Číslo 2. (2014)

Základní škola HOSTIVICE, U Zámecké zdi 1704
Co se děje
Z
Zo
ob
bssa
ah
hu
u::
~
~P
Pa
ar
rlla
am
me
en
ntt ššk
ko
olly
ya
a jje
eh
ho
o
z
zá
ássttu
up
pc
cii v
vr
re
ed
da
ak
kč
čn
níí r
ra
ad
dě
ě
~
~r
ro
oz
zh
ho
ov
vo
or
r sse
e sstta
ar
ro
osstto
ou
u
n
na
ašše
eh
ho
om
mě
ěsstta
a
~
~r
ro
oz
zh
ho
ov
vo
or
r ss u
uč
čiitte
elle
em
m
V
Va
alle
er
riie
eL
La
až
žo
oa
az
zu
um
mb
ba
a
~
~ž
žá
ác
cii 4
4..B
B sse
en
ne
en
nu
ud
díí
~
~m
miin
niih
há
áz
ze
en
ná
á –– L
Lv
vííč
ča
atta
a
~
~A
Affr
riic
ck
ký
ýd
de
en
nv
vS
So
ok
ko
ollo
ov
vn
ně
ě
~
~p
po
osslle
ed
dn
níí sslla
an
ně
ěn
níí v
vT
Tiissé
é
~
~ sso
ou
uttě
ěž
žo
on
ne
ejjlle
ep
pššíí
ffo
otto
og
gr
ra
affiiii p
po
ok
kr
ra
ač
ču
ujje
e
~
~n
no
ov
vý
ýk
kv
vííz
zč
č..2
2+
+ ssp
pr
rá
áv
vn
né
éo
od
dp
po
ov
vě
ěd
dii k
kv
vííz
zu
uč
č..1
1
~
~k
ko
om
miik
ksso
ov
vý
ý sse
er
riiá
áll„
„ššk
ko
olla
an
na
ap
př
řííč
č sstta
alle
ettíím
mii“
“––„
„S
Stta
ar
ro
ov
vě
ěk
k“
“
Výzva :
 hledáme nové redaktory, kteří chtějí přinášet čtenářům reportáže a obrázky
hledáme
ze života naší školy
 hledáme šikovné ilustrátory a kreslíře komiksů
 milí žáci, učitelé i vychovatelé, přinášejte své příspěvky do redakce časopisu
 elektronicky na adresu [email protected]
 osobně do školní knihovny
 nově také do schránky časopisu – umístěné v chodbičce před knihovnou
Co je „Projekt Janička“ ???
N
Naaššíí šškkoollee ssee ppooddaařřiilloo zzíísskkaatt vv rráám
mccii pprroojjeekkttuu JJaanniiččkkaa rrooddiilloouu m
mlluuvvččíí,,
ppaanníí LLuuiissuu ŠŠiim
meekk.. VV ppřřííššttíím
m ččííssllee ččaassooppiissuu VVáám
m ppřřiinneesseem
mee rroozzhhoovvoorr ss ttoouuttoo
lleekkttoorrkkoouu vv aanngglliicckkéém
m jjaazzyyccee aa vvííccee iinnffoorrm
maaccíí oo pprroojjeekkttuu..
SSlloovvoo vveeddoouuccíí rreeddaakkccee
Školní rok 2014/15 jede na plné obrátky a redakce časopisu stále čeká na nové posily z řad žáků. Jak se
můžete dočíst na další straně, do tvorby časopisu by se měli v budoucnosti více zapojit také zástupci
Parlamentu školy. K mé velké radosti je mezi nimi hodně chlapců. Uvidíme, jakým směrem podobu
časopisu posunou a jestli bude tato volba ku prospěchu věci.
Protože nás zajímá Váš názor, jsou stále před školní knihovnou k dispozici anketní lístky, na kterých může
každý z Vás vyjádřit svá přání ohledně obsahu časopisu.
Další z věcí, která mě opravdu těší, je aktivita a odhodlání stávajících redaktorek. Pro toto číslo časopisu
vyzpovídaly starostu města Hostivice, pana Jaroslava Kratochvíla. Je škoda, že nemůžeme čtenáři
zprostředkovat rozhovor živě, například videozáznamem. Pan starosta byl velmi mile překvapen samotným
faktem, že škola vůbec nějaký časopis má. K redaktorkám se choval velmi vřele a já musím s potěšením
konstatovat, že naše „holky redaktorky“ ani na chvilku nezaváhaly, rozhovor vedly uvolněně a s jistým,
skoro profesionálním klidem.
Samozřejmě velký vliv na průběh rozhovoru mělo milé a vstřícné vystupování pana starosty, který i mimo
záznam vyprávěl redaktorkám zážitky ze svých cest. Je moc dobře, když děti zjistí, že muž v tak důležité
funkci zůstal především člověkem. Že má svá přání, své radosti i starosti, že s ním mohou hovořit bez
zábran a zbytečného ostychu. I to je jeden z důvodů, proč vznikl tento časopis. Děti by se měly naučit, že
jednat mají především slušně, na jisté úrovni, ale na stranu druhou není nutné se někoho nebo něčeho
zbytečně obávat jen proto, že zastává jakýkoliv důležitý post. Doby přemrštěného strachu z autoritjsou
naštěstí minulostí. Pokud dětem vštípíme zásady slušného chování, jistě si samy najdou prostor, jak jednat
i s lidmi vysoce postavenými s patřičnou úctou, ale otevřeně a nebudou se bát takové lidi kontaktovat.
Martina Erbová
„ZA ZDÍ“ školní časopis Základní školy v Hostivici
č.2 - 2014/15 2.ročník
vychází 5.11.2014
Vedoucí redakce : Martina Erbová
Redaktorky
: Veronika Křížová
Iveta Šenerová
2
Obrázky použité k ilustraci stránek časopisu :
https://www.google.cz/search
fotografie náleží z velké části archivu redakce
nebo jsou autorizovány
Tady může být i tvé jméno, zkus se s námi pustit do psaní
příštího čísla časopisu.
Soutěž č.1
o nejzajímavější nebo nejvtipnější
fotografii z prázdnin
pokračuje
→přinášejte do redakce časopisu své fotografie, které budou vystaveny na nástěncev hale před tělocvičnami
→na přání je možné originály fotografií oscanovat nebo okopírovat
→ke svým příspěvkům nezapomeňte napsat
jméno, třídu a věk
soutěžíme ve dvou kategoriích :
I. kategorie 4. -6.třídy
II.kategorie 7. – 9.třídy
snímky můžete přinést osobně, vložit do schránky knihovny nebo poslat na adresu [email protected]
formou ankety budou vybrány vítězné snímky, které budou odměněny
soutěžní snímky posílejte a přinášejte do 20.listopadu 2014
REDAKČNÍ RADA ŠKOLNÍHO PARLAMENTU
Redakce časopisu stále řeší otázku nových redaktorů, kteří by se aktivně zapojovali do tvorby časopisu, přinášeli
námětyna reportáže nebo nás upozorňovali na zajímavé práce, projekty žáků školy či kroužky.
Zástupkyně ředitele, paní Ing.Vlasta Lišková, která má na starost Parlament 1.stupně, přišla s dobrým nápadem.
V rámci „malého Parlamentu“ byli zvoleni zástupci za každý ročník, kteří ještě před redakční uzávěrkou upozorní na
zajímavé výlety, nápady či práce ve svém ročníku. Škola se nám rozrůstá a není tedy divu, že by občas mohl některý
ze zajímavých námětů zapadnout bez povšimnutí. To by byla bezesporu škoda. Nápad se nám líbil natolik, že
i v rámci Parlamentu 2.stupně byli ustanoveni zástupci z řad žáků, kteří „ohlídají“, aby neuniklo pozornosti redakce
nic, co by stálo za zmínku a zveřejnění prostřednictvím časopisu. Zástupci nemusí sami přímo psát reportáže, stačí,
když včas redakci upozorní a naši redaktoři příspěvek náležitě zpracují, nafotí atd.
Zde jsou jména spolupracovníků redakční rady, které i Vy můžete oslovit a připomenout jim zajímavé akce ve svých
třídách:
2.ročník
3.ročník
4.ročník
5.ročník
6.ročník
7.ročník
8.ročník
9.ročník
- Matyáš Pospíšil 2.B
- Johanka Havlásková 3.C
- Františka Svobodová 4.D
– Dominik Černoch 5.A
– Adam Jakubka 6.A
– Tomáš Jaroš 7.A
– Lukáš Rypka 8.A
– Lucie Vokálová 9.B
Příspěvky předávejte za třídy jednotlivým zástupcům z ročníku, kteří kontaktují redakci časopisu.
Práce a náměty mohou být v jakékoliv podobě – elektronicky, foto, sešit, slohová práce nebo jen upozornění na
pěkně vyzdobenou třídu.
3
Rozhovor se starostou města,
panem Jaroslavem Kratochvílem
Rozhovor se starostou města naše redaktorka Iveta
Šenerová domlouvala ještě před komunálními volbami.
Pan starosta skromně interview přislíbil s tím, že
počkáme, až jak dopadnou volby. Všichni už víme, že
voliči ho svým rozhodnutím podpořili. Změny, které se
v Hostivici pod vedením pana starosty dějí, jsou dobré
a tak bude mít možnost ve své práci pokračovat. Pan
starosta redaktorky přivítal ve své krásné pracovně
a ochotně odpovídal na jejich zvědavé otázky.
• Jste v našem městě veřejně známou osobností, přesto,
prozradíte nám něco ze svého soukromí? Kde jste se
narodil? Narodil jsem se v Kladně, ale od narození
žiji v Hostivici, tedy už 65 let. Řeknete nám něco
bližšího o své rodině? Mám dvě dcery, obě jsou ještě
svobodné, takže zatím dědečkem nejsem. Žili tady
už předkové mé maminky, otec pocházel
z Vysočiny. Nejdříve jsme žili v domečku u nádraží
a v roce 1956 jsme se přestěhovali do Fibichovy
ulice, kde bydlím dodnes.
• Máte sourozence, pokud ano, jaké jste v dětství měli
vztahy, prali jste se nebo spíš ochraňovali jeden
druhého? Mám o rok starší sestru a musím přiznat,
že občas jsme se i prali.
• Náš rozhovor je pro školní časopis a proto bychom se
vás rády zeptaly, jakým jste Vy byl žákem? Prožíval
jsem úžasná školní léta. Chodili jsme do té školy,
kde je dnes gymnázium a která samozřejmě nebyla
tak vybavená, jak ji máte v současné době vy. Ale
na školu tady v Hostivici rád vzpomínám. Kdybych
se mohl teď vrátit do školy, s tím rozumem, který
mám dnes, asi bych to udělal.
• Který předmět Vás ve škole nejvíc bavil a co Vás
opravdu nebavilo? Bavila mě fyzika a neřekl bych,
že mě přímo nebavil, ale trochu problémy mi dělal
český jazyk.
• Čím jste chtěl být, když jste byl malý? Když jsem
byl úplně malý, to už nevím, ale když jsem dospíval,
chtěl jsem se stát námořníkem.
• Jakou školu jste studoval? Vystudoval jsem střední
odbornou školu.
• Které vlastnosti považujete v životě za nejdůležitější?
Člověk by neměl nic získat podvodem. Měl by mít
snahu pomoci druhým, zvláště těm, kteří jsou nějak
slabší nebo tělesně postižení. Komu se povedlo, že je
zdravý a silný, měl by mít za povinnost ochraňovat
slabší. A čestnost.
4
• Máte nějaký oblíbený sport a věnujete se některému
sportu aktivně? V mládí jsem se věnoval lednímu
hokeji, poměrně intenzivně a dobře. Pak jsem po
klíšťové encefalitidě dostal zánět mozkových blan
a se sportem jsem musel skončit. Hrál jsem v té
době za Motorlet Praha, v žákovském
a dorosteneckém mužstvu, byl to klub na dobré
úrovni.
• Cestujete rád? Kam byste se rád podíval? Moc rád
cestuji, kromě letních dovolených, třeba do
Chorvatska. Mám pět kamarádů v mém věku
a spolu hodně cestujeme. Teď zrovna se připravují
na cestu do Indie a já, protože je těsně po volbách,
jsem se té cesty musel vzdát. Jinak bych s nimi
odjížděl za čtrnáct dní do Indie. V životě jsem
pořád něco budoval, stavěl, na cestování nebyl moc
čas. Teď si to začínám užívat. Cestování
a poznávání je úžasná věc. Nejezdíme s cestovkou,
kamarád připraví itinerář, o všechno se postará.
Třeba Aljaška, to je něco úžasného. Příroda,
obrovské, rozlehlé prostory, ponechané přírodě, ať
si poradí. Byli jsme ve Vietnamu, Mexiku, na
Kostarice,ale shodli jsme se, že na Aljašku se znovu
musíme podívat.
• Jaké máte ještě koníčky? Mou jedinou neřestí jsou
hezká, silná auta.
• Jakým způsobem relaxujete? Když jste hodně
unavený, co Vás zaručeně postaví na nohy? Nemůžu
říci, že bych nějakým zvláštním způsobem
relaxoval. Mám rád práci na zahradě, to je pro mě
odpočinek. Když se můžu proběhnout po zahradě
se sekačkou, tak vlastně odpočívám.
• Jste praktický člověk? Dokážete si doma něco
opravit, nebo opravy necháváte na odbornících? Nerad
bych se chválil, ale jsem praktický člověk. Všechno
si dělám doma sám. Sám jsem za svůj život postavil
téměř svýma rukama dva rodinné domy.
• A umíte například vařit? To už je horší.  Nevím,
jestli přímo umím, ale spíš jsem líný si vařit. Raději
sním studeného buřta s rohlíkem. To je jídlo, které
si připravím sám.
• Jaké je vaše oblíbené jídlo? Asi jako každý mužský,
mám rád svíčkovou, španělské ptáčky, omáčky s
knedlíkem.
• A co byste nikdy nesnědl? Myslel jsem si, že to
nesním, ale pak jsem se dostal do situace, kdy jsem
nemohl odmítnout. Byla to část chobotnice.
• Máte nějaké oblíbené zvíře? Mám, vlčáka Arta.
• Pokud bychom věřili na převtělení, do jakého zvířete
byste se chtěl převtělit Vy? Asi ve slona. Říká se, že
má sloní paměť, takže si toho musí pamatovat
hodně a myslím, že je to ušlechtilé zvíře.
• Bojíte se něčeho, máte nějaké fobie? Bojím se hadů.
• Zamíříme za kulturou, jakou hudbu posloucháte?
Hudbu poslouchám většinou v autě. Rád jezdím.
Teď si uvědomuji, ptali jste se na můj způsob
relaxace. Když chci relaxovat, sednu do auta a jedu
třeba na Slapy. To je pro mě také forma odpočinku.
A cestou poslouchám to, co zrovna v rádiu hrají.
Většinou pop. Když mě to přestane bavit, tak prostě
rádio vypnu, jedu potichu a jízdu si užívám. Jaké
knihy čtete? Čtu teď hodně málo, na čtení nemám
čas, a když se mi podaří otevřít knížku, tak přečtu
tři stránky a usnu.Pokud ale čtu, tak většinou
válečné knihy, o ponorkách, literaturu faktu. Třeba
když se dívám na televizi, tak přepínám Dvojku
a Zoom, protože tam dávají válečné dokumenty,
o námořních bitvách a tak. Nějaké seriály, ani
nevím jak se jmenují a o čem jsou. Třeba ta
Ordinace, to jsem snad neviděl ještě ani jeden díl.
Máte rád filmy? Filmy se Sofií Lorenovou, to vy už
nepamatujete. Třeba „Rozvod po italsku“, to byly
krásné filmy a z těch novějších … „Vesničko má
středisková“. Takové ty filmy kde nemusí člověk
moc přemýšlet nad dějem, odpočinkové. Člověk si
zapamatuje fráze, které se dají opakovat. „Je to
marný, je to marný, je to marný…“ Taková lidová
moudrost.
• Ještě se vrátím k té hudbě, máte rád vážnou hudbu,
třeba pana Svěceného? Určitě. Pan Svěcený tu měl
teď nedávno vystoupení, ale musím říci, že i když
v Sokolovně byl koncert úžasný, tak předešlé
koncerty na zámku byly jaksi důstojnější. Budova
má jinou akustiku a prostředí zámku dává hudbě
pana Svěceného jistý punc. V Sokolovně bylo asi
o sedmdesát lidí víc, než kolik dovolí zámecké
prostory. Zřejmě z toho důvodu byl koncert
pořádán v Sokolovně, aby potěšení z hudby mělo
víc lidí. Nazámku je ale atmosféra daleko lepší,
komornější, slavnostnější a důstojnější.
• Chodíte rád do divadla? V loňském roce jsem byl
dvakrát v Semaforu. Hrála tam dcera mého
kamaráda, takže jsem byl pozván. Abych ale řekl
pravdu, už ani nevím, co to bylo.
• Pomalu se blíží konec roku, jaký dárek Vám udělal
v životě největší radost? Vzhledem k mému věku už
vím, že dárky nepřináší Ježíšek a protože v rodině
nemáme malé děti, zatím nemám vnoučata, tak
Vánoce bereme především jako chvíle klidu.
Myslím si, že jsou to svátky pro malé děti, které
z nich mají opravdovou radost. Když rodiče vidí,
jak se dětem rozzáří oči, to je pak radost i pro ty
dospělé. Mezi námi dospělými jsou Vánoce spíš
o tom, že se sejdou příbuzní, známí a popovídají si.
Přiznám se, že doma ani nemám stromeček. Dcera
na mě myslí, dá mi na stůl vázu s větvemi, pár
ozdob a to je můj stromeček.
5
• Máte nějaké životní krédo? Žít slušně, to je
nejdůležitější.
• Co považujete za svůj dosavadní největší úspěch? To
co se nám povedlo tady v Hostivici. Není to jenom
můj úspěch, je to úspěch všech, kteří tu byli se
mnou na radnici. Postavila se škola, což je úžasná
věc. Hostivice získala gymnázium, o tom se nám
dřív ani nezdálo, že by v Hostivici mohlo být
gymnázium. Mám radost, že jsem mohl být u toho,
když se něco povedlo.
• Máte nějaký sen, co byste si rád splnil, jako obyčejný
člověk – Jaroslav Kratochvíl? Znovu se vrátím
k cestování, rád bych se znovu podíval na Aljašku.
• Přece jen nám to nedá, pár otázek pro Jaroslava
Kratochvíla - starostu města Hostivice. Kdy a jak Vás
napadlo vstoupit do politiky? Do politiky jsem
vstoupil v roce 1998. Dala se nás dohromady parta
a za Nezávislé jsme kandidovali. Od roku 1998 jsem
byl místostarostou. V roce 2008 jsem se stal
starostou, teď už to bude třetí volební období.
• Všem se nám líbí nově zrekonstruovaná Sokolovna,
ale mrzí nás, že se nepodařila výstavba plaveckého
bazénu. Je šance, že se dočkáme v Hostivici i bazénu?
Bazén…, byl v minulém volebním období jednímz
našich bodů, bohužel se ho nepodařilo při
rekonstrukci Sokolovny zrealizovat. Vrátím se ale
zpátky do období, kdy Břve byly rybník = veřejné
koupaliště. Byly tam kabinky, lodičky, jezdili tam
lidé z Prahy, to já pamatuji. Pak se to postupně
dostalo do stavu, který znáte nyní. V těchto volbách
se dostal do zastupitelstva i pan Změlík, který má
různé kontakty a chtěl by na Břvích, v blízkosti
sportovní haly, vybudovat rozsáhlé sportoviště.
Počítáme s tím, že by se udělala dráha, propojená
s cyklostezkami, nějaké hřiště na beach volejbal,
veřejné koupaliště, popřípadě i krytý bazén.
Uvidíme.
• Které místo v Hostivici je z Vašeho pohledu
pozoruhodné? Určitě tenhle zámek. Dovedu si
představit, že kdybychom zámek nezískali po
předcích, dnes bychom sídlili v nějakém takzvaném
„tescobaráku“. Máme to štěstí, že máme
prostornou budovu. Každý kdo sem přijde, žasne
nad tím, že se zachovaly tak nádherné fresky. Jsme
vděční, že i za dob komunismu se tahle krásná
budova zachovala, že nebyla zničena jako mnohé
další památky a dochovala se nám v této podobě.
A prozradíte nám, které místo tady na radnici je vám
nejbližší? Je tady krásný salonek. Když tu probíhají
svatby, mají svatebčané možnost v salonku trávit
chvíle bezprostředně před obřadem. Mají možnost
o všem popřemýšlet, jestli to ještě nevzdají.
• Mohl byste nám ukázat nějakou zajímavost,
zvláštnost nebo cennou věc tady na radnici, kterou
běžně lidé vidět nemohou? Myslím si, že fresky,
které tady jsou, v mé pracovně i na ochozu, jsou
opravdu cenné. Chodí se na ně dívat i lidé, kteří
nejsou z Hostivice. Požádali jsme o další peníze
z fondu, abychom měli na jejich další opravy.
V rohu mé pracovny můžete vidět, že praská zeď.
Rádi bychom fresky zanechali generacím, které
přijdou po nás, zachovalé.
• Všichni víme, že života školy se aktivně účastníte,
vítáte prvňáčky nebo předáváte vysvědčení
deváťákům. Máte nějaké plány, jakým způsobem ještě
vylepšit naši školu? Co podle Vás naší škole ještě
chybí? Vy sami asi nejlépe víte, co by se dalo ve
škole doplnit, vylepšit. Já si myslím, že by se měla
rozšířit místa na sportování. Jednali jsme s oddílem
kopané, se stadionem vedle školy. S příchodem
pana Změlíka sesem asi sport dostane ve větší míře,
mohli byste využívat sportoviště na Břvích.
Přemýšlíme určitě o rozšíření parkoviště u školy.
Sami víte, jak to tam vypadá ráno. Bylo by dobré,
aby se dalo ke škole přijíždět ještě z jiné strany.
Podle chodníku v ulici U Zámecké zdi budeme dělat
zábradlí, abyste mohli chodit do školy bezpečněji.
Vy už si dáte pozor, ale aby malé děti, když tudy
jdou, byly v bezpečí. Aby se nedalo vjet autem na
chodník. To jsou takové doplňkové věci. Osobně si
myslím, že škola, jako taková, je vybavená dobře.
• Je něco, co byste chtěl dětem prostřednictvím
časopisu vzkázat nebo popřát? Bude to vypadat jako
klišé, ale skutečně to nebudete mít v životě lehké.
Jenom ten, kdo bude mít vyšší vzdělání a bude znát
víc jazyků, ten to bude mít v životě snadnější.
Takže bych všem vzkázal: „Učit se, učit se, učit
se…“
Moc děkujeme za Váš čas a přejeme Vám, aby se Vám
dařilo v soukromí i v pracovním životě.
Iveta Šenerová a Veronika Křížová 9.A
____________________________________________
Někteří spolužáci se nás ptali, jak nás napadlo udělat
rozhovor právě se starostou města a také, jestli jsme se
nebály. Je to docela jednoduché.
Odpověď na otázku první: Každé volby, alespoň
v posledních létech, se konají v budově školy a tím se
zatím okrajově dotýkají i nás, dětí. Navíc žijeme
v tomto městě, a proto nás také zajímá, kdo a jakým
způsobem ovlivňuje dění v Hostivici. V prvním čísle
tohoto školního roku byl na fotografiích i starosta
města při vítání prvňáčků a tak jsme mu chtěly předat
jeden z výtisků našeho časopisu. Pan starosta byl,
myslím, mile překvapen, že ve škole vůbec nějaký
časopis vzniká. A při té příležitosti mě napadlo, udělat
rozhovor s člověkem, který má možnost ovlivnit život
v našem městě.
A odpověď druhá: Nebály, vůbec. Pan starosta byl
velice milý, povídal si s námi, jako bychom se znali.
Jsme rádi, že nás zastupuje politik, který především
zůstal „obyčejným člověkem“.
Iveta Šenerová
V tomto čísle časopisu jsou hned čtyři rozhovory, s různými osobnostmi. Někdy je docela složité tematicky je od sebe
oddělit. Naštěstí máme ve škole spoustu šikovných dětí. Jejich obrázky a práce nám pomohou překlenout prostor mezi
jednotlivými rozhovory.
Jak pracují děti ve 2.B
7
Rozhovor s učitelem – Valerie Lažo
Mladá paní učitelka Valerie Lažo, třídní ve 3.C, je velmi vytížená, nejen díky studiu na pedagogické fakultě. Ještě než
běžela za svými milovanými syny, pověděla
nám něco o sobě, i o své radosti – zumbě.
• Mnozí Vás znají především z lekcí zumby.
Prozradíte nám také něco ze svého soukromí?
Mám dvě děti, dva chlapečky, Sebastiána
a Olivera. Jeden chodí do druhé třídy a jeden
do třídy první a máme ještě dalšího člena
rodiny, velkého britského šedého kocoura
Maxe. Hodně lidí zajímá Vaše cize znějící
jméno. Je to jméno maďarského původu,
rodina
mého
manžela
má
kořeny
v Maďarsku. Manžel se věnuje hudbě,
konkrétně je zvukař a pracuje s počítači.
Odkud pocházíte Vy? Narodila jsem se
v Plzni, s rodiči jsme se několikrát stěhovali,
žili jsme postupně v Plzni, Košicích, Praze
a pak se maminka se mnou přestěhovala do
Příbrami. Z Příbrami jsem potom přišla do
Prahy a do Unhoště, kde žiji se svou rodinou.
• Máte sourozence? Mám, tři. Jsme velká
rodina. Mám dvě sestry a bratra. Já jsem
nejstarší, brácha je o devět let mladší
a sestry jsou mezi námi. Hodně jsem se o ně
starala. Vodila jsem je do jeslí, do školky,
vyprovázela je do školy. Prali jste se někdy?
Moje o dva a půl roku mladší nevlastní sestra
byla hrozná ranařka. Vždycky za mě snědla
všechno jídlo, mě moc nechutnalo, jí ano
a když snědla něco moc dobrého i za mě, tak
jsme se pěkně popraly.
• Čím jste chtěla být, když jste byla malá?
Vždycky jsem chtěla být baletkou.
• Kdy a proč jste se rozhodla stát učitelkou?
Začala jsem učit na baletní škole, kde jsem byla hlavně odpoledne a večer a při tom jsem dostala nabídku učit
také na základní škole. Takže dopoledne jsem učila na základce, odpoledne v baletní škole a večer jsem měla
často představení. Pak jsem ze školství odešla a jezdila jsem s taneční skupinou po světě. To byla velice
příjemná zkušenost. Byla to baletní škola Renaty Sabongui, jezdili jsme po Německu, Rakousku, Polsku,
Maďarsku a byli jsme také ve Státech na šesti týdenním turné.
• Takže se nabízí otázka, jakou školu jste vystudovala? Studovala jsem střední pedagogickou školu a k tomu
soukromou taneční konzervatoř. Mám tři semestry pedagogické fakulty. Tu jsem nedostudovala právě proto,
že jsem odjela vystupovat s taneční skupinou. Teď znovu pokračuji ve studiu na pedagogické fakultě.
• Co Vás na práci s dětmi nejvíc baví? Ty děti.
• Jaká jste Vy byla žákyně? Já jsem byla hrozný dítě. Vždycky jsem byla někde v koutě, aby mě nebylo vidět ani
slyšet. Když se na mě někdo křivě podíval, tak jsem se rozplakala. Snažila jsem se být pokud možno
neviditelná, ale záleželo mi na tom, abych měla dobré výsledky.
• Který předmět Vás ve škole nejvíc bavil a co Vám nejvíc nešlo? Velké potíže mi dělala a dělá matematika
a milovala jsem všechny výchovy, nejvíc tělocvik.
8
• Čím Vás žáci naštvou a čím naopak potěší? Naštvou mě, když jsou nepoctiví, jak sami k sobě, tak k ostatním, to
mě nejvíc rozzlobí. Potěší mě tím, že se dokáží třeba jen mile podívat a usmát.
• Co považujete za nejdůležitější při výchově dětí? Doma například máme s dětmi jasně daná pravidla, která jsme
si vysvětlili, proč je takhle máme. Ale myslím si, že je důležité dětem nechat i jejich prostor. Každý by se měl
poučit ze svých chyb.
• Máte nějaký oblíbený sport? Momentálně se díky studiu na fakultě věnuji mnoha sportům, mám specializaci
tělocvik.Teď jsme měli atletiku, skákali jsme do výšky, po mnoha letech jsem házela oštěpem, musím splnit
zápočet z plavání, čeká mě horolezení a gymnastika. Nicméně moc ráda lyžuji, plavu. Mým životem je ale
tanec.
• Takže konečně se dostáváme k té zumbě, to je přeci spojení tance a cvičení. Ano, je to zumba, ta ke mně
neodmyslitelně patří. Jakým způsobem jste se k zumbě dostala? Balet a zumba je přeci jen velký rozdíl. Když jsem
přestala aktivně tancovat a přestala jsem jezdit po představeních, tak jsem nějakou dobu měla velice zajímavou
práci v Národním divadle a v televizi. Ta mě jistým způsobem naplňovala. Pak jsem odešla na mateřskou
a pohyb mi začal hrozně chybět. Bylo mi úzko, smutno, neměla jsem tu správnou radost ze života a dlouho jsem
přemýšlela, co přesně mi chybí. Zjistila jsem, že mi chybí pohyb a nevěděla jsem, jak z toho ven. Se dvěma syny
těžko půjdu tancovat do divadla. Jednou, když kluci spali, jsem dostala nápad, že bych mohla jít dělat
instruktora nějakého cvičení. Dělala bych to, co chci a přitom bych se nemohla vymlouvat, proč zrovna
nemůžu jít. Hledala jsem na internetu nabídky na instruktory „něčeho“ a vypadla na mě „nějaká zumba“.
Tehdy jsem vůbec nevěděla co to zumba je. Trošku jsem googlila, až jsem zjistila, že je to fitness program
s tanečními prvky, temperamentní latinská hudba a shodou okolností asi hned za měsíc byl volný termín na
kurz instruktora. Přihlásila jsem se a jela jsem do Vídně. Úplně poprvé v životě jsem byla na zumbě. A ten kurz
vedl přímo Beto Perez? Ne, nedělal to Beto, ale jedna z jeho spolupracovnic – z jeho týmu. Říká se, že Beto Perez
velice dbá na výběr lektorů zumby. To je pravda. Beto má tým lidí, v každé zemi jednoho svého školitele, který
výuku garantuje a školí další lektory. V Čechách tenkrát byly všechny termíny plné a volné místo bylo ve
Vídni. Takže jsem jela tam a kurz lektorství zumby jsem udělala ve Vídni. Byla jsem tenkrát hrozně směšná.
Díky baletní škole jsem byla hodně tvrdá, neohebná. V baletu máte zpevněné tělo, zpevněnou pánev a najednou
po mě chtěli, abych kroutila boky a rameny. Vůbec mi to nešlo a bylo to hrozně legrační.
• Cestujete ráda? Moc ráda cestuji, ale s „chlapečkama“ už to jde trošku hůř. Cestujeme po Čechách, jezdíme na
kola, lyže, snažíme se někam vyjet v létě.
• Je místo, kam byste se ráda podívala? Strašně ráda bych jela na Sardínii.
• Máte nějaké další koníčky? Hrozně ráda čtu, moc mě baví tvořit. S klukama si malujeme, muzicírujeme a třeba
opravujeme nábytek.
• Jakým způsobem relaxujete? Když jste opravdu hodně unavená, což při práci, lektorství a studiu jistě často jste, co
Vás postaví na nohy? Uvařím si čaj, vezmu si teplou deku, ponožky, hodně knížek kolem sebe a zalezu.
• Otázka, na kterou jsou zvědavé všechny děti – oblíbené jídlo a co byste naopak nikdy nesnědla? Mám hrozně ráda
kynuté koláče a buchty. Moc nemusím koprovku.
• Které je Vaše oblíbené zvíře? Jednoznačně náš kocour, to je velký mazel a chodí mě budit. Každé ráno, ještě
dřív než zazvoní budík, za mnou přijde a vymňouká mě z postele.
• Pokud bychom věřili v převtělení, do jakého zvířete byste se chtěla převtělit Vy? Asi bych chtěla být plameňákem
nebo vážkou.
• Bojíte se něčeho, máte z něčeho strach, nějaké fobie? Mám velkou fobii z pavouků a nemusím, když mi běží po
noze myš. Nedávno jsem vystrašila rodinu, když mi po noze přeběhla myš a já jsem zaječela. Vy máte doma
myši, vždyť přeci máte kocoura? No právě. On si přinesl domů myš na hraní, živou a pustil jí tam.
• Jakou hudbu posloucháte? Pokud si zrovna nehledám písničky na zumbu, tak mám ráda i klasiku. Nemám
problém pustit si Mozarta či Janáčka, ale také Čechomor nebo U2. A co divadlo, chodíte do divadla? Chodím na
operu a na balet. Často? Snažím se, tak jednou za dva měsíce určitě. Máme s kamarádkami takovou holčičí
partičku a jedna z nás vždy sežene nějaké lístky.
9
• Máte oblíbeného herce, herečku? Mám strašně ráda Ivanu Chýlkovou, a z herců se mi líbí Pan Švehlík, jak
starý pán, tak mladý pan Švehlík. Ale spíš baletky a baleťáky, například Darju Klimentovou. A co filmy? Já na
filmy moc nekoukám. Když je něco zajímavého v kině tak jdeme, ale moc ne.
• A dostáváme se k Vaší zálibě – knihám. Teď čtu bohužel nejčastěji skripta, ale miluju beletrii – Květu
Legátovou mám moc ráda, Johna Irvinga, ten mě taky baví, Agatu Christie, je jich moc.
• Jaké vlastnosti považujete v životě za nejdůležitější? Čestnost a trpělivost.
• Máte nějaký životní vzor? Tátu a mámu.
• A nějaké životní krédo, kterým se snažíte řídit? Každý svého štěstí strůjcem. Člověk má začínat nejdřív u sebe.
• Co považujete za svůj největší úspěch? Jednoznačně děti a profesně, když jsem pracovala jako vedoucí
obchodního oddělení v Národním divadle. To byla hrozně zajímavá práce a otevřela mi dveře i dál do televize.
Co přesně dělá vedoucí obchodního oddělení v divadle? Má na starosti nejenom prodej vstupenek na všechny
scény divadla a předplatné, patří k tomu i hledištní personál, uvaděčky, pokladní, pokladny. Nejdůležitější úkol
je, aby bylo vyprodáno a nebyly dvojité vstupenky.
• Máte nějaký sen? Chtěla bych si přečíst všechny knížky, které mám doma a nemám na ně čas. Já bych toho
chtěla hrozně moc. Mám pocit, že nestíhám spoustu věcí, které bych ráda dělala. Chtěla bych na ně mít víc
času, takže asi bych se měla naučit říkat ne. Pak bych měla i víc času na věci, které bych chtěla dělat.
• A chcete prostřednictvím časopisu dětem něco vzkázat nebo popřát? Asi aby když něco dělají, aby to opravdu
dělali s chutí a naplno, protože jinak to nemá cenu. Moc děkujeme za rozhovor.
Text a foto: Martina Erbová
10
ZU MB A
Naši stálí korespondenti, žáci 3.C a 3.D, tentokrát navštívili
ZOOKOUTEK MALÁ CHUCHLE
Víte jak se říká samici od daňka? A kdo vede mufloní stádo? Tyto i mnoho dalších zajímavých informací jsme
se dověděli spolu se žáky třetího ročníku, třídy 3. C a 3. D naší ZŠ v Hostivici, při poznávací výpravě do střediska
ekologické výchovy Lesů hl. m. Prahy. Vzhledem k celkem vydařenému podzimnímu počasí jsme se vydali do
přírodní rezervace a Lesní školy Chuchelský háj. Abychom mohli zvěř lépe sledovat, každá třída jsme se na putování
vydala jiný den.
Přírodní rezervace Chuchelský háj se nachází na kopci nad Chuchlí. Podle legendy je místní háj kouzelný
a pod jedním ze stromů poblíž hřbitova je ukryt poklad. Samotný strom pak má údajně magickou moc předávat
znaveným lidem sílu. My jsme měli síly dost a tak jsme prošli delší a náročnější trasu naučné stezky. Magický strom
ani poklad jsme sice nenašli, ale na konci táhlého výšlapu nás čekala milá podívaná, Lesní zookoutek. Měli jsme
úžasnou příležitost seznámit se s lesní zvěří zblízka. Na stezce nás doprovázel zkušený průvodce Martin a mnoho
zajímavostí jsme se dozvěděli od lesníka Josefa. Viděli jsme asi 30 druhů zvířat známých i méně známých. Všechny
nás velmi uchvátil rys ostrovid, psík mývalovitý nebo jelen lesní. Jako čaroděj Rumburak vypadal mluvící krkavec.
Svou krásou nás oslovila také sova pálená či káně nebo výr. Líbila se nám i sojka, která jak jsme zjistili, není
„práskačka“, ale má v lese svou důležitou funkci. Už víme, proč má bobr placatý ocas nebo jak troubí jelen v říji. Ve
volném výběhu jsme zblízka pozorovali také muflony a daňky. Procházku a zajímavý výklad nám naši průvodci
doplnili krásnými ukázkami paroží, rohů, kůží, lebek, peří a stop lesních zvířat. To byla podívaná!
Když jsme již byli zcela znaveni čerstvým vzduchem, procházkou i množstvím informací a dostali jsme také
pořádný hlad, pomohli nám Martin s Josefem rozdělat oheň, u kterého jsme si mohli odpočinout. Povídání u ohýnku
se neobešlo bez patřičného opečení buřtů. A po zálesáckém obědě přišel čas na návrat do školy. O zážitcích a nových
informacích jsme si ještě několik dnů vyprávěli. Také jsme ve skupinách pracovali na úkolech navazujících na
vzpomínané vyprávění Josefa a o těch nejzajímavějších tvorech jsme napsali referáty.
Velmi se těšíme, až koutek znovu na jaře navštívíme a příště bychom se rádi zúčastnili také nočního pozorování zvěře.
Valerie Lažo, Magda Karasová
Foto : Magda Karasová
11
V minulém čísle časopisu jsme Vám představili novou paní učitelku, třídní ve 4.D, paní Danu Trojákovou.
Nahlédněte s námi do její třídy, ať také vidíte, jak si žáci této třídy dokáží pod jejím vedením zpestřit výuku.
Projekt „Naše škola“ ve 4. D
Při vlastivědě jsme pracovali na projektu o naší škole. Zabývali jsme se tím, kdo ve škole pracuje a jakou práci
vykonává. Vytvořili jsme plakát, který propaguje naši školu a pracovali jsme na grafických návrzích, jak by naše škola
mohla vypadat zvnějšku. Návrhy jsou skutečně nápadité. Můžete si je prohlédnout v chodbě pavilonu „A“ v prvním
patře.
Vzpomínáme na léto
V září jsme se při výtvarných aktivitách ohlíželi za létem. Moře, pizza… a trochu letního počasí jsme si zavařili na
zimu. Můžete ochutnat z naší spižírny.
Foto : Dana Trojáková
12
Dalším úžasným nápadem ve 4. D byly: HRÁTKY
S CIZÍMI SLOVY
Paní učitelka Dana Trojáková připravila svým žákům zajímavou hru s cizími slovy. Děti dostaly jim několik zcela
neznámých slov cizího původu a měly svými slovy vysvětlit jejich význam. Po té děti hledaly ve slovníku cizích slov
správnou odpověď. Posuďte sami, jak zajímavá hra čtvrťáků dopadla.
( klíč: cizí slovo – vysvětlení žáka – faktický význam slova )
• BENTOS →Bentos je ovoce, co se nejí, protože je jedovaté. → společenstvo organismů žijících na dně vod
(Matěj)
• AKAWI→ Akawi je kiwi, které roste na zemi. → druh sýra ve slaném nálevu ( Martin )
• DALASI→ Je to druh květiny, která roste v Severní Americe, roste deset dnů a je velká 120mm. → měnová
jednotka Gambie ( Adéla )
• FAVELA → Jídlo, které se jí v Mexiku. → chudinská čtvrť ve městech Latinské Ameriky ( Pavel )
• GLORIET → Masožravá rostlina, která roste v Jižní Americe. Má tři metry a žere zebry, antilopy apod. →
otevřená zahradní besídka v místě krásného výhledu ( Fany )
• CHIONOGRAF → Hudební nástroj. → sněhoměr ( Anička )
• INFULA→ Druh květiny, která roste v Indii, má černou barvu a je velká 15cm. → orientální pokrývka hlavy,
mitra ( Terka )
• KARNÁT → Květina, která se podobá karafiátu a roste v Africe. → barva lidského těla ( Anička )
• NONIUS → Lék proti kašli. → pomocné měřítko k určení menších zlomků ( Václav )
• OGIVAL→ Je to zvláštní druh ovoce nebo masožravá kytka, která se vyskytuje v západní Africe. Je to hrot
starověkého kopí, možná také pravěký tvor, který žil před 25 miliony let. → gotický lomený oblouk ( Lukáš )
• PASPULE→ Je to stroj na přemisťování v čase. → lemovka, začišťovací stužka ( Petr )
• QUIETO → Je to druh krásné hudby na „čaču“. Je to také dvojpatrové letadlo, obě patra jsou první třídy. →
v hudbě klidně, mírně ( Lola )
• SOLEX → Může to být velká solnička nebo silonové punčocháče. → pneumatické měřidlo nepatrných pohybů
nebo změn délky ( Bárny )
• SUFÓZA → Vzácný druh papouška žijící v Austrálii. Má růžovo-fialové peří s modrými skvrnami. →
mechanický odnos jemnějšího materiálu z hornin, zemin nebo půdy podzemní vodou ( Lenka )
• ŠANTUNG → Šantung je zvíře, které žije v poušti v písku. Měří 3-8mm. → režná hedvábná tkanina s plátěnou
vazbou s místy tlustšími nitěmi ( Sandra )
• TABRÍZ → Tabríz je vzácný druh rybízu, který roste v moři a je velký 1m. Rybíz je modrý a je nejedlý. →
nízký vázaný perský koberec s květinovým vzorem ( Klárka )
• TEURGIE → Způsob léčení zánětu mozkových blan. → magické zaklínání bohů a démonů ( Jáchym )
• VIMPEL→ Vimpel je druh nářadí, které se používá na montování matiček. → malý trojúhelníkově protažený
praporek ( Jakub )
• XYLÉM → Hudební nástroj. → dřevo ( Pavel )
• ZARZUELA→ Lék na pihy, vzácný druh ptáka, který žije v Africe nebo květina, která roste v Číně. →
španělská lidová zpěvohra ( Terka )
13
MINIHÁZENÁ – představujeme vám nový kroužek a zveme vás
k rozhovoru s jeho trenérkami
V naší škole od září začal nový sportovní kroužek, miniházená. Přinášíme vám rozhovor s jeho sympatickými
trenérkami. Rozhovor byl velice spontánní, trenérky se navzájem doplňovaly a kolegiálně navazovaly jedna na
druhou. Doufáme, že se čtenář v textu neztratí, pro jistotu jsou odpovědi rozlišeny barevně.
• Můžete se nám nejdřív představit a říci nám něco o sobě?
Mé jméno je Šárka Raisová, je mi 26 let a pocházím z Plzně. Co se
týče házenkářského života, s házenou jsem začínala v šesti letech
v Plzni. Pak jsem v kategorii mladšího dorostu, což je věk mezi
patnácti a šestnácti lety, odešla hrát do výběru pražské Slavie,
po několika letech do Liberce. Vždy jsem hrála nejvyšší ligu
a potom jsem zamířila do Německa. Teď momentálně trénuji
v nejvyšší lize za Písek. Co se týká trenérské kariéry,
trénuji již 4 roky, začínala jsem v Plzni u malých holčiček,
od kategorie mini až po starší žákyně. Teď už skoro tři
čtvrtě roku trénuji na Dukle, kde máme kategorii mini
a mladší žactvo – kluky.
• Jak jste se k házené dostala? K házené mě přivedl
tatínek.
V Plzni se tenkrát hrála nejvyšší liga mužů,
hráli o titul mistra republiky. Tatínek je fotbalista, ale
s házenkáři se všichni znali. Vzal mě na ten zápas, Plzeň
vyhrála titul mistra republiky a tam se jednoznačně
rozhodlo, že budu hrát házenou.Byl to krásný
nezapomenutelný zážitek.
• Věnujete se nějakým dalším sportům? Hraju tenis, chodím
do posilovny a plavat, ráda tančím a jezdím na bruslích a v
zimě ráda lyžuji. Mám ráda klasické míčové hry, ale spíš
formou aktivní relaxace.
• A kdy Vás napadlo trenérství? To mě napadlo ve chvíli, kdy
jsem se vrátila z Německa. Když jsem chtěla ukončit aktivní
hráčskou kariéru, oslovili mě v Plzni, jestli bych chtěla jít trénovat malé
holčičky. S radostí jsem nabídku přijala.
• Je těžké rozpoznat talent? Těžké, to bych neřekla.Většinou ho vidíte na první pohled. U dětí je to krásně vidět, mají
přirozené pohyby. Když vidíte, jak vezme míč do ruky, jak si s ním v tu chvíli ve spojení s pohybem dokáže
poradit a užít si tu hru, tak už i trochu dokážete odhadnout, jak bude dítě schopné a zda je talentované.
• Je možná dobře, že malé děti nejsou ještě „zdeformované“ jinými sporty. To je pravda, i když se nám stává, že
k nám chodí malí fotbalisti, hokejisti. Jsou to kluci, kteří většinou hrají od tří, čtyř let fotbal a k nám přijdou třeba
v sedmi, osmi letech. To ale vůbec nevadí. My se snažíme necílit děti k jedné hře. Náš trénink, ač jsme házenkáři, se
skládá z takových „všehosportů“. Snažíme se je rozvíjet pohybově, necílit je jenom k házené, ale rozvíjet celkově
schopnost jejich pohybu a sportovního myšlení obecně v tomto věku.
• Máte nějaký sen nebo přání? Řekla bych, že naším snem a cílem je přivést děti ke sportu a k naší milované házené.
To je náš veliký sen, když vidíme, jaký je tady obrovský potenciál a prostor. Je to pro nás velká výzva, přivést děti ke
sportu, který milujeme.
• Já myslím, že důležité je, aby děti sport bavil. Některé děti nedělají nic a jiné dítě je zahlceno, možná doslova
přetíženo nejrůznějšími aktivitami. Přesně tak. My se snažíme vést tréninky tak, aby odsud dítě odcházelo nadšené. To
platí na Dukle a budeme to prosazovat i tady. My musíme vidět, že se dítě někam pohybově posouvá a že ho to
opravdu baví. Jakmile je dítě nadšené, přenese to i do své rodiny. Pokud si to rodiče uvědomí a vidí jeho radost, věřím
tomu, že ho nenechají chodit na pět kroužků, ale vyeliminují to třeba na dva nebo tři. Vždycky je to o tom, že rodiče
musí vnímat své dítě. Když dítě přijde s tou obrovskou radostí a je spokojené, pak není co řešit.
• Mě osobně připadá, že obrovským bonusem tohoto sportu jsou malé nároky na vybavení. Třeba u hokejistů je
výbava finančně velmi náročná. Ano, tady stačí trenýrky, tričko a míč. A u miniházené míče děti dostávají na
tréninku, takže úplně eliminujeme náklady. Pro kroužek jsme vypočítali cenu tak, aby nám pokryla náklady za
pronájem a trenérský minimální bonus. Dítě přinese 150,- Kč měsíčně, má v tom 8 tréninkových jednotek. Zároveň
jakmile přijde, dostane hned tričko s nápisem „kroužek míčových her Lvíčata“.
• Na tričku ale teď máte hrošíky. To jsme zaimprovizovali. Potřebovali jsme, abychom byli jednotní. V rámci areálu
Břve pořádáme ve spojení s Duklou různé týdenní házenkářské campy a vždycky děláme jednotná trička. Jezdí tam
tak 30 – 50 dětí a právě pro tento rok jsme měli žlutá trička s hrošíkem. Alespoň máme na sobě pro děti něco
úsměvného. Lvíčata budou mít trička zelená.
14
• Teď trochu z jiného soudku. Děti zajímají běžné věci, například jaké je Vaše oblíbené jídlo. Nebo si jako
sportovkyně musíte dobroty odříkat? Já úplně miluji McFlurry s lentilkami a karamelem a samozřejmě nejen to.
Jinak v rámci vrcholové házené bychom se měli stravovat správně.
• Jaké vlastnosti považujete v životě za nejdůležitější? Já osobně určitě cílevědomost, aby měl člověk sny, za kterými
si dokáže jít. Hodně si zakládáme na fair play. Ne vítězit za každou cenu, člověk si musí hru užít a musí být čistá.
Jsme jedni z mála trenérů, kteří nehledí jen na výsledek. Dáváme důraz na to, jak děti hrají, snažíme se je motivovat
tak, aby si hru užívaly a měly z ní radost. Když je tlak pouze na výsledky, není to úplně správné. Soutěživost určitě
ano, ale v určitých mezích. Když proti sobě nastoupí malé děti a proti nim děti o hlavu větší, je to o tom, aby se
nekoukaly na výsledek, ale snažily si hru užít. Hodně je chválíme a snažíme se je na hřišti motivovat. Určitě jim
nenadáváme nebo něco podobného.Dále je pro mě v životě velmi důležitý přátelský a pozitivní přístup a důslednost.
• Co byste dětem prostřednictvím časopisu vzkázala? Určitě aby přišly, třeba se jen podívat. Aby si užily hru s míčem
a aby se ničeho nebály. My se na ně moc těšíme a věříme, že se jim bude s námi líbit.
• Vaše kolegyně se zatím jen usmívá a souhlasně přikyvuje, takže se nám prosím také představte.
Jmenuji se Marie Josefusová, hrát jsem začala v osmi letech. Rodiče
mi nedovolili hokej, takže jsem se rozhodovala mezi házenou, kterou
hrál táta a volejbalem, který hraje máma. Z nějakého důvodu jsem
si vybrala házenou a učinila tak jedno z nejlepších životních
rozhodnutí. Táta je skalní fanoušek „sešívaných“, takže jsem
začínala v klubu DHC Slavia Praha. Tam jsem byla až do
dorostenek, pak jsem z mnoha důvodů vyměnila Slávii za
Sokol Vršovice, kde působím doteď. Hrajeme druhou a třetí
nejvyšší soutěž v republice.
• Prozradíte nám některé své úspěchy? Se Slávií máme titul
mistrů republiky v žákovských kategoriích, vítězství
největšího házenkářského halového turnaje v Evropě.
Jmenuje se Prague Handball Cup. Teď už jsem se dostala do
stadia, kdy pomáhám s organizací turnaje. Hráčská
kategorie končí v dorosteneckém věku a pro dospělé už
není, takže jakmile jsem přestala hrát, vrhla jsem se do
organizátorského světa. V dospělé kategorii se nám podařilo
postoupit z druhé ligy do první. To je asi všechno. To není
vůbec málo. A trenérství, baví Vás práce s dětmi? Moc mě to
baví. Už když jsem byla malá, jakmile jsem začala hrát, tak
mě napadlo, že bych jednou chtěla trénovat.
V devatenácti, dvaceti jsem začínala a čím víc trénuji, tím víc si
uvědomuji, jak mě to baví a že to chci dělat celý život. Časově
je trenérství dost náročné. Musíte vymyslet, jak skloubit vše
dohromady (práce, kroužky, tréninky na Dukle a ve Vršovicích). Za
poslední dobu jsem si toho naložila hodně, ale vůbec nelituji a chtěla bych, aby to dopadlo tak, jak si představuji.
• Jsme ve škole, takže se zeptám na školy. Zrovna teď obě chodíme na trenérské školení. Trenérská licence je
rozdělená na C,B,A. Je to odstupňované, C je nejnižší. U Céčka jsou 2 víkendy školení, uděláte a obhájíte práci, test
a dostanete C. Pak musíte mít dva roky praxe a můžete se přihlásit na Béčko, kde jsou 2 bloky teorie, týden praxe, dva
testy, zase obhajoba absolventské práce. Na nejvyšší licenci A jsou 2 roky praxe s Béčkem a pak se musíte přihlásit na
FTVS a další 2 roky studovat. Áčko je nejnáročnější. Teď jsme obě v průběhu licence B.
• Co byste Vy popřála nebo možná poradila dětem? Hlavně bych jim vzkázala, že jakýkoliv sport, ať už individuální
nebo kolektivní, s míčem, hokejkou nebo raketou je super. Ať to zkusí, ať nesedí jen u počítače. Kolektivní sport je
lepší v tom, že tam právě je ten kolektiv. Dítě si najde kamarády už jen tím, že přijde na trénink. To jim dá do života
hrozně moc. Naučí se žít v kolektivu, dá jim to hodnoty, které by samy doma nezískaly. Já si prostě nedokážu
představit, že bych sport nedělala. Je to něco, co děti i dospělé baví. Je to součást života, dělá se pro radost, a když
jsou výsledky, o to je to lepší. Dětem bych přála, aby si našly svůj sport a dělaly ho s láskou a nadšením.
• A jak jste se dostaly zrovna k nám, do Hostivice? To je právě tím, že jako Dukla úzce spolupracujeme s panem
Šmídem, takže všechny campy, turnaje a všechno co děláme, jezdíme dělat na Břve. Dozvídaly jsme se, že je tady
hodně dětí. Že tu není moc sportů, které by mohly dělat a o házenou by byl zájem. Tak trošku po hlavě jsme se do
toho vrhly a teď uvidíme, co to přinese.
• Zpátky k Šárce, pochlubte se taky svými úspěchy. V žákovské kategorii jsme byly vicemistryně republiky v Plzni,
v dorostenecké kategorii jsme byly mistryně republiky za pražskou Slavii. Vyhrály jsme Praga handball cup, největší
turnaj v Evropě a jednou jsme byly druhé. A za svůj největší úspěch považuji, že jsme vyhrály titul mistryně Saska,
když jsem byla v Německu. To pokládám za velký úspěch, protože Německo je naprosto úžasná házenkářská země.
Ti lidé tam házenou žijí, to co jsem prožila tam, bylo něco naprosto neuvěřitelného a moc bych to přála zažít každému
házenkáři.
15
• Když se naváže přátelství v rámci sportu, to je určitě o level výš, nepletu se? To je úžasná záležitost. Prošla jsem
republikou, od Plzně, přes Prahu, Liberec, Německo, zároveň jsem každé léto jezdila do Třeboně na speciální
házenkářské campy. Teď kamkoliv přijedu, téměř vždy někoho potkám. Ti lidé vám zůstávají po zbytek celého života.
Nejdřív jsme se potkávali jako hráči, teď se potkáváme na úrovni trenéřiny, což je skvělé. A to bych chtěla vzkázat
dětem. Přátelství, které ve sportu najdou, s nimi bude po celý život, po celé republice, ale i v Evropě, ve světě. Stále
mám kamarádky třeba z doby, kdy jsme jezdily na turnaje do Francie.
• Určitě máte život bohatší. Když někdo sedí na facebooku, tak tam sice má třeba 360 přátel, ale většinu nezná, nikdy
je neviděl, ani neví, kdo se za fotografií v profilu skrývá. To je dle mého názoru trochu problém dnešní doby. Naše
přátelství,na rozdíl od toho facebookového, je opravdové a mnohem srdečnější, jsme si mnohem bližší.
• A Maruško, jaké máte Vy neřesti? Ujíždím na čokoládě. Jakmile ji otevřu, a je jedno, jestli je velká, střední nebo
teď taková ta obrovská Milka, musím ji sníst celou. To je u velké čokolády problém, nejsem pak schopná nic dělat. Je
mi špatně, vím, že mi bude špatně, ale prostě ji sním. To je neřest, kterou bych chtěla odbourat.
• A jaké další sporty Vás baví? Miluju hory, takže jsou to běžky, snowboard nebo lyže. Všechny zimní sporty, brusle.
Táta a bráchové jsou hokejisti, takže odmalička bruslím. Tedy hokej hraju taky, i když jen na rybníce, nejsem žádný
profík. Jezdím na kole, mám ráda všechny míčové hry, nejvíc asi basket, volejbal, rugby. Co mě opravdu hodně baví
je plážová házená. Hraje se na písku, má trošku jiná pravidla a je hodně oblíbená hlavně v létě.
• Bojíte se něčeho? Bojím se hloubek ve vodě. Moc ráda chodím plavat, ale když jsem třeba v moři, řece nebo
v rybníce, tak mě hloubka děsí. Představím si to množství ryb, co všechno může být pode mnou a to mi není úplně
příjemné. A bojím se upírů. Takže vodníci a upíři? No vodníci ne, ryby a upíři.
• A Šárko Vy? Máte z něčeho strach? Já mám strach z nestabilních povrchů ve výšce. Miluji hezké výhledy, výšky
a rozhledny, ale jak je pode mnou něco nestabilního, tak je to problém. Třeba na Lipně stezka ve větvích? Ano, vidím
dolů pod sebe a ještě se to se mnou hýbe…Snažím se to překonávat, takže jsem si byla skočit z Vranovské přehrady.
V Göteburgu, když jsme byli na světovém turnaji s dětmi, tak tam v lunaparku je pád ze 103 metrů – na tom jsem
byla. Snažím se to překonávat, ale je to hodně náročné.
• Zrovna pád z věže, do toho jsme ji navezli my. Byli jsme tam rok před tím, takže jsem to taky absolvovala. Donutily
mě děti, vůbec jsem nechtěla, bála jsem se, ale donutily mě, tak jsem do toho šla. Ano děti to moc baví. A jaké jsou
pocity po pádu? Super. Když jsme dojeli dolů, strašně se mi klepaly nohy i ruce, byla jsem jak želé. Vytryskly mi slzy,
protože jedete strašně rychle a ještě fouká vítr, ne že bych brečela. A to člověk padá s nějakou plošinou nebo jak jede?
To je taková věž, kolem které jsou v kruhu sedadla, do kterých vás přikurtují. Ten kruh vyjede nahoru, pak vás tam
nechají chvíli stát, vy koukáte na krásný výhled, modlíte se, abyste už byli zase na zemi a najednou to začne padat.
Chtěla jsem ječet, ale nešlo to. Už na to v životě nepůjdu, ale zážitek luxusní.  Pak přichází uspokojení, že to člověk
dal. Určitě, člověk překoná svoje hranice, to je úžasný pocit. Euforie, adrenalin udělají strašně moc. Když jsme z toho
slezli, tak jsem se asi tři čtvrtě hodiny v jednom kuse smála. Asi radost, že jste to přežila. Asi. Já jsem taková, že se
nechám přemluvit, hlavně od dětí, které trénuju. Ty dokáží zařídit cokoliv. No ony mají radost, když nás vidí „trpět“
, to je pro ně zadostiučinění, celý rok nás poslouchají a pak si na nás smlsnou.
• Rodiče bude určitě zajímat, jestli děláte v návaznosti na tréninky ještě prázdninová soustředění? Teď začínáme
pozvolna, kroužky 2x týdně, následně začnou otevřené hodiny od listopadu ve sportovním areálu Břve,kde se oficiálně
otevře oddíl házené Hostivice. Pak budou dobrovolné házenkářské campy, pro všechny. Děláme je na podzim, na jaře
a v létě. Tyto campy jsou otevřené a děti tam můžou být celý týden. Je to právě vždy v době prázdnin, což je velmi
přínosné i pro rodiče, kteří musí do práce, je to pro ně ideální varianta. Jinak každé dítě, které začne chodit do oddílu,
by mělo mít cca 2 x do týdne, vždy odpoledne trénink, preferujeme i týdenní akce, soustředění, příprava bývá v létě
i v zimě. V zimě jezdíme na hory, v létě jsme na Břvích, protože zde máme plný komfort. Jsou zde lesy, koupání,
když je hezky, skvělá hala, výborné ubytování, regenerace, vířivka, sauna… Vše,co si mohou sportovci přát a co
potřebují.
• To mi připadá hodně důležité. Když se s dětmi poznáte jen na trénincích, je to pořád jen trénink. Ale když s dětmi
trávíte ještě další čas, mají možnost Vás poznat blíž. Trávíme s nimi hodně času. Je pravda, že pak ty vztahy jsou
opravdu jiné. Pro nás je ale důležité, aby se děti poznaly především mezi sebou, aby si vytvořily silnou partu
kamarádů. Když se budou vídat na kroužku ve škole nebo na jednom tréninku, tak se ta parta nedokáže vytvořit tak
silná. Ale pokud budeme jezdit na soustředění a turnaje, většinou vícedenní, tak například večer přijdeme do společné
třídy, kde spíme a zahrajeme si společně hry. Všechno je to o něčem jiném. Děti to strašně baví. Jsou pryč od rodičů,
jedou vlakem, což je v dnešní době pro mnohé děti zážitek. Také se snažíme trochu eliminovat elektroniku, aby měly
stále své dětství. Mají s sebou karty, hry, knížky. Děláme to i proto, aby si navzájem povídaly a povídaly si s námi,
aby jenom nekoukaly do telefonů a tabletů. Velice se nám to osvědčilo.
• A trénovat naše děti budete Vy dvě? Ano, my dvě a budeme tu souběžně. Samozřejmě máme vždy náhradu,
zastoupení pro případ, že některá z nás náhle onemocní. Taky zatím nejsme schopny říci, kolik dětí se nakonec
přihlásí. Pokud bude velký zájem, tak se na nás budou postupně nabalovat další trenéři. Vždy to budou trenéři, ke
kterým máme plnou důvěru a jsou to školení, licencovaní trenéři nebo extraligoví hráči či interligové hráčky. Určitě
budou mít především zkušenosti a vzdělání.
• Nezbývá než popřát Vám hodně šikovných a nadšených svěřenců. Možná, že díky vám vyrostou noví reprezentanti,
ale hlavně přejeme Vám i dětem, hodně radosti z pohybu a společných fajn zážitků.
Martina Erbová
16
Obrázky z prvních, ukázkových hodin v naší škole. / foto Martina Erbová /
Společné foto našich trenérek s panem Šmídem,který celý projekt vymyslel.
LVÍČATA HOSTIVICE
/ profilové fotografie, foto týmu a logo nám daly k dispozici trenérky Lvíčat /
17
Afrika očima dětí a Africký den - výstava
V květnu minulého školního roku přišel školní parlament prvního stupně s nápadem uspořádat opět výstavu
výtvarných prací. Po minulém tématu „Kočky“, jsme se rozhodli pro téma „Afrika“. Inspirací byla cesta Jirky
Vošahlíka, který se svým dědečkem panem Stibralem, absolvoval cestovatelskou výpravu za krásami Afriky. O své
cestě nám vyprávěl a s dědečkem poskytl i fotky.
Protože nebylo volné místo ve výstavním prostoru na radnici, rozhodli jsme se výstavu uspořádat až v říjnu
a spojit ji s akcí pro děti a dospělé. Společně s MKSH a CDP Hostivice jsme 12.10. v Sokolovně předvedli spoustu
krásných obrázků i prostorových výrobků, které byly inspirovány Afrikou, k vidění byly i fotky pana Stibrala.
Odpoledne bylo doplněno o tvoření a hry na africké téma, venku byla připravena soutěž nejen pro děti. Velkému
zájmu se těšilo skupinové bubnování i zumba. Odpoledne uzavřelo promítání filmu Trabantem po Africe.
Část výstavy byla přesunuta do městské knihovny a další část si budete moci prohlédnout ve škole.
Jitka Háková
18
Fotografie: Martina Erbová
Překlad posledního dopisu námi adoptovaného chlapce z
Ugandy, Charlese Kisaady
Ahoj Kamarádi!
Jsem Charles a píši Vám tento dopis. Mám se dobře a jsem zdravý. Doufám, že všechno je tak, jak má být. Jsem
šťastný za to, co pro mě děláte.
Členové mé rodiny Vás pozdravují. Jsme šťastni. Ve svém volném čase si hrajeme, převážně fotbal, protože máme ve
škole míče. Studujeme mnoho předmětů, jako třeba angličtinu, matematiku, přírodopis, sociální vědy a náboženství.
Doma máme kozu a prase. Když se vrátím domů, beru je na pastvu. Mám je rád. Když mají mláďata, tak je bereme na
trh a prodáváme. Peníze pak máme na domácí účely. Ve škole máme krávu, budeme si od ní brát mléko.
Učitel Julius Omugeru nás učí přírodopis a to je také můj nejoblíbenější předmět, ještě se sociálními vědami. Ale
s matematikou mám trochu problém, vždy, když něčemu nerozumím, zeptám se učitele.
Na Velikonoční pondělí půjdu do kostela a až po bohoslužbě přijdu domů, budu mít dobrý oběd. Večer se pak
s kamarádem odeberu na trh, kde společně strávíme volný čas.
Přeji Vám šťastné Velikonoce. Pro všechny jsem nakreslil obrázek.
Váš Charles Kisaada
PS – Na tomto dopise je krásně vidět, jakou vzdálenost musí psaní překonat, včetně toho, že projde ještě rukama
pracovníků Charity. Charles nám přeje krásné Velikonoce, zatímco my se už pomalu připravujeme slavit vánoční
svátky. Časový posun je tedy poměrně značný, aktuálnost obsahu je vždy minimálně s tříměsíčním zpožděním. I tak je
ale pro nás dopis milým důkazem, že chlapec úspěšně studuje a bude mít, také díky nám, lepší start do života než
mnozí jeho vrstevníci a kamarádi.
19
N
No
ov
vá
ár
ru
ub
br
riik
ka
a:: B
Ba
av
víím
me
es
se
em
miim
mo
oš
šk
ko
ollu
u…
…
Poslední slanění v Tisé
Tento kurz se odehrál v Ostrově u Tisé, nedaleko kempu Pod Císařem, v týdnu našich podzimních prázdnin,
tedy od soboty 25.října, do pátku 31.října 2014. Bydleli jsmev krásné chatě, kde bylo všechno, co jsme potřebovali.
Pokoje byly hezky vybavené a měli jsme teploučko. Na začátku jsme se rozdělili do tří týmů – Upírů, Vlkodlaků
a Čarodějů. Celý týden jsme v těchto týmech soutěžili v souboji nestvůr a také za jednotlivce, jako pán a paní temnot.
Malé holčičky měly své družstvo víl a kromě aktivit ve skalách každý den vyráběly krásné věci, které si nakonec
odvezly domů.
V Ostrově nebyl signál na telefon, wi-fi ani televize, ale ani na chvilku nám to nechybělo. Každou volnou
chvíli jsme využili na různé hry. Ráno jsme měli budíček v 8:00 a všichni jsme společně šli udělat snídani. Po snídani
jsme uklidili a v 10:00 jsme vycházeli do skal. Tam jsme nanosili dříví a udělali ohniště, mezitím instruktoři natahali
cesty ve skalách. Ten, kdo zrovna nelezl nebo nejistil, se staral o oheň, nebo pomáhal vařit oběd. Vaření na ohni byl
pro nás velký zážitek. Takže se vlastně nikdo nenudil, pořád bylo co dělat. I malé holčičky, které byly s námi, pořád
něco dělaly. Když nechtěly s námi do skal, zůstaly na chatě s paní učitelkou Bursovou a vyráběly různé obrázky,
náramky nebo malovaly postavičky odlité ze sádry. Osobně musím říct, že paní učitelka Bursová je velice šikovná
a s dětmi měla velkou trpělivost.
Každý den po návratu na chatu jsme šli na večeři, kterou uvařila paní učitelka Rosenkranzová a která vždy
všem chutnala. Po večeři jsme ještě měli program a po té jsme padli únavou.
Na konci kurzu jsme slavili Halloween, takže jsme si udělali masky a vyrobili malé lucerničky. Ve finále jsme
šli na noční slaňování, kterého se zúčastnily i malé holčičky. Všem se to moc líbilo. Za absolvování posledního
slanění v roce 2014 dostali všichni osvědčení. Poslední večer jsme vyhlásili pána a paní temnot, víly, nejlepšího lezce
a lezkyni a také vítězný tým. Výherci dostali odměny, diplomy a medaile. Všem se letošní kurz moc líbil a už se
těšíme na další.
Aneta Kořízková 8.A, foto Terka Hrabánková 8.B
naše malé skalní víly
vyráběli jsme draky a vyzkoušeli, jak létají
20
soutěžili jsme i ve výrobě a pouštění draků
vaření ve skalách na ohni bylo super, stačilo jen dopředu nastudovat recept a pak lehce improvizovat
takhle jsme padali únavou
užili jsme si i Halloween
závěrečné rozdávání diplomů a ocenění
21
Začátku školního roku šlape na paty podzim.
Podívejte se s námi, jak ho přivítali ve školních družinách.
Jak jsme pekli štrůdl
9. října družina 6 pekla štrůdl. Pekli jsme dva štrůdly a rozřezali jsme je. Dali jsme do něj jablka, listové těsto,
moučkový cukr a skořici, a pak jsme to nechali dvacet minut péct v troubě. Po pěti minutách se nám už sbíhaly sliny
a za patnáct minut byl štrůdl upečený. Všichni jsme se o něj podělili a nezbyl ani kousíček.
napsal Vojta Tomsa a Kája Tušek
ŠD 6
Podzim ve dru žině 8
22
KVÍZ PRO ZVÍDAVÉ č.2 –
tentokrát z MATEMATIKY
1. Umíš napsat číslo 14 pomocí pěti stejných číslic a libovolného
množství znamének +?
2. Máš šest sirek. Udělej z nich čtyři rovnostranné trojúhelníky
( tzn. všechny strany stejně dlouhé ). Sirky nesmíš ani lámat,
ani křížit.
3. Narýsuj si čtverec 13x13 centimetrů. Rozděl ho na 13 stejných
dílů tak, aby nikde nezůstalo volné místo.
4. Na jeden řádek napiš za sebe osm osmiček (8 8 8 8 8 8 8 8). Pak
mezi ně vlož čtyři sčítací znaménka + tak, aby součet pěti
vzniklých čísel byl rovný tisíc.
5. Víš, proč se běžci na trati dlouhé 800 metrů říká „půlkař“?
Půlku čeho běží? ( 400 metrů = čtvrtkař )
????????????????
ŘEŠENÍ kvízu č.1 – Neptej se počítače
1. Kolik tučňáků potřebuje ulovit lední medvěd, aby měl
dostatečnou tukovou zásobu na přežití zimy? Lední medvěd
tučňáky neloví, protože tučňáci nežijí na severní polokouli jako lední
medvěd. Medvěd by byl ve skutečnosti pro tučňáky opravdovou
katastrofou. Těžko by v jeho přítomnosti měli šanci na přežití.
2. Proč má sup holou hlavu?Sup má mnohem slabší pařáty než jiní
dravci a proto by se jen stěží dokázal uživit lovem. Živí se tedy mrtvými
těly zvířat a peří by si ušpinil od krve. Plní tak v přírodě funkci jakési
hygienické služby.
3. Jsou tygři v Africe chráněni a proč?Tygři v Africe nežijí. Nejvíce
tygrů žije v Indii a Asii.
4. O kolik krčních obratlů má žirafa víc než člověk? Většina savců
( včetně člověka ) má 7 krčních obratlů. Žirafa má o jeden krční obratel
více ( tedy 8 ) a naopak jeden hrudní obratel jí vymizel, což zřejmě
dříve mnohé badatele zmátlo.
5. Jak dlouho nosí samička mořského koníka svá mláďata, než se jí
mláďata narodí? Mláďata mořského koníka nosí sameček, jako jediný
druh
z živočišné říše.Mořský koník je jedním z nejneobvyklejších
druhů živočichů. Jde o velmi zvláštní rybu, která má neobvyklý způsob
pohybu - plave vertikálně, je živorodá a mláďata nenosí samice, ale
samec. Samička po oplodnění naklade vajíčka do vaku, který má
sameček na břiše, v něm pak mláďata rostou. Sameček je v břiše nosí asi
měsíc.
23