NEBEZPEČNÝ ENDOPARAZIT CICHLID CRYPTOBIA IUBILANS

NEBEZPEČNÝ ENDOPARAZIT CICHLID
CRYPTOBIA IUBILANS
V posledních čtyřech až pěti letech jsem dostával od akvaristů jednotlivé různé cichlidy z
jezera Tanganika a Malawi, hlavně středně vzrostlé v zajetí odchovávané jedince, kteří hynuli
za obdobných příznaků jako při spironukleóze a hexamitóze. Zvláště nápadné bylo napadení
např. druhu Lam-prologus brevis. Nemocné ryby měly zprvu zvětšenou tělní dutinu (ascites],
později naopak byly silně vyhublé, kachektické a hynuly postupně. Chybou bylo, že jsem
podle příznaků makro i mikroskopických se spokojil jen s letmou, zběžnou prohlídkou
vnitřností, které byly silně znetvořené, zmenšené, atrofované. Pohybující se bičíkovce při
mikroskopování jsem automaticky považoval za „podivnou atypickou hexamitu". Zvrat nastal
teprve v minulém roce po obdržení nemocných Pseudocrenilabrus nicholsi a Lamprichthys
tanganicanus. Postěžoval jsem si tehdy v dané době parazitologovi dr. J. Chalupskému, že se
značně neúspěšně snažím léčit nějakou „divnou hexamitózu" s malým poctěni bičíků, která
rozmělňuje prakticky veškeré vnitřnosti ryb na „kaši", v níž se hemží více bičíkovců, než
vlastní jaterní tkáně či tkáně jiných orgánů. Zřetelně se pousmál mé značně naivní definici a
diagnóze a brzy mi poslal kopii statě dr. Nohýnkové s popisem nového druhu bičíkovce
vybaveného dvěma bičíky a kinetoplastem pod názvem Cryptobia iubilans. (Druhový název
iubilans - jásající, plesající je opravdu velmi výstižný, neboť v postižených rybích tkáních
bičíkovci provozují neuvěřitelný rej, pohybujíce se a přímo valíce se všemi směry).
Rod Cryptobia patří do řádu Kinetop-lastida. Jde o bezbarvé bičíkovce (zoofla-gelata), kteří
se živí heterotrofhě, tj. hotovými organickými látkami, oproti autotrofně se živícím zeleným
rostlinným bičíkovcům (fytoflagelata). Druhy rodu Cryptobia mají dva bičíky, jeden směřuje
dopředu, druhý dozadu; druhý probíhá při základně podél břišní části těla a je na něm
přirostlý. Říká se mu vlečný. Parazitují hlavně na bezobratlých, ale někteří i na rybách. Jako
vnější cizopasník je z našich vod znám pouze bičíkovec Cr tobia branchíalis, zakotvený v
hostitelské sliznici zaber koncem zadního bičíku. Vyskytuje se na povrchu žaber karasů, línů,
ježdíků hlavně v silně znečištěných vodách jak v Evropě, tak v Asii. Patogenita ve volné
přírodě nebyla zatím přesvědčivě prokázána.
Z vnitřností vodních plžů, pijavek a ploštěnek je známo asi šest druhů rodu Cryptobia, které
se chovají jako endokomensálové nebo endoparaziti a žijí v různých orgánech; zažívacím
traktu, gonádách apod. V jícnu, žaludku a ve střevě mořských ryb bylo dosud zjištěno na
sedm dalších druhů rodu Cryptobia.
Z endoparazitických kryptobií byla popsána dosud pouze jedna a to Cryptobia iubilans
(Nohýnková E., 1984: A new pathogenic Cryptobia from freshwater fis-hes: A light and
electron microscopic study, Protistologica, Tom XX, fasc. 2: 181—195), na čtyřech druzích
sladkovodních ryb: Herichthys cyanoguttatus, Cichfy lasoma meeki, C. nigrofasciatum a C.
octofasciatum. Napadá žaludek, střevo, játra, slezinu, ledviny, gonády a plynový měchýř, vně
i vnitrobuněčně.
Při podrobném vyšetření u mne nashromážděných ryb, prokazatelně šlo o tohoto bičíkovce.
C. iubilans se zřejmě šíří od jednoho akvaristy ke druhému přenosem s rybami. Na dospělých
rybách se mírné napadení neprojevuje ani vzhledově, ani na jejich chování. K masové nákaze
a mohutnému rozvoji bičíkovců dochází jen za určitých podmínek. Bičíkovci začnou škodit
hlavně při ztížení životních podmínek ryb, při nadměrném zvýšení počtu rybí osádky v
nádrži, při zatížení vody dusíkatými látkami a při stresových situacích a věčných šarvátkách
nadřazených jedinců s podraženými. Slabší jedinci pomalu rostou přiotráveny dusíkem v
nedostatečně čištěném akváriu a vlivem nedostatku potravy. Postupně hubnou a hynou.
Zajímavé je, že halančík Lamprichthys tanganicanus podléhá nákaze mnohem rychleji než
tlamovec Pseudocrenilabrus nicholsi.
L. tanganicanus rychle hubne, pohybuje se vlnivě či hadovitě plandavě malátnými pohyby a
hlavně ztrácí zájem o potravu, čímž je znesnadněno jeho léčení. Naopak P. nicholsi se
projevil jako velmi životný druh. Středně vzrostlá mláďata, kolem 4—5 cm, přestože některá
už postrádala náplň plynového měchýře a jeho stěny byly až z 80 % slepené
a srostlé a vnitřní orgány velikostně i funkčně nápadně redukované, např. asi na pouhých 10
% objemu, přece se dala vyléčit a naplněním zbylé ještě relativně zdravé části plynového
měchýře dovedla nakonec v krátké době kompenzovat vyrovnávání váhy těla s vodním
prostředím a plavat vodorovně.
I jedinci, jejichž vnitřní orgány byly prakticky zničeny parazitickými bičíkovci a pohybovali
se skákavými pohyby po dně nebo i polehávali na něm, byli nesmírné žraví a během asi
jednoho měsíce po léčení regenerovali veškeré orgány do té míry, že rychle dorostli a dospěli;
současně byli schopni se nejen úspěšně množit, ale i produkovat zdravé, pěkně vybarvené
potomstvo. Takovou životnost a regenerační schopnost jsem dosud u žádné jiné ryby
nepoznal.
L. tanganicanus je mnohem choulostivější a výsledky léčení jsou závislé na tom, zda ještě
přijímá potravu. Jedinci neschopní žrát během léčení hynou, žeroucí přežívají asi z 80 %.
Léčení je snadné metronidazolem; sám jsem použil Entizol l tabletu (250 mg) na 30 litrů vody
a po dvou dnech opakoval poloviční dávku (l tabletu na 60 litrů vody) třikrát po 48 hodinách.
Léčení tedy trvalo 8 dní, bez výměny vody. Zároveň jsem jednorázově na začátku léčby
použil 10 ml nasyceného roztoku krystalického chloridu vápenatého (CaCl2- 6 HgO) a 2 ml
nasyceného roztoku tetraboritanu sodného (borax) na 10 litrů akvarijní vody. Po skončení
léčby metronidazolem za 8—9 dní jsem začal postupně vyměňovat vodu za čerstvou,
denně asi 10 % objemu a dodával ještě po dalších 10 dní chlorid vápenatý a tetraboritan sodný
v příslušném množství odpovídajícím objemu vyměněné vody.
Závěrem upozorňuji, že voda určená k přípravě metronidazolové lázně byla čistá, odstátá, ne
stará akvarijní, správně temperovaná, v daném případě na 26 °C. Po celou dobu léčení je třeba
ryby krmit lehce stravitelnou potravou nejlépe planktonem (např. naupliemi žábronožky
solné, buchankami, hrotnatkami, větší ryby pak larvami komárů a pakomárů apod.), aby voda
v nádrži nebyla nadměrně znečisťována nedokonale stravitelným krmivem, dostatečně
vzduchovat, popřípadě mechanicky filtrovat vodu přes silonovou stříž.
Uvědomuji si, že má pozorování jsou zatím jen kusá, na dvou zmíněných druzích ryb, snadno
však pomohou zachránit aspoň některým chovatelům část svých nemocných odchovů ryb a
zamezit šíření nákazy. Soudím, že C. iubilans je častější a možná rozšířenější u více druhů
cichlid (či u jiných ryb?), aniž by to bylo známo. Dvojnásobné množství (8 mg/1 vody)
metronidazolu (než se dosud používalo při spironukleóze a hexamitóze) snášejí cichlidy velmi
dobře, což mám z dřívějška ověřeno např. i u ryb rodu Symphysodon a Pterophyllunt. U ryb
přijímajících dobře potravu by bylo možné vyzkoušet snad ještě výhodnější máčení potravy v
silnějším roztoku metronidazolu, který by se v krmivu snáze dostal do střeva ryb, čímž by se
zkrátila a urychlila doba léčby a snad i zlepšily léčebné výsledky.
Stanislav Frank