Blízká setkání s ikonou jihoamerické divočiny

Jaguár
Blízká setkání s ikonou
jihoamerické divočiny
TEXT: JAN DUNGEL,
FOTO: RADANA DUNGELOVÁ
Samec jaguára,
kterého jsme
zastihli jak plaval
přes řeku Piquiri,
nevěnoval naší přítomnosti sebemenší pozornost. A to
ani když se přiblížil
na pohé tři metry
od přídě našeho
člunu. Svrchovaným pánem je tu
zjevně on
14.11. 2010,
Sao Bento, Pantanal (Brazílie):
...na protějším břehu šmejdí nosál
a chvíli po něm se ukázal i nemotorný tamandua. Radana jen
tak cvičně fotí slunatce, který se
k nám blíží podél vody. Nakonec
mi to nedá a přidám se k ní také.
„Tyvole, vedle tebe sedí jaguár“
hlesne mi šeptem do ucha. Zjevně
se ještě také úplně nevzpamatovala ze včerejška, myslím si já a nahlas odpovídám: „Jaký jaguár?
„No, ten vedle tebe, za tou větví!“
„Za jakou větví…?“, ale v tom
jsem ho spatřil také. Sedí pár
metrů ode mne, tiše pošvihává
ocasem a upřeně zírá do mých
očí. Po včerejším soaré s jaguářím
tygrem mne však již hned tak něco
nevyvede z míry a zcela chladnokrevně zamířím objektivem na
kočku a cvakám spouští. Ostatně
Radana dělá přesně totéž…
Jaguár si nás nepřestává měřit
upřeným pohledem. „Mami, co je
to za divné kapybary, ty jsme ještě
nebrali“, prohodí žertovně Rady
po chvíli a teď mně to „docvaklo“
také. Velké uši, zjevným údivem
vypoulené oči – to kotě prostě ještě nevidělo člověka. Kotě! „Tady
musí být i maminka“, procedím
mezi zuby. „Rychle to sbal a padáme, ale opatrně, jen žádné rychlé
pohyby. Jestli je matka někde za
našimi zády, máme fakt problém!“
řenů se rozletěly do stran a zpod
břehu vystřelil mohutný jaguár.
Dlouhým skokem dopadl dolů
do bahna na dně říčky. Dvěma,
třemi odrazy se pak přenesl až na
druhou stranu a dalším skokem
vylétl do výše a aniž by se vůbec
dotknul protějšího břehu, vznesl
se s neuvěřitelnou silou až nad něj
a proskočil stěnu lesa, která se za
ním neslyšně zavřela. Netrvalo to
déle než pár okamžiků, jaguár je
dávno pryč, ale rozfázovaný obraz
celé scény ještě stále dobíhá v
mé hlavě. Ve zpomalené filmové
smyčce dosud fascinovaně zírám
na souhru jeho svalů na širokých
zádech a na rozdíl od skutečnosti
na pozadí dokonce slyším dunivou
ozvěnu jeho skoků. Také Radana
stále třeští oči do místa na protějším břehu, kde jaguár zmizel a
Zároveň přemýšlím, jak dlouho
nás ten jaguáří dorostenec vlastně
pozoroval a hlavně, jak se k nám
mohl přiblížit tak tiše, že jsme ho
vůbec neslyšeli přicházet. Přitom
chůze v suchém listí svým hlukem
připomíná procházku v corn flakes.
Plížíme se podél břehu a tváříme se, že tu vůbec nejsme. „Uf“,
vydechl jsem úlevou po padesáti
metrech potupného plížení a narovnal si záda. Jen mimoděk jsem
pohledem zavadil o hranu břehu
asi dva či tři metry nad námi. A
tam stála. Maminka. Ve vší své divoké kráse nervózně švihá ocasem
stejně, jako její potomek a zírá
dolů přímo na nás. Úplně jsem
zkoprněl leknutím, ale ne na dlouho. Jaguár se k mé nezměrné lítosti pomalu, zcela beze spěchu otočil
a zmizel za hranou břehu. To jsem
si ovšem zcela mylně vysvětlil jako
jasnou výzvu, která mne katapultovala až na vrchol prudkého
svahu. Teď tu zadýchaně dřepím
a dalekohledem pročesávám les v
naději, že nádhernou šelmu aspoň
na moment zahlédnu ještě znovu.
„Je pryč“, hlásím zklamaně dolů
Rady, která mezitím šplhá podél
uvolněných kořenů velkého stromu
nahoru za mnou. A sotva se zadýchaně postavila vedle kmene, tak
se to stalo. Přesně na místě kde
stála se pod jejíma nohama ozvalo
jakési tupé žuchnutí, provazy ko-
proměnil se v přízrak. Ale spíš je
stále v šoku. Asi jí došlo, že nahoru
šplhala ani ne půl metru od jaguáří
hlavy. Také mně, jen při pouhém
pomyšlení, co by se mohlo stát při
očním kontaktu s predátorem z tak
bezprostřední blízkosti, běhá mráz
po zádech. Teprve při sestupu dolů
ze břehu jsme pak pod kmenem
stromu objevili prostornou kavernu, zjevně jaguáří brloh.
Upravený zápis z mého deníku
líčí setkání hned se třemi jaguáry
během krátkého okamžiku v korytě vyschlé řeky v linii kratší
sta metrů. Stalo se to brzy z rána
a je to z hlediska etologie jaguárů velmi neobvyklé, zvláště pak
přítomnostsamce poblíž matkys
mládětem asi šest až sedm měsíců starým. Byla již matka z novu
připravena k páření?
Na tuto otázku nedokázal jasně odpovědět
ani přítel Rafael
Hoogesteijn, přední
zoolog nadace Panthera,
která se zde věnuje výzkumu
a ochraně jaguárů. Mnohem
podivnější je však samotná skutečnost, že jsme spolu s Radanou
pozorovali celkem pět jaguáru
během tří dnů. Rady je navíc
vášnivou „wildlife“ fotografkou
a podařilo se jí zde vyfotit divoké
jaguáry z naprosto bezprostřední blízkosti. Navíc způsobem,
o kterém jsem si dosud myslel, že
ani nemůže být možný. Naprostá
většina fotoportrétů „divokých“
jaguárů totiž jde na vrub krotkých,
či jinak manipulovaných zvířat.
Popsané setkání se odehrálo na
Koridory pro jaguáry
Vitální populace jaguárů
Mladý, asi šestiměsíční jaguár nás
zvědavě sledoval
dlouhých deset
minut. Pak zmizel
v lese
Upřený pohled jaguára z očí do očí vás bezpečně
uzemní a naplní respektem úplně stejně jako
dávné lovce před tisíci let...
farmě Panthery Sao Bento v brazilském Pantanalu. Vlastně se s jaguáry
při své práci malíře divokých zvířat
setkávám docela často, ale v naprosté většině zaznamenávám pouze
přítomnost stop, typické hlasové
projevy, jaguáří značky či zbytky
kořisti. Plachý jaguár je však spíše
přízrakem a přímá setkání z čí do
očí jsou více než vzácná.
Jaguár (Panthera onca) je nejmocnějším predátorem amerických
kontinentů a podle Červeného
seznamu IUCN spadá do kategorie
Téměř ohrožený. V současné době
živoří omezená populace dokonce
na jihu USA (Arizona), odkud se
území obývané jaguárem táhne dolů
až do severní Argentiny. Molekulárně biologické analýzy nečekaně
a navzdory tvrzení většiny literatury
naznačují, že jaguár netvoří žádné
podruhy a celá populace je geneticky
naprosto homogenní. Další překvapení přinesl také výzkum potravních
návyků. Jako vrcholový predátor
je jaguár sice naprostý oportunista, nicméně zjištění na některých
farmách v oblasti Pantanalu (mokřady, savany a opadavý tropický les)
jsou přesto překvapivá. Nejčastějším
úlovkem je zde totiž kajman brýlový
a teprve potom hojná kapybara a
spárkatí sudokopytníci. To samozřejmě nebude platit pro populaci jaguárů třeba v Amazonii, což souvisí
s jinou potravní nabídkou.
Potravní apetence jaguárů úzce
souvisí s jejich konflikty s farmáři,
poněvadž významná část jaguáří
populace žije právě v oblastech
extenzívně využívaných k cho-
vu dobytka (venezuelské llanos,
brazilský, bolivijský či paraguayský
Pantanal, bolivijské Beni atd.).
S Rafaelem jsem se porvé setkal asi
před deseti léty uprostřed llanos a
již tehdy se zabýval tímto problémem. Jeho výzkumy přinesly celou
řadu poznatků zcela zásadních pro
ochranu jaguárů. Ukazuje se například, že na farmách, kde je regulován či zcela zakázán lov divokých
zvířat a část pozemků je ponechána ladem, jaguáři omezí predaci
dobytka a zaměří se na svoji přiro-
zenou potravu. Ekonomický benefit
podobných opatření lze vyjádřit ve
statisících korun nemluvě o zachování aspoň části přirozeného ekosystému. Ukazuje se tak, že konflikt
farmářů s jaguáry je často zbytečný
a je motivován mnoha předsudky
a neznalostí. Možných opatření
k ochraně, která navrhuje Rafael, je
celá řada a osvěta a podpora farmářů ze strany nevládek i státních
institucí je jedním z nejdůležitějších. Jaguáří populace ohrožují i
další dva zásadní faktory: ilegální
lov a zejména ztráta přirozeného
prostředí či jeho fragmentace. Proto
newyorská nadace Panthera přišla s megaprojektem na propojení
vitálních populací jaguára koridory
(The Jaguar Corridor Initiative /
www.panthera.org). Zprvu čistě
idealistická umanutost několika byť
zkušených ochranářů a zoologů pod
vedením Alana Rabinowitze si ale
dnes, kdy jsou úspěchy tohoto projektu naprosto hmatatelné, získává
stále větší respekt a obdiv.
Jaguár se napřed napil, pak tlapou zkusil
teplotu vodu a teprve potom se rozhodl
přeplavat na druhou stranu řeky