KULTURNÍ HISTORIE ČESKÉ POP MUSIC V LETECH

KULTURNÍ HISTORIE ČESKÉ POP MUSIC V LETECH 1960–1989
Jan Blüml
Katedra muzikologie
Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci
Obecně na úvod… Pop music a věda?
Dnes se to může zdát někomu zvláštní, ale ještě před nedávnou dobou akademický a vědecký svět
populární kulturu zcela ignoroval. Popkultura a všechny její složky včetně pop music byly očima vědců
považovány za něco méněcenného, vulgárního, primitivního, hloupého, esteticky pokleslého, zkrátka za
něco nehodného odborného zájmu. Obrat nastal až v poslední třetině dvacátého století, kdy si vědci začali
pomalu uvědomovat, že populární kultura může být nejenom nositelem významných uměleckých
a estetických hodnot, ale může také sloužit jako prostředek k pochopení řady dalších věcí: skrze
popkulturní projevy můžeme zkoumat hlubší antropologické, sociální, kulturní a jiné jevy. Následující
výklad naznačí možnosti takového přístupu.
Kdy a jak vznikla česká pop music?
Pop music v dnešním slova smyslu u nás vznikla v šedesátých letech. Její vznik byl nesen rozvojem
komunikačních médií. Jaká média to byla?
- Rozhlas. Rozhlas je obecně významným šiřitelem pop music. V roce 1964 vznikla první česká
rozhlasová hitparáda. Pod názvem Dvanáct na houpačce ji spoluzaložil a uváděl vynikající hudební
publicista Jiří Černý.
- Televize. V šedesátých letech vznikají významné televizní písničkové seriály: v roce 1964 je to pořad
Vysílá studio A, v roce 1967 pořad Píseň pro Rudolfa III. V uvedených pořadech se objevují největší
hvězdy tehdejšího popu v hudebních sekvencích, které bychom mohli označit za předchůdce
videoklipů.
- Časopisy. Již na konci padesátých let (1958) vzniká časopis Mladý svět. V šedesátých letech se
Mladý svět stává významným zrcadlem domácí popkultury – jeho obálku pravidelně zdobí tváře
domácího popu včetně Waldemara Matušky, Karla Gotta nebo Marty Kubišové.
- Anketa popularity Zlatý slavík. Typickým atributem pop music v dnešním slova smyslu je anketa
popularity zpěváků a zpěvaček. První domácí anketa tohoto typu vznikla v roce 1962 pod názvem
Zlatý slavík. Anketu organizoval časopis Mladý svět.
- Divadla malých forem. Zásadním médiem pro rozvoj domácího popu byla divadla malých forem.
Z malých divadelních scén, jakými byly Semafor, Rokoko nebo Apollo, vzešla generace zpěváků,
s nimiž se v hudebním showbyznysu setkáváme dodnes (Gott, Vondráčková, Kubišová, Neckář).
Malá divadla byla nejvýraznějším kulturním jevem šedesátých let: „Na jeviště vtrhla generace
nestejnorodá, značně věkově rozvrstvená, ale nadšená, která během několika let absorbovala celou
řadu impulsů a módních vln. V podivuhodné směsici se proplétala satira a poezie s rock 'n' rollem
a moderním jazzem, módním charlestonem a revivalistickým hnutím, twistem, beatem, pokusy
o absurdní divadlo s kabaretem a muzikálem.“ Tak popisuje malé scény v roce 1969 skladatel
populární hudby Jindřich Brabec.
Jaká byla šedesátá léta jako východisko nové populární kultury a hudby?
V politické rovině šedesátá léta charakterizuje pozvolný proces liberalizace komunistického režimu,
jenž vrcholí tzv. Pražským jarem v roce 1968. V této době dochází na krátký čas k úplnému zrušení
cenzury a lidé svobodně diskutují o transformaci komunistického režimu. Jejím cílem má být
„socialismus s lidskou tváří“. Vize nové a šťastnější etapy života naší země vzbuzuje u obyvatelstva
nevídanou euforii a národnostní cítění. To vše přispívá k rozkvětu kultury.
- Šedesátá léta jsou hladová po kultuře, což je dáno dlouhým kulturním půstem válečných
a poválečných let. Rozvíjí se hudba, divadlo i film. Významnou roli hraje literatura. Knihy vycházejí
v na dnešní dobu nepředstavitelných mnohatisícových nákladech, vydání básnických sbírek se stává
významnou společenskou událostí. Spisovatelé požívají ve společnosti zvláštní úcty a vážnosti.
- Katalyzátorem rozvoje kultury v šedesátých letech jsou mladí lidé, zvláště studenti vysokých škol. Na
akademické půdě, ale i mimo ni se horlivě diskutuje o nových proudech filozofie, o náboženství
a umění. Vážení vysokoškolští profesoři pořádají přednášky a besedy o významných postavách
českých dějin po celé zemi, včetně malých vesnic. Šedesátá léta jsou obdobím širokého kulturního
dialogu.
-
Šedesátá léta u nás charakterizoval výjimečný kulturní vzmach a zájem o umění, historii a filozofii.
Šedesátá léta byla ke kultuře vnímavá, šedesátá léta byla sečtělá a vzdělaná. Jakou podobu měla pop
music této doby?
-
Texty popových písní zvláště druhé poloviny šedesátých let jsou plné literárních a historických
postav. Příkladem mohou být přímo názvy některých písní: Víc nechtěl by snad ani d'Artagnan
(Matuška, Kubišová), Píseň Ofélie (Matuška, Kubišová), Malý princi, co s tvou růží? (Vondráčková),
Krysař (Matuška), Balada o Mistru třeboňském (Kubišová) a mnoho dalších. Časté je rovněž užívání
historických a archaických termínů: Balada o kornetovi a dívce (Kubišová) nebo Hej páni konšelé
(Gott). Často se objevují pohádková témata: Zimní království (Přenosilová) nebo Šípková Růženka
(Rebels). Výjimečná není přítomnost postav starověké mytologie: Odysseus (Ulrychovi),
Dobrodružství s bohem Panem (Kubišová). Velmi silně se v popu šedesátých let prosazují
náboženské prvky, témata a parafráze: Rekviem (Pilarová), Zpěv náš vezdejší (Vondráčková),
Přejdi Jordán (Vondráčková), Klaunova zpověď (Novák), Modlitba pro Martu (Kubišová),
-
-
Magdaléna (Kubišová), Zlatá monstrance (Vondráčková), Klášterní zvon (Vondráčková), Nechoď do
kláštera (Ulrychovi). Samozřejmě nechybí ani téma vlastenectví: Má malá zem (Matuška) nebo
Píseň o mé zemi (Černoch). Zvláštní noblesu vzdělanosti nesou například písně Karla Kryla s řadou
latinských citátů, stejně tak texty Jiřího Suchého s množstvím uměleckých a kulturních odkazů.
Textům popových písní šedesátých let odpovídalo i hudební zpracování plné historických prvků
a nádechu starobylosti. Potvrzuje to například instrumentář, v němž se objevují nástroje jako varhany,
cembalo, loutny nebo flétny. V některých písních nalezneme i citace církevních chorálů.
V kompoziční rovině pop šedesátých let nadužívá prvek průtažné kvarty, jenž je typický pro hudbu
období baroka. Zvláště jej užívá skladatel Bohuslav Ondráček.
Významnou složkou popu je i vizuální stránka. Hvězdy české pop music šedesátých let často
vystupovaly ve svátečním oblečení. Hudební klipy byly zasazovány do prostorů zámků, hradů,
divadel, knihoven, univerzit, historických částí měst, na pavlače starých domů apod. Využívány byly
také výrazné přírodní exteriéry.
Nástup tzv. normalizace a politizace české pop music
Politické tání a reformy stávajícího komunistického režimu v Československu s obavami sledovaly okolní
socialistické státy, a především političtí představitelé Sovětského svazu. Situace vyvrcholila zásahem
armád Varšavské smlouvy v srpnu roku 1968. Tímto okamžikem začíná proces označovaný jako
normalizace. Představitelé reformních snah jsou postupně odsunuti z politického života, dochází
k plošným personálním čistkám napříč institucionálním spektrem. Jedním z hlavních terčů normalizační
politiky se stává populární kultura a populární hudba, neboť právě ji mnozí pokládali za příčinu
„kontrarevolučních“ šedesátých let.
Tento fakt dokumentuje například incident, k němuž došlo v roce 1968 v souvislosti s konáním největšího
domácího soutěžního festivalu populárních písní Bratislavská lyra. Východoněmečtí publicisté Heinz
Hofman a Peter Czerny tehdy veřejně napadli zpěváky Martu Kubišovou a Karla Černocha a písně, které
na festivalu interpretovali. V souvislosti s nimi pak publikovali článek s názvem: Kde se zneužívá
populární hudba? V textu se píše:
„Západní šlágry systematicky stupňovaly ideologickou diverzi v Československu. Tím bylo dosaženo
apolitického postoje zejména u mládeže, která se odcizila socialistické ideologii. Demoralizace
československé mládeže vede k tomu, že dav chuligánů provádí přímé akce proti socialistické státní moci.
Současná taneční hudba v Československu tone v bahně dekadentních produktů reakčních proudů západní
pop music. Žádáme ostrou třídní polemiku na úseku československé taneční hudby, poněvadž by bylo
trestuhodnou lehkovážností zapomenout na tyto skutečnosti byť jen na jedinou chvíli.“
Podobné útoky vedly na konci šedesátých let k výrazné politizaci domácí pop music. Česká pop music se
začala bránit. Vznikla celá řada písní výslovně, v náznacích či pomocí skrytých symbolů odsuzujících
válku, bezpráví, lež, totalitarismus a diktaturu (Přejdi Jordán – Vondráčková, Hej páni konšelé – Gott,
Soud – Neckář, Tajga blues, Modlitba pro Martu – Kubišová a mnoho dalších). Nejvíce se politicky
angažovala nejpopulárnější a umělecky nejoceňovanější zpěvačka druhé poloviny šedesátých let Marta
Kubišová, což vedlo k její kriminalizaci a následnému oficiálnímu zákazu umělecké činnosti.
Nástroje normalizační kulturní politiky
Normalizační režim, jenž se obával vlivu populární hudby na mladé lidi, uplatňoval v průběhu
sedmdesátých dvě základní strategie totalitárního státu. Jednak sféru populární hudby systematicky
omezoval cenzurními zásahy, zákazy činnosti nepohodlných umělců a pravidelnými rekvalifikačními
zkouškami prověřujícími oddanost komunistické straně, jednak využíval populární hudbu a její nejvíce
viditelný střední proud k propagandistickým účelům. Nejznámějším případem zneužití domácí pop music
k propagandistickým účelům je píseň z roku 1976 Dopis Svobodné Evropě, v níž zpěvák Josef Laufer
oslavuje agenta Státní bezpečnosti Pavla Minaříka a v níž očerňuje rozhlasovou stanici Svobodná Evropa.
Vliv normalizace na podobu české pop music (potažmo i na podobu české společnosti)
-
-
-
Represivní působení normalizační kulturní politiky mělo pro podobu domácí pop music neblahé
důsledky: v prvé řadě se z populární hudby vytratil NÁZOR. Normalizace naučila tvůrce a zpěváky
populární hudby o závažných věcech mlčet, v závažných věcech se neangažovat, do ničeho se
nemíchat. Literárně i hudebně nesmírně bohaté, zajímavé a chytré písně druhé poloviny šesté dekády
tak v osmdesátých letech nahradily triviální popěvky zaměřené pouze na bezkonfliktní téma zábavy.
Také proto, že mladým talentovaným umělcům nebylo umožněno veřejně působit a v čele domácí
populární hudby bylo „zakonzervováno“ několik starších prověřených zpěváků, pop music zhloupla
a umělecky otupěla. Hamlety a d'Artagnany šedesátých let postupně nahradily songy o „neposlušných
teniskách“ (Bílá) či o tom, že „pijeme kolu u jednoho stolu“ (David).
Typickým produktem povrchního a zvukově poněkud bizarního popu osmdesátých let je hit Jana
Cézara z roku 1988 Vizitka. Najdou se ale desítky dalších písní, zvláště z produkce Františka Janečka
či Petra Hanniga, které v tom negativním slova smyslu Vizitce výrazně konkurují.
Jak bylo řečeno v úvodu, pop music je produktem konkrétního společenského subjektu v konkrétní
historické fázi a lépe než cokoliv jiného odráží jeho charakter. Z analýzy vývoje populární hudby,
respektive pop music v období šedesátých až osmdesátých let, můžeme vedle estetických otázek vyvodit
také odpovědi na širší otázky typu: jakým způsobem se proměnila naše společnost v těchto letech? Jde
o změny pozitivní, či negativní? Vycházejí tyto změny z historické nutnosti, nebo bylo nějakým
způsobem možné vést dějinný pohyb jiným směrem?