Příběh hornobojanovického lva

Příběh hornobojanovického lva
Možná jste si někdo položil otázku, kde se vzal ve znaku naší
obce lev. Je to, heraldicky vzato, kráčející stříbrný lev se zlatou
zbrojí (drápy a zuby má zlaté). V pravé tlapě drží zlatý hrozen,
jako znak vinařství. Byl tu od nepaměti, nebo je to novodobá
záležitost? Někdo by si třeba mohl myslet, že lev ve znaku má
něco společného se Lvem z Klobouk, majitelem sousedních
Boleradic, významným feudálem přelomu 12. a 13. století a
zakladatelem zábrdovického kláštera. Mýlil by se však. Jeho historie je daleko kratší, ale i tak
zajímavá.
Odpověď začneme hledat v dokumentech doby nedávné – v roce 1997. Tehdy byl rozhodnutím
předsedy Poslanecké sněmovny parlamentu České republiky Milošem Zemanem udělen Horním
Bojanovicím znak a prapor. Autorem znaku i praporu je Miroslav Pavlů. Pan Miroslav Pavlů je
renomovaný heraldik, který při návrhu znaku použil motivy a heraldické symboly z dochovaných
pramenů a chtěl, aby znak odrážel historii obce včetně jejich významných majitelů. Posledními
šlechtickými vlastníky hornobojanovického velkostatku byli od roku 1810 do roku 1859 Pagáčové,
rytíři z Paburgu. Jejich erb měl v dolní červené polovině stříbrného kráčejícího lva na zeleném
trávníku. A tohoto lva převzal pan Pavlů po dohodě s tehdejším zastupitelstvem do návrhu obecního
znaku. Podkladem jim byl také krásně zachovaný otisk pečeti připojený k jednomu z opisů indikační
skizzy v roce 1827. Kráčející lev má jeden ocas. V heraldice se pro odlišení od dvouocasého lva,
kterého dobře známe z českého znaku, taková figura
nazývala někdy lvice. Při pohledu na příslušné partie před
zadními běhy by se ale toto označení mohlo zdát trochu
podivné.
A kde vzali lva ve svém znaku Pagáčové, co to bylo za rodinu
a jak se dostali do Horních Bojanovic? Hledání dalších
odpovědí nás zavede na severní Moravu do dosti
překvapivého prostředí. Žádné rytířské turnaje a šarvátky,
žádá lesklá zbroj a krásné dámy. Ale obchod se suknem,
látkou z ovčí vlny, vhodnou zejména na vojenské uniformy.
Zakladatelem slávy rodu byl Ignác František Pagáč. Narodil
se dne 2. ledna 1721 v Novém Jičíně se v rodině
soukenického tovaryše a obchodníka Františka a jeho ženy Alžběty jako Ignatius Franz Pagatsch.
Rodina Pagáčů (když si dovolíme jejich německy psané jméno počeštit) vlastnila už od 17. století
v Novém Jičíně prosperující dílnu a velkoobchod. Nebyli místním rodem. Pradědeček Jiří přišel z
Polska, z města Belz (dnes Ukrajina, lvovská oblast) a uváděl, že byl původem šlechtic. Možná to byla
pravda, možná to byla jen genealogická legenda, která mu měla pomoci na novém místě se snáze
prosadit. Na Moravě založil velkoobchod a dodával do vídeňských císařských skladů zboží k plné
spokojenosti jejich správce. Také dědeček a otec byli obchodníky. Otec Andreas vedl obchod 40 let a
staral se o odbyt produktů z vlny více než stovky tkalců ve městě i mimo něj. Snad na základě
doporučení okresního úřadu v Přerově se stal dodavatelem sukna pro c. k. posádku ve Vídni a to "bez
jakéhokoliv zisku a prospěchu". Tehdy, za císařovny Marie Terezie, vypukla v roce 1741 válka o
rakouské dědictví. Mladý Ignác František měl sotva 20 let. V podniku svého otce vydatně pomáhal a
postupně přebíral stále větší míru odpovědnosti za rodinné obchody, až je po smrti otce převzal
úplně. Pagáčové se ukázali jako velmi loajální poddaní a ochotně plnili svoje obchodní závazky pro
rakouskou armádu. Když znovu vypukly boje ve Slezsku, Rakousko muselo naléhavě znovu
dovystrojit armádu. Ignác František Pagáč se smluvně zavázal, že v období od prosince 1756 až do
konce roku 1757 bude dodávat do císařských skladů ve Vídni každý měsíc po 600 štůčcích bílého
sukna na uniformy „jeden a půl lokte šíře a osvědčené kvality“. Pro takto velkou zakázku musel najít
dodavatele nejen z Nového Jičína, ale z celého okolí. Smlouva zajišťovala oběma stranám pevné
ceny. Zboží bylo pro přepravu vybaveno speciálním pasem, který ho osvobozoval od placení cla. Erár
zaplatil Pagáčovi zálohu 2000 zlatých, které měly být doúčtovány po vypršení smlouvy. Zdá se jisté,
že smlouva byla i v dalších letech opakovaně prodlužována.
Roku 1746 se Ignác František oženil s Marií Terezií Janingovou a postupně se jim narodily čtyři děti,
dcery Gunegunda a Eleonora, synové Ignác, pozdější kooperátor v Hlučíně, farář v Těšnovicích a
Allerheiligen a v roce 1755 Jan Pavel, budoucí majitel velkostatku Horních Bojanovice.
V průběhu let 1758–1761 dodali Pagáčové eráru 14000 kusů sukna, v dalších letech dokonce 20 000
kusů. To způsobilo obrovský nárust rozsahu jejich podnikání na SV Moravě a samozřejmě přineslo i
velký zisk. Dodávky do výstrojního skladu dosáhly v roce 1757 např. více než 1/3 celkového objemu,
který v uvedeném roce vykázala produkce sukna v nejvýznamnějším centru produkce vlněného sukna
Jihlavě!
Ignác František se stal jedním z nejvýznamějších podnikatelů na severní Moravě. Proto se mohl v
roce 1757 na základě svých zásluh o blaho mocnářství a mnohých přímluv ucházet u císařovny o
povýšení do šlechtického stavu. Žádosti bylo dne 24. 5. 1757 vyhověno a kromě propůjčení znaku mu
bylo dovoleno používat také predikát z Paburgu. Znak si uchazeč obvykle navrhoval sám a dvorské
kanceláři ho se zdůvodněním předkládal. Kancelář však mohla provést jakékoliv úpravy. Podívejme
se na jemu propůjčený erb z roku 1757. V horní polovině vidíme stříbrné váhy na červeném pozadí,
v dolní polovině na modrém pozadí kráčejícího beránka! Symboly obchodu a soukenictví. Lva
bychom hledali marně.
Bohatství a význam rodiny se zdály Ignáci Františkovi dostatečné k tomu, aby v červnu 1760 požádal o
povýšení o další stupínek – do rytířského stavu. Tento pokus neměl úspěch v důsledku zásahu
moravské reprezentace. Žadatel se zřejmě nezdál dostatečně vznešený. K tehdejší představě o
pravém šlechtici stále patřilo vlastnictví pozemků, když ne zrovna panství, tak apoň deskového
velkostatku. Pagáčové to věděli a v následujících letech se snažili stát se skutečnými feudály.
Když o tři roky později Ignác František nabyl pozemkové vlastnictví koupí statku Hustopeče nad
Bečvou (za 141 000 zlatých), mohl být dne 23. února 1763 povýšen na rytíře. Jako rytíř z Paburgu si
polepšil také rodový erb. Nahoře v modrém poli najdeme zlaté váhy v rovnováze. V dolním poli na
červeném podkladě na zeleném trávníku je místo beránka stříbrný kráčející lev. Nad erbem jsou dvě
rytířské přilbice. Z klenotu první z nich vyrůstá stříbrný lev, z druhé černý orel. Pokrývka znaku je
modro-zlatá a červeno-stříbrná.
Takže tady, v roce 1763
se nám narodil stříbrný
lev z hornobojanovického
znaku. Ale osudy rodiny
Pagáčů se s Horními
Bojanovicemi
ještě
nepropojily.
K tomu
došlo až o něco později.
Ignác František zemřel 7.
9. 1793 v Hustopečích
nad Bečvou. Do hry
vstupuje jeho syn a dědic
Jan Pavel. Manželkou
mu byla od roku 1788
Terezie, svobodná paní
Riese. V roce 1799 prodali statek Hustopeče nad Bečvou s osadami Milotice a Vysoká baronu Janovi
Ludvíkoví Baillou. Hned nato v roce 1800 zakoupili statek Chvalkovice poblíž Bučovic a v roce 1809
Horní Bojanovice. Kupní smlouva na Horní Bojanovice byla uzavřena 15. prosince 1809 mezi hrabaty
Karlem, Leopoldem a Ludovikou z Bukůvky a mezi Janem Pavlem Pagáčem, rytířem z Paburgu a na
Chvalkovicích. Tehdejší rozloha velkostatku činila 694 ha. V ceně 96 000 zlatých byly zahrnuty také
bývalé pozemky hustopečského faráře.
Pagáčové nebyli jen dětmi štěstěny. 2. 9. 1811 vyhořela velká část obce Chvalkovice včetně zámku.
Úředně byla stanovena škoda 86 000 zlatých – to byla velká finanční katastrofa.
Jan Pavel ji však ustál a poněkud stranou od
Chvalkovic na místě zaniklé vsi Komorov
(Komárov) vystavěl nový zámek, který stojí
dodnes, ačkoliv je to už pouhá ruina. Je to
empírová stavba s rozlehlým a dodnes hezkým
anglickým parkem s jezírkem, jímž protéká
Chvalkovický potok.
Dnes je zámek
v soukromém vlastnictví a jeho osud je stále
nejistý.
A jak to bylo s rodem Pagáčů dál?
Jan Pavel zemřel 28. 12. 1816 a byl pohřben v rodinné hrobce pod kaplí sv. Kříže na hřbitově
v Chvalkovicích. Jeho statky zdědil jediný žijící syn Arnošt (Ernst Carl Johann), narozený 28. 8. 1793.
Pagáčové přestáli kritická léta po napoleonských válkách, epidemie cholery i změnu společenského
pořádku po roce 1848. V roce 1849-50 se na jejich statcích konaly první obecní volby a
vrchnostenskou správu (purkmistr, rychtář) vystřídal volený úřad obecního zastupitelstva v čele se
starostou.
Arnošt neměl mužské potomky. Jeho smrtí 2. 10. 1859 rod Pagáčů z Paburgu vymírá po meči.
O dědictví se podělila Arnoštova sestra Karolina Barbara Wilhelmina – dcera Jana Paula, provdaná za
Jana Richarda, svobodného pána z Matencloit, její děti Vladimir, svobodný pán z Matencloit a dcera
Rosa, svobodná paní Sedlnizká z Choltic (sňatkem se stala příbuznou se známým vídeňským
policejním presidentem Josefem Václavem Sedlnitzkým, sesazeným revolučními událostmi 1848).
Dědicové neměli zájem podržet si Horní Bojanovice, ba ani Chvalkovice. Horní Bojanovice byly
prodány v roce 1860 Janu Kierovi, prvnímu nešlechtickému majiteli velkostatku.
Jak vidíme, Pagáčové z Paburgu nebyli žádným starobylým šlechtickým rodem, ale původně
schopnými a přičinlivými obchodníky. Jejich vzestup a povýšení do šlechtického stavu jsou
pozoruhodné. Pan Milan Myška z Ostravské univerzity (autor jednoho z našich pramenů o rodině
Pagáčů) uvádí, že za dobu vlády Marie Terezie byly z celé Moravy a Slezska do šlechtického stavu
povýšeny jenom čtyři podnikatelské rodiny.
A to je prozatím konec příběhu hornobojanovického lva. Je mu skoro 250 let. Zrozen jako nástupce
beránka v erbu novodobé šlechty ze severní Moravy, kráčí si to ve znaku malé jihomoravské vinařské
obce čile dál.
Zdeněk Seifert, leden 2011