docBílý Trpaslík
download 
Stížnost Transkript
Bílý Trpaslík
400 let dalekohledu – III – Hvězdný posel, Pavel Karas . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2 Přeplavba na Maltu, Petr Scheirich . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8 Titan známý i neznámý, Jan Píšala . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17 Muž, který spadl na Zemi, Pavel Karas . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22 400 let dalekohledu – III – Hvězdný posel Pavel Karas V minulém díle jsme si důkladně rozebrali první část Galileova Hvězdného posla, v němž italský učenec popsal vynález dalekohledu a svá první astronomická pozorování Měsíce. V dnešním díle se podíváme na druhou část spisu, věnovanou vzdálenému vesmíru a planetě Jupiter. Pozorování vzdáleného vesmíru Nejvíc je podivuhodné to, že hvězdy, stálé i bludné, se při pohledu rourou nezdají nijak větší – co do svých rozměrů – podle předpovědí, v jakých pozorujeme zvětšení u ostatních předmětů a dokonce i u Luny. Na hvězdách se zvětšení zdá mnohem menší tak, že roura zvětšující ostatní předměty, dejme tomu stokrát, může ukázat hvězdy jen čtyřikrát až pětkrát větší. Příčina tohoto jev je následující: hvězdy pozorované pouhým okem neukazují nám, tak říkajíc, svoji prostou a skutečnou velikost, leč nasvíceny jakýmsi jasem, jsou pokryty nějakými vlasy, mihotavými paprsky, zvláště pak, je-li pozdní noc. Proto se zdají mnohem většími, než když jsou těchto vlasů zbaveny. Snad první kapitola, kde bychom mohli Galileimu vytknout nepřesnosti ve výkladu nebo kde bychom mohli snad dokonce říci, že italský učenec tápe a jeho poznámky jsou pouhou spekulací. V první řadě si musíme uvědomit, že na počátku 17. století lidé neměli ani velmi hrubou představu o skutečné vzdálenosti nebeských „stálic“. Jistý byl pouze fakt, který potvrdil svými mistrovskými pozorováními Tycho Brahe, totiž že paralaxa hvězd je pouhým okem nezměřitelná. 2 Jak by také ne, když teoretický dosah této metody je (za předpokladu odstupu měření půl roku a přesnosti 1 úhlová minuta) asi 0,1 světelného roku. Nejbližší jasná hvězda na severní obloze – Sírius – se přitom nachází téměř stokrát dále . . . První úspěšné měření hvězdné paralaxy tak provedl až německý astronom Friedrich Bessel v roce 1838! Galilei tedy zkrátka nevěděl, že hovořit o (úhlové) velikosti hvězd v pravém slova smyslu nemá význam. Hvězdy jsou zkrátka tak daleko, že – s výjimkou několika relativně blízkých, extrémně „nafouklých“ hvězdných obrů (např. Betelgeuze) – se sebelepší pozorovací technikou je nedokážeme rozlišit jako plošné zdroje. Pro představu je rovněž možné uvést, že zmíněný Sírius se od nás nachází půlmilionkrát dále než Slunce. Naše mateřská hvězda se jeví na pozemské obloze jako kotouček o průměru půl stupně – podobně velký Sírius by se zobrazil jako nepředstavitelně malý kroužek o průměru cca jedné miliontiny stupně . . . Lidé měli od pradávna tendenci zaměňovat velikost hvězd s jejich jasem, vždyt’ už od dob Hipparcha a Aristotela se nám zachoval termín „hvězdná velikosti“, který nemá se skutečnými rozmě- www.astronomie.cz ry nic společného a který slouží k posouzení zdánlivé jasnosti hvězd na obloze. Hvězdy nejsou na obloze ničím jiným než body. Jedině v případě, kdy do hry vstupují nedokonalosti lidského zraku (oko v noci pozoruje s maximálně rozšířenou zorničkou, což zvýrazňuje některé specifické optické vady, podobně jako u světelných objektivů s otevřenou clonou), se mohou kolem hvězdy objevit některé artefakty, na což zřejmě narážel Galileo, zmiňoval-li se o „vlasech“ či „mihotavých paprscích“. Je pravdou, že pod šestou velikostí vidí pozorovací roura mnohohlavé stádo dalších hvězd, unikajících pouhému oku, že stěží uvěřit . . . Nejdříve jsem chtěl nakres- lit celé Orionovo souhvězdí, leč ohromen velikým množstvím hvězd a nedostatkem času, zanechal jsem tento postup na jindy; vždyt’ jich je více než pět set rozseto okolo starých hvězd v rozmezí jednoho či dvou stupňů. Proto kromě tří v opasku a šesti v meči, které již dlouho byly zaznamenány, doplnil jsem dalších osmdesát sousedních, nedávno viděných. Pohled do dalekohledu Galileovi ukázal myriády „nových“ hvězd. Co se nám dnes jeví zcela samozřejmé, muselo italského astronoma notně překvapit. Kdo mohl tehdy tušit, že kromě několika tisícovek tehdy známých stálic obloha ukrývá bezpočet dalších, neozbrojenému lidskému zraku neviditelných? Ostatně už „Mlhoviny Jesličky a Orion“, jak je Galilei zakreslil a označil ve svém Hvězdném poslu. Zdroj [1] Amatérská prohlídka oblohy 3 jsem se zmiňoval, jak tato bezpochyby užitečná vlastnost – vidět neviditelné – byla novému vynálezu zpočátku na obtíž. Řada lidí totiž odmítala uvěřit, že dalekohled ukazuje reálné objekty a nikoli jakési pouhé přeludy. Galilei tedy do svého pozorovacího deníku zakreslil dva nebeské objekty, do té doby známé jako mlhavé obláčky – otevřenou hvězdokupu Jesličky a Velkou mlhovinu v Orionu. U obou objektů pohled do dalekohledu ukázal ohromné množství hvězd, které jsou při pohledu pouhým okem příliš slabé a blízko sebe na to, aby se daly rozlišit. Nejznámější „rozloženou mlhovinou“ je ovšem v Galileově případě samotná Mléčná dráha. Zastavme se ještě na chvíli u mlhoviny v Orionu. Je s podivem, že Galilei se při kresbě omezil pouze na hvězdy a nezachytil též samotnou mlhovinu. Byl snad příliš líný nebo skeptický ke svým kreslířským schopnostem? Někteří odborníci se domnívají, že skutečný důvod byl jiný – Galilei se zřejmě domníval, že mlhovina je ve skutečnosti tvořena bezpočtem ještě slabších hvězd, které není schopen rozlišit ani svým dalekohledem, a tudíž ji prostě nezakreslil, očekávaje, že se mu (nebo snad jeho následovníkům) někdy v budoucnu podaří mlhovinu rozložit. Mléčná dráha rozložená na jednotlivé hvězdy. Zdroj [1] 4 www.astronomie.cz Jupiterovy měsíce V den sedmého ledna letošního 1610. roku v první hodinu noci, když jsem pozoroval nebeská tělesa pomocí roury, spočinul můj zrak i na Jupiteru. Protože sem už měl zhotovený instrument převyšující původního, spatřil jsem, že Jupiter provázejí tři hvězdičky – nevelké, ale přesto jasné, což jsem nemohl dříve spatřit, díky horším vlastnostem předchozí roury. Ač jsem se domníval, že patří mezi hvězdy stálé, přesto jsem byl poněkud udiven jejich rozložením přesně na přímce rovnoběžné se zvěrokruhem a tím, že byly mnohem zářivější ostatních stejné velikosti. Pozorování Jupiterových měsíců bylo možná tím nejzásadnějším, jaké Galilei učinil. K pochopení důležitosti objevu je opět potřeba připomenout kontext doby, v níž italský astronom žil. Oficiálně uznávaným kosmologickým modelem byl pouze ten Aristotelův – tedy ten, podle něhož leží Země ve středu Vesmíru a vše se doslova točí kolem ní. Koperníkova heliocentrická teorie byla zpočátku považována za neškodnou spekulaci a církev jí nevěnovala větší pozornost. S postupem času si však heliocentrismus začal razit cestu mezi učence a souběžně s tím začala vzrůstat nelibost církve k novému modelu. V roce 1616 byl Koperníkův spis O obězích nebeských sfér přidán na Index zakázaných knih, záhy přibyla též Keplerova Nová astronomie. Galilei nebyl původně přesvědčeným zastáncem Koperníkovy teorie, avšak nové a nové objevy, které mu jeho „pozorovací roura“ přinesla, přinášely nové a nové argumenty srážející starou Aristotelovskou představu o Vesmíru na kolena. Jestliže prvním signálem byl nedokonalý, hrbolatý a bezpochyby pevný povrch Měsíce, Jupiterovy satelity zasadily těžkou ránu všem, kteří tvrdili, že jediné těleso, kolem kterého může něco obíhat, je Země. Přitom oběh Jupiterových měsíců kolem mateřské planety je – při pozorování ze vzdálenosti několika astronomických jednotek – zcela zjevný. Galilei věnuje pozorování Jupitera celé dva měsíce, nevynechá jedinou jasnou noc. Postupem času objevuje čtvrtý měsíc. Nechme tedy promluvit Hvězdného posla: Takové jsou pozorování čtyř Medicejských planet, nedávno a poprvé mnou objevených. Ačkoli určit číselně jejich periody ještě není možné, lze na základě pozorování říci několik pozoruhodností. Za prvé, Jupiter bud’ následují nebo ho předcházejí na takových vzdálenostech, vzdalují se od něho k východu či západu s pouze malými výchylkami, že nikdo nemůže pochybovat o jejich oběhu. Současně přitom obíhají s dvanáctiletou periodou okolo středu světa. Kromě toho se pohybují po nestejných kruzích; to je zjevné podle toho, že v největších výchylkách od Jupiteru nebylo nikdy možné vidět konjunkci dvou planet, na rozdíl od blízkého okolí Jupiteru, kde šlo nalézt v těsném přiblížení dvě, tři a někdy i všechny planety. Kromě toho je možné se přesvědčit, že se rychlejší jeví obíhání planet, které opisují okolo Jupiteru těsnější kruhy. (. . . ) Navíc máme velkolepý a jasný důvod k odstranění nejistoty u těch, kteří přijí- Amatérská prohlídka oblohy 5 Kresby Jupitera a jeho měsíců, jak je Galilei pozoroval v průběhu ledna a února 1610. Zdroj [1] 6 www.astronomie.cz mají Koperníkův systém pohybu planet okolo Slunce, ale natolik se jim příčí pohyb jediné Luny okolo Země, která současně obíhá okolo Slunce, že zavrhují takový systém vesmíru jako nemožný. Nyní máme nejen jednu planetu obíhající kolem druhé a současně kolem Slunce po velikém kruhu, ale naše smysly ukazují čtyři planety obíhající okolo Jupiteru jako Luna kolem Země a současně společně s Jupiterem v průběhu dvanácti let kolem Slunce. Galilei si byl vědom rizika, které mu tento objev přináší. Čest, kterou prokázal italský astronom bohaté rodině Me- dicejů pojmenováním nových těles, tedy můžeme chápat nejen jako projev vděku, ale také jako strategický tah. Vědec pro obhajobu svých názorů zkrátka potřeboval mocného spojence. Tato taktika mu také zpočátku přinesla úspěch. Galileova pozorování Hvězdným poslem zdaleka nekončí. V průběhu několika následujích let si Galilei připsal řadu dalších objevů. A nejen on, také řada dalších astronomů vyzbrojila svůj zrak dalekohledem a začala přidávat nové a nové kamínky do stavby, kterou jejich italský kolega v zimě roku 1609 započal. Ale o tom zase někdy příště . . . X [1] Úplný překlad Hvězdného posla do češtiny (Jiří Dušek, Václav Říkal) http://navod.hvezdarna.cz/navod/galileo/obsah.htm [2] Krásná digitální reprodukce originálního výtisku z roku 1610 http://www.rarebookroom.org/Control/galsid/index.html [3] Přepis originálního textu do HTML formátu http://www.liberliber.it/biblioteca/g/galilei/sidereus nuncius/html/ /sidereus.htm [4] Překlad do angličtiny (Peter Barker) http://hsci.ou.edu/images/barker/5990/Sidereus-Nuncius-whole.pdf [5] The Galileo Project: The Congregation of the Index http://galileo.rice.edu/chr/congregation.html Převzato z http://www.wulffmorgenthaler.com/ Amatérská prohlídka oblohy 7 Přeplavba na Maltu Petr Scheirich Na následujících řádcích bychom vás rádi seznámili se zápisky z plavby dobrodruha a našeho dlouholetého člena Petra Scheiricha. Redakčně zkráceno. Plnou verzi reportáže a fotografie najdete na Petrových stránkách http://sajri.blogspot.com. pro ně. Odjížděl jsem na ni s vyhlídkou získání praxe a především pěkné plavby, vracel se pln sebevědomí ve vedení lodě, a jako vedlejším produktem i s rozhodnutím složit zkoušky k získání onoho průkazu :). Nic nezačíná ze dne na den. Tak jako loni před kapitánským kurzem v Chorvatsku, i letos jsem očekával informativní schůzku posádky nějakých 14 dnů před plavbou. Nakonec se nekonala, náš kapitán byl poněkud vytížen, a vše jsme vyřešili po emailu. Pojištění, tuniské vízum, plnou moc pro jeho vyřízení s ověřeným podpisem, společný odjezd do Itálie, výbavu na lod’, léky. Bylo to trochu hektické a na poslední chvíli, ale stihlo se to. Léky – to je kapitolka sama pro sebe. Dovolím si zde uvést seznam, který nám od kapitána přišel pár dnů před odjezdem: Kresba Zuzka Chládová. We will sea Asi bych měl na úvod uvést, o jakou akci šlo: o zdokonalovací plavbu, pořádanou firmou YachtNet, za účelem získání praxe a naplutí 1 500 NM (námořních mil, pozn. redakce) pro zájemce o český průkaz s mezinárodní platností velitele jachty mořské plavby „B“. Ale nejen 8 • • • • • • • • • kinedryl v počtu dvě tablety na den torecan rektální čípky žvýkačky proti mořské nemoci apoiboprufen 400 v tabletách jedno nejmenší balení něco na spaní kreon 2000 na trávení něco na zlučník něco na průjem summamed jedno balení www.astronomie.cz • augmentin 1g jedno balení (když není summamed) • něco proti hemeroidům • něco na snížení horečky • Lamizil proti plísním • vlastní léky, které normálně užíváte Jana ten seznam komentovala slovy „To jedeš na dovolenou důchodců?“ 14. 3., sobota – Odjíždím z Ondřejova autem s kolegou, který se vrací na Slovensko. Vysadil mě v Brně, kde jsem strávil několik příjemných hodin s Bá- rou, která byla tak laskavá a pomohla mi zkrátit dlouhou chvíli. Poté, co se sjela a svezla celá posádka, jdeme nakoupit do Tesca. Naplnili jsme pět velkých vozíků a účtenka měla 1,5 metru. Ještě ji mám schovanou :). Okolo půlnoci vyrážíme na jih. Jako jediný neřidič z posádky se snažím být cestou do Itálie alespoň trochu užitečný. Zhostil jsem se funkce lodního pokladníka, který zapisuje veškeré výdaje, aby bylo na konci možné je rozpočítat mezi posádku. Na lodi mi pak byla svěřena Amatérská prohlídka oblohy 9 také funkce „mistra proviant’áka“, který má přehled o tom, kde budou uloženy které potraviny. Ano, během jejich ukládání jsem o nich přehled ještě měl . . . :) Původně jsme měli mít lod’ jinou, trochu menší, s poetickým jménem Hermes. Majitel charterovky Breeze Yachting nám ale nabídl trochu větší Emotion, typ Dufour 455. Má celkovou délku 13,76 m, největší šířku 4,3 m, výšku stěžně 18 m, 4 koje po dvou lidech (kapitán spí v lodním saloonu). Byla to pěkná lod’, ale především byla celkem nová. A to není u lodi vždy výhra, spíše naopak. Nová znamená nevypiplaná do detailů . . . Při večeři nám kapitán ukazuje na kusu lana, jak správně vázat uzel na fendr (to je takový ten „balón“, který se v přístavu pověsí na bok lodi, aby se při manévrování neodřela). „Uzel na fendr musí splňovat tři hlavní vlastnosti: držet, dát se rychle a snadno rozvázat, a dát se snadno pouze povolit, zkrátit a opět utáhnout. Existuje mnoho způsobů, co kapitán, to názor na to, jak ho uvázat. Já si ale myslím, že správně je jen jeden jediný způsob.“ :) Bylo to naposledy, co se mi podařilo je vyfotit. Za celou plavbu se objevili ještě několikrát, ale vždy je to otázka chvilky. Byl jsem vyzván kapitánem, abych na úvodní stranu lodního deníku zapsal údaje o lodi a posádce. V 18 hodin mi začíná první hlídka na plavbě. Hlídky se střídají po 4 hodinách, ale dvě odpolední hlídky jsou zkráceny na dvě hodiny, aby se posunulo jejich opakování (jinak bychom všichni sloužili vždy ve stejnou denní dobu). Pět minut před začátkem mé hlídky potkáváme první velkou lod’. Přesněji řečeno obrovskou. Podle náměrového kompasu je stále na kolizním kurzu. Lodi se sice nakonec srazit nemusí (mohou se od sebe např. vzdalovat), přesto povinnost velí k maximální ostražitosti. Mezitím se setmělo natolik, že lod’ rozsvítila poziční světla. Už nějakou dobu nám připadá, že se ta lod’ vůbec nehýbe, a světla to potvrzují: na stožáru svítí dvě červená světla nad sebou, což značí neovladatelné plavidlo. Vyhýbáme se mu velkým obloukem. Neovladatelnou lod’ jsme nechali za zádí, a najednou máme pocit, jako bychom propluli nějakou patogenní zóPrvní den nou. Náš motor změnil zvuk a z výfuku začaly vystupovat chuchvalce bílého dý15. 3., neděle – Po snídani probíhá tzv. mu. Kouřem se začalo plnit i podpalubí, převzetí lodi. Zástupce společnosti (v tom- Míla se vypotácel zezdola a neměl moc to případě sám majitel, Evar) předá kapi- zdravý pohled. Okamžitě jsme motor tánovi checklist, což je jedna stránka se vypnuli, čímž jsme se stali rovněž neoseznamem věcí, které je třeba překont- vladatelným plavidlem. rolovat. Co chybí, co nefunguje. Trvá to Zkoumáme příčinu. Nejspíše jsme celé dopoledne. z vody nasáli nějaký „sajrajt“ do sacího Ve 13 hodin vyplouváme, a již po potrubí chladiče, a motor se přestal chla40 minutách nás doprovázejí delfíni. dit. Nějak se to naštěstí podařilo vyšt’ou- 10 www.astronomie.cz rat (nebo to vypadlo samo? Už nevím, stál jsem u kormidla a slyšel pouze útržky rozhovorů zezdola) a pokračujeme v plavbě. Ve 20 hodin mi hlídka skončila, a po večeři dělám přípravu na ranní observaci (tj. měření výšek těles sextantem). Z průměrné rychlosti a kurzu počítám předpokládanou ranní polohu, a z ní čas, kdy je nejlépe začít měřit. Tímto časem je polovina mezi nautickým a občanským soumrakem. Nautický soumrak získal svůj název jak jinak než na moři (je definován jako okamžik, kdy je Slunce 12◦ pod obzorem) a s navigací souvisí tak, že je to poslední okamžik (nebo úplně první v případě rozbřesku), kdy je obloha ještě dostatečně světlá na to, aby byl patrný kontrast mezi ní a vodní hladinou. Jinak řečeno, aby byl ještě vidět horizont. Po nautickém soumraku se setmí natolik, že obloha i voda vytvoří jednolitou temně šedou plochu. Noční plavba pod jasnou oblohou a na klidné vodě je neuvěřitelný zážitek. MHV odhaduju na 7,5 mag, nejjasnější hvězdy se zrcadlí v hladině a nad ob- zor vystupuje zářící kužel zodiakálního světla. Kolem půlnoci z neděle na pondělí ztrácím mobilní signál. Jsme nějakých 50–60 km od pevniny. What are you sinking about? 16. 3., pondělí – Nad ránem se po obloze honí cirry, ale je vidět Měsíc, Arkturus a Vega. Protože jsme s kapitánem na hlídce jen dva a observace je nejlépe provádět ve dvou, zapnuli jsme autopilota, který udržuje náš kurz. Měřím výšky těchto tří těles a kapitán zapisuje údaje. V poledne nás pak s Liborem, který si také přivezl svůj sextant, čeká ještě měření polední výšky Slunce. Až do 16 h, kdy nastupuju na další hlídku, toho zdánlivě moc na práci není. Ale veškerá činnost, zejména dole v podpalubí houpající se lodi, trvá déle než na zemi. Zpracování observací, vaření, . . . Sem tam si člověk zdřímne i během dne. Když nemám nic na práci, sedím s ostatními nahoře pod plachtami a kochám se tímto malým vesmírem tvoře- Amatérská prohlídka oblohy 11 ným vodní hladinou o poloměru asi tří mil, v jehož středu je naše lod’. 17. 3., úterý – Už během nákupu potravin v Brně jsme s kapitánem naházeli do košíku celkem dost plechovek ananasového kompotu. Zejména na nočních hlídkách se stal naší oblíbenou pochoutkou. U jiných členů posádky ale příliš velké pochopení nenašel (zejména ke konci plavby, kdy se ukázalo, že máme zásoby rýže jako pro posádku křižníku, ale nemáme nic k ní :). Občas stojím, zejména na nočních hlídkách, v kokpitu u kormidla úplně sám a zírám do tmy (slovo kokpit evokuje dojem uzavřené kabiny, ale na lodi je to prostor, z níž se ovládá lod’, tj. otevřená zád’ s kormidelními koly). Kapitán chodí dolů sklonit se nad mapou. Pak přijde nahoru a povídá: „Přímo před námi musí už být vidět maják. Jsme od něj osmnáct mil.“ Dál zírám do tmy. Trvá to možná půl minuty, a najednou BLIK! Přímo před přídí. Za chvíli další záblesk, a pak opět. Blížíme se k pobřeží Sardinie, k souostroví Maddalena. 12 Po 4 hodině jdu spát, ale po sedmé jsem opět vzhůru. Pobřeží se viditelně přiblížilo. Kličkujeme mezi ostrovy, bereme náměry na majáky, vrcholy kopců a cípy ostrovů, a vynášíme je do mapy. Pod plachtami se líně blížíme přes Bonifácký průliv do přístavu Bonifacio na Korsice. Po poledni jsme tam. Naobědvali se, osprchovali, většina posádky jde navštívit pevnost nad přístavem, já zůstávám na lodi, kouřím dýmku, a přemýšlím . . . Po 18 hodině odplouváme. Ještě před vyplutím se mě přišel kapitán zeptat, kolik vážím, a po mé odpovědi prohlásil: „Staneš se hrdinou dne. Vytáhneme tě na stěžeň, abys připevnil to upadlé lanko na vlajku.“ Hlava se mi zatočila vzrušením i očekávanou závratí, ale adrenalin nakonec zvítězil. Během našeho vyplouvání z přístavu vylétla odněkud mezi domy světlice a pomalu se snášela dolů. Určitě to ale nesouviselo s naším odplutím :). Přistála ještě svítící na plochou střechu nějakého domu, a ta okamžitě vzplála. To někdo pěkně zvoral. Ještě než nám celá scéna www.astronomie.cz zmizela z očí, začala se střecha hemžit lidmi, a zdálo se, že požár se podařilo uhasit. Vymanévrovali jsme motorem z přístavu a zamířili na jih. Světla ve tmě 18. 3., středa – Během ranního rozbřesku, který nás zastihl několik mil od západního pobřeží Sardinie, s Měsícem v poslední čtvrti přímo před přídí, se JV obzor začíná zatahovat. Snad je to dobré znamení a přijde vítr, ačkoliv ručička tlakoměru, která již na začátku plavby „zamrzla“ na hodnotě 787 mm, stojí jako přibitá. Navštívili jsme dopoledne zajímavé skály na pobřeží Sardinie, a dopluli do přístavu Alghero. Na hodinu vyrážíme na břeh. Země se nám houpe pod nohama! Některým lidem se z toho houpání dokonce udělalo zle. Pak se konečně zvedá vítr. Protože ho máme téměř ze zádí, vyložili jsme plachty „na motýla“. Kosatka je na levé straně, a ráhno hlavní plachy napravo. Paradoxně je na lodích s šalupovým oplachtěním tento způsob plavby trochu obtížný, vyžaduje totiž jemné kormidlování. Stačí menší chyba, a vítr se z mírně levozadního změní na mírně pravozadní, a ráhno i s hlavní plachtou přeletí na druhou stranu. Nemluvě o hlavách v kokpitu právě stojících členů posádky, může k újmě přijít kvůli prudkému škubnutí i hlavní plachta. Proto si pomáháme tzv. kontraotěží – na konec ráhna jsme přivázali lano, jehož druhý konec vede dopředu lodi. Spolu s hlavní otěží drží tato dvě lana ráhno v obou směrech, takže se nemůže pohnout nikam. Kapitán ale české spojení kontra-otěž nemá rád. Říkáme jí tedy kontrashot, nebo preventeer, a odtud již je jen krůček k preservativu . . . :) Hlídka mi končí v 18 hodin. Poprvé za celou plavbu kapitán velí „do postele“. Zdá se, že v noci bude větrno, a další hlídka náročná. 19. 3., čtvrtek – Od 20 do 24 hodin sloužím zatím nejzajímavější noční hlídku, ačkoliv za to zatím nemůže vítr. První hodinu se v podstatě nic nedělo, ale pak, zřejmě tím jak se blížíme k pobřeží Afriky, na pováženou zhoustl lodní pro- Amatérská prohlídka oblohy 13 voz. Jako první se objevilo vzdálené malé světlo, které jsme později identifikovali jako dvě světla, červené nad bílým. To je označení rybářů, očekávali jsme míjení se s malou lodičkou. Na poslední chvíli se světla rozestoupila do rozeznatelné podoby. Byla to velká lod’, s tak idiotsky namontovaným bílým zád’ovým světlem, že bylo vidět spolu s červeným pozičním. Další lod’, která se neztratila z dohledu téměř během celé hlídky, byla rovněž podivná. Již od prvního měření se ukazovalo, že je s námi na kolizním kurzu. Zkoušeli jsme měnit kurz, zastavovat, žádný z našich manévrů nepomáhal. Vypadalo to tak, že si nás někdo vyhlédl s úmyslem za každou cenu se s námi srazit. Abychom se v těch všech lodích okolo vyznali (v jednu chvíli jsem jich napočítal celkem 6), dali jsme mu přiléhavou přezdívku. Zhruba v desetiminutových intervalech se pak opakoval tento stručný rozhovor: „Co dělá kokot?“ „Tradičně beze změny.“ Jak jsme se ke „kokotovi“ přiblížili, a rozeznali v dalekohledu podrobnosti, 14 ukázalo se alespoň k naší útěše, že ta lod’ nepluje směrem k nám, ale směrem od nás. Což ovšem jen prohloubilo záhadu: lod’, která za každou cenu míří směrem na nás, se dá ještě pochopit, ale lod’, která míří za každou cenu směrem od nás, a přitom se tváří být na kolizním kurzu? Záhada kokota zůstala nakonec nevyřešena, do konce hlídky z něj zbylo jen malinké mizející světélko. Kromě ostatních lodí, které se chovaly celkem spořádaně, se do třetice objevila na obzoru celá řada světel těsně vedle sebe a nad sebou. Pohled do dalekohledu vypadal hrůzostrašně – připomínal z počátku osvětlenou ropnou plošinu. Dlouho jsme si s ní nevěděli rady, jediná patrná informace byla ta, že se my přibližujeme k „tomu“, nebo „to“ k nám. Na poslední chvíli se z toho vyloupl obří tanker, který měl palubu pokrytou světly, takže bylo v té záplavě obtížné rozeznat světla poziční. Jako motorová lod’ zprava jsme měli přednost. Kapitán si stoupl ke kormidlu a já dostal funkci blikače. Chodil jsem do podpalubí, a blikal palubním (silné světlo na stěžni, které osvětluje celou palubu) www.astronomie.cz a kotevním světlem, aby si nás, malé lodičky, vůbec ostatní lodě všimli. Blikání zabralo, a tanker viditelně zvýšil rychlost, aby se vyhnul koliznímu kurzu. To je manévr zcela v pořádku, i tak se nám ale zdálo, že nás bude míjet jen těsně před přídí. Než se houpat v jeho brázdě, raději jsme také změnili kurz, abychom ho obepluli daleko za jeho zádí. Na konci hlídky, když nebezpečí od lodí pominulo, se kapitán rozhodl, že stanovíme deviační tabulku pravého kormidelního kompasu. Ukázalo se, že jeho deviace je místy až 5◦ , a liší se o tuto hodnotu i od kompasu levého. Hledáme příčinu, a ukázalo se, že jsme ji měli od začátku plavby na očích: nějaký suchozemec bez mozku u pravého kormidelního kola nainstaloval reproduktor z rádia. Ve 24 hodin je ještě jasno, ale barometr prudce klesá a na východě už se blýská. Pobřeží Afriky 20. 3., pátek – V 6.30 ráno jsem se pro- budil. Slyším a především podle houpání a náklonu cítím, že plujeme pod plachtami, s pořádným větrem. Konečně. Už nemůžu usnout a vylezl jsem na palubu. Bouřka nás v noci prý minula. Můj první pohled patří lodi, která se vynořila na obzoru za zádí, a už delší dobu se k nám přibližuje. Tmavě šedá barva, na přídi a na zádi dělová věž, uprostřed raketomet. Dlouho jsme si mysleli, že jde o vojáky, ale je to člun pobřežní stráže. Srovnal s námi kurz a rychlost pár set metrů po našem levoboku, a dvakrát zahoukal. Přijeli se prostě podívat na plachetnici, napadlo nás, a tak jsme jim zamávali v odpověd’. Vzápětí se z podpalubí ozvala vysílačka. Sesedli jsme se kolem ní a dali hlavy dohromady – rozumět angličtině v praskotu éteru není vždy jednoduché. Absolvovali jsme skoro půlhodinový výslech (včetně všech pauz po našich odpovědích „please repeat“ a „please wait“). Ptají se na jméno lodi, registrační číslo, vlajku a přístav, počet osob na lodi a jejich národnosti, poslední a příští přístav naší plavby, atd. Trochu se u toho potíme, ale nakonec to byla jen forma- Amatérská prohlídka oblohy 15 lita. Popřáli nám št’astný zbytek plavby, a nabídli asistenci v případě jakýchkoliv našich dotazů. Je polojasno, vítr se zvedá na 16 až 20 uzlů. Křižujeme po větru do Tuniského zálivu. Plachty stavíme střídavě na motýla a střídavě na bok. Při bočním větru jsme dosáhli svého dosavadního rychlostního rekordu, 9,9 uzlů (konstrukční rychlost je 8,5). Plachta na lodi může pracovat ve dvou režimech: bud’ v režimu aerodynamického odporu – v případě zadního větru; nebo v režimu vztlaku jako u křídla letadla – v případě, že ji obtéká vzduch při bočním nebo předobočním větru. Druhý režim je u moderních plachetnic mnohem účinnější, a proto při bočním větru dosahují větších rychlostí. Před 14 hodinou dorážíme do mariny v Sidi-Bou-Said, kde jsme zároveň natankovali plnou nádrž nafty. Jdeme se projít do města. 21. 03., sobota – Ráno jsme všichni kromě Rudy, Pavla a kapitána vyrazili do města a na zastávku vlaku v Sidi-BouSaid. Vzhledem a častými intervaly by se ten vláček dal nazvat taky nadzem- 16 ním metrem. Do Kartága je to několik zastávek. Dost dobře jsem si nedokázal představit, co mám od Kartága očekávat. Až na řadu muzeí a památek je to obyčejné středomořské město. Nevím, proč jsem čekal písko-kamenitou poušt’ a z ní vykukujících několik kilometrů čtverečních ruin. Nebýt názvů vlakových zastávek, mohli jsme být ve kterémkoliv jiném tuniském městě. Od kapitána jsme dostali několik tipů, které bychom při návštěvě Kartága neměli opomenout. Ale dostat se k nim! Po čtvrthodině bloudění konečně nalézáme jakýsi archeologický park. Vstupenka do jednoho muzea v Kartágu platí i pro (téměř) všechny další památky. Od hlídače v bráně parku se ale dozvídáme, že vstupenku lze zakoupit pouze v Musée du Cartage. Cestu do Muzea – komplexu budov a otevřeného areálu s vykopávkami, jsme po dalším mírném tápání našli. Slunce do nás praží, ale nám je větší a větší zima. Mistrál, na který jsme čekali několik dnů, a který včera konečně přišel, dnes nadále zesiluje, a je zatraceně studený. Pohled na pobřeží Kartága se zpěněnými www.astronomie.cz vrcholky vln mi radí: vezmi si dnes večer hned dva kinedryly . . . Z Kartága zbytek naší minivýpravy pokračuje taxíkem do hlavního města Tunisu, já se ale vracím přeplněným vláčkem zpět do Sidi-Bou-Said. Na lodi jsem připomněl kapitánovi jeho slib (možná to měla být výhrůžka), který mi dal v Bonifaciu: „V Tunisu tě vytáhneme až na vrchol [stěžně].“ A tak jsem byl opět zavěšen do sedáku pomocí lana výtahu hlavní plachty, a kapitán s Rudou a Pavlem se do něj opřeli. Večer se vrátil zbytek posádky a jdeme se odbavit na úřad. Před vyplutím pak přišel lod’ zkontrolovat celník. Vyžádal si pro to asistenci výhradně jen kapitána. Jak jsme se později dozvěděli, jakmile se ocitli sami, zeptal se celník: „Máte tady něco, co by mi umožnilo v klidu odejít?“ Dostal balení šesti plechovek piv, a odcházel v klidu a spokojen. Těsně před osmou večer vyplouváme. Jen jsme opustili klidné vody přístavu, začala lod’ skákat po vlnách. Byla to tak prudká změna, že na to nebyl téměř nikdo „žaludečně“ připraven. Ani mé dva kinedryly nepomohly, a poprvé za celou plavbu se na mně během první půlky noci mořská nemoc vyřádila . . . Ani zdivočelá koje na přídi mi tu první půlku noci moc spánku nedopřála. Už když jsem opřel o okraj postele, abych se na ni vyšvihl, ocitl jsem se náhle u stropu. A pak ty chvilkové stavy beztíže, kdy příd’ padá do jámy mezi dvěma vlnami, a vzápětí strašné rány, když se trup srazí se svahem další vlny. Prásk, prásk, prásk, prásk . . . X Pokračování příště . . . Titan známý i neznámý Jan Píšala V předminulém čísle Bílého trpaslíka jsme rekapitulovali ty nejzajímavější objevy sondy Cassini. Mise Cassini-Huygens totiž po čtyřech extrémně úspěšných letech skončila a byla vystřídána navazujícím projektem Cassini Equinox. Záměrně jsme přitom opomněli největší Saturnův měsíc Titan. Nejen, že je sám o sobě nesmírně atraktivním a podivuhodným tělesem, ale především byl jedním z hlavních cílů mise. A právě proto mu budeme věnovat pozornost v tomto samostatném článku. Zatímco Saturn spatříte na nočním nebi i bez dalekohledu, u Titanu už se bez menšího přístroje neobejdete. Většina čtenářů Bílého trpaslíka už Titan na vlastní oči určitě viděla a tak ví, že tento měsíc obíhá poměrně daleko od mateř- ské planety ve vzdálenosti 1 221 870 km (cca. 2,5násobek průměru hlavních Saturnových prstenců). Navíc je Titan druhým největším měsícem ve sluneční soustavě s průměrem 5 150 km, což z něj činí těleso téměř planetárních rozměrů. Amatérská prohlídka oblohy 17 Výjimečnost Titanu však spočívá v něčem úplně jiném. Obklopuje ho totiž na měsíc nezvykle hustá, neprostupná atmosféra oranžové barvy, která je plná zajímavých organických látek. O tom, že obsahuje z větší části dusík a v menší míře i metan se ze spektroskopických pozorování vědělo již po Druhé světové válce. Zásadní pozornost byla Titanu věnována v 70. letech, kdy skupina vědců v čele s Carlem Saganem předpověděla možnou existenci kapalných uhlovodíků na povrchu Titanu. Astronomové svou hypotézu ještě okořenili předpokladem, že díky fotochemickým reakcím vznikají v Titanově atmosféře různé složitější organické látky, pro něž byl posléze samotným Saganem zaveden název tholiny. Sagan svou teorii mimo jiné založil na slavném experimentu Ureye a Millera z roku 1952. Vědci tehdy nechali na směs elementárních plynů uzavřených v baňce působit elektrické výboje a dočkali se nevábně vypadající červenohnědé organické směsi, v níž s překvapením nalezli například aminokyseliny, proteiny, lipidy, cukry a základní stavební kameny nukleových kyselin. Podobné sloučeniny dnes můžeme najít i v Titanově atmosféře a právě ony fungují jako jakýsi fotochemický smog, který dává atmosférickým vrstvám oranžové zabarvení. Z modelů simulujících Titanovu atmosféru vyplývalo, že teplota při povrchu by se měla pohybovat kolem −179 ◦ C, což za daného atmosférického tlaku 160 000 Pa přibližně odpovídá teplotě trojného bodu metanu. Co to znamená? Při teplotě trojného bodu vedle sebe mohou existovat všechny tři fáze dané látky, tedy plynná, kapalná i pevná. Například trojnému bodu vody odpovídá teplota 0,01 ◦ C. Právě díky tomu funguje na Zemi tzv. hydrologický cyklus – koloběh vody v přírodě. Vše tedy nasvědčovalo tomu, že něco podobného může probíhat i na Titanu. S jediným rozdílem – úlohu kapalného média by převzal metan, popř. některý obdobný jednoduchý uhlovodík (etan). Pokud by byla hustá Titanova atmosféra vystavena účinkům ultrafialového záření ze Slunce a nabitým částicím ze Saturnovy magnetosféry, mohl by se v důsledku fotochemických reakcích na Radarový snímek Titanova povrchu (78◦ severní šířky a 18◦ západní délky) z 22. července 2009 odhalil velké množství tmavých ploch. Od počátku panovalo podezření, že se jedná o jezera kapalných uhlovodíků. Tato domněnka se později potvrdila. Zobrazená oblast má rozměry 420×150 km. 18 www.astronomie.cz Titanu vytvořit globální oceán plný uhlovodíků o hloubce až 300 m. Byt’ Titan navštívily v osmdesátých letech 20. století sondy Voyager, příliš jsme se toho o něm nedozvěděli. Povrch totiž ukrývala oranžová atmosféra. I tak bylo zřejmé, že teorie Carla Sagana bude velice blízko pravdě. Právě proto se k Titanu vypravila sonda Cassini, jenž na něj vypustila pouzdro Huygens, které přistálo 14. ledna 2005 na povrchu a po několik desítek minut úspěšně sbíralo cenná data. Na základě teorií o kapalných uhlovodících vědci předpokládali, že se na povrchu Titanu budou vyskytovat rozsáhlá jezera plná metanu a etanu, takže se počítalo i s přistáním Huygense do kapaliny. Při svém sestupu, zavěšen na padáku, Huygens snímkoval také krajinu pod sebou a fotky se krátce po přistání staly skutečnou vědeckou senzací. Pod sondou se sice neobjevil kapalný oceán, ale spletitá sít’ dlouhých tmavých linií vzhledem silně připomínající deltu řečiště. Vše tedy svědčilo o přítomnosti kapalných uhlovodíku na povrchu, byt’ ne v takové míře, jak se původně předpokládalo. Huygens nakonec úspěšně dosedl na pevný a zledovatělý povrch, což zcela jistě prodloužilo jeho životnost. Po přistání však zůstala nezodpovězena otázka, jak je to tedy s kapalnými uhlovodíky na povrchu. Na její zodpovězení jsme si však museli ještě nějakou dobu počkat . . . Pokud shrneme naše dosavadní znalosti o Titanu, pak můžeme říci, že v současnosti pokrývá většinu Titanova povrchu pevný, i když možná mírně vlhký materiál složený z ledu a organických látek. Samotné pouzdro Huygens přitom přistálo v oblasti, kterou bychom mohli označit za jakousi poušt’. Kanály, které se v místě nacházejí, byly v minulosti sice nepochybně vytvořeny tekoucí kapalinou, v současnosti jsou však vyschlé. První náznaky jezer kapalných uhlovodíků přišly až v roce 2005 s radarovými snímky Titanova povrchu, které pořídila sonda Cassini. Čím tmavší zabarvení radarový snímek má, tím hladší je studovaný povrch. Zatímco zcela tmavé oblasti se mohou svou strukturou blížit dokonale rovnému povrchu, světlá místa svědčí o decimetrových nebo i větších nerovnostech. Na snímcích z oblasti Titanových pólů se objevilo velké množ- Radar sondy Cassini odhalil také duny, které pravděpodobně tvoří drobná zrnka organického materiálu. Na snímku pořízeném 21. května 2009 mají dunová pole podobu podélných rovnoběžných linií. Sonda se v tu chvíli nacházela 965 km nad povrchem Titanu a zabrala na fotografii oblast o rozměrech 225×636 km. Amatérská prohlídka oblohy 19 ství oválných útvarů tmavé barvy, která skutečně vypadala jako jezera. Problém spočíval v interpretaci snímků, protože bylo naprosto jasné pouze to, že se jedná o místa vyplněná nějakým velmi hladkým materiálem. Další informace přišly teprve až na sklonku roku 2007, kdy se pomocí aparatury VIMS (Visual and Infrared Mapping Spectrometer) umístěné na palubě sondy Cassini podařilo nahlédnout až k povrchu Titanu. Pozorování proběhlo v infračervené oblasti na vlnových délkách v rozmezí 2–5 mikronů, ve kterých je Titanova atmosféra průhledná (to nakonec umožnilo pořídit i globální mapu Titanova povrchu přímo z Cassini). Spektroskopické studie tmavé oblasti Onatrio Lacus ležící v blízkosti jižního pólu potvrdily přítomnost etanu v kapalné podobě. Existence kapalných uhlovodíků na povrchu Titanu tak byla definitivně prokázána! Navíc je možné z reliéfu pobřežních oblastí jezer vyčíst celou řadu zajímavých údajů. Například to, jakou maximální velikost jezera v minulosti měla, jak rychle se vypařují či naopak zvětšují apod. Jak se ale kapalné uhlovodíky dostávají na povrch? Samozřejmě, že se bude jednat o nějakou formu srážek, nejspíše déšt’, ale v jaké podobě? Jsou to silné a nárazové lijáky doprovázené bouřkami nebo jen drobné mrholení? Na tuto otázku zatím přesně odpovědět nedokážeme. Je jisté, že vznik jezer, jejich plnění i množství srážek souvisí se sezónními změnami na Titanu. Déšt’ je nejspíše tvořen drobnými kapičkami a blíží se spíše mrholení, než intenzivní průtrži 20 mračen. Dokonce je možné, že v některých zeměpisných šířkách tyto kapalné srážky ani nedosahují povrchu a vypaří se dřív, než na něj stačí dopadnout. Kanály na Titanu, které existují nejen v rovníkových oblastech, ale také ve středních zeměpisných šířkách i v blízkosti pólů se tak kapalinou naplní pravděpodobně jen v období srážek. Ty největší z kanálů mají šířku přesahující 2 km a délku až několik stovek kilometrů. Naopak kanály v místě přistání pouzdra Huygens tak dlouhé nejsou, vznikají a mizí na úseku o průměru několika kilometrů. Déšt’ vzniká v troposféře, nejpravděpodobněji ve výšce od 25 do 30 kilometrů. V této oblasti zaznamenal Huygens při svém sestupu silné turbulentní proudění. To podporují i pozorování Keckova dalekohledu na Havajských ostrovech. S pomocí tohoto přístroje se totiž podařilo odhalit zvýšenou koncentraci metanu ve výše uvedené části troposféry. Díky husté atmosféře a intenzivní erozní činnosti je Titan jako jedno z mála těles skutečným rájem pro planetární geology. Díky neprostupné oblačnosti se však útvary na jeho povrchu studují přeci jen obtížněji než například na Marsu. I v tomto případě tedy musíme spoléhat především na radar. V posledních letech tak byla kromě jezer odhalena například také rozsáhlá pásma útvarů, která byla pojmenována jako „kočičí škrábance“ (cat scratches). Mají podobu rovnoběžných pásů, ve kterých lze při detailnějším pohledu rozpoznat jednotlivé „písečné“ duny. Ty jsou uspořádány tak, že jejich hřebeny směřují jedním směrem a me- www.astronomie.cz zi jednotlivými pásy dun jsou asi 2 až 4 kilometry široké proluky. Proto název „kočičí škrábance“. Podobné duny tvořené pískem nalezneme například v oblasti africké Sahary, kde jsou formovány převažujícím vzdušným prouděním. Materiál se tak pohybuje především podél dun. Vědci předpokládají, že obdobná situace bude panovat také na Titanu. S jediným rozdílem – není jasné jaké složení má materiál tvořící duny. S největší pravděpodobností bude obsahovat nějaké organické látky. Jeho rozměry pak můžeme vyčíst z vlastností Titanovy atmosféry. Protože je tlak při povrchu přibližně 1,6krát větší než atmosférický tlak na Zemi a gravitační zrychlení dosahuje zhruba 0,7 násobku pozemského gravitačního zrychlení, je zřejmé, že co do velikosti a hmotnosti se materiál nebude příliš lišit od průměrných písečných zrnek známých třeba z již zmíněné Sahary. Organického materiálu bude na povrchu zcela jistě víc než dost. Kromě dešt’ových srážek totiž z atmosféry vypadávají také drobné shluky kondenzovaných uhlovodíků. Rozměry těchto částeček mají stokrát menší průměr, než jaký má běžný lidský vlas. Pravděpodobně se však v nižších výškách slepují dohromady a vytvářejí částečky o průměru až 250krát větším. A právě ony se mohou významně podílet na formování dunových polí na Titanu. Netradiční je také zastoupení těchto útvaru na Titanově povrchu. Zatímco na Zemi pokrývají duny asi 6% souší a na Marsu pouhé 1% povrchu, na Titanu tvoří přibližně 20% pevného povrchu a obklopují zejména rovníkové oblasti. Dalším, nepříliš očekávaným útvarem, který se podařilo odhalit, jsou rozsáhlá horská pásma. Nejedná se sice o žádné velehory – jejich nejvyšší vrcholky dosahují výšky něco málo přes dva kilometry – i přesto jsou však překvapením. Ve sluneční soustavě jsou hory totiž poměrně vzácným fenoménem. Na Zemi vznikají pohoří zejména díky působení deskové tektoniky, ta však na Titanu samozřejmě zcela chybí a tak je nutné najít mechanismy, kterými by mohla taková pohoří vzniknout. Jednou z možností jsou například velké impakty. Ty však jen stěží mohly vytvořit všechna nalezená pohoří a tak i tento problém zůstává zatím nerozřešen. Fotografie tmavých kanálů vinoucích se po Titanově povrchu patří mezi skutečně výjimečné astronomické snímky, které lze co do významu přirovnat například k prvním fotografiím odvrácené strany Měsíce. Tato mozaika vznikla složením tří snímků pořízených pouzdrem Huygens během přistávacího manévru 14. ledna 2005. Na fotografiích je tedy zachyceno blízké okolí místa přistání. Amatérská prohlídka oblohy 21 Naopak již ted’ víme, že oblasti hor mohou ovlivňovat počasí na Titanu. Na 40◦ jižní šířky, poblíž rozlehlé horské oblasti nazývané Senkyo, vznikají rozsáhlá oblaka, která lze pozorovat i ze Země. Příčinou jsou právě hory, po jejich úbočích totiž stoupají vlhké atmosférické hmoty směrem vzhůru, ochlazují se a uhlovodíky v nich obsažené se začínají srážet za současného vzniku oblak a možná také bouřek. I když už měsíc Titan aktivně studujeme po mnoho let, stojíme zatím na počátku jeho výzkumu. Dílky skládačky do sebe začínají pomalu zapadat a je jasné, že nebýt sondy Cassini a pouzdra Huygens, některé z dílků bychom našli jen stěží (natož abychom je byli schopni umístit na správnou pozici). Proto doufejme, že sonda Cassini vydrží pracovat na oběžné dráze kolem Saturnu co nejdéle! X Muž, který spadl na Zemi Pavel Karas Ne, tento článek nebude o filmu s Davidem Bowiem. Nečekejte ani senzační zprávu o přistání mimozemšt’anů. Před bezmála 50 lety však na Zemi doslova spadl muž z Vesmíru. Jmenoval se Joseph Kittinger, byl důstojníkem armády USA a na povrch naší matičky dopadl z neuvěřitelné výšky 31 km. Joseph Kittinger, Jr. 22 Joseph Kittinger Jr. se narodil 27. července 1928 v Tampě ve státě Florida. Jako teenager závodil s motorovými čluny, v 21 letech nastoupil do U.S. Air Force. V roce 1955 pilotoval průzkumný letoun a dohlížel na „jízdu“ Johna Paula Stappa v raketových saních, při níž Stapp dosáhl rychlosti přes 1000 km/h. Koncem 50. let Kittinger vstoupil do projektu Excelsior a zapojil se do výzkumu balónových letů do velmi vysokých výšek. První pokusný výstup přitom málem skončil katastrofou. Kapitán Kittinger dosáhl výšky 23 km a vinou poruchy přístrojového vybavení ztratil vědomí. Zachránil jej automatický padák. Při pádu se jeho tělo roztočilo rychlostí 120 otáček za minutu a dosáhlo přetížení www.astronomie.cz 22 G, čímž Joseph Kittinger nedobrovolně překonal další rekord. Za druhý skok v prosinci 1959, opět z výšky 23 km, dostal Kittinger medaili Leo Stevense. Poté začaly přípravy na Excelsior III. Konečně 16. srpna 1960 Joseph Kittinger „nastoupil“ do heliového balónu ke svému rekordnímu letu. Ve 20 kilometrech minul hranici troposféry a stratosféry a zastavil se až ve výšce 31,3 km. Od kosmického prostoru jej dělilo pouhé procento hmotnosti zemské atmosféry. Tak vysoko se v balónu nikdy žádný člověk nedostal 1. Vykonal několik vědeckých měření. Poté skočil. „Viděl jsem mraky hluboko pod sebou a vrstvy oparu na obzoru. Naposledy jsem se rozhlédl kolem, zašeptal modlit1 bu, zapnul kameru a vyskočil z gondoly. Zpočátku jsem vůbec neměl pocit pádu, protože můj pohled se neměl na čem zachytit. Připadalo mi, že jsem zůstal zavěšen v prostoru. Teprve, když jsem se otočil vzůru, spatřil jsem balón vzdalující se velkou rychlostí a pochopil, že se opravdu řítím k zemi.“ Pro tak náročný seskok byl Kittinger vybaven (kromě odpovídajícího obleku a speciálního sedáku) druhým, tzv. stabilizačním padákem, sloužícím pro stabilizaci objektů (např. také bomb) klesajících extrémně vysokou rychlostí. Bez něj by se dostal do obdobné vrtule jako při prvním seskoku, kdy tento padák selhal – ovšem v takové výšce by to znamenalo jistou smrt. Nikdy předtím ani nikdy poté, s jedinou výjimkou. O rok později dva američtí námořní důstojníci Malcolm Ross a Vic Parther dosáhli výšky 34,7 km. Parther však při přistání zahynul. Kittinger před gondolou Excelsioru. Automatická kamera Excelsioru zachycující Kittingera v okamžiku seskoku. Amatérská prohlídka oblohy 23 Americký důstojník při 4,5 minuty dlouhém volném pádu překonal další rekord – dosáhl rychlosti 988 km/h! Na zemi by to činilo 80% rychlosti zvuku, ve stratosféře je to již rychlost nadzvuková. Během pádu vypověděla službu jednotka vyrovnávající tlak v pravé rukavici a Kittingerova ruka se doslova nafoukla do dvojnásobné velikosti. Ve výšce 5,5 km Kittinger konečně otevřel padák. Zdá se skoro nemožné, že svůj výkon vůbec přežil. Přesto náš hrdina nakonec, po 13 minutách a 45 sekundách, dopadl do pouště v Novém Mexiku živ a zdráv. Několik minut nato se již usmívá do kamery a kouří doutník. Joseph Kittinger byl za své výkony oceněn tehdejším prezidentem Spoje- ných států Dwightem D. Eisenhowerem. Ve stratosférických letech ovšem neustal. V roce 1962 se zapojil do projektu Stargazer a v upraveném heliovém balonu vystoupal společně s astronomem Williamem C. Whitem do výšky 25 km, kde strávili 18 hodin astronomickým pozorováním. Koncem 60. let absolvoval bezmála 500 misí jako pilot ve Vietnamu. Armádu opustil v roce 1978, po takřka 30 letech aktivní služby. V roce 1984 uskutečnil první sólový přelet Atlantiku balónem, během něhož překonal rekordní vzdálenost 5 703 km. Joseph Kittinger žije dodnes v Orlandu a zůstal věrný svému živlu. Věnuje se nadále létání jako poradce a akrobat. X Zdroje • Jan Novák: Joe Kittinger. http://vzduchol.sweb.cz/kittinge.html • Judy Rumerman: Joseph Kittinger. http://www.centennialofflight.gov/ /essay/Explorers Record Setters and Daredevils/Kittinger/EX31.htm • Wikipedia: Joseph Kittinger. http://en.wikipedia.org/wiki/Joseph Kittinger • Joe Yoon: Fastest Skydiver Joseph Kittinger. http://www.aerospaceweb.org/question/aerodynamics/q0243.shtml BÍLÝ TRPASLÍK je zpravodaj sdružení Amatérská prohlídka oblohy. Adresa redakce Bílého trpaslíka: Amatérská prohlídka oblohy, Hvězdárna a planetárium Mikuláše Koperníka v Brně, Kraví hora 2, 616 00 Brno, e-mail: [email protected]. Najdete nás také na internetové adrese www.astronomie.cz. Na přípravě spolupracují Hvězdárna a planetárium Mikuláše Koperníka v Brně, Hvězdárna a planetárium Johanna Palisy v Ostravě a Hvězdárna v Úpici. Redakční rada: Jiří Dušek, Zdeněk Janák, Pavel Karas, Marek Kolasa, Petr Scheirich, Petr Skřehot, Tereza Uhlíková, C APO 2009 Petr Št’astný, Jana Švandová, Martin Vilášek, Viktor Votruba °
