Elvar Már Kjartansson (IS): Lámání a štěpení břízy, 2016

Komentáře

Transkript

Elvar Már Kjartansson (IS): Lámání a štěpení břízy, 2016
Elvar Már Kjartansson (IS):
Lámání a štěpení břízy, 2016
videosmyčka se zvukem, 20 min
zápůjčka autora
Na expedici po krajině severního Norska jsme se setkávali s řadou
příkladů toho, jak protikladné jsou lidské přístupy k přírodnímu
prostředí. Na vlastní oči jsme viděli, jaké důsledky vyplývají z toho
být „proti přírodě“, a „s přírodou“. Rád pracuji se dřevem a zároveň
mne zajímá zvuková stránka této činnosti. Máme v podstatě dvojí
možnost: buď dřevo dělíme „po létech“, v druhém případě pak vlastní
silou, nebo s pomocí nástroje působíme proti směru a struktuře růstu
dřeva, pak se postupně ohýbá, tříští a láme. Důsledkem druhého
přístupu je zřetelná destrukce materiálu. Technologie opracování
dřeva klínem je jeden z prvních příkladů schopnosti člověka ovládat
hmotu. Zvuky štěpeného, nebo lámajícího se dřeva jsou tak vlastně
i zvukem prvotní technologie, primárního prostředku vyvinutého
k ovládání přírody.
Elvar Már Kjartansson a.k.a. auxpan (1982) je hudebník, zvukový
a audiovizuální umělec, žije v Reykjavíku a Seyðisfjörðuru. Pod
přezdívkou auxpan působí na scéně elektronické hudby, účastnil se
řady festivalů a výstav na Islandu i v zahraničí. Zabývá se zvukovým
uměním, pracuje se světlem, navrhuje a konstruuje původní hudební
nástroje. Jeho hudební styl propojuje rytmické vzorce s terénními
nahrávkami.
www.laton.at/artists/auxpan
Steina Vasulka (IS):
Orka, 1997
audiovizuální prostředí, 3 kanálová
videoprojekce, prostorový zvuk
technická asistence: Michal Kindernay,
Kryštof Pešek
zápůjčka autorky
Steina v instalaci Orka (islandsky „síla“) tématizuje, podobně jako
v několika dalších pracích, dualitu archetypálních živlů proměny
– přírodních sil vody a ohně. Jsou to základní jednotky islandské
krajiny: turbulence sopečných erupcí, pohyb ledovců sunoucích se
po podloží černých hornin, rytmus mořských vln, vodopádů a čirých
ledovcových řek. Steina se k islandské krajině vrací po celý život
a její styl používání kamery jakoby připomínal perspektivu vnímání
a modus pohybu ptáků vzduchem a ryb v oceánu. Její přístup k videu
a zvuku lze rozdělit do tři fází: natáčení v terénu, editace ve studiu
a následná prezentace; sama označuje způsob představení spíš jako
„prostředí“ než „instalace“. Hudebnost jejích zvukově-obrazových
environmentů hraje rovnocennou roli s organickým, magmatickým
proudem pohyblivých světelných obrazů, vznášejících se v tmavém
prostoru.
Steina (Steinunn Briem Bjarnadottir, 1940) absolvovala obory hry na
housle a hudební teorie v Reykjaviku. V roce 1959 obdržela stipendium
a studovala na Hudební akademii múzických umění v Praze. S videem
začala pracovat společně s Woodym Vasulkou v roce 1969 v New
Yorku, kde později společně s Woodym a Andy Mannickem založili
„divadlo elektronických médií“ The Electronic Kitchen. V roce 1980 se
manželé Vasulkovi přestěhovali do Santa Fe v Novém Mexiku a Steina
se ve sté tvorbě obrátila k možnostem zobrazování krajiny pomocí
elektronických médií. V posledních letech vytváří multikanálové
prostředí, čerpající zejména z islandské krajiny. Dlouhodobě se
podílí na navrhování autorských tvůrčích technických nástrojů
a spolupracuje na vývoji softwarových programů pro umělecké využití.
(Lenka Dolanová – redakčně upraveno)
www.vasulka.org
Pavel Mrkus (ČR):
Pád/Fall 2016
HD videosmyčka projekce a zvuk
zápůjčka autora
Pád/Fall představuje konfrontaci člověka s vodním živlem v jeho
původní i abstrahované formě. Videoinstalace je sestavená ze záznamů
pořízených během expedice po Islandu v rámci projektu Na pomezí
samoty v létě 2015. Obrazové záběry procházejí digitální montáží
a postprodukčním zpracováním, proměňujícím zejména rychlost videa
a světelné korekce. Velkoformátová videoprojekce je inspirována
základním prvkem vodní energie, přesahujícím běžnou zkušenost
člověka a jeho měřítek. Čerpá ze setkání s vratkou rovnováhou
biotopu Islandu a jeho exploataci. Gravitace, která stahuje veškerou
hmotu ke středu Země, dává energii i padající vodě. Je to elementární
vazba nezávislá na změnách v čase, prostředí, estetickém postoji, či
měřítkách v rámci života člověka, je prověřená existencí vesmírných
mechanismů s precizní vyvážeností hodinového stroje. Současná
arytmie v dostatečnosti vodních zdrojů je jedinou proměnnou
generované energie a tím také měnících se podmínek organického
života. Paradox energie kolapsu.
Pavel Mrkus (1970) vystudoval v letech 1989–1995 VŠUP, v roce 1991
absolvoval stáž na Polytechnic University, Stoke on Trent v Anglii
a v letech 1998–1999 studoval na Evangelické teologické fakultě
UK v Praze. Je držitelem ocenění Honorable Mention (Vessels,
Koganezaki, Japonsko), Silver prize (Japan Contemporary Glass
Art, Glass Museum, Notojima, Japonsko). Vystavoval např. v rámci
sekce Individual Systems na Benátském bienále v roce 2003 a dalších
mezinárodních přehlídkách. Vyučoval v Japonsku a USA, společně
s Danielem Hanzlíkem založil ateliér Time-Based Media na FUD UJEP
v Ústí nad Labem. Často pracuje se změnou měřítka, s prostupováním
skutečného a fiktivního, s mnohoznačným vztahem mezi interaktivitou
a manipulačními metodami, s náhodou a kauzalitou. Leitmotiv Mrkusovy
tvorby spočívá v tématech dotýkajících se otázek transcendence
v současné společnosti.
www.mrkus.ixode.org
Vladimír Turner (ČR):
Funeral, 2016
videofilm, full HD, 10 min
spolupráce na zvuku: Michal Kindernay
mix zvuku a hudba: Martina Vídenová
kamera: Vladimír Turner
asistent kamery: Hynek Trojánek
střih: Vladimír Turner, Jiří Procházka
zápůjčka autora
V krajině vystupuji já – autor a performer v jedné osobě. Před kamerou
napůl improvizuji, vymýšlím „postindustriální land-artové instalace“.
Zároveň vytvářím a vypořádávám se s následky těchto situací,
vytržených z navyklých kauzalit a stereotypů. Vystupuji zde zároveň
jako reálná a fiktivní postava, inscenuju pomyslné pohřební slavnosti
pro uhlíkem prosycenou a fosiliemi prokletou podkrušnohorskou
krajinu a její obyvatele. Zvuk k videu vznikl jako koláž z terénních
nahrávek pořízených během expedic do okolí, kontaktního zvuku
a komponované hudby. Původní záměr filmu se během pobývání
v krajině změnil v nadreálnou koláž ambivalentních, instruktážních
scén a živých obrazů, naznačujících kriticko-sentimentální komentář
k lidskému zacházení s krajinou. (text autora)
Vladimír Turner (1986) je audiovizuální umělec a filmař. Absolvoval
studia na Centru audiovizuálních studií na pražské FAMU a v Ateliéru
intermediální konfrontace na VŠUP, kde byl na studijních pobytech
v Buenos Aires, Valencii, Brisbane, Toulouse, Rotterdamu a Austrálii.
Ve své tvorbě se pohybuje mezi dokumentárním filmem, uměním ve
veřejném prostoru a sociálním a politickým aktivismem. Tyto oblasti
spojuje v celek, který nazývá aktivním občanským životem. Jeho
práce z celého světa se objevují na ulicích, filmových festivalech
i v galeriích.
www.sgnlr.com
Josef Koudelka (FR/ČR):
Z Černého trojúhelníku, 1990–1994
část fotografického cyklu, publikace,
videoprojekce
zápůjčka autora a sbírek
Uměleckoprůmyslového muzea v Praze
Josef Koudelka se po roce 1990 vracel pravidelně do Československa mimo jiné
za účelem zaznamenat v sérii panoramatických snímků zdevastovanou krajinu
pod Krušnými horami. Jako „Černý trojúhelník“ bylo označováno rozsáhlé území,
sledující zhruba trojmezí severní části Čech, Saska a Slezska. V průmyslem
postižené krajině probíhala od začátku 60. let 20. století do současnosti intenzivní
povrchová těžba hnědého uhlí. Celý region se stal postupně jednou z ekologicky
nejpostiženějších oblastí Evropy. Výstava a publikace „Černý trojúhelník“ byly
poprvé představeny v roce 1994 v Salmovském paláci v Praze. Koudelkova série
fotografií souvisí s jeho dalšími cykly o průmyslové krajině ve Welsu, Polsku,
Německu nebo severní Francii a jsou součástí souboru fotografií, který autor
věnoval sbírce Uměleckoprůmyslového muzea v Praze.
Josef Koudelka (1938) je umělec a fotograf českého původu. V roce 1961 absolvoval
ČVUT v oboru leteckého inženýrství. V 60. letech pracoval na souboru Cikáni, až
do roku 1970 jako nezávislý fotograf přispíval do časopisu Divadlo, spolupracoval
s Divadlem Na zábradlí a Divadlem za branou. V roce 1968 zachytil invazi
Varšavské smlouvy do Prahy, na základě série dostal v roce 1969 cenu Roberta
Capy a nabídku na spolupráci s agenturou Magnum Photos. V roce 1970 dostal
azyl ve Velké Británii, o čtyři roky později se stal členem Magna. V roce 1975 měl
samostatnou výstavu v Muzeu moderního umění v New Yorku a ve Francii a USA
mu vyšla kniha Cikáni, za kterou o dva roky později získal Nadarovu cenu. V roce
1984 měl první soubornou výstavu v Londýně. V roce 1988 získal francouzské
státní občanství. V roce 1990 se vrátil do Československa, kde s Annou Fárovou
uspořádal retrospektivní výstavu v Uměleckoprůmyslovém muzeu. V roce 1992
byl jmenován Rytířem řádu krásných umění a literatury. O dva roky později mu
vyšla kniha Černý trojúhelník, v 90. letech pak Reconnaisance: Wales a Chaos,
apokalyptické svědectví, které připravil s Robertem Delpirem. V roce 2002
měl retrospektivní výstavu ve Veletržním paláci NG, o rok později byl oceněn
jako Osobnost roku české fotografie. V roce 2006 vyšla kniha Roberta Delpira:
Koudelka, v roce 2008 kniha Invaze 68: anonymní český fotograf Josef Koudelka.
Ve stejnou dobu proběhla na Staroměstské radnici v Praze stejnojmenná výstava.
(Má české a francouzské občanství, žije v Praze a v Paříži).
www.pro.magnumphotos.com
Julia Martin (IS/NSR):
Kárahnjúkar-Reyðarfjörður-Heraðsflói,
2011–2012
dokumentace performance
videosmyčka, monitor
zápůjčka autorky
Spojujícím elementem výzkumného terénního projektu na východě
Islandu je voda v řece a v přehradní nádrži elektrárny Karahnjukar.
Elektřina z turbíny vodní elektrárny je využívaná hliníkárnou koncernu
Alcoa Fjarðaál v městečku Reydarfjordur. Posledním článkem
v řetězci je Heradsfloi – říční delta, kde se dvě z postižených řek
vlévají do oceánu. Julii Martin zajímají hlavně vztahy a infrastruktury,
jejich politicko-geografická podmíněnost, provázanost a proměny
způsobené nedávnou industrializací krajiny, celého prostředí a vliv
globální ekonomiky na morfologii místa. Uvažuje o hyperobjektech
(hyperrozšířený objekt), o komplexní environmentální síťové formaci,
zahrnující komplexní ekologické systémy i přírodní procesy, provázané
s lidskými aktivitami do takové míry, že není snadné je rozlišit.
Julia Martin (1976) je vizuální umělkyně a krajinná architektka, žije
a pracuje v Berlíně a v Seyðisfjörðuru. Od roku 2011 se zajímá o stavbu
přehrady Kárahnjúkar, o Reyðarfjörður a Heraðsflói. V roce 2014
získala titul Ph.D. na Goldsmiths College, pracovala jako lektorka
a koordinátorka programu MFA „Umění, prostor, příroda“ na Edinburgh
College of Art. V roce 2006 získala titul Magistr výtvarných umění
v oboru „Umění, prostor, příroda“ na Edinburgh College of Art, v roce
2003 diplomovala v oboru „Zahradní a krajinářská architektura“ na
Berlínské technické univerzitě, kde také pracovala v Ústavu teorie
a dějin rozvoje krajiny.
www.juliamartin.de
Layla Curtis (UK):
Antipodes 2013–2016
online video, PC a monitor, fotografie
zápůjčka autorky
Antipodes je probíhající online a fotografický projekt, ve kterém Layla Curtis
vyhledávala a srovnávala stovky hodin přenosů webových kamer, provozovaných
na protilehlých místech Země. Ať už jde o topografické ozvěny v krajině, nebo
o podobnosti v architektonických a kulturních jevech, hledala vždy analogické
obrazy: například vrchol sopky Tungurahua v Ekvádoru je umístěn vedle sopky
Sinabung v Indonésii na opačném konci světa, záběr přístavu v Melbourne
s přístavní scénou na Azorech. Jde o cvičení koncentrace, uměleckou apropriaci
technologie sledování a dozoru, srovnávací studii paralelity a protikladů,
i mimoděčné sledování změn prostředí, s jejichž symptomy se setkáváme
v médiích a v realitě. Autorka v projektu naznačuje jak vzdálené, rozdílné a přesto
podobné jsou geografie, krajina a společenství planety Země. A jak magická
i ambivalentní je snadnost, s níž technologie metaforicky i reálně propojují
místa, lidi a standardizují skutečnost.
Layla Curtis (1975) ve své práci zkoumá symptomy hranic a pomezí ve fyzickém
i v metaforickém smyslu. Rané kartografické dílo, na němž pracovala během
rezidence v Akiyoshidai International Arts Village v Japonsku je série koláží
fiktivních map měst a cest. Schopnost trpělivě pozorovat nabízí porozumět
problematice, která se jeví být jako jen zdánlivě jednoduchá. Layla Curtis díky
stipendiu Britské rady absolvovala expedicí pořádanou British Antarctic Survey
do Antarktidy. Výslednou prací se účastnila na výstavách v Ormeau Baths
Gallery v Belfastu a New Art Gallery ve Walsallu. Pracovala také v deštném
pralese na Borneu, kde žila s lovci-sběrači. Dokument o jejím filmu „Stopaři“,
byl promítán v ICA v Londýně a byl součástí programu Festivalu architektury
připraveným Britským filmovým institutem. Práce Antipodes byla prezentována na
samostatných výstavách v Spacex, Exeter a Phoenix, Leicester. Curtis absolvovala
výtvarné umění na Chelsea College of Art. Její díla jsou součástí například Tate
Collection a uměleckých sbírek Britské vlády. Její dílo bylo zařazeno do výstav
například v Tate Modern; v Pavilhão Lucas Nogueira Garcez-Oca v Sao Paulu,
v galerii RMIT v Melbourne, nebo v Centru pro architekturu v Montréalu.
www.laylacurtis.com
Paul Chaney (UK):
Lizard Exit Plan, 2015–2016
kyanotypy, videosmyčka, fotografie, monitor
zápůjčka autora
Jaká je šance přežití obyvatel malého opuštěného území Lizard Land,
neboli Ještěrčí země na pobřeží Cornwallu v jihozápadní Anglii? Jak
dlouho by z lokálně dostupných zdrojů mohla izolovaná komunita
přežít, pokud by zkolabovala globální ekonomika? Chaney se otázkám
možné budoucnosti a tomu, jak přírodní prostředí nebo například
geologie determinuje kulturu, věnuje dlouhodobě. Svoje koncepty
a poznatky představuje v podobě souborů dat, sérií obrazů i příběhů,
odhalujících často temnější stránky života v postapokalyptické
krajině. Pomocí teoretické reflexe i modelového ověření v praxi
dekonstruuje a klade do širších souvislostí zavedené kulturní vzorce,
propojuje ideologii, biopolitiku, ekologii, site-specifické umění, nebo
DIY architekturu. Chaney používá často nástroje mezioborového
výzkumu a participatorní metody. K jeho výrazovým prostředkům
patří fotografie, sítotisky, video, kyanotypy s mapami a diagramy,
počítačové modely, konstrukce experimentálních přístřeší, společně
realizovaných během dílen v terénu.
Paul Chaney (1974) zkoumá způsoby jak kulturu a myšlení determinují
environmentální, například geologické, nebo energetické, sociální
a ideologické podmínky a struktury. Používá často metody participace
a mezioborového výzkumu. Mezi jeho poslední výstavy a projekty
patří například The Sun is Black a Divus, The Lonely Now, Goldfish.
Skupinové výstavy: TURBOREALISM - Breaking Ground, IZOLYATSIA
Center for Cultural Initiatives; FIELDCLUB and Friends – Late v Tate
St. Ives, In Abundance, Kestle Barton; Garden Marathon, Serpentine
Gallery, Art and War in the Last Resort, Kettle’s Yard v Cambridgi.
Mezi jeho kurátorské aktivity patří například program a umělecké
residence v Falmouthu a v organizaci London for Urbanomic, nebo
iniciace programu London HQ při vydavatelství DIVUS. Na konec roku
2016 připravuje svoji autorskou výstavu v galerii Tranzitdisplay v Praze.
www.paulchaney.co.uk
JSD a GŠD (ČR):
Hygroskopické detašované pracoviště (2016)
psychoscénografický galerijní provoz
zápůjčka autorů
Jedinečné Svatopěstitelské Družstvo a Generální Štáb Ducha
představují poprvé v Ústí nad Labem prozatímní provoz speciálního
hydrobiologického zařízení HPP. Včetně částečného instrumentáře
a jako bonus pravidelné ochutnávky vybraných jednotek z databáze
čistých, zkalených, minerálních, železitých, sirných, uranových
(těžkých) či jinak zdravotně závadných, léčivých, toxických vod, či
roztoků. Ty byly získané z pramenů, zřídel, studánek, potoků, louží,
kanalizace, odkalovacích a retenčních nádrží, nebo řek. Vzorky byly
průběžně sbírány od roku 2011 pro výzkum v terénu, analyzovány,
kategorizovány, sedimentovány, restaurovány a archivovány v ústředí
HPP, detašovaným v objektu Upsychu316a v Kuřívodech u Ralska.
Dotyčné vody pocházejí zejména z ústeckého, karlovarského
a teplického katastru, ale i z Bezdězska, nebo Mimoňska. Během
trvání výstavy mohou návštěvníci darovat, nebo dlouhodobě zapůjčit
do sbírek HPP svoje vlastní vody, které budou vloženy do databáze.
Název obce Kuřívody odkazuje na termální prameny, které se kdysi
v okolí nacházely a které vlivem dlouhodobého pobytu vojenských
jednotek a těžbě uranu nenávratně zmizely.
Jedinečné svatopěstitelské družstvo (JSD), Univerzální PSYchiatrický
Chrám 316a v Kuřívodech, Špružení šmelcu, či Generální Štáb Ducha
(GŠD) jsou společenství, která se řídí podle pečlivě kanonizovaných
a většinou dodržovaných pravidel. Jejich předsednictvo i členská
základna plní nejrůznější ceremonie, pěstují vlastní hagiografii
a vyznávání patafyzicky a experimentálně metafyzicky uspořádaných
událostí. Spolkový život má zázemí v severočeské lokaci UPSYCH
316a v Kuřívodech. Zde lze po předchozí domluvě na vlastní zrak
spatřit složitý systém souvislostí, labyrint skutečných prostorů spolu
s typologiemi pomyslných obyvatel – chovanců Chrámu.
Michal Kindernay (ČR):
Cargo, 2016
videosmyčka, projekce, zvuk
zápůjčka autora
Video bylo natočeno ve skladišti nákladového přístavu v Hamburku
v ústí řeky Labe, což je druhý největší přístav Evropy a patnáctý na
světě. V roce 2015 zde bylo vypraveno kolem sto miliónů objemových
jednotek, které odpovídají obsahu jednoho standardního šestimetrového
kontejneru. Pozemek, včetně zastavěné plochy, pokrývá 73.99 km²
a je s celým světem propojen dopravní infrastrukturou i digitálními
sítěmi. Tisíce podobných aglomerací bez obyvatel včetně stovek
kilometrů ulic, rámovaných kontejnery se rozprostírají po celé planetě.
Konteinerová architektura transportu zboží je jedním z nejviditelnějších
symptomů globální ekonomie a neoliberalismu. Kontejnery jsou
všude stejné, ale liší se logem a barevností, označující příslušnost
k několika nadnárodním cargo společnostem.
Michal Kindernay (1978) je umělec a kurátor. Absolvoval studia na FaVU
v Brně a v Centru audiovizuálních studií na FAMU. Jeho audiovizuální
instalace propojují oblasti a nástroje umění, technologie a vědy.
Často se dotýká témat ekologie a skrze aplikování technologických
přístupů ve vztahu k přírodě reflektuje problematiku environmentálních
otázek. Jeho práce zahrnují videoperformance a interaktivní instalace,
intermediální a dokumentární projekty a hudební zvukové kompozice.
Je spoluzakladatelem umělecké organizace yo-yo, iniciátorem
projektu RurArtmap a členem kolektivu galerie Školská 28 v Praze.
Působí jako externí pedagog v Centru audiovizuálních studií FAMU
a na Prague College v Praze.
www.yo-yo-yo.org/mk.html
Martin Zet (ČR):
Ventarola, 2016
videosmyčka, 2016
dvojprojekce a zvuk
Video zachycuje a využívá funkční mechanismus, umístěný v obytné
části oseckého kláštera. Po zrušení řeholních řádů v roce 1948 se
komplex proměnil v internační středisko pro řeholníky a v roce 1954
pak v charitní zařízení pro mentálně postižené děti a domov, ve
kterém působily řeholní sestry. Klášterní komplex v Oseku leží na
dohled a doslech velkolomu Bílina. Směrem k jihu je z oken kláštera
vidět nápadná sopečná vyvřelina Bořeň. Vrch Bořeň je proslulý mimo
jiné tím, že se tam nalézají ventraroly – otvory, jimiž vydechuje teplý
vzduch z podzemí. Slovo vychází z latiny: ventus znamená vítr.
Martin Zet (1959) je výtvarný umělec a performer. Působil jako vedoucí
Ateliéru videa Fakulty výtvarných umění VUT v Brně. Zúčastnil se
desítek výstav a festivalů po celém světě. Prošel klasickým sochařským
studiem na AVU v Praze, postupně se přiklonil ke koncepci umění
jako otevřeného gesta. Jeho přístupy mají často podobu metafory,
odkazující ke svému významu prostřednictvím podobnosti viditelných
rysů. Využívá často možnost vzájemného zastoupení blízkého
a vzdáleného, známého a neznámého či konkrétního a abstraktního.
Ve svých performancích, instalacích a akcích nechává působit čas jako
průběh, trvání a entropii a čas jako tvůrce stop paměti či minulosti.
Robert Vlasák (ČR):
Pásové dopravníky, 2015
magnetofonový pásek, reproduktory, motory,
elektronika
110 × 70 × 70 mm/variabilní rozměry
Pásový dopravník je komplexní soustava vzájemně propojených
strojů, která je součástí řetězce těžby hnědého uhlí ve velkolomech
v Podkrušnohoří. Takový systém pracuje v nepředvídatelných časových
vzorcích a pracovních režimech, ovládaných z neviditelného řídícího
centra. Mnohokilometrové gumové pásy obklopují a propojují jednotlivé
oblasti povrchového lomu a některé segmenty běží v permanentním
provozu. Krajina je pomocí této sofistikované těžební technologie
postupně rozebírána na prvky, roztříděna podle užitečnosti, přesunována
a znovu uložena kdesi za okrajem. Modulární a variabilní kinetická
a zvuková instalace kombinuje interpretaci a model funkcionality
nepřetržitého pohybu a hluku pásového dopravníku. Posunující se
smyčka magnetické pásky je nosič autentického zvukového záznamu
z velkolomu a miniaturizovaný nekonečný transportní pás distribuuje
akustickou materii v prostoru.
Robert Vlasák (1978) je výtvarník a sochař. Zajímá se o jevy, jako je
funkcionalita, pohyb a rovnováha, mechanické a optické znaky objektu,
nebo elektronické a zvukové aspekty objektu. Působí jako odborný
asistent v ateliéru Přírodní materiály na Fakultě umění a designu
Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. Ve své tvorbě Vlasák
experimentuje často s fyzikou různých materiálů, principů a situací.
Robert Vlasák (ČR):
Horizonty, 2016
ocel, sklo, pohybové ústrojí, uhelný prach
50 × 50 × 50 cm
Kinetický objekt Horizonty připomíná princip přesýpacích hodin.
Otáčející se uzavřená prachová komora vznikla podobně jako Pásové
dopravníky jako autorův komentář ke způsobu fungování povrchových
hnědouhelných dolů: přetváření krajiny, nákladné přemisťování
obrovských objemů hmoty, obětování původních a konstrukce
dočasných a nových krajinných útvarů.
Robert Vlasák (1978) je výtvarník a sochař. Zajímá se o jevy, jako je
funkcionalita, pohyb a rovnováha, mechanické a optické znaky objektu,
nebo elektronické a zvukové aspekty objektu. Působí jako odborný
asistent v ateliéru Přírodní materiály na Fakultě umění a designu
Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. Ve své tvorbě Vlasák
experimentuje často s fyzikou různých materiálů, principů a situací.
Dominik Žižka (ČR):
Dokument z expedice Do hlubin lignitových
mračen, 2016
video, 23 min
kamera a střih: Dominik Žižka
Tématem expedice v Mostecké pánvi byly změny průmyslové krajiny,
ztráta historických souvislostí, převrácení geologických vrstev
i sociálních struktur a aktuální diskuse o důsledcích prolomení
územních těžebních limitů. Program expedice vycházel z předpokladu,
že je nezbytné zabývat se problematikou sounáležitosti člověka
s krajinou komplexně, tedy včetně tématu energetických zdrojů. Jak
přehodnotit sentimentální i utilitární myšlenkové modely o spojení
kultury a přírody? Tyto otázky jsou zvlášť palčivé v Mostecké pánvi –
jedinečné krajině, kde najdeme ostrovy původní přírody a archeologická
naleziště, obklopené stopami dlouhotrvající průmyslové destrukce
a snahu o rekultivaci krajiny. Dokument zachycuje průběh expedice
a dílen, které proběhly od 5. do 25. 9. 2015 v Mostě, Duchcově,
Mariánských Radčicích, Oseku, zámku Jezeří a velkolomech Bílina
a Tušimice 2.
Dominik Lukács Žižka (1987) dokumentarista expedice Do hlubiny
lignitových mračen žije a pracuje v Praze. Absolvoval ateliér Interaktivních
médií na Fakultě umění a designu UJEP v Ústí nad Labem a studoval
na Experimental Studio Volta v oboru instalace/performance/video/
audio v Belgii. Dominik pracuje většinou s videem, zvukem a instalací.
Dokumentoval řadu uměleckých projektů (například Cantalone group
– Histeria festival, Six Acts dílny a eventy na Pražském Quadrenniale
v roce 2011, Kam Ústíme? studentů DAMU, část projektu 736Km Art,
a festival a symposium vs. Interpretation pořádaných nadací Agosto
Foundation v Praze v roce 2014 a 2016.

Podobné dokumenty

2009

2009 Ústav výpočetní techniky 1988 A 146/88/2 UJEP Institute of computer science 1992 A 146/92/1

Více

zpráva o revizním výzkumu jeskyně puklinové v údolí říčky

zpráva o revizním výzkumu jeskyně puklinové v údolí říčky které zasahovaly i přes vrstvu 7 a 8. Vrstva 7 – sprašový sediment, v některých místech méně detritický (suťovitý?) než vrstva 6, zbarvený do červena. V sondě před jeskyní nevytvářel v odkrytém úse...

Více

Lidé výtvarnému umění – výtvarné umění lidem, o

Lidé výtvarnému umění – výtvarné umění lidem, o videoprojekci, ale datový tok, probíhající a mizející stejně jako daná zvuková stopa v čase.

Více

festival program /pdf 16 mb

festival program /pdf 16 mb představení o tom, co v současném světě prožívá nahé tělo v područí svého majitele. Projekt vznikl na základě „nahého“ workshopu, na kterém si umělkyně jednotlivé tanečníky pečlivě vybrala. „V jist...

Více