Skialp a lezení v Jižním Tyrolsku Konec března, je čas na jarní

25/03/2012
Skialp a lezení v Jižním Tyrolsku
Throneck a Gamskarkogel
Konec března, je čas na jarní skialpy. Původní plán jet ve více lidech bere za své s rostoucím
vypruzením Zuzky prací a tak se na poslední chvíli rozhodujem posunout termín a vyrazit naslepo,
bez zařízeného ubytování a jasného plánu směr Jižní Tyroly, do skupiny Ortler. Už několikrát se nám
to takhle vydařilo, tak proč ne teď. Postelí vybavený Tragéd nám může jen pomoc. Přespáváme na
oblíbeném parkále za Vídní a ráno v 9 dojíždíme do Grossarl Talu, do městečka Hüttschlag. Na jarní
skialpy vyrážíme pozdě, sníh nepříjemně taje. Rychle se oblíkáme, nasazujem pásy a po lesní cestě
stoupáme směrem k Frauenkogelu.
Gamskarkogel (2467m) a Frauenkogel (2424m)
Throneck - mapa
Sledujeme tečky lidí nahoře, ale míříme dál. Na Gamskarkogel. Míjíme velkou základovou lavinu a
přicházíme k romantické dřevěnici Oberharbachaml. Sledujeme stopy a ty nás vedou do řiti.
Stoupáme SV svahem, je 11hodin a sníh je pořádně natátý, celý svah na Gamskar je poměrně strmý,
potkáváme rakušáky sjíždející z vrcholu a opět měníme plán. Zlákal nás Throneck a jeho S svah s
několika stopama, rychle traverzujem zpět do údolí a pak už mnohem klidněji stoupáme stále ještě
zmrzlým svahem nahoru. Výhledy jsou parádní, vidíme Ankogel i s naším pytlem, lyžařské středisko
Bad Gastein a taky blížící se frontu. Sjíždíme nejprve prašanem a pak rozměklým firnem zpět na
Oberharbachaml. Pod dojmem okolních lavin tu trénujem lavinovou záchranu.
Laviniště pod Frauenkogelem
Nácvik vyhledávání
Hrubé vyhledání, dohledání, sonda, pích pích, lopata kop kop a batoh je venku, 7min. Tak znova.
dostáváme se na 5min a jedem se podívat na reálnou lavinu. Tady by to šlo o poznání hůř. Žádné
rychlé vyhledání s lyžemi na nohou, lavina se skládá z tisíců tvrdých sněhových koulí, sondáž
náročná, kopání ještě víc. Lepší se do žádné laviny nedostat. To neodpružíš. Mizíme a přejíždíme do
Talošky, do Merana.
Martell Tal - Madritschspitze
Volba našeho hlavního cíle nakonec padla na skupinu Ortler a údolí Martell tal. Spíme opět na
parkovišti ve výšce 2051m v útrobách Tragéda. Brzo ráno vyrážíme na Madritschspitze (3265m).
Kolem plno aut, stovky elesťáků, trefili jsme se do skialpového závodu. Naštěstí se vzdalujem od
praporkama vytyčené trasy a širokým údolím stoupáme nahoru.
Radost až na kost
Vrchol Madritschspitze (3265m)
Prudký výšvih Zuzku trochu zmohl, ale už jsme v sedýlku a zachvíli na vrcholu. Sledujeme shora
lyžařské středisko Sulden a maličké lyžaře nad ním pak obdivujem obrovské kopce - Ortler, Monte
Zebru a pyramidu Königspitze. Opět se blíží fronta a kopce v okolí se pomalu halí do mlhy. Sjíždme
tvrdým přimrzlým firnem a pak parádním prašanem. Radost až na kost. Zastavujem se na chatě
Zufallhütte (2265m) a na chvílemi vykukujícím sluníčku popíjíme zaslkoužené Radlery. Volám na
Marteller Hütte a objednávám dvě noci s polopenzí v lagru (38EUR/os). Dnes ale v rámci
optimalizace nákladů spíme opět na parkovišti.
Dritte Veneziaspitze
V pět ráno budíček a už stoupáme chladným ránem kolem ledopádů u Zufallhütte. Docela by se tu
dalo zaledořádit. Platem kolem bývalé přehrádky a strmým výšvihem se dostáváme na Marteller
Hütte (2610m). je devět hodin, 600 výškových metrů za náma. Ubytováváme se, necháváme na chatě
pár zbytečností a traverzem nad chatou míříme k Dritte Venezia spitze. Překonáváme morénu
odtátého ledovce, malé plato a žlábkem vystupujem na ledovec Schranferner.
Dritte Venezia Spitze - mapa
Stoupání žlábkem k ledovci Schranferner
Zejména z tréninkových důvodů se navazujem a kráčíme placatým ledovcem pod vrchol. No dobře
možná se mi spíš nechtělo tahat lano v batohu a nechal jsem raději Zuzku ať táhne mě. Vždyť aby
navázání mělo smysl musí být lano napnuté. V sedýlku sundáváme lyže a jdem na vrchol. Vítá nás
improvizovaný kříž smontovaný ze dvou klacků a skvělé výhledy do okolí. Prohlížíme Zufallspitzi
naproti. Tam zítra zamíříme. Sváča, sbalit pásy a už řádíme v prašanu cestou dolů. Severní expozice
svahu nám nabídla pompézní prašan. Píšem jednu myšku za druhou.
Improvizovaný kříž na vrcholu Dritte Venezia Spitze
Slunící lavička blízko chaty
Pak už je firník, slunící lavička uprostřed divočiny a pivisko na chatě. Na večeři se nemůžem dočkat.
Podává se až v sedm, prvně salátek. Zuza prohlašuje, že za ty prachy by toho mohlo být víc. Dokonce
i ona se dožaduje masa. A to přichází. Kuře pečáky, zeleninka. Dlabem až se nám od huby kouří.
Martell tal - mapa
Naše postel v lágru - s polopenzí za 38EUR/os
Po jídle pomalu míříme do postele ale sympatický a vždy se usmívající chatař nás otáčí zpět do
jídelny pro moučník. Tak a jdem opravdu spát.
Zufallspitze, Köllkuppe
O půl šesté jsme na snídani, je ještě poměrně tma - v noci se posouval čas. Není kam spěchat, to si
myslí i naši spolunocležníci a tak stoupáme k ledovci mezi prvníma. U čela ledovce se většina lidí
odpojuje a zamíří doprava méně strmým ledovcem Zufallferner oklikou k Monte Cevedale. Ne tak my,
náš cíl je sedýlko pod vrcholem Zufallspitze (3757m), jdeme první v půlce ledovce Fürkellerferner se
navazujem.
Blyštící se ledovec Fürkellerferner
Sedlo pod Zufallspitze. Vzadu Monte Cevedale
Míříme ke skalnímu žebru, tady začíná ledovec nabírat na strmosti, překračujem první trhliny a stále
strmějším svahem míříme nahoru. Míjíme poslední skály a strž pod nimi. Tu raději nepadat.
Předbíhají nás místňáci a uz jsme nahoře v sedle. Hřebínek na vrchol vypadá moc odvážně,
následovat taliány sjezdem na druhou stranu pod Cevedale se nám nechce, pudem tam přece zítra.
Tož v závětří pojíme, pofotíme a vracíme se do sedýlka, nasazujem lyže a nějakou pětatřicítkou
valíme mezi trhlinama dolů. Sníh je zmrzlý, ještě nestihl natát. Pod ledovcovým zlomem už je trhlin
pomálu či jsou mravně překryté a my hledáme prašan a ten tu je a tož to mi si zase užíváme plavby.
Sjezd z Zufallspitze
Zuzka a její dna
Sváča, pásy, je pře dvanáctou tož přece nepudem na chatu. Köllkuppe (3330m), severní svah pude
jet i odpoledne. A zase stoupáme, fotíme, pijem sníh sic voda došla a nekonečným ledovcem se
pomalu suneme nahoru. Na vrcholu je masivní kříž z trámů, památka na jakousi neznámou slečnu.
Sjezd je zase skvělý. Mezi nesčetnými stopami se daří najít panenský prašan. Extáze.
Na vrcholu Köllkuppe (3330m)
Ledovec pod Köllkuppe
Na chatu dorážíme kolem čtvrté odpolední s nějakými 1900 výškovými metry v nohách. A historie se
opakuje, radler, pivo, polívka, šnicl, dezert a spát.
Monte Cevedale, Sulden Spitze, Eisseespitze
Ráno po snídani platíme a opět jako první razíme cestu po ledovci Zufallferner směrem k chatě
rifugio Casati (3269m). Nad ní se stáčíme směrem na východ a rychle stoupáme do kotle pod
Zufallspitze a Cevedale (3769m).
Martel Tal - trasy
Nad odtrhovkou
U odtrhovky nasazujem mačky a pěšky jdem na vrchol. Rychle přecházíme úzký hřebínek a už se
můžem kochat výhledy. Mohutně zaledněná Palon de la Mare, Monte Vioz a Punta San Matteo a
úplně vpravo nám dobře známa Santa Caterina s Bormiem. Na druhé straně masiv Ortleru
a Königspitze alis Grand Zebru. Pěkným sjezdem se dostáváme na chatu Casati na oběd z vlastních
zásob. Okolo je ještě pár vrcholů a tak vybíháme na Suldenspitze a opět obdivujeme divokost
severních svahů Königa. Vyzkouším místní lafetu, pozůstatek to Italsko-Rakouských půtek z dob
dávno minulých. Dnešní tyrolsko je autonomní oblast patřící Itálii, niméně úřední řečí je němčina,
nápisy všude dvojjazyčně a německy vždy na prvním místě a větším písmem.
Palon de la Mare, Monte Vioz a Punta San Matteo a úplně
vpravo Santa Caterina a Bormio
Lafeta na vrcholu Suldenspitze. V pozadí Königspitze a Ortler
Sjezd firnem je opět bez chyby, traverz rozměklými svahy už méně, je odpoledne slunko praží, ještě
že tu není příliš strmo. Za chvíli jsme na vrcholu Eisseespitze a zase se kocháme, okolní kopce už
docela známe. Kde že je te prvotní pocit z neznáma prvních dní. Náš poslední vrchol je pod námí a
jedem dolů asi 14km údolím střední část je nepříjemně placatá a musíme ťapat.
Tři králové - Königspitze, Monte Zebru a Ortler z vrcholu
Eisseespitze.
Zuza bedlivě sleduje Cevedale
S klesající nadmořskou výškou stoupá teplota a tak se musíme zastavit na Zufallhütte. A už tam
posíláme radlera, chvíli se sluníme a zas dolů. Po příjezdu k autu zabíráme půlku parkoviště a sušíme
věci, přebalujem. Míříme na jih, do Arca, do tepla a za lezením.
Arco
Noc opět nadivoko pod slunečními plotnami, dopolední procházka městem. Obdivujem místní
zříceninu a výhledy z ní. Kolem nás bují jaro. Všecko kvete a voní. Zmrzlina, půl kila tiramisu,
prolézání místních obchůdků ve snaze najít co největší jarní slevu.
Výhled z hradu do údolí
Hlavní věž hradu
Kupujem lezeckého průvodce a odpoledne jedem potrénovat rajbáky na plotny Placche di Baone. Při
hlednání téhle oblasti se nám daří projíždět stále se zužující uličky Arca, 2.3m, 1.8m, 1.6m. Ne ta
poslední škvíra už ohýbá tragédovi krovky a tak se opatrně stahujem. Lezení tu je pěkné, oblast
nechala zřídit místní radnice ve snaze nabídnout cesty i v nižších obtížnostech.
Rajbáky na plotnách Placche di Baone
Pro nás pěkný trénink na zítřejší vícedélky na Platte Zebratta. Dneska spíme v kempu. Naše slavná
postel v autě bledne ve srovnání s vybaveností okolních aut. Rodinka s dvěma děckama v Trafficu,
německá dvojice s bohatě vybaveným Transpíkem prudící nás vůní čerstvě grilovaných stejků a další
dvojka tahající jedno pivínko z autoledničky za druhým. Ještě máme co zlepšovat.
Platte Zebratta - Man Ilia (4c) a Via Trento (5b)
Brzo ráno opět vyrážíme, kemp ještě spí. O půl deváté už lezem, volba padla na cestu Man Ilia za 4c,
střídáme se v tahání, cesta je lehoučká, nad hlavami nám sviští bejsdžampři. Skála je trochu zelená
nicméně cesta vede mezitravím a je docela pěkná. 6 délek je za náma, scházíme, obědváme a jdem
lézt.
První délka cesty Via Trento, 5b, Platte Zebratta.
Via Trento, Man Ilia - Topo
Via Trento, 5 délek za 5b max, pevná skála, málo trav a sem tam rajbáček. Tahle cesta určitě stojí za
to. Odpoledne opět míříme za pochutinami do centra. Mňam.
Belveder
Poslední den trávíme ve sportovní oblasti Belveder, lezem jednu cestu za druhou a když už končíme
přilétá vrtulník, někdo vypadl a z podvěsu ho zachraňují. My míříme zpátky domů. Už před
Brennerem vjíždíme do pořádné studenou frontou, všude chčije. Měníme plán vystoupit na Hoher
Sonnblick a jedem dál na východ v naději že tam fronta nedošla. Unaveni to zapíchnem kdesi před
Radstadtem. Jak jinak než na parkovišti.
Sinabell
Ráno opět brzo dojíždíme 50km do Ramsau, k hotelu Feisterer (1150m) a před půl devátou vyrážíme
směr Guttenberghaus (2147m) a Sinabell (2349m). Fronta tu, zdá se už byla, máme 10cm prašanu,
jasno a chladno. Stoupáme nahoru po lesní ceste a pak korytem potoka, trochu bloudíme a pod
lanovkou stoupáme strmým výšvihem nahoru.
Sjezd z Guttenberghausu
Podmínky jsou jakési podivné, nahoře 10cm prašanu, pod ním zmrzlá deska cca 5 cm a pod ní půl
metru krystalického, pořádně provrhlého firnu. Deska se neboří, ale moc tomu nevěříme, jak se
dostáváme na sluníčko do amfiteátru pod chatou Guttenberghaus raději otáčíme. Sjezd v horní 10cm
prašanu je ovšem skvělý.
Hohewand
U auta jsme v 11, balíme a jedem směr Vídeň. Cestou ještě zastavujem na Hohewandu.
Můstek na Hohe wandu
Kamzičisko
Tyhle skály je třeba prozkoumat, prohlížíme místní nově zřízený kempík, pár lehkých lezeckých cest
a jdeme se podívat nahoru. Je tu nainstalována plošina trčící nad skály, pěkný výhled z ní. Na cestě
zpátky fotíme místní kamzíky a už se těšíme domů na teplou sprchu.
Kompletní fotogalerie
Mapa