časopis červen 2013 - Komorní scéna Aréna
Transkript
časopis červen 2013 - Komorní scéna Aréna
1 1 Červnová premiéra Ludmila Ulická RUSKÁ ZAVAŘENINA Barák nám padá na hlavu, a všem je to fuk. Překlad: Naděžda Krejčová I Režie: Ivan Rajmont Úprava textu: Ivan Rajmont a Kateřina Šavlíková Scéna: Martin Černý I Kostýmy: Marta Roszkopfová Hudba: Hudba : Petr Kofroň I Dramaturgie: Tomáš Vůjtek Osoby a obsazení: Andrej Ivanovič Lepechin (Dýdý), vysloužilý profesor matematiky Marek Cisovský Natálie Ivanovna (Tuli), jeho sestra Alena Sasínová - Polarczyk Rostislav, nejstarší syn Natálie Albert Čuba Varja, nejstarší dcera Natálie Tereza Dočkalová Jelena (Lena), prostřední dcera Natálie Petra Kocmanová Líza, nejmladší dcera Natálie Zuzana Truplová Ála, alias Jevdokije Kaluginová, manželka Rostislava Tereza Cisovská Cisovská Konstantin, manžel Jeleny Michal Čapka Marie Jakovlevna (Marjána), sestra zesnulého manžela Natálie Ivanovny, hospodyně a příživnice Dana Fialková j.h. Semjon, obyčejný člověk Vladislav Georgiev PREMIÉRA V SOBOTU 1. ČERVNA 2013 V 18.30 HODIN 2 2 Barák nám padá na hlavu, a všem je to fuk. Ludmila Ulická (1943) patří k nejvýznamnějším a zároveň i nejpřekládanějším současným ruským spisovatelům. Již její prvotina z roku 1992, povídka Sonička, získala ve Francii v roce 1996 prestižní literární cenu Médicis. Od té doby byly její knihy přeloženy do mnoha jazyků a získaly řadu ocenění (mimo jiné jí byl ve Francii v roce 2003 udělen Řád umění a literatury). Ulická píše především prózu, ale je také autorkou několika filmových scénářů a divadelních her. Mezinárodní věhlas získala i její hra Ruská zavařenina (Russkoje varenje), kterou uvádíme v české premiéře (světovou premiéra měla hra v roce 2005 v německém Freiburgu). Děj nás zavede do akademické osady poblíž Moskvy, kde ve zchátralém domě žijí potomci hrdinů Čechovova Višňového sadu. Píše se sice rok 2002, ale mentalita postav se nijak výrazně nezměnila. Všichni vědí, že je třeba pracovat, ale pro samé filozofování jim na práci nezbývá čas. Nakonec se zkoušejí uživit zavařováním ovoce, ale ani tento pokus nemá naději na úspěch. V dialozích rezonují repliky z Čechovových her a hra samotná vědomě odkazuje k fabuli Višňového sadu. Ale především je to dobře napsaná komedie, která pobaví i ty, kdo s Čechovem ještě žádnou diváckou zkušenost nemají. 3 3 Ruská zavařenina je vtipně napsaná hra o rozpadu světa ROZHOVOR S REŽISÉREM IVANEM RAJMONTEM Jak jste se měl ty dva roky, od premiéry Procesu? „Hrozně to uteklo, připadá mi, jako by to bylo včera. I když jsem mezitím dělal v Národním divadle, v Jihlavě, v Brně, v Liberci…“ Ostatně do Liberce od příští sezóny nastunastupujete jako šéf činohry. To proto, že je to město vašeho dětství a mládí nebo vás liberecké divadlo zlákalo i něčím jiným? „Jedno s druhým. Moje mise v Národním divadle skončila. Mám tam sice pořád půl úvazku, ale to divadlo kráčí dál a tak jsem si říkal, když jsem byl Libercem osloven, že je lepší někde začínat než někde končit. Druhá věc je, že to divadlo je dobré a moc mě tam teď bavilo zkoušení Tramvaje do stanice Touha. Má to i hezkou pointu, protože jsem tam kdysi začínal jako kulisák. A také mám v Liberci maminku, o kterou se starám, takže se to všechno propojilo.“ Vaši inscenaci Procesu jste nyní viděl znoznova z dlouhého odstupu… „Všechno bezvadně funguje, herci drží téma, i ti noví, kteří v Procesu nebyli od počátku. A zvlášť druhá půlka mě nyní hodně oslovila a uvědomil jsem si, že na to koukám ne jako na svou inscenaci, ale jako skutečný divák, vnímal jsem to jako něco nového. Byl jsem velmi potěšen. Před těmi dvěma lety byla Aréna divadlo plné energie, teď získala, díky cenám a nominacím, i sebevědomí.“ Znal jste před tím, než jste kývl na nabídnabíd ku dělat Ruskou zavařeninu, dílo Ludmily Ulické? „Ne, a byla to první věc, kterou jsem od ní vůbec četl. Věděl jsem jen, že napsala román Daniel Stein, překladatel, ale nevěděl jsem, že psala i hry. A teprve po přečtení Ruské zavařeniny jsem užasl, jak je to vtipné a zajímavé. Pak jsem se o Ulickou začal zajímat, a zjistil, že je to pozoruhodná žena.“ Ruská zavařenina je označována jako tzv. afterafter-čechovovská dramatika. Máte s hrahra mi tohoto tohoto typu nějaké zkušenosti? „Já myslím, že žádná after-čechovovská dramatika neexistuje, je to Ulické pracovní název pro tuto hru. A zřejmě ho použila proto, že se v ní sama vyrovnává s tím, jak Čechovovy hry nejprve neměla ráda, a až později pochopila, jak jsou úžasné. Ulická odlišnou dramatickou stavbou, jiným způsobem, zpracovala nejsilnější téma Višňového sadu. Jeden svět skončil a druhý ještě pořádně nezačal. Hodina mezi psem a vlkem. Což je pocit, který tady máme i my. Ale přestože tam jsou Čechovovské figury a citace z jeho her, není to Čechov. Je to Čechovem inspirovaný pohled na současnost.“ 4 4 Vy jste, kromě Ivanova, inscenoval všechny velké Čechovovy hry, před lety dokonce v ruské Jaroslavli Platonova – neměl jste trochu obavu dělat dělat Čechova v Rusku? „Já jsem se na to těšil. A dělat Čechova byl můj nápad, chtěl jsem si zkusit, jaké to je, dělat ho v originále. Platonov je hra, u jejíhož inscenování nelze nemluvit o všech ostatních Čechovových hrách. A ty jsem už před tím skoro všechny dělal. A tak jsem ruským hercům vyprávěl o svých inscenacích, přičemž oni na mě koukali jak z jara, co že tam všechno je, co jsem tam všechno našel. Pro ně je Čechov klasika, zatímco my máme k dispozici moderní překlady, do nichž Leoš Suchařípa vnesl názor, který byl pro Rusy překvapivý. A tak vidění Čechova mýma resp. Leošovýma očima bylo pro ně nečekané, moderní.“ Co tedy mohou diváci, kteří Čechova znají, očekávat od Ruské zavařeniny a co naop naopak čekat nemají? „Myslím, že by neměli očekávat Čechova nebo nějakého nového Čechova. Ať čekají Ulickou, tedy vtipnou hru o tom, jak se nám rozpadá svět, vrhají se na něj dravci, ať už starého, komunistického ražení nebo ti noví, kapitalističtí a trhají nám život na kusy. Je to hra napsaná s inteligentním židovským humorem, s nesentimentálním odstupem, s průzračným viděním a vtipnými postřehy. A ti, kteří si v Aréně pamatují inscenace Racka nebo Višňového sadu, tak budou vědět, že tahle hra s tímto divadlem určitě souvisí.“ Přestože jste říkal, že nerad děláte dvakrát stejný titul, je nějaká Čechovova hra, kterou byste případně chtěl udělat znovu? „Opravdu nevím, jestli budu ještě někdy něco dělat, asi bych se opakoval. Každá generace režisérů k Čechovovi přinesla něco nového. A pak těžce zkousávala to, co přinesla ta další. Kdysi byly hrozně revoluční Tři sestry v režii Otomara Krejči. Když jsem já přišel se svýma Třema sestrama, tak přestože se staly inscenací desetiletí, tak ti, kteří měli rádi Krejčovu inscenaci, tu moji těžko přijímali a považovali ji za "kabaret". A když jsem já viděl Morávkovy Tři sestry v Hradci Králové, tak jsem považoval za kabaret ty Morávkovy a nebyl schopen je přijmout. Dnes už to zase ovládli další noví režiséři, kteří na to mají opět jiný, mnohdy dost drsný pohled. Ale pokud se ještě někdy k něčemu vrátím, tak k Višňovému sadu… nebo možná k Rackovi.“ 5 5 Překládám jen pro radost ROZHOVOR S PŘEKLADATELKOU RUSKÉ ZAVAŘENINY NADĚŽDOU KREJČOVOU Jaké další ruské hry jste přeložila? „Kromě Amiga a Ruské zavařeniny jsem přeložila ještě několik her, ale než dám překlad někomu přečíst, tak si jím musím být úplně jistá. Překládání jedné hry mi zabere zhruba rok. Na uživení to není, beru to jako zábavu, něco, co mě těší. Základ mé překladatelské práce tvoří technické dokumenty. U her to je jiné. Nejprve dlouho hledám text, který pak nejméně půl roku jen čtu, přemýšlím o něm a hledám veškerou literaturu, která s ním, byť jen okrajově, souvisí. Takže když je ve hře zmínka o Faustovi, tak si ho celého také přečtu. Možná to dělám zbytečně, ale mě to takhle baví.“ Pro Arénu jste přeložila už druhou hru, vedle Ruské zavařeniny i Amiga. Má to nějakou souvislost s tím, že váš manžel je v Aréně uměleckým uměleckým šéfem? „Protože jsem překládala hry, tak jsem se seznámila s manželem. Ale vážně – původně s tím Aréna neměla nic společného. Měla jsem takové „koljadovské“ období, přečetla jsem spoustu jeho her, zhlédla inscenace, jako autor mě hrozně bavil. Řekla jsem si, že Koljady je u nás málo. Přeložila jsem tedy Amiga a Ivan po přečtení řekl, že by to chtěl dělat. Bála jsem se, že se bude říkat, že je to nějaká protekce, uvažovali jsme i o pseudonymu. Nakonec ale Ivan do divadla omylem poslal text s mým jménem, prozradilo se to a už to tak zůstalo. Před premiérou Amiga jsem byla hrozně nervózní, a přestože po zhlédnutí inscenace vidím ve svém překladu chyby a vím, že žádný překlad nebude nikdy dokonalý, jsem s ním spokojená.“ Která z těchto dvou her, které lze nyní v Aréně vidět, je vám osobně bližší? „Jednoznačně Ulická. Přestože Amigo byla má první realizovaná hra a s Koljadou jsem i v občasném písemném kontaktu, jde o hodně sentimentální, drásavý text, zatímco Ruská zavařenina je větší legrace.“ Píšete si s Nikolajem Koljadou – jaký je? „Milý, skromný člověk, kterému sláva nestoupla do hlavy. Několikrát jsem se ho dotazovala na detaily z jeho her, na výklady určitých věcí a vždy mi vše vysvětlil, ač je to slavný autor. To Ulická je velice zaneprázdněná, cestuje po celém světě. Koljada žije sám s asi sedmi kočkami v Jekatěrinburgu a snaží se vést aktivní veřejný život a dělat něco pro své město. Je zapálený pro divadlo, píše hry, režíruje, sám si navrhuje kostýmy, obětoval divadlu svůj osobní život. Mrzí mě, že na premiéru Amiga nakonec nemohl přijet.“ Proč jste si vybrala právě studium ruštiny? „Moje maminka je Ruska, otec byl Čech. Já jsem narozená v Moskvě, ale záhy jsme se přestěhovali sem a doma jsme nikdy rusky nemluvili. 6 6 Otec to nechtěl a trval na tom, že se maminka musí naučit česky. Dlouho mě vůbec nenapadlo, že bych s ruštinou mohla mít něco společného profesně. Přestože jako malá jsem pořád někde recitovala ruské básničky, účastnila se Puškinových památníků a podobných akcí. Ale později jsem pracovala jako manažerka v neziskové organizaci a dostala jeden projekt na Ukrajině. Tam jsem běžně překládala, ale nic profesionálního, takové ty každodenní věci. Ale protože už jsem byla ze stávající práce unavená, navíc jsem pociťovala jakýsi dluh k ruštině, tak jsem se ji v 25 letech rozhodla začít studovat. Původně jsem myslela, že se budu věnovat tlumočení, pak jsem ale na nástěnce ve škole našla nabídku agentury Dilia na jakousi překladatelskou dílnu. A protože mě divadlo vždycky hrozně bavilo, bylo záhy rozhodnuto.“ Váš manžel, Ivan Krejčí, se hodně věnuje ruské dramatice – a vy už jste naznačila, že to snad byla ona, kdo vás svedl dodo hromady… „Před šesti lety jsem přišla do Arény na premiéru ruské hry Hrát oběť. Když jsem byla na odchodu, oslovil mě nějaký muž, byl to Ivan. Pozval mě na panáka, já pozvání přijala a od té doby jsme spolu.“ Ludmila Ulická se v této hře silně inspiroinspirovala A. P. Čechovem, jak už v základním dějovém rámci, tak co se týče postav, citací či parafrází – jak obtížné bylo hru přeložit pro českého diváka? Byla jste obložena Čechovovými hrami? hra mi? „Především jsem byla obložena svými poznámkami, papíry se jmény postav a šipkami kdo s kým a jak, taková schémata vztahů mezi hrdiny. Používala jsem, samozřejmě, Čechovovy originály, ale přečetla i všechny jeho české překlady, abych přesně věděla, jak jeho postavy mluví v češtině. Některé repliky ve hře jsou à la Čechov, některé jsou přesnými citacemi – a pro ty jsem použila překladů Leoše Suchařípy, které jsou u nás nejznámější.“ Sice jste právě čerstvou maminkou dvoudvouměsíčního chlapečka Jáchyma, nicméně nicméně překládáte už něco dalšího? „Tentokrát to bude přímo pro Arénu, původně to mělo být pro manžela, ale možná nakonec bude všechno jinak a hru Julie a Nataša bude na konci příští sezóny dělat někdo jiný.“ Ludmilu Ulickou a Ruskou zavařeninu jste pro Arénu objevila také vy? „Stalo se to náhodou. V Moskvě jsem šla do divadla na tuhle hru, hrozně se mi líbila, tak jsem si sehnala text a rozhodla se, že ji přeložím a zároveň o ní napíšu svou diplomku. Znala jsem už Ulické prozaická díla, a protože u nás v té době nebylo ještě nic přeloženo, byla jsem úplně první, kdo něco od ní přeložil do češtiny. Ivan opět, když si překlad přečetl, chtěl hru režírovat, ale nakonec to dopadlo jinak a já jsem moc zvědavá na inscenaci Ivana Rajmonta, na jiný pohled.“ 7 7 Když se zastavím a zamyslím, jsem šťastný člověk ROZHOVOR S FOTOGRAFEM MICHALEM KALHOUSEM Nejprve jste vystudoval učitelství, obor mamatematikatematika-fyzika a poté kunsthistorii. Měla na tom nějakou zásluhu fotografie nebo dějiny umění měly zásluhu na tom, že jste začal fotografovat? „Ta fotka s tím vůbec nějak přímo nesouvisela, můj zájem o umění byl všeobecný. Na střední škole jsem měl ale jedničku z matematiky a fyziky, tak se toto studium přímo nabízelo, navíc to byla i cesta mého otce. Vůbec by mě tehdy, za časů reálného socialismu, nenapadlo, že bych mohl studovat umění nebo filozofii, protože jsem cítil, že se k těmto oborům, v době mého mládí, pojí jistá „zátěž“. Ale když se vše v 90. letech změnilo a uvolnilo, tak jsem se pustil, stejně jako spousta mých kolegů, do humanitních studií. Nicméně přírodovědu jsem dokončil, zatímco dějiny umění nikoli, protože jsem se přitom musel zaobírat i tím, jak se uživit.“ A jak jste se tedy začal živit – učením matematiky a fyziky? „V té době mí rodiče restituovali malý rodinný mlýn a tam jsem začal pracovat, abych mohl po zbytek týdne studovat v Olomouci kunsthistorii. V podstatě jsem se vyučil na mlynáře, za čas jsem byl schopen zastat vše, co bylo potřeba. Byly to časy, kdy jsem si odpracoval své a měl úplně čistou hlavu pro fotografování, měl jsem relativně pevnou strukturu času, což mi poskytovalo značnou svobodu. Po několika letech v této práci jsem ale měl pocit, že už jsem toho poznal dost, a tak jsem se pustil zase do něčeho jiného.“ Kunsthistorie za vaše focení nemůže, tak co tedy? „Na základní škole jsem dostal fotoaparát, byl jsem jím nadšen a snažil se ho maximálně využívat. Fotil jsem kde co, učil se pracovat ve fotokomoře, no a to se táhne až doteď. A co se týče té inspirace – pokud si na nějakou přímou inspiraci vzpomínám, tak pocházela spíše z literatury. V pozdější době, kdy jsem četl třeba Kierkegaarda, Husserla nebo Heideggera, samé hloubavé věci, mozek se mi přitom vařil, tak jsem měl pocit, že mě při tom napadla i nějaká fotografie. Třeba výsledkem četby Kierkegaarda byla fotografie černého ňadra, na němž leží mrtvé myší holátko.“ A jak došlo k tomu, že jste byl jako jako fotograf „objeven“, že jste začal vystavovat vystavovat a být ve světě fotografie známý? „Měl jsem hromadu fotek a jednomu kamarádovi, galeristovi, vypadl autor a potřeboval nějakou náhradu, tak mi uspořádal výstavu. Tam mé fotky viděli další lidé, kteří v 90. letech chystali větší výstavní projekty pro Mánesa, už to pak šlo samo. Od začátku mám nebývalé štěstí. Což mě těší a jsem i trochu překvapený, protože by mě před lety vůbec nenapadlo, kde všude budou mé fotky vystavovat.“ Nyní jste ve světě fotografie známé jméno právě svým specifickým stylem, ale nestávalo nestávalo se vám, že vám vyčítali, že jsou vaše fotky neostré, podexponované apod.? „Stávalo, jako možná všem, co něco vystavují. Byla a je část diváků, kteří s mým přístupem k focení, tedy s tím, že využívám něco, co oni považují za chybu, nesouhlasí. Pořád asi ještě 8 8 existují neměnné představy a limity, jak má vlastně správná fotografie vypadat. To, co z tohoto prostoru vybočuje, třeba, že lze použít technickou chybu jako součást kongruentní výpovědi, s tím občas někdo nepočítá. Prostředí se ale pořád mění, kdysi byly reakce na mé fotografie, myslím, vypjatější. “ A jak se vlastně váš styl zrodil? „Byla to náhoda, které se ostatně snažím být stále otevřený. Na první výstavě jsem měl jednu fotografii, kterou jsem poprvé zvětšil a byla podexponovaná a samozřejmě málo kontrastní, tedy jakoby „špatně“. Tak jsem ji udělal znova, „dobře“, ale musel jsem se vrátit k té původní variantě, protože jsem zjistil, že první varianta je výrazně lepší. Tak jsem poznal , že pravidla nemusí být limitem a důvodem k vyřazení fotografie.“ Nyní jste ale profesionál, profesionál , stojí vás po těch letech hodně úsilí stále držet tento svůj „neprofesionální“ styl? „Nejsem člověk, který by měl ve všem ten absolutní a správný řád a to je věc, která se do toho promítá. Takže v konečném důsledku celý ten styl, ta cesta, je tak nějak kongurentní s tím, co jsem já. Ty fotky jsou mým reprezentantem. Využívám náhodu, ale nepočítám s ničím dopředu.“ Z vašich fotografií mám dojem, že jste spíspíše odtažitým pozorovatelem věcí a dění kolem vás. Je to záměr nebo i v životě jste tak trochu bokem? „Spíš mi vyhovuje role účastného pozorovatele a jsem si zcela vědom toho, že pokud jsem fotografem, je to jiný způsob prožívání. Ale autentický prožitek je pro mě důležitý, i když vím, že mi kvůli tomu uteče spousta fotografií. Je však rozdíl odnést si fotku nebo vzpomínku. A tak často bojuji s tím, protože mám většinou aparát někde opodál, jak se z právě žitého vytrhnout a běžet fotit. Je to někdy jistá schizofrenie, nedaří se mi to vždy prolnout a spojit. Nejde to vše bez úsilí.“ Učíte na katedře nových médií na OstravOstravské univerzitě, ale používáte stále analoanalogový fotoaparát – není to tedy trochu kontroverze? „Je to katedra intermédií a do toho se i ta analogová fotografie vejde. A já studenty učím především přemýšlet o věcech, co dělat a jak – takže tam je jedno, kdo jaký aparát používá.“ Řadí vás do skupiny představitelů tzv. nenefotografie. Co jsou tedy fotografie oznaoznačované jako nefotografie? „To je termín, který použili Jan Freiberg a Pavel Vančát, když připravovali výstavu, která se jmenovala Fotografie??. Pro ni se snažili vybrat fotografie, které možná jistá část fotografické veřejnosti úplně nepřijímá, protože autoři pracují s něčím, co je pro ně už nepřekročitelné, neakceptovatelné. Tehdy vznikl ten termín „nefotografie“ jako hra se slovy, která se snaží říznout do tématu a třeba vyprovokovat debatu o fotografii jako takové. A od té doby to leckdo používá jako vymezovací termín pro fotografii, která pracuje s trochu méně obvyklým přístupem.“ 9 9 Ale přeci jen – fotíte černobíle, analogem – jste staromilec? „Doufám, že ne, a snad si to myslí i studenti. Zabývám se ale problémem popsaným v Patočkově knize Přirozený svět jako filozofický problém, kde se odvíjí debata o světě přirozeném a tom ostatním, můžeme říci virtuálním. Jde o to jak volit proporci mezi tím vším, co se nám nasouvá do života. Jako zásadnější volím stále ten přirozený svět. Možná ho považuji za zdravější, postavený na pevnějších základech. Mě technické složitosti spíš komplikují život, u jakéhokoliv spotřebiče mi stačí pár funkcí, protože vím, že spousty jich nevyužiji. Šetřím tak čas, který bych strávil zbytečným seznamováním se s nimi.“ O souboru, který je vystaven v Komorní scéscéně Aréna jsem si přečetla, že „všední každokaždodennost a zdánlivá jednotvárnost nemusí být zatěžující banalitou, emocionálním skleníkem a deprimujícím vězením“. Čím tedy může být? „Můžeme v ní vidět věci, které nás přesahují. Často mají lidé potíž vykonávat ty nejzákladnější úkony, jako je umýt nádobí, vyluxovat nebo vyprat a mají pocit, že je to odvádí od něčeho, co by zrovna chtěli činit. Ale já mám pocit, že to jsou třeba právě ty podstatné věci, které můžeme vnímat jako věci v řádu věčnosti a jako ten „skutečný“ život s duchovním přesahem a ne něco, co mě dusí a brání mi v rozletu. Je to o přístupu k prostým věcem všedního dne.“ Tak s tímto přístupem jste šťastný člověk… Takhle to máte nastaveno odjakživa nebo nebo jste k tomu dospěl? „Jsem šťastný člověk, to je pravda. Chvíli mi trvalo, než jsem všechno pochopil, ale bylo to už asi nějak nachystané. Možná je to stejné jako s Odysseem, který musel také vykonat dlouhou cestu, aby šťastný skončil tam, odkud vyrazil. Ale ta cesta, to poznání, byla nutná – i když v mém případě ta existencionální rozhodování nebyla až tak vypjatě komplikovaná.“ Výstavu fotografií Michala Kalhouse s názvem Šálek s víčkem? víčkem? můžete shlédnout ve foyeru KSA do 28. 28. června 2013 2013 10 10 Aréna získala Cenu Marka Ravenhilla V sobotu 27. dubna 2013 se na slavnostním večeru v pražském Divadle Komedie vyhlašovala a předávala Cena Marka Ravenhilla za rok 2012. A získala ji Komorní scéna Aréna za inscenaci hry Tomáše Vůjtka S nadějí, i bez ní. „Cena Marka Ravenhilla za inscenaci nového textu je ocenění za počin v oblasti inscenování současné dramatiky pro česká divadla. Při výběru jsou zohledňovány inscenace textů, které vznikly v posledních 10 letech před příslušným udělením ceny. Oceněná inscenace je volena na základě konsensu členů Rady Ceny Marka Ravenhilla, kteří zohledňují symbiózu kvalitního textu a kvalitu jeho inscenování. Rada sleduje i výsledky autorské či kolektivní tvorby, u nichž rozhoduje výsledný text a jeho přenositelnost mimo kontext konkrétní inscenace a poetiky divadla, pro nějž vznikal.“ Rada Ceny Marka Ravenhilla v roce 2012 vybírala z více než 85 premiér a nakonec nominovala 7 inscenací. Obrovským úspěchem přitom je, že z toho dvě z těchto sedmi nominací směřovaly do Komorní scény Aréna, a to za inscenace S nadějí, i bez ní a Amigo. Centrum současné dramatiky udělilo toto prestižní ocenění letos potřetí. Původně se měl slavnostního večera osobně zúčastnit i sám Mark Ravenhill, ale po absolvování londýnského maratonu bohužel dostal chřipku, a proto se letos ze zdravotních důvodů omluvil. Cenu pro vítěze, kožich, který speciálně pro tuto příležitost zhotovil výtvarník Marek Cpin, přebral režisér vítězné inscenace a umělecký šéf Arény, Ivan Krejčí. Po skončení ceremoniálu měli diváci možnost shlédnout vítěznou inscenaci S nadějí, i bez ní, která slavnostní večer uzavřela. 11 11 12 12 ROK NĚČÍM PŘÍZRAČNÝ TOMÁŠ VŮJTEK DRAMATURG KSA František Trávníček ve svém Slovníku jazyka českého (Praha 1952) vystihuje význam slova přízrak souznačnými slovy (synonymy) vidění, přelud, čímž nenásilně poukazuje na „slovní bohatství, rozmanitost, pestrost našeho jazyka“. A my v této sezóně chceme rovněž nenásilně poukázat na to, jak rozmanitě tyto přízraky, vidiny a přeludy ovlivňují naše životy. Jako první titul uvedeme nestárnoucí ShaShakespearovu komedii Něco za něco v překladu Martina Hilského (do češtiny byla také překládána jako Oko za oko, Veta za vetu či Půjčka za oplátku). Děj hry nás zavede do středověké Vídně, kde se láme právo a korupce jen kvete. Vídeňský vévoda mnohé z těchto zločinů přehlížel a odpouštěl, a proto pod záminkou neodbytné diplomatické cesty předá vládu nad městem přísnému soudci Angelovi. Sám však nikam neodjede a v mnišském převleku sleduje Angelovo počínání. A spravedlivý Angelo se brzy promění v nestoudného pokrytce, který sobecky zneužívá svěřenou moc. Shakepearovy hry věrně zrcadlí problémy své doby, ale v tomto alžbětinském zrcadle překvapivě nalézáme také odraz naší současnosti. Přelud moci totiž svádí k nepravostem i dnes, jak nás o tom denně přesvědčují kauzy našich politiků. V režii Ivana Krejčího nás tedy čeká komedie, jež byla sice poprvé uvedena již v roce 1604, ale aktuální je, bohužel, stále. Grzegorz Kempinsky si pro svou druhou režii v Aréně (tou první byla divácky veleúspěšná Plešatá zpěvačka) zvolil hru amerického autora Williama Mastrosimoneho Krajní meze. Jejím J tématem je všudypřítomné násilí, které se pozvolna stalo noční můrou dnešního světa. Násilník přepadne svou oběť, ale ta se mu překvapivě ubrání a přemůže ho. Tato situace pak umožní autorovi klást nepříjemné otázky. Kde končí obrana a kde začíná útok? Jaká je naše šance dovolat se spravedlnosti? A máme právo vzít ji do vlastních rukou? Mastrosimone hru napsal v roce 1980 a po úspěšném uvedení ve Westside Theatre v New Yorku (325 repríz) se v roce 1986 dočkala i filmového zpracování (hlavní roli si zahrála Farrah Fawcett , která v té době byla již megahvězdou z Charlieho andílků). Třetím titulem sezóny jsou Ibsenovy Přízraky. Tato přelomová a ve své době i velmi skandální hra klasika moderního dramatu byla napsána již v roce 1881. Henrik Ibsen v ní otevírá tabuizovaná témata incestu a eutanazie, ale především nelítostně nastiňuje obraz duševního úpadku, ke kterému vede neschopnost vyrovnat se s minulostí a nedostatek odvahy bojovat proti konvencím za svou lásku a právo na svobodně prožitý život. V režii Petera Gábora se můžeme těšit na silné drama, které nabízí velké herecké příležitosti. Poslední premiérou bude současná ruská hra Germana Grekova a Jurije Muravického, kterou uvádíme pod názvem Julie a Nataša. Dvě mladičké dívenky hledají své životní štěstí a jeho vidinou jsou zmámeny natolik, že pro něj hodlají udělat cokoli. Dokonce i upsat svou duši ďáblu. Věc má ale několik háčků. Existuje duše? A pokud ano, existuje i ďábel? A pokud ano, jak se mu lze vlastně upsat? A vůbec, neublíží nám to? V režii uměleckého šéfa KSA Ivana Krejčího nás čeká lehce groteskní zamyšlení nad tím, jak povrchní leckdy mohou být naše životy. Milí diváci, věříme, že Vás Vás naše nabídka něčím přízračným upoutá a že si najdete cestu cestu do našeho divadla. Už teď Vás Vás můžeme ujistit, navzdory všem slibovaným přízrakům, vidinám a přeludům, že že u nás pokaždé budete výhradně jen v dobré společnosti. Těšíme se na setkání. 13 13 Předplatné TYP P - Premiérové předplatné NĚCO ZA NĚCO NĚCO / KRAJNÍ MEZE / PŘÍZRAKY / JULIE A NATAŠA Hrací den: převážně sobota Cena předplatného 1000 Kč + 2 slevové kupóny á 60 Kč včetně programů, šatny a setkání s tvůrci inscenace při malém občerstvení a ochutnávce vín Předplatné TYP A RUSKÁ ZAVAŘENINA / S NADĚJÍ, I BEZ NÍ / ŽENY A PANENKY / HRÁČI PLEŠATÁ ZPĚVAČKA ZPĚ VAČKA Hrací dny : úterý, pátek Cena předplatného včetně programů a šatny: 5 titulů 850 Kč + 2 slevové kupóny á 60 Kč Cena studentského předplatného včetně programů a šatny: 5 titulů 550 Kč + 2 slevové kupóny á 60 Kč. Předplatné TYP B RUSKÁ ZAVAŘENINA / NĚCO ZA NĚCO / KRAJNÍ MEZE / PŘÍZRAKY Hrací den: den pondělí, středa, čtvrtek, pátek, sobota Cena předplatného včetně programů a šatny : 4 tituly 720 Kč + 2 slevové kupóny á 60 Kč Cena studentského předplatného včetně programů a šatny: 4 tituly 480 Kč + 2 slevové kupóny á 60 Kč. Předplatné TYP D /určeno pro střední školy/ Pro studenty středních škol jsme vytvořili dopolední předplatitelskou skupinu. Dopolední předplatné nabízí inscenace klasického repertoáru. PLEŠATÁ ZPĚVAČKA / HAMLET / PROCES / S NADĚJÍ, I BEZ NÍ Hrací den: úterý Cena za předplatné včetně programů a šatny: 360 Kč Předplatné TYP K - Kupónové /4 kupóny/ HAMLET / PROCES / BRENPARTIJA / AMIGO / S NADĚJÍ, I BEZ NÍ Cena za čtyři představení včetně programů a šatny : 400 Kč Pokud některý z nabízených titulů bude mít derniéru, KSA doplní počet inscenací kupónového předplatného tak, aby počet nabízených titulů byl vždy 5. Informace nformace a přihlášky získáte na www.divadloarena.cz v pokladně KSA tel.: 595 155 595, ee -mail: [email protected] Předplatné Předplatné lze zakoupit také v Ostravském informačním servisu (OIS) 14 14 Vážení diváci, je tady červen a to znamená, že se divadla brzy uloží k dvouměsíčnímu letnímu spánku. Nejinak tomu bude i v Komorní scéně Aréna, kde skončí Rok sladkých pokušení. Byla to sezóna velice úspěšná, v níž byla Aréna nominována na řadu presprestižních divadelních cen a mnohé z nich také získala. Inscenace S nadějí, i bez ní dostala hlavní cenu na Festivalu Festivalu divadel Moravy a Slezska, Alena SasínováSasínová-Polarczyk za roli Ony v této inscenaci obdržela Cenu Českého divadla, autor hry Tomáš Vůjtek zvláštní Cenu Alfréda Radoka nazvanou Hvězda na vrbě a nejnověji S nadějí, i bez ní získala Cenu Marka Ravenhilla. Co jsou ale všechna ocenění vedle toho nejdůležitějšího, vedle přízně Vás, diváků? Divadlo bez diváka není nic, jen prázdným prostorem. Proto si Vašeho zájmu velice vážíme a děkujeme Vám za něj. A doufáme, že nám svou přízeň zachováte i v sezóně příští, která která ponese název Rok něčím přízračný, a na kterou se – a především na opětovné setkání s Vámi - už teď těšíme. Krásné léto přeje a na viděnou v hledišti našeho divadla se těší Vaše Komorní scéna Aréna … kde jste vždy v dobré společnosti 15 15