O kocourovi, který si přišel na Vánoce

O kocourovi, který si přišel na Vánoce
redakce
08.12.09
Kniha je napsána vyprávěčem mistrovského šarmu, jak napsal kritil v Chicago Tribune a
je to opravdu nejlepší vánoční dárek pro milovníka koček i všech zvířat.cNavíc to zdaleka
není knížka jen k vánocům, je opravdu pro celou rodinu a po celý rok. Každý si v ní
najde svůj příběh.
Cleveland Amory nám dal ten nejlepší dárek k Vánocům - tuto knížku. Ačkoliv jeho kocour,
kterému dal jméno Polar Bear, opravdu k němu přišel o Vánocích, zdaleka to není knížka jen
pro vánoční čtení. Naopak, potěší vás a poučí, kdykoliv v roce ji začnete číst.
Knížka byla napsána hlavně pro dospělé; ti v ní naleznou mnoho nových poznatků a velkou
dávku humoru. Ale i děti v ní najdou zalíbení, a při jejich vrozené lásce ke zvířatům je možná
víc než dospělé dojme osud Polar Bear, který ve svém životě nepoznal nic jiného než hlad,
bolest a strach, a pocítil laskavý dotyk lidské ruky teprve, když jej pan Amory zachránil a vzal k
sobě domů.
O kocourovi, který přišel na Vánoce
Cleveland Amory
Vydal Práh, 2009
240 stran formátu A5, vázáno s přebalem
1/3
O kocourovi, který si přišel na Vánoce
redakce
08.12.09
Ukázka z knihy:
Ráno, čímž míním opravdové ráno, jsme museli dojít k dalšímu kompromisu. Tentokrát šlo o
vodu. To, že většina koček vodu nenávidí, je jen další omyl. Jeden můj britský přítel, John
Aspinall, který jako soukromník choval zvířata nedaleko Canterbury, měl ve svém parku tygry a
také bazén. Když bylo horko, tygři se pravidelně nořili do vody, a když zatoužili po větší
společnosti, přišli často až k Johnovým dveřím, zaškrábali na ně a vyloudili tygří verzi
zamňoukání, načež John na sebe kvapně hodil koupací úbor, otevřel dveře a všichni nejkratší
cestou pádili do bazénu. Obyčejně tygři chodili do vody postaru, ale když viděli Johna, jak skáče
šipku ze skákacího prkna, vydali se i oni na prkno, aby vyzkoušeli její vlastní verzi.
Ani malé kočky nemají k vodě odpor, alespoň když je horko. Jedna moje přítelkyně, Marti
Schollová, původním povoláním newyorská modelka, které měla televizní pořad v Las Vegas, s
sebou k bazénu brávala své dvě kočky. Když v jeden obzvláště parný den skočila do vody,
všimla si v chování svých koček neobvyklého zájmu. Bez okolků je vzala do náruče a přidržela
je těsně nad vodou. Potom je položila na vodu a podpírala je dlaní, jako by učila plavat malé
dítě. V mžiku vyrazily od ní pryč a labužnicky si užívaly koupele. Po několika dalších lekcích se
staly sólistkami – plavaly samy přes celý bazén tam a zase zpátky.
+++
Můj kocour v žádném případě nepatřil mezi ten typ koček, jaký měli John Aspinall a Marti
Schollová. Zároveň však nijak vehementně nedával najevo, že by vodu nesnášel. Jenom neměl
rád vodu ve vertikální podobě – tedy déšť nebo sprchování. Kapajícího kohoutku si nijak
nevšímal – vlastně ten se mu velice líbil. Ale musel kapat jen málo. Pokud se množství kapající
vody zvětšilo, přísně trval na vodě horizontální. Obzvláště měl rád, když jsem v ní seděl já –
tedy ve vaně. Sprchu nikdy nemiloval a bylo mu jedno, jestli jsem v ní byl, nebo ne.
A tak jsme opět dospěli ke kompromisu. I když jsem si vždycky dával sprchu, nyní jsem se jí
vzdal a napouštěl si vanu. Po koupeli ve vaně, rozhodl jsem se, jsem mnohem čistší než po
osprchování. Ať to byla pravda nebo ne, velice se mi zalíbil i dodatečný rituál, který vymyslel
kocour a jehož jsem se s chutí účastnil. Zatímco jsem seděl ve vaně, vždycky vyskočil na její
okraj – což byl riskantní úkon, opravdu bravurní kousek – balancoval na hraně a potom se vydal
na pomalou a vážnou obchůzku kolem vany. Tu se ke mně naklonil, šťouchl do mě hlavou, tu
mě lehce kousnul a pokračoval dál. Když se propracoval na konec vany, pečlivě prozkoumával
kohoutek, a pokud jsem jej nenastavil tak, aby trošku kapal, otočil se a naznačil mi, abych tak
učinil. Což jsem samozřejmě učinil.
Užíval jsem si našeho koupelnového rituálu, kdykoli to bylo možné. Jednou jsem si však přečetl
článek, tuším, že to bylo v časopisu Cat Fancy, v němž autorka popisovala, že jednou z
nejkouzelnějších věcí, kterou její kočka dělá, je to, že se s ní koupe. V dalším svém vyprávění
popsala v podstatě totéž, co jsem prožíval se svým kocourem i já – včetně šťouchání, kousání
do ramene a do krku a také průzkumu vany a pití vody přímo z kohoutku.
V domnění, že moje a jenom moje kočka dělá takové úžasné věci, mě ten článek zprvu pořádně
znechutil. Nicméně mě potěšilo pomyšlení, že kdyby byly na světě jenom dvě takové kočky, ta
moje a pisatelčina, pak by to nebylo zas tak zlé. Ji aspoň napadlo, že stojí za to o tom napsat
článek.
2/3
O kocourovi, který si přišel na Vánoce
redakce
08.12.09
Stále však ve mně hryzaly pochybnosti, takže jsem se za čas vypravil k jedné své „kočičí“
přítelkyni a přímo se jí zeptal, jestli se koupe se svou kočkou. „Ó ano,“ odpověděla okamžitě,
„víš, koupat se společně je ta nejkrásnější věc. Vyskočí na...“
„Já vím,“ zarazil jsem ji příkře. Zaražený jsem ale zůstal i já. Takže teď už nejsme dva, ale tři. A
co ostatní? Začal jsem chovat plíživé podezření, že tam venku jsou statisíce koček, které dělají
to samé a dělají to tak už stovky let, nebo alespoň od té doby, co byla vynalezena vana. Mám
zato, že mezi kočkami je dobře známo, že lidé si při koupání ve své hlouposti myslí, že jejich
kočka je ta jediná, která něco podobného dělá. A navíc, i kdyby si lidé nemysleli, že jejich kočka
je ta jediná, která to dělá, stejně je dobré dělat to každé ráno, protože tím vylepší svým lidem
náladu, což jí přinejmenším zajistí větší a lepší snídani.
3/3