Písemka renesance světová od F.Šmídka

Rámcová próza
- Obsahuje několik samostatných příběhů, které jsou vzájemně spojeny do jediného celku.
Tomuto spojovacímu příběhu, do něhož jsou vloženy ostatní, říkáme rámec.
Sonet (znělka)
- Lyrická báseň o čtrnácti verších. Ty jsou rozděleny do dvou čtyřverší a dvou trojverší. (4 + 4 +
3 + 3) První dvě strofy vyjadřují protiklad, obě trojverší pak usmiřující syntézu.
Villonská balada (nebo také francouzská balada) je lyrický básnický útvar, který se nazývá
podle jejího zakladatele:
François Villon. Tato báseň je složená ze 4 strof. První 3 strofy se skládají ze 7-12 veršů,
poslední strofa obsahuje poslání a má 4-6 veršů
(o polovinu méně). Poslední verše v jednotlivých strofách se opakují jako refrén. V Česku tuto
formu balady použil např. Vítězslav Nezval.
Scholastická metoda
filozofie je plodem vyučování a výchovy duchovenstva v klášterních školách –
scholastika – školní nauka.úloha scholastiky – rozumově odůvodňovat a
objasňovat víra
rozumově ji uspořádat a učinit ji srozumitelnou pro obyčejného člověka
Pikareskní román
Termín pikareskní román je odvozen ze španělského termínu picaro - šibal, taškář, šejdíř,
pobuda, což je také označení hlavního hrdiny tohoto románu. Tento hlavní hrdina je většinou
záporná postava, intrikán, podvodník, někdy zároveň vypravěč (pak je román prezentován jako
jeho autobiografie), pochází většinou z nižších sociálních vrstev či přímo ze spodiny společnosti,
často je zaměstnán jako sluha (líčení proto nepostrádá sociálněkritický náboj), přesto může být
humorný či satirický.
Kolektivní internetový román na pokračování
Zvláštním směrem internetového románu na pokračování je jeho kolektivně psaná verze, kdy na
tvorbě románu na pokračování se podílí více autorů, zpravidla čtenářů, přičemž každý z nich
napíše svoji verzi následující kapitoly. Záleží na způsobu výběru další kapitoly, jak kvalitní
výsledné dílo bude. I zde se často používají kolektivní mechanismy výběru - například hlasování
čtenářů, méně často pak odborná porota.
Tento druh tvorby má samozřejmě své přednosti, ale i zápory. Na straně kladů bychom mohli
uvést fantazii obřích rozměrů, vodopád nových nápadů (to, co jeden nevymyslí, druhý rovnou
napíše), zviditelnění extrémně nadaných autorů, u záporů bychom hledali nutnost rozhodčího,
který bude určovat nejlepší „pokračovací“ kapitolu, spam, udržení kontinuity, motivace... řada
románů na pokračování ostatně zůstane nedopsána.
Dante Alighieri
Jeho tvorbu ovlivnila platonická a idealizovaná láska k Beatrici Portinari a její předčasná smrt.
Hledal ideál lidské a božské dokonalosti.
Ranější díla
•
Nový život (La vita nuova) – 1291, sborník milostné poezie o jeho lásce k Beatrici,
jednotlivé sonety a kanzony jsou spojeny komentářem
• De vulgari eloquentia česky přeloženo jako O rodném jazyce, dřív i O řeči lidové– 1304,
nedokončený traktát psaný latinsky; [1]
• Hostina (Il convivio) – 1307, nedokončeno, pokusil se zapsat všechno vědění tehdejší
doby
• De monarchia – 1310 (česky překládáno jako O jediné vládě někdy i jako O světovládě či
jinak)
•
•
•
•
Božská komedie a pozdější díla
Božská komedie (Commedia, později La divina commedia) – cca 1306–1320, části
Očistec (Purgatorio), Peklo (Inferno) a Ráj (Paradiso)
Hlavní dílo, jeden z největších eposů lidské historie. Toto rozsáhlé dílo psal Dante mnoho
let. Původně mělo být oslavou Beatrice, ale jak práce na něm postupovaly, stalo se
alegorickým zobrazením lidstva a vesmíru, je plná symbolismu, filozofických a
historických narážek. Je básnickým vyjádřením obrazu křesťanského středověku, který
vytvořili nejvýznamnější scholastičtí myslitelé Albert Veliký a Tomáš Akvinský. Byla
napsána italským (tehdy „lidovým“) jazykem a výrazně přispěla k jeho spisovnému
ustálení.
Eclogues – 1319
Quaestio de situ aque et terre – 1320
Giovanni Boccaccio
Dekameron – cyklus 100 novel (1348 – 1353)
Fiesolské nymfy – Ninfale Fiesolano
Milostná vidina
Román Fiametta – Elegia di madonna Fiammetta (1342)
Život Dantův neboli také Dantův životopisec (1358 – 1363)
O příbězích slavných mužů – latinsky (1355 – 1374)
Francesco Petrarca
Psal italsky i latinsky, sám pokládal svou latinskou tvorbu za podstatně významnější, dnes je
ovšem preferována spíše jeho tvorba italská.
Pro svou italskou tvorbu bývá považován za tvůrce sonetu jako básnického žánru a jednoho z
nejvýznamnějších autorů evropské milostné poezie. Většina jeho italských básní je věnována
jeho neopětované lásce, Lauře de Noves.
Italsky:
I tronfi
Canzoniere - především sonety Lauře de Noves
Latinsky:
Afrika - latinsky psaný vlastenecký epos, hlavní postavou je Scipio Africanus a jeho boje
Bucolicum Carmen - eklogy po vzoru Vergilia, opěvují italské lesy
Ad Posteros - vlastní prózou psaná autobiografie
filosofické dialogy po vzoru Platóna, prozaické životopisy slavných osobností antického Říma,
dopisy
François Villon
Ve svém díle mísí vysoký a nízký styl. Vysoký styl obsahuje prvky dvorské poezie, nízký styl má
obhroublý až vulgární obsah. Často se setkáme s ironií a výsměchem. Villon se vysmívá
společnosti, smrti, a dokonce své vlastní chudobě. Jeho výsměch patří také pastýřské poezii psané
šlechtici, jelikož to byla díla pokrytecká – autoři sami žili ve městech v luxusu a o venkově
neměli ponětí. Pro jeho dílo je též charakteristická kontrastnost. Například využití renesančních
prvků oproti středověkým nebo kontast cynismu s hlubokým upřímného citem odrážejících se v
jeho verších. Tento kontrast je často vyjádřuje oxymoron – umělecký prostředek spojující slova,
která si navzájem protiřečí.
Odkaz (Le Lais)
Závěť (Velký testament)
Balady v žargonu
Různé básně (většinou formou villonské balady a ronda)
François Rabelais
Díky kombinaci prostého až vulgárního jazyka, ironie, sarkasmu i erudovaných slovních hříček
jsou Rabelaisovy romány dodnes živé a jméno Gargantua se stalo pojmem. Krátce po
Rabelaisově smrti roku 1564 vyšla ještě Pátá kniha, o níž vládly ve své době pochybnosti, zda
jde o Rabelaisův text; dnes se všeobecně předpokládá, že jde o autentický, avšak autorem
nezredigovaný rukopis.
Pětidílný cyklus Gargantua a Pantagruel líčí "život a skutky" královské rodiny obrů a
Pantagruelovo putování po Francii i fiktivních zemích a ostrovech. Pantagruel – Lyon, 1532?
Gargantua – Lyon, před 1535
Pantagrueline Prognostication – Lyon, 1542
Le Tiers livre – Paříž, 1546
Le Quart livre – Lyon, 1548
L'isle sonnante ou le Cinquième livre – 1562
Traité de bon usage de vin – Lyon, 1564
Lope de Vega
Ovčí pramen (Fuente Ovejuna) (1619) - Lope de Vega čerpá ze skutečných událostí, které se
odehrály v r. 1476 – snaha o sjednocení Španělska. Jedná se o tříaktovou veršovanou divadelní
hru s prvky jak tragickými, tak komickými (tzv. španělská komedie). Dílo dostalo název podle
svobodné vesnice, která se vzbouří, protože komtur Goméz, představitel rytířského řádu,
neuznává svobodná práva vesničanů, pronásleduje její obyvatele a znásilňuje ženy sedláků. Proto
je zabit. Král vyšle do vsi soudce dona Rodriga, aby vraha potrestal. Obyvatelé se však na soud
připraví. Na otázku, kdo je vrahem, zazní společná odpověď: „My, Fuente Ovejuna!“ Autor
vyzdvihuje kolektivitu, čest a morálku vesničanů, zdůrazňuje právo na lidskou důstojnost.
Jednota vesničanů tak zmaří vykonání trestu.
Miguel de Cervantes Saavedra
Cesta na Parnas – traktát
Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha – Hlavním hrdinou je chudý venkovský šlechtic
(moudrý blázen), který se pokouší obnovit slávu a cti potulného rytířstva. Ze svých výprav se
vrací zesměšněn.Cestuje na starém sešlém koni Rosinantě a má rád Dulcineu. Kontrast mezi
světem Quijotových představ a realitou je v románu zčásti vyjádřen pomocí postavy prostého
sedláka Sancha Panzy, který rytíře doprovází coby jeho zbrojnoš. Román vznikl jako parodie na
středověké rytířské romány, obsahuje ale i epizody pastorální a novelistické a rozmanité literární
odkazy.
Příkladné novely
Galatea
Geoffrey Chaucer
Mlynářova povídka
Dům slávy
Ptačí sněm
Sen o rytíři (The Book of the Duchess, též překládáno jako Kniha o vévodkyni) - (1370)
Troilus a Kriseida (Troilus and Criseyde) - (asi 1386)
Canterburské povídky - (1387-1400)
Legenda o dobrých ženách - (asi 1390)
Erasmus Desiderius Rotterdamský
Prvním vážnějším Erasmovým dílem je Enchiridion militis christiani (Příručka křesťanského
vojáka, 1503). V této krátké práci se snaží Erasmus vytvořit pohled na normální křesťanský život,
který posléze po zbytek svého života dotváří. Za hlavní zlo doby považuje formalismus, respekt
ke tradicím bez ohledu na skutečné Kristovo učení. Nabízí lék: každý se má ptát v každém
okamžiku, co je zásadní a co je důležité beze strachu.
Svým nejznámějším spisem, satirou Chvála bláznivosti (Encomium moriae, 1509), se s
výsměchem i vážností věnuje hluboce zakořeněným omylům doby a barvitě je vyobrazuje.
Roku 1516 vydává knihu O výchově křesťanského vladaře (Institutio principis christiani), jehož
vydání inicioval zřejmě jeho třetí a poslední pobyt v Anglii téhož roku. Knihu věnuje jako radu
mladému králi Karlu V. Obecné principy cti a upřímnosti aplikuje Erasmus na konkrétní úkoly
knížete, kterého zobrazuje jako služebníka svého lidu. Dílo bývá srovnáváno s Machiavelliho
Vladařem (1537) jako nejvýznamnější spis o vládě 16. století. Je vhodné obě díla porovnat.
Machiavelli uvádí, že k udržení vlády politickou sílou je bezpečnější pro knížete být obávaný než
milovaný. Erasmus preferuje opačné stanovisko a uvádí, že vladař pro spravedlivé a shovívavé
vládnutí potřebuje všestranné vzdělání a musí se vyvarovat toho, aby se nestal zdrojem útisku.
Erasmus coby textový kritik a vydavatel stojí u počátků moderní filologie. Stanovil mimo jiné
také v současnosti používanou (ačkoli nesprávnou), tzv. „humanistickou“ výslovnost klasické
řečtiny. Okolo roku 1505 se v návaznosti na Lorenza Vallu začíná věnovat biblické filologii a
roku 1516 vydává kritické vydání řeckého textu Nového zákona s vlastním latinským překladem a
poznámkami. Tuto knihu věnoval papeži Lvu X. a pro vydání textu užil nově obnovených
rukopisů. Ve druhém vydání zavedl pro pojmenování Nového zákona v latině namísto termínu
instrumentum dnes běžné testamentum. Erasmova kritického textu použili např. pro anglický
překlad překladatelé krále Jakuba I. (King James Bible), z prvních českých překladů jej použil
Václav Beneš Optát. Erasmův text byl později označován jako textus receptus. Kromě prvního
vydání se Erasmus zasloužil o další vydání (1522, 1527 a 1535).
Erasmovy reformační aktivity nebyly vítány ani z katolické, ani z reformační strany. Poslední
roky svého života jsou zatíženy spory s těmi, kteří mu byli dosud sympatičtí. Mezi těmito spory
je význačný především spor s Ulrichem von Hutten, výrazným géniem, který se přidal na
Lutherovu stranu. Erasmus Ulricha obviňuje, že překroutil či nepochopil jeho výroky ohledně
reformace a opakuje svou pozici nestranit žádné ze stran.
Nejvýznačnější prací posledních let Erasmova života je Ecclesiastes (Kazatel, 1535), v níž
popisuje kázání jako nejdůležitější úkol křesťanského kněze. Krátký traktát z roku 1533,
Příprava na smrt, pak poukazuje i na jiné Erasmovy důrazy a tendence, když se snaží
vyzdvihnout dobrý život jako nezbytnou podmínku šťastné smrti.
Krátce před svou smrtí sepsal knihu De puritate ecclesiae christianae (Čistota křesťanské
církve), v níž se obě znepřátelené strany v reformačních sporech snaží usmířit. V některých svých
snahách bývá považován též za
William Shakespeare
Je plně renesančním autorem a jeho dílo je zcela světské. [zdroj?] Ženy vynikají čestností a hrdostí.
Pro jeho dramata je typický tzv. blankvers — nerýmovaný verš, sestávající z pěti jambických
stop. Sonety psával formou anglického sonetu, tj. podle rýmového schématu ababcdcdefefgg či
abbacddceffegg apod. Přelomový byl nejenom jeho styl psaní, ale hlavně to, že postavy již nejsou
tak středověké, jako byly u jeho současníků. Shakespeare je typickým autorem pro nastávající
období renesance, kdy Evropa vybředla z temného tmářství a dogmat církve. Proto jsou třeba
ženy v Shakespearových dílech více emancipované a oproti ženám ve středověké literatuře si
dovolí odporovat muži a mít vlastní názor. Toto bylo ve své době přelomové a autor musel mít
odvahu a nebát se porušení konvencí.
Jeho tvorba bývá dělena do tří období:
• V letech 1591–1600 Psal především komedie a historická dramata, často zpracovával
staré náměty z anglické minulosti a z antiky.
• 1601–1608 Přichází zklamání a rozčarování nad vývojem společnosti, do jeho tvorby
vniká pesimismus a píše tragédie.
• 1608–1612 Smiřuje se s životem a píše hry, mající charakter romance (tj. obsahující jak
prvky tragédie, tak prvky komedie) a sonety.
• Historické hry
• Jindřich IV. (Henry IV), dva díly 1598–1600
• Jindřich V. (Henry V) 1599
• Jindřich VI. (Henry VI), tři díly 1591
• Jindřich VIII. (Henry VIII) 1611
• Král Jan (King John) 1597
• Richard II. 1596
• Richard III. 1593
Komedie
•
•
•
Dva šlechtici veronští (The Two Gentlemen of Verona) 1595
Dva vznešení příbuzní (The Two Noble Kinsmen) 1613
Jak se vám líbí (As You Like it) 1601
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
Komedie plná omylů (The Comedy of Errors) 1593
Konec vše napraví = Konec dobrý, všechno dobré (All's Well That Ends Well) 1603
Kupec benátský (The Merchant of Venice) 1597
Marná lásky snaha 1595 (Love's Labor's Lost)
Mnoho povyku pro nic (Much Ado About Nothing) 1599
Periklés (Pericles) 1609
Půjčka za oplátku 1606 (Measure for Measure)
Sen noci svatojánské (A Midsummer-night's Dream) 1596
Večer tříkrálový (Twelfth Night) 1602
Veselé paničky windsorské (The Merry Wives of Windsor) 1601
• Zkrocení zlé ženy (The Taming of the Shrew) 1594
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
Tragédie
Antonius a Kleopatra (Antonius and Cleopatra) 1607
Coriolanus 1608
Hamlet 1604
Julius Caesar 1599
Král Lear (King Lear) 1606
Macbeth 1606
Othello 1605
Romeo a Julie (Romeo and Juliet) 1595
Timon athénský (Timon of Athens) 1608
Titus Andronicus 1594
• Troilus a Cressida
• Pohádkové hry
•
•
Bouře (The Tempest) 1612
Cymbelín (Cymbeline) 1609
• Zimní pohádka (The Winter's Tale) 1611
•
•
•
•
•
•
•
Básně
Fénix a hrdlička (The Phoenix and the Turtle) 1601
Sonety 1609
Venuše a Adonis 1593
Znásilnění Lukrecie (The Rape of Lucrece) 1594
Nářek milenčin (A Lover's Complaint) 1609
Vášnivý poutník 1599