Hlasatel 24 - Společnost Richarda Wagnera Praha

Hlasatel
Občasník Společnosti Richarda Wagnera v Praze
Dvacáté čtvrté číslo
srpen 2009
www.richardwagner.cz
Vážení operní přátelé,
je tu léto, čas dovolených, ale též operních
festivalů. Věřím, že řada z Vás se vypraví
do Čech nebo do světa a nedodrží divadelní prázdninový půst. Neškodila by potom alespoň malá zprávička do našeho
Hlasatele.
V tom současném se m.j. dozvíte o velikonočním zájezdu naší SRW do Lipska, o
první návštěvě Mezinárodního wagnerovského kongresu v Drážďanech a najdete
celou řadu dalších zajímavých článků. Věřím, že Vás obsah zaujme, byť na můj
vkus je zde až příliš mnoho textu od jednoho autora...
Proto jezděte, pište, posílejte! Hlasatel
nemá za cíl být odborným hudebním časopisem, ale jakýmsi fórem členů, kteří
mají možnost zde projevit své názory nebo
okomentovat svoje zážitky.
Přeji Vám všem příjemnou dovolenou, pokud ji máte ještě před sebou, a těším se na
další spolupráci a zajímavé akce. Tou první by měla být na podzim beseda s L. M.
Vodičkou, kterou mi Mistr osobně přislíbil.
Zdraví Vás Luděk Patrák
Parsifal v Lipsku. O výpravě pražských wagneriánů do Klingsorových zahrad čtěte na str. 3
Foto: Andreas Birgkit
_________________________________________________________________________________
SRW Praha poprvé na kongresu RWVI !
Luděk Patrák
Přestože pražská Společnost Richarda Wagnera je již od svého založení řádným
členem mezinárodní RWVI, každoročních květnových kongresů jsme se doposud
neúčastnili. Jednak náklady jsou dosti vysoké, navíc čeká účastníka poměrně náročné
cestování, koná-li se akce například v Bordeaux. Letošek ovšem přinesl změnu.
Pořadatelem byly Drážďany (co bližšího by si člověk mohl přát?), mimoto blížící se
termín konání kongresu v Praze v r. 2012 nám již účast velel téměř jako povinnost. Proto
jsme se s Tomášem Vejnarem vydali do města na Labi.
První bod programu nás poněkud zaskočil. Místo ohlášené Wagnerovy „Večeře
apoštolů“ se v Kreuzkirche konal koncert chlapeckého sboru s ukázkami převážně
liturgických skladeb různých autorů. Následovalo slavnostní zahájení, zpestřené
návštěvou Mistrovy vnučky paní Vereny Wagner – Laferenz a poté zbytečně okázalá
večeře v hotelu Maritim, na kterou nakonec pořadatelům nevyšly peníze, takže účastníci,
kteří zaplatili 45 (!) EUR si nakonec pití museli platit sami. U stolu jsme seděli s novým
brněnským předsedou Vladimírem Kiseljovem, když tu si na čtvrté volné místo přisedl
pan Josef Lienhart, dlouholetý a v tuto chvíli už čestný president RWVI, s nímž jsme se
dosud znali pouze po telefonu! Získali jsme celou řadu cenných informací ohledně
pořadatelství kongresů a o spolku vůbec. Během večera nás pan Lienhart seznámil i se
současnou presidentkou, paní prof. Evou Märtson z Hannoveru. První vicepresident
Thomas Krakov z Lipska a prof. Tettinek z Vídně jsou již naši staří známí. Pozitivním
výsledkem večera je i zájem brněnského Sdružení R. Wagnera podílet se na programu
kongresu v Praze.
Druhý den byl ve znamení shromáždění delegátů, které se konalo na druhém břehu
Labe, v kostele Dreikönigskirche, jehož boční část je upravena k podobným účelům.
Hlavním bodem programu byly volby předsednictva, kde obhájili své pozice současní
lídři, bohužel s výjimkou našeho dobrého vídeňského přítele a podporovatele
dr. Tettinka. A to je z hlediska našeho pořadatelství velká škoda….
V závěru jsme v krátkém vystoupení prezentovali své představy o programu
pražského kongresu, na který, a zejména na krásy Prahy, se Wagnerovci už velmi těší.
Po skončení tohoto bodu programu jsme se zanedlouho vydali zpět do Prahy,
neboť další program (v Semperově opeře Aida!?) už nebyl příliš důležitý. Doufejme, že
příští rok ve Stralsundu se v kulturním části kongresu objeví i dílo toho, na jehož počest
je tato akce pořádána. Drážďany svůj ohromný kulturní potenciál příliš nevyužily.
2
__________________________________________________________________________________
Kam o Velikonocích? No přece na Parsifala!
Luděk Patrák
Není příliš mnoho oper, jejichž děj se vztahuje k určitému konkrétnímu datu. Výjimku tvoří jako
tradičně Richard Wagner. Jeho Mistři pěvci norimberští se odehrávají v předvečer a svátek
Sv. Jana Křtitele a třetí dějství své poslední opery Parsifal stanovil na jeden
z nejvýznamnějších křesťanských svátků – na Velký pátek. To je také důvod, proč většina
předních operních scén hraje toto veledílo pouze několikrát v roce, a to právě v období
Velikonoc.
Pro členy pražské Společnosti R. Wagnera se tak stalo příjemnou tradicí téměř každoročně
vykonat jarní pouť za očistou, kterou shlédnutí této opery bezesporu přináší. Po Vídni a
několikanásobné návštěvě Drážďan přišlo tentokrát na řadu největší město Saska.
Lipsko se stává svému rodákovi (22. 5. 1813) místem zaslíbeným. Čtyři roky před významným
výročím 200 let od narození má zdejší divadlo na repertoáru 5 jeho oper a lze předpokládat,
že do jubilejního roku, který zde bude oslaven Mezinárodním wagnerovským kongresem,
přidá ještě další.
Parsifal je posledním Wagnerovým dílem a divák si při jeho sledování klade otázku, zda je to
ještě opera nebo spíše scénické oratorium. Na scéně se toho povětšinou moc neděje, jsme
svědky dlouhých monologů, jen občas zpestřených nějakou akcí, jako je zastřelení labutě v I.
dějství, scény s Amfortem a začátek i konec dějství druhého. Ovšem scéna ani pohyb pěvců
zde nejsou to nejdůležitější. Tím je Wagnerova hudba, která se zde od hudebního dramatu
dostala do polohy až mystické.
Lipské nastudování Parsifala nepřineslo naštěstí nějaký nový výklad díla, ovšem také
současnou inscenační úroveň nijak zvlášť neobohatilo.
Foto : Andreas Birgkit
3
Bylo však výtvarně zajímavé a
zbytečnými
nápady
nepletlo
hlavu divákovi, který se na tuto
operu vydal třeba poprvé.
Režisér a scénograf Roland
Aeschlimann
nijak
zvlášť
neexperimentoval a v klíčových
výstupech sázel víceméně na
osvědčenou rutinu. Nicméně
stvořil ucelené představení, které
vhodně dotvořila prostorná a
barevně povětšinou do modra
laděná
scéna
a
neutrální
kostýmy představitelů. Zajímavě
byla
vyřešena
problematika
s posvátným kopím ve II. dějství,
kdy toto jakoby viselo nad
hlavami pěvců a jeho barevnou
proměnou a otočením byl
nahrazen klopotný okamžik, kdy
je Klingsor hází a Parsifal nad
hlavou chytá. Svatý Grál pak
představoval jakýsi na plátně
situovaný symbol kalicha a dále
obrázek Krista, který Amfortas
v nejvyšším zoufalství ve III.
dějství rozbíjí.
Hudební nastudování připravil a
zmíněné
představení
vedl
suverénně a hudebně naprosto
čistě Ulf Schirmer. Tradičně
skvělý Gewandhausorchest mu
ale
práci
ulehčil.
Rovněž
rozšířený sbor lipské opery
odvedl podobně precizní výkon jako před nedávnem v představení Rienziho.
Titulní roli zvládl zdejší „dvorní hrdinný tenor“ Stefan Vinke velmi obstojně. Zejména v prvním
a ve druhém dějství, ve třetím jsem, zejména při kouzlu Velkého pátku, čekal trochu více.
Velmi dobrý byl též James Moellenhoff který zpíval Gurnemanze, ovšem mezi I. a III.
dějstvím, kdy nevystupuje, ho postihly zdravotní potíže, takže se druhá přestávka protáhla o
půl hodiny. Nakonec ovšem statečně a solidně dozpíval. V dalších rolích odvedli rovněž
stabilní, i když ne přímo špičkové výkony Tuomas Pursio jako Amfortas, Jürgen Kurth jako
Klingsor i Susan Maclean coby Kundry. U ní jsem měl ovšem pocit, že některé tóny brala až
příliš nízko, jako altistce jí Brangäna v lednovém Tristanovi seděla hlasově lépe.
Překvapením byla slabá návštěva, celý balkon budovy, do níž se vejde kolem 1 200 diváků byl
téměř prázdný. Čekal bych, že při třech představeních za rok si cestu najde více místních
zájemců...
Výlet 20 členů a hostů Společnosti R. Wagnera na Parsifala se tedy skutečně vydařil, i díky
překrásnému jarnímu počasí. Velmi lákavá je ovšem představa, že již za dva roky nebude
muset český divák za touto operou cestovat 300 km daleko, ale měl by ji dle příslibu vedení
opery vidět po téměř 100 letech na jevišti Národního divadla v Praze.
4
Í Í Í A ještě jednou Parsifal v Lipsku.
Foto : www.oper-leipzig.de
_________________________________________________________________________________
Kdepak Parsifal, tohle už je Bludný Holanďan v Drážďanech Î Î Î
Foto : Matthias Creutzinger
5
Bludný Holanďan v Drážďanech
Pavel Horník
Na repertoáru Drážďanské opery je dílo Richarda Wagnera zastoupeno jeho deseti
operami, a to je opravdu světové unikum. Tomu může konkurovat jenom Vídeňská státní
opera. V Drážďanech se hraje celý Ring, Parsifal, Tristan a Isolda, Tannhäuser,
Lohengrin, Mistři pěvci norimberští a také Bludný Holanďan, který v podstatě do Drážďan
patří, protože zde měl v roce 1843 svou premiéru za řízení samého skladatele. Současný
Bludný Holanďan je inscenací z roku 1988 a spolu s Tristanem a Isoldou běží bez obměny
celých 21 let. Režie a návrh scény jsou dílem Wolfganga Wagnera, Mistrova vnuka, který
přenesl také na jeviště Semperovy opery svou bayreuthskou inscenaci Mistrů pěvců
norimberských. Ta se zde hrála dlouhou řadu let, než byla nahrazena loňským novým
uvedením v režii Clause Gutha. Toto představení někteří členové naší společnosti na
svém mini zájezdu do Drážďan, jenž se uskutečnil před rokem, viděli. Výtvarné ztvárnění
inscenace Holanďana je klasické a tmavě nasvícená scéna jen podtrhuje mytickou
působivost díla. Občasným pootáčením velkého, šikmo se svažujícího segmentu, který při
pohledu seshora vypadá jako kotva, se navozuje symbolika moře. S jednoduchým
výtvarným ztvárněním prvního a závěrečného obrazu kontrastuje až příliš realistický
interiér světničky v Dalandově domě a scéna přadlen. Viděl jsem současnou drážďanskou
inscenaci během jejího více než dvacetiletého trvání několikrát, ale kupodivu nikdy se mi
nestala fádní. Hraje v tom nemalou roli srozumitelnost režijně scénického výkladu
Wolfganga Wagnera. Hlavním zpestřením pak je neustále nové obsazování rolí
nejrůznějšími, povětšině vynikajícími pěveckými interprety a dirigenty. V titulní úloze
Holanďana jsem zde viděl
takové pěvce, jako je Franz
Grundheber,
Wolfgang
Schöne, Jukka Rasilainen,
Juha Usitalo a další.
V letošní dubnové repríze se
představil v roli Holanďana
známý
americký
pěvec
závažných
wagnerovských
partů, Alan Titus. Své náročné
úlohy se zhostil dokonale.
Jeho zvučný hlas ve všech
polohách vzácně vyrovnaný a
správná německá výslovnost
mu pomohly vytvořit vysoce
kvalitní pěveckou kreaci. V roli
Senty mu byla rovnocennou
partnerkou ,,specialistka“ na
tuto úlohu, dánská sopranistka
Eva Johansson. Slyšel jsem ji
v Holanďanovi
zpívat
několikráte a domnívám se, že
tentokrát byl
její
výkon
nejpřesvědčivější.
Dvojzpěv
Senty a Holanďana v závěru
druhého obrazu byl proveden
6
,,par excelence“. Hlavním překvapením večera byl ale pro mne neznámý americký tenor
z Kentucky, Timothy Simpson, kterému byla svěřena role Erika. Tento mladý umělec sice
nenalezl patřičné uplatnění v USA, ale sáhla po něm Evropa, specielně Německo. Tu
ztvárnil řadu náročných tenorových rolí. Rovněž se jako Erik bezproblémově vypořádal
s některými krkolomnými momenty těžkého partu a překvapil svou mladistvostí a smyslem
pro působivý herecký výraz. Rozšafného Sentina otce Dalanda zpíval stálý člen
drážďanského souboru, výborný basista Michael Eder. Upozorňuji, že v dalších
představeních Bludného Holanďana v červnu bude Dalanda zpívat renomovaný HansPeter König a Holanďana Juha Usitalo. Sentou bude Angličanka Catherine Foster, která
se v této roli báječně předvedla před několika lety v Národním divadle ve Výmaru.
Požitkem bylo naslouchat preciznímu výkonu Staatskapelle pod taktovkou Christopha
Pricka, který často s Drážďanskou operou spolupracuje, hlavně v interpretaci děl Richarda
Wagnera. Poslouchat výborně sezpívaný početný pěvecký sbor pod vedením Mathiase
Brauera je také požitkem. Představení, které se jako málokde jinde hraje se dvěma
pauzami, trvá skorem tři hodiny.
Přátelé, prožijte si pěkný zážitek na představení Bludného Holanďana v Semperově opeře
v Drážďanech třeba v příští sezóně.
***
Fotografie k článku : Matthias Creutzinger
7
Dalibor s Daliborem
Luděk Patrák
Snad nejkrásnější, rozhodně však nejdramatičtější Smetanova opera Dalibor, je
momentálně na pražských scénách na okraji zájmu. Jedno divadlo nevidí v české tvorbě
svoji prioritu, druhé prý nemá na tuto roli vhodného představitele. Jinde je však mají! Před
několika lety to byl Liberec, začátkem roku jsme viděli v Praze představení divadla
v Olomouci a na festival v Litomyšli připravilo Národní divadlo moravskoslezské Ostrava
Dalibora dokonce ve dvou obsazeních.
Smetanova Litomyšl je festival s více než 50. letou tradicí, má obrovské kouzlo, skvělou
organizaci, zajímavý program. A tak jsme se tedy vydali za svojí oblíbenou operou.
Z obou plánovaných představení nakonec došlo jen na druhé, ale zřejmě na to lepší.
Scéna na zámeckém nádvoří byla stejná pro všechna tři dějství, tvořil ji náznak hradních
prostor, nezbytné schody, mříže. Režisér Ilja Racek ml. uměl tyto kulisy celkem vtipně
využít, problematika proměn jednotlivých obrazů se možná místy dala vyřešit lépe.
Kostýmy odpovídaly době děje, zkrátka žádný velký experiment. Zpívalo se na originální
Špindlerův překlad, který má sice své slabé stránky, ale oproti olomouckému pokusu, kdy
byl změněn i smysl děje, to byla přece jen nádhera.
Orchestr pod vedením Olivera Dohnányiho nehrál špatně, několik chyb, zejména u
dechových nástrojů, je obvyklým jevem. Možná se je v dalších reprízách podaří odstranit.
Sbory zvládly svoji úlohu na solidní úrovni.
8
Vynikající výkon předvedl v titulní roli Luciano Mastro. Předem je nutno ocenit jeho
skvělou češtinu – perfektní „ř „ i celkovou výslovnost, nebýt několika chybných přízvuků,
člověk by nepoznal, že zpívá Ital a nikoliv Čech! Hlavní devízou byl však jeho pevný,
kovově znějící tenor, jistý ve výškách, vyrovnaný ve střední poloze. Jediným zklamáním
bylo v závěru II. žalářní scény „krev smyje vše“, které nezačal v pianu, ale rovnou nasadil
vysoké „h“ ve forte, čímž celý tón nepochopitelně zkrátil. Jednalo se ale spíše o chybu
teoretickou, škoda, že ho dirigent neupozornil. Přesto jsem viděli Dalibora, srovnatelného
s českými mistry minulosti. Roli Milady zvládla Eva Dřízgová-Jirušová technicky bez
obtíží, ovšem hlas vysokodramatickému partu plně neodpovídá. Dobří byli martin Gurbal´
jako Budivoj, Jana Kačírková jako Jitka i Petr Svetlík v roli Vítka. Slabší pak Vojtěch
Kupka jako Vladislav a Waldemar Wieczorek jako žalářník.
Řízením osudu byl mým sousedem v hledišti pan Leo Marian Vodička – vynikající Dalibor
v Národním divadle od roku 1982 a nejlepší představitel této role, jakého jsem kdy viděl!
Spokojenost se svým nástupcem dával výrazně najevo (s výjimkou výše uvedené scény)
a o přestávkách nešetřil časem na diskusi. Myslím, že jeho návštěva mezi členy SRW už
přestane být problémem a letitým příslibem předsednictva.
Závěrem: měl jsem možnost po létech vidět operu Dalibor s opravdovým Daliborem na
jevišti a navíc s dalším legendárním Daliborem v hledišti. Co víc si přát?
Myslím, že i
vedení opery ND by se mělo častěji vydat na mimopražská představení a neodbývat
dotazy na uvedení některých oper slovy, že nejsou pěvci.
Mistr Leo Marian
Vodička, někdejší
čelní představitel
titulní role,
s autorem článku
9
Z WAGNEROVSKÉ KNIHOVNY
Dokonalý wagnerián G. B. Shaw
Jan Rausch
V knize Petera Gammonda Jak blufovat o opeře se můžeme
dočíst, že milovníci opery se dělí na wagneriány a ty ostatní.
Když se nad touto vtipnou poznámkou zamyslíme, zjistíme, že
je na ní kus pravdy. Pojem wagneriána jako určitého
kulturního fenoménu je s námi déle než sto let a vešel do
obecného povědomí, podobně jako například americký termín
„trekkie“ označující fanatického milovníka Star Treku. Kdo to
ale vlastně je ten wagnerián, nebo s G. B. Shawem řečeno,
„dokonalý“ wagnerián? Je to člověk, který Wagnera a jeho dílo
do hloubky studuje a celý život sleduje? Historik, který zná
všechna data z mistrova života? Cestovatel putující za
Wagnerovými díly do Amazonie a na severní točnu? (čtenář si
laskavě dosadí konkrétní členy SRW). Úsměvnou dobovou
charakteristiku nabízí například Thomas Mann, který ve svém
díle Velikost a utrpení Richarda Wagnera
popisuje
wagneriána jako vyhublého mladíka, který zpravidla neví
pranic o hudbě. Otázka wagneriánství a spor o podstatu
Wagnerova díla byl, jak známo, aktuální již za Wagnerova
života a dlouhá léta po jeho smrti. Čelním dílem zabývajícím
se smyslem stěžejního Wagnerova díla – Prstenu Nibelungova
– a jeho chápáním a významem na sklonku 19. století je
Dokonalý wagnerián (1883) George Bernarda Shawa, jemuž je věnován tento článek.
George Bernard Shaw (1856 – 1950) byl irský dramatik, spisovatel a myslitel a mimo jiné též
přesvědčený socialista v nejlepším slova smyslu. Není divu, že jakožto umělec a svobodomyslný
intelektuál opovrhující kapitalistickým systémem 19. století našel ve Wagnerově operní tetralogii
velké zalíbení. Nebyl však sám. Na Wagnera za Shawových časů chodili všichni, jeho opery se
těšily neobyčejné popularitě a Shaw s údivem sledoval, jak na Wagnera chodí a nadšeně o něm
žvatlají zástupci buržoazní salónní smetánky belle époque, tedy vlastně lidé proti jejichž morálce a
hodnotám byl podle něj Ring primárně namířen. Rozzuřen tupostí svých bližních a povrchností
krátkozraké společnosti, která v divadle konzumuje 15 hodin kritiky svého životního stylu, aby z něj
odešla zcela nedotčena (jak nám to připomene slavný scifi film Matrix), se Shaw rozhodl napsat
Dokonalého wagneriána, v němž světu vyjeví pravdu o Ringu a jeho filosofickém významu.
Shawův výklad Ringu jako velkolepé alegorie zápasu o udržení starého světa tradic a
kapitalistického společenského zřízení není pro dnešního wagneriána ničím novým. Shawova
interpretace se stala v podstatě východiskem pro dnešní nejběžnější pojetí Ringu. Jeho kniha je
však i po sto dvaceti letech mimořádně zajímavá a podnětná. Český překlad Vladimíra Procházky
vyšel v Praze v roce 1933, kompletní anglické znění je dostupné na internetu například na adrese
http://www.online-literature.com/george_bernard_shaw/perfect-wagnerite/.
Jak bylo řečeno, Shaw především odmítá chápat Ring jako mýtický příběh o obrech a skřetech, ale
vidí jej jednoznačně jako sociální alegorii a kritiku kapitalistického zřízení 2. poloviny 19. století.
V jádru kapitalistické společnosti je podle Shawa kult a zbožňování peněz, které dávají vládu nad
světem. Ani staré elity, církev a stát (ztělesňované Wotanem a Frickou) si nemohou být jisté před
přívalem bezohledných a primitivních Alberichů. Pokud si staré elity chtějí uchovat mocenské
postavení, musejí potlačit dobré zásady, na nichž kdysi vznikly (jako Wotan musí umlčet Brynhildu,
která je jeho „svědomím“), uchýlit se k podvodům a intrikám (spojenectví s Logem) a nakonec
převzít gangsterské a nelidské praktiky svých vlastních nepřátel (tj. ukrást Alberichovi prsten). Moc
peněz je tedy taková, že si nakonec podmaní celý starý svět. To, co začalo jako zhrzená a
ublížená touha jednoho skřeta, se stane světovládným názorem. Moc peněz ovládne nibelungy,
zkorumpuje bohy a zklame a zničí i obry, kteří se původně naivně domnívali, že na kapitalismu
nemusí být nic špatného – stačí jen poctivě pracovat.
10
Z WAGNEROVSKÉ KNIHOVNY
Všechny tyto myšlenky ilustruje Shaw na konkrétních situacích z reálného světa, často s až
děsivou trefností. Řeku Rýn střežící bájný poklad připodobňuje ke zlatonosnému Klondiku a
morální úpadek Albericha k zoufalé krutosti zlatokopů. Éterické a naivní nymfy jsou podle něj
hezkým obrázkem současných mladých dam. Nibelheim by mohl být továrnou na sirky nebo jiným
místem, kde dělníci dřou, aniž by viděli plody své práce a svojí lopotou jen prohlubují bohatství
svých pánů a vlastní beznaděj. Obzvlášť ďábelsky interpretuje Shaw kouzelnou Tarnhelm. Ta
podle něj není ničím jiným než cylindrem na hlavě neviditelného kapitalisty, jehož „bič hladu“ nutí
dělníky pracovat. Cylindr, jak píše Shaw, podobně jako Tarnhelm dokáže také měnit podobu a
zakrýt pravou podstatu člověka. Nelítostný a kořistící průmyslník se tak navenek jeví například jako
milující křesťan štědře přispívající na charitu.
Jádrem Ringu je podle Shawa tragédie společenských elit (Wotan), jejichž původní záměry byly
možná ušlechtilé, nicméně konfrontovány s brutální mocí peněz musejí nakonec klesnout na
úroveň svých nepřátel. Tak stát trvá na tradici a pověrách (náboženství), i když na ně dávno
nevěří, aby udržel v šachu hloupé obry. Tak musí filantrop potlačit lásku k lidem a trvat na
systému, který se zvrhl v tyranii, aby zabránil nástupu Albericha k moci. Shaw vyrůstal v časech
deklarovaného přísného katolictví v době, kdy si Evropa ještě nedokázala přiznat obecnou ztrátu
zbožnosti. Snad díky tomu může Shaw skvěle připodobnit ohnivý kruh kolem Valkýřiny skály
(střežící Wotanovy skutečné myšlenky, které svěřil Brynhildě) k ohnivému jezeru, do nějž přijdou
všichni hříšníci, kteří se opováží zpochybnit cokoliv v Písmu. A stejně jako lpění starých monarchií
na křesťanské doktríně, i Wotanova hrozba spalujícím ohněm je lživá, protože ten oheň je Loge,
duch přetvářky a klamu. I malé dítě (Siegfried) pozná, že ten oheň ve skutečnosti nepálí. Ale „kdo
se bojí hrotu Wotanova kopí“, kdo uznává zastaralé hodnoty a věří v tyranský systém kapitalistické
belle époque, bude navěky bezradně přešlapovat před stěnou ohně v hrůze z trestu neexistujícího
boha.
Nadějí lidstva je, jak známo, Siegfried ztělesňující humanistické a anarchistické myšlenky. Člověk
ryzí, nezkorumpovaný, vedený instinktem a nedotčený mocí peněz a jejich institucí. S ním může
začít nová doba a i znavené elity starého světa nakonec s nadějí očekávají jeho příchod.
Jakkoliv se nám tento výklad Ringu dnes může zdát klasický, soudě podle Shawem dodatečně
psaných předmluv k dalším vydáním jeho knihy, ve své době vzbudil nemalý (a negativní) ohlas.
Společenská smetánka Shawovy doby, která plnila hlediště operních domů a ještě neprošla
požárem světové války a nevěděla o komunistické revoluci, hleděla na Shawa jako na potrhlého
Ira, který řečmi o Bakuninovi a revoluci shazuje a špiní posvátné Wagnerovo dílo, které je přece
psáno pro salónky a dýchánky s klavírem a ne nějaké továrny na sirky.
Shawovo spravedlivé rozhořčení (které se v mnoha ohledech podobá spravedlivému rozhořčení
Wagnerovu) je nám dnes o to bližší, že čas i naše chápání Wagnera dává Shawovi v podstatě za
pravdu.
Nebyl by to ale Shaw (byl přeci dokonalý – a tedy kontroverzní - wagnerián), aby jeho kniha i po
letech v mnoha ohledech nevzbuzovala spory. Kromě chvály Ringu jako geniální sociální alegorie
totiž Dokonalý wagnerián obsahuje i poměrně rozsáhlou kritiku Ringu, konkrétně jeho závěrečné
části Soumrak bohů. Stručně řečeno, podle Shawa Soumrak doplácí na to, že byl vlastně nejdříve
vymyšlenou částí tetralogie, dílem „mladého Wagnera“, a jeho libreto spadá spíše někam
k Lohengrinovi než k pozdějším hudebním dramatům. Shaw má k Soumraku tisíc a jednu výtku,
kromě formálních aspektů (tercet, duety, bouřící sbory) mu vadí především myšlenková zaostalost
Soumraku proti „předchozím/pozdějším“ dílům, nevysvětlitelná proměna charakterů Brynhildy a
Siegfrieda (pozůstatek staré koncepce) a přihlouple romantická adorace lásky, která se do
filosofického konceptu (uspokojujícího i přísnou irskou socialistickou mysl) nehodí. Všechny tyto
Shawovy výtky mají reálný základ a zaslouží si hlubší rozbor, na který se však v tomto článku
nedostává místa, a proto se k nim, bude-li příležitost a zájem, rád vrátím v některém z příštích
čísel Hlasatele.
Shaw sám by proti případné polemice určitě nic nenamítal, protože v tom hlavním se shodujeme.
Na otázku, kdo je to doopravdy „dokonalý wagnerián“ bychom zřejmě oba odpověděli stejně, a
sice, že je to ten, kdo se nechá Wagnerovým dílem inspirovat k přemýšlení, kdo vidí Wagnerovo
dílo jako příležitost odmítnout některé tradiční pohledy na svět, pokusit se odhodit strach
z Wotanova kopí a mezi dunícími vlnami ohnivého moře alespoň na chvilku zahlédnout ryzí, před
světem utajovanou pravdu.
11
Zájezd pražské Společnosti Richarda Wagnera do Lipska (str. 3)
__________________________________________________________________________________________
Hlasatel -
vydává Společnost Richarda Wagnera výhradně pro svoji potřebu. Vychází zpravidla
4x ročně pro členy, kteří mají zaplaceny členské příspěvky. Starší čísla k dispozici na adrese
www.richardwagner.cz.
Redakce: Jan Rausch, Martin Nejedlý, Vít Dvořák
Adresa: U Blaženky 452/1A, 150 00 Praha 5 - Tel.: 602832588 - e-mail: [email protected]
__________________________________________________________________________________________