PORTRÉTY: Jak vypadá tvůj portrét?

PORTRÉTY: Jak vypadá tvůj portrét?
Autor: Lukáš Targosz Zdroj: lukastargosz.blogspot.com
Nevím, jestli jsem vám to vyprávěl (myslím si, že ano), ale osm let jsem chodil do lidové
školy umění na malování a sochařinu. (Ne, to neznamená, že byste měli chtít, abych vás
namaloval. Byl jsem dítě!) Ale za spolužáka jsem měl Jakuba Špaňhela, o kterém se dnes
píše toto: „Jakub Špaňhel patří mezi špičku současného českého malířství. Pověst
mimořádného talentu, která se mezi zasvěcenými šířila již za jeho studií.“ Takže bych
měl mít k výtvarnému umění pozitivní a vřelý vztah. My ovšem nebudeme v této sérii
mluvit o malování, alespoň ne o malování na papír nebo plátno.
Budeme mluvit o malování v naší mysli. Všichni si
totiž malujeme svět růžovými, černými, abstraktními,
fantastickými nebo realistickými barvami. A způsob,
jak si svět okolo sebe malujeme, zásadně ovlivňuje náš
vztah k tomuto světu. Způsob, jak si malujeme ve své
mysli sami sebe, zásadně ovlivňuje náš postoj sebe
samých (Například, vnímáme se ostudně, nebo
namachrovaně nebo realisticky?). Malujeme si ale také
pohledy na různé lidi. Některé vidíme v růžových
brýlích, takže si je malujeme hodně vesele a barevně,
jen aby nás zklamali a my je přemalovali sytě černou
barvou. Myslím si, že všichni chápeme pointu, kterou
se snažím říct. Jak tvrdí web pro portrétisty
začátečníky: „Skuteční mistři portrétisti se dokážou tak
vcítit do modelu, že zachytí i povahu – charakter a duši
člověka. Charakter bývá vepsán do tváře – je to
zrcadlo duše. Jak řekl Pablo Picasso: Umění kreslit
znamená umění se dívat.“
Umění se dívat. To může být právě ten problém s
našimi mentálními kresbami o sobě, světě, a také, o
Bohu. Taky o Ježíši Kristu. Jak si ve své hlavě maluješ
Boha, ovlivní tvůj pohled na něj víc, než je možná
zdrávo. Jak známo, tvůj zrak funguje tak, že ve
skutečnosti vidí tvůj mozek, protože tvé oči jsou
oknem. Co vidí tvé oči, ovlivňuje tvůj rozum. Tvůj
rozum pak ovlivňuje tvé očekávání a tím formuje tvou
realitu. Zkus se teď chvíli zamyslet nad tím, jak si
představuješ Ježíše. Ne, fakt to myslím doopravdy.
Zkus popsat tři věci, které si představuješ na Ježíši, jak
vypadá.
Víte, jaký je typický obrázek Ježíše Krista? Vysoký
muž s dlouhými vlasy i vousy (i když ty nejsou nijak
dlouhé, rozhodně ne tak, jako měl Usama Bin Ládin,
Ježíš je měl pěstěné). A možná také modré oči, bledou
tvář, a zcela určitě bílé roucho Tak bílé, že zářilo
podobně, jako když se v Pánovi prstenů stal z Gandalfa
šedého Gandal bílý. Pamatujete na tu scénu? Dovolte
se mi teď zeptat na otázku, odkud ten obrázek máme.
Byl snad někdo z nás tenkrát na místě a vyfotil si
Ježíše? Víte, že obrazy Krista malovali lidé prakticky
Lukáš Targosz: Portréty
až ke konci druhého
století a boj o to, zda je
vůbec přípustné obrazy
Krista malovat, se vedly
až do čtvrtého století?
Věděli jste, že představa Ježíše jako dlouhovlasého
muže s plnovousem byla ustanovena až v šestém století
na Východě a mnohem, mnohem později na Západě?
Proč je to tak důležité, jak si představujeme Krista?
Protože charakter bývá vepsán do tváře. Ano, právě
proto, že náš portrét Ježíše zásadně ovlivňuje to, jak si
jej představujeme, co od něho očekáváme, jaký
charakter má, a především, jaký postoj k nám bude mít.
Zkuste se zamyslet nad tímhle: Ježíš byl především
mladý člověk. Přemýšleli jste o Kristu jako mladíkovi?
Nematou nás ty vousy natolik, že máme za to, že to byl
nějaký moudrý a starý guru? Poslyšte, Ježíš zemřel,
když mu bylo 33. To znamená, že Ježíš byl v
posledním bodě své pozemské cesty mladší než já!
Myslíte si, že byl za všech okolností smrtelně vážný?
(Děti ho milovaly, a tím nemyslím vlastní děti, protože
ty neměl. Když já přijdu do nějaké rodiny, kde jsou
malé děti, a tvářím se přísně, formálně nebo vážně,
myslíte si, že si se mnou děti chtějí hrát?!) Takže,
pokud byl Ježíš mladý muž, který se rád smál, jak to
ovlivní způsob, jak čteme příběhy v evangeliích o
něm?
Zamyslete se ještě nad jedním příměrem. V jednom z
nejslavnějších podobenství v Matouši 25. kapitole,
mluví Ježíš o posledním soudu. Je to podobenství, kde
mluví, že lidé budou rozdělení na ovce a kozly, první
skupina bude přijatá Bohem a druhá odmítnutá.
Měřítkem pak bylo to, jak se lidé chovali k potřebným
a chudým. Ježíš ztotožňuje soudce z tohoto přirovnání
k Bohu. A my si Boha-soudce představujeme jako
nevyzpytatelnou postavu. Copak takový Bůh není?
Představujeme si ho jako mocného vládce, u kterého si
nemůžeme být jistí, jak moc nás přijme nebo odmítne,
jak a za co nás potrestá. Jenomže, Bůh-soudce se v
Ježíšově podobenství vykresluje v úplně jiný portrét.
Stránka 1
Maluje se zcela neočekávanými barvami. Říká tam o
sobě (Matouš 25:35): Neboť jsem hladověl a dali jste
mi najíst, měl jsem žízeň a dali jste mi napít, byl jsem
cizincem a přijali jste mě, byl jsem nahý a oblékli jste
mě, byl jsem nemocný a navštívili jste mě, byl jsem ve
vězení a přišli jste za mnou. Bůh-soudce se vykresluje
jako hladový, žíznivý, cizí, nahý, nemocný a uvězněný,
dohromady jako „nejmenší“.
Problém, který máme při čtení evangelií, je to, že
nedokážeme vidět výraz ve tváři. Čteme pouze slova.
Je to totéž, jako když čteme sms nebo email oproti
tomu, když mluvíš s někým tváří v tvář. Pokud si
představujeme Ježíše jako vážného podivína,
moudrého vousatého guru a vysokého a majestátného
muže, pak jak uchopíme slova Izajáše, že na jeho
vzhledu nebylo zcela nic výjimečného? Že byl prostě
tak trochu nenápadný? Ovlivní to náš pohled na jeho
charakter?
Pokud si Ježíše představuješ jinak než je realita, pak se
také může stát, že ho nepoznáš ani, když bude stát
přímo vedle tebe. Neříkej si, že by se ti to nemohlo
stát. Přihodilo se to větším borcům, než jsme my.
Přihodilo se to dokonce i těm, kteří s Ježíše trávili
každý den několik let. Přesto stáli hned vedle Pravdy s
velkým P a neviděli zhola nic. Ale o tom si povíme
pozítří.
Lukáš Targosz 6. prosince 2011
Portréty: Stát vedle a nevidět nic
Předevčírem jsem napsal malý úvod k dnešnímu blogu: Na našem mentálním portrétu, který si o Ježíši malujeme, moc
záleží, protože náš portrét ovlivní naše očekávání a náš vztah. Je to důležité, protože se nám jinak může stát, že uvěříme
v karikaturu Krista více než Krista opravdového. Uvěříme v náboženskou představu bledého, vysokého muže s
pěstěným plnovousem, který se nikdy moc nesměje, má vznešený a svatý výraz ve tváří a hlavně je vždycky nad věcí.
Je to umělohmotný Ježíš, který je na hony vzdálený realitě. Tak, jakého Ježíše vidíš ty? A poznáš ho doopravdy, když
bude stát vedle tebe?
To, co se snažím říct, je, že v našem portrétu Krista
potřebujeme zachytit nejen jeho slova, ale také jeho
osobnost. Protože osobnost je přesně to, co odlišuje
román od telefonního seznamu, hudbu ve výtahu od
skutečné hudby, od facebooku a skutečného času u čaje
tváří v tvář. Číst evangelia bez pochopení Ježíšovy
osobnosti, je jako sledovat televizi bez zvuku. Jasně,
dokážeš pochopit, o čem to asi je, ale budeš mít z toho
zvláštní požitek? Těžko, že?
Krásným příkladem, kde se můžeme naučit
rozpoznávat opravdovou osobnost Ježíše, jsou jeho tři
setkání po svém vzkříšení s lidmi, kteří mu byli celé ty
roky zcela nejblíže. Když vám budu tyto příběhy
vyprávět a místy číst z evangelií, zkuste se u nich
zamyslet, co mají všechny ty příběhy společného. První
příběh je z evangelia Janova. Ježíš je ukřižovaný a
pohřbený, a tak se ráno po víkendu vydala Marie
Magdaléna ještě za tmy k hrobu. Jenže kámen byl
odvalen a nikde nikdo. Poté, co situaci zmateně
zkontrolovali další učedníci, Marie zůstala venku u
hrobu a plakala. V pláči se naklonila do hrobu a na
místě, kde předtím leželo Ježíšovo tělo, uviděla sedět
dva anděly v bílém rouchu, kteří se jí zeptali: Proč
pláčeš, ženo? Odpověděla: Vzali mého Pána a nevím,
kam ho dali. A teď se dostáváme k jádru příběhu: Jan
20:14-16: Po těch slovech se obrátila a uviděla tam
stát Ježíše (nevěděla ale, že je to on). "Proč pláčeš,
ženo?" zeptal se jí Ježíš. "Koho hledáš?" V
Lukáš Targosz: Portréty
domnění, že je to zahradník, odpověděla: "Pane,
jestli jsi ho odnesl ty, řekni mi, kam jsi ho dal, ať si
ho mohu odnést." "Marie!" řekl jí Ježíš. Obrátila se
a zvolala hebrejsky: "Rabboni!" (což znamená
"Učiteli"). V domnění, že je to zahradník?!? Nevěděla,
že je to on? Stála vedle a nepoznala ho? Jak se Ježíš
podle vás tvářil, když ji oslovil jménem? Díval se
přísně, že ho nepoznala? Nebo to řekl měkce s
úsměvem na tváři? Počkej, Ježíš právě přemohl smrt a
peklo a to není žádná legrace! Jak by sis mohl myslet,
že se smál? To je pravda, ale počkej…
V dalším příběhu jen o pár hodin později se chová
Ježíš ještě podivněji. Téhož dne se dva z Ježíšových
následovníků vydali do vesnice jménem Emauzy a
povídali si o všem, co se stalo. Zatímco si povídali a
probírali to, sám Ježíš se přiblížil a připojil se k nim.
Lukáš 24:16-19: Něco však bránilo jejich očím, aby
ho poznali. Ježíš se jich zeptal: "O čem si to cestou
povídáte, že jste tak smutní?" Jeden z nich, jménem
Kleofáš, mu odpověděl: "Ty jsi snad jediný
návštěvník Jeruzaléma, který neví o tom, co se tam
v těchto dnech stalo!" "O čem?" zeptal se jich. "O
Ježíši Nazaretském," odvětili. "Byl to prorok
mocný ve skutcích i slovech před Bohem i přede
vším lidem. Následuje Ježíšův proslov o významu
všeho, co se stalo, a jak to všechno bylo předpověděno,
zatímco kráčí pěšky kilometry. Jakou měl Ježíš podle
Stránka 2
tebe náladu? Před pár hodinami přemohl ďábla a teď
má čas na dlouhý proslov při dlouhé chůzi? Ale počkej
na závěr.
Lukáš 24:28-32: Když došli k vesnici, do níž mířili,
naznačil, že půjde dál. Oni ho však přemlouvali:
"Zůstaň s námi, už se připozdívá; chýlí se už k
večeru." Šel tedy dovnitř, že s nimi zůstane. Když
byli za stolem, vzal chléb, požehnal, lámal a podával
jim. Vtom se jim otevřely oči a poznali ho, ale on
jim náhle zmizel. Tehdy jeden druhému řekli:
"Copak nám nehořelo srdce, když s námi na cestě
mluvil a otvíral nám Písma?" Naznačil, že půjde dál?
Kam tak asi chtěl jít? Celé to na ně hrál! Když čteš
tento příběh bez předem daného portrétu, buď to
vypadá, že se chová buď bizarně, nebo má nějakou
opravdu tajnou duchovní pravdu, kterou chce sdělit,
nebo že si zkrátka s nimi hrál. Hrál? Chceš snad říct, že
Ježíš byl hravý? Myslíte si, že měl rád legraci a
popcornovou bitvu? A myslíte si, že by se jí zúčastnil?
Poslední příklad se stane jen o pár dní později. Jan
21:3-6: "Jdu na ryby," řekl jim Šimon Petr.
"Půjdeme s tebou," odpověděli. A tak šli a
nastoupili na loď. Té noci ale nic nechytili. Za
svítání stál na břehu Ježíš (učedníci ale nevěděli, že
je to on). "Nemáte něco k jídlu, hoši?" zavolal na
ně. "Nemáme," odpověděli. "Hoďte síť napravo od
lodi a něco najdete," řekl jim. Hodili tedy síť a už ji
ani nemohli utáhnout, kolik v ní bylo ryb. Všimněte
si, jak zlehka a bez zvláštních cavyků přichází Ježíš na
scénu. Máte něco k jídlu, hoši? Úplně ho vidím, ruce v
kapsách, a volá na ně zdaleka, takže ho (znovu)
nerozpoznali. A pak přichází pravé dejá vú. Když se
Petr potkal s Ježíšem poprvé, poradil mu stejný trik s
házením sítí na druhou stranu, jako by snad pod
člunem byla zeď. Je to Ježíš, okamžitě ví osazenstvo
lodě. A tak Petr na sebe hodí oblečení a plave k Ježíši.
Jan 21:11-12 Šimon Petr tedy šel a vytáhl na břeh
plnou síť - 153 velkých ryb! A přestože jich bylo
tolik, síť se neroztrhla. "Pojďte snídat," řekl jim
Ježíš. Malý dotaz. Jak to, že Jan věděl, že tam bylo 153
ryb? A co to znamená? Jsou jen dvě možnosti: buď to
spočítali (zatímco Ježíš, vzkříšený Bůh a Stvořitel,
trpělivě čeká, až jeho kamarádi rybáři propočítají
ryby), nebo druhá možnost je, že Ježíš řekl: Tak by mě
zajímalo, kolik jste chytili ryb, a pak dříve než něco
udělali, dodal: Nemusíte je počítat, je jich 153. A
učedníci na sebe mrkli s jasným významem: Ano, Ježíš
je zpátky. Ježíš je totiž opravdu zpátky. Nonšalantní,
pohodový, a hravý mladý muž je zpět. Jenomže,
poznáme jej? I když stojí hned vedle nás? Nebo
budeme mít tak jasně namalovaný portrét v hlavě, že
neuvidíme Pravdu, ani když bude stát hned vedle nás?
Co myslíte?
Lukáš Targosz 8. prosince 2011
Portréty: Slzy života
V sérii Portréty píšu o malování mentálních obrazů o světě, sobě, ostatních, a o Bohu. Snažíme se nakreslit naší
představu Krista, nebo spíše bych měl říct, že se snažíme tuto představu překreslit. To proto, že nás velmi ovlivnilo
náboženství v naší představě Krista, a tak žel někdy věříme v umělohmotnou karikaturu Ježíše. Jenže to, jak si ve své
hlavě maluješ Boha, ovlivní tvůj pohled na něj. Co vidí tvé oči, ovlivňuje tvůj rozum. Tvůj rozum pak ovlivňuje tvé
očekávání a tím formuje tvou realitu. Proto je to tak důležité, jak si představujeme Krista.
Mimochodem, když jsme u těch představ, víte, jaké
přirovnání o sobě Ježíš říká sám? Jaký obraz o sobě
kreslí a co to říká o jeho charakteru? Ježíš se
přirovnává mimo jiné ke kvočně, k pastýři, k vodě, k
chlebu, ke dveřím. Co to říká o jeho charakteru? A co
mají tyto přirovnání společné? Jsou ze života jeho
posluchačů. Jsou praktické. A nemají punc
náboženskosti. Když jsem se připravoval na tuto sérii,
přečetl jsem mimo jiné knihu profesora Pelikana s
názvem Ježíš v proměnách staletí. V této knize autor
popisuje to, jak Ježíše vnímali lidé různých dob a
kultur posledních dvou tisíce let. Ježíš je určitě
historicky nejvýznamnější postava dějin, ale
nevýhodou tohoto stavu je to, že si ho různé hnutí a
doby chtěly unést pro svou ideologii a své představy.
Lukáš Targosz: Portréty
Pelikan popisuje i tyto obrazy Krista v průběhu staletí:
Rabbi, Bod obratu v dějinách, Světlo pohanů, Kristus
Pantokratór, Kosmický Kristus, Pravý obraz, Mnich
vládnoucí světu, Ženich duše, Božský vzor,
Univerzální člověk, Zrcadlo věčného, Učitel zdravého
rozumu, Básník ducha, Osvoboditel. Až se chce říct:
Mohl by se opravdový Ježíš, prosím, postavit? Co mají
tyto představy společné? Už nejsou tak příbuzné
našemu životu, že? Ani praktické. Jsou… nábožné.
Když jsem tak tu knihu četl, uvědomil jsem si s hrůzou,
že v každé době lidé měli a mají tendenci si Ježíše
přizpůsobovat sobě a svým očekáváním. Jenomže pak
se z Ježíše stává typická modla. Mít modlu, nebo
propadat modloslužbě (to jsou výrazy, které jsme sice
asi slyšeli, ale pravděpodobně nikdy nepřemýšleli nad
Stránka 3
jejich významem) znamená, že máme touhu ovládat
Boha, aby dělal to, co potřebujeme. Je to tendence,
které já říkám touhu mít Boha v kapse. Takový kapesní
Bůh se totiž velmi hodí. Touha mít Boha v kapse je
vyjádřením podvědomé touhy Boha ovládat, a
projevuje se podmíněnou vírou: tedy tím, co se děje v
našem životě. Když se daří, říkáme si, že je to úžasné,
co Bůh dělá; ale když se nedaří, říkáme si: „Kde je
Bůh?“ Náš portrét Boha závisí na naší schopnosti vidět
ho aktivního v okamžiku, kdy to potřebujeme. Chtěli
bychom, aby Bůh reagoval na naše potřeby způsobem,
jakým chceme my, a v čase, který se nám hodí.
Kapesního Boha můžeme vytáhnout z kapsy kdykoliv
se nám to hodí, a zandat kdykoliv se nám to nehodí.
Takový Bůh se nám moc často do života neplete
(chceme dělat věci, u kterých si někdy Boží přízní moc
jistí nejsme), ale zároveň je vždy aktivní v okamžicích
potřeb a krizí. Bůh v kapse je krásná odpověď na naše
touhy. Jenže víra v takového Ježíše je víra v modlu, ne
v živou bytost. Tyhle modloslužebné obrazy Krista a
všechny ty nánosy, které jsme si během staletí na něj
přidali, způsob, jak jsme si ho doslova domestikovali
(ochočili) k našim potřebám, zcela zastírá skutečného
Ježíše. Nánosy staletí nesmí narušit náš vztah k němu.
Byl to autor Židům, který napsal: (Židům 13:8-9) Ježíš
Kristus je tentýž včera, dnes i na věky. Nenechte se
unášet všelijakým podivným učením. Nedovol, aby
tě hloupé představy o Kristu vzdálily tomu, jaký Ježíš
doopravdy byl – protože on zůstává stále stejný i dnes
– jeho charakter není domestikovaný, není ochočený a
není zpacifikovaný.
Jenže, jaký je Ježíš? Samozřejmě, nejlepší obrázek o
něm získáme při čtení evangelií, ale i naši četbu
poznamenává naše kultura a nánosy představ, jak jsme
si dokázali už minule při vyprávění o Ježíšově hravosti.
Potřebujeme totiž ještě něco víc, než je čtení o Kristu.
Potřebujeme se s ním poznat osobně. Což, jak mi asi
řeknete, není vůbec tak jednoduché udělat, jak je to
říct. Upřímně, většinou se snažím vyhnout frázím o
tom, že se máme poznat s Kristem osobně, protože jen
málo z nás si pod tím vybaví něco konkrétního, a
navíc, svádí to k mystickým a emocionálním zážitkům,
které jsou těžce uchopitelné, nevysvětlitelné, a hlavně,
pro skeptiky mého formátu, jsou poněkud nebezpečné.
Jenže když učedníkům, kteří se setkali s Kristem na
cestě do Emauz, podle jejich slov hořelo srdce, bylo to
v intelektuální rovině? Těžko, co? Byl to emoční,
duchovní zážitek. Když lidé v Ježíšově přítomnosti
plakali láskou, studem nebo vděčností, bylo to silně
emocionální, ne? Protože, když se doopravdy setkáme
s Kristem, poznáme to. A nakonec to poznají i ti okolo,
stejně jako viděli, že tito bývali s Ježíšem. Toto setkání
ovlivní naše emoce. Možná zažijeme vichřici radosti.
Lukáš Targosz: Portréty
Možná nevyslovitelný úžas. A možná budeme plakat,
aniž bychom věděli přesně proč.
Koneckonců, Ježíš sám plakal. Celkem třikrát máme
zachycené příběhy, kdy plakal a nestyděl se za to.
Celkem při třech příležitostech viděli svého Pána, jak
je dojat k slzám. Když přišel ke hrobu svého přítele
Lazara, nenasadil odvážný obličej plný pravé
charismatické víry v jeho vzkříšení. Ježíš skryl svou
tvář v pláči. Vlastně ani nevíme, proč přesně plakal u
hrobu Lazara, když učedníkům řekl dopředu, že ho
přivede zpět k životu. Někteří učenci říkají, že jeho
pláč byl vyjádřením hněvu. Jindy Ježíš vzhlédl a uviděl
Izraelce a plakal, protože jsou ztraceni jako ovce bez
pastýře. Ježíš neproklamoval ani nesvazoval, Ježíš
plakal. Ježíš procházel údolími smutku. Zakoušel zradu
a odmítnutí. A ani jednou nenasadil umělohmotný
úsměv s poznámkou, že vše je v pohodě. Místo toho
prosí své nejbližší o modlitbu, když pláče v Getsemane
v úzkosti. Když se podíváme na důvody Ježíšova pláče,
jeden důvod vyvstává jako hlavní: nezájem. Více než
cokoliv jiného dokáže Ježíše rozplakat náš nezájem.
Ten, který prošel peklem, a to jak obrazně, tak doslova,
je smutný, když odmítáme jeho život proto, že nemáme
ani zájem to vyzkoušet. G. K. Chesterton říká:
Křesťanství
nebylo
vyzkoušeno
a
shledáno
nedostatečným. Bylo shledáno náročným, a proto
nebylo vyzkoušeno.
Při čtení evangelií si nemůžete nevšimnout, kolikrát
tam Ježíš mluví o životě s velkým „Ž“, kterým je on
sám, a do kterého se musíme dostat. Dává přirovnání s
jídlem (chleba, co máme jíst a voda, co máme pít).
Mluví o tom, že je vinný kmen a my ratolesti, které
berou mízu a sílu z něj. Mluví o tom, že v něm se
pohybujeme a jsme. Prostě, Ježíš není modla od vedle,
Ježíš je oceán, v němž máme plavat; je vzduch, který
máme dýchat; je život, který máme žít. A když se s
tímto Životem setkáme, možná budeme plakat. Víte,
říká se, že kluci nebrečí (což je docela pitomost), ale
jedním z nejvíce formujících zážitků pro mě bylo, když
jsem se setkal s Kristem a plakal jsem. Hodiny. Bez
příčiny. Když se setkáme se Životem, je to jako
bychom prožili vzkříšení elektrickým šokem. Pláč bývá
častou reakcí. Za kterou se nemusíš stydět. Ježíš pláč z
lásky oceňoval. V jednom z nejkrásnějších příběhů
evangelií čteme o tom, jak je jeden z farizeů pozval na
večeři. Lukáš 7:37-38: A hle, jedna městská hříšnice
se dozvěděla, že Ježíš stoluje v domě toho farizea.
Přinesla alabastrovou nádobku s mastí, poklekla s
pláčem zezadu u jeho nohou, začala mu skrápět
nohy slzami a vlastními vlasy je utírala; líbala mu
nohy a mazala je mastí.
Stránka 4
Farizeus Ježíše okamžitě odsoudil myšlenkou: "Kdyby
to byl prorok, věděl by, co je to za ženu, která se ho
dotýká. Copak neví, jaká je to hříšnice?!" Lukáš 7:40:
"Šimone," oslovil ho Ježíš, "chci ti něco říci." "Jen
mluv, mistře," odpověděl farizeus. "Jistý věřitel měl
dva dlužníky. Jeden dlužil pět set denárů a druhý
padesát. Když ale neměli čím zaplatit, oběma
odpustil. Pověz mi, který z nich ho bude mít
raději?" "Řekl bych, že ten, kterému víc odpustil,"
odpověděl Šimon. "Správně," řekl Ježíš. Tohle je
Ježíš v tom nejlepším. Pomocí příběhu ukáže na sílu
odpuštění, ale všimněte si, co přišlo pak. Lukáš 7:4447: Otočil se k té ženě a zeptal se Šimona: "Vidíš tu
ženu? Když jsem přišel do tvého domu, nepodal jsi
mi vodu na nohy, ale ona mi skrápěla nohy slzami a
utírala je svými vlasy. Nepolíbil jsi mě, ale ona mi
od chvíle, kdy jsem vešel, nepřestala líbat nohy.
Nepomazal jsi mi hlavu olejem, ale ona mi
pomazala nohy mastí. Proto ti říkám: Je jí
odpuštěno hodně hříchů, proto hodně miluje. Komu
se odpouští málo, miluje málo."
Terapeut Erich Fromm říká, že dítě z vyrovnané rodiny
přijímá dva druhy lásky. Mateřská láska bývá
bezpodmínečná, přijímá dítě, ať se děje cokoliv, bez
ohledu na jeho chování. Otcovská láska je spíše
přechodnější, vyjadřuje uznání, když dítě dodrží určité
zásady chování nebo se mu něco povede. V ideálním
případě by mělo dítě zažívat a vstřebávat oba druhy
lásky. V tomto pojetí je Boží láska ve Starém zákoně
především otcovským vyjádřením lásky, což vidíme na
lásce, která se projevuje mimo jiné v dodržování
přikázání a nařízení a cestou ke svatosti. Ježíš pak
přinesl do našeho vztahu s Bohem více mateřský typ
bezpodmínečné lásky a přijetí. Ježíš plakal, když
taková láska je odmítnutá. A Ježíš se radoval, když
někdo lásku k němu projevil. Dokázal by si někdo z
nás vymyslet Boha, který miluje a touží být milován?
Láska nikdy nebyla běžnou souřadnicí ve spojení lidí a
Boha nebo bohů. Korán ani jednou slovo láska
nespojuje s Bohem. Aristoteles bez obalu řekl, že by
bylo výstřední, kdyby někdo prohlašoval, že miluje
Dia, nebo že by Zeus miloval nějakého člověka. S tím
oslnivě kontrastuje Bible, která říká, že Bůh je láska a
tvrdí, že to byl jediný důvod, proč Ježíš přišel, protože
v tom se ukázala jeho láska, že Bůh poslal svého
jediného Syna, abychom skrze něj měli život (1 Jan
4:9). Ježíš, a nemyslím tím umělohmotnou karikaturu
bez úsměvu a emocí, ale opravdového Ježíše. Tento
Ježíš touží po tvé lásce, touží po tvém portrétu lásky, a
sám ti nabízí svou lásku a přístup k Životu! Co víc
chtít?
Lukáš Targosz 8. prosince 2011
Portréty: Ty jsi můj Král!
Veselé Vánoce všem oficiálně. Myslím si, že většina lidí má ráda Vánoce, ale nutno říct, že Vánoce jsou komplikované.
Čím jsi starší, tím je to komplikovanější. Čím víc dětí máš, tím je to komplikovanější. Pokud někde v rodině se někdo
rozvedl, je to komplikace. Lidi berou k tobě domů s sebou lidi, které třeba nemáš rád. Zkrátka, Vánoce nejsou
jednoduché. Nicméně, pro muže jsou obzvláště těžké. Je to proto, že nám většina žen o Vánocích lže. Pokud jsi ženatý
nebo máš přítelkyni, často to funguje tak, že se zeptáš: „Co bys chtěla na Vánoce?“ Odpověď zní: „Já nic nechci. Nic
nepotřebuji. Když tak, jen něco opravdu malého.“ Ale běda muži, který téhle lži věří! Pak pod stromkem nic není, a my
říkáme: Vždyť jsi říkala, že nic nechceš. Před pár dny jsem viděl reklamu na dárek,
který nějaký podnikavec začal vyrábět přesně pro tyto příležitosti. Tady to máte na
obrázku.
Popisek k výrobku říká: Tento dárek obsahuje
absolutní NIC. Tento dárek je vrchol minimalismu.
Víceméně méně je více. Nic je vzácné. Nic je
jednoduché. Nic je posvátné. Otevřete balení a nechte
se fascinovat, jak se NIC nestane. Dovolte ničemu
proletět Vaší myslí a zklidnit Vaši duši. Vychutnejte si
ten okamžik. Brzy zjistíte, že NIC je o tolik lepší než
něco, cokoli jiného. Ale varujte se před tím to opravdu
podarovat!
Další komplikace s dárky je touha překvapit lidi s
dárky, které chtějí. To moc nejde dohromady, co? Buď
je překvapíš, anebo jim koupíš to, co chtějí. Ale jak
chceš upřímně překvapit někoho s něčím, co chce? Má
Lukáš Targosz: Portréty
manželka se mě
jednou takto pokusila
překvapit, celou dobu
mi říkala, že mi
koupila něco, co jsem
si vždycky přál, ale
že je to překvapení.
Když
jsem
to
rozbalil, zmohl jsem
se na jedinou větu:
„Tohle, že jsem si
vždycky
přál?“
Nebyla
šťastná.
Stránka 5
Vlastně byla strašně zklamaná. Je to prostě těžké
skloubit.
A pak máme celou tu věc s rodinou: Kde budeme trávit
Vánoce. U našich nebo u vašich? A navíc, někde se
někdo určitě rozvedl, takže máš víc najednou těch
rodinných skupin víc, někdy tři, někde i pět. Je to
komplikace. A do toho se muži zeptají jednu nevinnou
otázku, která může zruinovat Vánoce. Ta otázka zní:
„Miláčku, na jak dlouho tam jdeme?“ Víme, že
bychom se tuhle otázku neměli ptát, ale taky víme, že
budeme mnohem lepší hosté, když budeme znát časový
rámec. Ne, neznamená to, že spěcháme, ale když mi
řekneš, že to bude dvě hodiny, budu na dvě hodiny
zábavným společníkem. Potřebuju ovšem vědět, jak
dlouho to bude trvat, protože když nevím… Je to
komplikace. Manželky na to obvykle mají jednoduchou
odpověď, že jen chtějí, abychom se uvolnili a užili si
to. Jasně, já si to užiju, ale potřebuju vědět, jak dlouho
si to budu užívat, protože když nevím, pak si to
nedokážu užívat. Vánoce mohou být velmi
komplikovaným časem, a tak by se zdálo, že alespoň
jedna věc je na Vánocích jednoduchá: poselství Vánoc.
Jasně, všichni jsme pravděpodobně slyšeli nějaké
vysvětlení Vánoc nebo příběh o Ježíškovi. Naneštěstí i
poselství Vánoc je někdy strašně komplikované, ale to
je moje vina. Je to vina pastorů a kazatelů, kteří to
strašně komplikují. Možná patříš k lidem, kteří chodí
do církve víceméně jednou ročně na Vánoce, a přišel
jsi teď o víkendu do Elementu. Aby bylo jasno,
nemáme s tím problém, jsme moc rádi, že jsi tam byl.
My tu jsme přes celý rok, ale i tak jsme rádi, že jsi tady
alespoň jednou za rok. Někdy se takoví lidé objeví v
církvi a potvrdí se jim všechny ty podezření, které o
církvi měli. Jsou naprosto ohromeni, jak složité celé to
náboženství může být.
Víte co? Když ve Vánočním příběhu přicházejí andělé
k pastýřům, říkají jim, že jim zvěstují dobré zprávy
pro všechny lidi. Jestli je cokoliv na příběhu Vánoc,
co ti nepřipadá jako dobrá zpráva, možná je to proto, že
někdo ti namaloval portrét Vánoc dost špatně. Když k
tobě někdo přijde s dobrou zprávou, většinou tě jako
první věc nenapadne, že teď budeš muset něco udělat,
nebo že budeš muset něco platit. Dobrá zpráva je, že
dostaneš příležitost, že něco nemusíš udělat, že
nemusíš dělat zkoušku a dostaneš jedničku zadarmo.
Dobrá zpráva je, že dostaneš něco nebo budeš na tom
lépe. Když začíná příběh Ježíše, začíná jako dobrá
zpráva. Je to 100% dobrá zpráva. Dobrá zpráva není:
buď silný, snaž se víc, a přestaň hřešit. To není dobrá
zpráva, to není ani žádná nová zpráva. Všechny
náboženské systémy říkají, že máš přestat něco dělat,
že si poneseš důsledky toho, co dělá špatně. To není
Lukáš Targosz: Portréty
nová ani dobrá zpráva. Proto bych dnes chtěl, abys
viděl Ježíše jinak, než skrze komplikovaný svět
náboženství.
Nedávno jsem četl stať jednoho amerického
spisovatele, který se ve svých čtyřech letech ptal své
maminky, proč vůbec slavíme Vánoce. Maminka mu
řekla, že je slavíme, protože jsou to Ježíšovy
narozeniny. A tak tento klučina řekl: „Mami to je
super. Uděláme Ježíškovi dort se svíčkami, budeme mít
papírové čepice, a vůbec všechno, co se dělá na
narozeniny.“ A tak vznikla tradice, která trvá v této
rodině již desítky let. Totiž, vždy na Vánoce slaví
narozeniny s dortem a svíčkami. Každý rok se ptají
jeden druhého dvě otázky: „Za co jsi v tomto roce
vděčný Bohu?“ a druhá: „Když jsou to Ježíšovy
narozeniny, co mu přineseš příští rok za dárek?“ A
vlastně, proč ne? Co kdybychom místo typické
adventní výzdoby měli doma narozeninový dort a jiné
narozeninové dekorace?
Samozřejmě, historicky vzato se Ježíš skoro určitě
nenarodil v prosinci, ale jde o to, co vlastně Vánoce
znamenají. A pokud jsou to narozeniny Ježíše, neměli
bychom spíš přinést dárek jemu? Kdo to kdy viděl,
abys přišel na narozeninovou párty a oslavenec byl
povinen darovat dárky svým návštěvníkům. Kdybyste
přišli na moje narozeniny s očekáváním, že něco
dostanete, asi bych Vás zase rychle vyprovodil pryč,
nemyslíte? Tak, jak to, že očekáváme dárky od Ježíška
(když jsme děti), ale dokonce i jako věřící dospělí lidé
očekáváme, že nás Ježíš bude neustále obdarovávat, či
(jak říkají křesťané), žehnat? Není to vůči Ježíši
strašlivě nespravedlivé? To je otázka, kterou si kladu
každé Vánoce. A vždy mám touhu říct ano, je to
nespravedlivé a neférové vůči Ježíši. Měli bychom
spíše přemýšlet, co uděláme pro něj, měli bychom utéct
od materialismu, který o Vánocích vládne. Měl bych
úplnou pravdu. Jenže to nedokážu říct. Ne snad proto,
že by materialismus byl prima. Je mi moc líto, když
vidím lidi, kteří se nedovedou bez něj radovat, a jsou
ochotni se zadlužit jen proto, aby měli dárky.
Nedokážu to však říct z úplně jiné příčiny. Ta příčina
úzce souvisí s naším adventním tématem portrétů.
Než vám tedy řeknu, proč je v pořádku, že přicházíme
k Ježíši s prosbami a touhami, uvedu vás trochu do
děje, o čem jsme zatím mluvili a co jsme společně
zjistili. Řekli jsme si, že na našem obrazu, který si v
hlavě malujeme o Bohu, strašně záleží. Všichni si totiž
vytváříme mentální obrazy o světě, sobě, ostatních, a
také o Bohu. Žel, jsme ovlivněni náboženskými
představami o podobě Krista, a tak si ho většina z nás
představuje jako vysokého dlouhovlasého muže s
pěstěným plnovousem, v bílém rouchu, který se moc
Stránka 6
nesměje, je trochu pobledlý, vždy se tváří svatě a nad
věcí. Tento pohled na Ježíše je však spíše karikaturou,
takový Ježíš je umělohmotný, jenže tato představa
ovlivní tvůj pohled na něj a ten pak ovlivní tvé
očekávání a zformuje tvou realitu. Charakter bývá
vepsán do tváře, a tak náš portrét Ježíše zásadně
ovlivňuje to, jak si jej představujeme, co od něho
očekáváme, jaký charakter má, a především, jaký
postoj k nám bude mít.
V minulých dvou týdnech jsem vám na několika
příkladech ukázal, že Ježíš byl mladý muž, který měl
rád legraci a byl hravý. Kromě toho jsem vám ukázal,
že Ježíš měl emoce, plakal tehdy, když lidé odmítali
lásku a radoval se, když lidé plakali z lásky vůči němu.
Ukázali jsme si, že Ježíš byl životem s velkým „Ž“, a
díky tomu my můžeme od něj brát sílu pro svůj vlastní
život stejně, jako jsou větve vyživovány kmenem. Ježíš
evangelií je tedy hodně živý mladý muž, který se
neváhá smát a neváhá plakat, který je zcela opravdový
a spolehlivý. Obraz Ježíše s osobností nám dává nové
oči při četbě příběhů o něm, protože bez osobnosti jsou
ty příběhy docela ploché, podobně jako smska nebo
email bez možnosti vidět výraz ve tváři odesílatele.
Tady se dostáváme k tomu, proč je nejen snadné
přicházet k Ježíši s prosbami a touhami, ale proč z toho
nakonec má Ježíš i radost. Je to proto, že je to součást
jeho charakteru. Jeho láska totiž má málo co do činění
s pouhou emocí. Ježíš nestojí nad tebou a nerozplývá
se nad tím, jak jsi rozkošný. Být Bohem je náročné,
protože víš o těch druhých i to, co bys raději snad ani
vědět nechtěl. Vidíš jim přímo do srdce a nebaštíš
jejich výmluvy, jejich divadelní výstupy ani jejich
zbožnost naoko. V tom spočívá síla Ježíšovy lásky: On
totiž vidí mě i tebe takové, jací skutečně jsme, a přesto
všechno nás miluje tak moc, že je ochotný za nás
zemřít. Svými vlastními slovy tuto lásku popisuje jako
(Jan 15:13), že nikdo nemá větší lásku než ten, kdo
položí život za své přátele. A Pavel dodává (Římanům
5:8): Bůh dokazuje svou lásku k nám: Kristus
zemřel za nás, když jsme ještě byli hříšníci.
Nemusíme hrát tu hru na to, že nejsme tak zlí, jako
někdo jiný, protože v tom spočívá síla Ježíšovy lásky:
On ví, kdo jsi doopravdy zač, kdo jsi pod povrchem, a
přesto tě miluje.
Miluje tě tak moc, že neváhá porušit pravidla. Už jsme
si řekli, že Ježíš je hravý, a že Ježíš pláče. Ježíš je
ovšem také nekonvenčně svobodný! V Matouši 8:1-3
čteme: Když pak sestupoval z hory, šly za ním veliké
zástupy. Vtom přišel jeden malomocný a klaněl se
mu se slovy: "Pane, kdybys jen chtěl, dokážeš mě
očistit." On vztáhl ruku a dotkl se ho se slovy: "Já
to chci. Buď čistý!" A jeho malomocenství bylo
ihned očištěno. Ježíš tě miluje tak moc, že je ochoten
se tě dotknout, i když se od tebe ostatní odvracejí.
Nám tenhle příběh připadá hezký, ale neuvědomujeme
si, co to doopravdy znamenalo, a to proto, že skoro
nikdo z nás nikdy neviděl člověka s leprou. To je ale
ošklivá nemoc. Není to synonymum pro chudáka.
Dosaď si třeba AIDS, to je moderní lepra. Přemýšlej
nad veřejným postojem k lidem s HIV, když celá
epidemie v osmdesátých letech začínala. Lidé se štítili
a báli. Představ si člověka v posledním stádiu AIDS,
kdy se doslova rozpadal před očima. Tohle přesně byl
postoj lidí k malomocným. Ti museli chodit a křičet:
Nečistý! Být na méně než na dohoz kamenem daleko
od malomocného znamenalo poskvrnit si svou vlastní
pověst. Co v téhle situaci udělal Ježíš? Natáhl se a
dotkl se ho. Ježíš ho mohl uzdravit jen slovem, to
koneckonců udělal již dříve. Ale on se ho dotkl,
přemožen soucitem.
Přesně tohle znamená, že Ježíš ví, co je uvnitř nás, co
skrýváme pod povrchem, a přesto nás mít rád. Přesně
tohle z něj dělá něco neuvěřitelného. Ježíši vůbec
nezáleželo na jeho důvěryhodnosti, na tom, co řeknou
ostatní. Ježíš dělal správnou věc. Ježíš byl až divoce
svobodný. Když přemýšlíme o Ježíši zbaveného
nánosu náboženskosti, uvědomujeme si, jak úžasná
postava to je. Je to někdo, koho je snadné milovat a
následovat jej. Je to dokonce někdo, koho chcete
poslouchat a dělat mu radost.
Když vidíš portrét Ježíše zbaveného unylého výrazu,
když vidíš jeho úsměv, jeho slzy, když vidíš jeho
odvahu milovat navzdory pravidlům, pak nezbývá než
říct: „Hezké narozeniny! Ty jsi totiž nepopsatelný, jsi
můj přítel, který mě miluje navzdory tomu, co jsem
udělal nebo neudělal, jsi nejlepší, jsi živý, a nadto
všechno: ty jsi můj král!“
Lukáš Targosz 19. prosince 2011
Lukáš Targosz: Portréty
Stránka 7