Svět literatury, 2008, roč. 18, č. 38 Svět literatury, 2008, roč. 18, č. 38

Svět literatury, 2008, roč. 18, č. 38 Svět literatury, 2008, roč. 18, č. 38

Svět literatury, 2008, roč. 18, č. 38
Svět literatury, 2008, roč. 18, č. 38
Josef Forbelský
k Cidovi přiblížil spíše francouzskou stopou corneillovské tragédie, oživenou
v 19. století, jak ji popsal Christoph Rodiek (La recepción internacional del
Cid, 1995).
Kritika Václava Černého vyslovená svého času vůči Vrchlickému ohledně způsobu, jímž je vhodné vsadit do české kultury tradici španělských romancí, jakkoli byla příkrá, se nastavením vysokého nároku nepochybně přičinila
o to, že tyto literární hodnoty, přijaté českým obrozením v 19. století, následujícími překlady podstatně posílily hispánsko-českou vzájemnost současnosti.
Černý’s Critique of Jaroslav Vrchlický’s Translation of the Cid Romances
After the constitution of the Czechoslovak State (1918), Czech culture experienced a variety
of different external influences – from French and German to Russian and Anglo-Saxon.
Professor Václav Černý was as a very important figure in Czech-French mutuality, and in
the 1950s he refuted the concept of Eurasianism and accentuated the Latin Romanic tradition. However, he objected to the Parnasism of the interpretation which Jaroslav Vrchlický
applied to Czech translation of the collection „Cid in the mirror of the Spanish romances“(1901), particularly because Vrchlický did not respect the original assonance rhyme.
Černý’s criticism was extraordinary sharp, and has contributed to a clearer interpretation of
the Spanish literary classic in the Czech language.
Václav Černý v Hostu
Petr Kyloušek
Podíl Václava Černého nelze v Hostu přehlédnout. V letech 1926–1929 (Host
V–VIII) přispěl 14 statěmi a 25 recenzemi, od 4. čísla VIII. ročníku převzal po
A. M. Píšovi vedení redakce. Závažnost, teoretická poučenost a obecnost staví
Černého příspěvky nad pravidelné přispěvatele, jako byli Zdeněk Kalista, Jiří
Ježek, Pavel Fraenkl, František Kovárna, A. M. Píša či Vladimír Raffel, a lze je
postavit na roveň zásadních statí Františka Götze, Karla Teiga či Bedřicha Václavka z prvních čtyř ročníků.
Václav Černý vstupuje na stránky Hosta v okamžiku, kdy se historie
Literární skupiny, a tedy i jejího časopisu, chýlí ke konci. V VII. ročníku (s. 54)
sice ještě figuruje karikatura Františka Muziky zobrazující „Valnou hromadu
Literární skupiny“, avšak „za neúčasti chybějících 7 členů“, takže kolem stolu
sedí jen deset postav. Tou dobou se také Literární skupina již ocitá mimo hlavní
proud. Polemiky vedené proti Devětsilu se vytratily se zánikem Disku (1923,
1925) a Pásma (1924–1926) a k novému časopiseckému vzmachu Devětsilu,
který přichází s revuí ReD (1927–1931), se Literární skupina již nevyslovuje.
Václavkův Index (1929–1931) pak nastupuje v okamžiku, kdy Host mizí
z literárního dění.1
Hodnocení Černého příspěvků v Hostu si vyžaduje přinejmenším dvojí
hledisko. Na jedné straně se totiž vážou k osobním badatelským cílům autora,
jež přesahují časopisecký horizont: řada jeho článků a recenzí, zvláště
v posledním VIII. ročníku, který řídil a z valné části samozásoboval, koncepčně
i formulačně souvisí s Černého doktorskou disertací a následnou knižní publikací Ideové kořeny současného umění. Bergson a ideologie současného romantismu (1929), o níž se v časopise také píše.2 Na straně druhé se tyto texty
vřazují do diskusí, polemik a názorového tříbení, jež provázejí konstituování
české avantgardy ve dvacátých letech 20. století. Tento aspekt lze dobře sledovat právě na stránkách literárních a uměleckých časopisů. Z nich pro naše účely vybíráme především Pásmo a Host, okrajově pak ReD a Disk. Pro účely tohoto příspěvku se omezíme na obsah časopisů a odhlédneme od jiných publikací.
Pokusíme se vyvarovat zejména retrospektivní extrapolace ex futuro. I při rizi1
Horák, Jiří. Časopis Host v letech 1921–1929. Masarykova univerzita, Brno, 1991 (diplomová práce), s. 11: „Černý byl také jediný, kdo (snad spolu s Jeřábkem) chtěl ve vydávání
časopisu i po dovršených osmi ročnících pokračovat, nalezl však minimální podporu.“
2
Svědčí o tom, na stránkách Hostu autorova „Odpověď některým kritikům Ideových kořenů současného umění“. Host, VIII, s. 224–226.
92
93
Svět literatury, 2008, roč. 18, č. 38
Svět literatury, 2008, roč. 18, č. 38
Václav Černý v Hostu
Petr Kyloušek
ku chybné interpretace je zde výhoda „uzávorkovaných“ závěrů, které pak
mohou být konfrontovány „čistěji“ s širším kontextem.
Než přiblížíme Černého působení v Hostu, bude třeba pojednat o vztazích mezi výše zmíněnými periodiky. Dobová kontextualizace umožní nejen
lépe zachytit okamžik vstupu Václava Černého na stránky časopisu, ale možná
i vysvětlit, proč pro tohoto frankofila, zformovaného francouzským školstvím,
se literárně orientovaný Host nabízel jako nejvhodnější.
První poznatek, který vyplyne z pozornější četby zmíněných časopisů, ústí
v jistou korekci názoru o opozici mezi expresionismem Literární skupiny
v Hostu a poetikou Devětsilu v Pásmu a Disku. Zejména v prvním období, kdy
Host (roč. I–II) i Pásmo (roč. I, II. č. 1–7) měly svůj domicil v Brně (ale platí to
i později), lze konstatovat myšlenkové prolínání a personální propojení.3
Polemiky mezi „profrancouzským“ Devětsilem a Literární skupinou, která
se hlásí k německému expresionismu,4 a je tedy orientována středoevropsky, se
sice odrážejí v programových článcích, avšak samotný „textový“ profil Hosta
a Pásma ukazuje, že hlavní a dle našeho názoru určující rozdíl tkví v literárně
národní orientaci prvního z časopisů a v teoretickém a umělecky programově
širším a nadto mezinárodním zaměření orgánu Devětsilu. Nelze si totiž nevšimnout, že teoretická východiska v obou případech se nutně nepromítají do umělecké praxe a reflexe.
Už svým názvem prozápadní a profrancouzské Pásmo (s titulem odkazujícím k Apollinairovi), které v I. ročníku, č. 9 oznámilo otevření své pařížské
redakce (František Halas, Josef Šíma), sice přináší četné reference francouzské,
ty však jsou orientovány ke spřízněným směrům – revue Manomètre (Émile
Malespine), L’Esprit Nouveau (Amédée Ozenfant, Jeanneret –Le Corbusier) –,
které jsou z francouzského hlediska spíše okrajové. Více než s kontextem francouzským proto souvisejí s dominantní estetickou orientací Devětsilu na dadaJiří Wolker i Konstantin Biebl, a nejen oni, jsou členy obou literárních uskupení, redakce
Hosta je na čas rozšířena o Karla Teiga, Jaroslava Seiferta a Jiřího Ježka a Host se má stát
časopisem „celé generace“. Deklaraci o spolupráci (III, 9/10, 1924, s. 226–227) potvrzuje
Teigův článek „Poetismus“ (s. 197–204; úryvek z knihy Všechny krásy světa). Teige a Seifert
opustí redakci Hosta v říjnu 1924 (Pásmo I, 7/8). Ale ani po roztržce nejsou spáleny mosty.
Pásmo uveřejňuje Götzovu recenzi „Německá knížka o estetice a filosofii filmu“ (Pásmo I,
7/8, s. 8) a Host avizuje vydání Teigovy knihy O humoru, clownech a dadaistech v Odeonu
obsáhlým úryvkem „Dada“ (Host VI, s. 37–44). Viz Horák, Jiří. Časopis Host v letech
1921–1929, Masarykova univerzita, Brno 1991, s. 9–10. Gabrielová, Bronislava – Marčák, Bohumil. „Na začátku byl Host“. In Z dějin brněnských časopisů. Brno : Masarykova
univerzita – nakladatelství George Town, 1999, s. 41–43.
4
Götz, František. „Umělecké teorie Devětsilu“, Host II, 6/7, s. 220: „Západnicky orientovaný Devětsil stojí proti citovější, severštější a duchovnější Literární skupině.“ Viz též Götz,
Fr. „O manifestu Literární skupiny“, Host II, 3, s. 94–96; Teige, Karel. „Čtení o německém
expresionismu“. Host I, 7/8, s. 157–161.
3
94
ismus a Bauhaus. Pásmo chtělo od počátku být mezinárodním časopisem, prostorem, kde by se vyměňovaly názory bez ohledu na jazykové bariéry. Především v prvním, „brněnském“ období usilovalo Pásmo, podobně jako Disk,
o mnohojazyčnost a uveřejňovalo články v původním znění. Vedle češtiny zde
zcela převládá němčina nad ostatními jazyky do té míry, že mohla zaujímat
téměř polovinu textového objemu jako například ve dvojčísle I, 11/12, které
lze považovat za „německé číslo“ i pro obsahové zaměření.5 Zapojení Devětsilu ve středoevropských avantgardách se projevuje i v interpretaci dění ve Francii. Symptomatická je Teigova prezentace francouzských avantgard. I když je
staví ve své kritice německého expresionismu nad umění německé,6 přesto na
ně v Pásmu nahlíží prismatem „středoevropským“, ovlivněným německými
kulturními centry.
Pozice Hosta je takřka symetricky opačná. Expresionistická poetika některých členů Literární skupiny je překryta potřebou české kultury překlenout
německý jazykový a kulturní prostor. Na rozdíl od Pásma „brněnského“ období a Disku, kde se objevují kritiky a teoretické stati redigované v němčině
a překlady českých textů do němčiny,7 vynikne „překladová“ povaha Hosta.
Zatímco je Pásmo zaměřeno k vnějšímu, mimočeskému prostoru, je Host určen
českému čtenáři. Proto důležitost překladového importu: a ten je výrazně francouzský a románský (italský a španělský). Podpůrným faktorem je i to, že Host
je časopis především literární, kde ne-literární umění hrají spíše ilustrativní
úlohu – na rozdíl od snah Devětsilu. Proti zmíněnému „německému“ dvojčíslu
Pásma (I, 11/12, 1924) tak lze postavit převážně „francouzské“ číslo Hosta
(1923, roč. II, č. 4).
Systematicky je zde prezentován Bauhaus (Behne, Moholy-Nagy), německý dadaismus
(Kurt Schwitters, Herwart Walden). Jinde narazíme na příspěvky Hanse Richtera, Waltra
Gropia, Lionela Feiningera, Thea van Doesburga (časopis De Stilj, plasticismus
a neoplasticismus spřízněný s Bauhausem). O německé kulturní levici píše Bedřich Václavek, o ruské avantgardě pojednává zejména sám Teige. K horizontu německému
a středoevropskému (Lájos Kassák a revue Ma, Tadeusz Peiper a krakovská Zwrotnica,
Micićův bělehradský Zenit aj.) se přidává zájem o italský futurismus a časopis Valori
plastici (Soffici, Prampolini aj.). Svým širokým kulturním pojetím – architektura, divadlo,
fotografie, film, výtvarné umění, užitné umění – a svou estetikou i vůlí stát se mezinárodní
platformou výměny názorů Pásmo získalo záběr středoevropský a jen okrajově dokázalo
komunikovat se vzdálenějším horizontem francouzským.
6
Viz Teige, Karel. „Čtení o německém expresionismu“. Host I, 7/8, s. 157–161): zde klade
do protikladu levý a pravý břeh Rýna: oblast „ryze a racionalisticky estetickou a klasicky
harmonickou“ a oblast „vágních stínů“, cizí veškeré estetice (s. 161).
7
Např. Teige, Karel. „Die Bilder“. Pásmo I, 4, s. 3–4; Václavek, Bedřich. „Moderne tschechische Dichtkunst“. Pásmo I, 3, s. 1–2; Seifert, Jaroslav. „Auf den Wellen der T. S. F.“
a kritika sbírky z pera B. Václavka (Pásmo I, 10, p. 6 a I, 11/12, s. 6). Vančura, Vladislav.
„Der Amazonenstrom“. Disk I, 1923, s. 17–18. Obdobná praxe překladu do francouzštiny
je mnohem méně častá: Seifert, Jaroslav. „Les Fruits ardents“. Pásmo I, 13/14, s. 6 (překlad
Jiří Voskovec).
5
95
Svět literatury, 2008, roč. 18, č. 38
Svět literatury, 2008, roč. 18, č. 38
Petr Kyloušek
Nebylo by vhodné pro rozdíly opominout shody, které lze u obou dominantních časopisů, a tedy i v Literární skupině a Devětsilu nalézt. Tu i onde
poutají pozornost avantgardy italské (futurismus, „valori plastici“) a španělská
(ultraismus). Tu i onde se do středu moderní estetiky dostává teorie obrazu či
předobrazu, problematika funkce či funkčnosti umění.8 Tu i onde je avantgardistický antiracionalismus spojován s diskusemi o romantismu.
Ke koncepčním podobnostem se připojují důsledky některých zdánlivě
vnějších okolností: jak Pásmo (1926, roč. II, s. 8–10), tak Host (1923–24, roč.
III) přenášejí redakce a postupně i těžiště do Prahy. Pro Pásmo to znamená útlum
oné středoevropské otevřenosti cizojazyčným příspěvkům a přechod na receptivní, překladovou strategii, ne nepodobnou Hostu. Tím se zvyšuje i podíl
francouzské a mimostředoevropské orientace. V tom konečně bude pak pokračovat Teigova a Václavkova revue ReD (od října 1927).
Václav Černý vstupuje do hry v jakémsi mezidobí: po prvních konfliktech
mezi Literární skupinou a Proletkultem, mezi Literární skupinou a Devětsilem,
v době, kdy v Hostu odezněl vliv brněnského expresionismu, kdy se také vyrovnává profil a rozdíly mezi Hostem a Pásmem, než Devětsil znovu, časopisecky zformován, vystoupí.9
Jak se Václav Černý začleňuje do dobových diskusí? Jaká zaujímá stanoviska? Co ho spojuje s ostatními a co ho odděluje? Čím se liší jeho přístup?
Především je nutno konstatovat, že Černého příspěvky se objevují
v okamžiku, kdy Host ustupuje od vyostřeného tónu generačních a mezigeneračních diskusí a přechází k odtažitější literárněkritické praxi a reflexi. Černého vědecky fundované stati jako by jen zvýrazňovaly a prohlubovaly nastoupenou tendenci. V zásadě se totiž ani neodklánějí od ústřední tematiky jak
Hosta, tak ostatních časopisů, totiž od otázky moderního umění a charakteristiky
avantgard. Sebedefinice domácího dění je spojována s děním v zahraničí, jež
česká kulturní scéna bedlivě sleduje a komentuje. Nelze si nepovšimnout rekurence traktovaných témat i některých literárních kritiků, filosofů, autorů.
K častým námětům kritické reflexe patří zasazení avantgardního umění do kontextu krize západoevropských hodnot (vyčerpanost, válka, revoluce), krize racionalismu a humanistického (noetického i etického) modelu člověka
a společnosti; hovoří se o romantismu či o neoromantické podstatě avantgard
a v souvislosti s tím jsou traktovány otázky vztahu ke klasicismu a neoklasicismu; intuice či neracionální aspekt tvorby (podvědomí) vedou k reflexím o
Viz manifest Literární skupiny „Naše naděje víra a práce“. Host II, 1, s. 3; Götz, František.
„Revoluční lyrika Seifertova“. Host I, 4, s. 86; týž, „K filozofii a estetice nového umění“.
Host, 1, s. 29 aj. Užívá se zde termínu považovaného za „teigovký“ – předobraz.
9
Viz Teigův retrospektivní článek „Manifest poetismu“. ReD I, 9, 1928.
8
96
Václav Černý v Hostu
básnickém obrazu. Odkazy často míří k týmž jménům: vedle představitelů avantgard jsou to např. Oswald Spengler, Marcel Arland, Henri Brémond, Paul Valéry,
Henri Bergson, José Ortega y Gasset, Miguel de Unamuno, Marcel Proust aj.
Lze-li z četby Hosta, Pásma a ReD určit osobnosti, s nimiž se v těchto
otázkách Václav Černý mohl měřit a patrně i měřil, jsou to v menší míře Karel
Teige a zejména František Götz. Rozdíl mezi Černým a Teigem je možno opřít
o prezentaci francouzských avantgard. V této otázce stojí Černý na straně Götzově a proti Teigovi, a to nikoli snad ve střetu, avšak přinejmenším v přístupu
a hodnocení. Příkladem může být Bretonův surrealismus.
Je příznačné pro Teigovu poetistickou vizi, že surrealismus, a to až do
stati „Nadrealismus a vysoká hra“ (ReD, 1929, roč. III, č. 1), redukuje na epifenomén dadaismu: pařížský dadaismus (nikoli ještě surrealismus!) je přitom pevně
vsazen do koordinát evropského a po výtce německého dadaismu – od Hanse
Richtera a Waltera Sernera po Richarda Huelsenbecka a Johna Heartfielda. Francouzský seznam – Tzara, Aragon, Eluard, Ribemont-Dessaignes, Picabia, Duchamp aj. – pomíjí ústřední postavení Bretonovo.10 Za „hyperdada“ označí
Teige Bretonův surrealismus ještě na podzim 1927 („Hyperdada“, ReD, 1927,
roč. I, č. 1, s. 35 a n.).
Zato František Götz nový literární jev zevrubně prezentuje na samém
počátku. Ve stati „Nadrealismus“ (Host IV, s. 82–85) informuje jak o počinu
Ivana Golla, tak o skupině kolem Andrého Bretona, definuje rozdíly i společnou filiaci (unanimismus, kubismus) a navzdory silně kritickému postoji vyslovuje naději, že „nadrealismus [má] v sobě cosi, co může být konstruktivním
elementem v dnešním umění“ (s. 82). V podobném duchu – a kriticky – rozebírá Manifest surrealismu Václav Černý („K surréalistickému manifestu“, Host V,
s. 190–195). V čem se Götzův a Černého přístup liší? Nikoli snad v hlavních
bodech prezentace (fakta literárního dění, avantgardistická filiace, antiliterárnost, antiracionalismus, neoromantismus, anarchie, vzpoura), zato v hloubce
a myšlenkovém ukotvení. Nelze přehlédnout, že Černého stať přináší věcnější
a přesnější kontextualizaci. Je zevrubnější (kubismus, dadaismus, Apollinaire),
je prezentována s větší akribií (opozice Breton – Tzara; uvedení freudismu do
Francie), přítomnost je vztažena k literární tradici (Mallarmé, Rimbaud). Černý
je k Bretonovi kritický: upozorňuje na to, zač Breton vděčí dadaismu (a že
přitom přehlíží Tzaru) a vlivu Bergsonovy filosofie, kterou Breton zakrývá
příklonem k Freudovi. Černý neopomine uvést Jankélévitchovu zásluhu při
překladu Sigmunda Freuda do francouzštiny (1922 a 1923). Bretonova interTeige, Karel. „O humoru, klaunech a dadaistech“. Pásmo II, 1, s. 6–10; „Vojenská přehlídka dada“. Pásmo II, 3, s. 38–40; „Dada“, Host VI, s. 37–44. Např. „Vojenská přehlídka
dada“ se nezmiňuje o Bretonovi, ač se hovoří o Magnetických polích a Soupaultovi.
10
97
Svět literatury, 2008, roč. 18, č. 38
Svět literatury, 2008, roč. 18, č. 38
Václav Černý v Hostu
Petr Kyloušek
pretace Freuda a surrealistické pojetí podvědomí jsou podrobeny kritice
z noetického hlediska. Černý dokazuje, že „osvobození podvědomí“ (automatické psaní, bdělé snění) a jeho vyjádření jazykem, jenž je nástrojem vědomí,
představuje noetický paradox. Zdůraznění filosofického přístupu je zde bezpochyby novum. Už touto první statí v Hostu Černý naznačil, v čem bude jeho
přínos a odlišnost od Götze i Teiga.
Zdá se, že hlavní osobností, kterou Černý doplňoval a s níž se možná na
stránkách Hosta měřil, byl právě František Götz. Ten zde uveřejnil některé
teoretické statě s ambicí postihnout hlavní rysy moderního umění: „Koncepce
perspektivismu a její vztah k nové poesii“ (Host roč. IV, s. 118–121), „Perspektivy“ (Host roč. V, s. 256–263), „Cesty ke konstruktivnímu realismu v nové
poesii“ (Host, VI, s. 141–146). Lze říci, že Götzovy příspěvky traktují, ba dokonce navozují témata a jména, která Václav Černý rozvíjí a prohlubuje důkladně, metodicky. Jestliže Götz píše o krizi racionalismu v souvislosti
s novoromantismem avantgard („Koncepce perspektivismu“) či se zmiňuje o
článku Marcela Arlanda („Sur un nouveau mal du siècle“, Nouvelle Revue
Française, 1924, č. 2; in „Perspektivy“), Černý rediguje samostatný článek
„,Nemoc století‘ nejmladší Francie“ (Host, VI, s. 170–174); narážky na Ortegu y
Gasseta jsou u Černého rozvedeny do studie „Ortega y Gassetova teorie ‚umění
odlidštěného‘“ (Host VIII, s. 87–91), kterou doplňuje Černého překlad filosofových názorů „Činnost a kontemplace (Host, VIII, 157–159. Götzovy náhledy
na Paula Valéryho, Henriho Brémonda a čistou poezii mohou být konfrontovány se statí Václava Černého „Čistá poesie u básníků a v teorii“ (Host VI, s. 100–
103) a s recenzemi „Jean Prévost: ‚La pensée de Paul Valéry‘“ (Host, VI, s. 48–
9), „,Nouvelle revue française‘: hommage à Mallarmé“, (Host, VI s. 80), „Henri
Brémond: Prière et poésie“ (Host, VI s. 137), „Paul Valéry: Le Serpent“ (Host,
VI, s. 137–138), „Paul Valéry: Duše a tanec“ (Host VIII, s. 187). Götzova slova
o Proustovi a Gidovi („Perspektivy“, „Cesty ke konstruktivnímu realismu“)
mohou být porovnána se statěmi „Několik bergsonských aspektů díla Proustova“ (Host VII, s. 74–77), „Sen, skutečnost, láska u Prousta“ (Host VIII, s. 57–59)
a s recenzemi „Marcel Proust: Radosti a dny (Host, VI, s. 219–220), „B. Crémieux: Marcel Proust“ (Host, VIII, s. 95). Podobně je tomu v otázce klíčového
nástroje moderní poezie – básnického obrazu. Pojednávají o něm Teige i Götz,
který dokonce užívá i „teigovský“ výraz „předobraz“.11 Václav Černý pak problematiku rozvádí do několika poloh. Ukazuje jednak noetickou dimenzi obrazu a považuje tento rozměr za jeden z podstatných aspektů moderního uměViz manifest Literární skupiny „Naše naděje víra a práce“. Host II, 1, s. 3; Götz, František.
„Revoluční lyrika Seifertova“. Host I, 4, s. 86; týž, „K filozofii a estetice nového umění“.
Host 1, s. 29 aj.
11
98
ní: stati „Metafora, její druhy a úloha v nové poesii“ (Host V, s. 295–299)
a „O španělském ultraismu“ (Host VI, s. 45–47). Jednak spojuje básnický obraz
s Bergsonovým pojetím intuice: „Několik bergsonských aspektů díla Proustova“ (Host VII, s. 74–77), „Isidore Ducasse, předchůdce současné poesie“ (Host
VII, s. 209–211), „Ortega y Gassetova teorie ‚umění odlidštěného‘“ (Host VIII,
s. 87–91). Výstavba obrazu a otázka principu, na němž je vystavěn, je také
jeden z argumentů jeho odsudku Marinettiho futurismu: konfúznost pojetí intuice tu dle Černého vede k poezii „ryze deskriptivní“, vnějškové, vážící se
k „mentalitě positivistické“ („K estetické ideologii futurismu. K dvacátému
výročí futurismu“, Host VIII, s. 104).
Je zde i hlubší podobnost myšlenkových záměrů. Zmíněné Götzovy články – zejména „Perspektivy“ a „Cesty ke konstruktivnímu realismu v nové poesii“ – strukturují obecnou reflexi obdobně jako Černého „Šeřící se horizont
(K psychologii ‚světobolu‘ generace)“, Host VIII, s. 122–131).12 Jestliže Götz
analyzuje postupně „novou funkci poezie“, „únik ze společnosti“, „mystiku“,
„invasi irreálna“, „odpor k logice“, „čistou poesii“ („Perspektivy“) a u moderní
poezie si všímá „hrůzy ze lži“, „hrůzy z jednoty“, „hrůzy z všeobecna“, „poznávání světa“, „přecenění iracionálna“ („Cesty ke konstruktivnímu realismu
v nové poesii“), pak Václav Černý prezentuje obdobnou typologii světonázorových postojů, jež charakterizují evropské avantgardy: „člověk mravný“, „člověk
rozumný“, „člověk depersonalizovaný“, „žena“, „bůh“, „ironie“, „nuda“. Není
zcela jisté, zda či do jaké míry František Götz vnímal obdobnost Černého antropocentrického přístupu, opřeného o analýzu postojů tvůrčího subjektu. Nicméně ze
stránek Hosta lze vyčíst nelibost, s jakou Václav Černý nesl Götzovu kritiku své
monografie Ideové kořeny současného umění. Bergson a ideologie současného romantismu (1929). Hlavní argumenty „Odpovědi některým kritikům ‚Ideových kořenů současného umění‘“ (Host VIII, s. 224–226) míří totiž ke Götzovi.
Předchozí řádky možná mylně navodily dojem jakéhosi myšlenkového
plagiátorství. Nejsou tak míněny už proto, že záměrem bylo poukázat na analogie v zaměření obou kritiků i ve způsobu, jakým se snažili uchopit a promyslet
dominantní znaky moderního umění. Lze říci, že Václav Černý vskutku navázal na linii, kterou před ním v Hostu prosadil František Götz. Avšak učinil tak
na kvalitativně vyšší úrovni. Černého články a recenze již bezpochyby nesou
punc velkého literárního vědce, komparatisty. Srovnání s Götzem vyznívá –
z našeho pohledu a možná i vlivem časového odstupu – ve prospěch Černého.
Horák, Jiří. Časopis Host v letech 1921–1929. Cit. d., s. 79: „Tamtéž je otištěna studie
Václava Černého s götzovským nadpisem ,Šeřící se horizont (K psychologii světobolu
generace)‘. Svým pesimistickým vyzněním tvoří skutečně jakousi protiváhu zásadním
Götzovým článkům z předchozích ročníků časopisu a je kritickým vyvrcholením ročníku
osmého. “
12
99
Svět literatury, 2008, roč. 18, č. 38
Svět literatury, 2008, roč. 18, č. 38
Petr Kyloušek
Václav Černý v Hostu
Jeho vhled do literární matérie vyniká koherencí. Ta je dána nejen tím, že
většina reflexí byla myšlenkově směřována k připravované doktorské publikaci. Hloubka záběru je totiž dána dvěma znaky, jež odlišují Černého stati od
článků většiny ostatních přispěvatelů: je to jednak vědomí historického rozměru a schopnost uchopit a propojit přítomnost s živými, neuralgickými body
literární a kulturní tradice; jednak je to myšlenková opora, kterou Černému
poskytla filosofie, v tomto případě Henri Bergson.
Není nesnadné exemplifikovat literárněhistorické odkazy. Černého kritiky, byť se týkají přítomnosti a literární aktuality, nepojednávají jen
o přítomnosti. Např. stať o španělské avantgardě – ultraismu – neopomene zdůraznit souvislosti s barokním gongorismem („O španělském ultraismu“, Host
VI, s. 45–47). Interpretace avantgard a jejich ukotvení v tradici počínaje romantismem vede Černého k důsledné reflexi o síle francouzského neoklasicismu: na rozdíl od generačních souputníků, kteří přítomnost neoklasicistních
tendencí tu a tam konstatují a vesměs odsuzují jménem pokroku,13 Černý využívá zevrubné recenze knihy Henriho Massise Obrana západu (La Défense de
l’Occident, 1927) nejen k analýze a kritice Francouzova militantního katolictví,
ale též k hlubší reflexi o dvojpolárnosti francouzské a evropské kulturní tradice,
v níž jsou racionalismus a intelektualismus provázeny tendencemi neracionálními. Přítomný moment Massisova eseje – totiž výzvu k obraně západních hodnot
a racionalistické řecko-římské tradice před orientálním mysticismem a iracionalitou,
ať už v podobě německé posthegelovské filosofie, německého romantismu, ruského či jiného asiatismu – proměňuje Černý v historický vhled, který přes antinomii
romantismus/klasicismus dovádí k baroku (racionalismus versus katolická mystika u Corneille) a středověku (tomistická scholastika versus mystická teologie kancléře Gersona; „Lux ex occidente francouzského tradicionalismu“, Host VI, s. 246–
251). Historickým směrem se rozvíjí i Černého zamyšlení nad Giraudouxovými
romány „Jean Giraudoux, kosmopolita a ironik“ (Host VIII, s. 28–30): spisovatelův zájem o Německo, kontrastující s poválečným protiněmectvím, je zde opřen
o dějinné kulturní pozadí – přitažlivost a význam německé kultury pro francouzské romantiky a jejich následovníky.
Druhý podstatný rys Černého statí a recenzí vyplývá z filosofického školení, jehož se mu dostalo. Příklon k Bergsonovi je zde přitom méně důležitý
než sama snaha dovést analýzy kulturních jevů důsledně až k rovině filosofické – zejména k aspektům noetickým a ontologickým. O rozdílu mezi Götzem
Viz např. Teige, Karel. „Dada“. Host VI, s. 40: „Vývoj neděje se
bývají ostatně vždycky toliko neklamným znamením malátnosti
neo-neo-klasicismy jsou jen starou veteší. Futuristé volali právem
aby vyhodili do povětří musea, obrazárny a knihovny, právem
všemu historismu a všem passéistům …“
13
100
návraty k minulosti, které
a neúrody, a všecky neoanarchisty a dynamitníky,
adresovali své invektivy
a Černým v náhledu na surrealismus již byla zmínka výše. Zatímco Götz („Nadrealismus“, Host IV, s. 82–85) se spokojuje s věcnou prezentací Bretonovy
poetiky (Freud, automatické psaní aj.) a charakterizuje ji jako „nový mysticismus romantického rodu“ (s. 85), Černý („K surrealistickému manifestu“, Host V,
s. 190–195) se zamýšlí nad ontologickým a noetickým lomem, jejž představuje
rozhraní mezi vědomím a nevědomím.14 Co Černý vyčítá surrealismu, je naivnost
předpokladu, že lze obejít – na druhé straně lomu – zákonitosti vědomí, kam patří
i slovo a sdělení. V tom se rovněž zásadně rozchází, aniž s ním polemizuje, s Karlem
Teigem, který v pojednání o dadaistickém nihilismu („Dada“, Host VI, s. 37–44)
traktuje antiracionalismus avantgard jako „alternativní logiku“.15 Také Teige
zmiňuje Bergsona, avšak je to jen konstatace jeho vlivu. Podobně jako u Götze –
a na rozdíl od Černého – tu schází dotažení do reflexe filosofické: poetika zde
není prověřena tázáním rázu ontologického a noetického.
Nelze ovšem interpretovat Černého úvahy jako pouhou aplikaci Bergsonovy filosofie. Jedná se o hlubší habitus. Bergson je mu oporou, nikoli dogmatem. Našel u něho totiž metodu, jak uchopit některé dominantní znaky avantgard a moderní doby. Patrné je to v jeho pojetí „obrazu“ a „metafory“. Černý se
vícekrát vrací k noetické funkci metafory a obrazného vyjádření,16 spojuje ji
s Bergsonovou intuicí, tedy s dimenzí lidské niternosti, která se vymyká racionálnímu, vnějškovému řádu, je projevem životních sil. V pozadí stojí Černého
myšlenka, že moderní poezie svým viděním se stala jedním z možných způsobů poznání sebe sama a světa.
Navzdory tomu, že především poslední ročník Hosta, jehož byl po větší
část roku redaktorem, umožnil Václavu Černému, aby výrazněji a systematičtěji
formuloval své náhledy související s jeho doktorskou monografií, nelze na stránkách časopisu nalézt více, než obsahují. Proto i naše závěry nemohou být než
parciální a nepřísluší jim pokoušet se o prezentaci koherentní koncepce. Nicméně
lze konstatovat některé rysy, které přístup Václava Černého k proble-matice moderní kultury a k avantgardám odlišují od přístupu jiných přispěvatelů Hosta.
Podobně jako tehdejší literární kritici a teoretici Václav Černý konstatoval „krizi civilizace“ a v avantgardním umění pak reakci a hledání východisek. Pokusil se ovšem o důkladný rozbor příčin: v rozpadu esencialistického
přístupu ke světu a k člověku jako k „animal rationale“ vytušil dějinné souvis14
Černý, Václav. „K surrealistickému manifestu“. Host V, s. 194: „Potom ale v surréalistických
představách vyrůstá nová, neuchopitelná, metafyzická entita! … Svoboda imaginační,
omezená formálně kategorií kauzální, látkově a co se popudů týče realitou vnější, je
podstatně odlišnou od absolutní, nijak neomezené svobody, již surréalism přičítá subconscientu; … Svoboda vědomé představivosti … snáší se s požadavkem platnosti kauzálního
zákona a logické jasnosti i pro děje duševní, snáší se s determinismem, svoboda podvědomého dění psychického nikoliv. Surréalism zaměňuje obé, vida v obrazotvornosti proniknutí svobody nevědomé naší podstaty do říše vědoma. “
101
Svět literatury, 2008, roč. 18, č. 38
Svět literatury, 2008, roč. 18, č. 38
Petr Kyloušek
losti „de longue durée“, uvážil zejména ontologické a noetické aspekty axiologické transformace a interpretoval moderní dobu jako proměnu „ideologie“,
a to v náznaku, jenž by mohl připomínat později formulovanou koncepci „epistémé“ Michela Foucaulta. Vede nás k tomu domnění, že Václav Černý – tak
jako jeho současníci – měl povědomí o zlomu paradigmatu. Co Černého od
jiných kritiků Hosta odlišuje, je výrazné úsilí překonat stadium popisu
a charakterizace a postihnout hlubší zákonitost proměny. Svou myšlenkovou
demarši jako by obtiskl do závěru analýzy „Několika bergsonských aspektů
díla Proustova“:
Proust sleduje duševní podvědomé fungování u řady individuálních bytostí … Ale
zdá se, že věří, že psychický vývoj lidský podléhá zákonům obecnějším, do jejichž
formulí vměstnala by se anarchická pestrost individuálních evolucí. Fakt, který
by ho spojoval se starou cartesiánskou tradicí myšlení francouzského, jež se
snaží nalézt jednoduchý řád v změti nespočetných a nesouladných jevů individuálních …“ (Host VII, s. 7).
Václav Černý je – podobně jako Proust – bytostný esencialista. Ovšem
esencialista vědomý nutnosti jinak pojmout a promyslet subjekt i objekt, já
a svět.
Publikace Václava Černého v Hostu
Host V (1925/6: říjen–červenec)
články:
„K surrealistickému manifestu“. Host V, s. 190–195
„Metafora, její druhy a úloha v nové poesii“. Host V, s. 295–299
recenze:
W. B. Yeats: Příběhy ryšavého Hanrahana, s. 249
Host VI (1926/7: říjen–červenec)
články:
„O španělském ultraismu“. Host VI, s. 45–47
„Čistá poesie u básníků a v teorii“. Host VI, s. 100–103
„,Nemoc století‘ nejmladší Francie“. Host VI, s. 170–174
„Lux ex occidente francouzského tradicionalismu“. Host VI, s. 246–251
recenze:
Jean Prévost: „La pensée de Paul Valéry“. Cahiers du Capricorne, No 6, s. 48–49
„Nouvelle revue française“: hommage à Mallarmé, s. 80
François Mauriac: Polibek malomocnému, s. 134–135
102
Václav Černý v Hostu
Henri Brémond: Prière et poésie, s. 137
Paul Valéry: Le Serpent, s. 137–138
Francis Carco: Villon, s. 164–165
O původu nové literární Francie – Louis Renaud, s. 165
Marcel Proust: Radosti a dny, s. 219–220
Host VII (1927/8: říjen–červenec)
články:
„Několik bergsonských aspektů díla Proustova“. Host VII, s. 74–77
„Isidore Ducasse, předchůdce současné poesie“. Host VII, s. 209–211
recenze:
Karel Teige: Charles Baudelaire, s. 89–90
Jean Larnac: Colette, sa vie, son oeuvre, s. 126
Egon Hostovský: Stezka podél řeky, s. 126
Host VIII (1928/9: říjen–červenec)
články:
„Jean Giraudoux, kosmopolita a ironik“. Host VIII, s. 28–30
„Sen, skutečnost, láska u Prousta“. Host VIII, s. 57–59
„Ortega y Gassetova teorie ,umění odlidštěného‘“. Host VIII, s. 87–91
„K estetické ideologii futurismu (K dvacátému výročí futurismu)“. Host VIII, s. 100–105
„Šeřící se horizont (K psychologii ‚světobolu‘ generace)“. Host VIII, s. 122–131
„Odpověď některým kritikům ‚Ideových kořenů současného umění‘“. Host VIII, s. 224–
226
recenze:
Philippe Soupault: Negr, s. 94–95
B. Crémieux: Marcel Proust, s. 95
Vladimir Jankélévitch: Prolegomènes au bergsonisme, s. 119
Julien Benda: Mon premier testament, s. 119–120
Vladimír Raffel: Taneční povídky, s. 140–141
Pierre de Ronsard: Výbor z básní, s. 165–166
Fr. Arouet: La fin d’une parade: bergsonisme, s. 185–186
Eugène Destaux: Lionello Fiumi, s. 186–187
Jean Rictus: Výbor z básní, s. 187
Paul Valéry: Duše a tanec, s. 187
Guillaume Apollinaire: Výbor z básní, s. 188
Jan Weiss: Dům o tisíci patrech, s. 218–219
Jan V. Sedlák: K problémům rytmu básnického, s. 219–220
103
Svět literatury, 2008, roč. 18, č. 38
Svět literatury, 2008, roč. 18, č. 38
Petr Kyloušek
Václav Černý in the Magazine Host
This article evaluates the contributions of Václav Černý to the profile of the magazine Host.
Between 1926 and 1929, Černý published fourteen essays and twenty-five reviews in Host
and in 1929 he managed the magazine. The characteristics of the main avant-garde magazines, primarily Pásmo and Host, allow for a comparison of Václav Černý with the opinions and views of Karel Teige and František Götz on modern art: expressionism, Dadaism,
surrealism, futurism, ultraism, etc. The analysis attempts to highlight how Černý’s approach differs: (1) the inclusion of the avant-garde within a long-term perspective on
literary evolution; (2) reflections on continuity/discontinuity and paradigmatic fractures;
and (3) the philosophical framework of Václav Černý’s critical thinking and his considerations of the ontological and noetic aspects of the decline of an essentialist world view in
modern poetry.
.
104
Pohled Václava Černého na koncept „poésie pure“
v návaznosti na francouzský symbolismus
Magdalena Kučerová
Koncept tzv. „poésie pure“ – čisté nebo čiré poezie, jak pojem přeložil Václav
Černý, měl v Evropě mnohé možná až příliš rychle odsunuté a zapomenuté
odezvy a vyvolal polemiky, v nichž zejména v Československu sehrál Václav
Černý neodmyslitelnou úlohu. Jak zde ale uvidíme, zajímavé diskuze, které
např. ve Francii měly čistě literárně-teoretický charakter, dostaly u nás v kontextu
rodícího se obrazu socialisticko-realistického umělce podobu zcela jinou, ideologickou.
Řeč je zde o té tendenci francouzského symbolismu, ve které byl pojem
tzv. „čisté poezie“ (poésie pure) rozvíjen, tedy o symbolismus mallarméovského typu. Ve francouzském symbolismu totiž můžeme sledovat dvě základní
tendence, tendenci rimbaudo-verlainovskou a tendenci mallarméovskou,
z nichž vyšly na jedné straně surrealismus a na straně druhé tzv. neoklasicismus, jehož hlavním a nejradikálnějším reprezentantem je Paul Valéry. Rozdíl
mezi nimi spočívá ve způsobu poetického uchopení reality.
První z nich se snaží určitým způsobem splynout s přirozeností, touží po
spontánním vyjádření hlubinných vědomím neovlivnitelných vrstev lidského
ducha a uznání nadřazenosti prožitku nad rozumovostí. Samozřejmě zde nejde
o pouhé romanticky stylizované vyjádření momentálních osobních pocitů
a emocí, poetická tvorba od Baudelaira či Poea se stále více vymezuje vůči
poezii chápané jako spontánní, extatické vyjádření citovosti, je vědomou
a hluboce promyšlenou a propracovanou snahou sugerovat určitý vnitřní (či
duchovní) prožitek, je schopna analyzovat sama sebe jakožto proces, a tedy
vědomě využívat vhodných prostředků k dosažení potřebného efektu. Tento
moment odosobnění, kritické distance autora od tvůrčího procesu a obsahu
uměleckého díla, které směřuje k stále větší snaze o vymazání z poezie všech
autobiografických prvků a které můžeme postupně nalézat v různých podobách počínaje právě Baudelairem, je velmi důležitý pro obě zmíněné tendence,
ale u Mallarmého a později u Valéryho, nabírá zásadní, primární význam, a stává
se tak hlavní rozdílností těchto dvou zmíněných symbolistických snah.
Mallarméovský proud se snaží realitu procesů lidského ducha pomocí
poezie ne prožívat, ale ovládat, nadnést se nad ni, z výšky ji pozorovat a posléze
ji analyzovat a tvarovat. Mallarmé uvádí, že poezie by měla být ovládána striktním a neosobním myšlením, měla by se podobat diamantu, jehož jednotlivé
105