Říjen 2015

říjen 2015
Presík
Viděli jsme Osvětim
Silné zážitky z cesty do památníku holocaustu (Strany 10 až 18)
Další témata:
Co nás čeká v listopadu – úvodník zástupce ředitele Zbyška Nechanického
Studenti píší noviny – Názory na uprchlickou krizi
Rozhovory čísla: Ředitel Radkol Sáblík * Michal Jeník * Karel Winter
MĚSÍČNÍK SMÍCHOVSKÉ STŘEDNÍ PRUMYSLOVÉ ŠKOLY
Obsah
Dobrý den v listopadu! ............................................................................................................... 3
Fyzika v akci – září a říjen ........................................................................................................... 4
Jak jsem se dostala do „jiného světa.......................................................................................... 7
Svahová – kemp programování .................................................................................................. 9
PRACOVNÍ CESTA DO OSVĚTIMI............................................................................................... 10
Návštěva muzea v Osvětimi ..................................................................................................... 15
Cesta do Osvětimi..................................................................................................................... 15
OSVĚTIM ................................................................................................................................... 16
Pracovní cesta do Osvětimi ...................................................................................................... 16
OSVĚTIM ................................................................................................................................... 17
Pracovní cesta v Osvětimi ........................................................................................................ 17
OSVĚTIM ................................................................................................................................... 18
“My” vyhráli a “Oni” prohráli ................................................................................................... 19
Úspěch v životě......................................................................................................................... 20
Historie Kryptografie ................................................................................................................ 21
Předání certifikátů CISCO Akademie ........................................................................................ 23
Já za 20 let ................................................................................................................................ 24
Utopit se v utopii ...................................................................................................................... 24
STUDENTI PÍŠÍ NOVINY ............................................................................................................. 25
Uprchlická krize - hrozba nebo výzva? ..................................................................................... 25
Uprchlická krize ........................................................................................................................ 26
Uprchlická krize – hrozba či výzva? .......................................................................................... 26
Nafouknutá bublina.................................................................................................................. 27
Ing. SÁBLÍK Radko, ředitel školy ............................................................................................... 29
FORMULE 1 v naší škole ........................................................................................................... 43
ROZHOVOR S ............................................................................................................................ 44
JENÍK Michal, třída 3. L, obor Technické lyceum ...................................................................... 44
2
Mgr. Zbyšek Nechanický
zástupce ředitele
Dobrý den v listopadu!
Pedagogická rada vyhodnotí 11. listopadu výsledky snažení našich
studentů za první čtvrtletí, rodiče na třídních schůzkách tentýž den
dostanou informace a doma to jistě bude mít odezvu. Předpokládám,
že významná část rodičů využívá informace z Bakalářů, což jim
umožňuje být průběžně v obraze. A tak to doma snad nebude velké
překvapení.
Kdo nezná svoje přístupové údaje do Bakalářů, může si o ně napsat podle pokynů ze
vstupního listu Bakalářů (vstup přes www.ssps.cz) na adresu [email protected].
Jsou za námi podzimní prázdniny prodloužené o ředitelské volno. Věřím, že zejména
maturanti doháněli vše, co dohnat potřebují (četbu, dílčí úkoly na maturitních pracích…).
Škola se připravuje na výstavu Schola Pragensis (26. – 28. 11.) v Kongresovém centru a na
dny otevřených dveří. Vše je zaměřeno na upoutání pozornosti talentovaných žáků devátých
a osmých tříd základních škol.
První DOD se uskuteční ve středu 2. prosince. Letos bude opět záležet na úspěšnosti těchto
dnů a schopnosti přesvědčit žáky a jejich rodiče, že studium v naší škole je správná volba.
Věřím, že k tomu přispějí i kritéria přijímacího řízení. Uchazeči z devátých tříd základních škol
budou mít opět právo podávat dvě přihlášky do střední školy. Naše škola se opět přihlásila
k jednotným přijímacím zkouškám z češtiny a matematiky. Letos jsou jednotné přijímací
zkoušky dobrovolné, pokud Parlament ČR přijme novelu školského zákona, od příštího roku
již jednotné přijímací zkoušky na maturitní obory budou povinné.
Blíží se vánoční prázdniny, lyžařský výcvikový kurz 1. ročníku, pololetí, maturitní ples (středa
3. února 2015). Lístky na ples jsou již v prodeji (přednostně pro studenty 4. ročníku,
neodkládejte!)
Přeji hodně sil a úspěchů ve studiu.
Program na listopad a prosinec 2015:
(změna vyhrazena)
LISTOPAD 2015
5. 11.
(čtvrtek)
zápis průběžné klasifikace za 1. čtvrtletí
11. 11.
(středa)
pedagogická porada – hodnocení 1. čtvrtletí
11. 11.
(středa)
schůzky rodičů
17. 11.
(úterý)
státní svátek
26. 11.
(čtvrtek)
Schola Pragensis
27. 11.
(pátek)
Schola Pragensis
28. 11.
(sobota)
Schola Pragensis
PROSINEC 2015
2. 12.
(středa)
1. den otevřených dveří
14. 12.
(pondělí) 2. den otevřených dveří SSPŠ
23. 12. – 3. 1. 2016
vánoční prázdniny
3
Mgr. Věra Krajčová
vyučující fyziky
Fyzika v akci – září a říjen
Po dvou letech, kdy nastal velký rozvoj fyziky na naší škole díky
projektu OPPA, a kdy se očekávalo, že o fyzice už zase tolik
slyšet nebudeme, nastal školní rok 2015/16 a… černé vyhlídky
se nepotvrdily. Po létě nabiti energií a s hlavou plnou nových
nápadů jsme opět začali vymýšlet možné i nemožné pro naše studenty.
První setkáním nadšených fyzikářů proběhlo 14. 9., kdy jsme diskutovali a počítali, proč na
Marsu není atmosféra. Opravdu zajímavé téma i závěry námi objevené nás povzbudili
k organizaci dalších akcí.
Aby ani učitelé nepřišli zkrátka, hned 23. 9. se konala na naší škole přednáška Dr. Libora
Husníka z FEL ČVUT na téma ZVUK – OD ZDROJE AŽ PO PSYCHOLOGII JEHO VNÍMÁNÍ. Byla
první z cyklu přednášek pro učitele především fyziky. A byla SKVĚLÁ!!! I pro učitele bylo sice
obtížné porozumět teoretické části, ve které se vzpomínalo na vlnové rovnice, ale akustiku
prostoru a vnímání tónů by uvítali klidně delší. Obávané tři hodiny v odpoledni a časném
podvečeru utekly rychlostí blesku a potvrdily tak mezi fyzikáři tolik oblíbený zákon o
relativitě času.
Další setkání kroužku Netradiční fyziky dne 5. 10. bylo ve znamení opravdu VELKÝCH
trpaslíků a ještě VĚTŠÍCH obrů. Tedy o planetách sluneční soustavy. Mgr. Jan Veselý
z Hvězdárny a planetária v Hradci Králové nás nenechal vydechnout ani minutu a jeho podání
astrofyziky bylo jako obvykle strhující. Jistě nejzajímavější část byla o zákulisních bitkách ze
zasedání astronomické společnosti, které předcházely vyškrtnutí planety Pluto ze seznamu
planet.
4
Víte o tom, že jsme fakultní škola FEL ČVUT? Spolupráce není jen „na papíře“, ale opravdu
probíhá. Dne 7. 10. to na vlastní kůži poznalo 5 studentů ze čtvrtých ročníků, kteří se
zúčastnili přednášky prof. Jana Vrby MIKROVLNNÁ TERMOTERAPIE A JEJÍ KLINICKÉ VYUŽITÍ V
ONKOLOGII A FYZIOTERAPII. Pro většinu lidstva nepochopitelné Maxwellovy rovnice zde nosí
doktorandi natisknuté na tričkách a to, co s elektromagnetickými poli dokáží, je neuvěřitelné.
Pro studenty nejzajímavější akce proběhla 16. 10. Jeli jsme na „fyzikální výlet“ do Hradce
Králové. Navštívili jsme hned dva místní unikáty. Malou vodní elektrárnu Hučák, která je
zajímavá především krásnou stavbou prof. arch. Františka Sandera, a místní nové digitální
planetárium, jehož projekční systém nabízí nejlepší dostupnou kvalitu na světě. V planetáriu
a na hvězdárně jsme strávili bezmála 4 hodiny a to jsme ještě měli smůlu, že jsme nemohli
pozorovat. To jediné, co hradečtí astronomové stále ještě neumějí, je poroučet větru a dešti.
(Pozn. JV: poroučet umíme, ale oni nás neposlouchají.)
5
A co nás čeká v nebližší době?
 6. 11. Exkurze na TOKAMAK na Praze 8, studenti se mohou přihlásit u Mgr. Věry
Krajčové
 9. 11. od 15 hod přednáška: KOSMICKÁ TECHNIKA s Mgr. Janem Veselým
v zasedací místnosti č. 211
 23. 11. od 15 hod přednáška: LUMINISCENČNÍ KUFR – CO A PROČ SVÍTÍ s prof.
Janem Valentou z MFF UK v zasedací místnosti č. 211
 25. 11. EXOPLANETY – nejžhavější téma současné astrofyziky s Mgr. Janem
Veselým, v rámci cyklu přednášek MODERNÍ FYZIKA A TECHNIKA pro učitele
ZŠ a SŠ od 15 hod v zasedací místnosti č. 211
6
Mgr. Věra Krajčová
vyučující fyziky
Jak jsem se dostala do „jiného světa
Ke konci září jsem navštívila jiný svět. A nebyl to Mars. Tam by
teď chtěl každý, ale co tam? Dříve si lidé mysleli, že je Mars
obydlený, že tam jsou pole a zavlažovací kanály. Ale teď? Už
víme, že je tam pusto a prázdno, že je to navíc planeta zatraceně
malá na to, abychom se tam neumačkali, o čerstvém vzduchu nemluvě. No, snad jen ty
„modránky“ by stály za to. A to mě vrací zpět k jinému světu, který jsem měla na mysli já.
Letěla jsem na nejsevernější a nejzápadnější místo, kde jsem se kdy vůbec ocitla. Na půli
cesty mezi Evropou a Amerikou. Tedy výborné mezipřistání, jak jsem se dočetla v průvodci.
Ale já dál namířeno neměla. Mým cílem byl Reykjavík a jeho okolí. Pokud byste se mě zeptali
před třemi lety, kterou evropskou zemi bych chtěla navštívit v rámci některé z konferencí
Scientix, Island by mě určitě nenapadl. O takových zemích se jen sní.
Má návštěva sopečného ostrova byla pouze čtyřdenní a tedy příliš krátká na to, aby se dala
nazvat poznávacím zájezdem. Navíc celé dva dny jsem strávila zavřená v jedné z místních
základních škol, kde probíhala diskuze na téma Scientix v různých podobách, obdobách a
všemi smysly. Nicméně hned po příletu a 4 hodinách spánku jsem se vydala jako správný
davový turista na Zlatý okruh okolo Reykjavíku. A uznávám: příroda je zde naprosto
fascinující. I obyčejný „šutr“ je zde úplně neobyčejný. Hrubý. Celá krajina je hrubá. Je to
nepřístupné místo, kde se setkávají severoamerická a eurasijská litosférická deska, tryskají
gejzíry a všude okolo potkáváte díry se stoupajícími sloupci páry.
A co se vegetace týče, perfektně ji vystihuje známý islandský vtip: „Ztratil ses v islandském
lese? Postav se!“ Ano, nepamatuji si na jediný strom, jen na kleče a trávu. Tím se logicky
nabízí otázka, jak je to s místní faunou. Na konci září je pozdě na papuchalky, ty sice vidíte
všude okolo sebe – plyšové, papírové, pletené, dřevěné – jen ne živé. Ale velryby a delfíni
roční období zase tolik neřeší, takže výlet na návštěvu těchto velkých mořských savců nabízí
každá místní kocábka. Blinkací pytlíky v ceně. Naštěstí jich bylo na palubě dost, a dost bylo i
7
plavčíků, kteří je soucitně roznášeli a že byly potřeba. Velryby se také neukázaly. Delfíni ano,
panáčkovali. V té době se ale už většina pasažérů v podpalubí zabývala úplně jinými
problémy. Námořníci, místní obyvatelé, potomci Vikingů a Keltů, povětšinou tak trochu
zakulacení nazrzlí blonďáci a blondýnky. Velmi milí lidé s osobitým humorem.
Na zpáteční cestě na letiště byla nezbytná zastávka v Blue Lagoon. Kdo se nevykoupal
v místní mléčné vodě, ten na Islandu ani nebyl. Vlasy byly po této zkušenosti ještě 14 dní
nevzkřísitelné. Ale kde jinde uvidíte na jednom místě desítky pierotů, lidí čvachtajících se ve
špinavé vodě a s tvářemi pokrytými bílým výživným bahnem.
A když jsem v úvodu psala o „modráncích“, což je obdoba pozemských červánků na Marsu,
tak se hned nabízí jiný optický jev a tím je polární záře. V září na ni bylo trochu brzy. A ano,
nebyla, ale krásně svítil Měsíc…
8
Denis Smužanica
3. L
Svahová – kemp programování
Dne 5. října jsme vyrazili se třídou na kurz programování a MOS do
vesnice Svahová u Chomutova. Čekalo nás několik dní intenzivního
programování a připravování na certifikát Microsoft Office Specialist.
Každý den jsme začínali dobrou snídaní, a již od rána jsme začínali
s výukou. Byli jsme rozděleni do dvou týmu, ve kterých jsme také soutěžili a hráli různé hry,
které si pro nás paní učitelky připravily. Vždy jedna skupina začínala s MOS, na který nás
připravovala paní učitelka Ing. Kaiferová a druhá skupina měla hodiny C# s paní učitelkou Ing.
Kopelukovou. Výuka byla sice dost náročná, ale myslím, že každý student cítil přátelskou
atmosféru, která jistě pomohla. Později jsme měli dobrý oběd, a trochu volna. Mohli jsme
trávit čas hraním her, procházkami anebo prostým odpočinkem. Poté bylo druhé kolo výuky.
Po výuce jsme měli večeři, na kterou se už každý vždy těšil, a myslím, že každému vždy
chutnalo. K večeru jsme měli vždy nějakou přednášku o zajímavých tématech a určitě pro
nás byly zajímavá a přínosná. Mohli jsme se dovědět mnoho zajímavostí z důlních prostředí a
také nové informace o technologii LTE.
Poslední den jsme již z rána vyrazili na exkurzi elektrárny Tušimice. Sice jsme asi všichni byli
unavení, ale myslím, že si každý u nás prohlídku hodně užil. Prováděli nás zkušení lektoři a
dozvěděli jsme se mnoho zajímavostí z prostředí elektrárny. Na závěr jsme si užili oběd
v kantýně a vyrazili směr Praha.
Myslím, že jsme si všichni tento kurz moc užili a také jsme se hodně naučili. Chtěl bych to
doporučit také jiným třídám, a chtěl bych poděkovat paním učitelkám za trpělivost s námi, a
také za jejich ochotu.
9
Ing. Radko Sáblík
ředitel školy
PRACOVNÍ CESTA DO OSVĚTIMI
Pracovní cesta do Osvětimi se uskutečnila ve dnech 30. září až 1.
října 2015. Dopadla velmi dobře a bez jediného kázeňského
problému, pokud pominu sem tam nedochvilnost menší skupiny
studentů. Ti na veřejnosti dobře reprezentovali svoji školu, většina
z nich byla velmi aktivních a po celou dobu panovala velmi pozitivní
pracovní atmosféra.
Ze strany pracovníků Muzea Osvětim byl přístup opravdu velmi vstřícný. Rovněž tak bylo vše
skvěle domluvené a organizačně zvládnuté, za což patří velký dík panu Filipovi Řežábkovi,
mému asistentovi, studentovi FEL ČVUT. Ze strany muzea se o nás vzorně po celou dobu
staral pan Lipinski, pracovník kanceláře pro vnější vztahy (především tisk). Veškerá
komunikace se vedla v anglickém jazyce.
Jen pro připomenutí, na projektu Osvětim bude pracovat celkem 39 studentů, z toho 20
studentů třetích ročníků v rámci svých studentských projektů a 19 studentů čtvrtých ročníků
v rámci svých maturitních projektů. Hlavním konzultantem je pan profesor Jaroslav
Zápotocký, vyučující multimédií, budou mu pomáhat tři konzultanti z řad našich absolventů.
Jde o pana Jana Panského, Petra Mošnu a Jakuba Karafiáta. Komunikací s muzeem Osvětim
byl pověřen další náš absolvent pan Filip Řežábek. Za vedoucího celého projektu jsem určil
sám sebe.
Níže je uveden popis, jak pracovní cesta probíhala.
Středa 30. září 2015
9.00 až 13.00 hodin - oficiální prohlídka Auschwitz I.
- dostali jsme hned dva průvodce, takže jsme se mohli rozdělit na dvě skupiny
- jediným zádrhelem byl „pípající ředitel“ u vstupu, neboť stále něco tahal z kapes
(zapalovač, tužka, klíček od auta, a nakonec pípal stejně, nejspíše díky nějakým
cvočkům na oblečení)
13.00 až 14.30 hodin - návštěva archivu, setkání s panem Kowalskim, pracovníkem archivu
- na začátku pracovník archivu udělal krátkou přednášku, pak se již dostalo na
konkrétní problémy
- rozděleni do dvou skupin (druhá se mohla jít najíst) si mohli studenti prohlédnout
donesené výkresy a napsat si jejich čísla, ty vybrané jim budou posléze zaslány
- další studenti si mohli sednout k počítači, prohlížet si další dokumentaci a hledat, co
by potřebovali
- zajímavostí je, že jsou k dispozici pouze skenované technické výkresy, nikdo je ještě
nepřevedl do elektronické podoby
14.30 až 15.30 hodin - návštěva některých jinak nepřístupných budov v Auschwitz I
- byl nám umožněn přístup hned do dvou jinak nepřístupných budov, které se
zachovaly v původní podobě, a to do ubytovacího bloku 2 a experimentálního
nemocničního ženského bloku 10
10
-
-
toto byla obrovská vstřícnost vůči nám, neboť tyto bloky jsou zakonzervovány a
nejsou téměř nikomu přístupné, například náš průvodce říkal, že tuto činnost
vykonává již pět let a nikdy nedostal příležitost do těchto bloků vstoupit
studenti si mohli vše vyfotit a také odměřit, což velmi svědomitě činili, mají tak reálné
míry interiéru
15.30 až 17.00 hodin – focení a měření
- studentům bylo umožněno si podle své volby vyfotografovat či změřit, co uznali za
vhodné, tedy například šířku silnic, velikost některých budov, oken apod.
Čtvrtek 1. října 2015
10.15 až 12.45 hodin - oficiální prohlídka Auschwitz II. – Birkenau
-
opět dva průvodci, opět dvě skupiny, studenti byli seznámeni s historií a s tím, co kde
naleznou, aby si později mohli podle potřeb zajít na libovolná místa a tam měřit a
fotografovat
13.00 až 14.45 hodin - jednání s doktorem Szadkiewiczem, významným historikem,
pracovníkem výzkumu Muzea Osvětim (podle dalších pracovníků muzea ví pan doktor
všechno, co je o táborech dostupné)
- ředitel, pan Zápotocký a pan Řežábek se mohli domlouvat na spolupráci a vznášet
dotazy, na které se snažil pan doktor odpovídat (bohužel mnoho věcí není zachováno,
řádově z dokumentace tak 5%)
- pan Řežábek se domluvil na další způsobu komunikace
- pan doktor poskytl velmi zajímavé a cenné informace
- určitě stojí za zmínku, jak pan doktor pohlíží na projekt jako takový, podle jeho slov
v minulosti vznikly dva seriózní pokusy vymodelovat tábor, neboť nepočítá různé
verze pro filmy, které mají s realitou pramálo společného
- dle jeho slov si v minulosti nechala vymodelovat tábor pro potřeby svého dokumentu
stanice BBS, druhý pokus byl od izraelské firmy, ale spolupráce mezi firmou a
muzeem byla „bolestná“, neboť se pověřené osoby nemohly shodnout na některých
historických detailech tábora, pracovníci firmy nebrali připomínky historiků v potaz, a
tak vše zkrachovalo
13.00 až 14.45 hodin – pořizování dokumentace okolí Auschwitz I.
- skupina studentů, kteří budou modelovat tábor Auschwitz I. a jeho okolí, se spolu
s ředitelem vrátila do oblasti Auschwitz I. a tam si pořizovala dokumentaci
k budovám, které se nacházejí vně oploceného prostoru, na jejich zdokumentování
nebyl předchozí den čas
13.00 až 16.45 hodin - pořizování dokumentace v Auschwitz II. – Birkenau
- skupina studentů, kteří budou modelovat tábor Auschwitz II. – Birkenau a jeho okolí,
dostala příležitost si zajít na jimi zvolená místa a provádět tam focení a měření
11
19.00 až 20.00 hodin – porada přítomných zaměstnanců školy v autobusu
- řešení koncepce projektu
- míra rozsahu práce na projektu
- míra volnosti pro studenty, nakolik je řídit a nakolik je pouze vést
21.00 až 23.00 hodin – konzultace ředitele se studenty v autobusu
- domluva na rozsahu práce a spolupráci mezi studenty
- ředitel oceňuje velmi pozitivní atmosféru a zájem studentů
- studenti třetích ročníků chápou, že jsou podporou pro studenty čtvrtých ročníků
- někteří studenti třetích ročníků projevili zájem na projektu pokračovat i v příštím
školním roce, kdy by ho tvořili v rámci svého maturitního projektu
Střípky z pracovní cesty:
- během noční prohlídky Krakova se snažil asistent ředitele pan Karafiát, student UK,
velmi zodpovědně určovat styly jednotlivých historických objektů, na konstatování
dalšího asistenta ředitele pana Panského, studenta VŠE, že vše je stejně baroko, však
již odpověď nenašel
- na večeři v Krakově si ředitel, pan Řežábek a pan Karafiát dali vepřové koleno,
gurmán pan Panský si objednal pstruha, bohužel ten však byl podivně zakroucený a
velikosti tak sumce z akvária z ředitelny (jak se shodli přítomní, jejich terčem vtípků
se postižený stal), nicméně koleno bylo fakt veliké a tak se o večeři s panem Panským
ředitel rád rozdělil, takže ani on hlady nakonec netrpěl
- ve čtvrtek při přejezdu z tábora Auschwitz II. – Birkenau do tábora Auschwitz I. na náš
autobus čekal průvodce i pan Lipinski, oba ukazovali doleva na blízké parkoviště u
muzea, nicméně řidič k jejich velkému údivu zatočil doprava na parkoviště
vzdálenější, přitom si zamumlal pod svůj knírek: „Sorry, ale tam dávají pizzu a kafe
zadarmo.“
- Pro ilustraci tohoto hrozného místa uvádíme série obrázků typických pro Osvětim,
scény při popravách mezi bloky 10 a 11 v táboře Auschwitz I.:
Lidé čekající na popravu
12
Popravování odsouzenců
Odvoz těl popravených do Krematoria I.
13
Několik statistických čísel o táboře Osvětim:
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
V Osvětimi bylo zavražděno cca 1,3 milionu lidí, z toho přibližně 1,1 milionu Židů,
150 tisíc Poláků, 21 tisíc Rómů, 15 tisíc sovětských válečných zajatců
Mnoho Poláků zde bylo popraveno, neboť v táboře působil stanný soud pro
přilehlou oblast, a ten vynášel v drtivé většině rozsudky smrti, stačilo třeba, když
hladový chlapec ukradl jablko a šel ke zdi smrti mezi bloky 10 a 11, viz ilustrační
obrázek
Zaregistrováno zde bylo 400. 000 vězňů a vězeňkyň včetně dětí, z nich asi 200. 000
bylo posláno do jiných koncentračních táborů a ostatní zde zahynuli, po osvobození
Osvětimi zde bylo nalezeno 7. 500 vězňů a vězeňkyň, kteří byli příliš slabí či
nemocní a proto nebyli zařazeni do pochodů smrti, měli být původně postříleni, ale
tento záměr již nebyl realizován
Zbytek lidí, kteří sem byli přivezeni, ani zaregistrován nebyl a naopak byl zavražděn
ihned po svém příjezdu, většinou v plynových komorách (viz ilustrační obrázek
přeživšího vězně sonderkomanda z krematorií Davida Olére), při menších
transportech byli lidé postříleni
Z transportů bylo většinou zaregistrováno 20 až 30% mladých a zdravých mužů a
žen, mladíků a dívek, zbytek pak byl odveden či odvezen na smrt
Z asi 225. 000 přivezených dětí mladších 15 let jich přežilo cca 500
Tisíce osob zde byly podrobeny hrůzným lékařským experimentům, nejstrašnější asi
byly pokusy se sterilizací konané doktory Schumanem a Claubergem, ať již
ozařováním Roentgenovými paprsky či aplikováním injekcí do vejcovodů, mnozí
muži ve věku kolem 18 až 20 let byli poté vykastrováni a ženám všeho věku včetně
dívek vyoperovány vaječníky, aby laboratoř mohla potvrdit účinnost (ve
skutečnosti neúčinnost) daných experimentů
Osvětimí prošlo a přežilo asi 40. 000 osob, mnozí deportovaní z Osvětimi zemřeli
v jiných koncentračních táborech či při pochodech smrti
Celkem válku přežilo asi 2,66 % z lidí, kteří byli do Osvětimi přivezeni
Pro některé z přeživších vězňů utrpení s koncem druhé světové války neskončilo, o
pár let později se dostali do pekla komunistických lágrů v různých zemích, a někteří
z nich v nich nalezli i smrt
14
Jakub Karafiát,
absolvent, student UK
Návštěva muzea v Osvětimi
Společně s třiceti devíti studenty a čtyřmi pedagogy jsem se zúčastnil poznávacího zájezdu
do Osvětimi, za účelem podrobnějšího seznámení s tamní strukturou obou táboru Auschwitz
a Birkenau. Studenti, kteří se na projektu podílejí, měli za úkol zaměřit si objekty, které
budou v rámci své práce modelovat.
Kromě technických parametrů (budov a objektů) se také dozvěděli strašnou pravdu o
činnostech a zločinech proti lidskosti, které byly v táborech praktikovány, a myslím, že až při
této konfrontaci s prostředím si uvědomili, v čem vlastně bude jejich práce spočívat. Takže si
z celé akce nedovezli jenom podrobně zmapované objekty jejich budoucí práce, ale také
velmi silný zážitek, a vědomí, že něco takového už nikdy lidstvo nesmí dopustit.
Projekt Osvětim tedy není jen o technické způsobilosti studentů vymodelovat přesný model
tábora, ale i o hlubším poslání ukázat lidem, jak to tam skutečně vypadalo v době, kdy tam
umírali tisíce lidí
Tomáš Hochman
4. B
Cesta do Osvětimi
Ke koncentračním táborům v Osvětimi se vztahuje mnoho
zdokumentovaných příběhů, ale mnohem víc je těch
nezdokumentovaných, které zůstaly roztroušeny v popelu lidí, kteří
neměli to štěstí přežít. Na období holokaustu se koukám jako na
tragédii, kterou má smysl si neustále připomínat. Pokud závažnost této události zmizí z
našich hlav, tak bychom si zasloužili, aby se znovu opakovala.
A jak na mě místo působilo? Při návštěvě bloků, do kterých neměla veřejnost přístup, jsem
byl velice překvapený. Na druhou stranu většina místností byla prázdná, a proto mě to nijak
nezasáhlo, až na plynovou komoru, kde jsem cítil úzkost.
Mnohem více se do tragédie vžiju při sledování filmů s tématikou holokaustu. To, co se v
Osvětimi odehrávalo, překračuje všechny možné hranice. Tato událost nezničila život jen
těm, kteří se v táboře ocitli, ale i jejich příbuzným a blízkým.
Na internetu se údajně objevil názor, že situaci s migranty by bylo dobré vyřešit
zprovozněním plynových komor. Domnívám se ale, že se jedná pouze o rádoby vtipný
komentář, který ani nebyl myšlen zcela vážně.
Závěr je takový, že místo ve mně nevyvolává tolik emocí, oproti filmům, které tuto dobu
znázorňují. Znovu zprovoznění plynových komor pro migranty neberu vážně.
Nepředpokládám, že by bylo možné se do takové situace znovu dostat. A proto si myslím, že
není třeba zmíněný internetový komentář více řešit, jelikož si ani nezaslouží pozornost.
15
Alexandr Kačír
4. B
OSVĚTIM
Dne 30. září 2015 jsme se vydali na studijní cestu do Osvětimi, kde
jsme první den po příjezdu navštívili koncentrační tábor Auschwitz I.
Zpočátku prohlídky jsem nepociťoval žádný strach či úzkost, prostě
jsem následoval průvodce, poslouchal jeho vyprávění a prohlížel si
dobové obrázky na zdech jednotlivých bloků. To se ale změnilo při
návštěvě bloku 10, kde probíhaly experimenty na lidech a pokusy o sterilizaci. Stěna smrti
mezi bloky 10 a 11 také nahání hrůzu při představě, kolik lidí zde bylo zastřeleno. Následná
prohlídka plynové komory byla psychicky nejnáročnější, věřím, že stejně jako mně, tak i
většině návštěvníků projel mráz po zádech.
Následující den jsme navštívili druhý tábor – Auschwitz II. Obrovský prostor posetý mnoha
budovami a obehnaný ostnatým drátem působí na první pohled strašidelně, ovšem při bližší
prohlídce budov je to ještě horší.
Například hromadné „toalety“ na
obrázku níže svědčí o tom, že v táboře
neměli vězni soukromí ani u vykonávání
potřeby, na kterou měli nárok pouze 2x
denně.
Osobně si myslím, že by každý z nás měl
navštívit ať už Osvětim, či jiný
koncentrační tábor, neboť „Kdo si
nepamatuje minulost, je odsouzen k
jejímu opakování“.
Daniel Vodička
3. L
Pracovní cesta do Osvětimi
I přesto, že už jsem v Osvětimi byl se základkou, se mi to velmi
líbilo. Téma koncentrační tábor mě docela zajímá a tak jsem po celou
dobu poslouchal, co říká náš průvodce. Dozvěděl jsem se plno věcí,
které jsem doposud nevěděl.
Navštívili jsme dva koncentrační tábory nedaleko města Krakov. Tábory Auschwitz I.
a Auschwitz II. Oba tábory jsou poměrně blízko od sebe. Naše skupina má v rámci
studentského projektu modelovat okolí Auschwitzu II. a tak jsme se věnovali spíše tomuto
táboru, který je o něco větší než ten první. Změřili a vyfotili jsme se stromy, bunkry a některé
příkopy.
Celkově jsme v Polsku strávili dva dny, přenocovali jsme ve městě Krakov, kde jsme
měli i večer rozchod. Myslím, že cesta do Osvětimi byla velmi dobrým nápadem a studentům
rozhodně může pomoci při vytváření studentského projektu.
16
Jiří Carbol
3. L
OSVĚTIM
Osvětim jako taková je místo temné a ponuré. Místo jsem znal jen
z vyprávění rodičů, ale bylo ještě temnější a drastičtější, než jsem si
dokázal sám představit. Z onoho vyprávění jsem se dozvěděl, že místo
navštívili před 40 lety a nikde nebyly žádné zábrany, bylo dovoleno se
podívat téměř všude a vše bylo v původním stavu. Proto asi působilo
na mé rodiče tak temně. Jenže v momentě, kdy jsme dorazily do
Auschwitzu I, všude bylo plno lidí a místo mi hned zezačátku přišlo dosti zkomercializované.
Nejvíc mě asi emotivně zaujal Auschwitz II, který byl o mnoho větší a hlavně nebyl tak
zkomercializovaný – byl kompletně nerekonstruovaný a působil velmi depresivně díky
rozbitým budovám a venkovnímu prostředí.
Celkově si myslím, že tato událost, která se v té době na tom místě odehrála, se už nikdy
nezopakuje takovým drastickým a nehumánním způsobem. Ale myslím si, že stačí, aby se
našla jedna zlá duše ve velmi dobrém světovém postavení, a může se stát něco podobného.
Ovšem v dnešní době internetu a médií by to muselo být skvěle světově kryto největšími
vládními organizacemi.
,,Zapomenout znamená nechat je znovu zemřít“ - Elie Wiesel 1958
Viktor Kortus
3. L
Pracovní cesta v Osvětimi
Návštěva táborů Auschwitz I a Auschwitzu II na mě nijak nepůsobila,
necítil jsem smutek ani nějaké zvláštní nadšení. Co mě však zaráží, je
skutečnost, že vojáci a důstojníci, kteří zde sloužili, byli celkem
normální lide s rodinami, žádní zvláštní psychopati. Proto mě zaráží,
že zde chtěli dobrovolně sloužit, ačkoliv věděli, co se zde děje. Neměli
problémy s plněním rozkazů, i když věděli, že se podílejí na obrovském
vraždění židovského národa. Dělali to, protože mohli a dokonce za to byli lépe placeni, než
vojáci na frontě.
Co mi přijde zvláštní, je to, že vězni, pokud jsem správně pochopil výklad našeho doprovodu,
neměli problém se hádat, rvát se o lepší pozici na palandě, ačkoliv byli často stejného
vyznání. Projevovala se zde i ta nesmyslná lidská sobeckost, kdy dokázali i v těch nejtěžších
chvílích být tak sobečtí a rvát se o trochu lepší podmínky.
Je možné, že by se toto mohlo odehrát znova? Tato otázka se týká především potíží s
imigranty. Pod internetovými novinkami tykajících se imigrantu se to hemží absolutně
idiotskými názory, avšak i to jsou názory normálně vypadajících lidí s rodinami. Nevím, co si
17
mam myslet o tom, když si někteří moji spoluobčané myslí, že by bylo dobré oživit Hitlera,
který by nás zbavil imigrantů. Je tedy možné, aby se věznění a vraždění nevinných lidí
odehrálo znova? Jednoduše, když lidé dostanou možnost, tak nemají problém chovat se
stejně, jako se chovali vojáci a důstojnící SS k nenáviděným osobám, rasám, imigrantům.
Martin Obadal
4. B
OSVĚTIM
Pracovní cesta do Osvětimi se uskutečnila díky projektu Osvětim,
který na naší škole probíhá již druhým rokem a jehož je můj
maturitní projekt součástí. Před odjezdem jsem slyšel od několika
různých lidí, že je to velmi silný zážitek, že jim to jednou stačilo a
vícekrát tam už nepojedou.
Jel jsem do Polska s pocitem, že návštěva někdejšího
koncentračního tábora ve mně zanechá podobné pocity. Už při
začátku prohlídky jsem měl pocit, že to tak úplně nebude. Nevím, zda to bylo zimou,
neuvěřitelnými davy lidí nebo jednou z prvních průvodcových vět, že nápis „ARBEIT MACHT
FREI“ na vstupní bráně není původní. Říkal jsem si, že například až se podíváme do nějakého
bloku, tak na mě tábor začne nějak působit - nic. Až uvidím postele a podmínky, ve kterých
byli ubytováni vězni - také nic. Místnost 1m2 s otvorem na vzduch o průměru 2cm, ve které
stálo za trest 5 lidí – tam se ve mně možná něco pohnulo. Zeď, u které se popravovalo – tam
také. Ale nejvíce naděje jsem dával plynové komoře a krematoriu. Tam jsem si snad na jako
jediném místě z obou táborů, tak nějak dokázal představit popisovanou situaci.
Podle mě na celkovém dojmu nejvíce přidávaly dobové fotografie a kresby bývalých vězňů,
kteří druhou světovou válku přežili. Možná to bude znít trošku morbidně nebo neuctivě, ale
myslím, že abych si popisované situacemi dokázal nějak představit, tak bych tam musel být
v době fungování a vidět to na vlastní oči nebo aspoň vidět budovu vybavenou figurínami.
Když průvodce řekne, že tady bydlelo 600 lidí, tak si to bohužel ani zdaleka nedokážu
představit, jak to mohlo vypadat.
18
Matěj Čermák
4. C
“My” vyhráli a “Oni” prohráli
Není to tak dávno, co se v naší vlasti pořádalo mistroství
světa v ledním hokeji. Z celého světa se k nám sjely ikony
ledního hokeje, které známe z týmů figurujících v NHL.
České haly byly často naplněné k prasknutí a to nejenom
českými fanoušky, ale i mnoha srdcaři, kteří za svým týmem
letěli třeba přes půl světa.
Sledování zápasu našich borců v boji se Švédskem v místním
sportbaru mě donutilo se zamyslet nad tím, proč jsou čeští
hráči tak kritizovaní za nevyhraný, nebo pokažený zápas, a
naopak přehnaně vychvalování za výhru těmi stejnými fanoušky, kteří je dva dny předtím
označili za “dřeváky”, kvůli jejich prohře nad jasně silnějším týmem. K zamyšlení mě nevedlo
samo sledování zápasu, ale fanoušci, kteří zápas ve sportbaru sledovali z vedlejšího stolu a
doplňovali ho svými připomínkami.
“Proč vůbec postavil tohodle?”, “Proč nenahrál centrovi?”, “Proč to nezahrál pryč?” nebo
“To je díra!”. Neříkejte, že jste toto nikdy neslyšeli, nebo neřekli. Ano, všechno jde vždy
udělat lépe. Samozřejmě - vždycky to může být lepší, ale musíme si také uvědomit, že jako
lidi chybujeme, chybujeme pořád a chybovat budeme a proto je pro hokejisty velmi těžké
zavděčit se jejich fanouškům, obzvlášť těm, kteří je negativně hodnotí za každou zahranou
akci a ne jako celek, nebo v horším případě podle výsledku celého zápasu. Osobně patřím k
těm, co ocení kritiku, která má hlavu a patu a vypovídá o výsledku zápasu, ale vadí mi kritika
typu “To to zas odehráli dřeváci!”.
Abych se vrátil k větám, co slýcháme, musím se pozastavit u vět “My vyhráli.” a “Oni
prohráli.” To jsou věty, které mě ze všech vytáčí nejvíc. Čeští fanoušci mají ve zvyku
přivlastňovat si vítězství jejich týmu a nakládat s tím, jako že jejich milovaná vlast vyhrála,
předvádět se před ostatním a podobně. Naopak, když jejich vlast zápas prohraje, mají ve
zvyku chovat se stylem “Nemám s tím nic společného.” a proto prohráli “oni” ne “my”.
Jednoho pozdního večera jsem měl tu čest setkat se v centru Prahy s přibližně
dvacetičlennou skupinkou lotyšských fanoušků, bylo to v den, kdy jsme nad Lotyši vyhráli.
Navzdory velké početní převaze Lotyšů jsme ihned začali s klasickým “Kdo neskáče, není
Čech!”. Co jsem ale na této příhodě ocenil nejvíc, bylo sportovní chování Lotyšů, kteří místo
agresivních nadávek zpívali jejich hokejové pokřiky. Později jsme se i s pár z nich seznámili,
poradili jim dobré místa v Praze, kam se rozhodně podívat, povídali si krátce o Lotyšsku a
hlavně si navzájem řekli “Good match guys!”.
Tak si představuji ty správné fanoušky svého národního týmu!
19
Aleš Répáš
4. C
Úspěch v životě
Je dost možné, že pár z nás má v životě nějaké určité cíle.
Někdo z nás chce mít rodinu, někdo chce mít peníze, někdo si
chce v klidu dožít a někdo třeba chce být úspěšný. Tomuto
tématu jsem se rozhodl věnovat.
Takže, začneme s otázkou, co je Váš cíl? Řekněme, že jsem
Pepa Smolík a mým cílem je, že chci být slavný kreslič kroužků
na planetě. Tak jo, když kreslím kroužky, tak vypadají jako
elipsa – v tom lepším případě. A přesně z tohohle důvodu
někdy pochybuji o tom, že chci být v životě úspěšný.
Nejprve musíme začít s tím, že umíme dobře to, co chceme prodat. Určitě se v mém okolí
pohybuje pár profesionálních kresličů kroužků. A určitě ještě víc se tu nachází těch, kteří mají
stejný cíl jako já. Co mě dělá lepším, než Ty ostatní? Opravdová odpověď je, že nic. Já to chci
jenom pořádně prodat. Celosvětově.
Takže nejprve začínám s tím, že se zlepšuju v kreslení kroužků – musí to být kroužek, nemůže
to být hranatá elipsa. Můžeme si vybrat, zda budeme číst literaturu o kreslení kroužků,
půjdeme na školu zaměřenou na kroužky, uděláme si kurzy o kreslení kroužků nebo se
samovolně pokusíme vytvořit vlastní zkušenosti v kreslení kroužků.
Dobře, tak umím skoro nakreslit dobrý kroužek, co teď s tím? Nejspíše bych se to pokusil
prodat za nejmenší možný peníz a povolil bych i kritiku společnosti. To znamená, že můžu
svoje kroužky poslat za nějaký peníz do nejbližšího muzea a vyslechnout si kritiku.
Super, moje kroužky zaujaly pět ze sta lidí. Dobře, vydělal jsem si sto korun. Nic moc, ale
lepší než nic. Teď nastává Ta chvíle, kdy se pokusím vyslat svoje kroužky do víc muzeí nebo
galerií nebo dokonce i kreslit soukromě. Pokud to bude vycházet dobře, všimnou si mě lidi a
budou ze mě mít dobrý peníze, a já z nich.
Tak teď o mně ví moje město, co dál? Určitě bych se pokusil stále zlepšovat ve svém „oboru“
a možná bych i požádal nějaké známé státní muzeum, zda by nebylo ochotno někde vystavit
můj nejlepší kroužek.
Dobře, poprvé mě odmítli. Nic se neděje! Zkusím to za pár měsíců znova. Následně zjišťuji, že
v mém okolí se objevil další kreslič kroužků, který se dost možná brzo rovnat mé slávě. Nic se
neděje! Byl jsem tu první a své místo si budu držet. Teď je velice důležitá Ta vytrvalost a
oddanost svému oboru.
Opět pošlu žádost o vystavení do státního muzea, opět jsem odmítnut s tím, že můj
konkurent napsal první a má tam vystavený svůj kroužek. Teď to zní, že by bylo nejlepší si
najít pořádnou práci a vydělávat nějak obyčejně. Ne, to nesmím. Mám za sebou už pár lidí,
co pravidelně kupují a obdivují moje kroužky, takže musím vytrvat.
Nakonec to můj konkurent vzdává s tím, že už ho to „nebaví“ a já konečně získal své vysněné
místo ve státním muzeu. Nějaký člověk mě vyzval, že chce moje práce vystavit na internetu
20
za vysokou částku, a to mu samozřejmě připustím. Tím pádem se moje sláva pomalu
celosvětově rozrůstá.
Možná nekreslím kroužky zrovna nejlíp, ale Pepa Smolík jich má hodně a nebojí se je ukázat.
Samozřejmě ve svém volném čase se pokouším zlepšovat, a lidé mě už i venku zdraví: „dobrý
den, mistře Smolíku.“. Bohužel si musím pamatovat, že i za celou Tu dobu, co jsem se snažil
proniknout, tu bylo spoustu pokusů se na to vykašlat, spoustu psychického nátlaku,
výsměchu, nepodpory od rodiny a blízkých. Nevíra v Pepu Smolíka byla taky silná, ale
průraznost a vášeň byla silnější, a to Pepu drželo v jeho práci.
Co z toho všeho vyplývá? Že si musíme určit náš vlastní cíl a držet se ho zuby, nehty.
Nesmíme se ani na chvíli ho vzdát a musíme mu být oddaní a věrní. Je z toho jasné, že ne
všichni to dokážou a s tím se počítá, ale Ten, kdo to vydrží, toho čeká obdiv celého lidstva.
Určitě je tu důležitý faktor originalita, charakter, inteligence ale hlavně vytrvalost. Vytrvalí
jedinci se udrží v jejich oblíbených oborech strašně jednoduše a jejich sláva roste dost rychle.
Problém u těchto jedinců ale je, že ne vždy jsou odhodláni u něčeho vydržet tak dlouho.
Takže jakmile se chcete někam dostat, vzpomeňte si na Pepu Smolíka, který se snažil celou
dobu, a i když byl odmítnut, tak se držel a nevzdal se. Bohužel téma úspěchu v životě je
rozšířenější než jen toto, byla by třeba literatura.
Martin Novák
4. A
Historie Kryptografie
Různé šifrovací metody provázejí vojenství již od nepaměti. První
šifry jsou známy z období řecko-perských válek z bitvy u
Salaminy, kdy bylo nutné v maximálním utajení udělit rozkazy
pro řecké lodě. Ale nejvíce se do historie zapsal Julius Caesar,
který vymyslel první ucelený kódovací systém, tento způsob
kódování vstoupil do historie pod názvem Caesarova šifra a
princip této šifry je, že písmena v abecedě jsou posunuta o předem daný počet míst, takže
pokud je to posun o tři pozice, bude se písmeno A rovnat písmenu D a to se bude rovnat
písmenu G atd…
Tato šifra je ale kvůli nízkému počtu kombinací považována za poměrně slabou, stala se však
důležitým mezníkem v historii kryptologie a vyústila ve vydání první knihy o kryptografii
jménem Římská vojenská kryptografie, která se bohužel nezachovala.
Po zániku Římské říše zaznamenala kryptografie značný úpadek a o její znovuobjevení se
zasloužili až arabští matematici, kteří v raném středověku zkoumali různé způsoby zapisování
jazyka a čísel.
V Evropě kryptografie nabyla na důležitosti až ve 14. století v renesanční Itálii, kdy zápolící
italské státy bojojící o nadvládu nad Apeninským poloostrovem, potřebovaly v utajení
rozesílat své zprávy. Tehdejší šifry vycházely především z práce arabských matematiků.
Mimo Evropu a islámský svět se šifry příliš nevyvíjely, existují sice prameny o používání šifer
v Japonsku, pouze ale v malé míře.
21
Dalším mezníkem v historii šifrování byla první světová válka, kdy se spojencům podařilo
rozluštit německou námořní šifru, což mělo za následek několik porážek Německa, ale
nejdůležitější bylo rozluštění Zimmermannova telegramu, z něhož vyplynulo, že Německo má
v plánu rozpoutat totální ponorkovou válku v Atlantském oceánu. Němci v ní předpokládali,
že pravděpodobně zasáhnou i americké lodě, a proto poslali německému velvyslanci v USA
pokyn k tomu, aby sjednal ekonomickou a diplomatickou alianci mezi Německem a
Mexikem, která by se v případě války s USA změnila i ve vojenskou alianci. Jakmile se
americká vláda o obsahu této zprávy
dozvěděla, vyhlásila Německu válku, což
znamenalo pro spojenecké síly vítězství.
O 20 let později Němci ve 2. světové
válce používali k utajování zpráv
mechanický stroj Enigma, který prováděl
poměrně složité operace se vstupním
textem, ale zároveň se dal poměrně
snadno ovládat. Poláci ovšem ještě před
vypuknutím války pracovali na prolomení
šifry a jejich zjištění byla později
nedocenitelná pro spojenecké armády.
Šifra byla již během války zlomena a
poskytovala tak německé straně pouze
falešný pocit bezpečí.
Nutno ovšem dodat, že prolomení
Enigmy bylo ve své době možné pouze díky nevhodným a nedostatečn propracovaným
postupům při jejím používání jako byly např. nevyužití maximálního možného zabezpečení
poskytovaného propojovací deskou (Steckerbrett), opakování tříznakového klíče na začátku
každé zprávy, snadno odhadnutelné fráze v textu apod. Pokud je Enigma používána správně,
není rozluštění jejich zpráv triviální záležitostí ani při použití dnešní výpočetní techniky.
Enigma měla původně 3 rotory, které se otáčely podobě jako mechanické počítadlo a každý
měl jinak propojené vstupní a výstupní kontakty, tím se měnil průběh proudu a i výsledné
písmeno zašifrovaného textu. Později začalo ponorkové námořnictvo používat čtyřrotorové
Enigmy a stroj byl zdokonalován i zaváděním dalších prvků
22
Bc. Martin Beránek
Lektor
Předání certifikátů CISCO Akademie
Dne 7. října 2015 obdržel Martin Slanina certifikát LPI (Linux
Professional Institute) Linux Essentials z CISCO akademie. Je tak
prvním studentem, kterému jsme tento certifikát mohli předat.
LPI se zabývá certifikací Linuxových specialistů. Naše škola se stala
minulý rok partnerem LPI, proto můžeme všem nabídnout tento druh certifikace jako jediná
střední škola v České republice. Martinovi přejeme spoustu dalších úspěchů a hlavně, aby
mu certifikát pomohl v jeho dalším studiu i práci.
23
Matěj Čermák
4. C
Já za 20 let
Kde chci být za 20 let? To je těžká otázka, nicméně já, stejně
jako každý člověk, mám své sny. Není pochyb o tom, že bych
za 20 let chtěl vydělávat hodně peněz a být úspěšný, kdo by
taky nechtěl. Hlavně bych ale rád dělal to, co mě baví a dává
mi náplň do života.
Nejraději bych pracoval v prosperující a známé firmě, ve
které bych měl dobrý kolektiv spolupracovníků, abych se v
práci cítil jako doma a dobře se mi zde pracovalo.
Chci, abych v práci uplatnil své schopnosti, kterých doufám bude mnoho.
Jsem rád, že jsem mladý a se svým životem ještě můžu dobře vynaložit. Rodiče mi dali
příležitost studovat a jsem jim za to vděčný. V posledních dnech jsem si uvědomil, že na sobě
musím zapracovat a začít se více snažit a to ve škole i v normálním životě. Dostal jsem
příležitost a hodlám se jí chytit!
Vojtěch Pavlů
4. L
Utopit se v utopii
Hledání jistého ideálna je pro člověka typické, dá se říci,
že snad i jednou z nejvýraznějších charakteristik. Je to ovšem
zdravé pro tvora, co se ani po tisících let náboženských válek
není schopen smířit s přítomností či nepřítomností
transcendentálních sil? Pro tvora, jež je zužován svými vlastními
"potřebami"? A je vůbec člověk schopen se s případným
nastolením optima smířit?
Dle mého vlastního pozorování, nejen že člověk nejde ke
svému cíli, dosažení lepší společnosti, on se dokonce jakoby drží přísloví o opakování a
moudrosti. Vracíme se k cestám, kterými jsme si již nespočetněkrát prošli a vždy došli k
bodu, ze kterého vedou cesty paradoxně opět jen k tomu samému rozcestníku.
Jedinou možností, jak se vymanit z tohoto cyklu nekonečného hledání, je, že si
musíme uvědomit, že ta představa, co si nosíme v hlavě, se nikdy neuvede k životu. Hrát si
na Boha a tvořit si kdesi cosi k obrazu svému, považuji za jeden z největších pochybení vůči
podstatě bytí člověka. A jestliže tu ideu do reálného světa aplikujeme, pak teprve zažijeme
takzvané peklo na zemi. Buďto se v touze po utopii utopíme sami nebo opět zaplavíme svět v
biblických rozměrech.
24
STUDENTI PÍŠÍ NOVINY
Jako každý rok, i letos se naši studenti přihlásili k projektu deníku MF Dnes „Studenti
píší noviny“. Níže jsou uvedené některé příspěvky, které byly do novin zaslány.
Jiří Turnovský
4. D
Uprchlická krize - hrozba nebo výzva?
Uprchlíci, povinné kvóty od EU, rozdělení ČR na dva tábory pro a
proti imigrační. Tato témata jsou neustále aktuální a
pravděpodobně asi jen tak nevypadnou z kurzu, ne v blízké době.
Ale kolik lidí se skutečně zamyslí, proč je okolo těchto témat
takový povyk? V čem je skutečný problém.
V přijímání uprchlíků? Pravděpodobně nikoliv, protože kolik lidí si vzpomíná na dobu, kdy
podobný problém řešily sousední státy Ukrajiny. A kolik z těchto lidí si vzpomíná, že by se
okolo ukrajinských uprchlíků otáčela média několik týdnů v kuse? Upřímně netuším, ale
pomoc těmto uprchlíkům nebyla rozhodně tak problematická.
Další možností se tedy okamžitě nabízí, že důvodem je jiné náboženství. Ale ani v tomto
případě si nejsem jistý tím, že právě to je skutečný problém, protože v dnešní době jsou na
půdě ČR již celé muslimské rodiny a některé tu třeba žijí déle než někteří čeští občané
různých jiných vyznání. A kolik lidí si jich všímá? Znají je jako extrémisty? Nebo se jich bojí?
Opět nemohu říct, že bych znal pravdu, ale věřím, že soužití s nimi bude bez větších
problémů.
Poslední možností, která mě tedy napadá, je kultura a její odlišnosti. Protože čeho se nejvíce
bojí průměrný člověk? Změny zavedených pořádků. Protože co se stane, až se budou afričtí
uprchlíci zapojovat do života v České republice a v Evropě jako takové? Přijmou naše kulturní
zvyklosti a naše právní pořádky? Pochybuji o tom, ačkoliv nejsem expert. Důvod je opět
nasnadě; průměrný dospělý jedinec ať z Evropy, Afriky, Asie či Ameriky je stále člověk, a
člověk není na vypínač, nemůžete mu přikázat, přijmeš tu a onu pravdu, ty a ony právní
pořádky a jisté životní návyky, člověk se bude změně bránit vždy a všude. A proto je toto
kulturní míšení z mého pohledu chybné a přinese pouze problémy a to se nezmění v dohledu
blízké doby.
Jedinou změnu mohou přinést až další generace, které se spolu naučí žít za předpokladu, že
jejich výchova, ať ze strany původního obyvatelstva nebo toho nového bude dostatečně
tolerantní k druhé straně této kulturní bariéry. Pokud se však nové obyvatelstvo bude
sociálně separovat nebo bude separováno a nebude možné, aby přijalo veškeré návyky,
které vyžaduje patřičná země, tak se obávám, že je na místě návrat této sociální komunity do
domovské země ihned, jak to bude možné, aby tato komunita mohla fungovat podle jí
odpovídajících požadavků a norem, a tak se zabránilo možným rozbrojům a veřejnému
ohrožení skrze občanské nepokoje ať z jedné, či z druhé strany.
25
Maksimov Alexander
4. D
Uprchlická krize
Největší dilema pro Evropu v posledních měsících se stál problém
s uprchlíky. Tito lidé se snaží docílit lepšího života, což jejich zem
neumožňuje. Stálým problémem v arabských zemích je válka a
lidé potřebují mír a klid pro svoji rodinu. Jediným možným
řešením v této situaci je stěhování se do jiných zemí. Smůla je
v tom, že všechny ty lidé se stěhují najednou a pro Evropu to je
těžký úkol: najít pro ty lidi území, práci, umožnit jim vzdělání a jazykové kurzy.
Na jednu stranu, já, jako cizinec, rozumím tomu, že si chce člověk najít lepší prostředí pro
svoji budoucnost, na druhou stranu se to stává velkým problémem pro ty státy. Zvlášť, když
je to hromadné stěhování. Nejhorší na tom je, že spolu s těmi uprchlíky se do Evropy
dostávají i teroristi. Těžko se kontrolují doklady, protože těch uprchlíků je strašně moc, takže
je to velká příležitost pro ty lidi se do Evropy dostat, aniž by tady opravdu chtěli žít nebo spíš
Evropě škodit.
Na závěr musím říci, že tento problém by měl být vyřešen uzavřením hranic, uprchlíci by měli
dostat levnou práci, domov, měli by platit daně, měli by být donuceni se naučit jazyk a dostat
doklady, které by platily na dalších pět let. Poté by se ty lidé měli vrátit domů.
Miroslav Brzobohatý
4. D
Uprchlická krize – hrozba či výzva?
Problém s přicházejícími uprchlíky se řeší více jak půl roku. Nedá
se říci, že by někdo přišel s konečným řešením, ať už EU, vlády či
občané. V případě řešení nabízených vládami, se skoro nejedná o
to jak pomoci uprchlíkům, jako spíše o tom, jak nejlépe z celé
situace vyklouznout.
Řešení, které nabízí EU, je sice velmi optimistické a krásné. Každá země přijme určitý počet
uprchlíků přiměřený k tomu jak je na tom daná země s ekonomikou a všichni budou šťastní.
Pozorně se ale koukněte, jak se k danému návrhu řešení staví jednotlivé země a hned vám
bude jasné, že tohle není ten správný směr, kterým se to má ubírat.
Názory občanů jsou o to více pestré, jeden to hodnotí z jednoho úhlu pohledu, druhý zas
z jiného úhlu pohledu. Nikdo ale neřeší problém jako celek, každý si vybere jenom to, s čím
nesouhlasí a to následně řeší. Někdo řeší problém rozdílných kultur, jiný zas chování
uprchlíků jako takových a další pro změnu náboženství.
Když se nad tím zamyslíte, tak vám dojde, že se řeší zbytečné věci. Například rozdíl kultur,
všichni víme, že v zákoně stojí, že když se vstupuje do jiné země, tak se musí člověk
26
přizpůsobit pravidlům dané země a nemůže si nárokovat práva na své pořádky, protože není
ve své zemi.
Tak jak je možné, že uprchlíci, kteří k nám přicházejí, si můžou nárokovat práva na svá
pravidla, které platí v jejich zemi či náboženství? Proč nejsou tyto požadavky zakázány, ale
naopak se podporuje naprostý opak? A to je ten problém. Kdyby se uprchlíci museli
přizpůsobit a nebylo jim povoleno nic jiného, než co může občan dané země, a kdyby
uprchlíci byly schopni to dodržet a následně se začlenit do společnosti, nebyl by žádný
problém, který by se musel řešit.
Z mého pohledu je problém jak v přístupu uprchlíků k zemím, kam cestují, tak i v přístupu
zemích k uprchlíkům, kteří do nich cestují. Pokud se jedna strana nebude schopná zařídit
podle pravidel druhé strany, tak nebude spokojená ani jedna z nich a budou vznikat další
nepokoje, které nepovedou k vyřešení situace. A když se podívám na titulek, tak můžu říci, že
hrozba je to pro uprchlíky a výzva pro vlády jednotlivých zemí a záleží na obou stranách, jak
to nakonec dopadne.
Jan Žajdlík
4. D
Nafouknutá bublina
Lidé jsou stejní. Všichni fungujeme na stejném principu.
Potřebujeme k životu vodu, jídlo a určitý životní komfort. Ten se
odvíjí zejména od toho, v jakých podmínkách jsme se narodili. Tak,
jako někteří lidé závidí bohatším, chtějí uprchlíci žít poklidné životy
a zároveň mít snadno dostupné základní životní potřeby. Jsem si
jistý, že díky podmínkám, z kterých pocházejí, jsou schopni se
přizpůsobit. V ČR si plno obyvatel stěžuje, že nemohou najít práci. Já v tom vidím spíše
lenost. Firmy naopak hlásí nedostatek sil, tak proč volná místa nezaplnit těmi, kteří o ně mají
zájem?
Hlavním problémem není uprchlická krize, ale média, která o nich píší. Snaží se prodat
co nejvíce svých článků, a co se šíří rychleji než negativní zprávy? Média se snaží toto téma
co nejvíce nafouknout, aby měla o čem psát a lidé s jejich názory poslušně souhlasili.
Zapomínají ovšem na to, že jejich rodiče, prarodiče, či možná dokonce právě oni za minulého
režimu rovněž cestovali nelegálně přes hranice a hledali nové útočiště, kde budou mít více
svobody. Vše spolu souvisí.
Odpovězme si na pár základních otázek. Proč vlastně prchají ze svých zemí? Říká se
jím ekonomičtí či političtí uprchlíci, proto, že se v jejich zemi válčí a oni chtějí mít v bezpečí
svou rodinu a své blízké. Právě jsme si odpověděli na tuto zásadní otázku. Válka. Kdo do
jejich zemí posílá další a další vojenské síly, které pod záminkou chránit bezpečí tamních
občanů jejich zemi naopak ničí? V první řadě Amerika. Válka je jeden velký byznys, bohužel
většina případů má své pro a proti. Firmy, které dodávají zbraně, sice vydělávají velké peníze,
ale na úkor mnoha životů. Stojí za to se zamyslet, čemu lidé začali dávat přednost.
27
Lidé se obávají prosazováním jejich víry a násilného chování, ovšem to, co jsem psal
výše, mluví za vše. Pokud chceme soudit jiné, nejdříve bychom se měli zastavit a podívat se
do zrcadla a popřemýšlet nad tím, zda jsou opravdu tak odlišní, jak si myslíme.
V naší republice uprchlíky zadržujeme a umísťujeme do uprchlických táborů, které
často vypadají jako věznice. Oplocené objekty, minimum osobního prostoru. Proč je tedy
raději neodvážíme do zemí, kam chtějí? Naše republika je pyšným národem a naši politici si
myslí, že se uprchlíci snaží u nás zůstat. Myslím si, že opak je pravdou. Přes naši republiku
prchají do Německa, tak proč je násilně odchytáváme, když se většina z nich u nás zůstat
nechystá? Plno politiků si na tomto tématu staví své politické kampaně a jdou s davem. Myslí
si, že díky tomu získají u lidí pozitivní ohlasy a neumí se vžít do jejich kůže a pochopit je, že se
snaží zabezpečit budoucnost svým dětem a dostat se na území, kde se nemusí bát každou
vteřinu o život. Jako příklad bych mohl jmenovat našeho bývalého pana prezidenta, který
vytvořil proti imigrantům petici. Podle diskuzí, které jsem o tomto kroku četl, jsem zjistil, že
tím své reputaci mezi lidmi spíše uškodil.
Zvláštní je, že odpůrci uprchlíků nejsou nijak trestáni. Pokud si někdo dovolí říct něco
podobného proti Romům, hned je oheň na střeše. Přitom mi to připadá jako podobný
případ. Také se k nám přistěhovali s určitým důvodem.
Pokud bychom uprchlíky přijali, tak by to ve výsledku plno lidí ani nezaregistrovalo,
jelikož kdyby se rozprostřeli do různých částí Evropy, byla by to jen malá část počtu obyvatel
jednotlivých zemí.
Uprchlíci za doprovodu policie procházejí Slovinskem. | Foto: Reuters
28
Jan Panský
absolvent školy, student VŠE
HISTORIE JE FASCINUJÍCÍ
ROZHOVOR S
Ing. SÁBLÍK Radko, ředitel školy
Ing. Radko Sáblík je ředitelem školy od listopadu 2002. Svoje názory, jak na
problematiku školství či společenské události, dává poměrně často a veřejně najevo. Tak si
možná někdo řekne, že už není téměř nic, co by jím nebylo vyřčeno. Já jsem se však pokusil
vést rozhovor trochu jinak. Nápad na něj přišel při pracovní cestě do Osvětimi, které jsem se
také zúčastnil.
Já sám jsem jako svůj maturitní projekt vytvářel školní časopis Presík, následně jsem
se stal asistentem ředitele. V rámci toho jako konzultant spolupracuji i na velkém projektu
Osvětim a na toto téma jsem se s panem ředitelem mnohokrát bavil. Zdálo se mi, že některé
jeho názory by mohly zajímat i další a tak jsem se domluvil na tomto rozhovoru.
Také jsem četl ředitelem vytvořené zpracování příběhu židovské rodiny, který se
z velké části odehrává právě v Osvětimi.
Mnozí se ptají, proč jste přišel s projektem Osvětim. Tak proč právě Osvětim?
„Na tuto otázku není jednoduchá odpověď, neboť se celá tato myšlenka
vykrystalizovala postupně.“
Přesto byste se mohl pokusit odpovědět.
„Jistě, odpovědi se nevyhýbám. Vše ale souvisí s mým zájmem o historii. Tato záliba v
historii je dlouhodobá, vlastně trvá celý život.“
V čem vám přijde historie zajímavá?
„Ve všem. Historie je prostě fascinující. Ale pozor, teprve tehdy, když pochopíte, o co
v té historii skutečně jde. Pochopíte, proč se ta která událost stala a dokážete pochopit, jak
tehdejší lidé uvažovali, jaké měli priority. Pokud se jen povrchně dozvídáte o proběhlých
událostech, dostává se vám encyklopedistického přehledu dat a událostí, je to obyčejná
nuda. To si mohu pár kliknutími zjistit. Skutečná historie je o něčem zcela jiném a když se do
ní ponoříte, pochopíte její kouzlo.“
V čem spočívá její kouzlo?
„V mnoha ohledech. Za zásadní však považuji fakt, že při hlubším studování konkrétní
události a osobností zjistíte, že vlastně neexistují čistě kladné a čistě záporné postavy. Nic
není černobílé, jak se nám předvádí především v pseudohistorických filmech. Tam se tak
neskutečně zjednodušuje, až zůstává rozum stát. Jednoznačný „klaďas“ bez jediného kazu a
naprostý „magor“ v roli „záporáka“. Tak ale reálný svět opravdu nefunguje.“
29
Dá se historii věřit? Myslím, jestli opravdu vypovídá o realitě. Někdy přece existují velmi
oprávněné pochyby o některých uváděných informacích, třeba v různých kronikách.
„Máte pravdu, dopídit se k naprosto ověřeným a pravdivým informacím je velmi
těžké. Na vině je situace, kdy historii píšou vítězové. Mnozí kronikáři byli úzce spjati
s vladařem, pokud se ten sám přímo na výkladu historie nepodílel. Druhým faktorem je, jak
se historie vykládá veřejnosti, jak se o ní učí ve školách. Například ve dvacátém století se u
nás v Česku pohled na některé události měnil hned šestkrát.“
Šestkrát?
„Tak počítejte se mnou. První výklad byl poplatný monarchii za Rakouska-Uherska,
druhý za období první republiky, třetí za druhé světové války během okupace, čtvrtý za
krátkého období druhé republiky, pátý a zcela osobitý výklad historie nám vnucovali
komunisté a šestý pohled do minulosti přineslo období po pádu komunismu.“
Dá se vůbec historickým pramenům věřit? Nebo jinak, dá se vůbec věřit informacím, které
dostáváme?
„Pokud se chceme historii věnovat seriózně, musíme hledat různé prameny, musíme
se zamýšlet nad výkladem daných událostí, zkoumat, nakolik mohou být třeba písemné
záznamy poplatné tomu, kdo tehdy vládl.
Co se týká důvěry v informace, které dostáváme, to je kapitola sama pro sebe a určitě
námět na jiný a hodně dlouhý rozhovor. Snad jen řeknu, že byste si vždy měl dávat velmi
dobrý pozor na to, co říkáte vy jiným a co oni říkají vám.“
Co tím myslíte?
„Pokud s vámi všichni ve všem souhlasí, je něco špatně. S vámi nebo s nimi. Buď jim
říkáte, co víte, že chtějí slyšet, anebo jsou oni směrem k vám pokrytečtí či podlézaví. Velkým
problémem mnohých vládců, ale obecně i vedoucích pracovníků, je fakt, že se k nim
nezkreslené reálné informace vůbec nedostanou. Takže je velmi nebezpečné, především pro
vás, když slyšíte – máte pravdu, pane řídící, ostatně jako vždy.“
Když se vrátíme k historii, zajímáte se obecně o historii nebo o nějakou konkrétní historii?
Třeba tu související s holocaustem?
„Historie mě zajímá obecně, ale po pravdě mám dvě
velmi oblíbené etapy v historii lidstva. Tou první je období
francouzského království za vlád Ludvíka XIII. a Ludvíka XIV.,
respektive jejich klíčových prvních ministrů kardinála Richelieua
a kardinála Mazarina, mimochodem geniálních a prohnaných
politiků. Tím druhým obdobím je historie tak zvaného Divokého
západu, tedy druhé poloviny devatenáctého století v severní
Americe.“
Kardinál Jules Mazarin
30
Proč právě tato období?
„Na začátku stála četba knížek. Tři mušketýři a také Karel
May a jeho slavný apačský náčelník. Potom jsem se začal o tato
období více zajímat.“
Co jste zjistil?
„Po pravdě přišlo dost velké rozčarování, neboť jsem
pochopil, že skutečný život v popisovaných obdobích dějin vypadal
úplně jinak, než je líčeno v těchto knihách. Když si přečtete
skutečná odborná historická pojednání, pochopíte, jak moc do
těchto knih vstoupila romantika na úkor popisu reálného života
v těchto dobách.“
Kardinál de Richelieu
Můžete to konkretizovat?
„Vezměme si například ty tři mušketýry. Pan
d´Artagnan je skutečná historická postava, která však měla
diametrálně odlišné vlastnosti a osudy od toho románového.
Bohužel směrem k průměrnosti a také bez oněch
jednoznačných ctností. O ušlechtilém apačském náčelníkovi
není třeba ani mluvit. Nebo díky filmařskému průmyslu asi
nejslavnější „pistolník“ Divokého západu, proslulý šerif pan
Wyatt Earp. Když se o něj zajímáte více do hloubky, tak
zjistíte, že to byl vlastně trochu pasák, taky v jistém období
svého života byl dvakrát zatčený, ve vězení seděl mimo jiné za
falšování směnek. Chvílemi stál na jedné a chvílemi na druhé
straně zákona.
Skutečný portrét d´Artagnana
Nebo ty romantické střílečky, kdy na závěr filmu za
dojemné hudby stane dobrodinec na pusté ulici proti
největšímu zlosynovi, kterého skolí díky rychlému vytažení
revolveru a neomylné mušce. Při studiu historie zjistíte, že
takové případy byly naprosto ojedinělé, pokud se vůbec
odehrály. Většina přestřelek vznikla v afektu, většinou byli
jejich aktéři značně opilí, nectili žádná ušlechtilá rytířská
pravidla boje. Mnohokrát se střílelo do zad, ze zálohy. Také
přesný zásah byl spíše náhodný. Nejen díky dovednosti střelců,
ale i díky kvalitě jejich zbraní.
Šerif Wyatt Earp
31
Skutečné dějiny prostě vypadaly jinak, bohužel více krutě, daleko méně romanticky,
kdy nebylo jednoznačně kladných a záporných hrdinů, jak jsou nám předkládány v knihách a
ve filmech.“
Sledujete historické filmy?
„Jsou filmy a filmy. Například teď šel v televizi naprosto idiotský seriál o třech
mušketýrech, natáčený v českých exteriérech a interiérech. Jsou i jiné „populární“ filmy, ty
už jsou skutečným vrcholem debility, když nad sídlem francouzských králů krouží
vzducholodě a podobně. Tihle filmaři ani za mák nectí ani ty nejzákladnější historická data a
události, vytvářejí stupidní podívanou pro historicky negramotné diváky, aby ti zapomněli na
své problémy při sledování kaskadérských kousků neprůstřelných hrdinů v oblacích.“
Vraťme se ale k Osvětimi. Neodpověděl jste na otázku, proč právě Osvětim?
„Máte pravdu, tuhle odpověď vám dlužím. Ale než ji ze mě dostanete, udělám ještě
jednu odbočku. Když jsem se prvně dozvěděl o nepředstavitelném rozsahu holocaustu, tak
mě napadla otázka. Kde se vzalo tolik psychopatů, kteří organizovali masové vyvražďování
milionů lidí? Kde se v jednom z nejvíce vyspělých a nejvíce kulturních národů, za který
Němce považuji, vzalo tolik sadistických vrahů?“
Našel jste na ni odpověď?
„Našel, a musím říci, bohužel našel. To zjištění mi způsobuje mrazení v zádech. Je to
vlastně to nejhorší, co jsem si v souvislosti s holocaustem uvědomil. Ne hned, ale po
prostudování desítek odborných knih, po shlédnutí desítek hodin dokumentárních filmů,
rozhovorů s přeživšími, zobrazením profilů hlavních aktérů. Tehdy jsem si uvědomil, že se
sice opravdu objevovali sadisté či psychopati, ale vlastně jen občas a jen na tom posledním
stupni celého procesu vraždění. Na dalších úrovních však stáli „obyčejní“ lidé, tedy lidé, co by
se jinak chovali jako spořádaní občané. Často vysokoškolsky vzdělaní. Vždyť celý holocaust
řídili a připravovali vědci, inženýři, chemici, lékaři. Podíleli se na něm aktivně vysokoškolští
pedagogové, kteří by za normálních okolností prožili bezúhonný spořádaný život v kruhu
rodinném. “
Co je pro vás na tomto zjištění nejděsivější?
„Nejděsivější zjištění je, že se to může kdykoli zopakovat. Nemá smysl si nic
namlouvat, zlo je skryto v každém z nás a nikdo z nás dopředu nedokáže říci, jak by se
v mezních situacích zachoval. Jediná šance je nepřipustit, abychom se do takových mezních
situací dostali. Jinak jen hlupák může dopředu tvrdit, jak by se zachoval, kdyby se ocitl na
jedné či druhé straně v procesu vyvražďování židovského národa. Jak aktivním by byl na
straně věznitelů, a jak sobecky by se choval, kdyby bojoval o svůj holý život. Ale nejde jen o
vyvražďování židovského národa, než začali nacisté vraždit Židy, zlikvidovali na tři sta tisíc
svých postižených spoluobčanů. Právě na ně jako na první použili v roce 1940 plyn. Což byla
také naprosto typická akce pro tohle hrozné období.“
32
Typická akce? V čem typická?
„Tehdy na začátku roku 1940 se do
Brandenburgu sjelo velmi zajímavé sympozium
inženýrů, vědců, chemiků či lékařů. Tato skupina
vysokoškolsky vzdělaných osob měla jediný úkol,
vyhodnotit, jaký způsob zabíjení lidí je
nejefektivnější. Tehdy poprvé přivedli dvacet
nahých lidí do improvizované plynové komory a
zavraždili je zplodinami z motoru. Ti odborníci
tam seděli a dívali se. Zároveň dostávali jiní
pacienti smrtící injekce s různou náplní a oni
vyhodnocovali, jak dlouho trvá, než umřou. Aby rozhodli, který způsob je nejúčinnější
z hlediska masové likvidace velkého počtu lidí. Tehdy vyhrál plyn.“
Říkáte typická akce. Byly i podobné?
„O zapojení lékařů do vražedného procesu se
snad ve veřejnosti ví. Už se ale zapomíná, že na
stavbě plynových komor se podíleli inženýři, civilní
pracovníci různých firem. Cyklon také „šlechtili“
odborníci z řad chemiků, aby co nejvíce vyhovoval
vraždění. Když začínal provoz v Krematoriu II.
v Osvětimi, v březnu 1943, uskutečnily se tam dvě
podobné akce. Nejprve se začátkem března sjela
skupina odborníků, která se stopkami v rukách
vyhodnocovala, za jak dlouho shoří pětačtyřicet těl
v pecích. O čtrnáct dní později jiná či nejspíše
částečně shodná skupina sledovala zavraždění asi
patnácti set krakovských Židů, mužů, žen a dětí.
Sledovala celý proces, od jejich svlékání, odvádění
do plynové komory a nakonec i zplynování. Tehdy
nebylo při vraždění výjimečně zhasnuto, jinak lidé
umírali ve tmě, aby se mohli pozorovatelé kukátkem podívat, jak plyn působí a jak rychle ti
lidé uvnitř umírají. Upozorňuji, nešlo o zájezd psychopatů, co se přijeli uspokojit pohledem
na smrt jiných lidí, ale o skupinu bezúhonných občanů, otců od rodin, úředníků, odborníků,
co přijeli vyhodnotit, jak úspěšný je jimi navržený systém hromadné likvidace lidí.“
Kdy jste tedy vlastně přišel na nápad vytvářet projekt Osvětim?
„Nápad vytvářet ve škole tento projekt přišel ve chvíli, kdy jsem hledal informace o
dané problematice. Z pohledu techniky, dokumentace staveb, zařízení. Tehdy jsem zjistil, že
je značně neuspořádaná a nedostatečná. Tak mě napadlo, že by to mohl být námět na
projekt pro studenty. Jednak by vytvořili užitečnou věc a za druhé by se přitom seznámili
s danou dobou, minimálně by alespoň částečně pochopili, o čem ve skutečnosti holocaust
byl.“
33
Někteří polemizují nad tím, zda je takový projekt vhodný pro středoškolské studenty. Co si
o tom myslíte vy?
„Možná se někoho dotknu, ale musím říci, že to považuji za pokrytecké, stejně jako
mnoho jiných věcí. Jako například, kdy osmnáctiletý americký mladík je na jednu stranu dost
starý na to, aby umíral jako voják za svou vlast, a na druhé příliš mladý, aby směl požívat
alkoholické nápoje. Nebo je možné mít od patnácti let pohlavní styk, ale podívat se na
„hanbaté“ obrázky smíte až od osmnácti. Něco tady zřetelně nesedí.
Ale zkusím svůj postoj vysvětlit směrem k projektu Osvětim. Ve filmech a na internetu
se mladí lidé běžně sekávají nejen s různě rozsekanými mrtvolami v rámci různých
„vyvražďovaček“, nejlépe pak teenagerů, protože jejich smrt je přitažlivější než kuchání
věkem sešlých důchodců. Rovněž se tam setkávají s reálnými vraždami, například v podání
Islámského státu. Tady však přece vůbec nejde o to, abychom vytvářeli něco pro pobavení
diváků, ale abychom vytvořením realistického modelu tábora přiblížili hrůznost daného
místa. Aby si každý uvědomil, o co tehdy šlo.“
Myslíte, že si to bez toho lidé nedokáží představit?
„Tak za prvé, nikdo si nedokáže nikdy skutečně uvědomit, co se v Osvětimi
odehrávalo. To by tam musel být. Tyto zážitky jsou prostě nepřenositelné. Pevně věřím, že
nikdo z nás si je nikdy nebude muset prožít na vlastní kůži. Mluvím tu o přiblížení. Masový
vrah Stalin správně konstatoval, že vražda jedné osoby je tragédie, vražda milionů osob jen
statistické číslo. Dovede si snad někdo z nás
představit hromadu dvou tisíc mrtvol? Dovede se
někdo skutečně vžít do pocitů lidí, kteří byli
uvězněni za ostnatými dráty a jediná cesta ven
vedla přes komín krematoria? Jaká musela být jejich
bezmoc, jejich beznaděj? Uznejte, že je téměř
nemožné se do této situace vcítit. Pokud však
zapomeneme na danou historii, nebudeme si ji
připomínat, je to ta nejlepší cesta, aby se v nějaké
modifikaci zopakovala. A ona se bohužel opakuje na
různých místech světa, kde dochází ke genocidě
obyvatel na základě jejich příslušnosti k národu,
kmeni či jejich vyznání.“
Nepřibližují lépe hrůznost Osvětimi či koncentračních táborů některé filmy?
„Podle mého názoru se film zobrazující reálně události z Osvětimi prostě natočit
nedá. Myslím si, že by tu hrůzu filmová stopa neunesla. Ano, natáčejí se různě realistické
filmy, kde jsou však jen velmi decentně naznačené střípky hrůz. Nebo raději ani nejsou, jen si
je musíme domýšlet.
Druhý problém je v naprostém zjednodušování situace. Koncentrační tábor Osvětim
nebyl zdaleka rozdělený jen na zcela bezmocné vězně a sadistické esesáky. Byl daleko
plastičtější a také neměl ve většině případů jednoznačné kladné hrdiny. Ve vzpomínkách
přeživších vězňů rezonuje jedno pro ně velmi nepříjemné téma. Totiž, co museli učinit, aby
přežili. Mnohdy se museli zachovat sobecky, upřednostnit svůj život před jiným. Mnohdy
pomoc jednomu vězni znamenala smrt jiného, a toto si ty lidé v sobě nesli či ještě nesou až
34
do dneška. Také mluvit o tom začali až s odstupem mnoha a mnoha let, možná někteří jako
akt smíření sami se sebou, když cítili, že se blíží jejich smrt.
Třetí problém u filmů je jejich historická
nepřesnost. Nedávno jsem sledoval film „Šedá
zóna“, který naprosto nerespektuje historii
vzpoury sonderkommanda u plynových komor.
To by bylo povídání na dlouhé hodiny, tak jen
krátce. Vystupují tam osoby, které v té době už
byly převeleny jinam, na konci mají vězni pistole
a samopaly, což nikdy neměli, je vyhozeno
částečně do povětří a rozstříleno Krematorium II.,
které ve skutečnosti zůstalo naprosto netknuté a
vězni z něho s nikým nebojovali, jen využili
situace živelné vzpoury u Krematoria IV. a
pokusili se utéci. Přitom byli částečně postříleni,
ti pochytaní pak popraveni. Všichni, s výjimkou
lékařského komanda doktora Mengeleho, který si
své patology ochránil a nenechal je zastřelit. Ale těch historických nepřesností je tam
mnohem víc, včetně toho, že na podzim roku 1944 už hromadně nepřijížděli Židé
z Maďarska, ale byli likvidováni především lidé z terezínského gheta.“
Zmínil jste doktora Mengeleho. Toho zná asi každý. Jaký je váš názor na něj?
„Máte pravdu, doktor Mengele se stal symbolem, symbolem mediálně vytvořeným
díky knize jeho patologa, která přináší mnoho historických nepřesností. Ale na druhé straně
měla význam v tom, že vlastně poprvé ukázala rozměr vraždění a celé té hrůzy. Zpočátku po
válce doktor Mengele ani nebyl hledanou osobou, byl jen jedním z mnoha nacistických
lékařů, kteří v mnoha desítkách koncentračních táborů konali své pokusy. Často za pomoci
lékařů z řad vězňů.
Mengele se stal symbolem až později a vytvořilo se kolem něho mnoho legend.
Například o geniálním vědci. O naprostém šílenci a psychopatovi. Nejspíš nebyl ani jedno a
ani druhé. Nejspíš jeho vědecká zkoumání byla ve většině případů naprosto bezcenná a také
nebyl sadistickým psychopatickým vrahem. Spíše se jen dokázal zcela odcizit a vězni pro něj
představovali jen biologický materiál, který využíval pro své pokusy. Ty byly také později
doplněny o některé hrůznosti, které však nebyly historicky zcela prokázány či doloženy.
Ano, Mengele byl jedním z mnoha lékařů, kteří pragmaticky využili situace a pro ně
téměř nekonečný biologický materiál zneužili pro své výzkumy. Byly tam však i jiní lékaři,
minimálně stejně krutí, kteří vykonávali pokusy se sterilizací, nechávali kastrovat mladíky,
dívkám vyoperovat vaječníky a podobně.“
Proč se tedy Mengele stal podle vás tím symbolem?
„Právě z důvodů zjednodušování historie. Její líčení v černé a bílé barvě. Tak se daleko
lépe chápe těm, co je jim předkládána povrchně. Je to jednodušší, než když ji vylíčíte
plasticky, blíže historickým událostem. Říkám záměrně blíže, protože naprosto přesně tu
historii nedokáže nikdo vyprávět. Na to jsou jen kusá a někdy i rozporuplná svědectví.
35
V této souvislosti mohu uvést jeden příklad. Mengele měl na rampě při selekci nově
přivezených nejspíš služby jako jiní doktoři. On se tam ale objevoval i mimo službu, kdy si
z davu vytahoval dvojčata. Tím je vlastně zachránil od plynové komory. Ale viděli ho tam
nejspíš častěji a později se stal tím symbolem. A tak v knize vězně Vrby „Utekl jsem
z Osvětimi“ si ho on vybavil na
rampě v době, kdy v Osvětimi
ještě vůbec nebyl. Mengele
tam totiž dorazil až v květnu
1943, to už tam dávno řádili
jeho kolegové Schumann a
Clauberg
se
svými
sterilizačními pokusy. S těmi
začali v listopadu roku 1942.
Předtím tam rozhodovali o
životě a smrti při selekcích jiní
němečtí lékaři.“
Kdo byl tedy podle vás Mengele?
„To se těžko říká několika slovy. Pokud bych ho měl
jednoduše charakterizovat, tedy jak ho vidím já, tak to byl
bezcitný lékař, který zneužil dané situace pro svůj pochybný
lékařský výzkum, na který mimochodem získal granty. Možná by
více napovědělo pár historek, které zazněly při vzpomínkách
přeživších vězňů a také ze statistik.
Na první pohled to byl elegán s vybraným chováním. Tím,
že si vytahoval z transportů dvojčata, minimálně těm v dětském
věku tím zachránil život. Což ty děti pochopily. Také je chránil,
nikdo se jich nesměl dotknout, měly lepší stravování, on za nimi
chodil, nosil jim čokolády a bonbóny. Když se objevil, děti k němu
běžely a radostně volaly „Strýček Pepe.“ Některé z přeživších dětí
vypověděly, že pokusy, které na nich konal, braly jako daň za to,
že nezemřely v plynové komoře hned po příjezdu.
Josef Mengele
Dvojčata zabíjel jen výjimečně, většinou ve chvíli, kdy jedno z nich zemřelo
přirozenou smrtí. Druhé se tak pro něj stalo jednak bezcenným, a také, kdy se naskytne
příležitost pitvat dvojčata v tu samou chvíli. Tak to druhé nechal zabít a pitvat. Podle
uváděných statistik zemřelo za Mengeleho éry jen patnáct procent z jím shromážděných
dvojčat. Což vzhledem k celkové statistice úmrtnosti v táboře je velmi dobré procento.
Nakonec Mengele odjel a ty děti měly zemřít také, ale nacisté už je nestačili povraždit. Tak
zůstaly mnohé naživu.
Jedna z přeživších dívek vypověděla, že když její sestra vážně onemocněla, Mengele u
ní seděl celou noc a snažil se jí zachránit. Ona však věděla, že když její sestra zemře, nechá
zabít i ji. Měla štěstí, sestra se uzdravila.
36
Jedna ze spolupracujících žen v rámci nemocničního bloku se dozvěděla, že její sestra
a její děti mají jít do plynu. Požádala proto Mengeleho o pomoc. On opravdu šel a její sestru
ze skupiny určené na smrt vytáhl. Její děti tam však nechal, protože podle jeho slov v táboře
stejně neměly šanci přežít. Takže tu sestru zachránil a její děti ne. Jednal ze svého pohledu
zcela pragmaticky.
K židovským lékařům se choval jinak než
k jiným vězňům. Nebyl jen patolog Miklos Nyiszli, co
napsal onu slavnou knihu a co v Osvětimi byl jen od
konce května roku 1944, ale i mnozí další. Někdy si je
nechal svézt z různých táborů a organizoval s nimi
něco na způsob sympozia, tedy tam probírali
medicínské případy a vyjadřovali se k nim.
A snad ještě jedna historka. Jednomu
židovskému lékaři se něco nepovedlo a Mengele ho
nechal potrestat pětadvaceti ranami na holou. Když
byl trest vykonán, sám Mengele ho velmi pečlivě
ošetřil, aby se brzo uzdravil a mohl mu nadále sloužit.
Je však nutné říci, že podle výpovědí přeživších nechal v Krematoriu II. vařit mrtvoly
liliputů či tělesně postižených lidí, většinou na jeho příkaz popravených, aby z nich šlo lépe
sloupat maso a on mohl čisté kostry poslat do ústavu antropologie. Také nechal zabít dva své
oblíbené asi desetileté rómské chlapce dvojčata, aby zjistil, jestli opravdu mají tuberkulózu.
O tom totiž vznikl mezi vězeňskými lékaři a jím odborný spor při vyhodnocování
rentgenových snímků. Mimochodem, neměl pravdu, neměli ji. Což svým kolegům lékařům
přiznal a doplnil slovy, jistě, pitval jsem je.
Nechal mrtvým loupat oči a posílat je do vědeckých ústavů. Trápil děti při
nesmyslných experimentech se změnou barvy očí a podobně. Byl se podívat na divadelním
představení v rodinném českém táboře, choval tam děti na klíně, a tytéž děti pomáhal o
něco později nahnat do plynové komory, když se tento tábor likvidoval.“
Snad na vás mohu prozradit, že píšete různé příběhy z různé doby. Proč to děláte a na co se
zaměřujete?
„Nic neprozrazujete, protože tyto příběhy jsou vystavené na mých internetových
stránkách www.sablik.eu, kde si je může kdokoli přečíst. Kdo tedy umí česky a má zájem.
Proč něco píšu? V současné době mám dva koníčky, jedním z nich je psaní a druhým
starání se o zahradu. Ten první je o duševní činnosti a ten druhý o fyzické relaxaci. Dříve jsem
se hodně věnoval sportu, včetně vrcholového, kdy jsem vedl Centrum mládeže basketbalu
v Motole a posléze na Spartě.“
Se sportem jste skončil. Proč?
„Na to není jednoznačná odpověď. Částečně jsem změnil priority, částečně tomu
nahrála situace v basketbale, částečně jsem si uvědomil, že jsem dosáhl určitého vrcholu
v podobě svého limitu v basketbale v roli funkcionáře a trenéra. Tím limitem bylo, že jsem
sám nikdy díky své výšce nehrál basket vrcholově, a také ta výška, co mnohé iritovala. Prostě
jsem trénoval extraligové celky mládeže a prvoligové celky mužů. Zbývala jen nedostižná NBL
mužů a nejspíš dostižná reprezentace mládeže, ale ta mě příliš nelákala. Tak jsem se začal
37
ještě intenzivněji věnovat škole a našel si jinou zábavu pro volné chvíle a tím je psaní
příběhů.“
O čem ty příběhy jsou?
„To je různé. Na těch mých webových stránkách naleznete moje vzpomínky z vojny,
také pojednání o mém působení v basketbale a pak různé fiktivní příběhy. Jeden je
z budoucnosti, kdy svět řídí počítačový program, a další z různých období historie, o které
jsem mluvil. Tedy z období kardinála Richelieu a Mazarina, mexické revoluce na začátku
dvacátého století, teď dokončuji příběh z Divokého západu a hotový je velmi rozsáhlý příběh
židovské rodiny, jejíž osud se naplňuje právě v Osvětimi. Tam ještě chybí grafická úprava, o
čemž ale vy dobře víte, neboť mi s tím pomáháte.“
Jak k těm příběhům přistupujete z ohledu na historii?
„Snažím se o dvě věci. Za prvé, aby byly respektovány historické události. Ano, do
nich zasadím fiktivní postavy, na kterých popisuji tehdejší dobu prostřednictvím jejich
příběhu. Za druhé se snažím, aby události byly realistické, tedy ne žádný neprůstřelný hrdina.
Ale také ne jednoznačně kladný a jednoznačně záporný. Kdysi Alexander Dumas starší řekl
větu, tedy snad ji opravdu řekl, že historie je věšák, na který on věší své příběhy. Ta mně
utkvěla v paměti.“
O co jde v příběhu z Osvětimi?
„Existuje nepřeberné množství různých příběhů, ale většinou popisují jen výsek z toho
všeho. Například k plynovým komorám se v Osvětimi dostalo asi dva tisíce vězňů, z nichž
přežilo přibližně sto. A to ještě nedopatřením, při zmatku při vyklízení Osvětimi v lednu
pětačtyřicátého roku. Další o tom věděli, tušili, ale na vlastní oči fungování plynových komor
nespatřili. A pokud plynové komory spatřili, tak to bylo poslední, co ve svém životě viděli.
Také třeba experimentální lékařské bloky byly uzavřené, takže tam měl přístup jen
omezený okruh vězňů v roli pokusných králíků a pak pár zdravotníků a vězeňských lékařů.
Pokusil jsem se spojit toto vše do jediného příběhu, do triologie, za pomoci početné
židovské rodiny. Ta si projde peklem, které začíná při masových vraždách na Ukrajině, krátce
pozná židovské gheto v Polsku a pak přichází Osvětim. Tam se vyskytují členové této rodiny
na různých postech, v různých komandech. Díky tomu, že je jeden z nich lékař a vybere si ho
za asistenta nacistický doktor, tak má šanci pomáhat i svým sourozencům a ti se tak dostávají
do komand, kde byla větší šance se udržet déle na živu. Jsou zde i dva bratři, dvojčata, proč,
to asi nemusím vysvětlovat.
Co je podstatné z mého pohledu. Příběh je sice fiktivní, a fiktivní jsou i hlavní postavy,
abych jejich prostřednictvím mohl pohlížet na dané události. Včetně jednoho esesáckého
doktora, se kterým jeho židovský asistent vede sem tam umírněnou a poníženou polemiku.
Všechny popisované události, různě kruté, se však skutečně odehrály, vycházejí ze
vzpomínek přeživších vězňů či podle záznamů z archivů, kdy koho a kde zavraždili. Fiktivní
hrdinové jsou pak svědky těchto události na různých místech tábora, či jejich účastníky na
základě své funkce či příslušnosti k danému komandu.
38
Je pochopitelné, že o mnohých
událostech jsou k dispozici rozporuplná
svědectví, někdy jsem se musel rozhodnout,
které mi přijde jako více důvěryhodné, na čem
se shoduje více zdrojů. Někdy jsem si něco
musel domyslet, přičemž jsem se snažil, aby to
bylo reálné. Mnohdy však existují poměrně
přesné záznamy, kdy kolik lidí přijelo a kolik jich
bylo v ten den zavražděno. Snažil jsem se o
popis bez cenzury, tedy se vším, co se při tom
stalo. Což opět vychází přesně z popisu
uváděného v některých odborných publikací
jako svědectví přeživších vězňů či nacistů, co
stanuli před soudem.“
Co vás ale k napsání tohoto příběhu vedlo?
„Ten nápad přišel před mnoha a mnoha roky. A musím po pravdě říct, že se mi do
toho nechtělo. Psal jsem něco jiného, méně náročného. Tedy pro mě. Pak jsem si uvědomil,
že stárnu a kdoví, jak dlouho tu ještě budu. Cítil jsem, že bych ten příběh měl napsat.
Neumím to prostě lépe vysvětlit. Tak jsem se do toho pustil. Trvalo to dva roky a musím říct,
že někdy jsem třeba ani neusnul, když jsem předtím popisoval některou drastickou událost.“
Jakou hodnotu má podle vás tento váš příběh a jiné vaše příběhy?
„Co chcete slyšet, když jsem to napsal? To už musí posoudit jiní. Víte, já si stále jako
velké ponaučení pro sebe beru to, co řekl kdysi tenista Ivan Lendl. Ten se snažil vyhrát
Wimbledon, měnil přípravy a podobně, ale nikdy se mu tento turnaj vyhrát nepodařilo. Když
se ho na to později ptali, tak odpověděl pro mě velmi inspirujícím způsobem. Řekl následné.
Máte pravdu, Wimbledon jsem nikdy nevyhrál. Ale já vím, že jsem udělal vše proto, abych ho
vyhrál.
Takže tak k tomu přistupuji i já. Něco jsem napsal a předtím jsem věnoval obrovské
množství času studiu dostupných podkladů. Neumím říct, jak kvalitní je ten text, jak kvalitní
jsou mé vyjadřovací schopnosti. Ale dělal jsem vše proto, abych ty události přiblížil co
nejvěrněji z pohledu historie, podle vzpomínek přeživších vězňů. Abych vyjádřil jejich pocity,
popsané mnoho let po válce v různých svědectvích. Tyto pocity jsem se snažil vložit do
vytvořených postav, do jejich jednání, hovoru, uvažování. Nevím, jak se mi to povedlo. Sorry,
ale lépe to prostě neumím.“
S prominutím, jde o poněkud morbidní téma. Jak jste na tom s depresemi?
„Tak podle studií nějakých amerických universit trpí různými depresemi padesát
procent lidské populace … Kdo mě zná, tak ví, že se snažím vždy myslet pozitivně. V duchu
hesla, nehledej argumenty, proč něco nejde udělat, ale hledej způsoby, jak to udělat. Jinak
život je o štěstí, o příležitosti a o cílevědomé usilovné práci.“
Jak tomu mám rozumět?
„Právě historie je toho důkazem. Za prvé je tady štěstí, že dostanete vůbec šanci.
Nikdo nikdy nezjistí, kolik Einsteinů chodilo po světě, ale umřelo v dětském věku na nemoc,
nehodu či je někdo zavraždil. Nikdo nikdy nezjistí, kolik bylo mezi vojáky Napoleonů, kteří
39
však nepřežili třeba i první zteč. Ti, o nichž historie mluví, ti štěstí měli, ti další jsou v historii
statistickými čísly jako oběti epidemií, nemocí, padlých, zavražděných.“
Co ta příležitost a usilovná práce?
„Příležitost může přijít jednou za život, a když ji propásnete, máte smůlu. Zůstanete
v anonymním davu čekajících na cizí pomoc či žijících v šedém průměru. Abyste však uspěli,
musíte se snažit sami, ne spoléhat na jiné. Mnoho lidí očekává, že se o ně někdo postará.
Nejlépe stát. Nadávají na kde co. Pouze čekají, až jim někdo milostivě dá část z toho, co
vydělali ti úspěšnější. Místo toho by se měli zamyslet, co udělat, aby byli lepší, aby svou
situaci zlepšili. A za tím jít. Nežvanit, nenadávat, vzdělávat se a pracovat. Najít si svůj cíl a o
jeho naplnění se snažit. Tam pak přichází ta cílevědomá a často dost tvrdá práce.“
Vy jste tedy optimista?
„Řekněme umírněný optimista, a to přesto, že si uvědomuji nesmírně krutou historii
lidstva. Člověk je nejhorší predátor, co po téhle planetě kdy chodil, ti velcí zubatí ještěři jsou
proti němu břídilové. Ale i tak jsem optimista. Pomáhá mi k tomu i to, že se už dávno řídím
radou, kterou nedávno dával náš absolvent Jančárek. Obklopujte se pozitivními lidmi. Já je
na svém pracovišti mám, v podobě vás, svých asistentů a mnoha dalších zaměstnanců, kteří
myslí pozitivně a hledají vždy řešení. Můj optimismus pramení i z víry v mladou generaci,
která bude lepší než ta starší, ohlídá si demokracii a dokáže se o sebe postarat.“
Ještě jedna otázka na závěr. Zmínil jste se o tom, že znáte historii svého rodu. O to se taky
zajímáte?
„Po pravdě, k tomu jsem přišel jak slepý k houslím. Tuto historii zpracoval můj
prastrýc. Ale když už se na to ptáte, tak na přelomu září a října se konal tak zvaný sjezd
bratranců, což je setkání příbuzných jednou za tři roky. Ti vycházejí z rodiny senátora z první
republiky Karla Sáblíka, který je mým pradědečkem.“
Prezident T. G. Masaryk na návštěvě u mého pradědečka Karla Sáblíka na jeho statku
40
Jak daleko je ta historie zmapována?
„První záznam je z roku 1407, kdy se usadil jistý pan Mikuláš v místě současných
Slavkovic na Moravě, ty leží mezi Žďárem nad Sázavou a Novým Městem na Moravě. Není
úplně jisté, zda přišel z Francie či Itálie, ale odněkud z těch míst to bylo. Potvrzuje to i jméno
Sable. O nějakou dekádu později z toho vzniklo jméno Sáblík.
Srazy se však dělají jen těch příbuzných, co jsou potomci senátora Karla Sáblíka, který
spravoval svůj statek ve Slavkovicích a byl i mimo jiné přítelem prezidenta T. G. Masaryka.
Ten ho také na jeho statku navštívil. Přikládám i další dobovou fotografii, kdy můj dědeček
Vladimír je ten mladík uprostřed horní řady. Jako nejstarší syn měl nejspíš převzít statek, ale
stal se elektroinženýrem a také ředitelem kolínské elektrárny.
Můj dědeček Vladimír a můj pradědeček senátor Karel Sáblík
Starost o rodový majetek převzal prastrýc Miloš a od té doby ho přebírá vždy nejstarší
z této rodové větve. Ti se starají o rodový majetek, který představuje statek, asi třicet
hektarů orné půdy a luk, asi hektar lesa a tuším tři rybníky.
Musím říct, že jsou fantastičtí. Mohu k nim kdykoli přijet a vím, že mě vřele přivítají.
Delší čas jsem tam díky své vytíženosti nebyl, a když jsem se po delší době objevil, setkal
jsem se s naprosto neskutečnou vstřícností. Nevím, zda jde částečně i o moravskou povahu,
ale moje pocity při setkání s těmito příbuznými jsou ryze pozitivní.
41
Děda Vladimír, otec Radko, teta Naďa a babička Zdeňka
Když už jsem zmínil dědu, tak pár slov k němu. Ten jako funkcionář Sokola, předseda
Rotary klubu a dalších spolků v Kolíně byl za druhé světové války nacisty zatčen za
podvratnou činnost a strávil dva a půl roku v koncentrácích, mimo jiné i v Terezíně jako
politický vězeň. Měl štěstí, přežil, a dost mi o tom řekl. Což taky podnítilo můj zájem o tuto
historii. Vzhledem k tomu, že zemřel, když mi bylo pouhých dvanáct let, tak z toho plyne, kdy
jsem se o této historii poprvé něco dozvěděl.
Fotografie části příbuzenstva před statkem rodu Sáblíků ve Slavkovicích
Po roce 1945 se stal děda ředitelem malešické elektrárny. Pak přišli komunisté, o
něco později měnová reforma, děda napsal nesouhlasný dopis, pročež přestal být ředitel.
42
Můj otec po skončení studií v padesátých letech jako inženýr strojař přednášel v pozici
asistenta na vysoké škole, kde si „pouštěl hubu na špacír“, z pohledu tehdejší komunistické
totality. Tak byl na jeho místo vypsán konkurs. Ačkoli se do něj přihlásil jako jediný zájemce,
neuspěl. Pak pracoval v ČKD a od roku 1968 do roku 1989 nosil dlouhý a mohutný plnovous,
přičemž nezapomněl nikdy připomenout, že je to na protest proti okupaci sovětskými vojáky.
Vzhledem k tomu, že měl různé patenty na bezdemontážní diagnostiku spalovacích motorů,
tak ho nevyhodili. Tamní ředitel mu řekl, že i s nepřáteli socialismu se musí spolupracovat,
když je to výhodné pro továrnu. Ale to už je zcela jiná historie a o ní snad někdy jindy, pokud
by to někoho zajímalo.“
Děkuji za rozhovor.
Jan Štika
4. L
FORMULE 1 v naší škole
Jako maturitní práci jsem si vybral Formuli 1 ve školách. Je to
celosvětová vzdělávací soutěž určená pro týmy studentů středních škol.
Hlavní náplní celého projektu je navrhnout, zkonstruovat, otestovat,
vyrobit a závodit s vlastním modelem formule 1, který je poháněn
bombičkou CO2.
Náplň každého týmu je si připravit prezentace své realizované práce a
konstrukční dokumentaci své formule, ve které je zahrnutý kompletní
návrh, konstrukce a výroba celkového modelu.
Soutěží se na celostátní úrovni. V případě postupů ze všech kol se jede na světový
šampionát, který probíhal loňský rok v Singapuru. Kde se bude konat letos, není bohužel
známo.
V týmu nás je 6 a každému byl svěřen konkrétní úkol. V každém následujícím čísle Presíku
bych Vám rád představil jednotlivé členy našeho týmu.
Aktuálně vám představuji Karla Wintera. Na mé dotazy si připravil odpovědi.
Jakou pozici zastáváš v týmu?
„Jsem manažerem tohoto týmu již druhým rokem, nyní usiluji o vyšších ambicích a o
zdokonalení koordinace práce celého týmu.“
Na čem momentálně pracuješ?
„Momentálně sháním sponzoring, pokud budu úspěšný, budu připravovat sponzorské
smlouvy.“
Jaký je tvůj názor na soutěž?
„Je to užitečná zkušenost pro lidi, kteří se chtějí zdokonalit ve svých komunikativních
a myšlenkových schopnostech. Momentálně se projekt nachází ve fázi příprav, pokoušíme se
oslovit sponzory a získat bližší informace od koordinátora soutěžních projektů. Zatím nejsme
příliš úspěšní, dosud kopírujeme pravidla loňské soutěže. Nám maturitní projekt začal,
bohužel stále neznáme pravidla konstrukce pro tento rok a řídíme se osnovami loňského roku.
Po zveřejnění pravidel budeme muset zřejmě konstrukci formule upravit. Pro detail přikládám
momentální stav formule, která pravděpodobně bude procházet dalšími změnami
43
NOVÝ PŘEDSEDA ŠKOLSKÉ RADY
ROZHOVOR S
JENÍK Michal, třída 3. L, obor Technické lyceum
Michal je už zasloužilým předsedou třídy 3. L, nově byl zvolen do Školské rady za
zástupce nezletilých studentů a zletilé studenty. Na zasedání Školské rady ho pak její členové
zvolili za svého předsedu. Při té příležitosti jsme mu položili několik otázek.
Nejprve přijmi gratulaci ke zvolení do funkce předsedy Školské rady. Víš, jaké povinnosti ti
z této funkce vyplývají?
Předem chci poděkovat za důvěru, kterou mi Školská rada a studenti projevili. Povinností
Školské rady je se vyjadřovat ke všem skutečnostem, které se vztahují k práci školy.
Například schvaluje školní řád, zastupuje studenty, schvaluje výroční zprávu atd.
Škola svým studentům nabízí hodně různých aktivit. Od mezinárodně uznávaných
certifikátů po zahraniční výjezdy a stáže. Co ty sám z nich považuješ za nejdůležitější a
kterou aktivitu bys navrhoval vylepšit, rozšířit?
Všechny aktivity, které škola nabízí, jsou pro budoucnost studentů prospěšné a velice si jich
vážím. Jediné, co mi na škole chybí, je pestřejší nabídka praxí, stáží či poznávacích zájezdů
z oborů, které studenti studují.
Co považuješ za nejsilnější stránky naší školy?
Za nejsilnější stránky naší školy považuji možnost získávání mezinárodně uznávaných
certifikátů a lepší uplatnění absolventů na trhu práce, než jaké mají např. absolventi
gymnázií.
Na naší škole jsi již třetím rokem. Proč sis vybral právě
naší školu, respektive obor technické lyceum, a jak se
naplnila tvoje očekávání, s jakými jsi na školu přicházel?
O výběru školy jsem velice dlouho uvažoval s rodiči.
Nakonec jsem si vybral obor technického lycea z důvodu
větší perspektivy pracovního uplatnění.
Jak se ti daří při studiu? Který z předmětů je tvůj
nejoblíbenější a proč?
Patřím spíše k průměrným studentům. K mým oblíbeným
předmětům patří ekonomie a občanská nauka z důvodu
nastolování nových témat, která dokáží vytvořit zajímavé
diskuze.
44
Michal Jeník
Máš už představu, co bys chtěl dělat po maturitě? Jakou vysokou školu studovat?
Po maturitě bych se chtěl dostat na vysokou školu. Rozmýšlím se nad studiem na vysoké
škole s technickým zaměřením, ale více mě láka studium psychologie.
Tvým koníčkem je fotografování. Můžeš nám o tom něco říci, a také, kde bychom mohli
některé tvoje fotografie nalézt?
Ano, jsem amatérským fotografem, který se zaměřuje především na architekturu. Některé
mé fotografie můžete vidět na sociálních sítích, jako je Instagram. Najdete mě tam pod mým
jménem Michal.Jenik.
Fotka Michala Jeníka
Tvou další zábavou je politická karikatura. Co si pod tím můžeme představit?
Spíše než politickou karikaturou se bavím politickou satirou. Například kancelář Blaník.
Politiku vnímám spíše srdcem a hledám, kdo nám méně lže.
Sám uvádíš, že se o politiku poměrně dost zajímáš. Co tě na politice nejvíce interesuje?
Chtěl bys být v budoucnu politikem?
Politiku beru jako věčnou diskuzi. Na současné politice mne nejvíce interesuje a zároveň štve
neschopnost a nerozhodnost dnešní EU, která se buďto nemůže dohodnout, nebo za ni
rozhoduje Německo. Politikem být nechci.
45
Sám sebe charakterizuješ jako spíše levicově zaměřeného. Mohl bys nám říct, co podle
tebe představuje levicové a pravicové myšlení nebo postoje? Někteří říkají, že se rozdělení
pravice a levice přežilo, jiní naopak tvrdí, že je toto neměnné, že vždy bude při řešení
problémů přístup levicový, s vyšší mírou přerozdělování a zásahu státu, a pravicový,
dávající větší důraz na osobnost, jednotlivce, na co nejmenší roli státu. Jak tento problém
vidíš ty a jaké postoje v této souvislosti zastáváš?
V současnosti a za stávajících problémů EU – které jsme součástí, rozdíl pravicové a levicové
politiky nevidím. Na denní pořádek se dostávají nové a nové problémy a není důležité, kdo je
bude řešit, ale jak je vyřeší!
viz: Pravicový představitel Maďarska staví před uprchlíky plot a pravicová kancléřka
Německa je vítá s otevřenou náručí.
Nijak se netajíš, že jsi přívrženec ruského prezidenta Putina. Jak se díváš na to, že si
zřetelně pěstuje kult osobnosti? Čím tě tento politik fascinuje a nemáš obavu, že jeho
dlouholetá vláda v Rusku směřuje k diktatuře?
Na počínání Vladimíra Putina se dívám hlavně srdcem, ale také s rozvahou. O jeho popularitě
nelze pochybovat, ale nevím, zda se dá říct, že si tvoří kult osobnosti. Já z jeho kroků cítím
větší férovost než od ostatních velkých státníků.
Nepřipadají ti některé akce Putina, jako například vedení jeřábů na rogalu do teplých
krajů, vytahování inventárními čísly označených amfor z moře či nastřílení hromady gólů
v jakémkoli hokejovém zápase hodně přiražené za vlasy? Jak je podle tebe možné, že tuto
v podstatě komickou sebe prezentaci ruští občané přijímají velmi vážně?
Jak to přijímají ruští občané, nemohu posoudit, ale já osobně to vidím jako informace, které
u nás spadají do oblasti bulváru. Co se týče vytahování amfor z moře, nastřílení „hromady“
gólů, prezentace nového vozu Lada, tak to beru jako propagaci ruských automobilů,
turistických oblastí anebo oblíbených sportů. Podle mého názoru Rusové hodnotí svého
prezidenta podle opravdových kroků a ne podle těchto gest.
Jak vidíš současnou situaci v Evropě? Na jedné straně konflikt na Ukrajině, na druhé straně
příval islámských uprchlíků. K tomu naprostý chaos v arabském světě, kde už pomalu nikdo
nedokáže rozpoznat, kdo s kým válčí, kdo koho vraždí a proč. Nemáš v souvislosti s těmito
hrozbami obavu o budoucnost Evropy? Jak bys tyto problémy řešil ty?
Na tyto otázky neumím zcela odpovědět, ale vše má určitě souvislost s geopolitickým
uspořádáním světa. Ale pravdou je, že si státy a národy po druhé světové válce vytvořily
v roce 1945 společenství pod názvem - Organizace spojených národů (OSN). Jednou
z nejdůležitějších konvencí této organizace je, že žádný stát nesmí zasahovat vojensky do
vývoje v jiném státě. A právě v porušování tohoto ujednání vidím zárodky dnešních
problémů.
46
Ředitel školy organizuje různé besedy, diskusní fóra, kde se rozebírají různá společenská
témata. Jak tyto akce hodnotíš?
Akce hodnotím jako velice žádané a přínosné pro studenty, kteří si takto často obohacují své
znalosti z určitých problematik a vědomostních oborů.
Myslíš si, že jsou studenti dobře připraveni na vedení diskuse? Jak dobře jsou schopni
formulovat svoje názory, podpořit je vhodnými argumenty? Jak bys navrhoval tyto
schopnosti procvičovat?
Na vedení diskuze o určitém tématu podle mne studenti nejsou zcela připraveni. Jako veliké
minus vidím malou slovní zásobu u studentů, zapříčiněnou nedostatkem praxe z vyjadřování
před publikem. Navrhuji si občas přečíst nějakou literaturu či se zajímat více o součastné
dění ve společnosti  .
Na začátku října tvoje třída absolvovala týdenní kemp programování. Jak tuto akci
hodnotíš ze svého pohledu?
Především bych chtěl poděkovat oběma profesorkám, že tento kurz pro nás uspořádaly a
také ho s námi absolvovaly. Zajímavé a poučné hodiny C# a Microsoft nám přinesly nové
studijní znalosti, z kterých dnes můžeme čerpat například u testů MOS. Kurz hodnotím jako
velice přínosný pro naši třídu 3. L.
Máš ještě něco, co bys považoval za vhodné sdělit čtenářům Presíku? Svým spolužákům či
pedagogům školy?
Jako nový studentský zástupce Školské rady chci všem žákům naší střední průmyslové školy
popřát mnoho studijních a osobních úspěchů v tomto školním roce.
Děkujeme za rozhovor.
47
Pořádáme zájezd do Berlína ve dnech 12. – 13. 4. 2016. Cena zájezdu: 22OO Kč. Zájemci mají
možnost se přihlásit do 13. 11. v kabinetě 205 – Mgr. Musilová, Mgr. Stuchlíková
Program zájezdu
48