XVIII. Josefinismus, Marie Terezie, Josef II., rušení klášterů

Transkript

XVIII. Josefinismus, Marie Terezie, Josef II., rušení klášterů
XVIII.- české církevní dějiny – josefinismus – Marie
Terezie - Josef II. – rušení klášterů
Prameny josefinismu a jeho cíle:
Josefinismus je jeden z nejsilnějších proudů, které se převalily přes naše země. Jeho
základnou je dalekosáhlý proces v dějinách západoevropského duchovního ţivota, který se
připravoval ve filozofickém myšlení od konce středověku a pro nějţ se ujal název
osvícenství. Charakteristickou známkou osvícenství je přeceňování přirozených hodnot na
úkor nadpřirozena, spatřování nejvyšší role v poznávání nejvyšších ţivotních otázek jen
rozumu /racionalismus/, nadměrné zdůrazňován osobní svobody /tolerance a pluralismus/
a autonomní kulturní úsilí /kulturní optimismus, náboţenství pokroku/. Tento
racionalistický osvícenský duch ovládl ve značné míře protestantskou teologii a odtud se
dostal do katolických kruhů. Přirozené zdůvodnění náboţenství a mravnosti,
zdůrazňování praktické a etické stránky před dogmatickou muselo vést k nedůvěře ve
Zjevení i k církevní autoritě a k odmítání barokní náboţenské a ţivotní formy.
K podstatě osvícenství náleţelo racionalistické přirozené a státní právo. Jeho tvůrcem je
Holanďan Hugo Grotius /+1645/, neboť byl první, kdo popřel nadpřirozený původ práva
v Bohu. V jeho stopách šel Thomas Hobbes /+1694/ a Christian Wolf /+1728/. Za vlády
Marie Terezie pronikly jejich myšlenky na rakouské univerzity.
Odvozování práva a státu z pouhého rozumu vedlo osvícenské státní právo k absolutisticky
spravovanému státu, který vede poddané k blahu a jehoţ utilitaristickému stanovisku se
musí podřídit všechno, i církev. Absolutní superiority státu nad církví byla základem
osvícenské církevní politiky. Poţadavky státu zasahovaly často do čistě církevních a
duchovních záleţitostí. To bylo často odůvodňováno tím, ţe je v zájmu církve, aby vydala
státu práva a majetky, jeţ si uzurpovala ve středověku a tak se vrátila k původní čistotě a
apoštolské chudobě. Tento vývoj byl podporován šířením galikánských, jansenistických a
febroniánských ideí.
Josefinismus tedy udělal z církve jakousi anglikánskou High Church, která dogmaticky
stála jen částečně na katolické půdě a byla jen několika, a to velmi jemnými vlákny spojena
s Římem. Josefinismus spatřoval ve státě zařízení, jeţ má pečovat o obecné blaho. Tento stát
neodmítal náboţenství, naopak bylo mu v něm vyhraţeno zvláštní místo. Mělo poskytnout
státu mravní základ a zároveň slouţit lidskému blahu podle poznatků rozumu, mělo být
nástrojem blaha a bezpečnostním faktorem, který by vykonával policejní dohled
v oblasti, kde se světské rameno nemohlo uplatnit.Zatímco protireformace razila heslo
„církev potřebuje stát“, josefinismus je obrátil na „stát potřebuje náboţenství“. Aby však stát
pojal náboţenství cele do svých sluţeb, musel mít jeho hlasatelku a ochranitelku, církev,
pevně v rukou. Proto si josefinismus církev podle svých potřeb podrobil.
Abychom si udělali o josefinismu správnou představu, musíme si všimnout také muţe, po
němţ josefinismus dostal jméno – císaře Josefa II., nejprve spoluvládce své matky a v letech
1780-90 samovládce. Josef II. sám nebyl – řečeno poněkud nadsazeně – ţádným josefinistou
v klasickém smyslu slova. Jeho přáním bylo vytvořit z národnostně, sociálně a náboţensky
heterogenních zemí jednolitý, centrálně řízený stát, který by se neohlíţel na stavovské,
historické nebo nacionální zvláštnosti a církev mu měla v budování tohoto státu pomáhat.
Třebas o tradici příliš nedbal, přesto si přál uţívat privilegií, která Řím udělil jeho předkům.
Uţívaje těchto privilegií, mohl zasáhnout hluboko do ţivota církve, aniţ přitom provedl jejich
odloučení od Říma. O odloučení církve v Rakousku od Říma usilovali „praví josefinisté“,
především kníţe Václav Kounic, démon josefinismu. Josef II., však netouţil po nějaké
autokefální církvi, jejíţ hlavou by byl on sám, nepřál si odloučení od Říma a zaslouţil se také
o to, ţe k němu nedošlo. Díky tomu, ţe papeţ Pius VI., který r., 1782 navštívil Vídeň mu
svým mimořádně moudrým jednáním vyšel vstříc, dosáhl toho, ţe přes všechny váţné zásahy
státu do církevního ţivota styky mezi Vídní a Římem nebyly přerušovány, ţe mezi oběma
mocnostmi vţdycky došlo k dorozumění. Jak to, ţe josefinismus dostal jméno právě po něm?
Zásahy do církevního ţivota za jeho předchůdců nebyly menší, ale dály se s taktem. Císaři
Josefu II. byly však takt něčím cizíma také jeho šarm se projevoval jen zřídka. Stál
dlouho ve stínu své panovačné matky, byl roztrpčen dvojím nešťastným manţelstvím a vyzrál
v netrpělivého a tvrdého monarchu, který neměl takřka ţádných přátel. Jeho opatření byla
prováděna brutálně, zlomyslně, pedantsky a byla všem viditelná.
Počátky a výstavba josefinismu za vlády Marie Terezie /1740-80/:
Josefinismus začal jiţ za císařovny Marie Terezie. Ona byla první, kdo barokní církvi v
rakouských zemích zasadila smrtelnou ránu. Protoţe císařovna ţije v paměti lidu jako ţena
hluboce zboţná, můţe to leckoho překvapit. Ale v rakouském barokním katolicismu se
projevovaly – asi prostřednictvím Belgie, která od časů Karla VI. nepatřila jiţ Španělsku ale
Rakousku- jansenistické vlivy. Rakousko ovlivnila jeho ponurá, puritánská zboţnost, která
byla pociťována jako dobrý korektiv proti výstřelkům barokní zboţnosti. S jansenismem se
dostaly do země i antikuriální tendence, usilující o zmenšení práv římské kurie. Marie
Terezie byla jansenisty obklopena od samého dětství. Jansenistou byl její učitel dějepisu,
jansenistou byl později i její zpovědník probošt Ignác Muller, především však její lékař G.
Von Swieten, jemuţ svěřila péči o školství. Antikuriální postoje, které jí tito jansenisté
vštípili, byly posíleny chováním papeţe Bededikta XIV. vůči ní. Neboť kdyţ brzy po tom, co
se ujala vlády, se na ni vrhl celý svět a ohroţoval další trvání monarchie, zůstala jejím
vzdáleným spojencem jediná Anglie, kdeţto Benedikt projevoval sympatie Bourbonům a
posléze uznal za římského císaře Wittelsbacha Karla VII. Císařovnu, za jejíhoţ mládí
Rakousko zmuţile bojovalo proti Turkům a zachránilo západní křesťanstvo od netušených
pohrom, tento papeţův postoj velmi roztrpčil. Navíc Marie Terezie byla dcerou konvertitky.
Její matka Alţběta Kristina byla přesvědčená protestantka a dlouho se zdráhala přestoupit ke
katolicismu. Marie Terezie se s přibývajícími lety podobala matce stále více, zdědila po ní její
svévoli, snad i určité protestantské prvky, takţe nezůstala proti josefinismu zcela imunní.
Postup Marie Terezie v církevních záleţitostech byl však určován ještě jinými důvody. Od
nastoupení na trůn musela vést válku o zachování své říše. Jen díky její odvaze a energii
habsburská monarchie nezanikla. Po celou dobu vlády usilovala o to, aby říši uhájila a
udrţela. K tomu potřebovala ovšem velkou a silnou armádu a ta stojí mnoho peněz. Aby si
peníze opatřila, musela ţivot barokního Rakouska „racionalizovat“. Těmito racionalizačními
opatřeními se dotkla i církve. Omezila procesí a pouti, aby lidé více pracovali, zapověděla
vývoz peněz do ciziny, coţ postihlo zvláště řehole, zavedla pro kláštery numerus clausus,
aby stát neztratil mnoho pracovních sil. Klášterní statky postavila pod státní kontrolu.
Byly to tedy finanční zřetele, které diktovaly tato nařízení, nikoli „josefinský duch“.
Zasáhla-li císařovna do církevního ţivota hlouběji, přičinilo se o to její jansenistické okolí, ale
zvláště její rádce Václav Kounic.
Zásahy Marie Terezie do církevního ţivota pod vlivem kancléře Václava Kounice /17111794/ Kounic byl moravský šlechtic a pracoval v rakouské zahraniční politice. Jako
velvyslanec ve Francii získal velké zásluhy o sblíţení Rakouska s Francií, jeţ znamenalo
úplný obrat v evropské politice, a po návratu z Paříţe r. 1753 byl jmenován státním
kancléřem a zůstal v tomto úřadu plných čtyřicet let. Za pobytu na západě si osvojil
osvícenské racionalistické zásady a seznámil se i s Jansenisticko-febroniánskou naukou.
Své osvícenské smýšlení však dlouho obratně skrýval a stavěl se jako vzorný katolík.
Kaţdoročně předkládal císařovně, na niţ měl stále větší vliv, potvrzení o vykonané
velikonoční zpovědi. Kdyţ skončila sedmiletá válka, usoudil, ţe nadešel vhodný okamţik,
aby své představy o neomezené svrchovanosti státu uvedl v ţivot. To ovšem znamenalo, ţe se
musel nevyhnutelně dostat do konfliktu s církví a s jejím dosavadním privilegovaným
postavením. V bezměrné domýšlivosti, jeţ byly osvícencům vlastní, ale i v neuvěřitelné
zaujatosti, nechuti a nedostatku porozumění pro stanovisko církve a papeţské kurie, byl
ochoten postupovat brutálně aţ k potlačení nezadatelných práv církve. Svůj zamýšlený
církevněpolitický systém vyzkoušel nejprve v Miláně /Lombardie patřila tehdy Rakousku/,
kde r. 1765 zřídil nový úřad, Giunta Economale, který měl téţ rozhodovat, nebo aspoň se
radit o všech církevně politických otázkách, pokud nebyly povahy ryze duchovní. Kdyţ pak r.
1765 papeţ Klement XIII. exkomunikoval císařovnina nastávajícího zetě, parmského vévodu
Ferdinanda, Kounic vyuţil císařovnina rozladění, aby ji získal pro nový postup
v církevněpolitických otázkách. Marie Terezie skutečně 15.6. 1768 schválila jeho tajné
instrukce pro Giunta Economale, jeţ znamenají začátek nové etapy v církevních dějinách
rakouského mocnářství. Tyto instrukce nejsou ničím jiným něţ základnou pro zotročení
katolické církve. Svoboda byla církvi ponechána pouze, pokud se týká hlásání evangelia a
kultu, udílení svátostí a vnitřní disciplíny, kdeţto rozhodování o tzv. věcech smíšených
mělo být výhradně záleţitostí státu. Kancléř r. 1769 dosáhl od císařovny zmocnění, aby svůj
plán uvedl v ţivot a o několik měsíců později císařovna rozhodla, aby se podle milánského
vzoru postupovalo v celé monarchii. Proto i při spojené českorakouské kanceláři bylo zřízeno
zvláštní církevní oddělení a jemu v čelo postaven Kounicem vřele doporučovaný dvorní rada
Heinke.
Tato církevní oddělení se v Římě uţ na nic neptala, ale pokládala se za oprávněná, aby
rozhodovala o církevních záleţitostech samostatně. Jejich rozhodnutí jsou jiţ vedená ne
dřívější racionalizací, ale josefinskou ideologií. Zákaz uveřejňovat a vyhlašovat papeţské
bully bez svolení vlády nebyl novinkou, šlo jen o jeho obnovení, protoţe platil uţ ve druhé
pol. 17. stol. Zato nová byla vládní opatření, zasahující hluboko do majekových a
právních poměrů církve a také do řeholního ţivota. Správa veškerého jmění byla
postavena pod dozor státu, nabývat majetek bylo dovoleno pouze se souhlasem státu,
ţebravým řádům bylo zakázáno sbírat almuţny, byl zrušen tzv. zpovědní krejcar, bylo
omezeno zřizování nových klášterů, skládat řeholní sliby dovoleno aţ ve 24 letech věku,
všechny zboţné nadace byly přikázány vojenským vychovatelským ústavům a ústavům pro
vzdělávání učitelstva ap. Neméně pronikavé bylo i omezení církevní pravomoci ve věcech
manţelských např. zákazem vyţadovat dispenze z Říma. Bylo zrušeno právo azylu, inkvizice,
zavedení státní účasti při vyobcování z církve, úprava teologického studia, předpis
akademického vzdělání k dosaţení církevních úřadů a hodností, zvláště však podrobení všech
teologických spisů, modlitebních knih a vůbec veškeré náboţenské literatury státní cenzuře.
Konečně byl zrušen větší počet svátků, zakázána procesí do ciziny /i poutě do Říma/ a
stanoveno, aby písemný styk duchovenstva s papeţskou kurií se dál výhradně prostřednictvím
ministerstva zahraničí.
Učitelé církevního práva vládní stanovisko podporovali. /Ovlivnění protipapeţskými
proudy/. Břevnovský opat Štěpán Rautenstrauch sepsal v tomto smyslu své dílo o církevním
právu, stejné smýšlení měli i jiní kanonisté.
Rekatolizační politika Marie Terezie: Přes mnohostranné zasahování státu do církevních
záleţitostí podrţel stát i v této době svůj protireformační charakter. Císařovna zůstala aţ do
poslední chvíle věrna náboţenskému přesvědčení a cítění svého mládí, byla stejně jako její
otec přesvědčena o samospasitelnosti katolické víry a pravidelně vydávala a obnovovala
výnosy proti kacířům. Protestantům Čechách dávala na vybranou konverzi ke katolicismu
nebo emigraci, nekatolické kostely ve Slezsku proměňovala v kasárny, Ţidům zakázala pobyt
ve Vídni ap.
K neústupnosti vůči nekatolíkům vedly však císařovnu také důvody politické, velezrádné
styky nekatolíků s Pruskem, které nápadně vystoupily na povrch zvlášť v obou prvních
válkách o Slezsko. Stejně jako němečtí protestanté ve Slezsku, spatřovali i tajní nekatolíci
v Čechách a na Moravě ve Fridrichovi II., kdyţ vpadl r 1741 do českých zemí, svého
protektora a osvoboditele z protireformačního útisku. Dočasné okupace českých zemí vyuţil
Fridrich k agitaci mezi českými nekatolíky pro jejich emigraci do Pruska. Agitace, jejíţ
řízení spočívalo v rukou Jana Liberdy, měla úspěch, a do Branibor se vystěhoval větší počet
nekatolíků z Čech a Moravy. Naděje nekatolíků v pruského krále neutuchaly ani později a
pokračovala i pruská agitace /pašování protestantských knih/.
Ačkoli tajné nekatolictví bylo posilováno zvenčí, neubránilo se vnitřnímu rozkladu. Ve
východních Čechách vznikla řada sekt blouznivého charakteru. Běţí zde o sloučení
představ sociálních a politických s náboţenskými a mravními. Náboţenské představy
lidových blouznivců, kteří si dávali nejrůznější jména /Deisté, Třetí strana/, se různily od
osoby k osobě. U některých se výrazně projevily prvky starozákonní. Právě tak zmatené byly
jejich představy dobra a zla. Mnozí z nich se dostali do váţného rozporu s veřejnou mravností
/Adamité/. Směrem k pol. 19. stol. u nich sílily socialistické a komunistické tendence.
Přísný postup proti nekatolíkům tedy neměl úspěch. Přes úsilí misionářů a opětovné tresty se
udrţely zbytky nekatolíků a postupem doby nabývaly sebevědomí, jak se ukázalo při selských
bouřích r. 1775 a zvláště r. 1777 za revolty moravských Valachů, která dala vídeňskému
dvoru popud k uzákonění náboţenské tolerance.
Školské reformy: K velkým proměnám došlo ve školství. Vysoké bylo v rukou jezuitů,
střední /gymnazia/ v rukou jezuitů, piaristů a pavlánů, niţší pak bylo závislé na místních
poměrech. V mnohých farních obcích školy vůbec neexistovaly, jinde byl jejich stav velmi
ubohý. Hlavním rádcem a pomocníkem císařovny ve školských reformách byl její lékař van
Swieten a od r. 1760 se stala střediskem školních reforem centrální dvorská studijní
komise.
Vliv jezuitů na univerzitách byl ponenáhlu omezen. Studijním řádem z r. 1757 byli na
jednotlivých fakultách praţské univerzity zavedeni studijní direktoři, ke dvěma dosavadním
profesorům dogmatiky přidruţeni dominikán a augustinián, aby přednášeli v duchu teologické
soustavy svého řádu, r. 1763 byla sekularizována filozofická fakulta, ovládaná dosud
výhradně jezuity, a rozhodující vliv na ní získal osvícenec Seibt. Ten byl ustanoven z úřední
pravomoci profesorem vychovatelství a písemnictví a z jeho úst se na staroslavném
Karlově učení ozvala poprvé němčina. Podobné změny byly provedeny i na univerzitě
v Olomouci, která však byla r. 1778 přeloţena do Brna a změněna později na tzv. lyceum a
umístěna opět v jejím původním sídle.
Další změny byly volány zrušením jezuitského řádu r. 1773, na němţ Marie Terezie nebyla
bez viny. Opětovně ujišťovala papeţe Klementa XIV. ţe za jejího ţivota se jezuité ničeho
zlého nemusí obávat, ale kdyţ se zdálo, ţe by podporováním jezuitů byl ohroţen sňatek její
dcery s následníkem francouzského trůnu, přestala se jezuitů zastávat a na nátlak
bourbonských dvorů papeţ řád zrušil. /Její dcera Marie Antoineta později zemřela na
popravišti/. Na praţské filozofické fakultě potom ještě více vzrostl vliv Seibtův, který se stal
ředitelem fakulty a zároveň vrchním dozorcem nad latinskými školami v Čechách. R.
1779 jej sice exjezuita Herz s apelačním presidentem hrabětem Wěţníkem obţaloval, ţe je
svůdcem mládeţe, který porušil pravou katolickou víru, ale jeho vlivní přátelé Rautenstrauch,
a jiní zabránili jeho sesazení. Profesorská místa jezuitů na teologických fakultách obsadili
členové jiných řeholí a kněţí diecézníc a opat Rautenstrauch provedl zároveň pronikavou
přestavbu teologického studia. Vymýcení „scholastické přítěţe“ značným omezením
spekulativní teologie byl sice omyl, ale větší zdůraznění Písma sv. a církevní tradice
zřízením stolic pro semitské dialekty, pro církevní dějiny a patrologii bylo předností této
úpravy. Jako nová disciplína přistoupila pastorální teologie, která měla formovat duchovní
správce jako kazatele, učitele a přítele lidu. Nové pedagogické poznatky a metody měly
odstranit dosavadní bezduché učení nazpaměť a povznést vyučování náboţenství na
plnohodnotný školní předmět. Duchovní správa se měla přiblíţit lidu tím, ţe se mu dostane
řádného poučení, aby rozuměl mši sv. a obřadům, ale také aby lépe chápal a plnil své
povinnosti, směřující k uskutečnění obecného blaha. Osudné bylo, ţe profesory na
teologických ústavech byli ustanovováni kněţí jansenistického a febroniánského smýšlení
a ti šířili tyto zásady mezi posluchači. Albert Erhyrd je charakterizoval jako
„nejnecírkevnější a nejduchaprázdnější generaci teologů, jakou kdy byl církev
postiţena“.
Velmi obtíţné bylo nahradit jezuity ve středním školství. R. 1773 bylo v Čechách 42
gymnazií, na Moravě 15, a většinu z nich měli v rukou jezuité. Po zrušení řádu některá
jejich gymnazia převzali piaristé, na jiná byli ustanoveni světští profesoři, ale celkový
počet gymnazií se zmenšil. V Čechách zbylo 13, na Moravě 7. Vyučovací řečí se stala
němčina. Tak chtěla Císařovna vyloučit Čechy ze studií a vzít jim jejich poslední poklad,
jejich řeč. Zatímco kvetoucí vysoké a střední školy byly postátněny a poněmčeny, niţší
školství bylo teprve třeba budovat. Tento úkol proved podle vzoru záhaňského probošta
Felbigera kaplický farář Ferdinad Kindermann, oddaný ţák Seibtův. Jeho přičiněním byla
vybudována hustá síť triviálních škol, hlavních a normálních. Triviální školy byly na
vesnicích a vyučovalo se na nich kromě náboţenství třem základním předmětům – čtení,
psaní a počítání a také zaměstnání, které bylo v obci běţné, např. zemědělství, tkalcovství.
Páče o tyto školy byla přenesena na patrony kostelů. V krajských a jiných větších městech
byly zaloţeny školy hlavní, jejichţ osnova byla podstatně rozšířena. V Praze a v Brně byly
zřízeny vzorné školy normální, při kterých byly i přípravky pro budoucí učitele. Učitelé na
všech těchto školách museli dobře ovládat němčinu a na školách hlavních a normálních
byla němčina jazykem vyučovacím, takţe lze říci, ţe osvícenství znamenalo největší
nebezpečí pro českou národnost. Za svůj výkon byl Kindermann odměněn šlechtickým
přídomkem „ze Schulsteinu“ a jmenován biskupem litoměřickým. Hodně přispěl i
k poněmčení Litoměřic.
Josefinismus za vlády Josefa II./1780-90/:
Na dráze nastoupené Marií Terezií pokračoval i její syn Josef II., ale zrychlil tempo státních
zásahů do církevního ţivota, vyvodil z osvícenských absolutistických zásad další důsledky a
vystupňoval ovládání církve státem aţ na sám okraj únosnosti. K provádění svých
„reforem“zřídil zvláštní úřad „dvorskou duchovní komisi“, které postavil do čela
svobodného zednáře , státního radu Kressla a duchovního referenta českorakouské dvorské
kanceláře a dvorního radu , osvícence Heinkrého. Dvorská duchovní komise dávala nařízení
biskupům a ti je sdělovali niţším orgánům, vikářům a farářům. Celkový počet těchto
nařízení z doby Josefa II. činí 600. Josef Dobrovský, který patřil k umírněným osvícencům,
se o práci dvorské komise vyjádřil takto: „Chtěli dostat biskupy z římských pout a dát jim
práva přímo od Boha, a zatím teď mají tato práva vykonávat podle pokynů dvorních
radů“.
Toleranční patent: Velký dosah pro budoucnost mělo uzákonění náboţenské tolerance. R.
1777 došlo na Valašsku k náboţenským nepokojům. Podnět k nim dal úskok tří exjezuitských
misionářů, kteří vyhlašovali valašskému lidu domnělý královský patent o udělení náboţenské
svobody, aby zjistili osoby, setrvávající tajně v nekatolictví. Výsledek toho byl, ţe přes10 000
lidí v 60 obcích obcích na Vizovsku a Vsetínsku se přihlásilo k evangelickému vyznání, rušilo
katolické bohosluţby a bouřlivě se doţadovalo, aby k jejich farním kostelům byli dosazeni
evangeličtí duchovní. Vláda se pokusila čelit hnutí vysláním několika vyšetřujících komisí
s vojenskou asistencí. V Růţďce u Vsetína došlo dokonce ke krvavé sráţce s vojskem.
Proboštu Hayovi, který zůstal na Valašsku tři roky, se podařilo posléze kraj uklidnit.
Vzbouřené obce se vrátily aspoň na oko ke katolicismu. Marie Terezie v přesvědčení, ţe
tolerance by byla největším neštěstím monarchie, chtěla původně hnutí zlomit tvrdými
represáliemi, ale důrazný odpor Josefa II. a Kounice způsobil, ţe se proti klidným
nekatolíkům postupovalo umírněně a ţe se pro ně ve skutečnosti zaváděla „tichá tolerance“.
Přísně se zakročovalo jen proti těm, kdo se otevřeně stavěli na odpor. Přesto však v Nosislavi
na Brněnsku vypukly r. 1779 nové nepokoje a za dva roky se hnutí přeneslo i na
Českomoravskou vrchovinu do okolí Olešnice. Proto císař Josef II., kdyţ se ujal vlády, se
rozhodl dát náboţenskou svobodu. Učinil tak patentem z 13. října 1781.
Tolerančním patentem nebyla zavedena rovnoprávnost náboţenství nekatolických
s katolickými, nýbrţ, nekatolické konfese byly jen trpěny, a to ne všechny, nýbrţ jen ty, které
byly obvyklé v sousedních zemích – konfese augsburská, kalvínská a
pravoslaví.Tolerovaným vyznáním se nepovolovalo právo veřejné bohosluţby, nýbrţ jen
soukromé a dovolovalo se jim tvořit náboţenské obce, jejichţ účelem bylo zřizovat a
udrţovat školy a modlitebny, ale jen v tom místě, kde se v okolí přiznalo k některému
z těchto tří vyznání alespoň sto rodin. Modlitebny neměly mít navenek ráz kostela,
nesměly mít věţe, zvony a chod z ulice. Vedením matrik evangelíků byli pověřeni katoličtí
faráři. Pro smíšená manţelství bylo stanoveno, ţe po otci katolíkovi všechny děti mají být
vychovány katolicky, a tam, kde byl otcem evangelík, měli být evangelíky jen synové. Jinak
prakticky byla evangelíkům přiznána všechna práva, jeţ měli katolíci. Mohli dosahovat
hodností a nejvyšších důstojností ve vojsku, věnovat se kterémukoli povolání, dávat děti na
studie i na řemesla, vlastnit pozemky ap.
Protoţe čeští evangelíci dědili své náboţenství od generace ke generaci ponejvíce jen ústním
podáním, byla jejich věrouka nejasná a mnozí si ani nebyli vědomi, ke kterému z obou
povolených vyznání patří. Odtud nastal zmatek, a o tom, zda se obec přihlásila k luterství či
kalvínství rozhodoval první pastor. Neběţelo tedy o pokračování v tradicích
předbělohorských. Luterští pastoři pocházeli ze Saska, kalvínští z Uher.
V prvním roce tolerančního patentu /1782/ se přihlásilo k evangelické víře v Čechách a na
Moravě asi 50 000osob. Kdo se přihlásil později, musel po určitou dobu navštěvovat výuku
katolického náboţenství a teprve potom mohl být zapsán jako evangelík. Do konce r. 1787
v Čechách, jeţ měly tehdy přes dva a třičtvrtě milionu obyvatel se přihlásilo něco přes 40 000
českých evangelíků, z nichţ většina byla kalvínského vyznání. Na Moravě, která měla
1 160 000 obyvatel, se přihlásilo asi 37 000 evangelíků. Úhrnem tedy v obou zemích, jeţ
měly úhrnem skoro čtyři miliony obyvatel se přihlásilo jen asi 78 000 evangelíků obou
vyznání, tedy méně neţ 2% obyvatel.
Pro náboţenské blouznivce tolerance neexistovala. Císař nařídil, aby kaţdému, kdo se
prohlašoval za deistu, bylo vyplaceno 24 ran holí. Kdo by o jiném mluvil, ţe je deistou, měl
dostat 11 ran, poněvadţ prý neví, co mluví.
Také Ţidé se dočkali emancipace. Přestali se lišit od ostatních lidí šatem, směli se usazovat
mimo svá ghetta, přestali platit dvojnásobné poplatky, taxy u soudů ap. Byl jim povolen
přístup k řemeslům, úřadům, studiím a směli nabývat i šlechtických titulů. Věnovali se hlavně
lékařství, advokacii, obchodu a průmyslu. Byla také zavedena jednotná církevní správa všech
ţidovských obcí v Čechách. Zaloţením ţidovské normální školy při hlavní praţské synagoze
a nařízením, aby ţidé přijímali stálá příjmení /německá/ stejně jako úředním zavedením
němčiny do všeho ţidovského veřejného ţivota se dovršilo poněmčení ţidovských obcí,
zvláště pak praţského ghetta, které započalo jiţ v době pobělohorské.
S vyhlášením tolerance souviselo i zmírnění cenzury, jeţ přineslo velkou vzpruhu českému
národnímu obrození.
Rušení klášterů: Zvláště radikální byl postup vídeňské vlády proti klášterům. Josef II.
spatřoval ve velké části klášterů „mrtvý lidský kapitál“, instituce „neuţitečné“, ba škodlivé
státu a jeho obyvatelstvu, případně i samé církvi. /zejména řády ţebravé, „hanba
náboţenství“/ a „velké břemeno pro poddané“, které tím, ţe podléhají zahraničním
představeným, znemoţňují, aby se na nich uplatňovala státní svrchovanost, a z jejichţ jmění
nemá stát ţádný prospěch. Proto se rozhodl ještě za matčina ţivota, ţe většinu klášterů zruší,
a svůj úmysl také provedl. Je pozoruhodné, ţe stejný osud sdílely kláštery všude, kam pronikl
osvícenský duch. Ani duchovní kurfiřtství mohučské v tom nečinilo výjimku. /Arcibiskup
mohučský –Mainz-byl vţdy prvním ze 7 kurfiřtů sv. Říše římské/.
K rušení klášterů došlo hned na počátku Josefovy vlády. V březnu r. 1781 byla zrušena
všechna závislost domácích klášterů na představených a klášterech zahraničních, jakoţ i
všechny vzájemné styky, řeholníci byli podřízeni domácím biskupům a za představené
bylo zakázáno volit cizince. V květnu téhoţ roku bylo zakázáno klášterům, které neměly
stanoven přesný počet členů přijímat novice, dokud nebude pro ně stanoven „numerus
clausus“ a řeholníci cizího původu byli vyzváni, aby opustili zemi. Konečně 29. listopadu
1781 vydal císař zásadní rozhodnutí, podle něhoţ měly být zrušeny všechny kláštery,
pokud se nezabývají vyučováním, nepěstují vědu a nepečují o nemocné, a jejich majetek
měl být sekularizován „ve prospěch náboţenské lásky k bliţním“. Řeholníkům ze
zrušených klášterů bylo ponecháno na vůli, zda vstoupit do jiných nezrušených klášterů, nebo
pracovat v duchovní správě, nebo odejít do zahraničního kláštera, či ţít z vykázané penze.
Kdyţ potom politické úřady provedly soupisy příslušných klášterů, bylo 12.ledna 1782 počato
s postupným rušením muţských a ţenských klášterů, které trvalo po celou vládu císaře Josefa
II. Výsledkem této rozsáhlé sekularizace bylo sníţení počtu klášterů více neţ o polovinu. Při
rušení klášterů se postupovalo bez ohledu n jejich historickou minulost. Mezi prvními byl
zrušen klášter bl. Aneţky české v Praze na Františku a klášter svatojiřských
benediktinek, jehoţ abatyši příslušelo právo korunovat českou královnu.Toto právo bylo r.
191 přeneseno na abatyši hradčanského ústavu šlechtičen. Byly rušeny i významné
benediktinské, cisterciácké a premonstrácké kláštery, s nimiţ byl spojen významný kus
kulturní a politické české historie, jako klášter sázavský, kladrubský, zbraslavský,
plaský, zlatokorunský, sedlecký, milevský, velehradský, hradišťský, loucký aj.
Ze jmění zrušených klášterů byl zřízen náboţenský fond, jehoţ úroků bylo uţíváno pro
církevní účely. Český náboţenský fond měl nakonec jmění 11 740 000 zl., moravský
10 140 000 zl. Pro přejímání movitého i nemovitého jmění zrušených klášterů byli
ustanovováni zvláštní komisaři, kteří si často počínali vandalsky a v rozporu s vydanými
předpisy, zvláště pokud se týká uměleckého a vědeckého bohatství, nahromaděného
v klášterech, takţe značná část těchto pokladů vzala za své. Knihy a rukopisy, pokud
nebyly zničeny, nebo za babku prodány nebo rozkradeny, byly odevzdány praţské a
olomoucké univerzitní knihovně. Klášterní statky byly rozprodány, budov uţito zčásti
jako kasáren a nemocnic či továren. Zrušení četných klášterů mělo i politické důsledky,
neboť sníţilo počet členů duchovenského stavu na českém a moravském sněmu.
Rušení náboţenských bratrstev, literátských sborů a „přebytečných“ kostelů a kaplí:
Souviselo s rušením klášterů. Při tom vzal za své nejeden historicky a umělecky cenný
kancionál. Z jejich jmění byl vytvořen chudinský a nadační fond, pro účely humanitní a
sociální /z něj zřizovány nemocnice, porodnice, nalezince/. Zároveň byly zrušeny „zbytečné“
kostely a kaple. Zvlášť velký počet, často starobylých jich byl zrušen v Praze /37, mez nimi i
kaple Betlémská/. Bylo jich také uţito buď k účelům vojenským a úředním, nebo byly
prodány. Racionalistický utilitarismus ani zde neměl porozumění pro historickou minulost.
Kameny ze starobylých náhrobků profesorů Karlovy univerzity v kostele Boţího Těla,
vystavěného Karlem IV., byl vydláţděn chodník Karlova mostu.
Reorganizace diecézí a farností: Stát, který měl vybudovat veřejné blaho, musel být dobře
zorganizován. Církev mu měla v tomto úsilí pomáhat, proto musela být také dobře
zorganizována. Z toho důvodu vytvořil josefinský stát novou diecézní a farní organizaci, jeţ
jako taková znamená mimořádný výkon a zaslouţí si pozitivní hodnocení.
Ještě na sklonku vlády Marie Terezie byla r. 1777 jiţní část olomouckého biskupství
proměněna v samostatné biskupství se sídlem v Brně a Olomouc povýšena Arcibiskupství.
R. 1785 byl uskutečněn starší záměr zřízení jihočeského biskupství, které mělo sídlo
v Českých Budějovicích. Došlo také k úpravám hranic biskupství. Úsilí o to, aby církevní
správa české části vratislavského biskupství byla přenesena na nové biskupství opavské se
nezdařila pro odpor pruské vlády. Svolila jen ke zřízení samostatného generálního vikariátu
v Těšíně, aby se mohla dále vměšovat do vnitřních poměrů českého Slezska.
Ještě zásluţnější bylo rozmnoţení sítě farností. Aţ dosud měli farníci některých osad někdy
aţ tři hodiny namáhavé chůze. V budoucnu měla být v osadě, čítající alespoň 700 obyvatel a
od farního kostela vzdáleného více neţ 1 hodinu, zřízena nová fara. Věcný náklad nesl větší
z části náboţenský fond, zbytek patroni a kláštery. Nově budované farní kostely jsou
prosté, střízlivé, na průčelí mívaly císařského orla, vnitřní zařízení do nich bylo přeneseno ze
zrušených kostelů. V Čechách bylo za Josefa II. zřízeno 250 nových farností, na Moravě
300.
Zdokonalený farní systém měl slouţit nejen duchovní správě, nýbrţ i státu. Kněţstvo bylo
povinno oznamovat lidu z kazatelny úřední nařízení a vyhlášky, nabádat jej
k poslušnosti zákonů Boţích i světských, vést řádně matriky, oznamovat krajským
úřadům násilí, která se dála poddaným od vrchností, bdít nad zdravotním stavem obcí,
rozšiřovat „účelné osvícenství“ atd. Závislost farářů na státu zvyšovalo to, ţe stát jim zajistil
existenční minimum /150 aţ 600 zl. Ročně/. Tímto platem byly nahrazeny zrušené desátky.
Místa farářů byla obsazována konkurzem – kandidáti museli prokázat svou schopnost pro
duchovní správu zvláštními zkouškami. Po duchovní stránce byli faráři pod dozorem vikářů,
kdeţto krajské úřady na ně dozíraly, jak plní předepsané povinnosti jako státní orgány. Fary
se tedy ve skutečnosti staly nejniţšími jednotkami státní správy, jejich předním úkolem
bylo vychovávat lid v duchu vládního osvícenství.
Generální semináře: Josef II. s byl vědom, ţe k těmto úkolům musí být vychovávána nová
kněţská generace, která by byla proniknuta ideály josefinismu jak v ohledu
náboţenském, tak církevním a zbavena všech „pověrečných předsudků“ jakoţ i
ultramontanismu, jimiţ bylo podle jeho mínění naplněno kněţstvo doby tereziánské. Nové
pokolení duchovenstva se mělo uplatnit jako horliví pastýři lidu a oddaní sluţebníci státu,
mělo být vychováváno k laskavosti a k lásce k bliţnímu, k odporu proti nesnášenlivému
„teologickému duchu“ a k pravé křesťanské toleranci. Studium církevního práva je mělo
poučit o skutečné povaze a rozsahu moci duchovní a světské. Protoţe dosavadní kněţské
semináře biskupské a klášterní studia takové poţadavky neplnily, byly r. 1783 zrušeny, a na
jejich místě byly v sídlech univerzit a lyceí zřízeny státní generální semináře. Správu
generálních seminářů vedli rektorové jmenovaní státem a vrchní dozor měli předsedové
zemských duchovních komisí.
V českých zemích byly zřízeny dva generální semináře – v Praze v Klementinu a
v Olomouci ve zrušeném klášteře na Hradisku. Do čela praţského semináře byl postaven
Augustin Zippe, do čela Olouckého semináře nakonec Josef Dobrovský. Studijní plán
generálních seminářů vypracoval opět Štěpán Rautenstrauch. Dodatečně bylo dovoleno, aby
absolventi generálních seminářů strávili jeden zkušební rok v kněţských domech, zřízených
v kaţdé diecézi, kde by se připravovali k praktické duchovní správě. Profesory generálních
seminářů byli ustanoveni kněţí proniklí febronianismem, jansenismem a racionalismem.
Proto není divu, ţe klérus, který z generálních seminářů vycházel, byl opravdu světský,
nadpřirozenému zcela odcizený. Uznal to i obdivovatel osvícenského systému Ed. Winter:
“Kněží v generálních seminářích vychovaní se stávali vzornými školními inspektory a muži,
starajícími se o obecné blaho, nebyli však prostředníky mezi Bohem a lidmi, spíše
prostředníky mezi státní správou a lidem, černými četníky.“ Za takových okolností nemohli
být s novou institucí generálních seminářů spokojeni ani ti z biskupů, kteří do značné míry
osvícenské názory sdíleli. Kromě toho vynětí seminářů z biskupského dozoru znamenalo
nemalé zúţení biskupské pravomoci, a proto není divu, ţe docházelo ke třenicím mezi řediteli
seminářů a biskupy. Mezi kněţstvem, které chtělo, aby kněţský dorost byl veden k hlubší
zboţnosti a větší kázni se projevovala také nespokojenost.
Zásahy dvorské duchovní komise do církevního práva, do liturgie a církevních
zvyklostí: Zasahování Josefa II. do církevních poměrů šlo ještě dále. Církevnímu soudnictví
byly odňaty manţelské pře. V breviáři byla škrtnuta připomínka papeţe Řehoře VII.,
z církevního práva odstraněny některé bully. Některá nařízení –aby hřbitovy byly zřizovány
mimo město, aby hroby byly zasypány vápnem, zákaz pochovávat mrtvé v kostelích lze
vysvětlit hygienickými důvody. V jiných nařízeních se zračí germanizační cíle. Všechny
církevní a bohosluţebné úkony se měly konat v obou jazycích. Dály se pokusy zavést i v ryze
českých městech německé bohosluţby alespoň vedle českých. Putování na vzdálená poutní
místa, např. na Sv. Horu, do St.Boleslavi, na Sv. Hostýn, ke sv. Janu do Prahy bylo
zakázáno. I v tom se projevila německá nenávist k českému národu, protoţe poutě byly
okázalým a téměř jediným projevem českého kulturního ţivota. Byla dovolena jen dvě
procesí - o Boţím Těle a o prosebných dnech, ale bez velkých korouhví a bez hudby. Sochy
svatých nesměly být v průvodu nošeny. Bylo zakázáno zřizovat Boţí hrob a slavit vzkříšení,
konat poboţnosti před obrazy a sochami mimo kostel, byly zrušeny noční poboţnosti.
V kostele smělo hořet světlo jen před svátostí oltářní. Z kostelů byly odstraňovány vedlejší
oltáře a různé ozdoby a jiné milodary a drahocenné šaty, jimiţ věřící odívali sochy světců,
zvláště mariánské. Duchovní komise se starala i o to, jak dlouho má trvat mše sv., předepsala
pro ni druh hudby a zpěvu, počet hořících svící ap. Osvícení páni v duchovní komisi byli
uráţeni i různými soukromými zvyky , v nichţ byla spatřována pověra. Bylo zakázáno ţehnat
chléb, víno, vodu, svíčky a různé plodiny, vykuřovat domy, stavět o Boţím Těle máje, byly
zakázány křestní, pohřební a svatební hodokvasy. Počet svátků byl sníţen na 27 v roce, coţ
bylo odůvodněno potřebou rozmnoţit pracovní dni v roce, r. 1786 stanoveno slavit
posvěcení chrámu jednotně třetí neděli v říjnu . Kdyţ pruský král Fridrich viděl, jak se Josef
II. takto plete do vnitřních církevních věcí, nazval jej „mein Bruder der Sakristan“. Nejvíce
byl lid pobouřen nařízením o pohřbech. Z obavy, ţe pořizování rakví pro kaţdého neboţtíka
zničí lesy, komise nařídila, aby kaţdá farnost měla jedinou obecní rakev, v níţ měly být
donášeny na hřbitov mrtvoly zašité do plátna, tam z ní vyňaty a uloţeny do hrobu. Větší
spotřebou plátna měli mrtví podpořit tkalcovský průmysl. Lid se však pohřbívání „ v pytli“
postavil na odpor, a císař, rozmrzen tím, ţe lid je ještě tak málo osvícený, nařízení odvolal.
Josefinismus za nástupců Josefa II.:
Leopold II. /1790-92/: Kdyţ Josef II. umíral, byl si vědom, ţe se svými církevními
reformami neuspěl. Musel dokonce prosit papeţe, aby utišil povstání v Nizozemí, vyvolané
zásahy vlády do církevního ţivota. Josefův bratr a nástupce Leopold II. však nebyl ochoten
k ţádné změně církevní politiky, neboť jako ţák učitele přirozeného práva Martiniho byl
přesvědčený josefinista. Kdyţ ještě vládl v italské sekundogenituře habsburského rodu, ve
velkovévodství toskánském, postavil se za Pistojskou synodu, která se vyslovila ve
febroniánském duchu proti papeţskému primátu. Jako císař vyšel vstříc poţadavkům biskupů
jen potud, ţe nepatrně zmírnil bohosluţebný řád, zrušil tzv. komendátní opaty, generální
semináře a dovolil biskupům, aby si zřídili vlastní semináře. Josefinský duch však i v nich
vládl dále, zvláště předepsané učebnice církevního práva a církevních dějin byly napsány
v duchu febroniánsko-racionalistickém. V rušení klášterů se jiţ nepokračovalo.
František II. /1792-1835/: Leopoldův syn a nástupce František byl panovník povahy
uzavřené a nedůvěřivé, bez vášně a vzletu, tvrdý despota, neochotný k jakýmkoliv změnám.
Po celý ţivot jej provázel pocit strachu, strachu před revolucí. Jakobíny a francouzskou
revoluci, která přivedla pod guillotinu jeho tetu Marii Antoinetu, z celé duše nenáviděl.
Pronikání revolučních hesel do svých zemí chtěl zabránit pomocí tajné policie a přísné
cenzury. Diplomatickým ředitelem říšské politiky byl po smrti Kounicově /1794/ kancléř Fr.
Thugut /do r. 1800/ a od r. 1809 bystrý a obratný kníţe Klement Lothar Metternich.
Josefinské církevní zákonodárství zůstalo za vlády Františkovy v plné platnosti. Josefinismus
jiţ zapustil hluboké kořeny. V biskupských rezidencích seděli biskupové zcela oddaní
josefinskému systému a státní administrativu vedli přesvědčení josfinisté. Přece však k určité
taktické změně došlo. Protoţe francouzská revoluce i Napoleon nakládali s osláblou církví
ještě hůře neţ Josef II, císař se ji snaţil některými ústupky získat, aby ji učinil pevnou
oporou svého trůnu. Spolu s policejním ministerstvem a cenzurou měla dohlíţet, aby se
ve státě nic nehýbalo, a potírat „francouzský strom svobody“. A tento záměr se při
servilním postoji téměř výlučně německé hierarchie dosti dařil. Kolem císaře se utvořil kruh
kněţí, dvorní kaplani, kteří panovníkovi radili a podporovali jej v jeho církevní politice.
Vídeňský nuncius je ve svých relacích do Říma nazývá „kněţí císařovi“. Vynikající úlohu
mezi nimi hrál dvorní farář Jakub Frint. Na jeho návrh císař zaloţil r. 1804 na univerzitách
stolice pro náboţenskou vědu, aby se tak čelilo rostoucímu náboţenskému a mravnímu
úpadku vysokoškolského studentstva. Frint se stal profesorem tohoto oboru ve Vídni a napsal
také učebnici náboţenské vědy, kterou měli uţívat všichni profesoři tohoto oboru. Frint se
také postaral o vyšší vzdělání kléru zřízením zvláštního ústavu ve Vídni, který byl po něm
pojmenován Frintaneum. Byla to jakási mírnější forma někdejšího generálního semináře. Měli
tu být vzděláváni a pro císařovu církevní politiku získáváni budoucí biskupové a profesoři
teologie. Aby byl odstraněn hrozivý nedostatek duchovenstva, byly zakládány, případně
obnovovány filozofické ústavy, a byl rozmnoţen počet gymnazií. Olomoucké lyceum bylo r.
1827 znovu povýšeno na univerzitu. Dozor nad niţšími školami byl r. 1804 svěřen
vikářům a farářům, od r. 1808 dozíralo kněţstvo i na gymnazi a filozofické ústavy.
Císař sledoval církevní ţivot velmi bedlivě. Poměr k Římu zůstal napjatý. Císař sice papeţe
ujišťoval dětinnou oddaností, ale papeţskému nunciovi dal najevo, ţe je pouze diplomatickým
zástupcem svatého stolce a ţe nemá právo jakýmkoliv způsobem zasahovat do církevních
záleţitostí, ani udrţovat písemné styky s duchovenstvem monarchie. Ještě r. 1808 státní
kancléř hrabě Stadion projevil svůj josefinský postoj prohlášením, ţe císař k výkonu svých
svrchovaných práv, jako je nové rozhraničení diecézí, nepotřebuje papeţského potvrzení.
R 1811 provedl císař novou sekularizaci církevního majetku. Finančně vyčerpán
napoleonskými válkami dal zabavit v kostelích zlaté a stříbrné předměty, jeţ pak
putovaly do tavíren a odtud jako válečná náhrada do Francie. Jen místy se uchovala
umělecky cenná monstrance nebo kalich.
Boj proti revolučním proudům: Revoluční myšlenky pronikly do rakouské říše jak mezi
inteligenci tak mezi prostý lid, který doufal ve zlepšení svého sociálního stavu.
Lidové hnutí, vyrůstající z neutěšených poměrů, nebylo ovšem ani programově uvědomělé,
ani dostatečně organizované, aby vyústilo v hromadný revoluční výbuch, ale bylo příznačné
pro smýšlení lidu, v němţ josefinské reformy probudily alespoň tušení lidských práva touhu
po větší míře svobody. U nás se hnutí projevilo hlavně v krajích, kde sídlili nekatolíci. Naděje
na svobodu, kterou vydobyli Francouzi byla podporována jak nespokojeností nekatolického
obyvatelstva s nedostatečnou rovnoprávností, tak i náboţenským blouznilstvím, kterému byla
blízká myšlenka společenského převratu. A nebylo neopodstatněné mínění úřadů, ţe předním
šiřitelem buřičské nálady jsou Krameriovy české noviny, které měly čilý odbyt zejména mezi
evangelickými pastory. Perzekuce dolehla i na liberální osvícence. V Praze byl r. 1820 zbaven
profesury Bernard Bolzano, který od r. 1805 přednášel na filozofické fakultě nově
zavedenou náboţenskou vědu. Jako znalec soudobé filozofie poutal posluchače hlubokými
„Řečmi vzdělávacími“, které byly jen zčásti vydány tiskem a kolovaly v četných přepisech.
Velmi si však znepřátelil vlivného dvorního faráře Frinta, kdyţ nepříznivě posoudil jeho
učebnici náboţenské vědy, protoţe nedostatečným vyvrácením proti náboţenských námitek
studenty spíše mate. Bolzanovy názory, hlavně nauka o zjevení a o církvi, také ovšem nebyly
zcela ortodoxní, ale nelze upřít, ţe právě v tehdejší rozumářské době měly převáţně dobrý
účinek. Narazil spíše u vrchnosti státní neţ církevní, protoţe se projevil jako rozhodný
přívrţenec vládní ústavní formy a klonil se k socialismu. I po opuštění katedry si uchoval
značný vliv.
S Bolzanem byli pronásledováni i jeho četní přívrţenci.
Pro rakouský policejní teror je příznačné, ţe se nevyhnul šikanování ani takový muţ svatého
ţivota jako byl redemptorista Klement Maria Hofbauer. Byl rodákem z Tasovic u Znojma.
Vyučil se pekařem, ale jeho touha slouţit Bohu jej přivedla do Říma, kde vstoupil k
redemptoristům. Kdyţ se v devadesátých letech vrátil domů, vládl v celém Rakousku
josefinismus. Proto se uchýlil do Polska, po vyhnání odtud bloudil po celém Německu a r.
1808 znovu přišel do Vídně. Kdyţ policie zjistila, ţe je redemptorista, dovolila mu pobyt,
kdyţ bude působit jako světský kněz. Byl však pod dozorem a r. 1818 se musel málem
z Vídně stěhovat.
Zmírnění josefinismu ve dvacátých a třicátých letech: Nová duchovní atmosféra, vyvolaná
Napoleonovu poráţkou a Vídeňským kongresem, měla odezvu i v rakouské církevní politice.
Kancléř Metternich byl sice ještě vychován v osvícenském duchu, ale nechtěl ovládání
církve státem přehánět, a kdyţ viděl, jak váţnost svatého stolce ve světě opět velmi vzrostla,
doporučil r. 1816 císaři, aby v zájmu politické prestiţe mocnářství dal přezkoušet nařízení
v církevních záleţitostech a aby uvaţoval o případném konkordátu se svatým stolcem. Ale
komise v čele s Frintem, která jej měla připravit jej odmítla, protoţe by prý vedl ke ztrátě
zeměpanských práv a protoţe prý papeţská kurie dosud vţdy povolila, kdyţ narazila na pevné
stanovisko. Částečné vyjasnění vzájemného poměru přinesla aţ císařova návštěva v Římě r.
1819. Ta ovlivnila některá jeho rozhodnutí z následujících let. V rakouských teologických
ústavech bylo napříště zakázáno uţívat josefinské učebnice církevního práva a dějin,
které se dostaly v Římě na index. R. 1820 bylo povoleno redemptoristům usadit se
v Rakousku. Jezuitům, kteří r. 1820 přišli z Ruska do Haliče se dostalo plnoprávného
postavení r. 1827. Císař dbal také o reformu řeholí, nařídil zachovávání klauzury a nošení
hábitu, ale styk se zahraničními řádovými přestavenými nedovolil. V posledních letech své
vlády byl císař ochoten k dalším ústupkům v církevním zákonodárství. Metternich jej v tom
podporoval. Vyprosil si návrat bývalého nuncia Pietra Ostiniho, kterého pokládal za vhodnou
osobu k jednání, ale vídeňský arcibiskup Milde /do r. 1832 biskupem v Litoměřicích/, zcela
prosáklý josefinskými názory, všechno pokazil. Ani tento neúspěch císaře neodradil.
Ustanovil novou komisi k vyjednávání a v závěti zavázal svého syna Ferdinanda, aby uzavřel
dohodu, která by papeţe úplně uspokojila. Slabomyslný Ferdinand se však k takovému kroku
neodhodlal a státní rada prelát Justl, referent pro církevní záleţitosti, jakoukoliv restauraci
církve v rakouském mocnářství odmítal.Úřady se zatím staraly, aby potlačily jakékoliv
svobodnější hnutí.

Podobné dokumenty

Untitled

Untitled funkci průvodce po celé škále opomíjené nebo programově potlačované literatury. Slovníkem nekonvenční češtiny se započala nekonvenční Ouředníkova spisovatelská kariéra. Před publikací Šmírbuchu byl...

Více

Nemocniční kaplanství v poločase Maryšková

Nemocniční kaplanství v poločase Maryšková služby nemocničních kaplanů nejen k nemocným a jejich blízkým, ale v zásadní míře také ke  zdravotnickému personálu. Velmi důležité jsou zkušenosti s  potřebnou podporou nemocničních kaplanů – duch...

Více