INDIGOVÉ DĚTI - PhDr. Katherine Koting

INDIGOVÉ DĚTI
----------------------------Poté, co jsem prodala Nový Věk, napadlo mne, že bych mohla učit angličtinu. Domluvila jsem se v několika školkách a
venkovských školách v okolí a nabídla kroužky angličtiny pro děti. Rozběhlo se to a mne to začalo bavit. Zjistila jsem,
že to s dětmi prostě umím, a že si s nimi rozumím. Nebyla jsem tradiční učitel, byla jsem jednou z nich. Netušila
jsem, jak moc se lze s těmi prcky nasmát a pobavit, necítila jsem žádný rozdíl mezi tím, jestli jsou ty děti moje nebo
cizí a děti mne milovaly. Rodiče mi je vodili, i když byly děti po nemoci a ještě nechodily do školy, přinášeli mi je i
třeba se zlomenou nohou, protože děti doma plakaly, že chtějí jít na angličtinu. U dětí jsem nikdy neměla pocit, že
vnímám dvě linie informací. Byla jen jedna, co říkaly, to si myslely a dělaly a pro mne to byla úleva, čistá energie a
radost. Postupně jsem se stávala specialistkou na pohádkové bytosti, zvířátka, dětské písničky, hry a v mé duši se
otevřel čistý dětský svět. Dovolovala jsem dětem, aby mi tykaly a hluboko v duši jsem měla pocit, že jsme si rovni, že
jsou prostě jen ještě malé a s některými věcmi se ještě nesetkaly, ale nejsou méně než já. Mnohdy z nich padala
moudra, že jsem žasla. Zcela jasno měly v otázce andělů, viděly bytosti, které dospělí nevidí, měly neviditelné
kamarády…. Cítily, že jim neřeknu, že si vymýšlejí, ať nelžou, ať neříkají hlouposti a tak povídaly. Snili jsme společně a
nevím sama, jestli jsem víc naučila já je nebo ony mne. U mých vlastních dětí jsem to tolik nepociťovala, musela jsem
být v pozici maminky, která vše ví a zná, je oporou, zejména starší dcera Sandra nechtěla kamarádku, chtěla
maminku autoritu. Líbilo by se mi bývalo, kdyby mi říkaly i mé děti jménem, ale nějak to neprošlo. Sanďa byla
konzervativní.
Všimla jsem si, jak děti ožívají, když je neznámkuju, když se mohou chovat uvolněně, když nemusí mít strach, že něco
řeknou špatně, a jak pomáhá, když je na hodinách radost, legrace a smích. Postupně jsem do svých metod výuky
zaváděla prvky superlearningu, tedy zrychleného učení, který umožňoval, že si z mých hodin odnášely i 25 slovíček,
které se tu hodinu naučily a trvale si je pamatovaly. Říkali jsme tomu s dětmi GENIÁLNÍ NÁPADY. Využila jsem
výukovou metodu mého tatínka, který mi vyprávěl, že tajemství toho, proč si vše pamatuje je, že si představuje
legrační spojení toho, co se chce naučit a toho, co už zná a že vidí legrační situace. Nevím sice, co bylo legračního na
matematicko-fyzikálních tabulkách a telefonních seznamech, ale kozoroží humor je sušší a tak mu to fungovalo. Tak
vznikla metoda, při níž jsme s dětmi vymýšleli, jak si pamatovat. Koleno je knee, čte se NÝ, máš ho pořád odřeNÝ.
Autobus bus, čte se BAS a veze lidi, kteří mají BASU. Tygr se čte TAJGR, je to tygr TÁnička, který poslouchá
GRamofon… Zavírali jsme s dětmi oči a představovali si tygra s gramofonem a smáli se, kdo má jakého tygra. Někdo
ho měl puntíkatého, jiný s pruhovanou šálou, další tygr seděl na kolotoči, ale všichni to měli správně. Nebylo nic, co by
bylo špatně. Byla to legrace a děti to milovaly. Další level nastal, když jsem začala zapojovat do výuky počítačové
výukové hry. Děti byly ve svém živlu, výuka se stala interaktivní, mohly vidět, slyšet, něco udělat.
S dětmi to byla krásná práce. Jsou jiné, než byly děti, když jsem byla malá. Tehdy jsem ještě nevěděla nic o zvláštní
skupině dětí, která se v 80. letech začala houfně inkarnovat na Zemi, o Indigových dětech. Netušila jsem, že budu
v jejich blízkosti dalších 20 let.
Indigové děti se jmenují podle své aury, která má indigovou barvu, ale já auru nevidím, tak to nemohu posoudit.
Ostatně mojí zkušeností je, že stejně každý senzibil vidí něco jiného. Jednou jsem dala srovnat, třem senzibilům
vidícím auru, fotografii aury člověka, která byla pořízena speciálním fotoaparátem. Každý tvrdil něco jiného, všichni se
shodli jedině v tom, že vidí jiné barvy, než jsou na fotografii z fotoaparátu, ale každý viděl jiné. Já děti z hvězd
poznávám dle horoskopů, mají podobné konstelace a samozřejmě osobním kontaktem.
Indigové děti jsou postrachem učitelů a škol obecně, protože nerespektují autority, ale já s nimi nikdy žádný problém
neměla. Tyto děti přišly na Zemi s posláním, změnit systémy, které tu fungují, změnit tuto společnost, jsou tedy
nositeli změn. Jenže systém se měnit nechce, je sice shnilý, ale drží se zuby nehty a
označuje tyto čestné, přirozené, vysoce ineligentní, kreativní a spontánní bytosti za problém. Tyto děti si vytváří
vlastní pravidla, zavedená pravidla nerespektují. Ostatně vždyť jejich posláním je, to vše změnit. To dělají tím, že
nespolupracují či systém bojkotují. Jsou nesmírně inteligentní, citlivé, jen jednají odlišně. To, že nemají na vysvědčení
dobré známky, není známkou toho, že jsou hloupé, spíše toho, že je školní systém postaven nesmyslně a zcela
nevhodně pro jejich nastavení mysli. Často mají umělecké nadání, jsou velmi duchovně založené a mají paranormální
schopnosti, mohou mluvit se zvířaty, rostlinami, duchy či anděly. Mají hlubokou schopnost empatie, dokáží se naladit
a vycítit, co se v jiných lidech děje, a pak jim moudře radit. Mají velkou touhu pomáhat světu, jsou velmi hrdé a
nezávislé.
S těmito dětmi jsem se setkávala. Vyprávěli jsme si, co kdo vidíme za bytosti, jak s námi mluví květiny a zvířata,
vyprávěly mi o andělech, které vídají, o zemřelé babičce, která s nimi bydlí dál, či o jejich plánech najít lék na nemoc,
kterou měl někdo v jejich rodině. Nikdy jsem je neznámkovala, nekritizovala, nehodnotila, kdo je lepší a kdo horší,
příčilo se mi to samotné. Neměla jsem sama ráda rivalitu a soutěžení, tak jsme si prostě hráli. Když někdo udělal
chybu, přeložila jsem mu, co řekl a jak by to dopadlo, kdyby přijel do ciziny a něco takového povídal. Moc jsme se
takovým představám nasmáli. Tyto děti se snadno začaly nudit, nebyly trpělivé a tak jsem věděla, že musí být mé
hodiny pestré a musím změnit aktivitu nejpozději každých 15 minut, ostatně ani mne to déle nebavilo. Tyto děti byly
schopné se na týdenním dopoledním kurzu angličtiny naučit anglické divadelní představení, které trvalo hodinu a
sehrát ho před rodiči. Bylo to neuvěřitelné. Po týdnu prostě mluvily ve větách a hrály divadlo. Nikdy jsem nikoho
neponižovala, neztrapnila a ani to jiným dětem nedovolovala a tak děti, které byly z běžných školních hodin utrápené
svou jinakostí a zdánlivou nedostatečností, za to byly vděčné. Byla jsem stejná jako oni a tak nám bylo společně moc
dobře.
V mých hodinách ve školách nebyla kázeň ani ticho, občas nakoukl některý z pedagogů, proč je u nás ve třídě takový
hluk a udivilo ho, že jsem u toho. Byl to smích a my se učili jaksi mimochodem. Naše hodiny byly plné a
paranormálních jevů a příběhů, které jsme si vyprávěli a následně překládali. Učila jsem děti pracovat s myšlenkou,
přitahovat to, co chtěly, oddalovat co nechtěly, jako písemky či zkoušení mých kolegů, pracovali jsme s představivostí
a děti s tím neměly problém. Připadalo jim to naprosto normální, pokud byly indigové. Děti, které nebyly, vznášely
námitky, že to přece nemůže fungovat a měly stále po ruce různé pochyby a ALE…. Proti indigo dětem byly jako
mladí staří, kopírovaly své rodiče, kteří na takové hlouposti nevěří a chtěly racionální důkazy. Zdaleka nebyly tak
tvořivé a hravé, tak intuitivní a potřebovaly cítit autoritu, což byl výrazný rozdíl proti indigo dětem, které autoritu
nesnášely a přirozeně mne vnímaly jako rovnocenného partnera, jemuž neměly problém tykat.
Bývalo mi smutno z učitelek, které jsem vídala na chodbách škol, a které mi připomínaly, více než co jiného,
dozorkyně. Křičely, byly vystresované, naštvané, vyžadovaly disciplínu a i mně, dospělé, se z těch pár okamžiků, kdy
jsem je vídala a potkávala, svíral žaludek. Narážela jsem i na staré ředitelky školek, které tvrdě razily názor, že učit
děti v předškolním věku jazyky je nesmysl, ona dodnes žádný neumí a nijak jí to nevadí. Děti si mají hrát, jíst a spát,
to stačí. Podobné žáby na prameni seděly i na městských úřadech, které časem zakázaly výuku angličtiny ve školkách
v době provozu školky, aby si děti mohly v klidu hrát, jíst a spát. Tím výuka ve školkách začala upadat, až zanikla
v mém okolí docela.
Dodnes si pamatuju na Honzíka, říkala jsem mu Sladký bandita. Rodiče mi ho dali do letního kurzu angličtiny a bylo
mu tehdy pět let. Byl to krásný klučina, nesmírně charizmatický už jako maličký. Měl velké srdce plné lásky, přetrhl
by se, aby pomohl komukoli. Rád pomáhal, podával, přinášel, asistoval, ale měl energii, kterou bylo nad jeho síly
ukočírovat. Musel běhat i při výuce, nevydržel sedět víc než pět minut. Každou chvíli mu ujela ruka či noha směrem
k nějakému dítěti, které začalo plakat, ale bylo mu to okamžitě upřímně líto. Sálalo z něj teplo a hřejivost, dobro, ale
zároveň nechtěně ubližoval. Byl nesmírně chytrý, vše vnímal i z druhé strany mateřské školy, kde se právě nacházel a
vše si pamatoval napoprvé. Padala z něj moudra, že jsem žasla, měl svá pravidla a uměl vysvětlit, proč jsou lepší než
ta zavedená. Běhat při vyučování prý musel, aby si protáhl nožičky, jíst musel, když měl chuť a ne když byla
přestávka na jídlo, aby neměl smutné bříško. Uhodil, protože chtěl pohladit, ale jeho ručička byla moc rychlá a těžká.
Měl slovní zásobu širší než běžný deváťák a byl neuvěřitelně tvořivý co se týkalo přestavování mateřské školy. Byl
schopen v rámci hledání rekvizit k postavení pirátské lodi, rozmontovat cokoli v okruhu tří tříd.
Vzpomínám si i na čtyřletou holčičku, která byla dle mého názoru nikoli z jiné planety, ale z jiné říše. Musela být dříve
nějaký skřítek či víla. Byla drobná a křehce stavěná a legrácky a žertíčky byly její doménou. Celé přestávky tancovala
a smála se, chtěla chodit o přestávkách tancovat do zahrady a překrásně kreslila. Byla v ní lehkost a volnost, ale
pravidla nedodržovala žádná. Byla zlomyslná, působila rozmazleně, protože si dělala, co chtěla a nic na ni neplatilo.
Nebylo mi to příjemné, narušovala hodiny a jejímu vtipkování se sice děti smály, ale výuku to velmi zdržovalo. Nebyla
to moje krevní skupina, nebyla mezi námi harmonie, ale bylo to jedno z opravdu mála dětí, s nimiž jsem
nerezonovala.
Občas jsem mívala v kurzech malé anděly. Oni i tak vypadali, čišela z nich nevinnost. Bývaly to hezké, souměrné,
harmonické děti, mívaly blond vlásky, často vlnité a mívaly sklon k nadváze. Byli to takoví barokní andílci. Bývaly to
hodné děti, sladké, poddajné, poslušné, mívala jsem pocit, že jsou tak křehké, že musím svou
ohnivou enegii brzdit, abych k nim nebyla moc razantní a neublížila jim. Tyto děti bývaly fixované na rodiče či
kamarády, které si na kurzu našly a byly pak stále s nimi. Bývala kolem nich čistá energie a pravidla bez problémů
dodržovaly. Dokonce bývaly těmi, kdo svolával ostatní děti, že už hodina začíná, vždy byly připravené na místě, učit je
byla radost. Neměly problém s kolektivem jako skřítek či indigo děti, které bývaly individualistické a jejich energie
byla rebelská. Ostatně jednoho anděla mám doma, je to mladší dcera Kristýnka.
Jednou jsem měla v kurzu pětiletého kloučka Ondru, který mi jednou o přestávce vyprávěl svou teorii Velkého třesku.
Jeho vyprávění znělo naprosto věrohodně, jeho terminologie byla neuvěřitelná, tohle bych ani s doktorátem nedala
dohromady, padala mi brada. Žasla jsem, vše to dávalo smysl a zapadalo do sebe, až do chvíle, kdy svou zhruba
patnáctiminutovou přednášku zakončil větou: „No a naposledy byl Velký třesk před dvaceti lety nad Německem.“ To
mne postavilo zpátky na zem. Přesto dodnes nechápu, kde takové informace vzal. Jeho maminka to s úsměvem
komentovala tak, že ji to neudivuje, že to je jejich domácí pohádkář a že jim vypráví každou chvíli takové příběhy.
Vzpomínám si také na jednoho desetiletého indigo chlapce, jmenoval se Kuba. Byl nesmírně inteligentní ale
hyperaktivní, vznětlivý a agresivní. Třídní učitelce nadával, dětem také, celá třída ho upřímně nenáviděla. Bylo mi
moc líto, když s ním nikdo nechtěl zpívat, hrát scénky, prostě nic mít. Žil si ve svém světě a choval se jako zraněné
zvíře, které útočí, protože se bojí. Nechápala jsem, jak mohou jeho rodiče dovolit, aby zůstával v takovém prostředí
nepohody a zášti. Poslali ho na školu v přírodě, kde s ním nikdo nechtěl sdílet pokoj, takže ve svých 10 letech bydlel
sám. Neměl kamarády, děti se ho bály nebo ho ignorovaly. To by zlomilo i dospělého, byl to zakletý kruh, z něhož
nebyla cesta ven. Jakkoli mi ostatní děti každou hodinu vyprávěly, co zase Kuba provedl, na mých hodinách byl
úžasný. Snažil se, hlásil se, vše uměl. Před každou hodinou mi ukazoval, co mi namaloval, vyrobil, či co se pro mne
naučil. Přistupovala jsem k němu bez předsudků, nepřejímala zkušenost ostatních učitelek a děti mi měly za zlé, že se
s ním bavím normálně a netrestám ho, když v jiných hodinách byl takový gauner. Já neměla za co, povídala jsem si
s ním o přestávce o jeho zálibách a snech, sliboval mi, že už bude hodný, ale vydržel to jen na mých hodinách. Jeho
hyperaktivita mu nedovolila jeho obrovskou energii udržet na uzdě. Jednou jsem přesto zavolala jeho rodičům a
nabídla jim homeopatickou pomoc. Věděla jsem, že existuje skupina „zlobivých léků“ a že by stačila možná jedna
pilulka a z Kuby mohl být úplně jiný kluk. Věděla jsem, že by na léčbu energetickými léky reagoval dobře, znala jsem
Lanthanoidy, znala jsem esence pro
indigové děti, které jim pomáhají se vyrovnat s, pro ně nevlídným, prostředím. Znala jsem cesty, jenže tatínek Kuby
homeopatii a alternativní léčbě nevěřil a tak, aniž by zkusili tuto jednoduchou cestu, nechal syna i okolí se vzájemně
trápit dál. Tam, kde já bych nevydržela ani měsíc, strávil tento chlapec čtyři roky den za dnem. Pak přešel do jiné
školy a já nevím, jaký byl jeho další osud, ale nemyslím si, že o mnoho jiný.
Bylo mi nakonec líto všech. Učitelky, která si s ním nevěděla rady, učila zaběhlým systémem, který on systematicky
ničil, dětí v její třídě, které se dívaly, jak je vynervovaná a vystresovaná a nemůže nic udělat, protože školský systém
jí žádné možnosti nedával. Přenášela to na ně a ani pro ně to nebylo pak snadné takovou výuku navštěvovat. Děti ve
třídě trpěly jeho agresivitou a on trpěl jejich odmítáním. Bylo mi líto i Kuby, který se nedokázal ovládat a nikdo mu
neuměl a ani nechtěl pomoci a tak žil už ve svém útlém věku bez přátel, osaměle a vnímal svět jako nepřátelské
místo, před kterým se musí bránit a pokud možno útočit dříve, než někdo zaútočí na něj. Zacyklený bludný kruh.
Navštívil mne i indigo mládenec. Bylo mu 24 let a byl to Beran. Léčil se na psychiatrii, protože vždy, když se u něj
objevila nějaká zvláštní vlastnost, poslali ho tam. Měl problémy se vztahy a odpaloval přístroje, při pohledu na cizí
utrpení cítil fyzickou bolest ve svém těle, mluvila na něj zvířata a rostliny, věci… Tentokrát stačil mně letmý pohled
do horoskopu a věděla jsem. Naprosto se rozzářil. Byla jsem první osoba jeho druhu, kterou potkal a během pár
minut věděl, co nepochopil on, ani nikdo kolem něj, za 24 let. Byl celý život zdravý, jen jiný. Nebyl na Zemi poprvé,
měl minulý život prezidenta jedné země a při jeho citlivosti bylo těžké, aby mu vzpomínky, obrovské psychické
zatížení a pocity zodpovědnosti za osud té země, neprosakovaly do současného života. Myslím, že vrcholní činitelé na
planetě Zemi nejsou vybíráni náhodně, vesmíru záleží na tom, jaký vývoj bude planeta Země mít a tak si dosazuje své
lidi, jakkoli žijeme v iluzi, že něco rozhodujeme sami.
Indigo děti nyní již dospívají či již dospěly a přicházejí za mnou ony samy či ještě častěji jejich rodiče s tím, že nemají
žádnou představu o své budoucnosti. Neláká je se honit za kariérou, místo toho studují třetí či pátou vysokou školu,
cestují a zdánlivě se poflakují či dělají v rodičovských očích bezvýznamné věci. Nederou se nikam, nevadí jim nemít
stálou práci, nevědí, co s nimi bude a jim osobně je to jedno. Jindy zase odcházejí ze škol, které jim dle jejich mínění
nedávají to, co hledají a nevadí jim, že jsou třeba v posledním ročníku. Nejednou považují vyučující za omezené tvory
s nimiž se dostávají do střetu autorit a proto odcházejí a zakládají vlastní úspěšné firmy již v raném věku. Nechávají
se vést intuicí s důvěrou, že je to zavede tam, kde mají být a že je vše, jak to má být. Nemají touhu budovat stávající
systém, ani se do stávajícího systému zapojit. Jsou takto, ke zděšení svých rodičů, kteří stále vidí důležitost diplomů a
potvrzení o absolvování čekoholi, šťastní a spokojení.
Měla jsem možnost se setkat i s dětmi tzv. křišťálovými. Na rozdíl od indigo dětí byly klidnější, mírumilovnější, nebyli
to bojovníci, byly jemnější. Nepoznala jsem jich tolik jako indigo dětí, protože začaly přicházet později. Obvykle měly
duchovně založené rodiče, kteří žili nějak alternativně a vzhledem ke zdánlivým potížím s mluvou, která bývala u nich
nějak problematická, jejich maminky zvažovaly a ptaly se mne na radu, zdali vůbec takové dítě na angličtinu
přihlásit, když ještě ve čtyřech či pěti letech téměř nemluví česky. Vždy jsem říkala ANO. Děti sají jako houby, jsou
vnímavé a i když nemluvily či mluvily česky špatně, viděla jsem, že sledují výuku a pak se z nich sypala, k údivu všech,
slovíčka zcela mimochodem a najednou. Mívala jsem pocit, že tyto děti nebudou dělat škole potíže, ale naopak budou
příliš jemné na systém, který škola praktikuje. Soutěžení, soupeřivost, srovnávání prostřednictvím známkování, to se
mi jevilo příliš, na tyto zdánlivě křehké dušičky. V několika případech také ve druhé či třetí třídě přešly do Waldorfské
školy či škol typu Montessory.
Jen jednou, za celých dvacet let, které jsem mezi dětmi strávila, jsem se setkala s dítětem, v němž bylo zlo. Byl to klouček asi
pětiletý, kterého mi rodiče přivedli do letního kurzu. O přestávkách za mnou chodil a vyprávěl mi o tom, co komu plánuje
zlého udělat, jak rafinovaně ublížit a skutečně to dělal, byť to byly zatím jen drobnosti z toho, co mu šlo hlavou. Měl temnou
mysl s monotematickými morbidními myšlenkami, nic radostného z něho za dobu, kterou v kurzu pobyl, nevypadlo. Nikdy
jsem ho nepřistihla při činu, byť jsem ho sledovala jako ostříž.. Každou přestávku mi přišlo některé z dětí s pláčem říct, co mu
provedl, nebyl nikdo, koho by vynechal. Využíval chvil, kdy jsem se jen otočila a i když ostatní děti tvrdily, že ho viděly, on
zapíral a zapíral. Tohle nebyla nezvládnutá energie, která by přetékala, tohle bylo promyšlené systematické ubližování, které
mu činilo radost. Byla v něm temná a těžká energie, z níž mi bylo samotné zle a uprostřed kurzu jsem již nevydržela a
otevřela problém s jeho rodiči. Tatínek to komentoval, že jeho syn cítí oprávněný hněv a proto se tak chová. Na otázku, na co
se pětileté dítě oprávněně trvale zlobí, neodpověděl. Maminky se to dotklo a klučina již na další dny kurzu nedorazil. Obávám
se, že tento chlapec vyroste v muže, s nímž bude mít společnost problém, tohle není bytost světla, ale bytost temných sfér.
Přišla jsem na Zemi oproti této generaci dětí dříve a tak jsem už věděla, jak to chutná být jiný. Nezažívala jsem to ve
školách, možná jsem měla štěstí, že jsem byla vždy součástí nějakého školního experimentu, takže jsem spíše nový
systém budovala, ale zažívala jsem to doma v rodině. Ničila jsem své konzervativní rodiče otázkami typu: „A proč?
Proč to nemůžu dělat jinak? To je jen jedna cesta? “ Odpovědi typu: „Protože se to tak dělá…. protože to tak dělají
všichni…“ mne neuspokojovaly. Znevažovala jsem v jejich očích pravidla chování společnosti i jich samotných. Přesto
jsem se sama sebou stala až v dospělosti a zejména poté, když jsem odvedla svou přivtělenou duši, která mne držela
zpátky a vedla k poddajnosti. Tyto děti si tím ještě musí projít, ale je jich už více a už není možné je přehlížet a
nebrat v úvahu. Nyní mění své rodiny, učí své rodiče a mění školský systém, který je musí brát v potaz a upravit pro
ně výuku. Až ale dospějí a převezmou řízení této společnosti, změní ji a připraví cestu pro další generaci dětí, která
přinese lásku a harmonii. Jenže nejprve se musí tento systém sesypat, aby se mohlo na jeho místě postavit něco
nového a to přišly Indigo děti udělat. Jsou proto drsnější a někdy přímo drsné, nemažou se se svým okolím, mají
velkou energii, nebojí se, ukazují, kde má systém mezery a do nich sejí svá semínka nového. Zároveň je v nich
moudrost, která jim nedovoluje se přizpůsobit věcem, které nepovažují za správné. Jsou to takoví vesmírní bojovníci,
kteří přišli šířit světlo. Je to první vlna, kterou sem vesmír poslal i když první vlaštovky tady byly již dříve, jak jsem
již zmínila. Po nich přijdou další. Křišťálové, zlaté, perleťové, diamantové….Každá vlna přinese na planetu Zemi jiné
energie, budou jemnější a jemnější, více harmonické a láskyplné a výsledkem bude zcela nová Země.
Jen je dobré vědět, že se tady tyto vesmírné děti cítí, jako kdyby dítě z naší doby, se znalostí internetu, chytrých
telefonů a počítačů posadili do středověké školy, učili ho pást kozy a opakovat věci, které jsou mu k ničemu, protože
už nyní zná a ví mnohonásobně více než jeho učitelé. No kdo by se nenudil? Kdo by nebyl hyperaktivní? Kdo by
nezlobil a nedal jasně najevo, že je to otrava, že tohle nikdy potřebovat nebude? Kdo by jim nechtěl ukázat, že to jde i
jinak, že je to nesmysl se učit věci, které najde kdykoli otevře počítač? Přesto je tato společnost neposlouchá. Zatím.
xxxxx
Vesmír to vymyslel dobře. Změnu tato planeta potřebuje, a kdyby tady přistály vesmírné lodě, aby nám pomohly, tak
bychom bojovali a válčili. Tak to udělal jinak. Posílá na Zemi pomoc skrze vesmírné bytosti, které posílá jako pozemské
děti. Vtělená vesmírná bytost se narodí v pozemském těle rodičům, kteří se rozplývají nad sladkým miminkem,
ostatně, je přece jejich a tak roztomilé. Snaží se ho učit jejich zvyky a způsoby, aby mohlo pokračovat v tom, jak žijí
oni, ale ono je mnohonásobně chytřejší a moudřejší a přináší si vědomosti a způsoby ze svého domova. Toto dítě učí je,
aniž si to uvědomují, jsou-li poučitelní. Hlouposti, které tady děláme a snažíme se tyto děti také naučit, prostě nebere
vtělená vesmírná bytost v potaz a dělá to, co považuje za správné. Myslíme si, že dítě zlobí a nechce se učit, ale kdo
by se chtěl učit věci, které jsou již nyní překonané a v jeho době je bude společnost považovat za vykopávky? Tyto
děti se narodily natolik technicky zdatné, že se nám o tom může jen zdát, a tak intuitivní, že si mohou stahovat
vědomosti z vesmírných databází, kdykoli se jim zachce. Budou vědět jak to je, jen nebudou vědět, proč to vědí a jak
k tomu došly.
Vzpomínám si na čtyřletého kloučka, kterého jsem učila u mne doma. Odskočila jsem si na toaletu a během tří minut
mé nepřítomnosti mi přenastavil obrazovku v počítači, protože se mu nelíbila. Mně by trvalo půl hodiny, než bych v
cizím počítači našla cestu, jak to udělat. Autistické děti jsou bytosti z vysokých dimenzí, z planet, na nichž se
komunikuje pouze telepaticky. Mluva je pro ně tak omezující a nezajímavá, že raději mlčí, ostatně co si má povídat
s pravěkými lidmi, které kolem sebe vidí. Tyto děti, přicházející pro nás z budoucnosti, si přinášejí obrovské nadání na
matematiku, geometrii a podobné vědy, mívají neuvěřitelnou paměť. Mohou se zlobit na své rodiče a svět kolem nich,
protože se cítí bezmocní s
tím co kolem sebe vidí cokoli udělat. Děti, které se narodí jako postižené, jsou také
odjinud. Jsou hodně jiné, ale plné lásky a nesobeckosti. Jejich úkolem je tady prostě jen být a vyrovnávat energie.
Rodiče postižených dětí by se shodli v tom, že se skrze tyto děti naučili v životě víc, než kdokoli kolem nich a pochopili
hodnoty, které jiní nevidí.
Proč jen si nepřipustíme, že naše technika prostě neumí rozpoznat jiné formy energií a života? Hledáme na jiných
planetách to, co máme doma, ale to tam není a tak tam pro nás není nic. To, že něco nevidíme, či neumíme
zachytit, neznamená, že to není. Myslíme si, jak jsme chytří a úžasní a přitom jsme jednou z pubertálních civilizací
vesmíru. Moudré civilizace kolem nás sledují a hlídají, aby tento teenager nevystřelil z nabité zbraně, s níž si pohrává,
protože moc rozumu nemá. Nezničil by totiž jen sebe, ale způsobil by ve své hlouposti potíže mnoha dalším civilizacím.
Naštěstí v jejich blízkosti naše přístroje nefungují, tak věřím, že v osudových chvílích by vypadlo vysoké napětí…
Je mnoho ras vesmírných bytostí a ne všechny vypadají jako my. Nejsme smíření ani s odlišnými rasami na planetě
Zemi, natož kdyby se tu objevily mimozemské. Oni to vědí a tak nás jen pozorují, studují a vyčkávají, až dostaneme
rozum. Do té doby, by se jakýkoli pokus o kontakt, jakkoli mírumilovný, míjel účinkem. Ve vesmíru je mnoho
přátelských bytostí, které se vzájemně navštěvují, spolupracují a učí, jen pozemšťané stojí stranou. Bojovní, pyšní ve
své hlouposti a přesvědčení o své jedinečnosti. Až jednou lidstvo procitne, bude se stydět.