úvodní slovo ročník 21 březen 2016 číslo 3 - Michle

ROČNÍK 21
BŘEZEN 2016
ČÍSLO 3
FARNÍ
SPOLEČENSTVÍ PŘI KOSTELÍCH
NAROZENÍ PANNY MARIE V MICHLI A SV. FRANTIŠKA Z ASSISI V KRČI
ÚVODNÍ SLOVO
Milí farníci.
Mám hodně rád sny o lidech,
které jsem znal nebo je znám. Nezdají
se mi často, ale zato zůstávají
v jakémsi zvláštním „archivu“ paměti.
Vytahují na světlo (nebo spíš křísí)
zapomínané
lidi
a
okolnosti,
a další věci, které jenom sny umějí
nově přenastavit, takže pak to všechno
snové zdání je i jaksi pravdivé.
Při nejmenším je pravdivé v tom
podstatném, a to přece něco musí
znamenat. Uvědomuji si, že úplně
každý člověk (ze snu), nezávisle
na tom, zda zemřel nebo žije, se ve snu
směje a něco říká. Je to vždycky
jen takový střih a nic víc, ale takový
sen má v sobě cosi lákavého,
1
co
můžeme,
jak
myslím,
snadno pochopit. Vůbec sice nevím,
co takový člověk ve snu říká,
ale možná o to víc jsem odhodlán věřit,
že takový sen je inspirativním
dotekem
Nejsvětější
Trojice,
která si takto ode mě (nenápadně
a zároveň i naléhavě) přeje hlubší
a osobnější spojení s evangeliem.
Ty sny jsou nostalgií vzkříšení,
jak toho, co je zmeškáno, tak i toho
(a především toho), co v mnohých
lidech teprve přijde. Ani v nejmenším
nepochybuji, že v takových snech
přichází povolání ke vzkříšení duchem
evangelia: Stejně jako říkal Kristus
Nikodémovi, že se musí narodit
znovu. To, co kdysi slyšel Nikodém,
si můžeme sice kdykoliv přečíst,
ale zdá se mi, že to nestačí
POZVÁNKA
NA NÁRODNÍ POCHOD
PRO ŽIVOT
a že to pro nás Boží Prozřetelnost
osobně
aktualizuje
a
předává
každému, do koho vkládá nějaké
své Boží přání. Například přání,
abychom uvěřili ve vzkříšení
a v každou jeho dílčí podobu.
Vážení otcové,
milí přátelé,
Mějte se hezky a přeji vám požehnané
Velikonoce.
rádi bychom Vám poděkovali
za mnohaletou podporu a práci,
která zpravidla není vidět a už vůbec
nebývá doceněna. Máte mnoho
starostí a nechceme Vám přidělávat
další, nebo Vás jakkoliv "úkolovat".
Chceme se podělit o radost,
která - věříme - i Vás potěší.
P. Antonín Lukeš, M.Id.
PŘÍPRAVA NA PRVNÍ
SVATÉ PŘIJÍMÁNÍ
Milí farníci a katecheté,
Máme upřímnou radost, že stále větší
část české společnosti vnímá potřebu
pomáhat ženám, které čekají nečekaně
dítě. Po mnoha desetiletích konečně
i zaznívá, že zodpovědnost muže
za ženu a počaté dítě je tím klíčovým
momentem pro skutečné řešení.
Mnoho osobností, starostů i nemocnic
napomáhá, aby se každé dítě mohlo
narodit (např. Magistrát hl. m. Prahy
poskytuje v březnu a dubnu reklamní
plochy v hodnotě několika set tisíc
korun).
měli bychom se spolu poohlédnout
po dětech, které už jsou ve věku,
že by mohly přijímat eucharistii,
ale stále ještě nepřijímají. Jestli takové
děti sami doma máte, ale nejste si jisti,
zda o eucharistii mají odpovídající
povědomí, tak vás prosím, abyste se
do Velikonoc, třeba po nějaké nedělní
mši, zastavili v sakristii a můžeme si
promluvit. Příprava by pak začala
hned po Velikonocích a 1. svaté
přijímání by bylo na slavnost Seslání
Ducha svatého.
P. Antonín Lukeš, M.Id.
2
Nic z toto by se nedělo, kdyby nebylo
Vaší každodenní práce a úsilí tisíců
věřících, které vedete. Budeme proto
zvláště za Vás děkovat i při mši svaté
v katedrále 2. dubna celebrované
panem kardinálem Dominikem Dukou
před Národním pochodem pro život
a přenášené TV NOE. Chystají-li se
přijet rodiny s dětmi i z Vaší farnosti,
možná je potěší možnost zaregistrovat
se
k
bezplatnému
obědu,
na který je pan kardinál zve
- http://pochodprozivot.cz.
A tak jsem začal do Zirndorfu jezdit
každý víkend.
Narazil jste na dobrou
i u zirndorfského faráře?
Radim Ucháč
Hnutí Pro život ČR
vůli
Zpočátku jsem většinou přespával
v nějakém penzionku. Když jsem
později získal důvěru P. Alfonse
Weberta, nabídl mi nocleh na faře
v pohostince. Měl opravdového
kněžského ducha a jednání s ním bylo
velmi snadné. Musel jsem mu ovšem
vysvětlit, že moje pracovní doba
je trošku jiná než na normální faře,
můj apoštolát někdy začíná až večer,
poněvadž teprve tehdy se byli lidi
schopni sejít. Pak jsme diskutovali
až do pozdních hodin. Byly to zajímavé
diskuse, porovnávaly se pomáhající
organizace: která nabízí lepší
podporu, kde se dá sehnat oblečení,
kde najít aspoň nárazovou práci,
předávaly
se
různé
adresy...
Často přišla řeč i na víru.
UTEČENEC,
KTERÝ JAKO KNĚZ
PEČOVAL O UTEČENCE
–
P. PAVEL KUČERA
„Uprchlický farář“ P . Pavel Kučera
utekl v roce 1964 z komunistického
Československa.
Jeho
posláním
se pak na dlouhá léta stalo pečovat
o utečence v německém utečeneckém
táboře Zindorf.
Mons. Pavel Kučera zemřel ve středu
24. února 2016. Sám utečenec,
který jako kněz pečoval o utečence
z komunistického Československa.
Přinášíme vám několik jeho poutavých
(a zvláště dnes stále aktuálních)
vzpomínek z knihy rozhovorů Lágr.
Lidi měli zájem se mnou mluvit nejen
o věcech sociálně ekonomických,
byli i takoví, kteří si chtěli dát
do pořádku také své záležitosti
náboženské. Řada z nich neměla
pokřtěné
děti,
v Československu
se to báli udělat kvůli svému povolání
– byli to učitelé, doktoři… Mnoho lidí
si dalo v Zirndorfu do pořádku
manželství, kde nebyla nějaká
překážka, mohli uzavřít církevní
sňatek.
V utečeneckém táboře Zirndorf
u Norimbeku
... Do uprchlického tábora v Zirndorfu
jsem zpočátku roku 1966 jezdil každé
tři neděle. Brzo se ukázalo, že by Češi
měli zájem o setkání každý víkend.
3
Plnil jsem i úlohu jakéhosi důvěrníka,
psychologa. Uprchlíci cítili v novém
prostředí tlak, se kterým si mnohdy
neuměli poradit. Byli v úplně jiných
poměrech než dosud, všecko se jim
proměnilo. Vzpomínám na případy,
kdy muž byl doma v Československu
náramný suverén a tady se najednou
dočista ztratil;naopak jeho dříve
ušlápnutá
žena se
dokázala
v Německu orientovat daleko snáze.
Lidi ke mně cítili důvěru, i nevěřící
za mnou chodili a dlouze jsme spolu
hovořili.
Co bylo
nejhorší?
pro
utečence
v lágru
Ne snad nejhorší, ale určitě všechno
prostupující
byla
fádnost
a jednotvárnost zdejšího života.
Naši lidi neměli velké finanční
prostředky, neznali prostředí, mnohdy
ani jazyk, a tak, ačkoliv mohli vyjít
za brány lágru do města nebo do jeho
okolí, mnohdy to nedělali. Hlavně děti
si nevěděly se svým časem rady.
Když už jsem v Zirndorfu trvale bydlel,
přicházel jsem za nimi a bral
je na výlet, do zoologické zahrady,
do cukrárny, na film, do lesa, zahrát si
fotbal… Pro děti to byl zážitek.
Zpočátku šli na Západ ti, kteří byli
ve víře vychováni. Pochopitelně dobře
věděli, jak kněze oslovovat, říkali mi
pane faráři. Postupem let i tato
dovednost – tedy vědomí toho,
jak říkat knězi – vyprchala.
V sedmdesátých letech přicházely
ročníky otázkami víry nezasažené.
Jakých titulů jsem si to vyslechl!
Pane kostelníku, pane z kostela, svatý
otče, vaše milosti, pane kanovníku,
pane kaplane… Ani jsem je
už neopravoval, měl jsem z toho
švandu.
Vyskytli se i takoví, kteří začali trpět
depresí, měli sebevražedné myšlenky,
trpěli výčitkami svědomí, že doma
nechali třeba babičku, maminku
nebo děti. Rozbité rodiny bylo časté
téma, které musel táborový kněz řešit.
Nastávaly problémy s dětmi – rodiče
jim
mnohdy
předem
neřekli,
že utečou. Jeden třináctiletý chlapec
se s tím neuměl srovnat, cítil pevnou
vazbu na své
kamarády
doma,
tady neměl žádné vrstevníky a chtěl si
vzít v lágru život. Jindy se ukázalo,
že jeden z manželů má úplně odlišné
představy o tom, co na Západě dělat –
to dokázalo narušit vztah mezi
manžely.
Někteří,
skutečně
psychicky
onemocněli
a
skončili na psychiatrických
klinikách. Často to byli lidi,
kteří utekli sólo, neměli rodinu,
přátele, zůstali v cizině docela sami.
Jak dlouho trval před srpnem 1968
průměrný pobyt v táboře?
U někoho třeba čtyři měsíce i déle.
Nedalo se to předem odhadnout,
lidi se museli naučit být trpěliví.
4
jejich povaha. Pokud některé momenty
nedokázali zpracovat doma, tím spíš
to nedokázali v cizině v podmínkách
utečeneckého
lágru
a
nejisté
budoucnosti.
Docházelo
pak k psychickým zhroucením
i k návratům zpět.
Za tu dobu se už dal navázat osobní
vztah. Mohli jste se poznat.
Často mi říkali: „Pater, za pár dní
letíme do Ameriky“ a já uspořádal
bohoslužbu na rozloučenou.
Často i mně při ní vyhrkly slzy, ano:
zvykli jsme si na sebe za tu dobu.
Bylo
to
skutečně
dojemné,
lidi opouštěli svůj světadíl, Evropu,
kus domova, a v tu chvíli nevěděli,
jestli se sem ještě někdy vrátí.
Utečenci se vraceli?
Zřídka, ale ano, vraceli se. Většinou
se tak rozhodli vlivem nějakého zkratu.
Kritické situace nastávaly zejména
za
Dubčeka.
Možnost
útěku
před srpnem 1968 nebyla tak snadná,
a proto tento krok lidé daleko hlouběji
vážili. Najednou to bylo spontánní,
emigrace byla svým způsobem šlágr,
lidé si sbalili svých pět švestek,
aniž o tom dlouho uvažovali. Nebyli
ovšem na takový krok připraveni
ani zralí. Všechno začali zpracovávat
teprve venku. Proto v té době
přibývalo psychických problémů.
Jako táborový kněz jste měl přímo
„v popisu práce“ sestupovat do duší
utečenců.
Byla to zcela mimořádná forma
pastorace, protože se odehrávala
v mimořádných podmínkách. Pobyt
v táboře byl pro všechny zúčastněné
bez
výjimky naprosté
novum,
něco podobného dosud nemohli zažít
a ověřit si, jak to budou snášet.
Docházelo pak k nečekaným zvratům
a překvapením, protože lidi zpočátku
nechápali, že část své minulosti si stále
nesou s sebou.
Práce s uprchlíky bylo tolik,
že nestačilo jen dojíždět. Potřeboval
jste v Zirndorfu přímo bydlet.
Svůj
první
plat
z biskupství
z
Augsburgu
jsem
dostal
1.
ledna 1967.
Zároveň
jsem
se rozhodl, že se pokusím přestěhovat
do Zirndorfu. Řekl jsem si,
že se Zirndorf stane uprchlickou
farností. Nejdřív jsem se vydal
na vlastní pěst po blízkém Norimberku,
chodil jsem od fary k faře a ptal se,
jestli by mi nemohli pronajmout nějaké
prostory. Byl jsem značně naivní.
Jak to myslíte? Vždyť řada z nich
se chtěla od své minulosti oprostit
a osvobodit.
Ano, mnozí předpokládali, že emigrací
se kromě jiného vyřeší jejich rodinný
či pracovní problém, některým doma
hrozil i nějaký postih. Brzo
ale
pochopili,
že
to
není
tak jednoduché, protože čeho se nikdy
nezbavili a co si s sebou neomylně
vzali,
byl
jejich
charakter,
5
Mluvil jsem o tom i se „svým“
zirndorfským
farářem
Alfonsem
Webertem:
„Co
byste
dělal
v Norimberku?
Nechcete
bydlet
u
mě na faře?“
Chtěl
jsem.
V tzv. akváriu za zasklenou stěnou
jsem měl kancelářičku, gauč, skříň
a vedle malou ložnici. To mi stačilo.
kříž musel na volném prostranství
lágru postavit veliké stany? V táboře
bylo v té době natěsnáno až jedenáct
set lidí, téměř dvojnásobek jeho
kapacity.
Tehdy
šla
všechna administrativa naštěstí velmi
rychle, někteří měli azyl vyřízený
za dva tři dny a šli dál. Práce tehdy
bylo v Německu dost, takže nejeden
podnikatel či živnostník čekal u brány
lágru a sháněl pracovní síly. Volali mi
z různých firem a fabrik, jestli bych
nevěděl o nějakém řemeslníkovi.
Činnost kněze v té době tak trochu
suplovala úřad práce.
Tak
začala
fungovat
vaše „uprchlická“ farnost
Po právní stránce jsme žádnou
farností nebyli. Ani jsem si zpočátku
neuvědomil, že bych se měl
hlásitna biskupství
v Bamberku.
Později mě tam P. Alfons vzal, mluvili
jsme
s generálním
vikářem,
který prohlásil, že je pro diecézi dobré
mít v táboře kněze.
Situace
došla
tak
daleko,
že další utečenci se už do tábora
nevešli a čekali před bránou.
Češi z lágru jako zkušení mazáci
vycházeli ven a dávali jim potřebné
informace. „Je tady český farář,
už jste s ním mluvili?“ říkali často.
Tenkrát jsem nosil cílevědomě
kolárek, aby lidi hned viděli,
že jsem kněz – a mnozí se na mě
skutečně obraceli. V té době mě
zdravili všichni hostinští z okolí,
u každého jsem se snažil umístit nějaké
Čechy.
Stal jste se tedy bamberským...
Každý kněz musí být někde
inkardinovaný, já jsem to měl
ale složité a nepatřil jsem vlastně
nikam.
Na
jáhna
mě
ještě
v Československu
tajně
vysvětil
litoměřický biskup, tak jsem mohl
patřit i jemu. Na biskupství Bamberk
mě pak uváděli jako kněze diecéze
pražské, i pověření z Říma uvádělo,
že patřím Praze.
Po
21.
srpnu
1968
bylo
v Zindorfu najednou asi všechno
jinak.
Dovedete
si
představit,
jak to vypadalo, když sem denně
přicházely stovky Čechů a Červený
6
Když nás obsadili Rusové a nikdo
nevěděl, jak bude okupace postupovat,
objevila se doslova psychóza strachu.
Hodně lidí přicházelo do Zirndorfu
třeba
z Jugoslávie,
kde byli na dovolené. Často to byly
jenom části rodin. Na základě
svých
dosavadních
zkušeností
jsem považoval za důležité jim radit,
aby se pokud možno snažili rodinu
si nerozbíjet. Připomínal jsem jim,
že nejsou mniši nebo řeholnice,
aby žili bez kontaktů s druhým
pohlavím – a taková situace pro ně
znamená zárodek ohrožení manželství.
mohla chodit do čtvrté páté třídy,
prožila své první Vánoce v cizině
právě v lágru. Po letech mi napsala,
že to byly nejchudší a nejkrásnější
Vánoce v jejím životě. Když se naši lidi
uchytili třeba někde v zámoří, psali
zpravidla o prvních Vánocích
v táboře velmi dlouhé a dojemné
dopisy.
Vzpomínám na jedny
rodiče,
kteří přijeli bez dítěte. Paní plakala:
„Léta
jsme
čekali na děcko,
teď
ho
máme
a
zůstalo
v Československu! Já se k němu chci
vrátit,
ale
manžel
tvrdí,
že ho dostaneme do Německa
přes Červený kříž.“ Vysvětlil jsem jí,
že Červený kříž v tomto směru nemá
žádnou pravomoc, bolševici na něj
zkrátka nedají: „Pokud vám mohu
radit, nedělte se.“ Za několik hodin
souhlasil s návratem domů i manžel.
Byli bez prostředků, tak jsem
je dovezl na vlak a koupil jim
jízdenku.
Tenkrát mnoho uprchlíků jezdilo
k hranicím dívat se domů. I já to zažil,
měl jsem dalekohled a třeba u Železné
Rudy jsem koukal do Československa.
Bylo to zvláštní dívat se domů a přitom
tam nesmět.
Kdy začala do Zirndorfu proudit
vlna posrpnových?
Bezprostředně
po
21.
srpnu,
někteří přišli ještě ten den.
Přední místnost v táborové kapli
sloužila jako kulturní, společenské
a nyní hlavně informační středisko.
Umístil
jsem
tam
televizi,
jelikož německé sdělovací prostředky
nepřetržitě
přinášely
zprávy
o obsazeném Československu. Všichni
Češi tam sledovali nejnovější události.
Na začátku jsme čekali skutečnou
revoluci, větší krveprolití, ale jak se
situace uklidňovala, začala se tříbit
i
rozhodnutí
utečenců,
jestli na Západě zůstat, nebo se vrátit
domů.
Tehdejší
vláda
v Československu
mluvila
tak,
že se zdálo, že určitá svoboda zůstane
zachována.
Zejména Vánoce jsou pro exulanty
tím nejtěžším obdobím roku.
Jako by jim tento svátek otevíral
vrátka k domovu, kterými ovšem
nelze projít.
Vánoce jsou pro každého, ať už věří,
nebo nevěří, zvláštním obdobím.
Snažil jsem se ho uprchlíkům vždycky
nějak zpříjemnit, aby v něm našli
svůj kus domova. Zařídil jsem třeba
společnou večeři s tradiční českou
tabulí. Mnoho dárků pod stromečkem
nebylo, nanejvýš jsme sehnali něco
pro děti, ale přece jen: byla v tom
krásná pospolitost. Jedna holčička,
7
Tenkrát vycházeli Němci Čechům
nesmírně
vstříc,
pročesky
bylo naladěno obyvatelstvo, církevní
instituce i charita. Německé úřady
ovšem zprvu nechápaly, že pro lidi,
kteří si potřebují nejprve svou situaci
ujasnit, není optimální jít hned
do
tábora.
Československá
kontrarozvědka by snadno zjistila,
že žádali o azyl, a kdyby se pak chtěli
vrátit, mohli by je snadno obvinit,
že zradili komunistickou vlast.
Proto jsem se dohodl s charitou
a ta nám nabídla jeden dům
v Norimberku, kde mohli Češi
a
Slováci
pár
dní
pobýt,
než se zorientovali a definitivně
rozhodli. Bydleli přímo pod hradem
v Jugendherberge, měli tam stravu,
byt a malé kapesné. Jistě, někteří toho
využili na čtrnáctidenní
dovolenou,
ale
mnohým
to
poskytlo
dobu potřebnou k zodpovědnému
rozhodnutí. Z lágru byla cesta zpět
za železnou oponu mnohem obtížnější,
když už byli úředně evidováni
jako uprchlíci. Česká rozvědka měla
jistě o pohybu v táboře přehled.
čtyřicetičlenná skupina slovenských
Cikánů, kteří utekli brzo po srpnu.
Měli mimořádnou úctu k Panně Marii.
V kapli před mariánskou sochou
zapálili veliké svíce, div že mi tehdy
dřevěná kaple nevyhořela – podařilo
se jim propálit jen stupeň u oltáře.
Rád jsem se s nimi stýkal, ale přece
jen: byli to lidé, se kterými si
ani Němci nevěděli moc rady,
tak je z lágru záhy odsunuli
do
prostoru
v
Norimberku,
kde pobývali němečtí Cikáni se svými
maringotkami. Na Hod Boží vánoční
odpoledne jsem se tam za nimi
vypravil, že jim rozdám nějaké balíčky
z Norska. Uvítal mě cikánský primáš
a vzal mě do maringotky. Venku zima,
mráz, uvnitř přetopeno, že chodili
do půl těla nazí. Měli ze mě ohromnou
radost, musím prý s nimi pojíst.
Rukama trhali sousta z krásně
propečené husy, dal jsem si s nimi
i kořalku. Do té slávy přišel jeden
Cikán a začal vykřikovat, ať mu co
nejdřív
zajistím
azyl,
že na něj už několik měsíců čeká.
Primáš jen vstal a on hned zmlkl.
„Pane
farář, na něj
nedejte,“
řekl
mi
a
poklepal
si
významně na hlavu. „Bůh mu nedal.“
Okupace byla pro naši zemi tragédií,
ale ve spoustě lidí vyprovokovala
to dobré, co v nich bylo. V celé Evropě
se „probudila“ spousta dobrodinců,
kteří
nám
posílali
šatstvo
nebo potraviny; před Vánocemi přišel
z Norska celý vagón oblečení
a dárkových košů.
Jako ke svému duchovnímu otci
se ke mně hlásila i zhruba
Narostla po srpnu 1968 s příchodem
Čechů v Zirndorfu kriminalita?
8
Jen částečně. Vybavuji si například
tři
chlapíky
bez
prostředků,
kteří kradli. Nevzali je do lágru,
mně jich bylo líto, nechtěl jsem,
aby skončili na ulici, tak jsem se
se
známými
Němci
domluvil,
že je umístí do svého zahradního
altánku. Bylo léto, mohli tam nějakou
dobu pobýt, nosil jsem jim jídlo,
ale oni si tam udělali ohýnek a altánek
málem shořel. ...
v Jeruzelémě, při kterém zahynulo
osmnáct lidí (srov. Lk 13,1-5).
Ježíš zná pověrčivou mentalitu svých
posluchačů a ví, že si tento typ událostí
vykládají chybně. Myslí totiž,
že pokud oni lidé zahynuli tak krutým
způsobem, je to znamení, že je Bůh
potrestal za nějaké těžké provinění,
kterého se dopustili; jako by se řeklo:
„zasloužili si to“. A naopak
skutečnost, že sami byli tohoto neštěstí
uchráněni znamenalo, že se mohou
cítit „v pořádku“. Oni „si to zasloužili“
a já „jsem v pořádku“.
Vybráno a redakčně upraveno z knihy
Lágr, Pavel Kučera v rozhovoru s
Alešem Palánem. (Karmelitánské
nakl., 2009)
zdroj:
http://www.kna.cz/ctenarskykoutek/utecenec-ktery-jako-knezpecoval-o-utecence-p-pavelkucera.html
Ježíš jednoznačně odmítá takové
vidění, protože Bůh nepřipouští
tragédie,
aby
potrestal
viny,
a prohlašuje, že jejich oběti nebyly
horší než druzí lidé. Vybízí naopak
k tomu, aby bylo z těchto bolestných
faktů vyvozeno varování týkající se
všech, protože všichni jsme hříšníci;
říká totiž těm, kteří se jej tázali:
„Když se neobrátíte, všichni podobně
zahynete“ (v.3).
BŮH NEPŘIPOUŠTÍ
NEŠTĚSTÍ,
ABY POTRESTAL VINY
DOTYČNÝCH LIDÍ
PROMLUVA PAPEŽE
PŘED MODLITBOU ANDĚL PÁNĚ,
NÁM. SV. PETRA
28.2.2016
Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Bohužel, denně přináší zpravodajství
špatné zprávy: vraždy, neštěstí,
katastrofy. V dnešním evangeliu
(Lk 13,1-9) Ježíš poukazuje na dvě
události, které v oné době vyvolaly
velký rozruch: krvavá represe,
které se dopustili římští vojáci uvnitř
chrámu, a pád věže v Siloe,
9
Také dnes můžeme být vzhledem
k neštěstím a skličujícím událostem
pokoušeni „svádět“ odpovědnost
na oběti nebo dokonce na samotného
Boha. Evangelium nás však vybízí
k zamyšlení: jaké jsme si vytvořili
pojetí
Boha?
Jsme
skutečně
přesvědčeni, že Bůh je takový
a že to není spíše naše projekce čili
bůžek učiněný „k našemu obrazu
a podobě“? Ježíš nás naopak volá,
abychom změnili svá srdce, radikálně
změnili směr cesty svého života,
zanechali kompromisů se zlem –
těch
se
dopouštíme
všichni,
tedy pokrytectví, já si myslím,
že všichni nosíme alespoň špetku
přetvářky – a abychom s rozhodností
nastoupili cestu evangelia. Opět však
přichází pokušení se ospravedlňovat:
„Od čeho se mám obrátit? Nejsme
konec konců dobrými lidmi? Kolikrát
jen nás napadne: „Jsem vlastně vcelku
dobrý, jsem dobrá“ – není tomu tak?
Copak nejsme věřícími, i poměrně
dost praktikujícími? A myslíme si,
že jsme ospravedlnění.
Bohužel, každý z nás se velmi podobá
stromu, který roky nepřináší ovoce.
Ale naštěstí pro nás Ježíš se podobá
rolníkovi, který s bezmeznou
trpělivostí vymůže pro neplodný
fíkovník
ještě
jeden
odklad.
„Nech ho tu ještě rok – říká hospodáři
– snad příště ovoce ponese“ (Lk 13,89). „Rok“ milosti: doba Kristova
ministeria, čas církve do doby
Jeho slavného návratu, čas našeho
života odměřovaný určitým počtem
postních období, která jsou nám
nabízena jako příležitosti k pokání
a
spáse,
čas
Svatého
roku
milosrdenství. Neskonalá je Ježíšova
trpělivost! Pomysleli jste někdy
na Boží trpělivost? Pomysleli jste
na Jeho bezmeznou starost o hříšníky?
Měla by v nás vyvolat nedočkavost!
Nikdy není pozdě na obrácení, nikdy!
Až do poslední chvíle na nás čeká Boží
trpělivost. Vzpomeňme na onen malý
příběh svaté Terezie od Dítěte Ježíše,
která se modlila za jednoho muže
odsouzeného na smrt, zločince,
který nechtěl přijmout útěchu církve,
odmítal kněze, chtěl umřít tak.
A ona se v konventu modlila. A právě
když nastala chvíle popravy, obrátil se
ten muž ke knězi, vzal kříž a políbil jej.
Trpělivost Boha. A stejně jedná také
s námi, s námi všemi! Kolikrát jenom
– my to nevíme, dozvíme se to v nebi
– kolikrát jen jsme už blízko pádu,
když v tom nás zachrání Pán.
Zachrání nás, protože s námi
má velkou trpělivost. Takové je Jeho
milosrdenství. Nikdy není pozdě
na obrácení, které je však naléhavě
nutné, nadešel čas! Začněme dnes.
Panna Maria ať je nám oporou,
abychom
mohli
otevřít
srdce
Boží milosti, Jeho milosrdenství,
a pomůže nám neodsuzovat nikdy
druhé, nýbrž nechat se pohnout
každodenními neštěstími k serióznímu
zpytování svědomí a pokání.
(přeložil Milan Glaser)
zdroj: http://www.radiovaticana.cz/
10
JAK JSEM ZPOVĚDNÍKA
ŽÁDAL O ZPROŠTĚNÍ
OD MODLITBY
To byl další moment v mém životě,
kdy se mě Bůh dotkl. Byla to chvíle,
kdy jsem si uvědomil, že Ježíš netouží
po mé práci, ale po mně. A hluboce
jsem pochopil potřebu modlitby
ve svém životě.
ELIAS VELLA
Byl jsem přesvědčený, že Ježíšovi
mnoho dávám, ale Ježíš nepotřeboval
to, co jsem pro něho dělal. On je Bůh,
který nám řekl: “Tak i vy, až uděláte
všechno, co vám bylo přikázáno,
řekněte: ‘Jsme jenom služebníci.
Udělali jsme, co jsme byli povinni
udělat’” (Lk 17,10)
Měl jsem mnoho povinností a spoustu
práce
V mém životě nastalo období,
kdy jsem neměl čas na osobní
modlitbu. Byl jsem farářem a měl jsem
mnoho povinností a spoustu práce.
Vypravil jsem se tedy za svým
duchovním vůdcem a otevřel jsem
mu srdce. Řekl jsem mu: “Potřebuji
osobní modlitbu, ale nenalézám
na ni čas. Nevím, co mám dělat.” Ještě
dnes si pamatuji na jeho úsměv,
když se mě zeptal: “Proč?”
“Protože mám mnoho práce”,
odpověděl jsem. “Co vlastně děláš,
jakým činnostem se věnuješ?” Začal
jsem jmenovat všechny aktivity, které
jsem měl, ale během vyjmenovávání
mě zastavil a řekl: “Vidím, můj bratře,
že máš spoustu práce, a proto ti nestačí
modlit se třicet minut, ale potřebuješ
šedesát minut.” V duchu jsem doufal,
že mě povinnosti modlitby zprostí,
ale místo úlevy mi doporučil,
abych se modlil dvakrát tolik!
Bůh nepotřebuje naše básně
Často si myslíme, že dokonalost naší
modlitby závisí na množství pěkných
slov. Jako by pěkná slova byla
zárukou pěkné modlitby. Bůh není
básník, který potřebuje naše básně,
aby nám porozuměl. Bůh je určitě
i básník, ale především je Otec.
Důležitost naší modlitby tedy
nespočívá ve stylu, který při modlitbě
používáme, netkví v pěkných slovech,
která vybíráme, ale v tom,
co prožíváme v srdci.
Zahleďte se na Ježíše a nic neříkejte
Potom pokračoval: “Pro koho
pracuješ?” A já jsem velmi jasně řekl:
“Pro Ježíše.” A on mi odpověděl:
“Ježíš nepotřebuje tvoji práci,
on potřebuje tebe.”
11
Nejkrásnější je modlitba tehdy,
když
přicházíme
před
Pána,
setrváváme před ním v tichu a díváme
se na něho. Čím méně v modlitbě
mluvíme, tím lépe se modlíme.
Představte si malou holčičku,
která přichází za svou maminkou,
nic neříká, jen se jí dívá do očí. To je
nejkrásnější setkání dítěte a matky.
I vy se tedy zahleďte na Ježíše,
zůstaňte v jeho přítomnosti a nic
neříkejte – to bude modlitba
kontemplace.
Ďáblu
nevadí,
pro Ježíše...
že
(Mk 11, 24-25). Jak vidíte, Ježíš nám
říká: Dříve než se začneš modlit,
odpusť. Kdykoli je v našem srdci
neodpuštění, brání to modlitbě.
Když se za tebe modlím a v mém srdci
je neodpuštění, i když se neodpuštění
týká jiného člověka, ne tebe,
je
moje
modlitba
blokovaná.
pracujete
Ďáblu nevadí, že pracujete pro Ježíše.
Záleží mu na tom, zda s Ježíšem
hovoříte. Když dosáhne toho,
že s Ježíšem nebudete mluvit,
může vám pomoci pro něho pracovat.
Ale potom si už s Ježíšem nebudete
povídat vůbec.
Neschopnost odpouštět
překážkou modlitbě
je
Z knihy:
Elias Vella: Ježíš – lékař těla i duše,
Karmelitánské nakl.
Redakčně upraveno.
zdroj: www.pastorace.cz
SBÍRKY V LEDNU A ÚNORU
2016
velkou
31. 01. 2016 sbírka na farnost
=10.597,--Kč
07. 02. 2016 sbírka na farnost
=11.785,--Kč
14. 02. 2016 sbírka na farnost
=11.872,--Kč
21. 02. 2016 sbírka na Haléř svatého
Petra
=11.785,--Kč
Je důležité, abychom si zapamatovali
jednu
praktickou
poznámku.
Neschopnost odpouštět je vždy velkou
překážkou modlitbě. V Markově
evangeliu čteme tato Ježíšova slova:
“Proto vám říkám: Věřte, že všechno,
oč v modlitbě prosíte, jste už dostali,
a budete to mít. A kdykoli se postavíte
k modlitbě, odpouštějte, máte-li co
proti komu, aby i vám odpustil
váš nebeský Otec vaše poklesky”
P. Antonín Lukeš, M.Id.
12
FARNÍ KALENDÁŘ ● BŘEZEN 2016
KLÍČ: P - památka ● SV - svátek ● SL - slavnost
Mše svaté zapsané v tomto kalendáři jsou pouze výjimečné. Pravidelné mše jsou podle
běžného rozvrhu
Út
St
Čt
Pá
So
Ne
Po
Út
St
Čt
Pá
BŘEZEN
2016
1 P ● SVATÝ SUITBERT, MISIONÁŘ
09:15 ● Habrovka ● SEDMIKRÁSEK - setkání maminek s dětmi
16:00 ● Sue Ryder ● mše svatá
2 P ● SVATÝ SIMPLICIUS, PAPEŽ
20:00 ● farní sál KRČ ● MODLITBA TAIZE
3 P ● SVATÁ KUNHUTA, CÍSAŘOVNA
4 P ● SVATÝ KAZIMÍR, PATRON LITVY
Po mši svaté ● kostel KRČ ● hodinová eucharistická adorace
s četbou z Nového zákona
5 P ● SVATÝ TEOFIL, BISKUP
6 4. NEDĚLE POSTNÍ
(SBÍRKA NA SVĚTOVÉ DNY MLÁDEŽE – KRAKOV 2016)
7 P ● SVATÁ PERPETUA A FELICITA, MUČEDNICE
Z KARTAGA
17:30 ● kostel KRČ ● dětská mše svatá
8 P ● SVATÝ JAN Z BOHA, ZAKLADATEL ŘÁDU
MILOSRDNÝCH BRATŘÍ
09:00 ● kavárnička KRČ ● setkání žen ze společenství NOEMI
9 P ● SVATÁ FRANTIŠKA ŘÍMSKÁ, ŘEHOLNICE
20:00 ● farní sál KRČ ● setkání mužů, příznivců mužské
spirituality
10 P ● SVATÝ JAN OGILVIE, KNĚZ, MUČEDNÍK A PATRON
SKOTSKA
18:45 ● fara ● FARNÍ RADA
11 P ● SVATÝ EULOGIUS Z KORDOBY, BISKUP
A MUČEDNÍK
Po mši svaté ● kostel KRČ ● hodinová eucharistická adorace
13
So
Ne
12
13
Po
Út
14
15
St
16
Čt
17
Pá
18
So
19
Ne
Po
20
21
Út
22
St
Čt
23
24
s četbou z Nového zákona
P ● SVATÝ KVIRIN, MUČEDNÍK
5. NEDĚLE POSTNÍ (SBÍRKA NA ARCIDIECÉZNÍ
CHARITU)
VÝROČNÍ DEN ZVOLENÍ PAPEŽE FRANTIŠKA
P ● SVATÁ MATILDA ŘÍMSKÁ, KRÁLOVNA
P ● SVATÝ LONGIN, SETNÍK POD KŘÍŽEM A MUČEDNÍK
10:00 ● sál Krč ● KONFERENCE KNĚŽÍ III. PRAŽSKÉHO
VIKARIÁTU
P ● SVATÝ HERIBERT, ARCIBISKUP
18:45 ● Na Paloučku ● ekumenická biblická hodina (Sk 13, 1-12)
P ● SVATÝ PATRIK, BISKUP, MISIONÁŘ A PATRON
IRSKA
P ● SVATÝ CYRIL JERUZALÉMSKÝ, BISKUP A UČITEL
CÍRKVE
Po mši svaté ● kostel KRČ ● hodinová eucharistická adorace
s četbou z Nového zákona
SL ● SLAVNOST SVATÉHO JOSEFA, MUŽE PANNY
MARIE (doporučený svátek)
SÁL ● POSTNÍ DUCHOVNÍ OBNOVA FARNOSTI – P. PETR
BENEŠ
(hodina začátku bude upřesněna)
KVĚTNÁ NEDĚLE PAŠIJOVÁ
PONDĚLÍ SVATÉHO TÝDNE
16:45 ● KRČ ● KAJÍCÍ POBOŽNOST DĚTÍ SE SVATOU
ZPOVĚDÍ
ÚTERÝ SVATÉHO TÝDNE
09:15 ● Habrovka ● ČTYŘLÍSTEK – setkání maminek s dětmi
STŘEDA SVATÉHO TÝDNE
ZELENÝ ČTVRTEK
16:30 ● kostel MICHLE ● MODLITBA SV. RŮŽEMCE
17:00 ● kostel MICHLE ● KŘÍŽOVÁ CESTA
18:00 ● kostel MICHLE ● MŠE SVATÁ NA PAMÁTKU
POSLEDNÍ VEČEŘE PÁNĚ
(po mši bude možnost adorace)
14
Pá
So
Ne
Po
Út
St
Čt
25 VELKÝ PÁTEK (velkopáteční sbírka na Svatou Zemi)
16:30 ● kostel KRČ ● MODLITBA SV. RŮŽENCE
17:00 ● kostel KRČ ● KŘÍŽOVÁ CESTA
18:00 ● kostel KRČ ● VELKOPÁTEČNÍ OBŘADY
26 BÍLÁ SOBOTA
08:00 ● kostel MICHLE ● MODLITBA U BOŽÍHO HROBU
20:00 ● kostel MICHLE ● VIGÍLIE VZKŘÍŠENÍ
27 SLAVNOST ZMRTVÝCHVSTÁNÍ, NEDĚLE - BOŽÍ HOD
VELIKONOČNÍ
08:00 ● kostel MICHLE ● MŠE SVATÁ
09:30 ● kostel KRČ ● MŠE SVATÁ
11:00 ● kostel KRČ ● MŠE SVATÁ (dětská)
28 PONDĚLÍ V OKTÁVU VELIKONOČNÍM
08:00 ● kostel MICHLE ● MŠE SVATÁ
09:00 ● kostel KRČ ● MŠE SVATÁ
29 ÚTERÝ V OKTÁVU VELIKONOČNÍM
09:15 ● Habrovka ● SEDMIKRÁSEK – setkání maminek s dětmi
30 STŘEDA V OKTÁVU VELIKONOČNÍM
31 ČTVRTEK V OKTÁVU VELIKONOČNÍM
 každá neděle a slavnost ● 9:00 ● Michle – fara ● Farní snídaně
15
ROZVRH MŠÍ SVATÝCH BĚHEM ŠKOLNÍHO ROKU 2015
Pondělí
Úterý
Středa
Čtvrtek
Pátek
Sobota
Neděle
MICHLE
17:30
12:00
17:30
17:30
08:00
KRČ
17:30
17:30
Poznámka
každé druhé pondělí
v měsíci je tato mše sv.
pro děti
s nešporami
17:30
09:30
11:00
19:00
mše sv. pro děti
Slavnosti a svátky ► změny vyhrazené – sledovat kalendář a nástěnku!
Svátost smíření ► 30 min. přede mší nebo na požádání
Další svátosti a svátostiny► na požádání
Sv. růženec ► 30 min. přede mší (Ne7:30 a 9:00 ● Po-So 17:00)

Farní list Řk farnosti u kostela Narození Panny Marie Praha–Michle, Baarova 52/23,
Praha 4, 140 00; tel. 241 485 428; e-mail pro zasílání příspěvků
do farního listu: [email protected] (nebo možno nechat texty příspěvků
v sakristiích kostelů), e-mail farnosti: [email protected]; www.michlehabrovka.cz.
Redakce textů: Kateřina Kyralová; doprava FL na faru: Zdeněk Hučín.
Žádáme autory o pochopení pro redakční a jazykovou úpravu zaslaných textů.
Vychází 6. 2. 2016. Náklad 300 výtisků. Uzávěrka příspěvků do příštího čísla bude ve
středu 16. 3. 2016 ve 23:59. Příští číslo vyjde 27. 3. 2016. (Změna termínu vyhrazena.)
16