Nechci sedět sama doma

Golf a moje rodina
Mistr klubu gcsvj 2013 michael kopecký
a mistryně klubu gcsvj 2013 silvie vlčková
100
napsala Pavla Charvátová foto archiv
Nechci sedět
Hezká usměvavá blondýnka, vedle ní vysoký, respekt budící
sympatický muž, rošťácky poskakující klučina s jiskřičkami v očích
a rozvážná mladá slečna – tuhle čtveřici jsem loni viděla týden co týden, téměř
za jakéhokoli počasí, hrát na slapském hřišti. Golfová rodinka, která svůj volný
čas tráví aktivně pohybem a hlavně dohromady! Příklad hodný následování.
Jak se stalo a kdo za to může, že Silvie, Jan, Natálka a Honzík Vlčkovi přišli
na chuť golfu, a čím to, že je společný golf zatím neomrzel?
S
golfem začal v téhle rodině – tak jako
v mnohých jiných – otec a manžel v jedné osobě Jan (ve svých 31 letech). Jeho
přivedl ke golfu kamarád z práce, který
ho vzal s sebou na jeden trénink, a Honzu golf
hned chytil. No a jeho nadšení postupně nakazilo i ostatní v rodině. Ovšem zpočátku hrál sám
a na golfu trávil čím dál víc času. A to se jeho
ženě Silvii, jak už to tak bývá, pochopitelně vůbec nelíbilo!
Silvie: Právě to bylo pro mne impulzem.
Řekla jsem si, že si golf musím zkusit, pokud nechci trávit víkendy sama doma.
Není třeba asi popisovat tu euforii po první
dobře trefené ráně… Od té doby je pro mě
golf nejoblíbenějším sportem! Můžu říct,
že mě jako jediný sport baví čím dál víc.
Golf mě uchvátil. Je to krásná, složitá a těžká hra, líbí se mi, že se musím soustřeďovat
na každou další ránu a přemýšlet, jak zahrát
jednotlivé vzdálenosti nebo jak vyzrát na
bunkery, což se mi po pravdě ještě úplně
nepodařilo… Na golfu je hezký i styl oblékání, to, že hraju sama za sebe, ale můžu
jít ve flightu s rodinou nebo kamarádkou.
Líbí se mi přísná pravidla… a to, že se golf
stále učím.
Jaký byl váš první trénink?
Silvie: Začínala jsem ve 22 letech, opravdu již dávno tomu... Bylo to týden po návratu z porodnice po narození Natálky…
Tenkrát jsem trénovala na Líšnici s panem
Vlčkovi
Jan Vlček (46), HCP 11,6 – táta
Silvie Vlčková (36), HCP 12,2 – máma
Natálie Vlčková (14), HCP 11,2 – dcera
Jan Vlček jun. (11), HCP 17,8 – syn
Hobby a koníčky
Všichni společně: Golf a kromě toho ještě
tenis (Silvie, Honzík), badminton (Silvie,
Natálka), florbal (Honzík), lyžování (Jan)
a čtení (Natálka).
Nejoblíbenější spoluhráč ve flightu:
Každý! Nedovedu si představit, že bych šla
na hřiště sama. (Silvie)
Nejoblíbenější hůl v bagu: Hybrid (Silvie),
driver (Honzík), putter (Natálka), „trojka“
dřevo. (Jan)
Nejméně oblíbená hůl v bagu: Žádná!
Mně to jde se vším (Honzík). Celej tatínek!
Jan: …žádná.
Nejoblíbenější jamka: Jamka č. 13 – Slapy
(Silvie), č. 8 – Darovanský dvůr Panorama
(Honzík), č. 12 – Slapy (Natálka)
a č. 17 – Slapy (Jan).
Výrok: Jsme spokojení, jak hezky trávíme
volný čas – na golfu a spolu.
Zážitek: Vidět Phila Mickelsona – minulý
rok na turnaji PGA Championschip v Jižní
Karolíně; Phil stál asi dva metry ode mne
a hrál chip po ne úplně vydařené ráně na
green, který přestřelil. (Silvie)
101
Léblem. …největší a zároveň nejtěžší skok
jsem zaznamenala z HCP 21 na HCP 14.
Najednou jsem musela hrát daleko stabilněji a dobře, jinak šel můj handicap zase
nahoru.
No a netrvalo dlouho a na zelenou trávu se brzy
postavila i Natálka a po ní její mladší brácha
Honzík. Natálka hraje pravidelně zhruba od
svých šesti let a Honzík dokonce začínal už ve
třech a půlroce. Přes magický HCP 36 se oba
přehoupli ve své druhé sezoně. Řekli byste, že to
bylo z donucení, že je k tomu rodiče dotlačili...?
Ale vůbec ne! Děti se rozhodly samy.
Pamatujete si, proč jste začali golf hrát?
Honzík: Protože hráli všichni z rodiny, ale taky
proto, že mě golf nejvíc baví a nejvíc mi jde…
a taky se mi líbí, že chodím v přírodě, a když se
mi rána povede, vidím ji letět.
Natálka: Já jsem se do golfu vlastně narodila.
Zpočátku mě k němu přivedl táta. Na golfu
mám ráda, že se nejen hraje, ale musí se u něj
i trochu přemýšlet.
Máte společného trenéra, nebo trénujete každý zvlášť? A jak často se na trénink dostanete?
Jan: Já chodím na lekce pravidelně tak jedenkrát měsíčně. Silva treninkům už moc nedá.
Silvie: Přesně tak, naposledy jsem byla u trenéra asi tak před osmi lety. …před hrou si trénuju sama. Vždycky ale jen krátkou hru, putty,
chipy a pitche, na driving nikdy nechodím,
Rodina na golfu
protože mám pocit, že když se mi na drivingu
nedaří, nepůjde mi hra ani na hřišti… Takhle
se této nejistotě vyhnu a na hřiště nastoupím
úplně v klidu. Honzík a Natálka trénují pravidelně.
A co na tréninku baví a co nebaví Vlčkovy
děti?
Honzík: No, trénuju třikrát týdně…, baví mě,
když se naučím něco nového ve švihu a potom mi to jde líp… Nebaví mě psát si do notýsku poznámky, které chyby si mám opravit
a co mám zlepšit…
Natálka: Tréninky mám dvakrát týdně a dvakrát týdně chodím na hřiště. Baví mě, že se
pokaždé naučím něco nového a taky že hodně
soutěžíme. Každý rok jsem dosáhla relativně
velkého skoku, ale loňská sezona mi udělala
největší radost... – snížila jsem z 18 na 11,2,
dokonce jsem předehnala tátu.
Jezdí děti na golfové tábory?
Silvie: Jezdí pravidelně každý rok a pokaždé si
přivezou spoustu cen, takže se vracejí s nadšením…
Natálka chodí do kvarty na osmiletém gymnáziu, Honzík je momentálně v šesté třídě. Maminka je civilním povoláním realitní poradkyně
a tatínek pracuje už řadu let v médiích, momentálně v televizi. Golf je pro ně pro všechny relaxace od stresu v práci nebo ve škole a odpočinek
v krásné přírodě. Jejich příklad ukazuje, že golf
je opravdu pro všechny.
Silvie: Dokonalá relaxace, pohoda, příjemná
procházka a ten nejhezčí sport. Mám štěstí, že
nemám pevnou pracovní dobu a vše si plánuji, jak mi to vyhovuje. Ráno si obejdu hřiště,
odpoledne si domluvím schůzky s klienty
anebo naopak. Jen občas mě štvě netrpělivost
některých hráčů na hřišti. Zrovna nedávno
jsem byla na turnaji v Beřovicích a pán ve flightu za námi na nás volal: „Ještě pomaleji by
to nešlo?!“ Musel přitom vidět, že flight před
námi je teprve na odpališti další jamky, takže
opravdu není kam spěchat.
Jan: Ve všední den se na hřiště nedostanu
kvůli časově náročnějšímu zaměstnání, ale
o to více se těším na víkendy, kdy pravidelně
chodíme hrát společně. Někdy jen tak, jindy
si dáme jamkovku nebo jinou soutěž, prostě
naprostá relaxace.
Jaký byl váš pocit na prvním turnaji?
Natálka: Pamatuji si, že jsem byla hodně ner-
vózní a klepaly se mi ruce. Pak se to zlepšilo
a dneska chodím na turnaje skoro každý
víkend.
Jan: Myslím, že jsem byl prvních pár jamek
dost nervózní. Obecně moc turnajů neodehraju na rozdíl od zbytku rodiny, odhaduju, že
tak 10 za sezonu.
Silvie: Určitě velká nervozita a strach, abych
náhododou neporušila nějaké pravidlo. Např.
nešlápnout spoluhráči do dráhy puttu. Dneska chodím na turnaje docela často, tak jednou
za týden nebo jednou za čtrnáct dní.
Co vám na turnajích vadí a co vás na nich
naopak baví?
Silvie: Mám ráda tu atmosféru, dokážu se
mnohem více soustředit a každou ránu si
promýšlím. Dávám si větší pozor hlavně
při puttování, což je asi mou největší slabinou.
102
Natálka: Na turnajích je skvělé, že otestují moji
psychiku. Každý turnaj je zkouška.
Jan: Jsem rád, že se na rány více soustředím.
Někdy mi ale vadí, když je hra příliš pomalá
a čeká se dlouho.
Honzík: Baví mě, když cítím, že hraju dobře,
a už vím, že snížím nebo zůstanu na svém HCP.
To poslední můžu jenom potvrdit! Malý Honzík
na posledním mistrovství klubu na Slapech strčil
ve hře na rány do kapsy mnohé dospěláky! Byl
nervózní? Nestydí se, když jde ve flightu s cizími
lidmi a je tam ještě nejmenší? Kdepak! On si tu
hru se dvěma obry očividně užíval. Ve flightu měl
dva asi nejvyšší hráče celého turnaje a mezi nimi
malý trpaslíček, který si šel nerušeně svou hru,
odpaloval krásné dlouhé rovné rány na fairway,
Honzík: Na Slapy a na Albatross.
Natálka: Slapy a Cihelny.
Jan: Slapy a Beřovice.
bravurně si přihrával a soustředěně čistil míček
před puttováním… Byla to skutečně náramná
podívaná. S jeho mámou jsme se shodly, že ho
hra s dospěláky výrazně motivuje – chce jim
dokázat, že i když je nejmenší, tak v golfu se jim
nejen vyrovná, ale často je i předčí.
Jak říká Silvie: My už jeho hru známe, takže
před námi se vytáhnout nemůže, ale cizí lidé jsou
z jeho hry překvapení a to se mu určitě líbí. …
tak to už mě vůbec nepřekvapuje Honzíkova odpověď na otázku, jaký je jeho golfový sen: „Mám
sen, abych byl profík a hrál na turnajích anebo se
stal profesionálním trenérem.“
A kam chodí hrát nějraději?
Silvie: Určitě na Slapy, je to můj domovský
klub, takže k němu mám vztah, jsou zde příjemní lidé a hlavně milá obsluha v restauraci.
Občas zajdu na Zbraslav, ale tam byla loni hra
omezená kvůli povodním…
Co není, může být, našlápnuto na to má pěkně…
Já se ale ještě musím vrátit k loňskému mistrovství
klubu GCSVJ, protože to znamenalo pro Vlčkovy
celkově velký úspěch – maminka Silvie se stala mistryní klubu ve hře na rány a svedla souboj s Natálkou, která jen „o fous“ skončila druhá. Kdo ví, jak
to bude příští rok… Honzík v celém startovním
poli mužů (bez rozdílu věku!) skončil čtvrtý!
Silvie: Beru to jako svůj největší úspěch. Vůbec jsem to nečekala, takže se konalo velké
překvapení. Měla jsem pocit, že se mi moc
nedaří, ale ráno při startu bylo dost nepříznivé
počasí a to mělo asi vliv i na ostatní hráčky…
(směje se Silva) Večer jsme to pak oslavili, zašli jsme na dobrou večeři a dali si vínko...
Mimochodem v turnajích včetně zmiňovaného
mistrovství klubu chodí Vlčkovi zásadně v oddělených flightech. Je to docela praktické a rozumné
opatření, protože děti se pak mnohem víc soustředí
na hru a víc se snaží. A taky, jak říká Silva: „Vyhneme se tak případné nespokojenosti, když se jim
moc nedaří… Před cizími lidmi si prostě žádné
vztekání nedovolí!“
103
Ať na Slapech, či na Albatrossu, Cihelnách nebo
v Beřovicích, kdekoli u nás nebo ve světě, přeju téhle rodině, aby jí golfová pohoda vydržela a golf ji
bavil čím dál víc. Ať se splní všechny jejich golfové
sny – tátovi přeju single handicap (má k němu už
jen kousíček!), Honzíkovi jeho kariéru profi hráče,
Silvii, aby nespadla pod HCP 15 (to ovšem nevím,
čeho se bojí, vždyť dnes už má 12,2!), a skromné
Natálce, aby jednou našla podobně prima kluka,
jako je její táta, a vůbec celá jejich rodina. A já
osobně si neskromně přeju, ať je takových rodin víc.