scénická čtení divadla v dlouhé

SCÉNICKÁ ČTENÍ DIVADLA
V DLOUHÉ
Markéta Dolníčková
„Osada Piargy nejestvuje…,“ tato věta se mi vryla do paměti a dodnes mi připomíná zážitek z jednoho z prvních scénických
čtení v Divadle v Dlouhé. Apokalyptický mystifikační příběh, atmosféra inscenace podtržená šerosvitem, autentická živá
hudba, poetický text ve slovenštině… zkrátka poezie v prostoru. Inscenace Piargy mě okouzlila natolik, že jsem od té doby
zvědavě očekávala každý nový počin v komorní řadě scénických čtení, kterou divadlo připravuje od roku 2004 a dosud v jejím
rámci
uvedlo
24 titulů. Nakonec mi sice některá čtení utekla, ale přesto se pokusím shrnout, co se na komorní scéně v horním foyeru
odehrálo.
Termín „scénické čtení“ v případě Divadla v Dlouhé odkazuje spíš na dramaturgickou objevnost textu než na způsob
prezentace předčítáním. Některé z inscenačních počinů byly sice statické (Solitaire.sk, Cesta do Bugulmy nebo Dámská šatna), ale
i u nich můžeme mluvit o propracovanosti postav do jakýchsi črt. Jiné počiny tohoto cyklu si však svým zacházením s prostorem
a výpravou nezadají s regulérními inscenacemi (Ja malkáč, Standa má problém, Krajina s televízormi).
Čtení textu probíhalo technicky většinou tak nenápadně, že si na ně jako divák ani nepamatuji, nebo bylo vzato do inscenace
jako její organická součást (Cesta do Bugulmy rámovaná jako nahrávání rozhlasové hry, četba z monitoru počítače v rámci
Solitaire.sk). V tomto ohledu byla výjimečná inscenace Před zlatnickým krámem, již chtěl režisér Petr Lanta ozvláštnit tím, že
umístil text na drobné útržky papíru poschovávané po scéně. Ve výsledku vyznělo luštění z papírků dost krkolomně.
Cyklus je velmi pestrý, takže charakterizovat jej jako celek není snadné. Můžeme ale detekovat několik prolínajících se okruhů
či skupin inscenací se společnými rysy.
Osm z uvedených scénických čtení vzniklo ve spolupráci s časopisem Svět a divadlo, respektive s jeho šéfredaktorem Karlem
Králem. Tyto hry jsou úplně nové, u nás uvedené poprvé (Mikrodramata Velikáni, Ze života racků, Standa má problém, Krajina
s televízormi, Cesta do Bugulmy, Solitaire.sk, Komunismus a Zmizelé Československo).
Hra Zuzany Ferenczové a Antona Medowitse Solitaire.sk vyhrála ve slovenské soutěži Dráma 2008. Všímá si aktuálního
fenoménu virtuální reality, konkrétně osamělých lidí svěřujících své niterné pocity počítači. Přes prostorovou statičnost, kterou
s sebou nese povaha počítačové komunikace, se čtveřici herců i v tomto případě podařilo vtisknout postavám výrazné osobité
rysy, k čemuž je přímo vybízel vtipný a šťavnatý text.
Hra Ivy Volánkové Standa má problém je v kontextu ostatních titulů výjimečná tím, že otevřeně glosuje ve své době
aktuální politické téma. Parodický obraz soudobé politické reality byl o to třeskutější, že byl zahrán formou loutkového
divadla. Plošné loutky na špejlích vytvořené koláží z reálných fotografií připomínaly domácí dětské divadélko.
Klimáčkův Komunismus přináší příběh z nedávné minulosti o profízlování společnosti, které se v tomto případě týkalo i těch
nejbližších. Jeho druhá „přečtená“ hra Krajina s televízormi je naopak odpsychologizovanou komediálně-hororovou pohádkou pro
dospělé, která s nadhledem glosuje slovenskou povahu a deformovanou podobu lidové zbožnosti.
Významnou část uvedených textů tvoří nové hry, s nimiž nepřišel pouze Karel Král. Arnošt Goldflam připravil čtení hry
mladého dramatika Ondřeje Novotného Námořník nebo dramatickou prvotinu Martina Františáka Doma. Tato hra se před svým
uvedením v Dlouhé zviditelnila díky inscenaci amatérského souboru z Karolinky a posléze dobyla i prkna Národního divadla.
Předpremiéru zde měla i Goldflamova novinka Dámská šatna, kterou autor napsal pro hradecké Klicperovo divadlo. Českým
divákům se zde poprvé představila také hra Jáchyma Topola Cesta do Bugulmy, původně napsaná pro düsseldorfské divadlo.
Svérázný tvar balancující na hranici dokumentu a mystifikace Kafka je mrkev napsal David Drozd a v Dlouhé jej nazkoušel Pavel
Baďura. Poslední připravenou dramatickou novinkou oceněnou v dramatické soutěži Alfréda Radoka byla dokumentační hra
Tomáše Vůjtka S nadějí i bez ní čerpající ze vzpomínek Josefy Slánské, kterou nazkoušela domácí režisérka Hana Burešová.
Nelze však říct, že by tento cyklus představoval publiku výhradně dramatické novinky. Některé tituly jsou naopak
pozapomenuté nebo téměř neuváděné jako aktovka Pavla Landovského Arest či v Čechách neznámá hra slovenského dramatika
Ivana Stodoly Jožko Púčik a jeho kariéra.
Zajímavostí bylo uvedení raného dramatického textu Karola Wojtyly, pozdějšího papeže Jana Pavla II., Před zlatnickým
krámem. Formálně sice jde o divadelní hru, její text s nepříliš dramatickou zápletkou je však poměrně těžký. Jde spíše o meditaci
nad tajemstvím manželství hovořící jazykem symbolů o vývoji vnitřních postojů hlavních postav. Tento titul uvedl chronický
experimentátor Petr Lanta ve zkušebně, jejíž stísněný a pro diváky nepohodlný prostor se tímto pro veřejnou produkci neosvědčil.
Zajímavým počinem bylo uvedení domněle ztracené hříčky Václava Havla Ela, Hela a stop, která vznikla v roce 1960
jako součást Vyskočilova Autostopu. Text je dialogem dvou svérázných stopařek, který nezapře svou spřízněnost s absurdními
dramaty beckettovského ražení.
Významnou skupinou jsou slovenské hry či dramatizace. Divadlo sympaticky využívá slovenské herce ve svém souboru, kteří
jinak v regulérních inscenacích hrají česky. Je to jedna z mála možností setkat se v Praze se slovensky mluvícím divadlem. Soubor
připravil hned dvě hry Viliama Klimáčka: Krajina s televízormi a Komunismus (hráno česky). Dramatizace Švantnerovy povídky
Piargy a Dobrovodovy vzpomínkové knihy Ja malkáč patří k tomu nejlepšímu, co bylo v rámci cyklu doposud uvedeno. Není
náhodou, že oba tituly po několika reprízách v Dlouhé nezanikly, ale uváděly se dál pod hlavičkou samostatné produkce.
Nejnovějším titulem této linie je dramatizace románu Pavola Rankova z roku 2008 Stalo sa prvého septembra.
Největší devízou některých čtení bylo setkání se zajímavou hostující osobností. Například hra Arest přivedla na scénu
dramatika Pavla Landovského, který v tomto případě vystupoval také jako herec. Zajímavé bylo i pozvání svérázného režiséra
Petra Lanty, působícího především v amatérských kruzích. Za příležitost pro mladého umělce lze chápat uvedení Jožka Púčika,
jehož v Dlouhé připravil začínající režisér Braňo Holiček. Pointa inscenování této starší hry tkvěla v tom, že dramatik má
k režisérovi obdobný rodinný vztah jako mají navzájem dvě postavy v této hře. Jedinečnou možností setkání s Jakubem Špalkem
coby hercem na půdě Divadla v Dlouhé bylo čtení hry Komunismus, kde si zahrál jednu z hlavních postav procházející nelehkým
osobním vývojem. Zajímavých hostů se v tomto cyklu sešlo více, ale snad nejsvéráznější bylo vystoupení Ľuba Dobrovody,
autora vzpomínek Ja malkáč, na které lze pohlížet jako na samostatný divadelní výstup. Po premiéře Malkáče se suverénně ujal
slova a začal nezadržitelně chrlit historky v duchu své knihy. Bylo tedy jasné, že příhody jsou autentické, ale kdo ví, zda jsou
pravdivé. Udiveně a pobaveně vypadali nejen diváci, ale i samotní herci. Dobrovoda jako by zapomněl, že je na jevišti,
a projevoval se bezprostředně. Byl si zároveň vědom teatrálnosti svého výstupu a užíval si zájmu svých posluchačů.
Komorní divadelní prostor ve foyeru přímo vybízí k úzkému kontaktu herců s diváky, což s sebou často nese přátelskou,
uvolněnou atmosféru. Na navazování kontaktu je takřka odborníkem Arnošt Goldflam. Publikum přímo oslovil, tentokrát v roli
režiséra, po čtení textu Ondřeje Novotného Námořník a snažil se rozplést několik variant příběhu. Jeho řeč se pak rozvinula
v debatu s diváky. Uvolněná atmosféra se vytvořila při čtení Goldflamovy novinky Dámská šatna. Herečky text četly pobaveně
a civilně. Goldflam opět vystoupil se „slovem autora a režiséra“ a znejistil jím publikum, co na scéně se odehrálo promyšleně a co
náhodou.
Některé hry skýtají prostor pro psychologické vypracování postav (Komunismus). Herectví v inscenaci Dámská šatna bylo zase
spíše civilní jako protipól stylizovanému divadelnímu prostředí, jež hra glosuje. Těžko zařaditelným byl výkon Pavla
Landovského ve vlastní hře Arest. Jeho charakteristický osobitý projev v této „vaňkovce“ byl velmi autentický a působivý.
K tomuto vyznění přispěla i mírná dezorientace způsobená hercovou indispozicí.
S dětskou rolí „Malkáče“ se obdivuhodně popasoval Martin Veliký. Vedle ostatních poněkud zkarikovaných postav se vyhnul
pitvoření a zachoval si polohu malého udiveného glosátora.
Komediální či mystifikační texty však mnohem častěji vybízely k odlehčenému, hravému hereckému přístupu či přímo
vyhrocené stylizaci. Nejkřiklavějším příkladem budiž rolička spisovatelky Marie Majerové, kterou v rámci inscenace Kafka je
mrkev s gustem „přečetl“ Miroslav Hanuš. Podobného principu výrazné nadsázky a hravosti využil celý kolektiv v loutkohře
Standa má problém. Jindy ke stylizaci vedla jednoduchost a naivita příběhu (Jožko Púčik), v případě Krajiny s televízormi pak
snaha o parodické vykreslení různých společenských typů. V Cestě do Bugulmy vznikla herecká grotesknost jako způsob
vyrovnání se s apokalyptickou vizí světa. Zde dostala větší prostor Helena Dvořáková, která si pohrála s postavou chiruržky
hovořící zkomolenou poněmčelou češtinou.
Cyklus scénických čtení v Divadle v Dlouhé za osm let svého trvání představil doposud množství nových nebo zapomenutých
či neobjevených textů. Některé z nich byly uvedené v předstihu a později vešly v obecnou povědomost (Cesta do Bugulmy,
Dámská šatna).
Ač se cyklus formálně nazývá scénickým čtením, pravidelně v jeho rámci vznikají jevištní tvary s nápadem, které proto
nazývám inscenacemi, byť s textem v ruce. Tento divadelní formát stojící trochu mimo hlavní pozornost divadla využívá svou
pozici k experimentu dramaturgickému, často i hereckému (ve smyslu parodických črt či improvizací).
Část uvedených her byla sice vážné (Zářící noc) či poetické (Piargy) povahy, většinou však šlo o komediálně laděné a zábavné
večery, které se z pouhého setkání s neznámým textem vyvinuly v příjemné setkání s jeho inscenátory.