Když chceme získat srdce nějaké osoby, je třeba se jí

OBSAH:
* úvaha
* schůzka ODV
* Stezka písmáků 2004
* informace
* svatojiřské pouti
* čtení na pokračování
* vyprávění
* knihovnička
* poezie
___________________________________________________________________________________________________________________________________
Když chceme získat srdce nějaké osoby, je třeba se jí dvořit.
Vybráno ze Salesiánského magazínu č. 1/2004
Jeden tatínek zjistil, že mnoho konfliktů s dětmi se vyřeší v restauraci.
Několik let chodíval se svou nejstarší dcerou na zvláštní setkání otec-dcera.
Rozhodl se udělat to podobně i s mladší dcerou a vzal ji na večeři do blízké
pizzerie.
Když jim přinesli jídlo, řekl děvčeti, jak ho má rád. "Julie", řekl, "chci,
abys věděla, že tě mám rád a že pro mne a pro maminku jsi opravdu obdivuhodná.
Každý den se za tebe modlíme a teď, když rosteš a stáváš se každý den ši­
kovnější, jsme na tebe hrdí".
Pak vzal vidličku, aby začal jíst. K jídlu se ale nedostal. Dívka ho chytla
za ruku, její oči se setkaly s jeho a něžným hláskem řekla: "Počkej, tati, po­
čkej."
Otec položil vidličku a vysvětlil jí, proč on a maminka ji milují a obdivují
se jí. Pak vzal znovu vidličku - a podruhé, potřetí a počtvrté byl znovu zasta­
ven.
Všichni mladí vědí, že když chtějí získat nějakého člověka, je nezbytné pou­
žít techniky dvoření se. Proč nepoužít některou z nich pro jednání s našimi
dětmi?
Pro mnoho rodičů je vztah s dětmi jen rutina, zvyk narušený spíše událostmi
negativními než pozitivními. Získávat si děti je těžké především proto, že to
vyžaduje hodně času. Ve zběsilém tempu dnešního světa má mnoho rodičů dospíva­
jících dětí problém najít si čas pro získání si lásky dětí. Darovat mobil je
rychlejší, než jít do oratoře, podívat se na vánoční představení, ve kterém
vlastní syn hraje na kytaru. V důsledku toho žije mnoho mladých v domech plných
předmětů, ale jejich zásobník lásky je prázdný.
Základní aspekt dvoření spočívá v objevení způsobu dát pocítit dítěti, jak
je "fajn" být s ním. Nejen to: je důležité, aby dospívající cítil, že je stře­
dem vaší pozornosti. Znamená to ale, že se rodiče musí snažit sdělovat očima,
slovy, řečí těla, že dítě je pro ně v tuto chvíli nejdůležitější.
Dospívající jsou tvorové aktivní. Mnoho rozhovorů mezi rodiči a dětmi probí­
há právě v kontextu ostatních aktivit. Rodiče, kteří si přejí trávit zvláštní
chvíle s dospívajícími, objeví, že tyto příležitosti jim nabízejí mnohé
možnosti. V prvních letech dospívání vašeho dítěte jsou to hlavně chvíle v
autě, když je vozíte na tyto aktivity. Jsou to příležitosti prožít zvláštní mo­
menty s vaším dítětem. Když dítě pochopí, že se účastníte sportovního utkání
proto, že ho chcete vidět hrát, zajímáte se o něj a toto odpoledne pro vás není
nic důležitějšího, je mu jasné, že je pro váš život velmi důležité.
Přeložila sr. Ludmila Rybecká, FMA
Poznámka: Článek je z časopisu, jehož čísla si mohli prohlédnout účastníci Semináře
ELŠ např. také v lednu 2004 v Salesiánském divadle.
1
V únoru ODV na svém pravidelném jednání:
-
projednal upřesněný podklad br. Krampla a Kramáře k aktivitám a dalšímu zaměření činnosti
vyslechl informaci ses. Bouzkové, br. Dabrowského a Jecha o průběhu „Dne sesterství“, kteří potvrdili,
že představuje obnovení dřívější tradice – nadále bude organizován jako „Den zamyšlení“ (viz článek
v dalším textu)
informaci br. Dabrowského o podrobnostech přípravy „Svatojiřského setkání v Praze“, kde budou
rovněž udělována skautská vyznamenání
požádal br. Čančíka, aby zadal návrh letáku Stezky písmáků na rok 2004
______________________________________________________________________________________________________________________________________
5. ročník Stezky písmáků
K této naší celostátní soutěži ve znalosti Bible
vydá ODV zvláštní letáček, který bude distribuován
jak v tištěné formě tak elektronicky.
Nicméně není třeba na letáček čekat
- zájemci se již nyní mohou obracet na redakci „Na dobré stopě“,
tj. na adresu: Vladislav Jech, redakce NDS, Zelenečská 34, 198 00 Praha 9,
tel. 281 865 223, mobil: 737 537 534, e-mail: vjech.kamzik@volny,cz
______________________________________________________________________________________________________________________________________
Čtení na pokračování
Připravila Darina Bártová
Liturgický rok VI
Doba postní
Zabijačky, plesy, šibřinky… to vše patří k masopus­
tu. Masopust je lidové označení pro dobu od
slavnosti Zjevení Páně do Popeleční středy. V na­
šich zemích máme písemné zprávy o masopustním
veselí ze 13. stol. Nemá specifický liturgický vý­
znam. Zastánci novopohanství nás, křesťany, často
upozorňují na to, že přirozený běh roku v našich ze­
měpisných šířkách vedl nutně k tomu, že toto obdo­
bí bylo poslední dobou hojnosti. Bylo třeba zkonzu­
movat zásoby masa a vajec, které by (při použití
technologií konzervace potravin minulých dob) již
déle nevydržely. Potom již nezbývalo, než čekat na
jaro a první plody nové úrody. Také průvody masek
patrně souvisejí s tradicí předkřesťanských po­
hanských obřadů.
rozšířen na celý Svatý týden, ve 4. stol. byla zave­
dena čtyřicetidenní postní doba. Poprvé je čtyřiceti­
denní půst zmiňován na koncilu v Niceji (325).
Původně se 40 dní počítalo od 1. neděle postní do
večera Zeleného čtvrtku (včetně nedělí); od 5.
století se k postu počítal i Velký pátek a Bílá sobota,
ale přestaly se započítávat neděle, takže zbylo jen
36 dní. Z důvodu zachování biblické tradice čtyřice­
tidenního postu (např. Ex 34,28 - půst Mojžíšův; 1
Kr 19,8 - půst Eliášův; Mt 4,2 - půst Ježíšův) se
tedy přidaly 4 dny předcházející 1. neděli postní.
Od té doby začíná půst středou před 1. nedělí post­
ní, která od 10. stol. nese název „Popeleční“.
Jednotlivé postní neděle mají své pojmenování pod­
le vstupních antifon. Mimo to se u nás vžily ještě
staročeské názvy: první se jmenuje Černá, protože
na začátku postu ženy odložily pestré oděvy a za­
čaly nosit černé šátky, druhá Pražná (místo boha­
tých jídel se vařily chudší, pražené polévky), třetí je
Kýchavná (jako pozůstatek starodávných pobožnos­
tí na ochranu proti moru), čtvrtá Družebná (v tuto
neděli neplatil zákaz veřejných radovánek, konaly
se taneční zábavy, také liturgická barva této neděle
je růžová místo obvyklé fialové) a pátá neděle se
nazývá Smrtelná - zahajuje tzv. dobu utrpení Páně.
Poslední šestá neděle postní je nazvána Květnou.
Připomíná se při ní Ježíšův vjezd do Jeruzaléma.
Pro křesťany je však postní období zasazeno v ji­
ném kontextu: v biblickém vyprávění o vysvobo­
zení Izraele, Božího lidu, z Egypta a následném
čtyřicetiletém putování pouští (knihy Exodus a Nu­
meri). Pro Izraelce to byla doba tříbení a poznávání
toho, jaký ten jejich Bůh vlastně je a jací jsou oni
sami. Další událostí, ke které postní doba odkazuje,
je čtyřicetidenní Ježíšův půst na poušti a následné
pokušení (Mt 4,1-11; Mk 1,12-13; L 4,1-13).
Postní doba se jako liturgické období vyvíjela. Ter­
tullian píše, že raně křesťanská církev se při­
pravovala na oslavu velikonočních událostí postem
na Velký pátek a Bílou sobotu, ve 3. stol. byl půst
2
Postní období je mnohotvárné a bohaté. Již bylo
zmíněno, že jeho počátkem je Popeleční středa.
Název je odvozen ze zvyku žehnat popel, který se
získá spálením loňských ratolestí z květné neděle (u
nás jsou to většinou kočičky). Popelem jsou pak vě­
řící označováni na čele se slovy: "Pamatuj, že jsi
prach a v prach se navrátíš" (Gn 3,19) nebo nověji
"Čiňte pokání a věřte evangeliu" (Mk 1,15). Sym­
bol popela vyjadřuje úmysl hledat Boží odpuštění a
požehnání. Tento obřad má kořeny v praxi veřejné­
ho pokání raného středověku, kdy na počátku postu
byli kajícníci symbolicky vyhnáni z chrámu obřa­
dem připomínajícím vyhnání Adama a Evy z ráje.
Na znamení pokání a touhy po obrácení byli ozna­
čováni požehnaným popelem. V 10. stol. se ozna­
čení popelem začalo udělovat všem věřícím.
Postní období je časem, kdy se můžeme setkat také
s pobožnostmi křížové cesty. Pro některá křesťanská
střediska či oddíly je to dokonce již tradice a pří­
ležitost sejít se k společné modlitbě. Pro nekatolíky
je však tato věc většinou trošku neznámá a neprů­
hledná. Podle legendy stála u vzniku této po­
božnosti sama Ježíšova matka Maria, která prý ke
konci svého života chodívala po jeruzalémské kří­
žové cestě (píše o tom syrský apokryf O smrti Ma­
riině z cca 5. stol.).
Po dobytí Jeruzaléma křižáckými vojsky byla cesta
na Golgotu, kudy se Ježíš pravděpodobně ubíral,
rozdělena na zastavení. Často ji navštěvovali pout­
níci, aby se zde modlili a rozjímali o Ježíšově
utrpení.
Jednu z prvních křížových cest na Západě zřídil
španělský dominikán Alvares z Kordovy (1420).
Nejprve byla rozdělována na 7, později na 8 a 9 za­
stavení, která se původně nazývala „pády“ nebo
„bolestné kroky“. Podobu velmi blízkou dnešnímu
uspořádání měla křížová cesta karmelitána Pachy
(15 zastavení) a křížová cesta holandského kněze
Adrichema (1585) o 12 zastaveních. Ještě v 17. stol.
měly křížové cesty až 19 zastavení. Dnešní forma
křížové cesty se 14 zastaveními se objevila v 17.
stol.ve Španělsku. Začíná Ježíšovým odsouzením a
končí jeho uložením do hrobu. Je určena jak ke
společné, tak k osobní modlitbě. Tradiční forma při­
pomíná svým uspořádáním pouť; věřící postupně
obcházejí jednotlivá zastavení, u každého zastavení
se čte či pronáší krátká úvaha, která je zakončena
společnou modlitbou. Křížová cesta může být inspi­
rací pro vlastní tvořivost, např. při ztvárnění jednot­
livých zastavení netradičními formami (zpěv, dra­
Postní období je dobou pokání. Tedy dobou vážnou,
nikoli však smutnou či depresivní. Pokání samo
totiž smutné ani depresivní není. Pokud nemá být
jen drilem zbožnosti, mělo by být vedeno touhou
přiblížit se Bohu zas o kousek blíž. A moci prožít
důvěrné obecenství, tak jak je to zapsáno o velkých
biblických postavách.
Písmo i Církevní Otcové zdůrazňují zvláště tři způ­
soby pokání: půst, modlitbu a almužnu, které vyja­
dřují obrácení ve vztahu k sobě, k Bohu a k druhým
(Mt 6,1-18). Půst je v nejužším smyslu chápán jako
odřeknutí se některých pokrmů (masa tep­
lokrevných zvířat, vajec, v pravoslavné tradici také
mléčných výrobků jako jsou sýry) a omezení počtu
denních jídel (zpravidla na jedno). Šířeji je možno
půst chápat i jako odřeknutí se něčeho, co je
člověku příjemné a neškodí mu to. Například sle­
dování televize, vysedávání u počítače, sladkosti,
atd. A co s těmi věcmi, které jsou příjemné a přitom
nám škodí? Je tu šance pokusit se s nimi v tomto
období poprat. Zde myslím na takové věci jako jsou
různé závislosti (skaut zotročený cigaretou nevypa­
dá příliš vábně a je-li navíc křesťanem, nedává své­
mu okolí příliš pravdivý obraz o tom, že Bůh je
lepší než jakékoli otroctví), ale i na větší či drobné
vady charakteru jako je lenost, siláctví, vychlou­
bání, klevety… Za 40 dní se dá s takovými věcmi
pohnout. Kdo nevěří, ať to zkusí!
Almužnou se rozumí pomoc těm, kdo se v tomto
světě a v této době nemají tak dobře jako my. Ne­
musí se nutně jednat o peněžní dar, často je důleži­
tější dát svůj čas či svůj zájem. Například zajít na
návštěvu, kterou už dlouho odkládáme, odepsat na
dopisy, které se nám hromadí na stole, jít si hrát
s dětmi místo studia nejnovějších politických udá­
lostí…
ma, úvahy). Je však možné pokusit se i o vlastní vý­
tvarné zpracování (obrázky, koláže, fotografie). Li­
dičkám naprosto nenadaným v této oblasti doporu­
3
čuji alespoň pokusit se najít ve svém okolí nějakou
tradiční či netradiční křížovou cestu a při jejím pro­
cházení popřemýšlet o Bohu, o sobě, o druhých, o
velikonočních událostech…
staven jako voda života (čte se evangelium o samař­
ské ženě – J 4). Následující neděli je představen
jako uzdravitel slepoty (J 9). Další neděli je Ježíš
představen jako dárce života, čte se o vzkříšení
Lazara (J 11). Vyvrcholením je poukaz na křest jako
na bytostné spojení s Kristem, jako na duchovní
vzkříšení k novému životu. Všechny obrazy se
navzájem doplňují. Osm dní před Velikonocemi se
slaví Květná neděle. Je tradicí číst pašije, tj. evange­
lijní perikopy o utrpení Páně. Všechny tyto texty
nás mohou postní dobou doprovázet. Zkušení
písmáci mohou připojit texty z Izaiáše (vhodné jsou
tzv. ebedské písně a text o pravém postu Iz 58) nebo
Pavlovy listy Římanům a Galatským, kde se píše o
významu Ježíšovy smrti a vzkříšení.
Mohu-li udělat reklamu alespoň jedné z těch netra­
dičních, stojí za to navštívit kostel na pražském síd­
lišti Lhotka, kde je Křížová cesta Karla Stádníka.
Stojí za to ji vidět.
Postní doba je přípravou na Velikonoce. Pro mnohé,
kdo dělají ve víře své první krůčky, je to důležité
období, protože nyní vrcholí jejich příprava na
křest. Ke křtu jako k události vzkříšení spolu s Kris­
tem jsou zaměřena také biblická čtení jednotlivých
postních nedělí. Na 3. neděli postní je Kristus před­
Přeji vám, aby pro vás byla postní doba obdobím nových počátků, nových objevů a především nových vítězství.
___________________________________________________________________________________________________________________________________
DEN SESTERSTVÍ V PRAZE
Vzpomínka se konala dne 21. února 2004 v evangelickém
chrámu u Slavátora a uspořádala ji pražská střediska Lux a
Ječná spolu s Odborem duchovní výchovy Junáka.
Oproti loňskému roku se dostavil jak na straně dospělých
tak dětí nejméně dvojnásobek účastníků, kteří si zazpívali,
spolu prožili ekumenickou pobožnost.
Vyslechli další část z pamětí Olave Soamsové (provdané
Baden-Powellové) i vzpomínky na exilový český a slovenský
skauting.
Místní farář ČCE Miloš Rejchrt vzpomínal také na svoje
osobní setkání se ses. Skálovou – Rakšou v době svých studií.
K N I H O V N I Č KA
Pokračujme v příběhu Olave Soamsové a Roberta Baden-Powella (první vzpomínku jsme publikovali vloni
v NDS č.116). V knize Window of My heart Olave vypráví:
Toho večera jsme oba večeřeli u kapitánova stolu.
Můj otec a B.P. brzy objevili společný zájem o
malování a hovořili dychtivě o akvarelových techni­
kách. Byli téměř stejného věku – B.P. byl pouze o
tři roky mladší než můj otec – ale co se mne týče
nebyl jen otcovým souvěkovcem. Jak bych popsala
stálé poznávání dokonalé a úplné lásky z jedné i
druhé strany? Byl to vskutku „sňatek opravdových
myslí“, setkání s doplňujícím partnerem, takové,
jaké je dopřáno jen několika málo privilegovaným.
Naše láska byla vzácná a neobvyklá, a tak i naše
štěstí. Denně děkuji Bohu za podivuhodnou cestu,
po níž Jeho Božská ruka nás vedla, abychom se se­
tkali.
Stále si nedovedu představit, co ve mně ho při­
tahovalo. Byl proslavený, talentovaný, zkušený. Já
byla jen obyčejná, ne příliš chytrá, s vůbec žádnými
životními zkušenostmi. Nicméně během pěti dnů
jsem si zapsala:
Měla B.P. celý den pro sebe – až do jedenácti ve­
čer - velice inteligentní konversace o náboženství
apod. – seděli na zadní palubě a pozorovali fosforu­
jící koule světla zatímco ostatní tancovali…
Sportovala – a vyhrála bramborový závod – v in­
tervalech mezi sezením s B.P. na horní palubě. Ano,
snáším to statečně.
Znovu vzhůru před rozedněním, jen abych ho vi­
děla a políbila ho…
Bylo nutné být obezřetná. Románky na lodi jsou
nechvalně známé a nebylo by vhodné, aby význam­
ný pětapadesátiletý generál a zakladatel skautingu,
hnutí, které se během pěti let rozšířilo po celém svě­
4
tě, byl přistižen při flirtu s třiadvacetiletou dívkou.
Tak by se někteří lidé mohli dívat na náš vztah. Ne­
myslím, že by si vůbec někdo uvědomil, jak hlu­
boká a prudká byla naše láska jednoho k druhému ani potom, co jsme se vzali . . .
Dlouhé, horké, lenivě se vlekoucí dny míjely příliš
rychle. Plavili jsme se podél pobřeží Venezuely, po­
dél řady ostrůvků, které lemují břeh: Santa Margari­
ta, Curacao. Létající ryby držely krok s lodí jak se
pohybovala temně modrým sklovitým mořem. Za­
stavili jsme se v Porto Colombia a Colonu. Všude
byli skauti nadšení, že ho potkávají.
Dokonce i můj první pohled na Pacifik v Panamě
není víc než letmá poznámka.
Náš společný čas rychle spěl ke konci. B.P. se
plavil, aby si odpočinul před vyloděním na namá­
havou cestu po Státech. Měl pokračovat na Arkadii
až do New Yorku, pak se vrátit do Anglie ze zá­
padního pobřeží cestou přes Japonsko, Nový Ze­
aland a Jižní Afriku. Měl být pryč až do srpna. Otec
a já jsme se měli vylodit z Arkadie a strávit dva
nebo tři týdny na Jamaice a vrátit se do Anglie na
Tagu druhý týden v únoru.
Naštěstí pro nás počasí na dlouhé cestě z Colonu
do Kingstonu bylo bouřlivé. Mohli jsme se spoleh­
nout na to, že budeme na palubě sami . . .
Dal mi skautský Odznak díků v podobě svastiky a
se skautskou lilií nad ní. Doprava zalomený kříž či
svastika (nazvaná podle sanskrtského slova pro
zdar) byla dávným znakem pro štěstí, který se ob­
jevil v mnoha civilizacích, dokonce už v době
bronzové. Později, když nacisté přijali doleva zalo­
mený kříž jako svůj symbol a ten se stal synony­
mem zla a útisku, skautské hnutí se vzdalo použí­
vání svastiky jako Odznaku díků, ale v roce 1912
byl stále symbolem dobra. Byla jsem dojatá, že mi
dal toto znamení díků a nosila jsem ho na jemném
zlatém řetízku kolem krku – ale pod šaty.
Šli jsme se podívat na stavbu Panamského prů­
26.ledna měla Arkadie odjet z Kingstonu a odvézt
plavu. Zapsala jsem si do deníku stavební práce v
mého milovaného Robina. V noci před tím jsme
Gathun Lock, ale většinu jsem nazírala mlhou lásky.
s otcem přestěhovali svá zavazadla z lodi do hotelu
Myrtle Bank, kde jsme měli pobývat . . .
_________________________________________________________________________________________
Miro Vosátka
opustil nás svět dne v pondělí 19. 1. 2004
ve věku nedožitých 93 let.
Byl vlčetem, skautem - vodákem, roverem – tím snad nejstarším,
oldskautem, prostě skautem po celý život; znalcem a milovníkem
přírody, vyprávěčem, kreslířem, spisovatelem, pamětníkem,
prospektorem i hostitelem svých skautských bratří.
Byl vždy člověkem otevřeným, přímočarým, zásadovým a kri­
tickým, ale i chápajícím, moudrým, jindy zas paličatým, a opět
skromným, milujícím; neustupoval lžím, nebyl zvyklý brát ale
dávat, hledat nápravu, měl smysl pro přímost, pravdu, a to bez
ohledu na autority.
Kdo ho navštěvoval, nikdy nezapomene jeho štíhlou postavu, čeka­
jící před vraty chalupy s zdviženým prstem „jedete pozdě“, byla to
známka jeho dobré nálady, dobré kondice.
Zalistujme s redaktorem Kmenových novin našich oldskautů, br.
Jiřím Žáčkem – Gogem, útlou knížkou bratra Mirko Vosátky: „Jak
jsem skautoval“.
Autor ji podepsal jako Grizzly - Samotář, jeho samotářství musíme
brát pouze filozoficky, uměl být sám, někdy chtěl být sám … kdo
po tom někdy netouží. Málo kdo z nás však vedl tak bohatý život,
potkal se s tolika lidmi. Svými znalostmi, svou moudrostí pomohl tolika lidem, uměl tak dobře zformulovat své
5
myšlenky, uměl nakreslit tolik krás přírody, pochopit skauting, přírodu, nadchnout i ve svém vysokém stáří i ty
mladé skauty činovníky. Ale teď k příběhům:
Jak jsem se stal vlčetem
Začnu zcela prozaicky. Byl jsem churavé děcko, ta­
kový chcípáček, který byl stále nemocen. Až
jednou. Po překonané obrně poradil tatínkovi jeden
známý, aby mne dal „do skauta“, jak se tehdá
říkalo. Prý mi to pomůže. I dnes mohu říci, že mi to
pomohlo úžasně. Jednoho odpoledne, někdy v záři
1920 mne odvedl tatínek na Václavské náměstí, kde
býval dům skautů? Dnes je tam moderní budova s
kinem.
Tehdá byl vchod do domu ozdoben deskou s nápi­
sem „Zemědělská rada království českého“. Na
konci průjezdu. těsně před příchodem na dvůr, byly
vlevo strmé schody do zvýšeného přízemí. kde byla
kancelář, sekretariát Svazu Junáků-skautů. Tatínek
se představil a uvedl jméno dotyčného, který mu
skauting doporučil a znal se také s panem Jaro­
slavem Novákem. sekretářem Svazu. Pan Novák
(Braťka se mu začalo říkat až o řadu let později),
tehdá to byl pro mne „pan vůdce oddílu", se se
mnou chvíli bavil a konečně řekl otci, že si mne
vezme rovnou do svého oddílu. Byl to pražsky 5.
oddíl, později slavná Pětka. Řekl nám, kde a kdy se
konají schůzky a kdy a kde se mám v určený den
hlásit.
Vyšli jsme na Václavské náměstí a nikdo z nás dvou
netušil, že ve skautingu uvíznu na celý život a jeho
filosofie se stane moji filosofií životní. Tatínek pak
oddílu daroval velký stan.
Skautský slib
Nadešel předposlední den. Vše bylo připraveno k odjezdu, až na stany, ve kterých jsme měli spát. hranice byla
dokončena. Nastal večer, na který jsme my, „slibáci“, netrpělivě čekali. Všichni jsme byli ve skautském kroji.
Nastoupili jsme před svá místa u táborového ohně. Naposled na tomto táboře a poprvé ke skautskému slibu.
Všichni byli vážní, i ti největší smíškové a recesisté. Oheň se pomalu rozhořel. Pět nás stálo v řadě před křes­
lem vůdce Nováka. Ten stál proti nám a mluvil k nám, ale vlastně k celému přítomnému oddílu. Připomenul
nám, že kdo chce být dobrým, skautem, měl by pochopit podstatu skautské ideje a také výchovnou cestu, která
vede k tomuto poznání skautingu. Připomněl nám, že skautské desatero, slib a heslo je možno zhutnit ve věrné
plnění našich povinnosti vůči Bohu, vlasti a bližnímu. Řekl nám, že je možno se dívat na skauting jako na prak­
tické uskutečňování křesťanských zásad. Zdůraznil, že skaut nemá nikdy zapomínat na své povinnosti
vlastenecké. ale také všelidské.
Pak jsme slibovali každý nahlas přede všemi. Hlas se mi třásl. když jsem začal: „Slibuji na svou čest..........“ Po
slibu nás všech připnul nám vůdce Novák na košili slibový kovový odznak, skautskou lilii, a stiskl levici. Dnes
si po letech uvědomuji, že takový slib.jako je skautský. se skládá jen jednou pro celý další život. V něm je za­
kotveno ono: „Skautem jednou, skautem navždy“.
Poutník - český význam pro rovera
Pro své vigilie jsem si vybral vrcholek hory Špiku
ve skupině Martuljku. Je to hora zajímavého pyra­
midového vzhledu, tvořící výraznou složku
okolních hor. Do večera bylo času dost. Znal jsem
místo pro převislou skálou, kde se dalo bivakovat,
či uložit alespoň do sucha batoh. Nastal večer a já
byl na vrcholku. Byl jsem tu já, Měsíc a hvězdy v
plném lesku, bylo tu Slunce s vítězícím světlem nad
tmou, která prchala a klesala do údolí. Slunce, Mě­
síc. hvězdy, temeno vápencové hory Špiku,
lesknoucí se hladina moře a blednoucí švýcarské
pohoří, vynořující se řetězy okolních hor. Ticho a
pocit poznání. Poznáni, které mne poznamenalo na
celý život. Slunce vysypalo své světlo i do údolí.
6
Měsíc zbledl a hvězdy přestaly· se svým třpytem na
blednoucím nebi, měnícím se z tmavé syté tmy v
zářný blankyt. Zvedl jsem se a celý zdřevěnělý po­
malu začal se sestupem do údolí. Mé horské vigilie
skončily.
Neskládal jsem pak svůj roverský slib nikomu, ten
jsem dal tam na vrcholku Špiku onomu, co nezná­
me, co však cítíme a co ovládá veškerý život na ze­
mi. Pochopil jsem význam slova „poutník“a „služ­
ba“. Putuji stále životem, sloužím dobru a lepšímu
lidství, ke kterému se snaží dovést mládež velká
myšlenka skautingu.
S lublaňskými skauty jsem byl také na Lesní škole
u Plitvických jezer, kterou vedl zakladatel jiho­
slovanských skautů a překladatel Scouting for
Boys, dr. M. Popovič. No, na mne nezapůsobila tato
lesní škola nijak dobře. Nejvíce se mne dotklo, že
nedaleko břehu, kde stály stany lesní školy, byl
malý ohníček, na kterém rostl krásný smrk. Nevím,
v čí pitomé hlavě se zrodil nápad osekat všechny
větve a oloupat kůru na živém stromě a změnit ho
tak v neobyčejný stožár. Jedno takové vytahovadlo,
kterému říkali Momčilo, se chlubil, že tam denně
všichni ráno plavou, navazuji své šátky na lano a
pak je vytahují na zmučený kmen stromu, ale že ho
strašné dopaluje, že večer jsou šátky potřísněny
kapkami smoly, jimiž se strom snaží zalévat své
rány způsobené barbarem.
Když jsme mu toto osekání vytkli, zanevřel na nás,
přestal si nás všímat a my byli rádi, že jsme ar­
chaickým autobusem odjeli do Senju a pak
parníkem do Sušaku a dál do Lublaně.
Být činovníkem není lehké
Náčelnictvo mě jmenovalo přístavným vodních skautů RČS. Božínku, to je funkce, po bohu kapitán a po něm
kormidelník nebo první důstojník. Tak nějak to bylo i nyní. V době, kdy se tak stalo, nebyly ještě přístavy a
kapitánové a přístavní přístavů, ale pouze sbory, které řídil sborový vůdce a tam, kde sbory nebyly, pak okresní
zpravodaj. Většinou to byli učitelé a středoškolští profesoři, kteří však nijak neoplývali láskou k vodním skau­
tům, protože to bylo něco, co se vymykalo běžnému skautování. A proto byly i třenice mezi vedením oddílů vo­
dáků a činovniky sborů nebo okrsků.
Sotva jsem nastoupil do své nové funkce, přišel písemný sporný spis se stížností na vedení jednoho vodáckého
oddílu. Bratr okresní zpravodaj se cítil ve své kantorské velebnosti dotčen, že nějaký holobrádek v hodnosti pří­
stavného pro celou republiku, se přijel podívat na jim vylíčený případ přímo na místo a nevěřil, co on ráčil na­
psat. Nejdříve jsem si pohovořil s vedením oddílu, pak se všemi členy, abych dostal pokud možno věrný obraz
celé skutečnosti. Potom jsem navštívil pana profesora a s nim probral případ, i když pan profesor mi dával příliš
najevo, že jsem pro něj vzduch.
To mne zvedlo. Napsal jsem hlášení, co jsem zjistil u vodáků i co mi řekl pan profesor, a předal náčelnictvu.
Tam nastal randál, že co si to dovoluji osočovat pana profesora, že vodnímu skautingu nerozumí a podobné
troufalosti. Když jsem přišel do kanceláře Junáka za Braťkou, řekl mi jen: Zítra odpoledne ve dvě tady, bratr
náčelník chce s tebou mluvit, něco jsi zvoral.
Přiznám se, že byla ve mně byla malá dušička, když jsem přišel ve
stanovenou hodinu na ústředí. Svojsík přišel vzápětí za mnou. Vzal
mne do vedlejší místnosti, zavřel dveře, nasadil si brýle, chvíli si
mne zkoumavě prohlížel, pak dal pokyn rukou a řekl prostě: „posaď
se a vypravuj, ale všechno“. Mezitím si z kapsy u vesty vyjmul svůj
pověstný maličký notýsek, kam si dělal poznámky, některé zakrouž­
koval, jiné orámoval. No, zpočátku to ze mne lezlo jak z chlupaté
deky, ale Svojsík se začal usmívat. Jeho oči prozrazovaly potěšení,
že si nejsem jist. A to mi dodalo. Změnil jsem skoupý slovník za
běžný a vylíčil jsem mu všechno, co jsem zjistil u vodáků i jak se
choval pan profesor. Svojsík měl před sebou mé hlášeni i písemnou
zprávu z druhé strany. Ne kategoricky, spíš zvědavě povzbuzoval,
abych se nerozpakoval říci i svůj názor na stěžujícího si profesora.
Pohovor trval asi dvě hodiny. Pojednou Svojsík zavřel zápisník,
usmál se a poklepal mi na rameno. „Bratře Vosátko, až se trochu vy­
bouříš, budeš velmi mnoho znamenat pro náš skauting. Nauč se být
diplomat. Nejlepší je, když druhou stranu bez nátlaku dovedeš tam,
aby uvažovala a rozhodovala, jako bys ty.“ Podal levici, ještě poplá­
cal po zádech a vyšli jsme z místnosti. Braťka se na mne podíval, já jsem jen mrkl okem. Dobře to dopadlo, a
pro mne to bylo neobyčejně poučné, jak se chovat k lidem. Nezapomněl jsem na to nikdy, zvláště když jsem
sám měl řešit podobný případ.
7
I když s námi revma cloumá
Jako náplast přišlo pozvání na Seniorskou lesní ško­
lu, kterou organizoval HKVS u Kletečné. Bylo zde
staré tábořiště pražského přístavu zlatá kotva, který
vedl Agir. Jel jsem tam přes Humpolec a viděl a za­
žil snad největší skautský zážitek od obnovy skau­
tingu v roce 1989.
Tato lesní škola byla uskutečněná proto, aby ti, kteří
v letech okupace nemohli absolvovat lesní školu,
mohli uskutečnit svoje přáni. Proto celé osazenstvo
bylo ve věku padesát let a výše. Ale zdrcující byl
rozdíl v přístupu ke skautingu. Když jsem srovnával
pojetí skautingu těch mladých na kormidelnické
škole a to, které bylo zde, bylo mi líto, že tito
nadšenci, zvědavci, lidé prošlí životem, kteří se
dovedou tak zajímat o věci, jež jsem jim místa
jedné hodiny vykládal čtyři, mají tak malou
možnost předat svůj elán a znalosti dál, do služeb
mladých. Jsou příliš „staří“, jak jsem slyšel. Inu,
revma jimi cloumá, ale v srdcích a duších jimi clou­
mala víra ve skauting, jeho obnovu, význam a uži­
tečnost pro celý národ. Nestyděl jsem se za to, že
mi selhal hlas, když jsem se s nimi loučil a začal
jsem plakat jako malý kluk. To byly slzy diků za
chvíle, které jako by vrátily staré doby dobrého čes­
kého skautingu, jako by člověk seděl u zářného
ohně, který by měl osvětlit mladým lidem cestu k
člověčenství, demokracii a všemu tomu, spíš ke
všem dobrým vlastnostem, které má český národ.
Realitě, pracovitosti, fortelu díla, chytrosti,
vtipnosti řešení složitých otázek v práci, houževna­
tosti a v dobách nebezpečí neobyčejné statečnosti.
Kletečná byla oáza, zapálení ohně, bohužel jen na
chvíli. Dlouho se muselo handrkovat s patřičnými
místy, až absolventi dostali šátek lesoškoláka a po­
tvrzeni, že absolvovali řádné uznanou lesní školu.
Pro ty dědečky a babičky to bylo poctivé zhodno­
cení jejich snah a ochoty pracovat.
Konečně oldskautem
Valná hromada 1. OS Přátel Vatry konaná 14. listopadu 1996 mne jmenovala čestným členem, jako se stalo A.
B. Svojsíkovi, Janu Novákovi, Dr. Josefu Šimánkovi a gen. V. Klecandovi. a dalším. Je pro mne velká čest a na
stará kolena jsem nyní oldskaut, což je pěkné a zavazuje dále pro skauting pracovat. Nejsem tedy již bývalý
skaut, jak se původně mezinárodni organizace starých skautů nazývala. Svět skautingu si konečně uvědomuje,
že skauti se nemusí provozovat jen do 27 let, ale že jsou lidé, pro které skaut je pojmem na celý život, tak jak to
má být.
Poznámka: některé texty jsou redakčně zkráceny. pokud se chcete dozvědět víc zkuste si zalistovat v publikaci
autora „Jak jsem se skautoval“, nebudete zklamáni. A ještě jednu zajímavost, často si myslíme, co všechno zná­
me. Jen pro ověření, věděli jste, že se Grizzly vlastně jmenoval Miro Roman Vosátka? Asi nevěděli, tak teď to
víme…
_________________________________________________________________________________________
O jehle
Za dávných dob se lidé oblékali do kůže zvířat,
které ulovili. Též vyráběli luky a šípy a jimi vybaveni
lovili zvířata ke své obživě i k oblékání.
Obleky si sami šili, ale dalo jim to mnoho práce,
poněvadž neměli čím šít. Museli svazovat kousky
kůže k sobě provázky z lýka
Brzy ale přišli na vynález všech vynálezů ...
hádejte, co to bylo? Inu j e h l a ! Tu si zhotovili z
rybí kosti, do jejíž silnější části provrtali dírku a
poněvadž už lýko měli, tak vesele šili.
Dalším vynálezem ž e l e z o - jehly ze železa si
ještě dělali ručně My dnes už máme pravé jehly
a o takové jehle si budeme vyprávět.
Byl jeden Jirka, který vstoupil do smečky vlčat
a hned ukazoval, že má o vše zájem - také o
o d b o r k y! Samozřejmě se nejdříve snažil získat
všechny hvězdy a potom se zajímal i o odborky.
Jeho první odborka byla k r e j č í !
vypráví : Eda Marek – Hroznýš
8
Poněvadž však je práce kvapná málo platná,
poslouchejte, co se mu stalo, když byl nepozorný
při výkladu bratra vůdce o tom, jak se s jehlou
zachází při šití ... a jehla to zpozorovala ! A tak si
řekla: "Nebudu poslouchat !"
Pan doktor musel důkladně zasáhnout, ale to už
potom trochu bolelo, i bratr vůdce z toho měl
obavy. Dobře to dopadlo, i když měl Jirka ještě
ránu obvázanou. Dával nyní již pozor na všechno,
co jim bratr vůdce říkal. Brzy měl Jirka nejen tu
odborku krejčího, ale i ošetřovatele a některé
další odborky. Poznal, že se má znalostmi řídit.
Věděl, že všechno, co se na schůzce vlčat vypráví
a dělá, je důležité a má si to každý správný kluk,
každé správné vlče si zapamatovat - to proto, aby
mohl každému, kdo to potřebuje, pomoci t při
každé příležitosti dle slov příkazu:
A také neposlouchala, nýbrž píchala, píchala a
píchala, ne do látky, ale kam ... co myslíte ... do
ruky ! Nu jedno píchnutí ještě nic neznamenalo, to
Jiřík věděl z vyprávění o první pomoci, ale nedbal
rady a tu malou ranku si nevyčistil, ani krev
nevymačkal ... a š i l d á l.
Avšak nezůstalo při jednom píchnutí, jehla
schválně píchala stále vedle sebe (asi to nebyla
obyčejná jehla, jakými se šije). Jiřík se nedal,
nevzdal to, byl vytrvalý, držel jehlu pevně v ruce a
říkal: "M u s í m t o d o d ě l a t! Chci mít už
příště odborku k r e j č í h o" !
"A l e s p o ň
e n n ě !"
jeden
dobrý
skutek d
Z Jirky se později stal šestník, poněvadž ho všichni
při volbách zvolili, vždyť znal všechno lépe než
ostatní a mohl jim vždycky pomoci a poradit.
Nechal píchání pícháním, bolest bolestí, a na
ošetření ani nevzpomněl. Byla z toho již pěkná
bolístka, vždyť to nebylo jenom několik píchnutí.
Víte, co měl udělat a neudělal ? Bylo mu až do
pláče, jak měl prst rozpíchaný až do krve.
Já ještě prozradím, že Jirka se stal později
Mauglím, když bývalý Mauglí odešel mezi staré
vlky. Těší se, že i on - dobře připraven ve vlčí
smečce - přejde mezi ty ostatní s t a r é vlky
(skauty). Potom už bude moci slibovat "na svou
čest" u táborového ohně věrnost vlasti a skautům
a tím se stane členem světového bratrství skautů
až d o s m r t i ! Bude plnit zákon a slib dle hesla
„SLOUŽÍM“.
Hoši – vlčata, s chutí do toho a dohoňte Jirku!
Poněvadž v l č e n e p l á č e, tak také ani Jirka
neplakal, ale zapomněl, co má s tím udělat. Víme,
že nedával při schůzce pozor na výklad a tak druhý
den, co se asi s ránou stalo? … A potom další den?
_________________________________________________________________________________________
TGM a jeho víra
Nadcházející měsíc březen je spojen s osobností prvního presi­
denta ČSR (který měl svého času skautskou legitimaci č. 1).
Br. Hejl – Rodrigo nám o něm připravil připomenutí, jež má
„nadčasovou“ platnost…
„Věřím, musím věřit,“ vyznává Masaryk před Karlem Čapkem
(Hovory s. 227), „v Prozřetelnost, která řídí vývoj světa a lid­
stva a kohokoli z nás.
Jakmile uznávám Boha stvořitele a ředitele, musím vidět ve
všem, co jest, nějaký řád, plán a rozumné určení.“ To je Masa­
rykovo krédo. Nenašel je v knihách filozofů; především na
sobě samém, na komplikovanosti běhu vlastního svého života
uvědomuje si toto vedení, řízení Prozřetelnosti.
Celý život mu připadá, napsal, jeden rozum - nero­
zum: člověk chce to ono, pak mu jeho plán něco
překříží a stane se docela něco jiného, a je to dobře
tak, jak se to stalo, ne jak jsme „chtěli“. Zejména
při cestování a při plavbě po moři Masaryk vzpomí­
ná, kolikrát byl zachráněn tzv. šťastnou náhodou.
Roku 1916 ujednal cestu z Londýna do Paříže k
Briandovi, a v poslední chvíli Beneš mu telegrafuje,
aby nejezdil. Briand je prý nemocen: Má jet, nemá?
- uvažuje na přístavním můstku. Mohl by být nějak
užitečný tam v Paříži a lépe připravit návštěvu u
rozhodujícího státníka? Ne, nakonec se rozhodne,
nejede a – loď je potopena Němci. Jindy kapitán se
vyhne výbuchu miny v posledním okamžiku - a tak,
když se vrací na lodi z Ameriky domů jako prezi­
dent, víří mu v hlavě vzpomínky a myšlenky tohoto
druhu. Jedno se mu v tom víru ujasňuje: „při vší
vědě a filozofii, při vší rozumnosti a moudrosti, při
vší opatrnosti a prozíravosti skládá se běh života
jednotlivců i národů do značné míry jinak, než si
přejeme, chceme, usilujeme; a přece je v něm
logika, již odhalujeme ex post.“ Jaké měl světo­
9
borné plány ve Vídni, jak nerad šel do Prahy, jak
proti své vůli skoro byl vtažen do veřejných záleži­
tostí, řečňování a poslancování! To že by všechno
byly opravdu náhody, slepě se křížící přírodní dění?
„Ne, v náhodu nevěřím“, řekl Masaryk německému
spisovateli Werneru Hegemannovi.
A co platí o jednotlivcově životě, platí i o národech a v dějinách: jako je vnitřní logika života, jest i logika dějin.
Kdo předvídal tu revoluci, která se z války všude rozvinula a změnila i stále mění politický povrch Evropy a ce­
lého světa?
A Masaryk cituje moudrého Shakespeara, ty slavné verše: „Naše nerozvážlivost nám časem velmi poslouží, kde
umdlévají naše záměry - a to by mělo poučiti nás, že božství naše cíle utváří, ať nahrubo je tesáme, jak chcem.“
Všimněme si na Masarykově víře v Prozřetelnost zejména této zajímavé okolnosti.
Dvě myšlenky najdeme vždy v blízkosti místa, kde Masaryk mluví o Božím vedení: jedna zdůrazňuje něco, co
by lidé u muže tak sebevědomého ani nehledali, zdůrazňuje pokoru.
A druhá myšlenka opak toho, spolupráci s Bohem, formulovanou někdy až titánsky, nakonec však křesťansky
(v Hovorech s E. Ludwigem nejvýrazněji).
Masarykovi se dostalo tolik důkazů Boží milosti a Boží přízně, že „být pověrčivý, upadl bych do chyby Vilé­
movy a mohl bych se považovat za zvláštní nástroj Boží“.
Masaryk si však uvědomuje, že „nejsme sami na starosti Prozřetelnosti“ a že Bůh bdí nad každým (Světová
revoluce s. 390).
Když jde po Moskvě se svým tě­
lochranitelem p. Hůzou a kulka
pleskne o telegrafní tyč před ním, ví,
že laskavá ochrana Boží Prozře­
telnosti platila i jeho druhovi. „Víra
v teleologii, opakuju, nesmí nás svá­
dět ani k nečinnosti, ani k pýše.“
Ta nečinnost - to by opravdu mohlo
vyplynout z představy, že se režie
Prozřetelnosti stará sama o všechno.
Proto vždy hned i to druhé varovné
slovo Masarykovo: „Z toho, že se o
nás a o svět stará Prozřetelnost, ne­
vyplývá fatalism nečinnosti, nýbrž
optimism synergismu - přísné při­
kázání co nejúsilnější práce, práce
pro myšlenku.“
Když sebe sama si představuje jako
dělníka, jako spoludělníka Božího (a
cituje pro to slova apoštola Pavla:
„Spolupracovníci Boží jsme“), ví, že
pozvání k té spolupráci je od Boha.
Výslovně praví, že člověkova spolu­
práce je součástí Božího řádu, Boží­
ho plánu s lidmi, se světem.
Z poslední kapitoly knížky Jaroslava Šimsy
„Moderní hrdinové v duchu T. G. Masaryka“,
(vydáno k Vánocům 1939)
______________________________________________________________________________________________________________________________________
10
Skauti z Dobrušky redakci NDS informovali, že
také z jejich řad odešel jejich člen a předplatitel br.
Jaroslav Vavruška - Meddy
Byl střediskovým vůdcem a dobrým člověkem, kte­
rý dával měsíčník „Na dobré stopě“ pravidelně číst
vůdcům oddílů ve středisku.
Sestra Ludmila Matoušková – Zavla však bude
v duchu odkazu br. Meddyho časopis dále odebírat
pro středisko.
Přiložila redakci a čtenářům přání, které doplnila
slovy:
„Ať se daří dobré dílo“.
Její slova rádi vyřizujeme všem čtenářům a středis­
ku v Dobrušce ze srdce přání opětujeme.
redakce
_________________________________________________________________________________________
Schůzka Ústřední duchovní rady skautů katolické církve
V úterý 16.3.2004 se na faře ve Žďáru nad Sázavou-zámku sešla na své pravidelné schůzce Ústřední
duchovní rada skautů katolické církve. Ústřední duchovní rada, pod vedením otce biskupa Františka Václava
Lobkowicze, se snaží pomáhat skautům v ČR přípravou materiálů pro duchovní program oddílů, duchovní růst
členů, koordinačním a informačním servisem a dalšími aktivitami.
Na programu schůzky bylo personální složení ÚDR, zapojení bohoslovců-skautů do služby skautským oddí­
lům, publikační činnost ÚDR, nabídka kurzů s duchovním zaměřením, seminářů pro skautské činovníky aj.
V letoším roce zahájí ÚDR pod vedením otce ThLic. Stanislava Pacnera
Setkání nad Biblí
úvodním víkendem 28.-30.5., další pokračování by měla následovat zhruba jednou za čtvrt roku.
Na podzim 9.-10.10. uspořádá ÚDR pod vedením Mgr. Petra Hájka
V í k e n d s d e s a t e r y (přáteli).
Na jaro 2005 připravuje
Víkend se skautským slibem
pod vedením otce Jiřího Kvapila.
V debatě se hovořilo též o životě ekumenicky zaměřených kurzů a lesních škol. Na otázku jejich koedukace
odpovídá ÚDR závěrem, že možné jsou obě formy, je však nutno dbát na to, aby formace osobnosti byla vždy
pravdivá a čistá.
11
Pouť skautů brněnské diecéze ke cti sv. Jiří
Rajhrad 23.-24. 4. 2004
Po několika letech se Pouť skautů brněnské diecéze vrací zpět do Rajhradu, kde toto tradiční setkávání skautů
a skautek především z brněnské diecéze v roce 1991 začalo. Letos bude pouť zaměřena více duchovně, ovšem
oblíbené atrakce v podobě lanových průlezek apod. nebudou scházet ani tentokrát. Spojujícím tématem letošní
poutě bude Svatá rodina. Prosíme všechny družiny, které budou soutěžit o putovní cenu (předpokládáme
chlapecké, dívčí a R+R družiny o 5 až 7 členech), aby si připravily podlepený rámeček na obrázek o velikosti
A5. Rámeček by měl být vlastní výroby, různě dozdobený. Jeho hodnocení bude jedním ze soutěžních úkolů.
Program
Pátek 23. 4.
od 18 hod. prezentace
koncert Petra Pololáníka
vyprávění otce Vladimíra Záleského (Šagiho) o Indii
noční adorace
Sobota 24. 4. 9. 00 slavnostní nástup
9. 30 soutěž o putovní cenu
13.30 ukončení soutěže
14.30 vyhlášení výsledků
15.00 mše svatá
Účastnický poplatek 10 Kč za osobu. V sobotu bude zajištěn oběd do vlastních ešusů (pouze pro včas přihlá­
šené) a pití po celý den. Pokud chcete přespat nebo se přihlásit na oběd, dejte vědět pokud možno přesné počty
do 15.4. na mob. 737 982 406 nebo mail: [email protected] .
Spojení z Brna do Rajhradu:
Pátek
vlak 17.28 17.58 18.28 19.28
Autobus (Zvonařka) 17.15 17.35 18.20 18.50
Sobota
vlak 7.28 8.28
Autobus (Zvonařka) 6.35
Spojení z Rajhradu do Brna:
Sobota
vlak 16.34 17.38 18.34
Autobus
17.06 18.14
Všichni jste srdečně vítáni.
12
Informaci k pražské svatojiřské slavnosti upřesňujeme následujícími údaji:
III. SKAUTSKÁ SVATOJIŘSKÁ POUŤ
24. IV. 2004
Kostel Sv. LUDMILY VINOHRADY Praha 2
Klášter HÁJEK U HOSTIVIC
Mše sv. začíná v 10:00 hodin, následuje jízda autobusem do Hájku,
kde bude jednak „posezení“ starších členů, pro děti bude připravena
hra na téma "Čeští světci" v nedalekých lesích.
Večer bude společný táborový oheň v Hájku, k němuž si jednotlivé zú­
častněné oddíly připraví svůj program.
Návrat do Prahy ke stanici metra Hradčanská kolem 21:00 hod.
Příspěvek na autobus a provoz 50, - Kč / účastníka.
_______________________________________________________
Na lednovém ekumenickém semináři jsme také měli přednášku o globalizaci. Doplňme si ji podněty, které uvá­
dí znalec, nad jiné povolaný, působící na evangelické teologické fakultě University Karlovy v Praze.
Globalizace - problém a naděje
"Zázračnou mocí páry a elektřiny je dána poměrům světovým nová míra, staré hráze mezi zeměmi a národy
mizejí… všecky čeledi, všecka plemena pokolení lidského sblížila se k sobě, dotýkají a otírají se o sebe vzá­
jemně."
František Palacký
Citát z Palackého lze časově zařadit do poloviny
XIX. století, v této době lze tedy spatřovat počátky
globalizace. Někteří autoři jdou ještě dále: renesan­
ce, nástup přírodních věd, osvícenská důvěra ve
vševládný rozum - to jsou ideové a civilizační po­
čátky globalizace.
O globalizaci chceme přemýšlet z křesťanských po­
zic. Odmítnout? Přijmout? Je v biblickém poselství
náznak ideových předpokladů, z nichž bychom ji
mohli přijímat pozitivně?
Spatřuji je ve dvou věcech: Univerzalita biblického
poselství - SZ - nejzazší prorocké výhledy mluví o
setkání národů na hoře Sinaj, např. Izajáš 2,2: I
stane se v posledních dnech, že se hora Hospodi­
nova domu bude tyčit nad vrcholy hor, bude po­
vznesena nad pahorky a budou k ní proudit všechny
pronárody. Totéž Micheáš 4,1. Univerzální je i ježí­
šovské evangelium, stejně tak univerzální jsou i dů­
razy pavlovské theologie.
Na počátku biblického poselství stojí zahrada Eden,
na konci je zvěst o nebeském Jeruzalému. Od zahra­
dy k městu - to je metafora dějinné cesty
adamovského rodu.
Město je také symbolem složité industriální a po­
stindustriální civilizace dnešního světa.. Celý spád
biblického poselství nás musí temperovat k pozi­
tivní otevřenosti vůči globalizaci, žádné apriorní zá­
brany nejsou na místě. Bůh není bohem polí,
studánek, stromů, je Bohem člověka, který rozvíjí,
prohlubuje svou dějinnou existenci. V tomto smyslu
je také Bohem věku páry a elektřiny, elektronické
éry. Vždyť dějiny jsou nejvlastnějším živlem
Božích skutků. A to nejenom dějiny této země:
novou zemi a nové nebe čekáme (2Pt 3,13). Chtěl
bych vás získat k otevřenému, bezpředsudečnému
přístupu k tomuto neobyčejně složitému jevu našich
současných dějin.
Autoři zabývající se globalizací soudí vesměs
shodně: zrodila se v euroamerické civilizaci, která
stojí na.třech pilířích: židovsko-křesťanské tradici,
řecké filosofii a římském právu, renesančních a
osvícenských impulsech. Globalizace je pokra­
čováním sekularizace. Jen kontinenty, které
vstřebaly tyto tři myšlenkové a civilizační proudy,
staly se v posledních desetiletích nositeli globa­
lizačních procesů. Jde o Severní Ameriku a Evropu;
k nim se připojilo i Japonsko, jemuž se podařilo
osvojit si všechny vědecké, technologické aspekty
tohoto západoevropského vývoje. Co znamená sku­
tečnost, že se globalizace uplatňuje dynamicky
13
právě na kontinentech, které vytvářely křesťanskou
tradici? Pro nás křesťany především to, že ji nesmí­
me apriorně odmítat. Kritická loajalita, loajální kri­
tika - to je jedině možný přístup ke všem spole­
čenským jevům.
vlivech, které mají nadpersonální charakter a s ni­
miž musíme zápolit (Ef 6, l0n).
Jak se projevuje globalizace? Zkusme si ji
promítnout do různých oblastí - zvolil jsem dvě z
nich:
1. Ekonomické projevy
V hospodářství se globalizace projevuje vedle
úžasného rozmachu aplikovaných věd v každodenní
produkci nových technických.vynálezů. Stačí zamě­
řit pozornost na novinky ve výrobě počítačů, digi­
tálních fotoaparátů, v automobilovém průmyslu,
farmaceutickém průmyslu, v lékařství atd. ...
Zároveň se ovšem etabluje finanční kapitál, kterého
se používá v stále stoupající míře nikoliv k produk­
tivním účelům, ale k spekulaci. Spekulativní kapitál
žije samostatným životem. To je dnes hlavním pů­
sobcem otřesů v ekonomice - na rozdíl od třicátých
let minulého století, kdy k nim docházelo v dů­
sledku nepoměru mezi výrobou a spotřebou. Nejis­
tota provází zvláště dynamicky se rozvíjející sekto­
ry. Naproti tomu důvěra se stává velmi ceněným
ekonomickým statkem. Očekávání, tedy subjektivní
stav mysli, hraje důležitou roli při rozhodování,
kam umístit volné finanční zdroje. To vše má za ná­
sledek, že globalizační procesy provází ekonomická
nestabilita. Ekonomika se pohybuje mezi boomem
(konjunkturou) a depresí až krachem.
Ekonomická síla nadnárodních společností rela­
tivizuje pozice národních států. Opět: tyto
společnosti nejsou centrálně organizovány, nevytvá­
řejí nějaký celosvětový kartel. Soutěží mezi sebou,
žádná z nich nehraje v celosvětovém měřítku domi­
nantní roli, ale v oblasti svého vlivu silně působí
nejenom na masu spotřebitelů, ale i na rozpočtovou
politiku států, zvláště malých. Když se spojí vliv
nadnárodních společností se spekulativním kapitá­
lem, pak to značně zmenšuje manévrovací pole
jednotlivých států, ba dokonce jsou nebo mohou být
ohroženy i některé demokratické principy roz­
hodování v zemi, včetně sociální politiky státu.
Shrnuto: Globalizace v ekonomickém měřítku má
svá aktiva, má své temné stíny. Její hodnocení je
ambivalentní.
2. Globalizace v oblasti kulturní, duchovní
Globalizace vede v mnohých částech světa k rozpa­
du tradičních společenství; obrušuje hrany různosti
kulturní, společenské. Mezi lidmi se vytrácí úzký
kontakt osobní povahy. Zvyšuje se anonymita v glo­
bálně orientované společnosti. Jakýmsi spojovacím
a zároveň osobitost potlačujícím článkem jsou
masmédia. Klesá důvěra v tradiční instituce jako je
stát nebo i církve.
Začíná se šířit jakási "ontologická" nejistota - způ­
sobená fenomény jako je terorismus, ale i změnou
Přecházím k vlastnímu rozboru:
Odkud název? Globus = dav, shluk, zástup, tedy:
epocha. davů, zástupů, mas, které se dotýkají a o
sebe otírají (Palacký): Jde tedy o překonání sepa­
rovaných komunit, švýcarských či švédských údolí,
v nichž život po staletí stál takřka na místě; toto stý­
kání se děje pomocí informačních, elektronických
vazeb. Globus je vzájemně intenzivně propojený,
jeho jednotlivá místa ve shluku k sobě a tím také
stále složitější, protože komunikace jde do všech
stran, SMS-kové trajektorie jdou denně do stamilio­
nů. Dějiny jsou shlukem stále složitějších procesů.
Globalizace nemá žádné řídící centrum; šíří se vše­
mi směry po celé planetě. Zachvacuje svými výtvo­
ry (zboží, služby, mentalita, kulturní projevy a
proměny) všechny končiny země. Globalizaci v
planetárním rozměru nikdo neřídí. Mluvit o ní jako
o subjektu je metaforická řeč, a jako taková je ne­
přesná. Globalizace je výsledkem bezpočtu aktivit
na různých místech světa, které na sebe navazují,
často se kříží, mnohdy jedna vytlačuje druhou v
konkurenčním zápolení, jež dopřává slast vítězství
jen silnějším, technicky pokrokovějším, lacinějším,
masově přístupnějším. Nikdo není za tento proces
odpovědný, pokud lze vůbec mluvit o odpo­
vědnosti, jsme odpovědni všichni, i když ne každý
stejnou měrou. To nás upomíná na slovník apoštola
Pavla, který hovoří o stoicheia tou kosmou, dyná­
meis, archaí, exousíai jako o silách, tendencích,
14
klimatu, nezaměstnaností, rostoucím rozporem mezi
bohatými a chudými ve společnosti, která byla dříve
sociálně homogennější (50. léta minulého století).
Proletarizace narůstá i uvnitř bohatých zemí. Lidi
trápí otázka: co se mnou bude? - v zaměstnání, ve
stáří, v partnerských vztazích. Samozřejmě takové
pocity měli lidé i v minulosti, ale teď jsou zesíleny
stále složitějšími vztahy, do nichž jsou lidé za­
klesnutí.
Ontologickou nejistotu lze popsat následovně:
Množí se pocit nezachytitelnosti, neukotvenosti, pr­
chavého charakteru existence, jakési snové reality,
jíž jenom procházíme, či ona prochází námi; vydro­
luje se v nás pevný osobnostní základ, jímž bychom
sami sebe udrželi v rovnováze, byli schopni třídit
to, co je nosné, od toho, co je destruktivní: to, co
jsem vyslovil, se týká ducha postmoderny, který
hlodá v nás křesťanech stejně jako v ostatních li­
dech. Našeptává nám, že všecko je relativní, tzn.
bez řádu, jen neuspořádaně k sobě vztažené, vzá­
jemně se prostupující, přicházející a odcházející. To
vede k oné rozbujelé, vše relativizující zaměřenosti:
proto lze v globalizujícím se světě chápat všechno
víceznačně. Nic neplatí. Svět řádu se proměnil ve
svět náhody.
Homo globalis = homo ludens, ale už nikoliv v
onom úsměvném smyslu (jak to mínil před druhou
světovou válkou Huizinga), nýbrž v tragickém
sevření. Člověk ve svém lidství mizí: Je to vpravdě
ďábelská hra: diábalon je to, co štěpí, rozděluje,
drobí, anihiluje. To zní jako velmi negativní až od­
puzující popis, zejména pro uši křesťanů. Ale musí­
me mít na mysli skutečnost, že aktéři dvou svě­
tových válek a dvou totalitních systémů minulého
století stáli na jistotě, že jsou pravdami absolutními,
které je třeba hájit mečem.
V tomto kontextu má globalizace pozitivní význam.
Vede nás k toleranci, k vědomí složitosti problémů
a do zápasu proti všem démonům zjednodušování,
kterých se rojí všude plno. A zejména proti fanatis­
mu jedné absolutní pravdy, jedné jedině správné a
spasitelné víry a konfese. V tomto smyslu globaliza­
ce, která nám v stále silnější míře staví před oči ty
druhé, ještě před desetiletím neznámé, odlišné, cizí,
je osvobozujícím děním. .
Pokusím se o jakousi strategii, kterou bychom si
jako křesťané měli osvojit tváři v tvář globalizaci:
Nebudeme vůči ní entuziasticky zastávat nekriticky
pozitivní přístup. Globalizace není rájem, sku­
tečností, kterou musíme „jauchzend und jubelnd",
jak říkají Němci, přijímat.
Nepropadneme představě, že se musíme s globa­
lizací smířit, že se nedá nic dělat. Nebudeme svůj
duchovní zrak obracet dozadu. Nebudeme si
pěstovat nostalgické paradigma světa svého mládí.
Nepropadneme ani zásadnímu nepřátelství vůči glo­
balizaci. Nedáme se cestou aktivního odporu proti
ní, nepůjdeme do ulic, na barikády, ani nepropadne­
me pesimistickému vidění budoucnosti opřené o
tzv. 5 apokalyptických jezdců: že nás čeká ekono­
mické zhroucení, odumírání demokracie, ekolo­
gický kolaps, pandemie AIDS, SARS a dalších
nemocí, globální konflikt se silami terorismu či ji­
ných fundamentalistických hnutí.
Osvojíme si všechna dobra, která globalizační pro­
cesy přinášejí. Analogicky k tomu, jak to dělali
křesťané prvních století, když se stýkali a potýkali s
helénistickou kulturou a projevy římské civilizace.
Kdo není proti nám, je s námi.
Neztratíme při tom ze zřetele, že v tomto náročném
přístupu musíme uchovat a prohloubit nejhlubší
duchovní a mravní základy vlastní existence. Nedá­
me si našeptat, že všechno je relativní, že konzumní
mentalita je vševládná. Nemusíme se přitom
uchylovat do nějakého nového Kunvaldu. Uprostřed
dospělého, postmoderního, globálního světa bude­
me svědčit o tom, že osobní integrita a bohaté mezi­
lidské vztahy jsou obranou proti rozkladným
vlivům, kterými globalizace působí.
Položíme silný důraz na kulturní, vzdělanostní tra­
dici, která je nesena celostným, holistickým přístu­
pem. Zde se můžeme učit u J. A. Komenského: Hle­
dat „unum necessarium, které neztrácí z očí
univerzální perspektivu. Labyrint světa a ráj srdce
uvést do rozhovoru s Všenápravou. Spojovat osobní
zakotvenost ve víře s odpovědností za své prostředí.
Think globally, act locally, change individually
(myslet
globálně,
konat
lokálně,
měnit
individuálně). Nesmíme uvěřit postmoderní pově­
ře, že trh, reklama jsou všemocné síly. Jestliže
ovšem sami uvolníme střed své bytosti těmto hlo­
davcům, upadneme rychle do novodobého otroctví.
Usilujme vždy znovu o exodus víry, naděje,
vděčnosti a odpovědnosti. To jsou naše devízy,
duchovní zbraně pro dnešek, pro tvořivý svět s glo­
balizací; pomocí těchto civilních termínů vyjadřuji
to, co apoštol Pavel v obrazu vojína (z Ef l0nn) na­
bízí jako paradigma pro boj o prosazení Království
Božího v tehdejším světě. Křesťané musejí prokázat
vlastními životy a bohatostí svých vztahů, že určité
hodnoty jsou neprodejné, zóna tržních vztahů je
užší, než aktéři trhu doufají. Zápas o demarkační
čáry není ovšem nikdy ukončen.
Je třeba restaurovat ideu živých sborů (farností) z
éry normalizace, jako místa pravé komunikace ve
smyslu 1K 12. Avšak obrazy, které tam apoštol uvá­
dí, neplatí jen o církvi, to platí i o obci světské. Ve
sboru i v obci, v nerozdělené odpovědnosti předvá­
15
dějme učednictví ve smyslu Ježíšovy výzvy z Mt
28,20, předvádějme pravé následování Vzkříšeného.
Komunikace různých obdarování je výrazem di­
alogu, vědomí, že sami nevlastníme všechny
duchovní a mravní statky, že bytostně potřebujeme
druhé, chceme se jim otevřít a sdílet s nimi zápasy o
pravý život. Tím překonáváme strach z toho, co je
cizí, z jinakosti druhých. Naopak začínáme chápat
odlišnost jako nabídku k obohacení. Neměl pravdu
J. P Sartre, když napsal, že peklem jsou ti druzí.
Druzí nejsou ani naším ohrožením. Jsou partnery,
soudruhy na cestě: Umění dialogu, pravé tolerance,
sdílení, naslouchání, otevřenosti - do této školy mu­
síme všichni jít k zápisu.
Jakub S. TROJAN, přednáška z „Bechyňského setkání 003“ (autor toleruje redakční úpravy)
_________________________________________________________________________________________
Milý Bože,
chci ti poděkovat za to,
že se staráš a dohlížíš na všechny lidi.
Jsi naším nebeským Otcem,
víme, že se na tebe můžeme spolehnout.
Ty nás máš všechny velice rád.
Někteří z nás si to ani neuvědomují,
nevědí, že jsi to právě ty,
kdo nám dává ten největší dar - lásku.
Velice mě trápí, když se koukám na nešťastné děti.
Děti bez rodičů a hlavně bez lásky,
trpící a nemocné.
Dej, ať se tento pohled změní,
ať se dospělí zamyslí nad tím,
co dítě potřebuje nejvíce - lásku a rodinu.
Amen.
Modlitba z časopisu „Cesta“ z května 2003
(tento časopis pro děti vydává Církev československá husitská ve svém ústředí v Praze)
NA DOBRÉ STOPĚ – duchovní rádce skautských oddílů
* Vydává: Odbor duchovní výchovy Junáka v počtu 200 výtisků *
* Redakce: Vladislav Jech ([email protected])
198 00 Praha 9, Zelenečská 34, 198 00 Praha 9, tel. 281865223,
Jiří Zajíc ([email protected]) a Petr Krampl ([email protected]). *
* Technické zázemí: Zuzana Vankeová, Adéla Čapková a David Čančík. *
* Předplatné pro rok 2004 zasílejte redakci podle těchto pravidel:
pro dodání poštou 110,-Kč, příspěvek čtenářů webových stránek 50,-Kč;
sponzorské předplatné je neomezeno. *
* Prosíme o přesné údaje pro rozesílání poštou. * Bez jazykové korekce. *
16