B-25 Mitchell

B-25
MITCHELL
Obsah
Životní data Mitchellu
1. kapitola
Vývoj
2. kapitola
Verze a varianty
10
5
3. kapitola
V bojové zóně 1
– Pacifická operační oblast a Dálný východ
28
4. kapitola
V bojové zóně 2
– Evropa, severní Afrika, Sovětský svaz
44
5. kapitola
Poválečné období
Dodatky
1 – Rozměry a výkony
Jan Krist
86
2 – Výroba B-25
87
3 – Jednotky Mitchellů
88
4 – Přeživší Mitchelly
90
5 – Modely Mitchellů
90
6 – Barevná příloha
91
7 – Knihy o Mitchellech
95
Rejstřík
96
B-25 MITCHELL
VERZE A VARIANTY
vyzbrojené Mitchelly. Tyto patroly byly naprosto
neúspěšné (první ponorku se podařilo zahlédnout
až poslední den roku), ale osádky si alespoň ověřily,
že v případě B-25 se jedná o letoun, na který se
mohou spolehnout.
Na pohled stejný (B-25C)
Verze C byla první masově produkovanou verzí
Mitchellu. Po splnění kontraktu na B-25 dostala
firma North American Aviation kontrakt na
1625 kusů B-25C, které měly být postaveny v dosavadní továrně v Inglewoodu, a další kontrakt na
téměř identickou verzi B-25D, jež měla vycházet
z výrobních linek nově vybudované továrny společnosti v Kansas City v Kansasu.
První kontrakt byl podepsán 24. září 1940. Jednalo se 863 strojů pod firemním označením
NA-82. Dvacátého čtvrtého června 1941 objednala
nizozemská vláda 162 letounů, které měly firemní
označení NA-90, resp. B-25C-5. Na základě Zákona
o půjčce a pronájmu (Lend-Lease Act) byl financován
kontrakt na 150 kusů NA-94 (B-25C-10) pro Velkou
Británii (uzavřen 23. ledna 1942) a na dalších
150 letounů firemního označení NA-93 (B-25C-15)
pro Čínu. V žádném z těchto tří případů k dodání
letounů z různých důvodů nedošlo. Dodávky na
základě dalšího kontraktu (NA-96, resp. B-25C-20)
začaly v únoru 1943. Poslední B-25C dodán v květnu
1943.
K prvnímu letu B-25C došlo 9. listopadu 1941,
všechny problémy byly odstraňovány za pochodu,
stejně tak byly prováděny i změny, takže první kusy
této verze obdrželo USAAF už v prosinci téhož
roku.
Rozdíly mezi verzemi
Pěkný letový záběr B-25C se znaky staršího typu
připravena k palbě, k samotné střelbě tak bylo potřeba provést celkem jedenáct úkonů, zaměřování
a střelbu musel provádět střelec vkleče, což byla
dlouhodobě značně nepříjemná pozice, při provozu
na prašných letištích trpěla věž častými mechanickými poruchami a prachem se zanášel i periskopový
zaměřovací systém, zaměřování bylo natolik těžkopádné a výhledové pole natolik omezené, že v případě nepřátelského útoku nestačil většinou střelec
ani zahájit palbu, v případě příliš rychlého vysunování věže se většinou zasekla a nešlo ji uvolnit, což
zvyšovalo aerodynamický odpor. Problémy, které
přinášela, zdaleka převyšovaly hodnotu, kterou
měla jako obranná výzbroj.
12
První tragická havárie
V průběhu vojenských manévrů v Severní Karolíně
a Louisianě v září až listopadu 1941 došlo k první
havárii sériového stroje, při které zahynuli všichni
čtyři členové osádky. Byla zapříčiněna prasklým těsněním palivového potrubí, muselo proto dojít
k jistým změnám v jeho instalaci, jež se dotkly většiny již vyrobených strojů.
Po vypuknutí války s Japonskem (7. prosince
1941) a vyhlášení války Německu (11. prosince 1941)
byly všechny americké použitelné letouny nasazeny
do protiponorkových patrol, což se týkalo i perutí
vyzbrojených B-25. Součástí „řádných“ protiponorkových sil byly také 5. a 6. protiponorkové perutě
Na první pohled se verze C příliš nelišila od verze
předcházející. Motorovou jednotkou byl Wright
Cyclone R-2600-13 o výkonu 1700 koní. Karburátory
typu Bendix Stromberg PD-13E-2 byly vyměněny za
karburátory typu Holley 1685FA. Důvodem byla
jejich snadnější údržba, na druhé straně byly mnohem citlivější na led a námrazu. Musely proto být
nainstalovány odpovídající odmrazovací systémy,
do levého křídla také přibyl vyhřívač kabiny Stewart-Warner.
Pokud šlo o výkonové charakteristiky, opět se
poněkud zhoršily. Poklesla rychlost (na 457 kilometrů za hodinu v 4570 metrech) i dostup (na
7160 metrů). Ale podařilo se přidáním tří malých
nádrží do každého z křídel zvýšit množství neseného paliva (celkem o 152 galonů, tj. 691 litrů), což
navýšilo dolet o 320 kilometrů. Navíc v zadní části
mohly být nainstalovány ještě dvě vnitřní přídavné
nádrže, každá mohla mít objem 62,5 galonu
(284 litrů). Dalších 550 galonů mohlo být neseno
v nádrži v pumovnici a v přídavné odhazovatelné
nádrži (335 galonů, tj. 1523 litrů). Do pumovnice
pochopitelně mohla být nainstalována ještě přepravní nádrž, stejně jako tomu bylo u předchozích
verzí.
Výzbroj „céčka“
Obranná výzbroj zůstala zachována, od varianty
B-25C-5 došlo i zde ke změně. Kulomet v přídi byl
vyměněn za jeden pohyblivý ráže 0,5 palce
(12,7 milimetru), byl ještě nainstalován další kulomet stejné ráže, který byl umístěn napevno v pravé
dolní části nosu, hlaveň vyčnívala otvorem v přídi,
kulomet byl obsluhován zevnitř kabiny bombometčíka.
Nainstalovány byly podkřídelní pumové závěsníky, které mohly nést celkem šest až osm pum stoaž 325librových (45–148 kilogramů) pum. Pod trup
mohly být také nainstalovány závěsníky pro jedno
torpédo 569 milimetrů. V případě, že by bylo neseno
torpédo, nemohly být neseny další pumy, ale mohla
být použita palivová nádrž v pumovnici. Různé
nástavce umožňovaly použití tří druhů pumových
zaměřovačů: Norden M, Estoppey D-8 nebo britský
Sperry Mk.IX.
Došlo ke změně v typu spodní věže, nový Bendix
Model N byl ovládán dvěma generátory, jeden řídil
pohyb věže po azimutu, druhý elevaci hlavní. Ale
i tak bývaly spodní věže i nadále v polních podmínkách demontovány.
Úpravy motorů
Počínaje blokem B-25C-5 došlo také ke změně výfuků. Dosavadní nevyhovovaly, protože plameny
z nich byly příliš velké a demaskovaly B-25 v noci do
té míry, že letouny byly staženy z nočních operací
v případě, kdy hrozilo nebezpečí ze strany nepřátelských letounů. Dosavadní systém byl takový, že
odvody ze všech hlav válců ústily do jednoho sběrného výfuku na motorové gondole, který pak zplodiny odváděl směrem od trupu. Řešení bylo nalezeno v tom, že byla zrušena jedna společná sběrnice
a zplodiny byly odváděny přes řadu pohlcovačů
plamenů, jež byly nainstalovány u odtokových hran
žaluzií motorů.
Ani toto řešení nebylo shledáno vyhovující,
proto byl výfukový systém opět pozměněn počínaje
variantou -15 pohlcovačem plamenů Clayton
typu S, který ústil z každé hlavy válce. Tyto jednotlivé výfuky se pak jevily jako dvě řady sedmi proud-
13
B-25 MITCHELL
V BOJOVÉ ZÓNĚ 2 – EVROPA, SEVERNÍ AFRIKA, SOVĚTSKÝ SVAZ
Velitelství bombardovacího letectva a převedena
pod Velitelství stíhacího letectva, současně zanikla
jako samostatná jednotka. Velitelem 2. TAF se k prvnímu červnu stal AVM Basil Embry.
Čtvrtá peruť
Mechanici se zabývají britským Mitchellem Mk.II od neznámé jednotky
V následujícím měsíci kvůli špatnému počasí
nedošlo k mnoha náletům.
Třetí peruť
Devátého března začala s výcvikem třetí peruť
vyzbrojená Mitchelly, tentokrát se jednalo o „cizineckou“ jednotku – 320. (nizozemskou) peruť. Na
jejím příkladě lze ukázat, jakou spotřebu letounů
měly perutě středních bombardérů. Tabulkový stav
perutě se pohyboval od dvanácti do osmnácti strojů,
dalších osm bylo rezervních. Jenom 320. peruť však
během války, tedy v období březen 1943 až květen
1945, „spotřebovala“ více než sto Mitchellů, přičemž
na konci války měla ve stavu dvacet osm strojů.
Pokud šlo o první dvě perutě Mitchellů, v období únor–duben provedla 180. peruť nejméně devadesát pět operačních letů a 98. peruť přinejmenším
čtyřicet, ale s velkou pravděpodobností více.
54
V červenci začala být 226. peruť, která předtím létala na Bostonech, přezbrojována na Mitchelly. Během
jejího výcviku došlo k důležité inovaci, kdy peruť
spolu se 340. stíhací perutí Svobodných Francouzů
nacvičovala odrážení útoků stíhaček na formace
bombardérů.
První operační ztrátou 226. perutě se 31. července stal Mitchell Mk.II (FV 932/Q) pilotovaný F/O
Christiem, který letěl na protilodní průzkumnou
patrolu. Úkolem bylo vyhledat osádku sestřeleného
amerického bombardéru, jež byla zpozorována
v moři na nafukovacím člunu. Letounu 320. perutě
se člun podařilo nalézt. Mitchell pak kolem něj začal
kroužit a vysílat signál, aby bylo lze polohu zaměřit
a sestřelenou osádku vyzvednout. Tato činnost
bývala vždycky nebezpečná, protože vysílání mohl
stejně dobře zaměřit i protivník. A to se stalo osudné právě osádce F/O Christieho, která byla zachycena osmi Me 410. Po jistém váhání, protože se pro
jejich osádky jednalo ještě o neznámý letoun, Messerschmitty nakonec zaútočily a Mitchell sestřelily.
Navigátorovi a dvěma dalším členům osádky se
podařilo zachránit na člunu, na kterém je čekalo
dlouhé utrpení na moři.
Svůj první nálet provedla 320. peruť 17. srpna,
cílem se staly doky v Calais.
Na začátku září byla 2. taktické letecké armádě
podřízena další jednotka vyzbrojená Mitchelly
V říjnu 1943 navštívil základnu 305. (polské) perutě RAF
vrchní velitel polských ozbrojených sil generál Sosnkowski.
V té době Poláci používali právě Mitchelly verzí B-25C a D.
Mitchell Mk.II z 305. (polské) perutě. Letoun má ještě výfuky
staršího typu. Všimněte si v pozadí stojícího kluzáku Horsa.
Tyto letouny byly použity při invazi v Normandii.
2. taktická letecká armáda
Květen s sebou přinesl nárůst operací, útoky směřovaly mj. na seřaďovací nádraží v Boulogne, Circus 298 přivedl Mitchelly 98. perutě nad Caen, další
nálet poznamenal letiště v Abbeville. Posledního
květnového dne provedly 180. a 98. perutě nálet na
doky v Flushingu, jednalo se o poslední nálet, který
stroje obou perutí provedly pod 2. skupinou.
Během května provedla 180. peruť 151 operačních letů a 14 vyhledávacích letů nad mořem. Ztratila při tom čtyři letouny, takže ztráty obnášely
2,5 procenta. Devadesátá osmá peruť provedla
sedmdesát letů v pěti náletech a sedm vyhledávacích, ztratila dva letouny, což znamenalo poměr
ztrát ve výši 2,9 procenta.
S vyhlídkou na budoucí vylodění v Evropě se
připravovalo zformování 2. taktické letecké armády
(2. TAF), 2. skupina byla dočasně vyňata ze stavu
Mitchell Mk.II (FV948) z 305. (polské) perutě RAF. Letoun
nese (špatně viditelná) kódová písmena SM-Q. Na směrovce
je vidět tmavou barvou přetřeno americké sériové číslo.
Pro Poláky nebyly Mitchelly typem příliš významným; přešli
na ně z Wellingtonů a poměrně brzy pak přecházeli na
Mosquita. Na snímku pořízeném v listopadu 1943 u 305.
perutě je B-25D.
– 305. (polská) peruť Ziemi Wielkoposkiej, která předtím létala v rámci 1. skupiny na Wellingtonech.
K prvnímu náletu ve velké formaci, do něhož
byly zapojeny rovnou tři perutě, 98., 180. a 320.,
došlo 8. září v rámci operace Starkey, jejímž cílem
bylo přesvědčit německé velení o tom, že nadchází
55
25. B-25J, USA
31. PBJ-1J, USA
26. B-25J, USA
32. PBJ-1J, USA
27. B-25J, USA
33. PBJ-1J, USA
28. F-10, USA
34. B-25B, Velká Británie
29. PBJ-1D, USA
35. Mitchell Mk.I (B-25C), Velká Británie
30. PBJ-1H, USA
36. Mitchell Mk.I (B-25C), Velká Británie