4. číslo

10. 4. 2014
4. číslo
Farní časopis
Farnosti Radostín nad Oslavou a Pavlov
Slovo úvodem: Není rodina přežitkem?
Milí přátelé,
otevřel jsem si počítač a do vyhledávače
jsem vložil heslo „oslovení otec a matka“.
Nalezl jsem článek paní Lei Vojtekové
s názvem „Konec slov matka i otec. Jsou
přežitkem.“ Zaujal mě. Cituji ho:
„Francouzská vláda chystá zákaz slov
‚matka‘ a ‚otec‘ ve všech úředních dokumentech. S ohledem na plánované uzákonění sňatků osob stejného pohlaví se má
v budoucnu zmiňovat pouze termín
‚rodiče‘.
vení ‚rodiče‘ bude v dokumentech praktikovat. Bude se to označovat jako rodič 1,
rodič 2, případně nějaký rodič xy? Ale
chápu, že označení ‚matka‘ a ‚otec‘ je
silně diskriminační, to se musí okamžitě
zakázat. Jenom nechápu, jak je možné, že
jsem si to doteď nepovšimla. Taky označení babička, dědeček… bratr, setra…
teta, strejda. Všechno silně nekorektní
pojmy, které je potřeba okamžitě zrušit!
V některých švédských školách se nesmí
říkat ‚on‘ a ‚ona‘. Všichni se
musí oslovovat ‚přátelé‘.
Politická korektnost nám zase
Taky žádná růžová nebo
pokročila o kousíček dál. Už
Láskyplnou náručí
modrá. Ani pohádky o Ponejsou nevhodná jenom některá
maminky se
pelce či Sněhurce. Já navroznačení menšin, případně jídel.
předává dítěti od
huji, aby se ve všech dokuTeď už je nevhodné i pojmenováprvní chvíle jeho
mentech i u oslovení použíní ‚matka‘ a ‚otec‘. Ano, protože
života, základ,
val termín ‚hermafrodit‘.
by se to mohlo dotknout homosekterý prostě každý
Myslím, že ten je politicky
xuálů ve Francii. Návrh uvádí, že
člověk potřebuje, a
korektní dost a neměl by
‚manželství je svazek dvou osob
to je být milován.
nikoho urážet. Případně by
rozdílného nebo stejného pohlase všem občanům mohlo
ví.‘ Veškeré zmínky o matce a otci
na předloktí vytetovat číslo.
v rodině pak nahrazuje termín
A tím číslem bychom se mohli
rodiče. Vláda totiž plánuje dát homosexuálním párům stejná práva na oslovovat. I když někdo by byl jednička,
další zase pětka… to už zavání taky diskriadopci jako heterosexuálům.
Nejde mi úplně do hlavy, jak se to oslo- minací.
STRANA 2
Co dodat závěrem? Nemám nic proti
menšinám, ať jsou jim přiznána práva
podle práva. Ale tohle už podle mě hraničí
s absurditou. Společnost pořád volá po
návratu hodnot mravnosti. Jenže právě
toto je rozvrat. Nějak podobně si představuji zánik civilizace…“
(Podle: http://vojtekova.blog.idnes.cz)
Přiznám se, že jemně ironický článek
paní Lei Vojtekové nejenom zaujal, ale
také potěšil. Jsou tady stále lidé, kteří ještě mají zdravý rozum. Nechci v tomto článku řešit problematiku „menšin“, ale naopak ukázat, že rodina založená na lásce
mezi mužem a ženou, je založena na lásce, která přináší budoucnost.
V zahradnictví v Brně, kde jsem
v osmdesátých létech a počátkem devadesátých let pracoval, jsem se denně setkával s mladými lidmi z „pasťáku“, jinak
ústavu pro mravně narušenou mládež.
Většina z nich pocházela z rozvrácených
rodin. Vyrůstaly s maminkou, které nejčastěji soud přiřkl další výchovu, po rozpadu manželství a v mnoha případech ještě
s její matkou, tedy babičkou. Tato výchovná dvojice v době dospívání dítěte, zvláště
chlapců, svoji výchovnou roli velmi často
očividně nezvládala. Dospívající dítě si
nejen nechtělo plnit svoje povinnosti ve
škole i doma, ale chtělo nějakým způsobem zaplnit vzniklý čas. Nuda je velice
nepříjemná. Bavit se a bavit se. To také
něco stojí. Party dospívajících vykrádaly
novinové stánky, chaty. Mladiství končili
v pasťáku. V osmnácti letech jim ústav
našel byt, zaměstnání a propustil je. Byli
již plnoletí. Museli se starat sami o sebe.
Nikdo je to ale nenaučil. Nikdo od nich
dosud nic nevyžadoval. Nedokázali zvládat nárok povinností. Do měsíce, nejdéle
do tří měsíců byli v kriminále. S některými
jsem se ještě potkal, když byli propuštěni
na svobodu. Často se scénář jejich života
opakoval. Stále silněji jsem si uvědomoval, jak je důležitá pro zdravý a plnohodnotný rozvoj člověka v jeho dětství a dospívání role ženy - maminky a muže – otce. Láskyplnou náručí maminky se předává dítěti od první chvíle jeho života základ,
který prostě každý člověk potřebuje, a to
je být milován. Aby se tento základ rozvinul do krásy dospělého člověka, který je
schopný sám milovat a nést zodpovědnost za sebe i za druhé je nepostradatelná role otce, zvláště v době dospívání.
Mužnost otce by měla dát dospívajícímu
dítěti smysl pro spravedlnost: „Toto je
dobré a toto zlé, proto je možné takto jednat a takto ne!“ Smysl pro povinnost: „Ne,
nepůjdeš ven za kamarády, dokud si nesplníš svoji povinnost!“ Ale také schopnost vidět druhého člověka, a ne žít jenom sobecky pro sebe: „Tady máš např.
bonboniéru, ale nezapomeň, že je tady
také maminka a sourozenci, rozděl se!“
Ve výčtu příkladů by bylo možné pokračo-
STRANA 3
vat. Žena nutně potřebuje opřít svoji roli
matky - vychovatelky - o autoritu muže otce, zvláště v době dospívání dítěte. Myslím, že dnes psychologie velice dobře zná
deformace, které jsou zapříčiněny ztrátou
ženského nebo mužského prvku ve výchově, a přesto západní společnost řeší absurdity, jak se o nich zmiňuje ve svém
článku paní Lea Vojteková, místo aby
chránila založení a rozvoj zdravé rodiny.
Když otevřeme Bibli, hned v první kapitole čteme slova: „I řekl Bůh: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem, podle naší
podoby“… „Bůh stvořil člověka, aby byl
jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem
Božím, jako muže a ženu je stvořil“ A Bůh
jim požehnal a řekl jim: „Ploďte a množte
se a naplňte zemi.“ (Srov. Gn 1, 26 – 28).
Jenom tato láska mezi mužem a ženou je
schopná být plnohodnotně plodná, nejenom fyzicky, ale také co se týká psychické
stránky člověka a jeho celkového rozvoje.
Nebojím se vyslovit větu, že rodina založená na vztahu lásky mezi mužem a ženou
není přežitkem, ale jedinou formou, která
je nositelkou opravdové budoucnosti.
Otec Pavel
Vaše rodina
S nepatrným časovým posunem se vám
do ruky dostává další číslo farního časopisu Nebojte se. Celkově čtvrté a zároveň
letošní první číslo vám, milí čtenáři, nabídne několik pohledů na rodinu a věci s ní
spjaté. Rodina je základ každé řádné společnosti, a tak se nabízí spousta úhlů pohledů, zkušeností a otázek.
Tímto číslem otvíráme diskuzi a budeme
rádi, když se do ní aktivně zapojíte svým
příspěvkem a podělíte se s námi o svůj
názor, postřeh a životní moudro.
Napište nám, jak se „za vašich mladých
let“ žilo. I vy mladší se nebojte zapojit a
ukázat nám svůj pohled na rodinu a její
význam pro vás – chcete být stejní jako
vaši rodiče? Co budete říkat svým dětem,
až budou provádět stejné vylomeniny jako
vy teď? To samé, co nyní slyšíte?
Užijte si čtení a prožijte naplno velikonoční slavnosti.
Jarda
STRANA 4
I malý má co do rodiny vnést
Když jsme před několika lety oznámili
našim dvěma dospívajícím dětem, že se
naše rodina rozroste ještě o jednoho člena, byl na jejich tvářích vidět tázavý výraz.
Možná si pomyslely něco o stárnoucích
rodičích a při představě dalšího narušitele
v rodině raději nic dalšího neříkaly.
Čas se naplnil a do naší rodiny skutečně
přibyl další človíček. A tehdy postupně
začali i naši dva dospívající objevovat jeho
kouzlo. A nejen my rodiče, ale i oni dovedli tiše stát u postýlky a pozorovat vrtící se
a brumlající zázrak. V té době však ještě
nepotřeboval nic jiného než mámu, mlíčko a spánek.
Čas běžel a z malého miminka se postupně stával človíček, který uměl nejen
svým křikem, ale i nápady naplnit celý
dům a zaměstnat všechny přítomné. A
tehdy jsme si poprvé všichni uvědomili,
jak jsme se díky jeho přítomnosti znovu
více semkli jako rodina. Najednou tady
nebyli jen stále pracující rodiče a dva
“teeni“ v pokoji, kde si četli (v tom lepším
případě) nebo prováděli jiné „důležité“
věci, ale díky jeho přítomnosti celý dům
jako by znovu ožil. Ten maličký uměl
všechny přitáhnout k sobě, někdy dobrovolně, jindy z povinnosti. Ale každý musel
věnovat část svého času tomu malému
neodbytovi. Kolikrát jsme byli rádi, když
odpoledne nebo navečer usnul a dopřál
nám trochu klidu. Přesto - anebo právě
proto - jsme se však jako rodina více
stmelili a také se naučili vyjít jeden druhému více vstříc a lépe pochopit potřeby
toho druhého.
Dnes je z našeho broučka předškolák a
naši „teeni“ pomalu přerůstají do samostatnosti a dospělosti. Přesto, když večer
po pohádce začneme spolu odříkávat
„Andělíčku, můj strážníčku“, stáhnou se
všichni k nám a užijí si večerní modlitbu
pospolu. To jsou pak ty společně strávené
chvíle, které vám dávají sílu donekonečna
se se všemi našimi dětmi dohadovat, postrkovat je dál a starat se o ně.
Víme, že nás všechny čeká ještě dlouhá
cesta, ale stejně je pro nás největším zadostiučiněním to, když naši „teeni“ nedávno řekli, že je moc dobře, že toho mrňouse máme.
-3JVO-
STRANA 5
STRANA 6
Farnost jako rodina
To je téma, nad kterým se určitě občas
zamýšlí každý z nás. Farnost je vlastně
jedna velká rodina, kterou utváří společenství lidí z několika vesnic. Obraz, který
skýtá farnost, je obrazem farnosti a jejích
obyvatel. Společně se radujeme
z každého narození, křtu, svátku, životních jubileí, slavností a dalších a dalších
milostí, které máme možnost zakusit. Vzájemně nás obohacují společná setkání
nejen v kostele, ale i na farním plese, farním dni, hasičské pouti na svatého Floriána v Kněževsi, farní pouti v Radostíně či
pouti v Krásněvsi.
Když to shrnu, tak farní, obecní a spolkové akce se vzájemně prolínají po celý rok.
Vůbec si netroufnu vyjmenovat tu spoustu
vzájemných setkání při koncertech, plesích, divadelních představeních, sportovních a hasičských akcích, výletech, zájezdech nebo pěších poutích. Stejně jako
v rodině, tak i ve farnosti sdílíme společné
radosti, bolesti, spojuje nás milý prožitek při
setkání u jednoho stolu jak v kostele, tak i
doma. Vždyť každý člověk si rád popovídá
nebo se podělí o svá trápení. Mám radost,
když se v neděli setkáme při mši svaté
v kostele a máme ve tváři sváteční náladu, kterou umocní společná mše svatá.
Jako doma se zde obracíme na svého otce a matku se svými díky a prosbami.
Stejně jako doma, tak i v kostele mne prostoupí radost, když si podáme ruce a
pozdravíme se pozdravením pokoje, stejně v kostele i doma máme radost, když je
rodina pospolu. Je to nekonečný koloběh,
který občas bývá narušen nepochopeními,
malomyslností, někdy sobectvím atd. Stejně ve farnosti i v rodině se někdo obětuje
více, druhý méně a někdo se jen pasívně
účastní. Že společně procházíme životem
od kolébky až k hrobu, o tom není pochyb.
Josef
STRANA 7
Odpovědnost, svoboda a rodina
Není věc, která by nestála na činu jednotlivce. Jsme každý z nás přímo zodpovědní za dění ve své rodině, blízkém i
vzdálenějším okolí i v celé společnosti.
Ona odpovědnost by měla jít ruku v ruce
se svobodou. Bohužel, dnešní chápání
světa a společnosti je svobodné, ale
není spojeno s odpovědností.
Svobodný člověk má nárok na své názory a také má za své činy přijímat plnou odpovědnost. V každodenním životě
ale vidíme tendenci zříkat se vlastní
zodpovědnosti a hledat vinu u druhých.
Proč bych si já špinil ruce, že? Je fakt,
že se nám otupilo svědomí vlivem morálky pokažené společností bez svědomí. Ze společenských hodnot se vytrácí
odpovědnost a začínají převažovat hodnoty spojené s obviňováním druhých,
což je důsledkem všeobecné nespokojenosti a strachu z dnů následujících. A
tak si společnost sama může za to, že
ztrácí důvěru jeden v druhého, že se
těžko hledá zastání u druhého či pomoc
bližního. Vytváříme si kolem sebe slupky, přes které se nedostane žádný podnět z okolí, protože ve skrytu duše čekáme lest a nekalý úmysl. Je jen na nás,
abychom společnost postavili zpět do
správných kolejí. Začněme sami u sebe
a svých rodin. Rodina je místem pravdy,
pochopení a odpuštění; kde jinde tedy
začít? Buďme my rodičové odpovědní za
své činy před svými dětmi! Buďme my děti
odpovědné za své (ne)činy před svými rodiči!
Přenesme odpovědnost z rodiny do většího společenství a dejme vzor celé společnosti. Aktuálně se společnost ukájí drby a
fámami o druhých a mnohý se bojí dne,
kdy se takto bude mluvit o něm. Ale málo
lidí se potěší z úspěchu druhých a málokdo druhému přeje.
Jedno malé přirovnání: představme si
slovíčko MY jako ozubené kolo. Toto kolo
přesně pasuje do stroje a tento stroj bez
kola nefunguje. Každý zub kola se podílí
stejnou měrou na otáčení kruhu. Jestliže
jeden zub chybí či je zrezlý, tak škodí celému kolu a toto kolo dále škodí stroji. A teď
si za jeden zub dosaďte sami sebe a za
stroj Boží svět.
Kdo říká, že svým zlým úmyslem nebo
naopak svojí nečinností nic nezkazil, nemluví pravdu, je tomu právě naopak. Jsme
jedna velká rodina a měli bychom táhnout
za stejný konec provazu. Každý, kdo odmítá odpovědnost, působí na jeho konci.
Nebojte se být součástí. Například součástí společenství, které si sami zvolíte,
pro které budete něco ze sebe obětovat a
ve kterém ponesete odpovědnost a budete svobodní.
Jarda
STRANA 8
Starost církve o ty, jichž manželství ztroskotalo
Jan Pavel II., světec našich dnů, s velikou úctou se skláněl ke každému člověku. Z jeho gest jsme mohli vnímat, jak si
každého vážil. Často vyslovoval termín
„důstojnost člověka“. Zajímal se o problémy všech v jejich konkrétních životních
situacích, radostech i starostech. Ve středu jeho zájmu byl život rodiny a její životní
poslání. Napsal apoštolskou adhortaci
Familiaris consorcio, o úkolech křesťanské rodiny v současném světě. V ní také
vyjadřuje starost církve o ty, jejichž manželství ztroskotalo. V čísle našeho farního
časopisu, který je nyní zaměřen na téma
rodiny, z jeho adhortace uvádím kapitoly,
které se týkají této problematiky.
Otec Pavel
Rozvedení a rozloučení, kteří neuzavřeli
nový sňatek
Různé důvody, jako vzájemné neporozumění nebo neschopnost k meziosobním
vztahům, mohou dovést platné manželství
k bolestné a často nenapravitelné roztržce. Přirozeně, rozluka musí být pokládána
za nejkrajnější prostředek, když se každý
jiný pokus o nápravu ukázal bezvýsledným.
Osamocenost a jiné obtíže jsou často
údělem pro rozloučeného manžela, zvláště když je nevinen. Takovým lidem musí
obec věřících ještě více pomáhat. Má je
zahrnout úctou, solidaritou, pochopením
a konkrétní pomocí, aby dokázali zachovat věrnost i ve svých obtížných situacích.
Ať jim pomáhá nalézt sílu k odpuštění, jak
to přikazuje křesťanská láska, a ochotu
přijmout případně znovu dřívější společenství života.
Podobný případ nastává u manžela, který se rozvedl, ale velmi dobře ví, že platné
manželství je nerozlučitelné, a proto nevstupuje v žádný nový sňatek, nýbrž se
snaží soustředit se výhradně na plnění
svých rodinných povinností a na křesťanský život. Důsledkem toho je vzájemné
svědectví věrnosti a křesťanské stálosti
před světem a před církví. Tím potřebnější
je, aby církev neúnavně projevovala takovým lidem lásku a prakticky jim pomáhala. Přitom nic nebrání tomu, aby byli připuštěni ke svátostem.
Rozvedení, kteří uzavřeli nový sňatek
Bohužel, denní zkušenost ukazuje, že
ten, kdo se rozvedl, většinou pomýšlí na
nový sňatek, přirozeně nekatolicky uzavřený. Protože tu jde o zlo, které podobně
jako jiné špatnosti stále více postihuje
také katolické kruhy, musí se tento problém pečlivě a neprodleně řešit. Synodální otcové
STRANA 9
o něm výslovně jednali. Církev, zřízená
k tomu, aby vedla všechny lidi, a zejména
pokřtěné, ke spáse, nemůže jen tak
opustit ty, kdo si vyhledali nový svazek, i
když už byli s jedním partnerem spojeni
svátostnou manželskou smlouvou. Proto
bude neúnavně a usilovně nabízet takovým lidem spásonosné prostředky.
Duchovní správci ať si uvědomí, že jsou
pro lásku k pravdě povinni dobře rozlišovat různé situace. Je rozdíl, jestli někdo
přes upřímnou snahu zachránit dřívější
manželství byl zcela nespravedlivě opuštěn, anebo jestli někdo rozvrátil církevně
platné manželství svou těžkou vinou.
Opět jiní uzavřeli nový sňatek s ohledem
na výchovu dětí, a mnohdy jsou ve svědomí subjektivně přesvědčeni, že dřívější,
nenapravitelně rozbité manželství nebylo
nikdy platné.
Spolu se synodou bych chtěl duchovní
správce a celé společenství věřících důrazně vybídnout, aby rozvedeným pomáhali se starostlivou láskou tak, aby se
necítili odloučeni od církve. Vždyť jako
pokřtění mohou, ba musí mít účast na
jejím životě. Mají být vybízeni k tomu, aby
naslouchali Božímu slovu, účastnili se
oběti mše svaté, pravidelně se modlili,
podporovali obec v jejích dílech blíženské
lásky a v iniciativách bojujících za spravedlnost, vychovávali děti v křesťanské víře,
zachovali si kajícího ducha a konali skutky pokání a tak, aby den ze dne na sebe
svolávali Boží milost. Církev se má za ně
modlit, dodávat jim odvahy, projevovat
se jim jako milosrdná matka a tak je
udržovat ve víře a v naději.
Avšak církev potvrzuje svou praxi opírající se o Písmo svaté a nepřipouští k
eucharistickému stolu věřící, kteří po
rozvodu znovu uzavřeli sňatek. Nemohou být k němu připuštěni, protože jejich životní stav a jejich životní poměry
jsou v objektivním rozporu se smlouvou
lásky mezi Kristem
a církví, kterou viditelně zjevuje a zpřítomňuje eucharistie. Mimo to je ještě
jiný zvláštní, pastorační důvod: kdyby
byli tito lidé připuštěni k eucharistii, uváděli by se věřící v omyl a zmatek ohledně učení církve o nerozlučitelnosti manželství.
Svátost smíření, která otevírá cestu k
svátosti eucharistie, může být udělena
jen těm, kdo litují, že porušili znamení
smlouvy s Kristem a věrnosti k němu, a
jsou upřímně ochotni žít tak, že to už
nebude v rozporu s nerozlučitelností
manželství. Konkrétně to znamená, že
nemohou-li se muž a žena z vážných
důvodů - např. kvůli výchově dětí - rozejít, jak by byli povinni, „zavážou se, že
budou žít v úplné zdrženlivosti, totiž že
se zdrží úkonů, které jsou vyhrazeny
manželům.“
Náležitá úcta ke svátosti manželství, k
samotným manželům a k jejich rodinám
STRANA 10
jako i k společenství věřících zakazuje
každému duchovnímu, aby z jakéhokoli
důvodu nebo pod jakoukoli záminkou,
třeba i pastorační, vykonal jakékoli liturgické úkony pro rozvedené, kteří uzavírají nový sňatek. Takové úkony by totiž
vzbudily dojem nového svátostně platného sňatku, a tím by mohly vést k omylům, pokud jde o nerozlučnost platně
uzavřeného manželství.
Tímto počínáním vyznává církev svou
věrnost ke Kristu a k jeho pravdě. Zároveň se chová mateřsky k těmto svým
dětem, především k těm, které byly bez
vlastní viny opuštěny zákonitým manže-
lem.
Církev pevně důvěřuje, že ti, kdo se
vzdálili od Pánova přikázání a žijí dosud v
takové situaci, mohou dostat od Boha
milost obrácení a spásy, jestliže setrvávají v modlitbě, v kajícnosti a lásce.
(Familiaris consorcio, Apoštolsá adhortace Jana Pavla II., o úkolech křesťanské
rodiny v současném světě z 22. listopadu
1981, Vydal Zvon, Praha 1996, 2. vydání), s. 90 - 92
STRANA 11
Velká rodina
Často se uvnitř celé naší rodiny zamýšlíme nad otázkou, zda velká rodina je
v dnešní době to „pravé“. Je nás 2 + 8 + 6
+ 14, tj. celkem 30 členů. První odpověď
na otázku nám dala již naše babička, když
slavila s dědečkem 60leté výročí společného života a již jí bylo přes 80 let. Na
naši otázku, co s námi bude, když čekáme
5. dítě, s úsměvem odpověděla: „Když dá
Pán Bůh ovečky, dá i travičky“. A tak také
bylo. Byla to moudrá žena. Dnes na
všechno vzpomínáme s úsměvem a s lás-
kou na ni i na dědečka. Těšíme se vždy na
chvíle, když se všichni čas od času sejdeme. Nyní plánujeme ubourání vnitřní příčky v domě, abychom se všichni vešli do
jedné místnosti a nemuseli se scházet ve
společenských
místnostech
v restauracích, kulturních domech nebo
v autobuse pana Havlíčka z Pavlova na
společných výletech.
Stále za dar velké rodiny děkujeme.
B a F.
STRANA 12
Amici, diem perdidi!
Přátelé, ztratil jsem den! Odpověď na
tuto větu od dnešního mladého člověka
bychom mohli shrnout do věty: „Nemáš
tolik pít.“ Jiní by zase řekli, ať si pořád nestěžujeme, když jsme mohli celý den prospat či nic nedělat.
Desátý římský císař Titus se však dle
tradice výrokem Amici, diem perdidi! proslavil. Zároveň se stal nejmírnějším císařem vůbec. Co měl tedy tento císař na
mysli?
Titus pokaždé pronesl výrok o ztraceném dni, když za celý den nikomu nepomohl. Císař, který nikdy nemusel nic udělat sám, na všechno měl své poddané a
otroky, a přesto se s ním pojí citát o dni
nenaplněném aspoň jedním dobrým skutkem.
Kolik ztracených dnů může napočítat
každý z nás ve svém vlastním životě?
Dobrý skutek můžeme
chápat nejen jako dřinu,
námahu a sebeobětování.
Dobrý skutek může být i
něco hezkého, co se z naší
společnosti potichu vytrácí.
Navzájem se pozdravit a
optat se na to, jak se daří,
může celý den zcela proměnit ze stereotypní šedi do
jasného dne. Nebát se nabídnout
svoji
pomoc
s těžkou nákupní taškou, neroznášet drby, umět se usmát na druhého, nehledat
jen negativa, nepomlouvat se. To vše může obsahovat dobrý skutek.
Můžeme mít vše – peníze, drahá auta a
domy. Za peníze si můžeme koupit i takzvané kamarády. Ale lásku, zdraví a něco
od srdce hezkého si nikdy nekoupíme.
Je zapotřebí žít s tím, že život každého z
nás je tak dlouhý, jak Bůh chce a jak každý z nás chce, je i naplněný.
Představme si naše tělo jako vinný sklípek – spousty nádob a sudů. Jen jeden
sud je od Boha a jen krásné skutky a naplněný život tento sud dokážou naplnit. A
pouze z tohoto sudu budeme na věčnosti
žít.
Proto Vám přeji co nejméně ztracených
dnů.
Jarda
STRANA 13
Rodina
Milí rodiče, dospívající děti a mládež se
nám někdy mohou zdát na přizabití.
Všechno je blbě a všechno by dělali jinak.
V rodině je každý štve. Celkově domov je
hrozně svazující a škrtí je. Skutečnou hodnotu rodinného života pocítí, až vyletí
z hnízda. Potěšilo mě a věřím, i vás potěší, že mnozí mladí cítí velkou vděčnost za
svoji rodinu už teď, i když doma o tom
tolik nemluví. S cizím člověkem, nebo
když zůstaneme v anonymitě, se o takových věcech hovoří snadněji. Přiznat tátovi nebo mámě: „Jsi pro mě vzorem, učím
se od tebe,“ jde z pusy těžko. Na posledním setkání jsme se ptali našich biřmovanců: „Co pro tebe znamená rodina?“
Rodina je jednou z nejdůležitějších věcí,
které mohou být.
Rodina je pro mě místo, kam se můžu
kdykoliv vrátit. Můžu se na ni spolehnout
a je schopná mi vždycky pomoct. Můžu se
jim se vším svěřit a vím, že to zůstane mezi námi. Nikdy mě nenechá být, když se
cítím špatně.
Rodina je pro mě to nejdůležitější na
celým světě. Nedokázal bych si představit
život bez rodiny. Rodinu by mně nikdo
nedokázal nahradit. Jsou to lidi, na které
se můžu kdykoliv obrátit s čímkoliv. Vždy
to se mnou myslí nejlíp.
… Rodina je důkaz lásky. V každé rodině
by měly být děti, aby bylo veselo. Život bez
mámy a táty si nedovedu představit. Jsou
to mí nejbližší. Rodina by měla držet při
sobě.
… Někdy mi připadá, že rodina je pro mě
to nejdůležitější, ale na prvním místě je
Bůh a potom hned rodina, protože Bůh
nás může dostat z nevyřešitelných situací.
Bezpečí, lásku, pomoc, pochopení, soucit. Vím, že tam někdo čeká. Třeba otce
beru jako takovýho menšího Ježíška, který
mě vede k víře, chrání, učí a hlavně, který
mě miluje a umí pro mě najít pochopení.
Bez pomoci rodiny bych nebyl nic.
Zázemí, podpora, životní vzor. Společenství lidí, kterým na mně záleží. Někdo, od
koho se můžu učit.
Rodina je pro mě domov, láska, jistota,
že někdo stojí při mně, ať už jsem jakákoliv. Taky je to pro mě bezpečí, ochrana a
tak … J
Rodina pro mě znamená všechno, co
mám. Jsem moc ráda, že mi je všechny
Pán Bůh dal. Pomáhají mi v různých životních situacích a já jsem jim moc vděčná.
Mají mě rádi a já je taky.
Rodina pro mě znamená zázemí. Lidi,
kteří mě mají rádi, obětují mi svůj čas.
Můžu se na ně ve všem spolehnout. Do
své rodiny počítám i lidi, se kterými je mi
dobře. Rodina mi dává pocit bezpečí. Bez
rodiny by to bylo těžké.
STRANA 14
Na začátku jsem hledala citáty o rodině
na webu, abych se měla od čeho odpíchnout, ale odpovědi mladých pro mě byly
dostatečně silným odrazovým můstkem.
Možná právě svou živostí osobní zkušenosti.
Před několika lety se mi dostal do rukou
průzkum životní spokojenosti, který potvrdil, že děti žijící v úplných a harmonických
rodinách mají vyšší životní spokojenost
než děti z částečných nebo nefungujících
rodin. Myslím, že kdyby se někdo zeptal
našich babiček a dědečků, ušetřil by čas i
peníze za studie, které považuji za celkem
jasné.
Je zajímavé, že přes tuto samozřejmost
jsme svědky úplně opačného trendu
v naší společnosti. Sociální, ekonomická i
morální situace jsou nastaveny spíše proti
rodině. Jako by chtěly nahrávat lidské samolibosti.
V rodinném životě, stejně jako všude
jinde, platí jedno velké pravidlo: „Co hodně
stojí, za hodně
stojí a co nic
nestojí, za nic
nestojí.“ Když
jsem byla ještě
hodně
malá,
vzpomínám si,
jak
dědoušek
vyřezával sestřenici ze dřeva koňské spřežení. Den za dnem proseděl celé odpoledne až do večera v kuchyni u bedny se dřevem a ze dvou špalíčků postupně vystupovaly stále zřetelnější rysy nejdřív jednoho
a pak druhého koně. Líbilo se mně pozorovat jeho ruce. Když potom lepil žebřiňák, potřeboval spoustu stejných dřevěných tyčinek, aby je pak mohl skládat jednu vedle druhé… Výsledek byl pro mě obdivuhodný.
Vrátím se k větě: „Co hodně stojí, za
hodně stojí, …“ S lehkým sarkasmem a
ironií můžeme považovat všechny tendence, které jdou proti rodině, za tvořivé, protože překážkami, které pokládají, dávají
rodinám možnost vydat více úsilí a mít tak
tedy ještě větší hodnotu. Rodina stojí hodně. Stojí budování vztahu mezi snoubenci
a manžely postaveném na lásce, úctě,
věrnosti. Nejenom ve smyslu nebudu tě
bít, nebudu ti nadávat a nevyspím se
s jiným partnerem/partnerkou,
ale v mnohem jemnějších odstínech. Chci se snažit tě pochopit,
budu k tobě pravdivý/á, upřímný/á a zároveň taktní, středem
mých zájmů budeme MY, ne jenom JÁ, chci s tebou prožívat i
situace, ve kterých mě vědomě či
nevědomě zraníš, chci se učit tě
chápat a chci se učit vidět svět
tvýma očima, chci se učit ti od-
STRANA 15
pouštět a učit se přijímat tvoje odpuštění,
chci ti děkovat, chci ti naslouchat a vyprávět ti o sobě, chci se ti víc dávat, než si tě
brát, chci se ovládat a být trpělivý/á, chci
k tobě být laskavý/á, i když mám zrovna
chuť se vzteknout, chci stavět na naší věrnosti, i když spolupracuji nebo se bavím
s jinou ženou/mužem, chci, aby z mého
jednání bylo vždy poznat, že jsem se daroval/a tobě. Chci, abychom spolu měli rádi
naše děti, abychom byli trpěliví a důslední
v jejich výchově, aby v nás měly oporu a
zázemí, abychom je učili rozpoznávat, co
je dobro a zlo, aby pochopily, že cesta
dobra je častěji ta těžší, ale stojí za to si ji
vybrat. Abychom je učili úctě k ostatním
lidem, pozornosti vůči nim a zodpovědnosti za vlastní život … Je to mnohem těžší než vyřezat koňské spřežení. Všechnu
tuto snahu odevzdávám Bohu, protože
vím, že sám/sama na ni nemám. Fungující rodina není zadarmo. Hodně stojí, ale
taky za hodně stojí. Když se nebojíme námahy, můžeme pak slyšet od svých dětí
třeba, že: „Rodina je pro mě to nejdůležitější na celým světě.“
Nechci být idealista a zapomínat na situace, kde jeden z partnerů přestane respektovat ať už menší či velké pravidlo
lásky a svým sobectvím v jakékoli oblasti
naruší společný vztah a růst manželů a
rodiny k plnosti lásky. Pokaždé se tak ale
pro svoji pohodlnost, netaktnost, upřednostňováním sebe před druhým, zříká ná-
ročnosti a tíhy společného břemene a nechává ho k nesení tomu druhému. Sám/
sama si sice „dovolenkuje“ a možná ho
ani nenapadne, že ten druhý zatím pod
tíhou, na kterou měli být dva, padá. Dovolenkovat se dá třeba přemírou koníčků na
úkor času pro rodinu, každý večer
v hospodě, zabezpečováním věcí, které mi
sice zvedají sebevědomí, cítím se v nich
užitečně, ale berou mi čas, který měl patřit dětem, seberealizací a podnikáním …
Chápejme, že jde vždy o správnou míru.
Pro nás, kteří necháme upadnout, je zde
prostor k přemýšlení o motivech našeho
jednání, pro vůbec uvědomění si své tvrdosti. Také lítost, prosba o odpuštění, touha a snaha o pozornost vůči druhému.
Pro nás, kteří jsme padli, protože ten, kdo
slíbil, že poneseme spolu, to na chvíli zabalil, je zde obraz křížové cesty a v ní Krista. Pod těžkým křížem upadl několikrát.
Věděl, že ve velké bolesti, opuštění, utrpení, výsměchu a pohrdání může člověk nalézt i smysl života. Tím, že se ji bude učit
prožívat s Bohem, najde sílu a odvahu jít
v životě dál. Ponese těžší břemeno, než
nesou ostatní, ale s Bohem ho zvládne
nést. I když si budu připadat, že ležím
v prachu a kříž na mně, Bůh leží v tom
prachu se mnou.
Rodina a vztahy nejsou zadarmo. Hodně
stojí, ale taky za hodně stojí.
Anna
STRANA 16
STRANA 17
Z deníčku jedné rodiny
V první řadě, aby nedošlo k mýlce, si to
řekneme na rovinu – miluju je. Naprosto
svou rodinu miluju a nedám na ně dopustit. Zejména pokud se dlouho nevidíme, netrávíme společně déle jak dva
dny v kuse a naše komunikace se omezuje na telefonickou, nebo na občasné
návštěvy. To vám pak ti lidé skutečně
chybí. Ale v opačném případě velmi
rychle nastupuje ponorková nemoc.
Vždycky říkám, že mám dokonalou ségru, protože se nehádáme, nebijeme a
vůbec je to moje nejlepší kámoška. Pak
ale dojedu k našim a najednou se musíme dělit o koupelnu a domácí práce. A
oheň je na střeše (nutno podotknout, že
naše hádky se omezují na: „Ty běž, já tu
byla první.“ „Ne, ty běž, já tu byla druhá!“).
V čem že to jsme tedy tak šílení?
V několika bodech.
1.
Nesmíme chodit nakupovat do
elektra.
Vysvětlení: jeli jsme pro žehličku, dovezli jsme kuchyňský robot. Budiž nám
ku cti, že i na žehličku došlo. Jeli jsme
pro tyčový mixér, odešli s hodinami.
Stejným způsobem se k nám do domácnosti dostal vysavač a kávovar. Zcela
paraziticky, nevědomky, jako když jdete
do útulku a najednou doma koukáte na
to nebohé štěně se smutnýma očima a
přemýšlíte, kde bude mít pelech.
2.
Nesmíme hledat věci.
Tohle není cvičení. Ztratila se lopatka.
Věřte tomu, nebo ne, ale v případě, že
nemáte smetáček a lopatku, jste celkem
schopni se bez nich obejít. Prostě použijete koště nebo vysavač, zkrátka se to dá
vydržet. Ale po několika měsících a skleněných střepech rozlétlých po celé kuchyni si zkrátka řeknete: „A dost!“ Jdete koupit nový smetáček a lopatku. Uklidíte je s
pocitem vítězství a zadostiučinění do
místnosti pod schody, kde se podobné
věci skladují, a odcházíte s vědomím, že
teď už se může rozbít klidně deset skleniček.
A ejhle, druhý den se rozbije talíř. Jdete
pod schody, otevřete, rozsvítíte, sáhnete
do regálu a tam… tam leží dvě lopatky a
na každém jeden smeták! Hned vedle
sebe. Prostě jen tak si tam leží a nevinně
na vás zírají. A teď to zkuste vysvětlit.
Prosím, jen do toho.
3.
Pojmenováváme věci.
Že to není nic hrozného? Nenechte se
zmást.
Doma nám slouží vysavač Jarda,
odšťavňovač Karkulka, v rodině přítele
zase mají auta Šmoulu, Sněhurku, Šreka
(zkuste si tipnout jejich barvy) a Karla.
Tablet je Křen. Kromě toho máme pojmenovaná všechna zvířata. Psi Káčula,
STRANA 18
Tereza a Ron, kocoury Kocour a Kocour,
želva je Julie, papoušci jsou Sára
(později se ukázalo, že je to ten Sára) a
Prcek (ano, později se ukázalo, že je to
ta Prcek). A rybičky v zahradním jezírku:
Jedna, Dva, Tři, Čtyři, Pět, Šest, Sedm,
Osm, Devět, Deset, Jedenáct a Sto Padesát.
Zkrátka jsme naprosto normální… :-)
Lucka
Obdivujete své rodiče?
Ve čtvrťáku na gymplu jsme měli konverzační hodinu angličtiny. Napsali jsme si
kartičky, kde z jedné strany bylo souhlasné „yes“ a ze strany druhé záporné „no.“
Vyučující položila otázku, my jsme před
sebe zdvihli zvolenou odpověď a poté
jsme se o svých volbách dále bavili.
V hlavě mi utkvěla otázka:
„Obdivujete své rodiče?“
Byla jsem totiž jediná, kdo na otázku
odpověděl „ano“.
Ano, obdivuju svoji mámu za to, jak nás
se sestrou dokázala vychovat. Byla na to
totiž většinu mého života sama, a přesto
si troufám říct, že z nás vychovala slušné
lidi. Jednou nám řekla, že se nemůžeme
pořád hádat, protože na světě máme jen
jedna druhou, a my jsme se od té doby
nikdy nehádaly. Prostě takhle jednoduše,
protože měla pravdu. Díky té jednoduché
větě jsem si uvědomila, že ať se stane
cokoliv, ať mi bude sebehůř, moje sestra
tu pro mě vždycky bude stejně jako já pro
ni. Protože rodina je to nejdůležitější, co
kolem sebe máme, a měli bychom si jí
vážit (nikoliv ji zneužívat) a nekazit si
vztah nesmyslnými hádkami.
Později během diskuze se ukázalo, že i
další ze spolužáků si svých rodičů váží a
obdivují je minimálně za nekonečnou
(mnohdy i konečnou) trpělivost, kterou se
svými puberťáky mají, jen se styděli to
přiznat. Připadalo jim hloupé říct, že obdivují své rodiče. Jednodušší totiž je stěžovat si na to, jak nás rodiče „prudí“, ale kdy
jsme jim naposledy řekli, že jsme rádi, že
je máme? A přestože pro nás je to to nejmenší, co pro rodiče můžeme udělat, pro
ně je to veliká odměna. Schválně to zkuste.
Lucka
STRANA 19
Společenství manželů se staršími dětmi
Kde se scházíme?
Různě, doma u některého z nás. Většinou jsme ale na faře.
Jak často?
Většinou jednou za 14 dní.
Zeptali jsme se: Proč jsi začal/a chodit na tato společná večerní setkání, co
ti to dává?
A zde jsou odpovědi:
1. ŽENY
Můžeme se více zamýšlet nad
svou vírou, navzájem se ve víře
povzbuzovat a předávat si zkušenosti s výchovou dětí. Několik let
chodím na modlitby matek a jsem
ráda, že můžeme chodit do tohoto
společenství spolu s manželem.
Je to pěkný kulturní zážitek uprostřed únavného pracovního týdne.
Cítila jsem potřebu sdílet společenství modlitby s manželem.
Možnost se hodně zasmát.
Cítím potřebu modlit se za děti, ve
společenství zažívám, že i druhé
rodiny mají problémy a starosti.
2. MUŽI
Přiměla mě manželka. Předpokládám, že to posílí soudržnost rodiny
a pomůže správně, „nekonzumně“
nasměrovat děti.
Z důvodu společné modlitby. Dobrý
pocit, že i další rodiny mají zájem si
prohloubit svůj duchovní život a
vykonat něco pro své i ostatní rodiny /po duchovní stránce/.
Protože bych se chtěl ve víře posunout dál /k Pánu Bohu/, myslím si,
že o víře víc přemýšlím.
To ví jen Bůh, proč jsem sem začal
chodit, ale aspoň jednou za čas se
pomodlím celý růženec.
Pro mne společenství manželů
bylo vždy milým zázemím pro moji
pastorační službu, v rovině pastorační i v rovině přátelství. Je to pro
mě zázemí konkrétní pomoci, zpětná vazba a zdroj informací.
Učitelka Eliška
STRANA 20
Statistika farnosti Radostín nad Oslavou a Pavlov za rok 2013
Křty:
Z Radostína: Martin Nečas, Petra Drápelová, Petra Pavlišová, Eliška Marie
Magdalena Gabrielová, Julie Hintenausová, Vanesa Anna Prokopová, Jiří Fabík,
Veronika Křesťanová, Pavel Janků, Barbora Šulová, Amálie Marie Poulová
Z Krásněvsi: Lukáš Karel Burget, Karel
Jan Maria Uhlíř a Vojtěch František Maria
Uhlíř
V Kněževsi nebyl křest
Z Pavlova: Filip Josef Pokorný
Ze Znětínka: Marie Cecílie Holoubková
Z Brna: Alice Tereza Krupicová
Sňatky:
V radostínské farnosti byly oddány 2
páry snoubenců:
Jana Večeřová a Josef Mlíka; Jana Prokopová a Lubomír Novotný
V pavlovské farnosti sňatek nebyl
Pohřby:
Z Radostína: Josef Pešek, Jaroslav Svoboda, Jana Hamáčková
Z Krásněvsi: František Pavliš, Ludmila
Pavlišová
Z Kněževsi: Marie Fabíková, Jaroslav
Valenta
Zaopatřeno před smrtí svátostí nemocných:
Z radostínské farnosti 6 ze 7
Z pavlovské farnosti 4 z 5
Svátost nemocných přijalo:
Z radostínské farnosti společně 50
věřících, individuálně 22 věřících
Z pavlovské farnosti společně 38 věřících; individuálně 10 věřících
Katechumené:
3 /z radostínské farnosti 2 a 1 z brněnské farnosti/
První svaté přijímání přijalo celkem 23
dětí
Z Radostína nad Oslavou: Vojtěch Barták, Kristýna Dohnalová, Josef Fabík,
Tereza Gabrielová, Tereza Havlíčková,
Šimon Hladký, Magdaléna Inwaldová,
Martin Michálek, Vojtěch Pavliš, Daniel
Poul, Ludmila Poulová, Josef Rimeš,
Alžběta Stupková, Alžběta Sýkorová,
Pavel Štegner a Romana Tomanová
Z Krásněvsi: David Jirák a Petra Staňková
Z Kněževsi: Štěpán Pták a ze Zahradišť: Vít Ráliš.
V Pavlově I. sv. přijímání nebylo
Z Pavlova: Anna Zmeškalová, Božena
Bartáková, Zdenka Holcmanová
Ze Znětínka: Josef Marek, Stanislav
Mach, Tereza Vaňková
Ze Znětínka: Marie Klimešová, Josef
Bílek
Biřmování: na svátost se začalo od
podzimu připravovat 26 mladých lidí z
obou farností.
STRANA 21
Berme to s humorem
Pepíček přijde ze školy a ptá se:
„Mami, nejsou dneska náhodou Velikonoce?”
„Ne, ty budou až za dva týdny. Proč se
ptáš?”
„No, že jsem si vykoledoval pětku...”
„Haló, šéfe, mně to není jasný - Titanic se
potopil, nebo shořel?"
Ptá se kudlanka nábožná jetele:
„Jeteli, proč se nemodlíš?“
Jetel smutně odpoví:
„Já nechci být spasen.“
Pepíček ještě neměl tři roky, ale už
chodil s rodiči do kostela. Když jednou
viděl, jak kněz po sv. přijímání vytírá kalich, pošeptal mamince do ucha: "Až
umeje nádobí, tak půjdeme domů, viď.
Svatý Petr třídí frontu lidí před nebeskou branou. Přijde řada na černocha:
„Jméno?"
„Leonardo DiCaprio."
Svatý Petr se zarazí a pak sáhne po
telefonu:
Poslala maminka Pepíčka na faru se
vzkazem a poučila ho:
„Hlavně nezapomeň slušně pozdravit Pochválen buď Ježíš Kristus!"
Po návratu se maminka Pepíčka ptala:
„Tak co, pozdravils, jak jsem Ti říkala?"
A Pepíček s bezelstným úsměvem odpověděl:
„Přišla mi otevřít hospodyně, tak jsem
řekl - Zdrávas, Maria!"
Nejčastější věty před smrtí
- A teď mě vyfoť na té skále
- Zprava dobrý!
- OK trenére, v příštím kole ho
knokautuju.
- Pusť mě k tomu, já tomu rozumím.
- Drahá, nechceš řídit?
- Zbijme ho, vždyť je sám.
- Brzdy jsou hotové, jdu je vyzkoušet.
- Klídek chlapi, to je nulák.
- Mohla byste mi přidat té vynikající
houbové omáčky?
- Neboj, není nabitá.
- Hoď mi sem to kladivo!
- Divné, cítím plyn, rozsviť!
- Ty, že jsi mafián? Nevěřím!
- Pejsku, pojď sem!
- Ti chlapi z rozvědky nestojí za nic.
Žádné miny tu nejsou.
- Hele, užovka!
- Tady je silný led, to přejdeme.
Křížovka pro děti
STRANA 22
Hádanky pro děti
STRANA 23
Inspirace od Svatého otce
František pronesl k veřejnoprávním médiím:
„Připomínám, že ve vašem povolání informujete, ale také formujete. Je to veřejná služba, tedy služba veřejnému dobru. Služba pravdě, dobru a kráse. (…)
Této zodpovědnosti se veřejnoprávní informační servis nemůže ze žádného
důvodu zříci.“
František o lidské nepatrnosti 21. 1. 2014
„Věrnost křesťana, naše věrnost, znamená uchovávat svou malost, aby mohla vést s Pánem dialog. Chránit svou nepatrnost. Proto jsou pokora, mírnost a
poddajnost v životě křesťana natolik důležité. Uchovávají totiž malost, na kterou Pán s potěšením hledí. Dialog mezi naší malostí a Pánovou velikostí nikdy neustane.“
František o závisti a pomluvě 23. 1. 2014
„Hledej a zjistíš, že za pomluvou se vždy skrývá žárlivost a závist. Pomluvy
společenství rozdělují a ničí. Jsou to ďáblovy zbraně.“
Citát vydání
„Šťastný je ten, kdo našel štěstí v rodině.“
Lev Nikolajevič Tolstoj
Kontakt na redakci
Jaroslav Černý - tel.: 721 093 857
E-mail: [email protected]
Uzávěrka příštího čísla
5. 6. 2014
Poznámka redakce:
Články, které nebyly použity v tomto
čísle jsou uschovány pro čísla další.