ostrava - Panelaci.cz

Transkript

OSTRAVA
SÍDLIŠTĚ
ZÁBŘEH
STALINGRAD-BĚLSKÝ LES, JIŽNÍ MĚSTO, NOVÝ ZÁBŘEH
1
„PAK TEPRVE PŘIJEDOU STAVBAŘI, KLADOU ŽELEZOBETONOVÉ ZÁKLADY, URYCHLUJÍ PANELOVOU MONTÁŽ
DOMŮ, POUŽÍVAJÍ PLNĚ MECHANISMŮ A ZLEVŇUJÍ VÝSTAVBU. VŠECHNY BLOKY JSOU JEDNOTNÉHO, DOSUD
NEJMODERNĚJŠÍHO TYPU T02-B. DO BYTŮ SE MONTUJÍ BYTOVÁ JÁDRA, TJ. DĚLÍCÍ STĚNY MEZI KUCHYNÍ,
KOUPELNOU A ZÁCHODEM, JEŽ JSOU Z UMĚLÉ HMOTY. NAJDEME TAM VESTAVĚNÉ KUCHYNĚ, NAJDEME
TAM MIMO JÍDELNÍ STŮL A ŽIDLE PLYNOVÝ SPORÁK, DŘEZ S TEPLOU A STUDENOU VODOU. ŽE JE V BYTĚ
ÚSTŘEDNÍ TOPENÍ, JE UŽ NYNÍ SAMOZŘEJMOSTÍ.“
(Pamětní kniha městské čtvrti Ostrava-Zábřeh, IV. díl [1960–1961])
INFO
Lokalita
→ Severní hranici sídlištního celku tvoří železniční
trať mezi nádražími Ostrava-Svinov a Ostrava-Vítkovice, případně ulice Pavlovova a rychlostní
komunikace Rudná. Východní hranice sestává z ulice
Kapitána Vajdy a z okraje Bělského lesa, hranice jižní
ze zástavby podél ulic Svornosti a Volgogradské.
Západní okraj sídliště splývá s hranou lesnatého
porostu nad slepými rameny řeky Odry. První čtvrť
se kryje s původním návrhem tzv. Vzorného sídliště
u Bělského lesa, od čtvrti druhé ji oddělují ulice
Gerasimovova a Svazácká. Třetí čtvrť se nachází
západně od Výškovické ulice a z východní strany ji
vymezuje lesnatý porost nad rameny Odry.
BYTŮ
9675
PRO
30000
Projekt
→ Jiří Štursa a kolektiv – návrh Vzorného
sídliště u Bělského lesa: 1946–1947
→ Anna Friedlová, Jaroslav Turek a Jiří Štursa –
plány obytných domů: 1947–1948
→ Jiří Kroha a kolektiv, Ateliér národního
umělce Jiřího Krohy – projekt dostavby sídliště
Stalingrad (obytné domy, obchodní a kulturní
dům, zdravotní středisko, pošta): 1952–1956
→ Rudolf Spáčil a kolektiv, Státní/Krajský
projektový ústav pro výstavbu měst a vesnic Ostrava
(pozdější Stavoprojekt Ostrava) – urbanistický plán
III. a IV. etapy sídliště: 1956–1957
→ Rudolf Spáčil, Miloslav Dydowicz a Bronisław
Firla, Státní/Krajský projektový ústav pro
výstavbu měst a vesnic Ostrava (Stavoprojekt
Ostrava) – celková koncepce III. a IV. etapy
sídliště Stalingrad-Bělský les: 1960
→ Jan Chválek, Státní/Krajský projektový
ústav pro výstavbu měst a vesnic Ostrava
(Stavoprojekt Ostrava) – hotelový dům Nové huti
Klementa Gottwalda: 1960
→ Bronisław Firla a Jiří Smejkal, Stavoprojekt
Ostrava – zástavba podél Výškovické ulice
(obchodní centrum Kotva, základní škola,
mateřská škola): 1965–1967
→ Bronisław Firla (interiér Václav Šafář),
Stavoprojekt Ostrava – kino Luna: 1967
Realizace
→ Československé stavební závody, Bytostav
Ostrava, Ingstav Brno a Pozemní stavby
Ostrava: 1948–1970
Investoři
→ Spolek pro výstavbu vzorného sídliště
v Ostravě, Generální investor bytové výstavby
a občanské výstavby, Městský investorský útvar
Ostrava, Krajský investorský útvar Ostrava
Pozice sídliště Bělský les (Jižní Město) vůči železniční trati
Polanecká spojka, sousednímu sídlišti v Hrabůvce a Bělskému lesu.
(reprofoto Architektura ČSSR, 1963)
URBANISTICKÝ KONCEPT
TECHNOLOGIE / TYPY BYTŮ
UMĚLECKÁ DÍLA
SÍDLIŠTĚ DNES
K založení tzv. Vzorného sídliště u Bělského lesa
vybral stavební úřad území západně od trasy
plánované dálnice. Rozhodoval na základě dobré dostupnosti místa z centra Ostravy, svou roli
hrály příhodné klimatické podmínky a skutečnost, že lokalita nebyla ohrožena těžbou uhlí.
Funkcionalistická koncepce Vzorného sídliště
od týmu vedeného Jiřím Štursou vycházela ze
sektorového členění na tři části pro 7 600 obyvatel, s řádkovým uspořádáním obytných domů,
oddělených průjezdními ulicemi. Každý ze sektorů měl mít jesle, mateřskou a základní školu.
V ústřední pozici počítal návrh s náměstím, kulturním domem a obchody. V první polovině
50. let vypracoval tým vedený Jiřím Krohou nový
projekt Náměstí SNP a Rodimcevovy ulice podle
klasicizujících schémat socialistického realismu.
Původní sídliště se začalo označovat jako Stalingrad, poté též jako první čtvrť. Druhou čtvrť
navrhl tým vedený Rudolfem Spáčilem s využitím polouzavřených bloků, sestavených z panelových domů G 57. V navazující třetí čtvrti západně od Výškovické ulice projektanti reagovali
na kritiku monotónnosti zástavby použitím výškových a deskových domů nových krajských konstrukčních typů. Umístili je nejen podél východní strany Výškovické ulice, ale i za obchodním
centrem Kotva. Další výškové akcenty tvoří dvě
trojice bodových panelových domů V-OS u zábřežské vodárny a v ulici Patrice Lumumby. Pozůstatky původní venkovské krajiny představují
Bělský les a lipová alej, zčásti zachovaná podél
severní části Výškovické ulice.
První domy Vzorného sídliště u Bělského lesa
se dvěma schodišťovými sekcemi navrhli Anna
Friedlová a Jaroslav Turek s využitím cihelných
zděných konstrukcí a železobetonových stropů.
Zvláště domy od Anny Friedlové obsahují komfortní čtyřpokojové byty s pracovnami a zimními
zahradami. Také ateliér Jiřího Krohy uplatňoval
ve svých projektech ještě tradiční zděné metody
výstavby. Po roce 1950 se při dostavbě sídliště
uplatnily domy typu T 12 a T 20, takže v I. čtvrti
převažovaly tzv. svobodárny (cca 40% bytových
jednotek), což se negativně odráželo v sociální struktuře obyvatelstva. Následně nastupuje
blokopanelová technologie (blokopanel je prvek
menší než obvyklý panel, často bývá bez výztuže
a jeho tloušťka je tak mnohem větší než u běžného panelu) a nejrozšířenějším typem ve druhé
a zčásti i ve třetí čtvrti se staly tří- a čtyřpatrové deskové panelové domy G 57 se dvěma, třemi,
čtyřmi nebo dokonce šesti schodišťovými sekcemi. Zároveň se zde objevují domy T 02 B. Součástí sídliště jsou i bloky ostravské typové varianty G-OS podél Volgogradské ulice, dále čtyři
panelové deskové domy téhož typu o dvanácti
podlažích za budovou obchodů a služeb Kotva
a pak výškové panelové domy V-OS.
Umělecká díla se v novém sídlišti uplatnila teprve s výstavbou části Stalingrad v první polovině 50. let. Na veřejných budovách se tehdy objevují tradičně pojaté figury a dekorace
v duchu socialistického realismu. Postavy
dělníka a dělnice najdeme na hlavním průčelí
nynějšího Domu kultury Akord (původně Dům
kultury Nové huti Klementa Gottwalda), před
bočním křídlem tamní polikliniky stojí dvě dětské figury. Dekorativní vázy a terakotové vlysy zdobí obchodní dům původně pojmenovaný
Úderník. Uvedená díla nejsou dosud autorsky
určena. Výzdoba mladší etapy sídliště podél
Výškovické ulice z 60. let má ráz odlišný, pozdně moderní. Do veřejného prostoru zde vstoupil sochař Václav Uruba reliéfní perforovanou
zdí ve střední části obchodního centra Kotva
(zničena 2014), reliéfem u vstupu do areálu
základní školy ve Volgogradské ulici a reliéfy
na fasádě mateřské školy (zničeno zateplením
objektu). Bazén atria školy za obchodním centrem Kotva zdobila plastika Lachtan od Karla
Vávry. Sochař Otto Ciencala vytvořil pro jižní
okraj centra Kotva kovovou strukturální plastiku ze vzájemně se pronikajících kruhových
forem. Prostor před kinem Luna doplnila kašna se sloupovou kovovou plastikou od Lumíra Čmerdy a architekta Bronisława Firly, jejíž
oprava právě probíhá.
Sídliště v Ostravě-Zábřehu patří k nejstarším
v Ostravě, jeho vývoj odráží proměny urbanismu a architektury v průběhu druhé poloviny 20. století. Nejstarší část zástavby kolem
náměstí SNP již prodělala generační obměnu
a bývalá školská zařízení slouží jiným účelům.
Některé domy nejsou v dobrém stavebně-technickém stavu, zčásti proto, že vznikly jako ubytovny s malometrážními byty. To
s sebou nese nebezpečí nepříznivého demografického a sociálního vývoje a postupné
ghettoizace. Stavební proměny se týkají také
kulturního a obchodního domu. Do prostoru
mezi první čtvrtí a mladší etapou byl v uplynulém desetiletí místo sportovního stadionu vestavěn vodní svět s koupalištěm. Druhá a třetí
čtvrť se výrazně proměnily zateplováním panelových domů, převážně bez architektonického názoru a kvalitního provedení. Některé
úpravy jsou vyloženě ničivé. Platí to například
o vestavbě supermarketu do atria kina Luna,
neboť tím zanikl sice zchátralý a nevyužívaný, avšak obnovy schopný veřejný prostor.
Destruktivními účelovými úpravami prošlo
i obchodní centrum Kotva a jeho okolí. Cenným
vstupem současné architektury do prostředí
sídliště se stal kostel sv. Ducha z let 2004–
2007 podle návrhu architekta Marka Štěpána, postavený v místě vymezeném pro sakrální
objekt již v období Pražského jara. V letošním
roce se podařilo dokončit úpravu prostoru
před kinem Luna podle návrhu ostravského
Projektstudia.
1 — Pohled na zástavbu druhé čtvrti sídliště
z hotelového domu Mladých hutníků na snímku
z roku 1965.
(foto: Zdeněk Čermák, Archiv města Ostravy,
sbírka fotografií a pohlednic)
2 — Obchodní centrum Kotva ve Výškovické ulici
s reliéfem od sochaře Václava Uruby na snímku
z roku 1970. Reliéf byl zničen v roce 2014.
(foto: Zdeněk Čermák, Archiv města Ostravy,
3 — Sokly panelových domů a některé fasády
obchodního centra Kotva byly ozdobeny valouny
vtlačenými do cementové omítky. Působivý motiv ve své
původní podobě postupně mizí, neboť je namísto očistění
nesmyslně přetírán barvou, případně likvidován v rámci
utilitárních úprav při zateplování budov.
(foto: Jan Rasch, 2015)
1
2
3
OSTRAVA
SÍDLIŠTĚ
ZÁBŘEH
2
PŘÍBĚH SÍDLIŠTĚ
Když se v roce 1946 počala psát historie Vzorného sídliště u Bělského lesa, stěží někdo
předpokládal, že se sídliště v průběhu následujících tří desetiletí rozroste do velikosti okresního města. Těsně po skončení druhé
světové války podnítilo ministerstvo financí
s ministerstvem sociální péče a za podpory
Správy Spojených národů pro pomoc a obnovu UNRRA (United Nations Relief and Rehabilitation Administration) vznik Spolku pro výstavbu vzorného sídliště v Ostravě. Podobné
akce tehdy proběhly i v Kladně nebo v Mostě.
K vypracování plánu ostravského sídliště vyzvali iniciátoři pražské architekty Jiřího Štursu a Otakara Slabého a ostravské architekty
Annu Friedlovou, Jaroslava Turka a Vladimíra
Medunu. Po zhlédnutí jejich návrhů komise rozhodla, že architekti mají předložit kolektivně
vypracovaný upravovací plán. Pod Štursovým
vedením tak vznikal obytný celek členěný na tři
části (okrsky či sektory), oddělené průběžnými
komunikacemi. Návrh počítal s tím, že průběžné ulice vyústí na náměstí s objekty veřejných
služeb pro všechny tři okrsky – kulturním domem, obchodním střediskem, domem veřejné
správy, případně i kostelem. Podle tabulkových
požadavků měly být součástí každého sektoru
patřičná školská a zdravotnická zařízení i prostory pro sport a odpočinek. Přestože se funkcionalistické pojetí sídliště projevilo poměrně
schematickou aplikací řádkové zástavby, kvalita navržených domů a komfort bytů vypovídaly o snaze vytvořit opravdu „vzornou“ bytovou
zástavbu nového typu.
Rudolfa Spáčila, počítalo s panelovými domy
typu G 57. Ale i jejich použití vedlo k fádnosti. Převažovaly domy o třech patrech s nekvalitně provedenými fasádami s výtvarně
nepřesvědčivým posypem kamennou drtí.
V rámcovém plánu dostavby sídliště se přitom
počítalo s novými typy panelových domů, které mu měly dodat výškovou i hmotovou členitost. Uplatnění krajských typů deskových výškových domů G-OS, odvozených z řady G 57,
nebo takzvaného švédského typu výškových
bodových domů V-OS v průběhu 60. let opravdu přineslo ve výstavbě třetí a čtvrté etapy
zřetelnou proměnu. Novým prvkem ve skladbě
sídliště se stal i hotelový dům od architekta
Jana Chválka s konstrukcí ze železobetonového vyzdívaného skeletu. Jeho strukturální
fasáda s lodžiemi v předním a francouzskými
okny v zadním průčelí představuje důležitou
pohledovou dominantu jižní části Výškovické
ulice naproti kinu Luna.
Úsilí architektů dodat sídlišti a obytným domům nový výraz se projevilo i ve vzhledu výškových panelových domů V-OS u zábřežské
vodárny. Pocitově je nadlehčuje ustupující
parter s podloubím a nosnými sloupy, netypická jsou i oválná nároží s uskočenými částmi
pro vchody. Toto organické tvarování působivě
kontrastuje s pravoúhlou strukturou vlastních
domů. Dnešní utilitární úpravy podloubí však
vedou k zániku těchto pozoruhodných forem
a zvolna se stírají i další specifické prvky jednotlivých etap.
Kolísavá úroveň výstavby tohoto sídlištního
celku, nyní už nazývaného Zábřeh nebo Jižní
Město, se odrazila v zápisu z výjezdního zasedání rady Městského národního výboru
v Ostravě 30. května 1968. Jeden z nespokojených městských funkcionářů srovnal výstavbu Zábřehu s výstavbou Poruby: „Poruba
je stavěna systematicky již 10 let, tj. výstavba postupuje frontálně, takže stavební výroba může obvod po obvodu za sebou práce
dokončovat. V Zábřehu je tento systém postrádán dodnes, staví se na šesti staveništích současně, čili obvod Zábřehu je jedno
velké staveniště a tato skutečnost dává životní charakter tomuto obvodu, který je nepříznivý.“ V dalším zaznamenaném stanovisku
dokonce zazněl příklad brněnského sídliště
Lesná: „V Lesné se staví frontálně, součas-
Po zrušení spolku v roce 1950 a vzhledem
k nutnosti použít zde typové projekty T 12
a T 20 poklesl komfort bytů a začaly zde převažovat svobodárny. Další rozšíření sídliště, jak je v druhé polovině 50. let navrhl tým
1 — Jiří Štursa a kolektiv: návrh výškové regulace zastavění
Vzorného sídliště u Bělského lesa, 1947. Zástavbu architekti
rozdělili do tří sektorů s patřičným vybavením. Uprostřed
navrhovali obdélné náměstí s veřejnými budovami – kulturním
domem, obchodními prostory i kostelem. Výstavba se
však vyvíjela odlišně, což odráželo i přejmenování sídliště
na Stalingrad-Bělský les.
ně se staví občanská vybavenost, provádí se
terénní úpravy, staví se hřiště a sportoviště
a odevzdává se do užívání komplexně obvod
po obvodě. Proto (…) bychom v žádném případě neměli připustit přejímání nových bytových
jednotek bez provedení fasád, (…) poněvadž
máme zkušenosti, že po převzetí takových
bloků následují ihned stížnosti těchto občanů
na nedostatky, které se nutně projeví.“ Snaha vylepšit řešení fasád se projevila například
u povrchové úpravy panelů deskových domů
G-OS nebo v břidlicovém obložení průčelí kina
Luna od architekta Bronisława Firly. V parteru
obchodního centra Kotva a u některých mladších panelových domů byly použity obklady
z kamenných valounů. Dnes jsou tyto úpravy
zatřeny barevnými nátěry, překryty zateplením
či odstraněny (např. v případě kina Luna).
1
Architekt Jiří Štursa (1910–1995) navrhoval
sídliště pro sociální bydlení již v rámci avantgardní skupiny PAS v raných 30. letech 20. století. Za druhé světové války pracoval na projektu města pro 100 000 obyvatel. V projektu
Vzorného sídliště u Bělského lesa tyto zkušenosti zúročil.
2
Rudolf Spáčil (1922–?) přišel do Ostravy
po absolvování studia architektury na brněnské technice. Podílel se na urbanismu Nové Ostravy, Karviné, Zábřehu-Jižního Města i dalších
městských celků v regionu.
Bronisław Firla (1924) se po studiích architektury v polské Vratislavi zapojil do projektování Nové Ostravy, Havířova a Karviné, zprvu v intencích socialistického realismu. Patřil
však na Ostravsku k prvním, kdo již v polovině
50. let začali znovu prosazovat oproštěnou
moderní architekturu. Pro Ostravu-Zábřeh navrhl pavilonové školy a kino Luna.
Jiří Smejkal (1939–2013) se ve spolupráci
s Firlou podílel na návrzích objektů v rámci
III. a IV. etapy výstavby tohoto sídliště.
Zdroje
– Archiv města Ostravy, fond Spolek
pro výstavbu Vzorného sídliště
v Ostravě-Zábřehu.
– Archiv města Ostravy, fond Obvodní
národní výbor Ostrava-Zábřeh.
– Archiv města Ostravy, fond Útvar
hlavního architekta města Ostravy.
– Zemský archiv v Opavě, fond Krajského národního výboru Severomoravského kraje.
roč. XVI, 7. 12. 1960, č. 294, s. 2.
– Jakub Ivánek, Zničení Urubova
reliéfu: Obchodní dům Kotva a degradace veřejného prostoru v Ostravě-Zábřehu, Krásná Ostrava, roč. II,
2014, č. 2, s. 19–22.
– Město se posunuje k jihu, Nová svoboda XXII, 12. 1. 1966, č. 10, příloha
Život Ostravy, s. 1–2.
– Karel Pilát, Výstavba vzorných sídlišť a jejich poslání, Architektura
– Miloš Bartoň, Ostrava-Jižní město,
ČSR, roč. VII, 1948, s. 201.
největší sídliště v ČSSR,
– Marie Podešvová, Akordní listy
in: Ostrava: Sborník příspěvků k děna opožděné stavby, Nová svoboda,
jinám a výstavbě města 3, Ostrava
roč. XXI, 24. 2. 1965, č. 47, s. 1.
1966, s. 190–213.
– Martin Strakoš, Nová Ostrava a její
– Miloš Bartoň, Výstavba a přestavsatelity: Kapitoly z dějin architekba města, in: Ostrava socialistická,
tury 30.–50. let 20. století, Ostrava
Ostrava 1971, s. 39–78.
2010, s. 119–135.
– Miloš Bartoň – Radúz Rozhon –
– Jiří Štursa, Sociálně organizační
M. Gajda, Urbanistická soutěž
předpoklady pro plánování vzorného
na jižní obytnou oblast Ostravy,
sídliště v Ostravě a Mostě, ArchiArchitektura ČSSR, roč. XXII, 1963,
tektura ČSR, roč. VII, 1948,
s. 590–595.
s. 207–209.
– Svatopluk Batík, Kino „Luna“
– St. Tvrz, První věžový dům hotelovév Ostravě-Zábřehu, Československý
ho typu…, Nová svoboda, roč. XXI,
architekt, roč. XVIII, 1972, č. 4, s. 5.
23. 3. 1965, č. 70, s. 2.
– Bronisław Firla, Śladami uciekającej – -vst-, Budoucnost ostravského Stapamięci I., II., Czeski Cieszyn 2012.
lingradu, Rudé právo, roč. XXXVIII,
– Evžen Friedl, Nové sídliště, in: Tech23. 9. 1957, č. 265, s. 2.
nická práce na Ostravsku 1936–
– Kimberly Elman Zarecorová, Utváře1946, Ostrava 1946, s. 414–415.
ní socialistické modernity: Bydlení
– Jan Chválek, Dům jako hotel: K disv Československu v letech 1945–
kusi o úrovni bydlení, Nová svoboda,
1960, Praha 2015, s. 269–278.
3
(Archiv města Ostravy, sbírka fotografií a pohlednic)
2 — Anna Friedlová: zahradní průčelí uskutečněné varianty
obytného domu pro Vzorné sídliště u Bělského lesa, 1947.
(archiv Odboru výstavby a životního prostředí Úřadu městského
obvodu Ostrava-Jih)
3 — Snímek první fáze výstavby sídliště od roku 1948
s domy podle návrhu Anny Friedlové.
(Archiv města Ostravy, sbírka fotografií a pohlednic)
5
7
6
8
4 — Jiří Kroha a jeho kolegové přepracovali původní
funkcionalistický koncept z konce 40. let, podle něhož se
rozvíjela výstavba. Zdůraznili klasicistní schémata
a poučení z příkladu tehdejší sovětské architektury.
(reprofoto: Architektura ČSR, roč. XI, 1952)
4
5 — Rudolf Spáčil, Miloslav Dydowicz, Bronisław Firla: celková
koncepce III. a IV. stavební etapy sídliště Stalingrad-Bělský les.
Pohled na zástavbu podél Výškovické ulice, 1960.
(Archiv města Ostravy)
6 — Skica zástavby podél Výškovické ulice s blokem
obchodního centra (Kotva) od neznámého autora, 1960.
(Archiv města Ostravy)
7 — Výstavba domů typu G-OS ve Volgogradské ulici
v Ostravě-Zábřehu v roce 1964.
(foto: Zdeněk Čermák, Archiv města Ostravy, sbírka fotografií a pohlednic)
8 — Rozestavěné deskové domy typu G-OS, pohled z Výškovické
ulice na snímku z roku 1965.
9 — Výškovická ulice v Ostravě-Zábřehu v roce 1967.
9
10
11
13
14
15
12
10 — Věžové domy typu V-OS na rohu ulic Výškovická
a Pavlovova na fotografii z roku 1967.
11 — Obchodní centrum Kotva ve Výškovické ulici a sousední
zástavba ve Volgogradské ulici na dobové pohlednici.
(foto: Petr Sikula, bez datování, Archiv města Ostravy,
12 — Ulice Patrice Lumumby na snímku z roku 1969.
(bez uvedení autora, Archiv města Ostravy, sbírka fotografií a pohlednic)
13 — Pohled na Domov mladých hutníků v roce 1972.
(foto: Běla Sychrová, Archiv města Ostravy, sbírka fotografií a pohlednic)
14 — Areál nynějšího gymnázia ve Volgogradské ulici
v roce 1975.
15 — Sklizeň u Bělského lesa u ulice Svornosti na fotografii
z roku 1966.
16 — Panelové domy krajského typu V-OS, označované
v dobovém žargonu jako „švéďáky“, se vyznačují poměrně
kultivovaným vzhledem a modifikovanou konstrukcí se středním
železobetonovým odlévaným jádrem. Konkrétně tento dům
v jihovýchodní části sídliště má průčelí s průběžnými lodžiemi,
které v nedávné době prošlo celkem citlivou úpravou.
Jiné příklady na sídlišti nedosahují ani této úrovně.
16
OSTRAVA
ZÁBŘEH
SÍDLIŠTĚ
3
OBYVATELÉ
Zábřeh je jedním z velkých ostravských sídlišť, na kterém
v současnosti bydlí více než 20 tisíc obyvatel v téměř
10 tisících bytech. Nachází se v jižní části města na západ
od Bělského lesa. Složení obyvatel sídliště ovlivňuje doba
uplynulá od zahájení jeho výstavby na konci 40. let. Došlo již
k výrazné obměně původních obyvatel, i když určité dozvuky
minulosti zde můžeme stále najít. Proměnu obyvatelstva se
pokusíme zachytit pomocí dat ze Sčítání lidu, domů a bytů
z roku 1970 (starší data v této územní podrobnosti bohužel
nejsou dostupná) a nejnovějšího cenzu konaného v roce 2011.
VÝVOJ POČTU OBYVATEL
V LETECH 1970 A 2011
30 000
30 071
15 000
Vývoj počtu obyvatel v tomto období je pro
stará sídliště typický. Od roku 1970 ztratilo
území asi třetinu obyvatel, i když se počet
obydlených bytů téměř nezměnil. Je to dáno
zejména proměnou věkové struktury obyvatel
a s ní spojeným zmenšováním velikosti
domácností. Zatímco v roce 1970 obývali
jeden byt průměrně tři lidé, v současnosti
jsou to již jen dva.
20 908
0
VĚKOVÁ STRUKTURA OBYVATEL V LETECH 1970 A 2011
1970
PODÍL DANÉ VĚKOVÉ KATEGORIE
NA CELKOVÉM POČTU OBYVATEL
100%
0%
2011
ZÁBŘEH
40,7
OSTRAVA
33
34,6
14,7
31,5
9,4
17,1
12,2
VELIKOSTNÍ STRUKTURA BYTOVÝCH
DOMÁCNOSTÍ V LETECH 1970 A 2011
2,2
V roce 1970, tedy již nějakou dobu po nastěhování prvních
obyvatel, je zřetelná dvougenerační věková struktura. Díky delší
době výstavby sídliště a postupnému nastěhovávání nových
obyvatel však tato dvougeneračnost není tak výrazná. Přesto
pozorujeme nadprůměrné zastoupení dospělých ve věku 25–39
let a jejich dětí do 10 let. Naopak vrstva seniorů byla v té době
na sídlišti zastoupena jenom v malé míře (tvořili 4 % populace).
V průběhu dekád se věková struktura obyvatel sídliště výrazně
„ohlazuje“ a přibližuje se průměru města. Z věkové pyramidy je
však zřejmé, že zde bydlí výrazně více seniorů (pravděpodobně
původních obyvatel sídliště). Starší 65 let je dokonce každý čtvrtý
obyvatel sídliště! Poměrně silně je zastoupena také produktivní
složka populace. Na sídlišti naopak žije jen velmi málo dětí.
2011
V souvislosti se stárnutím obyvatel sídliště se
proměňuje i velikostní struktura domácností.
Ve srovnání s celoměstským průměrem
je zde vyšší podíl zejména jednočlenných
(ale i dvoučlenných) domácností. Naopak
tří- a vícečlenné domácnosti najdeme pouze
ve čtvrtině bytů.
4,5
1970
ZÁBŘEH
12,6
20,4
27,1
28,8
11,1
ZÁBŘEH
OSTRAVA
19,1
25,5
24,1
21,1
10,2
OSTRAVA
VĚK
1970
MUŽI
ŽENY
85+
1
POČET OSOB
80–84
2
3
4
5
75–80
70–74
65–69
60–64
0%
55–59
100%
2011
50–54
45–49
ZÁBŘEH
24,1
36,2
28,3
V roce 1970 byla sice vzdělanostní struktura
obyvatelstva lepší než celoměstský průměr,
lišila se však pouze ve vyšším podílu obyvatel
se středoškolským vzděláním s maturitou.
V roce 2011 pak srovnání vychází hůře
pro sídliště. Zábřeh vykazuje nejhorší
vzdělanostní poměry ze všech sledovaných
ostravských sídlišť – k maturitě nedošlo
celých 60 % obyvatel starších 15 let. Je to
spojeno se starší věkovou strukturou a také
směřováním obyvatel do průmyslové výroby.
11,4
40–44
OSTRAVA
35–39
20,5
33,5
31
15,1
30–34
1970
25–29
20–24
ZÁBŘEH
15–19
10–14
46,2
OSTRAVA
32,4
51,9
16,9
4,5
15
4,6
28,5
VZDĚLANOSTNÍ STRUKTURA OBYVATEL
STARŠÍCH 15 LET V LETECH 1970 A 2011
5–9
0–4
8
6
4
2
%
2
4
6
8
ZÁKLADNÍ
VĚK
MUŽI
2011
BEZ MATURITY
STŘEDOŠKOLSKÉ
VYSOKOŠKOLSKÉ
ŽENY
85+
80–84
75–79
100%
0%
70–74
55–59
50–54
ZÁBŘEH
0,3
60–64
OSTRAVA
0,5
2011
65–69
39,6
60,1
35,3
V roce 1970 byly téměř dvě třetiny
ekonomicky aktivních obyvatel zaměstnány
v průmyslu a stavebnictví (tzv. sekundéru),
tento podíl byl nejvyšší ze všech sledovaných
ostravských sídlišť. A relativně vysoký
zůstává i po čtyřiceti letech, i když
v souladu s celospolečenskými změnami
došlo k významnému nárůstu zaměstnanosti
ve službách.
64,2
45–49
40–44
30–34
25–29
OSTRAVA
20–24
65,6
34
61,1
1
ZÁBŘEH
0,4
1970
35–39
SLOŽENÍ EKONOMICKY AKTIVNÍCH OBYVATEL
PODLE ODVĚTVÍ EKONOMICKÉ ČINNOSTI
37,9
15–19
10–14
5–9
ZEMĚDĚLSTVÍ
0–4
8
6
4
2
%
2
4
6
8
PRŮMYSL A STAVEBNICTVÍ
SLUŽBY
Zdroj dat:
Sčítání lidu, domů a bytů
v letech 1970 a 2011
OSTRAVA
SÍDLIŠTĚ
JINDŘIŠKA
1
„UPROSTŘED MĚSTA, V SÍDLIŠTI ‚JINDŘIŠKA‘, VYRŮSTÁ NEJVYŠŠÍ OBYTNÝ MONTOVANÝ DŮM V ČSSR.
BUDE MÍT 22 PODLAŽÍ SE 108 BYTY A MONTUJE HO ČETA VLADISLAVA JANČAŘÍKA Z POZEMNÍCH STAVEB
OSTRAVA (...). SOUČASNĚ SE BUDUJE V SÍDLIŠTI ŠEST DVANÁCTIPODLAŽNÍCH VĚŽOVÝCH DOMŮ,
VE KTERÝCH BUDE 288 MODERNÍCH BYTŮ.“
(deník Nová svoboda, 31. března 1967)
INFO
Lokalita
→ Sídliště je vymezeno Sokolskou třídou
na východě a Nádražní ulicí na západě,
ulicí Ostrčilovou na jihu a Zborovskou či
Bachmačskou na severu.
Projekt
Státní/Krajský projektový ústav pro výstavbu
měst a vesnic Ostrava (pozdější Stavoprojekt
Ostrava)
→ V. Martínek, S. Eichler – I. etapa: 1955–1957
→ Břetislav Sležka, Milan Vrána, Jan Slezák –
II. etapa: 1965–1966
Realizace
→ Pozemní stavby Ostrava, dvě etapy:
1957–1969
Investoři
→ Městský investorský útvar, Krajský
investorský útvar, Stavební bytové družstvo
pracujících v obchodě, Stavební bytové
družstvo NHKG (Nové huti Klementa Gottwalda)
BYTY
1. FÁZE
700
2. FÁZE
396
Celkový pohled na sídliště Jindřiška (vpravo) a sousední
okrsek související se zamýšlenou, avšak nedokončenou
přestavbou centra Ostravy (vlevo za deskovým domem),
v letech 1980–1985.
(foto: Petr Sikula, Archiv města Ostravy, sbírka fotografií a pohlednic)
UMĚLECKÁ DÍLA
SÍDLIŠTĚ DNES
Úvodní část sídliště na sklonku 60. let kriticky
komentoval hlavní architekt Ostravy Miloš
Bartoň, když napsal: „Projekt byl ještě značně
poplatný konvenčnímu přístupu minulých
let, což se projevilo v tom, že nebyly plně
využity možnosti, které nabízela výstavba
v tak centrální poloze města.“ Měl tím
na mysli formy vycházející z konzervativních
zásad architektury socialistického realismu,
které zdůrazňovaly tradiční vzhled řadově
posazených domů v koridorově pojatých
ulicích, se sedlovými a zvalbenými střechami.
Druhou fázi založili projektanti na solitérech
v intencích pozdního modernismu. Centrální
části sídliště dominuje věžový bodový dům,
západní straně pak deskový dům, tvořený
šesti sekcemi. Poslední architektonický vstup
představuje hotelový dům Jindřich, realizovaný
na místě provozních budov stejnojmenného
dolu a přičleněný ke koridorové zástavbě
Nádražní ulice. Tuto stavbu a její situování
znehodnocují provizorní garáže ve dvorní
části. Díky různorodosti urbanistické skladby
se sídliště poměrně dobře začleňuje do již
existující zástavby centra Ostravy.
Pro první fázi sídliště byly využity typové
domy T 15 a T 16 z cihelného zdiva
a železobetonových překladů a stropů.
Projekty druhé fáze vycházely z uplatnění typu
V-OS (též V-OS 63) s montovaným skeletem
a taženým železobetonovým odlévaným jádrem
s výtahovou šachtou a schodištěm. Výškový
bodový obytný dům o 22 nadzemních podlažích
z let 1965–1968 podle návrhu Jana Slezáka
představoval experimentální aplikaci tohoto
systému. Architekt zde použil stropní panely
o rozponu 6 metrů, zděné tenkostěnné příčky,
kovová schodiště a upravené lehké obvodové
panely OP 2, používané pro fasády budov
občanské vybavenosti (tzv. boletický panel).
Druhý obytný dům podle projektu Břetislava
Sležky a Milana Vrány tvoří šest sekcí téhož
typu. Vznikl tak deskový výškový dům s 288 byty.
Každá sekce obsahuje 48 bytů (9 svobodáren,
11 dvoupokojových, 12 dvoupokojových bytů
s další menší místností, 14 třípokojových
bytů a 2 byty čtyřpokojové). Všechny jsou
vybaveny bytovými jádry s koupelnou, toaletou
a montovanou kuchyňskou linkou. V úrovni
druhého, osmého a dvanáctého podlaží jsou
z bezpečnostních a komunikačních důvodů vždy
tři a tři sekce propojeny chodbami, což se odráží
v odlišném dispozičním uspořádání bytů.
Ve výzdobě sídliště se střetává tradičně
pojatá tvorba 50. let s novějšími díly
v intencích pozdního modernismu. Oslava
hornictví je námětem reliéfu Památníku
odboje z roku 1961 od akademického sochaře
Antonína Ivanského. Reliéf zasazený do zdi
na okraji Bezručova sadu u křižovatky
Nádražní ulice a ulice 30. dubna zobrazuje
horníka se sbíjecím kladivem. Dílo sloužilo
jako umělecké doplnění areálu dolu Jindřich,
avšak s jeho zrušením se stalo součástí
novější zástavby. Lyrickou notu sochařského
výrazu téže doby vyjadřuje kašna se sochou
dívky Koupel od sochaře Ladislava Martínka
z roku 1959 v ulici Zborovské. Začlenění
kašny do veřejného prostoru, vymezeného
blokem nových domů, měl na starosti
architekt Miloš Bartoň. Třetí příspěvek
představuje výrazně abstraktněji pojatá
plastika Ležící od Miloslava Chlupáče z roku
1969 v Ostrčilově ulici. Travertinovou sochu
ležící ženy uplatnil architekt Jan Slezák
jako horizontální motiv před vertikálou
experimentálního věžového bodového domu.
Sídliště Jindřiška se podařilo urbanisticky
a architektonicky dobře začlenit do struktury
centra města, takže je vnímáme jako jeho
integrální součást. Nedostatky v dispozici
a konstrukci experimentálního věžového
domu však způsobily, že ostravský magistrát
nechal budovu vystěhovat a nyní se jedná
o jejím dalším osudu. Také zateplování budov
radikálně mění jejich výraz, což se negativně
odrazilo ve vzhledu deskového panelového
domu. Přestavby základní školy i protilehlého
Domu pionýrů a mládeže v Ostrčilově ulici
(nyní Středisko volného času) sice měly
architektonické ambice, avšak výsledek je
průměrný a nepřináší do daného prostředí
vyšší kvalitu. Ani péče o veřejný prostor
není nejlepší. Například nedávná revitalizace
dvora domovního bloku u Ostrčilovy ulice
se zaměřila především na získání nových
parkovacích míst, i když v jejím rámci vzniklo
také dětské hřiště. Demolice ohrožuje jak
experimentální věžový dům, tak i nedaleký
hotelový dům Jindřich, na jehož místě měly
vzniknout mrakodrapy. Hospodářská krize
však tyto megalomanské plány zhatila.
V současné době majitel hotelového domu
podle informací v médiích zvažuje jeho
rekonstrukci.
1 — Pohled z věže Nové radnice severozápadním směrem,
v popředí Sokolská třída, podoba zástavby v roce 1946 s haldou
dolu Jindřich na místě budoucího sídliště. Halda uprostřed
nezastavěného území představovala výraznou překážku při
dostavbě centra Ostravy směrem k Přívozu. Zatímco podél
Sokolské třídy vybíhající z Prokešova náměstí se zástavba
postupně rozvíjela, území směrem k dolu Jindřich bylo třeba
nejprve sanovat.
2 — Zástavba mezi ulicemi Nádražní a Poděbradovou a část
sídliště Jindřiška s deskovým obytným domem na leteckém
snímku z roku 1996. Ukázka přestavby centra Ostravy, jak
pokračovala v 70. a 80. letech minulého století a jak měla
pokračovat v prostoru mezi frýdlantskou dráhou,
Nádražní ulicí a třídou 28. října.
(foto: František Řezníček, Archiv města Ostravy,
3 — Socha Ležící od Miloslava Chlupáče, která je umístěna
před bodovým experimentálním výškovým domem v Ostrčilově
ulici. Tvoří horizontální akcent vertikální hranolové hmoty kdysi
nejvyššího obytného domu Ostravy od architekta Jana Slezáka.
1
2
3
OSTRAVA
JINDŘIŠKA
SÍDLIŠTĚ
2
Projektu i výstavbě sídliště Jindřiška předcházela úprava staveniště, protože dané území
bylo zčásti využíváno pro haldové hospodářství
dolu Jindřich, založeného roku 1846. Ačkoli
od roku 1933 sloužil pouze jako větrná jáma,
zrušen byl až v roce 1982. Přesto se v roce
1955 podařilo investičnímu oddělení Ostravsko-karvinských dolů (OKD) prosadit záměr
hromadné bytové výstavby v dané lokalitě. Přesvědčilo totiž Báňský úřad, aby udělil OKD výjimku ze stavební uzávěry. Souviselo to s dohodou, že OKD provede odvoz hlušiny ze starého
odvalu do prostoru stadionu Odborářů v jiné
části města. Architekti V. Martínek a S. Eichler
z Krajského projektového ústavu pro výstavbu
měst a vesnic v Ostravě (pozdější Stavoprojekt Ostrava) použili v projektu první fáze sídliště třípatrové typové zděné domy T 15 a následně T 16, odpovídající tehdejším předpisům
o výstavbě na poddolovaném území. Ačkoli
na sklonku 60. let podrobil tuto část sídliště
kritice tehdejší hlavní architekt města Ostravy
Miloš Bartoň, musíme přiznat, že zvolený konzervativní přístup umožnil projektantům přirozeně navázat na starší blokový systém okolní
zástavby.
Další fáze výstavby se týkala území v centrální části sídliště a na jeho okraji u dolu Jindřich a Bezručova sadu. V obou případech se
uplatnila kombinace mokrého procesu a mon-
1 — Pohled z věže Nové radnice – domy v Ostrčilově ulici v intencích socialistického realismu na snímku z roku 1958. Zástavba bloku podél jižní strany Ostrčilovy ulice z let 1954–1956 byla
označována podle nedalekého důlního díla jako výstavba v lokalitě „Na Desátém“. V sousedství těchto nových bytových domů se
ještě nacházely zbytky haldového hospodářství dolu Jindřich.
táže, tedy odlévaného železobetonového jádra a montovaného skeletu. V Ostrčilově ulici
naproti bloku domů, navržených podle zásad socialistického realismu, vznikal v letech
1965–1968 věžový bodový, dvaadvacet podlaží
vysoký obytný dům, který představoval nejvyšší obytnou budovu v tehdejším Československu. Budova navržená v intencích typu panelového domu V-OS byla experimentem nejen
kvůli své výšce, ale také z hlediska konstrukce
a vlastní výstavby. Architekt Jan Slezák s konstruktérem Vladimírem Vránou použili metodu
železobetonového taženého jádra, na které zavěsili jednotlivá podlaží se stropními deskami
z panelů. K opláštění využili závěsové panelové
fasády, používané tehdy pro stavby občanské
vybavenosti a administrativní budovy. Druhý
dům architektů Břetislava Sležky a Milana Vrány, s dvanácti patry a celkem s 288 byty, tvoří
šest schodišťových sekcí, kompozičně propojených průběžnými pásy oken. Umožnila to aplikace typu panelového domu V-OS s plynosylikátovými panely obvodového pláště.
Na území asanovaného dolu dotvořil sídliště
hotelový dům Jindřich z let 1982–1990, vybudovaný v linii koridorové zástavby Nádražní
ulice v sousedství deskového domu. Vyprojektoval jej Evžen Kuba z ostravského Stavoprojektu. Do kompozice z montovaného skeletu,
v níž se střídají různě pojaté fasády s lodžiemi
a závěsovým proskleným rastrem, zakomponoval na podnět jednoho z vedoucích pracovníků OKD Stanislava Vopaska těžní věž bývalého
dolu Jindřich. Ve své době to byl výjimečný počin v oblasti péče o technické památky.
Zdroje
– Spisovna stavebního úřadu
městského obvodu Moravská Ostrava
a Přívoz.
Na druhé etapě výstavby sídliště se výrazně podílel architekt Jan Slezák (1922–1974)
z ostravského Stavoprojektu, jehož projekty
z 60. let v oblasti hromadné bytové výstavby
se vyznačovaly úsilím o nový výraz. Mimo jiné
se podílel na návrhu areálu domů s kavárnou
Havana na pomezí Moravské Ostravy a Mariánských Hor (křížení třídy 28. října a ulice Výstavní) z let 1960–1965. Tyto dva bloky ze železobetonového skeletu, s obchodním parterem
a různorodou skladbou bytů s vestavěným nábytkem, opatřil fasádou ze skleněné modrobílé
mozaiky. K dalším jeho pracím patří právě výškový experimentální dům na sídlišti Jindřiška.
Záhy po dokončení věžového domu, počátkem
roku 1969, se v tisku objevila kritika experimentu zvláště pro jeho velké měřítko, vysoké
náklady a projevující se nedostatky. Městský
investorský útvar dokonce vyvolal arbitráž
proti výrobci boletických panelů, neboť fasáda netěsnila a zatékající dešťová voda půso-
1
Architekt Miloš Bartoň (1929–2006) nejprve
pracoval v ostravském Stavoprojektu a řídil například projekční práce na přestavbě náměstí Lidových milicí (nyní Masarykovo náměstí)
v centru Ostravy v intencích pozdního modernismu. Od roku 1963 působil ve funkci hlavního architekta města Ostravy. Hojně publikoval
texty k urbanistickému a architektonickému
vývoji města. Po roce 1968 zapřel svá reformní
stanoviska a stal se stoupencem normalizačního establishmentu, takže uvedenou funkci mohl
zastávat až do roku 1989.
bila uvnitř domu velké problémy. Majitel, tedy
stát, nakonec dům v letech 1976–1978 opravil
a předělal na administrativní budovu.
2
– Architektura v Severomoravském
kraji, Ostrava 1965.
– Miloš Bartoň, Rekonstrukce centrální
části města Ostravy, in: Ostrava.
Sborník příspěvků k dějinám
a výstavbě města 5, Ostrava 1969,
s. 9–28.
– Miloš Bartoň, Výstavba a přestavba
města, in: Ostrava socialistická,
Ostrava 1971, s. 39–78.
– Bilance: 25 let práce projektových
ústavů a organizací, Ostrava 1974.
– -da-, Drahý experiment, Ostravský
kulturní zpravodaj, roč. XII, 1969,
č. 2, s. 11.
– Milan Hartl (ed.), Architektonická
práce 1948–1968. Výběr prací
Stavoprojektu v Ostravě, Ostrava
1968.
– Karel Kuča, Moravská Ostrava,
in: Města a městečka v Čechách,
na Moravě a ve Slezsku, díl IV. (MlPan), Praha 2000, s. 825.
3
4
2 — Řešení urbanistické struktury a vnitřního dvora IV.–VII. bloku sídliště Jindřiška z roku 1958 od architekta J. Filsaka. Zděné
cihlové domy se zvalbenými střechami obklopují obdélný polouzavřený dvůr určený k rekreaci obyvatel. Tradiční pojetí domů se
sice záhy stalo terčem kritiky, nicméně umožnilo začlenit sídliště
k nedaleké starší blokové městské zástavbě.
(archiv Odboru stavebního řádu a přestupků Úřadu městského obvodu
Moravská Ostrava a Přívoz)
3 — Pohled z věže Nové radnice na část zástavby sídliště Jindřiška, v popředí se Sokolskou třídou, na snímku z roku 1975.
Starší fáze sídliště Jindřiška se vyznačovala uplatněním cihlových domů se střechami krytými pálenou taškou. Zato novější
část vyrostla do výšky především v případě věžového bytového
domu o 22 podlažích podle návrhu Jana Slezáka.
5
6
7
(foto: Zdeněk Čermák, 1975, Archiv města Ostravy, sbírka fotografií a pohlednic)
4 — Deskový dům u sadu Petra Bezruče a výškové bodové domy
u Nádražní ulice v letech 1980–1985. Deskový dům podle návrhu
Břetislava Sležky se díky dostatečnému parkovému zázemí směrem k Nádražní ulici podařilo poměrně dobře začlenit do zástavby
centra města.
(foto: Petr Sikula, Archiv města Ostravy, sbírka fotografií a pohlednic)
5 — Jan Slezák: perspektiva deskového panelového domu, kolem
roku 1965. Studie nerealizované verze deskového domu zdůrazňuje strukturu panelového konstrukčního systému prostřednictvím prostorového motivu lodžií v hlavním průčelí. Důraz na vizuálně exponovanou konstrukci se projevil i v pojetí střešní terasy,
završené pravoúhlým rastrem průběžné pergoly.
8
9
10
(reprofoto: Architektura v Severomoravském kraji, Ostrava 1965)
6 — Bronislav Sležka: model deskového panelového domu sídliště
Jindřiška, kolem roku 1965. Jednotu šesti schodišťových sekcí
zdůrazňují průběžné okenní pásy a lodžie i řešení parteru s průchozími pasážemi, které propojují Ostrčilovu ulici s Bezručovým
sadem a Nádražní ulicí. V souvislosti s probíhajícím zateplením
fasád se dnes mění i barevné řešení domu – vychází sice z abstraktní pravoúhlé struktury, ale práce s barvou na principu odstupňování tónů je poměrně rozpačitá.
7 — Nová radnice v Moravské Ostravě a výškový bodový obytný dům na Ostrčilově ulici od západu na leteckém snímku z let
1970–1973. Za Novou radnicí je v zadním plánu vidět sídliště Kamenec ve Slezské Ostravě. V širším kontextu s touto zástavbou
v údolí řeky Ostravice kompozičně komunikuje i vertikála experimentálního bytového domu. Obytný celek sídliště Kamenec navrhl
architekt Evžen Tošenovský.
11
8 — Věžový bodový dům o dvaadvaceti podlažích navržený Janem Slezákem. Tento experimentální dům se závěsovou fasádou
se výrazně vepsal do siluety města Ostravy. Netěsnosti závěsové
fasády smontované z boletických panelů se staly jedním z problematických bodů této realizace.
(reprofoto: Architektonická práce. Výběr prací Stavoprojektu v Ostravě,
Ostrava 1968)
9 — Pohled od severovýchodu na Městské lázně zvané Čapkárna
na leteckém snímku z let 1970–1973. Za lázněmi Sokolská třída
a část sídliště Jindřiška. Městské lázně vznikly v letech 1957–
1963 podle návrhu Jana Chválka z ostravského Krajského projektového ústavu. Výrazná architektura této sportovní stavby v intencích pozdního internacionálního (bruselského) stylu vhodně
doplňovala sousední, méně výraznou zástavbu I. fáze sídliště.
10 — Ladislav Zemánek: perspektiva Domu pionýrů a mládeže
v Ostravě, 1974. Perspektivu navrhovaného Domu pionýrů a mládeže v areálu sídliště Jindřiška nakreslil architekt Zemánek tak,
aby pozadí této budovy tvořil deskový panelový dům.
11 — Hotelový dům Jindřich a část sídliště Jindřiška na leteckém
snímku z let 1990–1995. Hotelový dům vznikl v místech, kde stával stejnojmenný důl, z něhož zůstala zachována těžní věž, připomínající minulost místa a celé Ostravy. Architekt Evžen Kuba jej
přičlenil ke starší blokové zástavbě a navázal tak na pokračování
bloků podél Nádražní ulice.
(foto: Kamil Jochym, Archiv města Ostravy,
12 — Restaurace a kavárna Jindřiška na třídě
Osvoboditelů (nyní Sokolská třída) ve starší fázi
výstavby sídliště na dobové pohlednici.
(foto: Zdeněk Menec, bez datování, soukromá sbírka
Martina Strakoše)
13 — Restaurace Jindřiška je součástí bloku
domů v Sokolské ulici na východním okraji sídliště. Dům s obchodním parterem byl navržen tak,
aby se přirozeně začlenil mezi starší blokovou
zástavbu centra Ostravy.
14 — Výraz deskového výškového domu
na západním okraji sídliště se výrazně změnil
po zateplení fasád.
12
13
14
– Miloš Matěj – Jaroslav Klát – Irena
Korbelářová, Kulturní památky
Ostravsko-karvinského revíru,
Ostrava 2009.
– Jaroslav Pokorný, Výškový dům
s taženým jádrem typu VOS, Pozemní
stavby, roč. XV, 1967, č. 11,
s. 557–560.
– Martin Strakoš, Průvodce
architekturou Ostravy, Ostrava 2009,
s. 131, 134, 387, 403.
– Martin Strakoš – Bartoň Miloš, in:
Kulturně-historická encyklopedie
českého Slezska a severovýchodní
Moravy, díl I. (A–L), Ostrava 2013,
s. 107.
– Metoděj Šojdr, Výškový dům
na sídlišti Jindřiška v Ostravě,
Pozemní stavby, roč. XV, 1967,
č. 12, s. 608–613.
– Marie Šťastná, Socha ve městě: Vztah
architektury a plastiky v Ostravě
ve 20. století, Ostrava 2008.
OSTRAVA
JINDŘIŠKA
SÍDLIŠTĚ
3
OBYVATELÉ
Sídliště Jindřiška je význačné svou polohou v centrální části
Ostravy, což společně s dobou výstavby domů do velké míry
určuje i skladbu jeho obyvatel. Na základě statistických
dat je možné popsat populaci, která žije v území zhruba
vymezeném ulicemi 30. dubna, Sokolská třída, Nádražní, Živičná
a Křižíkova. Část zdejšího bytového fondu byla vystavěna
již před 2. světovou válkou (zhruba třetina obydlených bytů
v roce 2011), většina bytů však až po jejím skončení v období
do roku 1970 (a to zejména v druhé polovině 50. let). Proměnu
obyvatelstva se pokusíme zachytit pomocí dat ze Sčítání lidu,
domů a bytů z roku 1970 (starší data nejsou v této podrobnosti
dostupná) a nejnovějšího cenzu konaného v roce 2011.
4 000
6 426
2 000
3 930
0
Na věkové struktuře z roku 1970 je zřejmé, že výstavba sídliště neproběhla „na zelené louce“, ale doplnila již stávající zástavbu. Přestože
je znatelná dvougenerační věková struktura rodičů a dětí, kteří se
do nových bytů v 50. letech nastěhovali (v době sčítání v roce 1970 to
však již byli čtyřicátníci a teenageři), není tak výrazná jako v případě
jiných ostravských sídlišť (např. V. obvod Poruby nebo Zábřeh). V roce
2011 se pak věková struktura obyvatel čtvrti příliš neliší od ostravského průměru. Příznačný je vyšší podíl obyvatel v mladším produktivním
věku, který pozorujeme i u dalších čtvrtí v centrálních částech měst.
Zaznamenáváme ale také vyšší podíl obyvatel ve starším seniorském
věku, z nichž určitou část mohou tvořit původní obyvatelé, kteří se před
50 lety nastěhovali do nových sídlištních bytů.
1970
100%
2011
12,8
OSTRAVA
23,8
20,5
37,5
33,5
31
JINDŘIŠKA
1970
40,3
27,4
15,1
22,1
10,2
ŽENY
OSTRAVA
85+
51,9
28,5
15
Již v roce 1970 vykazovalo sídliště Jindřiška
lepší vzdělanostní poměry než město Ostrava
jako celek a vynikalo i ve srovnání s ostatními
sledovanými sídlišti kraje. Svoji pozici posiluje
i v současnosti – podíl vysokoškoláků je tu
zdaleka nejvyšší. To je samozřejmě ovlivněno
i poměrně mladou věkovou strukturou
obyvatelstva, které obecně dosahuje
vyšší úrovně vzdělání. Svoji roli hraje také
atraktivní poloha a vyšší ceny bytů, které
nejsou dostupné všem skupinám obyvatel.
25,9
1970
OSTRAVA
MUŽI
2011
0%
JINDŘIŠKA
JINDŘIŠKA
VĚK
Podobně jako v případě ostatních sledovaných
sídlišť, i zde je mezi lety 1970 až 2011
patrné výrazné snížení počtu obyvatel až
o 40 %. To je navíc ovlivněno i poklesem
počtu obydlených bytů asi o 15 %. Oproti
celoměstskému průměru byl na sídlišti vyšší
podíl jedno- a dvoučlenných domácností
a to dokonce v obou sledovaných letech.
V roce 1970 tento stav dosti kontrastoval
s ostatními sledovanými sídlišti – jeden nebo
dva lidé žili v polovině zdejších bytů (v roce
2011 pak ve třech čtvrtinách). Tyto malé
domácnosti jsou tvořeny buď seniory, nebo
mladými, většinou bezdětnými obyvateli.
6 000
4,6
80–84
75–80
70–74
ZÁKLADNÍ
65–69
BEZ MATURITY
STŘEDOŠKOLSKÉ
VYSOKOŠKOLSKÉ
60–64
55–59
50–54
45–49
40–44
100%
0%
30–34
2011
25–29
JINDŘIŠKA
0,3
OSTRAVA
0,5
35–39
26,5
73,3
Proměna ekonomické struktury obyvatel
sídliště Jindřiška byla poměrně dynamická.
Zatímco ještě v roce 1970 zde zhruba dvě
třetiny obyvatel pracovaly v průmyslu
a stavebnictví, do roku 2011 výrazně narostl
podíl těch, kteří jsou aktivní ve sféře služeb
(tzv. terciéru). Tvoří dokonce více než 70 %
ekonomicky aktivních obyvatel, což převyšuje
celoměstský průměr. Je příznačné, že jde
o sídliště s nejvyšším nárůstem podílu
zaměstnání ve službách za posledních 40 let
(ve srovnání s ostatními sledovanými
sídlišti v kraji).
20–24
15–19
35,3
64,2
10–14
0–4
JINDŘIŠKA
6
4
2
%
2
4
6
MUŽI
2011
36
8
OSTRAVA
VĚK
63,6
61,1
1
8
0,4
1970
5–9
37,9
ŽENY
85+
80–84
ZEMĚDĚLSTVÍ
75–79
SLUŽBY
70–74
65–69
60–64
55–59
50–54
0%
45–49
100%
2011
40–44
JINDŘIŠKA
35–39
24,7
60,6
14,3
30–34
25–29
20–24
PRÁVNÍ UŽÍVÁNÍ BYTŮ V BYTOVÝCH DOMECH
NA SÍDLIŠTI V ROCE 2011
Dvě pětiny bytů jsou užívány obyvateli,
kteří mají byt v osobním nebo družstevním
vlastnictví, většina bytů je však obsazena
nájemníky. Tento podíl je zřetelně vyšší
v porovnání s ostatními sledovanými sídlišti
v Ostravě i v dalších městech kraje.
15–19
10–14
OSOBNÍ VLASTNICTVÍ
NÁJEMNÍ
DRUŽSTEVNÍ
5–9
0–4
8
6
4
2
%
2
4
6
8
Zdroj dat:
v letech 1970 a 2011
OSTRAVA
SÍDLIŠTĚ
PORUBA
V. OBVOD
1
„NAD TICHÝM ÚDOLÍM PORUBKY VZNIKÁ NOVÁ PORUBA, KRÁSNÉ MĚSTO SOCIALISMU, KTERÉ DNES JIŽ MÁ
8 STAVEBNÍCH OBVODŮ. NA ETAPÁCH VÝSTAVBY POZORUJEME NEJEN RŮZNOST SLOHU, ALE I VÝVOJ
STAVEBNÍ TECHNIKY OD ‚KLASIKY‘ PŘES VÝSTAVBU PANELOVOU, VIDÍME ZDE ŠVÉDSKÉ VĚŽÁKY I NAŠE
‚BICHLERY‘ V 5. OBVODĚ. S PŘIBÝVAJÍCÍMI ČTVRTĚMI PŘIBÝVÁ I POČET PODLAŽÍ A VELIKOST BLOKŮ A MNOŽÍ
SE I ‚VĚŽÁKY‘. PORUBA SE ROZRŮSTÁ DO ŠÍŘKY I DO VÝŠKY A ROSTE OBČANŮM TAKŘKA PŘED OČIMA.“
(Jindřich Mach, Z kroniky Poruby, in: Průvodce Porubou, Ostrava 1970)
INFO
Lokalita
→ Západní hranici V. obvodu Ostravy-Poruby
tvoří ulice Francouzská, jižní stranu vymezuje
ulice Polská, na níž navazuje na východní straně
sídliště Mongolská ulice. Ze severní strany tvoří
rozhraní sídliště Opavská třída.
Realizace
→ Bytostav Ostrava, 1963–1967
Investoři
→ Městský investorský útvar Ostrava
a bytová družstva jednotlivých podniků
Projekt
Ostrava)
→ Vlastimil Bichler, Čeněk Vorel – návrh
podrobného plánu V. obvodu: 1961–1963
→ Vlastimil Bichler – prováděcí plány deskových
domů o 12 nadzemních podlažích: 1964
→ Evžen Kuba – středisko obchodní
vybavenosti Koruna: 1964
→ Alois Vašíček a Josef Havlíček –
dvacetiposchoďový dům v centru sídliště: 1965
(nerealizováno)
BYTŮ
3804
PRO
13400
Zákres urbanistického řešení V. obvodu, Vlastimil Bichler a Čeněk Vorel,
Krajský projektový ústav pro výstavbu měst a vesnic Ostrava.
(reprofoto: Architektura ČSSR, 1962)
UMĚLECKÁ DÍLA
SÍDLIŠTĚ DNES
Sídliště představuje nejvýchodnější část zástavby Poruby. Z východní strany vymezila území nepřekročitelná linie možných poklesů půdy
v důsledku těžby uhlí a trasa plánované dálnice.
Pátý obvod se rozprostírá na terase mezi Svinovem na jižní a západní straně a Třebovicemi na straně severní. Ze západní strany na něj
navazuje porubský III. obvod, oddělený od zástavby V. obvodu pásem území, určeného pro
zamýšlené správní a společenské centrum Poruby. Po obvodě sídliště jsou vedeny průjezdní
komunikace, dovnitř vedou komunikace místní,
sloužící obyvatelům a pro zásobování. Základní
koncepce zástavby obvodu vychází z pravoúhlé
rozvolněné skladby deskových a bodových panelových domů o šesti, osmi a dvanácti podlažích. Celek tvoří tři tzv. mikrorajony, vzájemně
propojené ulicemi a pěšími trasami, vedenými
v zeleni. Každý z mikrorajonů má vlastní obchodní centrum a středisko služeb, jesle, mateřskou školu a základní školu členěnou na pavilony v hřebínkové sestavě. Obvodní centrum
Koruna je asymetricky umístěno u křižovatky
Opavské třídy s Francouzskou ulicí. Centru dominuje výškový sedmnáctipatrový dvojdům, kterému měl sekundovat dvacetipodlažní obytný
dům uprostřed sídliště, k jehož realizaci však
nedošlo.
Panelové domy G 57 záhy po svém uplatnění
na přelomu 50. a 60. let přestaly vyhovovat pro
svou uniformitu a výškové limity. Proto začaly vznikat krajské varianty panelových sestav.
Ústředním motivem západní strany sídliště se
staly dominantní „bichleráky“, nazvané podle autora architektonické podoby domů G-OS, Vlastimila Bichlera. Právě tyto dvanáctipodlažní deskové panelové domy o třech schodišťových sekcích
a s nezaměnitelnou střešní nástavbou představují lokální transformaci panelového domu G 57.
Příčný nosný panelový systém doplnil autor pásovými okny a lodžiemi, čímž sloučil vertikálu
celku s horizontálou okenních pásů, podpořenou
uplatněním zavěšených parapetních panelů.
Konečné úpravy fasády ze sypané kamenné drti
byly prováděny přímo na panelech, takže spáry přiznávají panelovou strukturu domu. Blok
o třech sekcích obsahuje celkem 144 dvoupokojových a třípokojových bytů.
Sídliště nemělo rozsáhlou výtvarnou výzdobu, nejspíš proto, že jeho plánování a zčásti
i výstavba se uskutečnily ještě před přijetím
vládního usnesení č. 355 ze dne 28. 7. 1965
o řešení otázek uplatnění výtvarného umění v investiční výstavbě. Několik děl realizovaných ve veřejném prostoru odpovídá svým
abstraktním pojetím pravoúhlé urbanistické
a architektonické struktuře zástavby. Veřejný prostor před společenským centrem Koruna vyzdobil svými dřevěnými plastikami malíř a grafik Eduard Ovčáček. Jednalo se o tři
totemy v podobě sloupů z válcově či kulovitě
nahrubo opracovaných kusů dřeva, nasazené na kovové podnoži. Dílo bylo v důsledku
narušení povětrnostními vlivy se souhlasem
autora v roce 2010 demontováno. Ve spolupráci s Drahoslavem Beranem vytvořil Ovčáček
v roce 1973 ještě jednu výtvarnou realizaci.
Jde o dekorativní betonovou stěnu, dělenou
do pěti úseků a tvořenou betonovými krychlemi, které se střídavě obracejí k rovině stěny
buď stěnou, anebo hranou. Část krychlí zdobí
kruhové betonové terče, původně zamýšlené
v keramickém provedení. Dekorativní stěna
se nachází u pěší zóny v parkově upraveném
prostoru mezi ulicemi Bulharskou a Alžírskou
a v současnosti je skryta za vzrostlou zelení.
Vzhledem k přísně pravoúhlému urbanistickému i architektonickému řešení a k přiznané
panelové struktuře na fasádách domů představuje porubský V. obvod výrazný protiklad
ke starším obvodům s kompaktnější a tradičněji formovanou zástavbou. V tomto ohledu
jde o typické panelové sídliště ze 60. let a novější úpravy v podobě zateplování, barevných
nátěrů či obložení zateplovacích systémů plechem a dalšími materiály působí nekoncepčně
a nahodile – „panel“ přestal určovat ráz zdejší
zástavby. Některé partie sídliště se podařilo
nově upravit, například dětské hřiště v parkově řešeném prostoru mezi ulicemi Bulharská
a Ukrajinská. Nedostatečný počet parkovacích
míst vyplývá z faktu, že v době výstavby byl
požadavek (1 auto na 3 osoby) naplněn na povrchu pouze ze 30 % a pro patrové i podzemní garáže byly ponechány jen územní rezervy,
posléze zastavěné. Současné zvyšování počtu
parkovacích míst na úkor zeleně a profilu ulic
představuje negativní zásah do exteriéru sídliště. Centra mikrorajonů a obvodní centrum
Kotva se změnily k horšímu. Část z nich zcela zchátrala (například centrum v Mongolské
ulici), část poškodily účelové stavební úpravy (Koruna). Mezi V. a III. obvodem, na místě
zamýšleného centra Poruby, vzniká od 90. let
solitérní zástavba (budova Komerční banky,
obchodní dům, okresní soud, obytné domy).
Chybí jí však kvalitní urbanistická struktura,
takže se toto území nepodařilo dobře napojit
na okolí. Hodnotou V. obvodu zůstává jeho zachovaná parková úprava a poměrně nedotčený
ráz (silueta, hmota, urbanistická struktura).
1 — Letecký pohled na V. obvod sídliště v Ostravě-Porubě
dává představu o urbanisticky a architektonicky komponované
struktuře zástavby z různě pojatých bodových a deskových,
výškově rozrůzněných panelových domů. Dominují jim bodové
výškové domy typu V-OS na jižním a západním okraji obvodu
a skupina čtyř deskových domů G-OS u obvodního centra
Koruna v západní části obvodu.
(bez datace a uvedení autora, Archiv města Ostravy,
2 — Model V. obvodu Poruby při pohledu od západu. V popředí
je vidět plánované řešení centra, které mělo sloužit celé
Porubě. Ačkoli na projekt tohoto centra byla v roce 1965
vypsána architektonická soutěž, její výsledky zůstaly pouze
na papíře. Výstavba uskutečněná na části tohoto území
po roce 1989 je chaotická a nemá řád, neboť odráží především
požadavky jednotlivých investorů bez ohledu na vzájemné
vazby a návaznost na předchozí etapy.
Uplatnění ve skladbě sídliště našel také typ výškového bodového panelového domu V-OS 64, tvořeného taženým železobetonovým jádrem a montovanou konstrukcí se šestimetrovými stropními
panely a s pláštěm z plynosilikátových panelů.
Tyto domy převažují na jižním a východním okraji
sídliště, kde tvoří členitou siluetu zástavby, patrnou ze širšího okolí. Z dalších typových domů
se uplatnil T 03 B-OS v podobě deskových domů
o šesti sekcích s břízolitovými fasádami. Dominantou obvodového centra se stal až v 80. letech
dokončený panelový dvojdům na principu typu
VM-OS, tvořící sestavu dvou propojených bodových věžových domů.
1
2
OSTRAVA
SÍDLIŠTĚ
PORUBA
2
V. OBVOD
V roce 1948 se v katastru obce Poruby začalo budovat „pohotovostní“ hornické sídliště, sestavené z typizovaných třípatrových zděných domů v řádkovém
uspořádání podél nynější Porubské ulice. Záhy poté
se plány počaly měnit. Tým pod vedením architekta
Vladimíra Meduny právě sem umisťuje Novou Ostravu,
město, které mělo reprezentovat komunistický režim
a jeho architekturu, tvořenou na základě metody socialistického realismu přejaté ze Sovětského svazu.
Výsledek uplatnění ideologických představ stalinismu
o socialistické architektuře můžeme vidět v I. a II. porubském stavebním obvodu. Výstavba I. obvodu začala v létě 1952, II. obvod následoval o tři roky později.
Následující III. obvod naproti tomu dokládá přechod
od socialistického realismu ke střízlivému novému
klasicismu, případně k novému modernímu výrazu.
Souvisí to s širším uplatněním typizace a především
prefabrikace v podobě blokopanelové výstavby. První
tři obvody se stavěly až do roku 1962 a dostavba některých částí, zvláště zdravotnických zařízení a budov služeb, probíhala ještě hlouběji v 60. letech.
Podobně do ztracena vyzněla snaha vybudovat
u V. obvodu centrum Poruby. Zůstalo u představ
z architektonické soutěže, uspořádané městem v roce
1965. První cena nebyla udělena, mezi tři návrhy, odměněné druhou cenou, patřil i projekt týmu Vlastimila Bichlera a Evžena Kuby z ostravského Krajského
projektového ústavu. Dané území tak sloužilo po desetiletí jako místo pro cirkusové stany nebo podzimní pouštění draků. Teprve po roce 1989 se podařilo
prostor zčásti zastavět. Svým atomizovaným pojetím,
založeným na výstavbě solitérů a důrazu na dopravní
infrastrukturu, však nová zástavba nevytváří skutečný prostor pro městský život. Založila spíše jakousi
vnitřní periferii, mnohem méně hodnotnou než sousední panelové sídliště.
Sídliště vyjadřuje víru v možnosti průmyslových postupů ve stavebnictví. Proto architekti zavrhli atypické stavby a i u staveb občanské vybavenosti kladli
důraz na důslednou „montovatelnost ze sériově vyráběných prvků a zachování pavilónového systému“.
Na stránkách časopisu Československý architekt autoři k projektu píší: „Nekompromisní požadavky stavební výroby přímo ovlivnily architektonicko-urbanistický koncept nové čtvrti, který skladbou lapidárních
hmot, výškovým kontrastem, barevným řešením a později doplněním působnosti zeleně se snaží vytvářet
příjemné, hmotově i výtvarně zajímavé prostory.“
Na „utváření“ panelových domů se podíleli architekti ostravského Krajského projektového ústavu
(Stavoprojekt Ostrava), například Hana Kolmašová
nebo Ivo Klimeš. Jejich podíl spočíval v osazení domů
do terénu a v úpravách vzhledu rozmístěním balkonů
a lodžií a řešením vlastní fasády. V dispozičním rozvrhu, konstrukci domů a v jednotlivých prvcích museli
uplatnit typové podklady. U škol, školek a jeslí se výstavba řídila podle typové dokumentace, jejímž
Zatímco urbanistická skladba III. obvodu vycházela
ještě z aplikace polouzavřených a pravoúhle komponovaných dvorů, obestavěných panelovými domy,
IV. obvod se od tohoto schématu odpoutal. Domy jsou
situované podél vrstevnic, nebo také v řadové uliční
by a použité pak jinými architekty na sídlišti Riviéra
ve Frýdku-Místku nebo v ostravském Jižním Městě.
V roce 1968, v katalogu společné výstavy s Ivo Klimešem a Evženem Kubou, Vlastimil Bichler při pohledu zpátky píše: „Přál bych si šetřit energií, energií
promarněnou soubojem s kompromisním racionalismem, který čas od času zachvacuje můj mozek jako
zlá nemoc. Nemoc zavlečená společností, kde architekt bojuje o její důvěru s tunami oceli, rentabilitou
panelárny, houfem diletantů. Přál bych si nebýt jen
‚nadstavbou‘, získat důvěru, být opět svěží, pracovat
s pocitem radosti a s velkou poezií.“
Centrum služeb a obchodů Koruna se postupně uvádělo do provozu v roce 1967, kdy už stála převážná
část domů. Zamýšlená nejvyšší stavba, dvacetipatrový obytný bodový dům podle návrhu Aloise Vašíčka
a Josefa Havlíčka, se pro svou náročnost nakonec
nerealizovala. Dům měl přitom tvořit dominantu sídliště, dynamizující jeho siluetu a zároveň orientační
bod pro všechny tři mikrorajony. Neuskutečnily se ani
zamýšlené patrové či podzemní garáže.
Pokud se podíváme na vlastní zástavbu V. obvodu
Poruby, zjistíme, že je silně ovlivněna architektonickým myšlením 60. let. Urbanistické uvažování se zde
odpoutává od představy tradičně vázané koridorové ulice. Sestavy domů naplňují abstraktní představu reliéfu v krajinném prostředí. Tvoří ho kombinace
obytných sektorů z bodových a deskových domů, které doplňují solitéry občanské vybavenosti nebo výškových dominant.
Typizace a prefabrikace se na území Poruby prosadila
v podobě strojově vyráběných částí – z cihel vyzdívaných bloků, železobetonových schodišť nebo betonových částí krovů sedlových střech. Od III. obvodu se
zde uplatnily blokopanelové systémy. Nejprve to byl
systém G 57 a modifikované systémy T 02 B-OS
a T 03 B-OS. Od pokusu se zástavbou mezi vozovnou
tramvají a Opavskou třídou (IV. obvod), kde vznikly
první výškové bodové panelové domy typu V-OS, se
zde rozšířil i tento druh panelové zástavby.
1 — Článek o projektu V. obvodu Poruby architektů Vlastimila
Bichlera a Čeňka Vorla z ostravského Krajského projektového ústavu v prvním čísle časopisu Československý architekt
z roku 1962 se zákresem obvodu v porubské zástavbě a fotografií modelu.
autorem byl Lubomír Jurok. Atypické projekty pavilonů služeb vytvořil Pavel Kolmaš, návrh okrskového
střediska Koruna vypracoval Evžen Kuba.
zástavbě. Uzlová místa uliční sítě ve IV. obvodu zvýrazňují výškové bodové obytné domy, zčásti vystavěné ze železobetonové krabicové soustavy, odlévané
do bednění přímo na místě, zčásti opakující typ panelového domu V-OS.
Zdroje
– Archiv města Ostravy, fond Obvodní
národní výbor Ostrava 4.
– Zemský archiv v Opavě, fond KNV
Severomoravského kraje.
– Miloš Bartoň, Ostrava-Poruba, největší městské sídliště v ČSSR, in:
Ostrava: Sborník příspěvků k dějinám a výstavbě města 2, Ostrava
1964, s. 9–28.
– Miloš Bartoň, Výstavba a přestavba města, in: Ostrava socialistická,
Ostrava 1971, s. 39–78.
– Bichler – Klimeš – Kuba: Výstava
architektonických prací tvůrčí skupiny architektů za období 1957–
1967 (katalog), Ostrava 1968.
– Vlastimil Bichler, Nová obytná čtvrť
a městské centrum v Porubě, Architektura ČSSR, roč. XXI, 1962,
s. 653–655.
– Vlastimil Bichler – Čeněk Vorel,
Nová obytná čtvrť a hlavní městské
Architekt Vlastimil Bichler (1934), hlavní autor
V. obvodu Poruby, se zabýval především urbanistickým řešením panelových sídlišť v intencích pozdního
modernismu na Ostravsku. Kromě V. obvodu navrhl
urbanistické územní plány VII. a VIII. obvodu. Věnoval
se také architektonickému řešení modifikace panelové sestavy G 57 do následně vyvinuté krajské sestavy G-OS, uplatněné poprvé v rámci V. obvodu Poru-
1
2
3
2 — Rozvinuté pohledy – vlevo prostor u křižovatky s výškovým
obytným objektem (u centra Koruna), vpravo navrhovaná podoba nerealizovaného centra Poruby.
3 — Pohled přes bloky III. obvodu a tehdejší Leninovu třídu (nyní
Hlavní třída) na zástavbu V. obvodu s dominantami v podobě
deskových výškových domů typu G-OS na dobové pohlednici.
(foto: J. Fiala, bez datace, Archiv města Ostravy, sbírka fotografií a pohlednic)
4
5
6
7
8
9
4 — Staveniště V. obvodu na zemědělské půdě v extravilánu
Poruby u hranic s Třebovicemi a Svinovem.
(bez autorství a datace, Archiv města Ostravy, sbírka fotografií a pohlednic)
5 — Maďarská ulice (poblíž křížení s ulicí Ukrajinskou) v V. obvodu na snímku z roku 1964. Čtyři sedmipatrové deskové panelové domy o šesti schodišťových sekcích stojí na severovýchodním okraji sídliště. V jednom z těchto domů zařídili
nábytkem v roce 1965 v rámci výstavy „Ostrava 65“ (s podtitulem „Za socialistické životní prostředí“) celkem 24 bytů, aby se
návštěvníci mohli přesvědčit, jak lze účelně a esteticky kultivovaně bydlet v panelových domech. Některé části expozice nabízeli organizátoři přímo na místě k prodeji.
(bez autorství, Archiv města Ostravy, sbírka fotografií a pohlednic)
6 — Betonování taženého jádra domů na snímku z roku 1965.
Tento specifický postup výstavby výškových bodových domů
typu V-OS, kombinující odlévané železobetonové jádro s montovanou konstrukcí, skýtal nezvyklý pohled na schodišťové věže,
odlévané z betonu do posuvného bednění. Jádro bylo posléze
za pomoci jeřábu postupně obestavováno montovaným skeletem. Po ověření způsobu výstavby těchto obytných věží v rámci
IV. obvodu se mohla naplno rozběhnout jejich výstavba v mladších částech Ostravy.
7 — Pohled na výškové bodové domy soustavy V-OS
na východním okraji V. obvodu Poruby v různých fázích
výstavby i v konečné podobě. Tyto domy, vyvinuté na základě
švédského vzoru a označované také jako švédský typ nebo
lidově „švéďák“, měly obohatit výškovou, tvarovou i formální
skladbu panelových sídlišť na Ostravsku. K jejich elegantnímu
vzhledu přispěla poměrně subtilní hmota domu, pásová okna,
postranní balkóny a v některých případech průběžné lodžie
s kovovým zábradlím vyplněným drátosklem.
(foto: Viktor Kolář, 1966, Archiv města Ostravy,
8 — Vlastimil Bichler navrhl pro zástavbu V. obvodu Poruby
deskové výškové panelové domy na principu domů typu G 57.
Tzv. „bichleráky“, označované jako typ G-OS, se staly charakteristickým motivem zástavby této části Poruby jak svou výškou,
přesahující dosavadní stavební zkušenosti, tak i pásovými okny
a lodžiemi v hlavních průčelích nebo členěnými lodžiemi v průčelích bočních. Tento přechodový typ panelového domu byl posléze překonán novějšími typovými skladbami.
10
11
12
9 — Čtveřice jedenáctipatrových deskových výškových domů
krajského typu G-OS, odvozeného z typu panelového domu
G 57, tvoří dominantu západního okraje V. porubského obvodu.
Dobová pohlednice zachycuje pohled od nynější Hlavní třídy.
V současnosti tento výhled zakrývá zástavba mezi III. a V. obvodem, uskutečněná po roce 1989 v místech, kde se od 60. let
uvažovalo o vzniku centra celé Poruby.
(foto: Zdeněk Menec, bez datování, Archiv města Ostravy,
10 — Škola a školka v Ukrajinské ulici na snímku z roku 1966.
Pavilonové školy uvnitř tzv. mikrorajonů sídliště představují horizontální akcent zástavby, zakomponovaný do zelených
ploch určených ke každodenní rekreaci obyvatel.
11 — Pohled na část V. obvodu s výškovým dvojdomem (vzadu vlevo III. obvod, vpravo IV. obvod), na snímku z roku 1979.
Některé části sídliště se vzhledem k nedostatku stavebních
kapacit a prostředků dokončovaly ještě na přelomu 70. a 80.
let. Týkalo se to především nejvyššího obytného dvojdomu
u obchodně-společenského centra Koruna a křižovatky nynější Opavské třídy s Francouzskou ulicí. Dokončení této výškové
panelové stavby typu VM-OS se protáhlo až do 80. let.
(foto: Hana Kunzová, 1979, Archiv města Ostravy,
12 — Letecký pohled od západu na zástavbu V. obvodu a dále
III., II. a I. obvodu Ostravy-Poruby. Ulice v popředí se nazývá
Ukrajinská a z části svým trasováním navazuje na osu Hlavní
třídy – ústředního porubského bulváru. Dva deskové panelové domy typu T 03-B-OS podélně lemují uvedenou osu, k níž se
příčně obracejí další panelové domy.
(reprofoto: Hana Kunzová, bez datace, Archiv města Ostravy,
13 — Silueta porubského V. obvodu je z dálky zřetelná i v linii
rychlostní komunikace Rudné, spojující východní část Ostravy
s jejím západním satelitem. Siluetu tvoří výškové panelové domy
G-OS a V-OS a původně ji zdůrazňovaly i horizontály panelových
domů T 02-B. V současnosti však nižší část zástavby včetně pavilonových škol a deskových domů zakrývá vzrostlá zeleň.
(foto: Petr Sikula, bez datace, Archiv města Ostravy, sbírka fotografií a pohlednic)
14 — Nové dominanty, například v podobě Komerční banky,
schematicky odvozené z tvorby amerického architekta Richarda
Meiera, vznikaly od 90. let 20. století v nezastavěném pásu mezi
III. a V. obvodem Poruby. Tento pás byl od 50. let rezervován pro
výstavbu porubského centra s hlavními správními budovami západní části Ostravy. Výstavba tohoto centra se však neuskutečnila. Po roce 1989 se začalo území zastavovat bez kvalitní urbanistické koncepce, takže se nepodařilo navázat na již existující
obytnou zástavbu III. a V. obvodu Ostravy-Poruby.
13
14
centrum v Porubě, Československý
architekt, roč. VIII, 1962, č. 1, s. 4.
– Stanislav Horák, K soutěži na centrum Poruby v Ostravě, Architektura
ČSSR, roč. XXV, 1966, č. 2, s. 83–87.
– M. Kokeš, Část celostátní výstavy
Ostrava 65, Nová svoboda, roč. XXI,
1. 6. 1965, č. 130, s. 2.
– Jiří Lexa, Odkazy porubských kronik, Ostrava 2007.
– Nová svoboda, roč. XXI, 3. 1. 1965,
č. 2, s. 2.
– Nová svoboda, roč. XXII, 23. 3. 1966,
č. 70, s. 2.
– Průvodce Porubou, Ostrava 1970.
– Marie Šťastná, Porubské sochy
a reliéfy, Ostrava 2014.
– Čeněk Vorel – Vlastimil Bichler, Nad
plánem pátého obvodu Poruby, Nová
svoboda, roč. XVIII, 25. 3. 1962,
č. 72, s. 3.
OSTRAVA
PORUBA
SÍDLIŠTĚ
V. OBVOD
3
OBYVATELÉ
Pátý obvod je součástí Ostravy-Poruby, která je převážně
tvořena sídlištní zástavbou. Obvod byl vystavěn v první polovině
60. let. Na složení obyvatel má vliv doba výstavby původního
sídliště, ale také to, že ve sledovaném území došlo k další
výstavbě nových bytů (v 70. letech a také po roce 2000).
Proměnu obyvatelstva se pokusíme zachytit pomocí dat ze
Sčítání lidu, domů a bytů z roku 1970 a nejnovějšího cenzu
konaného v roce 2011.
MEZI LETY 1970 A 2011
V průběhu 70. let se počet obyvatel mírně
zvýšil díky výstavbě asi pěti set nových
bytů, později pak pozorujeme postupný
úbytek počtu bydlících. I když se mezi lety
1970 a 2011 počet obydlených bytů zvýšil
asi o 10 %, počet obyvatel klesl o čtvrtinu.
Souvisí to se změnou průměrné velikosti
domácnosti. Třemi a více osobami je totiž
tvořeno pouze 25 % bytových domácností.
15 000
10 000
Sídliště vystavěné „na zelené louce“ se vyznačuje
charakteristickou a velmi výraznou dvougenerační věkovou
strukturou. V důsledku nastavení tehdejší státní bytové
politiky se na sídliště stěhovaly především mladé rodiny
s dětmi. Silně zastoupeny proto byly věkové skupiny rodičů
ve věku 25–34 let a dětí do 10 let (dohromady 60 % všech
obyvatel sídliště). Naopak vrstva seniorů v té době na sídlišti
prakticky chyběla. Tato vyhraněná věková struktura se potom
zrcadlí i v současném složení obyvatelstva. Sledujeme nadále
nadprůměrně zastoupenou skupinu tehdejších rodičů, kteří již
dosáhli důchodového věku. Senioři přitom tvoří čtvrtinu všech
obyvatel. Určitou nadějí na omlazení sídliště je relativně vysoký
podíl nejmladších dětí, který souvisí s tím, že silné populační
ročníky 70. let dosáhly reprodukčního věku.
5 000
10 131
11 019
1970
1980
7 602
0
2011
0%
100%
2011
PORUBA
18,1
OSTRAVA
PORUBA
20,5
PORUBA
1970
MUŽI
33,5
33,5
V době prvního Sčítání lidu, domů a bytů,
které následovalo po výstavbě sídliště,
vykazovalo zdejší obyvatelstvo výrazně lepší
vzdělanostní strukturu než město jako celek.
I v současnosti je v V. obvodu vyšší podíl
středoškoláků s maturitou a vysokoškoláků,
ale rozdíl již není tak znatelný. Důvodem je
vyšší podíl lidí v důchodovém věku, kteří
vykazují nižší vzdělanost i na úrovni celé
republiky – vzdělání pro ně bylo mnohem méně
dostupné.
16,3
31
15,1
1970
OSTRAVA
VĚK
32
39,1
30
23,1
7,8
ŽENY
OSTRAVA
85+
51,9
28,5
15
4,6
80–84
75–80
70–74
BEZ MATURITY
ZÁKLADNÍ
65–69
STŘEDOŠKOLSKÉ
VYSOKOŠKOLSKÉ
60–64
55–59
50–54
45–49
40–44
100%
0%
30–34
2011
25–29
PORUBA
0,3
OSTRAVA
0,5
35–39
33,2
66,5
Je zajímavé, že již v roce 1970 pracoval
v oblasti služeb (tzv. terciéru) poměrně
vysoký podíl obyvatel (více než 40 %),
který korespondoval s vyšší úrovní vzdělání
obyvatel sídliště. Tento podíl zůstává
i v současnosti relativně vysoký; v posledních
desetiletích navíc došlo k výraznému poklesu
zaměstnanosti v tradičně silném průmyslu.
Klesl i samotný počet ekonomicky aktivních
obyvatel jednak v souvislosti s úbytkem počtu
obyvatel sídliště a zejména s jejich odchodem
do důchodu.
20–24
15–19
35,3
64,2
10–14
0–4
PORUBA
6
4
2
%
2
4
6
MUŽI
2011
41,6
8
OSTRAVA
VĚK
57,8
61,1
1
8
0,6
1970
5–9
37,9
ŽENY
85+
80–84
ZEMĚDĚLSTVÍ
75–79
SLUŽBY
70–74
65–69
60–64
55–59
50–54
0%
45–49
100%
2011
40–44
PORUBA
35–39
47,5
19,9
32,6
30–34
25–29
20–24
Celých 80 % bytů v bytových domech je
obýváno obyvateli, kteří ho mají v osobním
nebo družstevním vlastnictví. Je zajímavé, že
ve srovnání s ostatními analyzovanými sídlišti
v kraji je v V. obvodu nejnižší podíl nájemního
bydlení.
15–19
10–14
NÁJEMNÍ
DRUŽSTEVNÍ
5–9
0–4
8
6
4
2
%
2
4
6
8
Zdroj dat:
v letech 1970, 1980 a 2011
KARVINÁ
RÁJ
SÍDLIŠTĚ
1
„BĚHEM ŠESTI LET VYBUDOVALI PRACOVNÍCI BYTOSTAVU NOVÉ HORNICKÉ SÍDLIŠTĚ V KARVINÉ-RÁJI.
V MODERNÍCH DVOU A TŘÍPOKOJOVÝCH BYTECH TU ŽIJE JIŽ 30 000 OBYVATEL, PŘEVÁŽNĚ HORNÍKŮ,
KTEŘÍ ZŮSTÁVAJÍ V KARVINSKÝCH DOLECH NATRVALO.“
(deník Nová svoboda, 10. září 1966)
INFO
Lokalita
→ Sídliště je vymezeno třídou 17. listopadu
a ulicemi Ciolkovského, U Lesa, Ve Svahu, Na Kopci,
Stavbařů, třídou Těreškovové, Žižkovou a Rudé
armády.
Projekt
→ Rudolf Spáčil, Státní/Krajský projektový ústav
pro výstavbu měst a vesnic Ostrava (pozdější
Stavoprojekt Ostrava) – podrobný plán sídliště Ráj:
1956
→ Jiří Klen, Zdeněk Jakubec, Jiří Kubišta, Státní/
/Krajský projektový ústav pro výstavbu měst
a vesnic Ostrava (Stavoprojekt Ostrava), pracoviště
Praha – projekt I. a II. etapy: 1956–1958
→ Zoja Wallerová, Josef Štamberk, Jiří Klen, Státní/
Krajský projektový ústav pro výstavbu měst a vesnic
Ostrava (Stavoprojekt Ostrava) – projekt III. etapy:
1959–1960
→ Oldřich Pražák, Státní/Krajský projektový ústav
pro výstavbu měst a vesnic Ostrava (Stavoprojekt
Ostrava) – podrobný územní plán Karviná-Ráj II:
1958–1959
→ Jiří Kučera, Státní/Krajský projektový
ústav pro výstavbu měst a vesnic Ostrava
(Stavoprojekt Ostrava) – velkoprodejna
Karviná-Ráj II: 1964
→ Oldřich Pražák, M. Tomek, Jana Palkovská,
Stavoprojekt Ostrava – projekt okrsku
Karviná-Ráj 2a: 1967
→ Zdeněk Špaček, Stavoprojekt Ostrava –
obytná skupina U bažantnice: 1986–1987
Realizace
→ Bytostav, středisko Karviná
I. a II. etapa: 1957–1967, III. etapa: 1961–1967
V pozdějších fázích výstavby, uskutečňovaných
až do 80. let v rámci IV. a V. etapy (II. obvod),
se uplatnily stavební podniky Pozemní
stavby Ostrava (PSO) a Výstavba ostravskokarvinských dolů (VOKD).
Investor
→ Krajský investorský útvar Ostrava,
Generální investor bytové a občanské výstavby,
Ostrava
BYTŮ
BYTŮ
1467
3138
I.+II. ETAPA
III. ETAPA
PRO
PRO
6000
12290
Rudolf Spáčil a kolektiv, Státní projektový ústav pro výstavbu měst a vesnic Ostrava: Směrný územní plán Karviné: 1. Fryštát, 2. nové centrum,
3. nemocnice, 4. Nové Město, 5. Ráj I, 6. Ráj II, 7. Hranice, 8. příměstská průmyslová zóna, 1956. Zatímco vlastní Karviná zanikla v důsledku
poddolování, nová zástavba se ve druhé polovině 20. století rozvíjela v bezprostředním okolí historického jádra městečka Fryštátu.
UMĚLECKÁ DÍLA
SÍDLIŠTĚ DNES
Bývalé městečko Fryštát se mělo stát městem
o 50 000 obyvatelích a nahradit tak starou
Karvinou, ohroženou poddolováním. Prvotní
záměr vycházel ze směrného plánu tzv. Nové
Karviné, vypracovaného brněnským architektem
Adolfem Liebscherem v letech 1946–1947.
Urbanistický plán z roku 1956, vytvořený
týmem vedeným Rudolfem Spáčilem, využil
Liebscherův radiálně okružní systém pro
rozvržení sídliště v místech starší osady Ráj.
Okružní linii představuje třída 17. listopadu,
z níž vybíhají radiály v podobě ulic Kosmonautů,
Borovského nebo Rudé armády. Další okružní
třídu představuje část ulice Kosmonautů
a na ni navazující třída Těreškovové. Většina
uzlových bodů má podobu křižovatek, jednu
z nich však architekti Jiří Klen, Zdeněk
Jakubec a Jiří Kubišta přetvořili na Gagarinovo
náměstí, nacházející se mezi sídlištními okrsky.
Kompozice I. a II. okrsku je založená na dvou
osách – březové a lipové aleji. Na ně navazují
vnitřní zelené plochy. Zelené jádro každého
okrsku bylo určeno pro školská zařízení –
jesle, mateřské a základní školy – a ohraničuje
ho okružní komunikace. Z vnější strany jsou
tyto okružní ulice obestavěny obytnými domy.
Průběžné komunikace pak vymezují území
jednotlivých okrsků.
Převážnou část zástavby I. obvodu (I., II. a III.
etapa) tvoří panelové domy G 57, zčásti o třech,
zčásti o čtyřech patrech, složené ze tří nebo čtyř
sekcí. Čtyři sekce obsahují celkem 64 bytů s bytovými jádry, z toho čtyři byty třípokojové a 60 bytů
dvoupokojových. Na část těchto domů navazují
dvoupatrové domy T 02 B nebo T 03 B se dvěma
sekcemi. Tyto domy pro svou konstrukci využívají
místního materiálu – strusky.
Ze západní strany výškovou hladinu sídliště rytmizují tři atypické věžové bodové devítipatrové domy
z vyzdívaného železobetonového skeletu. Domy
mají symetrické dispoziční uspořádání se šesti
malometrážními byty o jednom či dvou pokojích.
Další výškové domy pak zdůrazňují důležitá místa
sídliště. V případě lokálního centra na Gagarinově
náměstí je to objekt z let 1966–1967 podle návrhu Jiřího Kubišty a Zdeňka Jakubce s atypickým
obchodním střediskem a výškovou obytnou částí
z vyzdívaného železobetonového skeletu. Křižovatku třídy 17. listopadu a ulice Borovského zase
určuje blok z panelových sekcí typu G-OS 64 z let
1965–1967 od Miroslava Goly. Parter jednotlivých
sekcí je otevřený a domy podpírají železobetonové
pilíře ve tvaru V. Tentýž typ upravil Gola ve spolupráci s Miroslavem Selingerem při dostavbě
III. etapy do podoby třípatrových domů s jedinou
sekcí. Ve IV. etapě zpracoval Stanislav Svoboda
krajskou verzi typu T 03 B-OS do podoby osmipodlažních bodových panelových domů. V některých
nedokončených částech sídliště, například na území U Bažantnice, probíhala výstavba ještě
v 80. letech, a to z panelové stavebnice OP 1.13.
Výtvarné vstupy na území Karviné-Ráje
souvisejí s architektonickými dominantami
sídliště. Střed Gagarinova náměstí určovala
nepravidelně ohraničená vodní plocha,
odpovídající dynamickému utváření tohoto
veřejného prostoru. Výtvarné realizace,
bohužel dosud bez autorského určení, najdeme
vně i uvnitř Domu nábytku u křižovatky ulic
Kosmonautů a Borovského. V areálu nynější
Základní umělecké školy Bedřicha Smetany se
nachází plastika Matka s dítětem od sochaře
Jiřího Myszaka. Skulpturu Rodina z let
1965–1967 vytvořil ostravský sochař Vladislav
Gajda a osadil ji ve spolupráci s architektem
Miroslavem Golou před pavilonovou školu
U Studny. Gajda je také autorem plastiky ze
štípaného kamene z roku 1965 u restaurace
Centrum a sochy Rozkvět ze spišského
travertinu z let 1966–1971, začleněné
k zástavbě poblíž křižovatky třídy 17. listopadu
a ulice Borovského opět podle Golova návrhu.
Socha Dialog z roku 1992 od Oty Ciencaly
zdobí novější část sídliště (ulice U Lesa).
Absence většího počtu výtvarných děl
ve veřejném prostoru takto rozsáhlého sídliště
nejspíš souvisí s tím, že projektování i výstavba
se uskutečnily ve značné míře ještě před
přijetím vládního usnesení č. 355 ze dne
28. 7. 1965 o řešení otázek uplatnění
výtvarného umění v investiční výstavbě.
Nepřímo o tom svědčí fakt, že umístěná
výtvarná díla vznikala až od roku 1965.
Sídliště Ráj v současnosti představuje jednu
z nejzachovalejších částí Karviné s převážně
fungující infrastrukturou. Z urbanisticko-architektonického hlediska se v dobrém
stavu nacházejí především nejstarší části
sídliště kolem Gagarinova náměstí, třídy
Kosmonautů a ve vnitroblocích. Totéž
lze konstatovat o parkově upravených
prostorech. I když převážná většina domů již
byla přestavěna a opatřena polystyrénovým
kontaktním zateplovacím systémem
a plastovými okny, použitá barevnost
nedestruovala celkový dojem z uspořádání
sídliště. Část domů je poznamenána různě
pojatými úpravami včetně staršího zateplování
štítových zdí nebo nástavbami. Roste tlak
na zvýšení počtu parkovacích míst na úkor
veřejného prostoru a zeleně. Jedinou
architektonicky náročnější akci představuje
přestavba pavilonu základní školy pro potřeby
Regionální knihovny Karviná, uskutečněná
v letech 2010–2011 podle návrhu architekta
Jiřího Liškutína. S ní se spojila úprava
veřejného prostoru. Výsledek ukazuje, že
náročnější architektonické intervence mohou
revitalizovat sídliště zevnitř a dát veřejnému
prostoru jinou, dosud nedoceněnou náplň.
Na podobný zásah nyní čeká nedaleký
a značně zchátralý obchodně-společenský
areál s kinem Centrum. Původně se uvažovalo
o stržení kina, ale nyní se zdá, že dostalo
druhou šanci.
1 — Náměstí Budovatelů podle návrhu brněnského architekta Arnošta Krejzy
je typickým příkladem prostoru z první poloviny 50. let 20. století, vytvořeného
v duchu socialistického realismu. Tehdejší karvinský Stalingrad, později zvaný
Nové Město, je situovaný severně od historického centra Fryštátu a tvoří jádro
nové Karviné. Typizované cihlové domy s historizujícím dekorem a ideologicky
podmíněnou výzdobou představovaly „paláce proletariátu“ a společně s rozsáhlým
veřejným prostorem naplňovaly tezi o „socialistickém obsahu a národní formě“
socialistické architektury.
(foto: Jindřich Minol, bez datace, sbírka Muzea Těšínska, fond Fotografie H a G)
2 — Půdorys věžového obytného domu (Karviná-Ráj I) navrženého Jiřím Kubištou
a Zdeňkem Jakubcem. Věžové domy, zdůrazňující ze západní strany vstupy
do sídliště, jsou sice formálně specifické, obsahují však malometrážní byty podobně
jako okolní nižší zástavba, tvořená panelovými deskovými domy G 57.
(reprofoto: Architektura ČSSR, 1963).
3 — Zástavba se sochou Rozkvět od Vladislava Gajdy u křižovatky ulice Borovského
s třídou 17. listopadu. Výtvarná výzdoba na sídlišti Karviná-Ráj dosud postrádá
docenění a především návaznost, neboť novější umění ve výzdobě sídlišť zcela chybí.
(foto: Drahoslav Ramík, kolem r. 1976, sbírka Muzea Těšínska, fond Fotografie H a G)
1
2
3
KARVINÁ
RÁJ
SÍDLIŠTĚ
2
Vznik sídliště v Karviné-Ráji bezprostředně souvisí s rozvojem těžby černého uhlí v severovýchodní
části Ostravsko-karvinského kamenouhelného revíru a s tím svázanou likvidací staré Karviné, jež se
nyní nazývá Karviná-Doly. Původní Karviná, povýšená
na město teprve v roce 1923, zanikla v důsledku poddolování. Jako náhrada počala po druhé světové válce vznikat Nová Karviná. Nejprve šlo o nynější Nové
Město, založené v roce 1947 severně od jádra městečka Fryštátu jako sídliště Stalingrad. Právě katastr
Fryštátu a sousedních obcí se měl stát místem, kde
vznikne obytná zástavba nového hornického města.
Samotný Ráj od Fryštátu v té době oddělovala železniční trať. Po jejím zrušení v roce 1962 a vytvoření
nové přeložky Košicko-bohumínské trati mohl vzniknout velký okružní bulvár, nyní třída 17. listopadu.
Řešila se i otázka rodinných domů a vilek z první třetiny 20. století. Některé z nich podlehly demolici, jiné,
zvláště v místní části zvané Mizerov, zůstaly zachovány a začlenily se do nové struktury sídliště.
symetricky rozvinuté dominanty, případně bulváry
rytmizoval vkládáním obdélných náměstí. Přestože Spáčilův plán schválila rada Krajského národního
výboru Ostravského kraje v roce 1959, realizoval se
nakonec zcela jiný koncept. Architekti pražského pracoviště ostravského Stavoprojektu vytvořili v letech
1956–1958 odlišně pojatý projekt I. a II. stavební
etapy I. obvodu sídliště. Podél průběžných komunikací sice také uplatnili polouzavřené bloky, avšak
jinak utvářené. Každý blok tvoří tři domy poskládané do pravoúhle zalomených sestav. Jejich sériovým
řazením vznikají polouzavřené klidové dvory. V horní
části těchto etap jsou uplatněny domy G 57 o čtyřech sekcích, situované po vrstevnicích. To odpovídalo urbanismu sídliště a zároveň vyhovovalo potřebám
rovného terénu pro vedení jeřábových drah. Třetí etapa výstavby I. obvodu přinesla do struktury sídliště
malé bodové domy a především výraznější barevnost.
Na struktuře fasád se uplatnil pravoúhlý rastr barevně akcentovaných ploch, odpovídajících skladbě konstrukce. Z hlediska občanské vybavenosti se podařilo
na Gagarinově náměstí realizovat sdruženou prodejnu potravin a blok s kavárnou a restaurací Brno
podle návrhu Jiřího Klena a na okraji II. obvodu tzv.
nábytkovou síň podle projektu Miroslava Goly. V dalším obvodu sídliště v rámci IV. etapy vzniklo obchodní
a společenské centrum kolem architektonicky akcentovaného kina Centrum s lanovou střechou a specificky řešenými komunikacemi.
Základ pro urbanistické pojetí sídliště Karviná-Ráj
vznikl po polovině 50. let, kdy Rudolf Spáčil ze Státního/Krajského projektového ústavu pro výstavbu
měst a vesnic Ostrava v rámci Směrného plánu města
Karviné vypracoval podrobný plán sídliště Ráj. Do radiálně okružního systému navrhl vložit polouzavřené
bloky a na osy důležitých komunikací po vzoru klasicistních regulí socialistického realismu situoval
1 — Jiří Klen, Zdeněk Jakubec, Jiří Kubišta: Karviná-Ráj,
I. a II. stavební etapa, projekt 1956–1958. Pevné uliční
čáry domů stále ještě zvýrazňují koridory ulic, zatímco
náměstí autoři situovali na křižovatku, do prostoru styku
jednotlivých etap výstavby sídliště. Jistá forma přechodu
mezi staršími a novými principy se projevila i v řešení
věžových domů. Nejedná se o panelové domy, nýbrž o stavby
ze železobetonového skeletu.
1
Autora Směrného plánu sídliště Karviná-Ráj Rudolfa
Spáčila (1922–?), žáka Jiřího Krohy z brněnské techniky, známe jako autora územních plánů pro Frýdek-Místek, Ostravu nebo Český Těšín. Podílel se též na projektech sídlišť v ostravských čtvrtích Poruba, Zábřeh
nebo Výškovice a v letech 1973–1975 vedl projekční
tým Památníku Ostravské operace v Hrabyni poté, co
soutěž vyhrál jiný autorský kolektiv.
lel se na projektech nábytkové síně nebo sportovního
stadionu v Karviné-Ráji, přetvořil typ panelového domu
G-OS 64 a uplatnil ho ve struktuře tohoto sídliště. Navrhl i zimní stadion v Karviné. Tvůrčím způsobem využíval formy střídmého pozdního modernismu i expresivnější výraz bruselského stylu.
Zdroje
Spoluautor I., II. a III. etapy Karviné-Ráje
Jiří Klen (*1926) se zapojil do projekčních prací
na Ostravsku již počátkem 50. let, a to jako dogmatický stoupenec socialistického realismu. Mimo jiné se
jako kreslíř podílel na vypracování perspektivního pohledu na Novou Ostravu ze září 1952, prezentovaného
dnes v expozici architektury a stavitelství Národního
technického muzea v Praze. Pracoval v pražském pracovišti ostravského Stavoprojektu až do 60. let, kdy
se jeho politické smýšlení změnilo. V roce 1966 patřil mezi architekty, kteří vystoupili ze Stavoprojektů
a v rámci tehdejšího družstevního podnikání založili
Sdružení projektových ateliérů. Jiří Klen zde vedl ateliér Delta. Po srpnu 1968 emigroval do Švýcarska.
Miroslav Gola (1922–?) studoval na Fakultě architektury ČVUT, avšak z politických důvodů nemohl studium
dokončit. Poté pracoval na Ostravsku ve Stavoprojektu
a ve Státním ústavu dopravního projektování. Podí-
2
– Spisovna stavebního úřadu magistrátu města Karviné.
– Areál nových škol v Karviné 4…,
Karvinské noviny, roč. X,
29. 6. 1966, č. 27, s. 1.
– Architektura v Severomoravském
kraji, Ostrava 1965.
– Oldřich Gistr, Co nás čeká v roce
1962, Karvinské noviny, roč. V,
21. 10. 1961, č. 40, s. 3.
– Milan Hartl (ed.), Architektonická
práce 1948–1968. Výběr prací Stavoprojektu v Ostravě, Ostrava 1968.
– -jk-, Karviná 80, Karvinské noviny,
roč. XVII, 6. 11. 1969, č. 45, s. 3.
– Miroslav Kirdanov, Výstavba města Karviné v období 1945–1967, in:
Karviná: Sborník příspěvků k dějinám a výstavbě města, Karviná
1968, s. 249–256.
– Jiří Klen – Oldřich Pražák, Výstavba
Karviné, Architektura ČSSR,
roč. XXII, 1963, s. 468–481.
– Blanka Kmeťková, Panelárna desetiletá, Karvinské noviny, roč. XVII,
22. 5. 1969, č. 21, s. 2.
3
(reprofoto: Architektura ČSSR, 1963).
2 — Zoja Wallerová, Josef Štamberk, Jiří Klen: III. stavební etapa sídliště Karviná-Ráj, projekt 1959–1960. Orientace
domů podél vrstevnic a okrskové členění jednotlivých částí
včetně situování patřičných objektů služeb nebo školských zařízení je charakteristické i pro III. etapu sídliště Karviná-Ráj.
3 — Oldřich Pražák a kolektiv: V. stavební etapa sídliště Karviná-Ráj II, perspektiva zástavby, nedatováno. Dynamické provedení výkresů se výrazně odlišovalo od historizujícího přístupu
předchozího desetiletí, rozvíjeného pod vlivem socialistického
realismu.
(archiv Odboru stavebního a životního prostředí Magistrátu města Karviné)
4
5
4 — Karviná-Nové Město, prostor na křižovatce u Prioru
(1958–1960). Zpožďování úprav veřejného prostoru a zároveň
nedostatky v dokončování samotných obytných domů představovaly obecný neduh tehdejší výstavby.
(foto: František Sikora, sbírka Muzea Těšínska, fond Fotografie H a G)
5 — Celkový panoramatický pohled na I. a II. etapu sídliště Ráj
v 60. letech. První etapa budování sídliště podle návrhu Jiřího
Klena, Zdeňka Jakubce a Jiřího Kubišty se vyznačuje uplatněním panelových domů G 57 doplněných věžovými domy s železobetonovou konstrukcí, které zdůrazňují důležité křižovatky
s ulicemi směřujícími dovnitř vlastního sídliště.
(foto: Andělín Vavříček, sbírka Muzea Těšínska, fond Fotografie H a G)
6 — Věžový obytný dům od architektů Jiřího Kubišty
a Zdeňka Jakubce v I. etapě sídliště Ráj.
6
7
8
9
7 — Karviná-Ráj na dobové pohlednici: 1. pohled na část nového sídliště, 2. Okresní ústav národního zdraví – nemocnice,
3. věžový dům, 4. kavárna a restaurace Brno na Gagarinově
náměstí, 5. starší část sídliště.
(foto: Zdeněk Menec, bez datování, soukromá sbírka Martina Strakoše)
8 — Gagarinovo náměstí a třída Kosmonautů na dobové pohlednici – vlevo restaurace a kavárna Brno, vpravo věžový bytový dům. Gagarinovo náměstí s věžovým domem situovaným
na osu třídy Kosmonautů představuje ústřední veřejný prostor
mezi I., II. a III. etapou sídliště Ráj. Křižovatka a pavilonová
zástavba podél náměstí sice neposkytují dostatečné podněty
pro rozvoj společenského života v daném místě, přesto má toto
místo svou roli v atraktivitě sídliště.
(foto: Jan Tachezy, bez datování, soukromá sbírka Martina Strakoše)
9 — Obytné panelové domy TO3-B-OS IV. etapy sídliště
Karviná-Ráj navrhl Stanislav Svoboda.
10
11
12
10 — Pohled do ulice Dačického, v popředí blok bytového
domu, v pozadí škola. Uvnitř jednotlivých částí sídliště se
kromě parkově upraveného prostředí nacházejí školská zařízení, v tomto případě v podobě pavilonové, horizontálně komponované zástavby.
(foto: Drahoslav Ramík, kolem roku 1976, sbírka Muzea Těšínska,
fond Fotografie H a G)
11 — Gagarinovo náměstí – obvodové centrum II. etapy sídliště. Pavilon s kavárnou a restaurací Brno odkazuje na tradici
kvalitnější architektury 60. let, spojenou s brněnskými veletrhy a výstavami, které zprostředkovávaly ostatním částem republiky aktuální dění ve světě.
13
14
(reprofoto: Architektonická práce. Výběr z prací Stavoprojektu v Ostravě,
Ostrava, 1968).
12 — Jiří Kučera: úvodní projekt obvodového centra Karviná-Ráj, IV. etapa, perspektiva obvodového centra s objektem
kina, 1965. Výsledná podoba kina je sice značně odlišná, zůstalo však u uplatnění lanové střechy i situování kina uprostřed obvodového centra.
(archiv Odboru stavebního a životního prostředí Magistrátu města Karviné)
13 — Nábytková síň od Miroslava Goly. Minimalistická architektura miesovského přístupu si našla cestu i do prostředí
karvinského sídliště. V tomto případě ji charakterizuje formální střídmost a uplatnění prosklených fasád a odlehčené hmoty
prodejny, levitující nad ustupujícím parterem.
15 — Záběr z ochozu obchodně-společenského centra
v Karviné-Mizerově na budovu kina Centrum u třídy
Těreškovové. Zdejší centrum tvořilo součást IV. etapy
výstavby sídliště Karviná-Ráj. V současnosti prochází
centrum i kino rekonstrukcí.
14 — Pohlednice vydaná v roce 1968 u příležitosti 700 let
Karviné. Oslava 700 let od první zmínky o Karviné se nemohla
obejít bez připomenutí nového sídliště v Ráji.
16 — Blok s restaurací a kavárnou Brno tvoří jednu ze
stran zástavby Gagarinova náměstí. Původní obchodní
vybavenost doplňuje utilitárně pojatý stánek prodeje
zeleniny a ovoce. Celkový stav náměstí vypovídá o jisté
rozpačitosti v užívání tohoto prostoru. Má to být pouhá
dopravní křižovatka s přidruženým parkem, nebo by to
mohl být plnohodnotný veřejný prostor?
(foto: M. Karpala, 1968, soukromá sbírka Martina Strakoše)
15
16
– Blanka Kmeťková, Stavbaři – chlapíci, Karvinské noviny, roč. VII,
13. 2. 1963, č. 7, s. 3.
– Blanka Kmeťková, Továrna na byty,
Karvinské noviny, roč. V,
28. 6. 1961, č. 25, s. 2.
– Blanka Kmeťková, U stavitelů v Ráji,
Karvinské noviny, roč. V,
27. 9. 1961, č. 38, s. 3.
– Libuše Krupková – Miroslav Kufa,
Historie územního plánování statutárního města Karviné, Karviná
2008.
– Karel Kuča, Města a městečka
v Čechách na Moravě a ve Slezsku
II. (H-Kole), Praha 2000, s. 819–838.
– Radim Prokop, Socialistická výstavba v okrese Karviná, Těšínsko, 1982,
č. 4, s. 2–5.
– Restaurace Brno je již otevřena,
Karvinské noviny, roč. IX,
17. 11. 1965, č. 47, s. 1.
– Vilibald Siwek, K problematice obytné výstavby na území okresu Karviná, Těšínsko, 1984, č. 1, s. 9–12.
– Stavba vzorné kvality, Karvinské
noviny, roč. VI, 10. 1. 1962, č. 2, s. 1.
– Vladimír Šrámek, Budoucnost okresního města, Karvinské noviny,
roč. VII, 1. 5. 1963, č. 18, s. 3.
– Vlastimil Veselý, Smělé řešení centra Karviné, Karvinské noviny,
roč. XVI, 25. 1. 1967, č. 5, s. 1–2.
KARVINÁ
RÁJ
SÍDLIŠTĚ
3
OBYVATELÉ
Sídliště Ráj je s téměř 25 tisíci obyvateli zdaleka největším
sledovaným sídlištěm v kraji. Nachází se ve východní části
města nedaleko státních hranic s Polskem. Většina sídliště
byla postavena v průběhu 60. let 20. století. Charakter města
(a potažmo i sídliště) je velmi ovlivněn faktem, že zaznamenalo
prudký rozvoj v prvních desetiletích po 2. světové válce,
v souvislosti s rozvojem těžkého průmyslu a těžby uhlí.
Proměnu obyvatelstva sídliště se pokusíme zachytit pomocí
dat ze Sčítání lidu, domů a bytů z roku 1970 a nejnovějších
údajů z roku 2011. Zajímají nás také souvislosti vývoje sídliště
s vývojem města jako celku. V úvodu je však nutné poznamenat,
že v současnosti žije na sídlišti Ráj zhruba polovina obyvatel
Karviné a toto srovnání má tak omezenou vypovídací hodnotu.
30 000
35 047
34 058
15 000
V 70. letech, kdy se stále dokončovaly nové
byty, počet obyvatel rostl, v pozdějším období
sledujeme již trvalý pokles počtu obyvatel.
Dnes na sídlišti bydlí o 30 % méně lidí než
v roce 1980. Stejně jako v případě ostatních
sídlišť se to odráží především ve velikostní
struktuře domácností, které se výrazně
zmenšily. V současnosti žije v každém
bytě průměrně 2,4 osoby. Úbytek počtu
obyvatel ovšem zaznamenává i město
Karviná jako celek.
24 659
0
1970
1980
2011
100%
0%
2011
RÁJ
KARVINÁ
32
33,9
18
32,6
32,3
17,6
VELIKOSTNÍ STRUKTURA BYTOVÝCH
DOMÁCNOSTÍ V LETECH 1970 A 2011
3,5
Ve věkové pyramidě z roku 1970 je patrná jasná dvougenerační
věková struktura. Nové byty totiž získávaly a na sídliště se
stěhovaly většinou mladé rodiny s dětmi. Více než třetina
obyvatel byla mladší 15 let, další třetinu pak tvořili lidé
ve věku 20–34 let. Senioři na sídlišti bydleli jen výjimečně.
Naopak z posledního sčítání v roce 2011 je zřejmé, že struktura
populace sídliště je velmi podobná celoměstskému průměru.
Dvougenerační struktura byla vývojem posledních 40 let výrazně
potlačena. Populace zestárla: podíl seniorů se podstatně
navýšil, počet dětí naopak velmi snížil.
12,6
12,5
Je zajímavé, že zatímco v roce 1970 tvořily
jednočlenné a dvoučlenné domácnosti jen
zhruba pětinu všech bytových domácností
na sídlišti (a průměrný počet obyvatel na byt
výrazně překračoval městský průměr),
za posledních 40 let se tento podíl více než
ztrojnásobil. Je to dáno stárnutím populace
a nízkým podílem dětí.
4,9
1970
RÁJ
7,1
14,2
27,2
31,5
19,9
RÁJ
KARVINÁ
12
19,7
24,5
26,4
17,4
KARVINÁ
VĚK
1970
MUŽI
ŽENY
85+
1
POČET OSOB
80–84
2
3
4
5
75–80
70–74
65–69
60–64
0%
55–59
100%
2011
50–54
45–49
RÁJ
25,6
40,5
27,5
6,4
KARVINÁ
26,5
39,1
27,2
7,1
I když v roce 1970 vykazovalo sídliště Ráj
o něco vyšší úroveň vzdělání než Karviná jako
celek, porovnání s ostatními prezentovanými
sídlišti tak příznivé není – na žádném
z nich nepanovaly tak špatné vzdělanostní
poměry. Vysokoškolský diplom měla v té
době pouhá 2 % obyvatel sídliště Ráj.
Nižší vzdělání je dáno charakterem místní
ekonomiky, která potřebovala především
zaměstnance dělnických profesí. Tento
stav trvá až do současnosti. I v roce 2011
vykazuje Ráj nejhorší vzdělanostní strukturu
ze všech sledovaných sídlišť v kraji: základní
a středoškolské vzdělání bez maturity mají
dokonce téměř dvě třetiny obyvatel
starších 15 let.
40–44
35–39
30–34
1970
25–29
20–24
RÁJ
15–19
10–14
54,1
KARVINÁ
32,3
59,5
11,7 2.1
28,1
10,6 1,8
5–9
0–4
8
6
4
2
%
2
4
6
8
ZÁKLADNÍ
VĚK
MUŽI
2011
BEZ MATURITY
STŘEDOŠKOLSKÉ
VYSOKOŠKOLSKÉ
ŽENY
85+
80–84
75–79
100%
0%
70–74
55–59
50–54
RÁJ
KARVINÁ
0,3
60–64
41,4
58,3
0,3
2011
65–69
41,8
57,8
S úrovní vzdělanosti je spojen i charakter
ekonomické aktivity obyvatel. Krátce
po výstavbě sídliště pracovaly v průmyslu
a stavebnictví celé dvě třetiny ekonomicky
aktivních obyvatel. Do roku 2011 se jejich
relativní podíl snížil ve prospěch pracujících
ve službách (tzv. terciéru) na zhruba 40 %,
stále je však tato hodnota poměrně vysoká
(například v porovnání s ostravskými sídlišti).
45–49
40–44
25–29
20–24
1,2
30–34
RÁJ
63
KARVINÁ
1,6
1970
35–39
64,9
35,8
33,5
15–19
10–14
5–9
ZEMĚDĚLSTVÍ
0–4
8
6
4
2
%
2
4
6
8
SLUŽBY
Zdroj dat:
v letech 1970, 1980 a 2011
HAVÍŘOV
SÍDLIŠTĚ
PODLESÍ
IX. ETAPA
1
„DNES PŘEVLÁDÁ ŽELEZOBETON, LEHČENÝ BETON, MONTÁŽ, JSOU K DISPOZICI NOVÉ ZVEDACÍ A JINÉ
MECHANISMY. MŮŽEME STAVĚT VÍCEPODLAŽNÍ DOMY. V DEVÁTÉ ETAPĚ HAVÍŘOVA UŽ PŘEVAŽUJÍ
OSMIPODLAŽNÍ, MONTUJE SE ČTRNÁCTIPODLAŽNÍ. FAKTEM VŠAK JE, ŽE ZVLÁŠTĚ PRO RODINY S DĚTMI JE
PŘÍJEMNĚJŠÍ BYDLENÍ V NIŽŠÍCH DOMECH. ČÍM VÍC SE JDE DO VÝŠKY, TÍM POTŘEBNĚJŠÍ JE UVOLNĚNOST
ZÁSTAVBY, VÍCE PROSTORU, ZELENĚ, ABY SE ČLOVĚK NECÍTIL STÍSNĚNÝ.“
(architekt Zdeněk Špaček v deníku Nová svoboda, 5. prosince 1965)
INFO
Lokalita
→ Západní hranici sídliště tvoří třída
17. listopadu. Na severní a severovýchodní
straně jej vymezuje ulice Studentská,
na jihovýchodní straně ulice Okrajová,
vybíhající z ulice Těšínské, která tvoří
jižní a jihozápadní hranici sídliště.
Západovýchodní střední osu sídliště
představuje Dlouhá třída, a to od křížení
s třídou 17. listopadu po křížení s ulicemi
Okrajovou a Studentskou.
Projekt
Ostrava), středisko Havířov
→ Milan Hartl a Zdeněk Špaček – návrh
podrobného plánu 1.–3. okrsku: 1962
→ Zoja Wallerová – 1. okrsek: 1963
→ Milan Hartl – 2. okrsek: 1963
→ Josef Hrejsemnou, spolupráce
Václav Uruba – sportovní hala: 1965–1969
→ Milan Hartl – autobusové nádraží:
1966–1967
→ Oskar Chmiel a Zdeněk Špaček –
návrh obvodového centra: 1969
→ Oskar Chmiel – obchodní středisko
Permon: 1970–1972
Realizace
→ Bytostav Havířov: 1962–1972
I. okrsek – 1 210 bytů
II. okrsek – 2 470 bytů
III. okrsek – 864 bytů
Investoři
→ Ostravsko-karvinské doly, národní podnik,
Stavební bytové družstvo Havířov, Krajský
investorský útvar Ostrava, Generální investor
bytové výstavby
BYTŮ
4544
PRO
18000
Schéma urbanistické koncepce Havířova
s vyznačením IX. etapy výstavby města.
(reprofoto Architektura ČSR, 1973)
UMĚLECKÁ DÍLA
SÍDLIŠTĚ DNES
Sídliště tvoří společně se sousední X. etapou
východní okraj kompaktní zástavby města.
Leží ve svažitém, k jihozápadu sbíhajícím
terénu Bludovického kopce pod lesoparkem.
Základ tvoří okružní komunikace, rozdělená
do několika ulic, a páteřní Dlouhá třída.
Ústředním prostorem je obvodové centrum
s obchodním střediskem Permon a protilehlé
centrum Na Terase, každé zdůrazněné dvojicí
výškových panelových domů. Blíž k okrajům
sídliště se uplatnily vesměs třípatrové deskové
panelové domy, tvořící přechod k volné krajině.
Na rozdíl od starších částí Havířova projektanti
mezi panelovými domy ponechali část rodinných
domů z původní zástavby Bludovic. Uprostřed
jihovýchodní části sídliště se nachází rokle
upravená do podoby lesoparku jako rekreační
zázemí obytného celku. Přírodní motiv odkazuje
k poučení ze skandinávských sídlišť a je blízký
brněnskému sídlišti Lesná. Důležitost tohoto
prostoru zdůrazňuje dynamická výšková
skladba okolních bytových domů. Školská
zařízení (jesle, mateřské školy, základní školy)
se nacházejí uvnitř jednotlivých okrsků.
Veřejné sportovní nebo dopravní stavby jsou
v některých případech naopak umístěny
po obvodu sídliště. Na severovýchodní,
východní a jihovýchodní straně na sídliště
navazuje novější panelová zástavba.
Zatímco v sousedních starších částech
Havířova se uplatnily panelové domy
typu T 03 B, T 06 B a G 57 za použití
struskopemzobetonových panelů, sídliště
Podlesí je sestaveno z kombinace krajských
variant panelových domů T 03 B-OS, V-OS,
G-OS nebo VM-OS. Výškové panelové
domy navrhli architekti Stavoprojektu
Ostrava ve snaze vytvořit dominanty
do té doby příliš fádních sídlištních celků.
Ve věžových domech v Podlesí se kombinují
tažená betonová jádra se schodišti
a výtahovými šachtami s montovanou
částí se stropními panely o délce 6 metrů
a s fasádami z pěnosilikátových panelů. Tyto
výškové objekty zdůrazňují důležité body
v urbanistické kompozici sídliště. Najdeme
je především po obvodu lesoparku, kde stojí
i nejvyšší stavba sídliště, sedmnáctipatrový
panelový dům typu VM-OS se dvěma
schodišťovými sekcemi a šesti byty na jednom
podlaží. Osmipodlažní deskové domy pak
využívají oblastní variantu T 03 B-OS. Nejdelší
deskový dům navrhli Tomáš Černoušek
a Alois Vašíček. Výraz těchto panelových
domů se autoři snažili inovovat skladbou
lodžií, popřípadě motivem pásových oken
s meziokenními vložkami.
Sídliště má nezvykle bohatou sochařskou výzdobu. V atriích obchodního střediska Permon
najdeme abstraktní sochy od sochaře Otty
Ciencaly. U okrskového centra Orion se nachází plastika od Konráda Babraje a v atriu
Střední školy stavební se zachovala keramická plastika od Vratislava Varmuži. Betonový
strukturální reliéf od sochaře Václava Uruby,
vytvořený ve spolupráci s architektem Josefem Hrejsemnou, člení severní průčelí sportovní haly na jižním okraji sídliště. Centrum
Luna zdobí abstraktní mozaika od grafika
a malíře Drahomíra Tůmy. Hlavní průčelí budovy gymnázia zdůrazňují reliéfně provedená znamení zvěrokruhu od Miroslava Rybičky
a Jaromíra Fajkuse. Pozoruhodné jsou plastiky na pomezí figurativního výrazu a abstrakce od Jiřího Babíčka (Ležící žena), Jaroslava
Brože (Ležící žena), Vladislava Gajdy (Pes) či
Ambrože Špetlíka (stylizovaná mužská a ženská postava). Z dalších zastoupených sochařů uveďme Čestmíra Hlavinku, Aloise Šuteru,
nebo Antonína Ivanského. Některá díla byla
zničena: v roce 1997 se to týkalo sousoší
Pavla Hanzelky u hotelového domu Merkur,
v roce 2012 plastiky Kosmonaut od Václava
Uruby a v roce 2014 při demolici haly autobusového nádraží zanikl autorsky neurčený reliéf a kašna v interiéru haly pro cestující.
Sídliště Havířov-Podlesí se vyznačuje
důvtipným situováním v krajině a zčásti
i uchováním bohatě modelovaného terénu
v podobě lesoparku v rokli jižně od Dlouhé
třídy. Členitý terén zajišťuje bohatství
prostorových a urbanistických motivů,
poměrně dobré je i rozvržení služeb, i když
nynější konkurence obchodních řetězců
negativně zasahuje do způsobu využití
obvodových obchodních center. Při bližším
zkoumání bytové skladby sídliště se projevuje
schematičnost zdejší zástavby. Sociální
problémy a chudnutí obyvatelstva, původně
pracovně svázaného s těžkým průmyslem,
doprovází postupné chátrání sídliště.
Zvláště se to týká areálu hotelového domu
Merkur na východním okraji a obchodních
center. Novější vstupy v podobě budovy
banky, Kulturního domu Leoše Janáčka nebo
úpravy veřejného prostranství u Dlouhé
třídy sice mají ambici „být architekturou“,
ve skutečnosti však vyšší architektonickou
úroveň postrádají. Totéž se týká i novodobých
úprav panelových domů. Sice zde nenacházíme
divoké příklady barevného a tvarového řešení
nových fasád a nástaveb, na druhou stranu
zde však chybí architektonicky příkladné
ukázky revitalizací panelových domů.
1 — Model IX. etapy Havířova z roku 1962. Autoři zástavbu
rozvrhli na základě skupin různých typů panelových obytných
domů, uprostřed je zřetelný zelený pás lesoparku a školní
objekty s plochami hřišť. U střední dopravní tepny – Dlouhé
třídy – jsou umístěny budovy obchodů a služeb společně
s vertikálními obytnými domy. Vně okružních komunikací se
nachází sportovní areál, komplex hotelového domu a další
služby. Výsledný stav se od zobrazené varianty částečně liší.
2 — Obchodní centrum u ulice Kollárovy a bazén s abstraktní
plastikou z plechu od sochaře Konráda Babraje naproti Orionu, v pozadí věžové domy u Okrajové ulice.
(foto: Drahoslav Ramík, 1978, sbírka Muzea Těšínska, fond Fotografie H a G)
1
2
HAVÍŘOV
SÍDLIŠTĚ
PODLESÍ
IX. ETAPA
2
Havířov se měl stát vzorovým příkladem socialistického hornického města, které poskytne svým obyvatelům vysoký standard bydlení a služeb v příjemném
prostředí parků a zahrad. Rozvržení nejstarší části
vycházelo z funkcionalistických vzorů a bylo tvořeno typovými domy v řádkovém uspořádání v katastru
Šumbarku. V roce 1949 byla oficiálně nařízena metoda socialistického realismu, což se projevilo v uspořádání další části hornického sídliště, vznikající podél
nynější Hlavní třídy na protilehlé terase nad šumbarským zámkem a kostelem. Vznikl zde uměřenější
pandán ke stalinské části I. a II. obvodu ostravské
Poruby. Na projektech se podílel jednak ostravský
Stavoprojekt pod vedením Zdeňka Špačka, dále Stavoprojekty z Českých Budějovic, Brna a Liberce. Tradičně komponovaná a zdobná architektura, založená
přitom na typových podkladech Státního typizačního
ústavu, byla od poloviny 50. let podrobována kritice
jako jeden ze symptomů éry stalinismu. V souvislosti
s prosazováním typizace a prefabrikace se blokové
schéma zástavby počalo v novějších čtvrtích rozvolňovat podle potřeb a možností konstrukčních inovací.
Například 3. okrsek V. čtvrti je již sestaven z panelových domů typu G 57 a T 0 B v technologii struskopemzobetonových panelů. Proto mohli v roce 1960
1 — Obálka časopisu Architektura ČSSR z roku 1963
s fotografií modelu a se zastavovacím plánem IX. etapy
Havířova.
stavbaři havířovského Bytostavu v rámci pracovního
závazku postavit deskový panelový dům systému G 57
za pouhé tři měsíce.
Základní urbanistické rozvržení 1. až 3. okrsku
VII. čtvrti, čili IX. etapy výstavby Havířova, navrhli autoři podrobného plánu Milan Hartl a Zdeněk Špaček
v roce 1962. Větší území jižně od Dlouhé třídy bylo
rozděleno do dvou okrsků, zatímco severní část tvoří
jeden okrsek. Okrsky představovaly před průjezdnou
dopravou chráněné obytné celky opatřené občanskou
vybaveností a rekreačním zázemím v podobě parkově upraveného veřejného prostoru. Na podrobnějších
návrzích se podíleli architekti Milan Hartl nebo Zoja
Wallerová. Projekty vycházely z principu rozčlenění
zástavby podle distribuce dopravy a vytvoření parkových enkláv v centrálních částech okrsků. Výrazně modelovaný terén využili projektanti k vytvoření
lesoparku i k rozrůznění částí sídliště. Členitou zástavbu vytvořili z několika odlišných typů panelových
domů. Kolmo nebo diagonálně k Dlouhé třídě jsou orientovány panelové domy T 03 B-OS, navržené týmem
Aloise Vašíčka. Podobně se v blocích 231 a 232 první
etapy ověřovala série panelového domu typu T 08 B,
uplatněná Dobroslavem Szpukem.
1
K zeleným plochám se pojí pavilony škol, například
v II. okrsku podle návrhu Milana Hartla. Podobu
ústředního centra vyšší vybavenosti navrhli v roce
1969 Oskar Chmiel a Zdeněk Špaček. V letech 1970–
1972 vzniklo podle Chmielova projektu obchodní středisko Permon. Společenskou část centra tvoří architektonicky nevýrazný Kulturní dům Leoše Janáčka se
sálem pro 700 diváků, dokončený v roce 1987. Zdravotní střediska se pojí ke střední spojovací ose Dlouhé třídy. Naopak vně obvodových komunikací umístili
projektanti část obsluhy sídliště. Kromě autobusového nádraží s pozoruhodným proskleným pavilonem
podle Hartlova návrhu (pavilon zbořen 2014) vznikla
na jižním okraji sídliště v letech 1965–1969 také víceúčelová sportovní hala podle projektu architekta
Josefa Hrejsemnou. Na východním okraji sídliště se
nachází budova gymnázia od téhož autora z let 1968–
1969. Jižně od gymnázia u křížení Dlouhé třídy s ulicí
Okrajovou najdeme rozsáhlý areál hotelového domu
Merkur podle návrhu Jana Kapitána a Blažeje Heisera, postavený v letech 1967–1968.
Projekční práce v Havířově vedl architekt
Zdeněk Špaček (1922–1996), v letech 1961–1975 ředitel ostravského Stavoprojektu. Řadu let zastával
2
funkci vedoucího Ateliéru 4, zabývajícího se projektováním obytných celků Ostravsko-karvinského revíru.
Zabýval se urbanismem měst a podílel se na formování nových částí sídel Ostravska – Frýdku-Místku,
Karviné, Orlové a především Havířova. Svou architektonicko-urbanistickou tvorbu přizpůsoboval požadavkům režimu, jehož byl reprezentantem. Postupně se
propracoval od klasicistních schémat socialistického
realismu k strukturálnímu výrazu pozdního modernismu. Je autorem havířovské nemocnice nebo Kulturního domu Leoše Janáčka. Při vzniku urbanistických
plánů spolupracoval s řadou kolegů (Milan Hartl,
Oskar Chmiel, Zoja Wallerová ad.).
Zdroje
– Faktografický materiál k 20 letům
jmenování města, Havířov 1975.
– Město zeleně, Havířov 2006
(brožura k filmu Davida Vignera).
– Radim Prokop, Havířov. Město
pozoruhodného vývoje. K 10. výročí
nejmladšího hornického města
na Ostravsku, Havířov 1967.
– Radim Prokop a kol., Havířov
1955–2005, Havířov 2005.
– Zdeněk Špaček, Výstavba Havířova,
Architektura ČSSR, roč. XXII,
1963, č. 3, s. 159–161.
3
2 — Z výstavby Havířova (ulice 1. Máje) na konci 50. let.
Blátivé vycházky mezi obydlenými domy rostoucího sídliště
za každodenními i svátečními záležitostmi představovaly
běžnou součást života zdejších obyvatel. Tento problém se
však zdaleka netýkal pouze Havířova.
(foto: František Sikora, 1959, sbírka Muzea Těšínska, fond Fotografie H a G)
3 — Náměstí Vítězného února, nynější náměstí Republiky
– pohled z výškové budovy. Tento prostor představuje
dosud nehotový útvar, v němž se propojuje dlážděné
náměstí s parkově upraveným veřejným prostorem. Původně
zamýšlená budova radnice zde nakonec postavena nebyla.
Zato je tento prostor prostřednictvím Dlouhé třídy
(dříve Zápotockého ulice) přímo napojen na páteřní osu
IX. etapy Havířova, respektive Havířova-Podlesí.
(bez uvedení autora a datace, sbírka Muzea Těšínska, fond Fotografie H a G)
4 — Dlouhou třídu v IX. etapě uvozují sedmipatrové
deskové panelové domy.
(foto: František Sikora, sbírka Muzea Těšínska, fond Fotografie H a G)
5 — Mezi panelovými bloky sídliště Podlesí zůstaly zachovány
starší rodinné domy původní obce Bludovice.
4
5
6
6 — Horizontálu centra obchodů a služeb Permon rozčlenil
architekt Oskar Chmiel polootevřenými atrii se schodišti
a ochozy v patře. Centrum tvoří podnož vertikálám
panelových deskových domů, které v širším kontextu sídliště
vyzdvihují důležitost daného prostoru.
7 — Areál hotelového domu Merkur navržený Janem
Kapitánem a Blažejem Heiserem na snímku ze 70. let. Tři
obytné bloky dotváří z uliční strany blok se společenským
sálem a restaurací. Původně velkorysé založení, v němž
projektanti aplikovali v obytných křídlech již prověřený
motiv strukturálního členění průčelí prostřednictvím lodžií,
se v současnosti stává vzhledem k sociální skladbě zdejších
obyvatel problematickou částí sídliště.
(reprofoto: Architektura ČSR, 1973)
8 — Centrum IX. etapy Havířova navržené Aloisem Vašíčkem.
Na některých místech se objevily různé pergoly a terénní
úpravy, které přispívaly k různorodosti vnitřních prostor
sídliště, propojovaly jednotlivé objekty, případně vytvářely
zázemí pro veřejný život obyvatel.
7
8
9
10
9 — Pohled směrem k tzv. Terase u Dlouhé třídy (nižší budova
v pozadí) na snímku z konce 70. let. V popředí je zatravněná
plocha, které místní lidé říkají Louka.
10 — Deskový panelový dům T 03 B-OS
od architekta Milana Hartla.
(reprofoto: Architektonická práce.
Výběr z prací Stavoprojektu v Ostravě, Ostrava, 1968).
11 — Typické podlaží oblastní varianty panelového domu
T 03 B-OS od autorů Milana Hartla, Josefa Hrejsemnou,
Aloise Vašíčka a dalších.
11
12
13
12 — Pavilonová základní škola navržená Milanem Hartlem.
Pavilony jsou propojeny krytými koridory, vnitřní dvory
jsou výškově rozčleněny do teras a rytmizovány drobnými
architektonickými prvky pergol, zábradlí a schodišť.
(reprofoto: Architektonická práce.
Výběr z prací Stavoprojektu v Ostravě, Ostrava, 1968)
13 — Architekt Josef Hrejsemnou ve svých projektech často
uplatňoval sochařskou tvorbu, což se týká i gymnázia na hraně
IX. a X. etapy Havířova (Studentská ulice). Jeho fasádu zdobí
reliéfně provedená znamení zvěrokruhu od Miroslava Rybičky
a Jaromíra Fajkuse.
(bez uvedení autora a datace, sbírka Muzea Těšínska, fond Fotografie H a G)
14 — Obchodní centrum Permon, navržené architektem
Oskarem Chmielem, tvoří se sousedním Kulturním
domem Leoše Janáčka ústřední část obvodového centra
sídliště Podlesí. Plocha tří atrií je zčásti vyplněna zelení
a ozdobena abstraktními výtvarnými díly sochaře Otty
Ciencaly. V současnosti je budova dost zanedbaná, chybí jí
soustavnější péče a citlivá architektonická rehabilitace.
15 — Průhled z arkád u obvodového centra Permon
na dvojici výškových panelových domů od architekta
Josefa Hrejsemnou. Tyto architektonické prvky představují
ozvláštnění jinak vcelku běžných výškových panelových
domů. Při přestavbách a opravách domů se však bohužel
stávají obětí „humanizace“, kdy se tyto prostory zastavují
pro účely různých obchodních provozoven, údajně zvyšujících
komfort sídliště. V nedalekých obchodních centrech se však
zároveň objevují volné obchodní plochy, takže údajné výhody
se ukazují jako sporné.
14
15
– Zdeněk Špaček, Oblastní
varianty typů G 57, T 02 a T 03 B
na Ostravsku, Architektura ČSSR,
roč. XXVI, 1967, č. 1, s. 32–34.
– Zdeněk Špaček – Otto Waller –
Milan Hartl, Řešení obytných okrsků
Havířova, Architektura ČSSR,
roč. XXII, 1963, č. 3, s. 164–168.
– Zdeněk Špaček, Nová výstavba města
Havířova. Architektura ČSR,
roč. XXXII, 1973, s. 337–342.
– Zdeněk Špaček a kol., Havířov:
socialistické město, Ostrava 1974.
– Věra Tomolová – Rudolf Žáček,
Havířov, Havířov 1995.
– Otto Waller, Výstavba centra města
Havířova, Architektura ČSSR,
roč. XXII, 1963, č. 3, s. 162–163.
HAVÍŘOV
PODLESÍ
SÍDLIŠTĚ
IX. ETAPA
3
OBYVATELÉ
Sídliště Podlesí je poměrně velkým sídlištěm, na kterém
v současné době bydlí asi 15 tisíc obyvatel (tj. pětina obyvatel
města). Nachází se v jihovýchodní části města Havířov.
Výstavba Podlesí probíhala nejen v 60. letech (zhruba dvě
třetiny bytů), ale pokračovala i v letech 70. (zbývající třetina
bytů). V této novější části sídliště Podlesí navíc žije větší podíl
obyvatel. Přestože předchozí panely se věnují jádru sídliště
Podlesí vybudovanému v 60. letech, analýza obyvatelstva
zahrnuje celé území sídliště (z důvodu dostupnosti dat za takto
vymezené území).
20 000
22 931
10 000
15 149
14 791
5 000
Díky stěhování mladých rodin s dětmi do nových bytů
pozorujeme i zde dvougenerační věkovou strukturu populace.
Podlesí bylo velmi mladou městskou čtvrtí: děti a teenageři
ve věku do 19 let tvořili dokonce 40 % všech obyvatel! Nicméně
díky tomu, že se sem lidé stěhovali v průběhu delšího období
než například do ostravského V. obvodu Poruby, bydlely v roce
1980 na sídlišti děti všech věkových kategorií.
Jak je zřejmé z věkových pyramid, věková struktura v roce 2011
není již tak vyhraněná. Přesto vidíme, že na sídlišti nadále
bydlí především generace rodičů, nyní již na přelomu staršího
produktivního a seniorského věku. Ostatně populace sídliště je
ze 30 % tvořena obyvateli staršími 60 let. Naopak dětské složky
populace je výrazně méně.
0
1970
100%
2011
18,9
HAVÍŘOV
36,5
21,9
32,1
38
29,8
PODLESÍ
1980
35,2
33,9
10,3
18,9
Zejména díky mladší věkové struktuře
vykazovalo krátce po dostavbě sídliště
obyvatelstvo Podlesí o něco lepší vzdělanostní
strukturu, než byl havířovský průměr. O 30 let
později se vzdělanostní úroveň obyvatelstva
v souvislosti s celospolečenským vývojem
zlepšila, nicméně podíl vysokoškoláků je stále
v porovnání s většinou ostatních sledovaných
sídlišť poměrně nízký.
12,6
1980
HAVÍŘOV
MUŽI
2011
1980
0%
PODLESÍ
PODLESÍ
VĚK
Obdobně jako v ostatních sledovaných
sídlištích v kraji, zaznamenáváme i v Podlesí
úbytek počtu obyvatel. Populace, která
v roce 1980 čítala téměř 23 tisíc obyvatel, se
zmenšila o celou třetinu. Počet obydlených
bytů se prakticky nemění, zato se snižuje
velikost domácností: v každém bytě dnes
bydlí průměrně pouze dva lidé. S problémy
spojenými s depopulací (úbytkem obyvatel)
se však potýká i město Havířov jako celek:
v polovině 80. let zde bydlelo více než
90 tisíc lidí, v současnosti je jich o celých
20 tisíc méně!
15 000
12,1
ŽENY
HAVÍŘOV
45,2
31,4
14,9
8,5
75+
70–74
ZÁKLADNÍ
65–69
BEZ MATURITY
STŘEDOŠKOLSKÉ
VYSOKOŠKOLSKÉ
60–64
55–59
50–54
45–49
40–44
100%
0%
30–34
2011
25–29
PODLESÍ
0,2
HAVÍŘOV
0,4
35–39
38,2
61,6
Ekonomickou strukturu obyvatel sídliště
Podlesí bylo možné v roce 1980 ve srovnání
s celoměstskou populací označit jako
průměrnou. V průmyslu pracovaly dvě třetiny
ekonomicky aktivních obyvatel a jedna třetina
se věnovala odvětví služeb. Je zajímavé, že
do roku 2011 se tento poměr téměř obrátil.
20–24
15–19
42,3
57,3
10–14
0–4
PODLESÍ
6
4
2
%
2
4
6
MUŽI
2011
38
8
HAVÍŘOV
VĚK
60,7
62,1
2
8
1,3
1980
5–9
36
ŽENY
85+
80–84
ZEMĚDĚLSTVÍ
75–79
SLUŽBY
70–74
65–69
60–64
55–59
50–54
0%
45–49
100%
2011
40–44
PODLESÍ
35–39
9,4
44,9
45,6
30–34
25–29
Zhruba polovina bytů na sídlišti je obývána
domácnostmi, které je mají v družstevním
vlastnictví. Zajímavý je poměrně vysoký podíl
pronajatých bytů.
20–24
15–19
10–14
NÁJEMNÍ
DRUŽSTEVNÍ
5–9
0–4
8
6
4
2
%
2
4
6
8
Zdroj dat:
v letech 1970, 1980 a 2011
BYDLENÍ V PANELU
„CÍLEM VŠECH ETAP JE TVORBA BYDLENÍ SOCIALISTICKÉHO, SOCIALISTICKÉHO
ČLOVĚKA DŮSTOJNÉHO. JDE O BYT CIVILNÍ, TYPICKÝ, ALE V TYPIČNOSTI
INDIVIDUÁLNĚ VARIABILNÍ, JDE O BYT OBYVATELNÝ, KTERÝ JE NÁSTROJEM
BYDLENÍ A NENÍ JEN ARCHITEKTONICKOU KOMPOZICÍ ESTÉTSKÉ POVAHY.“
(Bydlení v socialismu, 1973)
Byt v hromadné bytové výstavbě byl de facto výsledkem
norem, předpisů, stanoveného standardu a technologických
možností. Jen v ojedinělých případech čerpal z invence
řešitelů či následných uživatelů. Vývoj dispozic panelových
jednotek úzce souvisel s konstrukčně-technologickými aspekty výstavby a s kategorizací, která
stanovovala, pro kolik obyvatel je konkrétní typ bytu určený.
Byty v nejstarších typech panelových domů měly u obývacího
pokoje samostatnou kuchyň, disponovaly balkónem nebo lodžií
a uměle větraným hygienickým jádrem. V průběhu 50. let se
projevoval trend zmenšovat obytnou plochu bytu – v roce
1950 byla průměrná plocha 53 m2, v roce 1957 už jen 34,1 m2.
(Do obytné plochy počítáme pouze obytné místnosti, tj. přímo
osvětlené a větratelné místnosti o podlahové ploše alespoň
8 m2, které lze dostatečně vytápět.)
Od počátku 60. let docházelo k instalaci bytového
hygienického jádra, které tvořilo s kuchyní funkční celek.
Dispozičním přínosem bylo vytvoření jídelních koutů v sektoru
kuchyní, zvýšení počtu vestavěných skříní či vytvoření
komor pro uložení šatů. Zvětšila se průměrná plocha
bytu. 60. léta se také otevřela experimentům – na sídlišti
v Praze-Invalidovně byl použit nový panelový systém, který
umožňoval větší variabilitu. Uvnitř bytů byly například
instalovány mobilní příčky, které umožňovaly přizpůsobit
prostor aktuálním potřebám uživatelů. Novátorský počin
ve své době představoval i pás zabudovaných skříní v délce
půdorysu bytu a řada dalších inovací. Realizace sídlišť
byla součástí strategie řešení bytového problému, kdy
„v experimentální výstavbě jde především o to, připravit
a vyzkoušet hospodárné, technicky vyspělé a společensky
pokrokové průmyslové typy obytných budov“ a předvést „nový
názor na moderní bytové zařízení a ověřit si v praxi některé
problémy, o nichž bylo dlouho diskutováno“.
Léta 70. přinesla snahy o větší variabilitu vnitřních dispozic,
ale v celkovém výsledku se půdorysy nelišily od předchozích
typů. V 80. letech se projektovalo a stavělo v duchu
druhé poloviny 70. let, stoupala však průměrná obytná
plocha i počet pokojů na jeden byt. Opakovaná kritika
plošného uplatňování typizace vedla k několika pokusům
o experimentální bytové domy s invenčně a individuálně
řešenými vnitřními dispozicemi. Ty byly však pouze doplňkem
realizovaných sídlišť.
Vývoj bytového zařízení navazoval na výsledky meziválečného
návrhářství především v oblasti stavebnicového nábytku.
Jeho „vrcholem“ se stal od 70. let „Universal – nábytkový
stavebnicový systém – pro každou generaci – podle
přání a potřeby – pro každý byt“. Jeho původně vysoký
standard v průběhu let degradoval z důvodu změn výrobních
technologií, konstrukce i materiálu, daných striktními
požadavky ekonomizace výroby.
V čem podle Vás spočívají
přednosti „bydlení v panelu“?
A v čem jeho úskalí?
Své odpovědi s námi sdílejte
na Facebooku:
www.facebook.com/panelaci
Přispějte do našeho
alba dobových interiérů
a „domácího umění“!
Své fotografie s námi sdílejte
na Facebooku:
PANELOVÉ SOUSTAVY
Podobu sídlišť primárním způsobem ovlivňovaly stavební technologie použité při realizaci
bytových domů. Přestože se od 60. let využívaly téměř výlučně panelové prefabrikáty,
v průběhu dalších let se měnil jejich rozměr, povrchová úprava, barva, podoba spár, tvary
balkonů a lodžií či pojetí vchodů. Postupným vývojem tak vznikaly panelové soustavy
různých typů.
V prvních celostěnových panelových domech se uplatnily soustavy označované písmenem G,
vyvinuté v roce 1953 v tehdejším Gottwaldově jako montovaný příčný stěnový systém.
Základní typ představovala soustava G40 (číslo značilo počet bytů), kterou v roce 1957
doplnila G57 (číslo značilo rok), umožňující větší sériovou výstavbu. Vyznačovala se použitím
různých typů lodžií (u G40 zcela chyběly) a instalací prvních typů bytových jader. Soustava
aplikovala jednotný modul s rozponem stěn 3,6 m a konstrukční výškou podlaží 2,85 m. Byla
využívána do roku 1973, a to i v materiálových variantách jako typy B60, P61, GOS64, GOS66
a experimentálních vývojových typech G58 a G59, které kombinovaly skeletový a stěnový
systém.
1 — Normální podlaží koncové sekce
v panelovém domě typu G57
(Stavitelství I, 1978)
1
Koncem 50. let se začalo s vývojem dalších soustav, které by reagovaly na nové
architektonické, dispoziční a konstrukční požadavky. Předcházela jim řada experimentů,
včetně výstavby sídliště Invalidovna v Praze. Z experimentů vzešly dva rozšířené
konstrukční systémy TO6B (1963–1990) a T08B (1962–1980), které měly oproti dosavadní
objemové typizaci (typizaci celých sekcí domů) umožnit typizaci prvkovou (otevřenou
stavebnici). Obvodový plášť nepodléhal striktní typizaci, umožňoval proto větší variabilitu.
T06B charakterizoval jednotný modul s rozponem stěn 3,6 m a konstrukční výškou podlaží
2,8 m, T08B měla jednotný modul 6 m a stejnou konstrukční výšku. Používaly se předsazené
a zapuštěné lodžie a u této soustavy se poprvé uplatnil předepjatý železobeton.
3 — Půdorys domu typu HK60
4 — Konstrukční schéma
koncové sekce bytového
panelového domu typu T06B
2 — Typické podlaží
v panelovém domě G59
5 — Konstrukční schéma
koncové sekce bytového
panelového domu typu T08B
3
2
4
Výzkumný a vývojový ústav Stavebních závodů v Praze vyvinul na počátku 70. let
nejrozšířenější panelovou soustavu VVÚ-ETA (1972–1990), která přinesla dva typy modulů,
a to s rozponem stěn 6 m a 3 m, při skladebné výšce podlaží 2,8 m. Je zajímavé, že o tuto
soustavu projevily zájem některé státy západní Evropy a také USA. Jednání však vzhledem
k dobové politické situaci ztroskotala. Souběžně s tímto typem byla v Praze pro panelovou
výstavbu využívána také dánská malorozponová soustava Larsen-Nielsen. Jednalo se
o třímodulovou soustavu s velkou variabilitou, bez balkónů, pouze s lodžiemi.
6 — Koncová sekce
osmipodlažního panelového domu
typu VVÚ-ETA
(Československý architekt, 1976)
6
7 — Schéma domu typu Larsen-Nielsen
Na konci 70. let vznikl projekt nové celorepublikové soustavy P1 (1978–1990),
která měla mít osm variant a byla určena pro bytové domy do výšky dvanácti podlaží.
Ve výsledku se realizovaly jen tři varianty: P1.14 na Slovensku, P1.21 v severních
Čechách a soustava P1.11 v Olomouci, odkud se po zdlouhavém zavádění do výroby
dostala do Zlína a jiných moravských měst a do Prahy. Dvě posledně uvedené
soustavy byly malorozponové, třímodulové, o rozponech 2,4 m, 3 m a 4,2 m, s lodžiemi
a osvědčenou konstrukční výškou 2,8 m.
Během celého „panelového období“ vznikaly rovněž lokální soustavy, a to na základě
rozdílných materiálových základen jednotlivých krajů, možností místních betonárek
a v neposlední řadě klimatických poměrů daných oblastí. Jmenujme například soustavy
HK60, PS69, B70, NKS-B, HKS70 nebo BANKS. Středněrozponová soustava P2, která
měla v budoucnu nahradit systém P1.11, pracovala se stropním i obvodovým panelem
o délce 6,6 m. Zvětšení dílců soustavy umožnilo vynechat jednu nosnou stěnu a zvětšit
tak variabilitu vnitřního uspořádání s uplatněním lehkých nebo nábytkových příček
a bytových jader. Počet panelů na bytovou jednotku se snížil o polovinu, stejně tak
přísně sledovaná „pracnost“ výrazně poklesla. Kvantitativní plusy však ve finále
provázely kvalitativní mínusy.
8 — Půdorysné schéma
konstrukční soustavy P.1.11
(soukromý archiv)
7
5
8
O PROJEKTU
NÁZEV PROJEKTU
1
2
3
4
5
6
Panelová sídliště v České republice jako součást městského
životního prostředí: Zhodnocení a prezentace jejich obytného
potenciálu / Prefabricated Housing Estates in the Czech
Republic as Part of the Urban Environment: An Evaluation and
Presentation of Their Housing and Living Potential
Projekt programu aplikovaného výzkumu a vývoje národní
a kulturní identity (NAKI) Ministerstva kultury ČR
Doba trvání projektu: leden 2013 – prosinec 2017
O ČEM JE PROJEKT
Panelová sídliště představují důležitý urbanistický,
architektonický i historický fenomén. Přestože byla
nejtypičtější a nejrozšířenější formou hromadné bytové
výstavby 50. až 80. let a dnes na sídlištích žijí více než tři
miliony obyvatel České republiky (tedy téměř každý třetí),
je zhodnocení jejich významu a sociokulturní role zcela
nedostatečné. Po letech jednostranné kritiky a odmítání
jsme nyní svědky vzrůstajícího zájmu o sídliště v odborných,
ale také uměleckých kruzích.
Cílem tohoto projektu je zasadit dosud opomíjený fenomén
panelových sídlišť do kontextu vývoje moderní architektury
a do dobových i současných politických a společenských
souvislostí a zpřístupnit ho atraktivní a interaktivní formou
laické i odborné veřejnosti. Výsledky projektu mají upozornit
na specifické hodnoty významných panelových sídlišť
a přispět ke kultivovanějšímu přístupu k rekonstrukcím
panelových domů a k revitalizaci obytného prostředí sídlišť.
Mají být také podkladem k budoucímu zařazení vybraných
sídlišť nebo jednotlivých staveb do seznamu chráněných
nemovitých kulturních památek a k začlenění této
problematiky do všech stupňů vzdělávacího procesu.
KDO PROJEKT PŘIPRAVUJE
Garantem mezioborového projektu je Uměleckoprůmyslové
museum v Praze. Na jeho řešení participují odborníci
z těchto výzkumných pracovišť: Ústav dějin umění AV ČR,
Sociologický ústav AV ČR, Pedagogická fakulta UK, Institut
plánování a rozvoje hl. města Prahy, Muzeum města Brna,
Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně, Muzeum umění
Olomouc, Fakulta humanitních studií UK, Přírodovědecká
fakulta UK, Fakulta architektury ČVUT a Národní
památkový ústav.
KOMU JE PROJEKT URČEN
7
Obyvatelům vybraných sídlišť, studentům základních,
středních i vysokých škol a zájemcům z řad odborné
a laické veřejnosti.
AUTORSKÝ TÝM
Rostislav Švácha, odborný garant projektu
Lucie Skřivánková (Zadražilová), hlavní řešitelka projektu
Klára Eliášová
Martina F. Koukalová (Flekačová)
Vendula Hnídková
Ladislava Horňáková
Jindřich Chatrný
Michaela Jehlíková Janečková
Jana Kořínková
Matyáš Kracík
Mariana Kubištová
Martina Mertová
Eva Novotná
Lucie Pospíšilová
Martin Strakoš
Alice Stuchlíková
Petra Špačková
Lukáš Vacek
Lucie Valdhansová
Martin Veselý
Michaela Trtíková Vojtková
Radim Vondráček
Jana Zajoncová
Spolupráce:
Jaromír Čejka (fotografie)
Jan Rasch (fotografie)
Štěpán Malovec (grafický design)
A1 Architects – Tereza Schneiderová, Lenka Křemenová,
David Maštálka (architektonické řešení výstav)
Eva Mahrezi, Anna Hořejší, Simona Ledvinková (produkce)
Karolina Jirkalová (jazyková redakce)
Alena Bártova (technická redakce)
Na projektu se v minulosti podíleli:
Jana Barvíková, Petr Gibas, Hana Havlůjová, Andrea Husseiniová,
Ondřej Kocourek, Vladimíra Sehnalíková
8
9
1 — Sídliště III. pětiletky v Olomouci
(dobová pohlednice, 1976, sbírka Viléma Švece)
2 — Náměstí Vítězného února v Havířově
(dobová pohlednice, 1974, sbírka Pavla Vančáta)
3 — Most
(dobová pohlednice, bez datace
sbírka Pavla Vančáta)
4 — Kladno-Rozdělov
(dobová pohlednice, bez datace,
5 — Sídliště Závodu Míru, Karla IV.,
Drážka a Dubina v Pardubicích
(dobová pohlednice, 1989, sbírka Pavla Vančáta)
6 — Ostrava-Zábřeh
7 — Praha-Krč
(dobová pohlednice, 1981,
8 — Sídliště Žabovřesky, Juliánov,
Černovice a Lesná v Brně
9 — Sídliště v Chomutově
(dobová pohlednice, 1988,
PŘÍBĚH PANELÁKU
V MORAVSKOSLEZSKÉM KRAJI
Výstava Příběh paneláku v Moravskoslezském kraji je šestou výstavou z putovního cyklu, ve kterém postupně představujeme ve všech
krajských městech výsledky mezioborového projektu, zaměřeného
na výzkum vybraných panelových sídlišť v České republice. Výstavní
cyklus běží mezi lety 2014 až 2017 a je určen zájemcům z řad odborné i laické veřejnosti.
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
Rádi bychom ukázali, že všechna sídliště nejsou stejná, že to nutně
nemusí být monotónní shluky krabic vyprojektované anonymním
týmem v projekčním ústavu. Panelová sídliště mají svou minulost,
přítomnost a v mnoha případech i rozvojový potenciál a pro své obyvatele představují domov. Bylo by proto chybou zavírat oči před osobitostí řady z nich a nechat se ovlivnit jednostrannými odsudky.
V Moravskoslezském kraji jsme se zaměřili na tři panelová sídliště přímo v krajském městě a výběr jsme doplnili po jednom sídlišti
z Havířova a z Karviné. Jedno z nejstarších tuzemských sídlišť se
nachází v Ostravě-Zábřehu. Dějiny Jižního Města se začaly psát roku
1946, kdy významný meziválečný architekt Jiří Štursa navrhl funkcionalistické Vzorné sídliště u Bělského lesa s komfortními byty. Během
tří desetiletí se rozrostlo do velikosti okresního města, uplatnily se
tu nejrůznější panelové soustavy a dnes zde žije více než dvacet tisíc
obyvatel. Pátý obvod Ostravy-Poruby reprezentuje sídliště pozdního
modernismu první poloviny 60. let využívající pravoúhlou skladbu deskových a bodových domů, které mají přiznanou panelovou strukturu.
Zajímavé je i uspořádání sídliště využívající princip členění obytného
celku na tzv. mikrorajóny. Dominantou ostravského sídliště Jindřiška,
nacházejícího se v centru města, je dvaadvacetipatrový montovaný
obytný dům postavený jako experiment ve druhé polovině 60. let.
Největší sledované sídliště v kraji, karvinský Ráj, se budoval od druhé poloviny 50. let jako hornické sídliště, dnes v něm žije zhruba
polovina obyvatel města. V 60. letech byly navrženy atypické výškové obytné domy a budovy občanské vybavenosti, které akcentují
důležitá místa sídliště. Havířovské sídliště Podlesí z 60. let odkazuje
ke skandinávské inspiraci jak promyšleným umístěním v krajině, tak
i zakomponováním rokle s lesoparkem do struktury obytného celku.
Návštěvníkům výstavy předkládáme příběhy pěti výrazných sídlišť
Moravskoslezského kraje, v nichž často figurují velmi schopní architekti, kteří tvůrčím způsobem rozvíjeli myšlenky architektů a urbanistů meziválečné avantgardy. Zajímalo nás také, jaký urbanistický
koncept a jaké technologie byly pro jejich stavbu zvoleny, jaké jsou
dispozice bytů a jaká umělecká díla se zde nacházejí. Na příkladech
ukazujeme, co se s vybranými panelovými sídlišti děje dnes, zda
regenerační zásahy přispěly ke zlepšení obytného prostředí nebo
naopak narušily genia loci těchto celků. Položili jsme si otázku, jaká
je věková, vzdělanostní a profesní struktura zdejších obyvatel a jak
se proměnila od doby výstavby. Pro návštěvníky, které zajímají nejen
příběhy sídlišť v Ostravě, Havířově a Karviné, ale i širší souvislosti
tohoto fenoménu, jsou určeny obecnější texty o tom, proč se vlastně
panelová sídliště začala v Evropě stavět, jak se vyvíjelo „bydlení
v panelu“ v Československu, kolik lidí tak u nás v současné době žije,
jak jsou nebo nejsou se svým bydlením spokojeni či jaké jsou scénáře
budoucího vývoje sídlišť.
MARTIN STRAKOŠ A LUCIE SKŘIVÁNKOVÁ (ZADRAŽILOVÁ)
PŘÍBĚH PANELÁKU
V MORAVSKOSLEZSKÉM KRAJI
15. ŘÍJNA 2015 – 3. LEDNA 2016
Pořadatel – Uměleckoprůmyslové museum v Praze (UPM)
Spolupořadatel: Artalk.cz
Vedoucí projektu a autorka koncepce výstavy – Lucie Skřivánková (Zadražilová)
Autoři textů a výběru obrazového materiálu – Jana Barvíková, Jindřich Chatrný,
Michaela Janečková Jehlíková, Matyáš Kracík, Mariana Kubištová, Eva Novotná,
Martin Strakoš, Petra Špačková, Rostislav Švácha, Lukáš Vacek, Michaela Trtíková
Vojtková, Lucie Skřivánková (Zadražilová)
Fotografie ze současnosti – Jan Rasch
Architektonické řešení – A1 Architects
(Tereza Schneiderová, Lenka Křemenová, David Maštálka)
Grafický design – Štěpán Malovec
Doprovodné programy – Alice Stuchlíková
Produkce – Eva Mahrezi, Anna Hořejší, Simona Ledvinková
PR – Eva Mahrezi, Mariana Kubištová
Jazyková redakce – Karolina Jirkalová
Technická redakce – Alena Bártová
Obrazová editorka – Mariana Kubištová
Výroba architektonických prvků – LIAS Vintířov, lehký stavební materiál, k.s.
Tisk – Adverter
Instalace – Technická skupina UPM
(Libor Šötét, Tomáš Bezchleba, Pavel Břach)
Doprava – DSV Road, a. s.
Výstava se koná v rámci projektu Panelová sídliště v České republice jako součást
městského životního prostředí: Zhodnocení a prezentace jejich obytného potenciálu,
který podpořilo Ministerstvo kultury ČR v rámci Programu aplikovaného výzkumu
a vývoje národní a kulturní identity (NAKI), identifikační kód projektu: DF13P01OVV018.
www.panelaci.cz / www.upm.cz / www.facebook.com/panelaci
Za pomoc při realizaci výstavy děkujeme Danielovi Abrlemu (†), Pavlíně Badurové,
Vlastimilu Bichlerovi, Jiřině Fialkové, Janu Gemrichovi, Zdeňce Groškové, Jakubu
Ivánkovi, Jolaně Jankové, Jiřině Kábrtové, Martinu Krocovi, Evženu Kubovi, Blance
Mandákové, Ivetě Novákové, Oldřichu Pražákovi, Janě Pruchnické, Barboře Reichelové,
Stanislavě Rollové, Lukáši Smekalovi, Janu Středovi, Silvii Šeborové, Jozefu Šerkovi,
Lucii Šimečkové a Mileně Vitoulové.
Snažili jsme se dohledat všechny autory publikovaných fotografií nebo dědice autorských práv.
V některých případech se to nepodařilo, a budeme proto vděčni za informace o nich.
Výstavu podpořily:
LIAS Vintířov, lehký stavební materiál, k. s.
ZEMAKO, s. r. o.
Adverter, DSV Česká republika, Svaz výrobců cementu ČR
Výzkumný ústav maltovin Praha, s. r. o.
Městský obvod Moravská Ostrava a Přívoz
Mediální partneři – Art+Antiques, Beton TKS, Czechdesign.cz, Český rozhlas,
DesignCabinet.cz, DesignGuide.cz, DesignMagazin.cz, PragueOut.cz, Radio 1
1, 2 — 3, 4 — 5, 6 — 7, 8 — 9, 10 — Sídliště
Sídliště
Sídliště
Sídliště
Sídliště
Podlesí v Havířově
Ráj v Karviné
Ostrava-Jindřiška
Ostrava-Poruba
Ostrava-Zábřeh
BYTY PRO MILIÓNY
Panelová sídliště nejsou vynálezem socialismu. Představují
jednu z odpovědí západního světa na problém, jak ubytovat
milióny lidí, které poslední dvě století přiváděl do měst
rozmach moderního průmyslu. Američtí průkopníci vědecké
organizace práce – takzvaného taylorismu – i jejich
evropští stoupenci hledali od konce 19. století způsoby,
jak výstavbu bytových domů urychlit a zlevnit metodami
průmyslové velkovýroby. Dříve či později se musel zrodit
nápad nahradit malé cihly velikými stavebními dílci.
Po sídlišti Praunheim u Frankfurtu nad Mohanem, kde tuto
myšlenku v roce 1926 poprvé uskutečnil funkcionalistický
architekt Ernst May, následovala další ve Francii –
například La Muette v Drancy u Paříže od architektů
Eugène Beaudoina a Marcela Lodse – a během druhé
světové války a po ní také v baťovském Zlíně, centru
domácího taylorismu. Funkcionalistickým představám
o zdravém městě odpovídal u sídlišť jejich urbanismus,
ve kterém staré kompaktní město s uzavřenými náměstími
a koridorovými ulicemi vystřídaly volné řádky domů v zeleni.
1
V masovém měřítku se panelová sídliště začala stavět
v padesátých letech 20. století, bez ohledu na ten či onen
politický systém. Pokles jejich společenského statusu
v očích západního publika a vliv veřejného mínění, které se
obracelo proti architektonické chudobě a jednotvárnosti
mnoha sídlišť, však vedly k tomu, že západní demokracie
od jejich výstavby časem ustoupily. Ve státech sovětského
bloku se to nestalo, a to hlavně proto, že montáž
velkého množství stejných domů z úzkého sortimentu
panelových dílců ideálně vyhovovala metodám direktivního
hospodářského plánování. Týká se to i Československa,
kde zvláště po sovětské invazi v roce 1968 klesla
architektonická úroveň sídlišť povážlivě hluboko. To však
neznamená, že by u nás vedle špatných sídlišť nevznikala
i sídliště dobrá, o nic horší než ta, jaká se v poválečné
době stavěla v západních zemích.
2
ROSTISLAV ŠVÁCHA
1 — Sídliště La Muette v Drancy u Paříže, 1932–1934
(dobová pohlednice)
2, 4 — Sídliště Praunheim u Frankfurtu nad Mohanem
(Stavba, 1929–30)
3 — Použití panelů při výstavbě sídliště
Praunheim u Frankfurtu nad Mohanem
(Gábor Preisich, Ernst May, 1983)
4
obývák
Co se Vám vybaví,
když se řekne:
Která naše panelová sídliště
považujete za příklad kvalitní
architektury a která nikoliv?
panel
bytové jádro
sektor
?
umakart
Své odpovědi s námi sdílejte
na Facebooku:
3
BYL JEDNOU JEDEN DŮM…
A BYL TO PANELÁK
VÍTE, KDE LIDÉ V ČESKU
NEJČASTĚJI BYDLÍ?
1 798 318
OBYDLENÝCH
DOMŮ
Podle posledního sčítání lidu, domů a bytů, které proběhlo
v roce 2011, je v České republice 1 798 318 obydlených domů.
Z toho je 88 % domů rodinných a 10 % domů bytových. Celkem
je v těchto domech 4 104 635 obydlených bytů, ve kterých žije
10 144 961 osob.
A JAK JE TO S PANELÁKY?
Nejpřesnější údaj, který máme k dispozici, je 81 859
obydlených domů, kde jsou nosné zdi tvořeny stěnovými
panely. V těchto panelových domech žije 2 721 477
obyvatel, což je 27 % obyvatel ČR. Ti žijí v 1 218 788
bytech, což je 30% ze všech bytových domácností.
Klasických paneláků, tj. bytových domů se stěnovými
panely, tak jak je známe z panelákových sídlišť,
je 65 641.
1 582 520
RODINNÝCH DOMŮ
179 832
BYTOVÝCH DOMŮ
81 859
PANELOVÝCH DOMŮ
JDE O NECHTĚNÉ DĚDICTVÍ?
Počátkem 90. let byla panelová sídliště chápána jako
nežádoucí dědictví. Mnozí sociologové varovali, že se
mohou proměnit v sociálně problematický prostor, kde
poroste kriminalita. Výsledkem snah předejít tomuto
scénáři jsou vládní dotační programy zaměřené na opravy
panelových domů a regeneraci sídlišť.
4 104 635
Převody bytů do osobního vlastnictví, které probíhají od
90. let, mají dvojí dopad. Na jednu stranu přispívají
k posílení vazeb obyvatel k místu bydliště a jejich
investicím do úprav bytu, na stranu druhou komplikují
možnosti regenerace větších celků.
1 218 788
OBYDLENÝCH BYTŮ
BYTŮ
10 144 961
2 721 477
V průběhu prvního desetiletí tohoto století se o sídlištích
začalo psát méně kriticky. Výzkumy z přelomu milénia také
ukázaly překvapivě vysokou míru spokojenosti a stabilizace
jejich obyvatel. Bydlení na sídlišti nepředstavuje stigma,
najdeme tu sociálně slabší vrstvy, ale i příslušníky
střední třídy.
JAKÁ JE BUDOUCNOST SÍDLIŠŤ?
Pravděpodobný budoucí vývoj panelových sídlišť se liší
podle období jejich výstavby, velikosti města či konkrétní
polohy v rámci sídla. Nejsilnější pozici mají sídliště
s pestrou sociální strukturou, která se nachází ve velkých
městech, kde je bydlení cenově obtížně dostupné.
Za riziková jsou naopak považována sídliště původně
budovaná jako zázemí průmyslových podniků, kde došlo
k útlumu výroby, zejména pokud jde o oblasti s vyšší
nezaměstnaností.
OSOB
Ceny bytů v panelových domech od roku 2008 klesly
až o 30 procent, zájem o ně ale opět stoupá. Jejich
hlavní předností je poměr ceny a kvality. Výhodou je již
vzrostlá zeleň a často poloha na okraji města, umožňující
každodenní rekreaci. Je zde většinou dobrá dopravní
dostupnost, dostatek škol, obchodů i služeb. Dispozice
bytů jsou prakticky řešené, zlepšil se technický stav budov
– zateplený plášť mají dnes již dvě třetiny panelových
domů.
Vinou neexistence koncepce sociálního bydlení však
i uvnitř dobře fungujících sídlištních celků začínají vznikat
tzv. „kapsy chudoby“, které s sebou nesou riziko budoucí
sociální degradace celého sídliště.
OSOB
KOLIK PANELOVÝCH DOMŮ/BYTŮ SE U NÁS POSTAVILO
V LETECH 1946–2011?
1946–1960
1961–1970
1971–1980
1981–1990
1991–2000
2001–2011*
2 163
21 746
17 696
273 621
30 328
453 268
21 778
355 984
5 685
79 874
4 009
31 435
6%
47%
55%
58%
22%
9%
domů
bytů
Počet domů / bytů
podle období výstavby
Podíl panelákových bytů
na celkovém počtu
postavených bytů
* V tomto období
jde převážně
o rekonstrukce,
které byly do sčítání
zahrnuty v roce 2011.
PANELÁKY MŮŽEME TAKÉ DĚLIT
PODLE PRÁVNÍHO UŽÍVÁNÍ BYTU
(k 26. 3. 2011):
Byty v osobním
vlastnictví
Byty nájemní
Byty družstevní
462 966
354 662
300 511
SLOVNÍČEK POJMŮ
SE KTERÝMI SE NA VÝSTAVĚ SETKÁTE
ARMATURA
dům scénáristy Pavla Juráčka a režisérů Radúze Činčery, Jána
Roháče a Vladimíra Svitáčka natočený roku 1967 pro Kinoautomat.
V něm diváci pomocí hlasování ovlivňovali děj příběhu. Film se
odehrával v kulisách hotelového domu v Praze na Invalidovně.
PARTER
BETON
JEŘÁBOVÁ DRÁHA
(JEŘÁBOVÝ URBANISMUS)
PREFABRIKÁT
Kovová výztuž betonové stavby. Stavba je díky armatuře
pružnější a snáší větší zátěž, protože kov lépe odolává
namáhání v tahu. Beton samotný tuto vlastnost nemá.
Směs cementu, kameniva a vody, která tuhne postupně.
Je proto možné odlévat ji do dřevěných nebo kovových
forem a různě tvarovat. Beton znali už staří Římané,
po dlouhá staletí se ale nepoužíval. Znovu jej objevili
až stavitelé ve druhé polovině 19. století.
Prvek stavby, například bytové jádro nebo panel, který se předem
vyrobí v továrně nebo v panelárně. Poté se dopraví na staveniště
a smontuje s dalšími prvky. Tento stavebnicový způsob
výstavbu urychloval a zlevňoval, zároveň ale také unifikoval.
→ Obr. 14
Zástavbu sídlišť určovaly technologické požadavky výstavby.
Jednotlivé domy byly umístěny tak, aby byly v dosahu dráhy
jeřábu. Stavba díky tomu probíhala rychleji a úsporněji, avšak
za cenu striktně předurčeného uspořádání prostoru.
→ Obr. 9
BLOKOVÁ ZÁSTAVBA
Tradiční typ městské zástavby, kdy domy vytvářejí uzavřené
bloky kolem dvorů. Bloky pak na sebe navazují a lemují ulice.
Panelová sídliště bývají upořádána jinak, většinou tvoří tzv.
řádkovou zástavbu. V 80. letech se projektanti sídlišť k bloku jako
k městotvornému prvku vraceli (například Velká Ohrada v Praze).
→ Obr. 1
BODOVÝ DŮM
Dům s malou, obvykle čtvercovou půdorysnou plochou, která
na mapě vypadá jako jeden bod. Má-li větší počet pater,
mluvíme o domě výškovém či věžovém, lidově „věžáku“.
→ Obr. 2, 3
ROZPON
KOLEKTIVNÍ DŮM, KOLDŮM
Vzdálenost svislých nosných konstrukcí. V panelovém
domě jde tedy o vzdálenost mezi dvěma nosnými panely,
kterou překlenuje stropní panel. Rozpony v panelových
domech se obvykle pohybují mezi třemi až šesti metry.
→ Obr. 15
Nápad, který se neprosadil. Obytný dům s menšími byty
a velkými společnými prostory, kde se soustředily služby
pro obyvatele. Například jesle, školka, kantýna nebo
prádelna. Společně zajišťovaná péče o děti a sdílení
namáhavých „domácích“ prací měly usnadnit ženám, aby
své síly uplatňovaly ve výrobě nebo v jiných zaměstnáních.
V 60. letech 20. století ho měl nahradit hotelový dům.
→ Obr. 10
ŘÁDKOVÁ ZÁSTAVBA
Nejběžnější rozmístění domů na sídlišti. Zavedli je
do praxe už funkcionalističtí architekti v době mezi
dvěma světovými válkami. Domy tvoří řádky, které se
pak kladou vedle sebe v určitých rozestupech.
KONSTRUKČNÍ SOUSTAVA
Soubor typizovaných panelových prvků a způsobů jejich montáže.
V průběhu výstavby panelových sídlišť se konstrukční soustavy
měnily. Podrobněji viz výstavní text Panelové soustavy.
BYTOVÉ JÁDRO
Prefabrikovaný celek koupelny a záchodu, který se opakoval
ve všech bytech panelového domu nad sebou. Bytové jádro
soustředilo zdravotně technické zařízení bytu, vodovod,
kanalizaci, případně plyn. Jádro bylo tvořeno pouze lehkými
konstrukcemi, většinou z umělých hmot a kartonu, pro které
se vžilo označení umakart. Cenou za lehkou konstrukci
a levný materiál, které umožňovaly byty na sídlištích rychleji
dokončovat, byla vysoká průzvučnost mezi byty i patry.
→ Obr. 4, 5
TYPIZACE
Metoda, která umožňuje najít u stavebních prvků, bytů i celých
domů optimální velikost – z hlediska funkce, ceny i uspokojení
potřeb většiny uživatelů. Sjednocení rozměrů pak dovoluje
daný prvek v modulových řadách mnohokrát opakovat.
LODŽIE
Původně přízemní prostor renesančních a barokních zámků,
otevřený do zahrady. Později se začal název používat také pro
zastřešený balkon, zapuštěný do obvodové zdi domu. U některých
panelových domů bývá lodžiemi tvořena celá fasáda.
→ Obr. 11
UMAKART
Druh izolační nebo krycí hmoty, vysokotlaký laminát. Vzniká
slisováním silnějších papírů, které se vytvrzují umělou
pryskyřicí při vysokých teplotách. Zhruba milimetrový materiál
se lepí na nosné, zpravidla dřevotřískové desky. Obchodní
značka Umacart vznikla zkratkou z umělého kartonu.
V Československu byl vyráběn přibližně od 40. let 20. století.
MEZONETOVÝ DŮM
DESKOVÝ DŮM
Několikapatrový dům, který má obdélný „štíhlý“ půdorys a podobá
se silné desce. Na panelových sídlištích se vyskytuje nejčastěji.
→ Obr. 6
DŮM SLUŽEB
Nízkopodlažní dům, většinou se skeletovou konstrukcí, situovaný
obvykle uprostřed sídliště, nebo některé jeho části. Byla v něm
umístěna tzv. občanská vybavenost, tedy menší obchody,
restaurace, kadeřnictví, mandl, opravna obuvi a další služby.
→ Obr. 7, 8
HOTELOVÝ DŮM
Pojem hotelový dům se objevuje od 60. let a odpovídá kolektivnímu
domu západního střihu. Oproti původní odpomoci pracujícím
měl nabídnout vyšší standard moderního života. Služby zde
byly šity víc na míru, obyvatelé mohli využít vrátného, nechat
si vyprat a vyžehlit či zajít do restaurace. Život v hotelovém
domě zachytil pozoruhodný experimentální film Člověk a jeho
1 — Půdorys sídliště Velká Ohrada v Praze
od architekta Jana Bočana
Přízemí budovy; záhony a plochy trávníků mezi budovami.
V některých typech panelových domů byly do parteru
umísťovány obchody či úschovny kočárků a jízdních kol.
Větší obytný dům s byty o dvou otevřených podlažích. Podlaží
jsou propojena průhledy a schodištěm uvnitř bytu.
→ Obr. 12
VĚŽOVÝ DŮM
MONOLITICKÝ SKELET
Jinak také výškový dům, je dům s malou půdorysnou
plochou a větším množstvím pater.
→ Obr. 16
Kostra betonové stavby odlitá jako jeden celek. Obvykle
umožňuje vytvořit rozmanitější vnitřní uspořádání
domu i bytu než panelový, montovaný systém.
ZÓNOVÁNÍ
MONTOVANÝ SKELET
Rozdělení města na okrsky, v nichž se soustředí jen jedna funkce.
Ve městech tak vznikají například obytné, rekreační, výrobní
nebo obchodní zóny. Doporučení používat zónování při stavbě
nových měst obsahoval již v roce 1943 dokument mezinárodní
funkcionalistické architektury s názvem Athénská charta.
Kostra betonové stavby složená a pospojovaná
ze samostatných prvků.
→ Obr. 13
PANEL
ŽELEZOBETON
Základní prvek panelového domu, který tvoří jeho zdi i stropy.
Od 50. let 20. století, počínaje konstrukční soustavou G, tvořil
jeden panel celou stěnu místnosti. Podle potřeby se vyráběly
panely s otvory pro okna či dveře, nebo souvislé stěny.
1
Vzniká spojením armatury (kovové výztuže) s betonovou hmotou.
Je pevný, pružný a snese velkou zátěž. Používá se nejen
na stavbu domů, ale například také mostních konstrukcí.
2
3
4
(Architektura ČSR, 1982)
2 — Bodové domy vidíme jako malé kostičky
v popředí modelu sídliště Lesná v Brně
(Lesná. Nová obytná čtvrť města Brna. Projekt, 1969)
3 — Bodový dům v Hořovicích
(Perspektivy socialistické architektury. 30 let Krajského
projektového ústavu Praha, 1978)
4, 5 — Přední a zadní část bytového jádra
s kuchyňskou stěnou, koupelnou a záchodem
(Ludevít Végh, Montované stavby, 1959)
6 — Detail deskového domu, model sídliště Lesná v Brně
(Lesná. Nová obytná čtvrť města Brna. Projekt, 1969)
7 — Dům služeb na pražském sídlišti Invalidovna
autorů Josefa Poláka a Milana Rejchla
5
6
7
8
(Otakar Nový, Architekti Praze, 1971)
8 — Nákupní ulice na sídlišti Michelská v Praze
9 — Jeřábová dráha na stavbě sídliště Ďáblice v Praze
10 — Model kolektivního domu v Litvínově
architekta Václava Hilského
(Architektura ČSR, 1959)
11 — Panelový dům s lodžiemi, sídliště Pankrác v Praze
(Josef Pechar, Československá architektura 1945–1977, 1979)
12 — Mezonetový dům na sídlišti Krč v Praze. Mezonetové byty
se do fasády promítly střídáním průběžného pásu lodžií a oken
9
10
11
12
13 — Montáž skeletu při stavbě školy, sídliště Lesná v Brně
(Lesná. Nová obytná čtvrť města Brna. Realizace, 1969)
14 — Použití celostěnových panelů a kozových
jeřábů při výstavbě sídliště v Praze Malešicích
15 — Ukázka rozponu u panelového domu
na sídlišti Invalidovna v Praze
(Architektura ČSSR, 1960)
16 — Věžové domy v Neratovicích
(Josef Pechar, Československá architektura 1945–1977, 1979)
13
14
15
16
PŘÍBĚH
P
A
N
E
L
Á
K
U

ostrava - Panelaci.cz

Transkript

Podobné dokumenty

4 - Nadace české architektury

věStNík klubu Za StarOu prahu

konstrukce pozemních staveb – komplexní přehled

pdf CZE

informační technologie