Rozhovor o islámu pro Eurabia

Rozhovor s Ivanem Odilo Štampachem o islámu, lidských právech a dalších otázkách
otázky kladla: Karolína Kopecká
rubrika: zamyšlení
Ivan O. Štampach se narodil v roce 1946. Jeho odborný a profesní vývoj vedl k zájmu o
mezináboženské vztahy. Jeho hlavním působištěm je dnes Univezita Pardubice, kde na tamní
Fakultě humanitních studií vede Katedru religionistiky a filosofie. Působil a působí i na dalších
vysokých a vyšších odborných školách.Napsal knihy: Náboženství v dialogu (1999), Anthoroposofie
(2000), Tušili světelné záplavy (2000), Čaroděj dřímá v každém z nás (2004). Ivan Štampach přispívá
mimo jiné i do časopisů Revue Prostor, Literární noviny, Tvar, Religio, Dingir a Okruh a střed.
Nedávno v Britských listech upozornil na stížnost sepsanou některými studenty a vyučujícími
Pardubické univerzity na šíření neodůvodněného strachu a xenofobie Českou televizí v dokumentu
„Infiltrace – já muslim“.
1) Pana Štampachu, jaký je váš názor na islám?
Tato otázka mi připadá nekonečně široká, ale pokusím se napsat pár slov:
Ponechávám si právo orientovat se v náboženských a filosofických podnětech a korigovat dosavadní
poznání případným příštím hlubším pochopením. Mé východisko je křesťanské, konkrétně katolické.
Islám je pro mne jako religionistu jedním z náboženství. Nejsem na něj odborně specializován, nevládnu
arabštinou a potřebnou míru informací o něm čerpám z dostupné literatury v češtině a v cizích jazycích,
které ovládám. Na pracovišti, které vedu, je mj. základní dvousemestrový kurs o islámu, kurs arabštiny,
četba kanonických textů světových náboženství, mezi tím islámských. Islám je tématem i přednášek o
současné religiozitě a mezináboženských vztazích.
Jako pro křesťansky orientovaný člověk si islámu všímám jako jednoho z abrahámovských náboženství.
Věřím, že týž Bůh se zjevuje prostřednictvím Mojžíše a ostatních židovských proroků, prostřednictvím
Ježíše Krista a prostřednictvím proroka Muhammada. Připouštím, že Muhammad tlumočí určité aspekty
Božího zjevení, které v křesťanství zůstaly poněkud v pozadí.
Nerad bych vstupoval do vnitřních muslimských diskusí, ale mohu-li, řekl bych, že je mi bližší hanafijská
škola než dnes více úspěšný wahhábismus. Mou sympatii podle toho mála, co o nich vím, vzbuzuje
menšinový směr alevitů. Mému srdci jsou nejbližší takoví svědkové islámu jako Mansúr al-Halládž,
Muhíjuddín ibn al-Arabí, Dželáluddín Rúmí a Omar Chajjám. Z mých současníků píšících z hlediska islámu
oceňuji euromuslimy Frithjofa Schuona a Tita Burckhardta. Se zájem jsem sledoval myšlenkový vývoj
Rogera Garaudyho, který se z marxisty stal muslimem. Sleduji i takové autory jako Seyyed Hossein Nasr
nebo Mahmoud Ayoub.
Podílel jsem se na několika mezináboženských setkáních, např. v Městské knihovně v Praze pod patronací
České křesťanské akademie - za účasti českých muslimů. S několika zdejšími muslimy, ať českého nebo
zahraničního původu se znám osobně.
2) Pane Štampachu, je na islámu něco, co Vás jako křesťana a humanistu ruší? Nejde mi jen o
duchovni rovinu islámu,ale i o realitu islámu, která se bezprostředně dotýká osudů stamilionů lidí?
Na islámu mne "ruší" to, co mne ruší na všech náboženstvích a také na různých nenáboženských
ideologiích. Ruší mne jednotlivci, směry a skupiny, kterým chybí skutečný duchovní život a dohánějí to tím,
že obtěžují sebe a druhé povinnou ideologií a probouzejí v sobě a v druhých zdivočelé pseudonáboženské
emoce. Jinými slovy vadí mi náboženské autoritářství a fanatismus.
Současné křesťanství se probírá z duchovní krize a samozřejmostí se v něm stalo ekumenické a
mezináboženské hnutí. Iniciativa směřující k dobrým, partnerským vztahům a k dialogu vychází spíše z
křesťanské strany. Mnoho současných muslimů je na štíru se svou slavnou tradicí. Éra, kdy islám
zprostředkovával a vytvářel kulturní hodnoty i pro Evropu, je asi pro danou chvíli bohužel za námi. Mezi
dnešními muslimy vnímám více extremistických a autoritářských projevů, než mezi dnešními křesťany.
Zřejmě by potřebovali návrat ke své dobré tradici.
Někdy nelze nesnášenlivé, ba násilné náboženské projevy odlišit od nacionálního, územního nebo jiného
konfliktu. Takový spor Židů a Palestinců je prostě sporem o domovinu, o půdu, o právo na vlast, ale protože
u obou komunit je politika těsně spjata s náboženstvím (sionismus, islamismus), vypadá vše jako násilný
spor judaismu a islámu. Přitom islám Židy počítá za členy ummy, tedy za nejbližší bratry ve víře, členy
stejného velkého duchovního společenství.
Jistě se dají muslimům vytknout teroristické útoky. Ne že by se nedaly vytknout křesťanským Baskům nebo
oběma etnikům a vyznáním v Severním Irsku, ale při mnoha teroristických útocích zaznívá na můj vkus
příliš často Allah-u akbar (Bůh je veliký). Nerad, ale respektuji ozbrojený boj muslimů (a nejen jich) vůči
okupantům a utlačovatelům. Ale terorismus znamená zabíjení nebojujících, neozbrojených civilistů, včetně
starců, žen a dětí. To je jednoznačně odporné a protiislámské.
Neměli bychom ovšem přehlédnout vyvražďování muslimského civilního obyvatelstva po tisících v
bosenské Srebrenici křesťanskými (pravoslavnými) Srby pod patronací taktéž křesťanských nizozemských
vojáků OSN.
Oceňuji, že islám výrazně zlepšil postavení ženy oproti předislámským poměrům, ale nezdá se mi například
to, že ustrnul a směrem, jenž naznačil Korán, nepokračoval dál. Osobně mám potíže s tím, že islámské
právo opřené o Korán připouští čtyři manželky, i když chápu různá omezení s tím spojená a vím, že je to v
dnešním islámském světě víceméně teoretická záležitost. Křesťanství se propracovalo k lidské rovnosti
obou pohlaví, ale nelze říci, že společnost odvolávající se na křesťanskou tradici tuto rovnost realizuje. Žen
v politice, managementu a v kultuře má islám zhruba tolik, co západní svět. Žena a ženské půvaby jako
předmět velkého kšeftu, to islám zásadně odmítá, aspoň teoreticky.
3) Zmínil jste islámské právo. Pro mnoho muslimů a i evropských muslimů je šaría nadčasovým
zdrojem moudrosti, který je třeba následovat. Dokonce i čeští muslimové vydali jako jednu ze svých
prvních publikací spisy šaríi – Zakázané a povolené v islámu. Zde se můžeme dočíst například to,
že muslimská dívka by se ani se svým snoubencem neměla stýkat bez „dozoru“, že je nepatřičné,
aby hovořila s kým chce nebo že za nevěru zasluhuje trest smrti. Takové pokyny je možné najít i na
internetových stránkách českých muslimů. Jak se díváte na tyto jevy?
Mám jako občan špatnou zkušenost s liberálním pojetím, podle kterého je zdrojem práva většina voličů
nebo jejich zástupců. Je samozřejmě dobře, když zákon schválí většina. Ale beru to tak, že uzná za
spravedlivé to, co spravedlivé je. Přijetí zákona znamená, že se lid prostřednictvím svých zástupců podřídil
právu. Jeho zdroj ovšem přesahuje politiku.
Některá náboženství jsou skeptická co do možnosti ovlivnit veřejný život a vedou své stoupence k úniku do
údajných mystických sfér. Judaismus a islám prosazují spravedlnost ve světě. Mají Boží zákon tlumočený
proroky. Křesťanství navazuje na judaismus, zejména na starozákonní proroky, a přišlo s myšlenkou
zákona "napsaného na deskách srdce". I tento zákon zavazuje. Zavazuje do hloubky smýšlení a
rozhodování. Ale psaný zákon je v tomto pojetí spíše pomůckou. Rozhodujícím činitelem je svědomí.
Svědomí poznává, co je spravedlivé a co nespravedlivé.
Jako křesťan se pochopitelně kloním k zákonu poznávanému svědomím, kdežto psanému zákonu připisuji
jen relativní platnost. To je smysl oné "svobody od zákona", o níž mluví Nový zákon. Není to libovůle a
subjektivismus. Je to poctivé hledání pravdy i v mravní oblasti a snaha žít v souladu s poznanou pravdou.
Smrt za nevěru nestanovuje jen islámské právo. Najdeme to i v Bibli. Je zajímavé, že se to obvykle
nevztahuje na muže. Doufám, že muslimové jsou nebo budou schopni interpretovat tato tvrdá místa
podobně jako dnešní Židé a křesťané. Měli by se sami vyslovit, jestli by v případě zavedení islámského
práva, například u nás, reálně vykonávali trest smrti v případě manželské nevěry nebo v případě odpadu od
islámu. Pokud ano, je na pováženou, nakolik islám splňuje požadavky § 5 Zákona o postavení církví a
náboženských společností (3/2002 Sb.) Chtěl bych doufat, že islám v této situaci ukáže své hluboce
duchovní a humanistické kořeny a ne krutost archaické společnosti.
4) Ale to jsme se dotkli jen malé špičky ledovce. Čeští muslimové si většinou islám a dodržování
jeho nařízení vybrali dobrovolně. Stovky milionů muslimských žen se nemohou svobodně
rozhodnout, zda vnitřně souhlasí s výkladem koránu, který je jim předkládán jako jediný spravný.
Žijí ve světě, kde je o nich "ve jménu islámu a tradic" rozhodováno jejich chybujícími muži, otci
nebo bratry. Mluvím teď o milionech lidských osudů. Necítíte velký dluh islámu vůči těmto ženám?
Na světě přeci jsou věci, které není možné přejít jen intelektuálními úvahami.
Je těžké rozhodnout mezi náboženstvím svobodně vybraným a náboženstvím zděděným. Obojí máme i v
křesťanství. Stamiliony katoliček a katolíků si příslušnost také nevybrali a předepisuje se jim, např. jaký má
být jejich partnerský život.
I v islámském prostředí existují různé výklady koránu. Existují různé právní školy. Lidé ve městech, ženy i
muži mají více možností volby než lidé na venkově, stejně jako ostatně mezi křesťany. Prosté řecké, italské
nebo filipínské křesťanky také leckdy nemají na výběr. Ve všech těchto případech podporuji možnost volby
interpretace a možnost svobodně se rozhodovat, co chci přijmout jako závazné.
Prakticky ve všech islámských zemích jsou v závislosti na velikosti sídla, na regionu a na vzdělání různé
modely domácího soužití. Pokud jde o veřejný život, musím konstatovat, že v islámských zemích až na
vzácné výjimky mají ženy stejné volební právo jako muži. V islámských zemích jsou poslankyně, ministryně,
vyskytla se aspoň jednou i premiérka. Než se ujalo v Íránu po nedávných volbách konzervativní vedení
státu, měl tento stát vicepresidentku, několik ministryň a předsedkyni nejvyššího soudu.
Nevím, jak bych se měl stavět k "dluhu islámu", o němž se zmiňujete. Vždyť islám, to jsou mimo jiné ti lidé
sami. Kdo má vůči komu dluh? Čím by byl islám bez mužů muslimů a žen muslimek? Už jsem se vyslovil,
že bych si za sebe přál, aby islám pokračoval ve směru, který ukázal Korán posílením pozice ženy ve
srovnání s archaickou předislámskou společností.
Jeví-li se mé úvahy jako "intelektuální", snad to nebude chyba. Věřím, že intelekt se těsně dotýká starostí a
radostí života. Mluvím ze svého přesvědčení a na základě své, jistě limitované zkušenosti. Cizí zkušenost
není mou. Zkušenost je nepřenosná.
Rozhodně si nemyslím, že jakýmsi morálním vítězstvím v zemích islámu by bylo zavedení našeho
liberálního modelu. Nezdá se mi, že v našem systému jsou lidé opravdu šťastni, když se realizovala fiktivní
rovnost tím, že ženy převzaly role a styl života a myšlení mužů. To je naopak poslední rafinované vítězství
maskulinismu. Jsem pevně přesvědčen, že západní společnost potřebuje zastoupení mužů, kteří jsou
skutečně mužští a žen, které jsou skutečně ženské (což jistě nevylučuje osobní atypické modely). Západní
společnost akutně potřebuje vyrovnané mužské a ženské modely v politice a ekonomice. Vedle agresivní
mužské politiky a ekonomiky koncipované jako univerzální konkurence potřebujeme i "ženskou politiku" a
"ženské hospodaření" jako vyrovnávající pól. Jsem přesvědčen, že západní společnost jako celek potřebuje
jistou míru feminizace. Pak se snad bude moci nabízet jako vzor...
5) Pane Štampachu, je historickým faktem, ze Mohammed působil v dobách, kdy lidé například
zakopávali své dcerky. Z druhé strany je pravdou i to, že Mohammed se oženil s šestiletou Aišou a v
hadithech připouští "výchovné bití žen". Pro muslimy jsou výroky a příběhy ze života proroka
nedílnou součástí víry, nadčasovým poselstvím pro všechny časy. V druhé a třetí generaci
evropských muslimských přistěhovalců můžeme například často vidět spíše snahy o návrat k
"původnímu islámu" než snahy o reformy pozice ženy. Nebudou muset muslimské ženy čekat
dalších několik set, možná tisíc let, než si budou moci vybrat, jak a jestli chtějí chodit zahaleny nebo
s kým chtějí na ulici hovořit? Francouzské úřady například uvádějí několik desítek tisíc svateb a
zásnub "z donuceni" ve francouzských muslimských komunitách ročně.
Svatby z donucení a "výchovné" bití žen samozřejmě odmítám. Odmítám to, ať se to děje kdekoli, a ať je to
nábožensky odůvodňováno kterýmkoli vyznáním. Akceptuji badatelské úsilí Hanse Künga a jeho
spolupracovníků, které ukazuje shodné humanistické aspekty všech náboženství. Z toho vzniklá iniciativa
Světový étos zorganizovala r. 1993 Parlamentu světových náboženství (rovněž za účasti islámu). V jeho
závěrečném prohlášení (podepsaném 17 islámskými reprezentanty z různých zemí) se jako společné
stanovisko říká: "Odsuzujeme ... diskriminaci pohlaví jako nejhorší formu ponižování člověka..." Chtěl bych
věřit, že moderní a postmoderní barbarizace myšlení, vkusu a mravů se definitivně neprosadí.
6) Jak se díváte na samotnou postavu Mohammeda? Příklad, který dal svým následovníkům se zdá
být velmi odlišný od Ježíšova. Ježíš Kristus například odsoudil tehdy praktikované tresty
kamenování slovy "ať hodí kamenem ten, kdo je bez viny", Mohammed naopak svým
následovníkům odkázal praxi kamenovani a bičováni nevěrnic. Jde mi o známou citaci z koránu:
„cizoložníka a cizoložnici zbičujte …a ať vás vůči nim nepojme lítost“. Ježíš nikdy nepropagoval
násilí, naopak Mohammed vedl za svého života mnoho válek.
Obávám se, že si odpovídáte na svou otázku sama. Chce-li někdo vystihnout významné světové
náboženství tím, že za jeho odkaz prohlásí bičování a kamenování, hledá v něm za každou cenu všechno
špatné a přehlíží vše dobré.
Islám byl po staletí dodavatelem kulturních a civilizačních hodnot Evropě. Mám na mysli především
Andalúsii v 7. - 13. století. Mám na mysli islámský přínos v medicíně, matematice, překlady děl antických
autorů do arabštiny a odtud do středověké latiny, súfijskou mystiku lásky, jíž znali někteří soudobí
křesťanští mystici a reagovali na ni.
Ježíš ani Muhammad nepropagovali nic. Propaganda je smutný jev moderní civilizace. Ježíš je právem
nazýván Knížetem pokoje, ale je to také on, kdo vzal do rukou důtky a kdo převracel stolky penězoměnců
na chrámovém nádvoří a vyháněl odtud obchodníky. O Ježíšovi je v Lukášově evangeliu řečeno, že přišel
mocné svrhnout s trůnu a ponížené povýšit a on sám docela jasně říká Nepřinesl jsem pokoj, ale meč.
Samozřejmě, že nevyzývá k užívání meče, a když se Petr snaží ho se zbraní v ruce bránit, odmítne to. Ale
poukazuje na to, že jeho učedníky čekají konflikty.
Muhammad vedl několik bitev podobně jako velcí křesťanští panovníci vojevůdci, kteří jsou dodnes uctíváni
jako světci. Vedl svou první komunitu k tomu, aby se hájila před odpůrci, kteří ji napadli. Stanovil zajímavá
pravidla pro vedení války: "Nesužujte neškodné obyvatele nebo ty, které nemoc upoutala na lože.
Vystříhejte se ničení příbytků pokorných obyvatel. Neničte prostředky jejich obživy ani jejich ovocné stromy.
A ani se nedotkněte jejich palem." Když Muhammad nakonec se svými šiky bez boje obsadil Mekku, která
proti němu několik let bojovala, předvedli mu stařešiny, z nichž jeden osobně zabil jeho strýce. Muhammad
jim řekl : "Co myslíte, že s vámi udělám? ... Kéž vám Bůh odpustí, odejděte v míru..."
Myslím, že by nebylo seriózní u jednoho náboženství si všímat jen míru a u druhého jen násilí, když u obou
najdeme obojí...
7) Předem se omlouvám za poslední otázku, vím, že je na ni velmi těžké odpovědět, ale přesto se
zeptám. Pane Štampachu, jaké známky byste dal jako vysokoškolský pedagog současnému islámu
z následujících předmětů:
Ochrana lidských práv, dialog s ostatními náboženstvími a kulturami, budování lepšího světa,
společný boj proti světovému terorismu?
Jako vysokoškolský pedagog vím, že je neseriózní takto rozdávat známky. Islám se u mně nezapsal ke
studiu. Nejsem pro něj žádnou autoritou. Z ničeho jsem muslimy nezkoušel. Přidělovat známky by bylo
stejně opovážlivé, jako kdybychom chtěli přidělit jednu známku křesťanům zároveň za Matku Terezu,
Alberta Schweizera, za masakr tisíců bezbranných muslimů před pár lety v bosenské Srebrenici a za
vzájemné vraždění protestantů a katolíků v severním Irsku.
Konstatuji, že muslimští představitelé jsou zapojeni do mezináboženského dialogu v agendě Světový étos a
v rámci takzvané abrahámovské ekumény. Muslimové se připojili k agendě Světového sdružení křesťanů a
Židů. Dialogu se prakticky i teoreticky věnuje žijící potomek Muhammadovy rodiny, jordánský korunní princ
bin Tálil. Také čeští muslimové se podíleli na setkáních organizovaných Českou křesťanskou akademií v
pražské Městské knihovně.
Oceňuji muslimy, kteří se jasně distancují od teroru, tj. útoků na neozbrojené, nebojující obyvatele kterékoliv
země, včetně Izraele. Respektuji boj Palestinců (muslimů i křesťanů) o vlast, i když bych samozřejmě dal
přednost jednání a odmítám nevyprovokované násilí z obou stran (Izrael i Palestinci). Vyjádřil bych to stejně
jako Ziuauddin Sardar a Zafar Abbas Malik v knize Islám: Teroristé se řídí vlastní pokřivenou logikou a
existují mimo svět logiky a rozumu. Jsou to hloupí lidé, jejichž zločiny odpuzují všechny rozumné lidi.