Jak dobře zvládnout přechod ze ZŠ na SŠ

Střední škola stavební Jihlava
Žižkova 20, 586 01 Jihlava
Jak dobře zvládnout
přechod ze ZŠ na SŠ
Obsah
1. Učení
3
1.1. Druhy lidského učení
3
1.2. Přístupy k učení
3
1.3. Žákovské typy
4
1.4. Podmínky trvalého osvojení učiva
4
2. Efektivní učení
5
2.1. Optimální pracovní prostředí
5
2.2. Jak se učit
7
2.3. Jak pracovat s knihou
9
3. Motivace
10
3.1. Dělení lidských potřeb
10
3.2. Motivace k učení
10
4. Paměť
12
4.1. Dělení paměti
12
4.2. Fáze paměti
13
4.3. Zapomínání a jak mu předcházet
14
4.4. Transfer a interference
15
5. Koncetrace, pozornost
16
5.1. Dělení pozornosti
16
5.2. Vlastnosti pozornosti
16
5.3. Příčiny obtížného soustředění se
16
5.4. Jak zlepšit pozornost při studiu
17
5.5. Jak cvičit koncentraci
17
6. Komunikace
18
6.1. Složky procesu komunikace
18
6.2. Paralingvistické znaky řeči
18
6.3. Neverbální komunikace
19
6.4. Komunikační bariéry
20
6.5. Typy komunikace
20
1
6.6. Efektivní komunikace
21
6.7. Zásady správné komunikace (aneb jak vycházet s přáteli)
22
7. Konflikty
24
7.1. Konfliktotvorné vlastnosti
24
7.2. Jak řešit interpersonální konflikty
24
8. Tréma
26
8.1. Co můžeme udělat k odstranění trémy
26
9. Relaxace, odpočinek
28
10. Závěrem
31
Literatura
33
Skupinové hry
34
Literatura týkající se skupinových her
38
2
1. Učení
Učení v nejširším slova smyslu lze definovat jako proces, ve kterém si organismus
osvojuje individuální zkušenost a aktivně se přizpůsobuje okolnímu prostředí.
Učení v užším slova smyslu (učení člověka) je záměrnou činností, která vede
k osvojení nových vědomostí a dovedností, návyků a postojů, ale také ke změnám
psychických stavů a vlastností. Na rozdíl od zvířat se na lidském učení podílí řeč,
abstraktní myšlení, vědomí, vůle atd.
1.1. Druhy lidského učení
a) učení poznatkům - osvojování si vědomostí (školní učení)
b) učení senzomotorickým činnostem - sportovní činnosti, hra na hudební nástroj aj.
c) sociální učení - přejímání morálních a estetických norem společnosti (toto učení slouží
k společenskému začlenění - učíme se tzv. žít mezi lidmi); sociální učení probíhá:
•
napodobením (dítě se učí od rodičů řeč, mimiku, gesta, napodobuje jejich
chování)
•
sociálním zpevňováním (určité chování je okolím posilováno odměnou
= pochvala, projev sympatie, uznání atp.)
•
identifikací (ztotožnění se s osobou, ke které máme kladný vztah, které si
vážíme a rádi bychom byli stejným člověkem - identifikace s otcem, učitelem,
známým sportovcem, hercem, zpěvákem atd.)- je typická pro období dospívání
1.2. Přístupy k učení
a) žáci, kteří se orientují na smysl učiva (hloubkový přístup)
Pro tyto žáky je typická vysoká vnitřní motivace, učí se se zájmem a učení považují
za předpoklad osobního rozvoje. Zaměřují se na konkrétní obor, který je důležitý pro jejich
budoucí profesi (snaží se mu maximálně porozumět).
b) žáci, kteří se orientují pouze na reprodukci učební látky (povrchový přístup)
Tito studenti užívají k osvojení učební látky mechanického zapamatování. Není
pro ně důležité pochopit učivo, ale spolehlivě ho reprodukovat a absolvovat úspěšně daný
předmět.
1.3. Žákovské typy
3
Divergující typ
Tito žáci chrlí nápady, uvedou celou řadu rozličných řešení úkolu. Dávají přednost
konkrétní zkušenosti, kterou následně zpracovávají přemýšlivým pozorováním. Jejich
předností je dobrá představivost a schopnost dívat se na problém z více úhlů pohledu. Jsou
spíše emocionálně ladění, projevují zájem o humanitní a umělecké obory.
Konvergující typ
Uvažování těchto studentů se tzv. sbíhá (při řešení úkolů dospějí vždy pouze
k jednomu správnému výsledku, aniž by zauvažovali o případných dalších správných
odpovědích). Poznatky získává tento typ abstrahováním, zobecňováním a transformuje je
aktivním experimentováním. Jedná se o racionální žáky, kteří upřednostňují práci
s přístroji před spoluprácí s lidmi.
Asimilující typ
Typ, který vstřebává a přepracovává různé údaje a shrnuje je do určitého celku.
Zkušenosti a poznatky získává abstrahováním a tvořením pojmů. Tito studenti s oblibou
vytvářejí teoretické modely, abstraktně uvažují a zkoumají nejrůznější teorie. Praktické
aplikace je nezajímají.
Akomodující typ
Poznatky získává konkrétními zkušenostmi, aktivně experimentuje. Tento žák riskuje,
je netrpělivý a při řešení úkolu často postupuje intuitivně (metodou pokus - omyl). Teorií,
která není přesvědčivě doložena fakty nebo nemá praktické využití, se nezabývá. Tito
studenti se dobře dokáží přizpůsobit novým či měnícím se situacím.
1.4. Podmínky trvalého osvojení učiva
1. motivace - aktivní postoj k učení
2. porozumění učivu
3. autoregulace - sebekontrola (jedinec vyhodnocuje své výsledky a řídí vlastní učební
činnost)
4. aktivní opakování
4
2. Efektivní učení
2.1. Optimální pracovní prostředí
1. vhodné osvětlení
Je známo, že při nedostatku osvětlení dochází ke snížení výkonnosti během učení.
Lidské oko se samozřejmě dokáže přizpůsobit rozmanitým světelným podmínkám, ale
pokud budeme pracovat dlouhodoběji za nevhodného osvětlení, můžeme svůj zrak trvale
oslabit.
Ideální je pracovat za denního světla, pracovní stůl by však neměl být umístěn čelně
k oknu. Díváme-li se totiž do knihy a následně z okna a naopak, musí se naše oči neustále
namáhavě přizpůsobovat měnící se světelné intenzitě. Podobně je to u osvětlení umělého.
Použijeme-li pouze stolní lampu a zbytek místnosti ponecháme neosvětlený, vzniká velký
rozsah intenzity světla na pracovním stole a náš zrak je namáhán neustálým
přizpůsobováním se. Chceme-li si v takové situaci “odpočinout”, pak spontánně odkláníme
zrak ze silně osvětlených míst k místům osvětleným méně a dochází tak k tzv. oslnění.
Následkem tohoto jevu je bolest očí a zvýšená unavitelnost během práce.
Vhodným řešením je dobré osvětlení celého pokoje, kdy stolní lampy pouze zostřují
osvětlení detailů.
Svítíme-li stolní lampou, je důležité nestínit si při psaní vlastní rukou. Lampa by nás
neměla oslňovat (tzn. měla by být umístěna v dostatečné výšce a ne ve výšce očí).
2. vyloučit rušivé akustické podněty (minimalizovat hluk)
Při nadměrném, nepřiměřeném hluku dochází v průběhu učení k předčasné únavě
(stejně jako při nedostatku světla). Pokud se někdo nechce vzdát poslechu hudby během
studia, je samozřejmě možné využít ji jako kulisu k aktivizaci (tzn. hudba pouze
“podbarvuje”, hlasitost by měla být přiměřená). Je třeba mít však na paměti, že na každého
jedince působí stejná hudba velmi odlišně a je tedy důležité vyzkoušet si, jak na mě které
zvuky a rytmy účinkují, které mě uvolňují a které naopak podporují k aktivitě a činnosti.
Zvažte však poctivě, zda vás zvolená hudba skutečně aktivizuje nebo ve vás vyvolává
příjemné zážitky a vzpomínky, které vás od učení naopak vzdalují.
Mít zapnutý televizor při učení je samozřejmě nevhodné, takováto kulisa je skutečně
5
velmi neefektivní a pouze odvádí a snižuje naši pozornost.
3. čerstvý vzduch
Než se začneme učit, je vhodné si v pokoji vyvětrat a činit tak dle potřeby
i v průběhu práce (např. když začínáme být unaveni a hůře se soustředíme).
Větrání lze spojit s krátkou pauzou, odpočinkem či relaxací. Je známo, že ve třídě je
už po jedné vyučovací hodině tzv. “vydýcháno” a čím méně se větrá, tím více pak dochází
ke snižování pracovního výkonu.
4. okolní barvy
Barevná úprava pokoje a pracovního místa může mít rovněž vliv na pracovní pohodu.
Pro povzbuzení a posílení pozornosti se obvykle doporučuje obklopit se barvou oranžovou.
Za uklidňující barvy jsou považovány odstíny modré a zelené (ta přináší velkou úlevu
zraku). Stejně jako vnímání hudby je i vnímání příjemnosti barev poněkud subjektivní.
5. nábytek a poloha těla
Tvar a výška nábytku má odpovídat tvaru a výšce našeho těla. Nepohodlný nábytek
zvyšuje fyzické vypětí a může být taktéž příčinou únavy při studiu. Při učení bychom měli
sedět tak, aby stehno a lýtko svíralo pravý úhel. Chodidlo by mělo ležet na podlaze a
stehno by se mělo lehce dotýkat sedadla. Pokud přední část sedadla tlačí na stehno (příliš
vysoká podložka, kdy chodidla visí ve vzduchu), je krevní oběh ztížen. V opačném případě
(příliš nízké sedadlo) se stehno zvedá nahoru a my pak sedíme na hrbolech sedací kosti,
což zvyšuje pocit tlaku.
Ideálním řešením je židle s možností nastavení výšky sedadla a sklonu opěradla.
Rovněž je důležitá optimální výška desky stolu. Duševní práce je nejméně únavná v poloze
vsedě, kdy záda jsou mírně ohnutá.
Knihu, ze které studujeme, bychom měli mít vzdálenou od očí zhruba 30 - 40
centimetrů a měla by být nakloněná (je dobré použít stojánek nebo si zhotovit podložku
z několika dalších knih). Máme-li knihu ve vodorovné poloze, musíme více klonit hlavu,
což způsobuje zvýšené napětí krčních svalů.
2.2. Jak se učit
6
přestávky a odpočinek
Pokud se učíme dlouhou dobu, vykonáváme stejnou duševní činnost a následkem
toho jsme unaveni. Čím déle se učíme bez přestávky, tím větší stupeň únavy se dostaví.
Z uvedeného plyne, že časté zařazování krátkých přestávek je při učení nezbytné, neboť
únavě zabraňuje či ji výrazně zmenšuje.
Význam přestávek je skutečně velký, přesto se někdy snažíme učit v kuse a ušetřit tak
čas na jiné pro nás lákavější aktivity. Výsledkem je ale zvýšená únava, zhoršená kvalita
učebního procesu a paradoxně i jeho větší časová náročnost.
Přestávku je nutno zařadit po třiceti až padesáti minutách studia. V případě, že se již
obtížněji soustředíme, je dobré zařazovat přestávku (3 - 10 minut) zhruba po dvaceti
až třiceti minutách.
K obnovení energie si lze omýt obličej chladnou vodou, osprchovat se, krátce se
protáhnout, rozcvičit atp.
kdy se učit
Vhodné je učit se v pravidelnou denní dobu, neboť nepravidelnosti v denním režimu
náš organismus opět vyčerpávají a unavují. Po příchodu ze školy je nutné si po určitou
dobu odpočinout a až poté se věnovat domácí přípravě na další vyučovací den. Organizace
učebního procesu by měla vycházet z denní výkonnostní křivky. Pracovní výkonnost je
nejvyšší mezi devátou a jedenáctou hodinou dopolední a mezi třetí a pátou hodinou
odpolední. Samozřejmě i zde platí individuální odlišnosti. Výkonnost se vztahuje
i k jednotlivým dnům v týdnu - vrcholí kolem středy, koncem týdne se již přirozeně
dostavuje únava.
jak si rozvrhnout čas
Studijní úsilí zefektivníme, pokud si čas pečlivě rozplánujeme na učení, odpočinek
a zájmové činnosti. Není na škodu si udělat ideální plán dne (s rozvrhem jednotlivých
činností) a ten pak porovnat se skutečným prožíváním svých dnů. Když se naučíme náš čas
plánovat a organizovat, pomůže nám to využít jednotlivé dny co nejlépe.
Při plánování a organizování času nikdy nezapomeňte na dostatečný spánek, který je
nezbytný k udržení zdraví a dobré psychické kondice (ta nám umožňuje lépe myslet
a pamatovat si).
7
studium jednotlivých předmětů
Vzhledem k tomu, že opakující se stejná či podobná činnost nás unavuje, je vhodné
činnosti střídat. Toto zjištění se vztahuje také ke školní přípravě - není ideální učit se
podobné předměty (např. fyzika a matematika) bezprostředně po sobě. Je dobré začínat
oblíbeným, méně náročným předmětem.
studium cizího jazyka
Cizí jazyk studujte kratší dobu, ale co nejčastěji (nejlépe 6 dní v týdnu). Nová
slovíčka se učte v různém pořadí. Jestliže se učíme slovíčka v řadě za sebou, vybaví se
nám snáze díky své pozici mezi ostatními. Jakmile je však uvidíme izolovaně, nemůžeme
si náhle na jejich význam vůbec vzpomenout. Jednotlivá slovíčka a fráze si osvojujte jejich
hlasitým vyslovováním a písemným zaznamenáním (kvůli velkým rozdílům ve výslovnosti
a psané podobě). K lepšímu zapamatování slovíček může pomoci označení okolních
předmětů lístečky s jejich názvy v příslušném jazyce. Také se osvědčuje vypsat si obtížně
zapamatovatelná slovíčka na nějaké dobře dostupné místo v pokoji, kde je máme stále
na očích a můžeme si je kdykoliv přečíst, zopakovat.
Pro ovládnutí jazyka není zásadní pouze znalost slovíček, ale samozřejmě také
znalost gramatiky (stavba vět, časy atp.). Ta je v učebnicích obvykle přehledně zpracována
a k jejímu hlubšímu pochopení a zafixování je dobré sledovat filmy v původním znění, číst
cizojazyčné časopisy a knihy. Rovněž se můžete naučit v daném jazyce nějaké písně
a nahlas si je zpívat.
studium technických oborů
Matematiku a technické obory studujte co nejaktivněji, řešte problémy. Vždy
vypracujte alespoň několik příkladů vztahujících se k danému problému, i když se
domníváte, že je vám to již v úvodu zcela jasné. Často se totiž mylně domníváme, že
pochopením vzorového příkladu jsme látku zvládli, ale takovéto osvojení je obvykle
nedostačující.
2.3. Jak pracovat s knihou
8
Na střední škole je již zcela běžnou součástí domácí přípravy samostatné nastudování
učiva z literatury a učebnic. Řada žáků ale mívá potíže rozsáhlou látku účelně zpracovat.
Při studiu z knih je důležité, abychom skutečně porozuměli celému obsahu textu.
Pokud nerozumíme některým termínům, je vhodné je nepřeskakovat a vyhledat je (např.
v slovníku cizích slov). Je možné zavést si vlastní slovníček, kde budeme mít nám
neznámé odborné výrazy zaznamenány i s jejich významem, obsahem.
Při studiu rozsáhlejší látky je vhodné nejprve užít techniky tzv. zběžného čtení, kdy
čteme text rychle (zhruba) a přitom si označujeme důležité informace (můžeme je
podtrhávat, podstatné odstavce si na okraji značit vykřičníky, u neznámých slov nebo částí
textu psát otazníky atp.). Ale pozor, abychom neměli v knize nebo sešitě barevnou změť
čar, která nám při opakovaném pročítání knihy či zápisků čtení spíše ztěžuje! To znamená
označovat text, ale úsporně a systematicky. Přínosem podtrhávání textu je, že udržuje naši
pozornost zaměřenou na danou látku a dochází při něm k částečnému zapamatování učiva.
Není od věci si tyto podstatné části výkladu zaznamenat písemně na zvláštní papír,
získáme tak osnovu daného učiva.
Zběžné čtení je přípravou pro následné důkladnější studium jednotlivých úseků textu,
při kterém hledáme jeho základní myšlenky. Ty se následně snažíme pro sebe hlasitě
zformulovat, zopakovat. Až poté, co budeme znát “základ, jádro” studované látky,
můžeme doplňovat bližší detaily.
9
3. Motivace
Pojem motivace vychází z latinského “moveo” (hýbám) a vyjadřuje hybné síly
našeho chování. Motivace vysvětluje proč se člověk chová tím nebo oním způsobem.
Jedná se
o snažení směřující k určitému cíli.
Motivy jednání vycházejí z našich potřeb a emocí a usměrňují naši činnost tak, aby
vedla k odstranění rozporu, konfliktu, k uspokojení potřeby nebo ke splnění úkolu.
3.1. Dělení lidských potřeb
1. základní životní potřeby (p. spánku, potravy, vzduchu, vody, zachování rodu atp.)
2. potřeby podnětů, činnosti a změny (sport, zájmová činnost atd.)
3. potřeba bezpečí a jistoty (např. bydlení)
4. potřeba sociál. kontaktu, lásky (kontakt s přáteli, rodinou - vzájemné kladné city)
5. potřeba výkonu a uznání (získat prestiž, vyrovnat se ostatním, mít dobré výsledky)
6. poznávací a estetické potřeby (snaha poznat svět; vědecké a umělecké zájmy)
7. seberealizace, potřeba uskutečňovat v životě nějaký cíl (řízení svého jednání, formování
osobnosti směrem k zvolenému cíli – např. stát se sportovcem, lékařem aj.)
3.2. Motivace k učení
Motivace patří k nejdůležitějším činitelům v učení a může vycházet z potřeby
poznávací a estetické, ale také z potřeby činnosti, společenského kontaktu, výkonu, uznání
atp.
Na motivaci k učení působí:
1. novost informace, činnosti nebo situace
2. uspokojení z činnosti (máme-li možnost být aktivní - např. manipulace s přístroji)
3. úspěch v činnosti
4. souvislost nové informace, činnosti s předchozími zkušenostmi a zájmy (např.
zajímám-li se o přírodu, vyvine se u mě pravděpodobně hlubší zájem o biologii
nebo lékařství)
5. souvislost informace, činnosti s životními perspektivami (zájem o určitý předmět se
prohlubuje, pokud souvisí s mou profesní orientací)
10
Motivace k učení může být negativně ovlivněna, jestliže se daným předmětem
(činností) zabýváme příliš intenzivně - tzn. bez přestávek po velmi dlouhou dobu. Snadno
pak dojde k přesycení a ztrátě zájmu o předmět (činnost). Od učení velmi odrazují
opakované neúspěchy, rušivě rovněž působí osobní problémy.
11
4. Paměť
Paměť je obvykle vymezována jako vlastnost nervové soustavy organismu, která
umožňuje jeho lepší interakci s prostředím. U člověka se jedná o schopnost vštěpovat,
uchovávat a vybavovat si informace (tzn. obsahy vědomí, představy, myšlenky, citové
zážitky, vědomosti, zkušenosti atd.).
Paměť je odrazem minulé zkušenosti v našem vědomí. Můžeme si vybavit, co jsme
vnímali v minulosti, o čem jsme přemýšleli, co jsme prožívali, dělali atp.
Paměť je základem toho, že duševní život jedince tvoří souvislý, na sebe navazující
proces. Je nezbytnou podmínkou učení a tedy i duševního vývoje člověka.
Pokud bychom neměli paměť, vše by bylo pro nás stále nové a myšlení by se
nemohlo rozvíjet, neboť právě paměť je jeho nevyhnutelným předpokladem.
4.1. Dělení paměti
časové dělení paměti
- toto dělení rozlišuje paměť dle intervalu mezi naučením a vybavením informace na:
• krátkodobou (např. na několik sekund si pamatujeme vytáčené telefonní číslo)
• střednědobou (informace je uchovávána minuty až hodiny a spontánně vymizí nebo je
přesunuta do dlouhodobé paměti - např. vědomosti osvojené při výuce se opakováním
upevňují a mohou se tak přesunout do paměti dlouhodobé, pokud bychom je neužívali,
tak je zapomeneme)
• dlouhodobou (trvá několik dní až mnoho let - např. některé naučené činnosti, které
máme plně zautomatizované - čtení, psaní).
dělení dle úmyslu, který jedinec při zapamatování a vybavení má či nemá
• bezděčná (neúmyslná) - např. pokud zažijeme něco zajímavého, něco na nás silně
zapůsobí (životní událost, melodie aj.); účast citů
• záměrná (úmyslná) - např. lékař si musí zapamatovat příznaky a způsoby léčení různých
chorob (osvojuje si je záměrně, učí se jim); nutnost vůle
dělení podle typu uložených informací
12
1. deklarativní (vědomá paměť) - co je zde, to si obvykle uvědomujeme
a) sémantická (obsahuje abstraktní inf.- např. jména věcí, osob, čísla, vzorečky a další)
b) epizodická (zaznamenává časový a prostorový sled událostí a jejich vzájemné
vztahy)
c) rozpoznávací (umožňuje rozpoznávání osob, věcí, míst atp.)
2. nedeklarativní (nevědomá) - co je zde, to si obvykle neuvědomujeme (např. řízení auta,
tanec, jízda na kole, čtení)
Postupně se úkony z deklarativní paměti dostávají do nedeklarativní a zde jsou
uchovány. Jedná se o činnosti zpočátku pro nás i obtížné, ale časem natolik
zautomatizované, že je děláme zcela mechanicky bez přemýšlení nad nimi.
dělení dle typu zapamatování
a) mechanická (bez myšlenkového zpracování materiálu - slovíčka, tel. čísla); typická je
v předškolním věku, kdy si dítě pamatuje básničku, i když ji nerozumí
b) logická (uchovává informace na základě jejich logického zařazení do systému poznatků,
respektuje význam a souvislost - podstatným činitelem je zde myšlení)
dělení z hlediska strukturálního
•
názorná - zraková, sluchová, hmatová, čichová, pohybová
•
emocionální - zapamatování a vybavení citů
•
slovně - logická - uchovávání myšlenek
•
pohybová - zapamatování a vybavení si různých druhů pohybů
4.2. Fáze paměti
1. osvojení, zapamatování, vštípení
- snažíme se něco zapamatovat; kvalita a rychlost vštípení závisí na pozornosti, vůli,
zájmu, denní době, opakování, zdravotním stavu atd.
2. uchování
- podmínkou dlouhodobého uchování je opakování; bez opakování se ztrácí jasnost,
přesnost látky a mnohdy dojde i k jejím změnám, které se liší od původního materiálu
13
3. vybavení
- snažíme si vzpomenout, vybavit naučené; vybavení si zkušenosti má podobu:
a) reprodukce (vybavíme si osnovu dané látky; objekt, který si máme vybavit
nepůsobí na naše smysly, není přítomen)
b) rekognice (“znovupoznání“ - poznáme z nabízených variant dříve vnímanou;
předmět, který “znovupoznáme“ je v daném okamžiku přítomen - např. test
s možnostmi výběru správné odpovědi, u kterého není nutná přesná reprodukce
dané látky)
Výbavnost usnadňuje duševní klid a soustředěnost, fyzická kondice a dobré zvládnutí
učiva.
4.3. Zapomínání a jak mu předcházet
Výsledky studia jsou bohužel vždy ovlivněny zapomínáním. To má za následek jak
kvalitativní změny nových vědomostí, tak jejich kvantitativní úbytek. Změny způsobené
zapomínáním jsou samozřejmě výraznější u poznatků, které nevyužíváme nebo jsme je
dlouho neopakovali.
Je prokázáno, že nejvíce naučeného zapomeneme krátce po osvojení, tzn. v prvních
hodinách a dnech. Po týdnech a měsících jsou ztráty zbývajících poznatků stále méně
patrnější. Z praktického hlediska to tedy znamená opakovat intenzivněji a co možná
nejdříve, tzn. ihned po naučení, poté druhý a čtvrtý den. Později lze již interval
prodlužovat, opakování může probíhat formou méně intenzivní, kdy postačí osvojovanou
látku “prolistovat” nebo pročíst námi zvýrazněné části textu. Učivo, které si chceme
uchovat v paměti trvale je nezbytné alespoň jednou nebo dvakrát do roka projít.
Je běžné, že bezprostředně po naučení jsme unaveni a látka se nám vybavuje poněkud
obtížněji, mnohem lépe se nám vybaví po delším čase (zejména po 2 dnech). Tento
paradoxní jev je označován jako reminiscence (“uležení”). Z tohoto zjištění plyne, že
výhodnější je připravovat se na důležité zkoušky několik dnů dopředu, aby se naučené
vědomosti tzv. uležely a následně se nám snáze vybavily.
Vliv na zapamatování dané látky má také to, zda se jedná o mechanické (učení se
nazpaměť bez porozumění) nebo logické zapamatování (zařazení informace do sytému
poznatků). Při mechanickém učení látky zapomeneme již za 1 hodinu 60 % z jejího
obsahu, pokud však učivu porozumíme, zapomeneme stejné množství (60 %) až za 100
14
dní.
jak si lépe učivo pamatovat
• propojte si látku, kterou si máte osvojit, s příbuznými informacemi
• myslete pozitivně = „já si to zapamatuji“
• věnujte studovanému materiálu maximální pozornost
• pokud si máte zapamatovat více jak pět údajů, snažte se je vždy shrnout do logicky
vytvořených skupin
• zapojte maximum smyslů (např. pro lepší zapamatování určitého přístroje si přeříkejte
informace, které jste se o něm dozvěděli, řádně si ho prohlédněte a snažte se ho
schématicky zakreslit)
• informaci si opakujte do 24 hodin po jejím prostudování (dobré je připomenout si ji
krátce před spaním)
• diskutujte s ostatními o informacích, které si chcete zapamatovat, osvojit
• užívejte mnemotechnických pomůcek
4.4. Transfer a interference
Již naučené může mít příznivý účinek na naše další osvojování vědomostí - jedná se
o tzv. transfer neboli přenos. Čím více se sobě vědomosti či dovednosti podobají, tím je
přenos větší (např. ovládáme-li latinu, umožní nám to lepší zvládnutí francouzštiny).
Také se však stává, že nově naučená látka působí na dříve získané informace rušivě
nebo opačně látka osvojená v minulosti znesnadňuje učení se novým vědomostem nebo
dovednostem. V takovém případě hovoříme o interferenci.
Jsou-li si vědomosti nebo dovednosti vzájemně velmi podobné a působí tím na sebe
rušivě, je nutné osvojit si dokonale jednu z nich a teprve následně se učit druhou (také
pomáhá uvědomování si jejich shod a rozdílů).
15
5. Koncentrace, pozornost
Jelikož náš mozek nemůže registrovat a odpovídat na všechny podněty z okolí, je
jejich množství omezeno úžinou vědomí, kterou nazýváme pozorností.
Pozornost je stav, kdy se po určitou dobu soustředíme na vybrané okolní jevy (např.
na pohyb nástroje při práci nebo televizní pořad), zatímco ostatní jsou “v pozadí” nebo si
je vůbec neuvědomujeme.
5.1. Dělení pozornosti
•
neúmyslná, bezděčná (vzniká bez záměru) - něco nás náhle zaujme (např. věc pro nás
dosud neznámá, neobvyklá nebo velmi významná)
•
úmyslná, záměrná (pozornost je řízena vůlí) - záměrná pozornost hlídá naše myšlení,
aby neodbočovalo a sledovalo daný cíl
5.2. Vlastnosti pozornosti
• rozsah (kapacita) - počet podnětů, které jsme schopni vnímat najednou
• stálost (tenacita) - schopnost zabývat se delší dobu stejným objektem, i když je
pozornost na krátký čas odkloněna jinam
• soustředěnost (koncentrace) - schopnost udržet delší dobu pozornost na určitém objektu
(bez jejího odklonu)
• výběrovost (selektivita) - upoutání pozornosti jevy, které jsou v daném okamžiku
žádoucí (na které se chceme zaměřit)
• bdělost (vigilita) - schopnost aktivně přepojovat pozornost od jedné činnosti k druhé
• kolísání (oscilace) - neuvědomělé výpadky pozornosti
• rozdělování (distribuce) - dělení pozornosti na dvě a více činností (např. čteme si
a zároveň posloucháme hudbu; učitel se soustředí na výklad, zároveň manipuluje
s pomůckami a sleduje chování žáků)
5.3. Příčiny obtížného soustředění se
•
špatný fyzický stav - únava, vyčerpání, nemoc
•
přílišné přetěžování vnějšími vlivy (rádio, televize, kontakty s novými lidmi, denně
16
nové a nové úkoly = celá řada podnětů, které často nestíháme zpracovat)
•
zlozvyky oslabující pozornost (odkládání povinností, dělání „všeho“ najednou, přílišný
spěch, nepořádek na pracovním místě aj.)
•
silné emoční vlivy (např. zármutek, velká radost)
5.4. Jak zlepšit pozornost při studiu
Z výše uvedeného plyne, že pro zlepšení pozornosti je dobré posilovat svoji tělesnou
kondici, snažit se přistupovat k úkolům pozitivně, klidně a s optimismem, pracovat
pravidelně (pokud možno ve stejnou dobu a na stejném místě), vyloučit rušivé podněty
a mít věci na svém místě. Důležité je rovněž neodkládat úkoly až na poslední chvíli.
Pravdou sice je, že mírný stres nás aktivizuje, ale na druhou stranu se stává, že nás pak
v soustředění ruší představa toho, co vše ještě musíme v následujícím čase zvládnout.
Pokud vás v průběhu studia napadají myšlenky, které s ním nesouvisí, poznačte si je
na papír, abyste na ně nezapomněli. Dále jim již nemusíte věnovat pozornost, vrátíte se
k nim, až práci dokončíte.
5.5. Jak cvičit koncentraci
Vyber si nějaký předmět (např. nějakou krabičku, hrneček) a chvíli ho pečlivě
pozoruj, snaž se zachytit všechny jeho vlastnosti. Poté zavři oči a pokus se vybavit si daný
předmět se všemi jeho detaily, můžeš ho i nakreslit. Otevři oči a přesvědči se, zda jsi si
předmět vybavil(a) správně. Kolik drobností jsi zapomněl(a)? Obdobným způsobem lze
cvičit i sluchové a hmatové vnímání (poslech mluveného slova, rozpoznávání předmětů
pouze dotykem).
Cvičení pozornosti je velmi důležité zejména pro studium. Přečtěte si pečlivě jednu
nebo dvě stránky textu a následně se snažte vybavit si jeho základní body, detaily,
podobnosti atp.
Cvičením koncentrace a zároveň relaxací může být sledování našeho pravidelného
dechu, chůze (dotek chodidla na zemi), zaměření pozornosti na šumění deště aj.
17
6. Komunikace
Lidskou výsadou je potřeba dorozumívat se, tzn. sdělovat si určité informace (např.
přání a postoje). Sdělování, vzájemné informování dvou nebo více lidí se nazývá
komunikace. Z latinského výroku "communicare est multum dare" plyne, že komunikace
znamená mnoho druhému člověku dát. Další obsahově blízká slova termínu
„communicare“ znamenají v překladu např. předávání, poskytování, doručování,
propůjčování, dávání, sdílení, spolupodílení se na něčem.
Systémy sloužící komunikaci se označují řeč, ta může být neverbální (mimika,
gestika atd.) či verbální (mluvená a psaná - tu užívá vždy určité společenství a označuje se
jako jazyk).
6.1. Složky procesu komunikace
•
komunikátor - osoba, od níž vychází určité sdělení
•
komunikant - osoba, která sdělení dekóduje a přijímá
•
komuniké - obsah sdělovaného
•
komunikační kanál - cesta informací, způsob jejich předání
•
psychický účinek přijatého sdělení
V průběhu cesty komunikačním kanálem dochází vždy k určitému úbytku informací
(rušivé vlivy, nesoustředěnost, nedoslýchavost a další). Mezi dvěma osobami dochází vždy
k posunu sdělované informace. Tento jev je zcela přirozený a je zapříčiněn tím, že každá
strana si dosazuje do sdělovaných a přijímaných obsahů odlišné významy. Ty závisí na
psychickém i tělesném stavu daného jedince, jeho zkušenosti se situací, které se sdělení
týká a rovněž s jeho celkovou životní zkušeností (např. názory, očekávání, postoje,
předsudky).
6.2. Paralingvistické znaky řeči
Mluvená řeč je doprovázena tzv. paralingvistickými znaky, někdy mluvíme
o vokální mimice. Jedná se např. o hlasitost, rychlost, srozumitelnost, melodii, rytmus
a pauzy.
18
Pokud někdo mluví hlasitě, přednáší danou věc se zaujetím a důrazně nebo může být
rozzloben a zvýšená síla hlasu je pak důsledkem agrese. Mluvíme-li o věcech nám velmi
dobře známých a sdělujeme-li výpovědi o nich, může se stát, že informaci předáváme
příjemci příliš rychle a on nám nemusí porozumět. Je tedy důležité snažit se neznámou věc
ostatním vysvětlovat pomaleji, aby měli možnost ji také pochopit a zpracovat. Melodie
hlasu je utvářena jeho zvedáním a klesáním a je odrazem našeho duševního stavu (lze z ní
usuzovat např. na hněv nebo radost). Pauzy v řeči mohou dodat důraz tomu co jsme řekli,
mohou ostatní vybízet k hovoru nebo mohou být projevem naší únavy či plného
soustředění, promýšlení dalších výpovědí atp.
Jak vokální mimika dotváří informaci lze ukázat např. na slovu ano, které může mít
díky modulaci hlasu řadu významů. Může být vyjádřením souhlasu, údivu, překvapení,
ale dokonce i nesouhlasu.
6.3. Neverbální komunikace
Neverbální komunikace (řeč těla) probíhá pod prahem vědomí. Jedná se především
o držení těla, gestiku, mimiku, kontakt očí a proximitu. Je známo, že pokud je v protikladu
naše verbální a neverbální sdělení, okolí upřednostňuje především informace získané
prostřednictvím signálů neverbálních. Obecně lze říci, že obvykle přeceňujeme slova,
přestože význam našeho sdělení je mnohem více utvářen mimoslovními projevy.
1. držení těla
Celkové postavení těla vyjadřuje, jak se cítíme (zda jsme jistí / nejistí, uvolnění / napjatí,
otevření komunikaci nebo bychom nejraději na onom místě vůbec nestáli).
2. gestika (pohyby rukou)
Pohyby rukou jsou tím nápadnější, čím více hovoříme o něčem, co se velmi dotýká našich
citů.
3. mimika (výraz obličeje)
Výraz obličeje je jasným odrazem našich pocitů. Díky široké škále pohybů obličejových
svalů je výraz tváře nejbohatším “sdělovačem“ neverbálních informací.
Psychologické výzkumy dokazují, že některé výrazy citů se v našem obličeji objevují
i přesto, že se je snažíme zcela potlačit. Jedná se o velmi krátký okamžik, kdy např. v sérii
úsměvů se na moment objeví úšklebek. Jsou mezi námi zvýšeně citliví jedinci, kteří jsou
19
schopni tyto pro druhé nepostřehnutelné signály zachytit a vycítí, že se někdo nesměje
upřímně.
4. kontakt očí
Prostřednictvím očí přijímáme téměř 80 % informací o vnějším světě. Během rozhovoru se
díváme partnerovi do očí a z jeho pohledu můžeme vyčíst celou řadu informací. Délka
očního kontaktu závisí na oboustranném zájmu o komunikaci. Pokud jsme nejistí a chceme
ze situace uniknout, pak očima tzv. odbíháme, těkáme. Dlouhý pohled souvisí s pozitivním
vztahem k druhému, ale rovněž jím můžeme někdy chtít druhou osobu znervóznit.
Velký význam mají také zorničky, které velmi citlivě reagují na to, co nám je příjemné
(jsou rozšířeny - zájem, zamilovanost) či nepříjemné (jsou zúženy- vztek, rozčilení).
5. proximita (blízkost nebo oddálení)
Můžeme sledovat různá setkání lidí (např. dvě osoby si při pozdravu chladně podají ruku a
v průběhu hovoru vzájemně udržují větší odstup, naproti tomu si jiné dvě vřele třesou
rukou, objímají se).
Mimoslovní (neverbální) komunikace má zvláště v konfliktních situacích velice
důležitou roli, neboť právě zde nám často slova docházejí a mimoslovní projevy se
zintenzivňují (pohled, gesta, zabarvení hlasu).
6.4. Komunikační bariéry
•
pokud se o něčem hodně mluví a málo společně jedná
•
obecné, nekonkrétní kroky při řešení problémů
•
zdlouhavé, složité výpovědi s celou řadou cizích slov
6.5. Typy komunikace
Efektivní - jedná se o komunikaci otevřenou, při které nedochází ke zkreslení informací;
komunikující partneři si rozumí.
Manipulativní - při této komunikaci se jeden z partnerů snaží druhého zmanipulovat, nemá
zájem o jeho názory a pocity a snaží se pouze různými intrikami docílit svých zájmů, jedná
pouze ve svůj prospěch.
Otevřeně agresivní - tento styl komunikace je útočný, partneři se snaží vzájemně zastrašit
vyhrožováním a docílit nad druhým jedincem převahy; častá slova jsou ne, nikdy,
20
v žádném případě, nic atp.
Pasivní - zde se jedná o úplnou rezignaci na komunikaci u jednoho či obou partnerů.
6.6. Efektivní komunikace
Ideálním typem komunikace je samozřejmě tzv. efektivní typ. Nejedná se
o komunikaci, při které bychom se měli vzdát našich cílů a přizpůsobovat se nekriticky
ostatním, nýbrž je to jednání, při kterém partner i my dosáhneme uspokojení. V praxi to
znamená - umět prosadit svůj názor bez neetického ovlivňování a agresivity.
Pro správnou, efektivní komunikaci je nezbytné umět druhému člověku skutečně
naslouchat a dozvědět se tak o jeho názorech, postojích, pocitech a potřebách. Je důležité
přesně porozumět tomu, co říká a snažit se vcítit do toho, co prožívá. Velmi často se totiž
stává, že v průběhu toho, co nám druhý člověk sděluje své názory, snažíme se zesumírovat
svou odpověď a tak nám řada informací unikne. Následně nám není jasné, co prožívá
a chce a vzniká tak celá řada v podstatě zbytečných nedorozumění.
Pro efektivní komunikaci tedy platí základní pravidlo - nejdříve se snaž pochopit, pak
teprve být pochopen.
Chceme-li s druhými diskutovat nějakou problematiku, na kterou se naše názory
poněkud liší, lze celkem dobře předejít konfliktu a dojít většího vzájemného porozumění,
budeme-li se držet následujícího postupu v komunikaci:
1. Povzbuzení partnera - usmějeme se, dáme najevo náš zájem. Vznikne tak příjemná,
uvolněná atmosféra, která dává druhému pocit bezpečí a může nám tak bez zábran sdělit
své pocity, názory atp.
2. Přeformulování hlavních myšlenek - ujasníme si, zda jsem správně pochopili, co nám
partner sdělil a to tak, že po něm zopakujeme hlavní myšlenky. Rovněž se doptáváme
na detaily, které nás zajímají nebo jsou pro lepší pochopení druhého důležité („Pokud jsem
to správně pochopila, říkal jste…“; „Jestli dovolíte, zopakuji vaše stanovisko…“).
3. Vysvětlení si nejasného - pokud něčemu vůbec nerozumíme nebo si nejsme jistí, zda
jsme věc dostatečně pochopili, je potřeba se znovu zeptat a nechat si to od partnera
vysvětlit („Promiňte, ale není mi úplně jasné…“; „ Mohl byste, prosím, zopakovat…“).
4. Shrnutí - shrneme, co jsme se od partnera dozvěděli a zároveň v této fázi již můžeme
21
vyjádřit naše pocity a to, jak druhého vnímáme („Když to tedy shrnu…“; „ Mám z toho
radost…“; „Mám pocit, že tě to rozrušilo…“).
Samozřejmě respektujeme city a názory druhého, ale to ještě nemusí znamenat, že je
přijmeme.
5. Ocenění - je nezbytné na závěr druhé straně sdělit, že jsme rádi, že se nám otevřela.
Oceníme její přístup.
6. Role se otočí - druhá strana aktivně naslouchá nám. Pokud partner není v této
komunikaci dostatečně sběhlý, můžeme ho podpořit tím, že se budeme doptávat a
zjišťovat, zda našemu sdělení skutečně dobře rozumí.
(„Chcete se na něco zeptat?“; „Můžeš to, prosím, shrnout, ráda bych věděla, zda si
správně rozumíme…“).
Zeptejme se sami sebe, jestli druhého při hovoru skutečně posloucháme, zda máme
stejné téma a jsme trpěliví nejprve vyslechnout jeho myšlenky a pak si dělat úsudek.
V opačném případě totiž mohou nastat situace podobné následující:
Majitel obchodu slyší, jak jeden z prodavačů říká zákazníkovi ve dveřích: „Bohužel
už dlouho bychom ho potřebovali, ale zatím to nevypadá, že by přišel!“
Majitel vyběhne na ulici a volá na odcházející zákaznici: „Paní, tak to není! Určitě to
budeme brzy mít, objednali jsme to před týdnem!“
Pak si vezme prodavače stranou a promlouvá mu do duše: „Nikdy nikomu neříkejte, že
něco není a nebude! Všechno máme nebo seženeme! Co to vlastně chtěla?“
„Déšť, pane šéf, déšť.“
6.7. Zásady správné komunikace (aneb jak vycházet s přáteli)
• Nekritizujte či neposmívejte se ostatním kvůli tomu, že s vámi nesouhlasí. Každý má
právo na svůj názor, buďte tolerantní. Zkuste druhé pochopit, vžít se do jejich situace
a pocitů.
• Nevynášejte obecné soudy („Ty vždycky děláš...“; „Ty nikdy....“; „Je to takhle....“)
a nedávejme tak druhým najevo, že pouze vaše tvrzení je správné. Nesouhlas či odlišný
názor vyjadřujte subjektivně („Mám takový dojem, že...“; „Připadá mi...“; „Můj názor
je....”).
• Nesnažte se ostatní přesvědčit, aby jednali podle vás (ostatní lidé tu nejsou proto, aby
22
plnili všechna naše přání).
• Nebuďte zahleděni do sebe a nemluvte jen o sobě. Zajímejte se o ostatní, dejte jim
dostatek prostoru k tomu, aby s vámi mohli hovořit také o svých zájmech, radostech
i starostech. Naslouchejte.
• Nebuďte přehnaně pesimističtí. Nepodceňujte svoje schopnosti ani schopnosti svých
kamarádů. Důvěřujte si.
• Nebojte se projevit svůj názor a stát si za ním, pokud jste přesvědčeni o jeho správnosti
(nemusíme každému vyhovět, s každým souhlasit a plnit všechna očekávání na nás
kladena).
• Těšte se z toho, že jsme rozdílní. Bylo by jistě nezajímavé, pokud bychom byli všichni
stejní.
• Nepomlouvejte své kamarády, nevyzraďte jejich tajemství, které vám s důvěrou svěřili.
• Chovejte se k jiným tak, jak chcete, aby se oni chovali k vám. Je to staré a známé
pravidlo, na které se ovšem často zapomíná. Pokud chcete, aby na vás byli lidé
příjemní, chovejte se také tak.
• Chvalte. Je zvyklost, že pokud se vám něco nelíbí, hned to řeknete. Pokud jste
spokojeni, berete to jako samozřejmost a mlčíte. Nebojte se chválit, vždyť nic nezahřeje
u srdce jako pochvala.
• Usmívejte se. Když se na druhé usmíváte, říkáte tím, že je rádi vidíte a že máte dobrou
náladu.
Opravdová komunikace vyžaduje, aby se člověk otevřel světu toho druhého
a současně získal mírný odstup sám od sebe.
23
7. Konflikty
Konflikty dělíme obecně na intrapersonální (konflikt, který prožívá jedinec uvnitř
sebe sama), interpersonální (konflikty mezi 2 osobami), skupinové (konflikty v rámci
skupiny) a meziskupinové (konflikty mezi skupinami).
Konflikty vyplývají z odlišných představ, postojů, názorů či zájmů.
7.1. Konfliktotvorné vlastnosti
• zvýšená dráždivost
• Zvýšená dráždivost je typická zejména pro choleriky a pro určitá vývojová stádia
(dospívání a přechod ke stáří). Může se ale také objevit v určitých obtížných životních
obdobích (máme-li např. nějaké osobní problémy, s kterými se nedokážeme vyrovnat,
celkem snadno se pak dostáváme do konfliktu s okolím). Dráždivost se zvyšuje
v případě neuspokojování základních fyziologických potřeb (nadměrná únava, hlad).
• tendence druhé ovládat, ale sám se v ničem nepodřizovat
• připisování vlastního neúspěchu ostatním (nikdy však sobě)
• přílišná citovost (lidé, kteří vše pojímají citově, jsou hůře přístupní objektivnímu
pohledu na věc)
• zvýšená nedůvěřivost
7.2. Jak řešit interpersonální konflikty
Pokud nás někdo velmi rozzlobí, je vždy lepší se nejprve uklidnit (tzn. pomalu
zhluboka dýchat, počítat do deseti nebo si jít zaběhat kolem domu). Snažme se na člověku,
který nás rozzlobil, najít tři dobré vlastnosti (snáze dojde ke zmírnění zlosti). Pokud
reagujeme bezprostředně, je někdy naše reakce neadekvátní a následně nás naše jednání
mrzí. Jako účinné se osvědčilo “vylít” si vztek na papír. Když svoje výroky znovu
s “chladnou” hlavou pročteme (obvykle jsou v okamžiku zlosti nepřiměřeně negativní
a hrubé vůči dané osobě), uvědomíme si, co by bývalo bylo při slovní potyčce neúnosné
a mohlo by druhého třeba i hluboce ranit.
Samozřejmě není nic špatného na tom, když okolí přiznáme, že máme zlost. Pokud
ale chceme, aby nám partner naslouchal a akceptoval naše pocity, je potřeba vyjádřit se
konstruktivně. Je nutné mluvit o problému, nikoliv zasypávat druhého výčitkami a
24
urážkami. Např. rozzlobí-li vás a zklame dobrý kamarád, není ideálním řešením ho
napadnout („Jsi hlupák, už se s tebou nehodlám bavit!”), ale vyjádřit vaše skutečné pocity
(„Mrzí mě, že jsi mě zklamal, nerozumím tomu!”). Budete-li reagovat uvedeným
způsobem, bude s vámi kamarád velmi pravděpodobně ochoten vzniklou situaci probrat a
třeba i zjistíte, že šlo o nedorozumění. Pokud však druhého napadnete a odsoudíte, jistě
zájem o další komunikaci s vámi nadále projevovat nebude. Další nevhodnou reakcí je
např. takováto reakce na zákaz rodičů: „Vy jste ti nejhorší rodiče na světě!” Místo toho
rodičům řekněte: „To mě teda hodně štve, že mě nechcete pustit na ten koncert.”
při konfliktech s druhými
• nepřehánějte („Už nikdy s tebou nepromluvím!”)
• neopakujte jim jejich předešlé chyby
• kritizujte chování a ne člověka („Jsem rozzlobená, že jsi mi snědla čokoládu!” x „Jsi
nemožný žrout!”)
• nekřičte a dávejte pozor, co vám druhý říká
• rozhovor se snažte ukončit pozitivně („Jsem rád, že jsi vyslechl, jak mi je, hned se cítím
lépe...” nebo „To je dobře, že jsme to vyřešili a zůstaneme kamarádi.”)
25
8. Tréma
Před důležitou zkouškou či referátem trpí někteří z nás trémou. Tréma je v podstatě
obava z vlastního selhání, která se projevuje zvýšenými pocity úzkosti, strachu, bušením
srdce, vlhnutím rukou, bolestmi žaludku, blednutím či červenáním, pocity prázdna v hlavě,
zadrháváním se atp. Nejintenzivnější bývá těsně před zkouškou, následně se zmírňuje nebo
zcela mizí. Pokud se nám však zpočátku zkoušky nebo referátu náš výkon jeví jako
neúspěšný, může nás takový start deprimovat a tréma se nadále zhoršuje.
Tréma se objevuje častěji v nové, neznámé situaci, naopak známe-li dobře prostředí a
lidi okolo sebe, máme obvykle trému mnohem menší. Trémou trpí většinou ti z nás, kteří
mají tendenci podceňovat sebe sama, své schopnosti. Často se však jedná o jedince pečlivé
a velmi svědomité.
8.1. Co můžeme udělat k odstranění trémy
Tréma se zvyšuje, pokud jsme unaveni. Je proto nezbytné si před důležitou zkouškou
řádně odpočinout, být v dobré fyzické kondici. K snížení trémy nám mohou pomoci
relaxační cvičení, zaměření pozornosti na náš dech (je klidný a pravidelný) nebo na nějaký
citově indiferentní podnět.
Pokud je však naše nervozita skutečně nadměrně vysoká, je nejlepší v takové situaci
na sebe úplně zapomenout. Budeme-li se soustředit na to, jak vypadáme, jak asi působíme,
budeme s největší pravděpodobností nervóznější víc a víc. Je proto dobré sledovat, co se
děje kolem a snažit se na to myslet (např. „Dneska krásně svítí sluníčko, odpoledne si
vyrazím na pěkný výlet na kole!”, „Zuzka má dnes moc pěknou halenku.” atp.).
Když se necítíme dobře (třeba nás ukrutně bolí zub) a díváme se na napínavý film,
jsou momenty, kdy bolest vůbec necítíme, neboť film nás natolik pohltil, že jsme
zapomněli sami na sebe. Podobně je to i s trémou a studem. Pokud zapomeneme sami na
sebe a na to, že máme strach, opustí nás i tréma a nervozita. Podaří-li se nám odpoutat
pozornost od své nervozity a budeme-li působit klidným dojmem první dvě minuty našeho
projevu, potom nás i ostatní budou vnímat jako klidné a my se skutečně uklidníme.
Máme-li trému velmi silnou, může pomoci, pokud své pocity sdělíme: „Pokud si
myslíte, že jsem teď nervózní, tak máte pravdu, skutečně jsem.“ Tím, že přiznáme svoji
26
nejistotu, překonáme v tu chvíli sami sebe a paradoxně se v daný okamžik naše jistota opět
zvýší. Krom toho si okolí obvykle velmi váží člověka, který dokáže přiznat sám sobě
i ostatním svoji slabost, chybu nebo nejistotu.
27
9. Relaxace, odpočinek
K efektivnímu učení patří umět si odpočinout, relaxovat. Získáváme tak novou
energii a náhled.
Cítíte-li se v průběhu studia unaveni (vaše pozornost se začíná ubírat jiným směrem
a vy neustále dokola čtete určitou část textu, aniž jste schopni vnímat o čem je), udělejte si
krátkou pauzu. Relaxaci lze navodit určitými technikami, kterých je celá řada.
Nemocní epilepsií by měli vhodnost užití relaxační techniky konzultovat se svým lékařem!
krátká relaxace
• Odlož stranou knihu, postav se a protáhni se.
• Otevři okno a několikrát za sebou se zhluboka nadechni a vydechni.
• Posaď se nebo si lehni, udělej si pohodlí a zavři oči.
• Na chvíli úplně zapomeň na všechny myšlenky týkající se učebních povinností,
zkoušek...
• Zhluboka vydechni a nech tyto myšlenky odejít.
• Nyní pouze odpočívej, v této chvíli není pro tebe nic důležitějšího. Vnímej tento klid
a uvolnění.
• Až se budeš cítit odpočatě a uvolněně, opět se jednou či dvakrát zhluboka nadechni
a vydechni. Protáhni se a s novými silami se můžeš opět vrátit ke studiu.
progresivní relaxace
Výchozí poloha je vleže, délka relaxace je asi 10 minut. Postupně napínáme
a uvolňujeme svaly celého těla (podle potřeby lze některé části vynechat). Postupujeme
tak, že se zhluboka nadechneme, napneme sval, počítáme do tří a pak s výdechem
povolíme. Dobré je postup u jednoho místa opakovat dvakrát. Relaxujeme v dobře
vyvětrané místnosti, kde je klid.
• Polož se uvolněně na záda, natáhni nohy (jsou mírně od sebe), chodidla měj také
uvolněná (směřují mírně ven). Ruce leží podél těla, dlaně směřují vzhůru.
• Pravidelně a klidně dýchej (nosem).
• Mysli na svá chodidla a vnímej, jak se paty dotýkají podlahy.
28
• Při nádechu napni partie od kotníků dolů (prsty nohou ohni směrem k hlavě)
a s výdechem napětí zase uvolni.
• Ještě jednou napni partie od kotníků dolů a s výdechem uvolni.
• Nohy jsou zcela uvolněné.
• Nyní vnímej své kotníky, zvolna svou mysl přesuň k lýtkům a soustřeď se na místo, kde
se dotýkají podlahy. Uvědomuj si svá kolena, stehna (jejich dotyk se zemí).
• Nyní s nádechem napni sedací svaly a s výdechem je opět uvolni.
• Opakuj ještě jednou - s nádechem napni sedací svaly, s výdechem uvolni.
• Oblast pánevní je uvolněná.
• Teď mysli na svá záda a snaž se vnímat, kterou jejich částí se dotýkáš podlahy a kterou
ne.
• Cítíš, jak se lopatky dotýkají země.
• Pozvolna přejdi svou myslí k rukám.
• S výdechem zatni obě ruce v pěst a s nádechem je uvolni.
• Opakuj ještě jednou- s výdechem zatni obě ruce a s nádechem je opět uvolni.
• Cítíš, jak jsou tvé ruce uvolněné.
• Nyní se tvá mysl pozvolna přesunuje po pažích nahoru. Vnímáš, jak se dotýká podlahy
tvé předloktí, loket, nadloktí a zaoblení ramen.
• S nádechem zvedni ramena směrem k uším a s výdechem je znovu uvolni.
• Opakuj ještě jednou - s nádechem zvedni ramena a s výdechem je uvolni.
• Nyní se zaměř na svůj obličej. S nádechem obličej napni a s výdechem opět uvolni.
• Opakuj ještě jednou - s nádechem napni obličej, s výdechem ho uvolni.
• Obličej je uvolněný.
• Cítíš, jak je celé tvé tělo příjemně uvolněné. Vychutnej si tento pocit a chvíli v něm
setrvej.
• Až budeš chtít uvolňovací cvičení ukončit, tak se zhluboka nadechni a vydechni.
• Pomalu rozhýbej ruce a nohy. Protáhni se.
• Otoč se zvolna na bok a posaď se (rychlé pohyby po uvolnění by nepříznivě působily
na krevní oběh!).
základní relaxace inspirovaná Jógou
(trvání cca 10minut)
29
• Lehneme si na tvrdší podložku, nohy máme mírně od sebe a ruce jsou volně podél těla
dlaněmi vzhůru. Můžeme si zavřít oči.
• Všímáme si míst, kde se naše tělo dotýká podložky.
• Ruce i nohy necháváme bezvládně ležet, jsou příjemně uvolněné.
• Sledujeme dech - s každým nádechem proudí do našeho těla životodárná energie,
s každým výdechem se celé naše tělo uvolňuje - dýcháme pravidelně a klidně.
• Na závěr se zhluboka nadechneme, protáhneme se (jako při probouzení) a otevřeme
pomalu oči.
30
10. Závěrem
Každý máme právo:
1. vyjádřit svoje přání a potřeby
2. udělat někdy chybu
3. říct, že něčemu nerozumíme
4. sdělit ostatním své pocity
5. aby se k nám ostatní chovali s úctou
6. mít svoje vlastní cíle
7. říct vlastní názor
8. něco odmítnout
9. nepřijímat zodpovědnost za problémy druhých (to ovšem neznamená zcela odmítnout
někomu pomoc s jeho problémy!)
Kroky k úspěchu:
• Zbavte se negativních zážitků z minulosti (znovu si je vybavte....odpusťte...více se jimi
nezabývejte).
• Užívejte pozitivní samomluvu („umím“..„dokážu“..„chci“) x nepoužívejte („neumím“,
„nezvládnu“....)
• Uvědomte si veškeré své pozitivní vlastnosti (sepište si jejich seznam).
• Ujasněte si, co je pro vás důležité. Uvědomte si koho obdivujete (a proč) a promyslete
si, co byste mohli udělat, abyste se mu více podobali.
• Plánujte si budoucnost a stanovte si cíle, kterých chcete dosáhnout (měly by být
konkrétní, měřitelné, reálné).
• Vytrvejte.
• Dosáhnete-li požadovaného cíle, tak se odměňte a také poděkujte všem, kteří vám
k jeho realizaci pomohli.
Klíč ke spokojenosti a duševní pohodě:
•
Myslete pozitivně.
•
Věřte v sebe a ve své schopnosti. Pokud se do něčeho pustíte, věřte v dobré konce.
31
•
Mějte své sny a snažte se je uskutečňovat.
•
Věnujte čas svým koníčkům a zálibám.
•
Nezapomínejte na své známé, přátele a rodinu.
•
Nenechávejte se odradit, pokud se vám něco nedaří.
•
Nezáviďte ostatním jejich úspěchy, ale nechte se jimi inspirovat.
•
Usmívejte se.
•
O starosti a bolesti se podělte s někým blízkým, protože sdílená bolest je poloviční.
•
Zůstaňte sami sebou.
32
Literatura
•
Atkinson, R.L. (1996). Psychologie. Praha: Victoria Publishing.
•
Belz, H., Siegrist, M. (2001). Klíčové kompetence a jejich rozvíjení. Praha: Portál.
•
Čáp, J. (1983). Psychologie pro učitele. Praha: SPN.
•
de Carli, M. I. (1995). Nechce se mi učit. Praha: Portál.
•
Kahn, B. (2001). Jak efektivně studovat a pracovat s informacemi. Praha: Portál.
•
Křivohlavý, J. (1973). Konflikty mezi lidmi. Praha: Avicenum.
•
Linhart, J. (1982). Základy psychologie učení. Praha: SPN.
•
Löwe, H. (1977). Úvod do psychologie učení dospělých. Praha: SPN.
•
Mareš, J. (1998). Styly učení žáků a studentů. Praha: Portál.
•
Míček, L. (1984). Duševní hygiena. Praha: SPN.
•
Míček, L. (1976). Sebevýchova a duševní zdraví. Praha: SPN.
•
Pietrasinski, Z. (1968). Umění učit se. Praha: SPN.
•
Plaňava, I. (1996). Jak (to) spolu mluvíme. Brno: Vydavatelství MU.
•
Rückerová - Voglerová, U. (1994). Učení bez stresu. Praha: Portál.
•
Rushtonová, R. (2000). Jak nebýt outsiderem. Praha: Portál.
33
Skupinové hry
Níže uvedené hry jsou zaměřené na bližší poznání sebe sama a svých spolužáků,
na zlepšení kooperace, komunikace atp.
Pokud se některý z žáků výrazně ostýchá do hry zapojit, neměl by být v žádném
případě do těchto aktivit nucen!
Je důležitá příjemná, uvolněná a přátelská atmosféra ve třídě.
REKLAMY
- tato hra rozvíjí verbální i neverbální komunikaci, kooperaci, smysl pro humor
Žáci se rozdělí do několika skupinek a každá má za úkol vymyslet reklamu na nějaký
předmět (svetr, mátový čaj či cokoliv, co je zrovna po ruce) a následně ji předvést
ostatním. Reklamy můžeme nahrát na video nebo magnetofon.
Variantou této hry je parodie na reklamu, při které žáci vymýšlejí upoutávku na zcela
nesmyslný předmět (např. kleště na zapínání knoflíků). Reklamu lze také přehrát beze slov
(pantomima) a ostatní hádají, o co se jedná.
PŘÁNÍ
- hra k bližšímu poznání sebe sama a svých spolužáků
Žáci odpovídají anonymně na jednu či více otázek.
Příklady otázek:
• Jakou hudbu posloucháš nejraději?
• Koho ze slavných lidí bys osobně rád poznal(a)?
• Jaké vlastnosti by měl mít člověk, aby se mohl stát tvým přítelem?
Lístky s odpověďmi se promíchají a následně se hlasitě čtou. Skupina se snaží
společně odhalit, kdo je autorem toho kterého textu. Pro zjednodušení úkolu lze třídu
rozdělit na menší skupiny (cca 6 - 8dětí). Členové skupinky spolu hovoří a zjišťují, komu
z nich lístek patří, tímto se vzájemně sbližují a lépe poznávají.
KOLÁŽ ÚSPĚCHU A ŠTĚSTÍ
34
- hra vede k uvědomění si svých priorit, hodnot a k bližšímu poznání spolužáků
Rozdejte žákům čisté papíry, časopisy, nůžky, lepidlo. Každý si prohlédne časopisy
a najde obrázky, které podle jeho názoru představují úspěch a štěstí. Tyto obrázky žáci lepí
na papír, lze přidávat i vystřižená slova a věty. Pokud nějaký obrázek nenajdou, mohou si
ho dokreslit. Až budou s prací hotoví, rozdělí se do skupinek (cca po čtyřech) a vzájemně
si své výtvory představí (mohou vzájemně diskutovat, vysvětlovat). Obrázky si mohou
vystavit na nástěnku.
HÁDKY
- hra slouží k bližšímu zamyšlení se nad konfliktními situacemi a k lepšímu sociálnímu
porozumění
Žáci doplní následující seznam.
K hádkám často dochází:
- při soutěžení v tělocviku
- ve frontě na oběd.....
Lze psát anonymně a následně jednotlivé situace číst a společně probírat, diskutovat:
• Proč zrovna v těchto situacích dochází často k hádkám?
• Jaké způsoby chování vedou k hádce?
• Které chování hádku ještě vyostří?
• Které ji naopak zklidňuje? .....
Pokud by žáci souhlasili, můžete jednotlivé situace přehrát a při tom společně hledat
nenásilná, smírná řešení.
SILNÁ TROJKA
- hra je zaměřena na poznání svých silných a slabých stránek, na zlepšení kooperace
a posílení sounáležitosti
Žáci se rozdělí do trojic (aby se všichni zúčastnili, lze vytvořit i jednu nebo dvě
čtveřice). Každá skupinka musí vyjmenovat:
• 3 slabé stránky, které všichni její členové odmítají (např. lhát, neumět se bránit)
• 3 silné stránky, které všichni tři ve skupince mají, respektive chtěli by mít (např. umět
sdělit svůj názor, být oblíbený)
• 1 slabou stránku, kterou má vždy jen jeden ze členů skupiny (např. jeden si netroufá
35
odporovat, druhý neumí zacházet s penězi, třetí je nedůkladný, netrpělivý - co začne,
nedokončí)
• 1 silnou stránku, kterou má vždy jen jeden ze členů skupiny (např. jeden ovládá judo,
druhý výborně počítá, třetí pomáhá slabším)
Výsledky jednotlivých menších skupin se následně probírají v celé skupině.
Diskutuje se:
• Bylo těžké se vzájemně domluvit, co jsou slabé a silné stránky?
• Bylo těžké najít společné nebo rozdílné charakteristiky?
• Dozvěděli jste se něco nového o sobě nebo o svých spolužácích?.....
TROSEČNÍK
- hra zaměřená na rozvoj spolupráce a komunikace
Žáci si mají představit, že jejich loď ztroskotala a potápí se (narazila na skálu
opuštěného ostrova). Všichni nasedají do záchranných člunů a je nutné se rozhodnout,
které věci si na neobydlený ostrov vezmou s sebou. Věcí však může být pouze deset! Musí
přemýšlet, které jim pomohou přežít. Každý nejprve uvažuje sám za sebe (věci si
poznamená) a následně se utvoří menší skupinky (cca po pěti), které spolu diskutují
o důležitosti jednotlivých věcí. Každá skupinka se musí společně dohodnout opět pouze
na deseti základních věcech. Skupinky se dále zvětšují, až se musí celá třída shodnout,
kterých deset věcí vezme na ostrov s sebou.
SEBEJISTOTA
- hra k rozvoji sebejistoty a sebevědomí
Žáci se rozdělí do skupinek po třech a inscenují různé situace, které vyžadují
sebevědomí a sebejistotu. Dva přehrávají scénku, třetí ji sleduje a následně hodnotí, jak se
sebevědomé vystupování dařilo. Po každé přehrané scénce se role vymění. Pokud je
skupina menší, lze pracovat s celou skupinkou.
Příklady herních situací: ve frontě u pokladny chce někdo předbíhat, přítel si chce
vypůjčit něco, co mu však nechci dát (je lepší pokud poslouží konkrétní situace, které žáci
zažili).
Na závěr společně probíráme, jak sebevědomě vystupovat (umět říci ne; zdůvodnit
své stanovisko; zůstat slušný, zdvořilý; projevit pochopení).
36
Diskutujeme o různých situacích, které jsme zažili:
• V kterých bylo obzvlášť obtížné zastávat svůj názor nebo říci ne?
• V kterých situacích se nám to dařilo snadno?...
ZPRÁVA Z TŘETÍ RUKY
- hra k uvědomění, jak dochází ke zkreslování informací v průběhu komunikace
Pět dobrovolníků je posláno za dveře. Mezitím je ostatním ve třídě přečtena krátká
povídka. Následně je pozván první dobrovolník a někdo z těch, kdo povídku slyšel mu ji
převypráví. Poté přichází druhý dobrovolník a jeho předchůdce (první z pětice) mu
povídku opět převypráví. Takhle to pokračuje dál, až je povídka přednesena posledním
vypravěčem. Zbytek třídy vše pozorně sleduje.
Následuje diskuse:
• V čem se liší první příběh od posledního?
• Čím dochází ke zkreslení zprávy?
• Co je možné proti tomu dělat?.....
DOPLŇOVÁNÍ PŘÍBĚHU
- hra rozvíjí představivost, empatii, verbální vyjadřování a naslouchání druhému
Žákům přečteme začátek nějaké povídky a oni mají za úkol pokračovat v jejím
vyprávění (po kruhu - každý řekne jednu nebo dvě věty). Pokud někdo neví, jak by
navázal, řekne pouze němá ryba a pokračuje další.
Použitá a doporučená literatura týkající se skupinových her
• Bakalář, E. (1998). Nové psychohry. Praha: Portál.
• Belz, H., Siegrist, M. (2001). Klíčové kompetence a jejich rozvíjení. Praha: Portál.
37
• Canfield, J., Siccone, F. (1998). Hry pro výchovu k odpovědnosti a sebedůvěře. Praha:
Portál.
• Canfield, J., Wells, C.H. (1997). Hry pro zlepšení motivace a sebepojetí žáků. Praha:
Portál.
• Hermochová, S. (1994). Hry pro život 1. Praha: Portál.
• Hoppeovi, S. a H., Krabel, J. (2001). Sociálně psychologické hry pro dospívající. Praha:
Portál.
• Portmannová, R. (1996). Jak zacházet s agresivitou. Praha: Portál.
• Šimanovský, Z., Mertin, V. (1996). Hry pomáhají s problémy. Praha: Portál.
38