doc1/2010 ROČNÍK 19 (13)
download 
Stížnost Transkript
1/2010 ROČNÍK 19 (13)
1/2010 ROČNÍK 19 (13) Být jako děti | S pravoslavným biskupem Simeonem | 04 Chceš-li přispět k míru, ochraňuj stvoření | 03 www.focolare.cz Problémy, ale i pokroky | Ekumenismus | 06 ČLOVĚKCO V DNEŠNÍ VÁS ZAJÍMÁ DOBĚ ... Je Facebook nebezpečný? Zjistila jsem, že naše děti tráví u počítače spoustu času na Facebooku. Připadá mi nebezpečné takhle veřejně komunikovat o osobních věcech. Co si o tom myslíte vy? S. O. Foto: archiv F acebook je takzvaný sociální web. Kdokoli si na něm může zdarma založit svůj profil a komunikovat s ostatními. Myslím, že otevřenost Facebooku není tak nebezpečná, jak se obáváte, protože ji uživatel může nastavit podle vlastního přání. Jeho profil pak mohou vidět pouze jeho facebookoví „přátelé“, kterým vstup na své stránky povolí. Jedno z nebezpečí může být v tom, že děti nebo mladí lidé povolí vstup příliš velkému množství lidí. Říká se, že v běžném životě může člověk kontrolovat svou sociální aktivitu ve skupině zhruba 200 lidí. Vědět, kdo z nich je dobrý přítel, kdo jen známý, co komu z nich řekl a jak moc je s nimi důvěrný. Na Facebooku může snadno dojít ke sběratelské vášni „přátel“, a tak se stane, že člověk dá na svůj profil přístup třeba 150 lidem, z nichž se ve skutečnosti úzce přátelí pouze s deseti. Pak je potřeba dát pozor na to, o čem komunikuje. Z facebookové praxe usuzuji, že pokud někdo chce vést svou stránku ve velmi důvěrném duchu, většinou ji zveřejní jen pro lidi, se kterými se přátelí i v běžném životě, takže Facebook spíš posiluje už existující vztahy. Na příklad: manžel vede letní tábory a dramatický kroužek dětí, z nichž většině by mohl být dědečkem. Přesto mu, díky přátelskému vztahu, který spolu navázali, téměř všichni povolili vstup na své stránky jako „příteli“ a jako jedinému dospělému. On to cítí jako velký projev důvěry. Znamená to ale také uvážlivě reagovat na jejich necenzurované facebookové zprávy a pracovat citlivě s tím, že ví, co se jim honí hlavou. Pokud by ale takovou důvěru dali mladí někomu nepatřičnému, bylo by to na pováženou. Přesto si myslím, že při rozumném používání je Facebook dobrá věc, protože slouží komunikaci. Jestli si na něj někdo napíše: „jsem sám“ nebo „nudím se v práci“, vypadá to sice jako výkřik do tmy, ale z ní se mají šanci ozvat opravdoví, skuteční přátelé. Po několika rozhovorech s internetovými odborníky tuším nebezpečí Facebooku spíš v jeho fungování. Bez mého povolení vyhledává e-mailové adresy z mých adresářů v počítači a nabízí mi je za „přátele“. Líčí pasti v podobě zajímavých her a aplikací, které si lze zahrát, jen pokud odsouhlasím, že Facebooku povoluji přístup k informacím o svých „přátelích“. Rozhodne-li se člověk svůj profil smazat, vyžaduje to prý velikou znalost internetových zapeklitostí, aby po něm nezůstala ani stopa. Facebook dokonce zaručuje svým klientům jakýsi „věčný život“. Nedávno ohlásil, že bude věrně uchovávat i stránky zemřelých osob. Naše duše už budou dlít na onom světě, ale potomci si budou moci přečíst, že jsme se v lednu 2010 nudili v práci. A my bychom tou dobou třeba chtěli zadat do svého statusu: „Je to už OK! Máme se fajn a prababička je fakt taková sympaťačka jak se o ní vždycky tradovalo.“ Facebooková amatérka Michaela Peterková OBSAH Je Facebook nebezpečný? 2/ Chceš-li přispět k míru, ochraňuj stvoření 3/ Být jako děti 4/ Problémy, ale i pokroky 6/ Když přijde nemoc 7/ Plnost radosti 8/ Josef Lux 12/ Škola Abba 13/ Slovo života 15/ Falešná faktura 16/ 2 | Nové město | 1/2010 Kde dobrodružství začalo 17/ Čestné občanství 20/ Divoké husy 21/ Jednota a hranice 22/ Balet jako odlesk krásy Boha 24/ Komiks 25/ Bůh ví jak 26/ Křížovka 27/ Adventní koncerty 28/ „Nadační fond časopisu Nové město“ vás zve ke spolupráci Chtěli bychom oslovit vás, vážení přátelé, kterým není lhostejné posilování a šíření pozitivních hodnot ve společnosti i prostřednictvím časopisu Nové město, a požádat vás o finanční pomoc pravidelnými nebo jednorázovými příspěvky. Za projevenou důvěru a pomoc srdečně děkujeme. Bankovní spojení: Komerční banka, č. účtu: 43-2646440207/0100 IČ: 28465059, Vondroušova 1150, Praha 6 - Řepy, 160 00, [email protected], m: 00420 737 436 810 Správní rada: Ing. Bedřich Votýpka, Helena Votýpková, PhDr. Jaroslav Šturma, Ludmila Šturmová, P. Miroslav Cúth, MUDr. Martin Uher, PhD., Ing. Jana Friedová Chceš-li přispět k míru, ochraňuj stvoření V stupujeme do nového roku a jsme jistě plni očekávání, co přinese pro nás osobně, pro naši rodinu, město, zemi a pro celý svět. Jaký asi bude? A bude opravdu mírový? Díky iniciativě papeže Pavla VI. z roku 1968 si celý svět vždy 1. ledna připomíná Světový den míru. Papež Benedikt se ve svém letošním poselství k tomuto dni nazvaném „Chceš-li rozvíjet mír, chraň stvoření“ věnuje ekologii a vztahu mezi člověkem a přírodou. Považuje za nezbytné, aby lidstvo posílilo „svazek mezi člověkem a životním prostředím, který má být obrazem stvořitelské lásky Boží – lásky Boha, v němž máme svůj původ a k němuž směřujeme“. „Je-li příroda a zejména člověk pokládán za pouhý produkt náhody či evolučního determinismu, hrozí, že bude ve svědomí otupeno vědomí odpovědnosti. Je-li však stvoření považováno za dar Boží lidstvu, pomáhá nám chápat povolání a hodnotu člověka.“ Podle papeže je pojítkem všech současných krizí – hospodářské, potravinové, ekologické i společenské – krize morální. „Není těžké rozpoznat,“ píše Svatý otec, „že důvodem zhoršujícího se životního prostředí je nedostatek dlouhodobých politických projektů a sledování krátkozrakých ekonomických zájmů.“ Papež pak poukazuje na potřebu změny chápání kosmu a přírody: „Svět není plodem žádné nutnosti, slepého osudu nebo náhody. Věříme, že svět pochází ze svobodné vůle Boha, který chtěl, aby se tvorové podíleli na jeho bytí, na jeho moudrosti a na jeho dobrotě.“ Teprve uplatněním tohoto chápání přírody lze odstraňovat morální příčiny ekologické krize, plynoucí z jednání člověka, a nastolit tak pravou solidaritu všech lidí v prostoru a čase, která je pro mír nezbytná. Papež Benedikt poukazuje však i na nevyvážené, ba scestné pojetí ekologie, tedy péče o stvoření: „Správné pojetí vztahu člověka k životnímu prostředí nevede k absolutizaci přírody, ani k tomu, že je pokládána za důležitější než člověk. (…) Ve skutečnosti to vede k eliminaci identity a svrchované role člověka ve prospěch Foto: M. a K. Broschovi rovnostářské vize důstojnosti všech živých bytostí. A vzniká tak nový pantheismus novopohanského akcentu, který očekává spásu člověka od přírody, pojímané čistě naturalisticky.“ „Naproti tomu církev,“ pokračuje papež, „vybízí, aby byla tato otázka chápána vyváženě, aby byl respektován řád, který Stvořitel dal svému dílu, když svěřil člověku roli zodpovědného strážce a správce stvoření, tedy roli, kterou jistě netřeba nadužívat, ale které se také nelze zříkat. Opačný postoj než absolutizování techniky a lidské moci se totiž ve skuteč- nosti mění v těžký útok nejen proti přírodě, ale proti samotné důstojnosti člověka.“ „Chceš-li rozvíjet mír, chraň stvoření“ – vrací se Benedikt XVI. k tématu letošního poselství ke Světovému dni míru a pokračuje: „Hledání pokoje všemi lidmi dobré vůle bude bezpochyby usnadněno všeobecným uznáním nezrušitelného vztahu, který existuje mezi Bohem, lidskými bytostmi a veškerým stvořením.“ Zpracovala Ludmila Šturmová (Zdroj: Rádio Vaticana, TS ČBK) 1/2010 | Nové město | 3 ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ O tče arcibiskupe, vyrůstal jste v pravoslav né rodině… „Rodiče byli pravoslavní, tatínek srbského původu. Jeho rodina byla křesťanská asi od 11. století. V srbských rodinách bylo zvykem, že svátek, na který rodina přijala křest, zůstal v paměti. V naší rodině se to slaví na svátek sv. Mikuláše. Tatínek míval na nočním stolku Bibli. Na Slapech, kde jsme žili, nebyl pravoslavný kostel, tak jsem se dostal s tatínkem do pravoslavného kostela tak jednou za rok v Praze. Maminka přijala pravoslaví před svatbou. Byli jsme dost ekumenicky smýšlející rodina. Vzpomínám si, jak jsem na svátek Božího těla šel jako dítě kolem slapského katolického kostela s košíčkem a během průvodu sypal na cestu květinky a jak jsem chodil na československé náboženství.“ Jak jste se dostal ke studiu teologie? „Středoškolská studia jsem absolvoval za německé okupace. Někteří naši spolužáci nám zmizeli, mezi prvními byli Židé. Uvědomoval jsem si, že kdykoliv nás mohou mučit a zabíjet a že smrt je mnohem snazší pro křesťana než pro člověka, který nemá dost víry. Zdálo se mi, že jí moc nemám. Začal jsem tedy číst Bibli a snažil jsem se hlouběji seznámit s křesťanstvím. Došel jsem k názoru, že Bůh určitě je, ale k tomu, abych se nebál smrti, to nestačilo. Teprve po válce jsem přišel na to, že víra není něco, co se dá naučit nebo vyčíst, ale že je to Boží dar, kontakt s tím, v koho věřím. Důležitá pro mě byla epizoda, kdy se maličký syn mého bratrance opařil. Lékař řekl, že by to musel být zázrak, aby přežil. Já jsem si řekl, že zá- 4 | Nové město | 1/2010 Být jako děti Spiritualita jednoty je spiritualita, která má budoucnost. Je v ní úžasná šíře a každý, kdo dnes touží po Kristu, může touto cestou jít, říká pravoslavný arcibiskup Simeon. Pravoslavný arcibiskup Simeon zrak je věc Boží a šel jsem se modlit. Normální modlitbě jsem odvykl. Toto bylo úsilí, jako kdybych měl rozštípat metr dříví. Když jsem přišel k dědečkovi, volal pan primář, že se stal zázrak a Jiříček je mimo nebezpečí. Uvědomil jsem si, že během modlitby to nebyla jen námaha, ale setkání s Pánem Bohem. Původně jsem chtěl být divadelním režisérem, ale po maturitě mi to připadlo vzdálené životu. Zapsal jsem se na katolickou teologickou fakultu jako pravoslavný teolog. Z pravoslaví, které bylo za Němců zakázáno, jsem toho moc nevěděl a honem se doučoval. Získal jsem tam mnoho přátel a mnoho užitečného poznání.“ Jak probíhala vaše studia a jak ve vás dozrálo rozhodnutí stát se knězem? „Pravoslavnou teologii jsem mohl studovat trochu později. Po dvou letech jsem se dostal na půl roku do Bělehradu na stipendium a roku 1947 jsem začal studovat v Leningradě. Studium jsem tam zakončil roku 1953. Moje diplomová práce se týkala učení o spáse. První rok studia byl rokem poznávání, ale druhý rok opravdového prožívání víry. Ten rok bylo to prožívání nejintenzivnější. Porozuměli jsme křesťanské praxi, začali jsme brát každé přikázání vážně. Vzpomínám si, že mi někdo vynadal kvůli čemusi, co jsem neudělal. I když jsem to neudělal, měl jsem hroznou radost, že jsem dostal vynadáno a že si to zasloužím za ty hříchy, při kterých mne nikdo nepřistihl. Během té doby ve mně dozrálo rozhodnutí být knězem. Arcibiskup Simeon (vlevo) při intronizaci vladyky Kryštofa arcibiskupem pražským a českých zemí, Praha 2000. Vzpomínám si, že když byli svěceni moji spolužáci, vždycky mi bylo do pláče, že já ještě nemohu. V Rusku jsem se totiž nemohl oženit, abych mohl být vysvěcen jako ženatý kněz (Stalin v té době zakázal, aby si občané brali cizince), a nebyl jsem si jistý, jestli se hodím pro mnišský stav.“ Vaším spolužákem v Leningradě byl nedávno zesnulý patriarcha Alexej II… „Ve třídě nás bylo asi patnáct. U mých spolužáků mi vadilo, že mnoho mluvili, a pro mne bylo pak těžké se soustředit na učení z textu v cizím jazyce. Aljošu bylo slyšet nejmíň. Když mě něco trápilo, obyčejně jsem se o tom bavil s ním. Vyměnili jsme si růžence. Modlil jsem se na něm léta, dokud se nerozpadl. Byl vlněný. Po studiích jsme se vídali jen zřídka. Dávali jsme si knihy, které jsme napsali. A hlavně kdykoliv jsem měl nějaký pastorační problém, napsal jsem přímo jemu. Vždycky mi odpověděl a poradil a já jsem se mohl na jeho odpovědi odvolávat jako na určitou autoritu, když jsem chtěl něco prosadit třeba mezi kněžími na Moravě. Naposledy jsme se setkali v roce 2007, když jsem při cestě do Moskvy onemocněl a on mne přišel navštívit do nemocnice.“ Jak vypadá pravoslavná církev v naší zemi? „Hlásíme se k Cyrilovi a Metodějovi, kteří byli vlastně učitelé nerozdělené církve. Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku má čtyři diecéze – čtyři eparchie: dvě v Čechách a dvě na Slovensku. Mělo by nás být asi kolem 60.000 věřících. Mezi ně patří také přistěhovalci z Ruska, z Ukrajiny, z Rumunska atd. Morava má 35 farností na Moravě, jednu ve Švýcarsku a jednu ve Francii. V Čechách je farností více, asi 50. Naše církev je autokefální (svébytná, samostatná – pozn. red.), čtrnáctá mezi samostatnými pravoslavnými církvemi. Číslo 14 má svůj význam. Když se setkají představitelé všech církví, tak ten, který má číslo 1 – konstantinopolský – láme chleba. Když tam není, chléb láme alexandrijský patriarcha atd. My jsme čtrnáctí, po nás už není nikdo, jsme nyní nejmladší autokefální církev.“ V lednu probíhá týden modliteb za jednotu křesťanů. Jaké jsou vaše ekumenické zkušenosti? „Za komunismu jsem byl čtyřicet let farářem v Mariánských Lázních. Fungovala tam čtyři vyznání: katolické, evangelické, československé a pravoslavné. Byli jsme rádi, že se můžeme ukázat světu jako jedno křesťanství, které se mezi sebou nehádá. Ovšem zvláštní laskavý impulz, srdce do naší ekumeny vnesl člověk, kterého považuji za světce – převor, později tepelský opat P. Josef Heřman Tyl. Byli jsme si i lidsky velmi blízcí. Moje manželka – biskupem jsem se stal, až když jsem ovdověl – byla zdravotní sestrou a navštěvovala umírající manželku evangelického faráře. Po ekumenických bohoslužbách jsme se setkali u jednoho z nás na večeři, která byla vždy velmi srdečná. Vzpomínám si na ekumenické Dušičky, které byly událostí pro celé město. Na hřbitově byla čtyři pole s křížem, u každého měl jeden z nás introit, jeden četl Písmo, jeden kázal, jeden měl modlitbu, a v tom jsme se střídali.“ Seznámil jste se s Chiarou Lubichovou a s její spiritualitou jednoty… „Nejdřív jsem se seznámil s Hnutím fokoláre, s Chiarou až později. Během komunismu jsem měl potíže se státní správou. V roce 1976 mi bylo vzkázáno, že musím opustit Fota: archiv arcibiskupa Simeona ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ Při křtu malé Natálky, Znojmo 2000. Mariánské Lázně, jinak ztratím státní souhlas. V té době mne navštívila jedna mladá žena a řekla, že je pověřena Hnutím fokoláre, aby mi jednak oznámila, co to je za Hnutí, a jednak mi řekla, že se za mě modlí. V té době jsem modlitby velmi potřeboval. Vyprávěla mi o životě Chiary a vzniku Hnutí, o tom jak se Chiara dostala k patriarchovi Athenagorovi atd. Zřejmě se za mě modlili, protože za dva měsíce bylo moje přeložení odvoláno. Znal jsem se s Františkem Radkovským, který byl původně kaplanem v Mariánských Lázních a pak farářem ve Františkových Lázních, a přes něho jsem se s Hnutím seznámil blíž. O pár let později, v roce 1999, jsme se spolu potkali v Mariánských Lázních jako biskupové na svěcení pramenů. Pozval mě na oběd a nabídl mi, abych jel do Ottmaringu u Augsburgu na setkání biskupů, přátel Hnutí fokoláre. Tam jsem se setkal Arcibiskup Simeon, občanským jménem ThDr. Radivoj Jakovljevič, se narodil v Praze 12. února 1926 v srbskočeské pravoslavné rodině. Po maturitě zahájil v roce 1945 studium teologie na Karlově univerzitě. Roku 1953 zakončil teologické studium na Pravoslavné duchovní akademii v Leningradě, v roce 1958 se oženil a přijal kněžské svěcení. Čtyřicet let působil jako pravoslavný farář v Mariánských Lázních. V roce 1996 ovdověl. Poté se stal mnichem a přijal řeholní jméno Simeon. 21. června 1998 byl v pražské pravoslavné katedrále vysvěcen na biskupa, v roce 2000 byl jmenován biskupem olomoucko-brněnským a v roce 2006 mu byla udělena hodnost arcibiskupa. V této funkci setrvává dodnes. Je autorem řady článků a knih. s celou řadou biskupů z různých církví. Měl jsem v té době nalomené pravé rameno a přijel jsem tam s rukou na pásce. Snažili se mi ji dobře upravit, aby mě to co nejméně bolelo. Na obědě mi biskupové krájeli maso, protože jsem ho nemohl jednou rukou nakrájet. Takového setkání jsem se zúčastnil pak ještě asi třikrát, dokud mi to zdraví dovolilo. V Ottmaringu jsem se s Chiarou setkal poprvé. Poprosil jsem ji, jestli by se pomodlila za mě a za kněze v mé diecézi. Když jsme se viděli asi po dvou nebo třech letech, říkala mi: ´Biskupe Simeone, já se za tebe modlím.´ Vždycky mi to připomněla. Byly to velice krásné zážitky.“ Čím vás oslovila spiritualita jednoty? „Vzpomínám si, jak na ekumenickém setkání biskupů mluvil jeden z luterských biskupů smutně o tom, jak mu chybí interkomunio. Chiara řekla, že to není jediný způsob, jak si být navzájem blízcí. Můžeme potvrdit svůj křestní slib, slíbit si vzájemnou lásku, vzájemnou podporu… Mě tehdy napadla Chiařina myšlenka z jednoho Slova života. Řekl jsem, že k tomu, abychom mohli všichni přijímat z jednoho kalicha, stačí velmi málo – splnit Kristova slova ,Jestli se neproměníte a nebudete jako děti, nevejdete do Božího království‘. Myslím si, že spiritualita jednoty je spiritualita, která má budoucnost. Je v ní úžasná šíře. Každý, kdo dnes touží po Kristu, může touto cestou jít.“ Co byste chtěl popřát čtenářům Nového Města pro začínající nový rok? „Aby měli v sobě všichni lásku a byli jako děti, vešli do Božího království a byli tam jedno.“ Za rozhovor děkuje Ludmila Šturmová 1/2010 | Nové město | 5 Foto: Giuseppe Distefano LIDÉ A UDÁLOSTI Kardinál Walter Kasper B yl tento podpis historickou událostí? „V 16. století způsobila nauka o ospravedlnění rozdělení západního křesťanstva. Už deset let jsme zase v této otázce jednotní. Prohlášení byla historická událost.“ Jaké změny společné prohlášení přineslo? Problémy, ale i pokroky 31. října 1999 podepsali představitelé Světové luteránské federace a katolické církve v německém Augsburgu společné prohlášení k nauce o ospravedlnění. Jaké plody přineslo uplynulých deset let? V exkluzivním rozhovoru odpovídá kardinál Walter Kasper, předseda Papežské rady pro jednotu křesťanů. „Setkávání katolíků a evangelíků je od té doby jiné a je to znát. Na velkých kongresech se nyní katolíci a luteráni vždycky snaží navzájem kontaktovat. K prohlášení se později přidali i metodisté, takže sdílení je ještě širší.“ Jaké problémy mezi katolíky a evangelíky ještě přetrvávají? „Skutečné problémy jsou dva. Zaprvé díky různému po- hledu na člověka jsme rozvíjeli rozdílná stanoviska k etickým otázkám, k morálce. Zadruhé musíme ještě vypracovat závěr dokumentu o eklesiologii. Za těch deset let jsme pokročili, ale k vyřešení ještě zbývají mnohé problémy. U některých lidí už je znát určitá nespokojenost, že nepokračujeme dostatečně rychle.“ Nemýlí se. Katolická církev svůj úkol splnila? „Ve spolupráci se Světovou luteránskou federací byl vypracován rozsáhlý dokument o apoštolské posloupnosti, tedy ústředním bodu, který nás rozděluje. Je to jeden z velkých kroků kupředu. Ale řeknu vám toho víc. V těchto posledních letech jsme v Papežské radě pro jednotu křesťanů přezkoumali všechny dokumenty sepsané s anglikány, luterány, reformovanými a metodisty za posledních čtyřicet let. Myslel jsem si, že o této oblasti vím všechno, ale musím přiznat, že jsem byl překvapen pokroky, včetně učení o církvi a svátostech. Problémy ještě přetrvávají, ale mnoho věcí už máme společných.“ Existuje dojem, že pro Řím je jednodušší dialog s pravoslavím a že se tím pádem v tomto směru snaží více. „S východními církvemi Ekumenická ceremonie v augsburské katedrále, 31. říjen 2009. 6 | Nové město | 1/2010 Fota: Günther Klaus LIDÉ A UDÁLOSTI Prezidentka Hnutí fokoláre Maria Voce při setkání s představiteli hnutí, která usilují o ekumenický dialog. Ottmaring, říjen 2009. to jde snáz, ale také pomalu. Vždyť o tom nerozhodujeme my. Dialog se nedá plánovat. Každý pokrok je dar Ducha Svatého. Co se týče katolicko-evangelického dialogu, trošku nyní zadrhává, ale zase bude lépe. A pak také by mohl mít dialog s východními církvemi pozitivní vliv na dialog na západě. I když jsou to dialogy rozdílné, nejsou na sobě nezávislé. Co se nás týče, tak neříkáme, že budeme vést dialog s východními církvemi a ostatní necháme stranou. Dokladem toho je, že na jaře budeme v Římě pořádat sympozium s evangelíky, abychom pochopili, jak pokračovat. V roce 2010 se uskuteční ještě další setkání, bude to tedy ekumenický rok, od kterého hodně očekáváme.“ Za rozhovor děkuje Joachim Schwind Oslavy v Augsburgu Slavnostní shromáždění ve Zlatém sále radnice v Augsburgu si s vděčností Bohu připomnělo společné prohlášení o ospravedlnění, základní kámen na cestě usmíření mezi církvemi. Deset let, která uběhla od jeho podpisu již přineslo první plody – novou kvalitu vztahů. C hristian Krause, emeritní biskup německé Evangelické luterské církve a bývalý prezident Světové luterské federace, hovořil při této příležitosti o tom, že „dosažené prohlá- šení bylo odvážným krokem, kterým se řeklo dost vzájemnému odsuzování, protože patříme jedni k druhým. Bylo to také znamení naděje. V institucích se v těchto deseti letech toho sice moc nestalo, ale v životě různých hnutí ano. Duchovní hnutí, zapojená do aktivity „Společně pro Evropu“, se stále odvolávají na toto společné prohlášení (…) Včera jsem šel kolem kostela sv. Anny, kde před deseti lety bylo prohlášení podepsáno. Mohu říci, že se mne zmocnil pocit vděčnosti Bohu za to, jak vedl a rozvíjel každou s tím spojenou záležitost.“ Oslav se účastnili také prezidentka a viceprezident Hnutí fokoláre Maria Emmaus Voce a Giancarlo Faletti, kteří se též setkali s evangelickými společenstvími, žijícími v citadele Ottmaring. Vzpomínalo se na společnou historii, kterou provázela radost i utrpení a projevila se síla dialogu a společenství, vytvářeného věřícími různých církví. Ukázalo se, že Ottmaring je ve své charismatické dimenzi místem naděje, místem, které je předobrazem budoucí plné jednoty křesťanů. Emmaus upřesnila: „Není to tak, že by se o ekumenické vztahy snažilo jen Dílo – ale vy a my je vytváříme společně. Náš život v jednotě je znamením, že jednota mezi církvemi je možná.“ Giancarlo mluvil o této skutečnosti jako o prorockém znamení pro současný ekumenismus, jako o „provokaci lásky“ a připomněl také, že poslání proroka nikdy nebylo snadné. Zpracovala Jarmila Synková 1/2010 | Nové město | 7 RODINA Může náš život převrátit a proměnit. Ovlivní naše vztahy v rodině, s přáteli a spolupracovníky. Je to nová kapitola našeho osobního příběhu a jedinečná zkušenost. Když přijde nemoc 8 | Nové město | 1/2010 Foto: archiv V elmi ráda pracuji. To, co dělám, mne hodně baví, ale v poslední době jsem se cítila jako na kolotoči a nevěděla jsem, jak seskočit. Odráželo se to na vztahu s manželem, dětmi a společenstvím Hnutí, prostě na celém mém životě. Neměla jsem už na nic čas, často jsem pracovala od devíti ráno do osmi večer a někdy jsem si práci nosila domů i na sobotu a na neděli. Vzpomínám si, že jsem jednou šla do kostela a ptala se Boha: „Prosím tě, řekni mi, co mám dělat, jak to mám zarazit.“ V tomto období hluboké nespokojenosti jsem šla na kontrolu kvůli jedné drobné zdravotní obtíži, která mě už trápila pár měsíců, a byla zdánlivě banální infekcí. Když jsem si přišla po tomografickém vyšetření pro výsledky, navrhl mi lékař, abychom počkali nejprve na manžela, že mi je sdělí, až u toho budeme oba. Já jsem ho ale požádala, aby mi je řekl hned. Verdikt zněl: velmi agresivní nádor s metastázemi v kostech, plicích a játrech. To bylo v prosinci roku 2007. V tu chvíli jsem uvnitř cítila obrovskou propast, která mne strhávala s sebou. Ale i jistotu, že tato propast má pro mne jméno, že to je můj Bůh, který přichází v těch nejkrásnějších šatech. Cítila jsem to právě takto – jako pozvánku na svatbu. V určitém smyslu dostala láska, kterou jsem mu po tolik let slovy vyznávala, konečně konkrétní podobu. Teď jsem mohla, pokud jsem chtěla, říci své ano. Tento okamžik o samotě byl pro mne zásadní, protože mi dal čas, abych se mohla ve svém nitru na vše připravit. Když pak přišel také manžel, byla jsem už připravena přijmout i jeho bolest. Byla to pro něj těžká rána, viděla jsem, jak se pod tíhou této zprávy zhroutil a v jedné chvíli zestárnul o deset let. CHEMOTERAPIE Pak šlo všechno rychle. Začít s ozařováním kostních metastází, aby se zastavily fraktury, najít nejvhodnější chemoterapii, nemocnici, lékaře. Všechno věci, za jejichž výsledek se nikdo nezaručí. V té době pro mne byla důležitá jednota s manželem a dalšími blízkými, ale hlavně přítomnost Panny Marie. Když jsem se třeba probudila v noci s nějakým problémem, myšlenkou, říkala jsem jí: „Dávám ti to do rukou, podívej se na to, ukaž mi, co mám dělat.“ A další den někdo přišel nebo zavolal, něco se stalo, co mne někam nasměrovalo. Šlo o banální drobnosti, které by někdo nazval shodou náhod, ale já jsem cítila, že je se mnou maminka. Uvnitř svého srdce jsem se radovala. Zní to bláznivě, ale je to tak. A to i přesto, že moje tělo bylo zkoušeno už před deseti lety, kdy mi také našli nádor, který měl za následek skutečné tělesné zmrzačení. A přesto jsem se nikdy necítila být méně ženou; naštěstí to nezávisí na tom, jak jsme na tom fyzicky. Nicméně mne síly pomaličku opouštěly, až jsem už nemohla nic dělat. Všechno mi zmizelo – práce, společenství, vztahy s rodinou. Musela jsem jen ležet. Přibývaly bolesti, už jsem nespala a užívala jsem léky proti bolestem, které skoro ani nezabíraly. Pak začala chemoterapie, bylo to tvrdé, ale vydržela jsem. Není snadné se smířit s vypadanými vlasy, ale já jsem se na to včas připravila. Nechala jsem se předem ostříhat, koupila jsem si paruku se stejným účesem a snažila se připravit rodinu na to, co se stane. Jednoho dne přišla kamarádka s holicím strojkem a začala mne zbavovat těch několika posledních chomáčů, které mi na hlavě zůstaly. Nevím proč, ale v tu chvíli jsem se cítila, jako bych vstupovala do kláštera a stříhali mi vlasy. Říkala jsem si: podívejme se, to je zajímavé, zkusit si, jak se přitom člověk cítí. Pak jsem nasadila paruku a bylo to. Za pár týdnů jsem si na hlavě nahmatala znovu kraťoučké vlasy, i když jsem ještě prodělávala chemoterapii. Měla jsem štěstí. A nejen s vlasy. Právě v této době přišlo mé naprosto neočekávané povýšení do vedoucí funkce. Byla jsem v předchozích měsících ze své práce velmi zklamaná a ani mne nenapadlo, že by si na mne ještě vzpomněli. A přece, jednou, když jsem zrovna šla na chemoterapii, mi zavolal ředitel, oznámil mi povýšení a řekl, že je rád, protože se konečně učinilo spravedlnosti zadost. I to mi připadalo jako stále pokračující hra s Bohem: já dám, on dá. MANŽEL A DĚTI V tomto období byl můj manžel úžasný. Láska mezi námi velmi vzrostla, ale o své lásce mi přinesl důkaz už před těmi deseti lety. Muži jsou obecně před takovými událostmi bezmocní, znám mnoho kamarádek, které manžel opustil, když byly tělesně postiženy. I lékaři mi to říkali, dejte pozor, muži v takových situacích často utíkají, dostanou se do nezvládnutelné krize, je to hodně časté. A tak je potřeba situaci čelit společně, otevírat se, nehrát si na nezávislé a na to, že se bez nich obejdeme. Pomůže jim to růst. Tak jsem se naučila na svého manžela nechrlit všechny své úzkosti, ale zároveň se nebát ukázat mu svoji křehkost, obnažit se před ním, neuzavírat se a dát mu šanci pomoci mi a růst v lásce. Naučila jsem se být upřímná i k dětem, nedramatizo- RODINA KITTY Reakce na nemoc může být rozdílná, ale zásadní věcí by měla být vůle nemoc přijmout. S vědomím, že může být do- časná, že se dá překonat, že jí lze čelit a bojovat s ní – ale přijmout ji. Lékaři mi řekli, že terapie zabrala, ale že to bylo také mou povahou, která byla základním kamenem uzdravení, protože pozitivní přístup pomáhá. Už se také psychicky cítím mnohem lépe, a to se mi zdá úžasné. Během chemoterapie jsem bývala podrážděná, a tak jsem se vždy snažila manžela a děti na to předem upozornit. Říkala jsem: „Dnes podstoupím léčbu a dva tři dny budu nesnesitelná, ale nebojte se, je to kvůli práškům a pak to přejde.“ Přišly na mne i chvíle smutku, hlavně v noci, když jsem nemohla spát. Potmě se vše zdálo hrozivě temné, nemohla jsem se dočkat úsvitu, toužila jsem vidět v okně světlo. To mne naučilo vážit si maličkostí, třeba že se můžu projít, otevřít okno, pověsit prádlo, vypít si kávu, vstát ráno jakmile se vzbudím. Hodně mi pomohla kamarádka Kitty, která už není mezi námi. Naučila mne takhle žít, vychutnávat si věci, nad kterými jsem se dřív ani nezastavila, protože jsem neměla čas. Dnes se můj zdravotní stav zlepšil a já doufám, že neztratím to kouzlo nenechat se pohltit tím, co je třeba udělat, i když jsem se vrátila do práce. Během mé nepřítomnosti některé vztahy s kolegy velmi posílily. Někteří mi volali, aby mi řekli, jak je pro jejich duchovní život důležité, co prožívám. A já jsem přitom nic zvláštního neudělala. Dostalo se mi nečekaného uznání a projevů lásky. Zatím jde vše dobře, pracuji na částečný úvazek a dělám to, na co stačím. Ostatní moji pracovní dobu respektují, ale hlavně ji musím respektovat já sama, aby mne práce, protože mne baví, opět nepohltila. SPOLEČENSTVÍ Když jsem někdy v posledních deseti letech myslela na to, že by se mi mohla rakovina vrátit, říkala jsem si, že bych to snad už znovu psychicky nezvládla, ale pak jsem zjistila, že jsem k tomu všechnu potřebnou sílu opět dostala. Hodně mi pomohlo i společenství, neustálá výměna esemesek, mailů, dopisů a pozdravů, pocit, že jsme každý den spolu. Nikdy dříve jsem tolik nežila s ostatními jejich život, jako když jsem ležela bezmocně v posteli. Naučila jsem se žít okamžik za okamžikem, nepředbíhat přítomnost, i když je to tak lidské. Zpracoval Giulio Meazzini Foto: La Presse vat, ale říci jim, že je to věc, která patří k životu a se kterou se musíme poprat společně, stejně jako se vším ostatním. Neskrývat to. Osmnáctileté dceři jsem to řekla hned. Když překonala první okamžik zoufalství, pozvolna se uklidnila a dokonce mi jednou přišla říct, že se jí zdá, že má moc snadný život. Před pár dny udělala strašnou hloupost, a když jsem se jí ptala, proč to udělala, řekla mi: „Abych trochu rozhýbala svůj život, je moc klidný. Kamarádky mají spoustu problémů, ale mně nic nechybí.“ Odvětila jsem: „Nezdá se mi, že bys neměla problémy, tvoje matka má rakovinu…“ „Mami, máš pravdu, ale já na to úplně zapomínám, protože jsi tak klidná a všechno jde tak dobře.“ Se čtrnáctiletým synem to bylo těžší, jemu jsem to řekla později a mluvili jsme o tom málo. Dostal to ze sebe až za několik měsíců ve škole, když se na hodině biologie zbavil tíhy tím, že spolužákům vyprávěl celý můj příběh. Stále je to pro něj ale věc, z níž má strach. 1/2010 | Nové město | 9 SPIRITUALITA JEDNOTY Zamilovat se do Boha V tomto čísle začínáme uveřejňovat dopisy, z větší části dosud nikde nepublikované, napsané Chiarou Lubichovou v letech 1943 – 1949. Bylo to období, kdy se začal rýsovat nový styl křesťanského života, z něhož postupně vyrostla spiritualita, inspirovaná ideálem jednoty. Tento dopis je pravděpodobně z roku 1943 a je jedním z prvních, adresovaných skupině dívek, které Chiaru obklopovaly. Některé z nich se pak v počátcích Hnutí fokoláre staly jejími prvními družkami. M oje drahé, přála bych si být každé z vás co nejblíže, abych vám mohla upřímně a s jemností Boha říct, co mi leží na srdci: I do tebe Bůh vtiskl plán lásky. I ty můžeš žít v životě pro něco VELKÉHO. Věř, BŮH JE V TOBĚ! Tvá duše, je-li ve stavu milosti, je ohniskem Ducha Svatého, BOHA, který posvěcuje. Vstup do svého nitra a hledej Boha, svého Boha, toho, který žije v tobě! Kdybys jen věděla, koho v sobě nosíš! A kdybys pro něho všechno opustila! Kdybys tuto krátkou existenci, která nám každým dnem uniká a pomíjí, nasměrovala k Bohu! Kéž by Bůh byl v tobě Králem a každá schopnost tvé duše i tvého těla byla služebnicí tohoto Krále, k jeho božské službě! Kéž bys ho milovala celým srdcem, celou myslí, ze všech sil! TEHDY BY SES ZAMILOVALA DO BOHA a šla bys světem a hlásala dobrou zvěst! BŮH JE ZDE! Žij pro něho! BŮH TĚ BUDE SOUDIT! ŽIJ PRO NĚHO! BŮH BUDE ZA PÁR ROKŮ, jen co skončí tento krátký život, PRO TEBE VŠÍM! VRHNI SE DO NĚHO! Milujte ho. 10 | Nové město | 1/2010 Poslouchejte, co od vás chce v každém okamžiku vašeho života! Dělejte to s plným nasazením svého srdce, vynaložte pro tuto božskou službu všechny své síly. Zamilujte se do Boha! Na této zemi je mnoho krásných věcí. KRÁSNĚJŠÍ JE však BŮH! Ať vaše mládí neuteče a vy nemusíte se sv. Augustinem říkat mezi vzlyky nad promarněným životem: PŘÍLIŠ POZDĚ JSEM TĚ MILOVAL! Příliš pozdě jsem tě miloval, kráso pradávná a stále nová! NE! Ještě ve mně i ve vás kypí krev plná života. Srdce ještě bije a je SCHOPNÉ MILOVAT! Ještě umí dokázat svoji lásku tím, že překonává VŠECHNY těžkosti! NE! NYNÍ TĚ MILUJI, MŮJ BOŽE! MÉ VŠECHNO! NYNÍ. Přikaž a vykonám! Tvoje vůle je má! Chci to, co chceš ty! ZAMILOVAT SE DO BOHA NA ZEMI ZNAMENÁ ZAMILOVAT SE DO JEHO VŮLE! Do té doby, dokud ho naše duše, žijící pro tuto božskou službu, neuvidí a nebude ho mít u sebe navždy! SPIRITUALITA JEDNOTY Plnost radosti Dopis, který publikujeme, byl napsán 15. dubna 1945 jedné dívce, která, když poznala Chiaru Lubichovou, objevila světlo jejího ideálu. Svědčí o tom, jak se Chiara a její přítelkyně nechaly v těžkém období války skrze Písmo vnitřně formovat Duchem Svatým. Z tohoto dopisu, podobně jako z dalších, je zřejmé, že často celý jejich život je shrnut v jednom mottu; v tomto případě ve slovech „omnia mea tua sunt“ („všechno mé je tvé“) z Ježíšovy závěti. (Jan 17,10) Všechny tyto bolesti JE TŘEBA ODEVZDAT BOHU. Čím rychleji mu je darujeme, tím rychleji do našich srdcí sestoupí Láska. Tady si však dej pozor: Ten, kdo daruje, si už neponechává dar pro sebe. Jestliže tedy zakoušíš něco, co znepokojuje tvou duši, ať je to COKOLIV, musíš to darovat jemu a tvoje ÚSILÍ MUSÍ BÝT ÚMĚRNÉ DARU, tedy takové, že už nebudeš cítit bolest, protože jsi mu darovala všechno. Jestliže si cosi ponecháš pro sebe, třeba jen vzpomínku na odevzdaný dar, přivlastňuješ si bohatství (ubohé bohatství), které ti už nepatří. Kromě toho BŮH VÍTĚZOSLAVNĚ VSTUPUJE S PLNOSTÍ SVÉ RADOSTI pouze do duše, která se z lásky ztrácí V NAPROSTÉ CHUDOBĚ. Proto jsou Velikonoce pro nás „přecho- dem“ do života, který je nikdy nekončící radostí, budeme-li žít naplno ideál. Chceš nyní poznat náš věčný vzor? Je jím JEŽÍŠ UKŘIŽOVANÝ A OPUŠTĚNÝ. Jeho duše, duše Člověka-Boha, naplněná tou největší bolestí, kterou zná nebe i země, totiž BOLESTÍ BOHA OPUŠTĚNÉHO BOHEM, ji ani na okamžik neváhala obětovat Otci: „In manus tuas, Domine, commendo Spiritum meum.“ Tak to čiňme vždy i my. A víš, jak ti Ježíš na tvoji oběť odpoví? „Omnia mea tua sunt.“ Dá ti VŠECHNO. DÁ TI PLNOST SVÉ RADOSTI. Ať ti ji všechnu dá. Fota: archiv Druhá velikonoční neděle M alé srdce povolané k Lásce! … Vím jen jedno: srdcím, která ukřižovanému a opuštěnému Ježíši dala všechno, on dá spásu a svatost. Nedávno jsem dostala dopis, v němž se mne jedno malé srdce jako tvoje, ptá: „Pověz mi, jak lze ztratit duši?“ Možná se tato myšlenka vynořila i v tobě. Kdybys mi ty, nebo to druhé malé srdce, položila stejnou otázku před nějakým časem, možná bych neodpověděla stejně. Přišly Velikonoce a s nimi světlo. Všechno je v tomto: „OMNIA MEA TUA SUNT.“ To je hlavní smysl našeho života, do kterého jsme se znovu narodili. „VŠECHNO MÉ JE TVÉ.“ To vysloví duše, která poté, co ztratila všechno (dobrovolně se všeho z lásky zřekla), chce ztratit dokonce i svou duši, aby ji znova našla v Bohu. Takto tedy máme uskutečňovat tuto větu, protože je tím nejupřímnějším vyjádřením lásky: „Omnia mea tua sunt.“ Naše duše cítí buď radost nebo bolest. Jestliže se naše duše neraduje, něco ji znepokojuje, je třeba TO IHNED ODEVZDAT BOHU. Mohou to být bolesti způsobené vnějšími okolnostmi, které duše, jež se rozhodly milovat Lásku, umějí překonávat snadněji. Ale mohou to být i bolesti vnitřní (skrupule, pochybnosti, smutek, pokušení, prázdnota, stesk). 1/2010 | Nové město | 11 CITADELA P ředběhl svou dobu,“ řekl historik Jaroslav Šebek na setkání, které se uskutečnilo 22. listopadu loňského roku u příležitosti desetiletého výročí úmrtí Josefa Luxe v pražském Centru Mariapoli. Přesvědčení, že „jeho odkaz zůstává stále živý a ještě aktuálnější, než byl v jeho době“, rezonovalo se smýšlením mnoha přítomných. Poutavý program setkání připravený Hnutím fokoláre, jehož byl Josef Lux členem, připomněl stopu, kterou zanechal a která léty nabývá na důležitosti. Zazněla zde především řada vzpomínek na něj jako člověka a křesťana a bylo možné shlédnout i část videozáznamu „Život jako šance“1, proslovu, který pronesl na celostátním setkání Foto: archiv V. Luxové „Pro křesťana neexistuje služba Bohu bez služby člověku a služba člověku je zároveň službou Bohu,“ jsou autentická slova Josefa Luxe. Uplynulo deset let od jeho smrti, ale jeho odkaz, jehož bohatství – jak se zdá – ještě nebylo zdaleka celé vyneseno na světlo, k nám mluví stále naléhavěji. Josef Lux doma. Foto: Václav Plíšek „ Josef Lux Čtyřem tisícům mladých lidí předkládá Josef Lux život jako šanci. Svatá Hora, srpen 1999. 12 | Nové město | 1/2010 mládeže na Svaté Hoře, organizovaném Českou biskupskou konferencí v létě roku 1999, nedlouho před cestou na léčení do USA. Znovu se tak připomněla jeho slova o hodnotě víry a důležitosti jejího prožívání ve společenství s druhými, která, byť byla adresována mládeži, jsou inspirativním odkazem pro všechny bez rozdílu věku. Do programu byl zařazen i výběr z myšlenek uveřejněných v publikacích Proč volit KDU a Historii si neodmyslíme, ta tady je, které přednesla Irena Sargánková z Hnutí fokoláre. Velmi působivé bylo jeho osobní vyznání, proč vstupoval do politiky, i jeho zajímavé postřehy a zkušenosti z tohoto prostředí. Zazněl i závěr projevu, s nímž vystoupil na sjezdu KDU-ČSL v roce 1997 a který velmi dobře vystihuje jeho pojetí politiky jako služby: „Předkládáme dnes veřejnosti svou vizi – naši smlouvu s občany, vizi jasně formulovanou, a jsme připraveni ji naplnit. Jsme připraveni stát za ní pevně a být lidem oporou. Stavímeli na křesťanských základech, musíme si uvědomit, že pro křesťana služba Bohu není bez služby člověku a služba člověku je zároveň službou Bohu. A služba člověku naplňuje srdce všech slušných lidí. Jsme odhodláni a připraveni ke službě této společnosti.“ Pozor uho dné svědectví o lidském a duchovním profilu Josefa Luxe přinesla Anna Pukowiecová, dlouholetá pracovnice sekretariátu KDU-ČSL, která patřila mezi jeho nejbližší spolupracovníky. Vše, o čem hovořila, bylo neseno hlubokou osobní zkušeností. „Opravdu mu záleželo na každém člověku, bez ohledu na jeho věk či postavení … Na svém postavení si nijak nezakládal a přes všechny významné funkce zůstal člověkem, který dokázal vnímat své okolí a vždy být připraven posloužit … Dodnes vidím ty nevěřícně udivené pohledy kuchařek, že místopředseda vlády umývá nádobí.“ Nezamlčela ani odvrácenou stranu tehdejšího politického prostředí – kříž, který pro něj vstup do politické arény představoval, jak sám přiznal v samých začátcích – když přítomným připomněla: „Všichni dobře víme, že Josef Lux měl hodně odpůrců, a to i ve vlastních řadách. Lidé mu nerozuměli a přiznám se, že v jednu chvíli, když všichni kolem měli úplně jiný názor než on, jsem určitý jeho postoj nechápala ani já. Hodně jsem o tom přemýšlela, až jsem pochopila, že on vidí dál než my, a proto není chápán, proto je odsuzován a jsou mu připisovány všechny možné podlosti. Jeho politika byla náročná. V době, kdy se otevíraly možnosti, jak politiku využít k vlastnímu prospěchu a obohacení se, on znovu a znovu opakoval, že krást, lhát, nectít svobodu jiných je zlo a že se nikdy nevyvlékneme z povinnosti toto zlo všude potírat. Jednoduše nastavoval zrcadlo a ne vždy bylo pohodlné uvidět v něm svou tvář. To zrcadlo tedy bylo potřeba rozbít nebo alespoň poplivat. Mnozí se o to snažili, ale paradoxně tím více vystoupila jeho velikost jako člověka i jako politika.“ O jeho lidské a duchovní zralosti v závěru řekla: „Domnívám se, že jeho velikost nespočívá ani tak v tom, čím byl, ale kým byl: byl především nesmírně lidským člověkem, který svůj život cele postavil na Bohu, u něhož čerpal sílu, moudrost i statečnost, aby se mohl dát plně do služby dobru a člověku.“ Anna Černá 1. Celý záznam lze najít na www. tv-mis.cz/titul.php?id=135. 1/2010 | Nové město | I V. 1. Zde zvláště poukazuji na Ch. Lubich, Essere Tua Parola (Být Tvým Slovem), texty vybral F. Ciardi, Citta Nuova, Řím 2008; co se týče začlenění tématu Božího Slova do komplexu Chiařiny filosofie, odkazuji na: Ch. Lubich, La dottrina spirituale (Duchovní učení), M. Vandeleene, Citta Nuova, Řím 2006; E. M. Fondi – M. Zanzucchi (edd.). Un popolo nato dal Vangelo (Národ zrozený z evangelia), Paoline, Cinisello Balsamo 2004; a na bibliografii v těchto textech uvedenou. 2. Později bude Chiara toto období na jednom setkání Scuola Abba komentovat takto: „Je neuvěřitelné, s jakou intenzitou jsme žily Boží Slovo. Boží Slovo byl život, byl to vzduch, který jsme dýchaly. Cítily jsme, že musíme být Slovem, že máme smysl, pouze jsme-li Slovem. Nic jiného nemělo význam, ani okolnosti, ani bolest, ani nemoc… Už v nás nežila Chiara, Graziella, Natalia…, ale žil v nás Kristus, který je Slovo.“ 3. Chiara Lubichová, nevydaná poznámka z roku 1986. nuje význam, který mu připisuje Starý zákon, jak stručně shrnuje žalmista: „Nebesa byla učiněna Hospodinovým slovem, dechem jeho úst pak všechen jejich zástup.“ (Ž 33,6). Mimo to svatý Pavel ve Skutcích (20,32) nesvěřuje Boží slovo učedníkům, ale naopak učedníky svěřuje Božímu slovu. Na rozdíl od řádu biologického projektu je však rozvoj slova vázán na rozhodnutí lidské svobody. „Projekt“ se nemůže rozvíjet nezávisle na vůli toho, kdo přijímá Boží slovo, ale pouze skrze jeho rozhodnutí, jimiž jako lidská bytost utváří svůj život i společné dějiny. Boží slovo totiž není vyslovováno nad prvopočátečními vodami, ale v nitru člověka, který se mu otevírá a přijímá jeho tvořivou moc, souhlasí – a může nesouhlasit, jak potvrzuje podobenství o rozsévači – aby se v něm Boží slovo vtělilo. V žitém slovu tedy dochází ke sjednocení Božího plánu, který je v něm obsažen a který předkládá Bůh, a lidské vůle, která slovo přijímá a interpretuje. Toto pojetí představuje plnohodnotné a skutečné vysvobození z učení o předem určeném hrozivém osudu – je to osvobození lidského konání. Totéž slovo, které Bůh vysloví v nitru různých lidí, kteří je přijmou, bude vyjádřeno různým způsobem. Bude různým ztělesněním slova jako „zrna“ v lidských bytostech podle jejich svobodného určení. Různost ztělesnění slova bude dána rozdíly subjektů a tyto rozdíly bude také vytvářet. (Pokračování) Antonio Maria Baggio I. myšlení a zkušenosti Chiary Lubichové hraje Boží Slovo ústřední roli.1 Na následujících stránkách chceme na základě jedné skutečnosti, která vzbuzuje zvláštní pozornost, ukázat jednu z možností, jak lze tuto zkušenost prohloubit. Pro Chiaru a její družky nebylo prožívání Božího slova vyhrazeno nějakému zvláštnímu způsobu života, jak ho znají řeholní komunity, lišící se svým zaměřením, nešlo o nějaké zvláštní „praktiky“ či rituály zaměřené na vykonávání určitých činností, ani nemělo pouze a jen kontemplativní rozměr – naopak, týkalo se všech oblastí života. Díky tomu lze jistě „žití Božího slova“ chápat jako „praxis“, výraz označující způsob praktického, aktivního života čili způsob jednání, na němž se – nezávisle na tom, co se koná – projevuje kvalita a inteligence člověka. Takto chápaná praxis je tedy činností přiměřenou svému účelu, činností účinnou a kompetentní, ale zároveň je i činností přiměřenou subjektu, který ji vykonává, neboť vyjadřuje a rozvíjí jeho lidskost. Nejde ale jen o zdokonalení toho, kdo jedná, nýbrž i toho, co je s tím dynamicky spjaté – o zlidštění toho, k čemu subjekt v soukromém i veřejném prostoru používá svoji schopnost přetvářet. Na tento rozměr rozumové činnosti, vlastní člověku, poukazoval už Aristoteles, když jej použitím výrazu „nous praktikos“ (jednající rozum) odlišoval od „teoretizování“ i „vyrábění“. Právě v tomto aristotelském výrazu se objevuje prvek poznání i prvek činnosti v syntéze, která je v Chiařině zkušenosti velmi silně znát. Na počátku naší úvahy nám filozofická tradice pomůže zapůjčením své interpretační kategorie praxis upřesnit hledisko, z něhož chceme o tématu Božího slova u Chiary Lubichové uvažovat. Je ale třeba věnovat zvláštní pozornost tomu, jak uchopit specifičnost Chia- V Slovo u Chiary Lubichové Škola Abba TEOLOGIE JEDNOTY 13 TEOLOGIE JEDNOTY řiny zkušenosti Božího slova, nositele inovativních prvků. Z toho důvodu bude idea praxis interpretována originálním způsobem. V historii Chiary Lubichové a Hnutí fokoláre existuje jedno období, na něž se při jakémkoli studiu Božího slova v kontextu charismatu jednoty vždy odkazuje, a tím je období počátků hnutí. V letech 1943–1949 Chiara a její družky postavily do středu svých životů Boží slovo. Vybíraly si větu z evangelia a snažily se ji po určitou dobu uskutečňovat, pak si vybraly další, a tak během let procházely celé evangelium. Prožívaly tento svůj závazek velmi intenzivně, jak potvrzují četná svědectví, což se – jak Chiara zdůrazňovala – už nikdy v historii Hnutí neopakovalo ve stejné formě.2 Slovo evangelia dávalo vlastní smysl každému okamžiku, nabízelo klíč k pochopení událostí, k rozhodování ve všech oblastech života, propojovalo jednotlivé činnosti. Chiara v jedné své poznámce z roku 1986 vysvětluje podrobněji než jinde tento život se slovem a ve slovu, který žily v prvních letech života Hnutí fokoláre. Uvádím zde celou část, týkající se Božího slova, a pak se budu zabývat jednotlivými pasážemi. „Od vzniku našeho Hnutí uběhlo pět let a my jsme už pochopily a prošly některými vrcholnými body jeho spirituality, jako je Bůh Láska, Boží vůle, vidět v bližním Ježíše, nové přikázání, opuštěný Ježíš, Ježíš uprostřed nás, jednota… Nyní jsme se už nějaký čas soustředily na Slovo života, které jsme žily zvlášť intenzivně. V tehdejším Hnutí neexistovala nějaká zvláštní struktura, ani ještě nevznikala velká díla, a tak celý náš úkol spočíval v tom, žít evangelium. Boží slovo nás tak hluboce prostupovalo, že měnilo naše smýšlení. Totéž se dělo i s lidmi, kteří s námi byli v kontaktu. Projevem tohoto nového smýšlení, které se v nás formovalo, bylo rázné odmítání způsobu, jakým myslí, touží a jedná svět. Samy sebe jsme tak nově evangelizovaly. Díky intenzitě, s níž jsme v té době žily Boží slovo, jsme prožily jedinečnou zkušenost, která se v Hnutí už neopakovala. Když jsme den po dni žily jednotlivá Boží slova, nakonec jsme zjistily, že ať uskutečňujeme kterékoli Boží slovo, jsou vlastně jeho účinky vždycky tytéž. Když jsme například žily jednotlivě tato slova: ,Blahoslavení čistého srdce…‘, ,Blahoslavení chudí v duchu…‘, ,Blahoslavení tvůrci pokoje…‘, ,Miluj bližního jako sebe sama…‘, ,Nedělej druhému, co nechceš, aby dělal tobě‘, došly jsme pokaždé ke stejnému závěru a dosáhly jsme stejného výsledku. Každé slovo je totiž slovem Božím, i když je vyjádřeno různými lidskými slovy. A protože Bůh je Láska, je také každé jeho slovo lás- II. ka. Myslíme si, že právě v té době jsme našly v každém Božím slově lásku. A když některé z těchto slov padlo do půdy naší duše, zdálo se nám, jako by se proměnilo v oheň, v plameny – proměnilo se v lásku. Dalo se říct, že celý náš život se stal láskou. Tato láska v nás mimo jiné zesilovala to, čemu jsme říkaly ,hlas‘. Žité slovo jej zesilovalo jako reproduktor, takže se dal rozlišit mezi tisícerými zvuky světa. Co si vzpomínám, tak posledním Božím slovem, které jsme v tomto období žily, byla věta ,Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?‘. A opuštěný Ježíš se nám zjevil jako Boží slovo par excellence, slovo zcela vysvětlené, slovo naprosto otevřené. Stačilo tedy žít jen jej. Tím se všechno zjednodušilo. Žít opuštěného Ježíše znamenalo zapřít sebe a být tak zcela k dispozici Bohu (jeho vůli) a ostatním. K této zkušenosti se ale připojovaly další. Říkaly jsme například, že stejně jako je ve svaté hostii přítomen celý Ježíš, i kdyby hostie byl jenom kousíček, je i v evangeliu celý Ježíš, stejně jako v každém jeho slově. Později jsme pochopily, že v Božím slově je určitým způsobem přítomen mrtvý a zmrtvýchvstalý Ježíš. Jako mrtvý je přítomen v negativní části a vzkříšený v té pozitivní.3 “ BOŽÍ SLOVO JAKO SUBJEKT A SUBJEKT JAKO BOŽÍ SLOVO, BOŽÍ SLOVO JAKO CVIČENÍ VE SVOBODĚ Zopakuji první úryvek Chiařina zápisku: „Od vzniku našeho Hnutí uběhlo pět let a my jsme už pochopily a prošly některými vrcholnými body jeho spirituality, jako je Bůh Láska, Boží vůle, vidět v bližním Ježíše, nové přikázání, opuštěný Ježíš, Ježíš uprostřed nás, jednota... Nyní jsme se už nějaký čas soustředily na Slovo života, které jsme žily zvlášť intenzivně. V tehdejším Hnutí neexistovala nějaká zvláštní struktura, ani ještě nevznikala velká díla, a tak celý náš úkol spočíval v tom, žít evangelium. Boží Slovo nás tak hluboce prostupovalo, že měnilo naše smýšlení. Totéž se dělo i s lidmi, kteří s námi byli v kontaktu.“ Jak si můžeme povšimnout, Chiara nepopisuje Boží slovo jako pojem, který by měl být použit jako norma chování, ani jako povzbudivé „heslo“ pro rozhodování jednajícího subjektu. Slovo naopak představuje něco živého, co se samo stává subjektem jednání. Jeví se jako obdařené vlastním životem, jako by střežilo „projekt“ srovnatelný s DNA. Tato účinná moc Božího slova v sobě zahr- III. | Nové město | 1/2010 14 SLOVO ŽIVOTA Kresba: Petr Ettler Slovo života na leden 2010 „BŮH BUDE S NIMI PŘEBÝVAT; ONI BUDOU JEHO LIDEM.“ (ZJ 21,3)1 „H le – Boží stan mezi lidmi! Bůh bude s nimi přebývat; oni budou jeho lidem, a on – Bůh s nimi – bude jejich Bohem.“ (Zj 21,3) Boží slovo tohoto měsíce se na nás obrací s výzvou. Chceme-li patřit k jeho lidu, měli bychom Bohu umožnit, aby žil mezi námi. Jak toho dosáhnout? Co máme dělat, abychom mohli již na této zemi zakoušet alespoň předchuť té nekonečné radosti pramenící z „patření na Boha“? Právě to nám Ježíš zjevil, v tom spočívá smysl jeho příchodu. Přišel, aby s námi sdílel život lásky mezi ním a Otcem, abychom jej mohli prožívat i my. Jako křesťané můžeme již nyní žít tuto větu evangelia a mít tak Boha přítomného mezi námi. Církevní otcové tvrdí, že k tomu, aby byl Bůh mezi námi, musí být splněny určité podmínky. Podle svaté- ho Basila je touto podmínkou život podle Boží vůle, podle Jana Zlatoústého to znamená milovat tak, jako miloval Ježíš, podle svatého Teodora Studity je potřebná vzájemná láska, Origenes zdůrazňoval soulad myšlení a citů, nutný k dosažení shody, která „sjednocuje a obsahuje Božího Syna“.2 V Ježíšově učení je obsažen návod, který pomáhá k tomu, aby Bůh přebýval mezi námi: „Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás.“ (Jan 13,34) Vzájemná láska je klíčem k Boží přítomnosti. „Když se navzájem milujeme, Bůh zůstává v nás“ (1 Jan 4,12), protože jak říká Ježíš: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“ (Mt 18,20) „BŮH BUDE S NIMI PŘEBÝVAT; ONI BUDOU JEHO LIDEM.“ Není proto tak vzdálený a nedosažitelný den, kdy se naplní všechny přísliby Starého zákona: „Můj příbytek bude mezi nimi a já jim budu Bohem a oni budou mým lidem.“ (Ez 37,27) Vše se již uskutečňuje v Ježíši, který – nezávisle na své historické existenci – zůstává přítomný mezi lidmi, žijícími podle nového zákona vzájemné lásky. Zákona, který z nich vytváří jeden lid, lid Boží. Toto Slovo života je tedy zvlášť pro nás křesťany naléhavou výzvou, abychom vzájemnou láskou svědčili o Bo- Ve dnech 18. až 25. ledna se v mnohých částech světa slaví týden modliteb za jednotu křesťanů, jinde slavený o Letnicích. Chiara komentovala biblický verš vybíraný každoročně k této příležitosti pomocí Slova života daného měsíce. Téma zvolené pro letošní týden modliteb za jednotu křesťanů je: „Vy jste toho svědky.“ (Lk 24,48) Aby se nám dařilo je lépe žít, předkládáme následující Chiařin text jako naléhavou připomínku, že my křesťané máme společně svědčit o Boží přítomnosti ve světě. ží přítomnosti. „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem.“ (Jan 13,35) Takto žité nové přikázání je předpokladem Ježíšovy přítomnosti mezi lidmi. Ničeho bychom nedosáhli, kdybychom neměli záruku jeho přítomnosti, dávající smysl nadpřirozenému bratrství, které Ježíš přinesl na zem pro celé lidstvo. „BŮH BUDE S NIMI PŘEBÝVAT; ONI BUDOU JEHO LIDEM.“ Na nás křesťanech je, abychom i přes svou příslušnost k různým církevním společenstvím ukázali světu obraz jednoho jediného lidu, tvořeného všemi etniky, rasami a kulturami, lidmi malými i velkými, nemocnými i zdravými. Obraz jednoho jediného národa, o kterém lze po vzoru prvních křesťanů prohlásit: „Podívejte, jak se milují, jsou ochotni dát život jeden za druhého.“ Tento „zázrak“ lidstvo očekává, aby mělo ještě naději. Je to nezbytný příspěvek k rozvoji ekumenismu, k cestě k plné a viditelné jednotě křesťanů. Tento „zázrak“ je v našich možnostech. Lépe řečeno v možnostech toho, jenž přebývá uprostřed svého lidu sjednoceného láskou a může změnit úděl světa tím, že přivede celé lidstvo k jednotě. Chiara Lubichová 1. Slovo života, leden 1999, otištěno v časopise Città Nuova 1998, č. 24, str. 59 (v češtině v časopise Nové město 1999, č. 1, str. 11 – pozn. překl.). 2. Comment. in Matth., XIII, 15, PG 13, 1131. 1/2010 | Nové město | 15 ŽIVOT ZE SLOVA Falešná faktura P Porady J ednoho dne jsem měl před sebou službu, která nepatří mezi ty příjemné. Účast na dvou poradách, kde je potřeba sedět a naslouchat věcem, se Foto: archiv racuji jako účetní. Jednoho dne jsem byla svým vedoucím vybídnuta, abych vystavila falešnou fakturu. Svědomí mi říkalo, že tento příkaz nemohu splnit. Je pro mě dar, že na stejném pracovišti pracuje i jeden člověk z našeho společenství. Společně jsme se za tuto situaci a za správný krok modlili. Pak jsem sebrala odvahu a na rovinu kterými nemám moc společného a kterým kolikrát ani moc nerozumím. Ale hned ráno jsem si při rozjímání uvědomil, že je potřeba plnit Boží vůli tak, jak ji plnil i Ježíš, což pro mě ten den znamenalo právě účast na těchto poradách. Snažil jsem se tam jet s tímto postojem, přestože jsem se do něj musel trochu nutit a vůbec se mi tam nechtělo. Nakonec jsem ale viděl, že se na těchto poradách začaly řešit věci, pro které nikdo dlouho nenacházel vhodná řešení. Hodně mě to povzbudilo, abych dobře sloužil – a hlavně s láskou – i v dalších situacích a činnostech toho dne (rozhovory, telefonáty, poučení snoubenců,…). Večer jsem pak cítil radost ve své duši, protože jsem se snažil plnit vůli Otce. M. Š. jsem vedoucímu řekla, že to, co po mně žádá, se příčí mému svědomí a neudělám to. Myslela jsem si, že si na mně bude vylévat vztek. Chvíli tím byl zaskočený, ale druhý den se choval vůči mně normálně. Myslím si, že příště ho už nic takového nenapadne. Určitě stojí za to posoudit konkrétní případ a nebát se v souladu se svým svědomím jít i proti nadřízeným. M. K. Zloba byla ta tam M oje devětaosmdesátiletá sousedka byla na našem sídlišti docela obávanou osobou. Mnozí se snažili jí jít z cesty. Buď se totiž zlobila na děti, stěžovala si na sousedy nebo nás z balkónu sledovala dalekohledem. Ani já jsem nezůstala ušetřena jejích obvinění. Jednoho dne jsem ji viděla z okna, jak sedí na dvoře na zemi. Bez dlouhého přemýšlení jsem spěchala dolů. Upadla a nemohla vstát. S jejím svolením jsem zavolala sanitku. Mezitím nás viděl jeden soused a přinesl nepromokavou přikrývku. Když sanitka přijela, paní mě poprosila, abych ji doprovodila. Držela jsem ji za ruku a hladila jsem ji. Všechna zloba, kterou jsem vůči ní dříve cítila, byla ta tam. Ještě téhož dne pozdě večer mohla být paní na své přání propuštěna z nemocnice. Naštěstí jsem mezitím informovala o tom, co se stalo, svou přítelkyni, která bydlela přímo vedle ní. Paní byla dost zmatená, a tak ji má přítelkyně přijala k sobě a večer se o ni postarala. Následující ráno pak jiná sousedka zavolala soukromou domácí péči a zorganizovala pro ni denní opatrování. Bylo postaráno i o jejího psa. Dnes už s námi nebydlí, protože kvůli zhoršujícímu se zdravotnímu stavu potřebovala odbornou péči. Nás sousedy ale péče o ni velmi sblížila. D. B. 16 | Nové město | 1/2010 Z HNUTÍ FOKOLÁRE Chiara Lubichová v domku Svaté rodiny v Loretu v roce 1989, padesát let od své první návštěvy. V Loretu, malém italském městečku, se sešel velký zástup lidí, aby si připomněl, že právě toto poutní místo před sedmdesáti lety stálo na počátku nové cesty ke svatosti v církvi, tak jak ji dnes představuje spiritualita Chiary Lubichové. P očátek dějin Hnutí fokoláre je spjat s jednou rodinou, která je nejmimořádnější ze všech, které kdy byly na této zemi – s rodinou nazaretskou. Ježíš, Maria a Josef. Bezpočet křesťanů se posvětil životem podle jejich vzoru a také mnoho zakladatelů nových duchovních proudů v církvi se v průběhu jejích dějin inspirovalo příkladem soužití těchto tří osob. Kde dobrodružství začalo V tomto duchu vzniklo i charisma, které Bůh svěřil Chiaře Lubichové a které se stalo počátkem takzvané „čtvrté cesty“. Šlo o novou cestu, protože do této doby stály před mladou dívkou jen tři možnosti: vdát se a mít děti a křesťansky je vychovávat nebo obléci závoj a vstoupit do kláštera nebo zasvětit se Bohu a zůstat ve „světě“. Tato čtvrtá cesta je „fokoláre“ – rodinné soužití mezi lidmi žijícími v panenství i manželství – se svým tajemstvím jednoty a božského vtělení. První intuici tímto směrem měla Chiara už v říjnu roku 1939, kdy se ještě jako devatenáctiletá dívka jmenovala Silvia. Stalo se to během její návštěvy slavného poutního místa Loreto, kde se podle tradice nachází domeček nazaretské Svaté rodiny. Od loretánského domku k „domečku“ na Kapucínském náměstí č. 2 v Tridentu, jenž hostil první fokoláre, se ale ještě mnoho událo. NA CESTĚ DO LORETA Podzim 1939. Evropa po Hitlerově invazi do Polska prožívala těžké a rozhodující chvíle. V Itálii byly přijaty nové zákony, týkající se válečného hospodářství. V některých dnech týdne bylo zakázáno prodávat maso, železo a železobeton se nesměly používat na soukromé stavby, uhlí na topení začalo být na příděl a proti leteckým útokům se nacvičovalo zatemnění. Tato opatření neslibovala nic dobrého. Navíc ve dnech od 3. do 10. září Velká Británie, Austrálie a Francie vyhlásily Německu válku. Všechny tyto události byly předzvěstí druhé světové války, a právě proto nechtěl tatínek Lubich uvrhnout do nebezpečí život své Sylvie, když řekl ne na pozvání, které dostala na setkání vedoucích pracovníků Katolické akce, na něž se velmi těšila, protože si myslela, že se tam dozví 1/2010 | Nové město | 17 Z HNUTÍ FOKOLÁRE mnoho nových věcí o Bohu, jehož už tehdy milovala z celého srdce. 27. září, poté, co se Varšava vzdala německým oddílům, byla západní část Polska přidělena Třetí říši, zatímco Rusku připadla východní část, kam Stalin deset dní před tímto datem násilně vpadl. Nebezpečí přímého konfliktu tedy bylo prozatím zažehnáno. Tatínek proto asi nic nenamítal, když jeho dcera, devatenáctiletá učitelka, dostala pozvání na další studentské setkání, které se mělo uskutečnit od 2. do 8. října v Loretu, vzdáleném asi 350 km od Tridentu. Silvia měla radost, protože se jí zdálo, jako by jí Bůh vynahradil její poslušnost na předešlé tatínkovo „ne“. A pak, jednalo se o Loreto, kde je uctíván domek, který podle staré tradice patřil Svaté rodině, a jenž tam byl anděly přenesen ze Svaté země. Silvii moc nezajímalo, jestli je domek skutečně z Nazareta, ale velmi silně prožívala volání k nepopsatelné skutečnosti, do níž už byla během cesty cele ponořena. Pohled na poutní místo Loreto. 18 | Nové město | 1/2010 KONTEMPLACE V SLZÁCH Když se v Loretu s kamarádkami ubytovala v jedné koleji sester vincentek, hned během první volné chvíle utekla do kostela mezi velké zástupy poutníků. Uprostřed hlavní lodi vstoupila do domečku, přestavěném na kapli, kde byla na zadní stěně mezi květy a svícemi umístěna černá Madona s dítětem, oděná do nádherných šatů. Mezitímco její pohled kroužil po kamenech zčernalých od kouře svící, byla uchvácena neobvyklým dojetím. Celou její duši obklopilo tajemství onoho domku. Ta tak zvláštní rodina, která ve své intimitě Z HNUTÍ FOKOLÁRE uchovávala božské bohatství vyzařované vtěleným Slovem, žila navenek stejný život jako ostatní. Život velmi jednoduchý a naplněný prací. Josef soustředěný na práci tesaře a Maria na péči o domácnost. Silvie jako by skoro slyšela ozvěnu Mariiných písní a dětský hlásek malého Ježíše. Možná, že tamtím oknem přišel anděl, aby zvěstoval narození Božího Syna… Byla to kontemplace v proudu slz, při níž cítila, jako by na ni cele dolehla božská skutečnost a přenesla ji do úplně jiného světa. Úžas nad životem s Bohem v těle mezi Josefem a Marií dívku natolik přitahoval, že v každé volné chvíli chodila na toto svaté místo. A tam, překvapivě pokaždé stejně silně, zakoušela dojetí a sílu božského, díky němuž si musela až dělat násilí, aby se vrátila do přítomnosti. Velmi pomalu se v ní rodil sen, a snad i určité povolání. JEJÍ „MAGNIFICAT“ Už jako dítě, pod vedením jedné řeholnice, trávila často dlouhou dobu v adoraci Nejsvětější svátosti, a to v kostele sester od Dítěte Marie. Už jako patnáctiletá cítila náhlé volání ke svatosti a toto volání sdělila své kamarádce Valentině. První známky povolání? Ještě na to nemyslela. Nyní však to, co zakoušela v Loretu, překonávalo vše, co doposud na své duchovní cestě zažila. Setkání končilo mší svatou, slavenou v poutním kostele. Když po své poslední návštěvě vycházela ze Svatého domku, byla Silvie zasažena pohledem na chrámovou loď, zaplněnou mořem bílých závojů (skupinu Katolické akce tvořila většinou děvčata, která si podle tehdejšího zvy- Chiara se svou kamarádkou Valentinou, které 3. října 1939 poslala pohlednici z Loreta. ku v kostele přikrývala hlavu šátkem). Bylo to jako blesk. Snad tušení, že ji jednou bude následovat bílý zástup panen… Ano, ale po jaké cestě? To ještě nevěděla. Skoro čtyřicet let poté P. Francesco Marcolla, farář v Castello di Ossana ve Val di Sole, kde Silvie od listopadu 1938 do července 1939 učila, podal toto vzácné svědectví: „Jednou jsem se jí zeptal na její budoucnost. Zda se chce vdát či se stát misionářkou… Nebyla si jistá, nevěděla. Ptal jsem se jí tedy, zda by se nechtěla stát řeholnicí, ale ona velmi rozhodně odpověděla, že ne. Pak byla na poutním místě Loreto a na zpáteční cestě mi napsala nádherný dopis. Slova – jež jsem do nedávna ještě znal nazpaměť, protože jsem si je často čítával – byla přibližně tato: ´Pamatujete si, jak jsme mluvili o mé budoucnosti? Odpusťte, jestli to vypadá jako domýšlivost… Veliké věci mi učinil Hospodin… Odhalil mi veliké věci. Dala jsem Bohu celé své srdce, celou svou duši i všechny své síly a vynaložím je pro něho. Pochopila jsem, co ode mě Bůh chce. Vše, co budu muset udělat, udělám, i kdybych kvůli tomu měla podstoupit nepředstavitelnou bolest. Jsem si však jistá, že mi jeho milost nebude chybět.´ Bylo cítit, že od té chvíle jako by vzlétla. Bylo to pro ni setkání s Bohem, ale též setkání s Marií. Bylo to její Magnificat!“ „ČTVRTÁ CESTA“ Rok 1944. Mezitímco Trident prožíval své „utrpení“ pod mnoha bombami a její rodiče odešli jinam, slečna Lubichová – už nepoužívala jméno Silvie, ale po světici z Assisi, vzoru evangelní radikality, Chiara – se spolu s ostatními děvčaty, svými družkami, uchýlila do malého bytu na Kapucínském náměstí č. 2. Tam byl zárodek toho, co dnes nazýváme „fokoláre“. Toto jejich soužití bylo utvářeno podle nazaretského vzoru, ale ještě se v plném slova smyslu nemohlo považovat za fokoláre. Vedle těch, kteří žili v panenství a celibátu, dosud chyběli ženatí a vdané. Teprve až po několika letech se stal prvním z nich poslanec Igino Giordani. Jejich společné soužití se zatím nejmenovalo „fokoláre“, ale „domeček“. Byl to název, který s Loretem přímo nesouvisel, ne však proto, že by se zapomnělo na to, co se stalo před pěti lety, ale protože to čekalo – uchováváno v hloubi srdce jako semeno v zemi – až Bůh odhalí svůj plán. Oreste Paliotti (redakčně kráceno) Čestné občanství Po sedmdesáti letech udělilo město Loreto čestné občanství Chiaře Lubichové. Připomnělo si tím její cestu do Loretánské svatyně, která se stala pro ni, jako zakladatelku fokolarínů, tak velkou inspirací. U rčitě ne náhodou se 25. října shromáždil v ulicích Loreta spolu s fokolaríny velký zástup lidí. Byli zde Maltézští rytíři se svou službou nemocným, děti z Katolické akce a jejich dětská radostnost. Město Loreto udělilo zakladatelce Hnutí fokoláre čestné občanství, aby tak „napravilo opomenutí za 1/2010 | Nové město | 19 Z HNUTÍ FOKOLÁRE Pohlednice, kterou Chiara poslala kamarádce Valentine z Loreta. retské rodiny a s městem, kde se tento domek nachází. Giulia „Eli“ Folonari, která byla padesát let Chiaře po boku v jejím „dobrodružství jednoty“, vypověděla, jak pro Chiaru byly vždy ony loretánské dny z roku 1939 důležité. Maria Voce, první prezidentka Hnutí po její smrti, pak zdůraznila, „jak jsou aktuální pro ty, kteří pokračují v životě a šíření poselství jednoty“. Luigino Bruni z milánské univerzity Bicocca doplnil, že nejde jen o duchovní poselství, ale také o jeho „dopad do ekonomiky, politiky, médií – do všech prostředí lidské činnosti“. Moreno Pieroni pak řekl, že „jako starosta je pyšný, že může počítat s takovou ´novou loretánkou´, jako je Chiara, neboť je opravdovou učitelkou v těchto dobách politické, společenské i sociální nejistoty“. Michele Zanzucchi (redakčně kráceno) Fota: archiv jejího života“, upřesnil při této příležitosti předseda městské rady Silvano Montironi. S jednoduchostí, ale zároveň slavnostně uspořádali veřejnou oslavu, do které byly umělecky zařazeny události, které před sedmdesáti lety svázaly mladou učitelku z Tridentu Silvii s domkem Naza- 25. října 2009 Maria Voce přebírá v Loretu čestné občanství udělené Chiaře Lubichové in memoriam. 20 | Nové město | 1/2010 Foto: Eduardo Guedes PŘÍRODA Divoké husy Určitě jste se už někdy setkali se slovním spojením hloupá husa. Výraz nikterak lichotivý, spíše nadávka. Je negativní pohled na vlastnosti tohoto ptáka oprávněný? Chci se ho zastat, on není vůbec hloupý. V edle husy domácí, které člověk vtiskl šlechtěním mnohé žádoucí vlastnosti, je možné v naší přírodě vidět sedm dalších „divokých“ druhů hus. Tito tažní ptáci jsou si dost podobní, nejčastější je husa velká a husa polní (další je husa krátkozobá, husa běločelá, husa malá, husa indická a husa sněžní – ty jsou většinou velmi vzácné, některé se vyskytují jen v několika exemplářích). Společné mají zpravidla velmi praktické chování při tazích – přeletech na větší vzdálenosti. Letí v hejnu tvaru písmene V, hrotem dopředu. Využívají složitých vztlaků a vzdušných proudů, které sami letem způsobí – ušetří tím až 70 % energie, než kdyby cestovali sólově. Největší námahu zdolává pták v čele útvaru. Ve vůdcovství se jedinci střídají, takže o ten nejtěžší úkol se dělí. V jednotě je síla a organizovaný útvar letí snáze než hejno sólistů. Když je některý člen hejna zpožděn, třeba poraněn (myslivci čekají) a musí se odpojit ze společné pouti, následují ho zpravidla dva další ptáci a pomáhají mu, chrání jej, a buď časem dostihnou původní hejno, nebo se v případě dlouhé prodlevy připojí k jiné partě, která je vůbec nediskriminuje. Dokonce se míchají i husy různých druhů a vzájemně si pomáhají. Nevadí jim mírné rozdíly v barvě peří nebo zobáků. I rodinný život těchto ptáků je pozoruhodný. Při hnízdění sedí samice na vejcích a samec střeží okolí, v případě nebezpečí hlasitě varuje a brání rodinu. Vylíhlá housata husa vodí v řadě „husím pochodem“ na pastvu a na vodní hladinu, houser průvod uzavírá a dohlíží na bezpečnost a pořádek. Hus velkých u nás táhnou tisíce, hnízdí ale jen několik stovek párů a přezimuje necelá tisícovka exemplářů. Snůška obsahuje nejčastěji 4 – 7 vajec, maximálně 14. Husa polní se v některých letech vyskytne až v počtu 100 000, a i ona si dobře pamatuje, která místa byla pro ni nebezpečná, třeba kvůli střelbě myslivců, a proto vyhledává místa bezpečnější. Dokonce svá místa pobytu přizpůsobuje tomu, jak myslivci vyhlašují omezení lovu pro jednotlivé oblasti. Většina hus z jižní Moravy odlétá přes Itálii do severní Afriky a zimují na jezerech v Alžírsku a Tunisku. Ty jihočeské volí mezi toutéž cestou nebo letem přes Francii do konečného stanoviště v deltě španělské řeky Guadalquivir. Pokud uniknou na své cestě lovcům, mají husy naději dožít se věku 10 – 15 let. Díky kroužkování, a u hus i „límcování“ (umělohmotný obojek barevně odlišný podle státu, kde byl pták označen – v České republice červený s bílými písmeny), víme i to, že rekordní stáří jedné husy – důchodkyně bylo 21 roků. Každý druh hus má svébytný hlasový projev, kejhá svým jazykem, ale jiné druhy mu rozumí a adekvátně reagují. Dovedou se za letu povzbuzovat a fandit. Velmi sympatická je starověká legenda o husách, které v době galského vpádu do Říma toto město zachránily. Věčné město podlehlo náčelníku Brennovi a římští obránci drželi už jen Tarpejskou skálu, kde vysíleni bojem usnuli. Zformovaní Galové už už chtěli tento poslední zbytek Římanů vzít útokem, ale na Kapitolu sídlící hejno posvátných hus to nedopustilo. Kejháním probudily římské vojáky, ti se vzchopili a nakonec Galy porazili. Koneckonců Tarpejská skála se jmenuje po hamižné Římance Tarpéji, která v naději na tučnou odměnu zradila své a vpustila do Říma Sabiny. Ti ji místo odměny umlátili svými štíty a právě z té skály shodili. Mnoho z ptačího chování je pro nás lidi ještě skryto nebo je odhaleno jen částečně, ale i na základě dosavadních znalostí bychom měli opatrněji nakládat s označením „hloupá husa“. Josef Černý 1/2010 | Nové město | 21 INSPIRACE A SOUVISLOSTI Foto: G. Klaus Jednota a hranice „Denně se setkávám s křesťany jiné konfese a s lidmi jiné víry a spolupracuji s nimi, ať už jsou k ekumenickému sbližování otevřenější nebo uzavřenější. Možná právě proto, že je to můj ´denní chléb´, nejásám nad jedněmi a neodsuzuji druhé, ale snažím se přijímat ty i ony a pochopit motivy, které je k jejich způsobu vztahování k jiným lidem vedou,“ říká doc. PhDr. Zdeněk Vojtíšek Th.D. A č k o l i t o mů že působit jako paradox, úvahy o jednotě křesťanů a modlitby za ni patrně musejí provázet úvahy o hranicích. Máme-li na mysli jednotu, pravděpodobně musíme současně poznat, kam až tato jednota bude sahat, s kým a s čím budeme tuto jednotu sdílet, a kdo zůstává mimo tuto jednotu. A ještě jedny hranice je asi třeba rozpoznat: ti, kdo se chtějí na jednotě podílet, se patrně musí vůči druhým svým způsobem vymezit, aby jim samým i ostatním bylo jasné, s čím do prostoru vytvářené jednoty přicházejí. Ano, vypadá to, že o jednotě nelze mluvit bez toho, abychom současně hovořili i o hranicích. Spatřit první hranice se zdá být docela snadné, protože se rýsují vlastně samy a docela spontánně: uvnitř prostoru vytvářené jednoty budou ti, kdo vědí, že jejich osobní spiritualita a jejich duchovní tradice není celé a úplné křesťanství. Přebývat v tomto prostoru může ten, komu je jasné, že jiné způsoby zbožnosti a jiné tradice doplňují jeho vlastní způsoby a tradice a že to vlastní dosáhne celistvosti jen společně s tím, co vlastní není. K tomu, aby – řečeno 22 | Nové město | 1/2010 Fota: Markéta Jírů INSPIRACE A SOUVISLOSTI slovy Ježíšovými – „svět poznal“ jednotu, jsou proto nutní ti, kdo jsou jiní. Jednotu tak vytvářejí ti, kdo nikoli jen snášejí, ale bytostně potřebují toho druhého. Mimo jednotu tak zcela zákonitě zůstávají ti, kdo se domnívají, že mají všechno – plné poznání, všechny hlubiny spirituality, celé evangelium, veškerou milost atd., a že tedy nikoho nepotřebují, protože to, co mají, je dokonalé a úplné. Nalézt druhé hranice je těžší, protože se netýkají jiných lidí, ale člověka samotného. A tak, jak člověk osobnostně a duchovně zraje, obvykle se pevnost či propustnost hranic jeho osobní spirituality mění, a vlastní hranice by tedy měly být stále nově reflektovány a rozpoznávány. Na začátku – můžeme snad obrazně říci – bývá člověk natolik přitisknut k prsu své mateřské tradice, že žádnou jinou ani nevnímá. Později naopak může s dětskou naivitou objímat všechno a pak – v jakési pubertě – zase tvrdě hájit „svou smečku“ štěkáním všude okolo. A zatímco mla- dá dospělost bývá charakterizována určitou autonomií ve vztahu k vlastnímu a vstřícným přístupem k tomu, co je za plotem vlastní zahrádky, starší dospělý zjišťuje, že celý svět obsáhnout stejně nemůže, a tím více se soustředí na hloubku v tom, co mu bylo Doc. PhDr. Zdeněk Vojtíšek Th.D., je členem Církve bratrské, religionistou zabývajícím se především současným duchovním životem a novými náboženskými hnutími. Působí jako docent na Katedře psychosociálních věd a etiky Husitské teologické fakulty University Karlovy a na katedře religionistiky Evangelické teologické fakulty University Karlovy. Je zakládajícím členem a mluvčím Společnosti pro studium sekt a nových náboženských směrů a šéfredaktorem religionistického čtvrtletníku Dingir. dáno. Stáří (i to duchovní) pak bývá zase více nakloněno jednotě. Snad tedy i v tomto případě platí něco, co může znít jako parafráze biblického Kazatele: je čas hraniční patníky vztyčovat i čas je kácet. K duchovnímu životu tak patří obojí: vytyčování hranic i hledání způsobů, jak je překračovat. A také v církevním společenství mají jistě místo ti, kdo momentálně hranice spíše vztyčují, i ti, kdo je momen tálně spíše kácí. Pokud ti, kdo mají rádi maminčinu polévku, i ti, kdo si ji rádi ochutí exotickým kořením, zjistí, že se ve svém společenství vzájemně potřebují, bude pro ně pak snazší přijmout, že potřebují i jiná společenství, jiné tradice a jiné způsoby spirituality. Zdeněk Vojtíšek 1/2010 | Nové město | 23 U ŠÁLKU ČAJE S LILIANOU COSI... Balet jako odlesk krásy Boha Foto: Miroslava Trizuljaková „Chceme-li, aby skrze nás mohl promluvit Bůh, musíme ztrácet něco ze sebe.“ Těmito slovy vyjadřuje svou životní zkušenost Liliana Cosi, primabalerína milánského divadla La Scala konce šedesátých let. Nechává nahlédnout do toho, co stojí za harmonií baletních vystoupení Souboru klasického baletu. V iděli jsme krásné představení vašeho Souboru klasického baletu v Moravském divadle v Olomouci 1. Nejsme odborníci, ale všimli jsme si také významného pokroku ve vaší práci. Jaké je tajemství harmonie, kterou dokážete předat publiku? „Díky, že jste nám o těchto ´účincích´ našeho představení řekli. Tajemství je mnoho… Počínaje výběrem hudby, přes snahu, aby tanec byl ovlivněn stejnou inspirací, jakou měli skladatelé, k nikdy nekončící snaze o technickou dokonalost. Technika je naším jazykem, a čím je čistší, tím zřetelněji hovoří, ale tato čistota stojí tanečníky spoustu námahy. Když tohle všechno udělá nikoli jednotlivec sám, ale celá skupina, vzejde z toho něco, co směřuje vzhůru. A publikum si toho všimne.“ Co jste prožili za pět let, která dělí vaše dvě návštěvy Olomouce (představení v Moravském divadle v roce 2004 a v roce 2009)? „Myslím, že hlavní událostí bylo v roce 2007 představení v rámci oslav třicátého výročí založení našeho souboru. Museli jsme také mnoha novinářům odpovídat na klasickou otázku: ´Co pro vás znamená uplynulých třicet let činnosti?´ Vždycky jsem odpovídala, že mi připadá 24 | Nové město | 1/2010 Liliana Cosi jako zázrak, že jsme v těchto třiceti letech dokázali odolat všem změnám, módám, krizím společnosti i divadelního světa. Odolali jsme díky jistotě, že hledání harmonie, na kterou jste upozornil i vy, není dobová móda, ale je výsledkem hlubšího hledání každého člověka.“ Co pro vás znamenaly obě návštěvy České republiky? „Je známé, že Češi jsou národ citlivý k uměleckým i hudebním událostem. Proto jsme k vám jeli s jistotou, že naši práci oceníte.“ Jak vnímáte váš soubor nyní a jaké máte plány do budoucna? „Ve světovém panoramatu tance jsme maličkým souborem, ale myslím, že máme svůj úkol, a tím je ukazovat, že ještě věříme v krásu a harmonii. Jednou mi po představení neznámá paní řekla: ´Kolik v tom bylo úcty k ženě!´ Ani to není v dnešní době málo. Krása je jednou z Božích vlastností, je to jeho nejsvětštější vlastnost, můžeme-li to tak říci: krása uchvacuje, přitahuje, okouzluje a neví se proč. A pak se dříve nebo později ukáže On.“ Vaše představení, které jsme viděli, nás opět přesvědčuje, že klasický balet má smysl i v dnešní době. Jak vidíte budoucnost této umělecké disciplíny vy? „Dnes mají všechny styly, jak v tanci, tak v jiných oborech tendenci se spojovat. Nemyslím, že by bylo důležité, jakým stylem se umělec rozhodne pracovat. Důležitá je jeho věrnost inspiraci. Když má tuto věrnost, určitě vytvoří něco originálního, bez ohledu, zda v klasickém, neo-klasickém, anebo soudobém stylu. Dnes je to beztak velmi těžké rozlišit. Je krásné, že máme nyní tuto svobodu vyjádření, ale je důležité vědět, co chceme říci, a mít jasno v tom, co je naším cílem.“ Při vašem posledním představení jsme obdivovali silnou, přesvědčivou choreografii a velmi krásnou, barevně vyladěnou scénografii s pozadími, která nám připadala jako skutečná výtvarná díla. Konečným výsledkem byla harmonie. Co byste mohla říci o spolupráci různých profesí při vytváření takto krásného představení? „Baletní představení vždy potřebuje další disciplíny: hudbu, scénografii, kostýmy, někdy i literaturu, a také multimediální techniky. Důležitá je souhra všech složek, žádná nesmí převládat a na publikum musí zapůsobit jako celek.“ Co byste chtěla vzkázat čtenářům našeho časopisu Nové město a lidem v naší zemi? „Chtěla bych připomenout umělcům – v Čechách je jich hodně – jejich společenskou zodpovědnost: není málo, že máte v rukou tak mocný vyjadřovací prostředek! Má velký vliv na lidi, nesmí to tedy být jakýsi náš ´únik´, ale zodpovědná tvorba. A všem bych chtěla připomenout, že umělci jsme všichni, všichni můžeme z každého okamžiku svého života vytvořit umělecké dílo, když se snažíme vybudovat harmonické vztahy s našimi blízkými, ať už v zaměstnání, nebo doma. Můžeme přispět k tomu, aby se do světa vrátila krása, krása vztahů. Někdo to nazval ´civilizací lásky´. Přejme si navzájem, ať se nám to daří!“ Za rozhovor děkuje Marek Trizuljak 1. Viz Nové město 12/2009, str. 21. Podle skutečných příběhů kreslí Helena Filcíková. 1/2010 | Nové město | 25 26 | Nové město | 1/2010 Foto: Giuseppe Distefano P oložila jsem telefon a hledám klíčky od auta: „Někam jedeš, mami?“ ptá se syn. „Ano, volali mi, že mladí napadli malého chlapce.“ „Pojedu s tebou,“ nabízí syn. „Nemusíš.“ „Jestli se tam perou, budeš ještě ráda, že mě máš.“ Bere si obušek. „Nebude potřeba,“ ujišťuji ho. „Jsi hrozně naivní, mami. Co chceš dělat?“ „To nevím, ale nějak s mladými promluvím.“ Dívá se na mne jako na zjevení a obušek tajně strká pod sedadlo auta. Má své zkušenosti. Blížíme se k místu a vidím, že parčík je plný mladých. „Jsi si jistá, že tam chceš jít? Vždyť ani nevíš, co uděláš. Z toho může být pořádná rvačka.“ Má pravdu, přesto vím, že tam musím jít. A také spoléhám na Ducha Svatého. Věřím, že Bůh dává sílu i schopnosti, abychom dobře zvládli, k čemu nás povolal. Tohle do mé práce patří. Zahlédnu mladého policistu, který jde na služebnu. Oslovuji ho a prosím o pomoc. Nechápe. Vysvětluji situaci. „Jsem tu sám, nemá kdo jít se mnou,“ brání se policista. „Půjdu s vámi, nemusíte mít obavy,“ uklidňuji ho. „Vidíte, co tam těch mladých je? Když se strhne rvačka, nezvládneme to.“ Usmívám se. „Rvačka nebude, nebojte se. Jen s nimi promluvíme a vše bude v pořádku.“ Nechá se přemluvit, ale moc nevěří. První skupinka se vozí na kolotočích pro malé děti. „Ty kolotoče jsou bezva,“ říkám, „taky miluju se na nich vozit.“ Někdo se zasmál. „No jo, ale nedělám to, jsou tu pro ty mrňata.“ „No a co,“ vrčí jeden z mladíků, „co nám je po mrňatech.“ „Kdo máte nějaké malé děti v rodině, tak to znáte,“ pokračuji v rozhovoru, „malé děti jsou prima, když se na člověka usmějí…“ Bůh ví jak „Mám malého synovce,“ chytá se někdo. „Já ségru.“ „Dělám s malými dětmi. Kvůli nim nejezdím na tom kolotoči, aby se jim nerozbil,“ vysvětluji. „No, možná bychom taky neměli,“ váhá jedna z dívek. Kývám. „Asi ne, ale některé věci mi fakt vadí víc, než rozbitý kolotoč.“ Začíná je to zajímat. Čekali vynadání za to, že se vozí na kolotoči. „Dá se s vámi povídat,“ začínám. „Někdy se o mladých říká, že jsou hrozní… Vy jste fajn, ale někteří mladí vám to kazí. Víte, proč jsem tady? Volali mi. Někdo ze starších tu napadl malého kluka. Ani tři mu nebyly, byl tak velkej, jako ti vaši příbuzní, malin- kej kluk.“ „To je lumpárna,“ vylítne jeden z kluků. „To bych teda nedovolil.“ Ostatní přitakávají, o incidentu neví. „Měli byste malé děti chránit,“ říkám, „když silnější nebudou chránit slabé, svět bude příšerný.“ Mladí se už nevozí na kolotoči a jsou kolem mne. Společně jdeme k druhé skupince. Mluvím znovu o tom, co se stalo. Mladí přiznávají, že takové věci se tu dějí často. Násilí viděli, ale nezasáhli. Povídáme si: „Vím, proč sem chodíte. Chcete mít kamarády, bezva partu. Taky jsem to tak chtěla,“ říkám. „Moc vám držím palce, ale když si pustíte mezi sebe násilníky, rváče, nebude to dobrá parta. Všechno se zkazí. Vy, co jste dobří, je přece nemůžete nechat někomu ubližovat, musíte se jim postavit. Jste přece osobnosti.“ Dorazila poslední partička. Všimli si, že se něco děje a informují se navzájem. I oni vědí své. Volám policistu – je jen o trochu starší než oni. Po vybídnutí se rozpovídá o tom, jak je těžké chránit slabé. Mluvíme i o strachu a pravém přátelství. Přichází ještě několik mladých ze sídliště, a přibíhá i pár dětí. Atmosféra je příjemná a mladí slibují, že si budou hlídat, kdo mezi ně chodí. Slyšela jsem už desítky slibů a moc na ně nespoléhám. Na druhé straně věřit jim, je jediná cesta k tomu, jak změnit situaci na tomto místě a nakonec třeba i ve světě. Rozcházíme se a policista říká, že to pro něj byla hezká, nová zkušenost. I syn září. „Mami, když budeš chtít, pomůžu ti kdykoliv a rád,“ nabízí. „Byl to skoro zázrak, víš to, mami?“ říká cestou domů. Kývám. „Jak jsi věděla, že to tak dobře dopadne? A jak to, že se nebojíš jít mezi ně?“ zvídá dál. „Jak poznáš, co říct?“ „Nevím co říct. Ví to Bůh,“ říkám po pravdě. Za pár dnů následuje schůzka s ředitelkou místní policie a zástupcem městské části, který má na starosti kriminalitu. Hledáme řešení dobré pro děti i mladé. Instalují se kamery, upravuje se parčík, řeší se pomoc nízkoprahovému klubu, pochůzky policie. Dnes je zahrada upravená, skla objektu zasklená, vytrhané dráty zmizely. Neslyšela jsem o tom, že by mladí někoho napadli. Když se dostávám do situace, která je nepřehledná, kdy bych nejraději utekla, často si říkám: „Bůh ví jak!“ Nezklamal mne nikdy. Marie Nováková KŘÍŽOVKA 1 2 4 5 6 7 8 9 10 A Časopis Hnutí fokoláre Leden 2010, ročník 19 (13) Objednávky časopisu Nové město zasílejte na adresu: Nové město Administrace Modletínská 2, 101 00 Praha 101 Tel./Fax: 00420 / 222 518 569 e-mail: [email protected] Roční příspěvek 440,- Kč Půlroční příspěvek 220,- Kč Příspěvek na jedno číslo 40,- Kč Bankovní spojení: UniCredit Bank, Czech Republik, a. s. Praha č. ú. 6043141003, kód banky: 2700 IBAN: CZ71 2700 0000 0060 4314 1003 Swift: BACXCZPP B C D E F G VODOROVNĚ A/ Obyvatelé severní části Velké Británie; klenutá místnost (krám) B/ 1. ČÁST TAJENKY; apoštol pohanů (Saul) C/ iniciály filmového režiséra a scénáristy Rychmana; městský hlodavec; iniciály herce Olivy D/ hustě kudrnatý účes; popěvek; herec, písničkář a moderátor Marek... E/ značka francouzské kosmetiky; 100m2; kapela (jazzová) F/ 2. ČÁST TAJENKY G/ konkrétní forma genu; lososovitá ryba TIPO 3 POMŮCKA: ALELA Naše křížovka Italský kněz, kardinál a arcibiskup milánský, kterým se stal již v 27 letech. Přispěl ke zdárnému ukončení tridentského koncilu. Účastnil se vydání nového katechismu, breviáře, misálu a překladu Bible. Zaváděl takzvané nedělní školy a jako jeden z prvních otevřel seminář pro vzdělávání duchovenstva. Proslul soucitem s chudými a nemocnými. Před 400 lety, tedy v roce 1610, byl papežem Pavlem V. svatořečen. Jeho jméno naleznete v tajence naší křížovky. DOST!!! SVISLE 1/ hudební dílo 2/ květák 3/ anglicky nebo; předložka (4. pádu); karetní hláška 4/ domácky Teodor; dravý pták (slovensky) 5/ značka ruských letadel; zvířecí huba 6/ značka kilopondu; jméno otce panovníků Václava IV. a Zikmunda 7/ zkratka Valley Athletic Association; zkratka East Bay Judo Institute 8/ zkratka pro elektronvolt; profesionální basketbalová klubová soutěž v USA; iniciály herečky Postlerové 9/ papír vyšší hmotnosti používaný na obaly 10/ světlovlasý člověk Už nechci vidět tenhle svět… ZKAŽENÝ! Než ho zavrhneme… mohli bychom se snažit ho změnit! Bylo by lepší, aby sis i ty obstaral čepici! Zodpovědný redaktor: Mgr. Marie Koukolová Výkonný redaktor: Mgr. Ludmila Šturmová Administrativa redakce: Veronika Němečková Redakční rada: Štěpán Filcík Dott. Martina O’Byrne RNDr. Irena Sargánková, CSc. PhDr. Ilona Špaňhelová Překlady a redakční spolupráce: Mgr. Anna Černá P. Bohumil Kolář Mgr. Irena Kyliánová Mgr. Veronika Matiášková PhDr. Jarmila Synková PhDr. Drahomíra Syrůčková Mgr. Martin Šmíd Grafická úprava a zlom: Pavel Vodička Lucie Vodičková Tisk: OMIKRON ISSN 1212 – 0782 Reg. číslo: MK ČR E 7868 Novinová zásilka – Povolila ČP, s.p., OZ Praha, č.j. NP 1362/1994 Ze dne 27. 6. 1994 Mohli bychom začít měnit NÁŠ svět! Dobré ráno, Tipo! Walter Kostner PIPO A Nové město ve světě vychází celkem ve 37 vydáních v 23 jazycích (viz www.focolare.cz) Objednávky slovenského časopisu Nové mesto zasílejte na adresu: Nové mesto Bjornsonova 6 811 05 Bratislava, Slovensko e-mail: [email protected] Titulní strana: Ekumenismus Foto: Günther Klaus 27 Kaple v Markvarticích. ADVENTNÍ KONCERTY V ních koncertů, která je zároveň příspěvkem do projektu „Každé dobré gesto změní naše město“ (naši obec), protože se jí zúčastňují rádi občané různého věku a vyznání. Není to jen tak náhodou. Hudba má totiž úžasnou moc dotýkat se lidských srdcí, která jsou před Vánocemi otevřenější a citlivější než jindy. Vytrhuje z každodenní uspěchanosti, napomáhá zklidnění a zamyšlení, obohacuje nitro člověka, dává radost a stmeluje lidi v jedno společenství. Účinkující dělají radost posluchačům a zpětně se těší z jejich šťastných úsměvů. Kromě tohoto vzájemného obdarování jsme se rozhodli zaměřit tyto čtyři nedělní koncerty benefičně a z dobrovolných příspěvků pomoci za hranicemi naší obce. Výtě- žek z prvního cyklu koncertů jsme věnovali na projekt Hnutí fokoláre, který pomáhá chudým dětem v Rumunsku. Druhý ročník adventních koncertů byl zaměřen více regionálně, a to na pomoc starým a opuštěným lidem v Českém Krumlově, kteří se pravidelně scházejí ke společné modlitbě liturgických hodin, a z našeho příspěvku jim mohly být pro tento účel zakoupeny breviáře, kterých měli nedostatek. Adventní koncerty se konají v kapli P. Marie v Markvarticích, poblíž Českého Krumlova (která je navíc velmi dobře dosažitelná z vlakové zastávky Velešín). Pořádáme je ve spolupráci s Katechetickým střediskem v Českém Krumlově a obcí Zubčice. Během každého ročníku se na programu vystřídá množství mladých hudebníků s rozmanitými hudebními nástroji: zpěv, housle, violoncella, flétny, harmonium, klavír, kytary, akordeon… Těší nás, že místní i „přespolní“ lidé přicházejí rádi a pravidelně a během roku vzkazují, že už se moc těší na příští advent a s ním spjaté adventní koncerty v Markvarticích! Při krásné hudbě a zpěvu se dozví i leccos zajímavého, protože koncerty jsou doprovázeny mluveným slovem (citace z knih P. Piťhy o adventu, mariánská poezie, osobní zkušenosti…). Pokud budete mít chuť a možnost tyto Adventní koncerty příště navštívit, bude mít naše obec i město určitě barvu ještě sytější a zářivější! Blanka Talířová Fota: B. a J. Talířovi ánoční čas patří k těm nejkrásnějším v celém roce. A je tím hezčí, čím lépe jsme na tyto radostné svátky Ježíšova narození připravili svá srdce. Jak příhodná a důležitá je proto adventní doba! Když se snažíme nežít pro sebe, ale pro druhé, čeká nás opravdová vánoční radost, protože přinášíme Ježíše znovu na tuto zem. Je to již pár let, co se o takto prožitý advent snažíme my, mladí z jižních Čech, spolu s celou místní komunitou. Několikrát se nám podařilo úspěšně uspořádat dobročinný adventní prodej v Českých Budějovicích, ale pak jsme v roce 2008 navázali na tuto iniciativu novým způsobem. Zrodila se myšlenka Advent- Záběry z adventních koncertů.
