Theravada Dhamma

THERAVADA
DHAMMA
Alle Medien auf Theravada Dhamma sind ein Geschenk des dhamma und somit ausschliesslich zur kostenlosen Verteilung.
All media on Theravada Dhamma are for free distribution only – as a gift of Dhamma.
Všechny soubory uložené na serveru Theravada Dhamma jsou darem Dhammy a proto výlučně pro distribuci zdarma.
Otázky a odpovědi s Adžánem Sumédhó
Roger Wheeler
Následující rozhovor se ctihodným Adţánem Sumédhó vedl Roger Wheeler v Insight
Meditation Society
v Barre, Massachusetts, USA, v květnu 1981.
Ctihodný Sumédhó, bhikkhu (mnich) théravádové tradice, je duchovním vůdcem
buddhistického kláštera Amarávatí, poblíţ města Hemel Hempstead v Anglii. Zaloţil také
buddhistický klášter Chithurst v Západním Sussexu a je duchovním vůdcem několika menších
klášterů, které zaloţil v Británii, pevninské Evropě a na Novém Zélandu. V době tohoto
rozhovoru byl Roger Wheeler gelongem ve škole Gelugpa tibetské tradice.
Copyright © Amaravati Publications 1991
Překlad © Helena Heroldová 1993
Redakce: Libor Válek, Jakub Bartovský
Roger Wheeler: Co Vás přitáhlo k buddhismu? Co jste si myslel, ţe Vám můţe poskytnout?
Adţán Sumédhó: Cestu k osvobození.
Vyzkoušel jste i jiné cesty či metody?
Kdysi jsem byl poměrně oddaným křesťanem, ale po nějakém čase mě křesťanství zklamalo,
hlavně proto, ţe jsem nerozuměl nauce a nemohl jsem najít nikoho, kdo by mi ji pomohl
pochopit. Zdálo se mi, ţe křesťanství nenabízí jinou cestu neţ víru či slepé přijetí toho, co
někdo řekl. Na buddhismu mne zaujalo, ţe na člověku nevyţaduje pouhou víru. Je to cesta, na
které člověk můţe svobodně pochybovat. Nabízí praktický způsob, jak nalézt pravdu pomocí
vlastní zkušenosti spíše neţ prostým přijetím něčeho, co vyslovili jiní. Uvědomil jsem si, ţe to
je cesta, kterou se musím dát, protoţe mojí přirozenou vlastností je, spíše neţ věřit,
pochybovat a ptát se. A tak mě uţ náboţenství vyţadující víru přestala zajímat. Nebylo uţ pro
mne ani trochu moţné se jim přiblíţit. Kdyţ jsem objevil buddhismus, bylo to pro mě jako
zjevení, neboť jsem poznal, ţe naše náboţenské sklony se mohou realizovat právě tímto
způsobem. Cítil jsem předtím určitou lítost nad tím, ţe mne materiální svět neuspokojuje a
přitom náboţenství, ve kterém jsem byl vychován, nenabízí jiný způsob praxe neţ slepou víru.
Buddhismus byl pro mne velice šťastným objevem. (Adţán Sumédhó pak poznamenal, ţe ho
inspirovaly knihy D.T. Suzukiho a setkání s buddhismem v Japonsku, kde slouţil jako
námořník během korejské války.)
Po skončení námořní sluţby jste zůstal v Kalifornii, nebo jste se vrátil do Asie?
Kdyţ jsem odešel od námořnictva, vrátil jsem se na Washingtonskou universitu, abych ukončil
své bakalářské studium na katedře Dálného východu. Pak jsem odešel na Kalifornskou
universitu v Berkeley, abych získal magisterský titul v oboru asijských studií. Po ukončení
studia v roce 1963 jsem odešel do Mírových sborů.
Proč vás Thajsko přitahovalo více neţ třeba Japonsko, odkud pochází Suzukiho učení?
Prostě jsem se v té části světa nějak ocitl. A také jsem si pamatoval chladné japonské zimy.
Thajsko má pěkné slunné klima, a tak jsem si řekl, ţe bych se tam mohl podívat, zvláště kdyţ
mne odrazovaly ty studené zimy.
Šel jste rovnou do kláštera Adţána Čá?
Ne, nejdříve jsem jel do Bangkoku, kde jsem se jako laik cvičil v meditaci. Dopoledne jsem
vyučoval angličtinu na universitě Thammasat a odpoledne jsem meditoval. Později jsem se
rozhodl pro ordinaci (uvedení do mnišského řádu – pozn. překl.), ale v Bangkoku jsem ţít
nechtěl. Kdyţ jsem byl na prázdninách v Laosu, potkal jsem kanadského mnicha, který mi
doporučil, abych se nechal ordinovat v thajském městě za řekou Mekong. Dal jsem na jeho
radu a byl jsem ordinován v jednom klášteře v Nong Khai. Ten rok jsem cvičil hlavně sám,
bez učitele. Následujícího roku jsem se setkal s jedním ţákem Adţána Čá. Byl to thajský
mnich, který uměl anglicky. Zavedl mne za Adţánem Čá. V jeho klášteře jsem pak zůstal skoro
deset let.
Řekl jste, ţe vás přitahovala svobodomyslnost buddhismu. Měl jste moţnost pochybovat.
Často se stává, ţe lidi k buddhismu přitahuje osobnost a moudrost učitele, jako je tomu v
tibetské tradici. Má učitel takovou důleţitou roli i v théravádové tradici?
Ne. Snaţí se to spíše nezdůrazňovat, ale lidé jsou přesto často přitahováni k nějakému učiteli,
coţ je naprosto přirozené. Ovšem výcvik sám je veden tak, aby ţák učitele přehnaně neuctíval.
Kaţdý je vychováván k úctě a laskavému postoji ke kaţdému učiteli a vůbec komukoliv. Ve
skutečnosti jsem učitele ani nehledal. Neměl jsem pocit, ţe potřebuji nějakého zvláštního
učitele. Měl jsem ale důvěru v Buddhovo učení. Kdyţ jsem potkal Adţána Čá, narostla má
důvěra v něj, kdyţ jsem poznal, jaký je to moudrý muţ. Hned od počátku jsem ho měl rád, ale
necítil jsem ţádnou velkou oddanost. Ale zůstal jsem tam... a skutečně nevím proč, protoţe se
mi tam dost věcí nelíbilo. A jak to vypadá, zůstal jsem tam – 10 let!
Jakým způsobem Adţán Čá učil své ţáky?
Adţán Čá zaloţil klášter, který poskytl lidem moţnost ordinace a moţnost cvičit buddhistickou
meditaci. To hlavní, co nabízí, je tedy místo, vhodné prostředí. Samotné učení je prostě
tradiční Buddhovo učení čtyř ušlechtilých pravd. Adţán Čá se přidrţuje vinaji – kodexu
řádových pravidel, která stanovil Buddha a která jsou obsaţena v pálijském kánonu. Kaţdý
mnich musí při přijímání do kláštera souhlasit, ţe přizpůsobí své chování této tradiční
disciplíně. Cítil jsem, ţe to je něco, co velice potřebuji. Byla to příleţitost ţít v rámci takovéto
konvence. Má výchova byla velmi volná a neautoritativní a já jsem si uvědomil, ţe v mé
povaze je velká slabost. Nesnášel jsem autoritu a nedokázal jsem se přizpůsobit ţádné
disciplíně. A tak jsem byl docela rád, ţe mám příleţitost to zkusit. Byla to pro mne výzva a já
jsem pochopil, ţe ji musím přijmout. Byl jsem stále velmi domýšlivý a chtěl jsem si ţít podle
svého. Adţán Čá byl velice přísný. Museli j sme ţít přesně podle klášterních pravidel. Tam
jsem se tomu naučil. Adţán Čá nezdůrazňuje metodu. Klade důraz na to, abychom si neustále,
ve dne i v noci, udrţovali bdělost a uvědomělost, abychom sledovali pomíjivost všech
podmínek, které v ţivotě proţíváme. Kdyţ jsem byl první rok v Bangkoku, meditoval jsem sám.
Jelikoţ jsem uţ znal meditační techniku, kdyţ jsem přišel do kláštera Wat Pah Pong, Adţán
Čá mi doporučil, abych dále pokračoval v tom, co jsem se naučil v Bangkoku. Nevyţadoval,
abych se přizpůsobil jiným formám či technikám neţ vinaji, mnišské disciplíně.
Chtěl bych vám přečíst něco o tradici od Krishnamurtiho. Říká:
„Přenášet minulost do přítomnosti, slovy minulosti popisovat současné dění, to vše ničí
ţivoucí krásu okamţiku. Na tradici není nic svatého, ať je dávná nebo moderní. V mysli se
uchovávají vzpomínky na včerejšek, jeţ představují tradici, a mysl se bojí je opustit, protoţe
nedokáţe čelit novému. Tradice se stává naší obranou, a jestliţe je mysl takto chráněná, tak
upadá. Musíme jít vlastní cestou, ničím neomezováni, volně, bez jakéhokoliv úsilí a nesmíme
se zastavit v ţádné svatyni, u ţádného pomníku, hrdiny či světce, společenského či
náboţenského; musíme jít pouze s krásou a láskou.“ [1]
Vaše přítomnost zde je jasným důkazem pokračování tradice, která trvá jiţ 2500 let. Co se
týká tohoto citátu, mám dojem, ţe je-li někdo příliš zaujat formou, můţe minout vlastní účel.
Či jinými slovy, jak se člověk můţe vyhnout ulpění na formě?
Nu, je to jako řídit auto. Můţeme odmítnout auto jako konvenci a říct: „Nechci na tom být
závislý, protoţe to pochází z minulosti. A tak půjdu do New Yorku prostě pěšky.“ Nebo:
„Vynaleznu si své vlastní vozidlo, protoţe nechci kopírovat někoho jiného.“ Nejde ani tak o
pouţívaný dopravní prostředek, jako o to, dostat se do New Yorku. Ať uţ jede člověk pomalu
nebo rychle, měl vzít to, co je dostupné, jakékoli vhodné vozidlo. Jestliţe po ruce ţádné
vozidlo není, je třeba vynaleznout ho nebo jít pěšky. Člověk musí udělat vše, co je v jeho
silách. Ale jestliţe má uţ k dispozici auto, proč se nenaučit ho řídit? – zvláště, je-li stále ještě
funkční. S tradicí je to stejné. Není to... ulpívání. Člověk můţe také lpět na myšlence, ţe
ţádnou tradici nepotřebuje, coţ je jenom další názor či domněnka. Takovéto citáty jsou
inspirující, ale ne vţdy zrovna praktické, protoţe si člověk můţe vytvořit prostě novou
domněnku, ţe tradice je špatná nebo škodlivá. Problém není v tradici, ale v ulpívání. Toto tělo
je konvenční forma zděděná z minulosti. Jazyk, který pouţíváme, svět, ve kterém ţijeme,
společenství, jejichţ součást tvoříme, to vše jsou konvenční formy, které se zrodily v minulosti.
Ţijeme ve světě zvyklostí. Není to věc závislosti na konvencích; jde o to, naučit se je vhodně
pouţívat. Jazyk můţeme pouţívat na klevety, lţi nebo prázdné řeči; můţe se z nás stát jazykový
perfekcionista, který okolo jazykových otázek dělá příliš mnoho povyk u. Důleţitou věcí je
pochopit, ţe jazyk znamená komunikaci. Kdyţ spolu komunikujeme, snaţím se mluvit co
nejsrozumitelněji a nejjasněji. To je věc dovednosti, zkušenosti. Kdybych měl ale uříznutý
jazyk, musel bych se naučit ţít bez řeči – to je vše. Nebylo by to nijak tragické, jen trochu
nepohodlné – někdy; jindy by to zase mohlo být docela vhodné. Náboţenské tradice jsou
prostě jen konvence, které mohou či nemusí být pouţity – podle doby a místa. Kdyţ člověk ví,
jak danou tradici pouţít, je na tom mnohem lépe neţ ten, kdo ji pouţít neumí a myslí si, ţe je
to vše jen ztráta času. Člověk můţe jít do křesťanského kostela, do théravádového kláštera
nebo do synagogy a ctít tu tradici, ke které se dostal, bez pocitu, ţe je špatná či nesprávná.
Není na nás, abychom o tom rozhodovali. Kaţdá taková tradice je zaloţena na konání dobra
a zdr ţení se zla. Jestliţe na nich člověk ulpívá, pak je jimi spoután. Pokud se ale na ně dívá
jen jako na konvenci, můţe se naučit je správně pouţívat. Je to ten prám, který nás převeze
přes řeku.
Zmínil jste se o tom, ţe tradice mohou být pouţity podle místa a doby. Všiml jsem si, ţe kaţdé
ráno chodíte na almuţní obchůzku. Na jedné straně se mi to zdá obdivuhodné, na druhé se ale
trochu obávám, jak to asi působí na společnost, která není buddhistická. Pro běţného člověka
můţe být osoba v oranţovém či červeném rouchu kdokoliv od příslušníka hnutí Hare Kršna aţ
po... kohokoliv. Není následování tradice, zde a nyní, spíše škodlivé neţ prospěšné? Nemůţe
to být pro někoho uráţlivé?
Účel je dobrý, doba je nyní, místo je zde. Některé lidi to rozčílí, jiným se to bude líbit. Mnohé
lidi v Anglii to opravdu vyvádí z míry, ale lidé někdy potřebují být vyvedeni z míry. Potřebují,
aby s nimi někdo trochu zatřásl, protoţe v těchto zemích mají lidé sklon k pohodlnosti.
Chození za almuţnou také přitahuje pozornost dobrých lidí. A zdá se, ţe se jim to líbí. Naším
úmyslem není šokovat nebo škodit. Jsem slušně oblečen a nemám v úmyslu je lákat do
jakýchkoli vztahů nebo jim jakkoli škodit. Naopak, poskytuje jim to moţnost dát dar (dána),
jestliţe si to přejí. Připusťme, ţe v Anglii to většina lidí nechápe. Přesto si myslím, ţe almuţní
obchůzka je jednou z náboţenských tradic, které si zaslouţí být zachována. Je to, jako bychom
opět vraceli krev do těla náboţenství. Umoţňuje to mnichům pohybovat se mezi lidmi. Kdyţ
byl ještě Buddha princem (před svým probuzením), opustil palác a uviděl čtyři „posly“, kteří
změnili běh jeho ţivota. Prvním byl stařec, druhým nemocný muţ, třetím mrtvola a čtvrtým byl
mnich, meditující pod stromem. Dívám se na to jako na poselství. Chodit za almuţnou neberu
jako povinnost, kterou musím vykonávat, ale jako součást mého ţivota, způsob, jak ţiji svůj
ţivot. Jestliţe lidé budou protestovat a bude se jim to zdát špatné nebo jim to bude způsobovat
různé problémy, tak to dě lat nebudu. Ale to se dosud nestalo. Lidé si myslí, ţe bych neměl
chodit za almuţnou ve vesnici. Myslí si, ţe je to hloupé. Někteří Angličané, i někteří
buddhisté, se domnívají, ţe bychom se měli přizpůsobit anglickým zvyklostem. Ale já jsem se
rozhodl brát to tak, jak to je. Raději neţ se rozhodovat, zda se přizpůsobit anglickým zvykům
nebo ne, prostě pokračuji v tradici, jak jsem se jí naučil. Cítím, ţe tato tradice by mohla najít
svou vlastní formu. Jestliţe chce člověk upravit tradici dříve, neţ to vůbec zkusí, můţe naruši t
nebo oslabit celého jejího ducha. Celá tato tradice je zaloţena na dobročinnosti, laskavosti,
dobrotě, morálce... a já nedělám nic špatného. Ale je moţné, ţe dělám něco, čemu lidé
nerozumí...
Podle mého, a domnívám se, ţe ostatní smýšlejí podobně, můţe chození za almuţnou vypadat
jako ulpívání na formě, na tradici.
Pak ovšem člověk není dostatečně bdělý.
Jak si lze ve dne v noci udrţet bdělou mysl? Jak se člověk můţe vyhnout opakující se
mechanické rutině, ať uţ v denním ţivotě, nebo při provádění rituálů, recitaci a chození za
almuţnou?
Kaţdodenní existence je mechanická a rutinní. Tělo je mechanické a rutinní, společnost také.
Všechny sloţené věci dělají stále totéţ pořád dokola. Ale naše mysl se tím nemusí nechat
oklamat.
Krishnamurti říká, ţe „zboţní lidé, kteří ţijí v klášterech, o samotě, odcházejí do hor či na
poušť, nutí své myšlení přizpůsobit se pevně stanovenému vzoru“. [2] Před chvílí jste řekl, ţe
v klášteře Adţána Čá jste se přizpůsoboval autoritě, protoţe jste cítil, ţe předtím...
Jedinec přizpůsobuje své tělesné konání určitému vzoru. To je vše.
Ano, ale Krishnamurti říká „přizpůsobit své myšlení vzoru“. Mysl se přizpůsobuje pevně
stanovenému vzoru, nejen tělo. Jsou na sobě závislé.
Správně. To je meditace klidu (samatha) – důvěra v učení a pohrouţení se do podmínek. Ale
to není účel buddhistické meditace.
Samatha znamená přizpůsobit se učení?
Jestliţe člověk věří v nějaké učení, jeho mysl přijímá jen určité myšlenky a odmítá ty, které
nevyhovují. Pak je tu také samatha, cvičení klidu, kdy člověk soustředí svou mysl na jediný
předmět. Tento výcvik zklidňuje a upevňuje mysl.
A tomu říkáte „pevně stanovený vzor“?
Ano. Normální rytmus dýchání je stanovený vzor, na kterém lpíme a k němuţ jsme připoutáni,
ne? Toto cvičení zklidňuje mysl.
Na dechu ale člověk „nelpí“. Dýchání se děje přirozeně. Můţete snad říci, ţe sledujete dech...
Člověk se soustřeďuje výhradně na dech. V určitý okamţik je soustředěný a nezaznamenává
ţádný jiný přemět.
Tomu příliš nerozumím. Co to má společného s myslí, která se ze zvyku drţí dogmatu?
Všechno je nějaká struktura, stav či podmínka (sankhára). Jestliţe člověk věří v tuto
sankháru, stane se jí. Jestliţe je připoután k nějakému objektu, stane se jím. A tak soustředí-li
se člověk na normální dech, stane se tímto dechem. Mentálně se s ním sjednocuje, přijímá
jeho formu, dokud trvá soustředění. S různými naukami je to stejné. Všechny jsou věcí forem,
konvencí a návyků. Člověk se můţe přizpůsobovat víře v myšlenky jiných, tomu, co ostatní učí,
co vyznávají a říkají. Bdělost není ulpívání. Krishnamurti poukazuje na proměnlivou povahu
skutečnosti, na uvědomění si toho, jak věci v určitém okamţiku skutečně jsou. Začíná však své
učení velmi zvysoka. Většina lidí, dokonce i těch, kteří se nad tím zamýšlejí, mu nerozumí. Dá
se to ale pochopit, kdyţ člověk prostě nechá všechno jít svou cestou. Je třeba dospět k hluboké
pokoře, stát se pouhým „červem“, jak říká Adţán Čá, prostou bytostí, která neočekává ţádné
výsledky. Prostě konat dobro, zdrţovat se konání zla tělem, řečí i myslí, a být neustále ve
stavu bdělosti.
Proč náboţenství upadají?
Protoţe představují pouze konvenční pravdu. Nejsou konenčnou pravdou.
Jenţe lidé nevykonávají náboţenskou praxi. Dělají to pouze mechanicky. Při přednáškách
tady se často objeví otázka: „Buddhismus je známý jako náboţenství míru, říká se, ţe v jeho
jménu nikdy nebyla vedena ţádná válka.“ Ale podívejte se na Tibet nebo Kambodţu. Lidé tam
jsou masakrováni. Mniši v Laosu pracují na polích. Jeden kambodţský mnich, který nás
navštívil, řekl, ţe lidé prostě zanedbávají praxi, a to je důvod, proč všechno upadá, proto je
tolik problémů.
Proč je svět takový, jaký je? Proč byly vyhlazeny milióny Kambodţanů? Dá se o tom
spekulovat. Ale jediná věc, kterou můţeme opravdu znát, jsou stavy naší mysli – chtivost,
nenávist, zaslepenost – coţ jsou odrazy světa, tak jak je. Na světě jsou vraţdy, smrt, ukrutnosti
a ničení, protoţe to vše stále konáme také ve svých myslích. Co jste dělal, neţ jste si oblékl
mnišské roucho, nebo dokonce i potom? Snaţíte se odstranit ze své mysli plno věcí, ţe?
Takové stavy jako hněv, závist, protivné myšlenky – je to tak? Snaţíte se je odstranit, protoţe
si myslíte, ţe tak vyřešíte svůj problém. Odstraňujete to, o čem si myslíte, ţe to způsobuje vaše
utrpení. Teď to srovnejte se zemí, jako je Kambodţa. Rudí Khmérové si mysleli, ţe burţoazní
střední třída je příčinou všeho utrpení – tak ji prostě zničili. Funguje to na stejném principu.
Buddhistické učení je nenásilné. Člověk se nesnaţí odstranit špatné věci, ale snaţí se
porozumět tomu, ţe i špatné myšlenky jsou nestálé a ne-Já. Zmizí samy od sebe. Mnoho věcí,
kterých se bojíme, je ve skutečnosti našimi nejlepšími přáteli – jako samotný strach. Bojíme se
neznámého, ale neznámé je cestou k probuzení. Neznámé přináší do lidských ţivotů nepokoj.
Mnoho lidí tráví svůj čas hledáním bezpečí v té či oné formě, protoţe se bojí. Strach je nutí
stávat se tím či oním, uchvátit to či ono, mít v bance hromadu peněz, hledat rozkoš, bydlet na
bezpečném místě, nebo najít ideální osobu, o které se domnívají, ţe je učiní navţdy šťastnými.
To je strach být sám, strach z neznámého – z toho, co nemůţeme poznat. Během meditace, jeli člověk skutečně bdělý, právě tento strach – vidíme-li ho takový, jaký je – nás dovede k
bezesmrtnému, do ticha. Strach je však cosi, na co velmi silně reagujeme. Jestliţe se člověk
nedokáţe vyrovnat se svými špatnými myšlenkami, nemůţe dost dobře očekávat, ţe třeba
vláda Rudých Khmérů, nebo řada jiných vlád, bude o něco lepší. Nemáme právo svalovat vinu
na tak velké celky, jako je společnost. Je snadné najít chybu na Americe, nebo na Kambodţi či
Tibetu – třeba proto, ţe mniši dostatečně nemeditují, nebo ţe Kambodţané nejsou dobří
buddhisté – ale to je opravdu trochu pošetilé. Co s tím chcete dělat? To je to, o čem právě
mluvím. Nemohu nic dělat s pokroucenou představou o světě pana Pol Pota. To, jak zamýšlel
řešit problém, byla blbost. Ale stejnou blbost vidím v sobě samém, v přání vyhladit vše, co se
mi nelíbí nebo o čem se domnívám, ţe je příčinou mého utrpení či utrpení světa. Právě tady
vznikají všechny problémy. Člověk sice můţe říci: „Ach, mniši nebyli dost dobří,“ ale to
opravdu není férové.
[Následující otázka nebyla zaznamenána.]
Moje záţitky s jedním buddhistickým mnichem, Adţánem Čá, byly velmi šťastné. Uvědomuji
si, jaká je to šťastná, tolerantní a harmonická bytost. Ovšem, řada jeho ţáků jeho učení
nerozumí. On ale vysvětluje všechno velice jasně a dokáţe vyuţít kaţdou příleţitost ke cvičení
a vlastnímu hledání. Kdyţ se hovoří o strasti (dukkha), první ušlechtilé pravdě, nemluví se
abstraktně o strasti „tam někde“, která existuje jako jakási bezejmenná věc. Mluvím o
vlastních pocitech zde [ukazuje na sebe], o tom, ţe se člověk necítí zrovna šťastný, nebo je
rozčílený, trápí se, je nespokojený, nemá pocit bezpečí, cítí se nesvůj. Kaţdý proţívá první
ušlechtilou pravdu sám v sobě. Na strast nepoukazujeme jako na nějakou neurčitou věc, která
se vznáší nad světem. Kdyţ se člověk podívá do své mysli, vidí nespokojenost, neklid, strach a
obavy. To v sobě najde kaţdý sám. Není třeba tomu věřit. Bylo by hloupé říci: „Věřím v první
ušlechtilou pravdu“ nebo „Nevěřím v první ušlechtilou pravdu. Věřím, ţe vše je nádherné“.
Nejde o to, zda tomu člověk věří nebo ne, spíše ať se podívá do sebe a zeptá se: „Cítím se
vţdy krásně a šťastně? Je ţivot skutečně neustálým zdrojem radost i a štěstí? Nebo snad někdy
zakouším i deprese, pochyby, strach a podobné pocity?“ Teď mluvím z vlastní zkušenosti.
Velmi dobře jsem viděl první ušlechtilou pravdu sám na sobě. Ne ţe bych chtěl přijmout
nějakou depresivní ideologii. Ale poznal jsem, ţe strach, nejistota a nespokojenost leţí ve
mně. První ušlechtilá pravda není ţádná doktrína. Není to výrok „ţivot je utrpení“, ale spíše
myšlenka „je zde toto“. Přichází to a odchází. Vzniká to (druhá ušlechtilá pravda), mizí to
(třetí ušlechtilá pravda), a z tohoto poznání vychází osmidílná stezka (čtvrtá ušlechtilá
pravda), která je jasným náhledem, jak to celé překonat – prostřednictvím bdělosti. Osmidílná
stezka znamená být prostě bdělý v kaţdodenním ţivotě.
Ale bdělost sama o sobě přece není prospěšný faktor.
Je neutrální. Nepatří nikomu. Není to něco, co někomu chybí, není to osobní vlastnictví.
Jsou prospěšné a neprospěšné mentální faktory, a jsou také faktory, které jsou přítomny vţdy,
jako bdělost. Bdělost není bytostně dobrá.
Je to vědomí dobra a zla jako změny. Vyuţitím faktoru moudré rozlišující pozornosti (satipaňňá) člověk vidí jevy dobra a zla jako nestálé a ne-Já. Tato bdělost nás osvobozuje od
klamu, který v nás tyto podmínky mnohdy vyvolávají.
Chtěl bych se ještě vrátit k roli tradice. Myslíte si, ţe přijetí jedné tradice vede zcela přirozeně
k odloučení od jiné tradice a jejího hodnotového systému?
Na úrovni konvence je stejně uţ vše oddělené od všeho. Vy jste oddělen ode mne jako osoba,
jako tělo. Vyřešit to můţeme jedině tím, ţe rozvineme moudrost. Kde je konvenční forma, tam
je pouze rozdělení. Stále zde budou muţi a ţeny a nespočetné mnoţství náboţenských
konvencí. To vše se děje na úrovni smyslového vnímání, které je vţdy odlišující a rozdělující.
Nemůţe to ani být jinak. Ale je-li člověk bdělý, právě tyto konvence ho dovedou aţ k
bezsmrtnému, kde se všichni spojíme. Tam není ţádné „ty“ či „já“.
„Bezsmrtné“ – v jakém smyslu tento termín pouţíváte?
Znamená to prostě to, co se nikdy nerodí a nikdy neumírá. Opravdu se o tom nedá říci více,
protoţe slova sama jsou zrození a smrt.
Je moţné říci, ţe bezsmrtné je synonymem pro konec ulpívání a uchopování?
Je to nepřipoutanost ke smrtelným podmínkám.
Myslím, ţe je spíše pravidlem neţ výjimkou, ţe patří-li někdo k určité skupině, cítí se bezpečný
a odmítá nebo podceňuje ty, kteří nesdílejí jeho víru či filosofické dogma. Jak můţe člověk
překonat takové pocity odlišnosti, forma versus podstata? Jak se lze osvobodit od zajatosti
formou, ať uţ při studiu nebo v meditaci?
Buďte prostě probuzený. To vyřeší všechny vaše problémy.
Děkuji mnohokrát.
Člověk musí dělat, co je v jeho silách. Klášter Chithurst je příkladem místa, které není ani
nejhorší, ani nejlepší. Je prostě přiměřené. Pro některé je uţitečné, pro jiné ne. Nechci, aby to
byl ideální, dokonalý klášter, protoţe lidé potřebují určité napětí. Jinak zpohodlní a
ochabnou. Je nutné dát lidem prostor, aby se mohli vypořádat se svými sklony a osobními
potíţemi. Ze svého vlastního ţivota vím, jak jsem přilnul k učiteli, k tradici a pravidlům.
Jestliţe to člověk myslí váţně a pozoruje dukkha, naučí se to vidět a nechá to odejít.
Neznamená to, ţe je nutné odhodit tradici; znamená to pouze, ţe se s ní člověk můţe cítit v
pohodě. Mám rád klášterní ţivot. Líbí se mi být mnichem. Myslím, ţe je to skutečně krásný
způsob, jak ţít jako lidská bytost svůj ţivot. Ale jestliţe to nebude fungovat, jestli přijde čas s
tím skončit – tak to skončí. To je vše. Příliš na tom nezáleţí. Není třeba zahazovat ani
ordinaci. Díky ní jsem povyrostl. Neviděl jsem dosud lepší způsob, jak proţít svůj ţivot.
Setrvám s ním, dokud nenastane čas změny. A má-li přijít čas změny, bude muset přijít sám.
Není na mě, abych se rozhodl: „Hm, uţ toho mám dost, jdu zkusit něco jiného.“ Lze vidět, ţe
základní ladění celého ţivota mnicha je velmi dobré. Neškodí jiným, je úctyhodný, a je i
potřebný pro společnost. Vím, jak to vyuţít. Pomocí této tradice mohu učit. Mohu lidi naučit,
jak vyuţívat tuto tradici, o které se domnívám, ţe je dobré umět ji vyuţít. Člověk se můţe
naučit, jak konvence vyuţít, neţ aby je jen slepě odmítal. Kdyţ vám dám nůţ, můţete ho pouţít
pro dobrý či špatný účel. To není problém noţe. Kdybyste ho vzal a zabil mne, mohl byste
říci: „nůţ je špatný“? Ten nůţ můţe být velice dobrý, kvalitně vyrobený a uţitečný nástroj.
Stejné je to i s théravádou nebo tibetskou tradicí: jde o to naučit se, jak je správně pouţívat –
a to uţ je na vás! Je nutné pochopit, ţe asijští učitelé pocházejí ze společností (jako např.
Tibet), kde vše je více méně povaţováno za samozřejmé. Vyrostli ve společnosti, která myslí a
ţije buddhisticky. Ať uţ jsou oddaní buddhisté či nikoliv, není v tom ţádný velký rozdíl.
Buddhismus přesto ovlivňuje jejich pohled na sebe samé a na svět. Vy naproti tomu pocházíte
ze země, která je materialistická a jejíţ hodnoty, zaloţené na chtivosti a soutěţi, na víře v
pojmové vědění, ovlivnily vaše myšlení. Naše americká víra je v knihách, ţe? Věříme v
university, ve vědu, v pojmové znalosti, v rozumovost.
Domníváte se, ţe tento typ získávání vědomostí je neplatný? Nebo i on můţe být vhodně
vyuţit?
Znamená to učit se, jak tyto věci pouţívat správně, s moudrostí. Nic na světě není zmetek. Vše
je dokonalé. Není tu nic, co by bylo třeba přidat nebo ubrat. Opravdu nic není špatné. Kaţdý
hledá dokonalost, a přece jsou to nedokonalé věci, ve kterých se většina lidí dopouští chyb.
Jestliţe někdo hledá dokonalost v buddhistickém učiteli nebo v buddhistické tradici, bude tím
velmi zklamán. Jestliţe člověk hledá dokonalost v někom, či v zdokonalení vlastního těla nebo
stavu mysli... to je nemoţné! Člověk nemůţe svou mysl donutit přemýšlet jen o dobrých
věcech, být stále soucitný a laskavý, aniţ by v něm vyvstal třeba jen impuls odporu nebo
hněvu. Mysl je jako zrcadlo – odráţí. Moudří proto vědí, ţe odraz je jen odraz a nikoli Já.
Odrazy zrcadlo vůbec nepoškodí. Zrcadlo dokáţe odráţet i ty nejšpinavější věci a neušpinit
se. A odrazy se mění. Nejsou stálé. Nečistota a špína hrají také důleţitou roli. Nenávist a
všechny ty protivné věci v naší mysli jsou jako hnojivo. Hnůj páchne. Není pěkné a příjemné
mít ho kolem sebe. Hnůj ale dává mnoho výţivy kořenům rostlin, a ty pak mohou vyrůst do
nádherných květů. Jestliţe je člověk schopen dívat se na hnůj a chápat, k čemu slouţí, neţ
jenom říkat: „Fuj, dejte to pryč! S tím nechci mít nic společného,“ dokáţe ocenit jeho
význam. Dokonce i nenávist je Dhamma (pravda), která nás učí, ţe je nestálá a ne-Já. K této
poslední pravdě nás dovede cokoliv, jestliţe vidíme, ţe všechno, co vzniká, také zaniká. I ty
nejošklivější myšlenky v naší mysli jsou jen toto, pouze měnící se podmínky. Kdyţ jim
nebudeme odporovat nebo se jim oddávat, vyvstanou z prázdnoty a do prázdnoty zase
odejdou. Je to dokonalé. Neexistuje nic chybného, a proto není nic, čeho bych se měl bát.
Kdyţ člověk začne přemýšlet o tom, jak změnit svět, aby byl dokonalý, bude velmi zklamaný a
zahořklý. Lidé jsou často rozčileni, kdyţ toto říkám, protoţe si myslí, ţe prostě nechci nic
dělat. Co je třeba udělat, to dělám, co nikoliv, to nechám být. Třeba toto: činit dobro a
vystříhat se zla. To je vše, za co mohu být odpovědný. Nemohu učinit svět (mé pojetí světa)
jiný, neţ je. Toto pojetí světa se změní, kdyţ v nás poroste moudrost. Nakonec budeme schopni
svět vidět takový, jaký je, spíše neţ věřit naší představě o něm. Pravda není „buddhistická“.
Není to tak, ţe buddhisté mají nějaký zvláštní vhled do pravdy. Je to prostě cesta, která
funguje.
Řekl jste, ţe Adţán Čá klade v klášteře velký důraz na dodrţování pravidel vinaji. Studují
někteří z jeho mnichů texty, jako například abhidhammu? Domnívá se, ţe je to nutné, a
zdůrazňuje vůbec nějak studium?
Mniši samozřejmě studují. Pro mnichy existují státní zkoušky, u nichţ je moţné dosáhnout tří
stupňů. Adţán Čá doporučuje mnichům, aby se zkoušek účastnili, protoţe jsou základem pro
intelektuální pochopení Dhammy a vinaji. V tomto mnichy povbuzuje. Adţán Čá posílá
mnichy, kteří mají zájem a potřebné schopnosti, studovat do zvláštního kláštera, kde se
vyučuje jazyk páli. Nijak zvlášť to ale nezdůrazňuje, protoţe ví, ţe k dosaţení probuzení
člověk nepotřebuje znát pálijskou gramatiku. Je to velice individuální věc. Není moţné ušít
šaty pro kaţdého podle jednoho střihu. Ale největší důraz je v klášteře kladen na rozvoj
bdělosti při dodrţování zásad vinaji.
Očekává Adţán Čá, ţe jeho mniši budou jednoho dne sami vyučovat?
Kdyţ jsou připraveni, nechá je učit.
Takţe všichni jeho mniši budou jednoho dne učit?
To záleţí na kaţdém z nich. Někteří učit nemohou – prostě nemají tu schopnost. Mohou však
vyučovat jinými způsoby – třeba osobním příkladem.
Řekl jste, ţe kdyţ jste byl v klášteře Wat Pah Pong, měl jste řadu problémů. Jaké?
Samozřejmě, zprvu jste neuměl jazyk. To jistě musela být velká překáţka.
Ano, je to cizí kultura a jazyk. V takové situaci se člověk prostě musí vzdát všeho, na co byl
dosud zvyklý.
Jak jste se s tím vyrovnal?
Prostě vyrovnal. Ani nevím jak. Chce-li někdo zůstat a učit se v tomto prostředí, musí udělat,
co je třeba. Změnil jsem své zvyky, abych se přizpůsobil tamním zvyklostem. Thajští mniši byli
vţdy velice laskaví. Lidé mi nikdy nedělali problémy. Vţdycky byli štědří a laskaví. Musel jsem
se naučit ţít jiným způsobem, jíst jiná jídla a hovořit jiným jazykem.
Kdyţ se někdy setkají lidé dvou rozdílných kultur, můţe vzniknout na jedné, druhé či na obou
stranách pocit kulturní nadřazenosti. Setkal jste se s tím?
Ano, jistě. Thajci mají, stejně jako všichni ostatní, své kulturní a národní cítění. Ale všichni
jsme se společně podíleli na klášterním ţivotě, kde je kladen důraz na Buddhovo učení, spíše
neţ na kulturní dědictví. Mám dojem, ţe kulturní rozdíly pro nikoho nehrály ţádnou důleţitou
roli. Na rozdíl od nich jsem daleko více znal svět. Předtím jsem hodně cestoval, ţil na různých
místech a také jsem o světě daleko víc věděl. Ale oni zase uměli ţít a pohybovat se v té jediné
tradici, kterou znali. Často jsem se cítil jako hloupý a neohrabaný prosťáček, protoţe jsem
neměl tu tělesnou hbitost a ladnost pohybů jako oni.
Uţ jsme jednou mluvili o tradici, rutině a pocitech sebeuspokojení, které mohou během
cvičení vyvstat. Mladí mniši mají často sklon být ve svých slibech velice přísní a dodrţovat
přísnou disciplínu. Pak ale zjistí, ţe se do toho nějak nemohou dostat a ţe jiţ neberou praxi
tak váţně jako na začátku. Začnou být rutinní, a jejich vůle objevit pravdu můţe být pohlcena
tíhou organizace či tradice. Setkal jste se s něčím takovým ve Wat Pah Pong?
U sebe ne, protoţe jsem měl velice silnou motivaci – a nenechal jsem se zastavit ţádnou
tradicí. Ale všiml jsem si, ţe někteří mniši nebyli příliš motivovaní. Stali se mnichy, protoţe to
je prostě jejich tradice. A proto často upadali do zaběhaných kolejí mnišského ţivota. Adţán
Čá je velký odborník na to, jak lidi vystrčit z takovýchto kolejí. To ale nemůţe dělat pořád.
Nikdo od něj nemůţe očekávat, ţe bude kaţdému dělat chůvu. Myslím, ţe ze začátku to dělal.
Všiml jsem si ale, ţe teď bere všechno lehčeji a nechává na samotných mniších, jak se budou
rozvíjet. Tak by to mělo být. To je velmi zralý způsob praxe. Nemůţete pořád na učiteli chtít,
aby popoháněl a pobízel ţáky. To bychom měli dělat sami. Přesto jsou však thajští i západní
mniši, kteří zřejmě upadají do rutiny. Chovali by se tak kdekoliv. Necítí prostě tu ţivotní
„naléhavost“.
Myslím, ţe si ze mě děláte legraci... Krishnamurti říká: „Role gurua je jen ukázat cestu.
Konec. Pak ať se kaţdý učí sám. Jestliţe hledá, najde. Jestliţe mu všechno řeknete, pak se k
němu chováte jako k dítěti. A to nemá význam.“ [3]
Ano, správně.
Jak jste jako opat zabraňoval tomu, aby mniši nebrali všechno, a zvláště dary od laických
přívrţenců, jako předem zaručené? Jak je vedete k tomu, aby se vyvarovali rutinnosti,
samozřejmosti a jistotě; ţe je to prostě pěkný a pohodlný ţivot?
Ve skutečnosti to není příliš pohodlný ţivot. V Anglii není problém, ţe byste upadl do rutiny,
protoţe tam není ţádná tradice, která by vás mohla pohltit. Je to nové a svěţí. Takţe to není
ten případ. V Anglii neexistuje ona zabezpečenost, která je v buddhistických zemích. Ţivot
mnicha v Británii je riskantní, je to zkouška; nic není zaručeno. Musíte být mnohem
obezřelejší, zatímco v Thajsku můţete všechno brát jako zaručené, protoţe je to tam zavedené
a bezpečné. Můţete jenom lidi povzbuzovat a připomínat jim to – protoţe zapomínají. Ale jak
se budou vyvíjet, to záleţí skutečně na nich. Jak se říká „Přiveď koně k vodě...“. To je vše, co
můţete udělat.
Někteří lidé mohou pociťovat propast mezi vlastními sklony a zájmy a ideologií, kterou
následují. Jak jim to pomáháte překonat?
Musíte lidem nechat prostor. To je ta pravá hodnota klášterního ţivota. Musíte jim dát čas,
moţnost rozvíjet se, a neočekávat, ţe se změní najednou. Někteří lidé chápou rychle, jiným to
trvá roky. To neznamená, ţe budete učit jen ty, kteří chápou rychle – ti to tak moc ani
nepotřebují! Můţete také z kláštera udělat vhodné místo, kde lidé proţijí alespoň dobrý a
prospěšný ţivot. Nakonec jim něco dojde. Přinejmenším je to dobré z hlediska kammy. Člověk
v klášteře nikomu neškodí. Takové prostředí vybízí k dobru a k vystříhání se zla. Je to morální
prostředí. Důraz je kladen na bdělost a pozornost: pozorujete svůj ţivot, díváte se na něj a
učíte se z něho. Odhodlanost a usilovnost ve cvičení jsou individuální věcí. Někteří mniši jsou
rychlí, jiní pomalí; někdo není ani rychlý ani pomalý. V klášteře neděláme ţádný rozdíl mezi
rychlým a pomalým. Nevybíráme si jen ty nejlepší a nejrychlejší. Výhoda klášterní komunity je
v moţnosti rozvoje mnoha různých jedinců. Někteří moţná nedosáhnou probuzení, ale mohou
alespoň proţít ţivot bez špatností.
Nemyslíte si tedy, ţe mnišská komunita můţe být něco jako berla či pouto, zabraňující člověku
v růstu?
Ne. Berlou či poutem se můţe stát cokoliv. To záleţí na tom, zda to pouţíváte nebo se o to
opíráte. Lidé si myslí, ţe je špatné mít berle. Berle samy o sobě nejsou špatné. Někdy je
potřebujeme. Představte si, ţe řeknete nově narozenému dítěti: „Máš dvě nohy, tak vstaň a
jdi! Nebudu se o tebe starat, krmit tě, ani pro tebe cokoliv dělat. Jsi jednou na světě, tak se
postarej sám o sebe!“ Ale dítě na to ještě není připravené. Rozumíte-li situaci, musíte se o ně
starat a krmit je. Kdyţ se začne batolit, zase nemůţete říct: „Jestli se budeš pořád jen batolit,
nikdy se nenaučíš chodit. Jen vstaň a jdi!“ Ale dítě nemůţe. Ještě to neumí, není dostatečně
silné. Tím, jak leze, natahuje ruce a nohy, vylézá na ţidli, bere mámu za ruku atd., vyvíjí svou
sílu a aţ přijde čas, udělá první krok. Aţ začne chodit po svých, nebude uţ ţádné berle
potřebovat. Kdyţ se děti učí chodit, berle odhazují a nakonec ani nebudou potřebovat drţet se
za máminy ruce. Také na duchovní cestě jsou berle někdy pro posílení potřebné. Aţ budete
dostatečně silný, půjdete sám – nezávisle.
To je příklad dítěte, které se pomalu, postupně vyvíjí. Osoba uvnitř systému se přizpůsobuje
určitému vzoru. Jak mu můţe takový systém nebo organizace pomoci, aby neupadl do běţné
rutiny? ... Ano, jistě, teď mluvím o sobě... někdy cítím, ţe je občas nutný nějaký zlom, čistě jen
s tím jediným účelem, aby se člověk vymanil z příjemně zaběhnutého stylu ţivota.
Ţivot sám se neustále mění. Není to tak, ţe jen struktury a stavy se mění. Někteří mniši musí
svléknout roucho a odejít. Někteří tu ani po létech nic pro sebe nenajdou a jdou zkusit něco
nového. Vy je jen můţete poţádat, aby byli ve svých úmyslech co nejupřímnější. Kaţdý si musí
vypracovat svůj vlastní ţivot... Jestliţe někdo cítí, ţe uţ má ţivota v klášteře dost a chce zkusit
jinou cestu, je to úplně v pořádku; je to jeho volba. Ale kaţdý by měl být ve svých záměrech
upřímný, nepouţít nějakou výmluvu. To je důleţité. Jediná věc, která není hezká, je slyšet, ţe
někdo odchází a není dost čestný na to, aby si uvědomil důvody, proč odchází. Někdo můţe
svůj odchod ospravedlňovat tím, ţe zpochybňuje tradici. Ale někdy lidé odcházejí i pro
skutečně ospravedlnitelné, váţné pochyby.
Jak jako opat radíte mnichům, aby pohlíţeli na ceremonie a rituály, které se zdají být dosti
vzdálené vlastní praxi?
Já osobně mám rituály rád. Docela rád je vykonávám; jsou uklidňující. Provozuji je společně
s ostatními. Je příjemné dělat něco společně, v souladu. Účel je vţdy dobrý: vyzařovat
laskavost a recitovat Buddhovo učení v páli. Pozdvihuje to a inspiruje mysli mnoha lidí.
Pokud mohu říci, tak to je jejich jediná funkce. Myslím, ţe ceremonie zkrášlují ţivot. Jestliţe
někdo ţádný obřad neproţil nebo mu nerozumí, pak ho můţe odmítnout, setká-li se s ním,
nebo si pomyslet: „To se mi nelíbí“ nebo „Obřady jsou špatné.“ Nejsou! Není na nich nic
špatného. Je dobré, ţe je máme. Mít pocit, ţe obřady nepotřebujete, je to stejně takový názor,
jako si myslet, ţe je potřebujete. Nezáleţí na tom, zda řeknete to či ono. Jsou součástí naší
tradice, a proto je pouţíváme, pokud jsou vhodné. Kdyţ vhodné nejsou, tak je nepouţíváme. Je
lepší je skutečně znát neţ mít na ně nějaký názor.
Jak vidíte svou úlohu opata? Jak pohlíţíte na sebe jako na osobu s autoritou?
Nepřemýšlím o tom. Jednám prostě jako opat. Je v mojí povaze oceňovat důstojnost a
hierarchické struktury. Nedomnívám se, ţe je to něco nesnesitelného. Vlastně mám dojem, ţe
je to docela legrace. Je příjemné být v takovém postavení. Ale nevýhodu to má v tom, ţe
všechno spadne na vás. A také docela rád slouţím ostatním. Rád jdu dozadu a jsem desátý v
řadě. V Thajsku bylo příjemné, ţe jsem byl nikdo, ţe jsem nebyl nikde vpředu. Ovšem naše
praxe nespočívá v tom, abychom si vybírali, ale přizpůsobovali se. Být opatem zprvu nebylo
snadné. Nebylo pro mě lehké, přijmout takové postavení, protoţe jsem měl dojem, ţe na to
nestačím, a měl jsem pochybnosti sám o sobě. Pak jsem se rozhodl s tím něco udělat.
Pracoval jsem s těmi pocity, bral jsem je jako svůj meditační předmět, dokud se pro mě mé
postavení nestalo přirozeným. Neţ abych věřil myšlenkám jako: „Ó, nejsem na to připravený“
nebo „Nechci to dělat,“ přizpůsobil jse m se. Bylo by také docela snadné ulpívat na roli opata
– to jest, povaţovat se za někoho důleţitého. Je-li člověk bdělý, tak pozoruje a vidí, ţe to jsou
vše jen měnící se podmínky samsáry. Chvíli jsi opat, chvíli jsi sluha – vše se mění. Nedáváte-li
ničemu přednost, změny stavu vás netrápí. Jste-li však rozhodnut nebýt opatem či nemít ţádné
důleţité postavení, a nastanou-li okolnosti, kdy se takového úkolu musíte ujmout, pak trpíte.
Na druhé straně, chcete-li se stát význačnou osobností a jste-li pouze desátým v řadě, také
trpíte, protoţe ţárlíte na ty, kteří jsou nad vámi. Na to by si měl člověk také dávat pozor.
Hlavním bodem Buddhova učení je uvědomit si utrpení. Kaţdý nějak trpí a to bychom si
všichni měli uvědomit. Nemyslete si, ţe nějaká pozice v řadě je „vaše“. Kaţdý někdy klesá
nebo stoupá nebo setrvává, podle času a místa.
Jak jste meditoval o této „nedostatečnosti“, jiţ jste cítil? Jak jste se s tím vyrovnal?
Prostě jsem ji pozoroval. Vzal jsem své nářky, ufňukané nálady, které si pořád stěţovaly:
„Nejsem schopen...“ – a naslouchal jsem jim.
Během dnešní ranní meditace ve mně vyvstávaly pocity hněvu a odporu. Nechal jsem je být,
pozoroval je... přicházejí, odcházejí... aniţ bych se s nimi ztotoţnoval, aniţ bych se jimi nechal
zachytit. Odešly – a určitě se znovu vrátí! Je to opravdu celá podstata cvičení: stálé, vytrvalé,
neochabující pozorování jevů, jak přicházejí a odcházejí?
Je to jen věc uvědomění.
A tyto překáţky prostě po čase zmizí?
Ano. Jestliţe na ně nereagujete, tak onen návyk prostě vymizí.
Ale i kdyţ na ně nereagujete – jestliţe je přítomný sklon či tendence k vzniku určitého
mentálního vyrušení – nevytvářejí se tím přesto nějaké činy?
Nedá se nic dělat s tím, ţe se objevují stavy, které způsobují tuto zaslepenost mysli. Mohou
následovat jen dva druhy činů: buď se jich člověk chytá, nebo se je snaţí potlačit. Jestliţe
máte sklon potlačovat to, co je nepříjemné, naslouchejte pocitům viny a sebenenávisti.
Vyzdvihněte tu náladu: „Jsem beznadějný, hloupý, nic nedělám dobře, jen marním svůj
ţivot...“ Poslechněte si to! Udrţujte to ve vědomí a naslouchejte. Jestliţe dovedete takovou
náladu správně vyzdvihnout a pozorovat, tak odejde sama od sebe. Jinak budete mít sklon to
potlačovat.
Ale i kdyţ tento klam či emoce právě nevyvstávají – protoţe vím, ţe to je převládající
podmínka, jeţ ve mně způsobuje trvalé rozrušení – znamená toto „vyzdvihnutí“ prostě nechat
to vzniknout?
Já jsem to dokonce vyhledával. Asi před sedmi či osmi lety jsem měl problém se ţárlivostí,
závistí. Nenáviděl jsem tu ţárlivost. Věděl jsem, ţe ţárlivost je problém, a tak jsem ji chtěl
odstranit. Kdyţ se objevila, hned jsem si řekl: „Ach ne, uţ je tu zase. Musím se snaţit
vypořádat se s ní. Co mám asi dělat?“ Předpokládá se, ţe by člověk měl cítit sympatii, sdílet
radost (muditá) s lidmi, na které ţárlí. A tak jsem si říkal: „Jsem opravdu šťastný kvůli XY.
Jsem rád, ţe je úspěšný.“ Ale ve skutečnosti jsem si to nemyslel. Jen jsem si to nalhával. A
problém jsem tím nevyřešil. Pouze jsem ho potlačil, zničil, ale on se znova objevil a trýznil
mne. Nakonec jsem si uvědomil, ţe problém není v ţárlivosti, ale v mé averzi vůči ní.
Nenáviděl jsem sám sebe, protoţe jsem ţárlil. Cítil jsem, ţe bych takové pocity neměl mít;
styděl jsem se za ně. Kdyţ jsem si to uvědomil, začal jsem ţárlit na všechno. Myslel jsem na
všechno, co ve mně budilo ţárlivost, a vyzdvihával jsem si to. Neustále jsem to pozoroval. A
kdyţ jsem tohle dělal nějakou dobu, bylo po problému. Ţádostivost je něco, po čem baţíme,
něco, z čeho se těšíme. Člověk nemusí vyzdvihovat ţádostivost, aby se na ni mohl dívat,
protoţe se v ní snadno ztratí; je aţ příliš snadné být pohlcen ţádostivostí. Ale emoce jako hněv
či ţárlivost jsou pro mě nepříjemné proţitky. Nemám je rád a nechci je. A tak jsem si je musel
přitahovat, abych se na ně mohl podívat, místo abych je odstrkoval. Záměrně jsem přemýšlel
o svých minulých zkušenostech s ţárlivostí; vyvolával jsem si vzpomínky na všechno, co tento
konkrétní problém způsobil. Neanalyzoval jsem, ani jsem se neptal „Proč?“, ale prostě jsem
sledoval jejich nestálou povahu. Tento „pohyb k“ zneutralizoval můj návyk „odstrkování“
věcí od sebe. A bylo po problému. Proto je moudrost tak potřebná. Jestliţe člověk rozumí
pohybům přitaţlivosti a odporu, tak ví, jak má cvičit. Důvěra v moudrost zde [ukazuje si na
srdce] umoţňuje nalézt rovnováhu mezi přitahováním a odstrkováním. Já mohu jen dát
průvodce na cestu. Zkuste, jestli to funguje!
Jak se k vám mniši chovají? Je to podobný vztah, jaký byl mezi vámi a Adţánem Čá?
Mniši, kteří jsou teď u mne, jsou celkem uctiví. Je to velmi dobrá Sangha. Bývali u mne občas
mniši, se kterými byly problémy. Ale z toho jsem se také poučil. Takoví problémoví mniši, kteří
člověka nemají rádi nebo ho nerespektují, ho mohou hrozně moc naučit. Způsobují napětí,
konfrontace.
A nejsou s tím ve společenství Sanghy problémy?
Učíme se spíše s problémy se vyrovnávat, neţ vytvářet ideální prostředí.
Co byste poradil svému mnichovi, který by nechtěl následovat určité předpisy? Například, co
kdyţ si nějaký mnich myslí, ţe kdyţ jede do Londýna, měl by si raději obléci laický oděv místo
mnišského roucha?
My nikdy nenosíme laický oděv.
Pak není třeba ţádná rada.
Jde o to pomoci mnichům, aby si uvědomovali svůj skutečný úmysl, aby věděli, co právě
dělají, a ne je k něčemu nutit. Pouţíváme tyto konkrétní zvyky a tradice prostě jako určitý
standard naší reflexe, jako způsob, jak nahlíţet sami na sebe. Nejde o to přinutit všechny, aby
zachovávali pravidla, ale snaţit se v nich vzbudit smysl pro čestnost, zodpovědnost za své
jednání v komunitě i ve světě. Je moţné přinutit lidi, aby ze strachu zachovávali pravidla.
Mohli by se bát je porušit, protoţe by mohli být přistiţeni, pokáráni a poníţeni. Ale to
nepomůţe vzniku integrity a důstojnosti osobnosti. Na druhé straně není dobré nechat vše
úplně uvolněné, dovolit, aby si kaţdý dělal, co chce. Člověk potřebuje jistou přísnost,
neporušitelný standard, z něhoţ se můţe učit. Jinak mají lidé sklon si myslet: „No, šaty přece
nedělají ţádný rozdíl... No, jíst odpoledne je vlastně v pořádku... No, mít peníze je také v
pořádku.“ Člověk si můţe racionálně zdůvodnit cokoliv. Existují dobré důvody pro porušení
jakýchkoli pravidel. Co kdyţ rodina vedle umírá hlady? Proč bych neukradl chléb někomu
bohatému a nedal jim ho? Vţdycky se najde nějaký dobrý důvod k ospravedlnění nějakého
činu. My ale nechceme rozvíjet racionální zdůvodňování, nýbrţ smysl pro důstojnost a
moudrost. A toho nedosáhneme strachem nebo svazováním do souboru pravidel, která jsou
tak neohebná a strnulá, aţ nakonec z člověka udělají krysu v bludišti.
Domníval jsem se, ţe théravádoví mniši si vykládají své mnišské sliby velice doslovně. Teď ale
vidím, ţe vinaja můţe být pouţita jako prostředek v rozvoji bdělosti. Nic víc to není.
Ano, je to opravdu docela dobrý prostředek.
Ale jak jste se zmínil, pravidla se mohou stát i neurotickou disciplínou.
Zpočátku musí být pravidla něco jako cvičení. Člověk trénuje sám sebe. Kdyţ se člověk učí
hrát na piáno, nemůţe začít s variacemi na téma. Nejprve je nutno naučit se téma. Na začátku
člověk potřebuje rozvinout dovednost a koordinaci. Musí pořád opakovat, sedět celé hodiny,
dokud si neosvojí příslušnou dovednost. Potom můţe sledovat základní témata. A pak, aţ se
jeho dovednost zvýší, přestane napodobovat. Je to přirozené. Nakonec člověk začne sám hrát
variace a bude radost to poslouchat. Kdyţ se ale člověk bude pokoušet hrát variace, aniţ by
znal témata, bude to velmi nepříjemné – pro všechny. Proto je vinaja jako cvičení hry na
piáno. Několik prvních let je to nudné. Člověk to musí poslouchat pořád dokola: vše se musí
dělat určitým způsobem. Ačkoliv to vypadá jako obtěţující a nepodstatné, kdyţ se to člověk
naučí dělat, přestane přemýšlet: „Mám stisknout tuto klávesu nebo tamtu?“ Je to
automatické. Člověk získá dovednost, jako by hrál na nějaký nástroj. Od té chvíle je uţ od
toho osvobozen, protoţe to umí pouţívat. Někteří mniši, stejně tak jako pianisté, pořád hrají
jen základní témata, stále dokola, protoţe se bojí vyjít mimo ně. Nemají důvěru, postrádají
moudrost, pouze sami sebe omezují. Hlavní myšlenka vinaji není někoho omezovat, ale dát
kaţdému úplnou svobodu – nikoliv svobodu jít za svými tuţbami, ale svobodu být spontánní.
Té lze dosáhnout jedině pomocí moudrosti a nikoliv následováním ţádostí. Člověk nemůţe být
spontánní s ţádostmi, protoţe ty ho přemůţou. Vinaja je způsob, jak cvičit své tělo a řeč.
Dává jim krásu a formu. Zakládá dobré mezilidské vztahy. Například, mnoho lidí kritizuje
pravidla týkající se ţen: „Proč se mniši nesmí dotknout ţen?... Proč nemohu být v jedné
místnosti sami se ţenou?... Proč nemohu vzít ţenu sem nahoru a hovořit s ní o samotě?... Jak
je to se ţenami? Byl Buddha muţský šovinista?“ Takové otázky se často objevují. Věc je v
tom, ţe je třeba ustanovit správné vztahy, aby bylo moţné vykládat Dhammu. Budu-li v pokoji
sám se ţenou, a i kdyţ si budu myslet, ţe uţ nemám ţádné problémy s ţádostivostí, jak to bude
vypadat před ostatními? Je to také způsob, jak ochránit ţeny před pomluvami. Navíc, ţeny se
často zamilují do svých učitelů nebo osob s autoritou. Nad mnichy, pro které jsou ţeny stále
velmi přitaţlivé, mají ţeny velkou moc a dovedou si je získat, zvláště kdyţ hovoří o svých
osobních problémech. Je snadné být v tom citově zapleten. Buddha neřekl, ţe mnich nemůţe
učit ţenu. Řekl, ţe je třeba vytvořit takový vztah, v jehoţ rámci lze vyučovat. Myslím, ţe to
výchově mnichů velice prospívá. V našich klášterech nejsou ţádné skandály ani problémy.
Kdyţ ţena přijde, zná podmínky výuky a akceptuje je. A tak můţe být výuka Dhammy probíhat
bez jakéhokoli citového zaujetí nebo různých problémů s pomluvami. Mnoho mnichů v Anglii,
thajských i západních, ztratilo své dobré jméno díky své volnosti ve vztahu k ţenám. Je to
velice silná přirozená síla. Kdyţ jsem přišel do Anglie, myslel jsem si také, ţe to bude
problém. Měl jsem dojem, ţe západní ţeny budou nenávidět předpisy a mít k nim odpor. Ale
mýlil jsem se. Kdyţ je pochopí, velmi je respektují. Mnišky jsou někdy daleko pečlivější neţ
my. Na vinaju velice dbají, protoţe ji skutečně chtějí provádět správně. V našem klášteře
nejsou s ţárlivostí ohledně ţen ţádné problémy. Jako například, ţe by ctihodný Sučittó měl
mezi mniškami nějakou přítelkyni nebo by favorizoval jednu z nich! Takovéto situace, v nichţ
se objevuje ţárlivost, jsou tradiční světský problém, ţe? Toto cvičení takové problémy
odstraňuje.
Kaţdého vyučujete stejně?
Ano. Mnišky tvoří část klášterního společenství. Mohou získat všechny funkce a mají stejný
výcvik.
Domníváte se, ţe lidé ze Západu mají lepší schopnosti pro cvičení bdělosti (satipatthána) neţ
pro studium filosofické analýzy?
Bdělost je ústřední bod Buddhova učení. Není třeba ztrácet čas velkým čtením o něm.
Nemyslím si, ţe je třeba příliš studovat, ačkoliv je to docela v pořádku. Nemám nic proti
tomu. Samozřejmě, někteří lidé tíhnou ke studiu a přistupují k praxi tímto způsobem. Mohu
mluvit jen ze své zkušenosti. Myslím, ţe základní cvičení stačí: čtyři ušlechtilé pravdy a
cvičení bdělosti. Potřeboval jsem vinaju a cvičení bdělosti, abych Buddhovo učení pochopil
na základě vlastní zkušenosti, spíše neţ teorie. Jinak je to, jako by se člověk pořád jen díval
do mapy, ale nikam nešel. Fakt je, ţe člověk nepotřebuje ţádné velké znalosti. Nauka je velmi
jednoduchá. Proto mnoha lidem postačí praxe. Ale zároveň váţně pochybuji, zda lidé
skutečně chápou smysl meditace v chůzi a sezení. Spíše je to stále ještě jakési „krmení
lţičkou“, kdy jsou lidé závislí na tom, co se jim řekne, ţe mají dělat, a všechno je uţ pro ně
připraveno. Kdyţ teď čtu sutty nebo abhidhammu, rozumím jim. Vím, o čem se mluví.
Předtím, neţ jsem cvičil meditaci, četl jsem řadu knih, ale nechápal jsem, co vlastně říkají.
Teprve, kdyţ se člověk cvičí, zabývá se skutečně Buddhovým učením a nahlíţí do sebe. Kdyţ
zkoumá povahu strasti, nepřebírá definici někoho jiného, ale pozoruje vlastní zkušenost zde
[ukazuje na sebe]. Celé Buddhovo učení se člověku velice vyjasní, stane-li se předmětem
meditace.
Poznámky:
[1] J. Krishnamurti, The Only Revolution (New York, Harper and Row 1970), str. 76
[2] J. Krishnamurti, Freedom from the Known (New York, Harper and Row 1969), str. 10
[3] J. Krishnamurti, The Awakening of Intelligence (New York, Avon Books 1975), str. 147-8