Ladislav Fuks (24

Ladislav Fuks (24.9.1923 – 19.8.1994)
Spalovač mrtvol (1967)
Český prozaik, autor především psychologické prózy, která reflektuje
úzkost lidí sužovaných válkou a fašismem.
Narodil
se v Praze
v rodině
policejního
úředníka
a vystudoval
gymnázium v Truhlářské ulici, kde se také poprvé setkal s perzekucí svých
židovských spolužáků. Ani jemu se za okupace nevyhnulo nucené nasazení
(od r. 1942), pracoval jako správce v Hodoníně. Po studiích filozofie,
psychologie a dějin umění na filozofické fakultě University Karlovy (roku 1949
získal doktorát) působil na Státní památkové správě a od roku 1959 v Národní
galerii.
V období socialismu, jak říká, „raději volil smířlivost a toleranci před
bezhlavým vzdorem a odvahou padnout v odporu“. Byl členem socialistického
Svazu českých spisovatelů. Ačkoliv dosáhl uznání u nás i v zahraničí,
v posledních letech života zůstal opuštěný a bez přátel. Zemřel ve svém bytě
v Dejvicích.
Syžet:
Děj se odehrává na konci 30. let 20. století. Hlavní postavou je Karel
Kopfrkingl, zaměstnanec pražského krematoria. Nechává si říkat Romane,
protože o sobě tvrdí, že je romantik. Ženě často říká něžná, nebeská,
nadoblačná, a dětem slunné, božské a úchvatné. Příběh začíná v ZOO
v pavilonu dravců, kde se svou manželkou Lakmé vzpomíná, jak se před
sedmnácti lety na tomto místě poznali. Protože jejich děti dospívají, dostal
nápad, jak rozmnoží vedlejší příjem. Najal tedy agenta, pana Strausse,
se kterým se sešel v restauraci U Stříbrného Pouzdra. Za to, že bude rozdávat
přihlášky do krematoria, mu slíbil třetinu svého platu.
„Víte, pane Strauss,“ usmál se pan Kopfrkingl na stůl, ozářený sluncem
za korunou stromu, „pánbůh to s lidmi zařídil velmi dobře. To, že někteří i trpí,
je jiná věc, to zvířata trpí též. Mám doma jednu takovou nádhernou knihu
ve žlutém plátně, j e
t o k n i h a o T i b e t u, o tibetských klášteřích,
o jejich nejvyšším vládci dalajlámovi, o jejich úchvatné víře, čte se v ní jako
v bibli. Utrpení je zlo, které máme odstraňovat nebo aspoň zmírňovat,
zkracovat, ale toto zlo pášou lidé, protože je obklopuje zeď, pro kterou nevidí
světlo. Pánbůh to však zařídil dobře. Dobře, když řekl člověku, pomni,
že prach jsi a v prach se obrátíš. Když ho stvořil z prachu a milosrdně mu
dopřává, aby po všech těch strastech a trýzních, které mu život přinesl
a uštědřil, po všech těch zklamáních a nedostatcích lásky...“ pohlédl na starší
ženu v brýlích u sklenice piva u parketu, „když mu milosrdně dopřává, aby
se zase prachem stal. Takové krematorium, pane Strauss, je vlastně bohumilá
věc. Vždy ono pomáhá pánubohu tu přeměnu člověka v prach uspíšit.
Představte si, že by byl člověk z nějaké netavitelné látky. Kdyby byl, prosím,“
pokrčil pan Kopfrkingl rameny, hledě k ženě v brýlích u piva, „pak si ho
dávejte do země, ale člověk naštěstí netavitelný není. Víte, jak to dlouho trvá,
než se člověk v zemi stane prachem? Dvacet let, a přitom celá kostra
se nerozpadne. V krematoriu to trvá i s kostrou teď, když zavedli místo koksu
plyn, pouhých pětasedmdesát minut...
Po rozhovoru o krematoriu se pan Kopfrkingl zmínil ještě o hudbě. Pan
Strauss přijal nabídku a odešel. Pak dostal výtečný nápad, že se celá rodina
půjde podívat do PANOPTIKUM ALA MADAME TUSSAUD – VELKÉ UMÍRÁNÍ
ČILI ČERNÁ SMRT. V panoptikum byla scéna z roku 1680, kdy Prahu zasáhla
černá smrt, umírání a kruté týrání lidu. V místnosti byl písař a pohodný, které
zasáhl mor. Za závěsem byla koupelna starých lázní, když madam Tussaud
popsala situaci, nastala tma. Po rozsvícení visel oběšený pohodný na skobě.
Oběsil se, protože nechtěl, aby se trápil, týral a nakazil další občany.
Zpitvořený písař svíral v rukou tyč a vší silou ji napřahoval na menší dívku,
která klesala na jedno koleno a zoufale si kryla hlavu a tvář. V panoptiku byl
manželský pár, který velmi často vyrušoval svými dohady:
„Vždyť to není panoptikum,“ křikla návštěvnice s pérem na tlustého
s holí a chytila se za korále, „cos mlel, že je to všechno z vosku. Vždyť koukni,
že se hejbe, co to máš v mozku. Bože, on má míč, já jsem z toho celá pryč.
Tlustý zachroptěl a náhle zdvihl hůl, návštěvnice vykřikla, chytila
se za korále a za klobouk s pérem a prchala závěsem.
„Asi se zbláznila,“ řekl muž omluvně ostatním, pln vzteku, „je blbá. Tohle
mi dělá pořád. Už s ní radši nikam nejdu.“
V třetí kapitole se popisuje, jak pan Kopfrkingl koupil obrázky.
Na jednom bylo město s kopcem, zámkem, kostelem, v pozadí hory. Pan
Kopfrkingl měl pocit, že se jedná o město Maryborough. Na druhém obrazu
byl Emilian Chamorro, ale jméno nechali přelepit černou páskou. Hostům pak
tvrdili, že osoba na obraze je generální zpravodaj rozpočtový a poslanec Louis
Marin. Večer přišli na návštěvu jejich přátelé Reinkeovi. Přítel Willi, zastánce
Hitlera a člen SdP, vedl rozhovor s Panem Kopfrkinglem, který byl proti válce
a narůstající moci, o snaze Hitlera zlepšit tento svět a pomoci obyčejným
lidem.
V další části šel pan Kopfrkingl do krematoria, kde na něj čekal nový
zaměstnanec Dvořák, kterého měl provést a zaučit. Upozornil na tabulku,
kterou měl také doma na zdi. Byl to rozpis, kdy má jít rakev do žároviště
a do kolika hodin v něm má být.
„Tabulky, se pane Dvořák, nebojte, je to jakýsi náš časový řád , jakýsi
jízdní řád smrti. Vždyť je to vlastně ten nejvznešenější jízdní řád, který
na tomto světě je. Jízdní řád, kterému nikdo neujde, ledaže se dá pohřbít
do země. Tam je řád trochu jiný, méně dokonalý, zdlouhavější, protože to
nezáleží na mechanice, ale na pozemních vodách a živočiších. Tenhle,“ ukázal
na tabulku, „by mohl být ozdobou královské komnaty nebo paláce krále
Himálají...“
Pan Kopfrkingl navštívil svého souseda doktora Bettelheima. Pravidelně
mu totiž kontroloval krev, zda není nakažen. Tvrdil mu, že se nestýká s jinými
ženami, a má strach, aby se nenakazil od mrtvol. Nebyla to však pravda. Další
část začíná na vrátnici krematoria. Vrátný Fedek se snaží vyměnit zasklenou
vitrínku s hmyzem za morfium. Pan Kopfrkingl mu slíbí, že morfium donese,
a vezme si od něho vitrínku. Protože jeho dcera Zina bude mít narozeniny,
zjišťuje, co by pro ni bylo vhodné. Rozhodne se koupit látku a nechat ušít šaty,
samozřejmě černé. Pan Kopfrkingl chtěl pozvat paní Liškovou z krematoria.
Ona se ho však bála, a proto raději dala výpověď.
Když bylo po záboru Sudet, chystala se oslava Zininých narozenin, na kterou
pozvali její dvě kamarádky a přítele Mílu. Pan Kopfrkingl si ho oblíbil, protože
byl ze slušné rodiny a zajímal se o fyziku, elektriku a stroje. Přípitek měli jen
symbolický. Pan Kopfrkingl totiž nepil alkohol a nekouřil. Nechali se vyfotit
Mílovým fotoaparátem, aby měli vzpomínku. A opět pan Kopfrkingl četl články
o těžkých životních situacích z novin.
Willi pozval Pana Kopfrkingla a jeho syna na box. Na zápas se přišli
podívat i manželé z panoptika a znovu se postarali rozruch. Na rozdíl od pana
K. považoval Willy box za výtečný sport, a tvrdil, že Mili je zženštilý a slabý.
Mili byl totiž před bojem trochu vyplašený a měl strach, že poteče krev. Pan
Kopfrkingl souhlasil naznačil Milimu, že by se měl alespoň skamarádit
s nějakým boxerem.
„To poteče krev?“ zhrozil se Mili.
„Může,“ pokrčil Willi rameny, „je to bojový sport. V boji nebo ve válce
teče krev také. Ale správně téci při boxu nemá. Surové údery jsou zakázány,
aspoň u nás. V Hitlerově mládeži, kde se učí box v základní škole, se vyučují
jen přímé údery, hák je zakázán... der Haken darf im Űbungsbetrieb des
Jungvolks nich angewandt werden... možná, že v českém Klubu mladých
v Praze to tak není.“
Když začaly Vánoce, děti šly koupit dva kapry. Večer k nim přišla paní
Anežka, aby jim obě ryby zabila, protože pan Kopfrkingl to sice uměl, ale dělal
to nerad. Když Lakmé připravovala Štědrovečerní večeři, přišel na návštěvu
Willi. Opět se bavili o Hitlerových myšlenkách a o jeho vizi dokonalého státu.
Willimu se negativní postoj pana Kopfrkingla k Hitlerovi dařil pomalu měnit,
dokonce ho přesvědčil, že má oproti své poloviční židovské manželce čistý
germánský původ, a musí se k němu hrdě hlásit. Jen takoví lidé totiž podle něj
dokáží Hitlerovy ideje realizovat. Aby pan Kopfrkingl dokázal, že se za svůj
germánský původ nestydí, dostal od Williho balíček a úkol, který měl údajně
pomoci židům.
„...Od Casina zvolna půjdeš do Maislovy ulice k židovské radnici a tam
chvíli postojíš. Proč?“ zasmál se Willi, „nic zvláštního. Šestého března v šest
večer mají Židé na radnici V Maislově ulici slavnost. Postojíš tam chvíli
u vchodu, vor dem Ausgang, vor dem Tor, můžeš si přitom přečíst i zasklenou
tabulku u vchodu, víš, vedle vchodu do radnice visí taková zasklená tabulka...
vedle je náhodou lucerna, takže v šest večer tam můžeš čtení klidně
předstírat. No a pak se zase vrátíš domů. Otevřeš byt stejně opatrně jako když
budeš vycházet, a převlečeš se opět do normální kůže pana Kopfrkingla,
zaměstnance pražského krematoria. To je vše. Bude to taková zkouška tvé síly
a statečnosti, so ein vortreffliche Exerzierung, řečeno líp, jak těm ubohým,
ztraceným, zbloudilým Židům, kteří jsou proti dobru a štěstí našeho národa,
trochu pomoci. Jak se jim tím pomůže? To ti ještě řeknu. Až se potkéme
v Růžové ulici u Casina...“
Pan Kopfrkingl souhlasil, a když dorazil domu, zamkl se v koupelně
a rozbalil balíček. Byly v něm zabaleny věci potřebné k přeměně pana
Kopfrkingla v žebráka. Dokonale změnil svou totožnost a vyrazil podle plánu
k Casinu, kde poslouchal, zda židé nekritizují Vůdce.
Za týden říšská branná moc vtrhla do země. V té době byl pan Kopfrkingl
pozván do Casina, kam chodili jen lidé čisté germánské rasy. Již byl členem
NSDAP. Proto se na něho mohl Willi spolehnout a získávat od něho informace
o aktivitách lidí z jeho okolí. Postupně začal udávat kolegy z práce. Měli
námitky proti zabrání Sudet, nic nechápali. Proto je začal jmenovat. Zmínil
se i o doktoru Bettelheimovi, který byl židovského původu. Jejich hospodyně
Anežka židovka nebyla, ale považoval ji za nasáklou, protože jim o Vánocích
zabíjela kapra a žila s Bettelheimovými. Pana Kopfrkingla začali poštvávat
i proti své židovské manželce, kterou měl neskutečně rád už 17 let.
„Lakmé,“ řekl Willi a napil se, „tvá černovláska Lakmé, na které to každý
pozná, říkala jednou, že se u vás mluví jen česky, když jsem jí připomenul tvou
německou krev, tvá černovláska Lakmé byla vždycky na velkých rozpacích
a nesvá, když jsem byl u vás a připomenul ti tvé němectví. Tvá Lakmé vždycky
tvrdila, že n a j m é n e c h
n e z l e ž í... ovšem, když se za svobodna
jmenovala S t e r n o v á. Tvá Lakmé ti chtěla zamlčet můj lístek s pozváním
na box, měla ho zastrčený v k r e d e n c i u t a l í ř k ů, ovšem, chtěla
překazit, abyste viděli s Milim Vůdcův sport. Nebyla nadšena tvým vstupem
do SdP letos v únoru, a to byl nejvyšší čas, v březnu přišel Vůdce. To,
že se u vás mluvilo česky, jsi nezavinil ty, ale ona, protože je Židovka. To, že jsi
v sobě necítil německou krev, také není tvá vina, ale její, tlumila ji v tobě,.
protože je Židovka. Co asi říkala, když jsi šel v březnu jako žebrák do Maislovy
ulice, to nevím, co říkala, když jsi byl přijat so NSDAP, to vědět radši nechci.
Zajímalo by mě, co asi řekne, když budeš posílat děti do německých škol. Dnes
už vidím aspoň jedno, jaký neblahý vliv má na Miliho. Ten chlapec je tak
měkký, skoro zženštilý, copak to na něm nevidíš? Ovšem, tak skrytě oni působí,
rozleptávají od dětí... zajímalo by mě, co by asi řekla, kdyby ses stal... dovol...“
Willi Reinke náhle povstal a povstali i jiní... „dovol, abych tě představil...“
Proto pan Kopfrkingl začal přemýšlet o rozvodu. Další den vyrazil
na výlet se svou rodinou na rozhlednu, aby si prohlédli Prahu z ptačí
perspektivy. Nahoře potkali i manželský pár z boxu. Pan Kopfrkingl si nemohl
nevšimnou pohřebního průvodu nedaleko od nich, přirozeně na něj ostatní
upozornil. Pár dní po návštěvě Casina a rozhledny, když šel do práce, si ho
na vrátnici odchytil pan Fedek, který od něho chtěl morfium. Tentokrát ho
však nelítostně odmítl se slovy, že mu nebude kazit zdraví, a ať ho nechá být.
Stal se ředitelem krematoria místo pana Srnce. Mili mu pověděl o svém
kamarádství s jedním z boxerů. Pan Kopfrkingl měl přirozeně radost. Když
však zjistil, že zápasník se učí boxu, protože Němci vtrhli do země, nadšení ho
opustilo. Jednoho dne děti byly pryč, a tak si chtěl pan Kopfrkingl s Lakmé
udělat pěkný večer, najíst se a vykoupat.
Po večeři pan Kopfrkingl nebeskou políbil a řekl:
„Pojď, nevýslovná, dřív než se svlékneme, připravíme koupelnu.“
A vzal židli a šli, dívala se na ně kočka.
„Je tu horko,“ řekl pan Kopfrkingl v koupelně a postavil židli pod
ventilátor, „asi jsem to přehnal s topením. Otevři ten ventilátor, drahá.“
Když Lakmé vylezla na židli, pan Kopfrkingl jí pohladil lýtko, hodil jí
smyčku na krk a s něžným úsměvem ji řekl:
„Co abych tě, drahá, oběsil?
Usmála se na něho dolů, snad mu dobře nerozuměla, on se usmál též,
kopl do židle a bylo to.
Na policii nahlásil, že se zabila ze zoufalství („...Snad tušila, že se s ní
dám rozvést, že se to nesrovnává s mou německou ctí.“). Děti byly samozřejmě
otřeseny. Mili se vyrazil podívat se svým otcem do jeho práce. Provedl syna
krematoriem. Ukázal mu místnost s připravenými neboštíky. Vzal železnou tyč,
povalil chlapce na kolena, rozkročil se nad ním a utloukl ho. Vše nahrál tak,
že Mili otřesen utekl z krematoria a pár dnů ho pohřešovali. Mezitím už jeho
tělo spálili v žárovišti.
Když pana Kopfrkingla povýšili, chtěl Zině další den ukázat své
dvacetileté působiště. Měla si vzít černé šaty. Mezitím se zbláznil, navštívil ho
mnich. Přišel za ním, protože on je Buddha a Tibet čeká na svého vládce. Pan
Kopfrkingl ještě nemohl jít. Musel zachránit ještě jednu duši, Zinu. Potom
pana Kopfrkingla odvedli tři andělé k bílému autu s křížem a s německou
poznávací značkou. Po válce viděl z kupé okénkem sanitního vlaku na nádraží
jakési známé, ale pohublé lidi. Byl to pan Strauss, pan Bettelheim, jeho syn
a ještě nějakou jemu známou ženu (pravděpodobně Anežku).
...A tak se jen obrátil do kupé a řekl bezrukým a beznohým:
„Šťastné lidstvo. Spasil jsem je. Jistě už nikdy nebude na světě
pronásledování, nespravedlnost a utrpení, jistě už ne, ani koně... Pánové, teď
nastává ten nový řád.“
Z komína pražského krematoria šel žlutavý dýmek, v té chvíli tam právě
spalovali morfinistu.
Téma:
Portrét sadisty a magora, jehož pravá tvář se objeví pod vlivem vnějších
okolností, /vliv Hitlera a antisemitismu, boxu, vášeň ke smrti a všemu, co s ní
souvisí/.
Text je mistrovskou psychologickou studií odkrývání hrdinova charakteru.
Interpretace:
Hlavní hrdina je ztělesněním zla a paralelou k osobnosti Hitlera /taky
cvok, který byl fascinován smrtí, navíc však měl takovou moc, že nemohl
skončit v blázinci.
Pozn.:
Psychologický hororový román Spalovač mrtvol byl z filmován roku
1967. Vraždícího maniaka pana Kopfrkigla si zahrál Rudolf Hrušínský, který
se své role zhostil výtečně. Snímek režíroval Juraj Herz a loni byla jeho
projekce v krematoriu hitem Febiofestu.