Závěreč_ná_ zpráva_ a_doporučení_ výbor_u_pro_otázky_ kultury

Závěreč_ná_ zpráva_ a_doporučení_ výbor_u_pro_otázky_ kultury

ZÁVĚREČNÁ ZPRÁVA A DOPORUČENÍ
VÝBORU PRO OTÁZKY KULTURY
TÝKAJÍCÍ SE ZLEPŠENÍ PODMÍNEK PRO PODPORU
MOBILITY SBÍREK
Expertní pracovní skupina OMC zabývající se mobilitou sbírek
červen 2010
1
OBSAH
1
Úvod
1.1 Východiska
1.2 Náš výchozí bod: Agenda pro kulturu
1.3 Pracovní plán kultury 2008–2010
2
Postup prací
2.1 Způsob práce a harmonogram
3
Hlavní témata
4
Podrobná doporučení
5
Závěry
6
Přílohy
2
Předmluva
Obě předsedající si jménem všech členů expertní pracovní skupiny OMC (Open Method
of Coordination – otevřená metoda koordinace), zabývající se mobilitou sbírek, dovolují
vyjádřit poděkování početné skupině expertů a oficiálních zástupců členských zemí za
jejich podnětné připomínky a nedocenitelné zkušenosti poskytované po celou dobu naší
spolupráce.
I když jsme se snažili udržet rozsah této zprávy v rozumných mezích, rády bychom
zdůraznily, že každá podskupina v úsilí analyzovat stávající podmínky ve všech
členských zemích odvedla obdivuhodné množství práce a připravila mnoho užitečných
doporučení. I tyto individuální zprávy (přílohy tohoto materiálu) doporučujeme vaší
pozornosti.
Výsledky této skupiny OMC jsou v mnoha ohledech velmi pozitivní. Považujeme za
nutné zmínit, že spolupráce s experty z 25 členských zemí, kteří se na činnosti pracovní
skupiny podíleli, byla pro všechny velice příjemná; obzvlášť nás těší, že v několika
členských státech se již nyní pracuje na zavedení nových opatření, o nichž se zde
jednalo (např. zavedení systému státní záruky nebo příprava legislativy skýtající
ochranu před zabavením). Vzhledem k odlišné povaze témat projednávaných různými
podskupinami se výsledky mohou zdát nevyvážené. Některým komplexnějším a
klíčovým otázkám, jako jsou například prevence nezákonného obchodu s předměty
kulturní hodnoty, poskytování státní záruky či dohody o sdílené odpovědnosti, bude
třeba věnovat více času a energie, než dospějeme k dalším výsledkům. Proto
doporučujeme Radě Evropy (Výbor pro otázky kultury – Cultural Affairs Committee –
CAC) a Evropské komisi, aby do budoucna pokračovaly ve svém úsilí v těchto oblastech
a dále je rozvíjely, například prostřednictvím stálého výboru expertů pro mobilitu sbírek.
Pro usnadnění a zintenzivnění mobility předmětů kulturní hodnoty je třeba vykonat ještě
hodně práce.
Naše upřímné díky patří všem, kdo se této práci podíleli, zejména pak předsedajícím a
členům pěti podskupin a komisi za její dlouhodobou podporu.
3
1. ÚVOD (viz také Závěr, část 5)
CO JE MOBILITA? – JAKÝ JE JEJÍ VÝZNAM?
Otázka muzejních sbírek a jejich využití se v Evropské unii dostala do centra pozornosti
počátkem roku 2000. Od té doby proběhlo a na různých konferencích a seminářích
v Řecku, Nizozemsku, Finsku, Německu, Španělsku a na mnoha dalších místech řada
diskusí. Obecněji se témata těchto konferencí týkala propagace kulturního dědictví,
standardů a metodiky řízení, posílení a podpory mobility sbírek, rozvoje vzájemné
důvěry a týmové spolupráce.
Ústřední myšlenka je tedy jasná: Věnovat čas a úsilí odstranění překážek bránících
spolupráci mezi muzei se rozhodně vyplatí. Bohaté a rozmanité evropské sbírkové fondy
v různých muzeích všech našich 27 zemí si zasluhují, aby byly využity ku prospěchu
veřejnosti a k tomu je třeba vytvořit podmínky. Proto se naše expertní skupina OMC
zaměřila na poskytování praktických rad a návodů a na srovnávací analýzu
(benchmarking) osvědčených postupů, které se již v praxi využívají.
Zpráva expertní pracovní skupiny OMC pro mobilitu sbírek se zabývá mnoha důležitými
okruhy problémů, jejichž řešení mobilitu sbírek usnadní. Jedná se o problematiku
ocenění, spolupráce a reciprocity, potřeby snižovat náklady spojené se zápůjčkami a
výpůjčkami, potřeby rozvíjet nové (netradiční) přístupy k mobilitě a význam dodržování
základních požadavků náležité péče (due diligence – anglosaský právní termín,
označující míru aktivity, kterou lze důvodně očekávat za daných okolností), zejména při
zkoumání provenience předmětů kulturní hodnoty. Věnovali jsme také značnou
pozornost otázkám komunikace, osvětové činnosti a vzdělávání prostřednictvím
kulturního dědictví a sbírek.
Podrobnější doporučení jsou určena různým cílovým skupinám, jako například
zástupcům ve Výboru pro otázky kultury; členským zemím, zejména pak úředníkům
zaměstnaným na ministerstvech zodpovědných za kulturu; dále pracovníkům
ministerstev financí, spravedlnosti a zahraničí; politikům, muzejním pracovníkům
(ředitelům, vedoucím sbírkových oddělení, kurátorům, pracovníkům registrů a oddělení
výstav) a profesním organizacím jako NEMO, ICOM, Evropské sdružení pracovníků
registrů, Sdružení pořadatelů mezinárodních výstav a tzv. Bizot Group – sdružení
ředitelů muzeí.
Skupina OMC pro mobilitu sbírek vycházela při své činnosti z dřívějších zpráv,
doporučení a akčních plánů, které doplnila o aktuální informace z uvedených oblastí ze
všech členských zemí. První zásadní dokument Lending to Europe. Recommendations
on Collection Mobility for European Museums (Zápůjčky v Evropě. Doporučení
evropským muzeím týkající se mobility sbírek) vydaný v roce 2005, se zabýval
problematikou výpůjček. Doporučení, která obsahoval, stanovila obecné zásady
profesionálního přístupu muzeí v této oblasti. Zvláštní pozornost byla věnována
jednotlivým aspektům, např. ocenění, různým možnostem pro řešení pojištění, náhradě
škody, právní ochraně proti zabavení, dlouhodobým výpůjčkám, výpůjčním poplatkům,
publikování a autorským právům, digitalizaci a důvěře.
4
O rok později vznikl dokument Action Plan for the EU Promotion of Museum Collections’
Mobility and Loan Standards (Akční plán EU pro podporu mobility sbírek a standardů
pro výpůjčky). Byly v něm formulovány všeobecné cíle a definovány klíčové oblasti
vyžadující zvláštní péči a pozornost. K naplnění tohoto akčního plánu bylo třeba
shromáždit základní informace o praxi při správě sbírek ve členských zemích. Započala
tedy činnost pracovních skupin, které se zaměřily na administraci výpůjček a standardy
pro výpůjčky, systémy státní záruky, ocenění, samopojištění a nepojišťování předmětů
kulturní hodnoty, právní ochranu (imunitu) proti zabavení, výpůjční poplatky a
dlouhodobé zápůjčky, budování důvěry, týmovou spolupráci a digitalizaci. Do členských
zemí byly rozeslány dotazníky a jejich výsledky byly vyhodnoceny. Výsledkem činnosti
těchto pracovních skupin v období 2006–2007 byl soubor instrukcí, doporučení,
přehledů, deklarací, definic a vzorových smluv.
Ty se pak staly základem pro druhou etapu práce v oblasti mobility sbírek, která
probíhala v rámci expertní skupiny OMC.
1.2
NÁŠ VÝCHOZÍ BOD: AGENDA PRO KULTURU
Přijetí dokumentu „Sdělení o Evropské agendě pro kulturu v globalizujícím se světě“
(Communication on a European Agenda for Culture in a Globalizing World) Evropskou
komisí v roce 2007 se stalo základem pro širší reflexi role kultury jako klíčového
elementu v evropském integračním procesu, založeném na společných hodnotách,
společném kulturním dědictví, ale i na kulturní diversitě.
Evropská agenda pro kulturu stanovila tři hlavní cíle: podporu kulturní rozmanitosti a
mezikulturního dialogu, podporu kultury jako katalyzátoru kreativity v rámci Lisabonské
strategie pro růst a zaměstnanost a podporu kultury jako životně důležitého prvku
mezinárodních vztahů EU.
Pro naplnění těchto cílů zavedla Evropská agenda pro kulturu nové metody spolupráce
– tzv. otevřenou metodu koordinace (Open Method of Coordination – OMC) pro
strukturovanější systém spolupráce mezi členskými státy a institucemi EU.
V rámci této otevřené metody koordinace byly ustanoveny čtyři pracovní skupiny expertů
z členských států, z nichž každá řešila specifické zadání: vazby mezi kulturou a
vzděláváním, mobilitu umělců a dalších profesionálních pracovníků v kultuře, potenciál
kulturního průmyslu, tvůrčí a muzejní práce a mobilitu sbírek.
Posláním těchto pracovních skupin je vstupovat do politických jednání na úrovni EU
s konkrétními podklady – identifikovat příklady dobré praxe (osvědčených postupů),
zveřejňovat je a potvrzovat jejich kvalitu, formulovat doporučení konkrétních opatření a
jejich realizaci, iniciovat spolupráci mezi členskými státy nebo na úrovni Evropské
komise; v oblasti metodiky vyhodnocovat postup a pokroky a formulovat doporučení
strategického charakteru.
5
Hlavním cílem naší pracovní skupiny „Mobilita sbírek“ bylo prozkoumat a analyzovat
různé aspekty muzejní práce a navrhnout soubor opatření, směřujících ke zlepšení
podmínek pro umožnění a podporu mobility sbírek (krátkodobé i dlouhodobé zápůjčky a
výpůjčky sbírkových předmětů) mezi muzei v zemích Evropské unie.
1.3
PRACOVNÍ PLÁN PRO KULTURU NA OBDOBÍ LET 2008–2010
Pracovní plán pro kulturu na období let 2008–2010, vycházející z výše uvedené
rezoluce, vytyčuje konkrétní způsob, jak realizovat prioritní akce. Členské státy
jmenovaly své představitele a odborníky, aby se podíleli na diskusích o těchto otázkách,
informovali o jejich závěrech a předkládali doporučení.
Na období let 2008–2010 stanovila Rada tyto prioritní akce:
-
2
zlepšit podmínky pro mobilitu umělců a jiných profesionálních pracovníků v oblasti
kultury;
podporovat přístup ke kultuře, zejména prostřednictvím podpory kulturního dědictví,
mnohojazyčnosti, digitalizace, kulturní turistiky, součinnosti se vzděláváním, zejména
s uměleckým vzděláváním, a prostřednictvím větší mobility sbírek.
POSTUP PRACÍ:
Pracovní skupina OMC se dohodla, že bude vycházet z činnosti předcházejících
předsednictví v rámci Akčního plánu EU na podporu mobility muzejních sbírek a
standardů pro zápůjčky. Podle potřeby jsme se rozhodli zpracovávat stanoviska, zprávy
a doporučení (mimo jiné předkládáním osvědčených postupů, předkládáním návrhů
iniciativ v oblasti spolupráce mezi členskými státy nebo na úrovni Evropské komise, i
vyhodnocováním dosažených pokroků) v těchto oblastech:
-
-
návrhy týkající se pobídkových mechanismů pro mobilitu sbírek (včetně
dlouhodobých výpůjček, výměny odborníků a společné odpovědnosti);
posuzování možností, jak odstranit překážky bránící mobilitě sbírek, které stále
přetrvávají v příslušných právních a správních strukturách na úrovni jednotlivých
států (např. otázky pojištění, nemožnost zajistit imunitu vůči zabavení);
porovnávání zákonů o muzeích nebo odpovídajících právních předpisů v jednotlivých
státech s cílem podpořit přístup ke kultuře;
výměna osvědčených postupů „náležité péče“ („due diligence“) v oblasti předcházení
krádežím, navracení odcizeného zboží, předcházení nezákonnému obchodu se
sbírkami a hledání cest ke zlepšení, mimo jiné i uplatňováním příslušných právních
předpisů Společenství.
6
2.1
Způsob práce a harmonogram
Byly jmenovány dvě předsedající: Hillary Bauer (Velká Británie) a Rosanna Binacchi
(Itálie).
Pracovní skupina se rozdělila do pěti podskupin a každá z nich se začala zabývat
jednou z priorit, identifikovaných členskými státy v souvislosti s mobilitou sbírek
v Evropě.
1.
Státní záruka a dohody o sdílené odpovědnosti;
2.
Imunita proti zabavení (v českém prostředí někdy také „doložka
nezabavitelnosti“);
3.
Dlouhodobé zápůjčky;
4.
Předcházení krádežím a nezákonnému obchodování;
5.
Mobilita odborných muzejních pracovníků / Výměna odborných poznatků a
zkušeností.
Pracovní skupina se sešla sedmkrát na oficiálním „plenárním“ zasedání: 12. listopadu
2008, 5. února 2009, 19. června 2009, 25. listopadu 2009, 21. ledna 2010, 17. března
2010 a 20. května 2010; ve většině případů těmto jednáním předcházela také setkání
jednotlivých podskupin.
Činnost pracovní skupiny zajišťovali odborníci z 25 členských zemí; bylo
ustaveno pět podskupin a do naší práce se zapojily stovky odborných pracovníků
z celé Evropy, kteří se na ní podíleli.
7
3.
HLAVNÍ TÉMATA
Při práci pěti NEZÁVISLÝCH podskupin vykrystalizovala tato hlavní témata, která určila
rámec našich analytických diskusí:
3.1 Návrhy pobídkových mechanismů pro mobilitu sbírek (včetně dlouhodobých
výpůjček, výměny odborníků a společné odpovědnosti)
3.2 Porovnávání a vyhodnocení (benchmarking) úspěšných postupů a praktik,
přispívajících ke zkvalitnění a šíření informací, které jsme shromáždili, např.
prostřednictvím internetových stránek a jejich průběžné aktualizace (zprostředkování
osvědčených postupů)
3.3 Identifikace společných sfér působnosti, vazeb s ostatními oblastmi kultury
v rámci budoucí kulturní politiky EU a jejich využití (s využitím spojení s kulturním a
kreativním průmyslem, rozvoje kultury jako nástroje mezinárodní mobility a podpory
používání standardů, vzorových a pro forma postupů při výměnách předmětů kulturní
hodnoty – např. standardizované zápůjční smlouvy, protokoly o stavu předmětů
condition reports a protokoly o bezpečnosti objektů facilities reports).
3.4 Důraz na právní i etické aspekty uplatňování požadavků náležité péče (zahrnujících
výzkum provenience a historie předmětů kulturní hodnoty zejména proto, aby se
zabránilo nezákonnému obchodování s nimi). Je třeba mít neustále na zřeteli, že
prvořadou prioritou v každé fázi procesu je dodržovat nejvyšší možné standardy,
zajišťující bezpečnost zapůjčených předmětů a odpovídající podmínky tak, aby nedošlo
k jejich poškození.
3.5 Podpora programů snižujících náklady na mobilitu (systémy státní záruky, které
šetří náklady na komerční pojištění, sdílená odpovědnost při výpůjčkách, neuplatňování
výpůjčních poplatků)
3.6 Upevňování vzájemných vztahů, posuzování potenciálu mobility jako sociálního
faktoru (hybná síla ekonomiky, prosperity, turismu, významný nástroj pro vzdělávání;
využití strukturálních fondů)
3.7 Průzkum možných finančních zdrojů, které lze využívat na podporu mobility
odborných pracovníků a výměnu poznatků a zkušeností (např. programy celoživotního
vzdělávání; program Leonardo a všechny další, jež jsou pro muzea dostupné
v souvislosti s vědecko-výzkumnou prací a mobilitou odborných pracovníků).
3.8 Podpora mobility odborných pracovníků a výměny poznatků a zkušeností (význam
spolupráce, partnerství, posilování důvěry, budování povědomí o standardech pro
zápůjčky/výpůjčky)
3.9 Vymezení odpovídajícího prostoru pro vědecké zpracování sbírek a efektivní
využívání poznatků, jež je klíčové pro udržení a další zvyšování kvality projektů mobility
8
(výstavy).
3.10 Na závěr jsme se shodli, že v práci by se mělo dále pokračovat a že by Komise za
tím účelem měla zřídit stálou pracovní skupinu pro mobilitu sbírek (viz doporučení str.
38).
Měřítkem naší úspěšnosti je, že se nám již podařilo zvýšit míru pozornosti,
věnovanou ze strany EU otázce mobility sbírek – příkladem může být, že v osmi
dalších zemích již v současné době probíhají jednání o zavedení imunity proti zabavení
a ve čtyřech dalších zemích již byl uzákoněn systém státní záruky.
4.
Hlavní doporučení:
SOUHRN HLAVNÍCH DOPORUČENÍ ZE VŠECH SKUPIN
a) Podporovat principy náležité péče (due diligence), aby se zamezilo
nezákonnému obchodování;
b) Hledat možnosti, jak překonat problémy spojené se zavedením imunity proti
zabavení;
c) Podporovat zavedení systémů státní záruky do praxe a jejich uplatňování
jako standardního postupu;
d) Podporovat dlouhodobé zápůjčky a s nimi související aktivity;
e) Podporovat mobilitu odborných pracovníků jako základní předpoklad pro
mobilitu sbírek; napomáhat budování vzájemné důvěry a předávání
informací mezi muzei
f) Zajistit, aby byly při každé výpůjčce a zápůjčce striktně uplatňovány nejvyšší
možné bezpečnostní standardy.
DOPORUČENÍ
Tato doporučení jsou uspořádána podle pěti nezávislých podskupin, ve kterých
práce probíhala; každé z doporučení se vztahuje k jednomu či více výše
uvedených hlavních témat; doporučení jsou směřována do tří různých úrovní:
členským státům, pracovníkům muzeí a Evropské komisi.
A: SYSTÉMY STÁTNÍ ZÁRUKY
CÍLE
Podskupina si pro svou práci stanovila tyto hlavní cíle:
-
zpracovat srovnávací přehled všech existujících systémů státní záruky, který by byl
k dispozici všem muzejním pracovníkům a osobám s rozhodovací pravomocí
napomáhat rozvoji a uplatňování systémů státní záruky poukazováním na překvapivě
nízkou míru rizika v dobře fungujících systémech
9
-
napomáhat zavedení a uplatnění dohod o „sdílené odpovědnosti“ tak, aby se dále
rozšířilo spektrum alternativ vůči komerčnímu pojištění
analyzovat možnosti kombinování státní záruky a komerčního pojištění
upozornit na nejdůležitější body, jimž by bylo třeba do budoucna věnovat více
pozornosti a které si zaslouží podrobnější rozbor.
DOPORUČENÍ ČLENSKÝM ZEMÍM TÝKAJÍCÍ SE STÁTNÍ ZÁRUKY
DOPORUČENÍ č. 1
Členské státy, které nemají uzákoněný systém státní záruky, by měly jeho
zavedení zvažovat – za tím účelem jim doporučujeme seznámit se s existujícími
systémy v rámci EU. Členské státy by měly vzít v potaz, že podle statistik jsou
rizika spojená se systémem státní záruky velmi malá. V uplynulých pěti letech
bylo ve všech členských zemích EU a na Islandu, v Norsku a ve Švýcarsku
zaznamenáno pouze sedm požadavků na náhradu škody v celkové výši cca 80.000
EUR.
VYSVĚTLENÍ:
V osmi ze třiceti posuzovaných evropských zemí neexistuje systém poskytování státní
záruky, a proto musí muzea v těchto zemích při přípravě každé mezinárodní výstavy
počítat s vysokými náklady na pojištění. Poskytnutí státní záruky nemusí být nijak
drahou záležitostí ve smyslu prováděných úhrad, a navíc by umožnilo tyto náklady
vynaložit na potřebný systém inspekce bezpečnostních opatření, která musí být striktně
uplatňována při každém poskytnutí státní záruky.
DOPORUČENÍ č. 2
Členské státy by měly zvážit přijetí zákona, který by jejich systému státní záruky
poskytl formální právní základ.
Členské státy by měly podrobně specifikovat postup při poskytování náhrady
v případě, že vznikne škoda, aby posílily důvěru zapůjčitelů a transparentnost
celého systému.
VYSVĚTLENÍ:
V některých posuzovaných zemích sice existuje systém státní záruky, nemá však
žádnou formální regulaci. Nejistota plynoucí z takové situace může způsobit, že
zapůjčitel na návrh poskytnutí státní záruky nepřistoupí. V mnoha zemích není postup
fungování mechanismu náhrady škody podrobně popsán. Pro půjčitele je však nanejvýš
důležité, aby měl přesné informace, jak proces náhrady škody funguje, zvláště pokud
jde o časovou lhůtu provedení platby v případě eventuální náhrady.
DOPORUČENÍ č. 3
Členské státy by neměly z rámce státní záruky vyčleňovat žádná časová období.
Namísto toho by měly poskytovat krytí „z hřebíku na hřebík“.
VYSVĚTLENÍ:
Některé země (asi 25 %) vyčleňují některá časová období se zvýšenou mírou rizika
10
(např. transport) z rámce státní záruky, případně poskytují státní záruku pouze na
období, kdy se zápůjčky nacházejí na území jejich státu.
DOPORUČENÍ č. 4
Členské státy by měly zveřejnit na internetu jasný a srozumitelný popis fungování
systému jejich státní záruky a příslušné právní normy v angličtině.
VYSVĚTLENÍ:
V mnoha zemích jsou důležité informace o systému státní záruky dostupné na
webových stránkách s překladem do angličtiny. Jde o velice užitečnou pomůcku pro
zapůjčitele při rozhodování, zda přistoupí na státní záruku země vypůjčitele.
DOPORUČENÍ č. 5
Členské státy by měly stanovit vysoký standard pro zabezpečení a klimatické
podmínky a než udělí státní záruku, měly by požadovat garance, že jsou tyto
podmínky splněny.
Důrazně doporučujeme členským státům, aby si zřídily státní systém inspekce a
akreditace muzeí a galerií, podle něhož se bude určovat, kdo je oprávněn žádat o
státní záruku.
V systému státní záruky by měl být stanoven určitý práh, stanovující míru
vlastního rizika/prvního rizika, které ponese vypůjčitel.
1
Zřeknutí se subrogace (waivers of subrogation) by komerční pojišťovny neměly
poskytovat ani prodávat ku prospěchu vypůjčitele a dopravce.
VYSVĚTLENÍ:
Každý, kdo se účastní v řetězci státní záruky, musí být motivován, aby ve chvíli, kdy má
předmět na starost, minimalizoval zdroje možného rizika.
DOPORUČENÍ MUZEÍM TÝKAJÍCÍ SE STÁTNÍ ZÁRUKY
DOPORUČENÍ č. 6
Muzeum, které zapůjčuje sbírky, by se mělo vynasnažit přijmout 100% státní
záruky, pokud je ze strany vypůjčitele nabídnuta.
Dodatečné krytí pojistkou by se mělo vyžadovat a poskytovat pouze tam, kde to
vyhodnocení rizik opodstatňuje. Pokud je cena pojistného nabízeného
vypůjčitelem za srovnatelné plnění stejná nebo nižší než komerční pojistka
půjčitele, měl by půjčitel na takové pojištění přistoupit.
Muzeum, které si vypůjčuje sbírky, by mělo půjčiteli poskytnout jasné informace o
tom, jak se státní záruka kombinuje s komerčním pojištěním a v čem se navzájem
doplňují.
Muzeum, které půjčuje sbírky, by nemělo vyžadovat dodatečné krytí komerční
pojistkou na nepravděpodobná rizika (jako např. riziko války v Evropě).
11
VYSVĚTLENÍ:
V osmi z dvaceti zemí (40%), kde existuje systém státní záruky, lze uplatnit komerční
pojištění v kombinaci se státní zárukou tak, aby byla kryta rizika nebo časová období,
která pod státní záruku nespadají. Členské státy tuto praxi zpravidla nepodporují, kromě
případů, kdy z analýzy rizik vyplyne, že dodatečná komerční pojistka je nezbytná, nebo
tam, kde by mohlo dojít k odepření zápůjčky.
DOPORUČENÍ č. 7
Muzeum, které zapůjčuje sbírky, by mělo objektivně posoudit výhody a slabiny
nabízené státní záruky a rozhodovat se, zda přijme nebo odmítne nabízenou státní
záruku, výhradně na základě tohoto posouzení.
Muzeum, které zapůjčuje sbírky, za žádných okolností nesmí přistoupit na
uzavření dohody s pojišťovnou/pojišťovacím makléřem, jejímž předmětem by bylo
rozdělení zisku z pojistného hrazeného partnerskou institucí.
VYSVĚTLENÍ:
Častým důvodem uváděným pro odmítnutí státní záruky je nedostatečná reciprocita.
Znamená to, že nějaký půjčitel nepřistoupí na státní záruku nabízenou vypůjčitelem
například proto, že v minulosti došlo k odmítnutí jeho vlastní státní záruky ze strany
současného vypůjčitele, který tehdy vystupoval jako půjčitel.
Dohody mezi muzei a „preferované“ pojišťovny také mohou zásadním způsobem
komplikovat uplatňování systémů státní záruky. Tato praxe by měla být považována za
nezákonnou.
DOPORUČENÍ ČLENSKÝM ZEMÍM TÝKAJÍCÍ SE SDÍLENÉ ODPOVĚDNOSTI
(SHARED LIABILITY)
Sdílená odpovědnost je dohoda mezi dvěma muzei, jejímž cílem je do nejvyšší možné
míry rozdělit potenciální odpovědnost vyplývající ze specifických rizik spojených
s půjčováním sbírek. Je na vypůjčiteli, aby rozhodl, zda si svůj díl odpovědnosti pojistí
nebo ne. V praxi se pak většinou pojistka uzavírá pouze na ty části řetězce činností
spojených s půjčováním sbírek, které s sebou nesou zvýšený stupeň rizika (např.
transport). Půjčitel se zároveň může dohodnout s vypůjčitelem, že ten není povinen
pojišťovat umělecká díla proti všem myslitelným rizikům. Tak se lze například obejít bez
pojištění proti úplnému zničení nebo ztrátě předmětu, úplnému znehodnocení nebo
poškození způsobenému válečnými akcemi či jadernou katastrofou.
Pokud v dané zemi není zaveden systém státní záruky, případně pokud existuje, ale
jsou v něm podstatné výhrady vyčleňující určitá rizika, pak může být dohoda o sdílené
odpovědnosti dobrým řešením.
Předpokladem pro sdílenou odpovědnost je dobrý vzájemný vztah mezi půjčitelem a
vypůjčitelem, založený na důvěře. Taková muzea se navzájem považují za rovnocenné
partnery a při pořádání výstav aplikují srovnatelné parametry. Obě strany také musejí
vycházet z téhož předpokladu, že muzejní sbírky jsou nenahraditelné a nemohou být
zapojeny do obchodní činnosti („extra commercium“).
12
DOPORUČENÍ č. 8
Členské státy (i muzea) by měly zvážit, zda restriktivní zákonná (institucionální)
opatření, která brání zavedení dohod o sdílené odpovědnosti, musí zůstávat
v platnosti.
VYSVĚTLENÍ:
V některých nestátních muzeích může bránit půjčování bez záruky do plné výše ceny
správní rada, která muzeum řídí, případně předpisy vydané touto radou. Zde je žádoucí
přehodnotit situaci tak, aby se uvolnila cesta pro dohody o sdílené odpovědnosti.
DOPORUČENÍ MUZEÍM TÝKAJÍCÍ SE SDÍLENÉ ODPOVĚDNOSTI
DOPORUČENÍ č. 9
Muzea by měla brát sdilenou odpovědnost jako další možnost, jak snižovat
náklady na výstavy a budovat dlouhodobou vzájemnou spolupráci s partnerskými
institucemi. Měla by také uplatňovat princip sdílené odpovědnosti jako vhodný
způsob ochrany u dlouhodobých zápůjček. Muzea, která nepojišťují svoje sbírky
po dobu, kdy se nacházejí ve vlastních objektech, by měla přistoupit na dohodu o
sdílené odpovědnosti s jinými domácími i zahraničními muzei, poskytujícími
srovnatelnou úroveň péče o sbírky a jejich ochrany.
VYSVĚTLENÍ:
Z hlediska mezinárodní mobility zápůjček představuje systém sdílené odpovědnosti
jednoznačně způsob, jak snižovat pojistné náklady muzeí. Navíc jde také o důležitý
podnět pro muzea, aby rozvíjela s jinými institucemi dlouhodobé partnerské vztahy
založené na reciprocitě, čímž mohou na jedné straně obohatit své sbírky a výstavy a na
straně druhé také sbírky a výstavy partnerských muzeí.
DOPORUČENÍ č. 10
Muzea, která již uplatňují dohody o sdílené odpovědnosti na území vlastního
státu, by měla usilovat o rozšíření tohoto systému i na své partnerské instituce
v rámci EU.
VYSVĚTLENÍ:
Systém sdílené odpovědnosti není dosud v muzeích příliš známý. Informace o jeho
fungování, zprostředkování osvědčených postupů z praxe a podpora jejich zavádění
jsou potřebné, protože pomáhají přesvědčovat muzea, která s ním dosud nemají žádnou
praktickou zkušenost, o výhodnosti tohoto systému.
DOPORUČENÍ KOMISI EU
DOPORUČENÍ č. 11
Některá budoucí studie zaměřená na mobilitu sbírek by měla zpřístupnit
informace a zprávy zpracované touto pracovní skupinou na internetu a nadále je
13
průběžně a důsledně aktualizovat.
VYSVĚTLENÍ:
Podskupina během své činnosti zjistila, že je často problematické získat aktuální
informace k tomuto tématu, a proto považujeme za velmi důležité, aby informace, které
se nám podařilo shromáždit, byly nadále dostupné pro všechny zájemce a průběžně
aktualizované. Jde o důležitý nástroj na podporu systému státní záruky a dohod o
sdílené odpovědnosti, jejich dalšího užívání a budování povědomí o nich.
DOPORUČENÍ č. 12
Náplň činnosti některé budoucí studie zaměřené na mobilitu sbírek:
-
dále se zabývat otázkou ohodnocení uměleckých děl z hlediska pojištění/státní
záruky
zpracovat přehled účelných standardních formulářů vztahujících se k pojištění
/ státní záruce / sdílené odpovědnosti a případně vyhotovit ty, které bude
považovat za nutné
zabývat se otázkou putovních výstav
zpracovat přehled osvědčených postupů z praxe vztahujících se ke sdílené
odpovědnosti a angažovat se na podporu tohoto systému
udělat komparativní a zevrubnou analýzu stávajících ujednání o zřeknutí se
subrogace (waiver of subrogation) a toho, jaký efekt mají tato ujednání na
motivaci všech účastníků řetězce systému státní záruky, aby předcházeli
možným rizikům.
VYSVĚTLENÍ:
Rozbor těchto otázek může být velmi důležitý pro všechny, kdo se při své práci
každodenně setkávají se státní zárukou, protože jim umožní lépe definovat rizika a
odpovědnost, jež musí převzít stát poskytující záruku, ale také půjčitel, vypůjčitel a
dopravce. Hlubší analýza této věci může také mít pozitivní dopad na přijímání systémů
státní záruky.
DOPORUČENÍ č. 13
Komise a členské státy by měly zvážit možnosti zavedení systému evropské
záruky, případně evropského systému zajištění.
VYSVĚTLENÍ:
Otázka možnosti zavedení systému záruky na úrovni EU se čas od času vynoří. Zabývat
jí však by bylo mimo rámec činnosti této skupiny OMC pro mobilitu sbírek.
B: IMUNITA PROTI ZABAVENÍ (DOLOŽKA NEZABAVITELNOSTI)
Podskupina si vytyčily tyto hlavní úkoly:
-
shromáždit, porovnat a sumarizovat současný stav věcí a vývoj legislativy v oblasti
14
-
-
imunity proti zabavení
poukázat na význam závazků plynoucích z platných mezinárodních smluv a
mezinárodního i evropského právního prostředí při přípravě legislativy zavádějící
imunitu proti zabavení
zpracovat soupis stávajících předpisů, aplikovaných v muzeích ve státech EU
navzájem se informovat a seznamovat se s osvědčenými postupy z praxe
DOPORUČENÍ č. 14 – Evropské komisi:
Neexistuje jediný, nejlepší ani upřednostňovaný způsob, jak přistupovat k imunitě
proti zabavení. Členské státy zvažující zavedení záruk na zajištění imunity proti
zabavení (včetně legislativních) by měly vyhodnotit, který přístup pro ně bude
nejlépe vyhovující v závislosti na tom kterém právním řádu. Velmi užitečné
informace přitom mohou nalézt v různých přístupech, které již zvolily jiné členské
země. Nedoporučuje se, aby se Komise či případná expertní skupina zřízená
Komisí snažila připravit vzorovou legislativu ani stanovit nějaký standardizovaný
obsah takové legislativní normy.
VYSVĚTLENÍ:
V různých zemích existují různé přístupy k poskytování imunity proti zabavení pro
předměty kulturní hodnoty; případně je lze také kombinovat:
-
-
-
-
imunita proti zabavení je řešena legislativní normou, vztahující se na předměty
kulturní hodnoty;
o vztahující se na předměty kulturní hodnoty, které jsou cizím státním
majetkem;
o vztahující se na předměty kulturní hodnoty, které jsou cizím státním i
soukromým majetkem;
imunita proti zabavení je řešena legislativní normou, která se přímo nevztahuje na
předměty kulturní hodnoty, ale soustředí se na cizí státní majetek, určený
k oficiálnímu/veřejnému užívání;
předměty kulturní hodnoty, které jsou cizím státním majetkem, dočasně zapůjčeným,
jsou považovány za chráněné proti zabavení na základě „zvykového mezinárodního
práva“;
imunita proti zabavení je zaručována formou „písemného prohlášení bezpečného a
včasného návratu“ ( tzv. „letters of comfort”).
Počet členských zemí EU, které mají uzákoněné normy proti zabavení předmětů kulturní
hodnoty, se pomalu ale jistě zvyšuje. Právní norma zajišťující imunitu proti zabavení a
vztahující se (mimo jiné) na mezistátní zápůjčky uměleckých děl již byla přijata nebo je
v procesu přípravy ve více než 60% našich zemí; její pojetí je však v různých zemích
odlišné.
DOPORUČENÍ č. 15 – členským státům:
Vzhledem k tomu, že poskytnutí záruky imunity proti zabavení může být v rozporu
s jinými závazky podle mezinárodního práva, doporučuje se udělování těchto
záruk poskytovat velmi uvážlivě. Je na místě tyto závazky podrobit pečlivé
analýze, umožňující odhalit možné střety mezi nimi a zamezit, aby k nim došlo; viz
15
také doporučení týkající se náležité péče.
Provádí-li se zkoumání provenience a v praxi se uplatňují zásady náležité péče,
může to v jednotlivých případech vést k závěru, že některým předmětům nelze
imunitu proti zabavení poskytnout.
(viz téma 3.3)
VYSVĚTLENÍ:
Existuje několik zásadních mezinárodních dohod obsahujících závazek navracení
sbírek. K nejdůležitějším patří Úmluva UNESCO o opatřeních k zákazu a zamezení
nedovolenému dovozu, vývozu a převodu vlastnictví kulturních statků (1970), Úmluva
UNIDROIT o odcizených či nezákonně vyvezených předmětech kulturní hodnoty (1995)
a Směrnice Evropské unie o navracení předmětů kulturní hodnoty nezákonně
vyvezených z území členského státu EU (1993). Ve všech je zahrnuta povinnost
navracení předmětů do třetích zemí původu v rámci platnosti uvedených dohod (tzn. jiná
země než země zapůjčitele nebo vypůjčitele); někdy tudíž může být zabavení nezbytné,
aby bylo možné zajistit navrácení předmětu do takové třetí země.
DOPORUČENÍ č. 16 – muzejním asociacím:
Při rozhodování, zda je možno zaručit imunitu proti zabavení, je třeba důsledně
brát v potaz stávající závazky podle mezinárodního práva. Všechna muzea
v zemích EU by měla uplatňovat zásady náležité péče, řídit se Etickým kodexem
ICOM a před uzavřením smluv o zápůjčce provádět průzkum provenience.
(viz téma 3.3)
VYSVĚTLENÍ:
Etický kodex ICOM2 stanoví náležitou péči a průzkum provenience jako povinnost
každého muzea. V mnoha muzeích v rámci EU se již realizují projekty zaměřené na
průzkum provenience.
DOPORUČENÍ č. 17 – Evropské komisi:
Je třeba zajistit podporu pro vzájemné poskytování a výměnu informací o
osvědčených postupech z praxe a pokračovat v něm i do budoucna – nejlépe
prostřednictvím internetových stránek, které by spravovala Evropská komise.
Doporučuje se tedy, aby Evropská komise poskytla platformu pro vzájemné
poskytování a výměnu informací o osvědčených postupech z praxe týkajících se
imunity proti zabavení.
(viz téma 3.5)
VYSVĚTLENÍ:
Je velmi důležité, aby již existující informace ze souvisejících internetových zdrojů (např.
NEMO, ICOM či Projekt CM 2.0) byly snadno dostupné k vyhodnocení pro všechny
muzejní pracovníky, ministerstva, akademickou obec a školy, kde se vyučují
muzeologické obory.
DOPORUČENÍ č. 18 – členským státům a Evropské komisi:
Pozornost členských zemí EU a/nebo evropských institucí a muzeí by se neměla
zaměřovat pouze na mezistátní zápůjčky uměleckých děl a jejich důsledky v rámci
16
geografických hranic Evropské unie; tyto otázky je třeba nahlížet z globální
perspektivy.
(viz 3.9)
VYSVĚTLENÍ:
V praxi je legislativa týkající se imunity proti zabavení nejčastěji zapotřebí tam, kde se
nejedná jen o výpůjčky mezi členskými stát EU, ale také mezi členskými státy EU a
dalšími zeměmi.
DOPORUČENÍ č. 19 – muzejním organizacím:
Muzea by si měla být vědoma skutečnosti, že „písemné prohlášení záruky“ („letter
of comfort“) nemá tak pevný právní základ jako zákonná úprava imunity proti
zabavení.
(viz téma 3.2, 3.3)
VYSVĚTLENÍ:
V Evropské unii je 14 členských států, které vydávaly nebo dosud vydávají „písemné
prohlášení záruky“, jsou-li o to požádány. Na rozdíl od zákonné úpravy imunity proti
zabavení nelze takové prohlášení zpravidla považovat za stejně závazné jako zákon.
Někdy je však takový přípis pro zapůjčitele dostačující; v jiných případech může být
zapotřebí konkrétního právního kroku.
17
C: DLOUHODOBÉ VÝPŮJČKY
Podskupina si stanovila tyto hlavní cíle:
-
rozšiřovat informace o dlouhodobých výpůjčkách
napomáhat harmonizaci praktických kroků při zápůjčkách a výpůjčkách mezi
spolupracujícími institucemi
podporovat užívání rámcových smluv a modelových smluv
zařazovat půjčené předměty do odpovídajícího historického a kulturního kontextu a
posilovat profil existujících sbírek
DOPORUČENÍ č. 20 – členským státům:
Členské státy by měly rozšiřovat informace o možnostech dlouhodobých
zápůjček a výpůjček tak, že pověří poradní orgány (tj. asociace muzeí) a vytvoří
různé platformy, zaměřené na usnadnění zápůjček a výpůjček na základě
reciprocity a budování důvěry mezi potenciálními partnery.
VYSVĚTLENÍ:
Jak uvedlo několik respondentů v dotazníku o dlouhodobých výpůjčkách (2007 a 2009),
myšlenka mobility sbírek není dosud v členských zemích EU dostatečně známá a
rozšířená. Proto by měl každý členský stát pověřit poradní orgán, jenž by měl usilovat o
změnu postoje ku prospěchu zápůjček a výpůjček; informace o mobilitě sbírek by se
měly šířit na všech organizačních stupních – přes ministerstva po všechny typy muzeí
spravujících sbírky; je zapotřebí vyvolat dialog o mobilitě sbírek na národní úrovni tak,
že vzniknou různé platformy, kde se bude o tématu diskutovat, a této diskusi i tématu
jako takovému se dostane co nejširší publicity. Je na členských státech, aby samy
zvážily další způsoby, jak motivovat muzea k zápůjčkám a výpůjčkám sbírek. Nemálo
institucí uvedlo, že by se nebránily půjčovat sbírky do jiných muzeí v Evropě, kdyby
existovaly reálné předpoklady, že bilance vysílaných a přijímaných dlouhodobých
výpůjček bude vyrovnaná. Vyjádřily názor, že budování důvěry mezi všemi
zúčastněnými institucemi by napomohla reciprocita, která by se také umožnila rozšíření
praxe půjčování sbírek mezi institucemi.
DOPORUČENÍ č. 21 – členským státům:
Členské státy by měly podporovat harmonizaci zápůjční a výpůjční praxe mezi
spolupracujícími institucemi a odbourávat překážky všeho druhu, které brání
nebo komplikují akceptování státních záruk jako alternativy ke komerčnímu
pojištění proti riziku ztráty nebo poškození sbírkových předmětů.
VYSVĚTLENÍ:
Několik respondentů vyslovilo názor, že zápůjčky a výpůjčky komplikuje uzavírání
složitých výpůjčních smluv, v nichž si každé muzeum stanovuje odlišné požadavky.
V mnoha muzeích panuje přesvědčení, že zápůjční a výpůjční praxe by se měla
harmonizovat. Největší obavy vzbuzuje riziko ztráty nebo poškození půjčeného
předmětu a potenciální vysoké náklady na komerční pojištění proti tomuto riziku.
18
Členské státy by proto měly podněcovat muzea, aby při sjednávání dlouhodobých
výpůjček využívala společné rámcové smlouvy, usnadňující jejich praktickou realizaci
v oblasti nákladů i požadavků na pojištění. Některé instituce ve snaze minimalizovat
překážky pro dlouhodobé zápůjčky a výpůjčky strukturovaly předpoklady a požadavky
na spolupracující instituce do rámcových smluv, ve kterých se ve většině případů
minimální požadavky při půjčování sbírek vztahují k rozložení rizika ztráty nebo
poškození. Pokud má být uzavřena komerční pojistka, měla by se muzea vzdát
požadavku na pojistné krytí po dobu, kdy se sbírky nacházejí v objektu vypůjčitele.
Muzea by také neměla vyžadovat vzájemnou náhradu škody za snížení tržní hodnoty
sbírkového předmětu, pokud k poškození dojde v objektu vypůjčitele.
DOPORUČENÍ č. 22 – členským státům a pracovníkům muzeí:
Členské státy by měly napomáhat zavádění rámcových smluv a vzorových smluv
do praxe.
VYSVĚTLENÍ:
Uzavírání složitých výpůjčních smluv, kde má každé muzeum zakotveno odlišné
požadavky, je vnímáno jako zátěž a překážka pro dlouhodobé zápůjčky a výpůjčky.
Proto se muzeím v celé Evropské unii doporučuje používat tyto „standardizované“
harmonizované dokumenty. Obsahují soubor základních podmínek, jež by měly být
součástí každé dohody, a fakultativní doplňující podmínky v různých oblastech. Jedná
se tedy o nástroj, který lze použít jako základ pro libovolnou dohodu s tím, že v ní
půjčitel nebo vypůjčitel mohou činit doplňky nebo změny podle toho, co jejich konkrétní
situace vyžaduje. Dokumenty v přílohách této zprávy obsahují tyto nástroje:
-
Dlouhodobé výpůjčky – definice
Dlouhodobé výpůjčky – podmínky
Rámcové podmínky pro vlámské smlouvy omezující závazky vypůjčitele
19
D: PŘEDCHÁZENÍ KRÁDEŽÍM A NEZÁKONNÉMU OBCHODOVÁNÍ /
Náležitá péče – Provozní propojení databází – Prodej na internetu
Následující doporučení sledují tyto hlavní cíle:
-
-
-
-
Posilovat mezi pracovníky muzeí a institucí povědomí, že je třeba uplatňovat zásady
náležité péče (due diligence – v duchu různých etických kodexů, konkrétních
mezinárodních úmluv).
Uplatňovat základní požadavky náležité péče při zkoumání provenience předmětů
kulturní hodnoty, mimo jiné i pro prevenci nezákonného obchodu s předměty kulturní
hodnoty.
Zavést transparentní politiku v institucích spravujících kulturní dědictví tak, že budou
platit stejné normy a postupy pro akvizice, zápůjčky, pozůstalosti, dary i výkon
odpovědnosti; tam, kde je to nutné, zavádět nová administrativní nebo právní
opatření či sankce.
Vést příslušné orgány k přijetí odpovídajících opatření k nalezení prostředků, jak
zajistit provozní propojení klíčových databází na celoevropské úrovni. Široká
dostupnost digitálních záznamů o předmětech kulturní hodnoty hraje klíčovou roli při
zvyšování úspěšnosti pátrání po nich a je cenným nástrojem v boji proti krádežím a
nezákonnému obchodu.
Doporučení týkající se NÁLEŽITÉ PÉČE (DUE DILIGENCE – v anglosaském
systému právní termín, stanovující míru aktivity, kterou lze důvodně očekávat za
daných okolností)
DOPORUČENÍ č. 23 – členským státům a Evropské komisi:
Je nezbytné, aby členské státy převzaly nebo přijaly ustanovení etických kodexů
týkající se náležité péče, která budou platná pro instituce spravující kulturní
dědictví / sběratele / vlastníky / obchodníky.
Komise by měla ustanovit zvláštní skupinu, která bude pracovat na etickém
kodexu pro akvizice, půjčování a/nebo prodej předmětů kulturní hodnoty
odbornými pracovníky kulturních institucí / sběrateli / vlastníky / obchodníky /
aukčními domy.
(viz téma 3.4.)
VYSVĚTLENÍ:
Ve více než polovině členských zemí existují předpisy vztahující se na akvizice do
muzejních sbírek (viz příloha ke Studii o náležité péči, údaje k otázce 1–2). Jde o
pozitivní signál, že principy náležité péče jsou v rámci EU uplatňovány do praxe se vší
zodpovědností. V oblasti akvizic do knihoven a archivů nejsou důkazy tak přesvědčivé –
pouze pět (5) členských států výslovně uvedlo, jaké mají předpisy pro knihovny a
archivy. A jen v deseti (10) členských státech existují předpisy zajišťující kontrolu akvizic
soukromými sběrateli (viz příloha ke Studii o náležité péči, údaje k otázce 18).
Ačkoli jsou patrné jisté pozitivní signály, není důsledné uplatňování náležité péče v praxi
20
ze strany odborníků / sběratelů / vlastníků / obchodníků stále dostatečně zajištěno. Je
žádoucí, aby členské státy přijaly příslušné předpisy.
DOPORUČENÍ č. 24 – členským státům a Evropské komisi:
Je třeba, aby členské státy zavedly postupy, které jim umožní dohlížet na akvizice,
uskutečňované kulturními institucemi / sběrateli / vlastníky / obchodníky. Pokud u
předmětu, nabízeného ke koupi, jako dar nebo součást pozůstalosti, vyvstane
podezření či jistota, že jeho původ není jasně prokazatelný, je nutné disponovat
určitým daným postupem, napomáhajícím bránit nezákonnému obchodování
s předměty kulturní hodnoty a navracení předmětů do země jejich původu (ať už
se jedná o členské státy EU nebo třetí země) v souladu s evropskou a mezinárodní
legislativou.
Je také třeba informovat ústřední orgány zodpovědné za naplňování Směrnice
93/7/EEC.
(viz téma 3.4.)
VYSVĚTLENÍ:
Jen ve velmi malém počtu členských států je zaveden postup na kontrolu akvizic,
uskutečňovaných kulturními institucemi / sběrateli / vlastníky / obchodníky.
Obecně vzato neexistují prokazatelné doklady o akvizičních postupech praktikovaných
ze strany institucí spravujících kulturní dědictví / sběratelů / vlastníků / obchodníků.
Příslušný orgán, respektive příslušné orgány, musí věnovat více úsilí tomu, aby ze
všech členských států získaly podrobné informace o kontrole těchto akvizic i o
synergiích, které mezi nimi vznikají.
Držet se stanoveného postupu je nejdůležitější v případech, kdy vzniká podezření, že
původ předmětu, nabízeného na prodej, jako dar nebo součást pozůstalosti, by mohl být
(nebo prokazatelně je) nejasný. Postup, který je krok za krokem popsán níže, se zřejmě
uplatňuje jen ve velmi malém počtu zemí:
-
bezpečné deponování dotyčného předmětu (muzeum musí informovat příslušný
ústřední orgán a předložit požadovanou dokumentaci);
průzkum (pokud existuje podezření, akvizice není dovolena);
zabavení (nutno informovat policejní orgány, následuje zabavení);
právní kroky;
restituce (jsou podniknuty nezbytné kroky, aby mohl být dotyčný předmět vrácen
právoplatnému majiteli)
náhrada škody tomu, kdo předmět zakoupil v dobré víře.
DOPORUČENÍ č. 25 – členským státům:
Je nezbytně nutné, aby členské státy seznámily instituce, které na jejich území
zajišťují péči o kulturní dědictví, s ustanoveními Úmluvy UNESCO3 z roku 1970
týkající se akvizic, povolování vývozu a povinností obchodníků (čl. 6, 7, 10).
Členské státy by měly přijmout společné standardy pro povinnou dokumentaci,
která musí předcházet akvizici předmětu kulturní hodnoty ze strany institucí
spravujících kulturní dědictví / sběratelů / vlastníků / obchodníků; mohou
například vycházet z těch, které jsou součástí úmluvy UNESCO z roku 1970 nebo
dokumentu „Boj proti nezákonnému obchodu: Zásady due diligence pro muzea,
21
knihovny a archivy při sbírání a půjčování kulturních statků“ (Combating Illicit
Trade: Due diligence guidelines for museums, libraries and archives on collecting
and borrowing cultural material – DCMS, říjen 2005).4
(viz téma 3.4.)
VYSVĚTLENÍ:
Druh požadované dokumentace a kontrolní mechanismy aplikované při akvizicích
sbírkových předmětů se v jednotlivých členských zemích EU značně liší. Vedle zemí,
kde neexistují žádná závazná pravidla, se v jiných zemích uplatňují kontrolní postupy na
různé úrovni.
V osmi členských státech platí přísná pravidla, jejichž součástí je nutnost doložit
zejména tuto dokumentaci:
-
doklad o vývozu ze země původu
předchozí vlastník
dar
dokumentace k dědictví a pozůstalosti
bydliště a identifikační údaje kupujícího nebo obchodníka
kupní smlouva
notářsky ověřené prohlášení
fotografická dokumentace
rodinná korespondence
aukční katalogy
dokumentaci z terénu při vykopávkách, a/nebo
potvrzení o dovozu (dosud vyžadováno jen ve dvou členských státech).
Úmluva UNESCO z roku 1970 i zásady DCMS Velké Británie Combating Illicit Trade:
Due diligence guidelines for museums, libraries and archives on collecting and
borrowing cultural material nabízejí velmi dobrý praktický návod, jakou dokumentaci by
členské státy měly vyžadovat a jaký postup v této věci volit.
DOPORUČENÍ č. 26 – členským státům:
Sankce uplatňované vůči institucím pečujícím o kulturní dědictví / sběratelům /
vlastníkům / obchodníkům při akvizicích předmětů nejasného původu působí jako
brzda proti nezákonným překupníkům, kteří připravují země původu o jejich
kulturní dědictví. Tímto dopadem je třeba se dále zabývat ve vztahu k různým
právním řádům platným v jednotlivých členských státech EU.
(viz téma 3.4.)
VYSVĚTLENÍ:
Možný dopad konkrétních sankcí: a) Odradí instituce pečující o kulturní dědictví /
sběratele / vlastníky / obchodníky od získávání pochybných sbírkových předmětů; b)
zamezí, aby nezákonní překupníci dále připravovali země původu o jejich kulturní
dědictví, protože bude klesat poptávka po předmětech bez průkazných údajů o
provenienci, a tudíž se bude snižovat i nabídka, což v důsledku přispěje i k omezení
nezákonných vykopávek a překupnictví.
22
Nejpřísnější sankce jsou uplatňovány ve čtyřech (4) členských státech; ve čtyřech (4)
dalších se trestní postihy neuplatňují, platí zde však velice přísná opatření s důsledky
pro akreditaci dotčených muzeí a následně i pro jejich financování (viz příloha ke Studii
o Due Diligence, údaje k otázce 13).
DOPORUČENÍ č. 27 – členským státům:
Instituce, které ve státech EU pečují o kulturní dědictví, by měly dbát na
transparentnost procesu zápůjček a výpůjček. Ve smlouvách o výpůjčce by měl
být zakotven požadavek, aby půjčitel provedl u půjčovaných sbírkových předmětů
průzkum provenience dle zásad „náležité péče“. Všechna muzea, která se
zápůjčkami podílejí na nějaké výstavě, by měla mít k dispozici úplný seznam
vypůjčovaných děl tak, aby se každé z nich mohlo seznámit se všemi ostatními
artefakty, které budou na krátkodobé výstavě uvedeny.
(viz téma 3.4.)
VYSVĚTLENÍ:
Jen málo členských zemí se zabývá proveniencí sbírkových předmětů předtím, než je
přijmou jako zápůjčky, což svědčí o skutečnosti, že v muzeích, knihovnách a archivech
v EU se ve vztahu k náležité péči praktikuje něco jako „volný trh“. Příklady osvědčených
postupů lze nalézt ve třech členských zemích.
Ačkoli zápůjčky nejsou vysílány jen do členských států EU, ale i do třetích zemí, ukazuje
se, že v mnoha zemích EU není běžně zvykem provádět důkladný průzkum týkající se
dotyčné instituce a půjčovaných sbírek před uzavřením smlouvy. Příklady osvědčených
postupů lze nalézt v pěti (5) členských zemích.
V pěti (5) členských zemích se uplatňuje osvědčený postup, kdy lze odmítnout účast na
výstavě jako formu nátlaku na pořádající muzejní instituce, aby se pečlivěji zabývaly
otázkami provenience a historie sbírek. Zabraňuje to legalizaci pochybných sbírek nebo
jednotlivých předmětů a v důsledku i nezákonnému obchodování s nimi (viz příloha ke
Studii o Due Diligence, údaje k otázkám 14–16).
DOPORUČENÍ č. 28 – členským státům a Evropské komisi:
Členské státy by měly zavést potvrzení o importu a/nebo pohybu předmětů
kulturní hodnoty, protože tak se zlepší podmínky pro sledování a kontrolu pohybu
těchto předmětů.
(viz téma 3.4.)
VYSVĚTLENÍ:
Jen v malém počtu členských zemí existují pravidla pro import ze třetích zemí a/nebo
pro pohyb tohoto zboží v rámci EU; jedná se však o důležitý nástroj pro předcházení
nezákonnému obchodu s předměty kulturní hodnoty jak v rámci hranic EU, tak mimo ně.
DOPORUČENÍ č. 29 – členským státům a Evropské komisi:
Členské státy by se měly zasadit o aktivnější vnímání úmluvy Unidroit,5 která
poskytuje významný právní rámec pro ochranu předmětů kulturní hodnoty ve
vztahu k principu náležité péče.
23
(viz téma 3.4.)
VYSVĚTLENÍ:
V některých zemích vyvolalo přijetí úmluvy UNESCO z roku 1970 a úmluvy Unidroit do
národního právního systému posílení spolupráce mezi jednotlivými státními orgány.
Systematičtěji se zde začalo provádět školení příslušníků policie, celníků a pracovníků
ostrahy v muzeích; větší pozornost se také věnuje osvětové činnosti zaměřené na
veřejnost a na činitele s rozhodovací pravomocí. V jiných zemích se zase uplatňují
sankce proti těm vlastníkům a obchodníkům, kteří při akvizicích předmětů kulturní
hodnoty nedbají na zásady náležité péče.
I když úmluva Unidroit dosud nebyla v mnoha členských státech ratifikována, nemělo by
to bránit přijetí jejího etického rámce jako základního principu ve věcech akvizic
předmětů kulturní hodnoty, a tedy i v uplatňování zásad náležité péče.
DOPORUČENÍ č. 30 – Evropské komisi:
Je nanejvýš nutné, aby se v členských státech zavedlo do praxe, že před
rozhodnutím o akvizici sbírkového předmětu je vždy třeba konzultovat všechny
dostupné databáze odcizených předmětů. Zvlášť se pak doporučuje databáze
Interpolu,6 která je spolehlivým zdrojem informací; členské státy by měly
důsledně dbát na to, aby do ní správně a včas dodávaly aktuální informace.
(viz téma 3.4.)
VYSVĚTLENÍ:
Databáze odcizených předmětů kulturní hodnoty (zejména databáze Interpolu) jsou
velmi významné nástroje pro kontrolu provenience a historie předmětů kulturní hodnoty
a jako takové brání rozvoji nezákonného obchodu s nimi.
DOPORUČENÍ č. 31 – Evropské komisi:
Spolupráce mezi členskými zeměmi je nanejvýš žádoucí, protože umožňuje
výměnu informací, poznatků a zkušeností v oblasti předcházení krádežím a boje
proti nezákonnému obchodu s předměty kulturní hodnoty. Komise by měla
prověřit možnosti, jak toho docílit v rámci stávajících struktur a právního rámce
členských států i EU.
VYSVĚTLENÍ:
Spolupráce a výměna informací jsou rozhodujícím činitelem v boji proti nezákonnému
obchodu s předměty kulturní hodnoty a krádežím uměleckých děl. V členských zemích
EU je bojem proti krádežím uměleckých děl a nezákonnému dovozu a vývozu předmětů
kulturní hodnoty pověřeno několik institucí a kompetentních úřadů. Aby mohly fungovat
ještě efektivněji a aby nedocházelo ke komunikačním šumům, je důležité podporovat
výměnu informací, poznatků a zkušeností a prověřit, jak toho docílit v rámci stávajících
struktur a právního rámce členských států i EU.
24
Doporučení týkající se PROVOZNÍHO PROPOJENÍ DATABÁZÍ
DOPORUČENÍ č. 32 – členským státům a Evropské komisi:
Vytvořit technické i finanční podmínky, umožňující vznik Evropské databáze –
platformy zaměřené na legální pohyb předmětů kulturní hodnoty; zároveň
podporovat rozvoj národních databází souvisejících s legálním pohybem
předmětů kulturní hodnoty (vývozní povolení a další právní dokumenty dané
země).
(viz téma 3.4.)
VYSVĚTLENÍ:
Studie C.E. z roku 2007 (Analýza struktur a mechanismů pro poskytování údajů,
vyžadovaných úřady k zajištění, aby byla dodržována směrnice o kulturních statcích)
obsahovala návrh na zřízení Evropské databáze – platformy zaměřené na pohyb
předmětů kulturní hodnoty. Tento nástroj by posílil účinnost evropských předpisů o
exportu předmětů kulturní hodnoty a nadto by zajistil dodržování Směrnice 93/7/CEE o
navracení předmětů kulturní hodnoty.
Provedená studie upozornila na neuspokojivou kvalitu databází evidujících pohyb
předmětů kulturní hodnoty na úrovni jednotlivých států a na skutečnost, že neexistuje
žádný okamžitě použitelný nástroj, jenž by zajistil monitorování legálního pohybu
předmětů kulturní hodnoty na celoevropské úrovni. Vývoj databáze EU – platformy
zaměřené na pohyb předmětů kulturní hodnoty – je projekt, který by se do velké míry
opíral o vývoj databází o pohybu předmětů kulturní hodnoty v jednotlivých zemích.
DOPORUČENÍ č. 33 – Evropské komisi:
Zadat odbornou studii, která by po technické stránce podrobně analyzovala
existující databáze v jednotlivých členských státech a vyhodnotila, zda je
proveditelné spustit mechanismus, který by zajistil provozní propojení stávajících
databází a jejich „vzájemné dorozumění“. Tuto práci je třeba zadat odborníkům
v oboru IT a měli by na ní spolupracovat i zodpovědní zástupci příslušných úřadů
z jednotlivých zemí.
(viz téma 3.4.)
VYSVĚTLENÍ:
Otázky vzájemného provozního propojení databází jsou považovány za žádoucí
strategický krok, který zlepší možnost sledovat a kontrolovat pohyb předmětů kulturní
hodnoty; jejich řešení však vyžaduje odborný technický přístup.
Dosažení technické kompatibility různých databází fungujících v rámci EU musí zajistit
specialisté v oboru IT a je třeba se této otázce věnovat velmi zevrubně. Technické
informace, které podskupina shromáždila (viz zvláštní zpráva), mohou sloužit jako
základ pro důkladnější průzkum. Shromáždění kontaktních informací o administrátorech
jednotlivých databází bylo vedeno záměrem usnadnit tento úkol do budoucna.
Doporučení týkající se PRODEJE PŘEDMĚTŮ KULTURNÍ HODNOTY NA
INTERNETU
25
DOPORUČENÍ č. 34 – členským státům:
Doporučuje se, aby členské státy zavedly standardizovaný postup, stanovující
konkrétní kroky, jak postupovat při potírání nezákonného obchodu s předměty
kulturní hodnoty prostřednictvím internetu, a aby pořádaly odborná školení
pracovníků na toto téma.
(viz téma 3.4.)
VYSVĚTLENÍ:
Ve většině zemí neexistuje standardizovaný postup pro sledování předmětů kulturní
hodnoty, které jsou předmětem nezákonného obchodu, na internetu; jen v malém počtu
členských států mají kvalifikované pracovníky, kteří se nezákonnému obchodování na
internetu věnují.
DOPORUČENÍ č. 35 – členským státům:
Členským státům se doporučuje: a) kontaktovat správce internetových stránek a
informovat je o nutnosti uplatňovat zásady náležité péče; b) vyžadovat od
prodejců na internetu, aukčních domů a soukromých sběratelů, aby předkládali
prodejní seznamy minulých i aktuálních aukcí předmětů kulturní hodnoty, a
uchovávat tyto seznamy po odpovídající dobu před aukcí i po ní.
(viz téma 3.4.)
VYSVĚTLENÍ:
Pouze v malém počtu zemí se daří komunikovat s internetovými firmami a přesvědčit je
o nutnosti uplatňovat zásady náležité péče před převzetím věcí do prodeje.
DOPORUČENÍ č. 36 – členským státům:
Členským státům se doporučuje, aby v rámci uplatňování zásad náležité péče
vytvořily jakýsi „pasport“ pro předměty kulturní hodnoty, kde budou uvedeny
údaje o jejich provenienci. Členské státy by dále měly usilovat o zvýšení efektivity
při sledování předmětů kulturní hodnoty nebo při pátrání po zmizelých
předmětech kulturní hodnoty tím, že budou k tomuto účelu vyvíjet pokročilý
software, zavedou důslednější kontrolu na celních úřadech a budou vyžadovat
předložení povolení (potvrzení) k vývozu či pohybu těchto předmětů.
(viz téma 3.4.)
VYSVĚTLENÍ:
Ačkoli ve většině zemí existuje standardizovaný popis předmětu pro dokumentaci
předmětů kulturní hodnoty pro účely identifikace, je třeba vyžadovat více informací o
provenienci a historii předmětů. Ve většině členských států buď neexistují žádné
prostředky, jak kontrolovat nezákonný obchod na internetu, nebo se jedná o prostředky
málo účinné.
DOPORUČENÍ č. 37 – členským státům:
Je žádoucí, aby členské země informovaly správce veřejných sbírek, ale zejména
soukromé sběratele o riziku, které s sebou nese zakoupení nelegálně získaných
předmětů kulturní hodnoty na internetu, a tak přispívaly i k osvětové činnosti na
tomto poli. Kupující na internetu by měli před uzavřením obchodu vyžadovat
26
kompletní dokumentaci. Doporučuje se přijmout taková opatření jako například
povinné zavedení nebo doplnění „praporku“ či upozornění, kde jsou předpisy o
ochraně předmětů kulturní hodnoty k dispozici pro každého potenciálního
kupujícího.
(viz téma 3.4.)
VYSVĚTLENÍ:
Osvětová činnost poukazující na nezákonný obchod s předměty kulturní hodnoty se
obecně provádí různými způsoby. Jen v malém počtu členských zemí vyvinuli nějakou
aktivitu, týkající se osvětové činnosti na poli nezákonného obchodu s předměty kulturní
hodnoty na internetu.7
E: MOBILITA ODBORNÝCH MUZEJNÍCH PRACOVNÍKŮ
Následující doporučení sledují tyto hlavní cíle:
-
usnadnit mobilitu odborných muzejních pracovníků v rámci členských států, protože
výměna poznatků a odborných zkušeností v důsledku povede i k větší mobilitě sbírek
zprostředkovávat osvědčené postupy z praxe dalším muzeím
budovat síť partnerství založených na důvěře mezi zeměmi
zveřejňovat výsledky a zkušenosti a dále je šířit
DOPORUČENÍ č. 38 – Evropské komisi:
Evropská komise by měla zvažovat založení účelového zdroje financování pro
podporu a stimulaci mobility odborných muzejních pracovníků; do úvahy připadá
například specializovaná sekce v rámci programu celoživotního vzdělávání.
(viz témata 3.1, 3.7, 3.8 a 3.9)
VYSVĚTLENÍ:
Z odpovědí na dotazník, který podskupina rozeslala do jednotlivých členských států,
vyplývá, že velmi mnoho muzeí se neformálně a nejrůznějšími způsoby podílí na
mobilitě svých zaměstnanců – účelem je výměna odborných zkušeností, spolupráce na
výstavách, odborné zpracování sbírek, zvyšování kvalifikace zaměstnanců, budování
kontaktů a rozvoj spolupráce. Jako hlavní překážka pro další rozvoj této činnosti byl
však uváděn nedostatek finančních prostředků. Evropská komise by tedy mohla
přesměrovat tuto činnost do projektů mobility přímo vázaných na mobilitu sbírek tím, že
by zavedla nějaký typ formálního programu mobility odborných pracovníků na
celoevropské úrovni.
Projekty je možné rozdělit do kategorií jako „výměna zkušeností“, „návštěvy
renomovaných odborníků“, „spolupráce při přípravě výstav“ atd. Podobně jako u jiných
programů financovaných z EU by při posuzování žádostí byla brána v potaz kritéria
kvality, závažnosti, dosahu, široké využitelnosti výsledků apod. Zvláštní pozornost by se
mohla zaměřit na žádosti, jejichž finální výstup by byl úzce spojen s mobilitou sbírek –
například výstava; důležité je však podporovat i takové návrhy, které by mohly
27
z dlouhodobého hlediska napomáhat širší dostupnosti sbírek – například přizvání
experta, aby určitou část sbírky odborně zpracoval. Rozhodující však je, aby postup při
podávání žádosti byl pokud možno co nejsrozumitelnější a nejjednodušší.
DOPORUČENÍ č. 39 – Evropské komisi a členským státům:
Pokud by byl zaveden program mobility řízený Evropskou unií, mohla by být
zřízena administrovaná platforma (internetové stránky), kde by se zaznamenávaly
projekty a vyměňovaly zkušenosti.
Až bude tato administrovaná platforma (internetové stránky) fungovat, členské
státy by měly jejím prostřednictvím zveřejňovat informace o svých programech
mobility s evropskými iniciativami.
(viz témata 3.5 a 3.8)
VYSVĚTLENÍ:
Mohlo by se jednat o internetové stránky CM 2.08 nebo NEMO.9 Důležité je, aby
existoval jeden společný prostor, kde budou zaznamenány zkušenosti a poznatky
související s mobilitou. Každá členská země by se měla zavázat ke zprostředkování
aktualit a zkušeností ze svého teritoria tak, aby informace na tomto webu byly stále
aktuální.
Podpůrný web pro výše popsaný program finanční podpory by přinášel průběžné
informace o probíhajících projektech mobility, mohly by se zde uveřejňovat i souhrnné
zprávy a zážitky. Web by mohl sloužit i jako místo pro vyhledávání partnerů. Usnadnění
přístupu k informacím by navíc napomohlo efektivnímu zapojení menších muzeí do
projektů.
DOPORUČENÍ č. 40 – muzeím a Evropské komisi:
Muzea by měla aktivně podněcovat své odborné pracovníky, aby se zapojovali do
příslušných sítí partnerství a spolupráce, umožňujících výměnu zkušeností,
poznatků a propagaci osvědčených postupů z praxe.
Na internetových stránkách EU zaměřených na mobilitu by se mohl vést seznam
profesních sítí partnerství a spolupráce, včetně spojení mezi nimi a informací o
připravovaných setkáních.
(viz témata 3.1, 3.2, 3.8 a 3.9)
VYSVĚTLENÍ:
Existující profesní sítě partnerství a spolupráce pro muzea aktivně vytvářejí platformy
pro vzájemnou komunikaci, spolupráci, výměnu poznatků, odborných zkušeností a
osvědčených příkladů z praxe.
Muzejní pracovníci nemohou pracovat v izolaci, potřebují spolupracovat s kolegy na
národní i mezinárodní úrovni, aby mohli profesně růst; zároveň se tak buduje společné
povědomí o osvědčených metodách a standardech pro správu sbírek, které mají na
starosti. Tyto vzájemné kontakty zakládají vztahy založené na důvěře, které
v dlouhodobé perspektivě přímo směřují k mezinárodní spolupráci a partnerství – a tudíž
i k mobilitě sbírek.
28
5. ZÁVĚRY
Doporučení pro Komisi EU
-
Ačkoli měla skupina OMC pro mobilitu sbírek k dispozici pouze omezené
množství času, nebyly jí alokovány žádné zdroje a využívala výhradně
vlastních možností, přesto vykonala nemálo práce. Těm, kteří budou stavět na
základech, jež jsme položili, však ještě zbývá mnoho udělat. Z toho důvodu by
otázka mobility sbírek měla být zahrnuta do příštího plánu práce Rady na
období 2010 to 2012.
-
Zpočátku jsme se zabývali širokým okruhem otázek, které se všechny přímo
vztahují k mobilitě sbírek – po zkušenosti z naší práce však doporučujeme, aby
se Komise do budoucna zaměřila na užší spektrum problémů, které je třeba
řešit na celoevropské úrovni, protože jedině tak je možno dosáhnout
praktických výsledků v oblasti mobility. Tyto problémy nelze řešit odděleně
v jedné či v několika členských zemích bez odborné podpory.
Do příštího plánu práce by mělo být zahrnuto ustavení stálého „monitorovacího“
výboru pro mobilitu sbírek, který zaměří svou činnost na užší okruh konkrétněji
vymezených témat. Aby mohla jeho činnost vést ke skutečně praktickým
výsledkům – tedy zvýšení mobility, je potřeba ji uplatňovat na celoevropské
úrovni; tyto problémy nelze řešit odděleně v jedné či v několika členských zemích
bez odborné podpory.
-
Pracovní plán takové skupiny by měl zahrnovat:
o Výměnu zkušeností a osvědčených postupů z praxe v oblasti mobility
sbírek a sledování aktuálního dění ve všech aspektech mobility popsaných
v této zprávě prostřednictvím průběžně aktualizovaných internetových
stránek.
o Přípravu dalších zásad a harmonizovaných dokumentů, které dále usnadní
vzájemné zápůjčky a výpůjčky sbírkových předmětů.
o Přípravu nového etického kodexu, zásad uplatňování postupů náležité péče
v oblasti akvizic, zapůjčování a/nebo prodeje předmětů kulturní hodnoty ze
strany odborných pracovníků kulturních institucí / sběratelů / vlastníků /
aukčních domů.
o Zadat vypracování odborné technické studie, která vyhodnotí stávající
databáze předmětů kulturní hodnoty a mechanismy k zajištění jejich
vzájemného provozního propojení („vzájemného dorozumění“); tyto
databáze by měly obsahovat soupisy prohlášených kulturních památek a
databáze odcizených předmětů.
o Dále se zabývat systémy státních záruk, možností zavést systém státní
záruky platný pro celou EU i některými konkrétními problémy – oceňování
sbírkových předmětů, systémy sdílené odpovědnosti, ujednání o subrogaci,
putovní výstavy.
o V rámci stávajících i připravovaných programů EU identifikovat příslušné
finanční zdroje na podporu těchto konkrétních aspektů mobility sbírek.
o Ustanovit navrhované internetové stránky a umístit na ně standardní a
29
vzorové formuláře a instrukce pro usnadnění postupu při zápůjčkách a
výpůjčkách.
30
5.
-
PŘÍLOHY
Závěrečné zprávy
Závěry a doporučení
Expertní skupina pro mobilitu sbírek OMC WG
Obrázky
Literatura k tématu dlouhodobých zápůjček
Národní a mezinárodní komitéty ICOM (uveřejněné na www.icom.museum)
Instrukce vydané skupinou ředitelů muzeí Bizot Group
Studie o nezákonném obchodu s kulturními statky JLS-TOR
Internetové adresy
www.icom.museum
www.lending-for-europe.eu
http://www.interpol.int/public/workofart/default.asp
Mobilita sbírek, odborných pracovníků a umělců:
Mobility Matters (Záležitosti mobility – na mobilitě záleží)
http://www.mobility-matters.eu/web/index.php
On the move. The performing arts traveller’s toolkit (V pohybu. Výbava cestovatele
jevištním uměním)
http://www.on-the-move.org/EN/index.lasso
http://www.practics.org/
Program Courants
http://www.mcm.asso.fr/site02/courants/programme/index.htm
Celoživotní vzdělávání
Program celoživotního vzdělávání
http://eacea.ec.europa.eu/llp/index_en.php
Program celoživotního vzdělávání. Národní agentury
http://ec.europa.eu/education/lifelong-learning-programme/doc1208_en.htm
Dokumentace sbírek. Náležitá péče (Due diligence)
BAM
http://www.bam-portal.de
CER.es
http://www.mcu.es/museos/MC/CERES/index.html
Cornucopia
http://www.cornucopia.org.uk/
Europeana
http://www.europeana.eu/portal/
Hispana
31
http://hispana.mcu.es
www.beniculturali.it
Michael
http://www.michael-culture.org/en/home
Patrimoine Numérique: catalogue des collections numérisées de France (Kulturní
dědictví digitálně: Katalog digitalizovaných sbírek ve Francii)
http://www.numerique.culture.fr/mpf/pubfr/index.html
http://www.matriznet.imc-ip.pt
Evropská agenda pro kulturu
http://ec.europa.eu/culture/our-policy-development/doc399_en.htm
Redakční tým: Hillary Bauer, Frank Bergevoet, Rosanna Binacchi, Smaragda
Boutopoulou, Raluca Capota, Claire Chastagner, Fionnula Croke, Leticia de Frutos
Sastre, Dorota Folga-Januszewska, Henriètta Galambos, Jean Paul Mercier Baudrier,
Marlen Mouliou, Susanna Petterson, Despo Philides, Gunther Schauerte, Piotr
Spanowski, Nout van Woundenburg, Werner Weber.
POZNÁMKY
1
Definice subrogace v tomto kontextu je princip, který dává státu právo učinit kroky
proti každému (například proti osobě podezřelé z poškození z nedbalosti nebo
z úmyslného poškození) v souvislosti s již vypořádaným nárokem na náhradu škody.
2
http://icom.museum/ethics.html
3
Úmluva UNESCO o opatřeních k zákazu a zamezení nedovolenému dovozu,
vývozu a převodu vlastnictví kulturních statků, 1970 http://portal.unesco.org/en/ev.phpURL_ID=13039&URL_DO=DO_TOPIC&URL_SECTION=201.html
4
http://www.culture.gov.uk/images/publications/Combating_Illicit_Trade05.pdf
5
Úmluva UNIDROIT o odcizených či nezákonně vyvezených předmětech kulturní
hodnoty (Řím, 1995); http://www.unidroit.org/english/conventions/1995culturalproperty/main.htm
http://www.interpol.int/public/workofart/default.asp
6
7
Viz například britské poradní internetové stránky zaměřené na kulturní statky:
www.culturalpropertyadvice.gov.uk/
8
www.lending-for-europe.eu
9
www.ne-mo.org
32