Misionářská církev

Misionářská církev
A řekl jim: „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření.“ (Mk 16,
15).
Misie jsou důležitou kapitolou evropských církevních dějin. Jsou to dějiny
dvojznačného úspěchu. Evropu není možné chápat bez křesťanství. Vděčí mu za mnohé
své výdobytky v oblasti vzdělávací i sociální. Také hospodářský úspěch a dokonce
samotné kapitalistické myšlení a ekosociální tržní hospodářství vzešly z křesťanské
tradice. A dokonce evropský ateismus vděčí za svoji existenci církvi (Gaudium et spes
19-21).
Evropa byla tak úspěšně obrácena na víru, že se stala křesťanským kontinentem,
přesněji „kontinentem křesťanství“. Na důkladně „obráceném“ kontinentu se už na misie
nemyslelo. Evropa sice byla dočasně zčásti přemožena islámem, ale zase úspěšně
získána nazpět křesťanstvím.
To
vše
mělo
za
následek,
že
misie
Ježíšem
přikázaná
církvi
se
stala
mimoevropskou záležitostí. Z Evropy proudili, nezřídka spolu s krutými kolonizačními
skupinami, křesťanští misionáři do celého světa a šířili křesťanství, důvěřujíc přitom více
meči než Boží milosti.
Mezitím se sama Evropa znovu stala misijním územím. 1 Stále méně misionářů se
z Evropy přesouvalo do světa a naproti tomu k nám do Evropy přicházelo stále více kněží
z Keraly v Indii, z Nigérie v Africe, z Filipín. Také uvnitř Evropy se kněží vydávali na
cesty. K pastoračnímu repertoáru již desítky let patří farní a městské misie. Jednotlivé
řády (např. redemptoristé a k nim přidružené sestry) a nově také duchovní společenství
(jako Emmanuel) se na ně specializovali a nasbírali mnoho dobrých zkušeností. Dávají
k dispozici misijní týmy, které více nebo méně doprovázejí misijní procesy.
Celkově se přitom ale jedná pouze o misijní intervence vkládané do jinak
nemisijního provozu církve. Kdo z nás již získal pro evangelium dva nebo tři dospělé
novopohany? Co chybí, je všeobecné misijní povědomí ve všech částech církve a ve
všech jejích činnostech. Církev je poslána na misie a proto je skrz naskrz misionářská –
pokud je opravdu tím, k čemu je povolána.
Namísto misijního úsilí panuje ve velké části církve našich zemí nemisijní
rezignované vědomí. Je to doba řeči typu „ještě trochu“: ještě trochu kněží a řeholníků,
ještě trochu lidí chodících do kostela, ještě o trochu více členů církve. V takové smutně
pochybné řeči je zřejmé, jak nám před očima uplývá obvyklá podoba církve. Kdo dnes
propočítává, kolik lidí bude za deset dvacet let sedět v kostelních lavicích, kolik bude mít
diecéze aktivních kněží, dochází k vysoce znepokojivým výsledkům. Staří návštěvníci
1
Möhring, Karl: Missionsland Deutschland, Boonn 1985 – Deutschland – Missionsland. Zur Überwindung eines
pastoralen Tabus, hg. von Matthias Zellmann, Freiburg 2004.
kostelů uvolní kostelní lavice a noví sotva přicházejí. Mnozí mají pocit, že krize nenastane
zítra nebo pozítří, ale že už v ní žijeme.
Tento hluboký pocit krize stále častěji vniká jako církevní stereotypy a obratné
obranné mechanismy do jazykového povědomí. 2
Alternativou k takovémuto depresivnímu odevzdání se je misijní přesvědčení.
Jestliže stará podoba církve před našimi zraky mizí, je naším úkolem misionářsky
pracovat pro novu podobu. Jan Pavel II. za svého pontifikátu zavedl přesně mířený
program „Nová evangelizace“. Je třeba, jak ještě přesněji říká papež, „Evangelizace nové
kvality.“ Misie nové kvality proto, že nemůže probíhat, tak jako první misie, nesvobodně,
nýbrž na základě již jednou uskutečněných misijních dějin uprostřed neoblomného
vědomí svobody moderního člověka. Vyplatí se tvořivě spojovat pravdu a svobodu.
Misijní atrofie
Takovému misijnímu povědomí stojí dnes v cestě více překážek.
Tu největší jsme již pojmenovali: totiž že církev v křesťanské Evropě trpí misijní
atrofií. Misijní činnosti ve vlastním domě se zkrátka odnaučila, protože tak dlouho nebylo
potřeba. Je to jako když je někdo dlouhý čas upoután na lůžko bez pohybu, a po
uzdravení nejprve také nemůže chodit, ale musí se to znovu učit. Církev v Evropě se
musí znovu naučit být misionářskou.
Nejlépe je možno se to naučit v oněch zemích, které jsou takovým způsobem
„odkřesťanštěny“, že nemohou ztratit, jenom získat nové členy. Jsou to především
„ateizované“ kultury v srdce bývalé křesťanské Evropy: Lotyšsko, Čechy a nové spolkové
země. Nepřekvapí nás, že jeden z východoněmeckých biskupů, Joachim Wanke se stal
zodpovědným za misijní pastoraci v Sasku. V jeho diecézi se také zkoušejí pozoruhodné
novátorské misijní projekty, např. skrze dómského faráře v Erfurtu, Reinharda Haukeho.
2
Tato rozšířena církevní deprese má ovšem ještě jiné příčiny. Některé z nich zjevně prosvítají ve větách, které
nashromáždil Leopold Stieger při kurzu pro církevní spolupracovníky s názvem „Lidské otázky po smyslu: proč
v tom nemůžeme nic udělat?“ Objevují se obvyklé církevní stereotypy a vžité obranné mechanismy: „Myslím, že
naši lidé si otázku po smyslu už vůbec nekladou. – Úspěch nepatří mezi Boží jména. – Bůh přichází do mé
slabosti aby ji ukončil. – Já vůbec nejsem kompetentní, jsem jenom pastorační asistent/ka. – Všichni jsme
v Božích rukou. – To všechno přece nic nepřinese. – Musel jsem se pak zříci jiných věcí. – Možná bude všechno
jinak. – Jako tým nemáme žádnou koncepci. – Poznání je milost a ta nepřichází ze mne. – Měl by Duch svatý
zůstat nezaměstnaný? – Budu placen jen za 38,5 hodiny. – Musím se starat o příliš mnoho starých struktur, na to
nemám čas. – Neexistuje žádná všeobecná odpověď, jen individuální. – Kdybych se s každým zapovídal, nebudu
nikdy hotov. – Lidé přijdou jen, když mají vyhlídku na kávu a koláč. – Všechno už je v katechismu. – Ještě tím
se nepotřebuji zabývat. – Nemáme peníze. – S mými spolupracovníky o tom nemohu mluvit. – Sám se ptám,
jaký je smysl života. – To je pro mě moc obtížná otázka, jak z toho mám udělat koncepci? – Mohu odpovědět jen
pokud jsem o tom sám přesvědčen. – Odpověď už mám, jen lidé nepokládají tu správnou odpověď. – Duch Boží
van kam chce, osvícení ještě přijde. – To přece není zábavné. – Je to důležité téma, na to bychom si měli někdy
najít čas. – Pokud zítra nastane konec světa, je to bezvýznamná ztráta času. – Když s tím začnu, jiní stejně říkají,
abych přestal. – Má to znamenat, že dosud bylo všechno beze smyslu?“
Biskup Wanke zve otevřeně do katedrály a slaví tam „Vánoce pro ateisty“. 3 Na svátek sv.
Valentina přicházejí ti, kteří se mají rádi, aby se v Božím domě znovu radovali ze své
lásky. A protože v tomto ateizovaném městě je stále více zvykem mrtvé jednoduše
vyzvednout z bytu a doslova potichu je zlikvidovat, pořádá biskup Wanke jednou za
měsíc s blízkými zemřelých smuteční slavnost; jako vzpomínku na zemřelé a posílení
naděje, že láska nakonec přece jen je silnější než smrt.
3
Das licht auf den Leuchter stellen. Pohostinnou církví ukazující směr. Pastorační dny v Erfurtu 12.-13. března
1999. Dokumentace, http://kathweb.de/bistum-erfurt/aktuell/1999/ef990313.htm.