Portrét

EVA PILAROVÁ
* 9. 8. 1939 Brno
Zpěvačka, herečka.
Čestná členka LNF od r. 1994.
Eva Pilarová, rozená Bojanovská, chodila do základní školy v Brně na Kotlářské ulici 4. Tam
překvapila mimořádným rozsahem hlasu a začala zpívat v Brněnském dětském sboru: její
čistá intonace a sonorní, oslnivý hlásek sólistky sboru se staly záhy předmětem obdivu
posluchačů při koncertních vystoupeních BDS jak a capella, tak s doprovodem orchestru.
Jako sólová zpěvačka se poprvé uplatnila už v roce 1949; do 1953 byla pak členkou
Brněnského dětského sboru při Čs. rozhlasu Brno.
Základy hudebního vzdělání získala v brněnské hudební škole (od 1945), u Josefa
Tomaštíka (hudební teorie a sborový zpěv) a u Jarmily Kohutové (klavírní hra). Když pak
vystudovala Vyšší hospodářskou školu v Brně, po maturitě (1958) nastoupila na Janáčkovu
akademii muzických umění v Brně do tzv. přípravky. Po přípravce studovala po tři semestry
zpěv u Jarmily Vavrdové na JAMU (do 1960, kdy studium přerušila); současně během studia
vystupovala v kabaretu Večerní Brno a nahrávala taneční písně pro brněnský rozhlas
s orchestrem Erika Knirsche ad.
Od 1960 do 1962 byla poprvé angažována jako sólová zpěvačka a herečka v Divadle
Semafor (vystoupila ve hrách Taková ztráta krve – 1960, Zuzana je sama doma – 1960,
Papírové blues – 1961, Zuzana je zase sama doma – 1962 ad.). Na gramofonové desky
nazpívala v této etapě písně Už dávno nejsem dítě, Sup a žlůva, Co je to láska; s Waldemarem
Matuškou natočila evergreen Ach, ta láska nebeská. V roce 1962 přešla společně s Matuškou
do Divadla Rokoko (vystupovala ve hrách Rokokokoktejl – 1962, Labyrint světa – 1962,
Trosečníci – 1963, Rokokokoktejl II. –1963, Drak je drak – 1964). S Matuškou nazpívala
duet Tam za vodou v rákosí. Úspěšně se věnovala také interpretaci jazzových skladeb (na
koncertech s orchestrem Karla Krautgartnera a se souborem Metropolitan Jazz Band).
Společně s Karlem Gottem a Vlastou Průchovou vystupovala v pásmu To byl George
Gershwin atd.). V jejím repertoáru zaujaly světově proslulé evergreeny Night And Day,
Somebody Loves Me, The Man I Love, Amerika, Kabaret, Kde najdu ideál, dále písně
z muzikálu Burtona Lanea s texty Jana Wericha a Jiřího Voskovce Divotvorný hrnec
(Finian´s Rainbow) Jakpak je dnes u nás doma, Nedostatek, S čertem si hrát, Tam za tou
duhou, Ten, kdo nemá rád, které rovněž nazpívala na gramofonové desky s Kratgartnerovým
orchestrem a s Tanečním orchestrem Čs. rozhlasu v Praze, a četné písně dalších autorů (mj.
s Karlem Gottem Je nebezpečné dotýkat se hvězd, dále Hey Paula!, Oliver Twist,
Pocopatepetl Twist, Potají, Satchmo,Už dávno nejsem dítě, Vím už, co to znamená, Želví
blues, Hrom aby do tě, lásko má, Léto, léto, Requiem, Rodeo, Ako mám žiť bez teba ad.).
V roce 1964 se vrátila do Semaforu. Téhož roku se umístila na prvém místě v anketě
Zlatý slavík; v anketě pak zvítězila ještě dvakrát (1967, 1971). 1967 získala Zlatou
Bratislavskou lyru a Grand Prix de Disque v polských Sopotech, 1978 Cenu za nejlepší
interpretaci na Bratislavské lyře a Zlatou Děčínskou kotvu. Její výkony byly od počátku
kariéry trvale bez vážnějších výhrad pozitivně akceptovány nejen publikem, ale také
odbornou kritikou. V Semaforu účinkovala Eva Pilarová v představení Zuzana není pro
nikoho doma – 1964, v inscenaci jazzové opery Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra Dobře placená
procházka (1964, postava Vanilky), dále ve hře Šest žen Jindřicha VIII. a v recitálu Večer pro
dva slavíky. Roku 1965 angažmá v Semaforu ukončila a působila ve svobodném povolání.
Vystoupila v muzikálech Bohuslava Ondráčka Gentlemani (1965) a Cole Portera Kankán
(1966) v Hudebním divadle v Karlíně a spolupracovala se zpěvákem Pavlem Sedláčkem při
natáčení snímků pro edici rockových písní (Supraphon), s tanečním orchestrem
Československého rozhlasu a s Orchestrem Československé televize, jehož byla od roku 1986
sólistkou, dále s orchestry Gustava Broma, Karla Vlacha, Václava Hybše, s orchestrem
Ferdinanda Havlíka, se souborem Václava Neckáře Bacily. Účinkovala rovněž v televizních
seriálech Hledáme písničky na zítra, Píseň pro Rudolfa III., Vysílá Studio A ad. Šest členů její
původní doprovodné skupiny našlo smrt v havarovaném letadle sovětské letecké společnosti
Aeroflot (1973). Od roku 1985 trvá dosud (2008) její spolupráce se skupinou kontrabasisty
Víta Fialy. Vedle semaforské autorské dvojice Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra psali písně pro
Evu Pilarovou mj. Jindřich Brabec, Bohuslav Ondráček, Karel Svoboda, Vladimír Klusák,
Sláva Kunst, autory textů byli Zdeněk Borovec, Vladimír Poštulka, Zdeněk Rytíř, Jan
Schneider, Pavel Vrba, Jiří Štaidl, Michal Bukovič, Ronald Kraus ad.
Jako zpěvačka a herečka vytvořila Eva Pilarová několik rolí ve filmech (mj.
Hodinářova svatební cesta korálovým mořem, Kdyby tisíc klarinetů, Letos v září, Lov na
mamuta, Bubny, Revue pro banjo, Gramo/Hit 68, Neobyčejná třída, Ta naše písnička česká,
Zločin v dívčí škole, Zločin v šantánu, The Best Of Večírek, Eva Pilarová vaří a zpívá,
V hlavní roli Oldřich Nový) a v televizních filmech Dobře placená procházka, Lásky
Emanuela Přibyla, Revue v mlze, Óda na radost, Půjčovna talentů, Magnetické vlny léčí,
Písničky roku 1970 a 1971, dále zpívala ve filmech Rodeo, Naši před branami, Objížďka,
Klec pro dva, Strašná žena, Bubny, Zlatý zub, Revue pro banjo, Až přijde kocour, Profesor
Higgins, V erbu lvice, jako zpěvačka účinkovala rovněž v rozhlasových hrách (Útěk pana
McKinleyho, Apokryfy, Noc je mým dnem). První z uvedených her se stala součástí Zlatého
fondu Československého rozhlasu. Společně s Bohuslavem Ondráčkem účinkovala
v krátkometrážním filmu Čtyři P aneb Písnička pro paní Pilarovou.
Dosáhla rovněž řady mezinárodních úspěchů: v roce 1962 získala Zlatou medaili na
Festivalu mládeže a studentstva v Helsinkách za jazzovou interpretaci, v roce 1967 Zlatý klíč
Intervize, dále Zlatou bratislavskou lyru a Cenu za nejlepší interpretaci (1967), Grand Prix du
disques v Sopotech a Cenu publika v Berlíně (obojí 1969), Cenu za nejlepší interpretaci na
Festivalu populárních písní ve Varaderu na Kubě (1969), Zlatou děčínskou kotvu (1978)
a Cenu za nejlepší interpretaci na Bratislavské lyře (1978). Vystoupila mj. na festivalech
MIDEM ve francouzském Cannes a v holandském Scheveningenu (obojí 1969), ve Splitu
(1969 a 1970), v Rio de Janeiru (1969), v Havaně (1969 a 1970), na bulharském festivalu
Zlatý Orfeus (1971). Na zahraničních zájezdech v prvém období převážně do zemí
východního bloku (po zákazu v roce 1962 mohla se svolením československých úřadů vyjet
poprvé do západní Evropy až v mezidobí let 1968–71, poté směla na Západě vystoupit teprve
v roce 1988 ve švýcarském Luzernu) účinkovala ve Finsku (1962), v Polsku (1967),
v tehdejším Sovětském svazu (opakovaně 1968–86), v Německu (1969), na Kubě,
v Rakousku, Rumunsku, Jugoslávii, Španělsku, Švédsku, ve Francii, v Brazílii, Vietnamu,
Laosu, Alžíru, Tunisu, ve Švýcarsku, v Belgii, v Holandsku, v Řecku, ve Spojených státech
(poprvé v roce 1991), v Austrálii, na Havaji, v Kanadě atd. Nahrála početnou řadu
gramofonových snímků pro české firmy Supraphon, Bonton, Tommü Records, Radioservis,
B&M Music, Saturn, Artia, dále pro společnosti Ariola (SRN) a Amiga (tehdejší NDR),
Melodija (SSSR) a Tonpress (Polsko). Za nejvyšší počet prodaných desek v ČSSR získala
malé stříbrné desky Supraphonu (1964, 1965), za prodej za hranicemi obdržela malou
stříbrnou desku Supraphonu (1967). V roce 1968 prodal Supraphon nejvyšší počet jejích
snímků na EP a SP deskách. Dále získala Platinovou desku Supraphonu (1993) a Tommü
Records (2004). V roce 1981 obdržela titul Zasloužilá umělkyně, 1998 byla vyznamenána
Cenou Masarykovy akademie. U příležitosti svátku 28. října 2009 obdržela státní
vyznamenání „Za zásluhy“.
V období let 1989–2008 se Eva Pilarová po překonání těžké nemoci věnovala znovu
původní profesi (mj. vystoupila v roce 2006 v retrospektivním pořadu Včera neděle byla
v Divadle Semafor v Praze 6–Dejvicích, dále v pořadech Hezky česky a Jak se nám žije
v Divadle u Hasičů a ve Směšném divadle Luďka Soboty atd.). Nadále soustavně
vystupovala s orchestrem Víta Fialy a rovněž s orchestry Karla Vlacha, Felixe Slováčka,
Václava Hybše ad. Zároveň se uplatnila jako autorka rozhovorů s významnými kolegy
z profese (mj. s Waldemarem Matuškou, Karlem Gottem, Danem Nekonečným ad.). Na
"chodníku slávy" v Mikulově před rodným domem Karla Krautgartnera má hvězdu se svým
jménem a k 70. narozeninám dostala dárek – certifikát NASA, že je po ní pojmenovaná
hvězda v souhvězdí Lyry – Pilarka. Její fotografie publikovala různá periodika a jsou mj.
obsaženy v knize Pohlazení. Byly vystaveny v dubnu roku 2007 v Galerii Jan ve Vídni,
dvakrát v Moskvě a na Ukrajině v Doněcku. Psala knihy kuchařských receptů. Od roku 1991
měla vlastní agenturu (Agentura Pilarová).
Pilarová disponuje neobyčejně barevným, technicky výborně vybaveným hlasovým
fondem s velkým rozsahem (c až es3). Její interpretační projev se trvale vyznačuje jasnou,
zřetelnou, dobře srozumitelnou dikcí, mladistvým půvabem, dynamickou plnokrevností
v dramatických písních, schopností podat široce klenutou kantilénovou melodiku, hladkými
přechody rejstříků a velkou stylovou přizpůsobivostí. Vedle populárních písní a jazzových
skladeb prokázala svou technickou virtuozitu brilantním provedením úpravy Mozartova
Tureckého pochodu, evergreenu z repertoáru Elly Fitzgeraldové Mister Paganini (spisovatel
Josef Škvorecký ji nazval Evou „Fitz“–Pilarovou) nebo Čardáše Vittoria Montiho. Eva
Pilarová plně využila svého původního „klasického“ pěveckého školení, aniž by svůj projev
zatížila operní hlasovou technikou. Příznačnou vlastností jejího pěveckého projevu je
ojedinělý cit pro požadavky stylového swingového frázování. Díky uvedeným přednostem
a dokonale zvládnutým nárokům profese se stala jednou z nejvýznamnějších interpretačních
osobností české hudby jazzového okruhu ve druhé polovině 20. století, jejíž výkony přinášejí
dosud cenné hodnoty.
Zpracováno podle: http://www.ceskyhudebnislovnik.cz/slovnik/
Úvodní foto: E. Pilarová spolu s kapelníkem a kontrabasistou V. Fialou (z archivu E. P.)
Foto v textu: E. Bojanovská při zkoušce BDS – 1947(archiv LNF)
.