinárodnímu společenství států ve hře ještě něco daleko důležitějšího: její důvěryhodnost! 77 Ochrana spotřebitelů v Evropě Evelyne Gebhardt Poslankyně Evropského parlamentu, členka Skupiny sociálních demokratů za Spolkovou republiku Německo Středem zájmu je člověk Naše Evropa, taková, jakou ji známe dnes, vzešla z přání sjednotit země a národy tohoto kontinentu v míru a blahobytu a definitivně překonat dlouhý sled krvavých konfliktů. Jedná se o Evropu, která staví na toleranci, která sama sebe chápe jako demokratické a sociální společenství hodnot a která slouží svým občanům. Evropa je zde pro člověka a může fungovat jen tehdy, když bude respektovat principy solidarity, tolerance a spravedlnosti. Proto také nemůžeme evropskou integraci jednoduše zredukovat na vytvoření společného hospodářského prostoru, vnitřního trhu. Jde naopak o to, vytvořit společný mírový prostor práva, bezpečnosti a svobody pohybu, jehož výhody by měli mít možnost využívat všichni občané. A právě zde se projevuje přidaná hodnota, kterou může Evropská unie svým občanům nabídnout: Evropa může poskytnout nový prostor k jednání všude tam, kde národní struktury již nemají vliv. Na příkladu svobody pohybu osob a profesního vzdělávání se ukazuje, do jaké míry se přidaná hodnota, kterou přináší Evropa, již stala každodenní praxí: mnoho mladých lidí se účastní evropského výměnného programu Erasmus a několik měsíců studuje v jiné členské zemi Evropské unie; mnoho občanů pracuje v evropském zahraničí, protože jejich odborná kvalifikace může být díky evropským zákonným úpravám uznávána v celé EU. Takto mohou lidé Evropu zažívat zcela konkrétně. Ochrana spotřebitele – centrální aspekt evropské integrace Jednou z ústředních oblastí, v nichž toho Evropská unie pro zájmy mnoha lidí 78 v Evropě již udělala hodně, je ochrana spotřebitele. Od zavedení vnitřního trhu v roce 1992 prošla Evropská unie převratným vývojem. Jacques Delors shrnul principy, které jsou zásadní pro evropskou integraci, ale především také pro společný evropský trh, těmito slovy: „Máme tři hlavní principy: soutěž, která oživuje, spolupráci, která posiluje, a solidaritu, která spojuje.“ Pro nás, sociální demokraty a demokratky, není pochyb: k efektivnímu a fungujícímu trhu patří vedle soutěže i solidarita a soudržnost. Nám, sociálním demokratům a demokratkám, přitom velice leží na srdci ochrana spotřebitele. Pokud chceme posílit důvěru občanů k vnitřnímu trhu a celkově k Evropské unii, musíme bojovat za respektování práv spotřebitelů, protože na společném trhu a s možností nákupu zboží a služeb v sousedních evropských zemích jsou spotřebitelé stále častěji konfrontováni s jim dosud neznámými právními předpisy. Například u záruční doby nebo možnosti výměny výrobku: Pokud například zakoupí v jiné členské zemi Evropské unie ledničku, může se stát, že platí jiná lhůta pro právo odstoupit od smlouvy. Nedostatek informací nebo různé lhůty mnohé občany znejisťují a odrazují je od nákupů za hranicemi. Možnost využívat výhod vnitřního trhu tak bohužel často zůstává nevyužita. Tváří v tvář těmto problémům získává politika ochrany spotřebitelů v Evropské unii stále větší význam, což se projevuje mimo jiné i tím, že Evropský parlament založil po posledních volbách samostatný Výbor pro vnitřní trh a ochranu spotřebitelů, jehož členové se zabývají především podporou a ochranou hospodářských zájmů spotřebitelů v souvislosti s fungováním vnitřního trhu EU. Také Evropská komise zřídila od roku 2007 samostatný resort pro ochranu spotřebitelů, který má na starosti komisařka pro ochranu spotřebitelů Meglena Kuneva. Konkrétní opatření Mají-li občané na Evropské unii a jejím společném trhu skutečně profitovat, nesmíme se jednostranně soustředit pouze na konkurenceschopnost Evropy. Naším úkolem je rovněž zajistit, aby byla posílena práva spotřebitelů a byla vytvořena větší právní jistota. Proto jsme také v Evropském parlamentu v září 2007 požadovali modernizaci a zlepšení existujícího práva ochrany spotřebitele. K tomu patří mimo jiné i jednotná definice spotřebitele, jednotné právo na odstoupení od smlouvy, jednotná úprava vrácení zboží a více informací pro spotřebitele. Aby zbavila mnohé spotřebitele nejistoty a odstranila dosud časté právní nejasnosti, vydala Evropská unie několik důležitých právních předpisů: Spotřebitelé například díky evropské směrnici o spotřebitelských úvěrech budou již brzy moci snadněji srovnávat podmínky půjčky od 200 do 75.000 eur doma a v zahraničí a budou si pro sebe moci vybrat nejvýhodnější nabídku. V budoucnu 79 se budou náklady půjček vypočítávat postupem stejným v celé EU a díky jednotnému formuláři bude možné je vzájemně porovnávat. To dosud možné nebylo a mnozí spotřebitelé byli kvůli různé výši úroků v Evropské unii vystaveni problémům. Tato směrnice také upravuje právo na odstoupení od úvěrového obchodu menšího rozsahu příznivěji pro spotřebitele, neboť díky ní mohou příjemci půjčky bez udání důvodu od smlouvy odstoupit během čtrnácti pracovních dní. Zvýšená mobilita vyžaduje větší spotřebitelská práva Evropská integrace a společný trh výrazně zvýšily mobilitu našich občanů. Čím častěji spotřebitelé v rámci EU cestují nebo využívají možnosti nakupovat v zahraniční, tím zřetelněji vystupují také mezery v ochraně spotřebitele, které je ještě potřeba odstranit. Práva cestujících v letecké přepravě Evropská unie vydala v poslední době několik významných zákonných úprav na ochranu spotřebitele, které mají konkrétní souvislost se zvýšenou mobilitou spotřebitelů. EU například posílila práva cestujících v letecké přepravě: pokud je cestujícímu v letecké přepravě odepřena přeprava, start letu je opožděn o dvě nebo více hodin nebo je let zrušen, má právo na odškodnění. Totéž platí, pokud byla jeho zavazadla poškozena nebo se ztratila. Nové nařízení navíc platí pro charterové lety a lety evropských leteckých společností z nečlenské země na území EU. Roaming Obchodníci, kteří hodně cestují, ale i turisté, kteří v zahraničí tráví jen svou dovolenou, to zažili již mnohokrát: po návratu ze zahraničí je nepříjemně překvapil příliš vysoký účet za mobilní telefon. Operátoři mobilních sítí často požadovali za hovory v zahraničí vysoké poplatky, zcela nepřiměřené poskytované službě. Nová evropská legislativa učinila předraženým cenám roamingu přítrž. Evropský zákon stanovuje nejvyšší možnou cenu za roaming v Evropě a zajišťuje větší transparentnost a více informací o mobilních operátorech. Zavedení tzv. eurotarifu umožňuje uživatelům mobilních telefonů porovnávat tarify různých operátorů a vybrat si nejvhodnější nabídku. Nařízení Evropské unie o roamingu vstoupilo v platnost v létě 2007 a předpokládá do roku 2009 postupné snižování cen. Do konce roku 2008 má být toto nařízení ještě jednou přezkoumáno a eventuelně rozšířeno na SMS a datové tarify. Z příkladu nařízení o roamingu je zřejmé, jaký má evropská politika ochrany spotřebitelů přímý vliv na každodenní život našich občanů a jak se může poměr hlasů v Evropském parlamentu promítnout do konkrétních cílů ochrany spotřebitelů. 80 Skupina sociálních demokratů v Evropském parlamentu (PES) chtěla, aby nařízení bylo ještě vstřícnější vůči spotřebitelům a bylo rozšířeno i na SMS a MMS, které v zahraničí také stojí minimálně dvojnásobek. Avšak vzhledem k aktuálnímu rozložení sil v Evropském parlamentu nebylo možné toto vylepšení proti konzervativněliberální většině prosadit, takže spotřebitelé musí nadále platit drahé poplatky za SMS a MMS. Jednotný platební prostor Vedle snížení cen za roaming při pobytech v zahraničí nyní mohou spotřebitelé ušetřit i tehdy, když se v Evropské unii pohybují jen „virtuálně“. Zavedení jednotného evropského platebního prostoru, nazývaného také „SEPA“ (Single Euro Payments Area), a používání jednotných referenčních čísel (IBAN a BIC) snížilo náklady na převody při zahraničních platbách a standardizovalo proces převodu peněz. Ke všem platbám v rámci SEPA se přistupuje jako k tuzemským platbám, takže se například významně zjednodušilo pronajímání vozidel v Itálii nebo České republice z Německa. Hračky Že ochrana spotřebitele začíná v dětském pokoji, si člověk uvědomí nejpozději tehdy, když jde o zdraví a bezpečnost těch nejmenších. Opakované stahování nebezpečných hraček z oběhu ukázalo, jak je pro zajištění ochrany dětí důležité prosadit v Evropské unii přísnější dozor, lepší metody zpětného vysledování a efektivnější dovozní kontroly. Zapojit se musí nejen členské státy a celní úřady, ale i samotní výrobci – konec konců oni jsou odpovědní za kvalitu svých výrobků. V této souvislosti je důležité stanovit jasná pravidla pro označování výrobků, aby byli spotřebitelé ochráněni před nekvalitním, či dokonce nebezpečným zbožím. Pod tlakem Evropského parlamentu předložila Evropská komise na podzim 2007 návrh zákona, který se nyní projednává ve Výboru pro vnitřní trh a ochranu spotřebitelů parlamentu. Je nejvyšší čas novelizovat dosavadní evropskou směrnici o hračkách, která je stará již dvacet let. Příklad směrnice o hračkách zřetelně ukazuje, že Evropská unie musí odolávat vnějšímu konkurenčnímu tlaku v globalizovaném světě, a právě v oblasti ochrany spotřebitelů by se měla jako první chopit iniciativy a být pozitivním příkladem pro jiné regiony. Služby bez hranic? Důležitý aspekt, který bývá v debatách o právech spotřebitelů a konkurenceschopnosti vnitřního trhu občas zanedbáván, je otázka kvality služeb. Je hezké, že vnitřní trh zvyšuje konkurenci mezi poskytovateli služeb a tím vytváří více zajímavých nabídek pro spotřebitele. Nesmí se tak však dít na úkor kvality jednotlivých služeb. 81 Právě v oblasti služeb v obecném zájmu, které tvoří důležitý pilíř evropského sociálního modelu, potřebujeme v Evropské unii jasná pravidla. Příklad zdravotnických služeb: Byly vyňaty z evropské směrnice o službách, protože mají coby služby obecného zájmu zvláštní postavení a nelze k nim přistupovat jako k běžným komerčním službám. Činnost lékařky nebo rehabilitačního asistenta také nelze srovnávat se službami daňové poradkyně či malířského mistra. O to důležitější je vytvořit na evropské úrovni zákonný rámec, který by zohledňoval specifičnost těchto služeb. A právě to evropští sociální demokraté již dlouho požadují. Bez jednotného zákonného rámce pro zdravotnické služby v Evropské unii hrozí nebezpečí, že rostoucí mobilita pacientů a odborných pracovníků ve zdravotnictví povede dlouhodobě k cenové konkurenci snižující ceny a kvalitu. Nesmí vzniknout systém dvou tříd pacientů, ve kterém si jedni budou moci dovolit kvalitní zdravotnické služby v zahraničí, zatímco ti druzí se budou muset doma spokojit s pořadníky a průměrnou zdravotní péčí. Volný pohyb služeb vstřícný ke spotřebitelům Jak je možné skloubit konkurenceschopnost s požadavkem na sociálnější Evropu vstřícnou ke spotřebitelům? Evropská unie již podala důkaz, že dokáže obstát v situaci napětí mezi ekonomickým tlakem a sociálními potřebami a přicházet s novými řešeními. V dlouhých a obtížných diskusích okolo směrnice o službách se evropští sociální demokraté a demokratky dokázali vůči konzervativně-liberální většině v Evropském parlamentu prosadit s novým přístupem k řešení tohoto problému. Při přípravě volného pohybu služeb se nám podařilo vytvořit rovnováhu mezi požadavky trhu v globalizovaném světě a zajištěním existujících práv spotřebitelů a zaměstnanců. Evropská směrnice o službách otevírá novou cestu, která je příkladem toho, jak je možné zorganizovat otevření evropských trhů služeb sociálně únosným a efektivním způsobem a zároveň sladit zájmy spotřebitelů se zájmy podniků. Směrnice odstraňuje jednostranné bariéry omezující poskytovatele služeb z členských zemí Evropské unie a výrazně jim tak usnadňuje vstup na trh. Jednotný systém kontaktních osob zjednodušuje vyřízení dosud zdlouhavých správních řízení jako zápis do rejstříku a zajišťuje poskytovatelům služeb veškeré potřebné informace. Zároveň zůstávají zachována a jsou závazná veškerá práva zaměstnanců a spotřebitelů členských zemí, ve kterých je služba poskytována. Nadále je respektováno pracovní a sociální právo cílové země. 82 Debata o směrnici o službách ukázala, jak je důležité, pokud má být legislativa efektivní a trvalá, vycházet při tvorbě zákonů vstříc lidem a jejich potřebám. Jen zřídka se široká veřejnost zabývá evropskou politikou tak intenzívně, jako tomu bylo při sporu o tuto směrnici. Pro mnohé občany byla toto diskuse podnětem k tomu, aby se o EU začali informovat a vůbec se Evropou více zabývat. Perspektiva Evropskou politiku si dnes již nelze představit bez ochrany spotřebitele jako jejího ústředního prvku. Pro evropské sociální demokraty byla ochrana spotřebitele vždy zcela zásadním tématem. I v budoucnu budeme v této oblasti uplatňovat naši kompetenci a zasazovat se za posílení práv našich občanů – například v oblasti hromadných žalob nebo práv spotřebitelů energií. Vůči sílícímu mezinárodnímu konkurenčnímu tlaku obstojí jen vnitřně pevná Evropská unie, která bude dělat politiku pro lidi a spolu s nimi. 83 Budoucnost Společné zahraniční a bezpečnostní politiky Hannes Swoboda Místopředseda Skupiny sociálních demokratů v Evropském parlamentu, poslanec za Rakousko Možná je lepší zahájit tento příspěvek otázkou, proč má vůbec mít Společná zahraniční a bezpečnostní politika nějakou budoucnost. Potřebují ji občané k tomu, aby byly hájeny a zastupovány jejich zájmy? Uvedu nejprve fakta: kolem roku 1900 představovalo obyvatelstvo Evropy cca 20 % světového obyvatelstva, kolem roku 2000 to bylo 11 %. Na začátku příštího století, tedy v roce 2100, to budou přibližně 4 %. Znamená to tedy, že náš podíl na světovém obyvatelstvu permanentně klesá. Souběžně s tím sílí ekonomická moc zemí, které ještě před ne tak dlouhou dobou byly označovány jako rozvojové země. Čína bude v roce 2025 druhou nejsilnější ekonomickou mocností na zemi a Indie těsně za Evropou čtvrtá. Váhové rozložení tohoto světa se tedy výrazně přesunuje. Svět už delší dobu „nepatří“ Evropě a bude jí patřit čím dál míň. Přesto má mnoho Evropanů europocentrické nazírání na svět. Současně se však utápějí ve vnitroevropských sporech, místo aby posílili náš hlas a schopnost prosadit se na globální úrovni. Nejnovějším příkladem takové krátkozrakosti bylo zamítnutí reformní smlouvy v Irsku. Vinu přitom nedávám obyvatelstvu. Zodpovědní jsou primárně ti, kteří občany pomocí demagogických tvrzení vědomě svedli na scestí. Svůj velký kus zodpovědnosti nesou ale také ti zastánci reformní smlouvy, kteří právě tento její aspekt, tedy lepší prosazování našich zájmů, nedostatečně tematizovali v diskuzích. Zahraniční politika přece vždy slouží prosazování zájmů, všechno jiné by bylo zkreslující přikrášlování. Rozhodující ovšem je, jak jsou tyto zájmy definovány. Zda jsou pojímány velmi úzce a krátkozrace, a tudíž „nacionalisticky“, nebo zda mají širší a dlouhodobou perspektivu. Dále se nabízí otázka, zda je zde ochota přijímat 84 kompromisy, protože nechybí schopnost akceptovat i zájmy druhých, resp. jestli bude každé prosazování zájmů provázeno hrozbou násilí, nebo zda je cesta jednání shledávána jako principiálně jediné přijatelné řešení. V čem se – a především my Evropané – odkláníme od klasické zahraniční politiky, je jistě radikálně rozdílná definice zájmů. Nejde nám o územní nároky, o rozšíření našeho „životního prostoru“, nýbrž o naše životní zájmy při veškerém akceptování hranic v Evropě i mimo ni. Naše zájmy tedy nejsou definovány geograficky a geopoliticky, nýbrž jsou pojímány jako část globálních zájmů lidstva jako takového. Evropa se chápe jako součást společného světa, který chceme utvářet spolu s ostatními. Nechceme jeho utváření a ovlivňování přenechat druhým. Chápeme se jako součást multilaterálního světového řádu, do nějž chceme vnášet naše specifické zájmy, abychom je mohli cestou jednání také příslušným způsobem prosazovat. A to právě ve smyslu kompenzace zájmů. Úspěšná Společná zahraniční a bezpečnostní politika musí být tedy úzce provázaná jak se společnými zájmy evropských občanů, tak s globálními bezpečnostními zájmy. Pojem bezpečnosti je přitom třeba pojímat rovněž velmi široce. Jedná se o zabránění válkám, potírání teroru, regulaci migračních proudů stejně jako o zvládání změny klimatu a vyvážené zásobování energiemi, vodou atd. Ostatně tyto různé bezpečnostní zájmy spolu velmi úzce souvisí a velmi často se vzájemně podmiňují. Obavy, které obyvatelstvo v této souvislosti sužují, lze účinně eliminovat jen tehdy, pokud bude EU globálně vystupovat společně a s odpovídající jednotou a silou. Pouze takovou provázanou politikou a strategií splní Evropa resp. EU svou ochrannou funkci, kterou má vůči občanům našeho kontinentu. Ostatně obyvatelstvo od EU neočekává ani tak stále nová pravidla a předpisy, ale spíš pomoc a podporu tváří v tvář negativním efektům globalizace. Je velkým omylem domnívat se, že z globalizace profitují všichni. Globalizace s sebou přináší různé klady a zápory. Po EU je požadováno, aby lidem vzhledem k neustálým změnám pomohla a také vyslala příslušné signály. Společná zahraniční a bezpečnostní politika tím získává v rámci aktivit EU ústřední pozici. Není žádným obtížným přívěškem pro pár expertů, nýbrž centrálním úkolem Evropské unie. Přesvědčivým příkladem je zájem Evropy na dostatečném zásobování energiemi. Ať už Evropané přijmou v otázce energetické účinnosti, úspor energií a trvale udržitelných energií jakákoli rozhodnutí, bez odpovídajících paralelních opatření v USA, Rusku, Číně atd. budou naše opatření korunována pouze skromným úspěchem. A navíc se toho v jiných zemích, kde mají úspory energií a zvyšování energetické účinnosti podstatně vyšší potenciál, doposud udělalo daleko méně. Cenový efekt a vliv na spotřebované množství energie by byl přirozeně mnohem vyšší, pokud by se tyto země zapojily a podpořily snahy Evropy. 85 K tomu se připojuje skutečnost, že pokud jde o ropu a zemní plyn, si vzhledem k omezenému počtu poskytovatelů konkurujeme s USA, Čínou, Indií apod. Čím lépe budeme schopni uzavírat dohody o spolupráci s více poskytovateli, tím spíše zajistíme pro naše obyvatelstvo dodávky za „rozumné“ ceny. Je tedy třeba posílit naši vyjednávací pozici na trzích vůči hlavním zásobovatelům i vůči konkurujícím si zákazníkům. V případě plynu je naším hlavním dodavatelem Rusko a dnes naším největším konkurentem Čína, zejména v oblastech kolem Kaspického moře. Energetická politika se tudíž neobejde bez zahraniční politiky, resp. je také součástí společné zahraniční politiky. Stejně tak je dnes součástí zahraniční politiky politika klimatu. Evropská komise po konzultacích s Radou a Evropským parlamentem předložila rozsáhlý klimatický balíček, který obsahuje zejména opatření vedoucí k výraznému postupnému snižování emisí CO2 , přestože tato opatření zatím nemají mezinárodní podporu. Je však třeba je aplikovat již jen na základě principu opatrnosti, aby se nám podařilo dostat změnu klimatu alespoň částečně pod kontrolu. Zde platí, a možná v ještě větší míře, že evropské zákony nedokážou tyto skutečnosti samy trvale ovlivnit. Vznikl by totiž problém „carbon leakage“. Závody, které by byly znevýhodněny v důsledku evropské legislativy upravující množství emitovaného CO2 , by ve větší míře odcházely do jiných regionů. A neodnášely by s sebou pouze znečištění životního prostředí kysličníkem uhličitým, nýbrž i pracovní místa. Dopad by tedy byl z ekologického hlediska nulový až negativní, a pokud jde o pracovní místa, byl by pro Evropu jednoznačně negativní. Dalším příkladem nutnosti provázání evropské vnitřní a zahraniční politiky je problém migrace. Nemůžeme a ani nechceme stavět kolem Evropy zdi a natahovat ostnaté dráty. Na základě našeho blahobytu a našich v mezinárodním srovnání stále ještě velmi rozvinutých sociálních systémů jsme (se stali) kontinentem, kam míří přistěhovalci. Nemůžeme na sebe vzít veškerou bídu, ale určitě její přiměřený díl (jak to jednou vyjádřil Michel Rocard, bývalý francouzský premiér a poslanec EU). Přiměřená je především taková míra uprchlíků a žadatelů o azyl, kterou dokážeme integrovat do naší ekonomiky a společnosti. Přistěhovalectví by tedy podle možností mělo probíhat „kontrolovaně“ – samozřejmě při dodržování lidských práv. To znamená, že restriktivní opatření na hranicích Evropy musejí probíhat na základě intenzivní spolupráce se zeměmi původu těchto občanů a tranzitními zeměmi. To je zajisté zdlouhavé a někdy i nákladné. Ale bez migrační zahraniční a rozvojové politiky se nám ilegální přistěhovalectví a převaděčství dostat pod kontrolu nepodaří. Jako poslední příklad bych chtěl uvést potírání terorismu. Nikdo přece nemůže vážně věřit, že bychom s terorismem mohli účinně bojovat bez intenzivní spolupráce a bez zahraničněpolitických aktivit. Nestačí tedy aktivity jednotlivých států, ani policejní a soudní spolupráce. Společná zahraniční a bezpečnostní politika 86 musí zajistit především větší stabilitu a demokracii v regionech, v nichž terorismus vzniká. Sice budou vždy existovat extremisté, kteří budou bez konkrétní společenské příčiny spatřovat svou spásu v terorismu. Ale příliv příznivců a podporu zaznamenávají především na základě skutečných a vnímaných společenských nedostatků. A čím méně nabízejí politické poměry pro opozici a odpor ventil ve formě demokracie, tím spíše upadají takové osoby do teroristických sítí. Jestliže jsem v souvislosti s tímto příspěvkem hovořil zejména o zájmech, tak v rámci Společné zahraniční a bezpečnostní politiky nikterak nepomíjím význam lidských práv. Naopak, čím více budou lidská práva a do nich spadající práva menšin respektována ve všech regionech našeho světa, tím snáze bude možné realizovat náš zájem na globálně udržitelné ekonomické a společenské politice. Tím slabší pak také budou migrační tlaky a přitažlivost terorismu atd. Jde přitom o neústupné vyžadování lidských práv v trvalém dialogu, a ne o permanentní konfrontaci a spektakulární akce, která často vedou k opaku. Především však neexistuje žádné buď a nebo ani žádná alternativa mezi např. zásobováním energiemi a dodržováním lidských práv a pod. Musíme sledovat oba vytyčené cíle. Mnohých z těchto cílů lze dosáhnout pouze globálním jednáním. Na druhou stranu musíme především získat přátele a spojence v našem sousedství. Jedná se o sousedy na jihu, tedy v oblasti Středozemního moře, a sousedy na východě, tedy v oblasti Černého moře. Dosavadní sousedská politika a barcelonský proces již k integraci našich sousedů do Společné zahraniční a bezpečnostní politiky nestačí. Potřebujeme silnější pouta, která zahrnou všechny aspekty takto nově definované evropské politiky. K tomu budeme potřebovat také multilaterálních struktury na bázi silnějších partnerství. Středomořská unie resp. Černomořská unie by v tomto smyslu mohly aktivity EU výrazně podpořit. V obou případech by výraznou roli hrálo Turecko, které by bylo jakýmsi svorníkem mezi EU a příslušnými sousedními státy. V Černomořské unii by mělo přirozeně velký význam také Rusko, které by tak mohlo být pevněji připoutáno k EU. Takto posílená a multilaterální sousedská politika by mohla dosáhnout několika cílů. Na jednu stranu by bylo možné společně s dotčenými zeměmi řešit stávající konflikty a zvyšovat stabilitu. Specifické evropské zájmy, kupříkladu v energetické politice, by mohly být realizovány k oboustranné spokojenosti a na základě partnerství. A společně s našimi sousedy bychom mohli naše společné zájmy silněji prosazovat na globální úrovni. Samozřejmě je přitom třeba odbourat ještě mnohé předsudky a obavy. Ale je nejvyšší čas překročit hranice tradiční diplomacie a zahraniční politiky. Jakkoliv budeme muset naši sousedskou politiku dále rozvíjet a přestože pro ni vytvoříme institucionální rámec, bude přirozeně nutné vyjasnit náš vztah k velkým spoluhráčům tohoto světa. Se všemi, počínaje USA, přes Rusko a Čínu se obsahově rozcházíme. Sice se stále hovoří o hodnotách sdílených s USA, 87 ale jak na trestu smrti, tak na invazi do Iráku nebo rozdílném hodnocení důležitosti politiky životního prostředí se ukazuje, jak se na naše hodnoty liší. Samozřejmě jsou rozdíly mezi námi a Ruskem či dokonce Čínou podstatně větší. Rozdílné hodnotové postoje by neměly být popírány nebo zakrývány. Nesmějí nám ale bránit v tom, abychom definovali společné zájmy a pak je hájili – jak v mezinárodních organizacích, tak při přímých jednáních. Ale právě tyto rozhovory a jednání musí probíhat transparentně ve smyslu moderní zahraniční a bezpečnostní politiky, která se orientuje na zájmy občanů, a musí být vedeny otevřeně a v neustálém dialogu s obyvatelstvem. Tajnou diplomacii přirozeně nelze zcela vyloučit, ale dnešní okolnosti vyžadují víc transparentnosti a čestnosti. Musíme vycházet z toho, že se nacházíme v multipolárním světě. USA v něm na dohlednou dobu zůstávají nejsilnější silou, i když je z dnešního pohledu výraz „hypervelmoc“, který pro USA razil bývalý francouzský ministr zahraničí Hubert Vedrine, překonaný. Ale kombinace vojenské a ekonomické moci Spojených států je v současné době zatím jedinečná, i když má své hranice. Kromě toho je pro Evropu problémem bezstarostnost a unilateralismus, s nimiž se mocné USA pokoušejí z části vojensky prosazovat své zájmy resp. bránit potřebným změnám, jako je například posílení OSN resp. trvale udržitelná globální energetická a environmentální politika. Rusko za Putina posílilo svou pozici v neposlední řadě na základě vyšších cen surovin a s nimi spojených příjmů. A to se za nového vládnoucího dua nezmění. Bylo velkou chybou Západu, že podcenil potenciál Ruska a počítal s touto zemí jako s druhořadým faktorem. Energetické zdroje země, jakož i existující ropovod a plynovod, a to i v kaspickém prostoru, propůjčují této zemi každopádně pro příštích 10 až 20 let jedinečnou pozici. A to zejména vzhledem k silné závislosti mnoha evropských států na ruské energii, především plynu. Pokud na této závislosti bude možné něco změnit, pak jistě pouze na základě sebevědomého a společného vystupování vůči Rusku a jeho privilegovaným partnerům. Pouze tak lze dospět buď k plodné kooperaci, nebo ke konkurenci, z níž může mít Evropa užitek. EU by měla ve vší otevřenosti prodiskutovat také rozdílné postoje k USA resp. k Rusku ve „staré“ a „nové“ Evropě. Toto rozlišování pocházející od dřívějšího ministra obrany USA Rumsfelda sice není tak jednoznačné, jak on se domníval. (Ostatně celé jeho politické působení byla jedna velká katastrofa). Ale je pravda, že „východoevropské“ země, které přistoupily k Evropské unii, jsou - s řadou variant - obecně přátelštěji nakloněny USA a kritičtější vůči Rusku, než národy, které nebyly ovládány Sovětským svazem. Přitom by ti druzí zmínění měli chápat neskutečné utrpení za komunistického resp. sovětského období a respektovat z něj vyplývající pocity. Na druhou stranu by měly nové členské státy EU také vnímat tragicky chybný odhad USA v Iráku a často arogantní chování USA v neposlední řadě také k mnohému východoevropskému spojenci. 88 Co se týče Číny, katapultuje její růst atd. tuto zemi do první řady globálních mocností. Čínský model rozvoje spočívá – každopádně ještě v této chvíli – na extrémním vykořisťování lidí a přírodních zdrojů, ačkoliv značně zesílily snahy v oblasti výzkumu a vývoje. Je přitom naším zájmem, aby se tento model co možná nejrychleji změnil v systém více nakloněný lidem i životnímu prostředí. A to platí v zásadních bodech také pro řadu dalších rychle rostoucích rozvojových zemí, jako je Indie, Brazílie apod. Prosazování evropských zájmů vůči dalším veličinám tohoto světa resp. spolu s nimi vyžaduje jasnou definici těchto zájmů, ale také motivování jiných zemí postupovat společně s námi. V tomto ohledu tedy lze hovořit o „evropském impériu“, o které je třeba usilovat. Především tehdy, pokud pojmem impérium nemyslíme násilí, ale prostě prosazování zájmů i za hranicemi vlastního výsostného území. A toto prosazování zájmů může dnes probíhat jen s ohledem na zájmy lidstva a cestou jednání. V tomto smyslu je EU dle svých zásad „soft power“. Protože někteří jiní „global players“ používají k prosazování zájmů velmi často tvrdé až vojenské prostředky, neměli bychom váhat aplikovat prostředky měkké, např. obchodní politiku, pokud chceme dosáhnout našich cílů, které koneckonců sledují globální blaho a především spočívají vždy na dialogu a multilateralismu. Bylo by krajně naivní domnívat se, že moc v dnešní, především globální politice již nehraje žádnou roli. Kdo vychází z této premisy, podrobuje se hned od začátku moci druhých. „Bojovat“ za jinou podobu kompenzace zájmů, přimlouvat se především za multilaterální a multinacionální organizace a jednání, to je důležitý prvek evropské politiky. Ale často jsme poměrně osamělí, když tak činíme. Musíme se tedy soustředit na obojí, na svět, jaký je, a na to, abychom naše partnery a konkurenty přiměli k rozumnějším, trvale udržitelným formám kompenzace zájmů. Měkká moc, kterou EU představuje – a něco jiného není ani rozumné ani v dohledné době možné – ale nikterak neznamená, že bychom se měli zříci naší vůle se prosadit a odpovídající organizace. To je také smysl zatím neschválené reformní smlouvy. Společné zahraniční a bezpečnostní politice by měla dát vhodný institucionální rámec. „Ministr zahraničí“ EU s dohledem Rady a Komise a společná zahraniční služba by měli zabránit složitým procesům schvalování a dvojkolejnosti a především nejednotnému vystupování EU v zahraničí. Pořád trvá naděje, že Lisabonská smlouva ještě vstoupí v platnost. Pokud ne, musely by Rada, Komise a Parlament zapřemýšlet nad tím, jak by bylo možné zlepšit koordinaci na základě pragmatických dohod. V prvé řadě formou intenzivnější koordinace mezi Vysokým pověřencem Rady a Komisí. Již nyní bývají občas ustavováni společní zvláštní pověřenci resp. vypracovávány společné strategie. Vysoký pověřenec by kromě toho mohl rovněž převzít předsednictví v Radě ministrů zahraničí. Personálně a věcně lze rozšířenou spolupráci Rady a Komise za podpory Parlamentu 89 jistě podstatně zlepšit i bez institucionálního zaštítění: vždy se musejí účastnit všichni. V případě neúspěšné ratifikace reformní smlouvy by mělo za všech okolností dojít k pracovní dohodě mezi těmito třemi institucemi Evropské unie, aby byla posílena funkčnost zahraniční a bezpečnostní politiky a především tvář EU směrem ven. A všechny kandidátské země by se musely zavázat, že budou tuto dohodu dodržovat. Dohody vztahující se k praktické spolupráci Rady a Komise podporované Parlamentem by měly být doplněny o společnou zahraniční a bezpečnostní strategii. Zcela vědomě by se o ní měly radit Rada, Komise a Parlament a měly by se na ní také společně usnášet. Takovou deklarací společných cílů, nejlépe smluvně stanovenou, v opačném případě každopádně pragmaticky sjednanou spoluprací při jejich prosazování, by EU mohla výrazně získat na váze. Na napětí vznikající na jedné straně globalizací a na druhé straně tendencí k renacionalizaci musí být odpovědí Společná zahraniční a bezpečnostní politika. Pokusy o posílení národních států resp. příslušné sliby populistických politiků a médií nemohou problémy vznikající v důsledku globalizace vyřešit, resp. vytvářejí nové. Společný postup evropských států v rámci odpovídající zahraniční politiky by nejenom pomohl lépe se vypořádat s problémy globalizace, ale mohl by být i příspěvkem k lepšímu pochopení a větší akceptovatelnosti Evropské unie. Ona je jedinou vhodnou odpovědí na nespoutanou globalizaci a zpátečnický a omezený nacionalismus. 90 Budoucnost Evropské bezpečnostní a obranné politiky Helmut Kuhne Poslanec Evropského parlamentu, člen Skupiny sociálních demokratů za Spolkovou republiku Německo Evropská bezpečnostní strategie (EBS), „Bezpečná Evropa v lepším světě„ která stanovuje rámec Evropské bezpečnostní a obranné politiky (EBOP), oslaví koncem roku 2008 své páté výročí. Od roku 2003 se událo mnohé. EU má mezitím 27 členských států, ústavní smlouva ztroskotala a reformní Lisabonskou smlouvu sice členské státy podepsaly, ale v Irsku byla referendem odmítnuta. Zatím zůstává otevřené, jestli má budoucnost, nebo ne. Na institucionální úrovni byly na poli Společné zahraniční a bezpečnostní politiky (SZBP) a EBOP vytvořeny nové struktury a kompetence, díky nimž by se EU měla stát ještě akceschopnější. Od roku 2003 realizovala EU v rámci EBOP 20 civilních a vojenských misí v Evropě, Africe, na Blízkém i Středním Východě a v Asii, 11 z nich dosud trvá. Principy, hodnoty a zásady evropské bezpečnostní politiky formulované v bezpečnostní strategii nadále zůstávají. Zůstávají také mnohé popsané zásadní hrozby a strategické cíle. V posledních letech se k nim navíc přidaly nové globální výzvy, na něž musí EU reagovat. Je tudíž na čase bilancovat a integrovat nově vzniklou situaci do bezpečnostní koncepce EU. Evropský parlament, s autorem jako zpravodajem, schválil 5. června 2008 rezoluci vztahující se k EBS a EBOP, která požaduje další vývoj EBOP a doplnění EBS. Parlament přitom nevložil žádné textové pasáže, které by byly v rozporu s doporučeními zpravodaje, což je velký úspěch sociálnědemokratické politiky. Níže bude přiblížen nejprve obsah rezoluce Evropského parlamentu. Následně se zaměříme na Lisabonskou smlouvu, která by měla důležité konsekvence pro budoucnost EBOP. Poté budou prodiskutovány některé vybrané výzvy, jimž evropská bezpečnostní politika čelí. 91 Budiž upozorněno na skutečnost, že z důvodu lepší čitelnosti jsou v této stati používána pouze mužská označení funkcí, i když by autor velmi přivítal, kdyby se do nejvyšších úřadů v EU dostaly ženy. Rezoluce Evropského parlamentu k EBS a EBOP Nejnovější vývoj v rámci EBOP Rezoluce bilancuje výsledky EBOP v roce 2007 a prvním pololetí roku 2008 a soustřeďuje se zejména na dosažený pokrok a slabiny EBOP. V tomto období byla podniknuta důležitá operativní opatření v oblasti EBOP: policejní mise EU v Afghánistánu, vojenská operace v Čadu, státoprávní mise v Kosovu a mise za účelem reformy bezpečnostního sektoru Guiney-Bissau. Dále byly zredukovány a reorganizovány jednotky EU v Bosně. Kromě toho bylo dosaženo významného pokroku při rozvoji schopností EBOP. Byl přijat nový cílový plán pro rok 2010 pro civilní schopnosti Unie a v Sekretariátu Rady zřízen plánovací a realizační štáb. Tím je vedle lepšího plánování civilních misí zajištěno, že civilní zásahy budou kompletně spadat pod civilní struktury velení. Z vojenského hlediska bylo dosaženo plné akceschopnosti Operačního centra EU, takže při budoucích misích v rámci EBOP již nebude nutné využívat národní centra nebo hlavní velení NATO. A nakonec byla plně zrealizována koncepce „Battle Groups“ (multinacionálních bojových skupin EU čítajících vždy 1500 vojáků). V případě krize lze do akcí EU vyslat během krátké doby současně dvě „Battle Groups“. Navzdory dosaženému pokroku byly v letech 2007/2008 patrné přetrvávající slabiny. Naléhavě potřebné evropské letecké přepravní kapacity nejsou k dispozici v dostatečné míře. Jednak došlo ke zdržení v dodávkách dálkových letounů A400M, ale také se opakovaně nedostává helikoptér. Během přechodné fáze mohou pomoci v Rusku stavěné helikoptéry ve vlastnictví České republiky. Autor navrhl podpořit jejich přezbrojení z peněz EU. Poskytování personálu pro mise EBOP probíhá často zdlouhavě (např. zajištění policistů pro školení policistů v Afghánistánu) a ne všechny státy EU se podílejí proporcionálně ke své velikosti a výkonnosti. To omezuje schopnosti EU při civilním zvládání krizí. Bílá kniha pro doplnění EBS Evropská bezpečnostní strategie má již pět let stejnou podobu: Jelikož přibyla řada nových výzev, vybídl Evropský parlament vysokého představitele pro zahraniční politiku EU Javiera Solanu, aby vypracoval bílou knihu pro doplnění EBS. Měl by přitom vyvodit poučení z pěti let uplynulých od vzniku bezpečnostní strategie a pojmenovat dosažený pokrok i slabiny. Je přitom důležité, aby debata neprobíhala za zavřenými dveřmi, nýbrž byla vedena transparentně a veřejně. Bílá kniha by měla 92 posloužit jako základ pro diskuzi. Ústředním bodem bezpečnostní strategie by mělo nadále zůstat komplexní pojetí bezpečnosti. Zvýšenou pozornost si přitom zasluhují následující tematické oblasti, které v uplynulých letech získaly na aktuálnosti: • souvislost mezi vnitřními a vnějšími aspekty bezpečnosti (boj proti terorismu) • ochrana hranic a kritické infrastruktury • ochrana před útoky na datové sítě (kyberterorismus) • bezpečnost evropského zásobování energiemi jako výzva pro civilní, ekonomické, technické a diplomatické snahy, nikoli však vojenské • nevyřešené regionální konflikty v sousedství EU (Podněstří, Abcházie, Jižní Osetie, Náhorní Karabach) • výzvy na africkém kontinentu • dopady změny klimatu a přírodních katastrof na ochranu obyvatelstva Celkově by měla bílá kniha zformulovat společné evropské bezpečnostně politické zájmy a vypracovat kritéria pro zřízení misí EBOP. Kromě toho je třeba stanovit nové cíle pro civilní a vojenské schopnosti všech aktérů účastnících se krizového managementu včetně velitelských a kontrolních struktur a transportu. A konečně by měla zvážit nové partnerství mezi EU a NATO. Koncepce bezpečnosti osob Od konce studené války probíhá změna bezpečnostně politického paradigmatu. Místo výhradního zaměření na bezpečnost států se do popředí dostává bezpečnost osob. Tato změna byla na úrovni OSN vyjádřena v roce 2005 přijetím přístupu „Responsibility to Protect“ („Odpovědnost k ochraně“ - osob) a odráží se v koncepci bezpečnosti osob (Human Security). Frakce sociálních demokratů v Evropském parlamentu se zasazovala o to, aby byla koncepce bezpečnosti osob v budoucnu vnímána jako jeden ze základních prvků Evropské bezpečnostní strategie. Bohužel většina konzervativců a komunistů tíhnoucích k minulosti tuto koncepci odmítla, takže se nakonec v rezoluci neobjevila. Přesto však je aktuální změna správná a důležitá a člověk bude budoucnu stále více těžištěm bezpečnostně politických úvah. Lisabonská smlouva a budoucnost EBOP Lisabonská smlouva převzala podstatný obsahový posun, který přinesla neúspěšná ústavní smlouva. Frakce sociálních demokratů vítá reformní smlouvu, která by výrazně posílila soudržnost, efektivitu a viditelnost 93 politiky EU. Budoucnost Lisabonské smlouvy resp. institucionální reformy EU nelze v této chvíli, nedlouho po odmítnutí Iry 12. června 2008, předvídat. Panuje však značná shoda v tom, že pokud se má zvýšit efektivita EU, jsou změny v oblasti zahraniční politiky zamýšlené Lisabonskou smlouvou nutné. Z tohoto důvodu budou tyto potřebné reformy níže představeny, i když není jasné, kdy nakonec dojde k jejich realizaci. Pokud jde o SZBP a EBOP, obsahuje smlouva ve velké míře stejná ustanovení jako neúspěšná ústavní smlouva: základní prvky zůstaly zachovány – až na terminologické detaily a deklarace vztahující se k interpretaci. Z EBOP by se v budoucnu stala Společná bezpečnostní a obranná politika (SBOP), tzn. místo Evropské bezpečnostní a obranné politiky by v budoucnu existovala společná politika. Post vysokého představitele pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku Nejdůležitější novinkou je post „vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku „ (v ústavní smlouvě nazývaný ještě „ministr zahraničních věcí Unie“). V tomto úřadě se spojí dosavadní úřady Javiera Solany a Benity FerreroWaldnerové, komisařky pro zahraniční záležitosti. Současně bude budoucí zastánce úřadu viceprezidentem Komise. Na základě této funkce by mělo dojít ke sloučení kompetencí, které byly předtím rozděleny mezi Radu a Komisi, což je prvním dokladem překonání pilířové struktury EU. Nominaci vysokého představitele navíc musí podpořit Evropský parlament a na základě hlasování o nedůvěře může být tento svého úřadu zbaven. Z uvedeného vyplývá mnoho nových možností SZBP, zejména koordinované spolupráce v civilně-vojenských záležitostech, neboť v budoucnu budou kompetence soustředěny v jedné osobě. Rámec pro civilní a vojenské mise EU Co se týče tzv. „Petersbergských úkolů“, které popisují rámec civilních a vojenských misí EU od roku 1992, předpokládá Lisabonská smlouva několik málo změn. Smlouva například precizněji definuje spektrum úkolů misí EU, aniž by se vracela k pojmu „Petersberg“. Mise EU, v nichž bude moci být využito civilních a vojenských prostředků, podle ní zahrnují společná demilitarizační opatření, humanitární úkoly a záchranné akce, vojenské poradenství a podporu, předcházení konfliktům včetně opatření na udržení míru, bojové akce v rámci řešení krizí, včetně opatření na podporu míru a operací za účelem stabilizace situace po konfliktech, a potírání terorismu. Celkově se jedná o výrazně užší definici vojenského jednání, než jakou mají národní státy. Často je kladena otázka, zda bude na základě smlouvy vytvořena evropská armáda. Na ni je třeba odpovědět jednoznačně záporně, neboť kompetence ve vojenských záležitostech zůstává nadále v rukou členských států. Smlouva sice předpokládá, že členské státy poskytnou civilní a vojenské schopnosti 94 pro realizaci opatření v oblasti SBZP, ale členský stát sám rozhodne, jestli a nakolik se bude nasazení účastnit. To se musí přirozeně odehrávat na základě příslušné národní ústavy a usnášet se na takovém nasazení resp. ho kontrolovat může pouze národní, nikoli Evropský parlament. Podle Lisabonské smlouvy musí být usnesení o nasazení bojových sil přijata jednomyslně a každý členský stát má možnost svou účast odmítnout. Určité skupiny tvrdí, že Lisabonská smlouva plánuje militarizaci EU. Že by vojenská nasazení byla podle smlouvy považována za normální nebo dokonce nejdůležitější součást mezinárodní politiky. Cituje se přitom často následující věta: „Členské státy se zavazují, že budou své vojenské schopnosti postupně zdokonalovat.“ (Čl. 28a:3). S trochou zlé vůle lze „zdokonalovat“ přirozeně chápat jako „vyzbrojovat“. Pokud si však smlouvu přečteme podrobně, rychle se ukáže, že o militarizaci nemůže být řeč. EU spíše pracuje na rozvoji opačného modelu, než je bezpečnostní strategie USA, která se brání závaznému zapojení do struktur OSN a mj. sází na „preemptivní“ vojenská nasazení – i za účelem zabezpečení strategických zdrojů. Společná zahraniční a bezpečnostní politika se naproti tomu výrazně vyslovuje pro to, aby se civilní a vojenské prostředky používaly k „udržení míru, předcházení konfliktům“ a „posílení mezinárodní bezpečnosti“ v souladu se zásadami Charty OSN (28a:1). Kdo tedy vytýká nepřítomnost role mezinárodního práva a Charty OSN, nemůže se odvolávat na text Lisabonské smlouvy. Možnost útočné války vedené EU je tím jednoznačně vyloučena. Formulaci „Členské státy se zavazují, že budou své vojenské schopnosti postupně zdokonalovat.“ je navíc nutné chápat jako realizaci politických priorit ve vojenských schopnostech. Vojenské struktury vzniklé během konfliktu Západu s Východem by měly být přizpůsobeny dnešním potřebám a mělo by se omezit zdvojování struktur v Evropě. Odbourání dubletních struktur by mělo členským státům umožnit odzbrojení a redukovat samostatné akce evropských států (např. francouzské vojenské operace v Africe). Evropská obranná agentura, která je ve smlouvách zmiňována, by měla pomáhat zabraňovat takovému zdvojování a chránit před závislostí na USA. Úkolem politické debaty zůstává rozhodnout, kolik armády je skutečně zapotřebí. Rozhodnutí o druhu a rozsahu modernizace mají v rukou většinou zvolení politici. Stálá strukturovaná spolupráce Pro urychlení harmonizace národních vojenských schopností vytváří Lisabonská smlouva možnost intenzivnější spolupráce mezi menšími skupinami členských států v podobě takzvané „stálé strukturované spolupráce“. Účastnit se může každý členský stát, který se zaváže, že bude posilovat svou obranyschopnost a zúčastní se nejdůležitějších evropských zbrojních programů a aktivit Evropské obranné agentury. Deklarovaným cílem je disponovat nejpozději do roku 2010, buď v podobě národního kontingentu, nebo jako součást mnohonárodních jednotek, schopností 95 účastnit se ozbrojených taktických bojových svazů, včetně logistiky a transportu. Popis těchto svazů přitom silně vychází z „Battle Groups“ EU zřízených již v lednu 2007. Harmonizace národních vojenských schopností je obecně velmi vítaná, neboť nepovede jen ke snižování vojenských výdajů, ale i množství bojových sil. Klauzule o solidaritě a pomoci Další novinkou Lisabonské smlouvy je zavedení klauzule o solidaritě a pomoci. Klauzule o solidaritě předpokládá, že členské státy se budou v případě teroristických útoků, přírodních katastrof nebo jiné lidmi zaviněné katastrofy vzájemně podporovat. Pro případ ozbrojeného nebo teroristického útoku na jeden členský stát obsahuje smlouva závazek pomoci, který může zahrnovat i vojenské prostředky. Podobně o tom výslovně hovoří Charta OSN v čl. 41. Pro soudržnost EU je tato pomoc nezbytná. Tato ustanovení ostatně nahradí již existující závazek pomoci v rámci ZEU. To je vzhledem k hloubce propojení a integrace evropských států přiměřené, ponechává však neutrálním státům jejich nezávislost na NATO. Závazek k účasti na vojenských akcích mimo EU z klauzulí o solidaritě nevyplývá. Budoucí výzvy pro EBOP V budoucnosti bude EBOP postavena před několik výzev, které budou muset Evropané společně řešit. Některé z nich přetrvávají už delší dobu, nijak tím ovšem neztratily na své naléhavosti. Kromě již zmíněných témat, o něž by měla být EBS doplněna, zde budou načrtnuty některé důležité výzvy. Kosovo Většina států EU uznala nezávislost Kosova. 15. února 2008 byla zahájena fáze budování mise EU v Kosovu. Státoprávní mise zahrnující více než 1800 expertů se v Kosovu ujme úkolů v oblastech působnosti policie, justice a celních záležitostí. Těžištěm mise bude pozorování, instruktáž a poradenství pro lokální instituce. Toto evropské angažmá by mělo být podpořeno a musí přispět k mírovému soužití různých národnostních skupin v Kosovu. Plánovaný systém raketové obrany USA Plány na vybudování bilaterálního systému raketové obrany USA v Polsku a Česku jsou v částech Evropy vnímány skepticky. Také Evropský parlament vyjádřil ve své rezoluci k EBOP poprvé pochyby nad plánovaným systémem. O nutnosti a eventuálním umístění systému by měly USA uvažovat společně s evropskými partnery a Ruskem. Pochyby Ruska i obyvatel obou dotčených zemí by měly být respektovány, přičemž musí být současně jasně řečeno, že ruská reakce, jako je vypovězení smlouvy o konvenčních silách v Evropě (jejich omezení), není akceptovatelná. 96 Rusko Rusko jako bezprostřední soused je pro EU důležitou partnerskou zemí. Navzdory vzájemné závislosti, mimo jiné energetické, dochází mezi Unií a jejím východním sousedem stále k rozdílům v názorech. Přesto je důležité v dialogu s Ruskem pokračovat, neboť vážná konfrontace by neprospěla ani jedné straně. Rusko je především důležitým partnerem ve vztahu k ekonomické, ekologické a globální bezpečnostně politické spolupráci. Afghánistán EU v červnu 2007 zahájila mise směřující k vyškolení afghánských policejních sil. Neexistuje alternativa k intenzivnějším civilním snahám s cílem posílení právního státu a demokracie. Bezpečnostní situace má sice velký význam, ale vojenské prostředky samy o sobě Afghánce o demokratické formě státu nepřesvědčí. Přístup EU směřující k vytvoření místních kapacit, ať už v bezpečnostním sektoru, v justici nebo správě, je správný a mělo by se v něm pokračovat. EU ovšem může a měla by přispívat více než dosud. Írán Pro EU je jasné, že Írán musí dostát svým mezinárodním závazkům a spolupracovat s Mezinárodní agenturou pro atomovou energii. Nesmí dojít k atomovému vyzbrojení Íránu, to nařizuje rovněž smlouva o zákazu jaderných zbraní, neboť na misce vah leží stabilita celého regionu. Konsensus Evropanů spočívá v tom, že řešení problémů s Íránem lze dosáhnout pouze cestou jednání. Je úspěchem EU, zastupované Německem, Francií a Velkou Británií, že byly USA přesvědčeny k upuštění od své dřívější strategie „regime change“. Kromě toho se v Bezpečnostní radě OSN podařilo získat pro sankce proti Íránu také Rusko a Čínu. Zbývá čekat, jestli bude poslední nabídka pro Írán dostatečně atraktivní na to, aby otevřela vážnou perspektivu bez nukleárních zbraní. V žádném případě ale nesmí dojít k vojenským intervencím. Závěr Řada globálních výzev a zásadní proměna mezinárodních vztahů – vzestup nových globálních hráčů, jako je Čína a Indie – jasně ukazují, jak naléhavě musí EU vyřešit své domácí úkoly v EBOP. Výše pojednaný vývoj je krokem správným směrem. Svět nebude čekat, až si státy EU vyjasní své interní kompetenční otázky. USA a nově industrializované státy na to nejsou odkázány. A lidé, kteří zde a dnes potřebují pomoc EU, ať už je to prostřednictvím krizového managementu nebo ochrany před katastrofami či válkami, na to čekat nemohou. 97 V napjatém prostoru mezi bezpečností a občanskými právy: Co dělá EU v boji proti kriminalitě a mezinárodnímu terorismu Wolfgang Kreissl-Dörfler Poslanec Evropského parlamentu, člen Skupiny sociálních demokratů za Spolkovou republiku Německo Evropská unie jako společenství hodnot stojí ve vnitřní politice před velkými globálními výzvami, které vyžadují minimálně společné evropské, ne-li mezinárodní řešení. Potírání kriminality, organizovaného zločinu a ochrana před teroristickými útoky jsou jen některé zásadní úkoly, které je třeba zvládnout. Evropská unie musí v této oblasti dále rozvíjet nástroje, které má nyní k dispozici, aby dokázala dlouhodobě zajistit prostor bezpečí a svobody. Problém spočívá v nalezení přiměřené rovnováhy mezi svobodou jednotlivce a bezpečností všech občanů a občanek. Organizovaný zločin a mezinárodně propojené teroristické sítě představují globální výzvu, které je stále obtížnější ba téměř nemožné čelit na úrovni národních států. Podle údajů Europolu (Evropského policejního úřadu) operuje jen v EU v současnosti asi čtyři tisíce organizovaných zločineckých sítí, které se zaměřují především na hospodářskou kriminalitu a obchod se zbraněmi, drogami a lidmi. Kromě toho ohrožují bezpečnost lidí celosvětově operující a propojené sítě teroristů, jejichž organizační a komunikační struktury vyžadují nový přístup. Předpokladem pro účinné potírání organizovaného zločinu stejně jako pro ochranu před teroristickými útoky je především přeshraniční činnost policejních orgánů. Evropskou odpovědí na tyto výzvy je Schengenský prostor: Navzdory tomu, že zajišťuje větší svobodu pohybu a zvyšuje mobilitu pracovních sil, zlepšuje 98 bezpečnost díky intenzivnější výměně informací (Schengenský informační systém, vízový informační systém, Smlouva z Prüm). U všech těchto nástrojů je však třeba brát v úvahu aspekty ochrany osobních údajů, a to zejména při využívání nových a citlivých biometrických údajů. Na tomto pozadí je také třeba kriticky posoudit návrhy Evropské komise týkající se vstupní a výstupní kontroly a rozšířené evidence údajů o cestujících leteckých společností (tzv. údaje PNR). Návrhy v podstatě vycházejí z předpisů Spojených států. USA požadují jako důsledek 11. září 2001 na všech letech předávání jmenných údajů o všech cestujících. Tyto údaje pak Ministerstvo pro vnitřní bezpečnost Spojených států systematicky vyhodnocuje a 15 let archivuje. K vyhodnocovaným informacím patří vedle údajů z pasu i číslo kreditní karty a jaké menu si pasažér objednal. Od roku 2007 platí mezi USA a EU dlouhodobá dohoda, která občanům EU vyhrazuje vůči americkým úřadům alespoň nějaká práva, jako např. nahlédnout do uložených dat. Z pohledu sociální demokracie je tento přístup zcela nepřiměřený a je znepokojující, že návrh Evropské komise vychází z rámcových údajů dohody s USA. Celé roky se sledují vzorce chování milionů cestujících letadly a to přesto, že se zatím nepodařilo prokázat účinnost tohoto opatření při boji s mezinárodním terorismem! Proti popsaným nebezpečím je však možné účinně bojovat jedině zintenzivněním spolupráce národních policejních orgánů. Globalizace totiž nemá jen ekonomické dopady, ale především důsledky společenské. Na celém světě se dosud regionální konflikty zanášejí do zemí a společností, kterých se tyto střety dříve nedotýkaly. Moderní komunikační prostředky umožňují vznik sítí a kontaktů, které se již neomezují jen na blízké okolí nebo vlastní zemi. Mnozí lidé se musí v rámci své práce vydávat na služební cesty do nejrůznějších regionů světa, a tak se nutně dostávají do potenciálních ohnisek konfliktů. Globální distribuce výrobních procesů vede rovněž k intenzivnějšímu cestování a komunikaci. Za této situace se přes hranice jednotlivých států rychle a relativně bez problémů organizují i kriminální sítě a teroristé. Právě oni významně profitují z možností, které přináší globální dělba práce a komunikační prostředky. Za tímto účelem musely být vytvořeny nové nástroje, které umožňují přeshraniční pátrání a urychlují výměnu údajů relevantních pro pátrání mezi příslušnými policejními orgány členských státu Evropské unie. V roce 1999 začal pracovat Europol a od té doby přispívá k intenzivnějšímu společnému postupu evropských policejních orgánů proti organizovanému zločinu a terorismu. V roce 2002 byl zřízen Eurojust ke zlepšení spolupráce státních zastupitelství. Kromě toho usnadňuje v Evropě otevřených hranic pátrání Schengenský informační systém, neboť umožňuje okamžitý přístup k údajům o celoevropsky hledaných osobách. Smlouva z Prüm pak v rámci EU zlepšila výměnu a předávání otisků prstů a údajů o DNA. 99 Nové databáze a zesílená policejní spolupráce však nesmí zpochybnit občanská práva. Důležité je především najít rovnováhu mezi bezpečností a předáváním informací na jedné straně a právy jednotlivce a ochranou soukromí na straně druhé. Cílem je zachovat svobodu, kterou se snažíme chránit. To znamená, že musíme pro policejní a právní spolupráci v Evropské unii konečně vytvořit právní rámec ochrany osobních údajů. Zároveň musí být omezeno a jasně upraveno předávání údajů třetím zemím. Především je potřeba zajistit, aby bylo možné nahlížet do uložených údajů a aby byly na vyžádání vymazány. To se musí stát základním předpokladem pro předávání údajů, a to především při výměně údajů s úřady Spojených států. Evropská unie pojmenovala svou vnitřní a právní politiku „Prostor svobody, bezpečí a práva“. Tento prostor by měl chránit základní práva občanů a zároveň zajišťovat jejich bezpečnost. V tomto rámci hraje ústřední roli Schengenský prostor, i když se na něm nepodílí všechny státy v plném rozsahu (tzv. „opt-out“ Spojeného království a Irska a částečně i Dánska). Schengen tak znamená více než jen otevření vnitřních hranic mezi státy: nově získanou bezpečnost zajišťují a zabezpečují nové informační systémy, společné standardy kontroly vnějších hranic a zesílená spolupráce policejních orgánů. Celoevropské pátrání pak nejvíce usnadňuje Schengenský informační systém (SIS). Přes SIS mohou policejní orgány u podezřelých osob kdykoliv prověřit, zda-li jsou hledány v jiných členských zemích. Nová generace systému, SIS II, bude uvedena do provozu v následujících letech a přinese rozšířené možnosti pátrání. Do databáze budou vedle otisku prstů nově zahrnuta i vozidla, která mají nějakou souvislost se zločinem. Používání otisků prstů a jiných biometrických dat však již dnes poukazuje na problém, který vyvstává v celé oblasti policejní a soudní spolupráce: čím citlivější jsou vyměňované údaje, o to vyšší musí být míra právní ochrany osobních údajů. Pokud si má obyvatelstvo zachovat potřebnou důvěru v zákonodárná a policejní opatření, jsou bezpečnost dat a právní záruky pro dotčené osoby nesmírně důležité. Především frakce evropských sociálních demokratů se proto již dlouho zasazuje za rámcové usnesení, které by stanovilo základní standardy ochrany osobních údajů v oblasti policejní a soudní spolupráce. Ochrana osobních údajů se dosud pro každé opatření určuje zvlášť, což vedlo především při předávání osobních údajů třetím zemím ke vzniku rozsáhlých šedých zón. V této oblasti budou v budoucnosti zapotřebí větší transparentnost a závazné standardy. Podmínkou pro nově získanou svobodu pohybu v Schengenském prostoru sice je zlepšení bezpečnostních opatření, tato bezpečnost však nesmí mít podobu úplné kontroly nebo svévolného předávání citlivých údajů. Například směrnice o uchovávání telekomunikačních údajů, tzv. směrnice o „uchovávání údajů do zásoby“, je příkladem toho, jak je těžké najít rovnováhu mezi bezpečností a svobodou. Tato směrnice vychází ze zkušenosti s teroristickými útoky 100 v Madridu, při nichž se pachatele podařilo vypátrat na základě uložených údajů o jejich mobilních telefonech. Vyšetřujícím orgánům v mnoha zemích byla tato data přístupná jen po krátkou dobu, protože je telekomunikační společnosti po vyúčtování zase mazaly. Tato okolnost již vedla u jiných kriminálních případů k tomu, že se pachatele vypátrat nepodařilo, neboť už nebyly k dispozici data z telefonu. U tzv. „flat rates“ by se takové údaje dokonce ani neukládaly, protože v těchto případech nejsou spojení relevantní pro vyúčtování. Stejný problém je i s emailovým provozem. Členské státy však z principu nemají právo kontrolovat soukromou nebo obchodní korespondenci svých občanů. Šlo tedy o to, dát policejním a vyšetřujícím orgánům v případech, kdy vznikne oprávněné podezření, možnost prověřit relevantní komunikační údaje – aniž by tím byla narušena soukromá sféra veškerého obyvatelstva. Evropská unie v tomto případě našla z hlediska sociálních demokratů akceptovatelný kompromis: poskytovatelé internetu a telekomunikační firmy musí ukládat údaje o spojení svých klientů po dobu šesti měsíců. Nesmí však ukládat žádné údaje o obsahu komunikace (tedy texty emailů nebo SMS, ani prohlížené internetové stránky). Mimo to se s těmito daty musí nakládat izolovaně a se zvláštním zabezpečením. Policejním orgánům smí být tato data poskytnuta jedině na základě soudního rozhodnutí. To jim umožní nahlédnout do osobní komunikace dotčené osoby pouze v případě důvodného podezření, a to z hlediska doby připojení, lidí, se kterými tato osoba navázala kontakt a případně místa, odkud zahájila rozhovor mobilním telefonem. Tento rámec zajišťuje maximální možnou ochranu soukromé sféry, aniž bychom kriminálnímu světu přenechali k libovolnému využití široké oblasti moderní komunikace. Evropským řešením je v tomto případě prostor, který byl nutným minimem pro smysluplný postup: Emaily se posílají na celém světě, stejně tak se i telefonuje. Nebezpečí jejich přesunu do jiných zemí je tedy velmi vysoké. Proto je evropský rámec zárukou, že se potenciálně podezřelá komunikace nepřestěhuje úplně. Tento přeshraniční přístup k boji proti zločinu má v Evropě rozhodující význam. Pro výměnu informací mezi policejními orgány členských států bylo důležitým krokem zřízení Europolu jako ústředního pracoviště. Národní policejní orgány přitom zpočátku poskytovaly potřebné informace jen váhavě. Přesto se na národní úrovni prosazuje poznání, že centrální řešení přes Europol výrazně usnadňuje vyšetřování po celé Evropě. Jak úspěšný a důležitý Europol dnes je, dokládá rozšíření tohoto pracoviště i jeho úkolů v roce 2002, jež je jasnou známkou rostoucího významu evropské spolupráce. Na cestě k větší bezpečnosti v Evropě je dalším důležitým opatřením začlenění Smlouvy z Prüm do legislativy Společenství. Smluva z Prüm, kterou v roce 2005 uzavřelo nejdříve sedm členských zemí a která byla do legislativy EU začleněna teprve v roce 2007, přepokládá mimo jiné výměnu údajů o DNA. Zde se vydáváme na novou cestu i z hlediska ochrany osobních údajů, protože byl zaveden tzv. postup „Hit/No-Hit“. Podle tohoto postupu smí odpovědné úřady na dotaz týkající se DNA nejdříve odpovědět pouze, zda-li odpovídající údaje mají, či 101 nikoliv, tedy zda-li při vyhledávání došlo ke shodě v databázi. Posléze si orgán, který má o informaci zájem, může právní cestou vyžádat příslušný spis. Tento postup usnadňuje především vyšetřování pachatelů sexuální nebo násilné trestné činnosti, kteří operují v příhraničních oblastech. Celkově lze konstatovat, že Evropská unie učinila důležité kroky na cestě ke společnému prostoru svobody a bezpečí. Přesto je však před námi ještě dlouhá cesta. V otázkách bezpečnosti musí národní policejní a bezpečnostní orgány svou spolupráci nadále prohlubovat. Na druhé straně by se měl prověřovat užitek a vliv přijatých opatření a databází na soukromý život našich občanů. Zřizování nových databází a požadavky na další bezpečnostní opatření nepovedou k ničemu, když ještě nebyla zrealizována ani ta bezpečnostní opatření, na kterých jsme se již unesli. Zásahy do základních práv – a sem patří i ochrana osobních údajů! – mohou být oprávněné jen tehdy, když nástroje, které máme dispozici, již nebudou dostačovat k zajištění bezpečnosti lidí v Evropě. Jako sociální demokraté nedopustíme, aby byla svoboda jednotlivce obětována ve jménu přemrštěných fantazií o kontrole. Taková opatření nemohou ospravedlnit ani globální hrozby jako mezinárodní terorismus, protože bezpečí bude panovat vždy jen tam, kde se i lidé budou cítit bezpečně. V bezpečí před kriminalitou, ale i před přehnanou státní kontrolou! 102 Kohezní politika Evropské unie: základní pilíř soudržnosti EU ve 21. století Constanze Angela Krehl Poslankyně Evropského parlamentu, členka Skupiny sociálních demokratů za Spolkovou republiku Německo Globalizace, změny klimatu, demografické změny, technologický pokrok, imigrace – Evropská unie stojí na začátku 21. století před velkými výzvami. Abychom jim mohli úspěšně čelit a zabránili tak ohrožení sociální, ekonomické a územní soudržnosti EU a zajistili podporu dalšího úspěšného rozvoje členských států a regionů Evropské unie, je zapotřebí maximální míry solidarity. Výrazem této solidarity je regionální a strukturální politika Evropské unie, jejímž primárním cílem je posílit kohezi, zmenšit rozdíly mezi regiony a posílit jejich konkurenceschopnost. Strukturně politická situace v Evropské unii V EU existují mezi členskými zeměmi ale i regiony značné ekonomické a sociální rozdíly, které poslední kola rozšiřování ještě dále vyostřila. Je to zřejmé při pohledu na hrubý domácí produkt (HDP) na obyvatele, který se v uplynulých letech osvědčil jako nejspolehlivější kritérium pro popis úrovně vývoje členské země popř. regionu. Při pohledu na členské země EU vykazuje Lucembursko s 238,3 % a Lotyšsko s 42,8 % průměru EU nejvyšší respektive nejnižší tvorbu hodnot na obyvatele. Ještě větší rozdíly panují mezi jednotlivými regiony. Zatímco HDP na obyvatele v regionu Inner London dosahuje 290 % unijního průměru, na severovýchodě Rumunska je to jen 23 %. Navzdory panujícím rozdílům se v posledních letech podařilo rozdíly pomocí strukturální politiky Evropské unie celkově snížit. Výrazně se dotáhly ty členské 103 země, které dostávaly v období 1994 až 2006 nejvíce prostředků na kohezní politiku, tedy Řecko, Španělsko a Irsko. Zatímco Řecku se podařilo snížit ztrátu na evropskou sedmadvacítku ze 74 % na 88 %, dokázaly Španělsko nárůstem z 91 % na 102 % a Irsko nárůstem ze 102 % na 145 % evropského průměru výrazně zlepšit svůj hrubý domácí produkt na obyvatele. Z nových členských zemí vykazují nejvyšší růst zejména ty státy, jejichž HDP na obyvatele byl dosud nízký. Například HDP na obyvatele baltských zemí se od roku 1995 téměř zdvojnásobil. Ale i Polsko, Maďarsko a Slovensko rostou téměř dvakrát rychleji než je unijní průměr. Tento sbližovací proces je výrazný i při pohledu na regiony. Počet regionů s HDP na obyvatele nižším než 75 % průměru EU se v období 1995 až 2004 snížil ze 78 na 70 a počet regionů s méně než 50 % průměru EU klesl ze 39 na 32. Tento proces sbližování však probíhá jen pozvolna. Podle Evropské komise bude trvat ještě více než 15 let, než např. Bulharsko a Rumunsko, ale i Polsko dosáhnou HDP na obyvatele na úroveň 75 % průměru evropské sedmadvacítky. Jedním z úkolů kohezní politiky Evropské unie v dotačním období 2007 - 2013 je udržet tento zdlouhavý a pro členské země a regiony tvrdý proces vyrovnávání nadále v chodu a pokud možno ho i urychlit. Strukturální politika EU v plánovacím období 2007 - 2013 Vyšší růst a zaměstnanost pro všechny regiony a města Evropské unie – to je hlavní poselství kohezní politiky v plánovacím období 2007 - 2013. Základním nástrojem této politiky je přímá podpora ekonomiky formou příspěvku na investiční náklady, podpory sítí a budování vhodné infrastruktury. Regionální a strukturální politika tímto způsobem pomáhá zlepšit rámcové podmínky, v nichž probíhají procesy regionálního rozvoje. V úzké spolupráci s členskými zeměmi Evropské unie se snaží vyrovnávat nebo alespoň zmenšovat regionální rozdíly v rozdělení blahobytu. Cílem evropské kohezní politiky však není stejnost regionů. Naopak jde o vytvoření rovnocenných šancí pro život a rozvoj v konkurenčních podmínkách. Že má tento cíl v Evropské unii vysokou prioritu, dokládá především skutečnost, že je na kohezní politiku vynakládána více než třetina unijního rozpočtu. V plánovacím období 2007 - 2013 jde o finanční prostředky ve výši 347 miliard eur. Propojení regionální politiky EU s Lisabonskou strategií a strategií z Göteborgu V rámci plánovacího období 2007 - 2013 je ústředním tématem realizace Lisabonské strategie, díky níž by se Evropská unie měla stát nejdynamičtější a nejkonkurenceschopnější vědomostní ekonomikou světa, která bude trvale růst, přinese lepší pracovní místa, větší sociální soudržnost a lepší ochranu přírody. Evropská Rada na svém jarním zasedání v roce 2005 rozhodla, že „unie musí mobilizovat všechny vhodné národní prostředky i prostředky Společenství včetně 104 kohezní politiky“ a všichni přímí zúčastnění – včetně regionálních a lokálních aktérů a sociálních partnerů – se musí lépe identifikovat s cíli Lisabonské strategie. Zvláště důležité je to v oblastech, v nichž hraje roli malá vzdálenost v rámci daného prostoru, jako např. inovace a vědomostní ekonomika, zaměstnanost, lidský kapitál, podnikatelský duch, podpora malých a středních podniků nebo přístup k rizikovému kapitálu. V této souvislosti může Strukturální a regionální politika významně přispět k realizaci lisabonských priorit těmito nástroji: Investice do oblastí s vysokým potenciálem růstu – Vysokých výnosů lze pomocí investic docílit v regionech, které mají potenciál rychle dohnat zbytek EU, v nichž však není dostatek prostředků potřebných k využití všech nabízejících se šancí. Investice do motorů růstu a zaměstnanosti – Ve středu zájmu jsou investice do věcného i lidského kapitálu, který je rozhodující pro potenciál růstu a zaměstnanosti (výzkumné a inovační kapacity, vzdělání a další vzdělávání, přizpůsobivost pracovních sil). Rozvoj synergií a vzájemné doplňování se s jinými politikami Společenství – Kohezní politika působí jako silná páka při provádění jiných politik Společenství. Mobilizace dodatečných prostředků – Činnosti kofinancované v rámci kohezní politiky zajišťují nejvyšší míru využití dodatečných prostředků EU především proto, že směřují investiční prostředky do oblastí, v nichž mají výdaje největší efekt a přinášejí největší přidanou hodnotu. Způsobují mobilizaci dodatečných prostředků pro koherentní národní a regionální rozvojové strategie z národních veřejných i soukromých zdrojů. Podpora integrované koncepce územní soudržnosti – Kohezní politika může přispět k vytváření společenství, neboť její strategie obnovy, oživení a rozvoje městských a venkovských oblastí reagují na ekonomické, sociální a ekologické potřeby. Přiblížení Lisabonské agendy občanům Evropské unie – Kohezní politika umožnila přiblížit a zpřístupnit unijní agendu občanům. Podpora realizace koherentních až dlouhodobém horizontu. strategií ve střednědobém Přitom je však potřeba zohledňovat i strategii z Göteborgu, která Lisabonskou strategii doplňuje o aspekt trvalé udržitelnosti hospodářského rozvoje. Strukturální fondy proto lze využívat jen pro trvale udržitelná opatření. 105 Cíle regionální politiky EU Prostředky, které Evropská unie vyčlenila na strukturální politiku v příštích sedmi letech, budou v následujícím dotačním období soustředěny na tři cíle, které definují, které oblasti, proč a na co dostanou peníze. V cíli „Konvergence“ se podpora zaměří na nejchudší členské státy a regiony. V období 2007 - 2013 dostanou cca 82 % z celkových prostředků. Zbývající regiony spadají do druhé cílové oblasti, „Regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost“. V těchto regionech bude na podporu inovací, trvale udržitelného rozvoje, lepší dostupnosti a na vzdělávací projekty vynaloženo zhruba 15 % prostředků ze strukturálních fondů. Další 3 % jsou vyčleněna na přeshraniční, nadnárodní a meziregionální spolupráci v rámci cíle „Evropská územní spolupráce“. Cíl „Konvergence“ se zaměřuje na členské státy a regiony, které jsou ve vývoji nejvíce pozadu. Cílem je vytvoření takových rámcových podmínek pro růst a pozitivní vývoj zaměstnanosti, aby tyto regiony mohly dohnat regiony zámožné a výkonné. Tohoto cíle má být dosaženo kvantitativním a kvalitativním zlepšením investic do fyzických i lidských zdrojů, rozvojem inovací a vědy, podporou schopnosti přizpůsobit se změnám v hospodářství, ochranou a zlepšením životního prostředí a zefektivněním správy. Pod tento cíl spadají: Regiony s HDP na obyvatele nižším než 75 % evropského průměru. Tyto regiony dostanou prostředky z Evropského fondu pro regionální rozvoj (EFRR) a Evropského sociálního fondu (ESF). V Evropské unii je celkem 84 takovýchto konvergenčních regionů. Výrazně zaostávající regiony, které se nad práh 75 % dostaly jen kvůli „statistickému efektu“ rozšíření EU. Tyto regiony dostanou do roku 2013 značnou přechodnou a dobíhající podporu (phasing out), aby mohly dokončit svůj vyrovnávací proces. V EU se to týká 16 regionů. Státy, jejichž hrubý národní produkt na obyvatele (HNP) je nižší než 90 % HNP Společenství. Tyto státy dostanou navíc k prostředkům z Evropského fondu pro regionální rozvoj (EFRR) a Evropského sociálního fondu (ESF) také prostředky z Fondu soudržnosti na opatření v oblasti transevropských dopravních sítí a ochrany přírody. Podpora z tohoto fondu se týká Estonska, Řecka, Lotyšska, Litvy, Malty, Polska, Portugalska, Slovenska, Slovinska, České republiky, Maďarska a Kypru. Členské státy, které dostávaly do roku 2006 prostředky z Fondu Soudržnosti a po rozšíření EU se dostaly pod prahovou hodnotu. Tyto státy dostávají přechodnou podporu. 106 Smyslem Cíle „Regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost“ je podpořit regiony, které zvlášť tvrdě zasáhly hospodářské a sociální změny. Jde především o posílení konkurenceschopnosti (teritoriální prvek) a pomoc lidem při přizpůsobování se změněným podmínkám (sociální prvek). V Evropské unii je v rámci tohoto cíle podporováno 155 regionů. Výběr regionů formálně provádí příslušný členský stát. Musí přitom zvážit potřebnost podpory pomocí procentuálního bodovacího systému, který hodnotí určité deficity, nezaměstnanost a relativní blahobyt daného regionu ve srovnání s jinými regiony této cílové skupiny. Kromě těchto 155 dostává přechodnou podporu i 13 regionů, které dosud byly způsobilé pro nejvyšší podporu, ale jejichž HDP na obyvatele přesáhlo v důsledku rozšíření EU 75 % průměrného HDP evropské patnáctky. Jedná se o tzv. oblasti „phasing in“. Třetí cíl, „Evropská územní spolupráce“, přičleňuje k jádru politiky soudržnosti iniciativu Společenství INTERREG, která dosud probíhala vedle hlavních programů strukturální politiky. V rámci tohoto cíle jsou i nadále podporována opatření a projekty s cílem: Spolupráce příhraničních regionů prostřednictvím společných lokálních a regionálních iniciativ. Nárok na podporu v rámci přeshraniční spolupráce mají regiony přiléhající ke všem vnitřním pozemním i námořním hranicím a k některým vnějším pozemním hranicím. Část prostředků je určena na příspěvek k projektům přeshraniční spolupráce v rámci Evropského nástroje sousedství a partnerství a Nástroje předvstupní pomoci ze strany EU. Posílení nadnárodní spolupráce prostřednictvím akcí integrovaného rozvoje vybraných evropských oblastí. Podporována je spolupráce ve větších oblastech, např. v prostoru Baltského moře. Rozvoj nadregionální spolupráce, kooperačních sítí a výměny zkušeností na vhodné teritoriální úrovni. Zde může být podpořeno veškeré území Společenství. V rámci těchto tří cílů regionální politiky má být rovněž vhodným způsobem podpořen trvale udržitelný rozvoj měst, znovuoživení venkovských oblastí a oblastí závislých na rybářství pomocí ekonomické diverzifikace. Strukturální fondy Jak již bylo zmíněno, jsou jednotlivá opatření a projekty kofinancovány z různých fondů. Těmi nejvýznamnějšími jsou Evropský fond pro regionální rozvoj (EFRR) a Evropský sociální fond (ESF). EFRR je hlavní nástroj finanční podpory pro opatření, která přispívají k vyrovnávání největších regionálních rozdílů 107 v EU. Jde především o rozvoj a strukturální přizpůsobení regionálních ekonomik a restrukturalizaci průmyslových regionů s negativním vývojem. Hlavním cílem EFRR je zvýšit konkurenceschopnost regionů, podpořit inovace a vytvořit stálá pracovní místa. Těžištěm financování jsou výzkum, inovace, ochrana přírody, prevence rizik investice do infrastruktury. V budoucnu bude zvláštní pozornost věnována opatřením, která podpoří malé a střední podniky. Finanční podpora má obvykle formu příspěvku. To znamená, že minimálně 25 % musí být kofinancováno z národního, regionálního nebo komunálního rozpočtu. V aktuálním dotačním období je možné i soukromé kofinancování formou Public-Private-Partnerships (PPP). ESF přispívá ke zlepšení zaměstnanosti a pracovních možností. Podporuje opatření na zlepšení přizpůsobivosti zaměstnanců a podniků, sociálního začlenění znevýhodněných osob a zvýšení výkonnosti a efektivity veřejné služby. Podporovaná opatření musí být v souladu s cíli politiky zaměstnanosti EU. Budoucnost evropské regionální politiky Výzvy, před nimiž stojí evropská strukturální politika, nebudou po konci tohoto dotačního období o nic menší. Jednak budou nadále existovat výzvy, které jsem zmínila v úvodu, a další ještě přibudou, na druhé straně se množství peněz určené na regionální politiku nebude odpovídajícím způsobem zvyšovat. Na tomto pozadí si Evropská unie musí být vědoma ústředních strategických cílů politiky soudržnosti, tj. sbližování životních podmínek v regionech Evropské unie a podporovat přepracovanou Lisabonskou strategii a strategii z Göteborgu. Při rozdělování prostředků už v budoucnosti nebude možné postupovat tzv. metodou „kropicí konve“. Naopak bude možné podporovat – vždy podle zásady rovnosti šancí lidí a regionů – už jen určité oblasti, zejména pak vzdělávání, výzkum a inovace a infrastrukturu, která je pro ně potřebná. To však povede k úspěchu jen tehdy, když se podaří evropské občany a občanky v budoucnosti lépe zapojit do vývoje programů a projektů, jak to již dlouho požaduje Evropský parlament. Jen tak bude možné i nadále pokračovat v historii padesáti let úspěšné regionální a strukturální politiky Evropské unie. 108 Odbory v globalizujícím se světě a jejich budoucnost Richard Falbr Poslanec Evropského parlamentu, člen Skupiny sociálních demokratů za Českou republiku Československá a česká zkušenost V roce 1990 stáli českoslovenští odboráři před zdánlivě neřešitelným úkolem. Jak věrohodně transformovat nebo založit odbory, které by byly uznávány odborovými organizacemi v demokratických evropských státech. Není totiž žádným tajemstvím, že odbory za totality byly skutečně převodovou pákou komunistické strany a plnily úlohu jakési sociální instituce organizující rekreace členů odborů, socialistické soutěžení a významných výročí. Koneckonců podobnou zkušenost zažili ve Španělsku s tzv. „vertikálními odbory“. Ke cti starých odborů je třeba říci, že při vší té bídě existovala jedna z funkcí, která měla smysl. A to bylo bezplatné zastupování odborářů, kteří se ocitli ve sporu se zaměstnavatelem, před soudy. Kolektivní vyjednávání neexistovalo, nebylo o čem vyjednávat, protože mzdy a platy byly stanoveny centrálně, stejně jako ceny zboží. Českoslovenští odboráři zvolili dobrý postup. Nově vytvořené odborové svazy na počátku roku 1990 na sjezdech zvolily nová vedení. V březnu 1990 pak došlo k všeodborovému sjezdu, který zrušil staré odborové struktury a vytvořil strukturu novou: Československou konfederaci odborových svazů. Československým odborářům se na rozdíl od odborářů v Polsku, Bulharsku a Rumunsku podařilo získat odborový majetek. To vytvořilo předpoklad pro skutečně nezávislé postavení nových odborů. Problematické bylo vytvoření mnoha odborových svazů, které vznikly štěpením sedmnácti svazů původních. A tak na území Československa vzniklo celkem 60 odborových svazů, z nichž bylo 30 v Čechách a 30 na Slovensku. Uznání se československým odborům dostalo již v květnu 1990, kdy byly přijaty za řádného člena Mezinárodní konfederace svobodných odborů. O dva roky 109 později se staly členy Evropské odborové konfederace. Po rozdělení republiky k 1. 1. 1993 došlo i na dělení Konfederace, která přežila rozdělení republiky o 11 měsíců. Nutno říci, že na počátku 90. let se československým odborům dostalo masivní pomoci z řady demokratických států. Šlo nejen o pomoc odborářskou, ale i o pomoc vládní. A tak se naši odboráři poprvé po 40ti letech dozvěděli, že odbory tu jsou pro ochranu svých členů, pro kolektivní vyjednávání, co znamenají kolektivní smlouvy a jaká vůbec úloha odborů v demokratické společnosti je. Na počátku 90. let byly Federálním shromážděním přijaty velmi dobré zákony o kolektivním vyjednávání, o svobodě odborového sdružování a tak byla zdánlivě otevřena cesta k tomu, aby čeští odboráři v budoucnosti nenaráželi na překážky. K posílení role odborů také přispělo to, že postoj veřejnosti k odborům byl kladný, protože ani ona ani vlády působící ve federálním Československu nezapomněly na kladnou roli, kterou sehrály Stávkové výbory v Sametové revoluci, zejména při vyhlášení generální stávky na konci listopadu 1989. Spontánně vzniklé Stávkové výbory založily Koordinační odborové centrum. To připravilo sjezdy na kterých vznikly nové odborové svazy. K posílení role odborů přispělo také to, že první československé a české vlády uznaly nutnost sociálního dialogu a aktivně se účastnily jednání v tripartitě, která byla inspirována portugalským vzorem. K jednání se scházelo 7 zástupců odborů, 7 zástupců zaměstnavatelů a 7 zástupců vlády. Na závadu byla poměrně malá reprezentativnost zaměstnavatelských struktur. Takový vývoj s porozuměním sledovala jak Světová banka, tak Mezinárodní měnový fond i OECD. Ale skutečnost, že Češi nebyli zvyklí se organizovat ve svobodných odborech, že československé odbory nevedly kolektivní vyjednávání, neboť všechno bylo stanoveno centrálně (i mzdy i ceny), je vážným vývojovým deficitem odborů v ČR. Češi nejsou zvyklí brát se za svá práva. A ve své většině očekávají, že jejich potíže vyřeší někdo nařízením shora. V současné době je v ČMKOS sdruženo půl milionu členů ve 30 svazech. České odbory přesto mají značný vliv. Na počátku 90. let byly naše odbory velmi úspěšné, protože se jim podařilo v průběhu několika let srovnat třicetiprocentní propad hodnoty mezd a platů, ke kterému došlo po deregulaci cen. V ČMKOS existuje v současné době několik velmi silných odborových svazů, několik velmi silných základních organizací, celkově ale lze konstatovat, že akceschopnost českých odborů je menší, než akceschopnost odborů v zemích staré patnáctky. Konfederace naštěstí vytvořila velmi kvalitní týmy odborníků a v řadě případů supluje práci některých méně vlivných a výkonných odborových svazů. Odbory ve svobodném světě Zlatá 60. léta, kdy odbory dosáhly největšího vlivu a největšího úspěchu, se těžko budou opakovat. Byly to odbory ve všech demokratických zemích, které se zasloužily o výrazné zvýšení životní úrovně pracujících a v jisté 110 době o odstranění velkých rozdílů mezi příjmy úředníků a dělníků. V Evropě významně přispěly k vytvoření toho, čemu dnes říkáme Evropský sociální model. Základy k tomu byly pokládány už za fašistické okupace Evropy, kdy se ve vězeních často setkávali představitelé odborů, politici, a zaměstnavatelé a připravovali plány na uspořádání poválečné Evropy. V Japonsku a Německu, ve dvou poražených zemích, byl sociální model doslova vnucen vítěznými mocnostmi, ale nebylo to ke škodě věci. Výrazným prvkem, který ovlivňoval vývoj demokratické západní části Evropy, byla existence nebezpečí číhajícího za Berlínskou zdí. I to přispělo k tomu, že se odborům podařilo dospět k výsledkům, kterých by jinak zřejmě nebyly schopny dnes dosáhnout. Příznaky globalizace a role nadnárodních společností K významnému postavení odborů přispěla také Mezinárodní organizace práce (MOP), tripartitní organizace založena na Versailleských jednáních po skončení První světové války. Zástupci zaměstnavatelů, vlád a pracujících vypracovali během desítek let její existence řadu mezinárodních úmluv, které většina demokratických států postupně ratifikovala. A tak se staly úmluvy o svobodě odborového sdružování, délce pracovní doby, zákazu otrocké práce, právu kolektivního vyjednávání respektovanými pravidly pro civilizovaný a demokratický svět. Sám jsem byl devět let členem správní rady Mezinárodní organizace práce, tzv. Dělnické skupiny a tak jsem mohl pozorovat na vlastní oči klesající vliv této organizace. Nadnárodní společnosti se totiž nestávají členy zaměstnavatelských struktur členských zemí a jejich vliv je obrovský. Jednají přímo s vládami, formou „take it or leave it“. A protože vlády, plně zodpovědné za hospodářský a sociální vývoj svých zemí, mají stále méně nástrojů k jeho ovlivňování, přistupují velmi často na to, co jim diktuje nadnárodní společnost. Slábnoucí vliv MOP a drzé nerespektování úmluv státy, které je ratifikovaly, což vidíme velmi zřetelně v návrzích, které projednává Evropský parlament (Směrnice o pracovní době), rovněž ztěžují práci odborů. Dnes, téměř 20 let po pádu Berlínské zdi, mají někteří z nás pocit, že to, čeho odbory za desítky let dosáhly, nyní ztrácíme. Nejčastějším zdůvodněním je globalizace. Tento argument je z velké části pravdivý. Zatímco v minulosti velké podniky byly sžity s místem, ve kterém působily, měly zájem na tom, aby jejich dělníci a zaměstnanci vychovali zdravé a schopné nástupce, dnes tato vazba pomalu mizí. Podniky se stěhují ze země do země a z kontinentu na kontinent. Přelévání kapitálu ze země do země je nekontrolovatelné a tak stále platí to, co řekl bývalý francouzský prezident Mitterand na Sociálním summitu v Dánsku v roce 1996: „Není přece možné, aby kliknutím na počítači zmizela v určité zemi výroba, nebo průmysl, který se tam budoval desítky let.“ Musíme bohužel konstatovat, že to stále je možné. A poslední vývoj dokonce ukazuje, že se situace neustále zhoršuje. V současné krizi, která světem prochází, náhle začali zastánci naprosté svobody volat po regulaci. Jak lze ale regulovat např. hedge fondy, když jejich akvizice dopoledne vlastní někdo jiný než odpoledne. 111 A tak se odbory ocitají často ve slepé uličce. Neoliberalismus, už jednou poražený dobrou praxí, se vrací zpátky. Ale recepty neoliberálů nebo neokonzervativců vedou k vytváření společnosti, ve kterých postupně mizí střední třída, nositelka národního uvědomění toho kterého státu a vzniká stále větší propast mezi nejbohatšími a těmi, kteří mnohdy živoří i za předpokladu, že pracují. Četné příklady zemí, které prošly takovým vývojem: Venezuela, Argentina, jsou varováním pro státy Evropské unie, ve kterých, alespoň, jak to všichni tvrdíme, existuje to, čemu říkáme Evropský sociální model. Je čím dál zřejmější, že tento model je přímým předpokladem úspěchu EU v globalizované světové ekonomice, neboť sociální soudržnost je podmínkou konkurenceschopnosti. Je třeba, aby si to všechny členské státy EU uvědomily a nesnažily se sociální model Evropy nabourávat. Nemůžeme připustit, aby evropští zaměstnanci byli nuceni postupně přijímat pracovní podmínky platné v Číně či jinde v rozvojovém světě! Krize Sociální smlouvy Jednou z věcí, která byla zlikvidována byla Sociální smlouva, která se prosadila v rozvinutých společnostech v průběhu 20. století. Smlouva, která nebyla vždy otevřeně nebo explicitně formulována, ale která nepochybně znamenala vybudování našeho sociálního modelu. Pro tuto smlouvu bylo v Evropě nejtypičtější respektování sociálních partnerů. V globalizované ekonomice tato sociální smlouva přestala fungovat. Nešlo o náhlý kolaps, ale o postupnou desintegraci a selhávání mechanismů, jejich opomíjení. Začalo docházet ke změnám situace, ve které tato smlouva vznikla. Vlády měly stále obtížnější roli při stanovení právního rámce pro všechny podniky, hlavně proto, že nadnárodní společnosti se vládami do právního rámce vtěsnat nedají. Mezinárodní soutěž vedoucí k neustálému snižování nákladů, mezi něž patří i náklady na pracovní sílu, ohrožují pracovní místa v rozvinutých zemích a vytvářejí pracovní místa špatně placená v zemích rozvojových. Národní odborové svazy a centrály ztrácejí silné a vlivné partnery, protože zaměstnavatelské struktury jsou stále slabší. Hrozba delokalizace se vznáší nad odbory, které chtějí vyjednat slušné pracovní podmínky pro své členy. A nadnárodní sítě podniků vnášejí do kdysi jasného prostoru stále více překážek. Výsledky jsou známé: Ztráta pracovních míst, sociální devalvace, stěhování podniků. Všeobecně se dá říci, že tradiční sociální model přestává existovat. Náhražky jako společenská odpovědnost firem zůstávají jen chatrnou náhradou plnokrevného sociálního modelu respektujícího význam a postoj odborů. Budoucnost odborů v globalizovaném světě A tak je na místě otázka: Mají odbory v 21. století vůbec smysl? Nevyklidí pole těm, kdo by je nejradši neviděli a považují je za poslední překážku na cestě k úplnému 112 vítězství tržních sil? Dnes jsme svědky generálního útoku, mnohdy rafinovanými formami, na odbory. Metod je mnoho: Velmi účinné je prosazování takových způsobů zaměstnávání, kde je možnost odborově se organizovat prakticky vyloučená. Mám na mysli zejména zkrácené pracovní úvazky, pracovní smlouvy na dobu určitou, agenturní zaměstnávání. Další metodou je snaha o vystoupení z ochranného rámce pracovního práva pod hesly modernizace, flexsecurity a podobných výmyslů. Na místo plnokrevných odborů, placených svými členy, za to, aby je hájily a kolektivně vyjednávaly, se hledají různé náhražky ve formě rad pracujících placených zaměstnavateli. Zaměstnavatelské struktury se uchylují k přijímání kodexů chování, ale jen proto, aby se vzájemně nezvýhodňovaly v konkurenčním boji používáním pochybných způsobů, například dětské práce a dalších nástrojů vedoucích ke snižování ceny výrobku na trhu. Časy, kdy odbory ve svých strukturách odpovídaly strukturám výrobních celků organizovaných podle provozoven, dílen, cechů, se už těžko vrátí. Je potřeba, aby odbory na tuto situaci reagovaly, když už nebyly schopny reagovat na globalizaci a deregulaci finančních trhů. V minulosti bylo zvykem, že schéma odborové práce bylo jednodušší: Požadavky – vyjednávání - v případě nedohody pohrůžka stávkou a eventuálně i stávka. To dnes nestačí! Odbory musí hledat nové formy práce. Kritika zaměstnavatelů a vlád nestačí. Zkostnatělé mechanismy práce se musí změnit, aniž by se odbory ovšem proměnily v jednu z mnoha nevládních organizací. V každé, i sebevíc demokratické zemi, existuje mezi vládami a obyvatelstvem velká prostora a vzdálenost. Odbory jsou ideálním zprostředkovatelem, ale jen málo států si to plně uvědomilo a dosáhlo takového kompromisu uspořádání veřejných věcí, že představují úspěch a vedou ke spokojenosti velké většiny občanů. Příkladem může být Dánsko. Ve většině zemí, s výjimkou několika málo, nemají odbory na své straně sympatie veřejnosti při kolektivních akcích. To je potřeba brát v úvahu při vyjednávání i při organizování nátlaku na zaměstnavatele nebo na stát. Občané z odborů nesmí mít strach. Odborové struktury musí vybudovat týmy, které budou schopny předkládat návrhy na řešení výhodné nejen pro zaměstnance. To se bohužel málokdy daří. Na počátku 90. let se ve všech zemích, které postupně přecházely k demokracii, uskutečnila forma jednání v tripartitních orgánech. Taková jednání mají ale smysl jen tehdy, když z ní odborová strana odchází s jistými výsledky. Pokud výsledky nemá, pak členstvo začne pochybovat o smyslu jednání. Tato otázka je zvláště palčivá v postkomunistických zemích. Čtyřicet let života v umělých podmínkách, kdy jisté instituce měly stejné názvy, ale úplně jiný obsah, zanechaly v myslích lidí zmatek a deziluzi. Velkým problémem odborů je získávání mladých lidí ochotných se angažovat. To je způsobeno nejen těžkopádnou strukturou odborů a malou pružností jejich práce, ale i velmi podstatným vlivem té propagandy, která říká, že odbory jsou pro slabé, neschopné a že se každý člověk má prosazovat individuálně. Odbory by se měly důsledně vyhýbat splývání s politickými stranami a to přesto, že snaha být tam, kde se rozhoduje k tomu mnohdy svádí. Příklady z některých 113 postkomunistických zemí, kde se odbory pokusily založit politickou stranu, aby ji odboráři v zápětí nevolili, nebo proměnu odborů v politické hnutí, vede většinou ke špatným koncům. Politizace odborů a někdy dokonce proměna v politické hnutí vede k jejich destrukci a nebo výraznému oslabení. V současné době se odbory snaží bránit na národní i nadnárodní úrovni slučováním svazů a nadnárodních organizací. Odbory musí překlenout propast, která stále existuje mezi národní odborovou akcí a akcí mezinárodní, propast mezi silami kapitálu a odborů, jejíž další prohlubování nemůžeme dovolit. Odbory neztrácejí svůj význam! Je potěšitelné, že se výrazně zvyšuje aktivita Evropské odborové konfederace. Je i na ČMKOS, aby svou činností k akceschopnosti Evropské odborové konfederace přispěla. 114 Rozvinutá občianska spoločnosť: výsada demokracie. Princípy a perspektívy pôsobnosti tretieho sektora Vladimír Maňka Poslanec Evropského parlamentu, člen Skupiny sociálních demokratů za Slovenskou republiku 1. Úvodné slovo ,,Byť dobrým človekom a dobrým občanom nie je vždy to isté,“ kedysi uviedol významný antický grécky mysliteľ Aristoteles. K tomu sa žiada dodať - ale jedno s druhým sa navzájom dopĺňa. Tento filozof svojimi úvahami položil základy pojmu ,,občianstvo‘‘. Nám nejde o občianstvo ako príslušnosť k určitej komunite, ale skôr o občianstvo v prenesenom význame - individuálnym podielom prispieť k ovplyvňovaniu vecí verejných vo svoj prospech a v prospech iných. Pravdaže, Aristoteles nemohol tušiť, že o pár storočí neskôr občianska spoločnosť naberie nevídané rozmery a že takmer nebude oblasti, kde by nepôsobila. Cieľom tohto príspevku však nie je polemizovať s filozofmi z minulosti, ale skôr zhodnotiť súčasný stav a vyhliadky do budúcnosti. Z priestorových dôvodov bude naša optika zúžená, zameriame sa na Európsku úniu. Okrem toho, v súčasnosti je takmer nemožné obsiahnuť občiansku spoločnosť v celej jej šírke a rozmanitosti. Po vysvetlení základných pojmov a princípov bude nasledovať stručný popis existujúceho legislatívneho rámca, vývoj v minulosti, súčasné trendy a zaradenie do piatich modelov podľa udržateľnosti. Vykreslíme dôležitosť aktívnej občianskej spoločnosti a identifikujeme hlavné výzvy, ktorým občianska spoločnosť čelí. Na záver načrtneme perspektívu rozvoja občianskeho povedomia. 115 2. Definície a princípy Občiansku spoločnosť voľne definujeme ako tretí sektor, pôsobiaci popri štátnom systéme a trhu. Skladá sa z dobrovoľných zoskupení občanov, ktorých spájajú určité spoločné záujmy a ciele. Organizácie, združenia, či záujmové skupiny v treťom sektore sú veľmi mnohotvárne, čo vyplýva priamo z rozmanitosti ich záujmov, či účelu. Vedľa seba pôsobia mimovládne organizácie, charitatívne alebo neziskové organizácie, náboženské skupiny, športové kluby, profesijné združenia a odborové zväzy, rôzne hnutia, svojpomocné skupiny a mnohé ďalšie. Pôsobia na viacerých úrovniach, od miestnych, cez regionálne, po národné, či dokonca medzinárodné alebo celoeurópske. Od ich poslania sa väčšinou odvíja aj ich štruktúra, veľkosť a stupeň formálnosti, personálne zabezpečenie (dobrovoľníci alebo profesionáli), financovanie, pôsobisko a intenzita presadzovania spoločného záujmu, a bez pochýb aj cieľové skupiny. Princíp fungovania občianskej spoločnosti formálne spočíva v uplatňovaní niekoľkých osobných a skupinových slobôd, ktoré sú zakotvené aj v Charte základných práv. Je to najmä sloboda združovania sa a sloboda prejavu, ktoré platia pre akúkoľvek skupinu či organizáciu. Podľa poslania jednotlivých zoskupení sa uplatňujú aj ďalšie slobody a práva, aj keď tieto sa týkajú skôr pôsobnosti a poslania, napríklad ochrana spotrebiteľa, kolektívne vyjednávanie, ochrana jazykovej, kultúrnej a náboženskej rôznorodosti, či ochrana proti diskriminácii,... Samozrejme ich činnosť by mala prebiehať v medziach zákona. Neformálne je predpokladom na činnosť občianskej spoločnosti určitý idealizmus a potreba meniť veci k lepšiemu. Ako príklad pripomíname slová, ktoré zhmotnili idealizmus počas československej Nežnej revolúcie v roku 1989 a stali sa jej symbolom: ,,Sľúbili sme si lásku, sľúbili vravieť pravdu len, sľúbili sme si vydržať, sľúbili sme si nový deň.´´ 3. Legislatívny rámec Pôsobenie zoskupení v treťom sektore väčšinou upravuje národná legislatíva jednotlivých štátov. Krokom k sprehľadneniu pôsobenia mimovládnych organizácií s európskou pôsobnosťou a vymedzeniu ich práv a povinností je odporučenie Rady Európy o legálnom štatúte mimovládnych organizácií. Dôkazom toho, že rozvoj občianskej spoločnosti je podstatným prvkom aj na úrovni Európskej únie, je aj vytvorenie samostatnej rozpočtovej kapitoly vo Finančnom výhľade 2007 - 2013: Občianstvo, sloboda, bezpečnosť a spravodlivosť (kapitola 3). Samostatnou podkapitolou je položka ,,Občianstvo“, na ktorú je vyčlenených cca. 4,6 miliardy eur, alebo 0,5 % celkového rozpočtu na uvedené obdobie. Cieľom je posilnenie občianskej účasti, podpora európskej kultúry, budovanie solidarity, ale aj ochrana práv spotrebiteľa. Tieto iniciatívy spadajú do pôsobnosti neziskových organizácií s príslušným zameraním. 116 Osobitou kategóriou sú záujmové skupiny, ktoré sa snažia ovplyvňovať priamo tvorbu legislatívy, súvisiace s ich záujmami, nielen na národnej, ale najmä na celoeurópskej úrovni, v epicentre politického rozhodovania Európskej únie v Bruseli. Tam sa z predstaviteľov tretieho sektora stávajú ,,lobisti“. Zastupujú komerčné aj nekomerčné záujmy. Odhaduje sa, že v Bruseli ich pôsobí až do 20 000. Pritom neplatí, že kto má väčší objem financií, má automaticky aj väčší vplyv. Na jednej strane môžu byť cenným zdrojom informácií pre tvorcov legislatívy, na druhej strane však ich vplyv môže viesť k nevyváženej legislatíve. Preto sú snahy o sprehľadnenie činnosti záujmových skupín a ich financovania, hlavne pomocou registrácie. 4. Vývoj Západ vs. Východ Európa 20. storočia je poznačená dlhodobou rozpoltenosťou politických záujmov. To znamenalo rozdelenie na ,,kapitalistický Západ´´ a ,,komunistický Východ´´. Takéto rozdelenie sa odrazilo aj na pôsobení občianskej spoločnosti: kým vo východnej časti sa občianska spoločnosť usilovala o samotné nastolenie demokracie, v západnej časti sa už mohli venovať jej zušľachťovaniu. K pádu ,,železnej opony´´ prispel aj tlak zvnútra, ktorý vo veľkej miere vyvolala práve občianska spoločnosť (napríklad hnutie Solidarita v Poľsku, študenti a bývalí disidenti vo vtedajšom Československu...). Podmienky pre činnosť tretieho sektora sa odvtedy výrazne zlepšili - teraz môžu pôsobiť otvorene a legálne. Finančná podpora mimovládnym organizáciám, ktorá prichádzala zo zahraničia, významnou mierou pomohla rozvoju občianskej spoločnosti. Zároveň však do istej miery vytvorila situáciu závislosti od zdrojov zvonka. Ak by zahraniční darcovia skôr, ako sa nadácie postavia na vlastné nohy, začali presúvať svoje aktivity do krajín, v ktorých je občianska spoločnosť na nižšom stupni vývoja, vyvolalo by to zrejme veľké problémy. Tento trend sa prejavuje od konca 90-ych rokov, keď sa pozornosť zahraničných donorov presúva z oblasti strednej a východnej Európy ďalej na východ (Rusko, Ukrajina), juh ( Bulharsko, Rumunsko), Kaukaz (Gruzinsko, Azerbajdžan, Arménsko) a krajiny strednej Ázie (Uzbekistan, Turkménsko). 5. Najvýraznejšie súčasné trendy Hoci v súčasnosti badáme hneď niekoľko významných trendov vo sfére činnosti tretieho sektora, najvýraznejšie sa prejavujú nasledovné štyri: prudký nárast počtu mimovládnych rastúca popularita tretieho sektora spájanie síl a lepšia koordinácia snaha o udržateľný rozvoj a neziskových organizácií a ich vplyvu 117 To, či sa krivka ich vývoja vychyľuje pozitívne alebo negatívne, závisí od oblasti pôsobenia (napríklad vo všeobecnosti ubúdajú členovia v odborových zväzoch, a naopak, pribúdajú iniciatívy na ochranu životného prostredia). Mnohé zoskupenia prišli na to, že spolupráca a koordinácia ich môžu posilniť. Preto si navzájom pomáhajú (povedzme maličkosťou, akou je prepojenie webových stránok pre lepšie dosiahnutie cieľovej skupiny). Snaha o udržateľný rozvoj dnes rezonuje v celej spoločnosti a neobchádza ani tretí sektor - mnohé skupiny sa napríklad neustále boria s problémami pri získavaní ľudských, či finančných zdrojov. 6. Typológia podľa udržateľnosti Práve dlhodobá udržateľnosť odzrkadľuje vitalitu tretieho sektora. Aby sme priblížili rámec činnosti tretieho sektora, pomôžeme si rozdelením na päť modelov: anglosaský, škandinávsky, kontinentálny, stredomorský a postkomunistický. Tieto modely poukazujú na súvislosť medzi sociálnym zabezpečením zo strany štátu na jednej strane a priestorom, ktorý tak zostane voľný pre tretí sektor na strane druhej. Najdôležitejšie znaky jednotlivých modelov: a. anglosaský (Veľká Británia, Írsko): jasne oddeľuje súkromný a verejný sektor vyznačuje sa vysokou profesionalitou je postavený na dobrovoľnosti vo veľkej miere priťahuje súkromné zdroje financovania b. škandinávsky (Švédsko, Dánsko, Fínsko...) preukazuje najvyššiu úroveň dobrovoľníctva organizácie sú skôr menšie, slúžiace komunite tým, že sociálne zabezpečenie zo strany štátu je veľmi silné, tretí sektor viac - menej vypĺňa prípadné medzery schopnosť samostatného vytvárania si zdrojov, nízka úroveň verejného financovania c. kontinentálny (Holandsko, Belgicko, Nemecko, Francúzsko...) tretí sektor pevne zakotvený v právnom systéme, previazanosť so štátom pomerne veľké organizácie so silnou tradíciou rôzny stupeň dobrovoľníctva (Holandsko - vysoký, Rakúsko - nízky) štát poskytuje aj nepriamu formu pomoci v podobe daňových úľav a výhod 118 d. stredomorský (Taliansko, Portugalsko, Grécko, Španielsko...) menej rozvinutý tretí sektor silná tradícia starostlivosti zo nízka úroveň dobrovoľníctva strany rodiny alebo komunity nízka úroveň darcovstva, resp. zabezpečenia zdrojov, vysoká úroveň závislosti od vonkajších zdrojov e. postkomunistický (Slovensko, Maďarsko, Poľsko...) tretí sektor je stále vo fáze budovania nízka úroveň dobrovoľníctva nízka úroveň darcovstva, resp. zabezpečenia od vonkajších zdrojov pretrváva zdrojov, úroveň závislosti Hoci tieto modely sú zjednodušením skutočnosti, odrážajú reálny život: najprv uspokojiť základné životné potreby občanov a až potom sa venovať vyšším ideálom vo väčšej šírke. Inými slovami, vyššia kvalita života a sociálneho zabezpečenia poskytujú stabilitu, ktorá povzbudzuje ľudí, aby aj oni prispeli k vytváraniu dokonalejšej spoločnosti. Na strane druhej, s rastom blahobytu a kvality života sa znižuje potreba zaoberať sa okruhom problémov, ktoré už vyriešil štát. Pre ilustráciu, v škandinávskych krajinách, s nízkym rizikom chudoby, sa miestne organizácie venujú najmä podpore športu a kultúry a oveľa menej pomoci chudobným. Veľmi dobrou cestou pre dlhodobo udržateľný tretí sektor je anglosaský a škandinávsky model. Životaschopný je aj kontinentálny model, kde je tretí sektor udržateľný, aj keď vo veľkej miere závisí od štátu. Zvyšovanie kvality života v postkomunistických a stredomorských štátoch povedie k nastaveniu tretieho sektora podľa jedného z troch udržateľných modelov. 7. Dôležitosť aktívnej občianskej spoločnosti Činnosť tretieho sektora podlieha spoločenským, hospodárskym a politickým zmenám. Jeho funkcia ale zostáva nezmenená: umožniť občanom aktívnu účasť na chode vecí verejných. Tretí sektor významne prispieva k ochrane základných práv a slobôd, podieľa sa na vytváraní a rozvíjaní spoločenského a kultúrneho života a zvyšuje demokratické povedomie občanov. Dôležitou funkciou je udržiavanie rovnováhy v spoločnosti. Tretí sektor vytvára akýsi most medzi verejným a súkromným sektorom. Aktívna a dobre rozvinutá občianska spoločnosť patrí k základným princípom a výsadám demokracie. 119 Vďaka snahám občianskej spoločnosti a zapáleným jednotlivcom pojem solidarita nezostáva len prázdnym pojmom, ale získava veľmi konkrétnu podobu. Mnoho ľudí pociťuje potrebu urobiť ,,niečo“ pre spoločnosť (aj napriek zahľadenosti do seba, ktorá je častým javom) a tým urobiť niečo aj pre svoju vlastnú ,,dušu‘‘. Vo vyspelých krajinách sa mimovládny sektor významnejšou mierou podieľa na tvorbe hrubého domáceho produktu i na zamestnávaní občanov. Bývalé postkomunistické krajiny v tomto smere zaostávajú. Pozitívne je, že potrebu pomáhať čoraz častejšie pociťujú aj súkromné spoločnosti (napríklad zakladajú vlastné nadácie). Aj verejná sféra podporuje aktivity tretieho sektora (napríklad poskytnutie sponzorského príspevku). Je zaujímavé, že na úrovni EÚ neexistujú ucelené štatistiky, ktoré by preukázali ekonomické prínosy občianskej spoločnosti. Zistili to autori iniciatívy za vyhlásenie roku 2011 za ,,Rok dobrovoľníctva´´ a vyzvali Eurostat (štatistiky pre potreby Európskej komisie) na zozbieranie príslušných dát. Nie všetky prínosy sa ale dajú merať - mnohým z nás poskytuje občianska spoločnosť šancu na sociálne začlenenie, alebo pocit vlastnej užitočnosti. Zapojenie sa do verejných záležitostí je vecou každého jednotlivca. Tí, ktorí to robia nezištne a s dobrým úmyslom, si zaslúžia naše uznanie a rešpekt. 8. Hlavné výzvy dneška V prípade veľkého množstva rôznych záujmových skupín, združení a organizácií, môže dôjsť k štiepeniu síl. To v konečnom dôsledku oslabí ich vplyv a efektívnosť využitia ľudských a peňažných zdrojov. Pre širokú sieť mimovládnych organizácií, predovšetkým v postkomunistických krajinách, je citlivou otázkou ekonomická udržateľnosť. Možnými zdrojmi ich príjmu sú dnes granty z nadácií, dary od súkromných osôb a podnikateľských subjektov, príjmy z vlastnej činnosti, príjmy z verejných rozpočtov, členských príspevkov, z lotérií a z kontraktov na výkon služieb s verejnými a podnikateľskými subjektmi. Vážnym problémom je, že neexistujú silné domáce nadácie, ktoré by mohli prispievať na aktivity mimovládnych organizácií. Ako osobitný problém vnímame určitú apatiu zo strany občanov, ktorí, pod tlakom konzumnej a vysoko individualistickej spoločnosti, sa zaujímajú v prvom rade o svoje vlastné problémy. Prípadne sú už unavení z množstva rôznych skupín, ktoré sa snažia získať ich pozornosť či finančný príspevok. V horšom prípade prevládne apatia aj u tých, ktorí sa síce snažia niečo zmeniť, ale výsledky sa im nezdajú dostatočne uspokojivé. 120 9. Posilnenie občianskeho povedomia Realistických spôsobov na posilnenie občianskeho povedomia je niekoľko. Paradoxne, pomôcť môže práve rozmanitosť tretieho sektora, pretože sa zvyšuje šanca na nájdenie si ,,toho svojho“, teda toho, čo konkrétneho človeka skutočne zaujíma a do čoho je ochotný vložiť svoju energiu. Dôležitú úlohu zohrávajú aj médiá a spôsob, akým o činnosti tretieho sektora informujú. Čím aktívnejšie určitá záujmová skupina pôsobí, tým má väčšie mediálne pokrytie. Čím väčšie mediálne pokrytie, tým lepšia viditeľnosť medzi občanmi a šanca pritiahnuť ďalších. S viditeľnosťou v médiách nepriamo súvisí aj ďalší aspekt: stotožňovanie sa ,,bežných“ občanov s osobami známymi z verejného života (speváci, herci, politici), ktoré môžu byť pozitívnym príkladom. Účinnejším spôsobom však je výchova k aktívnemu občianstvu už od malička (v rodine, škole, prostredníctvom rovesníkov, médií). Tretiemu sektoru by pomohla lepšia vzájomná spolupráca (napríklad zoskupenia s podobným zameraním, pôsobiace v rozdielnych sektoroch alebo krajinách) a prehĺbenie dialógu s verejným aj súkromným sektorom. 10. Zhrnutie a záver Občiansku spoločnosť predstavuje tretí sektor, pôsobiaci popri štátnom systéme a trhu. Základným kameňom budovania tretieho sektora je sloboda združovať sa a sloboda prejavu, zaručené aj Chartou základných práv. Tretí sektor je založený na dobrovoľnom zoskupovaní sa občanov, ktorých spája určitý spoločný záujem. Občania tak ovplyvňujú chod vecí verejných a prispievajú k ochrane základných práv a slobôd. Posilňujú tak demokraciu. Vďaka občianskej spoločnosti dostáva pojem solidarita veľmi konkrétne podoby. V súčasnosti činnosť občianskej spoločnosti podlieha viacerým trendom: prudký nárast počtu rôznych zoskupení a ich vplyvu, rastúca popularita tretieho sektora, ale na druhej strane aj spájanie síl a snaha o udržateľný rozvoj. Tretí sektor sme rozdelili na päť modelov: anglosaský, škandinávsky, kontinentálny, stredomorský a postkomunistický. V prostredí anglosaského a škandinávskeho modelu si tretí sektor dokáže sám lepšie vytvárať zdroje, potrebné na činnosť. Preto sú tieto dva modely efektívne a udržateľné. Hlavnou výzvou pre tretí sektor je jeho udržateľnosť. Potenciál rozvoja občianskej spoločnosti spočíva v schopnosti viesť dialóg medzi sebou a takisto s predstaviteľmi verejného a súkromného sektora Tým sa zvyšuje šanca na dosiahnutie želaného výsledku. Práve vďaka dobrým ľuďom a dobrým občanom dosiahla demokracia v našej spoločnosti taký stupeň rozvoja, na akom je dnes. 121 Část II. Český příspěvek k evropským odpovědím na globální výzvy Priority českého předsednictví v Radě EU v roce 2009 Jan Kohout Náměstek ministra zahraničí České republiky Co je předsednictví Již více než rok skloňují čeští politici a s nimi česká média sousloví „české předsednictví Evropské unie“. Intenzita výskytu tohoto spojení s přibližujícím se předsednictvím logicky vzrůstá a česká veřejnost, zdá se, si na něj již zvykla. Skutečnost, že si bylo třeba na toto sousloví zvykat, nemůže nikoho překvapovat.Výraz „předsednictví“, natož pak „mít předsednictví“, totiž není v dnešní češtině vůbec obvyklý, jakkoli jeho významu jaksi bez dalšího rozumíme. Jsme totiž zvyklí na různé předsedy, ať už vlády, sněmovny či politických stran, stejně tak jako na to, že někdo něčemu předsedá. Nicméně výraz „mít předsednictví“ zní českým uším poněkud neobvykle. A tato neobvyklost má občas za následek, že mnoho Čechů si nedokáže úplně přesně představit, co vlastně to „předsedání EU“ znamená. V lepším pochopení však Čechům často nepomáhají ani samotní politici, když například mluví o tom, že během českého předsednictví prý budeme poprvé od dob Karla IV. „řídit Evropu“. Vzhledem k tomu, že v češtině výraz „řídit Evropu“ nebezpečně připomíná frazém „řídit celou zeměkouli“, lze se domnívat, že se tato definice předsednictví u nás naštěstí neuchytí. A uchytí-li snad, pak jen, s ohledem na výše nastíněnou konotaci, ve smyslu nanejvýš ironickém.Tak je to i v pořádku, neboť to odpovídá nejlepším českým tradicím pěstované celonárodní skepse, která však nemá ani za mák něco společného s euroskepticismem. Ten totiž v českém podání zavrhuje možnost skeptického vnímání sebe sama (předpoklad jakékoli autentické, a tudíž důvěryhodné skepse) a v našich poměrech zdegeneroval ke škodě nás všech ve svého druhu náboženství. Nicméně je třeba připustit, že vysvětlit funkci předsednictví EU není jednoduchá věc. Především proto, že EU je útvarem zcela svébytným, který nelze v zásadě 123 popisovat pomocí nějakých analogií. Není ani klasickou mezinárodní organizací, není ale ani federací států. Je, jak se občas také trošku tajemně v odborné literatuře říká, útvarem sui generis, tedy svého druhu. Popsat předsednictví EU lze tedy pouze popisem a pochopením funkcí, které vykonává. V rámci tohoto příspěvku tak nelze učinit vyčerpávajícím způsobem. Pro naše účely stačí zmínit několik elementů tvořících náplň unijního předsednictví. Předsednictví musí především organizovat práci Evropské rady, Rady ministrů a desítek pracovních grémií Rady. Je mluvčím Rady EU a do jisté míry celé Unie navenek, je tudíž i významným mezinárodním činitelem. Vystupuje jménem Rady vůči ostatním unijním institucím, tj. především vůči Evropské komisi a Evropskému parlamentu. V organizační rovině to jednak znamená obsáhnout expertízu všech v dané době projednávaných témat (což je v dnešním záběru činností EU opravdu enormní zátěž na expertní zdroje předsednického státu), dále pak doslova a do písmene fyzicky zajistit předsedy pro stovky a stovky jednání na nejrůznějších úrovních a na nejrůznějších místech planety. Jak známo předsednictví vykonávají všechny členské státy po půlročních turnusech. Myšlenka otců zakladatelů byla, aby se v tak důležité funkci střídaly bez rozdílu všechny členské státy (velké i malé). Tím měla být především podtržena myšlenka rovnosti všech členských států. V době založení však rotace mezi šesti státy nepředstavovala žádný zásadní problém. S narůstajícím počtem členů a rozrůstající se agendou však začal tento model vyvolávat potřebu určité revize. Hlavními motivy úvah na úpravu tohoto modelu bylo zajištění dostatečného expertního zázemí a kontinuity činnosti Unie. Poslední pokus o reformu předsednictví představuje nyní velmi aktuální Lisabonská smlouva, která na rovině Evropské rady předpokládá stálého voleného předsedu a na rovině Rady tzv. týmové předsednictví vždy tří členských států. Náplň předsednictví Výše jsme se zmínili o tom, jaké funkce musí současné předsednictví vykonávat. Unie však nicméně nemůže takříkajíc běžet na volnoběh. Někdo musí zařadit rychlost, otočit volantem a sešlápnout plyn. Zde je role předsednictví naprosto zásadní. Unie od svého založení deklaruje určitý okruh cílů, které by měla sledovat. Praktická realizace těchto základních cílů se však děje skrze priority, které zpravidla obsahují předsednické programy. Unie má například za cíl „podporovat hospodářský a sociální pokrok a vysokou úroveň zaměstnanosti a dosahovat vyváženého a udržitelného rozvoje … posilováním hospodářské a sociální soudržnosti“ (čl. 2 Smlouvy o EU). Je zřejmé, že naplňování tohoto obecného cíle vyžaduje jasnější představu jak ho dosáhnout, silnou ambici a nezanedbatelnou dávku kreativity. Neboť jak posilovat hospodářskou a sociální soudržnost není na první pohled zřejmé. Často na to naopak existují dost protichůdné pohledy. Právě předsednictví je instancí, která by měla přinášet zásadní impulzy, aby základní 124 deklarované cíle Unie byly naplňovány, neboť toto naplňování je nejbytostnější dynamikou procesu evropské integrace. K tomu však musí mít předsednická země silnou a ambiciózní představu o tom, jak zmíněné cíle naplňovat. Představa to však musí být realistická, stejně tak jako přesvědčivá, neboť ji musí ostatní členské státy přijmout v maximální možné míře za svou, má-li kdy mít naději na úspěch. Aby předsednictví bylo schopno svoje představy o dalším rozvoji Unie v maximální možné míře uskutečňovat, musí být – jak se dnes často říká – především „lídrem“. Země, která není lídrem, nemůže aspirovat na úspěšné předsednictví. Nesouvisí to nutně s velikostí země. V českých dějinách jsme zažili období, kdy jsme měli v čele státu skutečného lídra, aniž by ten nutně musel být členem dominantní politické síly příslušné doby. Každá země by tak měla k předsednictví přistupovat vybavena především dvěma předpoklady: přirozenou autoritou u partnerských zemí v Unii (a pokud možno i vně, neboť vnější aspekt činnosti Unie neustále sílí) a jasnou představou o dalším naplňování cílů, které stojí v základech evropské integrace. Masaryk požíval velké přirozené autority, a to jak doma, tak také u tehdejších mocností. Bez jeho přirozené autority by nebylo československého státu, což pouze podtrhuje jak důležitá kvalita (zvláště pro země naší velikosti) to je. Jakkoli žijeme v poněkud jiné době, bez přirozené autority se nelze obejít ani dnes. Nelze dostatečně podtrhnout, jak důležitou roli hraje aspekt přirozené autority pro výkon předsednictví. Druhým z výše uvedených předpokladů je jasná představa o dalším naplňování cílů, které stojí v základech evropské integrace. Tato představa bývá v unijním kontextu většinou artikulována v národních prioritách. Priority ve vztahu k Unii má každá země, bez ohledu na míru jejich vnitrostátní formalizace. Členské státy mají většinou nějakou představu o tom, co je a co není pro ně výhodné. S tímto vědomím členské státy v Unii většinou jednají. Vyspělejší formou vnímání vlastních zájmů je ta, která zohledňuje i zájem kolektivní. Tj. může se nám dařit dobře v Unii, pokud se také Unii jako celku povede dobře. Jak jsme již zmínili dříve, Unii je předsedáno po šestiměsíčních turnusech. Každý členský stát včetně těch nejmenších tak pravidelně usedá do předsednického křesla. Aby mohl předsednický stát dobře plnit svoji roli, musí připravit i takzvané předsednické priority. Takové priority v sobě musí obsahovat všechny výše popsané vrstvy a elementy. Měly by být na jedné straně specifickým výrazem národních priorit, které by však měly být v naprostém souladu s evropským kolektivním zájmem. Zároveň by měly být pevně ukotveny ve Smlouvách a jimi definovaných cílech Unie. Měly by být ambiciózní, aby dokázaly dostatečně mobilizovat kolektivní vůli členských států. V neposlední řadě by měly být autentické a podepřené přirozenou autoritou předsedající země. 125 České priority Jaké jsou vlastně obecně české priority působení v Unii? Těžko by se asi hledal někdo, kdo by dokázal na tuto otázku jednoznačně odpovědět. Pokud by se o to přesto někdo pokusil, zřejmě by se dostal záhy do rozpaků. Zvláště pokud by měl k věci přistoupit skrze hodnocení českého angažmá uplynulých let, neboť domyšleno do důsledku bylo často v rozporu s tím, co by mohlo být jaksi přirozeně považováno za náš národní zájem. Či si snad někdo myslí, že mít nálepku unijního „potížisty“ je v národním zájmu této země? Nebo dokonce podepsat s ostatními novou unijní smlouvu a pak říkat, že náš podpis nebyl míněn až tak vážně? Zde se projevuje to, čemu by se dalo říkat s jistou nadsázkou „český syndrom“, který je dokonce již poctěn svým vlastním sloganem („Evropě to osladíme.“). Tento syndrom ve vztahu k Unii spočívá v naprostém vytěsnění pragmatismu, které má za následek totální opanování politického prostoru určitou ideologií. Ve svém důsledku to znamená rezignaci na prosazování našich národních zájmů v Evropě. Pokud bychom měli věřit postmoderním myslitelům, totiž že žijeme vždy již v nějakém příběhu, musel by náš evropský příběh vypadat jako příběh někoho, kdo se stal součástí nějakého společenství navzdory svému nejlepšímu vědomí a svědomí, že však k tomu byl dotlačen jakýmsi dějinným samopohybem, kterému nebylo radno natož pak možno se postavit. Příběh je to veskrze negativní. Pojednává o něčem, co jsme nechtěli. Dialekticky viděno má samotná teze již podobu antiteze, což má sice jisté postmoderní kouzlo, nicméně politika má být reálná a účinná, nikoli poeticky okouzlující. „Nechtění“ tedy stálo u zrodu našeho členství v Unii (a nebylo nějakou opodstatněnou reakcí na ně) a vrhá na něj – řečeno kunderovsky – svůj kastrující stín dodnes. Kdo si vzpomene na české angažmá posledních let, většinou se mu spíše vybaví, že Češi něco nechtěli. Jednou to byla zvýšená evropská daň na pivo (která by ve svém důsledku české pivo neprodražila ani o jediný halíř), podruhé nová unijní smlouva, potřetí zase tzv. modré karty. Co však Češi v uplynulém období chtěli, se vybaví málokomu. Nejde ani tak o výše popsané případy, neboť ty jsou pouhými symptomy základního českého vyladění vůči Evropě. Budiž však v této souvislosti s Thomasem Mannem řečeno, že něco nechtít není dlouhodobě udržitelný program. Že tento přístup naráží na svoje meze, se jasně ukázalo v současné době, kdy začaly zaznívat z různých unijních zemí pochybnosti o schopnosti ČR Unii v prvním pololetí 2009 vůbec předsedat. Takové zpochybnění je v dějinách evropské integrace naprosto bezprecedentní, neboť, jak jsem uvedl na začátku tohoto příspěvku, rovný přístup k předsednickému úřadu je výrazem rovnosti všech zemí Unie. Zpochybnění tohoto principu se rovná prolomení určitého tabu. Nic se však neděje bez příčiny. 126 Předchozí odstavce nemají být samoúčelnou kritikou, nýbrž východiskem k následující tezi. Domnívám se totiž, že potřeba vytvoření priorit českého předsednictví bylo první a jedinečnou příležitostí jak se postavit tomu, co jsme nazvali trošku neobratně českým syndromem „nechtění“. Česká republika si totiž poprvé musela jasně odpovědět nejen na otázku, co chce ona sama v Unii prosazovat, nýbrž se musela také zamyslet nad tím, jakou Unii vlastně chce a (což je ještě důležitější) jakou Unii by měli chtít ve vlastním zájmu i ostatní. Proces tvorby priorit nebyla a není věc nikterak jednoduchá. ČR je členem poměrně novým, což znamená, že nemá základní parametry, dynamiku a pravidla integračního procesu takříkajíc pod kůží. Unie má svoji „genetickou informaci“, kterou logicky zcela ovládají pouze zakládající členové. Také dešifrovat institucionální DNA je proces, který rozhodně trvá déle než půl dekády. To však může mít i svou pozitivní stránku. Kdo dopodrobna neví, jaká hlediska ovlivňovala stanovení základních cílů integrace, má mnohem větší svobodu je interpretovat úměrně době z nich samých (ovšem s tou podmínkou, že k dílu přistupuje v nejlepší víře). Dalším limitujícím faktorem je skutečnost, že žádné předsednictví nejedná ve vzduchoprázdnu. Mnoho věcí běží a je třeba je dokončit. O mnoha věcech již byla nalezena shoda dříve a je nutno realizovat již vykrystalizovanou společnou vůli, ať už pasuje do celkové architektury a vyznění priorit toho či onoho předsednictví či nikoli. Ohled je také třeba brát na další unijní aktéry, na Evropskou komisi a v posledních letech čím dál ambicióznější Evropský parlament. Stejně tak existují výzvy, které přicházejí nezvány a nečekány – aktuálním případem budiž současná světová finanční krize. V neposlední řadě jmenujme domácí omezení (o kolika politických tématech u nás panuje všeobecný konsensus?), z nichž největší je nutnost překročit svůj vlastní stín (viz český syndrom) a začít něco chtít, spíše než nechtít. Při vědomí popsaných omezení lze však říci, že si ČR počínala při formulování svých předsednických priorit poměrně dobře. Předně si za východisko zvolila jeden z úhelných kamenů principu evropské integrace, totiž čtyři základní svobody (zboží, kapitálu, práce a služeb) a jejich realizaci v rámci Jednotného vnitřního trhu. Tento přístup dal vzniknout dnes již všeobecně známému mottu českého předsednictví, kterým je „Evropa bez bariér“. Přehlédneme-li půl století dějin evropské integrace, je zcela evidentní, že tento projekt uspěl. Jak sliboval, přispěl k míru a bezprecedentní prosperitě na kontinentu zmítaném po staletí krvavými válkami, které ve 20. století zachvátily celý svět. Prosperitu a obecně vyšší kvalitu života přinesl velmi širokým vrstvám obyvatelstva, mimo jiné tím, že kombinoval tržní hospodářství s ohledy na sociální solidaritu a životní prostředí. To, že dnes můžeme mluvit o evropském 127 sociálním modelu, je především zásluhou evropské integrace postavené na úctě k jednotlivci a solidaritě společenství. Vznik a rozvoj tohoto modelu se však odehrával v určitých rámcových podmínkách, které byly po druhé světové válce do jisté míry unikátní. Svět se však od té doby zásadně změnil a Evropa s ním. Dnešní svět je především mnohem propojenější. Informace, znalosti, zboží i lidé se po světě pohybují mnohem rychleji. Informace a znalosti se rapidně z Evropy šíří po celém světě, z celého světa se pak do Evropy masově a bez větších obtíží dostává zboží vyrobené ve světě za ceny, za které je Evropa již neumí vyrobit. Mnoho evropských producentů přesunulo a přesouvá svoji produkci mimo Evropu, které tak mizí jeden z jejích tradičních zdrojů blahobytu. Ztráta průmyslové výroby zvyšuje závislost na znalostech. Všeobecně je přijímána teze, že náskok ve znalostech může být do budoucna jediným životaschopným zdrojem evropského blahobytu. Nebude-li Evropa schopna v nadcházejících dekádách budovat svoje bohatství ze znalostí, bude ohrožen i její unikátní sociální model (tato hrozba je dramaticky umocněna evropskými demografickými trendy). Tím by však byl ohrožen i jeden z jejích pilířů, neboť žádná jiná společnost na světě není nesena v takovém rozsahu principem solidarity, ať už bohatých s chudými, zdravých s nemocnými či mladých se starými. Dnešní svět nás staví před nové výzvy. Abychom obstáli v nelítostné světové hospodářské soutěži, musíme dbát na udržení a zvyšování naší konkurenceschopnosti. Musíme tak činit zároveň u vědomí toho, že tomuto cíli nelze obětovat solidaritu, která, jak bylo řečeno, patří k základním charakteristikám moderního evropanství. ČR si je těchto globálních výzev vědoma, a proto do popředí svých priorit postavila právě motiv konkurenceschopnosti. Vedle všeobecně uznávaného důrazu na rozvoj znalostní společnosti je ČR přesvědčena, že je třeba využít spolu s objevováním nových i všechny již existující zdroje dalšího hospodářského rozvoje. Některým zdrojům však v uplatnění brání zbytečné bariéry, které je tak potřeba odstranit. Není to nic nového či převratného. Jedná se pouze o rozpomenutí se na základy evropské integrace v podobě čtyř základních svobod. Skutečně fungující jednotný vnitřní trh má vysoký potenciál, který je třeba maximálně využít. Bourání bariér ve svém důsledku znamená Evropu silnější. V Unii lze bariéry v zásadě bourat pouze tak, že přijmeme evropský předpis, který nařídí jejich odstranění. Evropu bez bariér tak nelze realizovat bez posilování evropské legislativy. Na dodržování evropské legislativy také musí někdo dohlížet, a proto Evropa bez bariér znamená ve svém důsledku i silnější Evropskou komisi s posílenými pravomocemi. Existence evropské legislativy musí znamenat možnost jejího vymáhání, a to i soudní cestou. Evropa bez bariér tak znamená i posílený Evropský soudní dvůr, v konečném důsledku tedy vzdání se části 128 národní suverenity. Evropa bez bariér tedy v konečném důsledku znamená české přitakání Evropě silnější a jednotnější. Česká republika tak při reflexi současných výzev, které jsou vskutku globálního charakteru, našla odpověď navýsost evropskou: globálním výzvám nelze čelit bez posílení Evropské unie. Máme-li obstát, musíme jako Evropané obstát všichni společně, neboť každý sám jsme odsouzeni k fatálnímu nezdaru. Dospěla-li Česká republika k tomuto poznání a musela-li ho takto jasně artikulovat, je to především zásluha nadcházejícího českého předsednictví a s ním související nutnosti nabídnout pozitivní odpověď na globální výzvy. Doufejme jen, že toto poznání se stane základem nové éry naší evropské politiky. Politiky pozitivní mající na zřeteli zájem nejen svůj vlastní, nýbrž i zájem kolektivní. Že se tyto dva v zásadních parametrech kryjí a nestojí tak nesmiřitelně proti sobě je však poznání, ke kterému Češi dospěli bohužel poněkud později než jiné evropské národy. Buďme však vděčni alespoň za to, že k němu vůbec kdy dospěli. Závěr Důraz na čtyři svobody a jejich potenciál pro další rozvoj konkurenceschopné a sociální Evropy je samozřejmě pouze jednou, i když klíčovou prioritou. Česká republika v ní zohlednila svoji vlastní historickou zkušenost a přihlásila se skrze ní k silnější a jednotnější Evropě. Česká republika se během svého předsednictví bude samozřejmě věnovat i mnoha dalším tématům. Na programu předsednictví nebude chybět energetika a klimatická změna, východní dimenze unijní politiky, rozšíření EU, západní Balkán, oblast justice a vnitra ad. Cílem tohoto příspěvku však nebylo popsat všechna prioritní témata českého předsednictví, nýbrž ukázat, že proces vzniku priorit je pro Českou republiku nezměrně větším přínosem, než priority samé. 129 Český příspěvek ke Společné zahraniční a bezpečnostní politice EU Lubomír Zaorálek Místopředseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Aktuální mezinárodní kontext Společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU (SZBP) Význam a hlavně efektivita SZBP budou pro EU v nadcházejícím období naprosto klíčové. Mezinárodní situace se den ode dne dynamizuje, v multipolárním světě opět vzrůstá role Ruska, v souvislosti s nástupem nové administrativy v USA se očekává přehodnocení dosavadního kursu americké zahraniční politiky. Řešení chronických a nezvládnutých konfliktů si vyžádá nové myšlení, překonání dosavadních chybných přístupů a stereotypů v mezinárodních vztazích. V tomto ohledu jsou očekávání vůči EU ze strany jejích občanů i spoluaktérů mezinárodní scény extrémně vysoká. Aktuální vývoj předurčuje, že Unie bude postavena před velmi obtížný úkol být důstojným a emancipovaným partnerem dalších klíčových aktérů euroatlantické oblasti – USA a Ruska. Pro budoucnost a věrohodnost Unie je tato schopnost nepostradatelná. Ukazuje se ale, že Unie jako celek není na tuto roli zatím připravena zejména mentálně a je otázka, zda a kdy ji bude schopna naplňovat. Za situace zatím neratifikované Lisabonské smlouvy je role předsednické země v SZBP nadále nezastupitelná. Ostatně konkrétní okolnosti při řešení krize na Kavkaze to jen potvrzují, stejně jako fakt, že základním předpokladem pro úspěch unijního angažmá jsou i při existenci kolektivních mechanismů politická váha a renomé předsednictví. 130 Na základě výše uvedeného není třeba zdůrazňovat, jak monumentální je to zadání pro jakékoli předsednictví. V případě toho českého je vážný důvod k obavám z jeho zvládnutí, neboť současná česká zahraniční politika se nachází ve stavu chaosu a nejednoty uvnitř její exekutivní složky samotné, neochoty vlády dosáhnout vnitropolitické shody v jejích klíčových směrech a neschopnosti vystupovat navenek srozumitelně a konsensuálně. Podrobněji o tom bude řeč níže. Obecná východiska českého přístupu Obecně lze říci, že zahraničně politický rozměr evropské integrace hrál s jeho různým způsobem vnímání a proměnlivou intenzitou v české zahraniční politice po roce1989 výraznou roli. A to jak navenek, jako součást obrazu kandidátské a posléze členské země EU, tak i dovnitř jako součást vnitropolitického zápasu o podobu českého angažmá v Evropě. V souvislosti s rostoucím významem samotného fenoménu SZBP pro EU pod tlakem objektivních okolností mezinárodního politického vývoje (globalizace, multilateralismus, nutnost politické emancipace Unie) zakotveným v Lisabonské smlouvě, bude efektivní provádění SZBP pro Unii stále naléhavější nutností bez ohledu na vnitropolitické zájmy a pozice jednotlivých politických stran na národní úrovni. SZBP EU bude v následujícím období jednou z klíčových politik Unie bez ohledu na různé pozice jednotlivých členských zemí k její definici a výkonu. V jednodušším a výhodnějším postavení budou přirozeně ty země, kde panuje vůči SZBP prakticky národní konsensus, případně oslabovaný jen nepodstatnými dílčími odlišnostmi mezi politickými stranami. To ovšem není případ ČR. Vztah hlavních domácích aktérů k SZBP je vlastně katalyzátorem jejich vztahu k evropské integraci vůbec. Jejich pozice jsou dobře známy a nemá smysl je zde rozvádět. Podstatné je to, že ČR patří k nejvíce vnitropoliticky rozděleným členským zemím - ne-li nejrozdělenější - pokud jde o přístup k zásadním otázkám integrace včetně její budoucí podoby a role SZBP. To samozřejmě zásadním způsobem oslabuje postavení a kredit ČR mezi unijními partnery, aktuálně zejména ve světle českého předsednictví v EU. Tento objektivní stav pak velmi ztěžuje nějakou konsensuální definici českého příspěvku k SZBP. Už jen výběr kritérií, případně jejich řazení a akcenty jsou obtížné. Například jak dalece operovat s českou historickou zkušeností, abychom se vyhnuli historizujícím přístupům v podobě exkursů od doby Karla IV. až po novodobé zkušenosti s totalitní podřízeností cizí moci? Závažnějším, možná rozhodujícím kritériem, je efektivita zahraniční politiky země menšího nebo středního řádu, jakou je ČR. Mohli bychom obecně konstatovat, 131 že v rámci společné zahraniční politiky EU budou naše zájmy lépe prosazovány než samostatně. To ovšem bude platit pouze za předpokladu, že dokážeme najít společný, případně většinový zájem s další skupinou zemí nebo dokážeme svůj zájem prosadit. Evropská integrace a v jejím rámci SZBP ale není nástrojem uplatňování vlastního zájmu, ale především hledání a prosazování zájmu společného. Je toho naše značně sebestředná zahraniční politika vůbec schopná? Aktuální stav české zahraniční politiky Právě současný vývoj české zahraniční politiky vede spíše ke skepsi nad ochotou ČR se více angažovat v evropských záležitostech. Pro tuto vládu a především ODS je SZBP spíše odstrašujícím příkladem nechtěné politické integrace Evropy. V programových dokumentech vlády vůči EU včetně předsednických priorit se o ní prakticky nehovoří. Vláda sice uvádí Balkán a evropskou východní politiku jako své priority, ale jak si představuje jejich naplňování bez životaschopné SZBP? Nakonec právě oblast SZBP v Lisabonské smlouvě, zřízení funkce stálého představitele pro SZBP, posílení hlasování kvalifikovanou většinou - tedy kroků majících SZBP posílit, je předmětem největší kritiky ODS. Nejzávažnější překážkou pro fungování ČR v SZBP je nynější změna zahraničněpolitického kursu současné vlády směrem k orientaci na jediného strategického spojence, kterým jsou USA. Vláda svou argumentací o nutnosti „vyplnit tradičně mrtvý prostor mezi Německem a Ruskem“ nejen úplně popírá smysl evropské integrace, ale především zasévá nedůvěru vůči svým evropským spojencům a současně zásadně oslabuje svůj kredit v jejich očích. Důsledky pro českou účast v SZBP Za této situace nevyplývá současný český postoj k SZBP z „poznané nutnosti“, ale lze jej vnímat spíše jako „nutné zlo“, což je přirozeně partnery citlivě vnímáno. ODS považuje SZBP za přechodný fenomén z dílny eurokratů a federalistů s omezenou životností a z jejich pohledu musí zákonitě dojít k návratu zahraniční politiky na národní úroveň. Česká republika tak svou očividnou nedůvěrou ve společný postup ve vnější politice EU nepůsobí věrohodně a nemůže být brána jako rovnocenný partner. To ji řadí, obrazně řečeno, do „druhé ligy“ členských zemí, které nemají dostatečný vliv na rozhodovací procesy v oblasti SZBP. Tento proces „odpoutávání se“ od hlavního integračního proudu vede ČR do izolace nejen v oblasti SZBP, ale v jejím postavení uvnitř Unie vůbec. Vzhledem k tomu, že za stávající vlády nejsou předpoklady k zastavení nebo alespoň zpomalení 132 tohoto nepříznivého trendu, je ohroženo nejen aktivní a efektivní angažmá ČR v SZBP, ale i celkové zahraničně-politické postavení země. Konkrétní ukázkou nekompetentnosti vlády v oblasti SZBP je její postoj ke krizi na jižním Kavkaze. V době, kdy už ČR funguje jako spolupředsednická země v rámci tzv. předsednického tria EU, nebyla schopna česká vláda vyvíjet aktivitu k podpoře francouzského předsednického zprostředkování. Naopak, svou těžko potlačovanou animozitou vůči Ruské federaci projevující se jednostrannou podporou gruzínské vlády, tedy jedné strany konfliktu, v podstatě popírala smysl zprostředkovací mise. V praxi se zde projevila jednostranná, povrchní a černobílá diplomacie současné vlády. Vůbec nezvládá základy toho, jak zaujmout kvalifikovaný postoj k zahraničněpolitickému problému: nenamáhá se pečlivě a objektivně analyzovat všechna dostupná fakta, vyhodnotit přitom český a společný evropský zájem. V konkrétním případě kavkazského konfliktu například brát v úvahu složitou historii národnostních konfliktů na Kavkaze, tudíž i historii gruzínského konfliktu a nynější konkrétní situaci v místě. Takovýmto diletantským způsobem si budoucí předsednická země EU prakticky zavírá dveře k podílu na kolektivní diplomacii EU. O pádný důvod více proč z pohledu našich evropských partnerů nedůvěřovat schopnostem českého předsednictví. I z věcného hlediska se jednoznačná podpora současného vedení Gruzie a její zahraniční politiky ztělesňované prezidentem Saakašvilim ukázala jako nepromyšlenou a jednostrannou. Prezident Saakašvili sázel od začátku na eskalaci konfliktu, na zvyšování napětí s Ruskem a plně přitom spoléhal na podporu Západu a především USA. Neadekvátně a předčasně přitom naléhal na členství Gruzie v NATO a chtěl využít protiruských nálad v postkomunistických a postsovětských zemích. ČR tomuto nezodpovědnému kursu gruzínské politiky poskytovala dlouhodobou podporu pod záminkou podpory malé země proti mocnému sousedu provádějícímu neoimperiální politiku. Ukazuje se tedy, jak slabě je tato vláda připravena podílet se aktivně na SZBP dokonce z pohledu svých zahraničně politických priorit, z nichž na předním místě je tzv. východní politika. Ale jak ji chce efektivně provádět bez hlubší znalosti tamního prostředí, bez toho, aby podléhala ideologickým nebo propagandistickým schématům? Na základě výše uvedeného lze k této pasáži shrnout, že česká účast a podíl na SZBP EU má za současné euroskeptické vlády své objektivní limity, které prakticky nedovolují české zahraniční politice plnohodnotné angažmá. 133 Co má dělat ČSSD? V roli opoziční strany musí sociální demokracie vést „paralelní stínovou“ zahraniční politiku, která logicky kontinuálně navazuje na její proevropské vládní angažmá. V případě, že bude obviňována z nedostatečné schopnosti nebo ochoty tolerovat v národním zájmu evropskou politiku vlády, je třeba před českou veřejností i evropskými partnery jasně dát najevo, že žádoucí národní konsensus v zahraniční politice není možný kvůli nacionálně-izolacionistickému, antievropskému kursu ODS. ČSSD my měla účinně využívat svých vynikajících „evropských“ kontaktů, jak stranických tak institucionálních (Evropský parlament, Evropská komise), aby neustále připomínala své zcela jasné postoje ve prospěch silné a účinné SZBP EU srozumitelné z hlediska národních zájmů jak české veřejnosti, tak i z hlediska společného evropského zájmu unijním partnerům. Z obsahového hlediska sice stále platí priority minulých sociálnědemokratických vlád (Balkán, východní Evropa, Blízký východ), nicméně ve světle aktuálního dynamického vývoje je nutné je zužovat z celých geografických oblastí na určité problémy, na které má česká zahraniční politika kapacitu a expertizu. Pokud jde o Balkán, nynějším i perspektivním klíčovým problémem bude vývoj vztahu EU-Srbsko a otázka Kosova, kde by sociální demokracie měla udržet a obhajovat zdánlivě menšinový názor uvnitř EU na spornost uznání jeho samostatnosti. Potenciálně výbušnou může být situace v Makedonii (kombinace negativních faktorů nepřijetí země do NATO a aktivizace albánského etnika po uznání Kosova). V oblasti Blízkého východu nemá smysl se přeceňovat a předstírat schopnost řešit izraelsko-palestinský konflikt. Namísto toho je třeba nabízet Unii určitou českou znalost místního prostředí v roli prostředníka a kontaktní země. Nepřímo tak vyvažovat vnější dojem z asymetrie české zahraniční politiky v regionu. „Staronově“ nyní přistupuje k těmto oblastem tzv. východní politika, aktuálně s důrazem na oblast Kavkazu. Bude nutné analyzovat dosavadní pozici ČR a zejména její určitou jednostrannost a vyvodit z toho závěry v podobě modifikovaného, vyváženějšího postoje. Závěr ČR se ve vztahu k SZBP EU ocitá v pasti euroskeptického nazírání ODS na evropskou integraci. ODS nedůvěřuje politickému potenciálu sjednocující se Evropy, pohlíží na institut SZBP a integraci vůbec jako na nástroj projekce mocenských zájmů tradičních hlavních aktérů evropské politiky – zejména Francie a Německa. 134 K tomu přistupuje paranoia některých čelných představitelů ODS a vlády z recidivy německo-ruského sbližování a „nového dělení“ Evropy na zájmové sféry těchto tradičních mocností. Z toho plyne urychlení a posilování vazeb ČR na USA, podle názoru ODS jediného současného garanta české nezávislosti. ODS z této situace vyvozuje pro sebe závěr, že SZBP EU je „nežádoucím dítětem“ integracionistů a je třeba ji maximálně brzdit a rozmělňovat. K tomu účelu spatřuje ODS jako vítanou tendenci tvořící se frontu nových východoevropských členských zemí EU, krajně rezervovaných vůči Rusku, spatřujících v SZBP jediný smysl - znovu zadržovat Ruskou federaci. V organizování jakéhosi novodobého „cordon sanitaire“ proti Rusku spatřuje ODS dvojjediný cíl: jednak maximálně neutralizovat a oslabovat ruský vliv ve východní a střední Evropě, zároveň tak ochromovat společnou evropskou politiku vůči Rusku a v konečném součtu poskytnout praktický důkaz o nereálnosti jakékoli SZBP. Za této situace je česká zahraniční politika ideologicky limitována do té míry, že není schopna hlubší, racionální analýzy současné mezinárodní situace.V důsledku tohoto stavu nejenže nehájí skutečné české zájmy ve světě a nemá předpoklady zhostit se náročného úkolu předsednictví v EU v prvním pololetí 2009, ale obecně postrádá schopnost jednat a dosahovat společných pozic s partnery. Pokud bude tento stav pokračovat beze změny, česká zahraniční politika bude zákonitě odsouzena hrát v rámci SZBP podřadnou roli se všemi z toho plynoucími důsledky pro postavení ČR v EU i ve světě. 135 Evropský sociální model a konkurenceschopnost EU z české perspektivy Milan Štěch Místopředseda senátu České republiky, a předseda Českomoravské konfederace odborových svazů Evropský sociální model je bezesporu životaschopný a úspěšný projekt. Důkazem toho je konkurence schopná ekonomika i skutečnost, že životní úroveň ve státech Evropské unie je v celosvětovém měřítku velmi vysoká. V Evropě najdeme velké množství podob sociálního modelu, které se navzájem značně liší. Všechny ale sdílejí stejný hodnotový základ, a to zásadu rovnosti, nediskriminace, solidarity a přerozdělování směřujícího k co největší dostupnosti veřejných služeb, zejména ke vzdělání a zdravotní péči. Evropský parlament ve své Zprávě k tomu uvádí: „Evropský sociální model odráží společný soubor hodnot, založený na zachování míru, sociální spravedlnosti, rovnosti, solidaritě, podpoře svobody a demokracie a dodržování lidských práv.“ Tato definice podtrhuje základní kámen sociálního státu, kterým je sociální soudržnost. Bez dokonale fungujících, vzájemně se doplňujících sociálních systémů, založených na principu soudržnosti, by nebylo možné usilovat o snížení chudoby, snížení nezaměstnanosti a zajištění vyšší životní úrovně. 1. Ekonomické podmínky v ČR posledních let a v době předsednictví v EU 1.1. Makroekonomická situace České republiky v letech 2005 - 2007 Období mezi roky 2005 a 2007 lze z ekonomického pohledu stručně charakterizovat jako nejlepší období pro Českou republiku v její samostatné historii. Základní makroekonomická data za toto období jsou shrnuta v následující tabulce. 136 2005 2006 2007 Hrubý domácí produkt ( %, y/y reálný)* 6,4 6,4 6,5 Produktivita práce ( %, y/y)* 5,4 4,4 4,6 Míra nezaměstnanosti - registrovaná ( %, průměr)* 8,97 8,13 6,62 Míra nezaměstnanosti - harmonizovaná ( %, průměr)** 7,9 7,1 5,3 Míra zaměstnanosti ( %, průměr)** 64,8 65,3 66,1 Míra inflace ( %, CPI průměr)* 1,9 2,5 2,8 Průměrné nominální mzdy ( %, y/y)* 5,3 6,4 7,3 Průměrné reálné mzdy ( %, y/y)* 3,3 3,8 4,4 Vládní deficit/ HDP* Vládní dluh/ HDP* -3,6 29,7 -2,7 29,4 -1,6 28,7 Pramen: * ČSÚ, ** Eurostat Dynamický ekonomický růst a vzestup ekonomické úrovně Růst reálného hrubého domácího produktu České republiky v letech 2005 – 2007 dosahoval v průměru téměř 6,5 % a byl tak více jak dvojnásobný oproti růstu Evropské unie jako celku. Hlavním zdrojem ekonomického růstu v roce 2005 byl zahraniční obchod. Projevil se zde vliv zahraničních investic, podpořených mimo jiné investičními pobídkami, a také náš vstup do Evropské unie. Pozitivní vliv exportu přetrvával i v následujících dvou letech, růst však byl primárně tažen zejména spotřebou domácností (meziroční růst o cca 5,5 %) a investicemi do fixního kapitálu (meziroční růst 5,5 – 6,1 %). Naopak výdaje vlády v posledních dvou letech v podstatě stagnovaly. V roce 2005 dosahoval hrubý domácí produkt České republiky na jednoho obyvatele přepočtený podle parity kupních standardů EU-27 76,6 % průměru evropské sedmadvacítky. Podle předběžných údajů za rok 2007 si Česká republika polepšila a dosáhla více jak 81 % průměru EU-27. Trh práce: příznivý trend, ale strukturní problémy přetrvávají Silný ekonomický růst v posledních třech letech se projevil také na trhu práce. Registrovaná míra nezaměstnanosti klesla z téměř 9 % v roce 2005 na 6,62 % v roce 2007. Počet nezaměstnaných se za sledované období snížil o více jak 186 tisíc, naopak počet volných pracovních míst vzrostl o téměř 90 tisíc. Nabídka práce v ČR byla v tomto období doplňována zahraničními pracovníky, jejich počet vzrostl o více jak 130 tisíc. 137 Míra zaměstnanosti vykázala také zlepšení, od roku 2004 vzrostla o téměř dva procentní body a v loňském roce dosahovala 66,1 %. Zlepšení je patrné i v dílčích ukazatelích míry zaměstnanosti, míra zaměstnanosti žen vzrostla od roku 2004 o 1,3 procentního bodu a loni dosahovala hodnoty 57,3 %. Výraznější zlepšení pak nastalo u míry zaměstnanosti starších pracovníků, od roku 2004 vzrostla o 3,3 procentního bodu a v loňském roce dosahovala hodnoty 46 %. Přes celkový pozitivní vývoj na českém trhu práce v období 2005 – 2007 však lze nalézt i problémy, které přetrvávají. Jedním z nich jsou výrazné regionální disparity v míře nezaměstnanosti. V roce 2007 dosahovalo nejnižší míru nezaměstnanosti hlavní město Praha, cca. 2 %, nejvyšší míra nezaměstnanosti byla naopak zachycena v regionu severních Čech a to konkrétně v Mostě, ve kterém činila více jak 17 %. Druhým problémem českého trhu práce, který svědčí také o ne příliš úspěšné politice zaměstnanosti vlády, je vysoký podíl dlouhodobě nezaměstnaných. V roce 2007 bylo bez práce déle než jeden rok cca 52 % z celkového počtu nezaměstnaných. Znepokojivý nárůst inflace Českou republiku lze v převážné většině období 2005 – 2007 označit jako nízkoinflační ekonomiku. Průměrná roční míra inflace vypočítaná na základě indexu spotřebitelských cen mírně stoupla z 1,9 % v roce 2005 na 2,8 % v roce 2007. Při bližším pohledu na měsíční data však zjistíme, že se míra inflace začala výrazně zvyšovat v posledním čtvrtletí roku 2007. Růst světových cen potravin se však na tomto růstu podílel pouze částečně. Svou roli mělo i zvýšení snížené sazby DPH platné zejména u potravin. Ta se sice fakticky zvýšila od prvního ledna roku 2008, ale prodejci ji alespoň částečně zahrnuli do cen koncem minulého roku. Zvýšení míry inflace ovlivnila i celá řada dalších faktorů, jako např. deregulace nájemného, zvýšení cen energií, zvýšení spotřebních daní u cigaret apod. Mzdový vývoj a produktivita práce Zlepšující se ekonomická situace v České republice se projevila také ve mzdovém vývoji. Růst nominálních mezd v období 2005 – 2007 zrychloval. V roce 2005 nominální mzdy vzrostly meziročně o 5,3 % a v roce 2007 již o 7,3 %. Jelikož míra inflace byla nižší než růst nominálních mezd, vzrostly i reálné mzdy, v průměru ročně o 3,8 %. Růst reálných mezd byl ve sledovaném období nižší než byl růst souhrnné produktivity práce, který činil průměrně 4,8 % ročně. Riziko ohrožení chudobou Česká republika se dlouhodobě vyznačuje nejnižší mírou rizika ohrožení chudobou v Evropské unii. V roce 2006 se pod hranicí 60 % mediánu národního ekvivalizovaného disponibilního příjmu pohybovalo bez sociálních transferů 22 % 138 osob a po sociálních transferech necelých 10 % osob, což svědčí o relativní úspěšnosti sociální záchranné sítě. Nejvíce ohroženými skupinami obyvatelstva jsou zejména nezaměstnaní, mezi kterými je více jak 43 % pod hranicí chudoby, neúplné rodiny s dětmi, mezi kterými je více jak 40 % pod hranicí chudoby. Deficit veřejných rozpočtů a veřejný dluh Podle posledních údajů se výrazně zlepšila i situace veřejných financí. V roce 2005 činil deficit veřejných financí 3,6 % HDP a veřejný dluh 29,7 % HDP, v roce 2007 deficit veřejných financí činil již pouze 1,6 % a veřejný dluh se snížil na 28,7 %. Toto zlepšení v oblasti veřejných financí vedlo také Komisi k doporučení zrušit s Českou republikou proceduru ve věci nadměrného deficitu. 1.2. Makroekonomický výhled pro rok 2008 Od roku 2008 začala platit reforma veřejných financí. Opatření přijatá v rámci této reformy podle ČMKOS zhorší ekonomickou situaci v České republiky v roce 2008. Je očekáváno zpomalení růstu hrubého domácího produktu, a to zejména kvůli zpomalení růstu spotřeby domácností, ale také kvůli zpomalení hrubých investic a vlivem poklesu vládních výdajů. Posilování koruny a zpomalení ekonomického růstu u našich obchodních partnerů se již začíná projevovat negativně u exportu. Velmi nepříznivého vývoje jsme, mimo jiné v důsledku reformy veřejných financí, svědky u inflace, která v prvním čtvrtletí přesáhla hranici 7 %. Vysoká míra inflace bude mít negativní dopad také na letošní vývoj reálných mezd. Zejména u pracovníků veřejného sektoru, u kterých vláda dovolila pouhý 1,5 % nárůst platů, lze očekávat pokles reálných mezd. Redukce v oblasti sociálních transferů prosazených v rámci reformy veřejných financí, spolu s rozhodnutím vlády nezvyšovat v letošním roce minimální mzdu povede ke zvýšení rizika chudoby v České republice. 2. Sociální jistoty jako nezbytný předpoklad dalšího ekonomického růstu a udržení konkurence schopnosti 2.1. Základní programové cíle ČMKOS vedoucí ke skloubení sociálních jistot a udržení konkurence schopnosti v ČR, Evropě i v globálním měřítku Přes nepopíratelné úspěchy, které Česká republika dosáhla, nelze přehlížet, že stále je nezaměstnanost a že téměř 10 % populace žije v chudobě. Pro ČMKOS je rozhodující spravedlivé rozdělování vytvořených hodnot, které povede k růstu životní úrovně všech občanů. Uvědomuje si přitom, že růst životní úrovně je podmíněn trvale udržitelným rozvojem v národním, evropském i globálním měřítku. Podporuje proto reformní opatření vedoucí k zajišťování prosperity, avšak za předpokladu, že to povede k zamezení růstu chudoby a sociálnímu vyloučení. Požaduje, aby reforma byla vyvážená a nezaměřovala se pouze na ekonomickou, 139 ale také na sociální stránku (sociální dopady), a aby byl kladen akcent na solidaritu. Aktuální reformní projekty zahájené v roce 2007 však mají opačnou tendenci, směřují k zásadnímu omezení společenského přerozdělování a tím i výraznému snížení společenské solidarity. Dosavadní kroky jsou výrazně zaměřeny na zlepšení postavení vysokopříjmových skupin obyvatelstva, k čemuž výrazně přispělo zavedení tzv. rovné daně u fyzických osob. Nepřehlédnutelný je i negativní postoj vlády k takovým hodnotám jako jsou sociální či společenský dialog a sociální partnerství. Neustálé oslabování poslání a přínosu organizované občanské společnosti vyvrcholilo tím, že „reformní batoh“ byl předložen bez předchozí konzultace s veřejností, či sociálními partnery. ČMKOS (a to i na základě výzkumu veřejného mínění, které ukazují, že až 80 % obyvatel nesouhlasí k reformními kroky) se proto postavila do čela kampaně, v rámci které usiluje o vyvážení tohoto procesu. ČMKOS si klade otázku, zda skutečně jde o nápravu veřejných financí, anebo pod heslem „ozdravit veřejné finance“ je snaha o snížení daní u nejvyšších příjmových a majetkových skupin obyvatelstva. Nejzávažnější jsou kroky, které razantně snižují příjmy z daní a pojistného, což negativně ovlivní příjmy veřejných rozpočtů a nezbytně povede ke snížení solidarity a ohrožení důchodového systému a veřejných služeb (kde vláda připravuje další kroky k jejich privatizaci). Naší prioritou je zaměstnanost, především snížení regionálních rozdílů, a státem garantované dostupné veřejné služby (místně i cenově), odpovídající mzdové (platové) a pracovní podmínky zaměstnanců, důstojná životní úroveň důchodců, sociální ochrana osob, které ztratily práci a zamezení sociálnímu vyloučení nejzranitelnějších skupin obyvatelstva. 2.2. Postoj odborů k novým formám práce a k ochraně zaměstnanců ČMKOS se nestaví proti zavádění nových flexibilních forem práce, ale podporuje takový rozvoj trhu práce, který by respektoval skutečný obsah pojmu flexicurity, zformulovaný ve společných zásadách evropských sociálních partnerů, tzn. systém, který zajistí správnou kombinaci politik řešících flexibilitu trhu práce a zajišťující pracovní jistoty zaměstnanců, umožní účast zaměstnanců na aktivní politice zaměstnanosti, programech celoživotního vzdělávání, zajistí efektivní a udržitelný systém sociální ochrany a zapojí sociální partnery do řešení otázek spjatých s vytvářením odpovídajících politik v této oblasti. Statistiky členských států EU ukazují, že ekonomiky s vyšším stupněm sociální ochrany jsou úspěšnější, pokud jde o nárůst produktivity práce a investice do lidských zdrojů. Ekonomiky založené na jednostranně prosazované flexibilitě preferují spíše krátkodobé efekty a omezují či likvidují podmínky pro dlouhodobější rozvoj ekonomiky. ČMKOS proto dlouhodobě usiluje o vytvoření společného právního rámce pracovněprávní úpravy v rámci Evropské unie, jehož cílem by bylo stanovení tzv. „evropského standardu slušné práce“. Takováto úprava 140 by pomohla vytvořit základ právní ochrany proti sociálnímu dumpingu, který je motivován snahou zejména některých nadnárodních společností, ale i malých a středních firem získat neoprávněnou konkurenční výhodu v podobě levné práce a nízké pracovní a sociální ochrany na úkor zaměstnanců. Cílem ČMKOS je, aby i v měnících se podmínkách a při zavádění nových forem zaměstnávání zůstala zachována základní role pracovního práva vyrovnávat ekonomickou a sociální nerovnost, která je nedílnou součástí pracovněprávních vztahů. Ze stejného důvodu a také v zájmu prosazení volného pohybu osob a rovných konkurenčních podmínek na trhu EU je nutné, aby pracovní právo bylo postupně harmonizováno. Pokud jde o situaci v ČR, stávající právní úprava je liberalizována a dostatečně flexibilní a nijak nebrání rozvoji nových forem práce a není zapotřebí vytvářet nové zvláštní pobídky k jejich rozvoji. Problémem je spíše zajištění faktických podmínek, zejména finanční motivace k podpoře celoživotního vzdělávání především u kvalifikovaných dělnických profesí. Překážkami pro zavádění nových forem nejsou omezení vyplývající z právní regulace, ale nízké odměny za práci, nevyhovující pracovní podmínky, zejména v oblasti pracovní doby, a nemožnost sladit pracovní či rodinný život. Z hlediska ochrany zaměstnanců jsou velkým problémem vícestranné pracovní vztahy (agenturní zaměstnávání), kde dochází velmi často k poškozování zájmů zaměstnanců a obcházení právních předpisů. ČMKOS považuje za nezbytné, aby byla jasně vymezena odpovědnost při agenturním zaměstnávání, zejména aby za dodržování zaměstnaneckých práv odpovídala jak agentura práce, která je podle české právní úpravy zaměstnavatelem zaměstnance, tak klient agentury práce, u kterého pak dochází k vlastnímu výkonu práce a v jeho prospěch. Poznatky z praxe ukazují, že nedostatečně vymezená odpovědnost za dodržování zaměstnaneckých práv mezi agenturou a jejím klientem (uživatelem) a nedostatečně vymezené kontrolní pravomoci příslušných státních úřadů vedou k porušování práv dočasně přidělených zaměstnanců, zejména pokud jde o dodržování zásady rovného zacházení se zaměstnanci agentury a stálými zaměstnanci uživatele (např. zaměstnanci agentury práce nejsou vybaveni osobními ochrannými pracovními prostředky, zaměstnanci agentury jsou odměňování nižší mzdou než kmenoví zaměstnanci uživatele aj.). Agenturní zaměstnávání je tak ostatními zaměstnanci vnímáno nikoli jako možná forma flexibilního zaměstnávání, ale spíše jako dumpingové zaměstnávání, což vyvolává sociální neklid, a řada zaměstnavatelů této formy zaměstnávání zneužívá na úkor řádných pracovních smluv. 141 3. České předsednictví očima ČMKOS 3.1. Nízké zapojení do výběru témat a následných aktivit pro dobu předsednictví ČR Když se země ujímá předsednictví, existuje na agendě EU řada témat, která nebyla dořešena v minulém období. Vedle toho existují témata a události, které vyplývají z plánu práce evropských institucí a mají pevné termíny - jako jsou třeba volby do Evropského parlamentu právě v době českého předsednictví. A existuje i další kategorie témat - a to jsou témata zcela nepředvídaná, která během předsednictví vyplynou. Nejčastěji to bývá v oblasti zahraniční či bezpečnostní politiky. Každá předsednická země také volí vlastní témata, jimž se hodlá věnovat. Česká vláda si svoje ideová východiska a prioritní oblasti stanovila již v roce 2007 – a to bez dialogu s občanskou veřejností, sociálními partnery a bez konsensu s opozicí. Heslem českého předsednictví je „Evropa bez bariér“, což znamená odstraňování existujících překážek ve všech oblastech. Hlavní oblastí zájmu je „Evropa konkurenceschopná a otevřená“, čímž chce vláda ČR vyjádřit svou podporu procesu neoliberalizačních a privatizačních reforem. Dalšími prioritními oblastmi je z tohoto pohledu „Energetika udržitelná a bezpečná“, Rozpočet pro budoucnost Evropy“, „Evropa jako globální partner“ a „Evropa bezpečná a svobodná“. ČMKOS považuje předsednictví Radě EU - zejména první v historii - České republiky za významné. Naším přesvědčením je, že předsednictví by se mělo týkat celé země, nejen vlády. Proto jsme se také od samého počátku příprav snažili o to, aby východiska a priority předsednictví byly co nejšíře konzultovány, a to včetně účasti sociálních partnerů na jejich tvorbě, v Radě hospodářské a sociální dohody. Vláda však byla jiného názoru a materiály dávala k dispozici až tehdy, kdy jí byly vzaty na vědomí či schváleny. V našich kontaktech s představiteli vlády jsme opětovně vyslovovali požadavek, aby české předsednictví podpořilo nejen prostý růst konkurenceschopnosti, ale přispělo i k prohloubení participativní demokracie a evropského sociálního modelu v prostoru EU, a to udržením vyváženosti ekonomických a sociálních práv jejích občanů, aby byli sociální partneři přizváni nejen k tvorbě dalších klíčových priorit českého předsednictví Radě EU, ale i k účasti na těch akcích českého předsednictví, které se budou dotýkat zejména sociální politiky, trhu práce, restrukturalizace a dalšího vývoje EU. Doporučili jsme včlenit do příprav na předsednictví i problematiku stavu a rozvoje sociálního dialogu v EU/ČR s perspektivou konání případné akce, např. konference, semináře, apod. Doporučili jsme i vystoupení zástupce vlády České republiky na půdě Evropské odborové konfederace a Evropského hospodářského a sociálního výboru s cílem blíže objasnit evropské veřejnosti přístupy vlády ČR k budoucímu vývoji EU. 142 Na naše připomínky a náměty však byl dosud brán jen malý zřetel. Přesto se však domníváme, že odbory musí být v době předsednictví aktivní. S vládou se pravděpodobně neshodneme ohledně toho, co si každý z nás představuje pod heslem „Evropa bez bariér“. To však neznamená, že mu nemůžeme dát svůj vlastní smysl - vidět v něm i odstraňování takových bariér jako je sociální, daňový, příjmový a genderový dumping, nerovnost v pracovních a životních podmínkách, možná nerovnost v integraci imigrantů na trh práce, a nikoli pouze překážky bránící volnému obchodu a služeb. Hlavním úkolem předsedající země je hledání konsensu. Nejsme si jisti, zda je toho současná vláda ve svém trojkoaličním složení schopná, jak o tom svědčí například i některé její postoje k ratifikaci Lisabonské smlouvy. Přáli bychom si, aby předsednictví České republiky v Radě EU bylo úspěšné v nalézání tohoto konsensu mezi členskými státy, ale i doma a přineslo prospěch Evropské unii i naší zemi. 4. Závěr Evropský sociální model je nezbytným předpokladem dalšího rozvoje a zlepšení konkurenceschopnosti jednotlivých členských států i EU jako celku. Skloubení sociálního a ekonomického rozvoje je také zásadní podmínkou udržení důvěry občanů v budoucnost EU. Tuto logiku sledují i programové zásady ČMKOS. 143
