students-times-06

D razí učitelé, milí studenti a vy všichni, kteří jste
zavítali mezi naše řádky,
zima sice stále nechce přenechat své místo jaru, což
pozorujeme poslední dobou především
v nevypočitatelných změnách počasí, ale všichni si
můžeme být jistí, že jaro už je přece jen ve vzduchu.
Za tři dny tu máme oficiálně 1. jarní den a na začátku
dubna nás čekají Velikonoce. V článku, který pro vás
připravila Lucie Martinková, se můžete dočíst, jak to
vlastně s Velikonocemi je, zda se jedná pouze o
svátky jara, nebo se za dny volna skrývá něco
mnohem podstatnějšího.
Začátek letošního jara ale není významný jen
díky těmto dnům. Zrovna dnes slaví svět, především tedy Irsko a jeho populace, Den sv.
Patrika. Den, kdy se všichni příznivci tohoto svátku obléknou do zelené, konzumují převážně
zelené potraviny a nápoje, účastní se pouličních oslav, které jsou plné podmanivé irské hudby,
a oprašují typické irské tradice. Nebudu ovšem prozrazovat více, protože pro ty z vás, kteří
máte chuť přečíst si nás další anglický text, sepsala všechno důležité Lucka Šimarová.
Dalším neopomenutelným dnem je 1. duben, celosvětově známý pod názvem „April
Fools Day“. Pamatuju si, že jsme se třídou ještě na nižším gymnáziu obvykle přemýšleli, jak si
„vystřelit“ hlavně z učitelů, protože 1. duben přece jen každý počítá s tím, že může nějaký
vtípek očekávat, a přijme ho s humorem. Apríl je velmi oblíbený také v médiích, můžete se
dočíst třeba o tom, že se prezident Sarkozy nechá prodloužit, že EU připravuje zdanění
chytrých telefonů nebo že Slovensko chystá vízovou povinnost pro občany České republiky.
Hádám, že každý z nás má svou vlastní historku nebo zážitek, ale pokud se chcete inspirovat,
jak oplatit kamarádům to, co na vás nachystali vloni, určitě si přečtěte tipy Marušky Zvonkové.
Jako v každém čísle Student´s Times jsme pro vás připravili několik recenzí, tentokrát se
jedná o knižní a filmovou podobu If I Stay, ale i Teorii všeho, snímku sledujícím život vědce
Stephena Hawkinga, za jehož ztvárnění byl oceněn při předávání Oscarů nadějný herec Eddie
Redmayne.
Na úplný závěr bych ještě ráda upozornila na rozhovor v rubrice Naše celebrity, který je
tentokrát zcela odlišný od těch předešlých – týká se totiž dobrovolnictví.
Krásné jarní dny vám všem! (:
(A těm, kteří slaví dnešní svátek: Happy St.
Patrick´s Day!)
Obsah
STALO SE
Jaké bylo divadlo „Utíkej, Nituško!“ ?
Jak Žilmen k přemýšlení přišel
AKTUÁLNĚ
St. Patrick‘s Day
Velikonoce – proč se vlastně slaví?
Částečné zatmění Slunce
Tipy na aprílské žertíky + kde se Apríl vzal?
NAŠE CELEBRITY
Barbora Ovesná: Jaké je pracovat vedle narkomanů?
TIPY A TRIKY
Jaký byl film Teorie všeho?
Recept na vynikající ovesné sušenky!
Recenze: Jestli zůstanu
Utíkej, Nituško!
(Mam‘zelle-nitouche)
Zpěvohra Utíkej, Nituško! byla v podání Slováckého divadla hrána už v roce 1883, odstartovala v
podstatě muzikálovou tvorbu divadla a byla znovu obnovena na přání diváků. Na představení jsem se těšila,
jelikož v minulém roce se mi hra Rychlé šípy velice líbila, ale letošní zpěvohra pro mne byla zklamáním. Možná
byla chyba ve mně, protože jsem jela do divadla ještě s doznívající horečkou a nedokázala jsem si vychutnat
herecké výkony postav. Samotný děj mne moc nezaujal a myslím si, že někteří diváci dokonce postrádali
pointu. Uznávám, že hrát dvojroli musí být nesmírně namáhavý úkol, jak potvrdil samotný režisér Igor
Stránský: „Je to strašná dřina. Musíte vymyslet každou situaci tak, aby to vypadalo, že to na jevišti plyne.
Všechno musí být velmi dobře vypracováno, aby se nenarušil rytmus inscenace. Je to dost složité puzzle.“
Myslím, že pomyslné puzzle se podařilo seskládat dobře, ale přece jenom mi tam jeden kousek chyběl, nebyl
to humor ani kvalita pěveckých či hereckých výkonů, byl to spíš nějaký spád a samotná myšlenka díla.
A o čem vlastně představení Utíkej, Nituško! bylo? Objevovaly se zde už zmiňované dvojrole, kdy
kostelní varhaník je ve skutečnosti utajeným operetním autorem, poručík je subretou, klášterní schovanka
operní pěvkyní, a matka představená majorem. Zpěvohra byla logicky protkána písněmi, které byly opravdu
kvalitně ztvárněny, a když jste se ponořili hlouběji do textu, určitě byste rozpoznali i narážky na tehdejší
majetnickou církev a společenský život. I přes kvalitní výkony herců mě představení nezaujalo a troufám si
tvrdit, že jsem nebyla jediná. Ale jak se říká - sto lidí, sto chutí.
(T. Fojtů, 2.G)
Jak Žilmen k přemýšlení přišel
Mnozí z vás si jistě ještě vzpomenou na loňskou oktávu, ke které neodmyslitelně patří ten,
kterému snad nikdo neřekne jinak než Žilmen. Většina z nás si ho bude pamatovat hlavně
díky tomu, že se mu nejednou podařilo neopakovatelnými nápady rozesmát značnou část
školy. Opravář dřezu jako v Bota jménem Melichar nebo ten kluk, který vás rozesmál, když
jste šli po chodbě a – najednou jste se nemohli přestat smát, když jste si všimli, že je zavřený
mezi okny? Ať už vám v paměti utkvělo cokoli, možná vám následující příběh, který nám
Žilmen poslal, osvětlí, že se za spoustou situací skrývalo něco víc. Přemýšlení…
„To bylo tenkrát v kvartě. Přišel za námi třídní s tím, že sekunda jede na lyžák a má ještě pár volných míst.
Během chvilky se našla skupinka 6 lidí. Mezi nimi i já. Tvořili jsme takové to jádro naší třídy. Určitě to znáte.
Spolužáci, co rádi baví celou třídu a vymýšlí různé vtípky k pobavení nejen sebe, ale i ostatních. Zkrátka ideální
parta na hory.
Všichni jsme sdíleli jeden pokoj. Bohužel taky jeden klíč. Pamatuju si to, jako by to bylo včera. Byl zrovna čas
večeře. Všichni na odchodu, jen já hledal v batohu nabíječku.
„Vykašli se na to a poď už!“ zařval kámoš.
„Vydrž Prťka, vydrž! Už ju skoro mám.“
Najednou se ozvalo bouchnutí dveří a zvuk
jejich zamykání. Potom už jen hlas, co říkal:
„Tak, a teď budeš přemýšlet, Žilmene!“ (to
je totiž moje přezdívka)
V ten moment nabíječka ztratila na
důležitosti. Chvíli jsem jen stál. Pak jsem se
pustil do jejího opětovného hledání,
doufaje, že si jen dělají srandu a hned zase
otevřou. Za čtvrt hodiny už jsem zkoušel
vyrazit dveře. Po pár marných pokusech mi
došlo, že vyrazit dveře, které se otevírají
směrem ke mně, není nejlepší nápad. „Co
teď? A hele, okno. Možná tudy bych mohl
uniknout ze svého vězení…“
Myšlenka skočit dolů na střechu se mi
vzhledem ke kručení v břichu jevila víc a víc
jako dobrý nápad. Ze střechy už by to šlo
snadno. Jen seskočit dolů. Hlad narůstal.
Bylo rozhodnuto. Skočím! Obouval jsem si
boty, když vtom slyším kroky. Klíče
zachrastily v zámku a já byl po asi půl
hodině čekání a úspěšném nalezení
nabíječky konečně volný. Když se mě poté
učitelé zeptali, proč jdu pozdě na večeři, má
odpověď zněla: „Přemýšlel jsem.“
Nikdy bych netušil, jak tento drobný
incident ovlivní zbytek mého života i roky
strávené na gymnáziu. „Přemýšlením“ jsem
trávil minimálně hodinu týdně. Ve skladu
výtvarky, ve skřínce či ve sklepě. Jelikož
naše škola ještě neměla plastová okna, ale
pouze klasická kastlová, strávil jsem nějakou
dobu i v prostoru mezi okny. Nutno dodat,
že jsem tím pobavil spoustu lidí ze školy a
mnohým jsem tak nejspíš zpříjemnil jinak
běžné, nudné ráno. To mě sice těšilo, ale když zazvonilo na hodinu a všichni se rozeběhli do třídy, můj úsměv
rázem opadl. Vysvobodili mě až kolemjdoucí učitelé.
Když se vás tedy někdo bude ptát, jak Žilmen k přemýšlení přišel, odpovědí vám může být tenhle pravdivý
příběh.
“
St. Patrick‘s Day
Who was St. Patrick?
Well, you probably wonder who was this Patrick and why so many people all around the
world celebrate this holiday.
Many people connect this man and holiday just with Ireland, but St. Patrick came from England
originally. At first, Patrick didn’t have any relationship with God or religion, although his
grandfather was a priest.
It is said that once Irish pirates came to the English coast, where his family lived - they rubbed their farm and kidnapped
Patrick. After that they sold him into slavery to Ireland. He was just 16 and he was forced to look after sheep, but the
worst of all was the famine which he suffered fortunately. In those hard times he found his faith, started to pray a lot
and completely changed. He learned Irish and also their habits. After 6 years of slavery he managed to escape back to
England. He found his parents, became a priest and later also a pontiff. When the pope gave
him a permission to preach gospel in Ireland, he started his mission there.
St.Patrick’s Day
St. Patrick´s Day is celebrated on 17th March.
It was national holiday only in Ireland, Isle of Montserrat, Newfoundland and Labrador
(both in Canada) originally.
Nowadays it is celebrated almost all around the world, mostly in the Great Britain, the USA
and Australia, where many Irish people live.
The main colour is GREEN, people wear green clothes, eat green food, bake special St. Patrick´s cakes and sometimes
even paint green shamrock on their faces. Really, green is everywhere, even beer and some rivers get this colour on 17th
March.
The holiday is not about praying actually, it’s about celebrating, having fun, dancing, singing and drinking dark beer –
most of all Irish people love celebrating in the streets with their friends and
others.
If you wonder why one of the symbols is shamrock, than you would (or
wouldn’t) be surprised. St.
Patrick used shamrock to explain pagans the Holy Trinity.
And why green? That’s easy! Shamrocks are green, so it became the symbol of St. Patrick, Ireland and also symbol of St.
Patrick’s Day.
Do you want to know what is it to celebrate this holiday? Then don’t wait and find some Irish pub anywhere and be sure
that on 17th of March there will be lot of fun, beer, people and green colour!
If you´re
which you can
interested in the traditional Irish music - which is really amazing - there are some tips
listen to, or you can visit a website of St. Patrick´s Day and listen the music there
(http://www.st-patricks-day.com/irish-songs-lyrics-and-audio/).
(L. Šimarová, 4. G)
Velikonoce
Pomalu ale jistě začíná jaro a s ním jsou neodmyslitelně spjaty Velikonoce. Proč
Velikonoce vlastně slavíme a jaký mají význam? Většina lidí samozřejmě ví, že Velikonoce
jsou svátkem křesťanským. Někteří namítnou, že to jsou ale svátky vycházející z pohanských
tradic, které mají oslavovat příchod jara. Ano, skutečně některé z vedlejších velikonočních
tradic mají pohanský základ. Ale jinak jsou Velikonoce křesťanského původu, vždyť jak by
mohli oslavovat příchod jara na jižní polokouli? Také těm, co trochu znají židovské tradice,
by se mohlo zdát, že jsou založeny na nich. Židé totiž v tuto dobu slaví Pesach, na památku
vyvedení z Egypta Mojžíšem. A to bylo předobrazem spásy člověka od zla a smrti. Události
Velikonoc vyplnily všechny starozákonní předobrazy, a proto mají s židovskými svátky
společné základy.
Ještě než se podrobně podíváme na každý den, je dobré si připomenout, že před Velikonocemi je
40denní půst (neděle se jako slavnost nepočítá), který má sloužit k tomu, aby se člověk ztišil a duchovně
připravil na tyto svátky. Poslední neděle před Velikonocemi se nazývá Květná. Připomínáme si slavný Kristův
vjezd do Jeruzaléma a světí se „kočičky“ připomínající ratolesti, kterými Ho tam vítali.
Zelený čtvrtek je dnem, kdy Kristus naposledy povečeřel se svými učedníky a ustanovil Eucharistii
(přijímaní). Ustanovil novou a věčnou smlouvu, která je nekrvavá (dříve Židé přinášeli zvířecí oběti Bohu). To,
že chleba a víno je proměňováno v Jeho tělo a krev, předznamenává Kristovu vlastní oběť na kříži.
Na Velký pátek se jako jediný den v roce nekoná žádná bohoslužba, ale pouze „Velkopáteční obřady“.
Je to jeden z dvou největších postů. V tento den byl Kristus ukřižován a zemřel jako smírná oběť za všechny
hříchy lidstva.
Bílá sobota je den, kdy Ježíš leží mrtev v hrobě.
V noci na neděli se slaví vigilie, což je největší a nejslavnostnější mše ze všech, jelikož Ježíš Kristus vstal
z mrtvých, a tím porazil smrt a veškeré zlo. Při ní se také obvykle křtí dospělí katechumeni. V neděli tyto oslavy
pokračují. Pro křesťany jde o největší den ze všech. Je to den, kdy byl každý vykoupen a byla mu dána naděje
na život věčný.
Velikonoční pondělí je u nás ve znamení mrskačky, kterou mají především holky „v oblibě“.
V křesťanské tradici se jedná o druhý den „Velikonočního oktávu“, kdy pokračují oslavy z předešlého dne.
Pro křesťany Velikonoční doba trvá ještě dalších 50 dnů a končí až Letnicemi neboli slavností seslání Ducha
Svatého, která uzavírá a dovršuje Velikonoce tím, že až tehdy učedníci pochopili všechny události a tajemství
Velikonoc.
Velikonoce jsou svátkem pohyblivým, to znamená, že nemají své přesné datum a každý rok připadají na jiné
dny. Určují se podle toho, že neděle Zmrtvýchvstání je hned po prvním jarním úplňku.
Mnozí z vás něco z těchto informací věděli a třeba jste někteří zjistili, proč vlastně máme 3 dny volna.
A já vám přeju krásné a požehnané Velikonoce!
(L. Martinková, OK)
Částečné zatmění Slunce
Jistě jste v hodinách nebo na stránkách školy zaregistrovali, že v pátek 20. března dojde
k významné přírodní události – částečnému zatmění Slunce. Pro studenty je proto
připravena jedinečná příležitost, díky níž budeme tento unikátní jev pozorovat i u nás na
gymnáziu.
O
co
vlastně
jde
z astronomického hlediska?
Až do června 2021 je to
poslední zatmění Slunce,
které spatříme z České
republiky (naposledy jsme
mohli z České republiky
pozorovat částečné zatmění
Slunce v roce 2011). Ovšem
na srovnatelně velké
zatmění, jaké nás nyní čeká,
si budeme muset počkat až
do roku 2026. Pokud jde
o úplné
zatmění
naší
nejdůležitější hvězdy, tak to
už z nás neuvidí nikdo –
přijde totiž až 7. října 2135.
Zatmění Slunce 20. 3. 2015 je u nás viditelné v dopoledních hodinách dostatečně vysoko nad
obzorem jako částečné v celém svém průběhu. Jako částečné je toto zatmění dále pozorovatelné z
Evropy, severních oblastí Afriky, severozápadní části Asie, dále pak ze severovýchodní části Atlantiku
a přilehlých částí Severního ledového oceánu.
Pás totality, tedy území, ze kterého je možno zatmění Slunce pozorovat jako úplné, vede přes Severní
moře, z pevniny se dá pozorovat jako úplné na Špicberkách a Faerských ostrovech. Mnoho
cestovatelů a astronomů rovněž zvolilo expedici dánského parníku společnosti Smyril Line.
Při maximální fázi bude Měsíc krátce před 11. hodinou dopolední středoevropského času zakrývat
shora okolo 73 procent slunečního disku. Jev spatříme v celém průběhu a maximální fáze zatmění
proběhne poměrně vysoko, přes 35° nad obzorem. Přímo při zatmění bude také příležitost vyhledat si
na denní obloze planetu Venuši.
(zdroj: planetarium.cz, astro.cz)
Barbora ovesná:
Jaké je pracovat
vedle narkomanů?
Pro březnové číslo Student´s Times pro vás
připravila Verča Baksová trochu odlišný
rozhovor, než na které jste v rubrice Naše
celebrity zvyklí. Tentokrát si totiž můžete
přečíst rozhovor s Bárou Ovesnou z 3. G,
která se už třikrát vydala jako dobrovolnice
na východní Slovensko.
Můžeš nám na začátek
představit projekt, kterého ses
zúčastnila?
Na východním Slovensku v obci
Žakovce je takové zařízení pro
lidi, jako jsou bezdomovci,
narkomani, alkoholici apod.
Přímo v té obci se nachází
zařízení pro muže a kousek dál
pro ženy, většinou ty, co
nezvládly situaci s rodinou nebo
také bývalé prostitutky. Hodně
lidí je romského původu.
Většina lidí se tam chce
opravdu změnit a něco se
sebou udělat. Takoví mohou
přicházet a náplní jejich života
se stane práce, protože když se
člověk jen nudí a nic nedělá, je
lehké opět spadnout do toho
starého života. Přestože tam
mají volný čas, určitá doba je
naplněná právě prací.
Žijí pouze v areálu. Samozřejmě
ho mohou kdykoliv opustit a
vrátit se do starého života,
stejně tak je otevřený pro
kohokoliv, kdo potřebuje
útočiště.
Co přesně jsi tam teda dělala
ty?
Je to velký areál, kde mají taky
svůj dobytek - ovce, krávy,
kozy, apod. Je tam pro ně
vytvořená práce, například staví
domy. Práce je tam hodně a
někdy ji nemohou zvládnout
sami - třeba dostavit dům, než
přijde zima. Takže my jsme jim
tam jeli jako dobrovolníci
pomáhat pracovat. Moc jsem
nevěděla, do čeho jdu. Měli
jsme tam řád a pracovali jsme s
nimi. Zároveň to pro ně mohlo
být obohacující v tom, že mohli
být pro změnu i s někým jiným
a povídat si s námi. Když jsme
tam byli, mohlo je to opět
povzbudit do práce a taky se víc
snažili. Pro ně jsme byli někdo z
toho světa venku.
Obohatilo to nějak i tebe?
Myslím, že pro mě to byl spíš
přínosné než pro ně. Dřív jsem
měla na lidi, jako jsou
narkomani, jiný pohled, ale
když jsem tam přišla, viděla
jsem, že jsou na tom často
morálně líp než my. Tím, jak
chtěli pomáhat druhým a
změnit sami sebe. Někdy jsem
se za sebe skoro styděla, když
jsem viděla, že i myšlenkami
jsou na tom lépe než já. Než
tam přišli, byli zvyklí jen brát,
tady je učí dávat, což se mi moc
líbí.
Jak ses o této možnosti
dozvěděla?
Založil to jeden kněz - Marián
Kuffa, který se rozhodl udělat
ze staré fary zařízení pro tyto
lidi. Já byla na několika jeho
přednáškách a na jedné z nich
právě mluvil na toto téma. Řekl,
že tam klidně mohou přijet
dobrovolníci i „dobrovolničky“.
Kolikrát už ses na toto místo
vydala a na jak dlouho?
Třikrát - jednou na deset dní a
dvakrát na týden. Ale někteří
lidé tam jezdí pomáhat třeba i
na tři měsíce. Dokonce vím, že
jedna paní tam pomáhá už
téměř rok.
Chystáš se tam znova?
Opravdu mi to hodně dalo, jela
bych určitě.
Co pro tebe bylo nejtěžší?
Lidé tam mají jinou mentalitu,
takže někteří si moc neberou
servítky. Jednou nás tam nějaké
ženy obvinily z toho, že tam
spíme a „vyjídáme“ je. Tehdy se
mi opravdu chtělo jet domů.
Taky jsem se někdy trošku bála,
když jsem u sebe neměla
kamarádku. Když jsem třeba
zjistila, že některý muž
povraždil svou rodinu apod.
Co tam pro tebe bylo naopak
povzbuzením?
Hodně mě fascinovalo nasazení
už zmíněného zakladatel Kuffy.
Přestože dokáže být velmi
rázný, lidé ho tam mají opravdu
rádi. Mně stačilo s ním mluvit
dvě minuty a celý den jsem
měla lepší (smích). Taky jsem
měla možnost mluvit s jednou
starou paní z tamějšího
domova důchodců a slyšet, co
všechno v životě udělala a
kolika lidem pomohla, a
zároveň jsem viděla, jak byla
pokorná. Hodně lidí si opravdu
vážilo jen toho, že jsme si s nimi
povídali.
Co tě nejvíc překvapilo, když jsi
poprvé přijela?
Překvapilo mě, jak byli zdejší
lidé otevření. Například
bezdomovci, kteří tam byli
pouze v zimě a dostávali určité
funkce, díky kterým pak v sobě
mohli najít nějakou hodnotu.
Taky muži, kteří byli opravdu
pracovití. I když stavěli domy a
nestavěli je pro sebe, vážně se
snažili a byli do toho velmi
zapálení. Moc hezké bylo, když
chtěli, abychom přijeli zase.
Dokonce nám dávali i dárečky
na rozloučenou, přestože mají
jen malé příjmy.
Mohla si pozorovat u těchto
lidí nějaké změny?
Nedokážu říct, jestli se úplně
výrazně změnili, spíš pomalu po
krůčkách zrají k tomu, aby se
mohli vrátit zpět ke starému
životu a své rodině. Ne na
všechny ale doma ještě někdo
čeká. Taky si dávali předsevzetí.
Například nám řekli, že pokud
znovu přijedeme, přestanou do
té doby kouřit. Ale když jsme
přijeli a ptali se na to, většinou
to nedodrželi (smích).
→
Napadlo tě, že bys něco
podobného dělala i v
budoucnu?
Myslím si, že na světě je strašně
moc lidí, co potřebují pomoc,
které se jim nedostává. Nevím,
jestli bych to chtěla dělat celý
život, ale někam jet a pomáhat
určitě. Za chudobou se ani
nemusí jezdit někam do Afriky,
jen kousek od nás na
východním Slovensku se
nacházejí romské osady, kde
lidé skoro nemají vodu a malé
děti jsou okousané od krys.
Tihle lidé se do toho zkrátka
narodí, neznají nic jiného.
Co bys vzkázala lidem, kteří by
o dobrovolnictví uvažovali?
Doporučila bych to každému,
komu záleží na lidech, kteří
potřebují pomoc. Stačí tam být
a vidět to a uvědomíte si, že
takoví lidé jsou kolem vás - lidé,
kteří strádají a chybí jim
základní věci. Vidíte, že jsou
tam lidé, kterým můžete
pomoct jen tím, že s nimi
mluvíte. Taky mě nadchlo vidět
lidi, kteří pomáhají druhým a
mají naplněný a šťastný život,
třebaže nejsou zrovna mediální
hvězdy a v garáži nemají deset
aut. Když už ten život máme,
měli bychom ho nějak naplnit.
Pokud by vás zajímalo dobrovolnictví v Žakovcích : http://www.ikv.sk
(V. Baksová, 2. G)
Aprílové žertíky
Co se skrývá pod pojmem Apríl? Apríl je označení pro 1. dubnový den. Už od 16. století je
Apríl spojen s různými žertíky a zlomyslnostmi. Předpokládá se, že svátek vznikl jako reakce
na změnu ročního období. Ze smutné zimy na veselejší jaro.
A když už jsme u těch žertíků, už vás někdy
někdo pořádně napálil? Pokud ano a chtěli
byste se pomstít, máme pro vás pár tipů,
jak udělat váš Apríl lepší než kdy jindy.
Ti, kteří jsou zadaní, by například mohli
vyzkoušet trik s vlasy. Jedná se o to, že
„ustřihnete“ svému protějšku kousek vlasů.
Ale jen na oko. Nejdřív je potřeba si sehnat
pramínek vlasů (např. z panenky, barbíny,
příčesek) a poté nahrát „ustřihnutí“
pramínku vlasů. Jak to provedete, necháme
na vaší fantazii. Partnera pořádně potrapte,
než mu řeknete pravdu.
Pokud nemáte svého
vyvoleného/vyvolenou, můžete to zkusit na
někoho ze svých blízkých.
Ovšem jestli se vám tenhle aprílový žertík
zdá být krutý, máme pro vás ještě jeden tip.
Nedávno jsem slyšela, jak napálila
kamarádka své malé sourozence milující
čokoládu. Je to téměř jednoduché. Jak
s přípravou, tak se samotným provedením.
Stačí k tomu čokoláda na vaření a syrové
vejce. Poté už jen vejce polít rozpuštěnou
čokoládou. Až nám čokoláda zaschne, servírujte. Teď už stačí čekat, kdo se napálí nejdřív. Dávejte ale pozor ať
nikomu nezaskočí. Mohu vám zaručit, že reakce napálených stojí za tu práci.
Pokud byste se chtěli podělit s ostatními, jak jste si z někoho vystřelili
vy, napište nám na náš email: [email protected] ! 
(M. Zvonková, 3.G)
Teorie všeho
Fascinující životní příběh vědce a jeho bývalé ženy Jane, kteří se nevzdali ani kvůli nejtěžší
životní překážce. Závažné nemoci.
Žánr: životopisný/romantický/drama
Velká Británie 2014, 123 minut
Režie: James Marsh
Hudba: Jóhann Jóhannsson
Předloha: Jane Hawking (kniha)
Hrají: Eddie Redmayne, Felicity Jones, Emily Watson, Harry Lloyd, Dawid Thewlis a další
Než jsem film shlédla osobně, zarážely mě ze všech stran názory, že se jedná akorát o další romantický snímek,
že nadšení zůstává jen na straně režiséra, který konečně získal svolení zfilmovat memoáry bývalé Hawkingovy
ženy, že vás čekají akorát dvě hodiny instagramových filtrů. Možná proto jsem váhala, jestli se do kina vydat.
Pokud čekáte, že si ujasníte Hawkingovy teorie, asi jste opravdu na špatném místě. Film se totiž soustředí
především na vědcův osobní život, na jeho boj s nemocí, pohádkový vztah s Jane a jeho odhodlanost postavit
se k realitě čelem a nikdy se nepoddat svému handicapu. Nicméně má zde své neodmyslitelné postavení
samozřejmě i jeho proslulá genialita a vědecká práce, ale po skončení nebudete z kina odcházet plní nových
poznatků jako z přednášky na Cambridge.
Ano, Cambridge je
nejdůležitějším místem filmu.
Právě tam mladý Stephen
Hawking studuje kosmologii a má
v plánu získat doktorát. Přestože
si neodpírá nic z vysokoškolského
života a často své kamarády
překvapuje tím, že nevěnuje čas
přípravě, je bezesporu jedním
z nejnadanějších studentů
univerzity, což upoutá pozornost
především u tamějších profesorů.
Náklonnost získává brzy i u
krásné Jane, studentky umění.
V té době ani jeden z nich
netušil, co všechno díky
vzájemné lásce překonají.
Stephen zanedlouho začne pozorovat drobnosti, které jsou ve skutečnosti příznaky amyotrofické laterální
sklerózy, která napadá nervový systém a má za následek postupné ochrnutí celého těla. Drobná klopýtnutí,
rozlitý čaj, upadnutí pera, to vše vyvrcholí pádem, který stojí za tím, že uslyší větu, která změní celý jeho život:
„Je mi líto, nemohu pro vás nic udělat. Máte před sebou dva roky života.“ Mladý student se ale rozhodl, že
nezmění pohled na svět pouze ve své vědecké práci. Také díky Jane a svému rozhodnutí žít, věnovat se vědě a
zvítězit v boji, který byl z medicínského pohledu předem prohraný, máme nyní stále sebou mimořádného a
celosvětově uznávaného vědce.
Jak jsem již zmínila, film Hawkinga provází od studentských let na Cambridge, jíž se podařilo zachovat
jedinečnou atmosféru. Stephenův stav se postupně zhoršuje, ale i přesto ho Jane neopustí, vezmou se a pár
měsíců poté přichází jejich první dítě. Nemoc, která se ozývá stále hlasitěji, zapříčiní, že Stephen není schopen
pohybu bez invalidního vozíku, je zcela odkázán na péči Jane, asistenci při jídle, často není v jeho silách ovládat
polykání, jeho řeč je čím dál více nesrozumitelnější. Zprvu odmítá jakoukoli pomoc z okolí pro Jane, ale po
nějaké době svolí, aby pomocnou ruku přijala. A tak se do rodiny Hawkingových dostává Jonathan, který se do
Jane zamiluje. Když jeho city vyjdou najevo a Jane zjistí, že k němu i ona sama něco cítí, Jonathan se vzdálí.
Pak ale přijde Stephenova cesta do Bordeaux, kde je pozván do Opery, což samozřejmě neodmítne kvůli
milovanému Wagnerovi. Absolvuje tedy náročnou cestu letadlem, ale Jane nechá jet s Jonathanem a dětmi
autem. Při hudbě Wagnera se náhle jeho zdravotní stav opět zhorší a je odvezen do nemocnice, kde přichází
další rána – už nikdy nebude schopen mluvit. I přesto se ale Hawking rozhodne bojovat dál. Stejně jako
v současnosti se po nějaké době začne s okolím dorozumívat pomocí počítače, což je sice poněkud zdlouhavé,
ale člověka nepřestává udivovat, že si Stephen zachoval svůj pověstný smysl pro humor a sarkasmus.
Je až neuvěřitelné, že svou vědeckou činnost nepřerušil. Napsal několik knih, účastnil se přednášek, přijímal
pozvání na nejrůznější vědecké i společenské události. A pak přišel další nečekaný životní zvrat. Jeho žena
Jane, matka jeho dětí, která se od svého mládí rozhodla zarputile starat o milovaného člověka, přichází s onou
větou, ve které Hawkingovi oznámí, že ho milovala a snažila se, ale rozhodla se odejít. Ale vy vlastně
nekroutíte nevěřícně hlavou a neodsuzujete její rozhodnutí. Jane milovala Stephena jako zdravého člověka,
nelitovala ho a nesoustředila se pouze na jeho postižení. Přes veškerou námahu a obětavost si nikdy
nestěžovala, považovala za samozřejmé věnovat se Stephenovi a být s ním za každé okolnosti. A to vše
z výjimečné lásky. I přes krok, který udělala, si ovšem i nadále zůstanou blízcí, Stephen se může kdykoli obrátit
na její a Jonathanovu pomoc.
Nemůžu opomenout brilantní herecký výkon Eddieho Redmayna. Není divu, že právě tento mladý a nadějný
herec získal ocenění při letošním předávání Oscarů. Je mnohdy až zarážející, jak přesně a do detailů ztvárňuje
světoznámého vědce, každý jeho tik a cuknutí v obličeji, mimiku, zkrácený sval a celkovou podobu
handicapovaného těla.
Snímek jako takový hodnotím kladně, je zde sice i řada záporných bodů – jako například téměř nestárnoucí
herci, ačkoli se film odehrává přibližně v rozmezí 30 let, každopádně zastávám názor, že se jedná o film zdařilý.
Celkový dojem dotváří nejen skvělé zasazení do prostředí a kostýmy, ale zmínku si zaslouží taktéž naprosto
dechberoucí hudba, za kterou stojí J. Jóhannsson. Film vrcholí závěrečným retrospektivním pohledem napříč
léty, jichž byl divák prostřednictvím plátna svědkem, který se tak stal zajímavou tečkou příběhu výjimečného
muže, který dokázal, že záleží jen na nás, jak se rozhodneme se svým časem zacházet.
(S. Matůšová, OK)
Upečte si ovesné sušenky!
Chcete si osladit začátek jara bez výčitek? Máme pro vás zdravější variantu výborných
sušenek. Příprava není náročná a milovníci sladkého si jistě přijdou na své. Takže s chutí do
toho.
Ingredience:









3 lžíce másla
85g třtinového cukru
85 g medu
1 vejce
130 g vloček
1 lžíce vody
65 g celozrnné mouky
1/2 lžičky soli
1/4 lžičky jedlé sody
Tip na konec: můžete přidat brusinky, skořici, oříšky nebo cokoliv jiného, co máte rádi.
(K. Drobilíková, V. Baksová, 2. G)
Recenze - Jestli zůstanu
(Zůstaň se mnou)
Originální název: If I Stay
Rok vydání: 2014, rok vy dání originálu: 2009
Počet stran: 184
Nakladatelství: Yoli
(Pozn.: Kniha má dva různé názvy, protože byla v češtině vydána dvakrát, každé vydání má jiný název.)
Anotace: Talentovaná violoncellistka Mia si vždy myslela, že nejtěžším rozhodnutím jejího života bude volba,
zda jít za hlasem svého srdce, jenž jí radí zůstat s Adamem, nebo se naplno věnovat druhé osudové lásce –
hudbě, protože to by znamenalo soustředit veškerou energii na studium na prestižní umělecké škole. Jednoho
únorového rána se však všechno změní. Když se Mia po děsivé autonehodě probere, nic necítí. Vidí své mrtvé
rodiče, těžce zraněného bratra – a nakonec samu sebe. Zatímco její tělo je v kómatu, ona sama může vidět a
slyšet vše, co kolem děje. Najednou se musí rozhodovat, zda na tomto světě chce ještě vůbec zůstat, anebo o
svůj život, který beztak visí na vlásku, bojovat přestane.
Můj názor: Knížku jsem brala jako takovou jednohubku na jeden večer a nečekala jsem nic moc velkolepého,
protože v knize, která nemá víc než 200 stran, se toho nikdy moc nestane a vy čekáte jen takovou tu trapnou
romantickou linii, kterou obsahuje většina dnešních románů. U „Jestli zůstanu“ mě překvapilo, že autorka
zašla i do jiných témat, než do řešení vztahu hlavních hrdinů. Kniha sice neměla hluboký děj, ale sem tam nutil
k jemnému zamyšlení. Moc se mi líbilo, jak autorka „smíchala“ hrdinčiny vzpomínky z dětství, blízké minulosti
a současnosti. To je také odpověď na to, jak autorka dokázala popsat 184 stran něčím zajímavým, protože
nejde napsat 284 o romantickém ležení v nemocnici. Celá kniha se četla poměrně dobře, i když tam nebylo nic,
co by vás pohánělo rychle dopředu. Děj byl tak předvídatelný a vše, co by vás nutit číst dál, odhalíte hned na
začátku.
Hlavní postavy nedokážu nějakým způsobem posoudit, řekla bych, že Mia byla protivná, ale kdybych já ležela
v komatu a zároveň se procházela po chodbách v podobě ducha, tak by mi asi moc do smíchu nebylo. Adam jediné, co o něm vím, je, že miluje Miu, hraje na kytaru a má smysl pro humor, takže taky nic. A další postavy
buď zemřeli, nebo se tam moc nevyskytovali a nešlo si na ně udělat pořádný názor.
Film byl oproti knize mnohem víc rozveden do detailů a překvapilo mě, že to film vůbec dokáže, tyto detaily
ale rozhodně nebylo potřeba vědět. Celý film jsem měla pocit, že filmaři nevystihli, o co v knize vlastně jde. Byl
jen o rozcházení, chození, hudbě a brečení. Herci jakoby stáli na gramofonové desce a dělali to samé, jen na
jiném místě. Celé to bylo takové prkenné, oproti knize. Ale tento popis rozhodně neplatí o pasážích s hudbou,
bylo jich málo, ale krásné a jediné zajímavé na filmu.
Závěr: Kniha dobrá, film už ne tak dobrý. Neumím si představit, co se bude dít v dalším dílu, ale docela se na
něj těším.
„Sometimes you make choices in life and sometimes choices make you.“
„Uvědomila jsem si, že umírání je snadné. Žít je těžké.“
(K. Zůbková, 1. G)
STUDENT’S TIMES
Ročník I. | číslo 6. | 17. 3. 2015
Šéfredaktorka: Sára Matůšová
Grafická úprava: Sabina Tvarůžková
Redaktoři: V. Baksová, K. Drobilíková, L. Martinková, K. Zůbková, S. Matůšová, T. Fojtů, M. Zvonková, L.
Šimarová
Kontakt: Student’s Times Box | [email protected]