1 Zemí půlměsíce (16.10. - 23.10.1986) Pár slov úvodem

Zemí půlměsíce
(16.10. - 23.10.1986)
Pár slov úvodem:
Jelikož jsme tuto cestu nepodnikli s českou cestovní kanceláří a neměli ani české cestovní
příručky, tak se mnohá označení míst, památek a i jména osob vyskytují ve formách, jak jsem je
získal např. z cizojazyčného Baedekera či Polyglotta. Není tudíž vyloučeno, že mnohá označení
nejsou v češtině naprosto korektní.
O tom, kam se letos pojedeme podívat, bylo - na rozdíl od minulých cest -, rozhodnuto už
minulý rok. Jednak jsme se výběrem zabývali už při loňské zpáteční cestě v letadle při listování
v palubním časopise a zadruhé jsme toho o Turecku už hodně slyšeli nejen v různých pořadech, ale
i od lidí v okolí. Došli jsme k názoru, že Turecko začíná u turistů stoupat v kurzu víc než je zdrávo
a pomalu, ale jistě začíná být zemí, kde každý musel být, aby také mohl zasvědceně přizvukovat při
různých vyprávěních o zážitcích z dovolené. Na tom by nebylo nic špatného, kdyby, a v tom je ten
problém, šlo o lidi, kteří tam jedou za nějakým jiným cílem, než jen ležet na pláži nebo tvrdnout
v diskotéce. Jenomže převážná většina se tam vydává v létě pouze za koupáním a za celou dobu
jejich pobytu nepozná nic jiného, než jen cestu z letiště do hotelu a nejbližší hotelové okolí – pokud
je tam možnost nákupu suvenýrů a pohlednic. Obyčejně tam letí na dva až tři týdny, které stráví
převážně na pláži a jen v případě, že se začnou nudit, se nahlásí na nějaký ten výlet na historická
místa, přičemž je onen výlet asi tak z poloviny věnován návštěvě prodejny koberců. Nemám sice
nic proti lidem, kteří prožijí celou dovolenou na jednom místě, ale v tom případě je trochu škoda
letět až do Turecka, jen aby mohli říci, že tam také byli. Takových je v létě sice většina, ale přeci
jen se najdou podnikavci, kteří hotel používají pouze jako výchozí základnu a jinak courají po
blízkém i dalekém okolí a na půldenních a jednodenních výletech si to tam prohlédnou. Od těch
člověk slyší o věcech, které opravdu stojí za to si je jet prohlédnout a celý týden nedělat nic jiného,
než běhat s vyplazeným jazykem po historických ruinách a nechat se stovky kilometrů natřásat
v autobuse po silnicích, často připomínajících římskou Via Apia. Nikdo si ale nesmí dělat iluze, že
když někam pojede na týden a bude běhat za průvodcem jako čoklík, tak že tam opravdu všechno
pozná. Na to by nestačilo, ani kdyby tam jel sám s autem na měsíc. Jednak nikdy nepřestane být
turistou a zadruhé je tu stále bariéra řeči. Každý má sice možnost se nějaká slovíčka či pár slovních
obratů naučit, ale to je spíše jen proto, aby ukázal snahu, která je obyčejně u domácích dost ceněná
a trochu ulehčí kontakt.
Dalším důvodem, že jsme se vydali do Turecka letos, bylo, že když to s tou popularitou takhle
půjde dál, tak to tam nakonec dopadne jako ve Španělsku či v Tunisku. To byly také země, kam se
nejdříve jezdilo pouze za památkami a dnes má Španělsko Benidorm a Tunisko Monastir či
1
Hammamet. Místa, která byla dříve pouze rybářskými vesničkami a kde se dnes tyčí řady
mnohaposchod'ových hotelů. Obojí jsme viděli a nemůžeme říci, že by se nám to nějak zamlouvalo.
Letět do takových zemí pouze za tím, aby jeden běhal jen mezi hotelovou jídelnou, barem,
diskotékou a pláží, je přeci jen trochu škoda. Mimo to se všichni domácí snaží přizpůsobit
)požadavkům turistů, což obyčejně končí tím, že je nakonec na každém rohu cedule „Kaffe und
Kuchen“ a pouze výjimečně je možné ochutnat i něco typicky domácího.
Pro jistotu jsme se vydali do Turecka letos a doufali, že to tam ještě nebude turisticky tak moc
"civilizované". Potíž, se kterou společností tam jet, také nebyla. Prolistoval jsem sice jako obyčejně
katalogů celou řadu, ale nakonec jsme zůstali u osvědčených JET-Reisen. Mimochodem to byla
jediná cestovní kancelář, nabízející okružní cestu podle našich představ. Objednal jsem cestu
tentokrát ještě před letní dovolenou a byl nejvyšší čas, protože už pomalu všechny cesty byly
rozebrané. Skupina, odlétající z Mnichova, už byla v našem plánovaném termínu naplněná do
posledního místa a pouze ze Stuttgartu bylo ještě pět volných míst. Vše svědčilo o tom, jak velký je
o Turecko zájem. Chtít objednat cestu až po návratu z letní dovolené, tak opravdu nevím, kde jsme
letos skončili. V Turecku ale asi ne.
Příprava na cestu byla poměrně jednoduchá. Koupil jsem si opět Polyglotta, trochu jej pročetl a
ještě se jako obyčejně věnoval drobet i jejich řeči. Něco jsem si ještě pamatoval z dřívějška
z kontaktů s Turky, ale musím přiznat, že jsem oněch dřívějších „znalostí“ nikde nepoužil. Neříká
se nadarmo, že z každé řeči umí člověk nejdříve ta slova, která lze použít pouze ve výjimečných
situacích, jako jistý druh úlevy. S dalšími přípravami to bylo poměrně jednoduché. Zkušenosti
z minulých cest nás poučily o tom, co je bezpodmínečně nutné mít s sebou a těch pár věcí jsme měli
pohromadě bez potíží. Když se to vezme kolem a kolem, tak se nesmí zapomenout jen na pas,
letenky, šeky, filmy a na živočišné uhlí. Vše ostatní není nijak moc důležité, nebo se dá dodatečně
opatřit přímo na místě. Vždycky, když někam jedeme, tak mám panickou hrůzu, že něco důležitého
zapomeneme. Tentokrát to bylo ale trochu jiné. Turecko se mi při pohledu na mapu nezdálo být tak
daleko a já měl tak trochu dojem, že letíme pouze na dohled z domova. V každém případě to byl
docela příjemný pocit, nemít všelijaké starosti a obavy, bez kterých se jinak naše cestování doposud
neobešlo. Určitou roli ale nejspíše sehrála i skutečnost, že to nebyla naše první cesta a tudíž se vše
již bralo trochu jinak. Jednou menší nepříjemností ale byla doba odletu. V letenkách stálo, že se
odletá v 7.30 hod, což znamenalo, vydat se do Stuttgartu ještě před kuropěním.
Čtvrtek, 16.10.
Když jsme uprostřed noci nastupovali do taxíka, tak pro mlhu nebylo vidět ani na krok a první
naše starost byla, jak to nakonec s dobou odletu bude a jestli nebudeme na letišti čučet až někdy do
oběda, až se mlha zvedne. Naše obavy se ale rozplynuly už cestou vlakem. Mlha byla jen u nás a
čím blíže jsme byli Stuttgartu, tím to bylo lepší. Ještě nikdy jsme nejeli na letiště ze stuttgartského
nádraží, protože když jsme naposledy ze Stuttgartu odlétali, tak jsme na letiště jeli autem. Tzn., že
2
jsme se na stuttgartském nádraží nejdříve vydali hledat autobus na letiště. Měl zastávku kousek od
nádraží a my se nakonec doptali u policajta. S těmi jsem měl ale nejdříve menší nedorozumění.
Stojím s kufrem na chodníku, když přijel policejní VW-Bus, jeden policajt vystoupil a při té
příležitosti se mu z auta vykutálela čepice, čehož si nevšimnul. Tak jsem na něj zasyčel, ukázal na
čepici a protože na mne stále jen vykuleně koukal, tak jsem si ještě zaťukal na hlavu, čímž jsem
chtěl dát na vědomí, že mám na mysli čepici. Zřejmě si to ale špatně vyložil a výraz jeho obličeje se
mi pomalu přestával líbit. Teprve po chvíli mu vše došlo, obratem roztál a za odměnu mi přesně
řekl, kde autobus na letiště stojí. Jen jsme dopadli na sedadla, už se jelo. Cesta na letiště trvala asi
dvacet minut a my nejeli ještě ani pět minut a už jsme byli opět v mlze, která byla čím dál tím lepší.
Když jsme nakonec dorazili na letiště, tak jsme si připadali jako doma a naše naděje na včasný odlet
se opět rozplynula. Našli jsme náš Check-in a mohli hned podat kufr a zajistit si místa. Ještě jsem se
zeptal jakou mašinou letíme a po zjištění, že to bude Boeing 727, následovalo menší rozčarování.
Jestli se nám nějaké letadlo nijak nezamlouvá, tak je to právě tohle. Dvě řady sedadel vždy po třech,
místa poměrně málo a mimoto i dost velká šance, že se budeme muset srovnat na těch třech
sedadlech s někým cizím. Naše jediná šance získat sedadla, kde je přeci jen trochu víc místa na
nohy, byla v tom, že jsem si řekl o předposlední řadu napravo. Ty dvě řady jsou od ostatního
prostoru oddělené "kuchyní" a mimoto je tam nouzový východ, kde před sebou člověk nemá žádná
další sedadla. Tu řadu jsme nakonec dostali a mohli být spokojeni. Jen s tou mlhou se nám to stále
nijak nelíbilo. Na odletových terminálech se ale nikde neobjevila oznámení, že bude nějaký odlet
před námi opožděn, což vypadalo to dobře. Pak ale kompletně zrušili let do Frankfurtu a já
s obavami sledoval, kdy dojde i na nás. Stále se ale nic nedělo a my posléze odešli do odletové haly.
Pochopitelně se to neobešlo bez předchozího důkladného prosvícení příručních zavazadel a i
prošacování. Odlétat ze Stuttgartu má ale jednu velkou výhodu. Mají tam moc pěkný Duty free
shop, kam jsme hned zamířili. Krátili jsme si tam dlouhou chvíli dost dlouho a když jsme odtamtud
nakonec s poněkud těžšími taškami opět vypadli, tak byl akorát čas se přidat k čekajícím
spolucestujícím, kteří už pošilhávali po přistaveném autobusu před odletovou halou. Zhruba jsem si
tam pasažéry spočítal a s radostí zjistil, že letadlo nijak narvané nebude. Autobus nás odvezl ke
stojánce letadla a všichni se vyhrnuli ven – k předním schodům do letadla. Osamoceni, jak vlci na
Sibiři, jsme proto zamířili ke schůdkům pod ocasem letadla, která ale spíše připomínala lepší
žebřík. Ještě jsme ani nebyli pořádně v letadle a už jsem zaslechl poznámky, kritizující (právem)
celý ten létající zázrak. Otřískané to bylo jak vysloužilý B-17 a ani vnitřek nebyl o nic lepší. Usadili
jsme se a začali si libovat kolik máme místa. Mašina byla opravdu poloprázdná a my žádného
souseda nedostali. Tím mohlo být všechno v nejlepším pořádku, ale nebylo. O naše místa se začala
zajímat posádka a my nakonec byli nuceni najít si místa v přední části, kde jich bylo naštěstí ještě
požehnaně – stačilo si vybrat. To celé nám ale na náladě nijak nepřidalo a když mne ještě začala do
zad tlačit konstrukce prosezeného sedadla, tak už bylo moje "štěstí“ úplné. Místa u okna nám také
3
k ničemu nebyla, protože byla venku vidět jen mlha. O to větší bylo naše překvapení, když se
letadlo hnulo skoro na minutu přesně. Se zájmem jsme naslouchali různému praštění a skřípění
v trupu letadla a snažili se zjistit, kam vlastně tím mlíkem míří. Rozjezdovou dráhu ale zřejmě pilot
našel, protože motory najednou zabraly, tah nás vtisknul do sedadel a my byli po půl minutě ve
vzduchu a po dalších deseti vteřinách nad mlhou ve slunci. I ten rychlý start mluvil pro to, že je
mašina poloprázdná. Následovalo obligátní přivítaní kapitánem a informace kudy poletíme. Zhruba
to byla štreka: Salzburg – Záhřeb - Sofia - Istanbul. Ještě jsem si ani neupravil v sedadle trochu
pohodlnější d'olík a už začali roznášet jídlo. I na tom bylo vidět, že letíme se společností Condor pobočka Lufthansy. Podávala se "studená mísa", což zní sice velkolepě, ale ve skutečnosti šlo o
misku se salámy, nad kterými bych se doma určitě ofrňoval a to jediné, na co je u Condoru spoleh,
je rajčatový džus. Ten byl i tentokrát výborný, ale na tom se nedá celkem nic zkazit, když mají něco
solidního. Také jsme si zvědavě prolistovali palubní časopis s nabídkami DFS na palubě a já si
občas poznamenal kolik je hodin a kde jsme. V půl osmé to byla jugoslávská hranice, v 9:43 hodin
jsme byli nad Sofií, chvíli nato nad Karpaty a hledali (bezvýsledně) dírami v mracích onen
"Tajemný hrad" a v deset hodin jsme nalétavali na Istanbul. Mojí největší starostí bylo počasí,
protože jsem doufal, že s sebou tentokrát déšt a nepohodu nevezu. Nijak moudrý jsem z toho ale
nebyl. O modré obloze sice nemohlo být ani řeči, ale na průtrž mračen to přeci jen nevypadalo.
Z Polyglotta jsem věděl, že Istanbul bude něco podobného jako Karthago, o kterém jsem se svého
času dočetl, že tam prší pomalu neustále. Proto ten můj zájem. Jedenáct minut po desáté zvěstovalo
skřípění, že jsou vysunuty přistávací klapky a osm minut nato jsme dosedli. Bylo 10:19 hod, ale
protože jsme letěli „proti“ času, tak nám přibyla hodina navíc.
Istanbulské letiště je fungl nové a je vidět, že jsou schopni zvládnout i daleko větší nával, než
tam byl nyní. Pomalu už jsme se na cestách zaběhli a každý se v příletové hale pustil do svých
úkolů. Já šel k pásu pro kufr a moje spolucestující se vydala hledat směnárnu. Spicha jsme měli u
jednoho sloupu, kde jsme se také nakonec sešli. Dorazil jsem s kufrem a moje spolucestující s
rukama plnýma barevných papírů. Ještě jsme si ty „omalovánky“ ani pořádně neprohlédli a už se
celé stádo cestujících hnalo k východu a slídilo po cedulích jednotlivých cestovních společností.
JET-reisen jsme našli bez problémů a byli posláni k autobusu. Když jsme opustili letištní halu, tak
jsem byl zvědav, jaké to bude venku. Jestli je teplo, jestli to tam je jinak cítit, zda budou odevšad
slyšet klaksony, atd. Nic takového tam ale nebylo. Mohli jsme klidně přiletět třeba do Mnichova a
bylo by to skoro stejné. Nalezli jsme do autobusu, "ouřada" odškrtal jména na listině a mohlo se jet.
Vydali jsme se do vnitřního města a to první, co jsem zjistil, bylo, že už je říjen nejen doma, ale i
v Turecku. Zacákaná auta, zežloutlé listí a honící se mraky na obloze nevěštící nic dobrého. Provoz
v ulicích byl poměrně živý, ale nijak moc orientální nebyl. Jen někdy to dělalo dojem, že ten, kdo
má nejvíc odvahy a drzosti opustí křižovatku jako první, ale celkově tam byl provoz přeci jen
poměrně civilizovaný. Ouřada v autobuse se chopil mikrofonu a po přivítání nás začal informovat,
4
jak to bude vypadat dál. Byla to taková programová všehochuť, poněvadž s námi v autobuse jeli i ti,
kteří neplánovali okružní cestu, ale přiletěli pouze do Istanbulu. Náš program měl začít až druhý
den a my před sebou měli volné odpoledne. Řidič se začal proplétat provozem vnitřního města a my
byli upozorňováni na nejrůznější stavby, na kterých bylo podle mého nejpozoruhodnější jen to, že
nebyly nijak zvlášť pozoruhodné. To se ale poměrně brzy změnilo, když se objevily první minarety
a mešity, které byly už daleko zajímavější. Trochu zklamaný jsem byl ulicemi města. Nikde jsem
neviděl ani náznak Orientu a všude byly jen široké bulváry, obchody, reklamy a lidé na ulici
v jejich oblečení naše představy o Turecku úplně změnili. To první, co mne v souvislosti
s Tureckem vždycky napadlo, byly fezy a přestože vím, že tam tu módu už dávno zlikvidovali, tak
jsem přeci jen trochu doufal, že tam nějaký fez uvidím. Ale kde nic, tu nic, zákaz nošení fezů tam
dodržují. Oblečením lidí to tam bylo jako doma a očekávat nějaký turban, či pohádkový hábit, už
bylo úplně iluzorní. Nejvíc mne upoutaly reklamy, přesněji řečeno pouze dvě. Doposavad jsem
nikde neviděl tolik reklam na Jawu a Škodu jako tam. Bylo to vidět i v provozu, kde se vesele
předháněly Jawy 250 a počet škodovek mohl směle soutěžit s množstvím obstarožních VW, Opelů
a Fordů. Jestli tam škodovky staví v licenci, to nevím, ale ani bych se tomu nedivil. V každém
případě je ale asi přizpůsobují tamním potřebám. Nejzajímavějším výplodem těch úprav byl
kříženec mezi Octavií a náklad'ákem. Dělají to tak, že se nejdříve uřízne hned za předními sedadly
zbytek karoserie, navaří se plech s novým zadním okénkem a na zbytek podvozku se přimontuje
valník. Tím vznikne nový model, který by se dal nazvat „Oktávka s krosnou“ a aby to nevypadalo
tak podivně, tak se to celé vyšperkuje kovovou tepanou mříží, tvořící postranice.
Netrvalo dlouho a autobus zastavil uprostřed města na rušné ulici před hotelem Kaya. Nejtišší
to tam sice nebylo, ale zato jsme podle vizitky hotelu s malým plánkem města zjistili, že je položen
docela šikovně nedaleko velkého bazaru, kam jsme se chtěli jít podívat. Pokoj sice nebyl nijak
luxusní, ale byly tam nejen postele, ale i vana se sprchou a o nic víc nám nešlo. Zato pohled z okna
nebyl nijak malebný. Na dosah ruky byl věžák plný úřadů a nebyl problém sledovat pomalu
z postele písařky či technické kresliče u rýsovacích prken. Abychom viděli něco jiného, tak jsme se
museli vyklonit z okna a dívat se úzkou uličkou. Teprve pak se objevil výřez typické siluety
Istanbulu s mešitou a houfem minaretů kolem. Trochu jsme se zabydleli, něco snědli z našich zásob
a vydali se do města na obhlídku. Mapa Istanbulu v Polyglottovi nám moc nepomohla a my šli spíš
jen podle mapy na vizitce hotelu.
Jít po istanbulských ulicích je poměrně dobrodružné, přičemž je problém v tom, že se toho
málo vidí. Ono by tam bylo na koukání sice věcí dost, ale nějak moc se rozhlížet bych
nedoporučoval. Mají tam totiž velmi záludné chodníky plné děr, uvolněných dlaždic, drolících se
schůdků a často i několikacentimetrové patníčky, jejichž účel je mi dodnes záhadou. Turista tam má
jen dvě možnosti. Bud' se rozhíží po okolí a riskuje, že si pořádně namele, nebo kouká kam šlape a
z okolí nevidí nic. My ale byli naštěstí ve dvou a mohli se střídat. Zatímco se jeden rozhlížel, druhý
5
koukal kam se šlape a včas varoval. Jen ten dialog je potom prazvláštní: „Hele, minaret" – „Pozor,
díra“ – „Koukni, mešita“ – „Bacha, schod“, a tak to šlo stále dokola. Když jsme vyšli z hotelu, tak
jsme si mysleli, že najít onen bazar nemůže být velký problém. To jsme ale ještě netušili, že najít
označení ulic nebude lehké, lépe řečeno, bude nemožné. Nečím takovým, jako je označení ulic, se
tam totiž vůbec nikdo nezdržoval. Na hlavní třídě to ještě šlo, ale vedlejší uličky označení úplně
ignorovaly. Došli jsme na křižovatku s velkým nadjezdem a malou mešitou hned vedle a věděli, že
jdeme dobře. Měli jsme za sebou zhruba půlku cesty a šlo to čím dál tím pomaleji. Nakukovali jsme
do výkladů a krátili si chvíli pozorováním ruchu na ulici. Moji spolucestující zajímalo pochopitelně
úplně všechno. Ať už to byly boty, zlatník či cukrář a já zase na oplátku zůstával stát před každým
fotokšeftem. On totiž čert nikdy nespí a třeba by se tam nějaký stařičký foťák do sbírky objevil. To
první, co nám tam připomnělo, že je to tam přeci jen trochu jiné než doma, byli kluci, kteří snaživě
běhali po ulicích za kšeftem. Bud' měli v ruce jakousi trojnožku se zavěšeným tácem a živili se jako
poslíčci neustále běhající pro skleničky s čajem, či koflíčky kávy, přičemž mi není jasné, proč si
lidé nevaří čaj či kávu přímo v úřadech či obchodech, nebo hoši pobíhali s miniaturním šifonérem
na zádech, plným kartáčů a krémů a vydělávali si jako čističi bot. Ti nejpodnikavější provozovali
pouliční obchod, nabízeli pohlednice či voňavky a byli nejneodbytnější. U nás ale žádnou tržbu
neudělali, protože jsme v Istanbulu byli teprve tři hodiny a měli jiné zájmy, než začít nakupovat
pohlednice, nebo nějaké falšované parfémy. Mimoto se u nás dostavila turistická horečka při
pohledu na mešitu, stojící hned vedle hlavní třídy. Stála na vyvýšeném místě a když jsme na
nádvoří udělali první snímky, tak došlo i na to, jaká mešita to vlastně je. Přestože se nám fasádou,
kopulí a čtyřmi minarety jevila jako velmi impozantní, tak Polyglott tvrdošíjně mlčel. Měl jsem
s sebou ale jen „tenké“ vydání, které se specializovalo jen na opravdové pamětihodnosti. Teprve
podrobná turistická "bible" podala vysvětlení, že to byla Laleli Džami – Tulipánová mešita. Měli
jsme štěstí, protože to má být nejhezčí "barokní" mešita, věnovaná Mustafou III. a postavená
v letech 1759 - 1763 Mehmetem Ali Agčou – nejznámějším stavitelem osmánské doby. Chvíli jsme
bloumali po prostranství před mešitou, okukovali to tam a začali opět sestupovat do rámusu k s auty
naplněné ulici. Při té příležitosti jsme mrkli i na jakousi tržnici, rozkládající se v suterénu nádvoří
mešity. Podle plánku už to nemělo být k bazaru daleko a my opět šlapali po dlažbě s jedním okem
na chodníku a druhým na okolí. Zahlédli jsme velké prostranství s mešitou a starou stavbou hned
vedle a mysleli, že to bude nejspíše už ten historický "obchod'ák - bazar", ale chyba lávky. Z mešity
se vyklubala Beyazit Džamii a ona stavba byla místní univerzita. Usadili jsme se tam v parku, začali
louskat příručku a dohadovali se, kde asi co bude. Nebylo to tak jednoduché, protože Polyglott byl
opět skoupý na slovo a mimoto se do toho stále pletl klučina, který neustále tvrdil, že má moje
spolucestující opravdu nejvyšší čas si nechat vyčistit boty. Byl jsem naštěstí mimo hru, protože
moje kecky do jeho kompetence nespadaly. Z čištění bot nakonec sešlo, přestože ten vtipálek dával
lámanou němčinou na vyčištění bot tříletou záruku.
6
Beyazit Džamii byla postavena v letech 1497 - 1506 jako první velká mešita po dobytí
Konstantinopelu, jsou na ní vidět i stylové elementy Hagie Sophie a celé prostranství tam trochu
připomíná nepřehledným množstvím holubů Benátky. Nechybí ani jejich krotkost a jsou tam i
prodavači zrní. Kvůli těm holubům se mešitě říká i Güvercin Džamii - Holubí mešita. Podle pověsti
mají všichni holubi pocházet od jednoho holubího párku, odkoupeného sultánem Beyazitem
jednomu chudákovi. Proti mešitě se tyčí velká brána postavená v maurském slohu, kde byl dříve
vchod do paláce Mehmeta II., který sloužil tak dlouho, než se sultán přestěhoval do Topkapi
Serailu. Roku 1870 se z paláce stalo ministerstvo války a od roku 1943 tam sídlí istanbulská
univerzita. Zrovna končily přednášky a podle toho tam bylo živo. Naší pozornost ale upoutala
Beyazit Kulesi - Beyazitova věž. Z bílého marmarského mramoru ji nechal roku 1823 postavit
Mahmut II. a sloužila jako hlídková protipožární věž. My ji ale použili jen jako orientační bod a
vydali se dál k bazaru, kam to byl už jen kousek. Kapali Carsi patří k největší turistické atrakci
města a první bazar tam nechal roku 1461 postavit Mehmet II. Byl postaven ze dřeva a sloužil
plných 190 let, než při požáru lehl popelem. Byl postaven znova a tentokrát přežil jen 50 let, než
opět vyhořel. To už toho měli nejspíš dost a rozhodli se postavit bazar z kamene. Ale ani ten nebyl
ušetřen ohně. Poprvé vyhořel v roce 1894 a podruhé roku 1954, což mělo za následek další
renovace a přestavby. Bazar se rozkládá na ploše 200 000 m², je obehnán zdí s jedenácti branami a
je to úplný labyrint zastřešených uliček plných krámků. Podobně jako i u jiných orientálních bazarů,
či spíše souků, také tam je vše rozděleno podle druhu nabídky. Dostane se tam skoro vše a to jediné,
co nedostalo, bylo jídlo, ovoce a koření. Myslím tím koření ve formě plných pytlů a beden.
Vešli jsme nejbližší branou a dostali se do světa zlatníků. Jeden krámek vedle druhého a
malinké výkladní skříně byly narvané šperky od moderních tvarů až po archaické výrobky hodné
nějakého sultána. Moje spolucestující zůstala pochopitelně stát hned u první výlohy a začala
studovat nabídku, přičemž mne spíše zajímaly jen ceny. Zlato prodávají na váhu a cedulka ve
výloze zvěstovala, že jeden gram dvadvacetikarátového zlata stojí 9850 TL (tureckých lir), což bylo
necelých 30 DM. Tak jsme stáli před výlohou, prohlíželi prsteny, čelenky a skoro dest centimetrů
široké náramky a já se začal obávat, že se už dál nedostaneme. Přilepil se na nás ale jejich
„odháněč“ a šlo se proto dál. Ten „odháněč“ měl vlastně úkol úplně opačný, protože měl jako
naháněč spíš lákat zájemce do kšeftu. Dělal to ale tak vlezle a takovým způsobem, že u nás docílil
pravého opaku. O nic jsme ale nepřišli. Ulička zlatníků nebrala konce a po chvíli jsme zjistili, že je
všude k dostání to samé. Jak se tam všichni uživí, to je fakt ve hvězdách. Něco koupí turisté, ale
toho nebude asi tolik. To spíše udělají tržbu domácí. Ti totiž peníze na spořitelní knížku moc
neukládají, ti spíše za ušetřené peníze koupí nějaký ten náramek. Ani se jim při té jejich inflaci
nijak moc nedivím. Tak jsme tam bloumali a bránili se nadháněčům, kteří to na nás zkoušeli nejen
německy a anglicky, ale i polsky. To mne tam moc nepřekvapilo, to nic nového nebylo, protože
jsmu už po cestě několikrát zaslechli ono typické polské šišlání šmaťchavým jazykem a v bazaru to
7
proto bylo samé: „Proše pana, proše pana ...“. Jen nám hrozně vrtalo hlavou, kde se tam bere tolik
Poláků. Měli jsme zato, že tam zřejmě něco staví, ale druhý den jsme se dozvěděli, že jsou to také
turisté. Byla jich tam celá mračna. Určitě ted' nebudu přehánět tvrzením, že každý třetí turista tam
byl Polák. Poznat byli už na dálku, protože byl každý obtěžkán ranci a igelitovámi pytlíky.
Nakupovali převážně věci na oblékání a podle toho množství svetrů, bund a texasek, čouhajících
z jejich batohů a tašek, si myslím, že si i nich doma prodejem těch věcí jejich cestu částečně i
financovali. Opustili jsme uličku zlatníků a vydali se kolem suvenýrů ke kobercům. Měli tam jak
vlněné, tak i hedvábné a provedením, materiálem, kvalitou a barvami mohly směle konkurovat
kdejakému peršanovi. Pochopitelně že tam měli i jejich kelimy, ale ty Turci mezi koberce skoro ani
nepočítají. To je druh, nacházející se pro Turky jen v zemi nikoho - někde mezi kobercem a dekou.
Nejpestřejší nabídku ale měli pochopitelně prodavači suvenýrů. Všude se leskla tepaná mosaz a
měd', nadouvaly se krásně propracované vodní dýmky a samozřejmě nesměla chybět ani keramika.
Zahrával jsem si s myšlenkou na koupi vodní dýmky, ale ten nejmenší exemplář byl půl metru
vysoký a s tím by byly jen potíže na cestě domů, protože byly dost neskladné. Tak jsem si dál jen
prohlížel a dumal nad tím, jestli ta rezavá a zaprášená pistole, v jednom zastrčeném a nejspodnějším
regále, je pravá. O kousek dál jsem ale našel další, stejně rezavou a uprášenou a došel jsem
k názoru, že ty pistole nebudou ani tak pravé, jako spíše „levé“. Ty napodobeniny ale stejně
vypadaly dobře. Pak to začalo být cítit kůží a to už jsme byli u krámků se semišem a hladkou kůží.
Miniaturní krámky byly narvané bundami, kabáty, kostými a kalhotami. Naháněči tam překonávali
všechny rekordy, u nás ale opět bezúspěšně, čemuž jsem se nijak moc nedivil. Kůži tam mají
opravdu pěknou a poměrně lacinou. Převážná většina turistů se z Turecka nevrátí, aniž by nějakou
tu bundu nekoupili. S trochou handlování se každý dostal lehce na 250 DM a když má výdrž a čas,
tak i třeba pod 200 DM. Přičemž byla tamní ceny i bez handlování nejméně o třetinu nižší než v
doma a to ted' jde pouze o věci, které měly i příslušnou kvalitu, nešlo o laciný šmejd. Ani tam jsme
se ale nenechali zlákat a šli dál do „oddělení textilu“. Tam se všichni specializovali především na
texasky a jelikož tam vládnul blázinec jak při výprodeji, tak jsme toho moc neviděli. Pod ornamenty
zdobeným zastřešením onoho „textilu“ hlaholilo samé „proše pana, proše pana....“ a tak jsme
práskli do bot a nejbližší branou bazar opustili.
Dostali jsme se ven na jakémsi stanovišti taxíků a autobusů, zastavili se na rohu a rokovali co
dál. Podle mapky jsme věděli, že to k Hagia Sophia nemůže být daleko, ale neměli jsme moc chuti
se vracet se do hotelu až za tmy. S rozumováním jsme přestali v okamžiku, kdy jsme ucítili docela
lákavou vůni. Stáli jsme před buffetem, kde prodávali tureckou specialitu - döner kebab. Připravuje
se tak, že se na svislý rožeň napichují plátky hovězího či skopového masa, to celé se griluje a z toho
otáčejícího se špalku masa se obřím nožem, připomínajícím spíše šavli, seřezává se upečená vrstva
masa na rozříznutou půlku veky. Celé to ještě okrášlí zeleninou, polije se nějakou z mnoha omáček
a gáblík je hotov. Nakonec jsme neodolali a po chvíli jsme měli možnost tu jejich specialitu
8
ochutnat. Bylo to opravdu výborné, já se ještě pro jistotu zeptal, jestli je naše cestovní apatyka
dobře zásobená a šli jsme dál. Došli jsme až k dalším třem mešitám, ale na prohlídku už bylo moc
pozdě a mimoto jsme vycházeli z toho, že budeme mít na prohlídku Istanbulu ještě celý příští den.
Zastavili jsme se jen u jedné zajímavosti Čemberlitaš – Ohořelý sloup. Nechal jej postavit císař
Konstantin I. a z původní výšky padesátsedm metrů dnes zůstalo zachováno pouze 34,8 metrů.
Sloup se skládal celkem z deseti kamenných válců, pocházejících z chrámu Apolona v Římě a až do
roku 1105 stála na jeho špičce císařova statue. Sloup měl být symbolem spojení křesťanství
s ostatním náboženstvím a podle legendy zazdili do základů dřevěnou sošku bohyně Athény
z Troje, Noemovu sekeru, kámen, ze kterého nechal Mojžíš téci vodu a dvanáct košíků se zbytky
deseti chlebů, kterými Ježíš nasytil desetitisíce hladových. Sloup obepínají obruče, podporující jeho
stabilitu. Císařova statue roku 1105 nepřežila bouři a byla nahrazena kapitelem s pozlaceným
křížem. Požár roku 1779 se zasloužil nejen o dnešní jméno sloupu, ale i o jeho podobu.
Začalo se stmívat a byl nejvyšší čas na návrat. Byli jsme kousek od další brány do bazaru, kam
moje spolucestující hned zamířila, prohlásila že mne povede a směle vykročila. Orientální bazary
jsou na orientaci ale dost záludné, což jsme poznali už na našich dřívějších cestách. Když se někde
naše skupina o nějakého člena zmenšila, tak to mělo na svědomí převážně bludiště bazaru.
Nejjistější je se vracet ven stejnou cestou, kterou se tam přišlo. Nápomocné jsou nejrůznější
orientační body na křižovatkách uliček, pochopitelně ale jen za předpokladu, že si je člověk uloží
do paměti. Chtít ale projít bazarem aniž by jeden přesně věděl na kterém místě do něj vešel a který
východ má hledat, tak to už chce i trochu odvahy. Riskli jsme to, ještě jsme se tam občas na něco
podívali a pochodovali dál. Pochod byl ale čím dál tím delší a hledaný východ stále nikde. Občas
jsme sice nějakou tu bránu našli, ale nikdy to nebyla ta pravá. Neříkal jsem nic a moje
spolucestující také ne. Na jedné z dalších křižovatek ale zabočila opět někam jinam než bych šel já
a i bez kompasu jsem poznal, že má v úmyslu tam běhat v kolečku. Nakonec jsem se nechal slyšet,
že už toho mám tak akorát, a že ted' nepůjdu já s ní, ale ona se mnou, protože já ted' jdu z bazaru
ven a odtamtud rovnou do hotelu. Když jsme do bazaru vešli poprvé, tak jsem si přeci jen nějaký
ten orientační bod zapamatoval a i trochu víc se tam rozhlížel po okolí a ne jen po výlohách. S
určitým pocitem triumfu jsem brzy dorazil k uličce zlatníků a teprve podle první výlohy, kterou
jsme si v bazaru prohlíželi, nabyla i moje spolucestující přesvědčení, že jsme u správné brány,
kterou jsme do bazaru vešli. Na zpáteční cestě k hotelu už na ulicích začali rozsvěcovat pouliční
lampy a my dost pospíchali. Ve tmě vše přeci jen vypadá trochu jinak než za světla a na nějaké
bloudění jsme už moc náladu neměli. Jako vodítko nám posloužily mešity kolem kterých jsme šli
odpoledne a když jsme opět dorazili k jedné velké křižovatce, tak jsme věděli, že máme vyhráno.
Jediných potíží, kterých jsme se ale nikde nezbavili, byly díry na chodnících, které byly za tmy ještě
záludnější než za dne. Zastavili jsme se ještě v malém obchůdku, koupili láhev minerálky jako
proviant na cestu příštího dne a zamířili už rovnou do hotelu, kde jsme chvíli louskali hádanku, co
9
to asi bylo za autobus před jedním buffetem. Měl arabsky psané číslo, byl nepředstavitelně
napakovaný kufry a ranci, kolem se tísnil a brebentil houf mouřenínů a na boku autobusu se
latinkou pyšnil nápis „Teheran“. Jestli to byla linka, turisté, či obchodníci to nevím, ale podle té
bagáže na střeše bych nejspíše tipoval na třetí variantu a není vyloučené, že byli v Turecku i na
práci.
V hotelu jsme pospíchali na pokoj a těšili se na sprchu, ale to první, co nás na pokoji uvítalo,
byla psí zima. Klimatizace tam sice byla, ale ať jsem jí domlouval jak chtěl, topit nezačala. Naštěstí
tam ale bylo dost rezervních dek. Ochutnali jsme také první láhev naší alkoholové "medicíny“
koupené v DFS ve Stuttgartu a šel jsem do vany. Nějakou dobu jsem si lebedil a pak se stal malér.
Kolem vany byly dlaždičky a jedna byla formovaná jako držadlo. Toho jsem se při vstávání z vody
chytil, ozvalo se lupnutí a já opět dřepěl ve vodě, třímajíc v ruce to ulomené ucho jako telefonní
sluchátko. Moc by mne zajímalo, jaký jsem měl v té chvíli výraz v obličeji. Začal jsem dumat co
s tím, ale jsme vždy vybaveni pro všechny eventuality a v kufru se nacházela i tuba prvotřídního
lepidla. To jsem s sebou měl hlavně kvůli botám, kdyby měla odejít podrážka či podpatek. Kapka
lepidla na každou stranu onoho „telefonu“, chvíli podržet a už bylo vše zase jako nové. Jen moji
spolucestující jsem ještě musel varovat, aby se toho zázraku už radši moc nechytala.
Takove"držadlo", či spíše „upadadlo“, tam bylo ještě jedno a já nehodlal plýtvat moje lepidlo na
jejich dlaždičky v koupelně.
Po vykoupání jsme se odebrali do jídelny, kde už bylo poměrně plno a kde nás poslali ke stolu
s cedulí „Camel tours“. Těch "velbloudů" už tam bylo požehnaně a nám bylo hned jasné, že
mezitím dorazili i kumpáni z Mnichova, Frankfurtu a co já vím odkud ještě. Tři dlouhé stoly byly
plné, ale my stále ještě doufali, že ti všichni nejsou jen naše skupina. Jak se později ukázalo, tak
jsme doufali marně. K večeři byl zeleninový salát jako předkrm, následovala hrachová polévka,
dále guláš s bramborovou kaší a nakonec hroznové víno. Tak dobré, jako ten odpolední kebab, to
sice nebylo, ale celkem to ušlo. Po jídle se objevil přísně vyhlížející Turek a my byli informováni,
že nás zítra čeká pestrý den a proto že se z hotelu vyjede už v osm hodin ráno. Prohlídka města
měla být jen dopoledne, aby mohl odpoledne každý něco podniknout na vlastní pěst. Také nám bylo
navrhnuto, že se můžeme za příplatek 30 DM na osobu zúčastnit extraprohlídky, která na našem
standardním programu nebyla. Byla v tom jízda lodí po Bosporu a návštěva Topkapi Serailu. Ten
Topkapi byla totiž jediná věc v celém programu cesty, jejíž vynechání bylo velkým "kiksem" a
opravdu nevím, co si u toho mysleli, když při planování cesty Topkapi vynechali. Zřejmě mysleli na
těch 30 DM na osobu navíc, to ale nic neměnilo na skutečnosti, že nám bylo hned jasné, že na ten
odpolední extravýlet pojedeme. Po jídle jsme ještě trochu oťukávali naše spolustolovníky a pomalu
ale jistě zjišťovali, že všichni do naší skupiny opravdu patří. Nakonec se přihlásilo ranní brzké
vstávání a odpolední pochod'ák po istanbulské dlažbě a my se poměrně brzy odebrali na kutě. První
den v Turecku skončil a přestože okružní cesta ještě ani nezačala, bylo prvních dojmů víc než dost.
10
Nejdůležitější ale bylo poznání, že se pod slupkou tzv. evropského rázu života skrývá země, v jejíž
historii není tisíc let žádná dlouhá doba.
První archeologické objevy určitého druhu kultury na území dnešního Turecka pocházejí již
z doby kamenné a bronzové, tzn. z let 7000 - 3000 př. n. l., ale až kolem roku 1800 př.n..l., kdy
vznikla říše Chetitů s hlavním městem Hattusa, lze mluvit o prvním indoevropském státě. Chetité
ovládli náhorní plošiny celé Malé Asie a roku 1600 př. n. l. dokonce i Babylon. Po roce 1450 př. n.
l. už patřili Chetité za vlady Supiluliuma vedle Egypta a Asyrie k největším říším té doby a jejich
moc si udrželi asi dvěstěpadesát let. Celá říše se sice rozpadla, ale malé chetitské státy se udržely
ještě i do 9. století př. n. l. V oblasti jezer na východě vznikla říše Uretrejců. Ti měli ale neustálé
nesrovnalosti s Asyřany a zachovaly se i záznamy z asyrských válečných výprav právě proti zemi
Urartu, která je identická s biblickou zemí Ararat. Uretrejci neměli proti Asyřanům moc velkou
naději na přežití a vše skončilo zaniknutím jejich říše v 6. století n. l.
V době následující nelze ani tak mluvit o vzniku nových říší, jako spíše o založení menších či
větších státečků. Dalo by se říci, že co kmen, to stát. K těm kmenům patřili Phrygové, kteří kolem
roku 750 př. n. l. založili stát na území mezi dnešním Eskisehirem a Ankarou, s hlavním městem
Gordion. Ti se ale dostali k moci jen proto, protože byli nápomocni při zničení říše Chetitů a
protože kdo s čím zachází, tím také schází, tak je o moc připravili kočovní Kimmerové. Udrželi se
jen kolem města Afyon a to jen do roku 546 př. n. l., kdy se celé Malé Asie zmocnili Peršané.
Potíže měli Phrygové také s kmenem Lyderů, ale o těch toho moc známo není. Ti se usadili na
západě a nejmocnější byli za vlády Kroisa, 560 - 546 př. n. l. Jejich hlavním městem byl Sardes,
ležící východně od dnešního Izmiru. Ve stejné době, jako lyderský stát, vzniknul kolem dnešní
Antalye stát Lykyjců. Podle Heroda měli pocházet z Kréty a centrem jejich moci bylo město
Xanthos. S Lykyjci sousedili Karerové, což ale byli jen vazalové Peršanů a sídlili mezi městy Milet
a Mugla.
V turecké historii to ale, až na Chetity, byly pouze historické epizodky a největší vliv tam měli
pochopitelně Řekové. První řecká sídliště vznikla již roku 1050 př.n.l, ale teprve v 7. století př. n. l.
došlo ke kolonizaci ve velkém stylu. Centrem byl Milet a v roce 500 př. n. l. se přidaly Smirna,
Ephesus a Prieny. Vznikl ionský svazek států nejen s jedinečnou kulturou, ale i mocenskými
požadavky a šli dokonce tak daleko, že se roku 494 př. n. l. postavili na odpor Peršanům. Toto
rozhodnutí ale nebylo moc šťastné a nemohlo to skončit jinak, než zničením Miletu a pádem ionské
kultury. S Peršany si nakonec poradil roku 333 př. n. l. Alexander Veliký u Issos, nedaleko
dnešního Adana. Dokud byl Alexander Veliký naživu, tak bylo vše v pořádku, ale po jeho smrti
začaly tahanice mezi jednotlivými vojevůdci o moc nad dobytým územím od Egypta až po Indii a
v Malé Asii nastala vláda Alexandrových diadochů Lysimacha, Antigona a Seleuka. Zvýhodněn
jeho mocí a bohatstvím se stal Pergamon hlavním městem a až po smrti posledního krále se stal
Pergamon roku 133 př. n. l. pouhou provincí římské říše. Nedá se ale říci, že mu to bylo na škodu.
11
Kulturní i hospodářská úroveň dosáhla výše, které nikdy předtím (ani potom) nebylo dosaženo a
všude, od Izmiru až po východní Anatolii, lze nalézt stopy činnosti římských architektů. Byla
postavena celá řada chrámů, aquaduktů, mostů, lázní, opevnění, atd. Ale ani vláda Říma nebyla
věčná. Ve 4. a 5. století n. l. se začala vyvíjet byzantská kultura, mající kořeny v klasické kultuře
nejen římské, ale i helénské a orientální. Roku 330 zvolil Konstantin Veliký starý Byzantion jako
jeho hlavní město a "Nový Řím" dostal jméno Konstantinopel. Po rozpadu římské říše v roce 395
zažila Byzanc za císaře Justiniána (527 - 565) dobu největšího rozkvětu a říše se rozkládala od
západního středomoří až po Kavkaz a od Alp až k Egyptu. Není proto divu, že jsme se při našich
minulých cestách tak často setkávali se stopami Byzance všude možně a teprve po roce 1071 byla
ztracena část Anatolie, kde se přihlásili ke slovu Seldžukové. Bohatství Konstantinopelu bylo nejen
obrovské, ale zároveň i lákavé, dostali na něj zálusk i křižáci a skončilo to nakonec roku 1204
vydrancováním a vypálením města. To byla katastrofa, ze které se Byzanc už nikdy
nevzpamatovala.
Malou roli si v tisíciletých dějinách zahráli i Arménci, ale, vyjádřeno divadelní hantýrkou, šlo
pouze o tzv. "štěk" a větší roli si zahráli Seldžukové po vítězné bitvě u Manzikertu, roku 1071.
Dostali se až ke Středozemnímu moři a jejich sídla moci byla v městech Konya a Kayseri. Se
Seldžuky už jsme se také několikrát setkali v dějinách jiných zemí. Byli totiž zapřisáhlými
protivníky křižáků a o pád jejich moci se postaraly kmeny ještě divočejší než byli Seldžukové –
Mongolové. O velikosti jejich někdejší moci dnes svědčí řada mešit, medres, karavanserají a
kastelů, čili pevností. Typickým znakem všech jejich staveb jsou bohatě zdobené portály,
ornamenty nesou znaky perského vlivu a opakují se nejen na průčelí staveb, ale i na kobercích a
řezbách a vysoké dokonalosti dosáhli i při výrobě kachlíků. Fajence jsou proto dnes
neodmyslitelnou součástí výzdoby mnoha mešit. Neobyčejně vysoké urovně dosáhli v té době i
lékaři, filozofové, básníci a theologové. V Konye žil mj. i Mewlana Celaleddin Rumi, zakladatel
řádu tančících dervišů.
Zrovna tak jako u Seldžuků, pochází pojmenovaní Osmánců ne podle jména kmene, ale podle
jména zakladatele dynastie. V osmánské dynastii se setkáváme s mnoha známými jmény vládců
spojených s dějinami nejen Turecka, ale i blízkého a dalekého okolí a v neposlední řadě řadě
spojených i s řadami opravdu jedinečných staveb.
Za doby vlády Osmánových následovníků Orhana a Suleimana, se osmánská moc rozšířila po
celé západní části Malé Asie a posílil ji i Murat I. jeho vítězstvím nad Srby na Kosovo poli roku
1389. Bezprostředně po bitvě byl ale zavražděn, novým vlácem byl provolán jeho syn Beyazit I.,
který dostal možnost proslavit se dobytím Konstantinopelu. Z nového úspěchu ale nic nebylo a
nové nebezpečí začalo hrozit ze strany Mongolce Timura Lenka. K bitvě došlo roku 1402, Beyazit
byl poražen, dostal se do zajetí a rok nato zemřel. O dobytí Konstantinopelu se za jeho vlády snažil
i Murat II. (1421 - 1451), ale to se podařilo až roku 1453 jeho nasledovníkovi Mehmetovi II.
12
Dalšími osobnostmi osmánské dynastie byli Selim I. (1512 - 1520) a Suleiman I. s přízviskem
„Nádherný“ (1520 - 1566). Selim při jeho výbojích obsadil i Mekku a Medinu a vítězstvím nad
Mameluky si zajistil i moc v Egyptě. V jeho stopách pokračoval Suleiman I. a stavby spojené s jeho
jménem nás loni v Izraeli provázely skoro na každém kroku. Suleiman I. byl úspěšný nejen jako
stavitel, ale i jako vojevůdce. Roku 1526 porazil Mad'ary u Moháče a tři roky nato stál před Vídní,
kde sice neuspěl, ale jeho moci to jinak neuškodilo. Jeho lod'stvo ovládlo celé Středozemní moře a
severoafrické státy byly přinuceny odvádět mu tribut. S neúspěchem u Vídně se Suleiman I. však
nesmířil a roku 1566 se vydal na novou výpravu. Nebyl už nejmladší, bylo mu sedmdesátšet let a
nakonec ho při obléhání Szigetvaru ranila mrtvice. Tak skončil poslední z nejvýznamnějších sultánů
osmánské dynastie a žádný z dalších už tak úspěšný nebyl. Selim II. prohrál roku 1571 námořní
bitvu s Benátčany a Španěly u Lepata a není vyloučeno, že na tom určitou roli hrála i skutečnost,
související s jeho přízviskem „Mest“ (Ožrala).
Roku 1683 se vydala turecká vojska znovu na Vídeň. Vezír Kara Mustafa si svým úspěchem
mohl být jistý, protoze měl dvacetinásobnou přesilu, ale přesto byl v bitvě na Kahlenbergu
císařskými vojsky, za význačné pomoci Poláků, přinucen k ústupu. Z potíží s Turky nakonec
profitovali vídeňáci. Mezi kořistí se nacházely i pytle kávy a co se z toho nakonec ve Vídni
vyklubalo, je dostatečně známo z tamních nesčíslných kaváren.
V následujících letech Turky stíhaka porážka za porážkou a tak nakonec ztratili nejen Budapešť
a Bělehrad, ale i celý Pelopones. Ke slovu se začal hlásit i ruský car a celé 18. století bylo
poznamenáno politickými neshodami mezi oběma zeměmi. Roku 1774 si Rusové vynutili volný
průjezd Bosporem a Dardanelami a jen v době, kdy byl car zaměstnán Napoleonem I., měli Turci
trochu klidu, kterého využil sultán Mahmut II. (1808 - 1839) k vyřízení vnitrostátních potíží.
Velitelé (akča) elitních vojsk (janičarů) se začali trochu moc míchat do politiky a skončilo to roku
1826 na At Meydani masakrem 30000 janičarů.
V letech 1853 - 1856 došlo k největšímu konfliktu s carským Ruskem - ke Krymské válce.
Turci našli sice oporu v Angličanech a Francouzích, ale ti šli hlavně za jejich zájmy. Byla to doba
tzv. "nemocného muže na Bosporu".
Sultán Abdulaziz (1853 - 1856) vládl pouhé tři roky než byl zavražděn a jeho následovník byl u
moci jen tři měsíce, než se přišlo na to, že je zralý spíše do blázince než na trůn. Delší dobu se
udržel u moci despota Abdulhamit II. (1876 – 1909). Ten se sice snažil za pomoci císařského
Německa osmánskou říši upevnit, ale nijak zvlášť úspěšný nebyl a Rusko - turecká válka (1877 1878) jej stála převážnou většinu evropských území. Povstaním "Mladých Turků" (1908) nakonec
doba jeho vlády skončila.
Za vlády Mehmeta V. byla sice snaha o nezbytné reformy vidět, ale tažení proti Tripoli (1911 1912), obě války na Balkáně (1912 - 1913) a první světová válka (1914 - 1918) postavily Turecko
před další, přednější problémy, než byla reforma. Po roce 1918 bylo Turecko obsazeno a rozděleno
13
na okupační zóny a na scéně se objevil Mustafa Kemal Paša. Popularitu získal vítězstvím v bojích o
Dardanely, stal se jakýmsi tureckým Janem Žižkou a události dostaly poměrně rychlý spád. Roku
1922 byl zrušen sultanát a rok nato vznikla turecká republika s hlavním městem Ankarou a
Mustafou Kemalem Pašou jako prezidentem, kdy přijal příjmení Atatürk. To byla také novinka,
protože až do roku 1934 nebyla příjmení v Turecku obligátní. Byla to zároveň i jedna z mnoha
reforem, jichž se Turecko nakonec dočkalo. Dalšími změnami bylo zavedení latinky (1928),
gregoriánský kalendář (1926), zrušení mnohoženství (s tím byly dost patálie), bylo zavedeno
volební právo žen (s tím byly asi ještě větší patálie), neděle byla zavedena jako svátek a došlo i na
zákaz nošení fezů, z čehož zase neměli radost ve Strakonicích, kde se ty fezy houfně vyráběly.
Když Kemal Atatürk 10.11.1938 zemřel, zanechal po sobě stát, který dělal dojem poměrně
moderního evropského státu, ale bylo by iluzorní věřit, že se mu během tak krátké doby podařilo
pouhými reformami a paragrafy zlikvidovat vše, co dlouhá tradice v Turecku zanechala. Nemusí se
nad tím nijak zvlášť přemýšlet, aby se každému objevily určité podobnosti třeba s kulturní revolucí
v Číně, kde se také snažili vymýtit vše staré, ale (naštěstí) se jim to na 100% nezdařilo.
Nejnovější dějiny Turecka se řídily podle motta: "Perte se a žerte se!“. Potáceli se mezi
Orientem a Okcidentem a dost dobře nevěděli jak z toho začarovaného kruhu ven. Skoro celou
druhou světovou válku byli Turci neutrální a válku vyhlásili Německu až v únoru 1945 – to aby
také něco získali - a jedině, kde se „válčilo“, bylo ve vládě o koryta a někdy i s Řeky, jako třeba na
Kypru. Občas tam také měli zemětřesení, což občas přinutilo jejich politiky starat se i o lidi a ne jen
o jejich vlastní žlab. Politické rozbroje nebraly konce a nakonec vše roku 1980 skočilo vojenským
pučem. To už jsou ale dějiny z našeho hlediska celkem nezajímavé, protože kvůli této „historii“ do
Turecka zcela jistě nikdo nepojede.
Pátek, 17.10.
To, že se v Orientu časem nehospodaří ani nešetří, se pochopitelně nevztahuje na turisty. Ten
den jsme vstávali jako do práce a po snídani, kdy jsme při žvýkání chleba s máslem a marmeládou
vzpomínali na pestré loňské ranní buffety, se všichni shromáždili v hotelové hale. V osm hodin se
mělo odjíždět, ale až do devíti se nic nedělo. Průvodce už z toho byl celý vedle a stále jen
telefonoval kde že zůstal náš autobus viset. Zpoždění mi nijak moc nevadil, protože čím později
vyjedeme, tím větší je naděje, že se počasí umoudří. Ráno totiž zase začalo pršet a ani ostatní si
nenaříkali, protože před hotelem vybalil krámek prodavač textilu a o kratochvíli bylo pro dámskou
část výpravy postaráno. Nakonec s asi hodinovým zpožděním autobus přeci jen dorazil, vydal se
s námi do ulic a průvodce začal vykládat. Měl zatím nejlepší němčinu jakou jsem kdy u průvodce
na cestách zažil a od prvního okamžiku se na nás začal řítit vodopád informací. Jako první udělal
plán na celý den. Kvůli špatnému počasí zrušil výlet lodí po Bosporu a místo toho přibral do
prohlídky několik dalších zajímavostí, kde budeme pod střechou. Protože odpadly jízdenky na lod',
odpadl i příplatek na onen extravýlet. Plán na ten den jsme měli a mohlo se začít. Jízda městem
14
nebyla nijak zajímavá, ubrečený Istanbul nedělal nijak lákavý dojem, a tak všichni jen seděli a
poslouchali ten příval slov. Vzal to od dějin přes politiku až k nejnovějším drbům. Po cestě nám
ukázal jen starodávnou cistemu, sloužící dnes jako fotbalové hřiště a už se jelo přímo k první
zastávce naší okružmí jízdy - kostelu Chora (Kariye Džamii). Ještě tam nebylo otevřeno a my se
trochu toulali po okolí. Dostali jsme se do uliček, kde lide bydlí v prkenných chatrčích, což byl po
včerejších moderních bulvárech dost velký kontrast. Škvírami mezi těmi fošnami jim do příbytku
muselo určitě hrozně táhnout a i obyvatelé byli jejich oblečením poměrně smutnou ilustrací toho,
jak se v Istanbulu ještě dnes nuzně žije. Chodili jsme po okolí a ke kostelu jsme přišli málem jako
poslední. Objevili jsme totiž malou dodávku vrchovatě naloženou kostmi, kde právě „hodoval“ houf
koček. Moje spolucestující byla pochopitelně nadšená, pustila se okamžitě do focení a já jen začal
hlídat počet udělaných snímků. S jejím focením zvířat mám totiž zkušenosti ještě z Jordánska, kde
jen na stádo koz praskla skoro polovina filmu. Náš houf se nakonec sešel v kavárně u kostela.
Průvodce si nás srovnal jak na pionýrském táboře a šlo se. Kostel Chora vlastní nejkrásnější fresky
a mozaiky v celém městě. Byl postaven za vlády císaře Justiniána (527 - 565) a později několikrát
restaurován. Roku 1511 byl přeměněn na mešitu a bylo velkou výjimkou, že nedošlo k zamalování
všech tamních výjevů, poněvadž mohamedánské naboženství nedovoluje zobrazování lidí. K tomu
došlo až začátkem 18. století, kdy již byli mohamedáni zřejmě „pokrokovější“. Vešli jsme do
kostela a pustili se do prohlížení. Mozaiky byly provedeny opravdu pěkně a dali si i dost velkou
práci s jejich restaurováním. Všude byly biblické výjevy a úplně se vnucovaly vzpomínky na loňský
Izrael. Kostel nebyl nijak rozlehlý a my vycházeli z toho, že je jeho prohlídka jen jakýmsi
extempore před památkami daleko zajímavějšími. V tom jsme se ale hrozně mýlili. Průvodce začal
vykládat a pomalu, ale jistě, se dostal až k bibli a bylo zle, protože vše začal rozebírat do
nejmenších podrobností. Nebral fresku po fresce, ale každou ještě rozebral na malinkaté části a jeho
vykládání, co která scéna znázorňuje, nebralo konce. A to stylem, jako když se člověk dívá na louku
kde se pasou ovce a někdo mu k tomu dává obšírné vysvětlení, že je to louka, na které se pasou
ovce. Proto netrvalo dlouho a my už jen hledali něco, nač si tam sednout. Je docela možné, že to
všechno byly pro většinu návštěvníků novinky, ale nám se to zdálo být jen ztrátou času. Úplně jsem
si mohl můj izraelsky cestopis ušetřit, protože jeho přednáška bylo něco obdobného. Nebralo to
konce a skupina začala pomalu reptat. Shodli jsme se na tom, že se asi rád poslouchá a už jsme jen
odevzdaně čekali, až se vypovídá i z těch největších banalit. Nejhorší na tom bylo, že se nám to
tam, možná až na ty fresky, nijak obzvlášť výjimečné nezdálo. Udělal jsem jeden snímek venku,
jeden snímek uvnitř a byl jsem hotov. A to určitě nepatřím k těm, kteří na pěkných věcech šetří
filmem, protože filmů jsem měl s sebou víc než dost. Mít ho jako průvodce třeba v Karnaku, tak
jsme se z Egypta vraceli asi nejdříve za dva měsíce. Nakonec se přeci jen vypovídal a my šli
k autobusu. Mezitím dorazil ten náš, se kterým jsme měli původně jet a my jsme se dozvěděli, že se
dostal kvůli bouračce do zácpy a proto to zpoždění. Autobus byl sice o něco větší než ten první 15
náhradní, ale přesto byl plný. Měli jsme smůlu, protože i na „našem“ zadním sicu jsme měli
sousedy a my cestou do města potichu proklínali naší obří skupinu. Nálada klesla úplně na bod
mrazu, když jsem při jednom prudkém zabrždění vyplachtil i s rancem ze sedadla do uličky.
Naštěstí ale jízda netrvala dlouho a my zastavili u mešity sultána Suleimana (Süleymaniye Džamii).
Patří k nejhezčím mešitám v Istanbulu a byla postavena architektem Sinanem v letech 1550 - 1557,
který byl ve své době nejprominentnějším stavitelem. Původně byl sice jen pouhým "ženistou" u
janičarů a jeho specialitou byly mosty. Teprve později, když už mu bylo přes padesát let, dostal
zakázky i na stavby větší, nádhernější a okázalejší. Stavitelem musel být skutečně dobrým, protože
jinak by si ho za architekta Suleiman, zvaný Nádherný, nevybral. Mešita v sobě skrývá i číselnou
hříčku. Má čtyři minarety a deset galerií. Suleiman byl totiž desátým sultánem a čtvrtým,
vládnoucím v Istanbulu.
Nejdříve jsme přišli na čtverhranné nádvoří s dvacetičtyřmi sloupy z bílého mramoru a růžové
žuly, nesoucích dvacetosm malých kopulí. Uprostřed nádvoří je nezbytná kašna na obřadné mytí
před modlením. Nejdříve jsme se všichni rozprchli za focením a každý hledal ten nejhezčí pohled
z podloubí na minarety, což se ale našemu neustále mluvícím průvodci vůbec nelíbilo. Pak už nás
čekalo jen zouvání a my šli do vlastní mešity. Jako všude jinde, tak i tam, mne ohromila obrovská
rozloha modlitební síně. Měří 57 x 60 metrů a nad ní se ve výšce 53 metry klene kopule a průměru
26.5 metru. K tomu ještě přijdou dvě polokopule na západní a východní straně a aby byl dojem
dokonalý, klene se na zbývajích stranách ještě po pěti menších kopulích. Výzdobou a
propracováním nebylo šetřeno ani na mihrabu a minbaru - obojí je z bílého mramoru. Měli jsme
sice smůlu s počasím, ale i ta trocha světla z venku, padající dovnitř stotřicetišesti okny, dávala
tušit, jak asi vše vypadá, když svítí slunce. Pochopitelně tam nesměly chybět ani fajence a všude
ležely obrovské koberce a jejich vzor rozděloval celou modlitební halu na malá políčka, která při
modlení každému určila jeho místo. Další pozoruhodností mešity bylo mauzoleum sultána a jeho
favoritky Roxelany. Je to osmihranná stavba s kopulí na sloupech a to by nesměl být Suleiman, aby
neměl něco zvláštního. Barevná okna a kachlíky jsou samozřrejmostí, ale kopule, posázená
smaragdy
a horskými kristaly, se přeci jen tak často nestavěla. Náš ciceron toho sice napovídal hodně, ale tam
vše mluvilo samo za sebe a výklad spíše rušil. Místo popisu toho, co stejně sami vidíme, mohl spíše
povědět něco o způsobu, jakým se dostal Suleimanův syn k moci. Po Suleimanově smrti se totiž
měla nechat Roxelana dobrovolně zabít, aby tak jejímu synovi umožnila zdědit trůn. Tato metoda se
prý kdysi praktikovala poměrně často a jeden se někdy zamyslí nad tím, jak to tenkrát s tou jejich
„vyspělou civilizací“ vlastně bylo.
Opustili jsme Suleimanovu mešitu a vydali se mokrými ulicemi města za dalšími
pozoruhodnostmi. Dojeli jsme ke "Zlatému rohu" s mosty Atatürkovým a Galata. Na stejném místě,
jako most Galata, byl postaven už roku 1845 most dřevěný, který byl později nahrazen mostem
16
železným. Dnešní most postavila německá firma v letech 1910 - 1912, je 468 metrů dlouhý, 22
metry široký a spočívá na 22 pontonech. Tím blokuje volný přístup k vnitřnímu přístavu a proto
třikrát týdně, vždy mezi 2 - 4 hodinou ranní, vypojí prostřední část pontonů i s vozovkou a tak
vzniklým průplavem umožní lodím vjezd a výjezd. Galata je dnes dopravním centrem města a podle
toho to tam vypadalo. Náš autobus se prodíral plechovou lavinou, kde se střídaly nejnovější modely
vozů s obstarožními kárami. Nejtypičtější to bylo na taxíkách. Bylo mezi nimi množství nejen
nových mercedesů, ale i mnoho amerických křižníků z padesátých let. Oblíbeným dopravním
prostředkem tam jsou i tzv. dolmus. Taxíky velikosti VW-busu, jezdící podle pevných tarifů a
mající své zastávky a pochopitelně i autobusy, nad kterými by jeden málem brečel, protože často
dělaly dojem, že je drží pohromadě jen nezměrná víra v Allaha. Pestrou podívanou jsou tam i
náklad'áčky. Převážně také starší modely, ale je vidět, že jsou do nich jejich majitelé přímo
zamilovaní. Často přímo hýří barvami, všude mají nějakou ozdůbku a kabina řidiče nezřídka dělala
dojem pouťové střelnice. Od papírových kytek, přes nejrůznější bambulky až po panenky a
fotografie fotbalistů a hvězd všeho druhu, tam bylo, jako dekorace, zastoupeno úplně vše. Záliba
v propracování detailů byla vidět i na takových věcech, jako jsou miniaturní tepané mřížky na
koncových světlech.
Pokračovali jsme v cestě a zanedlouho zastavujeme u Hagia Sophia (Aya Sofya – Posvátná
moudrost), snad nejznámější stavby města, sloužící dříve jako kostel, následně jako mešita a dnes
jako muzeum. První kostel na tom místě nechali postavit císaři Konstantin a Konstantinos v letech
325 - 360. Ten vyhořel a stejný osud měl i kostel Theodosia II. Třicetdevět let po druhém požáru
položil 23.2.532 císař Justinián základní kámen stavby, mající za úkol překonat i chrám
Šalamounův. Sto stavitelů a 10000 dělníků stavělo pět let a 27.12.537 mohl císař Justinián pronést
památnou větu: „Šalamoune, já tě překonal“. Po špatných zkušenostech se dřevem a požáry,
nesmělo být při stavbě použito žádné dřevo a jako materiál zůstal pouze mramor, pískovec a cihly.
Císař na stavbu osobně dohlížel a jím pověření slídili po všem, co by se dalo na stavbě použít. Není
tedy divu, že se tam dají objevit i mramorové sloupy z daleko starších chrámů až z libanonského
Baalbeku, Heliopolis, Ephesu a Delphi. Čtyři mohutné pilíře, nesoucí kopuli z obzvlášť lehkých
cihel, jsou z pískovcových bloků, k jejichž spojení sloužilo místo malty roztavené olovo. Byla to
stavba nejen gigantická, ale i drahá a císaře ta legrace přišla celkem na třistašedesát metráků zlata.
Dlouho se z ní ale neradoval, protože stavbu poškodilo roku 553 zemětřesení a čtyři roky poté byla
při dalším zemětřesení poškozena nanovo. Oprava byla nezbytná, ale nijak úspěšná. Zřítila se při
tom totiž část klenby a i zbytek musel být stržen. Při generálce kopuli o víc než šest metrů zvětšili a
má dnes úctyhodný průměr třicetjeden metr. A do třetice všeho dobrého i zlého - při třetím
zemětřesení, roku 869, to odnesla jedna z polokopulí a trvalo stodvacetpět let, než mohl být chram
opět vysvěcen. Kostel sloužil až do roku 1204, kdy jej po dobytí Konstantinopelu vydrancovali
křižáci. Pohnutá historie ale ještě nebyla dávno u konce. 29.5.1453 dobyl města sultán Mehmet II. a
17
dva dny nato už kostel sloužil jako mešita. Došlo i ke změnám stavby, přibyly podpěrné hradby,
minarety, kašna a železná konstrukce jako výstuha klenby. To by bylo celkem v pořádku, jenže se
s muslimským náboženstvím nesrovnávaly malby všude na stěnách, protože fresky bylo to jediné,
co tam křižáci, kostel – nekostel, neukradli. Křižáci ukradli co se dalo a vůbec se nepozastavili nad
tím, že drancují kostel. Podle nich to byla jen svatyně východokřesťanských modlářů a proto ono
drancování. Mohamedáni zničili, resp. sebrali kostelu i to poslední co mu ještě zbylo – nádherné
fresky, které jednoduše zasádrovali. Fresky se zase objevily až v letech 1847 – 1849 při celkové
renovaci, ale jen nakrátko, protože je nechal sultán Abdülmečit obratem zase přebílit. Teprve za
Atatürka byly opět restaurovány, ale to už Hagia Saphia nebyl ani kostel a ani mešita, ale docela
obyčejné muzeum. Šli jsme jen do muzea a moc si libovali, že se se v té zimě nemusíme zouvat.
Dostali jsme se na nádvoří s orlojovým pavilonem a hrobkami osmánských sultánů a princů a
jdeme starými bronzovými dveřmi z roku 883 do předsálí. Všude je mramorové obložení stěn a kde
není mramor, tam jsou na zlatém podkladě mozaiky. Jestli nás ohromilo už předsálí, co teprve
vlastní hlavní hala. Víc než padesátpět metrů nad námi se klenula obrovská kopule a všude kolem
jsou arkády, oddělující postranní lodě. Celá katedrála zabírá plochu 7570 m² a řadí se tak k těm
největším na světě. Procházíme prostorami, obdivujeme výzdobu a každý má plné ruce práce s tím,
jak celou tu nádheru a rozlehlost dostat na matnici fotoaparátu. Je to ale snaha úplně zbytečná –
pokud člověk nevlastní širokoúhlý objektiv typu „rybí oko“. Mimo ornamentů, fresek a mozajek,
upoutaly naší pozornost hlavně kruhové štíty u hlav sloupů, kde jsou zlatými písmeny napsána
jména prophetů. Byli jsme upozorněni na estetiku arabského písma a dozvídáme se, že každý písař
cvičil jednotlivé tahy tak dlouho, až byl schopen napsat jednu a tu samou věc několikrát za sebou,
aniž by mezi tím byla nějaká odchylka. Písařská zkouška byla celkem jednoduchá. Jedním a tím
samým citátem popsal několik archů a když se ty archy na sebe položily, tak se musela všechna
písmena bez nejmenší odchylky krýt. Ta zkouška byla proto ve skutečnosti všechno možné, jen ne
jednoduchá, což zjistí každý, kdo se dvakrát po sobě pokusí úplně stejně podepsat. Po prohlídce
jsme se ještě zastavili u jedné zvláštnosti – potícího se sloupu. Saháme do otvoru v mramoru a
dohadujeme se, jestli je mramor opravdu vlhký a zda je to opravdu taková zvláštnost. Potvrdit to
nemohu, ten den tam bylo vlhké všechno a všude. Vysvětlení má být v tom, že je mramor pórézní a
nasává vodu. Ještě tam mají „studené okno", kterým i za největšího vedra proudí chladný vzduch.
Ale ani to jsme nemohli ověřit, protože tam studeně táhlo odevšad a my bychom uvítali spíše nějaké
„teplé okno“. Tudíž jsme ani nic neověřovali, protože nikdo neměl zájem v té zimě vyhledávat ještě
nějaký zázračný ledový průvan.
Prohlídka muzea skončila, postávali jsme opět venku a poslouchali co nás čeká dál. Protože
prohlídka bude trvat celý den, jedeme nejdříve do Topkapi. Před odjezdem ale každý ještě
fotografuje mešitu sultána Ahmeta, tyčící se za parkem hned naproti. Je škoda, že nesvítilo slunce,
ale nedá se tvrdit, že by pohled na mohutnou siluetu s minarety, tyčícími se proti olověnému nebi,
18
nebyl poutavý. Pak už jsme jen utřeli zamžené objektivy, utáhli šály a šli po čvachtající dlažbě
k autobusu.
Přestože je to k Topkapi Serail skoro jen skok, nejdeme pěšky, ale jedeme. Palác se rozkládá na
špici poloostrova mezi Zlatým rohem a Marmarským mořem na místě, kde kdysi stála řecká
akropolis. Jeho jméno "Palác dělové brány" pochází od skutečné brány, stržené v 19. století. Dnes
serail, čili dřívější palác, slouží jako muzeum s jedinečnými sbírkami pokladů a islámských relikvií
dovezených sultánem Selimem I. roku 1517 z Káhiry.
Po dobytí Konstantinopelu byly paláce byzantských císařů z velké části zničeny a proto nechal
Mehmet II. postavit nové sídlo na místě dnešní univerzity a roku 1462 bylo započato se stavbou
Topkapi. Ten se ale stal sídlem moci až za sultána Selima. Několikrát došlo k přestavbě a hlavně
rozšíření paláce a nakonec jeho styl a výzdoba dosáhla měřítka, hodného pouze moci a nádheře
sultánova dvora.
Vystoupili jsme z autobusu na prostranství s alejí stromů, patřící dříve také k paláci a tvořící
první nádvoří. To ale dnes slouží již jen jako parkoviště a pouze jednou v roce se tam při oslavách
janičarů vrací odlesk zašlé slávy. Vlastním vchodem do paláce je Bab–i Selam (Brána spasení)
s dvěmi osmihrannými věžemi. Před branou hlídají vojáci a kousek dál dochází i na prohlídku
tašek. Není to tak dlouho, co měli v Istanbulu nepříjemnost s bombou v jedné ze synagog a není
vyloučené, že i tato prohlídka je následkem té události. Nevědomky jsme se tím, že jsme vstoupili
pěšky, přidali ke staré tradici, podle níž měl pouze sultán právo touto branou projet na koni. Ještě
jsme ani nebyli na prostředním nádvoří a už se hlásila krvežíznivá minulost. Stojí tam "Katovská
kašna", kde se po popravách myly meče a sekery. Dostali jsme se do parku, ohraničeném na všech
stranách budovami s řadou komínů na střechách, které informovaly o tom, že tam dříve byly
kuchyně. Ty jsme si ale prohlédli až na zpáteční cestě a nejdříve jsme zamířili k další bráně Bab-i
Saadet (Brána šťastných). Jedinou zajímavostí v parku byl cypřiš, z jehož kmene vyrůstal fíkovník.
Nešlo o křížence, fíkovník se pouze uchytil v puklině kmene cypřiše a už tam zůstal a vyrostl. Došli
jsme k bráně tvořící součást budov obývaných dříve eunuchy a dostali se do vnitřního nádvoří se
sultánovou audienční síní Arz Odasi. Tam stojí trůn a baldachýn z roku 1596 a zbytek zařízení je
z 19. století. Dostali jsme se do míst, která byla dříve normálním smrtelníkům naprosto nepřístupná.
Měli tam mj. i bezpečnostní zařízení proti odposlouchávání ve formě fontány zabudované ve zdi a
zurčení vody naprosto znemožnilo, aby bylo venku slyšet něco z toho, o čem se uvnitř mluvilo.
Mimo audienční síně se na nádvoří nachází ještě knihovna Ahmeta III., založená roku 1719, kde je
víc než 4000 vzácných rukopisů. Také toto nádvoří je na všech stranách obklopené budovami, do
kterých jsme hned zamířili a nebýt podzimního sychravého počasí, tak jsme určitě věnovali víc času
na prohlídku vší té zeleně kolem. První budova, sloužící dříve jako hudební škola, je dnes
depozitářem slavnostních oblečení sultánů všech dob. Procházeli jsme kolem vitrín, prohlíželi si
hábity z dob od sultána Mehmeta II. až po Mehmeta V. a je neuvěřitelné, jak zachovalé mohou být
19
části oděvů staré několik set let. Je to docela zvláštní pocit dívat se třeba na vyšperkované pantofle a
vědět, že je někdo nosil v době, kdy v Čechách válčili husité. Bylo to tam sice zajímavé, ale to
nejlepší nás teprve čekalo v muzeu klenotů. Věci, tam vystavené, nedávají nejmenší možnost je
nějak popsat. Všude se blýskají metráky zlata a drahokamů a jen cena materiálu musí být
nepředstavitelná. Chvíli jsme si vše prohlíželi podrobně, ale po chvíli jsme už nebyli schopni
jednotlivé exponáty vnímat a vše nám začalo splývat. Přesto se ale stále objevovaly věci, nad
kterými zůstal rozum stát, jako např. zbraně, vykládané zlatem a zdobené drahokamy. Ty
„lacinější“ exponáty se poznají podle toho, že jsou zdobeny drahokamy velikosti "jen" lískových
oříšků. Mne tam zaujaly dvě věci. První bylo zlaté brnění Murata IV., což se ale neví určitě a
kolébka z ryzího zlata, obsypaná drahokamy, hodných i pohádkových maharádžů.
V další místnosti upoutá každého návštěvníka nejdříve trůn stojící uprostřed. Je to trůn Nadir
Schaha, darovaný Mahmutovi I. Je to indická práce a nepředstavitelně jemné řezby jsou doplněné
ornamenty sestavenými z 25000 perel. Podél stěn jsou vitríny plné nádherných maličkostí, jako
třeba písařské náčiní, vázy, vějíře, dýmky, tabatěrky a další věci denní potřeby. Způsob, jakým je
vše vyšperkované, se ale nijak neslučuje s jejich účelem. Pro sultána ale bylo zřejmě úplně
normální, že používal tabatěrku obsypanou obřími drahokamy takovým stylem, že nebyl vidět ani
kousek zlatého plechu. Už jsme si tam mysleli, že nás již nic nedokáže ohromit, ale přesto jsme si
mohli být jisti, že tomu tak není, protože to nejlepší nás stále ještě čekalo v místnosti se sbírkou
drahokamů, kde se nachází jeden z nejznámějších diamantů světa - Kasikči. Váží 86 karátů a je
obklopen dalšími 49 diamanty. Jako všechny diamanty této velikosti je i tenhle opředen legendami
a původně měl patřit maharádžovi z Madrasu. Od něj jej odkoupil jeden francouzký oficír a
z Francie se diamant po dobrodružných odyseích dostal do vlastnictví Tependeliho Ali paši. Ten
skončil na popravišti a sultán Mahmut II. si tak nejen upevnil moc, ale byl i o jeden "balvan"
bohatší. Dalším lákadlem k prohlídce byly dva svícny, každý měřil 1,4 metru, jsou z ryzího zlata a
jako ozdoba slouží celkem 6282 diamantů, každý velikosti několika karátů. Netrvalo to dlouho a
dostali jsme se k vybroušeným smaragdům, zasazeným do přívěsku. Byly celkem tři, ale do dlaně
by se mi určitě nevešly a jestli bych v ruce udržel tyhle, tak ty vedle nejspíše ne, protože tam ležely
dva největší nevybrousené smaragdy světa. V tmavé vitríně ležely kameny na sametu, zespoda na
ně svítili světlo a dojem byl až neskutečný. Těch smaragdů tam bylo několik a ten největší
připomínal velikostí velikonoční bochánek a podle průvodce měl vážit tři kilogramy. Další
pozoruhodností tam byl zlatem obložený trůn Murata III., který je rozkládací na deset částí a dalo se
s ním i cestovat. Zlato na obložení trůnu získali roztavením 80000 dukátů a jeho váha je cca. 250
kg. Skoro až jako poslední jsme objevili věc, o které jsme už nesčetněkrát slyšeli a dokonce i viděli
ve filmu. Šlo o tzv. Topkapi dýku, kterou tam měli vystavenou obdobně, jako Monu Lizu v Louvre
a i tlačenice tam byla obdobná jako v Louvre. Přitom šlo "jen" o kudlu, zářící ale zlatem a na
rukojeti vykládanou kameny, z nichž tři byly smaragdy velikosti holubího vejce.
20
Opustili jsme klenotnici a vydali se na další nádvoří, či spíse zahrady, která byla kdysi plná
tulipánů. Roku 1562 se dostaly první tulipány z Amsterodamu do Konstantinopelu a později, v 18.
století, došlo za vlády Ahmeta III. a Mahmuta I. k úplné tulipánové horečce. Byl dokonce zřízen i
úřad tulipánového ministra. Z dřívější nádhery ale nezůstalo zachováno už skoro nic a pouze
bazénky a fontány se snažily zachránit situaci. Je ale možné, že bychom tam museli být spíše na
jaře, kdy to tam může vypadat daleko „tulipánověji“. V souvislosti s tulipány si dnes už asi jen
občas někdo vzpomene, že to byly právě tulipány, které měly na svědomí první obrovský krach na
burze. To bylo už v 17. století, tudíž dávno před oním pověstným černým pátkem na Wall Street.
Dostali jsme se ještě ke dvěma altánům, které ale s naší představou zahradních altánů nemají
vůbec nic společného. První, Erewan Kiosk, nechal postavit Murat IV. jako památku na dobytí
Jerewanu a druhý, Bagdad Kiosk, na paměť dobytí Bagdadu. Výzdoba obou „kiosků“ lehce předčila
veškeré naše očekávání, a že jsme tam – po předchozích zkušenostech -, očekávali opravdu hodně.
Na kopulích, sloupoví i stěnách nebylo jediné místečko bez ornamentů, vše bylo propracované do
nejmenších detailů a zcela očividně tenkrát nemuseli brát ohled na to, co to bude stát. Před kiosky
jsme se zastavili na mokrém mramorovém dláždění u Iftariye, což jest bronzový baldachýn na
čtyřech sloupech. Zlaté ozdoby na střeše svítily i za toho pošmourného počasí a my mohli jen tušit,
jak by asi všechno vypadalo ve sluneční záři. Pošmourné počasí nás částečně obralo i o nejpěknější
pohled na město. Stáli jsme na hradbách a snažili se fotografovat siluetu města s množstvím mešit a
minaretů a je pochopitelné, že jsme ze zmoklého Istanbulu velkou radost neměli. Ještě jsme se
trochu prošli po hradbách a nejvíc ze všeho jsme sledovali louže, abychom si nevyplavili boty.
Vnitřek serailu jsme si prohlíželi na vlastní pěst a ještě nám chyběla část muzea v bývalých
kuchyních. Byly to ty budovy, jejichž zvláštní uspořádání komínů nás upoutalo hned na začátku
prohlídky. Mluvit o kuchyni, by to celé ale asi dost zkreslilo. Spíše to byla taková "velkovýkrmna".
Postavil ji Mehmet II. a později ji - za vlády Selima II. - restauroval architekt Sinan. Už z toho,
komu dali onu přestavbu a obnovu kuchyně za úkol, je vidět, že jídlo hrálo dost velkou roli.
Koneckonců to bylo vidět už na konfekčních velikostech oněch slavnostních hábitů v muzeu.
Cestovní příručky se nemohou dohodnout, jestli se tam denně vařilo 2000 nebo 5000 jídel, ale mělo
se denně spotřebovat 200 ovcí, 100 jehňat, 40 telat, 100 husí a 150 kusů kuřat, slepic, atd. K tomu je
nutné připočítat ještě hory zeleniny, ovoce a sněhu, dováženého od Bursy. Množství jídel
odpovídalo i vnitřní zařízení kuchyní. Nejmenší rendlík tam měl velikost lavóru a když potřebovali
něčeho "špetku" roztlouci, tak na tu jejich „špetku“ potřebovali hmoždýř velikosti pořádného kýble.
Ohniště byla otevřená a rožně a přistavené pekáče, velikosti menší vany, dělaly dojem, že se
kuchaři co nevidět vrátí. Těch kuchařů mělo být celkem 1200 a lze si snadno představit, jaký provoz
v serailové „kantýně“ kdysi byl. Převážná většina kuchyňských hal dnes slouží jako muzeum
porcelánu, což nám celkem nic moc neříkalo. Kdo se v porcelánu ale vyzná, ten musel být nadšen,
protože je tam vystaveno víc než 10000 kusů čínského a japonského porcelánu. Nejstarší exponáty
21
pocházejí z 10. století a nejmladší z doby Ming-dynastie (1368 - 1644). Čínský porcelán hrál
v životě sultánů velkou roli, protože věřili, že se talíře zabarví, když se na nich servíruje otrávené
jídlo. Jestli se na to ale opravdu spolehli, tak museli mít v té době traviči poměrně lehký úkol.
Možná ale, že to byl ze strany sultánů jen docela obyčejný psychologický trik, který event.
atentátníky odradil od činu. Je ale také možné, že si tenhle „argument“ vymyslel nějaký šikovný
agent, který se prodejem porcelánu živil.
Naše skupinka se opět sešla u Bab-i Selam, vyfotili jsme si ještě bránu s vojáčky na stráži a po
chvíli opět nastupovali do autobusu. Našim dalším cílem byl bazar s kořením. Jeli jsme mokrými
ulicemi a přetřásali zážitky z Topkapi. Mně se tam moc zamlouvaly vystavené zbraně a mojí
spolucestující pochopitelně šperky. Také došlo na nejrůznější stavební triky, jako bylo třeba
zamřížované okno v sídle vezírů. Konstrukce byla provedena tak mazaně, že tam mohl sultán,
nikým nepozorován, poslouchat dohadování jeho vezírů. Již tehdy zřejmě platilo, že důvěra je sice
dobrá, ale kontrola že je lepší.
Podél moře jsme jeli k mostu Galata a dění na ulicich se nijak nezměnilo, přestože se počasí
mezitím trochu umoudřilo. Myslím si ale, že ani sluníčko by tam všemu nepřidalo všechnu tu
typickou orientální barevnost známou z jiných zemí, a že by i nadále vše dělalo dost „opršelý“
dojem. Všude je tam vidět, že je Turecko jakousi evropskou popelkou. Nejen na rozmlácených
barabiznách, ale i na pouličních prodavačích. Těch, kteří nabízeli pohlednice a „zaručeně pravé“
exkluzívní voňavky, jsme se zbavili nastoupením do autobusu a ty ostatní jsme zahlédli jen
z jedoucího autobusu. Dělali ale poměrně neutěšený dojem a jejich nabídka se zúžila jen na jakési
čudličky, které opékali nad ohněm na kusu plechu. Jak jim kšeft šel to nevím, ale nemyslím, že to je
nějak extrémně lukrativní záležitost a maximálně stačí tak akorát k přežití. Oproti nabídce
pohlednic a voňavak ale měli výhodu v tom, že co neprodali, to mohli nakonec sníst sami a smrt
hladem jim nehrozila.
Autobus nás vysypal u mostu, kde se průvodce nechal slyšet, že si máme tržnici s kořením
prohlédnout sami. Přeskakujíc obrovské louže, jsme zamířili na vlastní pěst do Misir Čarši –
Egyptského bazaru. Nechal ho postavit sultán Hatice roku 1660 a sloužil k prodeji převážně
egyptského koření. Prodej koření má ale tradici daleko starší, protože tam koření prodávali již
benátští obchodníci v byzantské době. Styl stavby je stejný jako u jiných souků, ale přesto je to tam
trochu jiné. To první, čeho jsme si všimli bylo, že tam nebyli vůbec žádní „naháněči“. Turistů tam
vůbec bylo pomálu a nám brzy došlo, že nejsme v bazaru turistickém, ale v tržnici pro domácí.
Koření tam sice opravdu převládalo, ale bylo tam i plno krámků s jídlem, ovocem, zeleninou a i
něco jako "drogerie“. Mají tam být k dostání i omamné drogy všeho druhu, ale nikde jsem tam
cedulky s cenou kokainu či marihuany neviděl. Vydali jsme se zastřešenými uličkami mezi krámky
a začal jsem zjišťovat, že se mi to tam z celého Istanbulu líbí pomalu nejvíc. Všichni se přívětivě
usmívali, mohli jsme se kamkoliv podívat bez sebemenšího nebezpečí, že se nám několik dotěrných
22
prodavačů přilepí na paty a mimoto tam s námi nebyl náš všudypřítomný průvodce s rozvleklým
výkladem o nepodstatných banalitách. Mít ho s sebou, tak nám udělal určitě přednášku jak funguje
sůl, pepř či paprika a pokud bychom měli velké štěstí, tak by zůstal jen u sdělení, kolik se tam třeba
denně odveze odpadků.
Toulali jsme se bez cíle a stále častěji se zastavovali u řezníka. Hlavou se mi mihla vzpomínka
na tuniské řezníky v oáze Tozeur, kteří nabízeli flákoty masa obalené mračny much. V Istanbulu se
ale nic takového nenašlo. Chladící pulty jsou tam samozřejmostí a chtít něco koupit, tak nám v tom
nic nebránilo. Já se ale spíše zajímal o uzeniny. Malinkaté buřtíky velikosti šišek pro husy, pak
velikosti párků a nakonec i jakési kabanosy a vše připomínalo spíše čabajku než obyčejné buřty či
párky. Byly měkčí či tvrdší, podle toho jak dlouho visely na vzduchu a nakonec jsme neodolali a
koupili si svačinu. Zůstali jsme stát u tácu plném tenkých plátků sušeného masa, dumali nad tím a
v puse se nám sbíhaly sliny. Ale to už se na nás přívětivě šklebil mouřenín a bez okolků nám nabídl
na ochutnání. Při naší ochutnávce jsme zjistili, že u všeho převládá chuť masa a česneku, ale jelikož
nám tato kombinace moc vyhovuje, tak byl náš nákup objemnější, než jsme původně zamýšleli.
Když jsme odtamtud odcházeli, tak jsme měli nákup rozestrkaným po nejrůznějších kapsách,
protože jsme naše rance nechali v autobusu a byli tam jen tak nalehko. Netrvalo pak dlouho a byli
jsme u kořenářů. Bylo jich tam plno a krámky byly parádně napěchované. V celém bazaru měl
největší krámek snad jen 2 x 3 metry, ale stojí opravdu zato se u nich zastavit a v klidu a bez
obtěžování si je pořádně prohlédnout. Stěny jsou od podlahy až ke stropu zaplněné regály a na nich
stojí větší či menší lahvičky s nejrůznějším kořením. V Topkapi jsme měli štěstí, že jsme si
v restauraci, kam jsme ale zašli jen za potřebami čistě lidskými, mohli přičichnout a informovat se u
stolu plném talířků s hromádkami koření a cedulkami, jaké koření to vůbec je. To nám ted' přišlo
moc vhod a my mohli tušit, co vůbec nabízí. Prohlíželi jsme si vyrovnané pyramidy skleniček
v regálech a zakopávali o pytle a pytlíky všude po zemi, protože tam využili kdejaké místečko a to
tam ještě měli všude pult jak nudličku, přeplněný skleničkami s kořením obdobně, jako tabatěrka
brilianty v Topkapi a když jsme od kořenářů odešli, tak jsme měli kapsy vyboulené ještě víc. Vrátili
jsme se k východu a neustále nám vrtalo hlavou, nač se všechno to koření vlastně potřebuje, protože
turecká kuchyně je, ve srovnání s jinou orientální kuchyní, používá poměrně střídmě.
K východu jsme dorazili právě v okamžiku, kdy se tam strhla rvačka. Chvíli jsme fakt nevěděli
co se dělo a teprve po chvíli nám došlo, že celou tu skrumáž má na svědomí pekař, který právě
dorazil s károu plnou ještě teplého plackovitého chleba. Na nic jsme nečekali a už jsme uprostřed
toho blázince, protože se Turci o ten chleba skoro rvali. Je ho sice všude plno, ale každý chtěl
pokud možno čerstvý a ještě teplý a mimoto to nebyly bílé veky, ale takový ten plackovitý „ajš“.
Chudší o 100 TL (0,28 DM), ale bohatší o prvotřídní „brzdu“ jsme namířili k autobusu a protože
jsme ještě měli trochu času, tak jsme šli k blízkému přechodu pro chodce a z nadhledu si vyfotili
celé náměstíčko s bazarem a přilehlou meši tou Yeni Džami z roku 1597. Když zase začalo
23
poprchávat, tak jsme byli docela rádi, že nás autobus vyzvednul skoro na minutu přesně. Ještě jsme
ani pořádně nedosedli na sedadla a už vybalujeme náš gáblík. S nějakým řezáním chleha jsme se
vůbec nezdržovali, ale rvali jej rukama, dělali si z něj "kapsy" po způsobu izraelského falafelu a
plnili je tím sušeným masem. Teplý chleba s česnekovým sušeným masem chutnal výborně a
v autobuse bylo myslím dost lidí, kteří litovali, že se k nákupu také neodhodlali. Pro autobus by
bylo lepší, kdyby to jedli všichni, protože jsme byli odsouzeni smrdět česnekam jen my.
Autobus se s námi mezitím vrátil opět na náměstí mezi Hagia Sophia a mešitou sultána
Ahmeta, zvanou též Modrá mešita. Prostranství mezi oběma mešitami je jeden jediný park plný
stromů, trávníků a zastřižených keřů. Sultan Ahmet Džami je hlavní mešitou Istanbulu a pochází
z let 1609 - 1616, kdy ji postavil Mehmet Agča, nejvýznamější stavitel Ahmeta I. Jeho úkolem bylo
postavit mešitu nejen jako chrám, ale i jako symbol moci a slávy sultána. Svého úkolu se zhostil tak
dobře, že z toho byly nakonec potíže. Mešita dostala šest minaretů, tzn. stejný počet minaretů jako
mešita v Mecce. Tím bylo prvenství Meky ohroženo a situace byla nakonec zachráněna tím, že
Ahmet I. musel mešitě v Mecce darovat sedmý minaret. Byli jsme zvědaví co nás čeká a naše
překvapení bylo opravdu dokonalé, protože jsme se ocitli na staveništi. Všude stála lešení a pouze
nádvoří s kašnou nic nerušilo. Dokonce i vnitřek mešity byl vyplněn lešením a my velikost stavby
mohli jen tušit. Tam, kde nezaclánělo lešení, se objevila nádherná vnitřní fajencová výzdoba, ve
které převládala modrá barva, podle níž dostala mešita přízvisko „Modrá“. Dlouho jsme se tam ale
nezdrželi, venku se podělili o boty a za neustálých útoků, podnikaných na naší skupinu prodavači
suvenýrů a pohlednic, jsme se vrátili k autobusu. Bylo ale ještě dost času a na náměstí At Meydani
(Náměstí ořů) se skupina rozdělila. Někdo si sedl v kavárničce na chodníku na kafe či čaj, druzí
okukovali obchůdky hned vedle a my se vydali opět do parku před mešitou. Velkou roli si zahrála i
roku 1826, kdy tam bylo prohlášeno vojsko janičarů za rozpuštěné. Ti se v té době začali moc
míchat do politiky a nakonec nechal sultán Mahmut II. 30000 janičarů zavraždit, protože
nesouhlasili s jeho reformami. Na místě dnešního náměstí nechal roku 203 postavit Septimus
Severus hipodrom, jemuž jako předloha posloužil římský Circus maximus a který roku 325 nechal
Konstantin I. ještě rozšířit a ve 400 m dlouhém a 120 m širokém hipodromu mohlo ve čtyřiceti
řadách sedět až 100000 diváků. Největší ozdobou císařské lóže byli čtyři koně z bronzu, kteří dnes
ale stojí úplně jinde. Jsou v Benátkách, nad hlavním portálem chrámu Sv. Marka. Tam, kde
v dřívějších dobách převládaly slavnostní a sportovní události, tam pak později spíše tekly potoky
krve. Poprava janičarů nebyla první takovu událostí. Již roku 532 tam Belisar, vojevůdce císaře
Justiniána, potlačil povstání Nika. Mrtvých tehdy bylo ještě o 10000 víc než janičarů.
Na místě dřívějšího hipodromu dnes stojí pouze jediná původní památka a musím říci, že jsme
při pohledu na ní dost ožili, protože to je obelisk Thutmosa III. z karnackéha chrámu. "Obstaral" ho
císař Theodosius I. roku 390, je 25 m vysoký a stojí na šestimetrovém mramorovém podstavci,
zdobeném na všech stranách reliefy. První reliéf znázorňuje císaře při vztyčování obelisku, což
24
trvalo třicetdva dny, druhý ukazuje císaře při závodu vozů, třetí při sportovním zápolení a na
čtvrtém vzdávají císaři hold pokoření nepřátelé. Ze všeho nejvíc mne zajímaly hieroglyfy na
obelisku. Celou řadu jsem jich poznal, pustil se i do louskání textu, ale daleko jsem se nedostal.
Egyptského Polyglotta jsem s sebou pochopitelně neměl a tureckého Polyglotta hieroglyfy vůbec
nezajímaly. Z kartuše na obelisku jsem se dozvěděl, že to je obelisk krále Men-Cheper-Re, ale
teprve doma jsem si dokázal faraona zařadit. Byl to panovník oné divoké 18. dynastie, kam patřila i
mužatka Hatschepsut, kacíř Echnaton a také ještě jeden úplně „bezvýznamný“ panovník –
Tutanchamon, o kterém se říká, že byl významný pouze tím, že žil, umřel a byl nalezen jeho hrob.
Zbytek skupiny jsme našli v kavárně na židličkách na chodníku – počasí se mezitím trochu
umoudřilo a dalo se proto sedět i venku. Všichni dělali poměrně uťapaný dojem, pouze průvodce
opět držel přednášku a tak jsem se sebral a šel se vedle podívat na koberce. Díval jsem se střídavě
na vzory a na náhončího, který se mne snažil přemluvit ke koupi. Nakonec toho ale nechal, přičemž
mi dost pomohly moje neohrabané střepy turečtiny a já si mohl vše v klidu prohlédnout. Koberce
tam mají celkem pěkné a jsou jak z vlny, tak i z hedvábí. Jenže všechno potřebuje čas a ten turista
nikdy nemá. Náš houf se už začal pomalu zvedat a bylo na čase se vydat k autobusu, protože nás
čekala ještě prohlídka Kapali Čarši. V tomhle turistickém bazaru jsme byli už včera a připadali si
tam jako mazáci. Autobus nás vysypal už pomalu za tmy v blízké uličce, průvodce nám sdělil, že
když zabloudíme, tak se máme ptát na směr Nuruosmaniye mešity, kde na nás bude čekat autobus a
ještě nám dal radu jak se bránit náhončím. Ta rada byla hrozně jednoduchá – prostě na ně vůbec
nereagovat, jako kdyby byli jen vzduch. Dostali jsme se opět do uliček bazaru a poměrně rychle se
zorientovali. Tentokrát jsme se vydali tam, kam jsme se den předtím nedostali. Byl to bazar
vetešníků a i něco jako bleší trh a je jasné, že jsem tam dost ožil. Prodávali tam převážně šavle a
pušky, ale za pravost bych toho moc nedal. Také tam měli docela pěkné měděné a mosazné rendlíky
a pánvičky, ale to jsem také nehledal. Nakonec jsem měl úspěch. Vrazil jsem do kšeftu ještě dřív,
než mne naháněč zmerčil, protože jsem tam zahlédl starý fotoaparát, ale moje nadšení nemělo
dlouhé trvání. Vybafnul na mne cenu 150000 TL, což byla zhruba 4x vyšší cena, než se za
obdobnou věc platí na blešáku doma a i kdybych cenu uhandloval na polovinu, stejně by to ještě
bylo přehnaně drahé. Snažil se tvářit dotčené, jako že mi nabízí takovou vzácnou starožitnost skoro
zadarmo, čímž mne celkem dost pobavil a s úsměvem jsem se s ním rozloučil. Prošli jsme celý ten
blešák, já našel ještě další dva staré fotoaparáty, ale z koupě opět nic nebylo. Nebyly nic zvláštního,
hrozně předražené, navíc v katastrofálním stavu a na koupi nebylo ani pomyšlení. V tom koutě
bazaru byla velká výhoda v tom, že tam bylo málo lidí a často jsme v celé jedné uličce byli
prakticky sami. To se ale rychle změnilo v okamžiku, kdy jsme zabočili do uličky s texaskami, kde
se na nás ze všech stran řítilo ono, již tak dobře známé, „proše pana, ... proše pana". Jejich „proše“
ale bylo na nás úplně zbytečné a my se vrátili na hlavní ulici se zlatníky, kde jsme potkali
převážnou většinu naší skupiny. Všichni s vyvalenýma očima koukali do výloh a nevnímali okolí.
25
Nekonečná řada výloh narvaných zlatem funguje opravdu jako nejlepší poutač a já si chtěl nějakou
tu výlohu vyfotit. Problém nebyl v tom, že by mi v tom někdo bránil, nebo mi tam překážel,
problém byl pouze ve výběru výlohy, protože výlohy byly šperky narvané všechny stejně a nebylo
lehké najít nějakou nejnarvanější. Vycházel jsem z toho, že mi jako ilustrace toho bazaru zůstane
v paměti nějaká výloha plná zlata, ale nebylo tomu tak. Zůstal mi paměti pouze obrázek beznohého
mrzáka, pohybující se na jakési koloběžce odrážením rukou. Na cca. dvou metrech čtverečních jsem
měl proto pohromadě typický obrázek celého Turecka. Nepředstavitelné bohatství na jedné straně a
nezměrná bída na straně druhé.
Autobus jsme našli bez problému a poněvadž byl ještě čas, tak jsem se vydali na obhlídku
okolních kšeftů. Nebyl to už bazar, ale normální ulice s obchody. Prohlíželi jsme si výlohy a když
se majitel přišel zeptat co bychom rádi, tak jsem se zmínil o mém koníčku se starými fotoaparáty.
Chvíli se drbal na hlavě, pak se rozzářil a začal mi něco vysvětlovat. Nikam to ale nevedlo a ten
strejc nakonec předal krámek příručímu a už s námi mašíroval ulicí. Zastavili jsme u lepšího
vetešníka a náš strejc mu začal něco sáhodlouze vysvětlovat. Nakonec se jeden starý fotoaparát
objevil, ale ani tentokrát z toho nic nebylo, protože to by opět jen drahý, nezajímavý a poničený
šrot. Nikomu to ale nevadilo, my si to tam prohlédli a po spotřebování veškeré mé turečtiny – což
opravdu netrvalo dlouho -, jsme šli k autobusu, který na nás čekal před obchodem s koberci.
Náhončí tam z nás byli celí vedle, protože jsme byli v přesile a oni neměli šanci. Nahánění lidí do
kšeftu nakonec nechali a vše skončilo jen pokecem na ukrácení dlouhé chvíle.
Tentokrát jsme nemuseli mít obavy z návratu do hotelu jako včera, kdy jsme se museli vracet
ještě za světla. Na poslední chvíli jsme ještě zapadli do něčeho, co vypadalo jako kavárnička, ale ne
turistická. Byli tam jen domácí, pili kafe či čaj, před každým stála obrovská vodní dýmka a u
vchodu udržoval kluk v kotlíku doutnající dřevěné uhlí na zapalování. Tam se mi to moc
zamlouvalo, jen si tam jeden připadal jako vetřelec. O mne by ani tak nešlo, ale takovéhle kuřárny
jsou tam doménou mužů a slabé pohlaví tam nemá co dělat.
Autobus nás dovezl osvětlenými ulicemi města do hotelu, my se dohrabali na pokoj, chvíli
užívali "žaludeční medicínu" s příchutí whisky a po vykoupání šli na večeři. Byl opět míchaný salát
a po něm přišel hovězí plátek s třemi či čtyřmi pomfrity. Ten večer jsme byli moc rádi, že jsme si
před kořenářským bazarem vybojovali kus toho žvance. Průvodce se zastavil u každého stolu
s bojovým plánem na příští den, po večeři se ještě chvíli povídalo u stolu a pak se naše
vykrystalizovaná skupinka odebrala k baru okoštovat místní specialitu - raki. Byl to ale přesně
stejný anýzový šnaps, jako třeba Pernod či Arak. Dá se to pít bud' čisté, nebo s vodou, přičemž to
dostane barvu hodně odstředěného a zředěného mléka. Chutná to trochu jako hašlerka, člověk si na
to musí zvyknout, s čímž mohou být i dost problémy. Musím přiznat, že přestože jsem to pil již
několikrát, tak jsem si na to ještě nezvyknul a mezi moje oblíbené nápoje ten lektvar opravdu
nepatří. Turci tomu pití říkají také „lví mléko“, asi proto, protože když se to s raki přežene, tak se
26
jako lvi nejspíše i cítí. Raki nikdy neměl potíže s islámem, který alkohol zakazuje. Vyřešili to
opravdu jednoduše a šalamounsky tak, že raki neberou jako alkohol, ale platí opravdu jako
žaludeční medicína. Prostě z raki udělali islámské "Hoffmanské kapky" a ani ta chuť k nim nemá
daleko. Myslím si, že to používají i místo ústní vody, protože naše odpolední česnekové orgie
celkem nikoho nerušily. Na pokoji jsem ještě velmi opatrně překontroloval jak drží včera přilepené
držadlo u vany a první den naší cesty byl u konce.
Sobota, 18.10.
V sobotu ráno nás řinčící telefon a pípající hodinky vyhnaly z postele už v šest hodin. Na plánu
byla jízda podél moře Marmara na Dardanely a dál do Tróje. Je to přeci jen kousek cesty a když má
zbýt i čas na nějakou tu prohlídku, tak jsme byli nuceni si přivstat. Při snídani toho nikdo moc
nenapovídal, což mi docela vyhovovalo. Pouze starší pán naproti se jeho sousedům nadšeně
svěřoval se zážitky z jeho minulé cesty po Egyptě.
V autobuse před hotelem bylo pozdvižení, protože průvodce začal opravdu realizovat jeho
nápad s „rotováním“ na sedadlech. Mluvil o tom už den předtím, kdy se ukázalo, že je autobus
poměrně plný. Vše skončilo tak, že se každý den měnil zasedací pořádek o dvě řady dozadu a ti
z poslední řady vandrovali úplně dopředu. Jeho důslednost neznala mezí a my se každý den tísnili u
cedule, nalepené na dveřích autobusu, ve snaze zjistit, kde ten den vlastně sedíme. Ještě jsem se
stačil zeptat, jestli nezačne vydávat bordkarty jako v letadle, ale na vtipkování mu bylo bud' ještě
brzy, nebo nad tím začal skutečně uvažovat. Lidé na tuhle jeho skopičinu reagovali různě. Převážně
si z toho dělali legraci a ozvali se i jedinci, kteří v tom viděli jistou paralelu s tureckou vládou vojenskou diktaturou.
Nakonec se ale všichni přeci jen uvelebili a autobus vyrazil po mezinárodní silnici E5. Byla to
skoro nová dálnice a my mohli být rádi, že nejsme nuceni jet po staré silnici. Ta ted' zůstala stranou
a jen občas jsme byli upozorněni na její mosty, pochazející ještě od stavitele Sinana. Po dálnici
cesta ubíhala bez zdržování a po chvíli jsme byli na pobřeží Marmarského moře. S uspokojením
jsme zjišťovali, že jsou díry v mracích stále větší a po nějaké době vysvitlo slunce na různá
letoviska na pobřeží. Nikde nebyly turistické paneláky jako v jiných zemích a vše se snažilo si
zachovat ráz malých vesniček. Musí se k tomu ale dodat, že letní střediska nebyla pro cizí turisty,
ale jen pro istanbulské, kteří na to mají. Jediným zajímavým postřehem z té jízdy bylo, jak vyhublý
otrhanec myl bagr. Na tom mytí by nic zvláštního nebylo, zajímavá byla spíše skutečnost, že
bagrista seděl na bagru v jeho kukani a kouřil. Dá se vycházet z toho, že tam "lepší" lidé dělají
pouze "lepší" práci a vše hrubé přenechají těm „hrubším“. Nejspíš bylo pod bagristovu důstojnost,
vzít kýbl a koště a tu vysloužilou rachotinu odrhnout sám.
Přesně rozplánován byl nejen zasedací pořádek, ale i celá jízda. Nikdy se nejelo déle než
hodinu a půl a byla zastávka. Naše první pauza byla někde na půli cesty v malém rybářském
přístavu. Nejdříve se všichni nahrnuli na WC a pak jsme se začali tlačit v kavárničce u pultu na kafe
27
a čaj. Měli tam na stěně sice ceník, ale ceny naším příchodem přestaly okamžitě platit,
zdvojnásobily se a my měli další ilustraci kreativnosti domácích, pokud se turistických cen týče.
Nevycházím z toho z toho, že přesně v tom okamžiku v Turecku došlo k měnové reformě, nebo
k nějaké strašlivé inflaci. Ale i tak bylo 100 TL za čaj cenou spíše jen symbolickou, což oni velmi
dobře věděli. Chvíli se sedělo venku, ale to jsme dlouho nevydrželi a šli se podívat po přístavu, kde
rybáři čistili sítě a připravovali lod'ky na další lov. Nejzajímavější tam byly dvě věci. Nejdříve
jakýsi velkoobchod s rybami pod střechou z vlnitého plechu a potom kočky. Okukovali jsme
bedničky naplněné úlovkem minulé noci, kde bylo od miniaturních běliček, až po nejrůznější
nestvůry, zastoupeno celé moře. A všude kočky. Jedna koukala mlsněji než druhá a kolem chlapíka,
který tam kuchal ryby, jich trpělivě seděl celý kroužek a čekaly způsobně na odřezky. Další kočky
se vesele proháněly po srovnaných bednách a sítích a ty, které si potrpěly na ryby úplně čerstvé,
seděly u lodí, kde ze sítí rybáři vyprošťovali zbytky úlovku a vše házeli kočkám na břeh.
Nejpodnikavější kočky seděly hned na vedlejší lod'ce a hozené pamlsky se snažily chytit ještě za
letu vzduchem. Nutno dodat, že v tom měly opravdu výborný cvik. Jedinou rybou, o kterou nejevily
zájem ani kočky, byl dvaceticentimetrový žralok. Chodili jsme po nábřeží do té doby, než se
z kavárny k autobusu vrátila skupina v čele s průvodcem a jeho manželkou, která tu cestu dělala
tentokrát s ním.
Opět následovala jízda a já neustále sledoval jak to vypadá s počasím tam, kam jsme mířili.
Vypadalo docela slibně. Měli jsem za to, že se už se stavět nebude, ale opět jsme se mýlili. Zastavili
jsme mezi kopci s mořem v dálce, kde to vypadalo jako na nějakém rustikálním dálničním
odpočívadle v Rakousku. V lese stála na svahu i malá kavárna a kiosek, postavené jako srub, kolem
bylo plno laviček a nechyběla ani místa na grilování. Dozvěděli jsme se, že tam vše patří lesní
správě, která to tam vedla jako přidruženou výrobu. Courali jsme po okolí a když byl čas na odjezd,
tak se všechni sešli kolem mojí spolucestující a diskutovali nad jejím úlovkem. Byla to větvička
s dubovými listy a cihlově hnědou koulí o průměru asi čtyři centimetry. Koule byla lepkavá a my
nevěděli, jestli je to nějaký plod či parazit. Chtěla se na to zeptat průvodce, ale ten ji předběhl
dotazem, co to vlastně má. Záhada proto nadále zůstala záhadou.
Trochu jsme se po ceste zdrželi a řidič Osman musel nakonec dost pospíchat. Převoz přes
Dardanely měl jet ve 13:00 hodin a moc času už nezbývalo. Osman jel jako Chiron, řezal zatáčky a
motor ze sebe vydával opravdu to poslední z posledního. Osazenstvo autobusu na to konto poněkud
ztichlo a nakonec se ozval průvodce s uklidňujícím prohlášením, že je ten autobus stavěn v licenci
Mercedesa v Turecku, je speciálně přizpůsoben na jejich silnice a jet s ním 120 km/h prý ani
v zatáčce není vůbec žádný problém. Zřejmě ale dosáhl pravého opaku, protože na konto informace,
že byl ten autobus vyrobený v Turecku, utichli i ti nejupovídanější. Nakonec se ale ukázalo, že měl
průvodce ve všem pravdu a my převoz opravdu stihli. Najeli jsme na lod' a vydali se po zrezivělých
schůdcích na nejvyšší palubu. Byli jsme v Eceabat na evropské straně Dardanel, dřívějšího
28
Hellespontu, kde je 65 km dlouhý průliv jen 1,3 km široký a není proto divu, že se tam
koncentrovaly i historické události. Roku 480 př. n. l. tudy mířil na Evropu Xerxes a roku 334 př. n.
l. se tam přeplavil Alexander Veliký při tažení do Asie. Ve 14. století to byla osmánská vojska na
vorech a tím ještě pohnutá historie průlivu zdaleka nekončila. Carské Rusko se celá staletí snažilo
Dardanely získat, ale bez úspěchu. Stejně neúspěšní byli i Angličané a Francouzi, kteří se o to
pokusili během 1. světové války. Stopy války jsme viděli už po celé cestě od Gelibolu (antická
Kallipolis) až po Eceabat. Všude stojí bunkry a pevnůstky a s trochou představivosti to jednomu
připomene české pohraničí, kde jsou také ještě zachovány obdobné válečné relikty.
Lod' vyplula a my se toulali po palubě a prohlíželi si okolí. Na nejužším míste Dardanel se tyčí
věže a hradby byzanského hradu Kilitbahir a celé okolí bylo roku 1915 svědkem urputných bojů při
pokusu Angličanů a Francouzů se tam vylodit. Pokus neuspěl a dnes tuto krvavou událost
připomíná pouze monumentální památník v lese na svahu hory. Z kamenů je tam sestaven nápis,
připomínající všem, že vstupují na zemi nasycenou krví. Teprve roku 1936 byla v Montreux
uzavřena smlouva, podle které mohou bez omezení proplouvat Dardanelami obchodní lodě všech
zemí. Omezení se týká pouze válečných lodí států, které nemají pobřeží ani zde a ani u Černého
moře. Výtlak takových lodí je ale omezen na 15000 BRT. Důkazem toho, že jsou Dardanely stále
ještě strategicky důležitým místem, jsou i kasárna všude v okolí s obrovským množstvím válečného
materiálu. Ležely tam v nekonečných řadách pyramidy kovových koulí a válců a my si marně
lámali hlavy, co to mohlo být. Nejspíše to byly miny. Zrovna tak nejasný byl účel haldy řetězů
s články tlustými jako stehno. Jestli se tím dá průliv přehradit a uzavřít to nevím, ale to množství
řetězů by na šířku průlivu určitě stačilo. Ale nebylo vše tak na očích jako ta kasárna. Při
pozornějším podívání se jak u byzantského hradu, tak i naproti, rýsovaly malé pahorky porostlé
travou. Nejen tvarem, ale i uspořádáním byly moc pravidelné na to, aby to byly kopečky přírodní.
Moc by mne zajímalo, co se skrývá v nich.
Lod' se s námi pomalu šinula po hnědozelené hladině, my courali z jednoho konce na druhý a
nakonec jsme se sešli na spodní palubě, kde mezi auty a autobusy stál i povoz tažený koníkem.
Podle nákladu se dalo soudit, že se někdo stěhoval a ten valník mohl vyřezáváním a omalovánkami
směle soutěžit i s tou nejvýstavnější a nejbarevnější sicilskou károu, které jsou tím pověstné. Ani
ten koník nepřišel zkrátka. Na postroji visela všude nejrůznější cinkrlátka a kde bylo jen trochu
místa, tam byla nějaká ozdůbka. Celý dojem trochu rušila kopyta obalená hadry, ale ty zřejmě
dostal místo „řetězů“ proti smyku na hladké palubě a nejspíše se musel koník hned po opuštění ledě
„zout“. Po našem autobusu zůstal na lodi pouze oblak kouře z výfuku, ale v tomto směru byl koník
daleko velkorysejší a jeho majitel musel pod přísným dohledem lodního mančaftu uklízet koblížky
a gruntoval palubu.
Z lodě jsme šli pěšky a zastavili se na nábřeží před hotelem Anafartalar, kde nám bylo sděleno,
že v něm budeme přenocovat, ale na pokoje se dostaneme až po návratu z Tróje. Celé náměstíčko u
29
přívozu bylo obklopené restauracemi a stánky s jídlem a kde jsme měli polední přestávku. Podle
toho, na co měl kdo chuť, jsme se rozprchli a převážná většina zůstala u kiosku s döner kebabem.
Za pár šestáků jsme se dobře nadlábli a ještě měli čas se trochu podívat po okolí. Tam už nebylo
orientálního skoro nic. Bylo to moderní náměstí s nezbytnou sochou Atatürka a dělem jako
památník, kde průstřel v ochranném štítu o síle několika centimetrů svědčil o přímém zásahu děla.
Prohlédli jsme si i stánky hned vedle hotelu, které ještě nebyly všechny dostavěné, ale tam, kde už
bylo dobetonováno, tam se prodávalo. To jediné, co jsme tam chtěli koupit, byla láhev vody a při
tom je k nezaplacení, když se s turečtinou trochu válčí. Sestavil jsem si pracně dohromady
patřičnou větičku a šel nakupovat. Není sice problém se tam domluvit německy, či jen ukazovat, ale
musí se počítat s tím, že to prodají za "turistickou" cenu, obdobně jako ten čaj na cestě. Lepší je na
ně nějak halabala a rychle něco zadrmolit turecky, tvářit se přísně a platit větší bankovkou. To ten
dotyčný neví co je jeden zač, jak se u nich vyzná a je s jeho chvilkovou „měnovou reformou“ trochu
opatrnější. Ať tak či onak, v každém případě mne tam stála láhev vody 250 TL, což bylo nejmíň, co
jsem v Turecku kdy zaplatil.
Naše blesková prohlídka Čanakkale skončila a skupinka opět nastoupila do autobusu a vyjeli
jsme do 30 km vzdálené Tróje. Začal jsem si v hlavě rovnat vše, co jsem kdy četl či viděl ve filmu a
co by se ted' dalo jako prolog k Tróje napsat. Jenomže by se tím tento spis prodloužil o větší počet
listů s celkem suchopárným textem a po zkušenostech s loňským popisem Izraele toho radši nechám
a jen to tak trochu "líznu". Celá, Homérem popsaná událost, nezačala únosem krásné Heleny, ale
docela obyčejným jablkem. Ono ale zas tak docela obyčejné nebylo, protože se jednalo o "jablko
sváru". Paris je měl dát nejkrásnější z bohyní při starořecké soutěži královen. Šlo o Heru, Athenu a
Afroditu a protože ani kuře zadarmo nehrabe, rozhodl se Paris pro Afroditu, která mu za odměnu
slíbila krásnou Helenu. Hloupé na celé věci bylo jen to, že byla Helena už vdaná za spartského krále
Menelaa. To ale Parida nijak moc nezajímalo, Helenu jednoduše sbalil a průšvih byl kompletní.
Menelaos si to pochopitelně nenechal líbit a už se řinčelo zbraněmi. Pozval si na pomoc kde koho a
došlo i na ithackého krále Odysea, který ale nejevil ani to sebemenší nadšení a dokonce i simuloval
bláznovství, aby se toho tažení nemusel zúčastnit . Na to mu ale brzy přišli, když ho zastihli při
orání a on na pozvání do války nijak nereagoval. Nebyl prostě k zastavení a teprve až když mu
položili před pluh jeho potomka, tak jeho simulantství prasklo.
Události desetiletého válčení jsou hlavní náplní Homerovy Ilias, nejstarším dílem evropské
literatury. O tom, kdy ale byla skutečně napsána, se prameny různí. Jedni tvrdí, že to bylo v 9.
století př. n. l. a druzí, že až v 8. století př. n. l. Stáří ale není celkem podstatné, důležitá je pouze
náplň a ta se hemží bohatýrskými činy a známými jmény. Ať už to je Priamos, Hektor, Memnon či
Achiles s jeho nešťastnou patou, nebo mazaný Odyseus, jehož spásný nápad s dřevěným koněm po
deseti letech obléhání města nakonec přivodil pád Tróje. Doufal jsem, že se v Tróje vyřeší problém
z loňska s dobytím města Jaffa (Joppe) v Izraeli. Podle izraelského průvodce měl této lsti použít
30
údajně už David. Jen místo jednoho dřevěného koně použil dvacet oslů s nákladem obřích džbánů,
kde byli místo darů ukrytí vojáci. V Tróji došlo při výkladu i na toto, ale neměl na ten trik přijít
David, ale měla to být lest útočících Egypťanů. Místo vysvětlení se celé zamotalo ještě víc a zřejmě
si to každý vykládá tak, jak se to hodí do krámu právě jemu.
Ještě známější než Ilias je druhá část díla - Odysea. Tam už se Odyseus s nikým o hlavní roli
nemusel dělit, hrál vždy první housle a jeho dobrodružství jsou všeobecně známa i ze školního
dějepisu. Přičemž je ale nutné mít na zřeteli, že se dá o jistých „historických faktech“ dost
pochybovat. Odyssea je psána spíše jako kniha pohádek a pověstí a není divu, že to bylo místo
pohádek i vyprávěno. Ty pohádky vyprávěl jeho dětem i jeden evangelický pastor, který se
jmenoval Schlieman a jedním z jeho jedenácti dětí byl Heinrich. Narodil se 6.1.1822 v Neubukov,
vyprávění o Tróje ho přímo fascinovalo, ale potíž byla v té době v tom, že se přesně nevědělo, kde
Trója byla. Měl to být kopeček Bunarbaši, ale pochybnosti byly a právě dojmy z dětství vedly
k Schliemannovo prohlášení - "Já Tróju najdu!"
Nebylo to ale vůbec jednoduché, protože jeho
otec se nezajímal jen o antickou poezii a archeologii, ale i o ženy a kořalu a skončilo to tím, že
doslova a do písmene propil faru. Heinrich na to konto musel opustit gymnázium a začít vydělávat
jako obchodní příručí. Na Tróju pozapomněl, až se jednou vpotácel do krámu opilec, chtějící koupit
láhev kořalky, který k Schliemannově údivu po chvíli začal recitovat Homéra. Tím Heinrichovi
opět připomněl jeho dávný sen a jelikož mu bylo už osmnáct let, tak došel k názoru, že je nutné
s tím něco udělat. Na vše jsou ale nutné peníze a mladý Schilemann se je vydal vydělávat ve větším
množství. Vydal se nejdříve do Hamburku, ale tam neuspěl. Lákala ho i Amerika, ale po cestě tam
jeho lod' ztroskotala a on skončil v Amsterodamu. Ale už tehdy měl štěstí, protože zatímco si
ostatní zachránili jen holý život, tak Schliemannovi moře vyplavilo i jeho kufřík se vším co měl.
Nejdříve začal pracovat v kanceláři firmy F.C.Quien a rok nato byl účetním u Schrödera & Cie.
Začal se učit řeči, došlo i na ruštinu a na to konto byl vyslán jako zástupce firmy do Ruska. Vedl si
dobře a roku 1849 měl pohromadě 50000 stříbrných rublů, což byla suma, která měla postačit na
nalezení a vykopání Tróje. Nenamířil ale do Tróje, zamířil opět do Ameriky, ale ani tentokrát tam
nedorazil, protože tomu opět zabránila bouře. Teprve až při třetím pokusu se mu povedlo do
Ameriky dostat. Jel tam za jeho bratrem do Sacramenta, kde jeho bratr sice mezitím zemřel, ale kde
Schliemann zůstal. Otevřel banku a když roku 1852 Ameriku opustil, tak vlastnil 100000 dolarů,
což bylo v té době dost velké jmění. Vrátil se do Evropy, kde ještě šest let obchodoval a když s tím
roku 1858 skončil, tak byl několikanásobným milionářem a mohl se věnovat už jen jeho koníčku.
Začal cestovat, projel celý svět a první archeologické krůčky podnikl na Ithace. V roce 1868 dorazil
do Cařihradu, kde se ale dlouho nezdržel a vydal se za Trójou. Na rozdíl od všech ostatní
archeologů se Schliemann přesně držel Homérových textů, protože vycházel z toho, že to nejsou jen
báje, ale popis skutečných událostí. Vykopávky, vedené jím a Dörpfeldem, nakonec v letech 1870 1894 dokázaly, že tomu tak opravdu bylo. 11. října 1871 začaly ale nejen vykopávky na kopečku
31
Hisarlik, ale i potíže s úřady, protože hodnostáři začali čuchat, že by se na tom dalo také něco
trhnout a podle toho se chovali a jednali. Schliemann ale nebyl nováček ve vyjednávání, hodně mu
tentokrát pomohly i zkušenosti získané při obchodování a nakonec pomocí řady lstí došlo
k největšímu objevu. Bylo to 14.6.1873, přesně den před ukončením vykopávek. Při poslední
procházce se udrolil kus hlíny a "Priamův poklad“ byl na světě. Ale teprve až poté, co Schliemann
26.12.1890 v Neapoli zemřel, se ukázalo, že to byl ve skutečnosti poklad trojského krále o 1000 let
staršího, než byl Priamos. Na Schliemannových archeologických zásluhách, kterých byla mimo
Tróju ještě celá řada, to ale nic nemění.
Vykopávky v Tróje odhalily celkem devět vrstev, z nichž nejstarší pochází z doby 3200 - 2600
př. n. l. a nejmladší z let 350 př.n. až 400 našeho letopočtu. Priamův poklad nalezl Schliemann ve
druhé vrstvě, kterou ale pokládal za vrstvu z doby homérské Tróje. V tom spočívá jeho omyl,
protože druhá vrstva ve skutečnosti pochází z doby 2300 - 1900 př. n. l. a homérská Trója se
nachází v šesté vrstvě (1900 – 1300 př. n. l.). Jednotlivé vrstvy vznikaly podle toho, jak často bylo
město zničeno a znovu postaveno. Je pochopitelné, že nelze jednotlivé vrstvy naprosto přesně
odlišit a proto všechny ty potíže a omyly s jednoznačným rozlišováním.
Autobus s námi zastavil před areálem, kde nás jako první uvítal trojský kůň. Je celý ze dřeva a
vysoký jako pořádná jedle. Ještě ani nedocvakaly fotoaparáty a průvodce už sedí uprostřed plácku
orámovaném lavičkami. Čekali jsme sice, že začne prohlídka, ale moc jsme se zmýlili – začala opět
přednáška. Vzal to od Homéra a Schliemanna až po celou řeckou mythologii. Pokud se to týkalo
přímo Tróje, tak to ještě šlo, ale když se pustil v detailech i do Odysseových dobrodružství, tak toho
bylo přeci jen moc a skupina začala nespokojeně bručet. Často vysvětloval i věci nejprimitivnějšího
rázu a my si někdy připadali jak poslední analfabeti. Zabíhal i k věcem úplně nepodstatným a
naprosto zbytečným, které neměly s Trójou vůbec nic společného a my jsme byli jako na trní,
protože slunce už pomalu zapadalo a on stále jen žvanil a žvanil. Nakonec jsme si začali krátit čas
obhlížením blízkého okolí, což sice celkem s nelibostí zaregistroval, ale jeho přednášku přeci jen
urychleně ukončil s obligátním dotazem, jestli se chce ještě někdo na něco zeptat a po chvilce
marného čekání jsme konečně vyrazili na prohlídku. Pokud tam někdo byl – jako že nebyl, kdo by
ještě nějakou otázku měl, tak ten si ji při pohledu na zarputilé a výhružné obličeje celé skupiny
nechal rychle zajít.
Pokud se vykopávek týče, tak Trója nejspíše každého zklame, protože tam jsou pouze travou
zarostlé kopečky a úvozy, kde se občas objeví zbytky staveb či hradeb. Jedinou, trochu
pozoruhodnou stavbou, bylo několik zachovalých řad římského divadla a jinak je tam k vidění
pouze několik zbytků bran či hradeb a občas základy budov. Vylezl jsem na jeden ten kopeček
s hromadou kamení a před sebou měl obrovskou pláň táhnoucí se až k moři, což byla ona místa
popisovaná Iliadě, kde došlo ke všem těm bájným hrdinným utkáním. Řekl bych, že ta louka,
táhnoucí se od Tróje k moři, je tou největší pozoruhodností, která tam zůstala zachována a záleží již
32
jen vlastní obrazotvornosti, jak velká ona pozoruhodnost nakonec bude. Skupina mezitím
pokračovala dál, já ji musel poklusem dohánět, ale ani tehdy jsem nepřestal na zemi slídil po dvou
věcech – střepy a brouci. Střepy jako suvenýr a brouky pro kamaráda – sběratele. Přímo k Tróje
jsem měl celkem tři otázky. Zaprvé jsem chtěl vidět místo, kde byl nalezen ten poklad, dále mne
zajímal olivovník zasazený na počest narození Schliemannova syna Agamemnona a potom mne
zajímaly ještě dva, doposavad nikým nerozkopané, pahorky. Trója sice měla být prozkoumána do
posledního místečka, ale podle Dörpfeldova deníku z roku 1894 úmyslně neprozkoumali některá
místa, zanechaná Schliemannem netknutá. Netknutá zůstala proto, protože tak chtěli dát pozdějším
archeologům s modernější technikou možnost bádat v dosud nikým neprozkoumaném a
„nepřehrabaném“ terénu. Podobně se zachoval i Američan C. W. Blegen, vedoucí vykopávky
v pozdější době, protože i on nechal ona místa netknutá. Jeho hlavním objevem bylo zjištění, že je
ve Tróje daleko víc vrstev, než se původně myslelo. Rozdělení na původní vrstvy však nezměnili a
pouze je rozlišili na další mezivrstvy a podle tohoto rozdělení se Homérova Trója nachazí ve vrstvě
VII a.
Ony nerozkopané kopce mne zajímaly hlavně proto, protože by si podle nich mohl člověk
event. udělat představu, jak velký kopec Schliemann vlastně rozebral. Zeptal jsem se průvodce, ale
bezvýsledně. Podle jeho verze Tróju rozebral kompletně už Schliemann a sice bez výjimky. Můj
druhý dotaz po místě, kde byl nalezen onen poklad, byl již úspěšnější. Průvodce se zastavil kde
jsme právě byli, udělal tři kroky zpátky, ukázal do prvního úvozu který tam byl a pravil, že byl
poklad nalezen právě tam. Hm, ... to ale byla náhoda ... a jsou ted' dvě možnosti. Bud' jsme shodou
okolností byli opravdu zrovna na správném místě, nebo to byla habad'ůra a průvodce se z toho jen
vyvléknul jak had z kůže. Osobně typuji na druhou možnost, protože ten úvoz byl jen cca. 1,5 metrů
široký a maximálně tři metry dlouhý. Mimoto končil slepě v dost vysokém svahu a na konci byly
vidět zbytky zdí. To bylo celé trochu zarážející, protože kdybych v té díře našel poklad já, tak bych
to tam určitě rozkopal daleko důkladněji, než jen na ploše 1,5 x 3 metry. A když už to tam
nerozkopal Schliemann, tak ti další by se do toho skoro jistě pustili. Na tu olivu jsem se už ani
neptal, protože oliv tam stálo kolem několik a já si mohl vybrat sám i bez průvodce.
Naše skupinka zamířila trójským rumištěm opět k východu a tím i k autobusu. Ještě je tam sice
muzeum, ale do toho se nešlo, protože již nebyl čas. Ona „doučovací hodina“ před prohlídkou Tróje
trvala přeci jen příliš dlouho a průvodce byl zřejmě toho názoru, že je pro nás daleko důležitější
jeho rozvláčné povídání prakticky o ničem, než exponáty v muzeu.
Vrátili jsme se do Čanakkale a průvodce už zase běhal s listinou po autobuse a vyptával se kdo
bydlel v Istanbulu v hotelu v jakém pokoji. Některé byly na hlavní ulici a podle toho asi dost
hlučné. To nám ještě nedošlo, že hodlá přidělovat i pokoje. Doposavad nás nikde nijak moc
nezajímalo jaký pokoj dostaneme a jaký bude výhled z okna, protože jsem všude jen přespali a zase
z hotelu vypadli. Rozdělování pokojů bylo doposavad něco jako loterie a tentokrát mělo dojít na
33
cílené přidělování pokojů. Výsledkem byla hrozná kůča, my na to konto chvíli špačkovali a
dohadovali se jak reagovat na tu „rotaci“ pokojů, ale nakonec jsme vypadli do ulic na podrobnější
obhlídku okolí. Toulali jsme se uličkami, nakukovali do zlatnictví a dohadovali se, jestli tenounké
poličky přeplněné budíky prasknou hned, nebo až za chvíli, protože něco tak prohnutého jsem
opravdu ještě neviděl. Největší hádankou pro nás byl výklad obchodu, kde nabízeli parádní úbory
jak pro prince či maharadžu. Saténové pláště lemované chlupatinou a k tomu turban nad čelem
s ozdobou a bílým fedrpušem. Nejjednoduším vysvětlení by bylo, že se jedná o půjčovnu masek, ale
ta to zcela určitě nebyla. Spíše si myslím, že ta paráda byla pro příležitost nějakých důležitých oslav
– nejspíše náboženského rázu. Zastavili jsme se ještě koupit mandarinky a vrátili se pomalu do
hotelu na večeři. U jedné výlohy jsem trochu obživnul při pohledu na starý fotoaparát, ale ukázalo
se, že by celkem nezajímavá věc přišla na 100000 TL a mně sklaplo. A pak jsem si myslel, že mne
tam raní mrtvice. Kousek dál stála na stativu dřevěná velkoformátová kamera, sloužící jako poutač.
Na tom by nebylo celkem nic zlého, kdyby tu kameru někdo nenatřel hrubou štětkou na bleděmodro
a sice kompletně. Nejen dřevo, ale i měch a objektiv se vším všudy. Doprohlédli jsme si ulice a
náměstí, ještě jsem koupil láhev vody na příští den a byl čas na návrat do hotelu, vykoupat se a na
večeři.
Dostali jsme opět salát a něco jako guláš, jenže místo bramborové kaše k němu byla tentokrát
kaše z aubergin. Mé nadšení z večeře se pohybovalo někde u bodu mrazu a ještě jsme ani nedojedli
a už se opět hlásil průvodce s plánem na příští den. Na tom by nebylo nic špatného a mohlo to být i
užitečné, nebýt toho, že ony konkrétní informace průvodce opět vyšperkoval všelijakými
zbytečnými a zdlouhavými průpovídkami o ničem. Trpělivě jsme poslouchali do té doby, než můj
zádumčivý soused polohlasně průvodce i s plánem poslal kamsi, vstal a zamířil k hotelovému
napajedlu. Velmi rychle jsme došli k názoru, že je to to nejlepší, co se v té situaci dá udělat, šli mu
dělat společnost, načež se přidali i další. Při pivě či sklenici "lvího mléka" jsme se dostali opět na
zážitky dne a po chvíli jsme už všichni svorně špačkovali na nekoneěné, zdlouhavé a nezáživné
přednášky průvodce a při cestě na pokoje jsme se shodli na tom, že se tím musí něco udělat, protože
když to takhle půjde dál, tak na plno věcí nezbyde čas jen kvůli tomu, že průvodce neví kdy s jeho
žvaněním skončit. Jediné, co mě na našem pokoji opravdu mrzelo, bylo to, že mít trochu štěstí a
výhled na druhou stranu, tak jsem si mohl vyfotit i noční Dardanely.
Neděle, 19.10.
Opustili jsme Čanakkale, vydali se podél pobřeží směrem na jih a netrvalo to dlouho a řidič
Osman opět pustil jeho kazetu s tureckými melodiemi. Hrál ji dost často a přestože byla naše
skupina tak velká, tak si naštěstí nikdy nikdo nestěžoval, že mu to jde na nervy. Chvíli to sice trvá,
než jeden začne rozpoznávat melodii, ale když se to zvládne, tak je to docela pěkné podmalování
celého okolí. Že bych si tu kazetu ale koupil a pouštěl i doma, tak to zas ne. Tentokrát nás ale čekal
přídavek. U zadních dveří autobusu s námi ještě cestoval neustále se usmívající Chüsam, který se
34
staral nejen o to, aby cestou z autobusu nikdo nevypadnul, ale který se staral i o transport našich
kufrů z autobusu na hotelové pokoje a naopak a také myl a pucoval autobus. Ted' si průvodce
pozval Chüsama dopředu, kde měl na obveselení turistů tancovat. Koukali jsme na to dost zaraženě
a dost dobře nevěděli co si o tom máme myslet. protože to bylo jako předvádění tancujícího
medvěda. Průvodce Chüsama naštěstí ale za chvíli propustil a pustil se do vykládání. Z tlustého
fasciklu nám přečetl i nějakou tureckou bajku o tom, že se ve vlastní vesnici ještě nikdo profétem
nestal a potom se dostal na všední život v Turecku, což bylo daleko zajímavější. Jeden z nás se
zeptal na celkové pojištění aut, na což průvodce reagoval „vtipem", že v našem autobusu jsou
pojištěni pouze on, řidič a Chüsem, načež jsem já reagoval také „vtipem“ v tom smyslu, že mne
docela zaráží, že je pojištěn i Chüsem, načež se mne průvodce přišel zeptat jak to bylo myšleno.
Tak jsem mu podal vysvětlení v tom směru, že obyčejně ten nejmenší a nejslabší, dělající ale tu
nejtěžší práci, je na tom obyčejně nejhůř. To byla rána. Autobus burácel smíchy a průvodce jen
blýskal očima a začal vykládat, jak je na tom u něj Chüsam dobře a jak je mu vděčný, že s námi
může jako doprovod jet. To mohla být sice pravda, ale ještě to průvodci nedávalo právo nechat
Chüsama v autobusu tancovat jako medvěda. Průvodci to všechno muselo dost vrtat hlavou, protože
kvůli tomu za mnou přišel ještě dvakrát. To už mne to ale pomalu přestávalo bavit a přátelsky a
s úsměvem jsem mu navrhnul, že to debatování ukončíme a budeme držet oněch dvou známých
paragrafů.
§1 – Průvodce má vždycky pravdu
§2 – Pokud by někdy průvodce pravdu neměl, tak automaticky platí §1.
Na to konto náš průvodce celkem rychle došel k názoru, že s námi nic nepořídí, diskuze skončila a
byl klid.
Mezitím jsme dojeli k úpatí 290 metrů vysokého vulkánu s městečkem Behramkal a zastavili u
starého seldžuckého mostu s typickým tvarem ne oblouku, ale střechy. Netrvalo to dlouho a skupina
navázala kontakt s pastevcem koz, který trochu lámal němčinu. Nakonec to skončilo tím, že kozy
předal synovi a jel s námi autobusem do vesnice. Celý zářil, každého ze skupiny se ptal po zdraví a
někdy jsem měl dojem, že se jeho zásoba němčiny nápadně podobá mé zásobě turečtiny.
Vesnička Behramkale stojí pod rozvalinami antického města Assos, jehož dějiny sahají až do
roku 1000 př. n. l. Vystřídali se tam Řekové, Římané i Peršané, ale velkého významu Assos nikdy
nedosáhl. V letech 348 - 345 př. n. l. tam přišel Aristoteles a založil tam filozofický seminář. Další
osobností, tam působící, byl roku 58 n. l. apoštol Pavel a v pozdějších dobách se tam dostali i
Byzantinci, Seldžukové, křižáci a nakonec i Osmánci.
Stoupali jsme hrubě dlážděnou ulicí do prudkého kopce kolem přízemních domků, které o
nějakém velkém bohatství vesničanů nijak nesvědčily. Na každém rohu stála děcka a nabízela ke
koupi vyšívané dečky a já mám zato, že to bude jeden z největších příjmů v celé vesnici.
Skutečnost, že byly s dečkami na ulici poslány děti, svědčí o tom, že vesničané znají všechny triky,
35
jak něco prodat. Nemyslím totiž, že tam děcka prodávala na jejich vlastní účet. Průvodce se
v autobuse vyslovil proti jakémukoliv dávání bonbónů dětem a i o tom jsem s ním mluvil, když
jsme vesnicí procházeli. Když děti loudí bonbóny, tak se na to ještě zdaleka nedívám jako na
žebrotu a nevidím na tom celkem nic špatného. O žebrotu se jedná teprve tehdy, když děti skutečně
žebrají o peníze. Když mohou domácí posílat děcka na ulici prodávat dečky, tak by jim mohlo být
dovoleno darovat turistům třeba nějaký kvítek, načež se turista revanžuje cukrletem, vše je
v naprostém pořádku a děcka z toho něco mají. Jinde tato vzájemnost také funguje, tak proč by
neměla fungovat i tam. Tržbu za dečky musela děcka určitě do posledního haléře vysolit a moc
z toho asi nemají. Průvodce na to sice už nic neřekl, ale bylo na něm vidět, že mu to nesedí.
Dorazili jsme na vrchol sopky se zbytky historického města a s krásným výhledem přes moře
na protější ostrov Lesbos. Pánská část výpravy si pochopitelně neodpustila několik uštěpačných
poznámek na účet toho ostrova a pak se teprve šlo za vykopávkami. V 6. století př. n. l. tam stál
chrám bohyně Athény, ze kterého se ale nezachovalo skoro nic. Teprve nedávno bylo opět
postaveno několik sloupů s hlavicemi, ale jinak jsou tam jen poměrně nezajímavé rozvaliny. Při
prohlídce sloupů jsem zjistil, že již v antických dobách museli znát epoxid, protože jím byly
jednotlivé části nově postavených sloupů slepeny. To jediné, co tam chybělo, byly kaktusy
s přesličkami a být tam, tak to bylo skoro stejné jako v Agrigentu na Sicílii. Daleko zachovalejší
byly mohutné věže a hradby z pozdější doby, vedoucí od vrcholu hory směrem k vesnici. Do jedné
z těch staveb byla vmontována i mešita, ale o tom jsme se nic nedozvěděli. Prolezl jsem si to tam
celé sám a objevil i dvě velké cisterny. Ale ani z Polyglotta a ani od průvodce jsem se o tom nic
konkrétního nedozvěděl. Vraceli jsme se pomalu vesnicí k autobusu a na každém kroku bylo možné
objevit nějakou zajímavost. Staré památky zřejmě sloužily vesničanům jako kamenolom a tak je
možné vidět třeba v kavárně stolky, kterým za podstavce slouží prastaré hlavice římských sloupů.
Když jsem nakonec dorazil i já, tak už celá skupina seděla před kioskem u malého parkoviště,
konzumovala čaj a kafe a moje spolucestující seděla na bobku a krmila naším proviantem několik
koček a psa. Asi jsem se divně koukal, protože objednala talířek kozího sýra obloženého zeleninou.
Chuťově byl sýr výborný, ale tak akorát pro ožralu. Je jasné, že se o celý ten gáblík podělila nejen
se mnou, ale i s celým tím zvěřincem a já si musel dost pospíšit, aby na mne také něco zbylo.
To už ale bylo na čase se vydat opět na cestu. Jeli jsme pahorkatou krajinou, kde se občas
ukázalo moře a jelikož nám počasí přálo, tak jsme mohli být spokojeni. Začali jsme si loupat včera
koupené mandarinky a ještě ani neskončili a autobus zastavil u krámků ovocnářů. To se mi třeba na
našem průvodci zase líbilo. Nejen pravidelné zastávky kvůli eventuálním lidským potřebám, ale
třeba i ona zastávka s příležitostí koupit si ovoce. O zastávky tohoto druhu jsme si na jiných cestách
vždycky museli říci sami. Obsypali jsme prodavače, chvíli okukovali hromady jablek, hrušek,
pomerančů, granatových jablek, mandarinek a fíků ve všech stádiích sušení a po chvíli jsme opět
nastupovali obtíženi nejrůznějšími pytlíky. Moje spolucestující za 400 TL přikoupila i kilo napůl
36
sušených fíků, čímž bylo o mne postaráno a příští dny jsem je měl neustále na dosah a pilně je
likvidoval. Byly opravdu výborné.
Když jsme dorazili do Edremit, tak už bylo poledne a tzn. doba obědu. Osman zastavil na živé
ulici, průvodce nám tam ukázal několik kiosků a přidal i životně důležité informace kde se dostane
a smí pít pivo a kde ne. Podle toho se naše skupina rozdělila a až na nás, šli všichni na jídlo. My
vycházeli z toho, že ted' bude všude narváno a šli se nejdříve trochu projít po okolí. Nejdříve ze
všeho nás zaujalo bubnování na ulici a při hledání co to je, jsme na koni uviděli asi osmiletého
kluka oblečeného do úboru prince či maharádži - do přesně toho úboru, nad kterým jsme si večer
předtím lámali hlavu. Dozvěděli jsme se, že celá ta paráda a bubnování není nic jiného, než
oznámení celému městu, že se z hocha brzy stane muž, tzn., že dospěl do věku, kdy se provádí
obřízka. Musím přiznat, že mi tam dost zatrnulo a byl jsem hrozně vděčný, že jsem tam nevyrůstal a
že jsem nikdy v podobném hábitu na koni městem jezdit nemusel. Obešli jsme celou ulici, u
pekárny neodolali a koupili čerstvý chleba a kolem čističů bot šli k blízkému parku. Ti čističi bot
jsou kapitolou samou pro sebe. Každý vlastní malou skřínku skrývající všechny čistící potřeby.
Jenomže ty skřínky nebyly jen ta ledajaké bedničky, jak je tomu nezřídka jinde, ale tyhle bedničky
prostě nebylo možné přehlédnout. Po stranách byly přihrádky s nejrůznějšími krémy a každá z těch
přihrádek byla zakryta kopulí z lesknoucí se mosazi. Volné plochy skřínky byly ještě všelijak
zdobené a vyřezávané a celé to připomínalo spíše miniaturní model zámku nějakého mocnáře, než
škatuli na čištění bot. A pokud majitelé té nádhery zrovna nečistili boty, tak čistili tu mosaz, která
přímo zářila. Ta jejich paráda přímo píchala do očí a sloužila určitě zároveň i jako reklama. Za
vyčištění bot brali 100 TL – od domácích. O kolik by si řekli u turisty to nevím, nikdy a nikde jsem
takové služby nepoužil, protože z mých keckovitých škrpálů stejně nikdo lakýrky neudělá.
Blízký park nás lákal vějíři palem a my tam zamířili. Bylo to poprvé, co jsme se v Turecku
setkali s palmami a tropickou vegetací a procházeli se po pěšinkách mezi bazénky a upravenými
záhony. Byla neděle a park je zřejmě oblíbeným místem i pro domácí. Blízká terasa kavárny byla
naplněná do posledního místečka a všichni bez dechu sledovali nějaký doják v televizi. Sednout si
k televizi jsme v úmyslu neměli, ale najít v parku volnou lavičku také nebylo jednoduché. Kam
jsme se podívali, všude seděl vojáček s rodiči. Neděle je tam zřejmě návštěvní den v kasárnách
tamní posádky a proto byl asi všude takový nátřesk. Nás tam upoutaly opravdu zvláštní kytky.
Sahaly nám skoro do pasu a byly obsypané květy dosud neviděného tvaru. Byly tmavorudé
s dužinatými okvětními plátky tloušťky asi půl centimetru a pokryté malinkými bradavičkami. Celý
květ dělal dojem, že to je zploštělý zvonec o průměru asi deset centimetrů. Okukovali jsme to dost
dlouho, já stále nevěděl jak na květ s kamerou a při hledání toho nejhezčího a nejlépe osvětleného
květu, jsme se nakonec dostali až na malé prostranství, kde to krásně vonělo. Stála tam bouda, kde
nás smažící se kousky masa začaly lákat jak Sirény Odyssea. Podle nápisu tam měl být k mání
nějaký „Toast Yarim“, ale to nám nic neříkalo. Před námi byli tři kluci a my měli čas se na celou
37
proceduru výroby toho toastu podívat. Nejdříve se vezme půlka bílé veky, rozpůlí se a obě poloviny
se na horké plotně opečou jako topinky. To, co jsme zpočátku pokládali za kousky masa, byly ve
skutečnosti na kousky rozkrájené česnekové buřtíky, které nám tak šmakovaly již v Istanbulu. Ty se
osmahnout a mezitím prodavač natře opečenou veku šťávou, skládající se z nějakého řídkého
protlaku s množstvím různého koření. Na to naskládal ten opečený kabanos, přidal zeleninu a
přikryl to druhou částí opečené veky. Toast byl připraven, ale ještě nebyl úplně hotov. To celé
znovu položil na rozpalenou plotnu a něčím, co připomínalo prastarou žehličku, celý ten výtvor
ještě na horké plotně důkladně „přežehlil“. Vonělo to tak, že než byl s tím představením hotov, tak
jsme měli pusu plnou slin. Usadili jsme se nedaleko a odvážně se do toho pustili. Pusa nás za chvíli
sice pálila jako čert, ale bylo to opravdu výborné. Stálo to dohromady 300 TL a nemyslím, že se
ještě někdy tak dobře najíme za (přepočteno) 85 feniků. Měli jsme toho plné ruce a mohli si vyvrátit
čelisti při snaze to ukousnout - tak veliké ty porce byly. Moje spolucestující její porci nakonec ani
nezvládla, žádné zvířectvo v okolí nebylo, takže jsem měl štěstí a navíc i „nášup“.
Vrátili jsme se k autobusu, který s námi zamířil do Bergama, dřívějšího Pergamon. Malý šlofík
po cestě mne vzpružil a my se s novými silami mohli vydat na prohlídku. Dějiny Pergamonu
začínají v 3. století př. n. l. Lysimachem, jedním z diadochů Alexandra Velikého, resp. jeho
pokladem. Toho se zmocnil eunuch Philetairos, velitel pevnosti a ten ho použil k založení celé říše.
O rozšíření říše se postarali i jeho následovníci Eumenes I. (263 - 241 př. n. l.) a Attalos I. (241 197 př. n. l.). Za doby Attalidů se říše ubránila nejen Galijcům a Syřanům, ale ještě stačili celý
Pergamon opevnit a postavit řadu jedinečných staveb, přičemž jedinou jejich snahou bylo vyrovnat
se Aténám. O to se snažil i Eumenes II. (197 - 159 př. n. l.), který založil pověstnou knihovnu
s 200000 svazky. Panovník Attalos III. (138 - 133 př. n. l.), který neměl potomka, celou říši odkázal
do područí Říma. Římané se poté zasloužili o řadu dalších staveb, jako bylo třeba gymnásium,
divadlo a chrámy Trajána a Serapia. Vysoké úrovně dosáhly i vědy, hlavně medicína, jejíž centrem
bylo Asklepieion. Zasloužil se o to hlavně lékař Galen (131 - 201 př. n. l.), jehož zásluhou se stal
Pergamon jedním z center starověké medicíny.
K velkým změnám došlo po příchodu křesťanů, kdy bylo Serapeum přestavěno na baziliku,
zasvěcenou apoštolovi Janovi. Za doby Arabů (8. století) byl Pergamon znovu opevněn, ale doba
jeho slávy se již pomalu chýlila ke konci. Hradu se potom zmocnili Seldžukové, nakonec jej roku
1402 zničila vojska Timura a zkázu dokonalo několikeré zamětřesení. Na město se zapomnělo a
teprve roku 1873 si při stavbě silnice všimnul Karl Humann mramorového reliéfu na jednom
z trakařů. Poslal ho do Berlína a výsledkem byly vykopávky v letech 1878 - 1886. Do Berlína se
dostaly nejen četné reliéfy, ale i oltář boha Zea, jehož rekonstrukce je dnes jednou z největších
pozoruhodností Pergamonského muzea.
Naše prohlídka začala právě u onoho oltáře, resp. u zbytků jeho základu. Usadili jsme se tam na
schůdcích pod dvěma piniemi a průvodce se opět pustil do výkladu. Vzal to zase až od Adama a
38
protože to byly všechno věci, které jsem si již předem přečetl, tak jsem se vydal do okolí na
prohlídku. Všude tam jsou řady mramorových reliéů, jejichž opracování svědčilo nejen o vysoké
úrovni dřívějších stavitelů a řemeslníků, ale i celé tehdejší kultury. Zběhal jsem celé okolí a dostal
se i nad svah porostlý křovisky a plevelem, kde všude ze země vykukovaly zajímavé kameny,
nesoucí stopy opracování. Jednou se tam ještě určitě hodně najde, až na to bude mít Turecko peníze
a lidi, resp. jim to někdo zaplatí.
Když jsem se po delší době zase vrátil ke skupině, tak to tam hučelo jako v úlu a jak jsem
zahlédl moji spolucestující, tak jsem hned věděl, že se něco děje - a taky že se dělo. Průvodcův
výklad jako obyčejně nebral konce, málem i popisoval jak vypadaly krumpáče kterými se tam
kopalo a žvanil tak dlouho, že se tam mezitím stačily vystřídat tři jiné skupiny. Problém byl totiž
v tom, že se nejdříve někde usadil, vyložil všechno co uvidíme a pak to s námi už jen poklusem
proběhnul, místo aby jednotlivé objekty popisoval až na místě. To už dělal jen velmi zřídka a
obyčejně pouze tehdy, když se někdo zeptal, na co že ted' právě koukáme. Také tentokrát ale
nakonec s přednáškou přeci jen skončil a následoval obligátní dotaz, zda se nechce ještě někdo na
něco zeptat. Všichni pochopitelně mlčeli jako zařezaní a pouze moje spolucestující se naprosto
bezelstně zeptala, jestli by bylo možné se jít na ty vykopávky už konečně podívat. Bác! Ve skupině
to zahučelo a průvodce vyskočil jako když ho píchne vosa s tím, že si nenechá od nikoho poroučet.
Načež se moje spolucestující opět nechala slyšet v tom smyslu, že to nebylo poroučení, ale že to
byla jen logická reakce na jeho dotaz, zda má někdo ještě nějakou otázku a protože to byla jediná
otázka, která se tam vůbec vyskytla, tak že se holt zeptala. Domluvila, zvedla se a s celou naší
skupinou v patách zamířila tam, kam předtím namířily i ostatní skupiny. Všichni ve skupině si moc
libovali jak to vymňoukla a jen moje spolucestující si mi stěžovala, že ji ze skupiny nikdo
nepodpořil, přestože s ní všichni bez výjimky souhlasili. Mne zase mrzelo, že jsem to celé
propásnul a neměl možnost si také trochu přisolit. Průvodce se stále tvářil jako kakabus, ale na
našem přívětivém a přátelském chování se nic nezměnilo a po chvíli dostal rozum. Jen jsem jen
musel dávat víc pozor, aby nám skupina nezmizela z očí, protože se v tom bludišti pohyboval dost
nevypočitatelně a přijít k autobusu pozdě, tak mohl být opět na koni.
Naše prohlídka vedla opačným směrem než šly všechny ostatní skupiny a my se nejdříve vydali
k římskému divadlu. Pochází z 2. století př. n. l., bylo v něm místo pro 15000 diváků a tak příkré
hlediště jsem ještě nikde neviděl. Svah je ale pouze 50 m dlouhý, je na něm 80 řad a o pár lidí ze
skupiny se tam dost úspešně pokoušela závrať. Jeviště jako takové tam neměli, to bylo před každým
představením nově postaveno ze dřeva. V prodloužení jevištního prostoru stála dříve sloupová
promenáda s řadou obchodů, ale z té toho již moc nezbylo. Zato na druhé straně byly vidět zbytky
ionského chrámu, později přestaveného Caracalou (211 - 217 n. l.) a zasvěceného Dionysovi.
Divadlo se nachází vně pozdějšího opevnění a my se malou brankou, kterou někteří z nás prolézali
málem po čtyřech, dostali na rozlehlé prostranství uvnitř hradeb. Dostali jsme se ke zbytkům
39
chrámu bohyně Athény (3. století př. n. l.), ze kterého se toho ale moc nedochovalo a my si spíše
prohlíželi zbytky knihovny, rozkládající se podél celé jedné strany bývalého nádvoří před chrámem.
Knihovna byla původně dvouposchod'ová, pochází z doby kolem roku 170 př. n. l., kdy ji nechal
postavit Eumenes II. a svou sbírkou 200000 svazků byla po Alexandrii druhou největší antickou
knihovnou. Průvodce sice mluvil o tom, že byla alexandrijská knihovna vlastně ukradenou
knihovnou pergamonskou, která v Alexandrii shořela při požáru založeném Caesarovými legiemi,
ale skutečnost je trochu jiná. Nejdříve to začalo tím, že měli Ptolemaiovci obavu, že Alexandrie
ztratí prvenství a na to konto zakázali vyvážet papyrus, což byl do té doby nejrozšířenější materiál
na psaní. Pergamonským nezbylo nic jiného, než se podívat po něčem jiném a nakonec se jim
podařilo vyrobit ze zvířecích kůží něco podobného jako byl papyrus - pergamen. Pergamonská
knihovna se nakonec skutečně do Alexandrie dostala, ale až poté, co Alexandrijská knihovna
shořela. Pergamonská knihovna nebyla ukradena, ale Kleopatře ji daroval Markus Antonius jako
náhradu za tu, co shořela. Náš průvodce toho sice napovídal hodně, ale moc by mne zajímalo, jak
by byl s jeho výkladem srozuměn někdo, kdo se v tom všem opravdu vyzná. O tom, že se
v dějinach moc vyznám, nemůže být ani řeči a přesto jsem těch nesrovnalostí objevil celou řadu. Je
ale docela možné, že je to tím, že se jedny a ty samé věci jeví z různých náhledů přeci jen odlišně,
resp. je každá strana vidí tak, jak si je vidět přeje. Někdo může celou věc s pergamonskou
knihovnou brát jako dar Kleopatře a jiný to může vidět jako obyčejnou krádež, protože bude tvrdit,
že ta knihovna Markovi Antoniovi nepatřila a nemohl ji proto darovat. Takovou nesrovnalost bych
ještě chápal, ale fakta by měla zůstat fakty.
Doprohlédli jsme si zbytky mramorových reliefů, špekulovali nad rozpolceným mramorovým
sloupem a vydali se k Trajánovu chrámu. Je postaven ve svahu a kvůli získání rovné plošiny bylo
nutné nejdříve postavit ve svahu řadu klenutí, tu plošinu nesoucí. Vznikla tak rozsáhlá sklepení,
která sloužila jako skladiště. Vlastní chrám, postavený na počest císaře Trajána (98 - 117) byl
původně postaven z bílého mramoru a na jeho stranách stálo devět, resp. šest sloupů. Chrám přežil
celou řadu dobyvatelů, než ho nakonec zničilo zemětření. Na jeho rekonstrukci dnes pracují
němečtí archeologové, část už zase stojí a celé okolí je přeplněné očíslovanými bloky mramoru.
Chybějící části jsou nahrazeny betonem a podle toho to tam všude kolem vypadalo jako na
staveništi. Když si ale člověk odmyslí ty míchačky betonu, tak si tam může připadat jako v dávných
dobách, kdy to byla chrámová novostavba. Trochu mi vrtalo hlavou, jakým stylem to tam vlastně
dávají dohromady. Na mnoha místech spojení mezi hlavicemi sloupů byly na sobě naskládané části,
kde podle nejrůznějších výseků a ozdob bylo vidět, že k sobě nepatří. Moc chuti se na to zeptat jsem
ale neměl, resp. nebylo koho. Však oni už budou vědět, proč to rekonstruují zrovna tak a ne jinak.
Při rekonstrukci tam používají dokonce už i počítače. Každý kus mramoru je nejen registrovaný pod
pořadovým číslem, ale do paměti počítače je uložen i jeho přesný tvar a plochy lomu a počítač
40
automaticky provede roztřídení a najde části k sobě pasující. Není tedy nutno tahat po place
obrovské balvany jenom proto, aby se zjistilo, že k sobě nepasují.
Prohlídka skončila, naše skupina se odebrala k autobusu na nákup suvenýrů, pohlednic a na
kafe či čaj a já se ještě vydal na prohlídku hradeb a zbytků věží opevnění z pozdější doby. Ty ale
zatím nejsou pro archeology nijak zajímavé a je to spíše rumiště zarostlé pejřkou a stojící dodnes
tak, jak je za sebou zanechala útočící vojska či zemětřesení. Poměrně často se tam našly i obří
hliněné "vázy", vysoké asi 1,5m a dobrý metr v největším průměru. Často tam vykukovalo ze země
jen hrdlo takové „vázy“, které dříve možná sloužily místo sudů. To ale nevím určitě, vyloučit se to
ale nedá, amfóry jako sudy sloužily.
Delší dobu jsem si tam ještě dalekohledem prohlížel zbytky Serapeova chrámu. Stojí v údolí
pod hradem, je postavený z cihel, jejichž barva dala ruině jméno Kizil Avlu (Červená hala). Chrám
dal postavit císař Hadrián a zasvěcen byl egyptskému bohovi Serapis, který byl v Egyptě bohem
plodnosti a jeho jméno bylo jen Apis. Egyptské Serapeum v Sakkaře není ničím jiným, než
rozlehlým podzemním pohřebištěm plným sarkofágů posvátných býků. Egyptské Serapeum mi
zůstane v paměti nejen kvůli oněm posvátným býkům, ale i proto, protože jsem tam jel poprvé na
dromedárovi a na takové věci se nezapomíná ...
Pergamonské Serapeum však pohřebištěm nebylo a bylo to spíše kultovní středisko.
V byzanské době bylo Serapeum přestavěno na baziliku a cihlové zdi byly původně obložené
mramorem. Celá nádhera stavby ale trvala jen do 8. století, kdy bylo vše zničeno Araby a nynější
ruiny dost připomínaly zbytky zničených německých baráků někde v pohraničí, jen v daleko větším
měřítku.
Vrátil jsem se ke kioskům, začal se zajímat o nějakou pohlednici, při té příležitosti jsem objevil
jednu s pěkným sloupovím, ale nemohl jsem se upamatovat, že bychom něco takového viděli.
K rozumování se přidaly i dvě tetky s tím, že se asi jedná o fotomontáž promenády u divadla. To se
mi ale moc nezdálo a trvalo to dost dlouho, než jsme přišli na to, že se jedná o Asklepion. Ten ale podle JET-Reisen - není údajně nijak pozoruhodný a na našem programu nebyl. S pohlednicí jsem
tam běhal po celém okolí, hledal komu zaplatit, ale nikdo o mne nejevil zájem. Nakonec se
příslušný majitel přeci jen přihlásil, usmál se a prohlásil, abych si s tím hlavu nelámal, že to je
prezent. Zrovna mu šlo o prodej vesty upletené z tenkých kožených řemínků a tak ho 50 TL za
pohlednici jen zdržovalo v kšeftování. Pochopitelně jsem byl na hony vzdálen myšlence ho nějak
dál zdržovat, pěkně jsem poděkoval a spokojeně si odnášel zadarmo získanou pohlednici.
Zrovna jako loni, tak jsme i letos při prohlížení vykopávek potkávali stále stejné skupiny. Znali
se mezi sebou pochopitelně i průvodci a hlavně řidiči. Pergamon jsme opustili současně s jednou
takovou skupinou a řidiči si na silnici krátili dlouhou cestu do Izmiru privátním závoděním. Není
nutné dodávat, že ty závody brali poměrně vážně a podle toho jsme byli v Izmiru velmi rychle.
41
Na první pohled bylo vidět, že je Izmir velmi moderní město. Pobřeží je lemováno
promenádami s řadou prvotřídních hotelů, restaurací a obchodů. Izmir je vlastně jediným městem,
které přežilo z dob historických až do dnešní doby. V 2. tisíciletí př. n. l. se jmenovalo Smyrna,
leželo asi 8 km dál na sever, bylo vedle Tróje nejvýznamnějším městem egejského pobřeží a měl
tam kolem 800 př. n. l. žít i Homér. Město bylo několikrát zničeno, ale na rozdíl od jiných měst,
bylo vždy znovu postaveno. K jeho stavitelům patřil i Alexander Veliký. Pro Smyrnu bylo dost
velkým štěstím, že měl zrovna Alexander sen o tom, že je ke stavbě města předurčen. Rozvaliny
města znovu ožily a v 2. a 3. století př. n. l. došlo k nejslavnější době města. Zájem o město
projevili snad úplně všichni. Byli tam jak Byzantinci, tak i Seldžukové a Osmánci a město převážně
sloužilo válečným lod'stvům jako doky a základna. Ani o požáry a zemětřesení tam nebyla nouze,
ale město vše přežilo. Po první světové válce tam vládli Řekové a teprve roku 1922 dobyli Turci
město zpátky. Pochopitelně se ani to neobešlo bez ničení a požárů a spolu s ničením v dobách
dávných a s tím spojených renovací, se dnes Izmir jeví jako jedno z nejmodernějších tureckých
měst. S tím pochopitelně ale úzce souvisí i skutečnost, že se tam dochovalo poměrně málo opravdu
historických památek.
Autobus s námi dorazil do středu města, objel sochu Atatürka a zamířil s námi z náměstí
úzkými uličkami k hotelu. Hotel Kismet byl pro nás příjemným překvapením, protože jsme tam po
včerejším budníku měli k dispozici celý apartment a moc si libovali. Stačili jsme se jen opláchnout,
hodit se do "gala" a šlo se na večeři, ze které jsme ale už moc velkou radost neměli. Byl opět salát,
guláš a kaše. Začali jsme pomalu docházet k názoru, že Turci v nějaké válce ukořistili větší počet
vojenských „guláškanonů“ a ted' se snaží jich všude plně využít. Opět jsme přetřásali zážitky dne a
celá skupina se předháněla v symbolickém klepání na ramena mojí spolucestující, že se průvodci
v Pergamonu postavila.
Po večeři jsme se vydali do města. Náměstí jsme našli poměrně snadno, prohlédli si sochu
Atatürka, který tam zase seděl na koni a už jen courali podél pobřeží a prohlíželi si výlohy. Všude
bylo vidět, že je to tam o několik tříd fajnovější než jinde. Trochu pozdvižení bylo s tím, když jsme
na náměstí najednou uslyšeli křik a zahlédli, jak několik maníků někoho honí. Naše první myšlenka
byla, že honí zloděje a už jsem se málem přidal, když se ukázalo, že to byly jen nějaké závody.
Běhali tam bosi přes náměstí od lucerny k lucerně, křiku nadělali jako na fotbale a z pronásledování
zloděje nakonec sešlo. Vydali jsme se zpátky k hotelu a protože jsem šli podle orientačních bodů,
tak jsme neměli potíže. Zabočili jsme za roh, pak ještě za jeden roh a měli být u hotelu. Měli, ale
nebyli. Tak jsme se kus vrátili a začali znova. Nijak jsem si s tím nedělal hlavu, protože stanoviště
taxíků bylo na dohled a v nejhorším případě pojedeme drožkou. Potíže jsme měli proto, poněvadž
už byla úplná tma a několik našich orientačních bodů (kšeftíků) mezitím zavřelo. Když jsme hotel
nakonec našli, tak jsme zjistili, že jsme bloudili asi 50 m od hotelu a jet taxíkem, tak na nás asi dost
divně koukali a tutovka by nás vzali na okružní cestu městem, aby se jim to vyplatilo, protože od
42
taxíků se k hotelu dalo skoro doplivnout. Moje potíže ale ještě u konce nebyly. Nastoupili jsme do
výtahu, dveře se zavřely a jelo se. Výtah se zastavil, já se snažil vystoupit, ale dveře ne a ne povolit.
Veškerá moje snaha byla marná a až po chvíli jsme zjistili, že jsme tentokrát jeli výtahem, do
kterého se dole sice nastupuje jednou stranou, ale nahoře se vystupuje stranou protější. Byl to jakýsi
průchodící výtah, což jest poněkud nezvyklé. Když nám to konečně došlo, tak jsem byl docela rád,
že nás tam nikdo neviděl, jinak ten dotyčný musel mít dojem, že se jim do hotelu nakvartýroval
skutečný venkovský balík, který jel výtahem poprvé v životě.
Pondělí, 20.10.
Ráno jsme si jeli nejdříve prohlédnout město, tzn. to málo, co tam na historických stavbách
zůstalo. Jeli jsme kolem moře, dostali se k místnímu orloji a začali šplhat do svahu nad městem. Jeli
jsme dost dlouho klikatými uličkami a nakonec zastavili před citadelou. Její základy pocházejí ještě
doby Lysimacha a později na ní stavěli i Byzantinci. Vše je krásně zachovalé a jeden jen lituje, že i
ostatní vykopávky nejsou ve stejném stavu. Z citadely je krásný pohled nejen na přístav a moře, ale
i na jednotlivé historické části města, jako je třeba agora – římské náměstí s poměrně zachovalou
bazilikou, řadou mešit a rozsáhlým flekem zeleně uprostřed města. Tam kdysi stála čtvrť Řeků a
Armenců, než ji Turci při dobývání roku 1922 vypálili. Dnes je na tom místě kulturní park
s výstavištěm a vším, co k takové atrakci patří. Zjistil jsem, že jsme byli na místě zvaném
Kadifekale a přímo se mi vnucovala myšlenka si to přeložit jako "kadí fekálie", což by ale nebylo
korektní, protože správný překlad je Sametový hrad.
Autobus s námi opět dokodrcal k moři a my jeli dál na jih do Ephesu. Průvodce se opět
rozpovídal a tentokrá došlo i na finanční poměry v Turecku. Dověděli jsme se, že třeba pozemky
jsou hrozně drahé a např. 1 m² v Istanbulu, co stál náš hotel Kaya, stojí třeba 50000 DM a v Izmiru
(hotel Kismet) 35000 DM. Částky tudíž opravdu závratné. Pochopitelně jsme chtěli vědět, co se tam
vydělává, ale s tím už byl opatrnější. O příjmu průvodce pochopitelně nemluvil vůbec, omezil se na
učitele, jejichž měsíční příjem je zhruba 350 DM a to znamená, že by si za jeho měsíční výplatu
pořídil učitel 1 dm² pozemku, na kterém stojí hotel Kismet - což zrovna moc není. Ale ono to není
moc ani na všední život, protože tam mají inflaci jako hrom a to jediné, na co se každý politik bojí
sáhnout, jsou ceny chleba, cigaret a raki. Je to sice poměrně divná kombinace, ale je to zároveň i
pěkná ilustrace turecké mentality.
Po 71 km jízdy jsme nakonec dorazili do městečka Selčuk a zamířili k nedalekým rujnám
v Ephesu. Jméno města bylo známé v celém antickém světě, protože tam stál kdysi sedmý zázrak
světa – chrám bohyně Artemis. První sídliště tam bylo již v 2. tisíciletí př. n. l. a v 11. století př. n. l.
hrálo město velkou roli i jako přístav. Město se muselo několikrát přestěhovat, protože řeka
Mäander přístav stále zanášela. Ruiny dnešního Ephesu pocházejí z města č. 4, které se tenkrát
jmenovalo Arsinoeia. Žilo tam cca. 200000 lidí a bylo obklopené 9 km dlouhými a 6 m vysokými
hradbami. Vládl tam Lysimachos a město dostalo jméno po jeho manželce. Kolem roku 190 př. n. l.
43
se město dostalo do područí Pergamonu a tím později i pod nadvládu Říma. Poškozeno bylo i
zemětřesením a mj. se pravidelně hlásila i řeka Mäander (dříve Kaistros). Císař Hadrián musel
dokonce nechat postavit i kanál k moři, ale nic nepomohlo. Z míst, kde dříve kotvily lodě, lze dnes
moře spíše jen tušit než vidět. S Ephesem se lze setkat i v souvislosti s apoštoly – Dějiny apoštolů,
Kap.19. Působení apoštola Pavla tam narazilo na odpor stříbrotepců, jejichž předák Demetrios se
mu postavil, protože nechtěli přijít o výdělky získané výrobou stříbrných modelů chrámu bohyně
Artemis. V bibli se sice píše o Dianě, ale je to jedna a ta samá bohyně - Artemis u Řeků a Diana u
Římanů.
Po zničení města a Artemidina chrámu Góty roku 262, bylo město sice znova postaveno, ale
většího významu už nikdy nedosáhlo. Působili tam i Byzatinci, v letech 668 - 716 ohrozili město
Arabové a ve 14. století tam vládli Seldžukové. Doba největší slávy už ale byla pryč a zájem o
zbytky města projevil až roku 1866 Angličan Wood, hledající chrám bohyně Artemis. Se
systematickými vykopávkami bylo ale započato až roku 1896, kdy to tam převzali Rakušané. Rujny
Ephesu se rozkládají na ploše několika km² a naše prohlídka se rozdělila na několik částí. Nejdříve
jsme se zastavili před místní citadelou a došli byzantskou bránou ze 7. století na plošinu za
hradbami pod hradem. Než jsme se dostali k vlastní prohlídce, tak jsme opět museli přetrpět
nekonečný průvodcův výklad o všem možném i nemožném. Byl tam ale pěkný rozhled a nebyla to
tak docela zabitá doba. Nakonec přeci jen došlo na prohlídku baziliky, která byla postavena nad
hrobem apoštola Jana, císařem Justiniánem a jeho manželkou Theodorou. Kostel je 110 metrů
dlouhý a 40 metrů široký a průvodce se tam zastavil začal malovat na zemi půdorys chrámu. Jeho
výtvor na mne dělal dojem, že tam budeme skákat „paňáka“, jen to nebyly čtverce, ale řada kruhů a
na to konto se na mne obrátil žádostí: "Nenič mi mé kruhy" a s dotazem kdo že to pronesl. Nejdříve
mne sice napadnul Archimedes, ale včas jsem si to přerovnal na Aristotela a navíc ještě dodal, že to
bylo v Syrakusách. Koneckonců jsme toho svého času v Syrakusách hodně naběhali - bez průvodce.
Prohlédli jsme si několik restaurovaných oblouků s řadou sloupů a nakonec skončili u náhrobku
apoštola Jana, kde se ale zachoval pouze mramorový sokl se čtyřmi sloupky rozích. Roku 1330 byla
bazilika přeměněna na mešitu, ale poté, co byla pod hradbami postavena nová Isa-Bey mešita,
sloužil kostel jako tržnice do té doby, než ho zničilo zemětřesení. Tím jsme tam byli s prohlídkou
hotovi a vyšli opět branou ven ke krámkům, kde se každý za něčím vydal. Nabídka se skládala
převážně ze dvou věcí. V první řadě to byly el-bise (galabeje) a mimoto ještě výrobky z onyxu.
Galabeje nás nezajímaly, proto jsme rovnou zamířili k těm „onyxářům“ a po chvíli nám přibyl první
suvenýr – malinký kulatý onyxový kelímek s víčkem, jako pro vodníka na dušičky.
Bylo už pomalu poledne, když jsme se opět vydali na cestu. Serpentinami jsme stoupali k Ala
Dag, ujeli asi 10 km a nakonec se kousek od parkoviště všichni odebrali do restaurace na oběd.
Všichni až na nás. Průvodce o cíli naší cesty vše řekl již během jízdy a každý si to tam měl
prohlédnout sám. Nechtěli jsme se mačkat v hospodě a šli proto nejdříve na obhlídku a teprve
44
potom jsme se chtěli najíst. Jeli jsme se tam podívat na dům, kde měla údajně bydlet a zemřít
Marie. Je to ale celé zamotané, plné pověstí a že tomu tak skutečně bylo, tak o tom toho moc
nesvědčí. Má se za to, že Marie ve věku 63 let zemřela v Jeruzalému, kde byla i pohřbena. Královna
Pulcheria vyjádřila v 8. století přání, aby byl Mariin sarkofág převezen do Konstantinopelu, ale
dostalo se jí pouze dopisu od Jana z Damašku, že byl Mariin hrob tři dny po pohřbu nalezen
apoštoly prázdný a její sarkofág že v Jeruzalému není. Roku 431 byl v Ephesu koncil, kde byl
zastáván názor, že Marie přišla do Ephesu s apoštolem Janem a tam také zemřela. Nikde se ale
nenašla písemná zpráva a teprve v syrských textech z 10. a 13. století je Ephesus označen jako
místo Mariina úmrtí. Opět se mi zase vybavily nesrovnalosti v bibli a já už ani moc nepřemýšlel nad
tím, co z původní bible asi zbylo, když si každý upravoval co a jak se mu hodilo do krámu.
Zajímavá je i věc s vidinou jeptišky Kateřiny Emmerichové (1774 - 1824), která do nejmenších
podrobností popsala dům kde Marie zemřela. Přestože ona jeptiška v Ephesu nikdy nebyla, popsala
nejen přesnou polohu domu, ale i celý vnitřek. Na to konto byla z Izmiru vyslána komise
s pověřením udané místo prozkoumat a jejich překvapení muselo být dokonalé, když tam objevili
ruiny antického domu, odpovídající vidinám jeptišky. Podrobnější zkoumání ukázalo, že tam
opravdu stál v l.století dům, byly nalezeny i hroby, ale konečný důkaz, že tam Marie skutečně žila a
zemřela, se nenašel. O mně je známo, že se na různé zázraky a vidiny dívám dost pochybovačně, a
tak mne napadlo, jestli ona jeptiška v klášteře třeba nezaslechla vyprávění nějakého pocestného,
který v Ephesu byl a vše viděl, jí se o tom třeba zdálo, ve snu se do toho připletla Marie a vidina
byla jako vyšitá.
Dům, či spíše domeček, je kamenná stavba s kopulí, vmáčknutý mezi stromy. Dříve měl domek
tvar kříže, ale levé křídlo se zřítilo. Uvnitř je nejdříve předsíň, dále hlavní síň s oltářem ve výklenku
a nakonec ještě postranní síň, označená jako Mariina ložnice. Stěny jsou jak venku, tak i uvnitř, bez
omítky a na barvě kamenů je vidět, co bylo původní a co teprve později restaurované. Uvnitř jsou
všude po stěnách rozvěšené děkovné tabulky za zázračná uzdravení atp. Nedaleko domu je pramen
vody, jejíž účinky mají být zázračně léčivé. Jediné, co bylo K. Emmerichové zjeveno a co se ale
dosud nenašlo, byl Mariin hrob.
Vrátili jsme se do restaurace ke spokojeně pomlaskávající skupině a šli si také něco vybrat.
Moje spolucestující si objednala nějaký druh leča a já ochutnal berek, což jsou trubičky z lískového
těsta plněné sýrem. Když naši spolucestující zjistili, že jsme s prohlídkou již hotovi, tak si někteří
jen nechali popsat jak to tam vypadá a zůstali v hospodě sedět až do odjezdu. Ještě jsme si okoukli
místní nabídku suvenýrů, kde byly nejnápadnější liščí ocasy na autoanténu. S tím bylo docela
povyražení, když Chüsem jeden ten ocas přidělal našemu průvodci "nenápadně" na kalhoty a
skupina měla legraci. Jenomže jsem shodou okolností stál necelý metr od místa, kde mu tu
chlupatinu na gatě přidělával a hmoždil se s tím tak, že jsem došel k názoru, že je průvodce bud'
ochrnutý, když nic necítí, nebo to byla zas jen standardní opičárna pro turisty.
45
Autobus se s námi vydal serpentinami opět do údolí a po nějaké době zastavil u rujn vlastního
historického jádra města Ephesu. Dostali jsme se na pusté prostranství, kde nebylo vůbec nic, pouze
chcíplý pes. Ten pes takový dojem opravdu dělal. K údivu průvodce se kolem psa shromáždila celá
ustaraná skupina, ale pes jen držel siestu a chrněl a my se vydali za skutečnými pozoruhodnostmi.
Dostali jsme se ke zbytkům sloupové síně pocházející z doby císaře Augusta, která dříve tvořila
ohraničení hořejší agory města. Tam stál pravděpodobně i chrám bohyně Isis - další to svědectví o
kontaktech s egyptskou kulturou a náboženstvím. Prakticky hned vedle stojí malý Odeion z 2.
století n. l., což jest ale jen takové "privátní" divadlo. Na dvacettři řady se vešlo pouze 2200 diváků
a nyní jsme tam posedávali my a trpělivě naslouchali přednášce o přesné geometrii a výpočtech při
stavění schodů, aby jejich výška a hloubka umožnila co nejpohodlnější stoupání. Mohlo to být
docela zajímavé, ale nebylo nutné všechno ještě dvakrát opakovat. Pak jsme se dostali ke zbytkům
radnice, kde dříve na oltáři z černého kamene neustále hořel posvátný oheň. Vše je dnes ale již jen
hromadami větších či menších kamenů a my se tam proto dlouho nezdrželi. Dostali jsme se na
malou křižovatku s monumentem Gaia Memmia z l. století př. n. l., kde jsme měli příležitost se
podívat, jak jsou zachovalé části při rekonstrukci doplňovány a spojovány betonem. Bylo sice vidět
snahu o zachování historických staveb, ale nedá se říci, že to působilo nějak obzvlášť esteticky.
Nedaleko stojí trosky nymphea Sextilia Pollia, kde stálo dříve celkem dvacetšest soch, ale ty jsou
dnes v muzeu a na původním místě zůstalo jen množství kamenných kvádrů. Následně jsme
zamířili k několika sloupům balancujícím osamoceně uprostřed rozvalin, kde stál kdysi Domitiánův
chrám. Šlo o stavbu opravdu jedinečnou a to nejen výzdobou, ale i mohutností. Dnes zůstaly
zachovány pouze zbytky zdí a oblouků, které bylo nutno nejdříve postavit, aby se vůbec získala
plošina pro stavbu chrámu. Základy chrámu jsou vybudované obdobně, jako u Trajánova chrámu
v Pergamonu. Rozsáhlost těchto "podezdívek" je fantastická, materiál by bez problému lehce
vystačil i na postavení pořádného činžák a vlastní chrám se tyčil ve výši několika pater nad okolním
městem. Jako výzdoba sloužila řada soch, z nichž socha císaře byla pochopitelně v nadživotní
velikosti, jak dokazují nalezené zbytky.
Vrátili jsme se zpět k monumentu Gaia Memmia a pokračovali po hrbolaté dlažbě kolem rujn,
svědčících o tom, že to dříve byla jedna z nejvýstavnějších ulic města. Tam, kde lze dnes vidět
pouze hromady kamení či částečné rekonstrukce staveb, stály kdysi výstavní domy, kašny, lázně a
chrámy. Pouze chrám Hadriána z roku 130 se podařilo rekonstruovat z původních částí. Je to sice
jedna z nejznámějších staveb, ale svou velikostí připomíná spíše jednopatrový domeček, než
opravdový chrám podle našich představ. Nejlépe ze všeho se mezi řadami rozvalin paláců
zachovaly mozaiky hned naproti a byla to nejlepší „dlažba“ jakou jsem kdy viděl. Mozaika je asi tři
metry široká a několik desítek metrů dlouhá.
Posléze začala být prohlídka legračnější. Nejdříve jsme zašli na antické veřejné záchodky, kde
je vše z kamene, jednotlivé „trůny“ stojí v otevřených řadách podél zdí, takže se tam nemusely číst
46
o samotě třeba noviny nebo luštit křížovka, ale mohlo se družně rozprávět. Další naší zastávkou byl
nevěstinec, pochopitelně také antický, který půdorysem připomínal spíše včelí plástev. Jedna
komůrka vedle druhé, prostě dokonalé a velmi ekonomicky stavěné antické šmajchlkabinety.
Cestou jsme již z dálky před sebou viděli pompézní stavbu plnou sloupů a výklenků a dostali se
k posléze tomu nejlepšímu, co může Ephesus vůbec nabídnout - Celsově knihovně. Nechal ji
postavit Aquila na památku jeho otce Celsa Ptolemaena a stavba byla byla dokončena roku 135.
Prošli jsme dvoupatrovou fasádou, přičemž její jedno patro vydá nejméně za dvě patra, jak je
výškou známe dnes a dostali se do vlastního sálu. Tam byly dříve uloženy svitky a sál sloužil
zároveň i jako čítárna. Rakouští archeologové celou stavbu rekonstruují, poněvadž se při
vykopávkách ukázalo, že se 70% všech částí stavby zachovalo. Stavbu rekonstruují opravdu poctivě
a dokonce funguje i větrání pomocí kanálů vytesaných do bloků kamene a vedoucích zdí k větracím
otvorům. Dověděli jsme se i něco o technice, jakou byly dříve spojovány jednotlivé části sloupů a
kamenné bloky. Jednotlivé části na sebe dosedly a otvory v horní a spodní části byly vylity olovem.
I tento výklad mohl být podnětem k diskuzi, nebo přinejmenším jeho určité detaily, ale do ničeho
jsme se tam radši nemotali. Fasáda knihovny mi moc připomínala El Khazneh v jordánské Petře, ale
pochopitelně jen stylovým provedením. Hned vedle knihovny jsou v rekonstruci vítězné oblouky,
které jsou již skoro kompletní, ale na pohlednicích ještě vyobrazeny nebyly.
Knihovna sousedí s největším náměstím města, jehož strany byly 110 m dlouhé. Celé náměstí
bylo obklopené dvojitou řadou sloupoví s množstvím obchodů a uprotřed této agory stálo
horologium, což byly vodní a sluneční hodiny. Kolem východní galerie agory vede "Mramorová
ulice", sloužící turistům ještě dnes. V mramorové dlažbě jsou občas vidět vytesané značky ve formě
srdce a bosé nohy a tyto značky jsou ukazately cesty k nevěstinci. Zdá se, že dříve měli
k nevěstincům trochu jiný vztah, než je tomu dnes.
Šli jsme ulicí, kde ještě občas stojí i nějaká socha či torzo a mířili jsme k velkému divadlu.
Stavělo se na něm už za doby Claudia (41 - 54 n. l.), dokončené bylo Trajánem (98 – 117 n. l.), ale
vylepšovalo se nadále a bohatě zdobená fasáda byla dokončena až ve 3. století. Divadlo má průměr
130 metrů a na jeho šedesátšest řad se vešlo 25000 diváků. Přestože byla naše skupinka posílena
ještě o jednu další výpravu, připadali jsme si tam poněkud ztraceně, když jsme se usadili v hledišti a
čekali na „představení“. Byli jsme na místě, kde štval stříbrotepec Demeter proti učení apoštola
Pavla a kde poprvé zazněla věta: "Veliká je Artemis z Ephesu". Náš průvodce si tam nenechal ujít
příležitost onen historický proslov zadeklamovat a opět tím trochu přikrmit jeho "ego", na němž si
velmi zakládal. Ještě jsem trochu šplhal po okolí, snažil se podle příručky zjistit kde ležela sloupová
promenáda Arkadiane, vedoucí od Mramové ulice k přístavu a kvůli tomu zdržení jsem potom
poklusem doháněl skupinu, mířící k východu z areálu, kde byly pochopitelně opět stánky se
suvenýry. Tam se už všichni více či méně úspěšně bránili naháněčům kšeftíků a konzumovali čaj či
kávu. Kolem stadionu, postaveným Nerem v l. století, ze kterého toho ale už moc zachováno
47
nezůstalo, protože později sloužil jako kamenolom při stavbě citadely, jsme zamířili k muzeu. Mají
tam sice docela pěknou sbírku soch a torz, ale musím přiznat, že už jsme to ani moc nevnímali a
jedinou věcí, u které jsme se trochu déle zastavili, byla krásně zachovalá a propracovaná socha
bohyně Artemis. Dokonce i její umístění a způsob vystavení dosvědčoval, že je to ten nejcennější
exponát celé tamní sbírky. Nakonec jsme si ještě prošli nádvoří muzea s vystavenými sarkofágy a
částmi soch a nakonec zamířili k autobusu.
Ujeli jsme asi pět kilometrů, dostali se k moři a již zdáli jsme viděli osvětlenou pevnost na
ostrůvku u města Kusudaši – Ptačí ostrov. Městečko leží v romantické zátoce a je jedním
z turistických center Turecka. Je tam i poměrně velký přístav nejen pro jachty, ale i pro osobní lodě
a proto je Kusadaši zároveň i výchozím bodem k návštěvě antických vykopávek pro turisty,
cestující lodí. Zastavili jsme u hotelu Kalif, který byl ale spíše rodinným pensionem než hotelem,
protože ho naše skupina zaplnila do posledního místečka. Podobné hotely jsou obyčejně
v prospektech popisované jen jako „účelně zařízené“, což se ale musí chápat, jako že je to hotel jen
na přespání. Proto nás nijak nepřekvapilo, že byl náš pokoj spíše jen srandacimrou, kde jsme málem
ani nemohli pořádně otevřít kufr. Jinak tam ale bylo vše potřebné, včetně koupelny. Našel se tam i
doklad o cenovém odstupňování tureckých řemeslníků. Průvodce o tom jednou mluvil při jízdě a
my jsme se dozvěděli, že se sice nechá koupelna vykachlíkovat za pár šestáků, ale nesmí se klást
velké nároky na pěkné provedení. Soudě podle tamní kvality řemeslnických prací, zřejmě nebyla
stavba hotelu příliš nákladná, protože např. mezi rámem okna a zdí byla v koupelně klínovitá
škvíra, na nejširším místě cca. tři centimetry široká. Je ale možné, že by nám to bylo vysvětleno v
tom smyslu, že to není šlendrián, ale pouze nějaký druh velmi rafinovaného větrání. Přesto se nám
tam ale moc líbilo, protože se večeřelo venku pod střechou z vinné révy, jídlo bylo moc dobré
včetně vína, které bylo k dispozici prakticky v neomezeném množství a personál jen potvrdil
tureckou pohostinnost. Měli jsme spíš dojem, že jim nepřijel do hotelu autobus turistů, ale jen
početná rodinná návštěva. Starali se o nás skutečně moc dobře a nebyl problém dostat porci jídla a
navíc ještě „nášup". Tím jim člověk ještě navíc udělal radost, protože jen potvrdil, jak mu šmakuje.
S jídlem jsme si tam libovali nejen proto, že bylo dobré, ale i proto, protože bylo grilované kuře a
ne zase guláš s kaší. Skupina už byla za těch pár dní sehraná a bylo veselo. Průvodce s řidičem a
Chüsamem začali pošťuchovat majitele hotelu a ten se dal nakonec do břišního tance. Šlo mu to
výborně, břicho na to opravdu měl. Jestli to bylo opravdu bezprostřední, či to patřilo do průvodcova
naplánovaného programu cesty, se ale neodvažuji říci.
Byli jsme první, kteří se k údivu ostatních zvedli, jenomže my ještě neměli namířeno na kutě,
ale já si chtěl bezpodmínečně udělat noční snímek tamní osvětlené pevnosti. Museli jsme jít dost
dlouho kolem přístavu plachetnic, než jsme se dostali na jednu hotelovou pláž, odkud se dalo fotit.
Snímky jsem nakonec udělal a jen jsem měl všechno sbalené, tak začalo krápat, po chvíli už lilo
48
jako z konve a do hotelu jsme to stihli jen tak tak. Skupina sice ještě seděla u vína na terase, ale
dlouho to tam nevydrželi a déšť nás z terasy nakonec vyhnal všechny.
Úterý, 21.10.
Ráno jsme sice při cestě k autobusu museli přeskakovat louže, ale počasí už slibovalo, že se
polepší. Ještě jsme se stačili i za světla podívat na pěkné plachetnice a pevnost na ostrově a už se
opět jelo dál. Vrátili jsme se do Ephesu a zastavili u zbytků chrámu bohyně Artemis - Artemision.
Přímo proti nám stála mešita Isa Beye a za ní se tyčilo návrší s citadelou a bazilikou Sv. Jana.
Samotný Artemision byl pro mne velkým zklamáním, protože tam, kde dříve stál úplný les
stodvacetisedmi sloupů dvacet metrů vysokých, jsme ted' viděli jen obrovskou louži a občas pár
zbytků omšelého mramoru. Na to, že tento chrám kdysi patřil k sedmi divům světa, to bylo přeci jen
trochu málo. Postaven byl chrám ve 3. století př. n. l. a přežil až do roku 263 n. l., kdy jej zničili
Gótové a později vše dorazili Byzantinci, kteří ho použili jako kamenolomu při stavbách kostelů.
To všechno, včetně řeky Kaistros s jejími naplaveninami, se postaralo o to, že chrám nakonec
zmizel z povrchu zemského a teprve roku 1863 jeho chudé zbytky objevil a odkryl Angličan Wood.
S prohlídkou jsme byli hotovi poměrně brzy a tím naše návštěva Ephesu skončila.
Opustili jsme pobřeží a vydali se na východ do vnitrozemí. Ten den jsme seděli - rotace sedadel
neustále pokračovala – přímo za průvodcem a já se při té příležitosti zeptal na tančící derviše, o
kterých jsem toho už dost slyšel. Tancem se dostávají do tranzu a protože s nimi nebylo nikdy
zrovna lehké pořízení, tak byli nakonec zakázáni. Zákaz platí dodnes, ale už se to nebere tak přísně.
Průvodce na mne chvíli zpytavě koukal a prohlásil: „Nejsem tak inteligentní, abych mohl krátce
odpovědět - jak pravil již Goethe". Poté prohrabal jeho příruční fascikl a podal mi celkem pět hustě
popsaných listů o sektě dervišů. Trochu jsem v tom četl, ale mne by spíše zajímalo nějaké zkrácené
povídání, než dlouhé čtení. To o inteligenci a krátkosti odpovědí bylo jeho oblíbené rčení a použil
ho později ještě jednou, ale dodal, že to měl pronést Viktor Hugo. Takže dodnes nevím kdo to
vlastně skutečně jako první řekl a pokud se týče dervišů, tak také o moc chytřejší nejsem.
Naší zastávky po cestě jsme využili k ochutnání džusu z granátových jablek. Trochu ten džus
svíral oba konce zažívacího traktu a mimoto jim brzy došel, takže jsme si opravdu jen lízli. To ale
bylo naše štěstí, protože ti, kteří si toho lektvaru přihnuli víc, pak měli menší zažívací potíže, při
kterých není na škodu, když umí člověk rychle běhat. Ještě jsme si tam hned vedle prohlédli
nabídku obchůdků se sušeným ovocem a koupili tam tabulku něčeho, co připomínalo sušenou
meruňkovou hmotu míchanou s oříšky. Nakonec se ale ukázalo, že to bylo něco mrkvového, nic
zvláštního to nebylo a já proto nadále zůstal u mého pytle sušených fíků.
Dojeli jsme do Kuyucak a po třech kilometrech odbočili na Aphrodisias. Úrodná půda všude
kolem zde dala již v 3.tis.př. n. l. vznik sídlišti, ale teprve v l. století př. n. l. tam vzniklo město. Za
doby Římanů se rozšířil kult Afrodity a město začalo být známé i jeho sochařským uměním.
Mramor z blízkých lomů se nejen zpracovával, ale i exportoval. Je pochopitelné, že na tom město
49
nebylo finančně nijak špatně a to se poznalo i na zřízených stavbách. S prvními vykopávkami bylo
započato už v roce 1904, ale teprve od roku 1961 tam Turci a Američané provádějí výzkum
opravdu systematicky. První známkou bylo množství cedulí, zakazující fotografování těch
vykopávek, které ještě nebyly zveřejněny. Nejvíce jsme na ten zákaz doplatili v muzeu, kde nám
hned u vchodu pro jistotu odebrali všechny kamery a lidé ze skupiny se mi na to konto dobromyslně
pošklebovali, že tam budu nezaměstnaný. Nic jsem na to neříkal, ale v jedné z mých mnoha kapes
fotovesty zůstal propašovaný malý stařičký Voigtländer Vito II, který byl zárukou, že i když u
vchodu odevzdám mojí moderní kameru, tak že v muzeu zcela „bezbranný“ nebudu. Onen sklápěcí
foťák na kinofilm, ještě s měchem, s sebou nosím nejen jako rezervu, kdyby se nám jedna z našich
kamer porouchala, ale i pro podobné příležitosti.
Jako exponáty tam stály převážně sochy, keramika a věci denní potřeby. Některé ze soch byly
sice pěkně provedené a i zachovalé, ale celá skupina kolem nich prošla málem pochodovým
tempem. Mne tam nejvíce zaujala sbírka olejových lampiček, což sice nebylo nic pozoruhodného a
asi ani nijak moc vzácného, ale ty začouzené hliněné nádobky na mne udělaly takový hezký a
útulný dojem. Zůstal jsem ještě chvíli viset u vitríny s vázami a trochu se rozčiloval nad tím, jakým
způsobem ty jednotlivé vázy ze střepů slepili. Pro odborníka přeci nemůže být problém jednotlivé
střepy na lomech slepit tak, aby vše pasovalo a nezůstaly víc jak jeden milimetr velké „schody“.
Trochu mi to připomnělo práci nějakého místního laciného řemeslníka.
Od muzea jsme klusali kolem čerstvých výkopů ohraničených plotem, kde opět visely ony
nepřívětivé cedule zakazující focení, ke stadionu. Délkou 270 m a šířkou 54 m je to jeden
z největších a nejlépe zachovalých stadionů v Malé Asii. Je tak rozlehlý, že jsem tam nejdříve delší
dobu pobíhal, než se mi nakonec všechno vešlo do širokoúhlého 28 mm objektivu. Kameny
v jednotlivých řadách se sice na mnoha místech uvolnily a naklonily, ale jinak vše zůstalo
v původním stavu a zůstaly i otvory, kam se zasouvaly stožáry nesoucí plátěné zastřesení. Ve
východní části jsou ještě i zbytky ohraničení částí, sloužící dříve velmi oblíbenému "sportu" –
gladiátorským zápasům. Od stadionu jsme se přes pole, plném opracovaných historických úlomků
kamenů, vydali k chrámu Afrodity, hlavnímu chrámu v helénské době. Stihl ho ale osud všech
chrámů toho druhu a ve 4. století byl přeměněn na baziliku. Z někdejší kolosální stavby dnes stojí
pouze čtrnáct sloupů, ale i to stačí, aby patřil k jednomu z nejzachovalejších chrámů, které jsme tam
viděli.
Nejlépe zachovalou stavbou v Afrodisias byl ale Odeion. Pochází z 2. století př. n. l. a byl
restaurován po zemětřesní ve 4. století n. l. Našla se tam bohatá figurální i mozaiková výzdoba, ale
ta je dosud jen v depozitáři muzea. Mně celé divadlo připadalo spíše jako malý rybníček někde
v parku, protože byl polokruh mezi jevištěm a řadami hlediště plný vody, žabince a žab. Ta voda
tam ale plní funkci ochrany mozaiky na dně a je jen škoda, že ten žabinec a chaluhy nevyndají, aby
byly mozaiky na dně vidět.
50
Kolem agory, kde jsou vykopávky v plném proudu, jsme se dostali k lázním z doby Hadriána.
Zůstaly zachovány části zdí i s řadou oblouků a při podrobnějším ohledání bylo možné najít i části
mramorového obložení, mozaiek a dalších, nejen ozdobných, ale i technických částí dávných lázní,
od bazénku, až po části vytápění horkým vzduchem.
Kolem rozhlehlého prostranství s množstvím vykopaných sloupů a základů zdí jsme zamířili
k místní „Akropolis", která je dnes ale už jen kopeček vzniklý nakupením ruin sídlišť od doby
bronzové. Skupinka pokračovala po cestičce podél kopce dál a já se mezi ostnatým drátem vydal
k jeho vrcholku. Automaticky jsem všude zase hledal střepy a brouky, ale nahoře jsem na obojí
rychle zapomněl. Celé pole vykopávek jsem měl jako na dlani a teleobjektivem jsem odtamtud
mohl krásně vyfotit i ty části areálu, kde to cedule přísně zakazovaly.
Celá východní strana pahorku je pokryta hledištěm divadla, kam se sice nemůže, ale ani to není
nutné, protože nejhezčí pohled byl stejně z místa na té vyvýšenině, kde jsem právě stál. Zachovaly
se nejen řady pro diváky, ale i části sloupoví za jevištěm a zbytky blízkých staveb. To už jsme se
dostali do míst, kde dříve stály hradby a kam se člověk podíval, všude byly stopy po vykopávkách a
když jsme se mezi tím nakonec propletli a došli k autobusu, tak jsem zjistil, že mojí spolucestující
nikde nevidím. Dorazila ale vzápětí a polohlasně mi sdělovala, že objevila celou řadu střepů, a že to
musím dát dohromady. V mém počátečním nadšení jsem pochopitelně očekával nějakou olejovou
lampičku, ale tak tomu nebylo. Těch střepů bylo celkem osm a když jsem je doma slepil (bez
schodů jako na exponátech v muzeu) tak se ukázalo, že je to nejspíše horní část hliněné vázy či
nádoby. Střepy našla mezi sutí a archeologickými odpadky a nic světoborného to být nemůže. Ze
suvenýrů, v Turecku nabízených, je to ale bezesporu pro nás ten nejlepší.
Nastoupili jsme do autobusu a čekali co přijde. Na cestě k vykopávkám jsme totiž udělali
malou zastávku, průvodce se tam chvíli s někým dohadoval a po chvíli začala po autobusu kolovat
čutora vína. Nakonec se z toho vyklubaly přípravy na oběd. Zastavili jsme u starého mlýna a byli
přivítáni muzicírováním na nějaký druh turecké balalajky. Šlo se do dvora, kde stála kolem náhonu
řada připravených stolů a já se jídla nemohl dočkat, protože to měl být pstruh. On to ale nebyl ani
tak oběd, jako spíše hodování. Každý dostal dva obří pstruhy a ještě se roznášel nášup. Pstruzi byli
opravdu vynikající, dokonce i moje spolucestující snědla oba a já se nemohu upamatovat, že bych
kdy jedl lepší. Menší povyražení jsme tam ještě měli s přítulnými psisky a nakonec ještě do sebe
s kolegy chvíli navzájem strkali při focení kudlanky nábožné. Balajka stále vyhrávala, průvodce se
přidal s bubínkem, na kterém si to zkusila i moje spolucestující a Chüsem tancoval s jednou ze
skupiny, kterou pro tu příležitost oblékli ve mlýně jako dámu z harému. U stolu jsme pro muzikanta
udělali malou sbírku a ten nás na to konto vyprovodil až k autobusu. Ve mlýně se nám všem
opravdu moc líbilo a vůbec nikdo si nelámal hlavu s tím, jestli to byla jen naaranžovaná turistická
atrakce či ne, protože takových atrakcí mohlo být klidně víc.
51
Namířili jsme opět směrem do vnitrozemí a asi po padesáti kilometrech dojeli do Denizli. Od
JET-Reisen jsme ještě doma dostali zprávu, že noclehy v Pamukkale nebylo možné zajistit, a že se
bude přenocovat právě v Denizli. Tato změna ale byla nakonec k naší velké radosti opět změněna a
my zamířili na nocleh přímo do Pamukkale, kde stála kdysi dávno antická Hierapolis, známá svými
termálními koupelemi. A nám šlo nejen o přenocování, ale i o koupání. Zastavili jsme před motelem
Koru, já se šel nejdříve ujistit, že nedostaneme pokoj s výhledem někam do dvora či na silnici a
následně se všichni rozprchli po okolí k oněm známým bílým terasám. Už se dost šeřilo, ale i to
málo, co jsme mohli vidět, nám stačilo, abychom se začali na zítřejší prohlídku moc těšit. Rozebrali
jsme si klíče od pokojů a zjistili, že se tam bydlí v malých řadových domečcích, postavených vždy
kolem bazénku. Ty bazénky tam byly celkem čtyři a jednotlivé části motelu jsou propojeny
podloubím. Od jedné centrální budovy s obchodním centrem, recepcí, jídelnou a barem, se táhla
celá řada nejen domečků, ale i dalších kiosků s občerstvením a kde zůstalo trochu místa, tam byla
nejrůznější exotická zeleň. Není proto divu, že jsme neodolali ani tam a hned vedle dveří si natrhali
bobkový list nejen jako suvenýr, ale i jako zásobu do kuchyně.
Domečky byly spíše buňkami, odpovídajícími velikostí a uspořádáním normálnímu hotelovému
pokoji. Je jasné, že jsme se tam nijak moc nezdrželi vybalováním, pouze rychle našli plavky a
upalovali do vody. Minerální prameny bazény neustále doplňují a podle toho je voda nejen teplá,
ale podle toho i chutná. Teplota pramenů dosahuje teploty 35° C a nebylo nebezpečí, že se ve vodě
nachladíme. Chvíli jsme plavali a nakonec se všichni usadili kolem ostrůvečku uprostřed bazénu,
kde bylo nejtepleji a koukali, koho poslat pro pivo. Pro pivo jsem sice nešel, ale pro foťák a udělal
několik snímků spokojených turistických "kachen" a nakonec jsem z mé fototašky vyndal i placatku
s naší alkoholickou „medicínou“, která měla u kumpánů pochopitelně obrovský úspěch a kdekdo se
tam najednou cítil trochu „marod“. Nám ta voda byla docela příjemná, ale domácí s ní mají dost
problémy, jelikož tam teče i z kohoutků a používají ji i na praní. Vysoký obsah vápníku ve vodě je
všude vidět. Všechno, včetně ručníků a povlečení, dělalo dojem, že to někdo nakřídoval. Všude
ležel bílý jemný prach a bouchnutí do polštáře mělo za následek bílou mlhu v pokoji. Opláchnout se
pod sprchou od toho šprůdlu nedalo, to je stejné, jako snaha osprchovat mořskou vodu slanou
vodou. S hygienou se to ale nemá přehánět, a tak jsme následné osprchování vynechali a šli rovnou
na večeři. Sešli jsme se ve velké jídelně a když jsme jako předkrm dostali zase jen salát, tak jsme se
začali všichni podezíravě rozhlížet. Naše obavy se brzy potvrdily, byl opět guláš s kaší a to už jsme
málem řvali. Netrvalo to dlouho a číšníci začali jednotlivé porce opět odnášet, protože jeden guláš
vrátil s tím, že bude večeřet na vlastní útratu "a la carte", moje spolucestující guláš odmítla také a
zůstala jen u salátu a u pudinku a ostatní se v guláši trochu ponimrali a zbytek nechali stát tak, jak
jim to přinesli. Díky pstruhům ve mlýně ale stejně nikdo hlad neměl. Po večeři se u nás zastavil
průvodce s plánem na příští den a kdekdo si ho kvůli guláši dobíral. Přidal jsem se s prohlášením,
že jeho výklad neodpovídá skutečnosti, protože podle něj měl být hlavní složkou potravy chleba,
52
podle mých dosavadních zkušeností je to ale spíše guláš. A podobné připomínky měl skoro každý.
Bral to ale s humorem a poté se odebral ke svému stolu, kde už na něj čekal obří podnos plný
grilovaného masa s příslušnou oblohou. To jsme také pochopitelně patřičně okomentovali, přičemž
velkou část jeho humoru průvodce ztratil. Skočil jsem si pro fototašku a byli jsme připraveni vyrazit
na večerní výpravu k blízkým osvětleným terasám. Nešli jsme ale hned, protože moje spolucestující
nejdříve zamířila do zlatnictví a já vedle do kšeftu s tebichy, protože už několik let hledáme druhý
kobereček do páru k tomu, co už máme doma. Dohadoval jsem se o cenách, prohlížel barvy a
vzory, ale nic odpovídajícího tam neměli. Chvíli nato přišla i moje spolucestující, která ve zlatnictví
ukořistila pěkný řetěz na krk a o tebich pochopitelně už zájem moc nejevila. Nad jedním jsme tam
sice přemýšleli, ale nakonec odešli s tím, že si to necháme projít hlavou.
Vydali jsme se po temné silnici k osvětleným terasám a začali hledat nejpříhodnější místo na
focení. Nevěděli jsme co brát dřív, protože žlutoutooranžově osvětlené terasy byly plné
vápencových rampouchů a jedna terasa byla lepší než druhá. Obrázků nám přibyla celá řada a už se
chýlilo k půlnoci, když jsme se vydali zpátky. Neobešlo se to ale bez opětné zastávky u řady
malých ochůdků nejen se suvenýry, ale i s koberci. Zašli jsme se podívat na nabídku koberců a už to
jelo. Rituál handlování běžel na plné pecky, včetně lamentovaní na konci, když jsme se rozhodli, že
nic nekoupíme. Ale ono i to špačkování patří k prodejní strategii. Jedná se o snahu vyprovokovat
pocit špatného svědomí a využít tak poslední šance přeci jen něco prodat. Na našem přátelsky
podaném, ale definitivním rozhodnutí nic nekoupit, to ale nic nezměnilo. Zato prodavač se změnil a
po chvíli jsme si německo-anglicko-turecko-česko-rukama-nohama se sympatickým mladým
prodavačem povídali. Od všeho možného jsme se dostali opět na koberce a to začalo být opravdu
zajímavé. Podle toho, co jsme viděli nejen v hotelu a i u něj, jsme si udělali obrázek, kolik zhruba
stojí určitá velikost a druh koberce. Tzn., na kolik to normální turista zhruba uhádá. Za hedvábný
koberec Hereke chtěli cca. 2100 DM (60 x 90cm) a za velikost cca. 80 x 140 cm požadovali 4000
DM. Ty ceny byly po celé cestě zhruba stejné a dalo se vycházet z toho, že to odpovídá (turistické}
cenové skutečnosti a najednou jsme začali z prodavačovy řeči zjišťovat, jak to s prodejem koberců
je, resp. jak to ovlivňují průvodci. Zeptal se nás, jestli tam jsme se skupinou a kdo ji vede. Popsali
jsme průvodce, on se ještě zeptal, zda je to ten s „madam“ a už byl doma. Když jsme se rozloučili,
tak jsme byli chytřejší o skutečnost, že průvodci vedou skupiny cílevědomě pouze do obchodů, kde
mají největší provizi. 10% není žádnou zvláštností a provize průvodců nejde do stovek, ale do tisíců
marek. Nevěděli jsme sice do jaké míry to odpovídá skutečnosti a co má na svědomí třeba i nějaká
rivalita, ale na každém šprochu je pravdy trochu. Mimoto to v jiných zemích takhle průvodci
praktikují také.
Byla už skoro půlnoc když jsme se vrátili do hotelu a já hned zamířil do obchodu s koberci, ale
už bylo zavřeno. Měl jsem dost blbý pocit, protože jsem mu slíbil, že se ještě určitě stavím říci, jak
jsme se rozhodli. Ukázalo se, že na nás u recepce čekal a mně se dost ulevilo, protože jsem nechtěl,
53
aby to vypadalo jen jako výmluva. O koupi koberce jsme opravdu uvažovali, ale nakonec přeci jen
vyhrál zdravý rozum a žádný jsem nekoupili. Nijak se na nás nezlobil a po chvíli potvrdil vše, co už
nám řekl jeho konkurent v obchodě s koberci u teras.
Šli jsme na pokoj a poněvadž jsem byl po tom běhání a povídání vyprahlý jak písek na Sahaře,
tak jsem si ještě skočil na pivo. Z vyvýšené terasy nad bazénem se nesl hlahol odpovídající naší
skupině a já tím směrem zamířil. Seděl tam průvodce s manželkou a čtyři z naší skupiny a netrvalo
to dlouho a jelikož „in vino veritas“, tak se do něj pustili a začali rozebírat celou jeho činnost.
K mému velkému překvapení se do něj pustila i jeho vlastní manželka, která nakonec prohlásila, že
ho tam vůbec nepoznává. Diskutovalo se na plné pecky a i kritika se dostavila, protože se mnohým
ve skupině nelíbilo, že s námi jedná jako učitel s dětmi na školním výletě a mně se zase nelíbil
systém jeho prohlídek, kdy se nejdříve ze všeho někde vypovídal a zajímavými místy jen prošel a
byl skoupý na slovo. Na tom jsme se shodli všichni, že má být výklad tam, kde máme onu
pozoruhodnost před očima a v autobuse, nebo i někde jinde, může předem vykládat jen všeobecné
informace. Musí se nechat, že byl jeho výklad velmi podrobný a často i neobyčejně zajímavý, ale
bylo by nutné, aby o jednotlivých věcech vykládal až přímo na místě a ne předem. Mimoto není
nutné se rozsáhle šířit o samozřejmostech, jako třeba proč někde vítr fouká jedním směrem ráno a
večer naopak. Ale i to se dá říci jako krátká informace, aniž by posluchače otravoval termikou a
sáhodlouze dopodrobna vysvětloval jak se skaliska na slunci ohřívají. Věcí podobného rázu bylo
plno. Rozebírali jsme ho tak až do půl druhé v noci a teprve pak se společnost rozešla na pokoje.
Středa, 22.10.
Probudil jsem se v půl sedmé a běžel se jako obyčejně nejdříve podívat jaké bude počasí. Bylo
sice zataženo, ale díry v mracích dávaly naději, že se počasí do našeho odjezdu vybere. Asi hodinu
poté to začalo v bazénu opět šplouchat, první ze skupiny byli ve vodě a mezi nimi i moje
spolucestující. Trochu jsem fotil, ale musel jsem toho brzy nechat, protože začalo pršet a je jasné, že
jsme cestou na snídani nijak velkolepou náladu neměli. Trochu se nám sice zlepšila při pohledu na
snídaňový buffet, který sice nijak ohromující nebyl, ale já mezi marmeládou a medem objevil
balené trojúhelníčky taveného sýra a navíc i čerstvý ovčí sýr, takže jsem si nakonec docela liboval.
Jako obyčejně jsem pil čaj a neměl důvod ke kritice. Tu ale bylo slyšet na všech stranách
v souvislosti s nápojem, kterému tam, celkem neoprávněně, říkali káva. Je až s podivem, že v zemi,
kde dělají malé koflíčky výborné kávy, dovedou u snídaně servírovat něco, co kafe ani moc
nepřipomíná. Navíc v Turecku, které pro mne bylo dosud synonymem výborné kávy. Kritika ale
byla přesto mírná a byla podávána spíše jen v legraci. Co také už člověku zbývalo. Když jsme po
snídani čekali před hotelem na autobus, tak náš zájem platil pouze počasí. Pršet sice přestalo, ale
stejně to moc vábně nevypadalo a nebezpečí, že si uženeme úpal, skutečně nehrozilo.
Historie antické Hierapolis sahá až do roku 190 př. n. l., kdy ji založil Eumenes II. a za své
bohatství město děkovalo převážně vlně a bavlně. Brzy byly objeveny i léčivé účinky blízkých
54
pramenů a Hierapolis se stala za císaře Caracally (211 - 217 n. l.) lázněmi na nejrůznější kloubová
onemocnění. Z té doby se zachovala celá řada staveb, resp. jejich trosek. Ať už to byly lázně,
divadlo či chrámy. Moc proto nechybělo a Pamukkale by se dnes jmenovalo "Caracallovy Vary",
jenže vlna s bavlnou to nakonec vyhrály a proto se dnes jmenuje Pamukkale – „Bavlněný zámek“.
V autobusu nás přivítal neoholený průvodce a jeho strniště komentoval s úsměvem, že musí
také občas ukázat, že je jen člověk. A hele, tak ta včerejší noční diskuze přeci jen nebyla planá a
dokonce byla vidět i jistá změna ve formě jeho výkladu. Na tom jsme se shodli všichni a ti, kteří
noční povídání propásli, chtěli dopodrobna vědět, co se dělo a o co šlo.
Od hotelu jsme nejdříve zamířili směrem k nekropoli a jeli silnicí, lemovanou nesčetným
množstvím hrobů, k malému kamennému "vodopádu". Vápencové usazeniny, smíšené se solemi
nejrůznějších kovů, tam jako jedinečnou pozoruhodnost vytvořily žlutooranžovou kaskádu se
zelenými, cihlově zabarvenými a hnědými pruhy. Tekla tam tak horká voda, že se v tom pomalu
nedala udržet ruka a všude se valila oblaka páry jako v prádelně. Chvíli jsme okukovali a nakonec
se vrátili do nekropole. Celému okolí tam vévodí tříoblouková římská brána se dvěmi kruhovými
věžemi a všude kolem se rozkládá město mrtvých s nejrůznějšími druhy hrobů. Lze tam vidět
kruhové hrobky skryté v mohyle zeminy, oblíbené byly i obří sarkofágy stojící na podstavci a
v neposlední řadě i hrobky postavené jako posmrtné chrámy. Vše je porostlé mechem a lišejníky,
ale stále jsou ještě zřetelné nejen ozdoby, ale i nápisy kdo tam byl pohřben. Převážně to byli ti, co
zbohatli na vlně, jejím zpracování a prodeji. Ať už to byli střihači, barvíři, tkalci či obchodníci. Jsou
tam pohřbeni i ti, co tam přišli jen na léčení, které u nich ale nefungovalo a už tam zůstali.
Procházeli jsme nekropolí mezi jednotlivými hroby, prohlíželi mohutná víka sarkafágů a dívali se
do hrobů prasklinami způsobenými jednak zemětřesením a jednak lupiči, kteří již v dávných dobách
prahli po pokladech dávaných mrtvým na cestu do posmrtného života. Opuštěná nekropole
s omšelými náhrobky pod ubrečenou oblohou sice nebyla nejideálnější na fotografování, ale o to víc
tam bylo vše působivější a člověka mimoděk napadlo, že všechna sláva, polní tráva.
Vrátili jsme se autobusem na náměstíčko před naším hotelem a zamířili k prvnímu turistickému
motelu, který tam byl vůbec postaven. Stojí přímo nad minerálním pramenem na místě, kde již
v dávných dobách stála řada lázní, ze kterých ale zbyly již jen rujny. Zachován zůstal pouze bazén,
používaný ještě dnes. Lze se tam proto koupat v bazénu, kde na dně leží celá řada částí
mramorových sloupů tak, jak se tam kdysi zřítily při zemětřesení.
Vyšli jsme opět ven a já čekal, že se půjdeme podívat ještě na blízké divadlo nebo na trosky
Apolonova chrámu, ale průvodce dal dotaz zda je o prohlídku zájem, jelikož to údajně není nic
světoborného a už jsme viděli věci daleko lepší. Skupina na konto té informace o prohlídku zájem
neprojevila a jelo se k vápencovým terasám. Dokonce i sluníčko začalo vykukovat z mraků a naše
naděje na jiskřící bílé kaskády začaly stoupat. Dojeli jsme do míst, kde jsme se potloukali už v noci
den předtím a všichni se dali do šplhání po jednotlivých stupních, plných vápencových
55
"rampouchů" a nahoře s malou plošinkou. Hrana každé plošinky je vyvýšená, čímž vznikla celá
řada malých jezírek na všech stupních. Ted' byla ale voda jen v některých, protože prameny na
všechno nestačí a voda v bazénech hotelů je důležitější než na kaskádách. Voda se tam pouští jen
občas a proto byla většina stupňů vyschlá. Terasy se táhnou od pramenů na náhorní plošině až do
údolí hluboko pod námi a není to pouze jedna terasa, ale je jich celá řada. S trochou obrazotvornosti
se to celé jevilo jako přírodou postavený grandiózní antický odeion. Opustili jsme jednu část teras a
vydali se po silnici směrem do údolí k dalším. Opět jsme začali šplhat jako kamzíci a po chvíli jsme
zjistili, že jsme tam s mojí spolucestující z naší skupiny sami. Připadali jsme si jak na sněhu někde
v Alpách a stále jsme měli obavy, že musíme každou chvíli uklouznou. To nebezpečí pochopitelně
nehrozilo ani v nejmenším a jen s focením byl malér. Sluníčko se už objevilo a na to konto začal být
problém s clonami a časy, protože fotit jiskřící bílou stěnu se neobejde bez určitých potíží a na
Minoltě mojí spolucestující už čas 1/500 sec a clona 16 málem nestačily. Měl jsem v tomto směru
na Pentaxu ještě nějakou rezervu, ale přesto jsem snímky bral pro jistotu nejrůznějšími
kombinacemi časů a clon, aby přeci jen nějaký diapozitiv vyšel a mohl jsem si doma vybrat.
Autobus jsme měli na dohled a když k autobusu po silnici dorazili i ti poslední, tak jsme šli také.
Tam už na mne čekala jedna tetka, které jsem pravidelně ve foťáku měnil film a ještě jeden, který
měl potíže s porouchanou automatikou na foťáku a který za mnou chodil s dotazy, jakou clonou má
co fotit, protože mu u časů fungovala jen 1/100 sec. Vyzkoušel si i moje rezervní baterie, ale nebylo
to nic platné, a tak mu moje automatika v kameře sloužila jako expozimetr.
Opustili jsme Pamukkale a jeli dále na východ směrem na Dazkiri u jezera Aci. Průvodce se
tentokrát pustil do vysvětlování celého islámu a slyšeli jsme opět řadu věcí, se kterými jsem se již
zabýval na dřívějších cestách a které jsem v těch cestopisech i popsal. Došlo i na nejrůznější sekty a
při té příležitosti průvodce přečetl i několik pasáží z textů pojednávajících o dervišské sektě.
Způsobem podání a z mnoha jeho narážek nakonec vyplynulo, že k nim patří. Cizojazyčný slovník
podává vysvětlení výrazu derviš jako žebravý mnich, žijící v klášteře a zmiňuje se i o jejich
krouživém tanci, znázorňujícím kroužení planet kolem slunce a vedoucím při modlitbách k extázím
a trápením sebe sama. Duševním otcem sekty byl filozof Mevlana Celaleddin Rumi s jeho
mystickým spisem „Meznevi". Stěžejní myšlenkou je názor, že se má vše řešit láskou k bližnímu a
tolerancí. S něčím takovým jsme se setkali již loni a dost mi to připomnělo baha-i náboženství.
Dříve byli derviši zakázáni a jsou vlastně zakázáni stále, ale dnes se to už tak přísně nebere, protože
se zřejmě přizpůsobili a i trochu změnili. Převážná většina ted' pochází z nejlépe situovaných
společenských kruhů a o žebravých mniších už nemůže být ani řeči. Jak je to s tou tolerancí, to
opravdu nevím, ale průvodce jeho vystupováním spíše potvrzoval staré prohlášení o tom, že Turci
jsou Prušáky východu, než že by měl patřit ke skromným dervišům.
Zanedlouho se objevilo jezero, mající být svou vodou tureckým "Mrtvým mořem“ a průvodce
oznamuje, že pro nás má obrovské překvapení. Naše naděje, že se bude opět jednat o oběd ve mlýně
56
a vynikající pstruhy, byla ale lichá. Tím překvapení byly koberce. Jejda, ted' se dozvíme, jak se věci
mají. Začal jako obyčejně pěkně zeširoka o tom, že to není žádný obchod, ale jakési kobercové
„JZD“, resp. něco jako „kibutz“. Vede to tam Ahmet Demirag, zvaný Hodža, který působil nějakou
dobu v NSR jako učitel na turecké škole, po návratu domů šel do penze a následně onu kooperativu
založil. Prodávají se tam koberce dodávané přímo výrobci a protože je vynechán mezistupeň
velkoobchodu, tak mají být tamní ceny daleko nižší, než kdekoliv jinde, jak údajně dosvědčují
výstřižky z německých novin a dokonce i film, vysílaný v německé televizi, na který se podíváme
na videu. Celé to „JZD“ má být jakýmsi tajným tipem, který nám ale pochopitelně nenechá ujít.
Skutečnost, že po chvíli zastavujeme u cedule označující turistické parkoviště, ale naznačuje, že to
asi přeci jen tak „tajné“ nebude. Ahmet Hodža nás uvítal jako ztracené děti a hned nás uvedl dál.
Usadil nás ve velké místnosti, dívčiny začaly roznášet čaj a po chvíli už koukáme v televizi na
video, popisující jak se tam tebichy dělají a jak jsou kvalitní a ve světě známé. To, jak se koberce
tkají, jsme si prohlédli hned ve vstupní hale, kde stály tři stavy. Měli tam v práci vlněné koberce a
bylo opravdu zajímavé sledovat, jak podle papírových čtvrtek s malými barevnými značkami
předlohy, vyrůstaly nejrozmanitější tvary v nejrůznějších barvách. Dostalo se nám informací o tom,
že zručná tkadlena uváže až l0000 uzlíků za den a že si tím vydělá 4 DM. Začal jsem hned počítat a
vyšlo mi, že musí udělat asi 25 uzlíků, aby si vydělala 1 fenik, což zrovna ohromující výdělek určitě
není. Ohromující je spíše to, jak lacině jsou tam ty koberce tkané. Film skončil a děvčata začala
roznášet nějaký druh pizzy. Opustil jsem polštář na zemi uprostřed místnosti, protože jsem vycházel
z toho, že dojde na předvádění koberců a nechtěl tam překážet. Ještě jsme ani nedochroustali pizzu
a už roznášeli „Lví mléko“ a vzápětí před námi rozbalují jeden koberec za druhým. Nejdříve velké a
pak i malé. Vlna se střídala s hedvábím a u každého koberce se dovídáme typ, velikost, počet uzlíků
na m² a samozřejmě i ceny, které byly ve všech kategoriích. Od 1500,- až vysoko nad 10000,- a vše
pochopitelně v DM. Do předvádění koberců se zapojil i průvodce s vysvětlením, že stačí zaplatit jen
malou část ceny a zbytek doplatit až doma poté, co koberec pošlou a převezmou i 14% na daních a
8% za clo. Také se zmínil o podvodném triku, který ale nefunguje, je pouze výmyslem a praktikují
to jen v jiných a nesolidních obchodech. Podle něj se totiž praktikuje i to, že vystaví účet na daleko
nižší cenu než koberec ve skutečnosti má a tím se ušetří na nižších dovozních daních a clu.
Neopomněl pochopitelně zdůraznit, že se nacházíme v opravdu solidním obchodě a toto
nebezpečím podvodu nám nehrozí ani v nejmenším. Předvádělo a mluvilo se do nekonečna a
nakonec se začalo šuškat a objevili se první zájemci o koupi koberců. Došlo opět na ceny a brzy se
ukázalo, že přestože se tam před chvílí všichni prodavači dušovali, že jsou to nejnižší možné ceny
v celém Orientě a bylo by zcela absurdní se ještě snažit handlovat, začaly ceny klesat jak hladina
vody v sudu s dírou. Konečná cena mne pochopitelně zajímala nejvíc a proto jsem pozorně sledoval
dohadování jedné tetky hned vedle. Šlo o typ koberce Hereke, hedvábný koberec velikosti 84 x 130
cm. Měli jsme srovnání s včerejšími koberci v hotelu v Pamukkale, kde byla konečná cena trochu
57
většího koberce obdobné kvality 4000 DM. Ted' začali u ceny 6200 DM a po sáhodlouhém
handrkování se nakonec dostali na 5200 DM. Nijak obzvlášť výhodné to tam tedy nebylo.
Handlovalo se všelijak a když se nemohli dohodnout, tak pak šlo o jednotlivé stomarkovky. Cena
byla třeba u 6300 DM, prodavač těch 300 slevil, ale dostal za to od kupující dámy tři pusinky.
Z celého kšeftu se nakonec vyklubala docela obyčejná fraška a člověk si snadno udělal obrázek o
solidnosti celého toho podniku a především o jejich „bezkonkurenčních“ cenách. Jen jsme
vzpomínali na náš rozhovor den předtím v krámku s koberci u teras, kde jsme ani netušili, jakou
pravdu nám tam ten dotyčný o praktikách s prodejem koberců říkal. Vše, co nám řekl, se v tom
kobercovém JZD opravdu do písmene potvrdilo. Není snad ani nutné podotknout, že jsme se tam o
koupi koberce vůbec nezajímali. Spíše jsem jen sledoval okolí a dělal „inventuru“ jejich tržby u naší
skupiny, kterou jsem spočítal na 32000 DM a to jsem ještě odešel dřív, než to celé skončilo. Moji
spolucestující jsem nikde neviděl a zůstal dole v hale u těch stavů. Neokukoval jsem tam ještě ani
moc dlouho a moje spolucestující si to přihasila z vedlejší místnosti a největší novinkou bylo, že
tam jiný průvodce jeho skupině vřele doporučoval použít onen trik s nižším účtem. Čeho je moc,
toho je příliš a my došli velmi rychle k názoru, že nejjistější je, když tam člověk nevěří ani
pozdravení.
Když jsme se nakonec vydali k autobusu, tak už na parkoviští stály autobusy tři. Je proto docela
zajímavé a i trochu záhadné, jak se o tom „utajovaném“ ráji na koberce tak rychle všichni dověděli.
Pokud tam jejich praktiky s handlováním cen koberců použili u všech turistických skupin, tak se ten
den musel Ahmet Hodža upusinkovat. Přejme mu to.
Opět jsme se vydali na cestu, dojeli do města Dinar a zamířili na jih na Burdur u
stejnojmenného jezera. Dostali jsme se do kopců a nakonec přejeli Celtikči průsmyk, ležící 1225
metrů nad mořem. Bylo tam pěkně a průvodce nám radil udělat si někdy i okružní cestu východní
Anatolií, ležící v opravdových horách. Jeho povídání jsem ale moc nevnímal, protože jsem byl
zaměstnán počítáním. Nebylo to nijak složité, ale o to zajímavější. Vycházel jsem z toho, že když za
koberec požadovali konečnou cenu, ve které bylo už i zaplacení daní a cla, tak muselo být možné
každý koberec koupit za cenu minimálně o 22% nižší (14% daně + 8% clo), ale za předpokladu, že
si vezmu koberec hned s sebou a daně a clo zaplatím na letištní celnici právě z oněch ušetřených
22%. Teoreticky (a i prakticky) bych tak mohl dostat koberec, stojící tam třeba 4100 DM za cca.
3361 DM s tím, že bych z oněch ušetřených 739 DM zaplatil daně a clo, což jest ale
nepravděpodobné, protože tak malého koberce by si celníci vůbec nemuseli všimnout. Vrtalo mi to
stále hlavou a já si umínil, že se na to průvodce zeptám. Příležitost jsem k tomu dostal u krápníkové
jeskyně v Karain, která sice nijak ohromující nebyla, ale jako zpestření pauzy v jízdě to bylo vítané.
Nedaleko stála malá výletní restaurace, kam následně všichni zamířili a kde už seděl průvodce
s jedním jeho kolegou nad mísou tenkých placek a já se šel zeptat nejen na ty placky, ale i na můj
nápad s těmi ušetřenými 22-ti %. Vysvětlil jsem mu, jak jsem na to přišel a než mi stačil odpovědět,
58
tak se do toho zamíchal onen druhý průvodce a chtěl vědět, jak jsem přišel na těch 8% za clo,
protože se v Německu žádných 8% cla neplatí. To pro mne bylo pochopitelně velkým překvapením
a už jsem jen sledoval, jak se do něj náš průvodce (turecky) pustil a já jen hrozně litoval, že jsem
ničemu nerozuměl. Náš průvodce se všemožně snažil zachránit situaci, ale já už neměl moc chuti si
to vyposlechnou. Mimoto je celkem neslušné se před někým o něčem dohadovat tak, aby tomu ten
dotyčný nerozuměl. Oba vedli německou skupinu, oba ovládali němčinu a změnit z němčiny na
turečtinu jen proto, aby na něj něco náhodou neprasklo, je celkem nevychované. Ten druhý
průvodce se do našeho rozhovoru zamíchal německy a mohlo se německy klidně pokračovat. Jako
ilustrace poměrů to ale nebyla špatná zkušenost.
Hledal jsem moji spolucestující a našel ji u stolu v kuchyni majitele té hospůdky, kam
nakukovala a on ji pozval dovnitř. Otálel jsem chvíli u dveří až na mne mávnul také, když zjistil, že
patříme k sobě. Jenomže to zahlédl i celý zbytek skupiny a v kuchyni nebylo k hnutí. Nebylo nám
to moc příjemné, protože si všichni mysleli, že to také patří k prohlídce. Pro mojí spolucestující se
už mezitím peklo na pánvi maso se zeleninou, já skočil vedle pro kávu (dobrou) a na stole se
mezitím ještě objevila mísa oněch tenkých placek. Dělali jsme si z toho kapsy, plnili je tím masem a
moc si liboval. Moje spolucestující to jedla civilizovaně a placky, resp. ten zvláštní chleba, k tomu
způsobně přikusovala. Jako pozornost jsme ještě dostali mísu výborného míchaného salátu, ale o
ten jsme se museli podělit ještě se dvěma kolegyněmi, které obsadily zbývající dvě místa u stolu,
aniž by obdržely pozvání. Neměli jsme z toho velkou radost a měli i určitý pocit studu. Něco
podobného ty dvě ale zřejmě vůbec nenapadlo. Jídlo jsme pochopitelně příslušně honorovali, moje
spolucestující se tam s děckem ještě podělila o nějakou tu sladkost a já mezitím obveseloval domácí
mojí „turečtinou“. Spokojenost byla na všech stranách a teprve později jsem zjistil, že se tam jinak
jídlo nepodávalo a o to větší radost jsme z toho zážiku měli. Muselo to být něco opravdu zvláštního,
poněvadž se přišel podívat i průvodce a dost se divil, že jsme byli pozváni u domácích i do
kuchyně.
Pokračovali jsme autobusem směrem na Antalyi, zastavili jen na tankování a hned zase jeli dál,
spokojeně čichajíce k rukám. U benzínky totiž běhal kluk s lahví jakési voňavky a každému ji lil na
ruce. Nastoupil dokonce i do autobusu a všem, které nechytil venku, ještě dodatečmě na ruce cáknul
a v autobusu to pak bylo cítit jako u holiče. Byla to poněkud nezvyklá služba zákazníkovi u
benzínové pumpy. Kdyby navoněl jen řidiče, tak neřeknu, ale obsloužit hned celý autobus, bylo
přeci jen víc než velkorysé.
Když jsme se začali přibližovat k Antalyi, tak došlo i na obligátní obolus naší posádce. Čím víc
se blížil konec cesty, tím častěji se o tom ve skupině diskutovalo. Veškerých starostí nás zbavil
průvodce prohlášením, že on zásadně nic nebere a řidič a Chüsam dostávají dohromady obyčejně
2500 TL od každého ze skupiny. Zůstali jsme věrni desetimarkové tradici, drobet tím sice
"přeplatili“, ale mluvit o přeplacení v této souvislosti není na místě. To spíše ta opičárna s tím, že
59
průvodce zásadně nic nebere, mě krkala. Nebylo nutné z nás dělat pitomce, to si mohl odpustit.
Nikomu totiž nevadilo, že po cestě shrábnul nejen provizi v kšeftech, ale i všelijaké ty další
„bakšiše“ a nebylo nutné na nás hrát habad'ůru o jeho absolutní nezištnosti. V jiných zemích to
nebylo jiné a také se to obešlo bez pyšného odmítnutí obolu. Ale kdo nechce, ten už asi má a
vnucovat se člověk nemá.
Do Antalye jsme dorazili až za tmy a první co nás přivítalo, bylo pomalu letní teplo. Bylo vidět,
že jsme opustili kopce a dorazili na jihu k moři. Hotel Bilgehan vlastní pokoje nejen s oddělenými
postelemi, ale i s manželskými, kde se ale spí pod jednou dekou. Byla z toho trochu legrace, protože
takové pokoje měly být vyhrazeny pouze přítulným párům a opravdu nevím, jak jsme byli
oprávněni k získání takového pokoje zrovna my dva. Po dřívějších zkušenostech vede jedna deka na
posteli pouze k nočnímu zápasu o to, kdo bude přikrytý a kdo ne. To, že jsem onen zápas na celé
čáře prohrál i tentokrát, není již nutné dodávat. Takové pokoje, jako jsme dostali my, byly ještě
celkem dva. U jedněch to mohlo být oprávněné, ti dělali dojem, že jsou na svatevní cestě, ale jak
tomu bylo u těch druhý to nevím, protože těm mohlo být dohromady dobrých 150 let.
Pokoj byl slušný a vlastnil obří koupelnu, kam by se bez problému vešel ještě i pingpongový
stůl. Stačili jsme se jen trochu upravit a šlo se na večeři podávanou v restauraci na ploché střeše
hotelu. Měli jsme velkou radost z velkého buffetu s řadou nejrozličnějších předkrmů od salátů, přes
vejce k jakémusi čevabčiči a sýrům. Mimoto tam byla řada nejrůznějších omáček a každý se mohl
obsloužit podle chuti a hladu. Ten jsme my, na rozdíl od ostatních, po onom neplánovaném obědě
ani moc neměli. Jako hlavní jídlo jsme pochopitelně očekávali zase guláš, ale byli tentokrát
„zklamáni“, protože se podával „döner kebab“. Byl sice dobrý, ale ty pouliční byly přeci jen lepší.
U stolu se jako obyčejně diskutovalo o zážitcích dne a v neposlední řadě se probíraly i zážitky
v autobuse. Mimojiné se přihlásil ke slovu i jeden ze skupiny, který doma na maškarních plesech
přednáší nejrůznější legračně-kritické proslovy, které jsou u takových příležitostí velmi populární.
V dohledné době měl slavit nějaké výročí svatby a přátelé a kamarádi od něj proto očekávali něco
podobného i k této příležitosti. Vždycky, když něco sepsal, byla jeho první kritickou posluchačkou
jeho manželka, což ale tentokrát nešlo, protože to mělo být překvapení i pro ni a navíc výjimečně
tentokrát cestoval sám. Proto se otázal, jestli by mohl použí na generálku jako posluchače nás, což
bylo okamžitě a s nadšením odsouhlaseno. Měl to rýmované a bylo to opravdu moc pěkné.
V legračním líčení všedních problémů manželství nedělalo nikomu potíže v tom poznat i sám sebe,
což bylo pokaždé kvitováno pořádným potleskem. Tu řeč jsme mu bez výhrad odkývali a jen
skončil, tak se přihlásil ke slovu opět náš průvodce. Z fasciklu vytáhl papír a my s obavami čekali
co přijde. Tentokrát to ale bylo opravdu dobré a řekl bych, že to bylo vůbec to nejlepší, co nám kdy
přečetl. Šlo o turistickou modlitbu, kde skutečně každá věta seděla. Šlo tam o nejrůznější potíže a
prosby o ušetření poruch letadla a autobusu a nechyběly ani prosby, aby bůh nedopustil, aby
manželky nakupovaly suvenýry bez ohledu na množství a cenu a došlo i na obyčejné věci, jako jsou
60
hotelové pokoje a fungující sprchy. Bylo to opravdu vtipně napsané a pochází to údajně od
některého z jeho kolegů. Všechno tam sedělo jak onen hrnec na pudeli a já bych v našem případě
onu modlitbu rozšířil ještě o prosbu: "... A nedopusť, dobrotivý Bože, aby byl dnes k večeři zase
guláš .....“.
Po jídle se přihlásili Osman a Chüsam s poděkováním a každá členka výpravy od nich obdržela
růži. Nakonec se přihlásil i průvodce opět s jedním z jeho proslovů, ale posledním nebyl. Posledním
byl kolega z party z oné noční diskuze. Sepsal si malý proslov, který ale po všech směrech pasoval.
Byla to opravdu vtipná kritika, kde bylo každé slovo na správném místě. Bylo to tak pěkné, že za
ním nakonec přišla průvodcova manželka s prosbou, jestli by ten útržek papíru s projevem nemohla
dostat. Konec cesty se ještě oslavil šampusem na účet JET-Reisen a nejen večeře, ale i celá cesta
byla u konce a my se vydali podívat se ještě trochu do večerního města. Bylo krásně teplo a dalo se
jít pomalu v krátkých rukávech. Prohlíželi jsme si ozářené výkladní skříně, okukovali u
nejrůznějších buffetů a nakonec došli až na velkou křižovatku s pěkně osvětleným minaretem.
Protože už byla tma, tak jsme si vybrali nejširší a nejlépe osvětlenou ulici a mašírovali dál. Tam už
nebyly žádné malé kšeftíky, tam byly pouze luxusní obchody, kde vystavené zboží svědčilo o tom,
že to opravdu není nějaký obyčejný turistická bazar. Došli jsme na další křižovatku, vybrali si další
cestu stejně jako předtím a netrvalo dlouho a my se zastavili u mohutné brány. Podle Polyglotta šlo
o Hadriánovu bránu z roku 130. Není to vlastně brána v pravém slova smyslu, ale jedná se o vítězný
oblouk s dvěma čtrnáctimetrovými věžemi po stranách. Moc světla tam sice nebylo, ale my přesto
prošli a ocitli se na malém nádvoří, kde to jediné, co tam bylo osvětlené, byl malý obchůdek se
suvenýry. Měli tam všechno možné a mj. i talíře. Zůstali jsme tam delší dobu a když jsme nakonec
vyrazili směrem k hotelu, tak už bylo dost pozdě. Byl to ale náš poslední večer v Turecku a my
proto nijak nepospíchali. Zastavili jsme se u minaretu Yivli ze 13. století, potkali tam kumpány
z party a do hotelou jsme se vraceli společně. Brousili jsme od výlohy k výloze a hotel jsme málem
přešli. Dohodli jsme se, že se stavíme ještě na terase a podíváme se, jestli tam není nějaké
„napajedlo“ a už u výtahu jsme zaslechli hlahol. On to nebyl ani tak hlahol, jako spíše huronský řev
a souzeno podle těch decibelů, tak to mohla být jedině naše skupina. Také že byla a když jsme
dorazili i my dva, tak jsme byli zase kompletní. Pochopitelně, že si ze mne dobrácky utahovali,
jestli jsme dělali na vlastní pěst prohlídku Antalye a jestli jsem na to spotřeboval alespoň dva filmy.
Co se obsahu skleniček týče, tak měli dost velký náskok a my měli opravdu co dohánět. Nejhůře ale
vypadali řidič Osman a Chüsam, kteří konec cesty oslavili opravdu porádně. Úplně je odrovnal
jeden z party, se kterým jsme se vrátili z města. Naříkal, že manželka nakupovala nůše
nejrůznějších serepetiček, že se mu to ted' nechce všechno vejít do kufru a tak přišel na nápad, že po
našem příkladu také zlikviduje nějakou láhev alkoholických "žaludečních kapek". Když se po chvíli
vrátil, tak třímal dvě sklenice jak od hořčice plné koňaku. Osman i Chüsam si moc libovali, ale
netrvalo to dlouho a málem tancovali na stole. Při pohledu na rozjařené spolučundráky jsem si byl
61
jistý, že by se jich hodně přidalo, takže jsme měli nakonec obavy, aby Osman příští den vůbec trefil
k autobusu. Bylo už dost pozdě, když se společnost začala pomalu rozcházet. Průvodce ještě musel
slíbit, že onu "Turistickou modlitbu" někde okopíruje, protože ji každý chtěl a když to nepůjde, tak
že ji v každém případě pošle na centrálu JET-Reisen a my si tam o ní napíšeme – ještě jsem si o ni
nenapsal.
Čtvrtek, 23.10.
Po obligátním (a prohraném) nočním zápase o deku, jsme se se všemi sešli u snídaně. Byla opět
jako buffet, na mém talíři to vypadalo jako někde na výstavě sýrů a jedinou katastrofou bylo opět
kafe. Tentokrát ale zlomili všechny negativní rekordy, dokonce i moje spolucestující nakonec pila
čaj a to už je co říci. Po snídani nastalo všeobecné loučení, protože se někdo ještě na týden odjížděl
koupat na některou z blízkých pláží, jiným starovalo letadlo domů už v deset hodin a někteří, jako
třeba my, dostali avízo, že je autobus na letiště vyzvedne asi ve čtvrt na dvanáct, čímž jsme získali
ještě volné dopoledne a opět vyrazili do města.
Už jsme věděli kam chceme, došli jsme k minaretu a nejdříve proběhli malý bazar. Opět jsem
se zajímal o staré fotoaparáty a skončilo to nakonec tím, že si nás prodavači podávali jako štafetový
kolík a běhali s námi, jen aby něco splašili a prodali. Ale opět nadarmo, nikde pro mne nic
zajímavého nebylo. Mojí spolucestující začaly na poslední chvíli vrtat hlavou přeci jen tamní
výrobky z kůže a na to konto jeden mladík odskočil pro klíče od kšeftu a za chvíli se už
přehrabovala ve stojanech s bundami, kostýmy, atd. Nic jí ale do oka nepadlo a my pokračovali
k různým těm lepším "Walzům" a "Diorům". Jeden takový kšeft jsme si vybrali a bez otálení vešli.
Hned se nás ujali a příští hodinu se nedělo nic jiného, než že se pilo (výborné) kafe a moje
spolucestující zkoušela kde co. K mému uklidnění se stále vracela k jednomu bílému tříčtvrtečnímu
hacafraku a já věděl, že je to na dobré cestě. Bylo to tam něco docela jiného než na obyčejných
bazarech a jiné byly pochopitelně i ceny. Z původních 560 DM se nakonec vyklubalo 460 DM a my
měli nakoupeno. Mne tam sice napadlo, že mu mohla dát taky nějakou pusu a na to konto ještě tu či
onu stovku uhandlovat obdobně, jak tomu bylo u tebichů, ale to by tam nejpíš nefungovalo, protože
jsme nebyli v "živořícím“ kobercovém JZD. V rychlosti jsem ještě udělal snímek nedaleké mešity a
už jsme museli zpět do hotelu balit. Kousek od hotelu nám ještě přibyla trocha fíků a nakupování
bylo u konce. Zabaleno jsme měli celkem rychle a pak jsme se usadili v hotelové hale a čekali na
autobus. Ještě jsme se stavěli u prodavače suvenýrů, kde se sice moje spolucestující mlsně
rozhlížela, ale já už nechtěl o žádném chytači prachu ani slyšet. Na nakupování se nám nezdála být
Antalye zrovna nejlepší, nabídka tam nebyla nijak moc pestrá a nebylo nám jasné, proč průvodce
(ten se už neukázal) v Istanbulu prohlašoval, že mohou všichni jejich nákupy odsunout až na
Antalyi. Nejspíš měl ale na mysli koberce a nechtěl asi riskovat, že by každý koupil tebich dřív, než
by se dojelo do Dezkiri a on tím tak přišel o jeho tamní provizi.
62
Bylo pomalu půl dvanácté když autobus dorazil a nebyl to ten náš, ale jiný a i průvodce byl
cizí. Překontroloval všechny podle jmen a jen s jedním jménem se marně hmoždil a ne a ne ho dát
dohromady. Tak jsem chvíli sledoval jeho beznadějné pokusy to jméno vyslovit a přihlásil se s tím,
ať se už dál nenamáhá, že tam jsme taky.
Před letištěm jsme vypadli jak cukráři a hrnuli se na check in, protože nám šlo o slušná místa
v letadle. Bezpečnostní kontroly tam nebraly konce a neustále se nás někdo vyptával, jak to u nás
vypadá s bombami a kulomety, protože u mne zase vše pípalo jak pominuté. Automaticky jsem ale
vyndal z kapsy kalkulačku, jim sklaplo a byli asi zklamaný, že se jim nepodařilo chytit nějakého
teroristického padoucha.
Ze všeho nejdříve jsme si skočili na pivo a kafe a já se ještě vydal hledat poštovní schránku,
abych poslal poslední pohlednice. Moje spolucestující si mezitím prohlédla jeden malý kšeftík, kde
by se daly udat poslední peníze za nějakou zbytečnost, ze které se vyklubala malá "Topkapi dýka"
na otevírání dopisů. Stejně nám ale nakonec zbylo 8500 TL a já běhal po letišti a hledal směnárnu,
kterou jsem nakonec našel, turecké liry proměnil zpět na DM a zbylo mi jen několik jejich
drobných – také jako suvenýr. Potíž byla jen v tom, že byla ta směnárna v příletové hale, kde bylo
předtím prázdno a která se najednou zaplnila mraky nových zájemců o turecké pozoruhodnosti a
všude se proto vyrojili celníci a bezpečáci. Tak jsem se tu tlačenici snažil obejít, ale neušel jsem
pozornosti jedné celňačky, která se po mně hnala jak kočka po kanárovi. Vše se ale vysvětlilo a pod
dohledem mnoha letištních "zbrojnošů“ jsem byl opět vyexpedován do odletové haly. Byli jsme
přesvědčeni, že už máme odbavení za sebou, ale byl to opět omyl. Všichni se tam museli rozdělit
jak na WC – dámy sem, pánové tam a šlo se na osobní prohlídku. Důkladní byli málem jak v Tel
Avivu a celá procedura se zastavila úplně, když se u jednoho zjistilo, že někde v tlačenici ztratil
kontrolní útržek jeho bordkarty. Zachránil to nakonec jeden z Turků, čekajících také na odbavení,
který ten útržek odněkud přinesl. Kde ho splašil to nevím, ale my mu za to byli všichni hrozně
vděčný.
Já tam měl celou dobu dojem, že čekám někde v obchod'áku, až se uvolní kabinka pro
vyzkoušení nějakého oblečení a docela jsem si oddychl, když se ta plenta za mnou konečně zatáhla.
Policajt mne nejdříve prošacoval jak kriminalista podezřelé individuum a jeho ruce po mně běhaly
jak dvě veverky a nakonec došlo i na fototašku a příruční zavazadlo. Teprve tam jsem si uvědomil,
co všechno moje fototaška obsahuje. To šacování a prohlížení muselo být nějakým koníčkem toho
bezpečáka, protože ani na příručním zavazadle neslevil ani chlup na jeho důkladnosti. Bylo to samé:
„otevřít – vyndat – rozbalit“ a já jsem otevíral, vyndaval a rozbaloval jak pod vánočním
stromečkem tak dlouho, až se objevil náš pytlík se zbylým proviantem z domova a ani ve snu by
mne nenapadlo, že se zasekne právě u toho žvance. Zbylo nám v malé síťce několik sýrů mini
Babybel - sýr ve tvaru bochánků o průměru asi čtyři centimetry, zatavených v červeném vosku a
zabalených ve stejnobarevném celofánu. Jestli ho vydráždila právě ta červená barva to nevím, ale
63
chlapík zbystřil, odstoupil a s palcem za opaskem s pistolí požadoval, abych jeden ten bochánek
sýra rozkuchal. To už ale byla úplná fraška. Tak jsem učinil požadované, půlku jsem snědl sám na
důkaz, že to není otrávené, druhou půlku sýra mu nabídl a s trochu kyselým obličejem jsem se
omluvil, že mu k tomu nemohu namazat chleba máslem. Bez dalších potíží se dokutal až na dno
rance, ale ještě zdaleka nebyl u konce. Došlo i na postranní kapsy, kde našel několik krabiček
cigaret ještě ze stuttgartského DFS a jeho zájem o ně nebyl menší než o ten sýr. To už jsem ale
věděl odkud fouká a přestože tu poslední krabičku cigaret držel v ruce zbytečně dlouho, tak měl
smůlu, já se na něj stejně dlouho přátelsky culil a poklidně čekal, až ji zase vrátí na stůl. Nakonec
mu přeci jen došlo, že ze mne nic nekápne, že na rozdávání krabiček cigaret nemám náladu a už
vůbec ne jemu v tom budníku, kam nebylo vidět a kde si myslel, že může vyzkoušet jeho štěstí. Tak
jsem si jen soustředěně rovnal přehrabanou tašku a po očku sledoval, jestli na stůl vrátí vše, co vzal
do rukou. Dnes nemohu říci, jestli to byla bezpečnostní prohlídka, či si tam jen bezpečáci prohlíželi
příruční zavazadla, vybírali si co se jim líbilo a pak se to z lidí snažili nějak vymámit. Úspěch
v tomto směru ale museli mít dost často, protože se mu tam pod stolem nadouvala igelitová taška
s obsahem krabiček cigaret, keksů, bonbonů, atd. Mně tam sežral půku jednoho sejra, to mu muselo
stačit, tak co by ještě chtěl. Očividně se mu ještě nelíbilo, že jsem mu tam nechal onu voskovou
„skořápku“ sýra a i ten celofán, ale co měl dělat, zastřelit mne mohl jen těžko.
Když jsem po delší době odtamtud nakonec vypadnul, tak si už moje spolucestující dělala
starosti, jestli mě náhodou nesebrali a neodvezli do basy. Šli jsme do čekárny, ještě jednou museli
ukázat pasy a teprve potom měli celou kalvárii za sebou. Zastavili jsme se ještě v místním Duty free
shopu, doplnili tam poslední volná místečka v ranci a já se rozhlížel a hledal nějakou ceduli či
obrazovku s odlety letadel. Nikde však nic nebylo a něco podobného jsem hledal marně i po celém
letišti. Chtěli jsme se pustit do jídla a vycházeli z toho, že budou odlety vyvolávat jako jinde, ale ani
tím se tam nikdo nezatěžoval. Tak jsem se šel nejdříve pro jistotu zeptat a zjistil, že když sebou
hodně mrskneme, tak že budou možná u letadla ještě schůdky. Z gáblíku pochopitelně nic nebylo a
my byli opět v poklusu.
Byla to stejná mašina jakou jsme přiletěli, jen s tím rozdílem, že byla tentokrát úplně plná a my
měli na naší trojici sedadel souseda. Letadlo se hnulo na minutu přesně, ale při rozjezdu jsem si
myslel, že se snad vůbec nezvedne, protože to trvalo o polovinu déle než při startu ve Stuttgartu.
Namířil si to s námi nejdříve směrem na Istanbul a stejným leteckým koridorem nad Jugoslávií
do Německa. Let jsem převážně proklimbal. Jelikož to byla opět společnost Condor, tak se
podávala opět studená mísa s nijak moc lákavými salámy a lupínkem povadlého salátu. Tentokrát
už neměli ani rajčatový džus, ale nad tím jsem už jen mávl rukou a odevzdaně čekal až přistaneme.
Ožil jsem až nad Mnichovem, protože nebylo úplně zataženo a já doufal, že by mohla být vidět i
města po cestě. Poté se objevil i Augsburg a chvíli potom nějaké město obklopené rybníčky,
lesknoucími se ve slunci jako zrcátka. Podle řek to měl být Ulm, což bylo krátce poté potvrzeno
64
z kokpitu a odsouhlasila to i moje spolucestující, která objevila tamní kostel Münster. Byl jsem
zaměstnán focením a jen doufal, že se na to budu moci podívat alespoň na diapozitivech, protože na
matnici fotoaparátu moc vidět nebylo.
Do Stuttgartu to trvalo už jen necelou čtvrthodinu a my šli na přistání. Jestli náš „mašinfíra“
předtím létal u stíhaček na letadlové lodi to nevím, ale nejspíše ano. Byl jsem dosud zvyklý na to,
že se každý dostal na přistávací plochu řadou mírných zatáček za současného pozvolného klesání,
ale něco pobobného našeho pilota zřejmě ani ve snu nenapadlo. Letěl jak na šňůře, nad městem
v zatáčce postavil letadlo na křídlo a při klesání, které spíše dělalo dojem, že nás někdo sestřelil, si
to namířil k přistávací dráze, bacil s letadlem na beton a doburácel ke stojánce. Po celou tu dobu
jsme v pravém slova smyslu viseli v pásech a nebýt připoutáni, tak nás všechny po přistání našla
posádka na jedné hromadě za dveřmi cockpitu.
Byly čtyři hodiny odpoledne (i s časovým rozdílem) a naše šance, že stihneme vlak domů, byla
docela dobrá. Šlo ale ještě o kufr, protože ten jen zřídka a nejspíše asi nějakým omylem, přijede
mezi prvními. Tenkrát se objevil na pásu poměrně brzy, ale s Jobou zvěstí přišla moje
spolucestující, která si krátila dlouhou chvíli pozorováním činnosti celníků. Ti se moc neflákali,
rozebírali kufry a slídili v nich jak kočky ve spižírně. Došlo dokonce i na kasírování cla za jednu
koženou bundu, což pochopitelně moji spolucestující, v její nově koupené bundě poněkud
zneklidnilo. Museli jsme ale jen chvilku počkat až se celníci opět vrhli na nějakou nešťastnou oběť,
byli tudíž zaměstnáni a teprve potom jsme kolem nich prošli málem po špičkách. Není nad
Mnichov, kde Bavoráci pokaždé dělali dojem, že o něčem, jako je celní prohlídka, ještě nic
neslyšeli.
Autobus s těhotným řidičem (ten dojem jeho panděro dělalo) za volantem dorazil na nádraží
včas a po chvíli už s námi vlak mířil domů, kde nás už všichni vyhlíželi. Tím naše letošní cesta
skončila a my máme opět čas na výběr té příští, což může být i problém, jelikož není jisté kam by to
mělo být.
A jaké to vlastně bylo? Až na počasí si celkem nemůžeme naříkat. Nečekali jsme zázraky a
nebyli zklamáni. Turecko je sice na antické památky dost bohaté, ale ve srovnání s ostatními
zeměmi, je přeci jen tak trochu Popelkou a není nutné brát jako měřítko Egypt, ona úplně stačí třeba
Sicílie. Turecko nemůže konkurovat ani v tom, čemu se říká "orientální hemžení", protože to tam
bylo přeci jen dost evropské. Přesto je ale Turecko zemí, kam se dá letět, aniž by se člověk vracel
zklamán. O nějakém zklamání nemůže být ani řeči, jen toho člověk nesmí příliš mnoho očekávat.
Úplně chápu všechny z našeho okolí, kteří se odtamtud vrátili úplně nadšení. Musím k tomu ale
dodat, že to byli hlavně ti, kteří cestou do Turecka poprvé opustili Evropu.
To jediné, co nám trochu znepříjemňovalo tamní pobyt, byl náš průvodce. Měl sice s odstupem
nejlepší němčinu ze všech průvodců, které jsme doposavad poznali a byl nevyčerpatelnou
zásobárnou informací, což by mělo být samo o sobě zárukou prvotřídnosti, ale nebylo. Pokazil si to
65
jeho vystupováním a neustálým zdůrazňovaním jaký je machr, což šlo na nervy nejen nám, ale i
všem ostatním ve skupině a v neposlední řadě to vyvolalo údiv i u jeho manželky, která s ním
cestovala. Nevím čím to bylo, ale jedno možné vysvětlení by mohlo být v tom, že je Turek, ale
s manželkou a synem žije v Mnichově a jeho vystupováním v Turecku, tzn. na „domácí půdě“, chtěl
možná zakrýt nějaké (naprosto zbytečné) komplexy. Měli jsme možnost jej srovnat s průvodci
ostatích skupin, které dělaly obdobnou okružní cestu jako my, a které jsme pravidelně potkávali a
nedopadl při tom zrovna moc dobře.
Co se ale v Turecku v plné míře potvrdilo, byla pohostinnost a přívětivost Turků. Je jen velká
škoda, že pokud to tam půjde s turismem ala Benidorm takhle dál, tak tam z té přátelské atmosféry
asi brzy nic nezbyde. Popsat tu řadu nejrůznějších malých pomocí, kterých se nám tam dostávalo na
každém kroku, by zabralo nejméně další list a často bylo vidět, že jim nešlo vždycky jen o kšeft.
Nedělám si sice iluze o zájmu tureckých obchodníků vůči turistům, ale přeci jen to bylo něco
jiného, než třeba v Jeruzalému či Marakeši. Používají sice stejné "úskoky" a triky, ale přeci jen
trochu jinak a v civilizovanější formě. V Turecku by třeba bylo absurdní, aby nás někdo někam
táhnul za rukáv a i když jsou turečtí naháněči také dost neodbytní, tak vždycky stačilo turecky
slušně odmítnout a byl klid. Všude jinde to byl pouze signál jejich naháněčskou činnost
zdvojnásobit a obyčejně je zklidnila už jen poněkud ráznější formulace, když ono slušné odmítnutí
nestačilo.
O jídle se toho moc napsat nedá. V hotelech se zřejmě všude podává guláš s kaší, nemající
naději na dobré umístění ani v té nejmenší gurmánské souteži. O to lepší ale bylo vše ostatní, co
jsme mohli ochutnat při toulkách po ulicích. Pokud se jídla týče, tak byla zklamaná pouze moje
spolucestující, ale té jde vždycky spíše o nejrůznější „buchty“, než o kus masa. Všude totiž neustále
mlsně slídí jaké pečivo či cukroví by ochutnala. Tentokrát učinila pouze jeden pokus v Čanakkale,
výsledek jejího nákupu byl poměrně zdrcující a víckrát se tam už o něco podobného nepokoušela.
O to úspěšnější jsou tam ale nákupy v obchodech s kůží a zlatem. Cenami i kvalitou se výrobky
mohou bez problému srovnávat i se zeměmi tím proslulejší než je Turecko, ale je jasné, že se to
neobejde bez delšího hledání a hlavně srovnávání, což pochopitelně stojí čas, který by si na to měl
ale každý udělat, protože nehrozí nebezpečí, že by jeho nákupu po návratu domů třeba i litoval.
Také je ještě nutné dobře uvážit, kde člověk to či ono koupí. Na bazarech se sice dostane všechno
možné za babku, ale ono je často lepší koupit v solidních obchodech, kde jsou sice ceny vyšší, ale je
tam i vyšší kvalita. V neposlední řadě je nutné mít štěstí i po návratu, aby jeden neskončil na letišti
u zvídavých a všetečných celníků ...
Tomu, že je Turecko zemí nejen velkou, ale i pestrou, odpovídají i nabídky nejrůznějších
okružních cest v prospektech. Naše cesta "Západní Anatolie“ byla jednou z celkového počtu pěti
možností. Existují ještě cesty: Střední Anatolie, Východní Anatolie, Jihozápadní Turecko a Anatolie
& Egejsko. Průvodce se o těch variantách jednou zmínil a vyjádřil se v tom smyslu, že je západní
66
část Turecka spíše pro ty, kteří hledají antické památky, střed Turecka je pro zájemce o lidi jako
takové a východ je spíše pro milovníky přírody, resp. hor. Kdybych byl zlomyslný, tak by se dalo
opáčit, že ten kdo hledá staré stavby musí do Egypta, zájemci o orientální hemžení jsou na nejlepší
adrese v Marakeši a milovníci hor to mají do Alp blíže. Takové prohlášení by ale nebylo na místě,
protože v Turecku je z těch věcí opravdu všechno, jen to nepůsobí na člověka tak intenzivně. Ale to
je u nás v neposlední řadě zcela jistě způsobeno tím, že ať chceme či nechceme, stále v podvědomí
srovnáváme právě viděné s tím, co jsme viděli již někdy dříve. Tomu se nelze ubránit a je to
zároveň i velká škoda, protože se tím člověk i trochu ochuzuje. Skutečnost je ale taková, že jsme
z těch zbývajících čtyř okružních cest po Turecku již uvažovali o cestě „Jihozápadní Turecko“, kde
by se sice část cesty z Antálye přes Bodrum a Pamukkale do Izmiru opakovala, ale přibyla by
k tomu ještě prohlídka památek na celém pobřeží z Izmiru do Antalye, kde jich také není málo. Už
z této úvahy je jasně vidět, že i když nás Turecko neohromilo, určitě zanechalo řadu dojmů a
zážitků vedoucích k opětovnému plánování Turecka jako cíle některé z našich podzimních cest.
Potíž je jen v tom, že by bylo asi nutné si pospíšit, abychom za nějakou dobu neskončili v Turecku,
které bude už jen turistickým blázincem obdobně, jako ve Španělsku dopadnul již zmíněný
Benidorm a jemu podobná místa i jinde, který dnes slouží jako odstrašující příklad, jak se dá kdysi
krásný a romantický kout země výstavbou věžáků naprosto zhuntovat. Byla by to opravdu velká
škoda, ale zatím vše nasvědčuje, že to tak dříve či později v Turecku dopadne. S plánováním cest to
bude stejně čím dál tím složitější. Možností, kam se jet podívat, by bylo ještě sice dost, ale těch, co
jsou blízko, tzn. kolem Středozemního moře, už moc není. K tomu se přidají ještě i potíže s časem,
poněvadž můžeme být, s ohledme na okolí a dovolenou, pryč tak akorát týden. Pomalu ale jistě
začneme vyhledávat v katalogách i nabídky cest do koutů, kde je časový rozdíl oproti Evropě i víc
než jen dvě hodiny. Kam by to mělo být, to je ale ještě ve hvězdách a proto také ten nápad
s "doděláním" Turecka. Vůbec bych se proto nedivil, kdybychom naše „allaha ysmarladik" (na
shledanou), vzali příští rok úplně doslova.
67