tady

 rozhovor
Simona Vlková
Před dvěma lety jí prvorozená dcera zemřela
na maturitním plese. Dnes Simona Vlková
otevírá novou životní kapitolu a vydává knížku
pro svou mladší dceru Elišku. „Příběhy jsou
všude kolem nás, měli bychom je svým dětem
vyprávět, aby lépe pochopily svět,“ míní.
NEBOJTE SE SLZ
text: Radka Smejkalová / foto: archiv Simony Vlkové / Studio Smysl
DVĚ DCERY,
DVĚ KNIHY.
Simona s dcerami
Bárou a Eliškou,
pro každou z nich
napsala jednu
knihu. Psaní té
druhé pomohlo
Elišce vyrovnat
se s odchodem
starší sestry.
N
a knížku o tragické smrti vaší dcery Báry se loni na Hithitu vybralo
více než sto padesát tisíc korun. Je
kniha pro Elišku podobným hitem?
Když mělo vyjít Najít světlo ve tmě, tak
jsem dávala jeden rozhovor za druhým – lidi
hrozně baví katastrofy a hrůzy. Letos, když
vysílám do světa něco pozitivního, je zájem
mnohem menší, zatím se sešlo necelých devatenáct tisíc korun z osmdesáti. Ale já věřím, že se to zvládne. Knížka O neposedném
Světýlku, Zdi, Elišce a Kubíkovi je napsaná,
chybí už jen poslední kapitola. Chci, aby
Eliška žila ve veselém světě. Je to krásná
a ztřeštěná pětiletá holčička, která si svoji
knížku zaslouží už jenom proto, že první
měsíce po smrti její sestry jsem ji podvědomě odmítala. Jako bych měla pocit, že když
mě obejme, tak ze mě Báru vysaje a ve mně
už nic nezůstane.
V názvech obou knížek se objevuje idea světla. Co je spojuje?
U první knížky to bylo jednoduché – vidíte
před sebou dlouhý tunel a chcete jít za světlem, začít znovu žít. Světýlko v Eliščině
knížce je taková naše hra. Bydleli jsme ve
velkém domě za Prahou. Eliška v něm měla
svůj pokojíček a v něm takové světýlko, které vypadalo jako hadík. Bylo to její zázemí.
A když se nám stala ta nejhorší věc, kterou
nikdo nechce zažít, tak její pokojíček měl
čtyři stěny, které nás dokázaly udržet pohromadě.
Pomáhalo vám vyprávění příběhů ve zpracování žalu?
Měly jsme to jako takovou léčebnou metodu.
Každý den jsme si povídaly, co Eliška prožila. Ona v tom vyprávění byla středem vesmíru a to ji hrozně bavilo a baví. Vyprávěly
jsme si o tom světýlku na zdi, které bylo
stejně praštěné jako Eliška a chtělo se podívat ven z pokojíčku a prosilo stěny, ať je
pustí. Eliška měla světýlko jako strážný ma-
30
ják, který jí dodával pocit domova. Všechny
příběhy v knížce jsou o ní – o tom, jak stavěla domečky, o silnici, které se říká vozovka, protože se po ní vozí děti, a která se
kroutí a syčí jako had. Eliščina knížka je začátkem nové kapitoly, stejně jako Barčina
knížka byla uzavřením předešlé kapitoly.
Tušila jste, že ve vás dřímá spisovatelský talent?
Ne, první knížku jsem psala živelně a nikdy
jsem se neodvážila ji znovu přečíst. Začala
jsem ale kvůli ní chodit na kurz tvůrčího psaní. Tam jsem zjistila, že příběhy jsou všude
kolem nás. V pírku, které letí po ulici, i na plovárně plné opalujících se lidí. Ta nová knížka
je sice pro Elišku, ale vlastně bude o všech dětech. Přibyl nám i Kubík, protože maminky na
Facebooku mě prosily, že chtějí pohádky i pro
kluky. Já bych chtěla, aby si za Eliščino jméno
rodiče dokázali vsadit jména svých dětí a aby
se naučili vyprávět jejich vlastní příběhy. Tohle je jenom návod, jak na to. Moje dcera Bára
byla dyslektička a dysgrafička, když něco četla, tak to většinou nedokázala převyprávět.
Ale když dítě slyší svůj vlastní příběh, tak pro
něj bude jednodušší ho převyprávět.
Bára už svůj příběh nepřevypráví, ale vy jste
to udělala za ni v první knížce. Byl to pro vás
způsob, jak se vypořádat s její smrtí?
Byl to hlavně způsob, jak ji očistit od nálepky feťačky! Bára zemřela na maturitním
plese na selhání organismu, jak nakonec
konstatovala policejní zpráva, ale rok se
s rokem sešel a pro mnoho lidí pořád platilo
Radiopalác = smrt = drogy. A já jsem si nedokázala představit, že ta rovnice nezmizí.
A tak jsem začala psát knížku, která se měnila i s lidmi, kteří do ní přispívali.
Jaké máte na knihu Najít světlo ve tmě ohlasy?
Prodalo se jí asi osm set kusů. Spousta lidí
se v ní našla, pomáhá jim komunikovat
31
rozhovor
SVĚTÝLKA.
Simona pomáhá
ostatním lidem,
kteří prošli něčím
těžkým, vyprávěním
svého příběhu.
v nejtěžších situacích a chvílích, kdy si připadají, že se zblázní. Po určité době – půl
nebo tři čtvrtě roku poté, kdy vám někdo
blízký odejde ze života – si totiž ostatní začnou myslet, že už to máte zahojené.
A v tom okamžiku to na vás padne. Já jsem
přemýšlela, že spáchám sebevraždu. Neudělala jsem to jenom kvůli Elišce.
Dokázala jste mluvit o Bářině smrti s ostatními?
Odstřihla jsem se a půl roku jsem byla
v kontaktu jenom se svými nejbližšími. Pršelo a moji sousedé se mnou šli grilovat –
v dešti. Vděčím jim za to, že mě nenechali
samotnou. Mohla jsem mluvit nebo jen mlčet, byli tam pro mě. Pak jsem taky dokázala komunikovat s lidmi na Facebooku. Pro
ty, kdo mají potřebu sdílet, mají sociální sítě neuvěřitelnou výhodu, že když nechcete
být vidět, tak nejste, a přesto můžete být
v kontaktu jenom s určitou skupinou lidí.
Teď už jsem dál a dokážu poslouchat lidi
a jejich příběhy, dokážu reagovat a soucítit.
FOTO: PROFIMEDIA.CZ
Simona Vlková
(41)
B
KŘEST. Kmotrami Simoniny knížky Najít světlo ve tmě
byly herečky Miluše Bittnerová a Marie Doležalová.
32
ývalá jednatelka stavební společnosti a realitní makléřka. V současné
době spravuje sociální
sítě, pořádá kulturní akce
a dětská divadelní představení a pomáhá lidem
metodou storytellingu. Je
autorkou knihy Najít světlo
ve tmě o smrti své starší
dcery a knížky vyprávění
pro mladší dceru, která vyjde v prosinci pod názvem
O neposedném Světýlku,
Zdi, Elišce a Kubíkovi. Na její vydání vybírá prostředky
ještě devět dní na serveru
Hithit.cz
Nedrásá vás to – radit jiným, jak zacházet se
smrtí?
Ne. Já lidem dokážu pomoct, protože už
mám jistý nadhled a mám náskok v tom, že
s odchodem Báry jsem vyrovnaná. Je jednodušší, když mluvíte s někým, kdo má smrt
prožitou. Lidé bez této zkušenosti tomu nerozumějí, nedokážou si představit ty pády
a potom vzlety, ani tu hysterii. Dokážu jim
říct, co je čeká, že teď přijde taková a taková
vlna a bude jim hrozně zle, ale pak že se to
zase zlepší. Komunita sdílení je důležitá. Lidé, kteří jsou uzavření a nedokážou se vypovídat, jsou o to skleslejší. Když spolu
partneři přestanou komunikovat, tak se jim
vztah rozpadne. Tak jako se rozpadl mně.
Smrt zůstává v naší společnosti pro mnohé
tabu. Dá se nějak připravit na smrt blízkého
člověka?
Asi nedá. Mně možná paradoxně – a to bude
znít hrozně – pomohlo, že jsem byla u toho,
když mi dcera umírala. Viděla jsem ji, držela, prožívala jsem to. Já jsem navíc nikdy
nic neplánovala. Neměla jsem představy, jak
dostuduje, jakou bude mít svatbu. Já žiju ze
dne na den. Neptala jsem se, proč se to stalo
právě mně.
Co je důležité pro to, aby člověk po ztrátě
blízkého zase začal vidět světlo na konci tunelu?
Je potřeba vyprávět si zážitky, vracet se k pozitivním věcem. Spousta lidí se cítí osamocená, bojí se projevit, že se jim stýská, že je jim
i Finanční podpora je
strašně důležitá. Člověk
má po takové události
platit složenky, ale
všechno je mu jedno,
není schopen řešit
„malichernosti“.
smutno. Mají pocit, že jim lidé nerozumějí,
že svým smutkem společnost otravují. Lidé
většinou nevědí, jak zareagovat. Musíte udělat první krok, říct první větu, učit lidi, že se
vás nemusejí bát. Ale nejdůležitější je chtít se
z toho dostat. Když je člověk přesvědčený, že
nastal konec světa, že mu celý svět ublížil,
tak mu ani ostatní pomoct nemůžou.
mila, že to tak není, že není špatné být zase
tou, jakou mě Bára znala, než odešla. Uvědomila jsem si, že Báru budu bezmezně milovat celý život a celý život mi bude strašně
chybět, ale je potřeba tu kapitolu uzavřít.
Proto jsem se zařekla, že jste poslední novinářka, které dávám na toto téma rozhovor.
Ale svůj příběh vyprávíte dál, abyste lidem
pomohla i v jiných životních situacích...
Říká se tomu storytelling – vypravování
příběhů. Účastnila jsem se akce, kam přišli
lidé mezi pětapadesáti a šedesáti lety, dlouhodobí uchazeči o práci. Postavila jsem se
před ně s růžovým přelivem ve vlasech
a s tou svojí ztřeštěností je vyzvala, ať tipují, co jsem zač. Říkali, že jsem pozitivně naladěná, že už asi budu mít velké děti a že
jsem v pohodě. Když jsem jim převyprávěla
svůj příběh, tak to všechny porazilo. Snažila
jsem se jim předat informaci, že pokud hledají práci shrbení a jsou přesvědčeni o tom,
že ji stejně nedostanou, tak ji taky nedostanou. Že hrozně důležitá je motivace a to, jak
se člověk ke své situaci postaví. Já jsem
v situaci, kterou nechce nikdo zažít. Můžu
se poddat a být celý život smutná, zatrpklá,
zahořklá. Druhá varianta je žít svůj život,
pomáhat druhým a vyloudit úsměv – to je
pro mě lepší cesta.
INZERCE
Spousta lidí neví, jak reagovat na takové
hoře. Bojí se vměšovat, připomínat ztrátu.
Jakou pro ně máte radu?
Nebojte se slz. Když s někým roníte slzy
nad jeho osudem, tak to hrozně pomáhá, to
je velký dar. Lidé tak vědí, že jste s nimi.
Jsou dny, kdy o tom svém člověku chtějí
mluvit, jiné dny zase ne. Nejhorší je, když
jsou narozeniny nebo nějaké jiné výročí
v kalendáři, to člověka semele.
Mnozí lidé na pozůstalé pořádají sbírky. Nezaráží vás představa, že by se hoře dalo vykoupit?
Ne, naopak! Finanční podpora je strašně důležitá. Člověk po takové události není schopen postavit se na vlastní nohy. Máte platit
složenky, ale vás bolí břicho, všechno je
vám jedno, nejste schopni řešit „malichernosti“. Může trvat půl roku nebo rok, než se
dáte do kupy. Já jsem přišla o dům, protože
jsem nebyla schopna dál splácet hypotéku.
Dnes působíte velice vyrovnaně. Nevyčítají
vám jiní lidé, případně vy sama sobě, že už se
zase smějete?
Uvědomila jsem si, že mě lidé znají v několika pozicích, z nichž jedna je Simona spojená s Bárou a knížkou – Simona filozofující
a motivující. Jakmile vybočím z této role do
svého osobního života, tak to spousta lidí
těžko nese, lidé chtějí smutek. Já jsem po
dvou a půl letech zažila svůj vnitřní boj.
Snad jsem do té doby měla pocit, že kdybych byla sama sebou, veselá a praštěná, tak
bych tím Báru znectila. Pak jsem si uvědo-
s Josefem Cardou
a jeho synem Adamem
V sobotu 28. listopadu
ve 21.50 na TV Barrandov