2. kázání

Gal 1,10-24
„Jde mi o přízeň u lidí, anebo u Boha? Snažím se zalíbit lidem? Kdybych se stále ještě chtěl líbit
lidem, nebyl bych služebníkem Kristovým. Ujišťuji vás, bratří, že evangelium, které jste ode mne slyšeli, není z člověka. Vždyť já jsem je nepřevzal od žádného člověka ani se mu nenaučil od lidí, nýbrž
zjevil mi je sám Ježíš Kristus.
Slyšeli jste přece o tom, jak jsem si kdysi vedl, když jsem ještě byl oddán židovství, jak horlivě jsem
pronásledoval církev Boží a snažil se ji vyhubit. Vynikal jsem ve věrnosti k židovství nad mnoho vrstevníků v našem lidu a nadmíru jsem horlil pro tradice našich otců. Ale ten, který mě vyvolil už v těle
mé matky a povolal mě svou milostí, rozhodl se zjeviti mně svého Syna, abych radostnou zvěst o něm
nesl všem národům. Tehdy jsem nešel o radu k žádnému člověku, ani jsem se nevypravil do Jeruzaléma k těm, kteří byli apoštoly dříve než já, nýbrž odešel jsem do Arábie a potom jsem se zase vrátil do
Damašku.
Teprve o tři léta později jsem se vydal do Jeruzaléma, abych se seznámil s Petrem, a zůstal jsem u
něho dva týdny. Nikoho jiného z apoštolů jsem neviděl, jen Jakuba, bratra Páně. Před tváří Boží vás
ujišťuji, že to, co vám píšu, není lež. Potom jsem odešel do končin Sýrie a Kilikie. V církvích Kristových v Judsku mne osobně neznali; jen slyšeli, že ten, který dříve pronásledoval církev, nyní zvěstuje
víru, kterou předtím chtěl vyhubit; a děkovali za mne Bohu.“
Apoštola Pavla vnímáme jako velkého muže, jako člověka, který výrazně formoval křesťanskou
církev. Reformace na něm vyloženě stojí, na jeho zvěsti o spáse pouhou milostí. Ano, dnes Pavla vnímáme jako velkého apoštola. Tuto pozici ale, jak vidíme z listu Gal, neměl od počátku. Právě naopak,
apoštolství mu bylo mnohými upíráno. To proto, že nepatřil ke dvanácti Ježíšovým učedníkům, což
byla podle názoru křesťanů prvního století jediná kvalifikace pro apoštolství. Nikdo jiný si podle nich
nemohl osobovat právo se nazývat apoštolem, tj. vyslancem Kristovým, jeho zástupcem na zemi; tento
titul, jak se tehdy lidem jevilo, mohlo nést opravdu jen těch dvanáct - potažmo jedenáct - mužů, které
si Ježíš za svého života vyvolil. Jen oni měli v očích lidí právo rozhodovat o podobě Kristova učení,
protože jen oni přece věděli, co Ježíš chce. Nikdo jiný s ním nebyl tak dlouho jako oni. Jak by tedy
mohl vědět, na co Kristus kladl důraz, co učil a jak jednal!?
Pavel, kterého dnes bez problému apoštolem nazveme, to proto neměl v církvi moc lehké. Vystoupil se zvěstí, která se mnohým zdála krajně podezřelá; zdálo se jim, že evangelium zjednodušuje a tím
zkresluje. „Jakápak spása pouhou milostí!“, volali Pavlovi odpůrci. „Člověk přece nemůže spásu dostat zadarmo, jen proto, že uvěří v Krista! Kam bychom došli?“, namítali. „To by pak byl spasen každý lump a darebák! Copak je možné takovému jen tak darovat milost? To by si myslel, že jeho chování a jednání je správné, že se nemusí namáhat ho změnit! Ó ne, člověk musí prokázat, že si tu záchranu
a milost Boží zaslouží. Musí podat dodržováním Božích zákonů a příkazů důkaz, že se napravil a že
je tedy Boží spásy hoden!?
Kdepak, Boží spása není pro každého hej nebo počkej. Je to vzácný dar, který není možné rozdávat na počkání. Proto pozor, Pavlíčku, pozor, my jsme tě prokoukli. Víme, oč ti jde!“, volali jeho protivníci. „Chceš se lidem zalíbit, o to ti jde, abys získal na svou stranu co nejvíc stoupenců; o popularitu
ti jde, o vlastní slávu, o to, aby tě lidé chválili. Proto lidem říkáš, co chtějí slyšet, proto na ně nekladeš
žádné nároky, proto je nevedeš k dodržování příkazů o jídle, sobotě ap. Prostě se lidem podbízíš svou
zvěstí!?“
To je závažné obvinění. A myslím, že každý kazatel si musí občas položit otázku, zda takovému
pokušení nepodléhá, zda mu nejde při jeho práci o popularitu a moc, o obdiv lidí. Koneckonců je příjemné být obdivován, je příjemné být navštěvovaným a vyhledávaným kazatelem, je příjemné být
chválen za svá slova. Každý rád slyší: „Dobře jste to dnes řekl, to bylo ono, to by mělo slyšet víc lidí,
jste opravdu dobrý...!“
Jsou různá pokušení, jedním z nich je pokušení popularity, slávy, pokušení moci nad druhými, pokušení být obdivován pro svá slova, své schopnosti. Každý, kdo působí na veřejnosti, každý, kdo pracuje s lidmi, každý, kdo žije mezi lidmi – a to jsme všichni! - se musí ptát, zda tomu pokušení nepodléhá. Je svůdné. I Ježíš s ním musel bojovat, slyšeli jsme z dnešního čtení. Kdyby dal na slova pokušitele, neměl by nepřátel, jen samé obdivovatele a nemusel by zemřít na kříži.
Ó pokušení obdivu, slávy a moci je veliké, člověk mu snadno podléhá!? Čeho všeho je schopen,
aby byl vidět, byl považován za „někoho“, vidíme dnes a denně kolem sebe. Nepodlehl tomu pokušení
nakonec i ten Pavel? Nepřizpůsobil si evangelium vlastním potřebám? Nezdůrazňuje z něj jen to, co se
mu hodí do krámu? Kde je záruka, že to, co učí, je opravdu učení Kristovo? Vždyť Ježíše skutečně
osobně neznal, nikdy s ním nechodil, nikdy neseděl u jeho nohou a nenaslouchal mu. „Je proto třeba si
na něj dávat pozor!“, volají jeho odpůrci. „Jde mu jen o lidskou přízeň!“
Jak už jsem řekla, je to závažné obvinění, nelze ho brát na lehkou váhu. Tím spíš, že Pavlovi
opravdu šlo o to na lidi zapůsobit, to přiznává, jak jste si mohli všimnout. „Kdybych se stále ještě
chtěl líbit lidem“, píše. Dřív to tedy dělal, chtěl se lidem zalíbit. A teď? Samozřejmě toužil lidi pro
Krista získat, proto s Židem mluvil jako Žid a s Řekem jako Řek, to jsou jeho vlastní slova. To jest:
snažil se s lidmi o Kristu mluvit tak, aby jim ho přiblížil. Nesvedla ho tato touha nakonec na falešnou
cestu? Nezačal zdůrazňovat jen populární témata?
Pavel to obvinění bere vážně, přemýšlí o něm. Kdyby mu opravdu šlo o popularitu, uvědomuje si,
nemohl by být služebníkem Kristovým. Tyhle dvě věci stojí proti sobě. Buď jde člověku o popularitu
mezi lidmi, nebo mu jde o Boha, o věrné zvěstování jeho slova. Spojit tyto dvě věci prostě nelze, je to
buď - anebo. Pokud je člověk věrný Bohu, musí říkat a dělat i věci, které druhé pobuřují, jsou jim proti
mysli, odmítají je. Tak to dělal Ježíš, tak to dělali proroci. Žádný obdiv si tím nevysloužili, většinou
nezájem, odmítnutí, vězení, kříž. Přesto vytrvali, věrnost Bohu jim byla víc nežli přízeň lidí, tak kolísavá a nestálá.
Že i Pavlovi je věrnost Kristu nade vše, dokazuje na vlastním životě. To kvůli Kristu odhodil lidské tradice, říká, to kvůli němu se přestal ohlížet na lidské názory a nauky. Pravda, nebylo tomu tak
vždycky, přiznává. Byly doby, kdy Krista nesnášel, viděl v něm rozvratníka Božího lidu, proto proti
němu bojoval. Jist si sám sebou, svým poznáním, svou moudrostí; jist si tím, že ví, co Bůh chce: aby
člověk dokázal dodržováním všech příkazů a zákazů ohledně soboty, jídla, že si zaslouží Boží milost.
Měl tedy dřív na Boží věci stejný náhled jako jeho protivníci. „Nadmíru jsem horlil pro tradice otců“,
píše. Dodržování Božích zákonů, jak je praktikovali Židé a jak o to usilovali i jeho protivníci, mu bylo
nade vše. I on v nich spatřoval tu pravou cestu k Bohu. Celé srdce jejich dodržování zasvětil!
Pak ale nastal v jeho životě veliký zlom, píše. Setkal se s Kristem, vzkříšeným Kristem, a to setkání jeho život obrátilo naruby, donutilo ho přehodnotit vlastní názory, zvyky a postoje. Tehdy pochopil,
že Bůh je daleko milosrdnější nežli lidé. Protože my jsme opravdu ochotni dát odpuštění a milost jen
těm, kteří si to podle nás zaslouží, lidem hodným, zbožným, lidem, kteří nás přesvědčí, že se změnili.
Jenže Kristus nezemřel za spravedlivé, on "za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní“. V tom je ten
vtip, jinak by jeho oběť neměla smysl, byla by zbytečná, kdybychom se dokázali zachránit vlastními
silami. Jenže právě to nedokážeme, ať se snažíme sebevíc. Vždycky někde klopýtneme, vždycky něco
nedodržíme, vždycky nám lze dokázat, že žijeme sobecky jen pro sebe.
Proto Bůh poslal svého Syna na zem, aby nám v něm nabídl svou pomocnou ruku, vytáhl nás
z bahna našeho hříchu. Tohle poznání bylo zcela nepochybně pro Pavla šok. Vždyť to byl pravý opak
toho, co doposud hlásal, čím žil!? Setkání s Kristem pro něj bylo skutečným zjevením z nebe. Najednou si uvědomil, jak slepý dosud byl, jak špatně Bohu rozuměl! Jak z něj chtěl udělat exkluzivního
Boha, tedy Boha jen pro vyvolené, ty hodné a spravedlivé. Jenže Bůh tu není jen pro vyvolené, dokonalé, poznal při setkání s Kristem. Je tu pro všechny lidi bez rozdílu, pro spravedlivé i hříšné; touží,
aby ho všichni měli možnost poznat, aby všichni měli možnost dát se jím zachránit.
Bůh je tu pro hříšné, právě pro hříšné, pro ty nehodné, slyší Pavel. A nejen slyší, poznává i na
vlastní kůži. Neboť co jiného byl, když pronásledoval zuřivě Krista, Božího Syna, když své názory,
své mínění a přesvědčení stavěl nad Boha? Setkání s Kristem obrátilo Pavlův život naruby. Byl nucen
své názory, postoje a své přesvědčení změnit, jak už jsem řekla. A to člověk neudělá sám od sebe,
pouze z plezíru, to se stane jen pod velkým tlakem.
A to je právě charakteristický rys setkání s živým Kristem: v tu chvíli v našem životě nezůstane
kámen na kameni. Kristus nás donutí se dívat jinýma očima na sebe i na druhé, donutí nás přemýšlet o
věcech, o kterých jsme přemýšlet nemínili a nechtěli. Donutí nás přehodnotit své názory a postoje.
Ano, podle toho se pozná, že se člověk setkal s živým Kristem, že v jeho životě už nic není jako dřív.
A to v Pavlově životě opravdu není. Stojí najednou úplně jinde. Setkal se s Kristem, můžeme proto
věřit; to, co hlásá, si nevymyslel. Jeho zvěst má základ v Kristu. I on je proto jeho apoštol, i skrze něj
Kristus mluví. K pohanům. K těm, kteří Boha neznali, nikdy dřív se s ním nesetkali. Teď jim Pavel
svou zvěstí k němu otevírá cestu.
Kéž jim ji my nezavřeme svým přílišným lpěním na spravedlnosti! I dnes je mnoho lidí, kteří potřebují poznat Boží milost v Kristu, kteří potřebují slyšet, že Bůh je tu pro ně, právě pro ně, nedokonalé, klopýtající, hledající, zklamané, nedůvěřivé. Najdou v nás apoštoly Kristovy milosti?
Modlitba
Pane Ježíši, přiznáváme, že tě někdy nechceme vpustit do svého života, protože tušíme, že náš život převrátíš vzhůru nohama. Setkali jsme se už s tvým slovem, a víme, že nejen dovede hladit a těšit,
ale i převracet a bořit, že nás obnažuje, takže je vidět každý kaz a chybu. Trápíme se pak.
Přiznáváme, že chceme vypadat dobře: v očích druhých lidí, v očích vlastních. Proto uhýbáme
tvému slovu, tvému světlu, tvému povolání. Odpusť, Pane, že pořád ještě chceme mít svůj život ve
vlastní režii, že pořád ještě neumíme přijmout tvé poslání za své, tvou vůli za svou autoritu. Musíme
se zahanbením přiznat, že je pro nás často směrodatnější, co si myslí lidé nežli ty.
Kde bychom, Pane Ježíši, byli, kdybys nebyl laskavý a milosrdný? Občas podlehneme iluzi, že
jsme spravedliví a poctiví, že nám nelze nic velkého vytknout, jen pár drobností. Že kdyby byli všichni jako my, byl by ráj na zemi. Tak proč kolem nás ráj není?
Možná proto, že se tváříme až moc spravedlivě. Možná by neuškodilo, kdybychom přiznali svou
vinu, kdybychom byli pokornější, kdybychom byli vnímavější vůči lidem okolo nás, méně soudili
druhé a víc sebe. Děkujeme, Pane, že si s námi pořád ještě dáváš práci, máš s námi trpělivost. Dej nám
sílu a odvahu se ti otevřít a podvolit. Abychom mohli být tvými skutečnými svědky, abys mohl prostřednictvím nás jednat v životech lidí kolem nás.
Pane Bože, utíkáme se k tobě, v důvěře, že i neposlušné máš rád. Že i oni v tobě mají svého Otce.
Tak tě oslovujeme a to i v této společné modlitbě: Otče náš ...
Čtení: Mt 4,1-11