Universum 2 / 2011 - Česká křesťanská akademie

Transkript

UNIVERSUM
REVUE ČESKÉ KŘESŤANSKÉ AKADEMIE 2/2011
Memorandum německých teologů
inspiruje i rozděluje
Michal Opatrný, Václav Malý, Tomáš Halík, Michaela Freiová,
fr. Benedikt Tomáš Mohelník OP, Jan Jandourek, Václav Vacek
Změna je život
S Dagmar Pohunkovou hovořil Josef Beránek
Krize univerzit
Petr Pernica
Kristův bojovník Oto Mádr
Jolana Poláková
Memorandum evropských teologů
k situaci v katolické církvi
Petr Kolář SJ
Víra v masmédiích s otazníky
Jiří Zajíc
Nevšední paměti sestry
Magdaleny Schwarzové
Magdalena Schwarzová OCD
Filmy o posvátnosti lidské důstojnosti
S maďarským režisérem Bélou Tarrem hovořil Lukáš Jirsa
ROČNÍK XXI, CENA 40 Kč
ZE ŽIVOTA ČKA
Dne 7. 3. 2011 v benediktinském klášteru v Emauzích uspořádaly Česká křesťanská akademie a Společnost křesťanů a Židů
s podporou Konrad-Adenauer-Stiftung diskusní večer na téma
Možnosti a úskalí v dialogu Židů a křesťanů. V panelové diskusi
vystoupil prezident ČKA prof. Tomáš Halík, Efraim (Karol)
Sidon, vrchní pražský a zemský rabín, dr. Leo Pavlát, ředitel
Židovského muzea v Praze, doc. Pavel Hošek z Evangelické
teologické fakulty UK a mgr. Aleš Koukal, dlouhodobý student
na Pardes Institute of Jewish Studies v Jeruzalémě.
V uplynulých měsících oslavili významné životní jubileum,
75 let, dva vzácní členové a příznivci České křesťanské akademie, dr. Jiří Grygar (17. 3.) a prof. Jan Sokol (18. 4.). Oba stáli
u počátků ČKA, celá léta ji podporovali a stále pro ni pracují,
především svými inspirativními přednáškami pro mnohé místní skupiny ČKA. Blahopřejeme a děkujeme!
Dne 30. 3. 2011 zemřel JUDr. Václav Marušan, zakladatel
a dlouholetý aktivní člen místní skupiny ČKA v Písku. Tento
velmi pozitivní a rozšafný muž byl také po řadu let spolehlivým
předsedou revizní komise České křesťanské akademie. R. i. p.
V úterý 3. 5. 2011 se v Akademickém kostele Nejsvětějšího
Salvátora konala tradiční ekumenická bohoslužba ke Dni země,
kterou pořádá Ekologická sekce ČKA. Bohoslužbě předsedal
Mons. Tomáš Halík, kázáním posloužila Mgr. Sandra Zálabová,
tajemnice Ekumenické rady církví.
Dne 7. března promluvili o možnostech a úskalích v dialogu
Židů a křesťanů prof. Tomáš Halík, Efraim (Karol) Sidon,
dr. Leo Pavlát a další panelisté.
ČESKÁ KŘESŤANSKÁ AKADEMIE
je občanské sdružení, jehož posláním je přispívat k rozvoji vědy, umění a vzdělání v České republice.
Je nezávislým sdružením občanů, otevřeným pro křesťany všech církví a pro každého, kdo cítí odpovědnost za uplatňování křesťanských kulturních a morálních hodnot ve společnosti. ČKA má v současné době již více než 1 800 individuálních členů a kolektivními
členy jsou Společnost pro církevní právo, Křesťanské občanské sdružení ve Vsetíně, Asociace kolegií katolických lékařů a Vysokoškolské katolické hnutí Praha. Její sídlo je v Praze, ale působí i v řadě dalších měst: Aši, Benešově u Prahy, Blatnici pod Sv. Antonínkem,
Bohumíně, Brandýse nad Labem, Čáslavi, Bruselu, Českých Budějovicích, Českém Krumlově, České Třebové, Domažlicích, Duchcově,
Dvoře Králové nad Labem, Havlíčkově Brodě, Hodoníně, Hradci Králové, Humpolci, Chrudimi, Jeseníku, Jihlavě, Jilemnici, Jindřichově
Hradci, Kadani, Klatovech, Kostelci nad Orlicí, Kroměříži, Kyjově, Ledči nad Sázavou, Letohradě, Liberci, Litomyšli, Milevsku, Milíně,
Mladé Boleslavi, Moravské Třebové, Mostě, Náchodě, na ostrově Nelson, v Nové Pace, Novém Jičíně-Hodslavicích, Opavě, Pardubicích,
Pečkách, Pelhřimově, Písku, Plzni, Poličce, Prachaticích, Praze 5, Praze 6, Prostějově, Přerově, Příbrami, Rožmitále pod Třemšínem,
Rožnově pod Radhoštěm, Říčanech, Strakonicích, Strážnici, Sušici, Světlé nad Sázavou, Šternberku, Táboře, Tachově, Třebechovicích pod Orebem, Třebíči,
Třeboni, Týnu nad Vltavou, Ústí nad Labem, Valašském Meziříčí, Veselí nad Lužnicí, Vizovicích, Vodňanech, Vrchlabí, Vysokém Mýtě, Zábřehu a Železném
Brodu. ČKA žije z příspěvků svých členů a z darů domácích i zahraničních sponzorů. Nejdůležitějšími zahraničními partnery ČKA jsou: Ackermann-Gemeinde,
Renovabis a Konrad-Adenauer-Stiftung. Zájemci o členství mohou napsat na adresu: Česká křesťanská akademie, Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2.
Číslo konta ČKA je 1816056343/0300.
UNIVERSUM REVUE ČKA, číslo 2, vychází 17. května 2011, vydává čtvrtletně Česká křesťanská akademie s přispěním Ackermann-Gemeinde:
Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2, tel.: 224 917 210, fax: 224 916 237, e-mail: [email protected], www.krestanskaakademie.cz. Reg. č. MK ČR E17764. Redakční
rada: Jan Bednář, Josef Beránek, Petr Kolář SJ, Alois Křišťan SBD, Vladimír Petkevič, Vladimír Roskovec, Přemysl Rut, Vladimír Smékal, Jan Stříbrný, Jaroslav
Šebek; přírodovědecká sekce: Jan Fischer, Jiří Grygar, Miloš Havránek, Alois Honěk, Ladislav Krlín, Jiří Ludvík, Karel Šprunk. Výkonný redaktor Lukáš Jirsa.
Jazyková úprava Vladimír Petkevič a Eva Jelínková. Grafická úprava a sazba Eva Hradiláková. Foto na obálce: Jean-Honore Fragonard (výřez). ISSN: 0862-8238.
Za text jednotlivých článků odpovídají autoři a jejich pohled nemusí vyjadřovat stanovisko ČKA. Redakce si vyhrazuje právo dodané rukopisy krátit.
Cena je 40 Kč, roční předplatné 160 Kč, sponzorské předplatné 210 Kč a více. Členům ČKA je časopis zasílán zdarma v rámci členských příspěvků (pracující
200 Kč ročně, studenti a důchodci 100 Kč). Tisk Sdružení MAC. Předplatné zajišťuje SEND Předplatné, s. r. o., P. O. Box 141, 141 21 Praha 4, tel.: 225 985 225,
fax: 225 341 425, [email protected].
OBSAH
EDITORIAL
Vážený čtenáři,
LETEM SVĚTEM
/4
ANKETA
Memorandum německých
teologů inspiruje i rozděluje
/8
Michal Opatrný, Václav Malý, Tomáš Halík, Michaela Freiová,
fr. Benedikt Tomáš Mohelník OP, Jan Jandourek, Václav Vacek
ROZHOVOR
v tomto čísle asi zaregistruješ několikeré pesimistické
tóny. Píše se zde o soudobé krizi klasické vzdělanosti,
školství, svobodného a logicky uspořádaného myšlení,
o krizi ve vztahu člověka k dalším součástem stvoření,
či o krizi ve společenském uplatňování křesťanských
hodnot a duchovních idejí. Tyto krizové jevy vytvářejí
podhoubí pro krizi vyššího řádu, obecnou krizi etických hodnot, která podlamuje samy existenční základy
naší společnosti. Dnešní dojem, že naše domovská,
původem křesťanská Evropa zabředává do bažin
vyčerpané a ideově již jen stagnující civilizace, kterou
v okolním světě přerůstají ambiciózní a tvrdí soupeři,
však historicky není ničím zcela novým. Již na konci
starověku se hroutila vyžilá Římská říše, rozkládaly se
hodnoty antické civilizace a zvnějšku se valily masy
barbarů. Právě křesťanství se tehdy stalo základem
a krystalizačním jádrem nové, dobově progresivnější
civilizace a kultury. Tuto historickou roli mohlo splnit
proto, že vůči staré zanikající společnosti bylo schopno
přijmout roli nejen pozitivně tvůrčí, ale doslova dech
beroucí provokativnosti. Takto tehdy nepochybně
působil jeho hlas svobody a bezpodmínečné rovnosti
lidí před Bohem uprostřed otrokářské společnosti, která
již nevěděla, co sama se sebou. Mělo odvahu a společenskou razanci vidět i v posledním otroku nositele
příslibu božského synovství. Může však po dvou
tisíciletích křesťanství, samo nyní v mnoha ohledech
nesoucí na svých bedrech tíživé dědictví vlastních dějin,
být schopno obdobných pozitivně tvůrčích provokací?
Obraťme se v tomto směru k pouhé ilustrativní maličkosti. Představme si chvíle tzv. sexuální výchovy na
základní škole, kdy jsou žáci seznamováni s tím, jak si
legálně a v rámci pravidel většinové společnosti užívat
sexu při minimalizaci rizik, což je nepochybně právě to,
co si většinová společnost upřímně přeje. Představme si
dále, že s odzbrojující samozřejmostí do toho pronese
dítě pocházející z menšinové křesťanské rodiny: „Ale
paní učitelko (pane učiteli), tohle všechno, co říkáte, je
pěkné a zajímavé. Jaký to však má smysl, vždyť přece žít
věrně a ukázněně je pro nás samozřejmé a nemusíme
pak vůbec řešit Vámi zmiňované problémy.“
Zamysli se dobře, milý čtenáři, kolik analogických,
pro dnešní svět provokativních, ale přitom tvořivě
inspirativních výroků by bylo možno sice z křesťanských pozic, ale přesto zcela civilním způsobem vyslovit
ve všech těch mnoha tematických oblastech, které se
nám dnes jeví ve společnosti jako krizové.
Jan Bednář
Změna je život
/ 11
S Dagmar Pohunkovou hovořil Josef Beránek
TÉMA
K otázce školného v širších souvislostech
/ 14
Jan Bednář
Krize univerzit
/ 17
Petr Pernica
ČLOVĚK A SPOLEČNOST
/ 21
Jolana Poláková
/ 25
Zápisky z mrtvého domu
Pavel Vágner
Memorandum evropských
teologů k situaci v katolické církvi
/ 28
Petr Kolář SJ
/ 30
Jiří Zajíc
TRENDY
Jsou to (přece jen) jatka
/ 34
Perla Kuchtová
NÁZORY, DISKUZE, POLEMIKA
Víra techniků a přírodovědců
/ 38
Boleslav Vraný
Ad: Arnold Angenendt:
Chvála staré liturgie? / 40
Ondřej Mléčka
HISTORIE
/ 41
Magdalena Schwarzová OCD
KULTURA
Filmy o posvátnosti lidské důstojnosti
/ 45
S maďarským režisérem Bélou Tarrem hovořil Lukáš Jirsa
/ 47
KOMENTÁŘE / 50
RECENZE
U NIV ER SUM 2 /XXI
3
LETEM SVĚTEM
Katolík stále inspirující: Má být křesťan nepolitický?
Periodikum Katolík: list pro kulturu a život
z víry vycházelo v letech 1945–1948
v redakci Adolfa Kajpra SJ. Z řady jeho
inspirativních článků vybírá Vojtěch
Novotný.
V následujícím příspěvku z dubna
1947 Adolf Kajpr takto přemýšlel o vztahu
křesťana k politice:
„Nemysleme si, že je předností katolíka
býti nepolitický. [...] Nepleťme si zájem
o politiku se stranickostí, s nosením odznaků, s chozením v průvodech, se sháněním
hlasů a pod. Zájem o politiku má prostě
býti zájem o jeden z nejvlivnějších úseků
života moderního lidstva. Kdo tento zájem
nemá, kdo se dokonce chlubí tím, že jej
nemá, není opravdový křesťan. Nepochopil
slova „Lítost mám nad zástupem“. O hranicích zemí a tím o odtržení, roztržení,
nebo spojení statisíců jednotlivých lidí,
o přesunech a odsunech obyvatelstva, jež
znamenají mnohdy všechno, i holý fysický
život, o cenách chleba a pracovní době,
o školách a jejich organisování a o tolika
a tolika jiných věcech se rozhoduje v poli-
tice. Jak podivní lidé bychom musili být,
kdybychom o to vše neměli zájem. Zájem
o to, kdo tyto věcí dělá, jak je dělá, podle
jakých zásad je dělá. I snahu o účasti na
jejich dělání bychom měli mít. [...] A proto
opakuji: Každé sebevědomé zdůrazňování:
Já se nestarám o politiku, je buď farizejství, nebo nedostatek rozhledu, neznalost
konkrétního člověka. V této mentalitě je
jedna z příčin, proč se v minulých staletích
a desetiletích odcizilo Církvi tolik lidí.
Měli dojem, že jim Církev neodpovídá
na to, co je nejvíce tlačí. Ve výchově se
tolik zdůrazňuje potřeba názorného vyučování. Kde je ho více třeba než v praktickém náboženství? Kde je ho více třeba
než tam, kde se srážejí síly nejstrašnější,
nejmocnější vášně: v politice? Nemohu
kázat potřebu spravedlnosti, lásky a lidskosti a být při tom lhostejný k počínání
politiků, kteří svou nespravedlností ničí
tisíce životů a tisíce lidských existencí. [...]
A proto skutečný apoštol se musí vždycky
snažit ukázat, že Kristova víra, že Kristovo
poselství má platnou a krásnou odpověď
na všechny otázky, i nejpalčivější. A proto
prokáži svým bratřím nejlepší službu ne
tím, že budu mlčet o tom, co by mohlo
narazit, nýbrž tím, že budu vytrvale a trpělivě ukazovat, jak všechny denní události
visí na věčnu. Že budu vštěpovat závaznost
mravních přikázání všude, i v politice, učit
prvenství duchovních hodnot nad hodnotami pozemskými, k nimž patří i hodnoty
národní a státní, že budu nabádat k čestnosti, pravdivosti, střízlivosti v posuzování
veřejných problémů. Ukáži, že dokonalost
není v strnulém dovolávání se zásad, nýbrž
v trpělivém hledání, jak by se za dané situace, mezi skutečnými lidmi, které bereme
takové, jací jsou, ty zásady daly nejlépe
uplatnit ke skutečnému dobru všech, i těch,
kteří je nechápou. [...] Problém konec
konců vyúsťuje v tom, že jádrem křesťanství je pokorná láska. Z ní plyne zájem
o lidi a jejich konkrétní starosti, z ní plyne
i vynalézavost, jak je lépe poznávat, jak jim
lépe sloužit, jak je smiřovat, jak mezi nimi
dělat pravou, křesťanskou politiku.“
Katolík 1947, 20. 4., roč. 10, č. 16, s. 2
Navzdory tradici
Růžový palouček bývá odedávna spojován
s nástupem doby temna. Do povědomí
široké veřejnosti se dostal v roce 1921, kdy
zde promluvil Alois Jirásek před sedmdesáti
tisíci posluchači a připomněl starou pověst,
která říká, že zde růže vyrostly ze slzí Českých bratří, prolitých před jejich odchodem
do vyhnanství, když zde sloužili poslední
obřad Večeře Páně na české půdě. Zlatý
kalich, z nějž přijali Kristovu krev, pak na
tomto místě zakopali. Ze slz, které bratři
prolili ve chvílích loučení, prý vyrostly růže,
jež od té doby Růžový palouček zdobí.
Z památného místa nedaleko Litomyšle
4
U N I VE R S U M 2 / XXI
se stal symbol hlubokého rozdělení mezi
křesťany z různých církví v naší zemi.
Každoročně se zde 4. července scházejí
lidé, kteří si připomínají minulost poznamenanou náboženskými válkami. O to větší pozornost si zaslouží slova ThDr. Jiřího
Doležala, přednesená na tomto místě při
loňském setkání:
„Máme důvod k vděčnosti: V období
útlaku (během komunistického režimu –
pozn. red.), jímž byly všechny církve
postiženy, se postupně ztrácela neblahá
nevraživost mezi katolíky a evangelíky,
která trvala od reformace a protireformace. Společné utrpení za komunismu vedlo
k nečekanému sblížení křesťanů v našem
národě. Aniž by to bylo od někoho organizováno, začaly se k překvapení všech vytvářet nové vztahy, rodila se nová atmosféra,
které dnes říkáme ekumenismus, tedy
snaha o překonání nedůvěry a nepřátelství,
snaha odstranit rozpory a překážky, které
nás po staletí rozdělovaly. Poznenáhlu jsme
začali rozpoznávat a uznávat, že Ježíš Kristus, k němuž se všichni pokřtění hlásíme,
je naším společným Pánem a Spasitelem.
Začali jsme spolu mluvit, začali jsme se
společně modlit Otčenáš, konaly se první
ekumenické bohoslužby, křty, svatby, společný tým překládal Bibli do moderní češtiny. Došlo i k tomu, že papež Jan Pavel II.
vyslovil hlubokou lítost nad krutou smrtí
M. Jana Husa a mluvil o něm jako o jednom z reformátorů.“
Namísto k minulosti se Jiří Doležal
zaměřil na budoucnost. „Nejnaléhavějším úkolem všech křesťanů dnes je: všem
hledajícím ukazovat cestu ke kořenům,
k zdrojům, z nichž morální, kulturní a jiné
hodnoty vyrůstají. (...) Nedávno vyšlo, že je
pouze 5–7 % praktikujících křesťanů. Jeden
farář z bývalé NDR nedávno prohlásil:
Nyní máme svobodu mluvit, ale nikdo nás
neposlouchá. I my téměř na každém kroku
narážíme na bariéru nezájmu. Máme proto
rezignovat?“
A odpověď bratr Doležal nachází u apoštola Pavla (Ef 2,2), volně řečeno: „V žádné
epoše člověk nedokáže žít bez Boha a bez
naděje.“
Redakce
LETEM SVĚTEM
Ujímali se lidí beznadějně ukřivděných
V pondělí 17. ledna 2011 zesnula naše milá spolupracovnice a přítelkyně paní Ing. Jana Mindlová, CSc.,
spoluzakladatelka Společnosti pro církevní právo, členka České křesťanské akademie, pracovnice Nadace
Dobré dílo sester sv. Karla Boromejského.
Smutnou zprávu nám sdělily milé sestry boromejky, které svou službu těžce
nemocné paní inženýrce věnovaly zejména
poslední měsíc jejího života. Strávila ho
právě v jejich léčebně v Praze–Řepích.
Paní inženýrka bojovala s tíží těžké choroby, která dnes tak často postihuje zejména ty, kdo dosáhli vyššího věku. Je tomu
asi dva roky, kdy přiznala nám nejbližším,
co před ní stojí. Učinila tak svým věcným
způsobem, vyhýbajícím se emotivnímu
zabarvení. O jejích posledních chvílích lze
říci, že zemřela tak, jako kdysi její manžel
JUDr. Vladimír Mindl, „uprostřed práce,
ale lidsky a křesťansky připravená vydat
počet ze svého života“.
Jana Mindlová, rozená Fukarová, se
narodila v Praze 10. července 1933. Vystudovala zemědělské vědy se zaměřením na
ekonomiku. V těchto oborech získala svůj
vysokoškolský diplom i vědeckou hodnost
kandidáta věd. Po absolutoriu začínala
svou pracovní kariéru na Státním statku ve
Šternberku, posléze pracovala v oddělení
prognóz Výzkumného ústavu ekonomiky
zemědělství a výživy v Praze 2, před odchodem do důchodu zakotvila v Zemědělské
akademii.
S manžely Mindlovými jsem se poznal
v roce 1987. Byla to sestra Hroznata OP,
dominikánka žijící v té době v „civilu“ ve
svém vinohradském bytě, která mě k nim
do jejich vilky v Praze na Spořilově dovedla. Již dlouhou dobu předtím mně vyprávěla o doktoru Mindlovi, právníku zaměstnaném v Pražské stavební obnově, jenž se
často „soukromě“ a zcela bezplatně ujímal
právních případů lidí beznadějně ukřivděných. Hovořila také o jeho manželce, která
mu v těchto kauzách pomáhala a byla jeho
pravou rukou.
Bylo mnoho věcí, které mě s manžely
Mindlovými spojovaly jako právníka ve
stavební organizaci a lektora práva na generálním studiu československé provincie
dominikánského řádu, působícím v skrytu.
Od okamžiku, kdy jsem byl k Mindlovým pozván, jsme si výborně porozuměli
a dohodli jsme se, že od té chvíle budeme
spolupracovat na společném díle.
Ing. Jana Mindlová (1933–2011)
Nastala krásná epocha mých návštěv
ve Vestavěné ulici. Chodil jsem tam každý čtvrtek navečer, a proto si vysloužil
přezdívku „kamarád Čtvrtek“. Řešili jsme
jednotlivé kauzy našich „klientů“, ale také
připravovali náčrty, jak spravedlivě uspořádat v budoucnosti otázky poměru státu
a církví a působení církví navenek.
Při této vzpomínce se mně vybavuje
malá, ale symptomatická scénka: Pokaždé,
když jsme byli hluboce zabráni do vážného
rozhovoru při řešení nějaké právní problematiky a paní inženýrka odešla na chvíli,
aby nám připravila něco dobrého ze svého
bohatého kulinářského repertoáru, pan
doktor prohlásil: „A nyní stop. Budeme
hovořit o něčem jiném. Já totiž nikdy nic
bez své manželky neřeším a neprojednávám.“ To mně vyrazilo dech. Ale brzy jsem
přišel na to, že to není ani projev toho, že
by byl „pod pantoflem“, ani nějakého osobního alibismu. Zkrátka, pan doktor měl
vysoké mínění o schopnostech, realismu
a životní moudrosti své manželky, a toto
mínění odpovídalo skutečnosti.
Naše rozhovory nepostrádaly svůj
duchovní rozměr. Šlo vždy o správnou
a mravnou regulaci společenských vztahů
a prosazení spravedlnosti. Viděno očima
věřících je tento přístup zpravidla ještě
umocněn. A manželé Mindlovi, kteří se
k víře propracovali a víru jako dar přijali
teprve během svého života, vnímali svůj
životní boj jako poslání.
Je možná mou fantazií, že při všem trochu působil i genius loci Spořilova, tehdy
malého „pražského Athosu“, vilové čtvrti,
plné malých, vskrytu působících komunit
různých ženských řeholí. A byla to opět
paní Ing. Mindlová, která mně zprostředkovala styky s mnohými: se sestrou Virginií
Turzovou, cyrilkou, s premonstrátkami
v sousedství, P. Ing. Miloslavem Fialou,
P. PhDr. Tomášem Halíkem...
Po převratu se dali manželé Mindlovi
plně k dispozici aktivitám ve prospěch
církevní obrody v řadě oblastí života. Žel
do toho 31. 8. 1994 náhle zasáhla smrt
pana JUDr. Mindla. S vervou o to větší se
paní inženýrka pustila do práce: pomohla založit Společnost pro církevní právo
i právní sekci ČKA, redigovala 4 čísla
Revue církevního práva, pracovala jako
tajemnice Psychoterapeutické sekce ČKA
pod vedením MUDr. Slavoje Brichcína a ve
vedení Nadace Dobré Dílo Milosrdných
sester sv. Karla Boromejského.
Se zesnulou se rozloučil pohřební mší
svatou v pondělí 24. ledna 2011 v kostele
sv. Karla Boromejského na Malé Straně
Mons. prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D., prezident ČKA. Za Společnost pro církevní
právo jsme se rozloučili zádušní mší svatou
v kostele sv. Anežky České v Praze–Spořilově v úterý 25. ledna 2011; hlavním
celebrantem byl doc. JUDr. Stanislav Přibyl, Ph.D., koncelebroval a vzpomínku na
zesnulou pronesl prof. JUDr. Jiří Rajmund
Tretera, OP. Requiescat in pace!
Jiří Rajmund
U NIV ER SUM 2 /XXI
5
LETEM SVĚTEM
Pár slov na rozloučenou s kolegou Milošem Rabanem
Znali jsme ho jako přímého člověka mužného vystupování a velké erudice, jako duchovního
se široce ekumenicky otevřeným srdcem.
představit, že už nikdy nespatřím jeho
typický úsměv. Znali jsme ho jako přímého
člověka mužného vystupování a velké erudice, jako duchovního se široce ekumenicky otevřeným srdcem.
Měl také řadu přátel mezi vyznavači
Abrahámova Boha, které dokázal uvádět do vstřícnějšího vztahu ke katolické
církvi. Vyzařovala z něho hluboká lidská
moudrost spjatá s vytříbeným smyslem pro
humor. Jeho odchod je velkou ztrátou nejenom pro Pedagogickou fakultu Technické
univerzity v Liberci, pro Mezinárodní centrum duchovní obnovy, pro Litoměřickou
diecézi a církev v celé naší vlasti, ale také
pro českou teologii. Utěšovat nás může
naděje, že Pán spravedlivě odmění jeho
nebývalé zásluhy, které jsou přece konec
konců přednostně dílem Boží milosti, a že
Míla sám bude sice jiným způsobem než
doposud, ale přece jenom dále pokračovat
v započatém díle, vždyť jinak si ho ani
představit nedokážeme.
CESTA ŽIVOTEM
Miloš Raban (1948–2011)
Životní osudy Miloše Rabana byly vpravdě
dobrodružné. Propojoval domácí prostředí s českou exilovou scénou, což se mu
dařilo činit naprosto přirozeným způsobem – zřejmě také proto, že v něm kromě
zapálenosti pro věc Boží nebyl ani stín
nějaké touhy po moci či úřadech. Vůči těm,
kteří na něho v církvi leckdy pohlíželi skrz
prsty, se choval nejen přátelsky, ale všechna tato břemena dokázal brát se zdravou
mírou odlehčující nadsázky. My všichni,
kdo jsme Mílu znali, můžeme potvrdit, že
není možno najít člověka, kterému by náš
vzácný kolega ublížil. Naproti tomu těch,
kterým nezištně poskytl radu a pomoc, je
nespočet. Patřím mezi ně i já sám, a proto
mne odchod přítele a spolupracovníka
opravdu hluboce zasáhl. Když se ke mně
ona smutná zpráva dostala, najednou jsem
si nedovedl, zřejmě stejně jako řada jiných,
6
Miloš Raban se narodil 20. června 1948
v rodině lesního inženýra v malebném
Kryštofově Údolí na Liberecku. Vystudoval
systémové inženýrství na ČVÚT v Praze.
V dospělém věku v něm dozrála upřímná
konverze, víra v Boha jej hluboce zasáhla
a proměnila. Jelikož nedokázal dělat nic
jenom napůl, toužil studovat teologii, což
v tehdejším Československu bylo možné
jedině v podzemních strukturách. On ale
na základě své typické přímočarosti volil
radikálnější cestu, a proto v devětadvaceti
letech, tedy v roce 1977, emigroval do
Rakouska a poté do Itálie a pustil se do
studia. Licenciát z teologie obhájil v roce
1983 na Papežské lateránské univerzitě na
základě práce Pensiero religioso di Viktor
Emanuel Frankl. V roce 1985 byl vysvěcen
nejprve na jáhna a posléze na presbytera.
Doktorát z teologie získal na prestižní
Papežské univerzitě Gregoriana v Římě za
práci Die geistige Dimension der Psychologie Viktor Emanuel Frankl (Frankfurt
a. M. 1989). Z jeho publikací připomeňme alespoň Sněm české katolické církve.
Obnova synodality (Vyšehrad Praha 2000).
V roce 2006 se habilitoval na CMTF UP
prací v německém jazyce, kterou pak vydal
česky pod titulem Duchovní smysl člověka
dnes (Vyšehrad 2008). Je autorem celé řady
studií, článků, studijních textů. Připravoval
se na získání profesury, k čemuž mu však
již nebyl dopřán čas.
PLODY PRÁCE
Po převratu v roce 1989 se vrátil do vlasti
a pracoval jako duchovní ve svém rodném
kraji. Jeho velkou zásluhou je obnova poutní baziliky Navštívení Panny Marie v Hejnicích a přilehlého bývalého františkánského konventu, kde zřídil plodně působící
Mezinárodní centrum duchovní obnovy.
Toto zatím ještě ne zcela doceňované dílo,
na něž dokázal téměř zázračně sehnat
desítky milionů korun, ho přímo stravovalo. Kromě toho se tento nesmírně pracovitý
a praktický Boží služebník věnoval činnosti v univerzitním prostředí. Přednášel
filosofii a religionistiku na Pedagogické
fakultě Technické univerzity v Liberci, kde
také v letech 2005–2007 působil ve funkci
děkana. Krátce přednášel jako externista
rovněž na HTF UK v Praze. Kromě toho je
třeba zmínit jeho nemalé zásluhy na organizačním poli, jedná se zejména o Plenární
sněm české katolické církve a několikaleté
vedení České sekce Evropské společnosti
pro katolickou teologii. Více let pracoval
také jako člen skupiny 401 na Grantové
agentuře České republiky, kde se spravedlivě zastával práv české teologie, a to nejen té
katolické. V širší veřejnosti je méně známo
jeho aktivní členství ve Společnosti přátel
Izraele. Ke svému Pánu se odebral po delších zdravotních problémech dne 7. ledna
2011 v Liberci.
Ctirad V. Pospíšil
Zpráva o XVII. konferenci
Papežské akademie Pro vita
Ve Vatikánu se uskutečnilo třídenní setkání akademie,
jejímž cílem je obrana hodnoty lidského života
a důstojnosti lidské osoby.
Těžištěm konference konané 24.–26. února
2011 byla sympozia „Banka pupečníkové
krve“ a „Postabortivní trauma“. Tato veřejná setkání byla orámovaná uzavřenými
zasedáními akademie. Při této příležitosti
byl do jejího čela ustanoven Mons. Ignacio
Carrasco de Paula, morální teolog a bioetik, člen akademie od počátku její činnosti
v roce 1994.
PROBLEMATIKA
PUPEČNÍKOVÉ KRVE
Sympozium věnované problematice získávání, uchovávání a využití pupečníkové krve
zahájily tři přednášky pozvaných odborníků. Úvodní přednáška (Mons. J. Suaudeau)
předložila velmi fundovaný přehled současného poznání o kmenových a progenitorových buňkách obecně i se zaměřením na
typy přítomné v pupečníkové krvi i ve tkáni
pupečníku (v tzv. Whartonově rosolu) a placenty. Ve druhé části pak následoval věcný
přehled současných představ o možnostech
využití kmenových buněk i jejich dosud
ověřených praktických aplikací.
Druhá přednáška se zabývala problematikou získávání, uchovávání a určování
uchovávaných vzorků pupečníkové krve.
Profesor J. Aznar objasnil základní pojmy,
co je veřejná a soukromá banka (název je
odvozen od určení vzorku – zatímco ve
veřejné bance je vzorek poskytován širokému spektru „zájemců“, v soukromých má
sloužit pouze „dárci nebo jeho nejbližším
příbuzných v případě potřeby“) i problémy
s bankami spojené. Aznar také vysvětlil
svůj jednoznačně doporučující postoj
k projektu tzv. smíšených bank.
Poslední přednášející, profesor C. Petrini, předložil přehled o právní i praktické
úpravě odběru, manipulace a skladování pupečníkové krve v různých zemích
i s problematikou charakterizace, popisu
evidence vzorků a s komplikacemi zveřejňování příslušných databází.
Následná debata se zaměřila mimo jiné
na problematiku manipulace s porozenou
placentou a význam dostatečného zásobení rozpínajících se plic novorozence krví
z placenty (hrozí nebezpečí, že v zájmu
co nejvyššího zisku pro experimenty či
skladování bude pupečník podvazován
příliš brzy a novorozenci budou vystaveni
komplikacím plynoucím z takto navozené
hypovolemie). Diskutující se také dotkli
otázky, zda jsou krevní nebo mesenchymové buňky výhodnější pro řízenou transformaci buněk a případnou praktickou
aplikaci. Taktéž byla věnována pozornost
problémům přijímání či odmítání transplantovaných buněk organismem příjemce,
i praktickým problémům provázejícím přenos velmi mladých buněk do definitivních
tkání (vysoká pravděpodobnost nádorového bujení velmi zhoubného charakteru plynoucí z nefunkčních regulačních mechanismů omezujících proliferaci).
POSTABORTIVNÍ
SYNDROM
Sympozium věnované problematice postabortivního traumatu (syndromu) zahájil
velmi podrobný a detailní rozbor dostupných publikovaných dat (se zdůrazněním
anglo-amerického spektra pramenů)
o následcích potratu přednesený profesorkou T. Burkeovou ze Spojených států.
Následovala prof. Sr. M.–L. Rolletová, která
konfrontovala teorii o příčinách, rozvoji
a možnostech terapie postabortivního traumatu s dlouholetou praktickou zkušeností.
Trojici přednášek uzavřela prof. J. Angelová,
bostonská psychiatrička a psychoterapeutka, podrobnou analýzou jak postižených
žen, tak i dotčených mužů, o nichž se
obvykle v podobných analýzách neuvažuje.
Následná diskuse se soustředila jednak na dílčí otázky související s potratem
(příčiny, podněty, možné vnější vlivy,
akceptace veřejností apod.) i s vlastním
traumatem. Výrazně zazněly i stesky na
naprostý nedostatek katolických gynekologů v četných zemích (a nejsou to pouze
země bývalého socialistického bloku),
způsobený podmínkami kvalifikačního
popromočního vzdělávání tvrdě vyžadujícími aktivní nácvik potratu jako conditio
sine qua non (navíc když institut výhrady
svědomí většinou nefunguje). V těchto
zemích je minimální šance získat kvalitní
informace o situaci mezi ženami, které
podstoupily potrat a trpí jeho následky.
Jinak morálně a eticky orientovaní gynekologové nemají zájem o hlubší studium
postabortivního traumatu nehledě na
prevenci jeho vzniku – tedy o antiabortivní
výchovu, naopak za pomoci hromadných
sdělovacích prostředků často bagatelizují
postabortivní komplikace (pokud je vůbec
přiznají) a potrat považují za integrální
součást bezproblémového systému antikoncepce (mimo jiné i z osobního zájmu
na ekonomickém profitu). Přitom v roce
2010 existenci postabortivního traumatu
jako významné komplikace s možnými
fatálními konsekvencemi přiznala i World
College of Psychiatry v jednom ze svých
oficiálních dokumentů. Některé diskusní
příspěvky v tomto ohledu měly poněkud
jednostranný ráz. Celkově debata vyzněla
v tom smyslu, že je důležité se vyhnout
zjednodušování i patologizování pocitů
a stavů po potratu. Jejich rozvoj a prognóza
souvisí mimo jiné i s morálním a religiózním nastavením jejich nositelů, které
je třeba respektovat a podle něho i řídit
případné intervence, zejména v současné
situaci, kdy skutečně kvalitní výzkum není
prakticky k dispozici.
POZDRAVY OD COPPY
Vyvrcholením setkání byla sobotní audience u Benedikta XVI. v Aula Clementina.
Pro české účastníky měla konference ještě
jeden významný moment – osobní setkání
s J. E. Giovannim kardinálem Coppou. Přijal nás ve svém bytě velmi srdečně a odcházeli jsme s jeho požehnáním a s pozdravy
všem dobrým lidem v zemi, která mu (jak
opět zdůraznil) poskytla nejkrásnější etapu
jeho života.
doc. MUDr. Petr Hach
U NIV ER SUM 2 /XXI
7
ANKETA
Memorandum německých
teologů inspiruje i rozděluje
Začátkem roku 2011 bylo v Německu zveřejněno Memorandum profesorů
a profesorek teologie ke krizi v katolické církvi. Jak můžeme tento další výrazný
projev církevního dialogu u našich sousedů chápat a hodnotit?
MICHAL OPATRNÝ
pastorální teolog
Prohlášení německých
teologů se u nás dostalo
poněkud podivného
přijetí: Většina českých
komentářů se prakticky
omezuje jen na recyklování bonmotů německého žurnalisty Petera Seewalda, resp. vymýšlení bonmotů vlastních,
s jediným cílem, kterým je zesměšnění celého prohlášení – zpravidla coby akce liberálních německých důchodců. Z toho lze tušit,
že většina českých komentátorů nikdy od
těch, kdo jsou pod prohlášením podepsáni,
nic nečetla. Při alespoň pokusu o poctivý
přístup k celému prohlášení by přitom měly
být zohledněny dvě nesporné skutečnosti:
1. Prohlášení je reakcí na výzvu biskupů, aby katolíci v Německu o své církvi
a jejích problémech vedli otevřený dialog.
Místo kultivované odpovědi na jimi vznesené podněty se na signatáře prohlášení
snesla především povrchní kritika – což je
pro celý problém příznačné.
2. Skutečným problémem, kterého se
prohlášení dotýká, totiž není svěcení žen
nebo církevní oddávání homosexuálních
párů – což jsou požadavky, které mu jsou jen
podsouvány, ale tragická neschopnost katolíků (a to nejen kléru, ale i laiků), vést o některých aktuálních problémech kultivovaný
dialog – alespoň tak, že každý může svobodně vyjádřit svůj názor. Církev vyznávající
Boha, který se otevřeně komunikuje – zjevuje – lidem, se tak stává zoufale nedůvěryhodnou, protože právě v oblasti komunikace
panuje jeden z největších rozdílů mezi tím,
čemu katolíci věří, a tím, jak jednají.
Proto se domnívám, že by šlo v prohlášení najít prakticky jen jeden – základní –
8
požadavek: „Respekt před svědomím
jednotlivce znamená vložit důvěru ve schopnost člověka se rozhodovat a nést odpovědnost.“ Prohlášení totiž vlastně vyzývá „jen“
ke konsekventnímu respektování lidské svobody řízené svědomím, která má svůj původ
v důstojnosti člověka, tzn. v tom, že člověk
je stvořen k Božímu obrazu.
Dále stojí za povšimnutí, že v prohlášení
jde především o praktické jednání. Proto
nejsou zcela fér výtky, které mu podsouvají málo orientace na víru v Boha. Pro
teologii německého jazykového prostoru
je totiž příznačné, že víra je považována za
bezpodmínečný základ jejího veškerého
uvažování. To, o čem se zpravidla uvažuje,
je praxe – každodenní jednání křesťanů.
Otázkou zkrátka není, zda věřit, ale jak
podle víry žít. Proto autoři upozorňují, že i:
„Bezpodmínečný respekt vůči každé lidské
osobě, úcta ke svobodě svědomí, zasazování se o právo a spravedlnost, solidarita
s chudými a utlačovanými…“ jsou základní
teologická měřítka, plynoucí ze závazku
církve vůči evangeliu. Pokud nejsou na
každodenní jednání křesťanů i „provoz
církve“ – a to včetně toho administrativního, tato měřítka uplatňována, stává se
celé křesťanství nedůvěryhodným, protože
vzniká nesoulad mezi vírou a skutky.
VÁCLAV MALÝ
biskup
Memorandum vzedmulo vlnu reakcí,
často velmi emotivních
a vedených po povrchu. Škoda, protože si
zaslouží nestrannou
pozornost a nabízí cestu
k zamyšlení. Reaguje na
německou situaci poznamenanou výstupy
z církve, jejichž počet je varující. To ovšem
neznamená, že popis některých jevů v církvi se nás netýká. Je nabíledni, že i my se
střetáváme v prostředí naší církve s podobnými jevy. Signatáři memoranda požadují
věcný, předsudky a nedůvěrou nezatížený
dialog mezi vedením církve a věřícími. Přiznejme si, že jsme se dosud nenaučili spolu
v klidu hovořit o výzvách doby. Nepodařilo
se to ani na nedávném sněmu české církve
ne ze zlé vůle, ale ze strachu, abychom
nebyli v podezření, že se odchylujeme od
univerzální linie církve. Dialog předpokládá respekt z obou stran bez předběžné
censury, o čem se smí a nesmí mluvit.
Dotknout se ve vzájemné důvěře i velmi
citlivých a dosud na univerzální rovině
nerozhodnutých témat má ozdravující
účinek. Útěk a strkání hlavy do písku nebo
bohorovné přezírání jsou špatnými rádci.
Výzvu německých teologů chápu jako
krok vedený starostí o věrohodnost církve.
Jsem osloven tím, že signatáři nenaříkají
nad prostředím sekularizace, ale naopak
bez naivity oceňují, že tato pro nás věřící
nesnadná skutečnost má i pozitivní rysy.
Jednotlivec má možnost vyzrát, aby se
odpovědně rozhodl ve svobodě svědomí.
Nerodí se do prostředí, kde je vše předem dané a on bez osobního rozhodnutí
samočinně přebírá tradované. To je inspirací i pro vedení církve, aby respektovalo
odpovědnou svobodu svědomí věřících
a jednalo s nimi jako s partnery, nikoli jako
s podřízenými, jejichž víra se posuzuje
podle toho, zda se zařadí do šiku a ve jménu vnějšího klidu nevystrkují hlavu z davu.
Memorandum vyjadřuje přání hovořit o změnách, ve kterých Boží lid žije.
Je vedeno touhou, aby byla uvedena ve
skutek stále zdůrazňovaná důležitost
ANKETA
dialogu. Nedává hotové odpovědi, ale naopak rozkrývá strukturální otázky, co a jak
dál. Učme se i my v české církvi – věřící,
kněží a biskupové – dialogu a nebojme se,
že tím ztratíme. Právě naopak.
TOMÁŠ HALÍK
re). Je třeba jít na hloubku – v teologickém
myšlení a z něho pramenícího kázání,
v obnově kultury slavení, v rozvíjení škol
duchovního života a v poctivém hledání
čestných odpovědí na klíčové etické problémy naší civilizace.
M I C H A E L A F R E I O VÁ
kněz a teolog
Chápu Memorandum
jako upřímný projev
starosti o církev plynoucí
z lásky k církvi a pocitu
odpovědnosti za ni. Jde
o otázky, které by neměly
být tabuizovány a které
zaslouží klidnou diskusi.
Tento vážný hlas teologů nelze smést ze
stolu tak povrchně a arogantně, jako to
učinil např. Petr Seewald svým dehonestujícím vyjádřením.
Zároveň však musím říci, že bych tento dokument nepodepsal, protože podle
mého názoru pomíjí skutečné příčiny krize
v církvi a zaměřuje se hlavně na sekundární institucionální problémy církevních
struktur (v tomto smyslu se dopouští stejné
chyby, kterou vyčítá dnešnímu vedení
církve – zaměřenost církve na sebe samu).
Představoval bych si dokument s větší
teologickou a spirituální hloubkou. Mne
neděsí představa ženatých kněží, většího
prostoru pro ženy a pro vliv laikátu na
rozhodování, ale vůbec si nemyslím, že by
naplnění těchto požadavků samo o sobě
přineslo výrazné zkvalitnění života a svědectví církve. U nás máme výmluvný příklad např. Československé církve husitské,
která už dávno realizovala všechny tyto
požadavky a asi o ní nelze říci, že by byla
kvetoucí církví se slibnou budoucností.
Oproti „progresistickému modelu“, který skutečně považuji za omyl, vidím potřebu jiné cesty:
1. Vzít vážně skutečnost, že tradiční „lidová církev“ (vázaná na zanikající
prostředí tradičního venkova) pomalu
nenávratně zaniká a že posun (na Západě!)
od „institucionalizovaného náboženství“
k osobněji prožívané víře s důrazem na
spirituální dimenzi je dlouhodobě zřejmě
nezvratný trend. To žádná „demokratizace“
a „modernizace“ církve nezastaví, spíš by
vedla k jejímu dalšímu štěpení a marginalizaci a povzbudila protiofenzívu tradicionalistických a fundamentalistických skupin.
2. Církev budoucnosti by se měla spíše
stát školou podle vzoru středověké univerzity – společenstvím života, učení a modlitby, kde se pravda hledá svobodnou diskusí
a nezapomíná se na kontemplaci jako zdroj
moudrosti a učení (contemplata aliis trade-
Nejvýstižnější
charakteristikou
Memoranda je
podle mne ‚vzpoura
v domě důchodců‘.
MICHAELA FREIOVÁ
publicistka a překladatelka
Nejvýstižnější charakteristikou Memoranda
je podle mne „vzpoura
v domě důchodců“,
tedy vzpoura lidí, kteří
byli mladí v šedesátých letech (jako já).
Obsahově to není
nic nového: už od těchto šedesátých let
se objevují snahy přizpůsobit organizaci
církve politickým strukturám. Církvi není
demokracie cizí a tam, kde je realizovatelná, se uplatňuje, například v řeholních
společenstvích. Tato společenství mají pro
demokratické hlasování základní předpoklad: je totiž jasné, kdo je kompetentní pro
spolurozhodování.
V politickém životě je tomu podobně:
existují volební obvody a v nich hlasují
občané, kteří mají volební právo. Tvrdí-li
se například, že se věřící mají podílet na
dosazování do všech důležitých církevních
úřadů (biskupů, farářů), přehlíží se právě
podstatný rozdíl mezi politickým rozhodováním, resp. hlasování v řeholích, a rozhodováním ve farnosti nebo diecézi: zde není
určeno, kdo má volební právo a kdo ne.
Nemohou to přece být jen stálí návštěvníci
určitého kostela: každý katolicky pokřtěný
člověk patří do společenství církve, ať je
v ní aktivní nebo ne. Kdo bude rozhodovat o tom, jaká aktivita je dostatečná pro
to, aby se člověk stal „uznaným věřícím“?
Mohou to být i ti, kteří chodí do kostela
jinam a není jasné, zda tam vůbec chodí.
I kdyby to bylo nějak uspokojivě vyřešeno a byly sestaveny seznamy oprávněných
voličů, je zde otázka, koho volit. Je docela
možné, že se některé farnosti zdá, že kněz
jiné farnosti je lepší: jsou kněží oblíbení
a neoblíbení, ať už právem nebo neprávem.
Jaký postup mají farníci zvolit, chtějí-li si
vybrat kněze činného jinde, zejména tam,
kde je tento kněz oblíben i ve své farnosti
a ta si nepřeje ho ztratit?
Zcela „mimo mísu“ je nápad, aby
věřící volili biskupy. Práce kněze je něco
zcela jiného, než práce biskupa. Zatímco
kněz má svou činnost víceméně určenou
a načasovanou, musí biskup určovat celkový směr, vést jednání se světskými úřady,
kontrolovat činnost farností, činit zásadní
rozhodnutí a stát si za nimi. To chce úplně
jiné duševní předpoklady. Dnešní způsob
jmenování z Říma (po konzultacích s místními biskupy) je správný, protože zahrnuje
zkušenost papeže a kuriálních biskupů
s mnoha biskupy působícími v různých
podmínkách. Kuriální biskupové rozumějí
lépe než univerzitní profesoři tomu, co se
kde osvědčilo a co ne. I tak se samozřejmě
mohou mýlit, ale je to přece jen méně pravděpodobné než u nějaké formy voleb zdola,
které vždycky podléhají protichůdným tlakům, zpravidla zcela nesvatým.
Summa summarum církev není politické společenství: je to tajemné Tělo Kristovo, kde nejzásadnější změny konají ti, kdo
je vůbec nemají v úmyslu.
Fr. BENEDIKT TOMÁŠ
MOHELNÍK OP
teolog
Tato výzva vznikla
v německém jazykovém
prostředí a předpokládá
jeho dobrou znalost.
Jazyk dokumentu
používá místy spíše
jakési narážky, než že
by se vyjadřoval jednoznačně. Hned v úvodu se např. mluví
o „odpovědných křesťankách a křesťanech
s církevním úřadem nebo bez něho,“ a ve
druhém požadavku čteme, že „církev
potřebuje v církevních služebných úřadech
i ženaté kněze a také ženy“. Pokud by se
jednalo o tytéž úřady, nedává požadavek
smysl, protože v nich už ženy jsou, pokud
se požaduje svěcení žen na kněze, není to
řečeno otevřeně. Nicméně může být užitečné se nad touto iniciativou zamyslet z naší
české perspektivy.
Impulzem pro pozvednutí hlasu jsou
nedávno odhalené sexuální skandály
v církvi, které nepochybně napáchaly značné škody. V požadavcích vznesených dále
v textu jsou však akcentovány změny církevních struktur, především organizačních.
Lze opravdu očekávat nápravu vážného
U NIV ER SUM 2 /XXI
9
ANKETA
morálního a duchovního problému od
modifikace struktur? Výzvě německých
teologů by tedy prospěla větší vnitřní konzistence. Dále se mi dokument jeví jako
nebezpečně sebestředný. Církev je vybízena, aby se poučila od moderní společnosti, zvláště pokud jde o pojetí svobody.
Pisatelé se ovšem pramálo zabývají tím,
co má církev společnosti přinést, čím ji
může obohatit, jak jí má sloužit. Jediná věc,
o které se mluví ve vztahu ke společnosti,
je její kritika. A to je žalostně málo! I když
se autoři dovolávají „teologických měřítek“,
a to právě když se jedná o „evangelní zvěst
svobody“, svoboda je chápána na čistě přirozené rovině. Skutečně teologický pohled,
totiž takový, který by počítal s nadpřirozenou rovinou milosti, je žel sotva znatelný.
Inspirativní pro nás je fakt, že se teologové cítí odpovědni za stav církve a chtějí
z vlastní iniciativy přispět k jeho ozdravení.
Teologické akademické instituce musejí
v místní církvi vytvářet prostor svobodné
a odvážné diskuze, kde se pěstuje úsilí
nejen o teoretické porozumění zjevené
pravdy, ale také o její praktické převedení
do života současné církve.
ėBTPQJT$FOUSBQSPTUVEJVN
EFNPLSBDJFBLVMUVSZ$%,
,POUFYUZ
Ř B T P Q J T P L V M U V ż F B T Q P M F Ř O P T U J
ėBTPQJTOBWB[VKFOB
ŘBTPQJTZ1SPHMBTB3FWVF
1PMJUJLB
7ZDIÈ[ÓYSPŘOŞSP[TBI
TUS
$FOBŘÓTMB,ŘSPŘOÓ
QżFEQMBUOÏ,Ř
1SPQżFEQMBUJUFMF
TMFWBOBWÝFDIOZLOJIZ
WZEBOÏ$%,
6LÈ[LPWÏŘÓTMP[EBSNB
;PCTBIVƦÓTMB,POUFYUZ
3P[IPWPST1õĄĂõý'ùñüÿą
4ĄñþùăüñĆ#ñüįû,FWâSPƦÓOBSP[FOÓ
,BSMB,SBNÈƻF
"þþñ,ñĂõþùþÿĆĖ;BDISÈOJMP%ÈOTLP$ÏMJOB
+ñþ1ñąü6NƩMFDLVMUVSBBTUÈUUƻJCMVEJƦLZ
WLVMJTÈDINBSOPTUJ
1ñĆõüÀĆñþôñ;B7JPMPV'JTDIFSPWPV
'ĂñþĄùőõû.ùûő3P[QPSVQMOâ,JSDIOFSo
NBMÓƻKFOäDIUƩMTUWPƻJUOPWÏ
BTJMOÏOƩNFDLÏVNƩOÓ
0CKFEOÈWLZ
$%,7FOIVEPWB#SOP
UFMFNBJMPCKFEOBWLZ!DELD[
7ÓDFJOGPSNBDÓOBXXXDELD[
10
JAN JANDOUREK
sociolog a publicista
To, o čem mluví němečtí
katoličtí teologové ve
svém textu, se už do
značné míry uskutečňuje v jiných církvích,
evangelických nebo starokatolické. Právě jako
starokatolík snad mohu
věc snáze nahlédnout z více stran. Autoři
dokumentu mají pravdu ve všem, co říkají. V podstatě nepožadují nic, co by bylo
v rozporu s církevní tradicí. To, co dnes
vypadá pro některé „modernisticky“, je
často jen snaha vrátit se k tomu, co v církvi
fungovalo v prvních staletích. I v našem
prostředí lze slyšet různé námitky proti
„demokratizaci“ církve, které jsou vedeny
JAN JANDOUREK
Autoři dokumentu
mají pravdu ve všem,
co říkají.
značným nepochopením. Tak například
se často argumentuje tím, že církev není
společnost demokratická, ale hierarchická.
Jako by snad demokracie nebyla taky hierarchická, nebo jako by na světě neexistovaly i demokratické monarchie.
Hlavně však platí tvrzení, že pokud už
církev po staletí něco ve své praxi měla,
není teologický důvod, proč by to nemohla
mít znovu. Nelze samozřejmě propadat
iluzi, že tyto změny budou znamenat zlepšení situace církve. Tím mám na mysli
třeba počet členů, respekt ve společnosti
a podobně. Hlavním problémem všech
křesťanských vyznání je fakt, jak se vypořádat s náboženskou pluralitou. Jde o to, jak
má křesťanství obhájit svoji výlučnost, proč
být dnes křesťanem, a ne třeba muslimem
nebo buddhistou. Teologové se často omezují na to, že popisují, v čem je křesťanství
jiné, ale už nevíme nic o tom, proč by
mělo mít nárok na pravdu. Pokud se něco
nepodnikne v této oblasti, nebude nic platná volba biskupů, zdobrovolnění celibátu
nebo změna postavení žen v církvi.
Čeští katolíci jsou ovšem v situaci, kdy
mají na vývoj v okolních zemích dvě generace zpoždění. O některých problémech se
zde nesmělo vůbec mluvit. Třeba o bídné
personální politice církve. To, jak církevní představení zacházeli s duchovními,
bylo často velmi tristní. Také vztah církve
k mediím se zlepšil. Celkem jsem, pokud
se budoucnosti církve (církví) týče, spíše
umírněný optimista. Češi samozřejmě nejsou Němci a některý styl aktivit jim není
vlastní, nicméně díky gravitačnímu vlivu
německé oblasti můžeme čekat, že němečtí
teologové budou inspirací i pro nás.
VÁCLAV VACEK
farář v Letohradě
Tři sta vysokoškolských
učitelů podepsaných pod
Memorandem není pár
anonymních křiklounů
z davu. Ovšem, jakmile
někdo pokládá druhého
za lajdáka nebo darebáka,
rozprava skončí. Bůh ale
bere vážně i hříšného a bloudícího, nikoho
neokřikuje. Bez uctivého naslouchání druhým a společného hledání se neobejdeme.
Proč se ještě po dvaceti letech svobody
musím starat o 8 kostelů a několik dalších budov? (Ředitel školy má údržbáře.)
Evangelický farář se věnuje pastoraci,
budovy spravuje staršovstvo. Často pracuji 18 hodin denně. Potřebuji víc času na
pastoraci, umírající, nemocné i pro sebe.
Lituji biskupa, má na starosti několik set
kněží, tisíce kostelů (mnoho ruin lidských
i stavebních). Co může vědět o jednotlivém
knězi? Jak by se mohl zeptat: „Jak se máš?
Co ode mne potřebuješ?“ Sám neví, kam
dřív skočit. Samařané v městě Sychar se
měli, Ježíš u nich pobyl dva dny (neukazovali mu pamětihodnosti, ptali se jej).
Nakolik se v kostele vykládá slovo Boží?
Kolik řádků se v Katolickém týdeníku
věnuje porozumění Písmu? Na sněmu se
dost mluvilo o vzdálenosti mezi biskupy
a božím lidem. Změnilo se něco? Zeptejte
se jaký smutek v sobě nosí ti, kteří věnovali
mnoho času práci ve sněmovních kroužcích a jejich odpovědi byly hozeny do koše.
Světská společnost dospěla při spravování země k dělbě práce: je moc zákonodárná,
výkonná a soudní. Navíc máme svobodu
projevu. Duch boží není méně prozíravý:
„V církvi ustanovil Bůh jedny za apoštoly,
druhé za proroky, třetí za učitele (1 K 12,28
srv. Ef 4,11). Jakou váhu v dnešní církvi
má slovo učitelů? (Viz reakci mnohých na
Memorandum – aniž ho třeba četli.) Kdy
budeme o mnoha dalších bolestech v naší
církvi společně mluvit? Závidím Němcům,
u nich ještě někdo po dialogu volá.
Připravil Lukáš Jirsa
ROZHOVOR
Změna je život
Dagmar Pohunková zažila v životě tolik zvratů,
že je těžko někdo spočítá, přesto říká o většině životních etap
svého bohatého života „byla to krásná doba”…
Zažila jste v životě tolik změn,
že by z vás určitě měli radost v pořadu
Krásný ztráty Michala Prokopa!
Myslíte? Je pravda, že těch životních
peripetií bylo až moc, ale Pán Bůh mě má
rád, nějak jsem to všechno ustála a dnes
mohu jen děkovat a těšit se z vnoučat a celé
naší rodiny! Zrovna v příštích dnech bratra
a mě na pár dní zaveze syn do Chorvatska.
Do Opatije, kam jste jezdila jako
malá za dědečkem?
Ano, dědeček s babičkou po svatbě
odešli do Abbazie (dnešní Opatije), tehdy
v Rakousko-Uherském mocnářství. Dědeček se tam stal lázeňských lékařem a spolu
s babičkou vybudovali penzion, kam jezdily až do druhé světové války výrazné osobnosti českého kulturního a hospodářského
života. Já jsem tam až do svých deseti let
trávila každoročně několik měsíců. Měla
jsem moc krásné dětství! Moje představa
rajské zahrady byla spojená s penzionem
prarodičů, kde jsem byla jako jediná vnučka rozmazlována a spolu s dětmi hostů
jsme si hráli na indiány a podobně.
Můj tatínek, vídeňský zlatník českého
původu, ale záhy zemřel – v roce 1930.
Maminka se pak v roce 1935 znovu provdala a žili jsme ve Vídni, kde se také narodil můj bratr. Na léto jsme s maminkou
jezdili i nadále do Abbazie, tehdy v Itálii.
Vyrůstala jsem v nevěřící nebo spíš nepraktikující rodině, ale jako maličká jsem měla
velmi zbožnou chůvu, volyňskou Češku,
evangeličku, a ve Vídni jsem také chodila
do německo-francouzské klášterní školy
sester Notre Dame de Sion. Bylo to krásné
prostředí, ale s odstupem času musím říct,
že ta poetická zbožnost, již nás učily, by se
těžko dala předávat dál. Sledovalo se, kolik
jsme udělali dobrých skutků. Na Vánoce
jsme za každý dobrý skutek mohli dát
Ježíškovi slámku do jeslí a v postu růžičku
na trnovou korunu... Závodili jsme, kdo
Baví mne pozorovat svět a podle možností v něm dělat něco křesťansky dobrého.
bude lepší. Také jsme měli dobrý vztah
k duším v očistci. Například mi moc nešlo
pletení a ráno jsem našla pořádný kus šály
upletený a sestry mi řekly, že to upletly
duše v očistci za to, že se za ně modlím.
Každý týden jsem chodila ke zpovědi a ve
středu na mši a ke svatému přijímání,
přitom jsem byla ve druhé třídě!
Zároveň jsem chodila do české menšinové školy, takže jsem byla vychovávána
dvojjazyčně.
Zažila jste ve Vídni nástup
nacionálních socialistů a anschluss?
Bylo mi deset, to už si člověk leccos
zapamatuje, pamatuji se na potyčky mezi
sociálními demokraty a fašisty a příjezd
německých vojsk do Vídně. Ale naše stěhování jsem chápala spíš v souvislosti s tím,
že otčím jako úředník zavírané pobočky
Živnostenské banky ve Vídni musel za
prací do Prahy. V Praze jsem pak dokončila
obecnou školu u školských sester OFM
v Korunní ulici a začala tam chodit na
gymnázium. Maturovala jsem v roce 1948
už na gymnáziu v Londýnské ulici. Byla
to výborná škola, kde učila řada profesorů
ze zavřených vysokých škol. Například
dějepisář profesor Filáček říkával, mám vás
učit podle osnov, kterak lidstvo pochází od
Severního moře, ale já bych vám ještě předtím řekl, jak jsme to chybně učili předtím.
Většinou jsme zůstali trčet u antiky. Měli
jsme i výborného fyzikáře, dokázal člověka
nadchnout pro krásu Vesmíru. Smůlu
jsem však měla na katechetu, který s námi
děvčaty moc nevycházel, a mravní výchova
v jeho podání byla těžko stravitelná. Nakonec mě maminka z náboženství odhlásila.
Po maturitě jsem se přihlásila na Lékařskou fakultu. Původně bych byla raději
studovala historii a filozofii, ale rodiče
usoudili, že po nástupu komunistů by to
nebylo k ničemu a že jako lékařka budu
U NIV ER SUM 2 /XXI
11
ROZHOVOR
MUDR. DAGMAR POHUNKOVÁ
1929 se narodila ve Vídni
1938 po obsazení Rakouska Hitlerem rodina odešla do Prahy
1948–1953 vystudovala Lékařskou fakultu UK
1953 provdala se za Milana Pohunka a oba nastoupili jako lékaři v Ústí nad Labem
1958 nastoupila do nemocnice Na Slupi
1960–1968 působila jako lékařka v Hořovicích
1968 nastoupila jako redaktorka do zdravotnického nakladatelství Avicenum v Praze
1970 nastoupila do Výzkumného ústavu endokrinologického v Praze
1989 iniciovala vytvoření podkladů pro práci etických komisí ve zdravotnictví a spolu
s několika váženými kolegy založila Kolegium katolických lékařů v Praze
1991 jmenována šéfredaktorkou Zdravotnických novin
1991 jmenována členkou etické komise ministerstva zdravotnictví a byla delegátkou za ČR
v Řídícím výboru pro bioetiku Rady Evropy
1994 odešla do důchodu a do roku 2010 přednášela lékařskou etiku a sociální lékařství
na 1. lékařské fakultě UK
V letech 1991–2002 byla členkou Bioetické komise Rady vlády pro výzkum a vývoj ČR.
Patří k iniciátorům hospicového hnutí u nás. Je autorkou mnoha odborných a popularizačních
prací, za normalizace překládala do češtiny katolickou literaturu, je spoluautorkou populárního „katechismu“ Naše víra.
vždy užitečná. Potíž byla v tom, že jsem
měla blíž k filozofii a literatuře, chemie ani
anatomie mne nijak nelákaly. Musela jsem
se tvrdě učit. Ale měla jsem vůbec dost
přísnou výchovu a mnoho i mimoškolního
učení jazyků.
Po sloučení sociálních demokratů
s komunisty se otčím stal členem komunistické strany a pojistil si kariéru ve finančnictví. Ale doma to přestalo klapat, alespoň
pro mě, až jsem nakonec z domova utekla.
Dokončila jste přesto medicínu?
Promovala jsem v roce 1953 a ještě předtím
jsem se provdala za kolegu ze studií Milana
Pohunka. Svatbu jsme měli u sv. Václava
na Smíchově. Vystrojila mi ji jeho matka
a babička z Opatije. V té době jim všechno
sebrali a ona se vrátila do Čech. Nastěhovala jsem se ke tchýni a po promoci jsme
se oba s manželem – díky svatbě ještě za
studií – na umístěnku dostali do Ústí nad
Labem na interní oddělení v nemocnici.
Bylo to náročné, protože jsme tam byli
samí mladí lékaři bez zkušeností. Brzy po
nástupu se zastřelil primář a tu krajskou
nemocnici vedli kolegové pár let po promoci. Po třech měsících mě přeložili na
obvod a do závodní péče.
Brala jsem to jako velké dobrodružství
a jakousi výzvu, ale manžel měl vědecké
ambice a také tchýně velmi stála o to, abychom se vrátili do Prahy. Až později jsem
se dostala do pražského Ústavu zdravotní
výchovy, kde jsem pracovala jako metodolog a ve výzkumu. Připravovali jsme popularizační příručky a filmy. Byla tam řada
12
slušných lidí, ale stejně se hrálo divadlo na
soudruhy a soudružky...
Opět se ve mně probudil vztah k literatuře. Práce mi docela šla, avšak po politické
prověrce 1958 jsem ústav víceméně musela
opustit. Přistihli mne, že jsem byla o Velikonocích v kostele.
To byl takový přečin?
Však jsem se také hájila, že pan ministr je
přece kněz, tak o co jde. Na to mi vysvětlili,
že on je jen taková figurka...
Takže jste opět hledala práci?
Vdova po Vladislavu Vančurovi, která ústav
řídila, mi pomohla k místu na interním
oddělení nemocnice Na Slupi v Praze.
Mezitím jsem ale otěhotněla, dokonce
mně poprvé dovolili navštívit babičku ve
Vídni. Po návratu mi manžel sdělil, že by
se se mnou nejraději rozešel. Žili jsme dál
u tchýně a nemluvili jsme spolu. To bylo
velmi náročné období. Chodívala jsme do
práce a v kapse bílého pláště jsem měla
dózu s uspávacím prostředkem. Na živu
mne udržel asi jen pocit odpovědnosti za
syna Petra. Někdy jsem pak přespávala
v práci, ale to mě zase právník varoval, že
se vystavuji riziku, že mi dítě odeberou.
Pak jsem požádala o rozvod.
Pak mně zase někdo udal, že jsem
v neděli zašla na kruchtu kostela, který
býval součástí nemocnice, a opět jsem stála
před disciplinární komisí.
Jako zázrakem se mi tehdy ozvali vzdálení tatínkovi příbuzní z Hořovicka a nabídli
se, že mi pomohou sehnat práci. Osm let
jsem byla praktickou lékařkou, obvod byl
veliký a o nočních službách jsem objížděla
okolní vesnice, léčila jsem všechny příbuzné
a oni mi pomáhali s péčí o syna při střídavých směnách. Teprve v Hořovicích jsem
poznala tvrdý život na venkově, ale také
divoké večírky lékařů... Pochopte, bylo mi
třicet. Byla jsem citově vyprahlá. Nenazvala
bych se tehdy praktikující katoličkou, ale
nějak jsem věděla, že se dost dobře nemohu
znovu vdát.
Náhodou jsem tehdy potkala dávnou
spolužačku – Helenu Masopustovou a ona
mne dovedla za P. Jiřím Reinsbergem.
Začala jsem za ním každý měsíc jezdit.
Ve společenství kolem něj jsem potkala
mnoho pozdějších přátel, řadu kněží, kteří
se vraceli z kriminálů, a jiných osobností.
To bylo v roce 1965. V roce 1968 jsem se
osmělila a podala v Hořovicích výpověď.
To tehdy bylo neslýchané. Výpověď nechtěli vzít, a nakonec jsem se soudila. Při soudu
ovšem bylo důležité, zda budu mít jinde,
tedy v Praze, byt a práci. A já do poslední
chvíle neměla ani jedno, ani druhé.
Tenkrát se na mne nečekaně obrátily
tety mého bývalého manžela, že by rády
prodaly starý chátrající dům v centru Prahy
někomu z rodiny, kdo by je v něm nechal
dožít. Chtěly ho prodat za odhadní cenu.
Ta vzhledem ke stáří domu byla podobná
ceně fiatky, kterou jsem dostala od babičky
z Vídně. Z čista jasna jsem měla kde bydlet.
S prací to bylo také napínavé. Ptala
jsem se po ústavech, nemocnicích, prohlížela inzeráty, ale nikde nic příhodného
nebylo. Jednou jsem tak stála zdrcená na
Malostranském náměstí, zvedla jsem oči
k nebi a pomyslela si: Pane Bože, jestli
chceš, abych byla v Praze, sežeň mi práci!
A jak jsem ty oči zvedla, uviděla jsem nápis
Státní zdravotnické nakladatelství. Už kdysi
jsem pro ně něco redigovala, a tak jsem
se osmělila a zaklepala na dveře. Zrovna
potřebovali redaktora na populárně zdravotnickou literaturu a přijali mne.
Vaše setkání s Jiřím Reinsbergem jste
kdesi nazvala přímo konverzí, je to tak?
Ano, konvertovala jsem pod vlivem otce
Reinsberga. Když jsem po hříšných rozháraných letech v Hořovicích přemýšlela
o dalším životě, vypravila jsme se za ním,
abych se zeptala, zda by bylo možné zneplatnit mé manželství. Asi by se dala najít nějaká
klička, ale přišlo nám to oběma s manželem
nedůstojné. Bylo to tak ponižující, že jsem
to nehodlala podstoupit. A manžel, ač nevěřící, to také odmítl.
Takže jste konvertovala navzdory
tomu, že na vás víra kladla tak velké
ROZHOVOR
nároky - že jste se například nemohla
podruhé vdát...
Ale to bylo nádherné setkání! Šla jsem se
k Reinsbergovi poradit a ten “obyčejný”
rozhovor v sakristii se proměnil na generální
životní zpověď. Otec Jiří měl mimořádný dar
přivádět lidi zpět, smiřovat je s církví. Dostala
jsem za pokání pololetní „haus arest“, z práce
rovnou domů, ani návštěvy, ani vinárny, nic.
Jen hudbu jsem směla poslouchat! A přitom
jsem překládala Fultona Sheena...
Dalším impulsem bylo, že jsem chtěla,
aby syn vzal víru za svou, jako něco
důležitého pro život. Věděla jsem, že je
horlivý a nespokojil by se s tím, co muselo
v mládí stačit mně. Přitom mě napadá, že
bych měla zmínit i II. vatikánský koncil,
který jsem vnímala jako obrovské osvobození a konec schizofrenie mého mládí.
Začala jsem studovat všechnu literaturu, ke
které jsem se dostala.
A vliv na mě měla také rodina Václava
Vaško. Byli jsme léta ve velmi těsném přátelství.
Podílela jste se za pražského jara
i na vydávání křesťanské literatury?
Už dříve jsem se účastnila ekumenických
seminářů v Jirchářích, přednášek Živá
teologie, spřátelila jsem se s P. Antonínem
Bradnou, dr. Antonínem Mandlem, dr.
Josefem Zvěřinou, dr. Oto Mádrem, P.
Bonaventurou Boušem a jinými „vyznavači“ naší církve, jako byl P. Miloslav Máša,
kaplan u Matky Boží před Týnem a potom
u sv. Václava na Smíchově. Tichý, pokorný
a nenápadný, přitom ohromně vzdělaný
a empatický. Na popud otce Mádra jsem
se zapojila do práce v transformovaném
vydavatelství České katolické charity jako
„externí neplacená spolupracovnice“,
protože chyběli odborně vzdělaní redaktoři. Tam jsem se spřátelila s Václavem
Vaško jako jeho nejbližší spolupracovnice
a lékařka jeho rodičů. Katolické knihy jsme
pak kolikrát redigovali u nás doma.
Pravidelně jeden den v týdnu jsem
navařila jídlo a kdo měl z těchto křesťanských kruhů chuť a čas, se zastavil na kus
řeči. Byly to moc krásné doby!
V té době jste také začala překládat?
Ano, prvním překladem byla kniha Fultona
Sheena Pokoj v duši. Objevila jsem ji ve
Vídni a hluboce mne oslovila. Původně
jsem ji překládala pro sebe a pro kamarádky,
a nakonec se podařilo překlad propašovat do
Říma, kde byl v Křesťanské akademii vydán.
Pak už mne Oto Mádr pravidelně úkoloval.
Měla jste vůbec čas na dovolenou?
To víte, že ano! Když se dalo poprvé
svobodně vyjet, jela jsem se synem a bratrem do Říma. Ve Florencii jsme měli sraz
s Jiřím Reinsbergem a jeho sestrou, zařídil
nám tam ubytování. Ráno jsme se probudili, byly uzavřené hranice a sovětská vojska
v Praze. Otec Jiří musel převzít péči o české
turisty v Římě, kde získali útočiště v jednom klášteře, a provázel nás ve volných
chvílích po památkách Říma.
D A G M A R P O H U N K O VÁ
Naučila jsem se říkat,
pane Bože, ukaž mi,
co ode mne chceš,
a dej mi sílu,
abych to udělala.
Vrátili jsme se později, než jsme plánovali, ale o emigraci jsme vážně neuvažovali.
Vídeňští příbuzní se báli, že Rusové přijdou
i k nim, a moc vstřícní nebyli. A hlavně –
dům ještě nebyl splacený, a kdyby byl zabaven státem, jak se to emigrantům stávalo,
tety by přišly o všechno.
A pak přišly prověrky. Jak jste hodnotila bratrskou pomoc sovětských vojsk?
Odpověděla jsem, že jsem nebyla v Praze
a že se to dalo čekat – bylo to v logice věci.
A prověrkou jsem prošla. Ale bylo jasné, že
jsem „neperspektivní“.
Opět se na mne ale usmálo štěstí.
Jeden známý lékař mi doporučil místo ve
Výzkumném ústavu endokrinologickém
v Praze, na radioizotopovém oddělení
v Motole. Šlo o rizikové pracoviště, které
v tu dobu mělo nedostatek lékařů.
Tam, a později přímo v Endokrinologickém ústavu na Národní třídě, jsem pracovala 20 let. Věnovala jsem se diagnostice,
terapii a výzkumu karcinomu štítné žlázy.
Byla to krásná a užitečná práce, až jsem se
zase octla v hledáčku kádrováka. Ale to už
bylo těsně před důchodem.
Ale důchodu jsem si užívala jen chvíli.
Přišla sametová revoluce a ministr Bojar
mne požádal, abych mu dělala poradkyni,
a posléze jsem se stala šéfredaktorkou
Zdravotnických novin. Noviny jsem vedla
čtyři roky. S dalšími ministry zdravotnictví
za ODS jsem trochu bojovala, nelíbilo se
diskutování o zdravotnické politice. Když
se pak noviny privatizovaly, byl to pro mne
signál, abych šla opravdu do důchodu. Ale
ozval se kolega Jan Payne, zda bych mohla
přednášet lékařskou etiku a sociální lékařství. Učila jsem pak mediky až do loňska.
Kde vlastně berete energii čelit dalším
a dalším životním zvratům?
Vidím to jinak, život je pro mne dobrodružstvím, nikdy nevíte, co přinese příští
stránka. Ty pracovní peripetie mě ani tak
neničily. Byla jsem sice ctižádostivá, ale
věděla jsem moc dobře, že ať dělám, co
dělám, vždycky narazím na strop kádrového profilu.
Už v Hořovicích, když jsem objížděla
osamělé faráře, nosila jim drby a informace,
protože mezi sebou často nemluvili, našla
jsem mezi nimi kamaráda, faráře Aleše
Crkvu v Osově. Držel se zpátky. Nebyl to
nějaký velký kazatel a později jsem zjistila,
že byl i v Pacem in terris, ale především to
byl mimořádně hodný člověk. Naučil mě
brát život s vděčností jako Boží nabídku.
Když jsem s ním hovořila o tom, zda mám
či nemám jít do Prahy, když mám v Hořovicích pacienty, říkal, pokus se o to, vůbec
nevíš, co po tobě Pán Bůh chce, jaké má
s tebou v Praze plány. Když ti to nabízí, ber
to. Naučila jsem se říkat, pane Bože, ukaž
mi, co ode mne chceš, a dej mi sílu, abych to
udělala. Kolikrát mi poslal do cesty nějakého
mužského a já jsem dělala, co jsem mohla...
Pravda, dost jsem se v životě naplakala, také
jsem se s Pánem Bohem hádala, když mi
bral někoho, o koho jsem moc stála.
Měla jsem různé problémy, ale Pán
Bůh mě z toho vždycky vytáhl a poslal mi
lidi, kteří mě pomohli, moudré příbuzné
na Hořovicku či staré pacienty, katolické
intelektuály, kněze, o nichž jsme hovořili,
a mnohé další, z nichž většina již zemřela.
Teď žiji sice ve společném domě se
synovou rodinou, ale v podstatě v tichu
sama a nevadí mi to už. Loňský rok prožitý
v nemoci mě naučil trpělivě brát věci tak,
jak Pán Bůh dá, nic neplánovat a nechtít
a být vděčná za každý den. A navzdory
mému pokročilému věku přináší téměř
každý den něco nového…
Josef Beránek, foto Jan Pohunek
NOEMI
seznamka pro křesťany
pro věřící všech věkových skupin
kontakty včetně vzkazů a fotografií
pobyty pro nezadané
Podrobné informace:
Noemi, Na Mušce 1124, 534 01 Holice
telefon: 777 222 877
[email protected]
www.noemka.cz
U NIV ER SUM 2 /XXI
13
TÉMA
K otázce školného
v širších souvislostech
Jan Bednář
Připomínkám Pavla Peterky v článku Školné není zcela nezpochybnitelná
volba, který vyšel v Universu 2011/1, jsem upřímně rád. Vždy je potěšující,
najde-li autor vnímavého a přemýšlivého čtenáře.
P
okud jde o školné, skutečně nemělo být hlavním tématem
mého článku, na který Pavel Peterka reaguje (viz J. Bednář,
Potřebují naše vysoké školy reformu?, Universum 2010/3,
s. 30), je však nutno v širších souvislostech upozorňovat, že tento problém zde je, a chceme-li pojednat o širší
problematice vysokoškolského vzdělávání, není možné ho nezmínit. Záměrně jsem nechtěl vyslovovat vyhraněná stanoviska, neboť
v takto pojatém článku to podle mého názoru ani není při dodržení
žádoucí míry odpovědnosti a objektivnosti možné. Zaujmeme-li
dnes k otázce školného jakékoliv stanovisko, a to včetně stanovisek
krajních na jednu i druhou stranu, vždy někdo bude argumentovat
proti a druhý pro. Jde prostě o jeden z mnoha společenských problémů, který zřejmě objektivně nemá řešení, jež by mělo naději získat jednoznačný všeobecný souhlas. V připomínkovém textu Pavla
Peterky je ostatně uvedena řada různých argumentací. Se všemi lze
podle mého názoru vyslovit z jistého úhlu pohledu souhlas, ale lze
si dobře představit, že k většině se z jiného úhlu pohledu dají najít
zcela legitimní protiargumenty. Pokud jde o moje osobní stanovisko,
je takové, že školné je nutno prakticky řešit (a to zcela obecně, včetně možnosti stanoviska NE) teprve tehdy, bude-li konkrétně vymezen celý sociální rámec vztahu státu a účastníků vysokoškolského
vzdělávání. Je to však velmi obtížný a komplexní reálný problém,
k němuž nutno zvažovat nejrůznější hlediska a rozvíjet kvalifikovanou diskusi.
JE ŠKOLNÉ DISKRIMINAČNÍ?
V jedné věci jsem však zřejmě nebyl dostatečně pochopen. Jde
o záležitost, jíž se věnuje druhý ze tří číslovaných bodů připomínek.
Nejde o to, proč mají obecně platit daně jedni ve prospěch druhých,
vždyť přece přerozdělování je samým principem daní. Směru tohoto
přerozdělování by však měl dominovat princip solidárnosti (bohatší ve prospěch chudších, silnější ve prospěch slabších, zvýhodnění
ve prospěch znevýhodněných apod.). Na rozdíl od nižších stupňů
vzdělávání však bude mít vysokoškolské studium vždy výrazný rys
výběrovosti, v ideálním případě bude pro ty nadanější, zatímco
méně nadaní z něho jsou vyloučeni. Ať počítáme průměrnou mzdu
14
jakkoliv, je dnes neoddiskutovatelnou skutečností, že (na rozdíl od
minulosti) vysokoškolské vzdělání skýtá obecně výrazně větší předpoklady pro vyšší výdělek. Daně jsou dnes na veřejných vysokých
školách jediným zdrojem financování vysokoškolského vzdělávání.
V nich platí ti méně nadaní, tzn. jistým způsobem znevýhodnění,
ve prospěch těch nadanějších (zvýhodněných, mj. i nadějí na vyšší
výdělky), a to je z nepochybně legitimního (ale samozřejmě nikoli
jediného možného) úhlu pohledu porušením principu solidárnosti.
V souvislosti s právě zmíněným je třeba si uvědomit ještě jednu
znepokojující věc. Celý náš systém vzdělávání je dnes ve srovnání
s většinou vyspělých států obrovsky sociálně selektivní. Z vlastní
zkušenosti mohu potvrdit to, co ukazují všechny analýzy, tj. skutečnost, že je velmi málo vysokoškoláků, jejichž rodiče mají jen základní
vzdělání, jsou oba dělníky apod. Přitom žádné školné (kromě malého školného na vyšších odborných školách) neexistuje. Naproti tomu
jsou nikoli výjimkou státy, kde školné na vysokých školách existuje,
a přesto je přístup na tyto školy daleko méně sociálně selektivní než
u nás. Otázku školného tedy evidentně nelze vytrhávat z mnohem
širšího sociálního a kulturního kontextu.
NEGATIVNÍ SELEKTIVITA
Právě uvedenou bezprostřední reakci na připomínky lze v přímé
návaznosti na výchozí připomínkovaný článek poněkud rozvést,
a to přinejmenším ve dvou směrech. První z nich přímo navazuje na učiněnou zmínku o selektivitě našeho vzdělávacího systému.
Kořeny tohoto problému tkví totiž mnohem hlouběji než ve vlastním
přístupu k vysokoškolskému vzdělání a mají svůj základ ve sféře
škol středních, základních a v některých ohledech zřejmě i v předškolní fázi výchovně vzdělávacího procesu. Není pochyb o tom, že
nižší sociálně-kulturní statut rodiny je v našich podmínkách pro dítě
v období školní docházky velmi znevýhodňujícím faktorem, dalšími znevýhodněními mohou být různé zdravotní problémy, pomalejší vývoj individuálních intelektuálních schopností, jejich určitá
atypičnost vůči předpokládanému standardnímu stavu v populaci
atd. Důvodů, proč dítě ve škole zaostává, nebo třeba jen jednorázově zaostane za svými spolužáky, může být dlouhá řada. Zásadním
TÉMA
Dnes na vysokou školu nastupuje u nás více než polovina věkové kohorty, a vysokoškolské vzdělání samo o sobě tedy již
nemůže být ztotožňováno se společensky elitním vzděláním.
handicapem celého našeho vzdělávacího systému, a především jeho
ranějších fází, je známá skutečnost jeho neefektivity, mnohdy přímo
nemohoucnosti, pokud jde o účinnou podporu znevýhodněných,
dlouhodobě zaostávajících nebo z nějakého důvodu jednorázově
zaostavších dětí, aby svou ztrátu vyrovnaly a dotáhly se na úroveň
svých vrstevníků.
Diskutovanou otázkou je u nás značný rozsah „štěpení“, k němuž
dochází mezi žáky na přechodu mezi primárním vzděláváním
a nižším sekundárním vzděláváním (mezi prvním a druhým stupněm naší základní školy). Víceletým gymnáziím nelze upřít vysoce
pozitivní roli v přípravě budoucích uchazečů o vysokoškolské vzdělání, v péči o talenty apod., druhou stranou mince je však skutečnost,
že standardní druhý stupeň základní školy se stává zbytkovou školou
s vyloženě zápornými tendencemi z hlediska perspektiv žáků. Tito
žáci pak mohou kvalitněji rozvíjet své hřivny spíše než v základní
výuce prostřednictvím různých kroužků a mimoškolních vzdělávacích aktivit, což však je placený nadstandard vyžadující z rodinného rozpočtu nemalé náklady. Uvážíme-li naši současnou rodinu,
byť se dvěma platy na úrovni průměrné mzdy, s nájemným bydlením a s více dětmi než s jedináčkem, těžko si představit, že by byla
schopna tento vzdělávací nadstandard dlouhodobě financovat. Toto
konstatování není v žádném případě voláním po masivním rušení víceletých gymnázií, i když se takové volání dnes i z oficiálních
míst občas ozývá. Z pozice vysokoškolského učitele je třeba jejich
roli v přípravě budoucích vysokoškoláků hodnotit jednoznačně
pozitivně. Je však otázkou, jak velký podíl příslušné věkové kohorty populace má na ně odcházet, a zejména je nutno začít věnovat
efektivní pozornost tomu, jaký vzdělávací standard reálně poskytuje
druhý stupeň základní školy v rámci bezplatného vzdělávání. Úroveň
systému zde nelze zvyšovat mechanickou likvidací jeho špiček, ale
spíše zvedáním úrovně základny, vyplňováním jejích mezer a prohlubní.Rozsáhlé pole možností, či spíše nevyužitých rezerv, pro
snižování negativní selektivity ve vzdělávání je i na úrovni středních
škol, a to např. v rozvíjení schopností k tvůrčím aktivitám a ke kritickému myšlení, ve zvyšování jazykových kompetencí, v kvalitnější
výuce obtížnějších exaktních předmětů, zejména matematiky apod.
Tato problematika by jistě stála za obsáhlejší samostatný článek.
VYSOKOŠKOLÁK A ELITA
Druhým problémovým okruhem, jemuž se zde chceme krátce věnovat, je vztah vysokoškolského vzdělání jako takového a vzdělání společensky elitního. Je totiž dnes určitým myšlenkovým zmatením, že
se tyto dva pojmy ve veřejném mínění stále často ztotožňují. V jisté
minulé etapě společenského vývoje, a to ještě před několika desítkami let, bylo takové ztotožnění do značné míry oprávněné, ale dnes
již představuje vyložený anachronismus. Pohlédneme-li hlouběji
do minulosti v časovém měřítku několika století, uvidíme, že kdysi
bylo vzdělanostním znakem absolutní společenské elity prostě umět
číst a psát. Pak přišlo uzákonění povinné školní docházky, mnozí se
divili, k čemu bude selským robotníkům čtení a psaní, ale vymezení vzdělanostní elity se rychle posunulo do podstatně vyšších sfér
znalostí. Postupme nyní o nějakou tu generaci a můžeme spatřit, že
vzdělanostní elitu společnosti tvoří několik procent těch, kdo dosáhli
gymnaziální maturity. Vývoj však šel dál, středoškolského vzdělání
začala dosahovat na elitu příliš velká část populace a hranice elitního vzdělání pak vymezila elitu novou, totiž ty, kdo dosáhli vysoko-
U NIV ER SUM 2 /XXI
15
TÉMA
školského diplomu. To však mohlo trvat jen potud, pokud vysokou praxe. Podle jednoduchých počtů můžeme dovodit, že magisterské
školu absolvovalo ne více než nějakých 10–15 % příslušné věkové studium by se pak týkalo maximálně 20–25 % populace. Vrcholkohorty v populaci. Dnes však na vysokou školu nastupuje u nás více ným stupněm vysokoškolského studia je studium doktorské (Ph.D.)
než polovina této věkové kohorty, a vysokoškolské vzdělání samo Použijeme-li hypotézu, že do doktorského studia se ustálí vstup opět
o sobě tedy již nemůže být ztotožňováno se
cca na polovině absolventů magisterského
JAN BEDNÁŘ
společensky elitním vzděláním. Polovina
studia, pak by se doktorské studium mohlo
populace přece již z principu definice samé
týkat přibližně 10–12 % věkově příslušné
nemůže být její elitou.
části populace. Formálně kvantitativně by
Právě zmíněný kvantitativní proces, tzv.
to snad přibližně mohlo odpovídat rozsahu
vzdělanostní společenské elity, avšak bude
masifikace vysokoškolského vzdělávání,
zde ještě nezbytný náročný společenský
u nás proběhl neuvěřitelně rychle, během
a odborný diskurs ohledně kvalitativně
asi patnácti let po roce společenského zloobsahové stránky věci.
mu 1989. Stojíme však nyní v počáteční fázi
Relativně konsensuálně se jeví situace
velmi náročného, ale nezbytného kvalitativv oblasti přírodních věd a technologií, kde
ního procesu diverzifikace vysokoškolskéje doktorské studium vyhraněně orientoho studia. Jako bychom vstupovali do nové
váno na aktivní vědeckou práci a erudici,
smyčky vývojové spirály, kdy musíme znovu
popř. na náročné aplikace v oblasti vývovymezit, co to má být elitní vzdělávání, tentokrát uvnitř široké a vnitřně heterogenní oblasti obecně vysoko- je konstrukcí, technologií apod. Rámcové ztotožnění doktorského
školského vzdělávání.
studia se studiem elitním zde zřejmě bude vcelku přirozené. Daleko
V této chvíli naznačované, ale bohužel stále dosti mlhavé ideje složitější situace však existuje v řadě studijních oborů společenstátní politiky ve vztahu k vysokému školství vycházejí přibližně skovědních, humanitních, sociálních apod. Elitnost zde má zřejmě
z následující kvantitativní představy: Polovina odpovídající věko- poněkud jiný, většinou rozvolněnější obsah, než je erudice k aktivní
vé kohorty populace (cca v devatenácti letech) bude po ukončení práci ve vědeckém výzkumu či technologickém vývoji.
Z hlediska evropské kulturní tradice jsou místy elitního spolesvého sekundárního vzdělávání vstupovat do terciárního vzdělávání. Z toho většina půjde na vysoké školy tak, jak je dnes známe, čenského vzdělávání tradiční univerzity. Článek P. Pernici o „krizi
několik procent vstoupí do nižších cyklů terciárního vzdělávání, univerzit“ v tomto čísle Universa názorně ukazuje, a to až poněkud
které nyní máme na vyšších odborných školách (VOŠ). Jen polo- dramatickým stylem, jak obtížným a rozporuplným vývojem tyto
vina z těch (oproti dnešním cca 80 %), kdo na vysokých školách instituce dnes procházejí a jak bolestnou fází svého vývoje prochází
dosáhnou základního bakalářského gradu (zpravidla po tříleté stan- sám společenský koncept elitního vzdělávání. Toto vzdělávání musí
dardní době studia) by měla pokračovat v navazujícím magisterském nepochybně plně ctít kontinuitu s tradicí, ale rozhodně v bouřlivých
studiu, zatímco ostatní bakaláři vstoupí bezprostředně do profesní proměnách dnešních časů nevystačí jenom s tím.
Autor je vysokoškolský profesor, člen Rady vysokých škol.
Jako bychom vstupovali
do nové smyčky vývojové
spirály, kdy musíme
znovu vymezit,
co to má být elitní
vzdělávání...
P O Z VÁ N Í N A D U C H O V N Í C E S T U Č L E N Ů A P Ř Í Z N I V C Ů Č E S K É K Ř E S ŤA N S K É A K A D E M I E
DO IZRAELE
desetidenní cesta po stopách Ježíše z Judské pouště do Jeruzaléma
Po velkém a pozitivním ohlasu, který vyvolala identická cesta uskutečněná v roce 2010, si Vás Česká křesťanská akademie ve spolupráci s Cestovní
kanceláří Petr Křížek dovolují pozvat také letos na duchovní cestu po stopách Ježíše z Judské pouště do Jeruzaléma, jejímž cílem je poznat a zažít
zemi spojenou s dějinami židovského národa, životem Ježíše Krista a působením prvotní církve. Toto intenzivní setkání s pátým evangeliem – jak
Svatou zemi označuje i Benedikt XVI. – nespočívá v uspěchaných návštěvách jednoho biblického místa za druhým, nýbrž v pozvolném pronikání
do biblické krajiny, do geografie Boží cesty s člověkem. Z pouště starozákonních proroků přes Betlém a Galileu dorazíme v pátek odpoledne do
Jeruzaléma, abychom na místě prožili své osobní velikonoce. Naším prvotním cílem nebudou jednotlivá svatá místa, ale cesta, jejíž cíl i počátek
leží v Jeruzalémě.
Pořadatel cesty:
Termín cesty:
Duchovní doprovod:
Ubytování:
Stravování:
Doprava:
Konečná cena:
Cestovní kancelář Petr Křížek ve spolupráci s ČKA
12. 11.– 21. 11. 2011
P. Jan Regner SJ, farní vikář akademické farnosti Nejsvětějšího Salvátora v Praze
ve dvoulůžkových pokojích s vlastním sociálním zařízením v hotelích a 1x v kibucu
(1x kibuc v Judské poušti, 1x hotel Betlém, 3x hotel Nazaret, 3x hotel Jeruzalém)
polopenze (snídaně a večeře)
letecky a po Izraeli autobusem
25.500 CZK za osobu (příplatek za jednolůžkový pokoj: 6.000 CZK)
Podrobný program cesty společně s dalšími informacemi obsahuje informační leták přiložený k tomuto číslu Universa.
Informace na adrese: www.krestanskaakademie.cz/izrael2011, popř. na adrese Cestovní kanceláře Petr Křížek: www.ckkrizek.cz
16
TÉMA
Krize univerzit
Petr Pernica
V současné diskusi o reformě vysokého školství se odráží pozapomenutý
duchovní rozměr vzdělání, jehož absence vede k podřízení akademické svobody
bezprostředním požadavkům trhu a ke krizi univerzitního vzdělávání.
E
vropská tradice, sahající až do středověku, chápe univerzity jako vědecké vysoké školy, obsahující ve svém plánu
veškeré vědy a spojující svobodu bádání a svobodu učení. Charakteristická je pro ně samosprávnost a duchovní
autonomie. Osou vyučování je dialektika, zprvu „umění
rozmlouvat“, přes novověké uchopování předmětu jako jednoty
protikladných učení, až po současné pojímání reality jako procesu změny. Na počátku stála četba s výkladem textu (lectio) a řešení
sporných míst formou otázek a odpovědí (questio) a veřejné disputace (questiones quodlibetales) s volností námětů, jako měření
intelektuálních sil. (Le Goff, 1964) V době Humboldtově platilo, že
věda se řídí svými vlastními pravidly a tudíž univerzita jako vědecká
instituce „žije a obnovuje se ustavičně sama od sebe, bez jakékoli vázanosti a předem daného cíle“ („učitel tu není pro studenta,
oba jsou tu pro vědu“), přičemž poskytuje vědu k „duchovnímu
a mravnímu vzdělávání národa.“ Schleiermacher pokládal za hlavní
funkci univerzity „předkládat soubor znalostí a odhalovat základy
a současně i principy každého vědění.“ (Lyotard, 1986) Schelling
v téže době zdůrazňoval jednotu veškerého vědění, pěstovaného univerzitou, čili, řečeno dnešními pojmy, potřebu koexistence fakult,
oborů, metod a projektů na základě společného konceptu vědění.
(Liessmann, 2006)
Současná realita univerzit je zcela jiná: Jean-Francois Lyotard
(Lyotard, 1986) ji charakterizuje jako požadavek, aby univerzity
pěstovaly kompetence a nikoli už ideály. Předávání vědění nemá už
sloužit k formování elity schopné vést národ v procesu jeho emancipace, nýbrž má „zajišťovat systému hráče schopné vyhovujícím způsobem plnit svoji roli v těch pragmatických pozicích, kterých instituce mají zapotřebí.“ Podle něho cíle výuky jsou funkcionální a výuka
má mladým lidem předávat kompetence, které příslušná profese
pokládá za nezbytné, plus nové vědění spojené s novými technikami a technologiemi; novou rolí výuky je rekvalifikace a permanentní
výchova dospělých. Lyotard vyvozuje, že princip performativity vede
k podřizování instituce vysokoškolského vzdělání státním instancím.
Od okamžiku, kdy vědění nemá již svůj účel samo v sobě (jakožto
realizace ideje nebo jakožto emancipace lidí), jeho předávání přestává být věcí výhradní zodpovědnosti vědců a studentů. Proto idea
univerzitní svobody patří minulosti. Otázka, kladená studentům připravujícím se na určitou profesi, není už: „Je to pravdivé?“, nýbrž:
„K čemu to slouží?“ V kontextu merkantilizace vědění: „Dá se to
prodat?“ a v kontextu zvětšování moci: „Je to efektivní?“
Současná realita univerzit? Předávání vědění nemá už
sloužit k formování elity schopné vést národ v procesu jeho
emancipace, nýbrž má „zajišťovat systému hráče schopné
vyhovujícím způsobem plnit svoji roli v těch pragmatických
pozicích, kterých instituce mají zapotřebí.“
U NIV ER SUM 2 /XXI
17
TÉMA
POSTMODERNÍ FRAGMENTACE
Evropské univerzity jsou v krizi. Zygmunt Bauman (Bauman, 2000)
tuto krizi vkládá do širšího rámce postmoderního světa, jenž je
zmateným světem plurality a relativizace hodnot, světem nadbytečných, nezávislých a nesladěných struktur, světem, z něhož se vytratily autority a v němž se rozplynuly vzorce chování, deregulovaly
a privatizovaly procesy utváření vlastní identity, život se fragmentizoval, čas rozdrobil a události staly pouhými epizodami. Krédem
tradičních univerzit, jež se v tomto světě pokoušejí přežít, je „vědět,
abychom měli moc jednat.“ Odkaz k vědění je pozůstatkem doby,
kdy vzdělanost byla vrcholem autority. Jenže věhlas osobností univerzit, tedy osobností vědy, byl mezitím vytlačen medializovanými
baviči, sportovci, lupiči, vrahy a teroristy, neboť hierarchii hodnot
dnes určují média. Kulturní hierarchie byla vydána napospas tržním silám a tradiční rovnítko mezi věděním, kulturou, morálními
kvalitami a životní úrovní bylo „surově vymazáno“. Univerzity kdysi
rozhodovaly o kánonech profesionální dovednosti a způsobilosti.
Dnes se hodnota vzdělání nabývaného studiem na univerzitách
ztrácí rychleji, než je studium dokončeno. Dříve se univerzity opíraly o autoritu udělenou jim státem, jenž je finančně podporoval.
Tuto výsadu ztratily a chudnou. Autorita učitelů jako držitelů klíčů
k branám vědění byla podkopána internetem. Vzdělání nezaručuje
celoživotní kariéru a z univerzit se stávají dočasná útočiště mládeže
před strukturální nezaměstnaností.
Formativní rámec postmoderního světa pro soudobé univerzity dokresluje i Gilles Lipovetsky (Lipovetsky, 1992): v tomto světě se zdokonalení svých schopností nebere jako absolutní závazek
vztažený k úctě vůči lidství v nás. „Právo zacházet s vlastním životem
nás zprostilo nepodmíněné povinnosti zušlechťovat své přirozené
vlohy.“ „S nárůstem naléhavosti příkazů soutěživosti a pružnosti se
diskurs závazné individuální povinnosti stává zastaralým a nahrazuje jej kultura soustředěná na motivaci a probuzení zodpovědnosti,
na iniciativu a aktivní účast.“ „Přestali jsme si cenit bolestného úsilí,
vytrvalosti či kategorické poslušnosti … Člověka s „vnitřním urče-
ním“ nahradil člověk flexibilní, schopný přizpůsobit se dané situaci
a momentálním potřebám.“
Velmi zevrubně a kriticky se krizí evropského vysokého školství
zabývá Paul Konrad Liessmann (Liessmann, 2006): Boloňský proces nastolující jednotné evropské vysoké školství směřuje k opuštění
idey evropské univerzity, neboť nerespektuje různorodost kultury
vysokých škol; děje se tak v zájmu mobility studentů, do níž se však
z ekonomických důvodů zapojuje jen cca 10 % studentů z každého
ročníku. Kvůli této menšině jsou všechny státy nuceny provést velmi
nákladnou restrukturalizaci s povinným zavedením tříletého bakalářského studia, jež má snad smysl v zemích, které nemají vyvinutý
žádný systém odborného školství; tím se „likviduje smysl univerzity jako místa vědecké přípravy na povolání, jejímž předpokladem
je jednota výzkumu a výuky.“ „Buď vezmou univerzity tento úkol
vážně a stanou se v první řadě poskytovateli krátkého studia orientovaného na hospodářství a praxi, které bude příslušně strukturováno, normováno a přizpůsobeno systému nižšího školství, což ve
střednědobém horizontu mění univerzity ve vysoké odborné školy.
Nebo tento úkol univerzity přijmou jen formálně a budou z nich
vycházet špatně kvalifikovaní skorovysokoškoláci s akademickým
titulem, avšak pracovní trh brzy pozná, jakou úroveň tito absolventi mají. Vkrádá se sice podezření, že přání po časnějším ukončení
studia vychází i z hospodářské sféry, která by ráda minimalizovala
vlastní náklady na vzdělání a univerzity chápala jako subdodavatelské podniky, čímž by ale nejvíce uškodila sama sobě.“
„Ať už bude zkrácené studium vypadat jakkoliv, nárokům na
vědeckost a schopnost kritického myšlení nebude moci dostát.“
„Teprve magisterské programy navazující na bakalářské studium
budou nabízet menšině studentů tu formu vědecké úrovně, která by
měla být pro univerzity zásadně určující.“ Musí se tedy „počítat s tím,
že svoboda učení bude patřit k prvním obětem boloňského procesu.“
Jestliže u doktorského studia se mladým vědcům doporučuje získat
doktorát (titul PhD podle amerického vzoru) v některém excelentním centru nebo na elitní zahraniční univerzitě, povede to k tomu, že
„jednota výzkumu a výuky z univerzit celkově vymizí a bude se smět
FAKTORY, S NIMIŽ SE MUSÍ UNIVERZITY VYROVNAT:
Vně univerzit,
na straně společenského prostředí:
tlak na přizpůsobivost a soutěživost
destabilizující univerzity a devastující
osobnosti učitelů a studentů, snaha
podřídit vědění a vzdělání účelovému vyhovování neustále se měnícím
praktickým požadavkům okolí a zbavující je duchovního rozměru; odsouvání
morálky; degradace vědění na pouhé
obchodovatelné zboží;
dominance praktického rozumu nad
teoretickým věděním;
ztráta trvalejší hodnoty vzdělání, konec
vzdělání jako záruky celoživotní kariéry;
falešné návyky a očekávání na straně
zájemců o studium a studentů jako
důsledek úpadku komunikace, lhostejnosti k jejímu obsahu, bezúčelnosti,
triviality informačního prostředí; degra-
18
dace fakt na zdroj zábavy; zábavnost
povýšená na podmínku vzdělávání; spokojenost konzumentů zábavy jako jediný
cíl; fragmentace poznání, narušení vazby
na úsudek, nechuť vynakládat úsilí;
devastace kultury trhem, určování
hodnot médii; vytěsňování osobností
univerzit a vědy z mediálního prostoru;
Vně univerzit, na straně politických sil a státu:
reformy obecně jako nezpochybnitelná
komplexní politická ideologie vytěsňující
veřejný zájem ve prospěch soukromého
zájmu, zesilující kontrolu a omezující
volbu;
reformy vysokého školství fakticky
likvidující jednotu výzkumu a výuky na
univerzitách; manažerský přístup –zavedení procesů řízení a kontroly odpovídajících prostředí podniků a nevhodných
pro univerzity; omezení samosprávnosti
univerzit – podřízení správním radám
reprezentujícím sféru praktického rozumu a nikoli teoretického vědění;
uplatňování požadavku elitnosti a excelentnosti; náhražka kvalifikovaného
hodnocení univerzit kvantifikovanými
žebříčky, rankingy, bez vztahu k povaze
vzdělávání; jejich využívání jako záminky
ke krácení rozpočtů a k zásahům zvenčí
do organizačních struktur, studijních
a vědních oborů na univerzitách;
Uvnitř univerzit:
neznalost univerzitních tradic, deficit
vědomí vlastní hodnoty, služebnost. Zdá
se, že nejblíže dnešní realitě jsou ti, kteří
tvrdí, že rozhodování o vědění a vzdělávání se stalo politickým aktem a že
autonomie univerzit je tudíž ztracena.
TÉMA
pěstovat jen ve zvláštních programech a odděleních.“ V doktorském
studiu se svobodná volba tématu a metody nahrazuje předem určenými programy s rozhodujícími parametry plánovatelnosti, zasíťování, standardizace a kontroly, v dobře míněné snaze mladým vědcům
pomoci i ekonomicky, integrovat je do stávajícího výzkumu a zvýšit
jejich kariérní šance; tím ale mizí možnost individuálního přístupu,
originálních badatelských projektů a neortodoxních problematik;
nerespektuje se ani vysoká míra závislosti výsledků a ověřovacích
kompetencí na práci jednotlivce, který se právě neřídí normami,
danými výhodami, programy a výzkumnými kontexty.
JAK MĚŘIT ÚČINNOST VZDĚLÁVÁNÍ?
„Mnohé z toho, co se zavádí pod hlavičkou zvýšení účinnosti v reformě vzdělávání a školství, je prostě princip industrializace,“ pokračuje
Liessmann. „Takřka žádné procesy řízení a kontroly se nevyvinuly
z vnitřní potřeby a struktury univerzit, nýbrž byly převzaty z vnějšku, zvláště ze sektoru manažerských technologií. Je pozoruhodné,
že vědci, kteří si ještě před několika lety mysleli, že dokážou kriticky
pojmenovat společenský vývoj, kapitulují tváří v tvář nejpitomějším
výrokům z hantýrky new managementu takřka bez odporu.“ „Velmi
vychvalovaný modulový systém studia představuje přenášení principu funkčně diferencovaných výrobních hal do odvětví vědění, kurzy
a učební jednotky se kus po kuse montují – dokončují se pro absolutorium. Také zavedení bodového hodnocení ECTS (takzvané kredity) zavádí normování k ohodnocení studijního výkonu, což včetně
výpočetního systému odpovídá různým průmyslovým normám.“
„Hodnota studia se měří podle průměrného pracovního času, který
na ně byl vynaložen.“ „Modularizace studia, indukovaná v rámci
boloňského procesu … se vůbec neřídí ani vnitřní strukturou konkrétního vědního oboru a z něj vycházející didaktiky, ani teoretickými požadavky učení, nýbrž modelem průmyslového sestavování
součástek.“ Myšlenka, že „věda je proto vědou, že má svou specifickou systematiku a metodiku, a tudíž není možné vyjmout libovolné prvky a zkombinovat je s jinými“ je reformátorům patrně cizí.
„A v neposlední řadě odpovídá proslulá týmová práce a všemožně
podporované týmové a projektové skupiny zřízení výrobních brigád,
jimž lze bez problémů zadávat cíle, míru růstu a rentability, a v nichž
nic nevadí tolik jako individuální odchylky.“ „Ti, co vyhlašují schopnost týmové práce, flexibilitu a ochotu komunikovat za cíle vzdělání,
vědí, o čem mluví – mluví o suspendování jakékoliv individuality,
jež byla kdysi adresátem i aktérem vzdělání.“ „Z hlediska sociálně
psychologického je proto zajímavým jevem – stejně jako u podobných industrializačních procesů –, že lidé, kteří dlouho pracovali
ve výzkumu a učili jako řádní profesoři … a premisou jejich práce
byla suverenita a svoboda, svoje zařazení do hybridního výrobního
a kontrolního útvaru akceptují bez výhrad … Někdejší svobodný
duch … nyní pyšně prohlašuje, že udělá vše, aby plány a cíle svého
„podniku“ splnil.“ Vědec se stává dělníkem, univerzity se proměňují na podniky. „Dokonce i velké univerzity, především z ekonomických důvodů a protože přejímají fantazma profilového vzdělání
z podnikatelské ideologie, redukují výzkumná pracoviště a studijní
nabídky. Nově zakládané univerzity, soukromé, ale také veřejné, jsou
definovány už jen jako vzdělávací instituce pro extrémně úzkou škálu
oborů.“ – „Pojem univerzity je zcela vytunelován…“
„Také zakládání takzvaných elitních univerzit, jež se ustavují především v úzkém sektoru, který do budoucnosti slibuje zisky,
… je podvod pod falešnou značkou.“ „Společnost posedlá rekordy
a špičkovými výkony nemůže jinak, než si i organizaci vědy představovat podle těchto principů.“ Patří to k „obrazu vědy, jejíž význam
úzce koreluje s finančními prostředky, které je do ní třeba vložit,
V pozadí současné politiky vzdělání se nerýsuje
sebemenší náznak názoru na vzdělání, a už vůbec ne jeho
společenskopolitický koncept, vzdělávací politiku lze
redukovat na jedinou otázku: Na jakém místě jsme?
a s předpokládanými zisky.“ „Je-li spolufinancování z externích
zdrojů kvalitativním kritériem vědy, je neschopný ten, kdo takové
prostředky vůbec nepotřebuje, protože mu k myšlení stačí hlava.“
„Smyslem není podpora výzkumu, nýbrž plánování vědy podle předem daných představ o výsledných cílech. Investuje se jen do oborů,
u nichž se v blízké budoucnosti větří celosvětový trh … Požadavek elitnosti a excelentnosti poslouží velmi rychle k tomu, aby se ty
oblasti výzkumu a studijní obory, které upadly v nemilost, nejdříve
finančně podvázaly a poté kvůli nedostatečným výsledkům zrušily
… Proti hýčkaným špičkovým institutům stojí zchudlé univerzity
a vysoké školy, které musí žít s cejchem nekonkurenceschopnosti …
Přinejmenším je nápadné, že všechno, co bylo v posledních letech
univerzitám vnuceno, v nových elitních zařízeních nikdo nechce.“
HODNOCENÍ UNIVERZIT
Další spornou otázkou, jež se dotýká elitních univerzit, ale nejen
jich, je hodnocení univerzit. K němu Konrad Paul Liessmann (Liessmann, 2006) uvádí: „Dnešní stav vzdělávací politiky … se omezuje
na sledování pořadí v žebříčcích … Bez ohledu na to, zda se iniciují
školské reformy, propagují pedagogické programy nebo požadují
elitní univerzity s excelentním studiem, argument je vždy stejný:
pořadí v žebříčku se musí zlepšit. V pozadí současné politiky vzdělání se nerýsuje sebemenší náznak názoru na vzdělání, a už vůbec ne
jeho společenskopolitický koncept, vzdělávací politiku lze redukovat
na jedinou otázku: Na jakém místě jsme? Otázka po umístění je ideologický výraz ekonomie vydírání… Atraktivita vzdělávacího místa
se dovozuje z pořadí, jež ona konkrétní lokalita zaujímá při nejrůznějších rankinzích – tedy hodnoceních či klasifikacích … Myšlení
bylo nahrazeno počítáním pořadí v nějakém žebříčku…“ „Kvalita je
… dnes špatná kopie něčeho, co se předpokládá v zámoří. Podobné
programy dohánění a předhánění se ve vzdělávací politice s oblibou označují za ‚ambiciózní cíl‘, jakému se musí všechno podřídit.“
„Ctižádost“, jak napsal Ludwig Wittgenstein, „je smrt myšlení“.
„Mimo veškeré reálné potřeby a možnosti funguje žebříček pořadí jako nástroj řízení, s nímž lze provozovat vzdělávací politiku, jež
se stále více řídí externími, vnějšími a svévolnými kritérii se vzděláním nijak nesouvisejícími. Myšlenka ohodnocení a seřazení do žebříčku byla od počátku spojená s paradigmatem myšlení podnikové
U NIV ER SUM 2 /XXI
19
TÉMA
ekonomiky, které má školy a univerzity proměnit v podniky, jež lze
poměřovat podle makroekonomických výsledků.“ Ale konkurence
mezi univerzitami, jež patřila od prvopočátku k jejich znakům, „se
týkala různých světonázorových proudů, metod a modelů a také různých forem akademické kultury, byla to takříkajíc konkurence, v níž
šlo o přístupy k pravdě, ne konkurence ve smyslu pořadí v žebříčku.
Soutěživost … se projevovala ve sporu o lepší teorie a atraktivnější
učitele … V tomto posunu se projevuje zásadní charakteristika veškeré nevzdělanosti – fetišizace náhodného. To, co může být za určitých okolností velmi smysluplné, se absolutizuje a povyšuje na jediné
kritérium.“ „Pointa všech rankingů spočívá v tom, že se věci, které
by nikdo nevnímal jako bezprostředně související, porovnávají jako
rovnocenné … Ratingové agentury zažívají obrovskou konjunkturu.
Profesionálové z těchto agentur sestavují pořadí na základě více či
méně transparentních kritérií pomocí testů a evaluací, někdy spíše
podle citu a vkusu hodnotitelů, vždy ale za velké peníze … Věc sama
není nikdy předmětem zkoumání nebo reflexe, vždycky jen místo,
jaké zaujímá v nějakém pochybném žebříčku. Fetišizace žebříčků je
výrazem a symptomem specifické formy nevzdělanosti – chybějícího
úsudku … chybějící úsudek je formou hlouposti … je to posedlost
falešnou představou, že posuzovat znamená kvantifikovat … Veškeré
specifické danosti, vykonaná práce a také nedostatky se … převádějí
na čísla, a tak mizí. Protože si už nikdo nechce dát tu práci, aby článek, který má posoudit, také přečetl, je dobré vědět, v jakém časopise
článek vyšel, jaký impaktový faktor časopis má a jaký počet bodů
lze tedy takovému článku přisoudit. Když se vynásobí počet publikací číslem impaktového faktoru časopisů, lze podle výsledného
čísla každoročně stanovit pořadí vědců. Tak se získá bezpečný znak
kvality, aniž by člověk musel přečíst jedinou řádku z toho, co vědci
publikovali … Vedení univerzit nakažené všeobecným zbožněním
rankingu, začínají sestavovat klasifikační seznamy společenskovědních nakladatelství, aby mohly publikace snadněji ohodnotit … Tím
je v důsledku otázka obsahu toho, co kdo píše, nahrazena otázkou,
zda publikuje u nakladatelství zařazeného do seznamu.“
„To, co se v ideologii rankingu jeví jako empirický rozbor daných
kvalit a deficitů, má při bližším pohledu naprosto normativní charakter … Tím se tato kritéria stávají skutečnými parametry, jimiž
se musí řídit vzdělávací instituce, které už nemají ponětí, co pojem
vzdělání znamená.“ „Evaluace a rankingy slouží jako skvělá záminka ke krácení rozpočtů, rušení institutů, studijních oborů, dalšího
vzdělávání a vědeckých pracovišť, nebo k přesunům finančních
prostředků tam, odkud se v budoucnu čeká lepší umístění v žebříčcích.“ „Podstata, o niž jde, otázka po smyslu, funkci a statutu různých vědeckých oborů, otázka poznání a náročnosti vzdělání přitom
nehraje vůbec roli … už bezpochyby nejde o poznání, vědeckou
zvídavost a akademické svobody, ale o fantazmata eficience, aplikace, kontroly, špičkových výkonů a přizpůsobování, tedy o veškeré
podoby nevzdělanosti.“
ZDEGENEROVANÝ PŘÍSTUP K VĚDĚNÍ
Předně je třeba konstatovat, že základním problémem je zdegenerovaný přístup společnosti k vědění. Od tohoto problému se odvíjí
problém univerzit, jako svébytné části vysokých škol. Ostatní, neuniverzitní (praxi blízké) vysoké školy, mohou bez většího sebezapření
přistoupit na dané podmínky, protože jim nejde o jednotu výzkumu
a výuky, o svobodu bádání a učení, o samosprávnost a duchovní
autonomii; v případě škol poskytujících pouze bakalářské studium,
o výzkum vůbec nejde a jít ani nemůže. Problém evropských univerzit se odehrává v rovině ohrožení vzdělanosti a duchovnosti, kulturní
rozmanitosti a kulturnosti vůbec.
20
Zygmunt Bauman (Bauman, 1994) se domnívá, že univerzity
se mohou z krize vydat po dvou mezních cestách, jež však nikam
nevedou: první cestou je podřídit se tržním kritériím, což znamená
udělat z know-how univerzity tržní komoditu a univerzitu řídit jako
obchodní podnik v tržním prostředí. Jenže podřízení se intelektuálů příkazům světa vně univerzity je rezignací na poslání určovat
měřítka slušnosti, pravdy a dobrého vkusu. Pro univerzitu by to
bylo dobrovolným přijetím podřadného, služebného postavení vůči
dominantním tržním silám.
Druhou cestou je „spálení mostů“, odloučení se od světa, uzavření do teorie, nesoupeření a zaměření se výlučně na univerzitní
publikum, jež při své početnosti konec konců postačuje. Tím ovšem
univerzita de facto akceptuje svou společenskou bezvýznamnost,
k níž ji odsuzuje nezpochybnitelný zákon tržních sil.
Jestliže obě cesty je třeba odmítnout jako kapitulaci před světem, lze se inspirovat evolucí: nevyhraněné druhy mají větší šanci
k přežití; čím úspěšnější byl druh v boji proti určitým typům krizí,
tím méně schopným se ukazuje být, má-li čelit krizím odlišného
a dosud nepoznaného typu. Je štěstím, že historický vývoj vedl ke
vzniku navzájem tak odlišných univerzit, s tak velkým množstvím
kateder, stylů myšlení a škol, způsobů diskuse apod. Na tom je třeba
založit třetí cestu: zaměřit se na kultivaci schopnosti žít každodenně
v míru s nejistotou a ambivalencí, v různorodosti stanovisek a bez
důvěryhodných a bezchybných autorit. Vzdělávání pojímat jako
vštěpování tolerance vůči odlišnosti, posilování vůle respektovat
právo na odlišnost, posilování kritických a sebekritických schopností, zvyšování odvahy potřebné k přijetí odpovědnosti za vlastní
volbu a její důsledky, cvičení dovednosti „měnit rámce“. Toho nelze
dosáhnout prostřednictvím výslovných obsahů studijních plánů;
nutný je formativní proces, který již od počátku není veden předem
rozvrženým cílem; je to proces s otevřeným cílem. Nejdůležitější je
učit se, jak se učit – to ale nelze jakkoli rozvrhovat a plánovat; znamená to učit se vyhledávat kontexty a souvislosti jistého typu na úkor
typů ostatních, získávat návyk „rozčleňovat“ proud událostí kvůli
opakování jistého typu smysluplné sentence a učit se modifikovat
soubor alternativ, s nímž se člověk naučil pracovat.
Názory citovaných teoretiků sice naznačují, kam a jak vést proces
vzdělávání na půdě univerzit. Žádný z nich bohužel nenabízí návod,
jak eliminovat faktory vně univerzit, které ohrožují samu podstatu
univerzit jako součásti evropského kulturního dědictví. Ostatně,
i nejostřejší kritik současných poměrů, Konrad Paul Liessmann, na
přímý dotaz odpověděl, že takový návod nezná.
Autor prof. Ing. Petr Pernica, CSc., působí na Fakultě
podnikohospodářské VŠE v Praze. Článek je zkrácenou verzí studie,
která je jedním z výstupů výzkumného záměru MŠMT 6138439905
Nová teorie ekonomiky a managementu organizací a jejich
adaptační procesy.
Literatura:
LE GOFF, Jacques (1964 a 1982): La Civilisation de l´Occident medieval.
Paris, Arthaud, 1964 a 1982. Česky: Kultura středověké Evropy. Praha,
Odeon, 1991
LYOTARD, Jean-Francois (1986): Le postmoderne expliqué aux infante. Paris,
Editions Galilée, 1986. Česky: O postmodernismu. Praha, Filosofický
ústav AVČR – Filosofia, 1993
BAUMAN, Zygmunt (2000): The Liquid Modernity. London, Polity Press
Ltd., 2000. Česky: Tekutá modernita. Praha, Mladá fronta, 2002
LIPOVETSKY, Gilles (1992): Le crépuscule du devon. L´ethique indolog des nouveaux temps démocratiques. Paris, Gallimard, 1992. Česky: Soumrak povinnosti. Bezbolestná etika nových demokratických časů. Praha, Prostor, 1999
LIESSMANN, Konrad Paul (2006): Theorie der Unbildung. Die Irrtumer
der Wissensgesellschaft. Wien, Paul Zsolnay Verlag, 2006. Česky: Teorie
nevzdělanosti: omyly společnosti vědění. Praha, Academia, 2008
BAUMAN, Zygmunt (1994): The Individualized Society. London, Polity Press
Ltd., 1994. Česky: Individualizovaná společnost. Praha, Mladá fronta, 2004
V neděli 27. února 2011 zemřel ve věku devadesáti čtyř let český kněz
a teolog Oto Mádr. Přinášíme krátký mádrovský profil od dr. Jolany Polákové
a podstatné části jeho dvou klíčových textů, které ukazují Oto Mádra v plné
síle jeho služby Božímu lidu, církvi, a jsou i dnes aktuální a inspirativní.
JOLANA POLÁKOVÁ:
VZPOMÍNAT,
NEBO I NÁSLEDOVAT?
Před únorem 1948 se na římské Gregorianě
připravoval na svou vytouženou vědeckou
dráhu v oboru morální teologie. Místo ní
však nejprve strávil patnáct let v komunistickém vězení – za nedovolenou pastoraci
vysokoškolských studentů. Po propuštění
směl na sklonku šedesátých let krátce působit na katolické teologické fakultě; především však byl v té době jedním z hlavních
iniciátorů a organizátorů tehdejší církevní
obnovy – než vše opět rozvrátila sovětská okupace. Nikdy se nevzdávající Oto
Mádr se ovšem ve vynuceném soukromí
opět uchýlil k zásadně přínosné činnosti:
k přípravě českého překladu dokumentů
Druhého vatikánského koncilu.
V obtížných podmínkách osmdesátých let pak naplno rozvinul svou činnost
samizdatového nakladatele. Se svými spo- Oto Mádr (1917–2011)
lupracovníky vydával křesťansky orientované odborné časopisy a zejména několik různě specializovaných
knižních edičních řad. Použití tehdy v samizdatu neobvyklé cyklostylové techniky mu umožnilo, že například náklad jeho v roce
1978 založeného časopisu Teologické texty se postupně propracoval až k výši patnácti set výtisků. (Reakce StB na sebe nenechala
dlouho čekat.)
Zároveň samozřejmě v samizdatu sám publikoval. Nejvýznamnější Mádrovy teologické studie z období komunistické perzekuce jsou dostupné v knize Slovo o této době (1992). K jeho tehdejší
podzemní práci pro církev patřila i přednášková činnost v tajných
kurzech teologie a neoficiální spolupráce s kardinálem Tomáškem.
Jeho prozíravá odpovědnost a strategické myšlení se nakonec
uplatnily i po osvobozujícím roce 1989. Oto Mádr ihned zahájil veřejnou vydavatelskou činnost, pomocí níž prostřednictvím nakladatelství Zvon a později Vyšehrad postupně zaplňoval tehdejší bílá místa
v oblasti teologické a obecně křesťanské odborné literatury. Založil
a léta vedl vědeckou společnost českých teologů – sekci Evropské
společnosti pro katolickou teologii. Zejména však Teologickým
textům systematicky zajistil vysokou odbornou úroveň a živě podnětný styl.
Je známo, že číst Mádra znamená nejen
živě pochopit mnohá historická fakta, ale
také „naučit se myslet“: kriticky, konstruktivně a s teologickým nadhledem; především však nechat se inspirovat Mádrovým
etickým postojem k životu, zakotveným
v jeho hlubokém osobním vztahu k Bohu
a opakovaně vyjadřovaným jeho důslednou
a průkopnickou službou církvi a národu za
jakýchkoli okolností.
1977: MODUS
MORIENDI CÍRKVE
Předpokládejme, že i církev umírá. Není to
pouze cvičná hypotéza, třebaže věříme, že
církev zůstane až do konce časů. Albánie je
první země bez náboženství, tak aspoň zní
oficiální teze; skutečnost nebude od toho příliš daleko, zvláště pokud jde o vyhlídky do
budoucnosti. Jak dlouho ještě vydrží pozůstatky církevní struktury? Jak dlouho mohou
věřící odolávat nátlaku? A – kdy přibudou další „Albánie“?
Není příliš příjemné myslet na tyto soužené bratry a sestry, ale
máme jistotu, že se my sami nikdy nedostaneme do situace umírající
církve? Nejsme snad už v ní, třeba na prahu? Je možno umřít nejen
na smrtelné zranění, ale i na vleklé smrtelné nemoci.
V církvi se odehrává trojí proces: vznikání – rozkvět – zanikání.
Všechno trvale a současně. Vznikající církev – to není jen záležitost
apoštolské doby a misijního zakládání církve. Církev vzniká v každé
nové farnosti, i v každém jedinci, který přijímá křest nebo se vrací
k víře. I v každé nové generaci věřících (K. Rahner).
Stadium vznikání inspiruje. Otvírá výhledy, dává elán. Jako jaro,
jako doba mládí.
Kvetoucí církev – to je dospělý, plně živý organismus. Bohatá
nabídka duchovních hodnot. Velký soubor forem vnitřního i vnějšího života. Rostoucí úkoly, velká potřeba činných lidí. – V prvním stadiu se už vyskytují jedinci, kteří vlastně patří do tohoto druhého.
Toto stadium maximálně uspokojuje aktivní i pasivní účastníky.
Naděje se převážně splňují, vynaložená energie zůstává jen zřídka
U NIV ER SUM 2 /XXI
21
bez úspěchu. Množství členů a bohatě působící život dávají pocit jistoty: vždyť skutečnost potvrzuje víru. Bydlí se v dokončeném domě.
Tak se jeví toto stadium jako norma a úbytek v kterémkoli směru se
považuje za úpadek.
Zanikající církev – není totožná s církví pronásledovanou nebo
vnitřně otřesenou. Ta může mít i silnou, ba vzestupnou schopnost.
Církev začíná odumírat, když trvale ubývá kvantita, ale především
když ochabuje intenzita života z víry. Nezáleží na tom, zda církev mizí z veřejnosti jako
SIMONE
celek nebo ztrácí fyzicky či duchovně jednotlivce. Církev je usmrcována v každém mučedníkovi, víc umírá v tom, kdo se sám prodá,
a nejbolestněji umírá v každém dítěti, v jehož
duši někdo zašlápne dobré semeno. I v historických zvratech a také s každou starou
generací odchází církev, která tu dosud žila.
Život s vyhlídkou konce skličuje a dusí
elán. To je naprosto samozřejmé, smrt
nemůže podněcovat život – pokud člověk
zůstane v zajetí biologična. Pak nastávají, jak známo, obvyklé reakce:
vysněný optimismus – zoufalý vzdor – hořký pesimismus – vnitřní emigrace – skutečný útěk. Ale je něco takového nutné? Lidské?
Křesťanské?
Vezměme přece na vědomí, že umírání patří k životu církve,
tak jako zrození a plná zralost. Všechna stadia jsou cenná před
Bohem, všechna jsou v jeho plánu. A tak je jisté, že v každém z nich,
i v posledním, se od nás křesťanů něco očekává, a to i něco vynikajícího. Ovšem každá historická a osobní varianta klade své otázky.
Jaký smysl má skutečnost, že církve Pavla, Cypriána, Basila,
Augustina musely odumřít? Když stála na pokraji zániku starozákonní církev, měli proroci toto vysvětlení: Bůh trestá nevěrný,
neposlušný lid, i druhé. Zánik jedné církve burcuje k zpytování také
vlastního svědomí, k pokání.
Hrdinství mučedníků, věrnost posledních v jejich opuštěnosti, síla
utlačovaných, to jsou hodnoty v jiných poměrech těžko dosažitelné.
Je to nejvyšší svědectví pro Boha. Je to láska
až na smrt. Ukáže se moc jeho milosti, která
W E I LO VÁ
naplňuje slabé lidi tak velikou vnitřní silou.
Kniha Job nám může dát také jednu
odpověď, neboť smrtelné neštěstí spravedlivého jedince stejně jako věřící obce si žádá
vysvětlení, jaký to má smysl. Job neznal
jinou odpověď – když ve svém případě
odmítal teorii trestu – než absolutní Boží
svrchovanost. Bůh může ukládat těžké úkoly, a nemusí nám předem nic logicky vysvětlovat. Bůh má právo na naši poslušnost, jí je
Bůh uznáván a ctěn jako Pán.
Z utrpení a smrti povstává také duchovní prospěch lidí, nejen
Boží sláva. Když někde dolehnou na bratry a sestry těžké zkoušky,
podnítí to celou církev, aby pomáhala, modlila se, žila lépe. Dochází
k výměně darů, i ohrožená místní církev má co dát: příklad mimořádné věrnosti, svoje modlitby – s Kristem ukřižovaná dílčí církev, za
blízké, za neznámé, za nepřátele, za všechny. A dále, pravá křesťanská
láska k bližnímu v době krajního nebezpečí, prostá pomstychtivosti
a sebestřednosti, vydává věrohodné svědectví pro evangelium lásky
(viz 1 Petr 3,2).
Nový zákon je plný eschatologické naděje v slavný příchod Kristův a dovršení Božího království. První křesťané se považovali zároveň za poslední křesťany. Bylo v nich živé vědomí, že „tak veliká je
budoucí sláva, kterou nám Bůh připravil, že všechno, co nyní musíme vytrpět, se s tím nedá srovnávat“ (Řím 8,18). Ať se děje cokoliv
zlého, je to třeba brát jako zkoušku, v níž je nutno obstát, abychom
měli účast na Boží slávě (viz 1 Petr 4, 12–13).
I když víme, že odměna od Boha je jeho božskou odpovědí na
tužby našeho srdce, dnešnímu chápání (je to pokora, nebo pýcha?)
se slovo odměna příliš nelíbí. Sympatické je naproti tomu prosté
vysvětlení, beroucí na vědomí naši dnešní znalost přírody, jako je
Teilhardova filozofie zla jako nutné součásti přirozeného a všeobecného procesu vývoje. Teologie s tím nemůže mít vážné obtíže. Vždyť
Boží slovo se stalo člověkem, začlenilo se do přirozených procesů,
prožilo narození, dospělost i smrt. Má tedy mít jeho církev privilegium, že by byla vyňata z toho obrovského procesu přirozeného
a lidského života, který uvedl do pohybu Bůh? Když žije na zemi,
musí se lidsky, svobodně podřídit přirozené nutnosti (částečného)
odumírání, a také tím uznat Boha za původce a vládce vesmíru.
Pokud jde o škody, které vyplývají z toho, že jedna církev neexistuje, v tom nesmíme přeceňovat sebe a podceňovat Boží prozřetelnou lásku. Zde víc než kde jinde jsme povinni osvědčovat Bohu
absolutní důvěru, a tím mu vzdávat slávu. „Co je ti po tom? Ty pojď
a následuj mě.“ (Jan 21, 23)
Je tím řečeno všechno? Už je všechno jasné? Díky Bohu, není.
Dále zůstávají Boží rozhodnutí neprobadatelná a jeho cesty nevystižitelné, takže je možné a nutné „sklonit se pod mocnou Boží ruku“.
O něco víc, a to zcela osobně, se zjeví ten smysl pouze těm, kdo se
rozhodnou celou bytostí přijmout nabídnutou vzácnou příležitost:
spoluprožívat poslední dny jedné církve, vytrvat s Ukřižovaným až
do posledního dechu – je-li to Boží vůle.
Kdo miluje Boha skrze
zlo (a skrze bolest),
u toho je to opravdu
Bůh, koho miluje.
Teologie umírající církve
Existuje teologie vznikající církve, opírající se hlavně o počátky
v apoštolské době, zpracovaná zvláště v rámci misiologie. Existuje
také opravdu velkolepá teologie církve rozvinuté, v pastorální teologii, která těží z historických i současných zkušeností. Kde však je teologie umírající církve? Neexistuje. Snad proto, že to není přitažlivý
námět. Snad proto, že se nepovažovala za potřebnou. Spokojili jsme
se s „nadějí proti veškeré naději“, s naivním pozemským optimismem, do něhož jsme si dovedli vkomponovat Boží všemohoucnost.
Říkali jsme jako Petr „Pane, to nesmí být, nikdy se Ti nesmí nic takového stát“ a přeslýchali jsme Kristovo slovo „Nesmýšlíš, jak smýšlí
Bůh, ale jak smýšlejí lidé“ (Mt 16,23).
A přece vznikla teologie umírající církve, a to ve střední Evropě.
V roce 1650, když po vestfálském míru vyhasla pro České bratry
všechna naděje na návrat a obnovení jejich společenství, které se
ve vyhnanství ponenáhlu rozplývalo, napsal jejich poslední biskup
Jan Amos Komenský drobný spis „Kšaft umírající matky Jednoty
bratrské“. (...)
Příliš velké rozdíly v dějinné situaci i v eklesiologii nám nedovolují přijmout pozitivně jako celek tuto dosud jedinou(?) teologii
umírající církve. Ale je zřejmé, že i katoličtí křesťané, když nechtěli
„sklonit svou hlavu před Baalem“, si museli nejednou v minulosti
i přítomnosti ujasnit smysl a zásady svého života v umírající církvi. Stálo by za to vědět, jaká byla konkrétní teologie našich bratří
v severní Africe, v severní Evropě, v Japonsku, když viděli, jak je
zalévá nepřátelská záplava.
Mezní situace nutí otevřít oči. Je však moudré tak dlouho čekat?
Otevřenost vůči smrti dává životu hloubku, o tom nás poučil existencialismus, a dávno před tím naše různá cvičení na téma Memento
mori. Stojí za to vžít se do situace umírající církve a ptát se Boha
za prvé: jaký to má smysl, za druhé: co Bůh v takovém případě od
svých očekává.
22
Naše odpověď
Co očekává Bůh od těch, kdo mu patří, ve stadiu umírající církve?
V podstatě totéž, co v každém stadiu: službu naplno. Snažme se objevit, co je zde specifické.
1. Přijmout smrt! Prakticky jde např. o situaci kněze ve farnosti, která dožívá. Chápat i tuto situaci jako úkol a hledat hodnoty s tím
spojené. Dívat se budoucnosti mužně vstříc. Neklamat sebe ani
druhé falešným utěšováním. Nehledat
OTO
únik v náhradních potěšeních. Absolutně odmítat jenom jeden způsob
smrti církve: vlastní zradu. Odcházet
důstojně, bez paniky a bez hysterie.
„Když žijeme, žijeme pro Pána, a také
když umíráme, je to pro Pána.“ (Řím
14,8)
2. Intenzivně žít! Soustředit duchovní
energii z okrajů do jádra. Nemít smutek z chudoby periferie a z nedostatku
vnějších známek života, spíše je využít
jako výhody. Alfa a omega je osobní živá víra a živé (živá) společenství. Dozrávat k největší ryzosti služby bez vyhlídek, bez
osobních cílů. Věrnost v nejpravější podobě, jen pro Boha, podle
vzoru vydanosti Kristovy. Opuštěnost jako příležitost stávat se
„dokonalou a stálou obětí“. Neuzavírat se do sebe, ale chtít se
vnořit do koloběhu mystického Těla. Modlit se a přinášet oběti
pro spásu světa. Nežít mezi lidmi jako smutný svatý, ale naopak
obdarovávat všechny světlem a teplem své přítomnosti. Na vlastních hlubokých základech stavět silný a odolný duchovní život:
„Milovat Boha… skrze zánik Tróje a Kartága a bez útěchy… Kdo
miluje Boha skrze zlo (a skrze bolest), u toho je to opravdu Bůh,
koho miluje.“ (Simone Weilová)
3. Vydat ze sebe všechno nejlepší! Velké myšlenky a činy dlouho
přežívají své původce. Jednota bratrská existovala sotva dvě století a nikdy nezískala víc než deset procent obyvatelstva, a přesto
mnoho z jejího duchovního odkazu v českém národě dosud žije.
Stimulující otázky: Co po nás zůstane pro ty, kdo stojí mimo,
jakou příchuť bude mít pro ně slovo „křesťanský“ a „katolický“?
Na jaké dědictví budou moci navázat ti, kdo budou třeba po dlouhé době opět zakládat církev v tomto prostoru? Je-li „čas krátký“,
pak je zapotřebí vzchopit se k maximu pro dějiny i pro věčnost.
4. Neumřít! To znamená nechtít nechat církev zemřít. Kdo umírá,
ještě žije! I zcela slabý plamének života se může znovu rozhořet.
Nic nás neopravňuje k tomu, abychom vlastní rezignací nahrávali
smrti. Pasivní sebevražda není mučednictví. Čím tenčí je nitka,
tím větší je její odpovědnost, aby přenesla život do budoucna.
bojující, trpící a vítězné. Nemáme také důvod evokovat historické
křižáky a válčící papeže, máme k nim dost výhrad. Hlavním programem evangelia pro tento svět je mír. Proti zákonu džungle stavíme
radikalitu blahoslavenství, proti násilnické živočišnosti nenásilné
hrdinství.
Skutečný mír není možný bez spravedlnosti, proto i křesťan musí
bránit právo, je-li ohroženo. Slabost dobrých lidí uvolňuje cestu
bezpráví. Za mír a proti bezpráví je nutné
MÁDR
bojovat. Svatí byli laskaví, ale ne slaboši;
bez mocného nasazení síly v obraně by
ničeho pozoruhodného nedosáhli. Dobrý
křesťan není totéž co „hodný“ křesťan.
Nejsme všichni stejně vybaveni a u bratří a sester nadaných převážně citlivou
láskou a méně schopností otevřené obrany jsme povinni respektovat jejich dary
a možnosti. Z toho však neplyne právo, aby
někdo pravou statečnost druhých vydával
za nedostatek pokory nebo lásky a vlastní
slabost za následování Krista tichého a pokorného. Kristus užíval
mnoho způsobů obrany, od mlčení přes dialog, od obhajoby až po
mocné slovo obvinění a usvědčení.
Boj jako opak netečnosti a duševní splihlosti patří ke křesťanskému životu. Apoštol Pavel mluví jasně: „Bojuj dobrý boj víry.“
(1Tim 6,12) Tím slovem označuje celý křesťanský život, ten se bez
boje nedá uskutečnit. Víře hrozí nebezpečí z různých stran. Od nás
samých, proto se každý z nás musí vychovávat k životu podle evangelia (1 Kor 9,27). To vyžaduje odhodlání, sílu a duchovní výzbroj.
Dále od některých v církvi, kteří mají „šimrání v uších“ (2 Tim 4,3).
Dokonce i Petra se odvážil Pavel napomenout za to, že jeho pastorační nerozhodnost působila v Antiochii zmatek (Gal 2, 11–14). To
je vlastní a podstatný duchovní boj o Boží království v nás, o víru,
naději a lásku.
Nadto má církev povinnost Boží království také šířit: „Ty to říkáš,
jsem král. Já jsem se proto narodil ... abych vydal svědectví pravdě“
(Jan 18,38); „...získejte za učedníky všechny národy...“ (Mt 28,19).
Svůj úkol prožívat a šířit evangelium musí církev zajišťovat i tím,
že svou existenci a poslání brání proti vnitřnímu nebo vnějšímu
ohrožení. Jako každý jiný v lidstvu, také církev má přirozené právo
sebeobrany, což je jeden z hlavních sloupů morálky a práva vůbec.
Nebránit se, když je to možné, to se dá vykládat jako souhlas s bezprávím, ba až jako kolaborace s ním.
Předem si musíme vyjasnit také vztah k politice. Se slovem politika se někdy žongluje, proto sem náleží upozornění na dvojí základní
pojetí politiky. Jan Pavel II. ji v linii klasické filozofie a teologie definuje slovy „moudrá péče o společné dobro“, kdežto marxisté v ní
zdůraznili „vztah nadvlády, manipulace s lidmi, násilí v nejrůznějších formách a stupních“ a řešení zájmových konfliktů „za použití
moci nebo v boji za ni“. Vždycky se proto musíme ptát, co je slovem
politika míněno. K věci samé jedno vyjádření Druhého vatikánského
koncilu: věřící laici, „kteří se vyznají ve veřejných záležitostech a jsou
také náležitě pevní ve víře a v křesťanském učení, nemají odmítat
vykonávání veřejných funkcí, protože jejich svědomitým vykonáváním mohou přispívat k obecnému blahu a zároveň připravovat
cestu evangeliu“. K tomu ovšem nejsou vždycky podmínky, koncil
zajisté nechtěl povzbuzovat ke kolaboraci s politikou proticírkevní
nebo protilidskou.
Je správné, aby se církev „vměšovala do politiky“? Ale co je to za
nepřístojné vměšování, když příslušníci církve, řádní občané státu
volají po spravedlnosti pro sebe a svou církev? Když kněží varují své
věřící před podléháním nemorální mentalitě, kterou stát toleruje?
Když biskupové naléhají na lepší ochranu rodiny a protestují proti
Bránit bez uvážení
a nahodile cokoliv
by mohlo mít za následek
ztrátu všeho.
„Přijmout smrt“ a „Neumřít“ – jak to jde dohromady? Jako odpověď
slyšme slova známé přítelkyně umírajících Elisabeth Kübler-Rossové: „Mnozí pacienti, kteří byli schopni překonat úzkost před smrtí
a kteří přijali svou vlastní konečnost, byli potom s to zmobilizovat
všechny vnitřní síly a zdroje, a zápasit o své uzdravení a návrat.“
(Franz, Markus /pseudonym/: Modus moriendi der Kirche.
Diakonia, 1977, 2; česky: Studie č. 69, 1980)
1986: JAK CÍRKEV NEUMÍRÁ
Ohrožení znamená nebezpečí totálního zla, zániku. Současně nabízí
parciální dobra – vnitřní probuzení a očištění, zintenzívnění života
víry.
Nepřátelé nesnášejí slova „bojující církev“, jim jsou nejmilejší
věřící naprosto poddajní. Ani my už toho názvu neužíváme, ale
z jiného důvodu – našemu pojetí církve nestačí starý model církve
U NIV ER SUM 2 /XXI
23
usnadňování potratů zákonem? Když papež buší do svědomí státníků na obranu upíraných lidských práv? Když Svatý stolec nasadí
svou diplomacii ve prospěch konkrétního vítězství míru (smíření
dvou jihoamerických států)?
Politika ve smyslu moudré péče o společné dobro nemůže být
tabu ani pro církev a křesťany. Kdo se jako občan vzdává zájmu
o věci občanského života a nesnaží se je ovlivňovat k dobrému včetně obrany spravedlnosti, už tím, svou pasivitou, vyklízí pole špatné
politice.
Málokdy však je cíl prostě dán, častěji je zapotřebí vybírat, co
bránit více a co méně, podobně co dříve a co později. K tomu se
nabízí několik pomocných orientací.
Předběžnost tohoto světa
Navzdory všeobecné zkušenosti, že na světě všechno pomíjí, jsme
nakloněni tomu, abychom se zařizovali jako natrvalo, abychom si
zajistili životní okolnosti v podobě pro nás co nejžádoucnější. Pudově se bráníme každé změně k horšímu (podle našeho názoru nebo
častěji pocitu), jako by s něčím dosud spojeným odcházel náš život.
Pudové reakce však nesluší rozumnému člověku, natož křesťanu:
„Vždyť zde nemáme trvalý domov, nýbrž vyhlížíme město, které přijde.“ (Žid 13,14) „Vy však hledejte jeho království a to ostatní vám
bude přidáno... Opatřte si nevyčerpatelný poklad v nebi... Neboť, kde
je váš poklad, tam bude i vaše srdce.“ (Lk 12, 31–34)
Preference cílů
Bránit bez uvážení a nahodile cokoliv by mohlo mít za následek
ztrátu všeho. Pomůže jen znalost způsobu, jak určit správné pořadí
cílů. K tomu slouží preferenční kritéria z hlediska hodnoty vlastní
(A) a situační (B).
A. Vlastní hodnotu toho, co je ohroženo, není těžké určit, když
jde o existenci. Ta je základní, protože bez ní je zbytečné uvažovat
o něčem jiném. Už zde je však potřeba neztratit vědomí, že se bojuje
o existenci církve, ne především o zachování života jedince za každou cenu. Je-li volba mezi ztrátou existence a ztrátou identity, pak
platí pro křesťana i pro církev: „Kdo přijde o život pro mne a pro
evangelium, zachrání jej.“ (Mk 8,35) V tom smyslu odmítla řeckokatolická církev násilné vřazení do pravoslavné církve a čínští katolíci
atrapu „národní katolické církve“. Sebechudší, ale věrná existence je
tím základním, co musí být bráněno.
Mimo oblast ztráty fyzické existence nebo samé podstaty je otázka
preferencí složitější. Nabízejí se asi tato kritéria:
1. Čím těsněji je něco spojeno s podstatou, tím, co činí církev církví, tím mocněji musí být hájeno. Apoštolská církev (Pavel, Jan)
považovala pravověrnost za významnější než udržení některých
skupin ve svazku církve. Jistě také nelze klást na jednu rovinu
požadavek materiálních prostředků a např. možnost náboženské výchovy dětí. Nebo při nedostatku kněží jistě není rozumné
nakládat na ně maximum práce a nebrat v úvahu jejich potřebu
duchovního života i riziko předčasného vyřazení ze služby. Snažit
se o „nápravu věcí lidských“ (Komenský) je pro církev povinností
zvlášť v době úpadku duchovních hodnot a církev se tím legitimuje vůči jiným čestným lidem způsobem jim srozumitelným.
Přesto je třeba dobře uvážit, zdali by to nebylo na úkor vlastního
poslání, které za ni nemůže plnit nikdo jiný.
2. Správné pořadí: nutné – potřebné – žádoucí. Nebývá to na první
pohled zřejmé, je třeba tříbit si rozlišovací smysl. Např. v liturgii
lpí některé vrstvy věřících na vnější podobě (písně, slovní projev,
výzdoba); jimi žádané hodnoty nemusejí být špatné, nicméně se
musejí podřídit tomu, co je potřebné a náležité (předpisy liturgické a pastorační). Také to, co je v normálních podmínkách potřeb-
24
né, musí v nouzi ustoupit nutnému (podstatné minimum pro
platné celebrování např. ve vězení). Pořadí důležitosti zamlžují
citové vztahy, navyklost, vkus, ale to právě nesmí rozhodovat,
je-li ohroženo všechno.
3. Přednost má potřeba celku před potřebou skupiny. I v duchovních
věcech platí zásada, že majetek (v nejširším smyslu) má dvojí
poslání: individuální a sociální. Šťastnější a schopnější farnosti,
řehole, skupiny nesmějí být tak nesolidární, že by zvyšovaly svůj
duchovní standard bez stálé myšlenky, že by z něho měly nabízet
(např. náboženskou literaturu, katechetizující síly apod.) jiným
skupinám nebo jedincům. Koncil v tomto duchu naléhá, aby
např. diecéze a země s mnoha duchovními povoláními ochotně
pomáhaly diecézím po té stránce chudým. V situaci ohrožení je
všestranná solidarita tím naléhavější mravní příkaz.
B. Mluvit o situační hodnotě je nutné proto, že věci získávají nebo
ztrácejí hodnotu v závislosti na okolnostech: obyčejná voda v poušti
je poklad nad poklady. Tak mohou některé projevy života v normálních poměrech druhotné a nezávazné (malé skupiny, pouti.)
vystoupit v jiné situaci na přední místa, protože se stanou důležitými
nositeli života církve. Naopak zase např. přísné zachovávání všech
vnějších povinností řeholního života, které jsou normálně smysluplné, mohou za jistých okolností, v prostředí mimo klášter, zapůsobit
proti duchovnímu růstu a umrtvit apoštolát.
Nelze přehlížet ani situaci světa kolem nás. Požadavky vznášené
na veřejnou moc bez ohledu na její reálné možnosti ať materiální, ať politické by se mohly vrátit jako bumerang, spíše uškodit než
prospět.
Cíle pochybné a nedobré
Až příliš přirozená je touha dostat zpátky všechno, co nám bylo
vzato. Vrátit do původního stavu. Ale co když ten stav nebyl docela
dobrý? Co když nám útisk mimo potřebné náležitosti odňal také
balast, se kterým jsme si nevěděli rady? Před staletími byly církevní
statky materiálním zajištěním duchovní služby církve a kromě toho
mnoha jejích sociálních, zdravotnických, výchovných, vzdělávacích
a kulturních služeb pro společnost. V moderní době se toto dědictví
feudální ekonomiky stalo zátěží. Tento už běžně uznávaný příklad
upozorňuje na nutnost vždycky a včas dobře vážit vlastní požadavky.
Restaurace může být krok zpátky, zatarasit vývoj k novým lepším
formám života a působení v nové situaci.
Jaká situace je vlastně pro církev ideální či normální? Snad první
jeruzalémské obce – nebo středověká církev s vrcholem papežského
vlivu na svět – nebo v demokratickém státě při maximu nezávislosti?
Nebo jiná z mnohých situací, jež církev za dva tisíce let prožila? Ze
všech je možné čerpat inspirace, ale i varování. Ani pokojně stabilizovaný život církve se nám nesmí stát takovou normou, že bychom
každou odchylku od něho považovali za neštěstí. V dlouhém klidu
je i církev ohrožena zahníváním toho, co je v ní lidské. Stav české
církve za Karla IV. se nám z odstupu jeví jako ideál, a přece právě v té
době v ní narůstala napětí, která když vybuchla, způsobila českému
křesťanství hlubokou, dodnes nezacelenou ránu.
(Franz, Markus /pseudonym/: Jak církev neumírá
(K teologii ohrožené církve). Samizdatová Orientace č. 13, 1986;
Studie č. 104–106, 1986)
Literatura:
Mádr, O.: Slovo o této době. Zvon, Praha, 1992.
Mádr, O.: K jádru věci – Aktuální reflexe z let 1993–2003. Vyšehrad, Praha
2003.
Mádr, O.: V zápasech za Boží věc – Vzpomínky, texty a rozhovory. Vyšehrad,
Praha, 2007.
Zápisky z mrtvého domu
Autentické úryvky z deníku Pavla Vágnera, který pracoval šest měsíců jako
noční vychovatel v pasťáku (škole s internátem pro děti a mládež) v Praze.
4. září „Když měli kluci mobily k dispozici po celý den,“ objasňuje opatření, že chovanci mají mobilní telefony pouze od 20:30 do
21:00, zkušená kolegyně, „tak na nás například o půlnoci zavolali
policii – že prý je šikanujem!“
6. září „Představte si, pane vychovatel,“ pohoršeně mi sděluje žák
sedmé třídy L. P., „že pan vychovatel Pokorný dal Jirkoví pěstí a pak
do něj ještě kopnul!“
„No, to je drsný,“ reaguju. „Hele a proč vlastně jsi tady ty?“
„No, skopal jsem učitelku...“
„Sám Čech mi říkal, že je zahrabán společně se slonem, který
pošel buď v zoologické zahradě, nebo v cirkusu.“
foto: Pavel Vágner
7. září Ještě než se stačím po příchodu zapsat, tak přichází na
vychovatelnu Lukáš: „Pane Vágnere, přísahám na smrt celé mé rodiny, že ode dneška budu kouřit už jenom ve čtvrtek.“
Ředitel při obědě: „Když jim dáváte po jídle léky, dívejte se, zdali
je opravdu spolkli. Stává se nám, že to několikrát za sebou neudělaj
a pak tuhle „zásobu“ poskytnou kamarádovi, kterej se chce dostat
na psychiatrii.“
Kolegyně Suchá mi vytkla, že jsem dal žákovi Dunovi za slušné chování pět plusových bodů: „Noční vychovatel má právo dát
maximálně body dva!“ Kdyby kolegyně Suchá tušila, že jsem měl
v úmyslu toho večera o plusové body hrát s klukama karty…
9. září Poměr chlapců a děvčat, kteří jsou v tyto dny v ústavu –
17:3. Poměr chlapců a děvčat, kteří jsou v tyto dny na útěku – 1:5.
21. září Na pokoji č. 1 se chlapci po večerce baví tím, že vyvolávají duchy. O půlnoci za mnou přijde vystrašený M. P. a rezolutně
mi oznamuje:
„Pane vychovatel, jestli toho nenechaj, tak si budu muset zapálit!“
24. září Hvězda dívčího pavilonu – Terezka M. – známá především hysterickými záchvaty, doprovázeným řeznými ranami, se se
mnou dala při snídani do řeči.
Rozhovor jsem chtěl ukončit formálně: „A ty chodíš do deváté
třídy?“
„Ne.“
„Tak do osmičky?“
„Ne.“
„Tak kam?“
„Víte, já jsem zvláštní.“
„Když jsem sem nastupovala,“ vypráví mi kolegyně Katka, „tak
jsem čekala nějaký grázly, ale voni to jsou většinou takoví šampónkové, kteří se se mnou radí o účesu, nebo zdali si maj vzít na vycházku
tričko fialové či radši to růžové.“
Všehoschopné děti: mimořádní modeláři...
29. září Pavlovi Z. někdo vykrad skříňku; na pokoji č. 2 stále
někdo řve; Lukáš P. opakuje prosbu: „Říkejte mi Džonte; z pokoje
č. 1 vychází dým; Karel K.: „Pane Vágnere, nejste dneska ňákej
smutnej?“
2. října Dávám chlapcům bonbóny za cigarety. Nevím, nakolik
je to výchovné, ale několik se jich už chytilo (např. dneska Lukáš P.:
1 marlborka = 1 klokanka).
3. října Řekl jsem si, je sobota, udělám chlapcům trochu radost
a pustil jsem je o půlnoci na terasu v prvním patře. Každej začal tu
náhle nabytou svobodu užívat po svém:
Tomáš začal chodit po rukou. Jakub (120 kg) si lehl na dlažbu
a pokoušel se o „most“, Michal bázlivě pozoroval úplněk, Tomáš
vyhlížel místo ke slanění a ostatní začali vykřikovat: „Takovej čerstvej
vzduch – to chce cigáro!“
U NIV ER SUM 2 /XXI
25
Kudrnatý hříšník se mi vzápětí k podvodu sice přiznává, nicméně lék byl již požit a oba s napětím očekáváme, co se bude dít.
Po půl hodině se otvírají dveře jeho ložnice a usměvavá postavička
v pyžamu přes celou chodbu volá:
„Pane Vágnere, je to dobrý! Jenom se mi zdálo, že se zmenšuju
a vidím metr velkýho pavouka.“
„A vy jste ženatej, pane vychovatel?“
„Ne, nejsem.”
„Hm, to nevadí, my vám ňákou striptérku seženem.“
11. října Největší drsňák pasťáku – šestnáctiletý Gianni (obdivovatel Dělnické strany; každou volnou chvíli v posilovně apod.),
vždycky nejvíc vyměkne, když ráno zjistí, že prší …
„Víte, pane vychovatel,“ informuje mě Lukáš P., „jakej máme
s Tomášem obchod?“
„No, to netuším.“
„Já mu půjčuju intimspray a von mi půjčuje empétrojku!“
foto: Pavel Vágner
13. listopadu Nad partičkou karet dojde řeč i na děvčata. Patnáctiletý Fanda se chlubí, že se před časem seznámil přes internet. Čtrnáctiletý Aleš nám vypráví o jedné dívce z jejich vesnice, která bude
určitě modelkou nebo zpěvačkou. A třináctiletý Lukáš triumfuje:
„Mně se docela líbí Tereza z áčka – už mi ukázala prsa, jak si je pořezala žiletkou.“
...kteří jsou schopni v mžiku prokopnout zamčené dveře.
Utekla další dívka – Sára. Kluci mne ale uklidňují: „Ta je v pohodě, šla si jenom pro fet. Za tři dny bude zpátky...“
5. října Hned po mém příchodu na budovu za mnou přichází
Tomáš a chlubí se: „Dneska jsem dostal třicet mínusových bodů!“
„Hm, to je pěkné, a za co?“
„Ráno jsem prokop’ dveře. To je deset bodů. Odpoledně jsem řek’
Pokornýmu (vychovateli), že je mrdka – deset bodů. No, a pak jsem
mu ještě řek’: „Tak si vyhul.“ Dalších deset.
„Jo, a pane Vágnere, vzbudíte mě zase ráno v šest na Toma
a Jerryh?“
Ráno při snídani vidím dívčí stůl obsazený víc než večer. Sára
je zpátky.
7. října Když se ptám patnáctiletého Pavla Z., proč nejradši tráví
volný čas (nejlépe po večerce) na pokoji stejně starého Karla K.,
dostávám tuto odpověď:
„Nedá se to vydržet! Von mě prostě strašně přitahuje!!“
A pak ještě dodá:
„Nevzbudil byste nás zítra o hodinu dřív, abychom se mohli spolu
v klidu vysprchovat?“
8. října No a když to vyprávím jejich vychovatelce, tak tu nenapadne nic lepšího, než je přede všema dětma označit za homosexuály. A pak ještě kolegyně Suchá dodá, že proti homosexuálům ale nic
nemá, naopak je má ráda, neb jsou velmi čistotní …
Ještě že tu mám dva brýlaté Lukáše. Ten menší za mnou přichází
hodinu po večerce s tím, že ho hrozně bolí hlava a zda bych mu
nedal paralen. Dávám mu půl tablety, ale vzápětí přibíhá Michal P.
s vytřeštěnýma očima:
„Pane vychovateli, Lukáš paralen nesmí! Von má po něm halucinace!!“
26
24. listopadu Lukáš v jednom ze svých záchvatů začal kolem sebe
kopat, bourat nábytek a řvát na celou polepšovnu: „Hajzlové, kundy,
zmrdi – všechny vás zabiju!“ Pak se podíval na mne a kolegyni Kateřinu a dodal: „No, u vás si to ještě rozmyslim.“
27. listopadu Bavíme se s Fandou (který jak mne uviděl, hned
rozpřáhl ruce k objetí) o naší vlasti. Docela mne překvapily znalosti
kluka ze zvláštní školy, a tak se ho ptám, odkud všechny ty zeměpisné informace má.
„Víte, pane vychovatel, já jsem jeden čas hodně cestoval po diagnosťácích.“
2. prosince Rozhovor s Michalem:
„Zítra mám, pane vychovatel, ten soud.“
„Jo, to jak jsi plánoval vraždu tohoto vychovatele?“
„No, to je vono.“
„Tak hodně štěstí.“
„Děkuju. A myslíte si, pane Vágner, že bude blbý, když se u toho
soudu začnu smát?“
11. prosince Někdy je služba ale velice pohodová. Jako například
dnes. Z patnácti chlapců:
deset jelo domů, jeden je na útěku, jeden v blázinci, dva v době
mého příchodu už spali a jeden se až do večerky soustředěně díval
na televizi.
14. prosince Na klíčích nosím stříbrný křížek s Ježíšem. Když
jsem učil v Uhříněvsi (na základní škole – pozn. red.), děti říkaly:
„Co je to za gymnastu?“
Na základce v Klánovicích:
„Jééé, satan!“
A tady v pasťáku mi Aleš položil otázku:
„Kde jste to ukrad’?“
A ještě trochu na náboženské téma. Zaslechl jsem rozhovor mezi
kolegou Tomášem a jedním z chovanců:
„Říkal jsem ti, abys to uklidil!“
„Ježišmarjá!”
„Mínus tři body!“
„Kristova noho!“
„Mínus dva!“
Blíží se vánoční svátky, a tak mne napadlo zeptat se kluků:
„Jak se jmenovala Ježíškova maminka?
Dostalo se mi hned sebejisté odpovědi:
„Marie Terezie.“
22. prosince Všechny děti odjely domů. Byly ale smutné. Chlapci proto, že na vánoční besídce nebyli obdarováni empétrojkami,
a děvčata proto, že pod ústavním stromkem ani jedna z nich nenašla
šperky.
25. prosince Do práce chodím dál, pro případ, že by se někdo
vrátil z útěku. V celém baráku jsem sám. Jak já se na tuhle chvíli
těšil! A proto jsem byl docela překvapen, když se mi v jednu chvíli
začalo po těch parchantech stýskat...
26. prosince Kolega Tomáš nemá ani tu pohotovost, a přesto je
v práci každý druhý den taktéž. Přijde, zacvičí si v posilovně, pak si
na mobilu vypočte, že nazvedal devatenáct tun a řekne: „Teď jsem
dokonale šťastnej.“
3. ledna Děti přijely z prázdnin, ale většina hned zase odjela na
týdenní lyžařský výcvik. Tak nám zbyli jen tři učňové a známé zlobičské duo M & M. Ale pohoda – pět minut před večerkou sami
vypnuli televizi a šli spát. S kolegyní Lucií jsme si ji hned zase pustili, neb na ČT2 byl večer na téma Zlobivé děti.
9. ledna Průběh večera: Tereza mi na vychovatelně vyprávěla
o svém životě. Chlapci se na společenské místnosti dívali na film
o žralocích.
11. ledna Tak jsme zase v plném počtu – dvanáct mládenců (plus
dva na útěku a jeden v blázinci). Stále mne něčím překvapují. Například Petr, který ode mne schytal za vulgární vyjadřování nejvíce
mínusových bodů, dnes, když se ho hodinu po večerce ptám, kam si
to šine, odpoví něžně: „Já jdu kakat.“
14. ledna V jídelně za mnou přichází Tereza s rozzářenou tváří
s dotazem: „Už mám přihlášku na ten učňák a víte, na jakej předmět
se těším nejvíc?“
„Ne.“
„Na psychologii.“
15. ledna Nikdo nikomu nevyrazil zub, nikdo nikomu nevykradl
skříňku, nikdo do sebe nekopnul sklenku.
Nikdo nerozkopal dveře od pokoje, nikdo na mne neječel „ty
jeden čuráku!“ a tak to byl celkem příjemný podvečer.
16. ledna Vždy, když přijdu do práce, hned se na vychovatelně
objeví Jakub a tradičně se ptá:
„Dáme karty?“
Zpravidla odpovím kladně a za pár minut už mastíme Prší. No
a jelikož je to celkem jednoduchá hra, dá se při tom povídat. Tentokrát přišla řeč na výchovu.
„Víš, některé věci pochopíš, až budeš mít vlastí děti a potom...“
moudře pokyvuju hlavou.
„No, kdyby se můj syn,“ skočí mi Kuba do řeči, „dostal do polepšovny, tak to se asi zblázním!“
foto: Pavel Vágner
19. ledna Tereza měla po dlouhé době svůj den. Když už všechno
rozmlátila, zakouřila, vychovatelku stokrát poslala do hajzlu i jinam
a stále nechtěla svou produkci ukončit, přestože se už blížila půlnoc,
rozhodla se kolegyně Kateřina zavolat sanitku. Za deset minut před
DDŠ dorazily dva žluté vozy, z kterých vyskákalo šest oranžových
mužíků a největší poklad ústavu nám odvezli. V samém rozrušení
jsme se zapomněli zeptat kam.
23. ledna „Paní psycholožka mi říká,“ svěřuje se mi při hře Červená bere patnáctiletý Michal, „že ještě nedokážu rozpoznat, co je
správné a co je špatné.“
„A někoho zavraždit,“ lehce narážím na jeho minulost, „to je
správné, nebo špatné?“
„No..., no, asi špatné.“
25. ledna Jen co přijdu do práce, hned se dozvídám od svých
„klientů“, že se Lukáš celou neděli chlubil tím, že jsem mu dal v sobotu pouze pět mínusových bodů za to, že mi řekl teplouši.
27. ledna Tomáš dobrotu mého srdce příliš neocenil a po pětibodovém trestu za rušení nočního klidu na mne začal řvát a přirovnávat mne k mužským i ženským genitáliím (a to i v ruštině – své
mateřštině). No a když viděl, že v půl jedné v noci začínám být z něho
už trochu nervózní, rychle dodal:
„A vopovažte se na mne sáhnout! To si můžete dovolit doma, ale
tady jste v pasťáku.“
Autor je pedagog, výtvarník a fotograf.
U NIV ER SUM 2 /XXI
27
Memorandum evropských
teologů k situaci v katolické církvi
Petr Kolář SJ
S více než ročním odstupem od skandálního odhalení zneužívání žáků
v jezuitské střední škole v Berlíně začalo v německé katolické církvi sčítání ztrát,
hledání příčin vzniklé situace a cest k obnově ztracené důvěry.
V
únoru 2011 přišli němečtí teologové s memorandem
nadepsaným Kirche 2011: Ein notwendiger Aufbruch (Církev 2011: Nutnost nového vykročení). Autoři prohlášení
požadují především strukturální reformu katolické církve. V úvodu memoranda vyslovují přesvědčení, že současná „bezprecedentní krize“ poukazuje na nutnost takové reformy
a zároveň vytváří vhodné podmínky pro její zahájení. Důležité je
také doprovodné rozhodnutí shromáždit pod memorandem výlučně
podpisy teologů vyučujících na německých teologických fakultách.
Autoři uvádějí šest oblastí, ve kterých by se podle jejich názoru reforma mohla projevit:
1. Struktury spoluúčasti
Spoluúčast věřících na všech úrovních církevního života je prubířským kamenem hodnověrnosti osvobozujícího poslání evangelia,
v souladu se starobylou právní zásadou „O tom, co se všech týká, má
být rozhodováno všemi společně“. Církev potřebuje více synodálních
struktur na všech úrovních svého života, věřící se mají podílet na
dosazování do všech důležitých církevních úřadů (biskupů, farářů).
Co lze rozhodnout přímo na místě, ať je také přímo na místě rozhodnuto. Rozhodnutí musí být transparentní.
2. Společenství
Společenství věřících mají být místem vzájemného sdílení duchovních i hmotných statků, v současnosti však jsme svědky eroze jejich
života. Nedostatek kněží vede k vytváření stále rozsáhlejších církevně-právních jednotek – takzvaných „XXL-farností“ – ze kterých
se vytrácí pocit sounáležitosti a také historická identita. Existující
společenské sítě jsou přitom po špičkách vyklizovány. Zároveň tím
narůstá „opotřebení“ kněží, často až k proslulému syndromu vyhoření. Iniciativu věřících podlamuje nedůvěra a nedostatečná vůle
k aktivnímu utváření společenství v demokratickém duchu. Církevní
představitelé mají sloužit společenství a ne naopak. Církev potřebuje
i ženaté kněze a ženy pověřené odpovědností za církev.
3. Právní kultura
Uznání lidské důstojnosti a svobody každého jednotlivce se projevují
tím, že řešení případných sporů probíhá v duchu nestrannosti a úcty
ke zúčastněným. Církevní právo je právem jen tehdy, když umožňuje
28
věřícím, aby se svých práv skutečně dovolali. Právní ochrana a právní
kultura v církvi naléhavě potřebují zlepšení. Za první krok k němu se
považuje vytvoření průhledného systému soudních pravomocí.
4. Svoboda svědomí
Úcta k osobnímu svědomí souvisí s důvěrou v lidskou schopnost
činit rozhodnutí a nést za ně odpovědnost. Podpora této schopnosti
je jednou z úloh církve, která se přitom ale nestaví proti těm, kdo
prožívají vzájemný vztah v lásce, věrnosti a vzájemné péči k osobě
stejného pohlaví nebo v novém vztahu po předchozím rozvodu.
5. Smír
Předpokladem opravdové solidarity s „hříšníky“ je doznání hříšnosti
ve vlastních řadách. Samolibý morální rigorismus není slučitelný
s úlohou církve. Nelze kázat smír s Bohem bez úsilí o smír s těmi,
vůči kterým jsme se sami provinili násilnostmi, upíráním práv
a proměnou osvobozujícího biblického poselství v nemilosrdnou,
neústupnou morálku.
6. Bohoslužba
Liturgie žije z aktivní účasti všech věřících, a proto se v ní musí
odrážet jejich zkušenosti, vyjádřené dnešnímu člověku srozumitelným způsobem. Bohoslužba nesmí ustrnout v tradicionalismu; kulturní rozmanitost je jejím obohacením a obranou proti centralistické
uniformitě. Církevní poselství dokáže zasáhnout srdce lidí pouze
tehdy, když slavení víry vyvěrá z konkrétních životních situací.
ATMOSFÉRA PROHLÁŠENÍ
Bezprostředním impulsem memoranda je „bezprecedentní krize, do které uvrhly německou katolickou církev odhalené případy
sexuálního zneužití žáků jezuitské koleje v Berlíně“. Autoři se ale
výslovně odvolávají také na „Dialoginitiative“, kterou vyhlásila v září
2010 Německá biskupská konference (NBK) po konzultaci s největší německou organizací katolických laiků, ZdK (Zentralkomitee
der deutschen Katholiken). Memorandum je dalším v řadě pokusů,
kterými se němečtí katolíci od skončení koncilu snaží dosáhnout
větších pravomocí pro místní církev. Před nadcházející návštěvou
Benedikta XVI., ohlášenou na podzim letošního roku, ustoupila ale
ohlášená Dialoginitiative biskupů do pozadí, a to zřejmě také ovlivnilo autory memoranda plných očekávání slíbené výměny názorů.
V německých reformních iniciativách posledních dvaceti let se
nejčastěji opakují návrhy změn církevní etiky ve vztahu k sexualitě
a reformní požadavky týkající se církevní instituce a jejího fungování. V oblasti církevní etiky je sice důležitým, ale nikoliv novým
terčem kritiky kněžský celibát a jsou tu také požadavky nové – za
všechny lze uvést požadavek změny církevního pohledu na homosexuály. Přinesl je nedávný vývoj západoevropské společnosti, katolická církev je bere vážně a dá se předpokládat, že na ně bude po
příslušné rozvaze adekvátně reagovat.
Druhá a daleko důležitější, závažnější skupina požadavků se týká
fungování církevních struktur. Klíčovým problémem je přitom už
zmíněný způsob výběru významných církevních představených, především diecézních biskupů.
Memorandum nepřichází s žádnými novými problémy, je to
v podstatě jen další apel ve stejné věci, totiž v otázce současné podoby
církevní instituce a jejího fungování. Už v 11. století se v Evropě vedl
spor mezi světskou mocí a vedením tehdy ještě nerozdělené církve
o investituru, tedy o právo jmenovat významné církevní hodnostáře,
v první řadě sídelní biskupy. V této věci se ale už tehdy nepodařilo dosáhnout úplné a všestranné dohody, jak dokládá v naší zemi
například osud sv. Jana Nepomuckého ještě na sklonku 14. století.
Není proto divu, že v různých podobách vystupuje tento problém
na scénu až do dnešní doby.
REFORMNÍÍ INICIATIVY
V NĚMECKÉM JAZYKOVÉM PROSTORU
1989: Katoličtí profesoři teologie kritizují zvyklosti uplatňované
při jmenování biskupů (tzv. „Kölner Erklärung“).
1993: Německá organizace katolických laiků (ZdK) požaduje větší
ochotu církevního vedení k dialogu s laiky.
1995: Laická iniciativa „Wir sind Kirche“ (My jsme církev)
v Německu a v Rakousku (skoro jeden a půl milionů podpisů!)
žádá provedení vnitrocírkevní reformy; obsahuje požadavky
zrušení povinného kněžského celibátu, kněžského svěcení žen,
spolurozhodování laiků při výběru kandidátů biskupského svěcení
a změnu církevního přístupu k otázkám sexuality.
2007: 88 katolických teologů se zasazuje o reformu Kongregace
pro nauku víry. Výchozím bodem protestu je zásah této Kongregace proti jihoamerickému teologovi osvobození Jonu Sobrinovi.
2009: Petice za ničím neomezované uplatňování závěrů II.
vatikánského koncilu; ve stejném roce několik německých teologických fakult protestuje proti způsobu, jakým byli zproštěni
církevních trestů čtyři exkomunikovaní tradicionalističtí biskupové, odmítající ústřední výpovědi II. vatikánského sněmu.
2011: memorandum teologů Kirche 2011: Ein notwendiger
Aufbruch (Církev 2011: Nutnost nového vykročení)
REAKCE VĚŘÍCÍCH A TEOLOGŮ
Jak se dalo očekávat, je reakce na text pozitivní na straně laických
organizací, od ZdK přes organizaci katolické mládeže až k ženskému
sdružení, zatím co biskupové se vyjádřili rezervovaně až odmítavě.
Sekretář NBK, H. Langendörfer, přesto memorandum přivítal jako
„významnou reakci na biskupy vyhlášenou Dialoginitiative“. Velmi
negativně reagovalo např. známé tradicionalistické sdružení „Petition Pro Ecclesia“ a v některých dalších podobně laděných odezvách
se dokonce objevují výzvy k autorům memoranda typu „Vystupte rovnou z církve!“ a „Přestupte k evangelíkům, tam už jsou vaše
požadavky splněny!“
Laické organizace reagují pozitivně, podobně jako v případě dřívějších podobných situací. Je ale cítit jejich rostoucí únavu z bušení
na zavřené dveře. Novotou je opravdu mimořádně silná podpora
memoranda v prostředí teologů; přes 300 podpisů v Německu by
v sedmkrát menším Česku odpovídalo zhruba 45 podpisům vyučujících na našich teologických fakultách! Teologové jsou intelektuální
a kritická církevní instance a hrají v životě církve významnou, i když
ne rozhodující úlohu.
VÝZVA PRO ČESKOU CÍRKEV
Boj o investituru dobře ukazuje, že už před skoro tisíci lety šlo
(poněkud drsně, v souladu s tehdejšími celkově drsnými mravy)
o to, komu příslušný církevní hodnostář „vděčí“ za svůj úřad a vůči
komu proto cítí za jeho výkon odpovědnost. Ve středověku mělo
postavení sídelního biskupa nebo opata významného opatství také
značnou váhu společenskou a hospodářskou. Bylo přirozené, že se
místní vládcové snažili mít je na své straně a usilovali o právo rozhodovat o jejich dosazení.
V západním světě je dnes naštěstí nebezpečí takového počínání malé až nulové. Vlády slušných států do jmenování katolických
biskupů nezasahují. U nás jsme zažili v minulém století státní tlak
na církve totalitními režimy, které chtěly společnost zcela ovládnout.
Jinak už ale církve dnes ani nejsou tak důležitým celospolečenským
faktorem, aby politici měli důvod vměšovat se do jejich života.
Ve společnosti od dob boje o investituru přestalo být předávání
politické moci záležitostí uzavřených mocenských elit, v podstatě
královských dynastií nebo, za výjimečných okolností, významných
šlechtických rodů, vysoko nad hlavami poddaných. V často krvavých střetech postupně, zezdola, vznikala občanská společnost a její
členové, tedy všichni občané, se domohli vlivu na periodické utváření vlád všeobecným hlasováním. Trochu paradoxně jsou to oni,
pokud jsou členy církve, kdo dnes usilují o spolurozhodování při
výběru budoucích biskupů, zřejmě alespoň z části pod vlivem své
pozice občanů ve společnosti. Nepřekvapí proto, že se ho nejhlasitěji
dožadují katolíci v zemích se solidní společenskou demokratickou
kulturou. I tam ovšem má volání po právu na spolurozhodování
laiků své odpůrce, jak dokládají právě i v Německu některé negativní
reakce na memorandum teologů.
Zdá se, jakoby naše česká, dvacátým stoletím zbědovaná církev
měla aspoň prozatím zcela jiné problémy a starosti než němečtí katolíci. Zkušenost tzv. „nesvobodné demokracie“, kterou v současnosti
prochází celá naše společnost, vede k nezájmu o volby do parlamentu
a částečně i do orgánů místní samosprávy, a protože křesťané nebývají nejrevolučněji naladěnou vrstvou občanské společnosti, není
divu, že ti naši o nějaké volební procesy uvnitř církve nejeví žádný velký zájem. Naše západoevropské spolubratry ve víře s jejich
neustálými požadavky dost dobře nechápou a vytvářejí tak vlastně
paralelu k těm z našich politiků, kteří ve jménu obrany naší státní
suverenity odmítají konstruktivní spolupráci se západní Evropou
i na poli politickém a sociálním. Jedni i druzí, ve společnosti jako
v církvi, razí známou „českou cestu“.
U NIV ER SUM 2 /XXI
29
Jiří Zajíc
Spoutaná řetězem vlády peněz – to je skutečný stav médií
v „mediální společnosti“. Jak v nich může obstát křesťanská zvěst?
Z
podivuhodných technických vynálezů, které zejména
v dnešní době s Boží pomocí vyvinul lidský důmysl
ze stvořených věcí, církev bere na vědomí a sleduje se
zvláštním zájmem ty, které mají vztah především k lidskému duchu a které otevřely nové možnosti velmi snadného sdělování zpráv, myšlenek a pokynů všeho druhu. Mezi těmito
vynálezy vynikají prostředky uzpůsobené tak, aby mohly zasáhnout
a ovlivnit nejen jednotlivce, ale i masy a celou lidskou společnost.
Je to tisk, film, rozhlas, televize a jiné; právem se tedy nazývají sdělovacími prostředky. Matka církev dobře ví, že tyto prostředky při
správném používání prokazují lidstvu velké služby, neboť velmi přispívají k osvěžení a vzdělání ducha a k šíření i upevňování Božího
království.“ Takto velkolepě začíná dokument II. vatikánského koncilu Inter mirifica věnovaný na prahu „mediální doby“ prostředkům
společenské komunikace – stručně řečeno médiím. Dnes – s odstupem skoro padesátiletým – vidíme, že tyto „podivuhodné vynálezy“
se v míře nebývalé staly mnohem spíš než přispěvateli ke „vzdělání
ducha a k šíření Božího království“ nástroji ohromných manipulací
s veřejným míněním a šíření kultu pochybných „hvězd“ i konzumního životního stylu.
A právě do této situace přichází mladá slovenská specialistka na
mediální komunikaci Terézia Rončáková se svým triptychem studií věnovaných „průniku náboženského a publicistického stylu“. Je
poznat, že autorka nejen vystudovala žurnalistku, ale má i docela
bohatou zkušenost z praktické práce v médiích: tiskové agentuře
SITA, slovenských Katolíckych novinách i ve Vatikánském rozhlase
v Římě. Tři její na sebe navazující monografie – Keď chce cirkev
hovoriť mediálnym jazykom (2009), Ako cirkev hovorí mediálnym jazykom (2009) a Môže cirkev hovoriť mediálnym jazykom?
30
(2011) – vznikly na půdě Katolické univerzity v Ružomberku, na
Katedře žurnalistiky Filozofické fakulty, kde T. Rončáková v současnosti působí.
Třetí díl této série nedávno vyšel v českém nakladatelství Paulínky. Českému čtenáři se tak dostává do ruky dílo výjimečné, a to hned
v několika směrech.
METODICKÝ PŘÍNOS
Ukazuje se, jak je užitečné, existuje-li kompetentní křesťanské (katolické) odborné pracoviště, které se nějakou problematikou – v tomto
případě komunikací církve se společností – může zabývat dostatečně
do hloubky a dostatečně systematicky. Celá publikace Môže cirkev
hovoriť mediálnym jazykom? je totiž postavená na dvou pilířích –
teoretickém a experimentálním, které by bez možnosti důkladného
zpracování nebyly myslitelné, natož aby vzniklo jejich podařené prolnutí, k němuž v recenzované publikaci skutečně došlo.
Oním teoretickým východiskem je především komplexní analýza komunikace (mající své kořeny už v Aristotelovi), která dobře
vidí zásadní význam nevyřčeného, ale o to důležitějšího kontextu,
v němž komunikace probíhá – tedy toho, co pozdější teorie označuje
jako „rámce“(frames). Právě rámcování je tím, co dává adresátovi
sdělení klíč k dobrému porozumění. Díky němu může být skutečně „zasažen“ poselstvím, s nímž se na něj jeho autor obrací. Proto
je tak důležité dobré rámcování informací poskytovat. Jinak totiž
může dojít k zásadnímu minutí smyslu sdělení. Toto ostatně dobře
vědí lidé zkušení v polemice: mnohdy právě změnou rámce dokážou
zásadně posunout hodnotu argumentů – buď je podstatně oslabit,
nebo někdy i zcela neutralizovat. Komunikátoři si tedy musejí dávat dobrý pozor na
to, jaké rámce bývají v daném tématu typické, případně jaké lze předpokládat u těch,
k nimž se obracejí – a případně sami poskytovat takové, v nichž jejich poselství správně
zarezonuje.
Ještě hlouběji než rámcování zasahuje
komunikaci – zejména, pokud se týká skutečností s hodnotovou dimenzí – existence/
neexistence společné „ideové báze“. Význam
tohoto kroku autorka popisuje následovně:
“…po určení ‘posolstva’, čiže hlavnej myšlienky, základného odkazu skúmaného textu,
sme prikročili ku sformulovaniu ideového
základu, na ktorom dané posolstvo stojí,
a to nie samoúčelne, ale na ktorom zároveň Trojice mediálních analýz Terezie Rončákové: základem jsou empirická data.
zakladá určitú nádej na oslovenie príjemcu
a dosiahnutie jeho súhlasu, a teda na jeho
ovplyvnenie, presvedčenie. Každá komunikácia – a osobitne tá, kto- lárního „světa“ – a to z hlediska nevyslovených, ale o to důležitějších
rej obsahom sú názory, postoje, ako to je v žurnalistike, – je totiž (světonázorových) východisek – topoi, kontextů (frames) i mediálně
možná iba na určitej spoločnej vlnovej dĺžke. To ‘spoločné’ pomeno- upotřebitelných hodnot (news values). Zde je názorně poskytnut klíč
vala teória rečníctva latinským výrazom ‘loci’, čiže miesta, v gréčtine k pochopení, proč o to „naše poselství“ mají média tak mizivý zájem,
‘topoi’.” Toto je skutečně nesmírně cenný nástroj pro porozumění případně proč – když už se tam nějak objeví – získá často tak nepřitomu, jak ve skutečnosti komunikace probíhá. A to na všech úrov- měřenou podobu. Tím vším se autorka zevrubně a bez přikrašlování
ních – od manželské či rodičovské, přes kolegiální až ke komunikaci zabývá. Jaké jsou hlavní linie napětí mezi východisky katolického
vůči veřejnosti. Tyto skryté předpoklady našeho chápání významů a sekulárního přístupu? Začnu těmi, kde je konflikt největší, skončím
a následně i smyslu sdělení je potřeba co nejvíce odkrývat – chce- těmi, kde naopak je společný největší průnik:
me-li pochopit úskalí, s nimiž se náš komunikační pokus sdílet se 1. linie: Přirozený (Boží) zákon je univerzální, navždy platnou nors druhými bude potkávat.
mou, bez jeho dodržování všechno krachuje, padá. Protinázor:
Na tomto dvojím základě – frames a topoi – je pak postavena anaVšechno se vyvíjí, tedy i hodnoty, včetně pojetí dobra a zla.
lýza určujících rovin, skrze něž komunikace reálně probíhá – tedy 2. linie: Bůh a církev znají a chtějí skutečné dobro člověka. Protinácharakteru komunikačního mediálního systému. Autorka nazvala
zor: Církev je zastaralá, nereflektuje potřeby lidí, omezuje svobodu.
tyto roviny kód, kanál a vnější vstupy.
3. linie: Člověk potřebuje Boha, který nás miluje a spasil nás, i církev,
která zprostředkuje povzbuzení a posilu. Protinázor: Duchovno je
potřebné; člověka pozdvihuje, inspiruje, oslovuje a přispívá k jeho
seberealizaci
ANALÝZA MEDIÁLNÍCH VÝSTUPŮ
4. linie: Základní hodnoty jsou láska, štěstí, lidská důstojnost, přiA právě tady přichází pro čtenáře – alespoň českého – další milé
čemž podmínkami k jejich dosahování jsou ctnosti – milosrdenpřekvapení: Zkoumání, které mu autorka ve své knize nabízí, se opírá
ství, pokora, jednota, solidarita, pravdomluvnost, věrnost, úcta
jednak o práci s konkrétními mediálními výstupy, jednak o solidk druhým, čistota. Protinázor: Touha po pravých hodnotách – lásně pojatou dvojici kvalitativních výzkumů. Jasně se tak odpoutává
ce, štěstí – přičemž cestou k nim je hlavně velkorysost, tolerance,
od situace běžné v typické náboženské produkci, kdy se prezentuje
vlastní nasazení a solidarita.
„objektivní“ nauka „jak by to mělo být“ nahlížená případně z pozice 5. linie: Hodnota člověka daná tím, že je Božím obrazem, což zakládá
velmi omezené autorovy zkušenosti, ale prakticky chybí konfrontace
jeho důstojnost, z níž plyne i nárok na svobodu. Protinázor: Hods tím, „jak to skutečně je“. Tady máme naopak co do činění s úspěšnota člověka se odvíjí prvořadě od jeho svobody („automaticky“
ným pokusem pohlédnout na realitu mediálního světa s fenomenopředpokládané), z níž plyne nárok na rovnost lidí i spravedlnost
logickou poctivostí.
a případně i přiznání lidské důstojnosti.
Východiskem obsahové analýzy byl vzorek z 261 novinářských Odsud je už docela dobře vidět, po jakých cestách má křesťanské
výstupů vybraných na základě tématu a současně i aktuálnosti, aby poselství k sekulární společnosti šanci dospět k nějaké formě přijetí
výzkum co nejvíce zohledňoval současnou slovenskou situaci: (1) a kde naopak bude nutně narážet na naprosté nepochopení. Terezie
Kauza tzv. nových sedmi smrtelných hříchů; (2) Odluka církve od Rončáková přitom poukazuje i na to, že pro slovenskou společnost
státu; (3) Návštěvy papeže Benedikta XVI. v Brazílii, Rakousku je dnes typické sdílení sekulárních, nikoliv náboženských topoi –
a USA; (4) Pastýřské listy slovenských biskupů; (5) Sexuální výcho- z čehož plyne, že i mnozí katolíci ve skutečnosti sdílejí východiska,
va; (6)Výhrada svědomí zdravotnického personálu v souvislosti která rozhodně nelze označit za katolická.
s potraty).
Jak vidno, podobný soubor (jistě doplněný o návštěvu papeže
u nás) by mohl být předmětem analýzy i v naší zemi. Bohužel u nás
KVALITATIVNÍ VÝZKUMY
nemáme odborné pracoviště, které by se tomu mohlo s potřebnou
kapacitou věnovat. O to cennější je, že tu od slovenských kolegů Kromě analýzy mediálních výstupů představovala druhý podstatdostáváme přehledně zpracováno mediální pokrytí typických udá- ný zdroj zkoumání dvojice kvalitativních výzkumů: jednak sedm
lostí z oblasti současného setkávání i střetávání křesťanského a seku- diskusních skupin expertů – zpravidla po deseti účastnících z řad
U NIV ER SUM 2 /XXI
31
pracovníků v médiích (metoda Delphi), jednak tři skupiny adresátů
mediálních sdělení formou řízených rozhovorů (focus groups). To,
co se podařilo tímto způsobem shromáždit, představuje mimořádně
cenný zdroj poznání toho, jak skutečně dnes média – včetně těch,
která mají „církevního“ vlastníka – fungují. A také – jak se s tím
vyrovnávají – či nevyrovnávají – ti, kteří jsou nějakým způsobem zodpovědní
JIŘÍ
za zprostředkovávání náboženského,
resp. křesťanského poselství. Publikace
pochopitelně v přímé formě obsahuje
jen zlomek výpovědí, ale je zřejmé, že
se tak (skoro jistě v česko-slovenských
poměrech poprvé) podařilo shromáždit dostatečné množství kompetentních názorů i argumentů k tomu, aby
se z nich daly vyvozovat reprezentativní
závěry ohledně kompetence a efektivity působení církevních mluvčích v naší
společnosti.
Získaná data pak autorka třídila
podle oněch v úvodu uvedených kategorií – kód, kanál, vnější vstupy – a v rámci nich se detailněji věnovala každé z položek, jež tyto tři kategorie
obsahují. Tak vznikla informačně i metodologicky zvlášť přínosná
první část knihy nazvaná Charakter mediálneho komunikačného
systému. Její obsah je praktický a obsahuje celou řadu zásadních
pohledů na to, jak opravdu komunikace církve (nejen jejích představitelů) se sekulární společností probíhá. Pro názornost vybírám čtyři
takové souhrnné výpovědi, jimiž Tereza Rončáková provádí syntézu
faktů, jež obsahovaly výpovědi respondentů výzkumu.
(1) Jsou církevní mluvčí ochotní zaujímat autentické postoje?
„Keď teda hovoríme o šírení náboženského posolstva prostredníctvom médií, ako podstatná vonkajšia podmienka jeho úspechu sa
ukazuje schopnosť a ochota zaujímať postoj. Náš výskum poukázal na
jeho absenciu. Opatrnosť a sterilnosť náboženských komunikátorov
vyplýva z protektorského vnímania svojej cieľovej skupiny, zo strachu zo zlyhania ľudského faktoru a z následného omylu, z nedôvery
voči mediálne nastoľovaným témam a uplatňovania vlastného metra
na rozlišovanie užitočných a neužitočných tém a najmä zo snahy
o múdru rozvahu až do extrému spreneverovania sa prorockej úlohe.
Riešenie sa preto črtá vo väčšej otvorenosti, v ochote vnímať mediálny priestor ako priestor na formovanie názorov – a nie nevyhnutne
iba na prezentáciu definitívne správnych názorov, a najmä v odvahe
reagovať prorocky na prospech spoločnosti ako takej.“
(2) Vyjadřují se církve k tomu, co skutečně lidi pálí?
„Pravou novinárskou formou permanentnej formácie veriacich by
bolo reflektovanie a interpretovanie spoločenského diania z pohľadu
náboženských zásad, to však, ako sme naznačili v predchádzajúcich
kapitolách, v cirkevnej mediálnej komunikácii zväčša absentuje.“
(3) Probíhá skutečný dialog uvnitř církve i mezi církví a společnosti?
„Východisko k analýze problému vnútrocirkevného dialógu na
Slovensku teda predstavuje zrejmý rozpor medzi volaním po takomto dialógu na strane príjemcov a odmietavým, alebo aspoň skeptickým postojom k nemu na strane kompetentných komunikátorov.
Prví vnímajú na strane cirkvi totalitnú snahu zachovať zdanie bezproblémovosti a odmietanie pravdivých informácií, druhým chýba
na strane angažovaných kňazov i laikov konštruktívnosť a podriadenosť hierarchickému cirkevnému komunikačnému systému. To speje
k obojstrannej nedôvere, ktorá priepasť nekomunikácie ešte prehlbuje. Nedôvera a komunikačná paralýza
vychádza aj z idealistického pridŕžania
ZAJÍC
sa nefunkčných modelov – dokonalej
hierarchickej komunikácie na jednej
strane a očakávania len dobrých úmyslov kritikov na druhej strane. Riešenie
sa preto črtá predovšetkým v realistickom zvážení podmienok a v obojstranných ústretových krokoch smerom
k odstraňovaniu nedôvery.“
(4) Má vůbec církev lidi schopné
oslovit společnost?
„Ako výrazný vonkajší činiteľ v procese mediálnej komunikácie náboženských posolstiev sa ukazuje absencia
vonkajších komunikátorov, čiže nositeľov posolstva so snahou a záujmom
o jeho mediálne šírenie. Takíto komunikátori chýbajú pre komplex
príčin: 1. slabú motiváciu kňazov sa nimi stať, 2. nespoluprácu
kňazského a laického stavu, 3. elimináciu schopných ambicióznych
komunikátorov ako priveľmi vytŕčajúcich z radu, 4. predsudky
a obavy z vonkajšej prezentácie na strane cirkvi, 5. absenciu stratégie vrátane investícií, pričom poslednú príčinu sme označili za
najdôležitejšiu. Tento problém si preto vyžaduje systémové riešenie, ktorého súčasťou sa stane nahrádzanie predsudkov poznatkami
o fungovaní mediálnej komunikácie, posilňovanie autority laických
inštitúcií a dôvery voči nim a predovšetkým dôraz na stratégiu
a ochota na investície.”
Předložené ukázky (a bylo by jich možné předložit desítky) myslím dostatečně dokumentují, že autorka odmítla lakovat skutečnost
na růžovo, že si počíná s potřebnou vědeckou poctivostí, byť vzniklý
obraz křesťanů i jejich církví není vůbec lichotivý. Bylo by ale omylem se domnívat, že Tereza Rončáková kritizuje samoúčelně, nebo že
se dokonce dostala do opačného extrému a církve – a zejména jejích
představitele – paušálně soudí. Její pozice je mnohem vyváženější
a z celé práce je patrná nejen odvaha k pravdě, ale i snaha zachytit to
kladné, na čem by bylo možno spolehlivěji budovat účinnou komunikaci církve se společností.
Tyto skryté předpoklady našeho
chápání významů a následně
i smyslu sdělení je potřeba co
nejvíce odkrývat – chceme-li
pochopit úskalí, s nimiž se náš
komunikační pokus sdílet se
s druhými bude potkávat.
teologická literatura – novinky
www.ikarmel.cz/teologie
32
STRATEGICKÝ OMYL
Nyní je na čase uvést i cosi kritického na adresu samotné knihy, resp.
její autorky. Studii by určitě prospělo, kdyby neopakovala již jednou
uvedené názory, aniž by s nimi nějak dál pracovala. Typickým příkladem je následující výpověď redaktora televizní stanice Markíza
Radoslava Igaze: „Problémom je, že v prípade určitých kľúčových
etických tém je môj názor pre mnohých ľudí úplne nezrozumiteľný.
Ak chcem povedať niečo k podstate, prestáva to byť atraktívne. Pre
ľudí, ktorí tomu nerozumejú, to ani nie je kontroverzné,“ konštatoval. Rozchod medzi komunikátorom a komunikantom nastáva
podľa neho v takom prípade práve na frekvenčnej dĺžke: „Poznanie Ježiša Krista je veľký dar. Bez neho ani najinteligentnejší ľudia
nerozumejú niektorým veciam.“ (s. 48 rukopisu a dále s. 50, s. 97,
s. 126 a v podstatě i s. 127). Obdobně například opakovaně cituje
šéfredaktora týdeníku Trend Františka Múčku, „ktorý pracovníkov
médií rozdeľuje na ‚obchodníkov‘ a ‚novinárov‘. Prvým ide o zisk,
druhým o prezentovanie určitého posolstva, často neziskového, alebo dokonca stratového.“ (s. 68 rukopisu, a dále s. 70, s. 110 a s. 115).
To je škoda hned ve dvojím smyslu: jednak se tím knížka stává místy (zejména ve 2. části) už poněkud únavnou, jednak by jistě stálo
za to s myšlenkami vyslovenými dotyčnými respondenty pracovat
tvořivěji, než jen pro opakovanou dokumentaci nějakého konstatovaného fenoménu. Například je konfrontovat
s jinými názory a stanovisky – jak respondentů
JIŘÍ
výzkumu, tak odborné literatury.
U Františka Múčky pak má po mém soudu
podstatný původ i dvojice v knize vyslovených
a spolu souvisejících názorů, nad nimiž kladu
vážný otazník. Předně se jedná o iracionalitu
víry. Šéfredaktor ekonomického týdeníku Trend
„kladie príčinu určitej neprenosnosti iracionálneho náboženského posolstva do charakteru osobnosti novinára. Typizovaný novinár je podľa neho
nadpriemerne racionálny a kritický, pričom ‚existuje korelácia medzi kritickým zmýšľaním a prístupom k viere‘. Jej výsledkom je rastúca skepsa na
strane novinárov, lebo ‚prijať iracionálnu pointu
viery je ľahšie s nižšou mierou kritickosti‘.“ Terezie Rončáková to pak
několikrát různým způsobem opakuje a potvrzuje. Myslím, že tady
došlo ke dvojímu zkratu. Jednak automatické ztotožnění víry s iracionalitou neodpovídá biblickému pojetí vztahu člověka k Bohu.
Biblický – a tedy i křesťanský – typ víry není slepou věřivostí, nýbrž
vztahem, v němž se angažuje člověk ve všech svých dimenzích. Josef
Ratzinger v Úvodu do křesťanství věnuje „rozumnosti víry“ hned
v první kapitole celou podkapitolu 6. Mnohem přesnější je v souvislosti s biblickým pojetím víry hovořit o transracionalitě – tedy
takové skutečnosti, kde si nevystačíme s předmětně chápaným světem. Víra – stejně jako láska – překračují „jen lidskou“ racionalitu,
ale to neznamená, že ji současně podstatně nezahrnují. Láska – ani
víra – nejsou slepé. Slepá je zamilovanost – a pověrčivost.
Výmluva na iracionalitu víry – a v důsledku toho na její nevhodnost k mediálnímu zprostředkování – je ale omylem i z hlediska
samotné mediální komunikace. Cožpak není dnes mediální scéna
plná úspěšných zprostředkovávání všemožných iracionalit – od
vytváření různých „osobností“ a „hvězd“, přes reality show a současný politický marketing až k působení mediálních astroložek
a podobných šarlatánů? Právě postmoderní kultura, zaměřená na
zábavu, v prvé řadě „prodává“ emoce. Je jasné, že ne každý žánr
je vhodný pro mediální zprostředkování víry a že „rychlé“ formy
zpravodajského charakteru se skutečně pro „dobrou zvěst“ příliš
nehodí. Otvírat Televizní noviny o vánocích zprávou „Dnes se vám
v Betlémě narodil spasitel světa“ by jistě působilo komicky. Ale tohle
všechno věděli bibličtí autoři – stejně jako Ježíš – dávno. Pro svoje
poselství si volí jiné, mnohem vhodnější žánry, umožňující hlavně
rozvinout příběh. I ten ostatně Terezie Rončáková vytipovala jako
jednu z hlavních forem, jež křesťanské poselství má šanci úspěšně
nést i skrze média.
Problém je ale jinde: Emocionální rovina církevního mediálního
zprostředkování bývá sterilní. Opírá se o symboly, které dnes nehovoří většinou pořádně ani k „domácím“ křesťanům, předpokládá
city, které neexistují ani v „dobrých katolických rodinách“, používá
slov, která působí nadutě, odpudivě či prázdně – rozhodně ne přátelsky, laskavě, partnersky. Oč víc se v církevních vystoupeních používá
slovo „láska“, o to méně bývá skutečná láska přítomná v církevních
shromážděních a mnohdy i rodinách. Zkrátka – kámen úrazu není
v „iracionalitě víry“, ale v emocionální nedůvěryhodnosti těch, kteří
se ji snaží zprostředkovat.
CÍRKEV NEBO BŮH?
Proto pokládám i za strategický omyl jedno z doporučení, které
v závěru knihy – mezi spoustou dalších důležitých a nosných – Terezie Rončáková dává. Uvedu ho záměrně v širším kontextu, protože se
vším ostatním souhlasím: „V tejto súvislosti sa vynára otázka evanjelizácie cez médiá, ktorú sme uzavreli sformulovaním tézy, že samotná evanjelizácia nie je úlohou
ZAJÍC
médií ani nezodpovedá ich možnostiam. Pred
náboženskými komunikátormi stojí preto výzva
prijať toto obmedzenie a sústrediť sa v médiách
na preevanjelizáciu a pastoráciu. To znamená
presunúť pozornosť zo správ ‚o Bohu‘ na správy
‚o cirkvi‘, čiže upustiť od ohlasovania Božej lásky
a spásy v prospech budovania pozitívneho imidžu cirkvi, aby ona mohla svojimi pôvodnými
prostriedkami na to určenými úspešne rozvinúť
vlastné evanjeliové ohlasovanie. Nebudovať
posolstvá na základe predpokladanej spoločnej
viery ani ich nesmerovať na chcené prijatie viery znamená neocitať sa na inej vlnovej dĺžke.
Úlohou cirkevných komunikátorov je dbať na spoločnú frekvenciu
s mediálnymi príjemcami, čo im umožňuje aj poznanie základných
zdieľaných presvedčení topoi. Osloviť adresáta komunikácie v zmysle
dotknúť sa jeho presvedčenia, zapôsobiť na neho, vyprovokovať zmenu je možné iba na základe spoločných topoi. Úsilie náboženských
komunikátorov má preto smerovať k spoznávaniu topoi fungujúcich
v mediálnom prostredí a k odpovedaniu na ne.“
To, co považuji za omyl, je ono jasné doporučení budovat v prvé
řadě pozitivní obraz církve a v podstatě rezignovat na zprostředkovávání možnosti „potkat se s Bohem“. V téhle podobě to může platit
nanejvýš pro zpravodajství. Ale jinak – právě z důvodů „fungujících
topoi“ a tím i „společné frekvence“ – je (alespoň v českých poměrech)
mnohem nadějnější nabízet nějakou formu uvádění do duchovního života, než se pokoušet rehabilitovat velmi špatný obraz církve.
Ostatně i při analýze topoi autorka zjistila, že zatímco lidé rozhodně
nejsou přesvědčeni, že právě církev by měla být onou „znalkyní“
toho, co potřebují a jak dojdou štěstí, jsou mnohem více nakloněni
přesvědčení, že nějaký duchovní život potřebují. Jistě – vstupujeme
tím do konkurenčního prostředí všech možných nabídek od tradičních východních spiritualit (zejména buddhismu), přes různé alternativní a esoterní směry, až k vyloženým podvodníkům, ale přece
jen se tím dostáváme na „frekvenci“, která má v současné společnosti
rezonanci. Uvážíme-li pak, že takové žánry jako film, dokument,
multimediální dílo a jistě i nějaké další unesou skutečný příběh a tím
i dostatečně hluboký prostor na vyjádření lásky či víry, je jednoznačná preference zaměření na obraz církve zjevně nepřiměřená.
Moje závěrečná kritika ovšem nikterak nemůže zastřít, že publikace Môže cirkev hovoriť mediálnym jazykom? je prakticky povinnou
četbou pro každého, kdo to myslí s komunikací našeho křesťanského
poselství v dnešní době vážně. Dokonce i pro čtenáře, kteří vycházejí
z prostředí necírkevního, ale rovněž usilují o komunikaci nějakého
důležitého poselství – vědeckého, výchovného, kulturního – je to
kniha velmi cenná: ukazuje zcela prakticky, jaké otázky by si měl
klást každý, kdo se jinak jen marně ptá, proč to jeho skvělé poselství
média „neberou“ a tedy zůstává široké veřejnosti utajené.
Autor je pedagog, publicista a mediální analytik.
Zde je názorně
poskytnut klíč
k pochopení, proč
o to „naše poselství“
mají média tak
mizivý zájem...
U NIV ER SUM 2 /XXI
33
TRENDY
Jsou to (přece jen) jatka
Perla Kuchtová
Masová živočišná výroba je záležitost, kterou člověk nemůže vnímat jinak
než jako hrozivý stín lidské civilizace. Jak se k tomuto fenoménu můžeme
stavět z křesťanského hlediska?
P
ro lidskou potřebu se podle údajů Světové organizace pro
výživu a zemědělství (FAO) každoročně porazí více než
50 mld. zvířat. Nejvíce je kuřat (44 mld.) a prasat, kterých
se porazí více než miliarda. Vejce získává lidstvo díky chovu 5 mld. nosnic. Spotřeba masa na osobu a rok vzrostla významně za posledních 40 let na všech kontinentech. V USA
z 89 kg na 124 kg, v Brazílii z 28 kg na 79 kg, v Evropě z 56 kg na
89 kg, v Číně ze 4 kg na 54 kg a v Japonsku z 8 kg na 42 kg. Při současném trendu podle FAO celková spotřeba vzroste do roku 2020
na 327 milionů tun.[1]
Výše uvedená fakta ovšem nevypovídají nic o způsobu, jakým jsou
zvířata chována, čím jsou krmena, jak je s nimi nakládáno během
života, při přepravě na porážku a při samotné porážce. Vytvořili
jsme velmi efektivní dehumanizované systémy, v nichž živé bytosti,
Boží stvoření, mají místo pouze jako budoucí kus flákoty nebo zdroj
jiného užitku.
Zvířata určená ke spotřebě jsou ve velké většině chována v podmínkách člověka nehodných. Je s nimi krutě nakládáno během života,
34
při přepravě na porážku i při samotné porážce. Ke krutému nakládání
za podmínek, kdy mnohá zvířata po celý život neuzří světlo světa
a „žijí“ namačkána se svými stejně nešťastnými druhy na malé ploše,
lze přičíst i skutečnost, že jsou šlechtěna na maximální užitkovost
(např. kuřecí brojleři), což těmto umělým lidským výtvorům přináší v průběhu krátkého života většinou pouze další utrpení spojená
s neschopností přežít mimo umělé lidské systémy i nutnost přijímat
speciální „fortifikovanou“ potravu, bez níž by se jejich utrpení násobilo, protože jejich svalová hmota narůstá rychleji než kosterní. Velká
utrpení jsou spojena s nerespektováním přirozených potřeb těchto
tvorů a (často bolestivé) přizpůsobování jejich těl nehumánním podmínkám chovu (zkracování zobáků nosnic, bolestivé zbavování rohů,
kastrace kanečků bez umrtvení) včetně preventivních používání látek
medicínské povahy (ovšem, že bez ohledů a úvah o vlivu na zdraví
budoucího konzumenta), bez nichž by tato zvířata v umělých, člověkem vytvořených podmínkách nebyla schopna přežití.
V současné době žije na Zemi 6,5 miliardy lidí, v roce 2050 bude
podle odhadů Světové banky planetu obývat již přibližně 10 miliard
TRENDY
lidí. Rostoucí lidská populace ovšem znamená rostoucí nároky na
planetární zdroje a služby ekosystémů, které člověk svou průmyslovou i zemědělskou činností degraduje a ničí. Nátr uvádí, že lidstvo
si přivlastňuje téměř 40 % roční primární fotosyntetické produkce
rostlin chybějící posléze ostatním druhům organismů.[2] Mnohé
z těchto organismů jsou kvůli lidem a jejich aktivitám předurčeny k zániku. Několik málo organismů seznal člověk jako pro sebe
užitečné, i dostalo se jim pochybné výsady domestikace. Organismy,
o nichž usoudí, že jsou škodlivé, s většími či menšími úspěchy nemilosrdně utlačuje a hubí. Ostatní organismy v lepším případě chrání
v přírodních rezervacích či konzervuje v zoologických zahradách,
případně toleruje na jejich přírodních stanovištích, přitom však, vlivem vlastní rostoucí populace a jejích rostoucích nároků, vyvíjí stálý
tlak na vnější hranice jejich životního prostoru.
UTRPENÍ NAŠICH
MALÝCH BRATŘÍ A SESTER
Kohák uvádí, že ve středověku nahlížel člověk zvíře jako níže postaveného bližního, ovšem novověk přichází s představou zvířete jako
suroviny a čím horší zacházení, tím naléhavější potřeba odlišit člověka, aby se nemohl stát předmětem podobného nakládání.[3]
Podle téhož autora s rozvojem „masného průmyslu“ se objevuje
představa člověka jako vtěleného anděla s nesmrtelnou duší a zvířete
jako hmotného organismu či stroje bez nároků na jakékoliv ohledy.
A zatímco nastupující průmyslová revoluce si vyžaduje vykořisťování zvířat, demokratická revoluce vyžaduje soucit, na což člověk
odpovídá pokrytectvím – na jedné straně zvířecí miláčkové a na straně druhé lépe nepátrat, odkud přichází maso a léky.[3] Jak dále pravdivě a se znalostí věci uvádí, jsou podmínky v masné velkovýrobě
nesmírně kruté: „ne zvíře, ale biomechanismus, na který se neberou
žádné ohledy“. Vepři v krmných klecích, kuřata s upálenými zobáky,
jež jsou při životě udržována s pomocí antibiotik a steroidů. Telata (oddělená krátce po narození od matek) pod stálým osvětlením
v klecích, v nichž se nemohou napřímit. Transporty zvířat si svou
krutostí nezadají s transporty vězňů za 2. světové války. Na protesty
vždy jediná odpověď: „Jsou to jen zvířata.“ A autor těchto vět se
ptá: „Copak bolest míň bolí, copak je smrt méně krutá, patří-li oběť
k některému našemu jenom?“[3] Též je přesvědčen o potřebnosti
započítat do fondu radostí a bolesti i radost a bolest mimolidských
bytostí, protože: „Žádný z rozdílů mezi člověkem a živými tvory není
morálně natolik závažný (žádný nás neopravňuje), abychom jejich
utrpení nezapočítávali.“[4]
Pět svobod [1]
Svoboda
od hladu a žízně
nerušený přístup k čerstvé vodě
a krmivu zaručujícímu plné zdraví
a tělesnou zdatnost
Svoboda
od nepohodlí
poskytnutí odpovídajícího prostředí včetně
úkrytu a pohodlného místa k odpočinku
Svoboda
od bolesti, zranění
a onemocnění
prevence nebo rychlá diagnóza a léčení
Svoboda
od strachu a stresu
zajištění takového prostředí a zacházení,
při kterém bude vyloučeno psychické
strádání
Svoboda
projevit přirozené
chování
poskytnutí dostatečného prostoru,
vhodného prostředí a společnosti zvířat
téhož druhu
Při pokusu pochopit, zda a jak zvířata trpí v lidských velkochovech, je dobré si uvědomit, že schopnost trpět vyžaduje určitý stupeň vědomí.[1] O tom, že zvířata disponují dostatečným vědomím,
nepochybuje Rist[5] ani jeho spolupracovníci. Na základě svých
dlouholetých zkušeností konstatují, že „zvířata strádají nejen tehdy,
mají-li bolesti. Existuje i nehmotné duševní strádání“. Podle těchto
autorů k nehmotnému strádání dochází při nadměrném omezení
možností pohybu zvířat, což může mít za následek poruchy chování.[5]
V roce 1968 se ve Velké Británii stává zpráva tzv. Brambellovy
komise, jejíž sestavení bylo reakcí na veřejnou diskusi o pohodě hospodářských zvířat, podkladem pro tvorbu britského zemědělského
zákona. Konstatování o etologických nárocích hospodářských zvířat
bylo vtěleno do Evropské dohody o ochraně zvířat chovaných pro
hospodářské účely v roce 1976. Česká republika se připojila roku
1998, s platností od 24.3. 1999. Podle této dohody se s hospodářskými zvířaty musí nakládat s respektem k „jejich fyziologickým
a etologickým potřebám.“[1]
Brambellovu komisi znepokojil především nedostatek prostoru,
v němž intenzivně chovaná zvířata žijí [1] a tak ve své zprávě uvedla:
„Zvíře by mělo mít alespoň možnost svobodného pohybu tak, aby
se bez obtíží mohlo otočit, pečovat o čistotu těla, vstát, lehnout si
a natáhnout končetiny.“ Výsledkem činnosti komise se stal požadavek pěti svobod, které byly převzaty a předefinovány v širším pojetí
Srovnání pohody nosnic v konvenční bateriové kleci a ve volném chovu za použití koncepce pěti svobod [1]
Systém
Konvenční klec
Obohacená klec
Volný chov
Hlad a žízeň
přiměřený
přiměřený
přiměřený
Tepelný komfort
dobrý
dobrý
proměnlivý
Tělesný komfort
špatný
přiměřený
přiměřený
Tělesná kondice, nemoc
nízké riziko
nízké riziko
vysoké riziko
Bolest
vysoké riziko(nohy)
mírné riziko
proměnlivé riziko (klování peří)
Stres
frustrace
méně frustrace
proměnlivý (agrese)
Strach
nízké riziko
nízké riziko
proměnlivý (agorafobie)
Přirozené chování
vysoce omezené
omezené
neomezené
U NIV ER SUM 2 /XXI
35
TRENDY
Nejvážnější příčiny utrpení v chovech hospodářských zvířat [1]
Druh
Příčiny utrpení spojené s výkonem
Dojnice
Nadojí-li 35 l/den a více, jde o cca dvojnásobný
výkon, musí však zpracovat čtyřnásobek potravy.
Nejhorší není intenzita metabolické zátěže, ale
doba, po kterou ji musí udržet. Problémy mohou
nastat s užitkovostí, formami a kvalitou výživy,
ustájením a zacházením.
Kuřecí brojleři
V poslední třetině svého krátkého života trpí
často bolestmi, protože příliš rychle rostou (podle slovenského veterináře Juršíka „nejrychleji
rostoucí uměle vytvořený nádor“[7] bolestmi ze
zchromnutých končetin trpí až 25 % brojlerů.
Kuřecí brojleři – rozmnožovací chovy
Hlad, snížením krmné dávky se předchází problémům s plodností.
Slepice
(nosnice)
Slepicím se zkracuje zobák, aby si v malých
klecích netrhaly peří a navzájem se nezraňovaly
(projev stresu – nemohou hrabat, zamávat
křídly, jen v podřepu přijímají potravu, vyměšují
a snášejí vejce). Po zkrácení zobáku se vyvine
trvalá averze k dotekům (slepice už jen přijímá
potravu, aby nezahynula hlady) v důsledku vývinu neuropatií v přecitlivělém pahýlu zobáku.
Chovné samice – dojnice,
bahnice, prasnice a nosnice
Bolestivé poruchy končetin z nevhodného
ustájení.
Skot
Hlad a podvýživa v extenzivních a ekologických
chovech. Důvodem bývá špatná ekonomická
situace chovatele či naprostá neznalost nutričních potřeb chovaných zvířat.
VÝCHODISKA
britskou Radou pro welfare hospodářských zvířat (Farm Animal
Welfare Council, FAWC). Z pohledu FAWC welfare zvířat zahrnuje
nejen fyzickou zdatnost, ale i pocit spokojenosti.[1]
Není zcela možné, a ve skutečnosti ani nutné, pro životní pohodu
zvířete, aby bylo úplně a trvale osvobozeno od hladu, bolesti a strachu. Je však nezbytné, aby dostalo možnost vypořádat se s těmito
problémy vlastní aktivitou a nedocházelo tak k jeho utrpení.[1] Pro
Rista a jeho spolupracovníky je chování zvířat vnějším vyjádřením
trvalého, střídavého a pro jednotlivé druhy zvířat typického navazování a odbourávání intencionálních vztahů a vznikání a uspokojování potřeb.[5] Nemohou-li zvířata aktivně překonávat překážky
a životní obtíže, plynoucí ze způsobu chovu, mohou-li jen trpně snášet nevyhovující životní podmínky, ústí posléze nepohodlí, bolesti
a strádání v trvalý stres [6], který se pro zvíře stává nesnesitelným
utrpením, z něhož jej vykoupí pouze smrt.
Šonková k problematice uvádí: „Veřejnost vedená organizacemi
na ochranu zvířat přiměla vlády některých zemí a posléze i instituce
EU k zavedení legislativy zakazující způsoby chovu způsobující největší utrpení – zákaz chovu telat na bílé telecí v úzkých kotcích bez
možnosti pohybu, živených dietou bez železa a vlákniny (od r. 2007),
zákaz chovu prasnic v úzkých kotcích na betonové podlaze, kde se
ani neotočí, natož, aby si před porodem postavily hnízdo, jak je pro
ně přirozené! (od roku 2013).“[1]
36
Donedávna byla hospodářská zvířata definována jako „zemědělské produkty“, na základě Protokolu o welfare zvířat (platný od 1. 5.
1999) k Amsterodamské smlouvě jsou tato nově uznána za citlivé
tvory schopné cítit bolest a utrpení.[1] Jde o mimořádný posun ve
vnímání hospodářských zvířat, cesta k naplnění všech přijatých
závazků, jež sebou přináší, bude však dlouhá. Česká republika sice
patří k nejvyspělejším zemím stran přijaté legislativy, s jejím naplňováním a vymahatelností práva (nejen u zvířat) má však přetrvávající
potíže.[1]
Poslední desetiletí jsou pro zemědělce ve znamení stálého ekonomického tlaku, aby produkovali stále levnější potraviny. Dochází
k nadprodukci ničící zemědělství méně rozvinutých zemí, zhoršuje
se kvalita potravin a životní podmínky zvířat. Právě ty druhy a kategorie hospodářských zvířat, které patří k nejlevnějším, prožívají nejméně radostný život prožitý ve skutečných továrnách na maso či
vejce.[1]
Filozof E. Kohák si v souvislosti s ničením životního prostředí klade
znepokojivou otázku: „Je to opravdu rozum ve službách panovačnosti, který odcizuje? Technický rozum, pro který vědění znamená moc?
Jsou lidé panovační a kořistiví, protože jsou rozumovými bytostmi
nebo je to líný rozum ve službách chamtivosti, ve službách sžíravého
cítění?“[3] Týž autor pak shledává jako aktuální dvě strategie, z nichž
jedna by problémy řešila náročnější technikou, druhá skromnějším
lidstvem.[3]
Dá se však očekávat řešení bez nutnosti projít katarzí? Vždyť
Machovec soudí tvrdě o vztahu člověka k člověku, protože: „Čím
je ten který kout planety podle moderních hledisek vyspělejší, tím
se bytostný zájem o druhé lidi miliónům jeví již jako sklon lidské
podvyvinutosti a zaostalosti. Zdrcující většině lidí je osud „lidstva“
lhostejný, divem by byl spíše opak.“[8] Nicméně, pro téhož autora
existuje reálná cesta k záchraně ve znovunalezení vlastní autenticity člověka, v docenění nezbytnosti a prvořadosti „světa ženy“[8],
ženy-matky, bytostně spjaté se samým principem udržení lidského
rodu.[8] Nedojde-li k tomu, katastrofa bude podle něj neodvratná.[8]
Z křesťanského hlediska můžeme odkázat na dílo Marka Váchy,
kde nacházíme mimořádně významný odkaz na smlouvu s Bohem
v Gn 9, 8-11: „Bůh řekl Noemovi a jeho synům: ‚Hle já ustavuji
smlouvu s vámi a s vaším potomstvem i s každým živým tvorem,
který je s vámi, s ptactvem, s dobytkem i s veškerou zemskou zvěří,
která je s vámi, se všemi, kdo vyšli z archy, včetně zemské zvěře‘.“
Takže nejen s námi, lidmi, vrcholem stvoření a obrazem Božím,
ale se všemi, i těmi nejmenšími, není Stvořiteli hloupé uzavřít smlouvu! Svatý František z Assisi nazývá všechny živé tvory malými bratry
a sestrami a v této perspektivě je, podle Váchy [9], ničení přírody
něco velmi nekřesťanského a hluboce hříšného. Člověk je ovšem
hříchem těžce zraňován a skutečností je, že planeta Země je stále
prázdnější, tišší a smutnější. Zvířata z archy, kterou je celá nám svěřená Země, mizejí, jedno po druhém, odlétají a nevracejí se zpět.[9]
A Vácha se ptá se vší naléhavostí, zda by se neměla církev zaměřit na
ochranu ekosystémů, oněch Františkových „malých bratří a sester“,
kteří jsou kvůli svému specifickému postavení neschopni se bránit,
neschopni argumentovat. Neměli bychom se my křesťané ve své citlivosti ke všem bezmocným rovněž zasadit za důstojné zacházení se
všemi Božími tvory, zejména s těmi nejbezbrannějšími?
TRENDY
MOŽNOSTI ŘEŠENÍ?
Možnosti řešení problémů spojených s utrpením hospodářských zvířat v kontextu celého
stvoření poskytují prostor pro dvojí přístup:
technologický a etologický. Jsou však velmi
omezené.
V technologické oblasti by šlo o okamžité
přijetí legislativních opatření, jež by regulovala lidské konání v mnoha oblastech se snahou o co nejšetrnější přístupy k životu vůbec.
Pokud jde o druhou možnost, je jí přijetí opatření vedoucích ke změnám lidského chování,
které by vedly k větší uvědomělosti a šetrnosti.
Lidé by se v zájmu společné budoucnosti začali
uskromňovat. Kde je však hranice mezi oprávněnou a neoprávněnou spotřebou?
Poznali jsme v průběhu dějin, že vše člověk
řídit nedokáže. S omezeným vnímáním a atomizací svého poznání je odkázán na pouhé
výseky reality, které seznává s určitým časovým skluzem a to zejména u těch z hlediska
přežití lidstva a celého stvoření nejkritičtěj- Podle všeho nejen člověk, ale všechno stvoření je obrazem Boží lásky,
ších, vyžadujících okamžitou reakci. Okamžitá stvořeno k obrazu Božímu, lišíme se pouze stupněm uspořádání a fungování
reakce, i kdyby byla možná, je ovšem do znač- našich těl, myslí, vědomí a duší.
né míry negována nerovnoměrným vývojem
různých lidských skupin, pomalým postupem
a přístupem k poznání a uvědomění v mnoha oblastech lidských podina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn
aktivit. Všechna opatření by musela být přijata a zavedena co nejdří- a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvé dobytče ani tvůj host,
ve a ve stejnou dobu, což je náročné stran dohody mezi jednotlivými který žije v tvých branách.“ (Ex 20, 9-10)
aktéry. A vždy by se našel někdo, kdo by se snažil dohodu porušit,
A stejně tak nám chybí onen sedmý rok, rok spočinutí a přeaby mu z ní plynuly výhody. Příkladem by mohla být masová pro- mýšlení o věcech Božích i lidských. Vzpomeňme na Hospodinodukce kuřecího masa v jihovýchodní Asii, která by mohla zaplavit vo sdělení Mojžíšovi na hoře Sinaji: „Šest let budeš osívat své pole,
světové trhy v případě, že by byla ostatními státy přijata přísná opat- šest let budeš prořezávat svou vinici a shromažďovat z ní úrodu, ale
ření, týkající se chovu drůbeže na výkrm. Pokud by byla přijata stejná sedmého roku bude mít země rok odpočinutí, odpočinutí Hospodizákonná omezení, jako jsou ta vztahující se na ekologické chovy novo. Nebudeš osívat své pole ani prořezávat svou vinici. Co země
(welfare), klesla by prudce produkce a stoupla by výrazně cena masa. v odpočinutí sama zplodí, bude vaší potravou, pro tebe, tvého otroka
Tento pokles výroby a vzestup ceny by většinu spotřebitelů doslova i otrokyni, tvého nádeníka i přistěhovalce, kteří u tebe přebývají jako
vehnal do náruče obchodníků s čínským „bílým“ masem. A bylo by hosté. I tvůj dobytek a zvěř, která je v tvé zemi, bude mít všechnu její
jim upřímně jedno, v jakých podmínkách kuřata žijí, co žrala a jak úrodu za potravu.“ (Lv 25, 2-6)
dalece humánně byla zbavena života. Většina lidí se vždy bude choIng. Perla Kuchtová, Ph.D. vyučuje na Fakultě agrobiologie,
vat ryze utilitárně a racionálně v tom nevulgárnějším slova smyslu. potravinových a přírodních zdrojů České zemědělské univerzity v Praze.
Technologické řešení zásadní obrat nepřinese. Je tedy řešením
vysvětlit lidem, že by se měli uskromnit? Ta nebude snadné. Předně Poznámky a literatura:
by každý musel začít sám u sebe. A i kdyby začal, nikoho nepřekvapí, [1] Šonková, R.: Welfare v ekologickém zemědělství. Šance pro lepší život
hospodářských zvířat, Praha: ÚZPI, 2006.
že to nebude fungovat. Tam, kde jeden spotřebuje méně, otevírá se
prostor pro větší spotřebu druhého/druhých lidí. Tato šetření již byla [2] Nátr L.: Fotosyntetická produkce a výživa lidstva, 1. vydání, Praha:
ISV nakladatelství, 2002.
prováděna a zjistilo se, že takhle svět prostě nefunguje. Překážkou
[3] Kohák, E.: Zelená svatozář, Kapitoly z ekologické etiky, Přepracované
je přirozenost člověka.
vydání, Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2000.
Osobně se velmi obávám, že východiskem a řešením může být [4] Kohák, E.: Svoboda, svědomí, soužití, Kapitoly z mezilidské etiky,
veliké katastrofa planetárního rozsahu. Nic jiného s námi lidmi
2. upravené vydání, Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2004.
nepohne.
[5] Rist M. a spolupracovníci: Přirozený způsob chovu hospodářských zvířat,
Příspěvek k dosažení citlivého přístupu k přírodě, Olomouc: Rubico,
Křesťanství, přes všechny chyby (především při násilné christiani1994.
zaci), humanizovalo člověka a velkou část světa učinilo obyvatelnější.
S mírou jeho ústupu ze scény počíná mizet princip solidarity. Jestli je [6] Odhlédneme-li od utrpení, které způsobujeme, musíme vzít úvahu i skutečnost, že tento stres se projeví i na kvalitě konečného produktu – první
zde nějaké východisko a naděje pro lidstvo, pak by se daly nalézt na
zmínky v odborné literatuře se týkaly kvality vepřového masa poznamestránkách Bible. Kdybychom je dokázali pochopit, smysluplně přenané právě stresem zvířat z přepravy a čekání na porážku.
dat dalším a hlavně kdybychom je dokázali začít naplňovat a žít, pak
[7] Juršík, J.: Přednáška Welfare v chovu drůbeže a nosnic v ekologickém
by naši budoucnost a budoucnost všeho živého bylo možno vidět
zemědělství.ÚZEI, 2006.
optimističtěji. Možná nám chybí onen sedmý den, den spočinutí [8] Machovec, M.: Filosofie tváří v tvář zániku, Brno: Nakladatelství
a přemýšlení o věcech Božích i lidských: „Šest dní budeš pracovat
„Zvláštní vydání…“, 1998.
a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hos- [9] Vácha M.: Místo, na němž stojíš, je posvátná země, Brno: Cesta, 2008, 11.
U NIV ER SUM 2 /XXI
37
Víra techniků a přírodovědců
Boleslav Vraný
Jak chápou vědci a technici svoji víru? Jak je doprovázet a pomáhat jim
na jejich cestě životem, jak s nimi o víře hovořit a jak jim víru zvěstovat?
P
odařilo se mi najít pouze jednoho autora, který se tématu
pastorace vědců a techniků víc věnuje, a tím je astronom
Vatikánské observatoře jezuita Guy Consolmagno. Mnohé z jeho závěrů shrnul jezuita Pavol Gábor [1] a jsou
zhruba následující: Vědci nejsou ateisté a materialisté,
naopak náboženství je živou součástí jejich diskusí. Pro mnoho
z nich je však styl křesťanského života, se kterým se obvykle setkávají v kostele, něčím, čemu nerozumí, jsou mu odcizeni a je pro ně
spíš zkouškou víry než podporou.
rých jsou přírodovědci a technici naopak velmi dobří. Toto rozdělení
na dvě kultury považuje za věc, která značně poškozuje celou naši
společnost, a jeho důvody spatřuje především ve vzdělávacím systému. Snow zjistil, že toto rozdělení je nejvážnější ve Velké Británii,
zatímco v USA je daleko snáze překonatelné, přesto z reakcí na první
ze svých dvou přednášek v této knize pochopil, že nejde jen o jeho
pocit, ale o téma, o kterém přemýšleli lidé v nejrůznějších zemích.
VÝCHODISKA
OD DETAILU K TEORII
Consolmagno uvádí několik důvodů takového odcizení. Především
si vědci kladou jiné otázky než okolí, zejména se ptají, jak věci uvnitř
fungují. Tento pohled může být pro okolí odpudivý, ale pro ně je zcela samozřejmý. Vědci jsou náchylní brát pravidla doslovně, zejména
pokud se cítí nejistí. Bývají vysoce inteligentní, vzdělaní a sebevědomí a proto také potřebují vědět, proč by měli věřit někomu dalšímu,
jaké jsou důvody autority v církvi. Je nesmírně důležité přijmout
jejich stálou zvědavost. Často si připadají odsunuti na okraj společnosti, která se o ně nezajímá a domnívá se, že jsou nespolečenští; ve
skutečnosti ale navzájem velmi dobře spolupracují v různých vědeckých týmech. Mnozí mají bolestnou zkušenost s tím, že od dětství
zažívali nepřátelství okolí, protože byli jiní, nevynikali tolik ve sportu
a svůj čas raději věnovali čtení a vzdělávání. K tomu všemu dodám
ještě poznámku, kterou uvádí Polkinghorne [2]: přírodovědci uvažují spíše směrem zdola nahoru, od konkrétních příkladů k obecným
teoriím, zatímco teologové uvažují spíše směrem shora dolů. To se
silně projevilo i v mých diskusích s teologicky vzdělanými lidmi,
kteří často nechápali, proč pořád řeším „detaily.“ Pro mě tyto detaily
byly velmi podstatnou součástí uchopení problematiky, snahou najít
příklady k abstraktním teoriím atd.
Consolmagno dále uvádí, že vědci tvoří subkulturu v naší společnosti. Tomuto tématu se již na přelomu 50. a 60. let věnoval C. P.
Snow [3]. Všiml si, že i když jde o lidi stejné rasy, srovnatelné inteligence, podobného sociálního původu a se zhruba stejnými výdělky,
jsou to vlastně dvě různé kultury, které spolu téměř nekomunikují,
jedna druhé nerozumí a mají o sobě navzájem různé zkreslené představy. Snow zdůvodňuje, proč je přírodovědecká kultura skutečně
kulturou, a uvádí několik příkladů, jak málo mostů mezi nimi existuje. Tradiční intelektuály vnímá jako skupinu, která se dosti minula
s pochopením a přijetím průmyslové revoluce a jejíž členové jsou
přirozenými odpůrci mechanizace a automatizace, tedy věcí, ve kte-
38
V předchozí části textu jsem naznačil, jaké problémy existují na poli
pastorace techniků a přírodovědců. Pokusím se nyní rozvést východiska pro její provádění, jak je sám vnímám.
Především je třeba vycházet z toho, že přírodovědci a technici obvykle nejsou duchovními ani řeholníky a jde tedy, v církevní
definici slova, o laiky. Tak se jim svět stává oblastí a prostředkem
křesťanského povolání. Posynodní apoštolský list Christifideles laici
v článku 15 rozvádí, že laici nejsou povoláni zanechat života, který vedou ve světě [4], ale naopak: „Laikové jsou povoláni od Boha,
aby vykonávali své povinnosti v duchu evangelia a tímto způsobem
se podíleli – jako kvas, který pracuje uvnitř – na posvěcení světa tím,
že druhým lidem hlásají Krista především svědectvím svého života
a žárem své víry, naděje a lásky. A tak být – jednat ve světě je pro laiky
nejen antropologickou a sociologickou skutečností, nýbrž také a především skutečností specificky teologickou a církevní. Ve světě jim Bůh
zjevuje svou vůli a jejich zvláštní poslání, aby hledali Boží království
při práci na časných hodnotách tím, že je usměrňují podle Boží vůle.“
Dále v článku 17: „Povolání laiků ke svatosti vyžaduje, aby život podle
Ducha nacházel výraz především v jejich začlenění do časných skutečností a v jejich účasti na pozemských činnostech.“ V tomtéž článku:
„Jednota života laiků má rozhodující význam. Musejí se posvěcovat ve
svém každodenním pracovním a společenském životě. Aby splnili své
povolání, musí laikové chápat své každodenní konání jako možnost
spojení s Bohem a plnění jeho vůle, jakož i službu druhým lidem, aby
je vedli v Kristu ke společenství s Bohem.“[4]
Jejich práce tak má být jedním z míst, v nichž se setkávají s Bohem.
Nemají od 8.00 do 16.00 pracovat v „bezbožném“ světě a večer žít
s Bohem; mají nacházet Boha i ve své práci. Matematika, fyzika, chemie, biologie, informatika a další obory nejsou něčím, co „do kostela
nepatří“ a má to zůstat před jeho branami, ale naopak místem, kde
se tito lidé mají setkat s Bohem. Jednou z možných cest je pohled na
krásu stvoření a moudrost v něm obsaženou, jak si všímá kupř. Ž104.
Netřeba se omezovat na krásu květin, zvířat a hor. Podle Feynmana
existuje i krása na úrovni buněk a buněčných procesů [5] a mnoho
různých lidí hovořilo o kráse matematiky, fyziky a dalších věd. Feynman nebyl věřící, přesto vřele doporučuji jeho knihy, které přístupnou
formou nahlíží do světa jednoho fyzika a hluboké radosti z fyziky
a její krásy. Věřím, že radost a krása mohou člověka hluboce posouvat
k Bohu a že v nich může najít něco podobného jako žalmista v Ž104.
Sám jsem se pokusil sepsat takové rozjímání. [6] Vnímáno z opačné
strany, může přírodovědné vzdělání dobře chránit před esoterikou,
která je dnes nejen modloslužebná, ale také pavědecká.
Je také třeba průběžně oceňovat službu vědců a techniků církvi
a společnosti. Existuje totiž nebezpečí, že se vyzdvihuje církevní,
charitativní a sociální práce a zapomíná se na přínosy prací ostatních. Vědci a technici přinesli společnosti mnohá dobra, jejichž
seznam by zabral celé knihovny. Jmenujme kupř. úspěchy medicíny,
zvýšení produktivity zemědělství, usnadnění mnoha prací či pevné
a teplé domy. Vědci a technici slouží společnosti primárně právě svojí
vědeckou a technickou prací, nikoliv tím, že po práci ještě zajdou
pomoci do charity. Pokusil jsem se v článku [7] o rozjímání, které
má být určitým můstkem mezi charitativní a technickou prací. Toto
rozjímání vychází z pohledu na vojáky dopravující vrtulníkem jídlo
lidem, které postihla živelná katastrofa. Všímá si nejen toho, že vojáci provádí sociální a charitativní činnost tím, že pomáhají obětem,
ale také toho, kolik milionů hodin práce stojí za tím vrtulníkem, bez
nějž by se k mnoha postiženým nedostali včas. Neboť za vrtulníkem
můžeme vidět práci dlouhé řady vědců, pracujících na objevení různých zákonů a vývoji a technologií nutných pro jeho sestrojení, jakož
i práci spousty dalších lidí, kteří se účastnili jeho výroby či pečují
o jeho provozuschopnost. Domnívám se, že pro pastoraci techniků
a přírodovědců je nezbytné si všímat nejen charitativní části obrazu,
ale také onoho obrovského množství práce, které stojí za vrtulníkem
a zásobami léků či potravin, které veze. Podobně předpokládám,
že pro pastoraci vojáků bude velmi důležité vidět vojenskou část
zmíněného obrazu. Jelikož však s ní nemám zkušenosti, nebyl jsem
schopen o ní sepsat rozjímání.
Za další důležité téma považuji prostor k tomu, aby vědci a technici mohli používat obrazy ze své činnosti k vyjádření a pochopení
svojí víry. Pán Ježíš v mnoha podobenstvích staví na tom, že používá
obrazy ze života tehdejších lidí. Komplementární k Jeho činnosti je
pak příběh o římském setníkovi v Mat 8,5-13, kdy setník sám používá
k vyjádření své víry obraz armádní velitelské struktury, tedy obraz ze
svého života a své práce („Vždyť i já podléhám rozkazům a vojákům
rozkazuji; řeknu-li některému jdi, tak jde; jinému pojď sem, tak přijde;
a svému otroku udělej to, tak to udělá“). Hned v následujícím verši pak
Ježíš říká, že takovou víru v Izraeli nenalezl u nikoho.
VĚDA JAKO SETKÁNÍ S BOHEM
Ačkoliv nejde o žádný systematický průzkum vnímání víry, lze uvést,
že jsem bez většího úsilí nalezl několik lidí, kteří k chápání své víry
používají obrazy z práce, kterou vykonávají. Jde o rozjímání takových věcí, jako je Gram-Schmidtův ortogonalizační proces v lineární
algebře, různé teorie v informatice, fyzika letu letadel, fyzika laserů,
způsob přenosu obrazu v televizním vysílání atd.
Jistě by bylo cenné tuto problematiku chápání a vyjadřování víry
mezi vědci a techniky zkoumat dále, avšak z časových důvodů jsem
se jí nemohl hlouběji věnovat a zapracovat do této práce odkazy na
více literatury. Proto upozorním jen na dvě knihy k tématu. V první
[8] se Irwin pokusil vysvětlit mnoho prvků života víry pomocí analogií se svojí kariérou astronauta a jednoho z mála lidí, kteří chodili
po povrchu Měsíce. Druhou je Consolmagnova kniha [9], která je
jedinou mně známou systematickou studií chápání víry u vědců
a techniků a kterou čtenáři rozhodně doporučuji.
Zásadním východiskem pastorace techniků a přírodovědců je
také skutečnost, že se vesměs jedná o intelektově nadprůměrně až
velmi vysoce nadané lidi. Také to s sebou přináší jistá specifika,
jejichž diskuse však přesahuje rámec tohoto článku.
Závěrem lze tedy říci, že za významné považuji zejména Consolmagnovo tvrzení, že vědci a technici se cítí odcizeni kultuře, kterou
obvykle potkávají v kostele. Za východiska k jejich pastoraci pak
považuji především dokument Christifideles laici, podle něhož má
být jejich práce místem setkání s Bohem. Dále považuji za velmi
významné studovat problematiku vzdělávání a pastorace nadaných
lidí obecně, neboť se domnívám, že i zde se setkáváme se specifickými
problémy.
Ing. Boleslav Vraný, Ph.D. je softwareový inženýr.
Literatura:
[1] Gábor P.: Jezuité a věda, Jezuité 1/2004, http://technickespolco.
com/2010/11/09/jezuite-a-vedatori-guy-consolmagno-sj-vatikanskaobservator/
[2] Polkinghorne J.: Faith of a physicist, Fortress Press, Minneapolis, 1996.
[3] Snow C. P.: The two cultures: and a second look, The Syndics of the Cambridge University Press, Cambridge, 1965.
[4] Jan Pavel II.: Christifideles laici (CL).
[5] Feynman R. P.: Radost z poznání, Aurora, Praha, 2003.
[6] http://technickespolco.com/2010/08/16/rozjimani-o-stvoreni
[7] http://technickespolco.com/2010/08/16/o-vdecnosti-a-o-rozmanitostisluzeb/
[8] Irwin J. B.: Viac ako pozemšťan, samizdat.
[9] Consolmagno G.: God’s mechanics: how scientisst and engineers make
sense of religion, Jossey-Bass, San Francisco, 2007.
U NIV ER SUM 2 /XXI
39
Ad: Arnold Angenendt: Chvála staré liturgie?
Na prvním místě mě zarazila otevřená polemika proti dokumentu papeže na stránkách křesťanského
časopisu určeného široké veřejnosti. Ptám se přitom: jaký cíl sleduje autor publikací tohoto článku?
Záměr motu propria je v článku vnímán jako návrat „zpět k tridentské
liturgii“(s.29). Nejedná se však pouze
o dovolení plurality ritů? (k níž se přikláněl
také např. teolog L. Bouyer). Autor článku
na jedné straně vyzdvihuje pluralitu eucharistických modliteb, liturgickou svobodu
papeže Řehoře Velikého, na druhé straně
se však svou kritikou tridentské mše (budu
používat tento výraz pro zjednodušení)
a římského kánonu proti této pluralitě
ostře vymezuje.
V prvním odstavci vymezuje Angenendt
hlavní body své kritiky, když se staví proti
tvrzení motu propria, že by římský kánon
byl starobylý a vyrostl organicky. Co se týče
prvního bodu, autor článku na jiném místě
zmiňuje sv. Ambrože (†397), jenž jako první uvádí části římského kánonu. Ptám se
proto: Jestliže se tento liturgický text modlil
více než 1600 let (byť se různě vyvíjel), je
křesťanství
A SVĚT
historie
A SOUČASNOST
literatura
A VÝTVARNÉ UMĚNÍ
komentáře
A ANALÝZY
recenze
A ROZHOVORY
PERSPEKTIVY
PŘÍLOHA KATOLICKÉHO TÝDENÍKU
www.katyd.cz
40
přijatelná teze, že se nejedná o starobylou
modlitbu?
Co se týče druhého bodu, podle
Angenendta je římský kánon důkazem
skutečnosti, že liturgie nevyrůstala vždy
organicky. Nově se v něm mají objevovat
prvky oběti a posvěcující úlohy mše svaté
(oběť, jež je přinášena za živé či mrtvé).
Jako důkaz je uváděn tzv. hippolytovský
kánon a galikánská eucharistická modlitba,
kde byl kladen primární důraz na díkůvzdání a zmíněné dva prvky v něm nefigurují. Dovolil bych si oponovat autorovým
závěrům a citovat pasáž z Mystagógických
katechezí, v nichž sv. Cyril Jeruzalémský
(příp. Jan Jeruzalémský) popisuje slavení
eucharistie v Jeruzalémě okolo roku 348:
Po vykonání duchovní oběti, nekrvavé služby, nad touto smírnou obětí
prosíme Boha za všeobecný pokoj církví,
za dobré uspořádání světa, za císaře, za
vojska a spojence, za slabé, za utiskované
a vůbec za všechny, kteří žádají o pomoc,
přinášíme my všichni, kteří žádáme, tuto
oběť. Poté vzpomínáme i zesnulé, nejprve
patriarchy, proroky, apoštoly a mučedníky,
aby Bůh skrze jejich modlitby a přímluvy
přijal naši prosbu. Poté <se modlíme> i za
zesnulé svaté otce a biskupy a vůbec za
všechny, kteří zesnuli před námi, věříce, že
největší prospěch bude <přinášet> duším,
za které je prosba přinášena, když <je zde>
předložena svatá a strašná oběť. Chci vás
přesvědčit příkladem. Vím, že mnozí říkají
toto: Co prospívá duši, která se vzdálila od
tohoto světa s hříchy nebo bez hříchů, když
<ji> vzpomínáme při obětování? Neboť
jestliže nějaký král vyhnal <ty>, kteří by ho
osočovali, a kdyby pak ti, kteří se od nich
odlišují, upletli věnec a přinesli mu ho za
ty v trestu, zda by jim nedal úlevu z trestu?
Na ten samý způsob i my, přinášejíce mu
prosby za zesnulé, i když by byli hříšní,
nepleteme <však> věnce, ale obětovaného
Krista přinášíme za naše hříchy, smiřujíce si lidumilného Boha za ně i za nás.[1]
Objevuje se zde prvek smírné oběti
i posvěcující úloha mše svaté. Zvýrazněný text je navíc v rozporu s tvrzením
A. Buddeho, s nímž se Angenendt ztotožňuje, podle něhož „obětování Krista … je
ve východních anaforách vyloučeno.“(s.31)
Jestliže tedy ve 4. století existovala eucharistická modlitba se všemi těmito prvky,
nerozumím, proč by mělo dojít k neorganickému vývoji v římském kánonu či
k „významnému teologickému přehodnocení liturgické slavnosti“ (s.30), jestliže
se zde tyto prvky také objeví. Nerozumím
také skutečnosti, proč si autor pro potvrzení své teorie vybral hippolytovský a galikánský kánon a neuvedl i jiné modlitby.
Na posledním místě bych se rád pozastavil nad výrazem offerimus Římského
kánonu. Autor článku jej interpretuje
v klerikálním slova smyslu („my, kněží,
přinášíme oběť za nekněze“). Následně takto pojatou interpretaci kritizuje a dochází
dále až k neuvěřitelnému tvrzení, že „kdo
se tedy modlí římský kánon, proviňuje se
proti encyklice Mediator Dei a ještě více
proti teologii Božího lidu II. vatikánského
koncilu.“(s.31). Domnívám se, že výraz
offerimus má širší význam a vypovídá spíše
o skutečnosti mše sv. chápané jako oběť
církve. V souvislosti se mší sv. chápanou
jako oběť církve bylo dáno v minulém
století několik cenných příspěvků
(O. Casel, L. Bouyer, M. Thurian,
H. U. von Balthasar)[2].
Ačkoliv osobně nepreferuji tridenstký
ritus, článek Arnolda Angenendta Chvála
staré liturgie? považuji za silně tendenční.
Mám naději, že časem dojde k pokojnému
soužití těch, kdo se kloní k tomu či onomu
ritu, což byl možná jeden z úmyslů Benedikta XVI. Proč by křesťané nemohli žít
v pluralitě, aniž by povyšovali jeden způsob
nad ostatní? Proč by církev nemohla být
jako hospodář, který ze svého pokladu
vytahuje věci nové i staré?
Mgr. Ondřej Mléčka
Literatura:
[1] Cyril Jeruzalémský, Mystagógické katechese,
Refugium Velehrad-Roma s.r.o., Velehrad,
1997.
[2] Poslední jmenovaný autor se výslovně zabývá
výrazem offerimus Římského kánonu.
HISTORIE
Sestra Magdalena, řeholnice židovského původu, která přežila koncentrák
i komunistické vězení, oslavila 14. března 2011 devadesáté narozeniny.
Svůj celoživotní postoj platila draze, avšak svou pravdivostí
a křesťanskou svobodou patří mezi nejvýraznější osobnosti české církve.
Z
rozsáhlých nepublikovaných životopisných rozhovorů, jež s ní vedl a zaznamenal koncem 90. let minulého
století historik Jan Stříbrný, jsme vybrali pasáže, které
nastavují zrcadlo české společnosti i církvi.
1940: ZA PROTEKTORÁTU
Samozřejmě, že nám házeli anonymní dopisy do schránky. Přišli také
nějací lidé z Vlajky a vydírali tatínka. Ale já jsem byla příliš mladá.
Bylo mi sedmnáct, osmnáct let a žila jsem různými tancovačkami
a podobnými věcmi.
Pamatuji se však na dvě věci, to už bylo za protektorátu. Můj strahovský zpovědník začal být velice divný. Byla jsem tak naivní a pitomá, že jsem změny jeho chování přičítala sobě, že byl asi ze mne
zklamaný, z mého duchovního vývoje atd., a nikoli celkové situaci.
Vyvrcholilo to, když jsme museli nosit hvězdu. Já jsem ji, když jsem
šla do kostela nebo ke zpovědi, samozřejmě nenosila. Můj zpovědník
se mne ptal, jak snáším to označení. Tak jsem mu odpověděla, že od
Němců se nedalo čekat nic jiného, a on na to reagoval: „Jak to vydržíte, jak to snesete...“ a vzápětí mi řekl, že už si nepřeje, abych k němu
nadále chodila ke zpovědi. Já jsem se pořád ptala proč a on mi to
neřekl. Radila jsem se o tom s přáteli. Měli různé teorie, ale to, že byl
vystrašený, nás nikoho nenapadlo. Jedna přítelkyně dokonce myslela,
že se do mne zamiloval a chce uniknout pokušení. Pro mne to byl
první strašlivý otřes, který šel až ke kořenům mé víry. A pořád jsem
hledala vinu v sobě. Karmelitky ho totiž velice zbožňovaly a považovaly ho za charizmatika, který umí číst v lidských srdcích. Já jsem šla
do koncentračního tábora s tím, že on vlastně rozpoznal, že nejsem
Boží. Mne naštěstí v koncentráku podržely modlitby, styky s věřícími
a také moje mládí a zapojení do zpěvu.
Druhá vzpomínka je ze školy. Na začátku školního roku 1940/41
dostala naše třída pozvání, aby se s celou školou zúčastnila školního
představení ve Vinohradském divadle. Bylo to taneční představení,
Moravské tance. Holky mne o tom zpravily a řekly mi, že samozřejmě půjdu s nimi, a poslaly mně lístek. Bylo to moc pěkné. A najednou ke mně přišel uniformovaný policajt a zeptal se, jestli jsem slečna Schwarzová. Odpověděla jsem, že ano, a on mne požádal, abych
s ním šla ven. Řekl to velmi zdvořile, přesto jsem se lekla, co se stalo.
Vyšli jsme ven a on, jak se se mnou procházel, ukázal na jednu dívku
z naší třídy a po chvíli řekl: „Ta dívka je pěkná svině! Přišla za mnou
Sestra Magdalena: Přišla jsem do Krakova a ohromně
se mi tam líbilo. Domluvila jsem se, že tam přijedu
v roce 1980 v době, kdy tam bude na návštěvě generál řádu
a promluvím si s ním o své situaci.
U NIV ER SUM 2 /XXI
41
HISTORIE
a udala vás, že jste Židovka a že máte zákaz navštěvování divadel.
Vyzvala mne, ať se postarám o to, abyste odešla.“ Musel to samozřejmě zaprotokolovat s tím, že mne bude muset předvolat na okrsek.
Dopotácela jsem se ke sv. Ludmile, kde bylo otevřeno, a tam jsem
seděla snad dvě hodiny a pořád jsem si opakovala: „Pane Bože, co
mám dělat?“ Pak jsem se natolik sebrala, že jsem přišla domů v čase,
jako bych přišla z divadelního představení a nic jsem neřekla.
To předvolání jsem nedostala poštou, myslím, že jsem ho dostala
do ruky. V každém případě naši o tom vůbec nevěděli. Na okrsku byl
naštěstí slušný člověk. „Podívejte se,“ prohlásil, „přece vás nedám do
spárů gestapa, když se mezi námi vyskytují takové svině.“ A přede
mnou to celé roztrhal, vyhodil a ještě dodal, že doufá, že se se mnou
setká po válce a spolu se opijeme. Dodneška nevím, kdo to byl, ani
jak se jmenoval. Poděkovala jsem mu, ale měla jsem ho úplně jako
v mlze.
K tomu svému zpovědníkovi jsem šla v roce 1945 už zocelená
koncentrákem, i moje víra přežila, a zeptala jsem se ho přímo, proč
mne odmítl zpovídat a ještě takovým způsobem. On mi otevřeně
přiznal, že se bál a nechtěl ani sebe ani své spolubratry přivádět do
nebezpečí. Vyzval mne, jestli chci, že k němu mohu chodit ke zpovědi nadále. Skutečně jsem k němu chodila, což si dodneška přičítám
jako obrovskou porci pokory, ale již jsem se mu nesvěřovala. Přestal
být mým „directeur spirituel“. Když jsem se pak v kriminále dozvěděla, že se dal k „mírákům“, vůbec mne to nepřekvapilo. Jak známo,
srabem jednou, srabem vždycky.
60. LÉTA: NOČNÍ SMĚNY
Jednou v noci na mne někdo zaklepal, šla jsem ke dveřím a zeptala
se, kdo je to. Byl to vrchní inženýr a ptal se nazlobeně, jak to že se
zamykám. Pozvala jsem ho dál a vysvětlila mu, že jsem si to vymínila při nástupu do této práce, protože moji předchůdkyni zavraždili
a pak ještě o ní rozšiřovali, že se s ní tady každý mohl vyspat. Abych
tomu zabránila, tak ke mně nesmí nikdo bez ohlášení, když nevím,
kdo to je. Inženýr sice namítal, že bych tu mohla spát celou noc, ale
vysvětlila jsem mu, že nejsem spavý typ a svoje povinnosti si udělám.
Další výtka byla, že si čtu. Vzal do ruky knížku a zděsil se: „Proboha,
vy čtete anglicky?“
„A co bych nečetla anglicky?“ odpověděla jsem.
A pak překvapeně pokračoval: „Jak jste se sem dostala?“
Tak jsem mu to vysvětlila a on na to řekl: „Pro Pána Boha, my tak
potřebujeme tlumočníka, protože tu máme švédské montéry a nikdo
se s nimi nedomluví, oni umí jenom anglicky. Já jediný trošku anglicky mluvím, ale ne abych mohl číst knížky.“ Během týdne, ač jsem
nebyla přeložena z toho Déčka, tzn. byla jsem pořád začleněná jako
dělnice, už jsem nedělala směny, nýbrž jsem chodila s tou skupinou
jako taková asistentka a tlumočila jsem. Při té příležitosti zjistili, že
toho opravdu umím víc, a tak mě nejdříve přeřadili z toho Déčka
jako cizojazyčnou korespondentku. Tou už jsem byla jenom na oko,
ve skutečnosti jsem jim dělala to, čemu se říká vědecko-technické
informace, prostě studijního technika.
A teď k tomu duchovnímu. Já přirovnávám svoji víru k rostlině,
k rostlině, která se o něco potřebuje opírat. Teprve velmi, velmi pozdě, skutečně ve stařeckých letech jsem nějaká samodělná. Vždycky
jsem byla trochu ustrašená ve věcech víry, abych se nesvezla či něco
podobného, a tak jsem vždycky měla ráda někoho na „korekturu”.
V Krumlově to bylo náročné. Tam byli dva kněží, probošt a kaplan. Ten už byl tehdy starý pán. Byl to absolutně poctivý člověk, ale
strašně podělaný, byl až hysterický v projevu. U něho hledat nějakou
oporu nebylo možné. A pak tam byl ten probošt, jeho jméno si už
přesně nepamatuji, ale otec Reinsberg, který nesoudil přísně kně-
42
V klauzuře: „Mohu vám říci, že ty stavy vyprahlosti,
to není žádná legrace, a ještě když je to podmíněno
zdravotní slabostí... Jiné klima, jiná strava pro mne velmi
nechutná, absolutní přerušení styků s blízkými lidmi...“
ze – spolupracovníky režimu (z pochopitelných důvodů), o něm řekl
doslova, že je to zločinec.
Otec Reinsberg tam s přáteli jezdil pravidelně. Sjížděli Vltavu na
lodích a cestou se tam zastavovali. A víte, proč to řekl? Tak za prvé
probošt byl notorický alkoholik, to by byla dejme tomu polehčující
okolnost, jenže on hlasitě v hospodě proklamoval, že každý se nějak
živí, někdo hraje komedii na divadle a on že hraje komedii před
oltářem! A stejně si u toho nic nemyslí. To byl jeho autentický výrok.
Jindy třeba prohlásil: „Teď jsou májové pobožnosti. Přijďte zítra na
tu májovou a uvidíte, jak báby rozbrečím, to bude sranda!“ Tak asi
tímto způsobem se jevil.
Já jsem byla asi velmi fundamentalistická, ale prostě jsem nevěřila, že ten člověk vůbec slouží mši. Jestliže to považuje za komedii, tak
ten člověk přece nemá úmysl. Zašla jsem za kaplanem a řekla jsem
mu o těch svých pochybnostech ve zpovědi: „Udělejte, prosím vás,
pro mne něco a řekněte mi, kdy máte mši. Já do těch vesnic pojedu
třeba autobusem, ale já skutečně k tomu panu faráři na mši chodit
nebudu.“ A on mi řekl, že mi do toho nic není, že mi to neřekne.
Tím to pro mne skončilo. Když jsem mohla jet do Budějovic, tak
jsem šla na mši tam, ale v Krumlově jsem přestala chodit do kostela.
Bylo to děsné.
1968: K 231
V Krumlově jsme o dění v Praze nevěděli skoro nic, ale samozřejmě, že jsem jezdila do Prahy do ústředí K 231. Nechtěla jsem být
předsedkyní, a tak mne vybrali za místopředsedkyni jihočeského
K 231.
Po čase byla svolaná krajská konference či jak bych to nazvala,
prostě sešli jsme se v Budějovicích. Bylo to úžasné setkání po těch
osmi letech s děvčaty z vězení v Pardubicích. Jak já jsem s těmi Jihočeškami v Pardubicích „pekla“! Ale z druhé strany jsme byly z toho
setkání vyděšené. K 231 vlastně opanovali lidé, kteří pohraničí přišli
zabírat. Získali po válce hospodářství, které v roce 1948 nechtěli dát,
a šli do kriminálu jako kulaci. Těch tam bylo, řekla bych, takových
60 procent. A podle toho to vypadalo. Vykřikovali, že do posledního
haléře nám musejí všechno vrátit... Prachy, jenom prachy a nenávist.
To bylo tak deprimující! Nakonec tam vystoupila s pláčem jedna hol-
HISTORIE
ka. Mám dojem, že to byla některá z těch Hasilových, z rodiny „Krále
Šumavy“. Ta skutečně s pláčem prosila: „Vždyť vy jste jako komunisté, prosím vás, copak jsme za tohle seděli? Prosím vás, uvědomte si,
zda takhle chcete vychovávat děti?!“ Podala to velmi emocionálně.
Byla to první a poslední jihočeská schůze, které jsem se zúčastnila.
1976: ŘEHOLNÍ SLIBY A CHARTA 77
Zdánlivě vypadalo všechno báječně. Já jsem se na sliby strašně těšila.
Velmi jsem toužila po tom, abych sliby skládala už podle nového
liturgického řádu. To znamená v rámci mše svaté po evangeliu. Teď
byla otázka, kdo by tu mši odsloužil. Sestry mně to nějak zařídily
a přijel tam skutečně na poslední chvíli kněz, který se nebál. Asi dvě
hodiny před farní mší svatou se objevil pater František Lízna – jezuita. A tak jsem 8. prosince 1976 sliby složila a on se těšil, protože nikdy
při ničem takovém nebyl. Pak jsem nějakou dobu pendlovala mezi
Prahou a Krumlovem. Nakonec se mi podařilo vyměnit náš starý
byt za menší velice krásný v Dejvicích, byl brán jako 2 + kuchyňský
kout, pro mne to bylo velice výhodné a tam jsem vydržela bydlet až
do svého odjezdu do Polska.
V tom bytě se vlastně odehrávala druhá vlna mé ilegální činnosti.
Tam se dveře netrhly, přicházeli jezuité, pozdější arcibiskup Vlk, Ján
Čarnogurský, Mikloško a členové Charty, pak prezident Havel atd.
Adresa byla známá a myslím, že nás měli absolutně pod palcem,
protože v prvním patře bydlel bývalý, v té době již v penzi jsoucí
fízl – přesněji dozorce z Ruzyně. I jeho žena byla normální donašečka, která odposlouchávala.
V lednu jsem se dozvěděla o Chartě a hned jsem řekla, že se
taky připojím. Ale pro jistotu jsem se ptala převorky, jestli to smím
podepsat. Řekla, že to absolutně nepřichází v úvahu, reakce to tedy
byla velice divná. Já jsem ovšem byla už tenkrát tak protřelá, že jsem
hned na to řekla: „Tak dobře, já to nepodepíšu, ale to jsou všechno
moji nejbližší přátelé. To se s nimi mám přestat stýkat?“ Šla jsem
ke Krieglům a tam jsem jako tu Chartu „nepodepsala“, ale podepsala. Oni měli takový zvláštní institut, že byli dva svědkové, před
kterými jsem to řekla. A to byl František Kriegel, Riva Krieglová,
Gertruda Sekaninová-Čakrtová a Marie Švermová. Takže to byli
vlastně čtyři moji kmotři. A všichni komunisti. To je na tom největší legrace. Tohle se odehrálo ještě předtím, než to podepsali Josef
Zvěřina a Růženka Vacková. To mne tedy potěšilo, protože to byla
moje rodina, Růženka a Josef.
K té Chartě se váže ještě jedna vzpomínka: Jednou za mnou přišla
jedna velmi vyděšená holka z tajné katolické olomoucké skupiny. Přistěhovala se do Prahy a bydlela později v blízkosti kostela sv. Ignáce.
Hlásila se pak v centru k jednomu knězi a ten ji vehementně varoval,
ať si nezačíná nic s nikým, kdo je ve spojení s Chartou, protože to by
jí mohlo zcela zavést na scestí. Ne drogy, ne prostituce, ale Charta.
Ona by byla asi Chartu nepodepsala, ale byla celá pryč ze způsobu,
jakým ji varoval. Je to stejný případ jako tehdejší představený jezuitů,
který tvrdil, že je pro něho stejně špatný jezuita ten, kdo je v Pacem
in terris, jako ten, který podepíše Chartu.
70. LÉTA: KONTAKTY Z CIZINY
V té době přijela oficiální delegace z Vatikánu poslaná k ordinářům.
Přijeli také lidé z odboru církví na ministerstvu kultury, to tam byl
Hrůza. Členové té delegace byli do všeho zasvěceni, věděli o zdejších
poměrech i o pronásledování atd. a říkali, že si přejí mluvit s kněžími. Ale Vrana tam zval jen zaryté „pacáky“ (členy Pacem in terris).
A křížové sestry, které jim vařily, tam propašovaly asi čtyři mladé
ANNA MAGDALENA SCHWARZOVÁ
14. března 1921 narozena v Praze
1941– 45 vězněna v Terezíně
1953 ve vykonstruovaném procesu odsouzena na 11 let
1960 po amnestii nastoupila do dělnických profesí
1976 složila řeholní sliby
1977 podepsala Chartu 77
1985 vystěhovala se do Polska, do kláštera bosých
karmelitánek v Krakově
1990 vrátila se do Prahy
2003 definitivně odešla do krakovského kláštera, kde žije dodnes
kněze, z čehož nejméně jeden, a to František Lízna, byl bez souhlasu
a navíc jezuita. František byl z toho úplně zničený. Ti římští vyslanci
projevovali absolutní nezájem, na nic se ho neptali. A jeden z nich,
Slovák Bukovský, dal dokonce najevo opovržení ve smyslu, že to jsou
kecy a že už mají lepší informace.
Jindy, to jsem náhodou byla u těch křížových sester, měl na Hostýn přijet Vrana a přivézt tam oficiálního delegáta Vatikánu, monsignora Gantina. Protože ty sestry překrásně zpívají, tak tam při té
pontifikálce měly zpívat. Mne vzaly s sebou. Nezpívala jsem, byla
jsem dole a ti všelijací fízlové obklopovali kardinála Gantina. Správce
Hostýna byl také známý „pacák“ a ten pozval Vranu, monsignora
Adlera a nevím koho všeho. Už nevím, jak se to stalo, že jsem se srazila s tou skupinou ve dveřích baziliky. Nevím, jestli mne Duch svatý
postrčil, protože nejsem ten typ, že bych se vnucovala, ale přistoupila
jsem ke kardinálovi a poprosila jsem o požehnání a zadrmolila jsem
francouzsky, že jsem karmelitka. A on mne okamžitě chytl za ruku.
V tu chvíli přistoupil zdejší správce a nabízel se, že bude tlumočit,
ale kardinál se otočil a řekl: „Sestra umí dokonale francouzsky.“ Tak
já jsem mu vyklopila bleskově všechno o zavřených, o lidech bez
souhlasu, o pronásledování řeholnic. Ale pak nás od sebe oddělili.
Vidíte, že oni zase tak neinformovaní ve Vatikánu nebyli, jenže podle
mého názoru slyšeli jenom to, co slyšet chtěli.
80. LÉTA S PASEM I BEZ PASU
Normální tříleté období slibů končilo v roce 1979, mně ho prodloužily ještě o rok, pod podmínkou, že si najdu nějaký dům naší
řehole. Přišla jsem do Krakova a ohromně se mi tam líbilo. Domluvila jsem se, že tam přijedu v roce 1980 v době, kdy tam bude na
návštěvě generál řádu a promluvím si s ním o své situaci. K tomu
skutečně došlo. Akorát jsem si musela předtím na konzulátě prodloužit pobyt asi o měsíc. Bylo to v létě a do Polska se hodně jezdilo
například k Mazurským jezerům. Nebylo na tom nic výjimečného.
Sestry pak v přítomnosti generála odhlasovaly, že mne přijímají
za členku. On je zároveň pověřil jakoby dohledem nad novickami
z Československa a Maďarska. Ony to přijaly s velkým nadšením.
Za tři dny jsem skládala věčné sliby, bylo to ve svátek Panny Marie
Čenstochovské.
Po návratu mne hned předvolali na policii a chtěli vidět pas.
Naštěstí jsem měla prodloužený pobyt. Za dva dny mě ovšem předvolali znovu. Tehdy jsem se náhodou poradila s advokátem Františka
Lízny, a ten šel dokonce se mnou, a když po mně pas vyžadovali, řekl,
že ho nedáme z ruky. Přistoupili na to s tím, že se potřebují jen na
U NIV ER SUM 2 /XXI
43
HISTORIE
něco podívat, po několika vteřinách mu však pas vytrhli z rukou, že
se tímto zabavuje.
Rok po té mi pas narychlo vybavili, když mne chtěli poslat spolu
s Josefem Zvěřinou do Irska. Zvěřinovi to bylo podezřelé, tak napsal
oficiální dopis biskupovi Tomáškovi s žádostí o pozvání od oficiálních církevních kruhů v Irsku, ale to nikdy nepřišlo. Brzy poté mi pas
opět zabavili. Na polské ambasádě mi pak poradili, abych si zažádala
o vystěhování. Jako důvod jsem měla napsat, že popel mého otce je
v Osvětimi a že já chci žít tam, kde jsou jeho kosti a popel...
Poradili mi i konkrétní paragraf z nějaké mezinárodní úmluvy.
Naši to samozřejmě několikrát odmítli a nakonec souhlasili pod podmínkou, že se vzdám československého občanství. To bylo v době,
kdy podobně tlačili chartisty k odchodu a ztrátě občanství.
80. LÉTA: V POLSKU
Pro mne to bylo hrozné, protože já jsem v té době ještě polštinu
nebrala jako jazyk samostatný, nýbrž vztahovala jsem ho k češtině; a když tam v jenom kuse byly v modlitbách výrazy, které jsou
v češtině sprosté, tak mně to šlo na nervy. Shodou okolností jsem
tenkrát dostala jednu z nejtěžších depresí, které se u mne jevily ryze
nábožensky, já jsem to ovšem nepoznala. Pořád jsem to viděla jako
nějakou zaviněnou ztrátu radosti z modlitby atd. A tam jsem neměla žádné útočiště. Pořád jsem cítila tu jazykovou bariéru se sestrami. Jediný, kdo mi pomáhal, byl můj zpovědník, jezuita, který byl
vychován v Rakousku, v Rakousku vystudoval, 27 let tam žil, takže
němčina byla jeho druhá mateřština, jenže já jsem měla zábrany také
všechno říkat, tak on mně pomáhal pouze víceméně lidsky.
Mohu vám říci, že ty stavy vyprahlosti, to není žádná legrace,
a ještě když je to podmíněno zdravotní slabostí... Jiné klima, jiná
strava, pro mne velmi nechutná, absolutní přerušení styků s blízkými
lidmi. Velmi těžko jsem se s tím vyrovnávala. Z toho byla deprese, ve
které mne samozřejmě udržovaly všechny četby polského tisku, ke
kterým jsem se musela nutit, protože jsem se snažila jazyk pochopit
a opanovat.
Postupně jsem si začala zvykat. Také jsem si ale začala zvykat na
to, že se nemodlím, a to bylo zlé. Z druhé strany se mi to samozřejmě
začalo klasicky freudovsky projevovat v objektivních chorobách. Tři
veliké žaludeční vředy, ochrnula jsem na jednu nohu, kterou jsem
normálně tahala za sebou, a měla jsem strašné nálezy na páteři.
Sestry se o mne srdečně staraly, a protože v Polsku je rozvinutý celý vědní obor o následcích koncentráků a věznění, redukovaly všechna moje „negativa“ jako následky koncentráku a věznění.
Nakonec mne poslaly kvůli té páteři do lázní, do takového sanatoria,
kde jsem se měla báječně. K tomu mi dopomohla také jedna věc.
Shodou okolností v den mého odjezdu do lázní přišli na návštěvu
Petr Eben s Šárkou. Přijeli svým autem, a když slyšeli, že mám jet
vlastně až do Krkonoš, ovšem z polské strany, tak slíbili, že mne tam
odvezou. Časově to bylo asi v polovině října 89. Počasí bylo velmi
ošklivé, v horách už bylo místy nasněženo. My jsme v tom autě spolu
prožili 7 hodin a jim jsem ze sebe vylila vše, co ve mně bylo. Petr
mně byl opravdu bližší než bratr, stejně blízká je mi Šárka, jeho žena.
Skutečně zralí křesťané a rozhodně žádní antisemité. Tak jsem to
prostě všechno ze sebe vychrlila a tím se člověku velmi uleví.
Mívala jsem hodně návštěv, ale měla jsem tolik sebekontroly, že
jsem věděla, že to nemohu říci komukoliv... Ten pobyt mi nesmírně
pomohl. Úplně jsem přestala kulhat, přestala jsem mít bolesti páteře
a v bocích, v pánvi, všechno úplně přešlo, ale strašně se mi začalo
stýskat po domově. Já jsem chodila do tamějšího parku, tam jsem
viděla Krkonoše. Vydržela jsem tam ve sněhu hodiny sedět a brečet.
Tak to bylo nádherné. Jednou jsem se dokonce vyvezla autobusem na
hraniční přechod nad Szklarskou Porebou. Přišla jsem tam a Poláci
mě nechali jít, protože jsem měla doklad jako pas bezdomovce. Když
jsem přišla na českou stranu, pohraničníci byli hrozně milí a omlouvali se, že už jsem na české půdě, že mne nemohou pustit. Nicméně
mi řekli, ať jsem tam třeba do večera, do skončení jejich pracovní
doby. A já jsem tam seděla ve sněhu na sluníčku. Měla jsem s sebou
breviář, a tak jsem se ho celý modlila a oni mi nosili horké pití. Pak
jsem posledním autobusem jela zpátky do Jelení Hory.
Zažila jsem tam listopad 89. Zažila jsem i návštěvu mých německých přítelkyň, osvobozených z východního Německa, s nimiž jsem
se pak léta stýkala.
Vybrali Jan Stříbrný a Josef Beránek
www.kna.cz/prodejny
Časopis je též k doptání
ve všech knihkupectvích
Karmelitánského nakladatelství.
Ukázkové číslo či předplatné zajistí: SEND Předplatné, s. r. o., P. O. Box 141, 141 21 Praha 4, tel.: 225 985 225, fax 225 341 425, e-mail: [email protected]
44
KULTURA
Filmy
o posvátnosti
lidské
důstojnosti
Béla Tarr:
„Jako filmař
nedělám nic
jiného, než
že ukazuji,
jak žijeme. To
dělám proto, že
soucítím s lidmi.
A věřím tomu,
že i za padesát
let budou diváci
v kině, kteří se
o mé filmy budou
zajímat a pro
které budou
důležité.“
Lukáš Jirsa
Béla Tarr (nar. 1955) je předním maďarským režisérem považovaným
za jednu z nejvýraznějších osobností současného světového filmu.
D
íla Bély Tarra jsou uváděna
na nejprestižnějších filmových festivalech a jeho devátý
film Turínský kůň (2011) byl
s velkým očekáváním uveden
na letošním Berlinale, odkud si odvezl Velkou cenu poroty a cenu filmových kritiků
FIPRESCI. Jeho vliv na mnohé umělce je
nepopiratelný (K. Mundruczó, G. Van Sant
a další).
Tarr je výraznou figurou maďarského –
a potažmo evropského – filmu již od svých
prvních celovečerních snímků z konce
70. a z první poloviny 80. let minulého
století. Béla Tarr se v průběhu let posunul
od dokumentaristicky uchopené sociálně
kritické tvorby k filmům, které vypovídají – snad poněkud enigmaticky – o podmínkách bytí člověka v současném světě.
Příkladem budiž fenomenální sedm a půl
hodiny dlouhé Satanské tango (1994), které
je sice extrémní co do délky, ovšem zcela
reprezentativní co do způsobu Tarrova
filmového i společensko-kulturního a filozofického myšlení. Tarr v tomto svém opus
magnum totiž opět pohlíží na společnost
jako na prostor, kde člověk nikdy neklesl
hluboko natolik, aby nemohl klesnout ještě
níže. Rozpad mezilidských vazeb, ztráta
morálních hranic, nikdy nenaplněná touha
po transcedenci, která přesto zůstává jednou ze základních potřeb člověka – to vše
je zachyceno vytříbeným a originálním stylem. Satanské tango můžeme vnímat i jako
předlouhou ilustraci prvního verše Žalmu
130: „Z hlubin bezedných tě volám,
Hospodine, Panovníku, vyslyš můj hlas.“
Nebo také, díváme-li se pohledem skeptičtějším, můžeme připomenout verše
Žalmu 53: „Bloud si v srdci říká: ,Bůh
tu není.’ Všichni kazí a bezprávně kdeco
zohavují, nikdo nic dobrého neudělá. Bůh
na lidi pohlíží z nebe, chce vidět, má-li kdo
rozum, dotazuje-li se po Boží vůli. Odpadli
však všichni, zvrhli se do jednoho, nikdo
nic dobrého neudělá, naprosto nikdo.“ Ve
filmovém světě Bély Tarra není místo pro
jednoduchou naději, pro naivní lidské štěstí.
Béla Tarr klade důraz na skutečnost, že
své filmy netvoří sám, ale ve společnosti –
nebo snad lépe řečeno „ve společenství“ –
se svou manželkou, střihačkou Ágnes
Hranitzkyovou, spoluscénáristou, spisovatelem László Krasznahorkaiem a hudebním
skladatelem Mihály Vigem. Zároveň ovšem
dává jasně najevo, že má v tomto úzkém
kruhu první i poslední slovo.
Při příležitosti Tarrovy kompletní
retrospektivy na 36. Letní filmové škole
v Uherském Hradišti byl vydán i sborník
textů Béla Tarr: V oku velryby (Casablanca,
2010). Tato elegantně graficky vyvedená
kompilace přináší kromě několika rozhovorů s Tarrem a jeho spolupracovníky
především sedm textů od čtyř českých,
dvou slovenských a jednoho maďarského
autora. Texty představují filmy Tarrovy
buď v jejich historickém kontextu, nebo
pečlivě rozebírají především jejich formální
a stylotvornou stránku. Jan Jílek, dramaturg LFŠ, v úvodu monografii vyzdvihuje
jako „bohatý zdroj informací a možných
interpretací jeho (Tarrových – pozn. red.)
filmů“. Zatímco jako zdroj informací
sborník skutečně poslouží nadmíru dobře,
s poskytnutými interpretacemi je to již
o poznání slabší. Filmově-vědecky erudovaní autoři totiž většinou zůstávají právě
u formálního rozboru díla, aniž by nabídli
jeho hlubší interpretaci s přesahem sociologickým, filozofickým či duchovním.
Rozhovor s Bélou Tarrem byl natočen v létě 2010, na 36. LFŠ v Uherském
Hradišti, kde byla promítnuta Tarrova
kompletní filmografie, a maďarský tvůrce si
odtud také odvezl Výroční cenu AČFK za
celoživotní dílo.
Váš šestiminutový film Prolog kromě
jiného klade otázku po odpovědnosti
jedince vůči druhým lidem. Podobná
otázka je přítomná v Satanském tangu
i v dalších vašich dílech. Vlastně ve všech
vašich snímcích vidíme člověka, který je
zoufalý a volá o pomoc. Je pro vás otázka
odpovědnosti důležitá?
Neřekl bych, že jde přímo o volání
o pomoc. Celý život v sobě mám určitou
sociální citlivost a právě to rozhoduje
o tom, o jakých lidech budeme točit filmy.
Nedělám nic jiného, než že ukazuji, že ti
ubozí čekající (ve filmu Prolog – pozn. red.)
U NIV ER SUM 2 /XXI
45
KULTURA
jsou také lidé. Mají ruce, nohy, hlavu
i srdce. Mají rozum. Rádi prožívají radost,
někoho milují. Jsou to stejní licoměrníci,
jsou stejně neupřímní i stejně lžou jako jiní
lidé. A také mají stejnou lidskou důstojnost. A já nedělám nic jiného, než že mluvím o posvátnosti této lidské důstojnosti.
Ve ideálním světě by tito lidé nebyli odkázáni na pomoc druhých. V takovém světě
bychom byli rovnocenní partneři. A z toho
vyplývá vše další.
Co stojí v pozadí takového
směřování vaší práce? Odpovědnost,
láska, zoufalství, víra v možnost pomoci?
Rozhodně nejde o náboženskou víru,
věřím jenom člověku. Když jsem byl dítě,
mou nejoblíbenější knihou byly příběhy
barona Prášila. Baron Prášil sám sebe vytahuje za vlasy z vody. A na tento jeho čin já
myslím pořád.
Filmujete jednoduché věci,
základní věci, které ale někteří lidé
vnímají jako něco velice složitého, jako
námět k přemýšlení, k filozofování…
Nejsem si jistý tím, zda by mé filmy měly
být podrobovány hlubokým analýzám.
Netočím filmy proto, aby pak byly rozsáhle
rozebírány. Diváci musí věřit svým očím
a poslouchat své srdce. A nic dalšího se
neděje. Jen to, co vidíte. Nejde o nic jiného, než o to, co sami cítíte. To úplně stačí
a mnohdy i to je moc.
Točíte filmy s nadějí, že mohou
změnit ne snad svět, ale alespoň určitého
konkrétního člověka?
Ano. Pokud se ve vás při sledování filmu
zrodila nějaká naděje, tak to už je dobře.
Vyrostl jsem v katolicismu, tedy je vyloučené, že bych mohl být katolíkem. Víra představovaná institucionalizovaným náboženstvím mě irituje. Pro mne znamená víra
to, že jsem něco schopen udělat dnes, něco
jiného zítra. A to je věčná lidská vlastnost,
která nikdy nezmizí.
Rád opakujete, že od Starého zákona
se vyprávějí stále stejné příběhy. Katolictví je ale založeno především na Novém
zákoně, který přináší něco nového…
46
Ne, tam nic nového není. Ukřižování je již
ve Starém zákoně. I tam jsou ukřižovaní
proroci. Když říkám, že ve Starém zákoně
je vše, myslím tím, že veškeré lidské vlastnosti včetně těch záporných, jsou tam jasně
zmíněny. Veškerá špinavost, zákeřnost,
lhostejnost a podobně. Uvědomte si, jak to
celé začíná: Jeden z bratrů zabije druhého
bratra. A ještě předtím Eva krade. Nezačínáme tedy s nepopsaným listem.
Od Starého zákona se člověk světem
stále stejně „trmácí a trmácí“, jak donekonečna opakuje jedna z postav Satanského
tanga. Ale zároveň „není trmácení jako
trmácení“, jak dodává stejná postava.
V Satanském tangu má nicméně ono trmácení výhradně konkrétní charakter Irimiášovy cesty. Irimiáš se přibližuje a trmácí se
a trmácí se a trmácí se.
Když se díváte na svůj film, pociťujete,
že „umělec není svým vlastním pánem“,
jak říká belgický básník Henri Michaux?
Já o sobě přemýšlím co nejméně. Nějaké
seberozebírání není pro mě. Soustředit se
na sebe, když by se člověk měl soustředit
na to, jací jsou a co cítí ostatní lidé, to není
dobré. Například maďarský básník József
Attila říkal: „Jsem básník, tak proč by mě
měla zajímat poezie jako taková?“ Neumění je zajímavé, život je zajímavý. Něco
dobrého může vzniknout, pokud umíme
něco dobře zachytit. Když dokážeme na
plátně ukázat živé lidi, opravdové pohledy,
opravdové pocity a zájmy, tak pak už stojí
za to filmy dělat.
A jaké je vaše vlastní trmácení
se životem?
V mém věku člověk začíná dobře promýšlet
celý svůj dosavadní život, ohlížet se zpět.
Věci, které bych udělal dříve, teď už neudělám. Mám menší touhu po dobrodružství,
protože všechna dobrodružství už jsem
prožil. Metaforicky řečeno: Člověk čte, už
se blíží ke konci knížky a už také ví, jak celý
příběh skončí. Život je jako kniha – stránek
v ní neustále ubývá. V mém věku už člověk
tolik neplánuje.
Jak se cítíte, když se vás lidé ptají
především na technické aspekty filmu,
které nejsou smyslem vašeho díla,
ale pouze prostředkem k vyjádření?
To mi nevadí. Já jsem rád, že někoho
zajímá i třeba právě takový aspekt filmu.
Věřím tomu, že je někdo, kdo se poprvé
setká s mou tvorbou a zajímá ho právě třeba technický aspekt věci, je zvědavý. Proč
by se na to nezeptal?
Člověk je tady od toho, aby si jedné
věci odvykl – a tomu se odvyká nejobtížněji –, aby si odvykl z jakéhokoli pohledu
či důvodu soudit. Já nejsem soudce. Mou
prací je něco pochopit, něčemu porozumět.
A to je vše.
Kdy jste vy sám šťastný?
Kdy máte pocit, že žijete dobrý život?
Takový pocit mám jen ve velmi vzácných
okamžicích. Například když po skončení
všech prací na filmu sedím v projekční
místnosti, kde je spolu se mnou jen moje
žena Ágnes. Po skončení projekce se na
sebe podíváme a řekneme si, ano, tak jsme
to chtěli. To dává člověku velice hluboký
pocit klidu.
A co se týče dobrého či špatného
světa, rád bych vás upozornil na základní
větu z Voltairova Candida: „Tento svět je
nejlepší ze všech možných světů.“ Je jiný
svět? Není. Máme na vybranou? Ne. Takže
z existujících světů je právě náš ten nejlepší.
A jestli je nám zde dobře nebo ne, to už je
jiná otázka.
S jakými pocity jezdíte do Cannes
a na jiné prestižní festivaly, kde vám
tleská světová honorace filmu?
Rozdíl mezi obecenstvem na různých
místech není veliký. Rozdíl je v tom, že
v Cannes se tleská ve večerních šatech.
Ale v Cannes je to vlastně o úplně něčem
jiném, tam jde o obchod. Jsou tam distributoři z celého světa, producenti, jde tam
o trh. S reálným životem to má skutečně
pramálo společného. A člověk se tam
vždycky cítí jako cizí těleso. Ale zároveň
tam musím být. Jinak by se můj film nedostal do různých koutů světa. Pokud film
neuvedu v Cannes, tak se o něm nebude
vědět a nikdo jej neuvidí.
Upravená verze rozhovoru vyšla
v odborném čtvrtletníku Film a doba.
RECENZE
Jan Paulas
Petr Příhoda: To ostatní
nechávám na Pánu Bohu
Laurent Gounelle
Bůh chodí po světě
vždycky inkognito
Ivan O. Štampach
Karmelitánské nakladatelství, 2010
Rybka Publishers, 2010
Vyšehrad, 2011
V obsáhlém, inteligentně
a chápavě vedeném rozhovoru s Janem Paulasem
podává Petr Příhoda otevřené svědectví o vlivech,
které ho formovaly. Pro
ty, kdo ho znají jako novináře, autora a komentátora i vysokoškolského
učitele etiky, přináší tento rozhovor mnohá
překvapení a zároveň, přímo nevyřčeně,
dosvědčuje zkušenost, že si Bůh sám aktivně povolává do své služby i ty, u nichž by se
to nečekalo.
Příhodova barvitá cesta životem, jeho
dětství, cesta k víře, profese psychiatra
i disidentské aktivity, porevoluční angažmá
v roli poradce a tiskového mluvčího Petra
Pitharta, činnost vysokoškolského učitele
lékařské etiky, pozice komentátora ČR 6
a redaktora Perspektiv, přílohy Katolického
týdeníku, vše je přítomné.
Z rozhovoru je patrné Příhodovo zrání,
vytváření názoru na svět, na Čechy i Česko,
na víru a církev. Mladý, velmi kriticky myslící muž se postupně stával jaksi smířlivějším,
chápavějším. Jeho cílem bylo vždy vytvářet
„ostrůvky pozitivní deviace“ v demoralizované a bezradné společnosti, podporovat
kladné tendence a „nedolamovat nalomené
třtiny“. Jeho hlavními tématy byly v prvních
letech publicistiky problém naší národní
viny a vyrovnání se sudetskými Němci
(dovedl rozlišit hněv vůči těm, kdo mu zabili
otce, a reflexi situace sousedů a obětí vyhnání). Při posuzování situace v církvi – světové
i české – vždy byla znát jeho láska k ní, „sentire cum ecclesia“ , i tam, kde musel vyslovit
kritiku. Vlastně nikdy nereagoval buřičsky
a při své veliké publicistické aktivitě i nyní,
kdy je nemocen, nepoužil o nikom zlé nebo
nenávistné slovo. Snad jen ironický nadhled,
nebo projev smutku. Jistá depresivita, kterou
působí, se zdá být konstantou v jeho literární tvorbě, v níž neproklamuje krátkodobé
naděje. Nežije se mu lehce, a pokud by
neměl pevnou víru v Boha a nebyl zakotven
v církvi, sotva by mohl pevně stát a tvořit
v tomto rozvráceném světě a zvláště nyní
bojovat se svou těžkou chorobou.
K rozhovoru je připojen výběr rozsáhlejších textů publikovaných v posledním
desetiletí v Perspektivách. Jsou zaměřeny na výše zmíněná témata, která jsou
v popředí Příhodova zájmu, tedy pochopitelně i na otázky bioetiky.
Dagmar Pohunková
Psycholog a odborník
na rozvoj osobnosti se
jako spisovatel etabloval
bestsellerem Muž, který
chtěl být šťastný. Jeho
poslední román zasazený do atraktivního
prostředí vlivné personální agentury vypovídá
o tom, že nic není takové, jak se zdá. Agentura si vylepšuje hodnotu akcií falešnými
inzeráty, místo hlásané kvality jde vedení
jen o kvantitu, ředitelem nemusí být protřelý arogantní hromotluk s kontakty, ale
nakonec klidně nenápadný Greenmore.
Předtím ale Greenmore prochází očistcem na zemi. Otce nikdy nepoznal a o to
víc se na něj upjala matka. Vystudoval sice
prestižní školu, ale odnesl si z ní kromě
diplomu i pocit méněcennosti. Když se rozhodl začít svůj život nanovo za mořem, ze
dne na den ztratil svou životní lásku. Krůček ho dělil od sebevraždy, když se objevil
Dubreuil, tajemná autorita, mocipán nad
Greenmoreovým životem. Zachránce, který hodlá jeho prostřednictvím prosazovat
svou vůli.
Pro tuctového náboráře z personálky
najednou život nabere nový směr. Ale brzy
se ozvou dotěrné otázky: Jde tajemnému
skutečně o jeho dobro? Nebo ho zneužívá
v neznámé hře? Co je pravdy na tom, že
zavinil smrt člověka, či někoho přímo
zabil? Zatímco se jednotlivé pochybnosti
vyjasňují, jiné a závažnější otázky se vynořují. Přitom se Greenmore učí stát na svých
nohou, aniž by byl naivkou či se vymlouval
na okolí. Nakonec se z Dubreuila vyklube
imigrant a mimořádně schopný psycholog
(který musel být dehonestován, aby nestál
v cestě jiným), a především vlastní otec
Greenmorea. Román tak končí happyendem a aspiruje na to stát se dalším světovým bestsellerem.
Gounelle píše s potřebnou lehkostí, jako
detektivkář dávkuje zápletky a šikovně
využívá koloritu konjunkturálního oboru.
Za tím vším ovšem můžeme číst i jiné otázky: Jsme schopni vymanit se ze svých stereotypů? Jsme vůbec ochotni uvěřit a nasadit
se proto, aby to v našem okolí fungovalo
jinak? Jaké autority v životě vyhledáváme?
Ovšem pohodlnější je nechat věci tak,
jak jsou. „Na realitě koneckonců pramálo
záleží, pokud se kola systému točí.“
Josef Beránek
Ivan O. Štampach nazývá dnešní dobu postmodernou. Je to doba,
v níž kritika tradičních
náboženství, charakteristická pro modernu,
přerostla v hledání
nového prožívání religiozity. „Skepse se vztáhla
na skepsi samu a popřela se,“ píše autor,
který v euroatlantické civilizaci (a blíže
v českém prostředí, kterému se ve svém
přehledu zejména věnuje) pozoruje v současnosti nové projevy náboženské vitality.
Štampachův přehled se snaží zachytit
současné náboženství globálně celosvětově
i s náčrtem historického vývoje v jednotlivých regionech. Jádrem knihy jsou kapitoly
věnované (se zvláštním zřetelem k Česku)
současnému křesťanství, mimokřesťanským směrům západního původu (judaismus, islám, hermetismus, novopohanský
revival a antroposofie) a přítomnosti orientálních směrů v současné západní religiozitě (čínská tradice, indická náboženství,
současný západní buddhismus). Autor se
ve svém přehledu nevyhýbá ani kritice jednotlivých směrů.
Autor nepovažuje za dominantní směry
neoortodoxní a neokonzervativní. Věnuje
nejvíce samostatného prostoru (a zřejmě
i vlastního zájmu) hermetismu, antroposofii a současnému západnímu buddhismu.
Tento zájem způsobuje zřejmě skutečnost,
že tyto směry v sobě nenesou žádná svazující organizační pravidla, seznámení s nimi
může být obohacením jiných svobodně
a otevřeně pojímaných náboženských
vyznání. Štampachův přehled přináší celou
řadu odkazů na prameny a odbornou literaturu, které mohou vést dál zájemce o jednotlivé náboženské směry. V tom je hlavní
přínos knihy vedle zajímavého pohledu na
českou náboženskou současnost.
Zatímco úvodní kapitoly knihy se snaží
obhajovat a definovat religionistiku a její
místo mezi vědními obory, závěrečná kapitola o mezináboženských vztazích hodnotí
otázku dialogu mezi jednotlivými směry
již z pevných pozic, které podle Štampacha
náležejí religionistice. Ne každý čtenář však
s těmito pozicemi musí souhlasit. Kde končí otevřenost dialogu mezi náboženskými
směry a kde nastupuje rezignace na vlastní
víru a přesvědčení, rozbředlá indiferentnost? Zdá se, že tato otázka se týká smyslu
religionistiky vůbec.
Barbara Voňavková
Na nových stezkách ducha: Přehled
a analýza současné religiozity
U NIV ER SUM 2 /XXI
47
RECENZE
48
Tomasz Dostatni, Tomáš Halík
Halík Tomáš: Smířená různost
Marek Orko Vácha
Modlitba argentinských nocí
Miloš Havelka
Ideje – dějiny – společnost
Portál, 2011
Cesta, 2011
CDK, 2010
V pořadí již druhý knižní rozhovor
s Tomášem Halíkem
vedl polský dominikán Tomasz Dostatni. V první části se
publikace dotýká
některých myšlenek,
které byly formulovány
již v prvním interview (vydaném roku
1997 a vedeném J. Jandourkem), jakoby
Dostatni a Halík cítili potřebu na ně plynule navázat. Naštěstí však nezůstane jen
u „přežvykování“ toho, co bylo řečeno
dříve. Podobně riskantní by se mohl zdát
i nápad vrátit se ke stěžejním tezím, které
Halík v posledních letech napsal ve svých
knihách. I zde však interview mistrně
vybalancovalo nad propastí šedého opakování, aby se tak stalo velmi cennou pomůckou k četbě Halíkových publikací a klíčem
ke struktuře jeho myšlení.
V první kapitole se Halík postupně
dotýká otázky hledání víry a konverze,
kněžské služby, ale i „nádvoří pohanů“,
potíží dnešních mladých lidí s církví jako
institucí a naděje v církev budoucnosti,
která by byla školou křesťanské moudrosti.
V dalších kapitolách interview postupně
nastoluje všechna tradiční Halíkova témata.
Patří mezi ně rozdíl mezi ateismem a apateismem, Nietzscheho proklamovaná smrt
Boha, teologie zasazená do kontextu naší
dějinnosti, vzpomínky na osobnosti z doby
útlaku a nesvobody, jež se zaslouženě staly
vzorem pro své následovníky, vztah církve potažmo náboženství jako takového
a sekulárního světa, nebo pochybnost chápaná jako sestra víry. Velká část publikace
je věnována tomu, co Halík pokládá jako
svůj stěžejní úkol, totiž ono „smiřování
různosti“, jež se dostalo i do titulu knihy.
Knižní rozhovor se nevyhýbá citlivým
tématům a směle kráčí po tenkém ledě analýzy doby, která nás tak často zaráží svou
mnohovrstevnatostí, zdánlivou nepřehledností a procesy své neustálé transformace.
Mnozí současní autoři se proto skrývají
za povšechná tvrzení, jakoby se báli o této
době promluvit jasně. Halík nepředstírá, že je snadné těžkosti církve v dnešní
době myšlenkově uchopit. Neuchyluje se
k laciným zjednodušením. Naopak, snaží
se vždy vidět každý problém ze všech myslitelných úhlů, aby obraz, který si o něm
čtenář utvoří, byl co nejplastičtější.
Jan Regner
Esejisticky laděné
deníkové zápisky M.
O. Váchy jsou poctivou
hloubkovou výpovědí
o posledních několika
letech života tohoto
kněze, vysokoškolského
pedagoga a přírodou
fascinovaného dobrodruha milujícího život. V podtextu všech
kapitol je cítit obrovská touha po naplněnosti života, objevování pravdy a hloubky
reality, která je protknutá vírou v Boha
a žízní po něm. Váchův humorný nadhled
nad lidskými nedokonalostmi i směšností
lidských představ o Bohu je provázen soucitem s trpícími, jimž odmítá dávat jednoduché zbožné odpovědi na složité bolestivé
otázky. Je ochoten s nimi pouze mlčet
a vydržet „drsného, syrového Boha“, který
ve své všemohoucnosti není jen laskavý,
nýbrž mnohem častěji vzdálený a nedosažitelný. Pohled na neobyčejně zářící hvězdy během argentinské noci v autorově duši
vyvolává vědomí nekonečnosti lidského
údělu a potřebu nevzdat svoje hledání, přes
všechny paradoxy a obtíže lidského života.
Kapitola o nejčastějších omylech ateistů
skvěle shrnuje celospolečenské předsudky,
s nimiž se katolíci ze strany „nevěřících“
denně setkávají a složitě jim čelí, na rozdíl
od Váchy, který si je podává s neobyčejnou
lehkostí a humorem. Podobně glosuje
mnohé katolické stereotypy, kterým se
řadový věřící těžko vyhne, když svou víru
nevydává neustále v šanc racionální reflexi,
neutuchající snaze vzdělávat se a především
nutnosti vytrvat za všech okolností, zvlášť
když člověk prochází duchovní neútěchou.
Očekávat zážitky místo tvrdé dřiny je
v duchovním životě kontraproduktivní, což
autor podtrhává oceněním neustávajících
modliteb bezejmenných babiček, které už
mají život „za sebou“ a přesto jsou jejich
modlitby inspirativně nezastavitelné.
Velmi zajímavým prvkem autorovy
osobnosti, který se v knize projevuje, je
sympatická vzdorovitost k lidské malosti
vyvěrající z jeho obrovské inteligence kombinované s duchovní moudrostí.
Kniha by se mohla zdát některým čtenářům až depresivně laděná, ale hlubším
ohledáním se v ní ukazují náznaky obrovské, ač často zraňované, lásky k životu,
stvoření a nadšené dobrodružné objevování Pána Boha jako nekonečného tajemství,
kterého se autor nikdy nevzdá.
Paula Fassati
Studie sociologa a filozofa, který působí na
Fakultě humanitních
studií UK, jsou nevšední. Běžným soudobým
sociologickým studiím
se vymykají už tématem – sledují vývojové
souvislosti a proměny
myšlenek, zájmových vizí a koncepcí,
ideových orientací. Ty Havelka sleduje
v literatuře a dobových souvislostech. Publikace tak přináší ojedinělý koncept analýz
na pomezí sociologie, historie a filozofie,
který autor sám v soudobé české sociologii
postrádá. „Absence teorií a inspirativních
interpretací soudobých sociálních procesů
je (...) popisem datových souborů, převyprávěním pramenů či přimknutím se
k politickým doktrínám.“ V důsledku toho
pak soudobé intelektuální diskusi unikají
dlouhodobější trendy vysledovatelné pouze
pečlivým studiem historických pramenů
i dobových myslitelů, bez něhož „není
vlastně možné plné porozumění událostem“. (V tomto smyslu např.Havelka poznamenává k podhoubí komunistického puče
v roce 1948, že “poslední sociologickopolitologické práce prokazují, že analýza
mentálních charakteristik a orientací je pro
analýzu autoritářské a totalitní moci stejně
důležitá jako např. pojem veřejné mínění.”)
Profesor Havelka mapuje kořeny a souvislosti sekularizace, totalitarismu ve střední Evropě, český konzervatismus v první
polovně 20. století, Havlovu „nepolitickou“
politiku, problém generačních horizontů
v novodobé české společnosti aj. Přičemž
tyto „případové“ studie rámuje obecnějším
zamyšlením nad rolí historické sociologie a filozofie dějin. „Naprostou většinu
informací totiž získáváme ze sekundárních
pramenů, z učebnic, z médií a rozhovorů,
z vyprávění, které už samy jsou politicky
a kulturně formovány. Vytváří kontext, do
kterého spíše dosazujeme, než abychom ho
projasňovali.“ Tady leží jádro Havelkovy
publikace a jejího přínosu. Studie reflektují obrovské množství literárních zdrojů
a “dekonstruují” mnohé zažité představy,
resp. poukazují na neudržitelnost mnohých
tradovaných konceptů a důsledky jejich
přejímání. Autorův pronikavý pohled je
o to zajímavější, že jako jeden z mála českých sociologů je vnímavý ke křesťanským
tradicím v evropském prostoru.
Josef Beránek
RECENZE
Wunibald Müller
Zamlčené rány
Gilbert Keith Chesterton
Ohromné maličkosti
Egon Sendler
Ikony Krista
Portál, 2011
Německý psychoterapeut a teolog, jenž spolu s Anselmem Grünem
vede exerciční dům
v německém benediktinském opatství Münsterschwarzach, vyslyšel
naléhání nakladatelství
Kösel a napsal knihu,
která se nyní dostává
do rukou i českému čtenáři. O zraněních je
třeba mluvit, jinak se nikdy nezahojí. Taková slova bychom mohli zvolit jako motto
knihy, která odvážně a nekompromisně
otevírá jedno z nejpalčivějších a zároveň
nejcitlivějších témat současné katolické
církve – sexuální zneužívání dětí a mladistvých duchovními osobami. Co vede ty,
kteří by měli jen pomáhat a sloužit, k takovým činům? Proč zneužívají důvěru těch
nejslabších a dopouštějí se na nich násilí?
Existuje přímá souvislost mezi celibátem
a sexuálním zneužíváním? Jakým způsobem předcházet podobným přečinům?
Tyto a další otázky se autor snaží trpělivě
a poctivě zodpovědět, aniž by sahal po příliš laciných odpovědích a zjednodušujících
klišé. Poukazuje přitom na příčiny těchto
zranění a na to, jaké způsoby by mohly
pomoci jim předcházet. Církev se musí
k sexuálním skandálům postavit čelem,
spolupodílet se na uzdravení zranění, musí
stát jednoznačně na straně obětí. Jen tak
si může opět zasloužit důvěru společnosti.
Kniha církev neobžalovává, ale snaží se
tyto neblahé fenomény popsat, analyzovat
a porozumět jim. Snad vůbec největší předností zmíněné publikace je její nesmlouvavá otevřenost a systematičnost. Pečlivě
se pokouší vystopovat i to, jaký charakter
člověka může být ohrožením a potenciálním nebezpečím – je to především narcistní a překvapivě i přehnaně pasivní, závislá
a přizpůsobivá osobnost. Müllerova studie
je proto nezbytnou pomůcku především
pro představené, vychovatele a doprovázející duchovní. S největším užitkem si knihu
bezesporu přečtou ti, kteří jsou pověřeni
formací Bohu zasvěcených osob a mohou
tak aspoň nepřímo ovlivnit integraci jejich
sexuality. Jistě velmi pomůže i řadovým
kněžím a řeholníkům či věřícím, kteří ve
svém okolí či dokonce ve vlastním životě
delší dobu pozorují, že „něco není v pořádku“. Lze si jen přát, aby kniha nezapadla,
ale naopak rozvířila debatu. Ta by mohla
církvi přinést kýženou katarzi.
Jan Regner
Angličan G. K. Chesterton (1874–1936) patřil
v meziválečném období
rozhodně k nejpřekládanějším anglickým
autorům u nás. Ačkoli byl
katolický tradicionalista
a politický konzervativec,
setkal se s nadšeným
ohlasem jak u příslušníků levicové avantgardy (s uznáním o něm psal K. Teige),
tak u liberálů typu K. Čapka a F. Peroutky,
nemluvě o katolických intelektuálech;
koneckonců byl to staroříšský J. Florian,
který u nás zveřejnil první Chestertonovy
překlady. Chestertonovo dílo je až nepředstavitelně rozsáhlé: vedle románů s filozofickým podtextem a detektivních příběhů
s otcem Brownem vytvořil autor řadu
filozoficko-teologických prací obhajujících
katolictví (nejznámější je jeho Ortodoxie)
a do nejednoho knižního souboru shrnul
své novinářské příspěvky a četné polemiky.
Mezi nejproslulejší díla tohoto typu patří
soubor Chestertonových novinářských črt
a causerií Ohromné maličkosti, která právě
po bezmála devadesáti letech znovu vychází v úplnosti a novém překladu Vladimíra
Petkeviče. Ohromné maličkosti jsou typicky novinářským žánrem, a přesto neztratily
svou aktuálnost a nepostrádají čtenářskou
přitažlivost. Je to dáno Chestertonovou
tvůrčí metodou, založenou na paradoxním
objevování nevšedního ve všedním, na
čisté radosti z poznání, že pod povrchem
naší každodennosti leží zázračná pevnina imaginace a hlubšího smyslu všeho
stvořeného. Nepatrný kousek křídy v něm
vyvolá příval asociací nad bělostí ctnosti
i geologické souvislosti mezi nepatrným
zlomkem typické školní pomůcky a kamenitou půdou pod nohama. To vše dokáže
Chesterton spojit svou obrazností v jakousi
apoteózu obyčejnosti, která usvědčuje svět
z neobyčejnosti. V jedné z črt to Chesterton vysvětluje zcela jednoznačně, když píše:
„Se vší rozhodností popírám, že na světě je
či může být něco nezajímavého.“ A v údivu
nad lidskou netečností vůči zázračnosti
všeho dodává: „Svět nikdy nezajde na
nedostatek divů, jenom na nedostatek
údivu.“ Právě tyto Chestertonovy premisy
a jeho tvůrčí metoda tak okouzlily u nás
například Karla Čapka, který viděl v Chestertonově žurnalistice v jistém smyslu svůj
vzor a nadšeně jejího autora obdivoval.
Jaroslav Med
Tvar přivádějící ke
kontemplaci pravd víry,
zobrazující a zpřítomňující to, co leží za hranicí pojmu, setkání víry
a krásy – takové a ještě
mnoho dalších nedokonalých opisů bychom
mohli uvést při hledání
odpovědi na otázku, co je to ikona a jakou
hraje roli v křesťanské praxi. Toto hledání
je navíc těžší o to, že jsme v našich geografických souřadnicích na tradici uctívání
ikon, jež je jedním z pilířů ortodoxní spirituality, „pozapomněli“. Příležitost k rozvzpomenutí (či objevení) se čtenáři nabízí
díky autoru knihy, jezuitovi a ikonopisci
Egonu Sendlerovi. Život a působení Ježíše
Krista není jen zachycen v evangelijních
zprávách, ale též utvářel a utváří život církve. V liturgickém roce východní i západní
církve se zrcadlí všechny významné události Ježíšova života: narození, obřezání, uvedení do chrámu, proměnění, ukřižování,
pochování, zmrtvýchvstání. Tyto události
vytvářejí ohniska, z nichž vycházejí témata
ikon a podle kterých je také strukturována Sendlerova kniha. V jednotlivých
kapitolách se podává výklad toho kterého
typu ikony s přihlédnutím k historickým,
biblickým, liturgickým a teologickým souvislostem. Nechybí ani paralely s uměním
křesťanského Západu (Grünewald, Dürer
aj.). „Jakmile umění ikony odtrhneme od
liturgie, stává se nesrozumitelným, případně se rozpouští v jednom z mnoha druhů
estétství,“ říká Sendler. Právě ono neustálé
zohledňování spojitostí vytváří z textu
organický celek, jímž se v různých intervalech nesou výklady tajemství vtělení. Autor
k základní struktuře dané liturgickým
rokem a jeho christologickým svátkům
přidává i několik kapitol vysvětlujících
smysl slavených tajemství a závěr, v němž
rozebírá eklesiologické aspekty a technické
aspekty vytváření ikon. V této souvislosti
je pozoruhodné, že se zde hovoří o malování ikon namísto psaní ikon – proč tomu
tak je, však zůstává bez vysvětlení. Pokud
je možné myšlení obrazem (jak se o ně
pokouší např. Miroslav Petříček), pak by
bylo možné uvažovat i o víře obrazem
nebo o teografii. Sendlerova kniha čtenáři
takovou možnost a rozšíření teologického
myšlení o myšlení teografické bezesporu
zprostředkovává.
Michal Cáb
U NIV ER SUM 2 /XXI
49
KOMENTÁŘE
Kapsář Petra Koláře
CO JE TO
„NEETICKÉ JEDNÁNÍ“?
Komise senátu USA zkoumající chování peněžních ústavů na prahu současné
finanční krize, jejíž katastrofální důsledky
nepřestávají dodnes působit, zveřejnila
letos v dubnu výsledky svého vyšetřování.
Ve své zprávě obvinila banku Goldman
Sachs, že klamala své klienty: Prodávala
jim investiční nástroje kryté rizikovými
hypotékami a současně na trhu sázela na
jejich propad.
Republikánský senátor Tom Coburn,
spoluodpovědný za práci komise spolu
s demokratem Carlem Levinem, přitom
pronesl pozoruhodnou větu, která obletěla
celý svět: „Některé z finančních institucí se
chovaly neeticky, když se vědomě dostaly
do konfliktu zájmů, v němž daly přednost
vlastnímu obohacení před zájmy svých
klientů.“ (překlad Hospodářské noviny
z 15.–17. dubna 2011) Podobnou kritiku si
vysloužila i Deutsche Bank, velkou kritiku
sklidil také úřad pro dohled nad úsporami;
ratingové agentury byly za své hodnocení placeny firmami, kterým přidělovaly
ratingy.
V prostoru ovládaném neviditelnou
rukou trhu se o etice obvykle nemluví.
Neviditelná ruka trhu se nechová ani eticky ani neeticky; je to neosobní působení
sítě vztahů mezi nabídkou a poptávkou,
do kterého by podle
názoru jeho odhodlaných obhájců nikdo
neměl zasahovat vyjma
zákonodárce, a i ten
by se měl chovat co
nejzdrženlivěji. Tom
Coburn také nemluví
o neviditelné ruce trhu,
ale o konkrétních aktérech trhu, jmenovitě o peněžních ústavech Goldman Sachs
a Deutsche Bank a viní je z neetického
jednání.
Pro mnoho lidí je dnes neetické to,
co zakazuje zákon. Vše ostatní, co není
zákonem zakázáno je nejen dovolené, ale
zároveň eticky nezávadné; to znamená, že
vlastně nemá smysl mluvit o etickém a neetickém, ale jen o zákonném a nezákonném
jednání. Nebo snad myslel Tom Coburn
přece jen ještě něco jiného?
REFORMA NAŠEHO
ZDRAVOTNICTVÍ
V početných, někdy laikovi málo srozumitelných informacích o nezbytné reformě
našeho zdravotnictví se periodicky objevuje slib, že si už brzy budeme moci v našich
zdravotnických zařízeních připlatit za
zlepšenou zdravotní péči. S prosazováním
reformy jsou ale potíže, a tak je okamžik
skutečného zavedení nejistý. Televizní
hlasatele večerních zpráv například tento
skluz zřejmě velmi mrzí; nedávno se znatelným ulehčením hlásili, že podle všeho
„si už v roce 2012 budeme moci připlatit
na zlepšenou péči“. Znělo to jako hlášení o výhře v loterii. Rád bych věděl, kdo
všechno se skrývá za neupřesněným ´my´
tohoto hlášení. Kdo všechno touží po možnosti v nemocnici si připlácet?
Kdybych tu zprávu hlásal já, řekl bych,
že za nadstandardní péči si budeme muset
připlácet – tečka. Nezmínil bych se už
o dvou důvodech, proč z toho nemám
radost: Předně proto, že mám pořád ještě
v paměti zlepšování produktů za komunismu. To se zavedl s velkým halasem nový,
kvalitnější a dražší výrobek. V dalším pak
nejdřív tiše zmizel z prodeje starý a pak
převzal nový kvality starého, pochopitelně
při zachování nové ceny.
A za druhé mi v uších stále ještě zní
věta na rozloučenou s mým někdejším
pařížským lékařem: „Hlavně se vyvarujte
chyby, které jsme se dopustili u nás; nezaveďte si dvourychlostní zdravotnictví!“
Mám pocit, že právě k tomu teď u nás
dochází: Zdravotnictví vysoké úrovně pro
bohaté, pro chudé jen to, co zbývá a dosluhuje. Ona potom každá na sebe držící
nemocnice chce hlavně ty, co platí. Chudí
si musejí brzy svou nemocnici a charitativně zaměřené doktory hledat, doufajíce, že
je najdou včas...
Mediář Josefa Beránka
E
uro přineslo reportáž z neformální sní- (Mimochodem 20 % veřejných rozpočtů je
daně s ministrem Kalouskem, kde se přibližně tolik jako roční rozpočet celého
hovořilo o reformách. Sympatické bylo jeho zdravotnictví.)
úsilí o vyrovnaný rozpočet. Upřímně řečeno,
Vadí-li někomu výše mandatorních
každý schodkový zadluží naše potomky, což výdajů jaksi z podstaty, je dobré připonení úplně fér. K dalším úvahám ministra už menout analýzu výše investičních výdajů
tak snadno přitakat nelze.
státních správ jiných zemí v poměru k výši
Například konstatoval, že mandatorní
platů úředníků (iHned.cz). Česko je ve
a kvazimandatorní výdaje tvoří 80 % rozvýši státních investic v poměru k rozpočtu
počtu, „to je mimořádně negativní zpráva“, na špici, platy úředníků zaostávají. Jaký je
řekl mj. Kalousek. Proč? To už nebylo
důsledek? Silně korupční prostředí.
řečeno. Přitom tady jsme u klíčové otázky:
ynější imigrace z neklidné severní
Chceme vynakládat většinu našich daní
„
Afriky není kvůli Schenghenu řešina sociální a zdravotní výdaje a hladké
a bezpečné fungování veřejné správy? Nebo telná,“ soudí Václav Klaus v E15. Situace
2009-3.indd 50
uprchlíků, kteří na moři bojují o život, je
chceme, aby se spíš ze společného masivně
skutečně alarmující. „Cestou ztratí přátele,
investovalo do nových škol, výzkumných
ale na souši stejně zdvihají dva prsty na
projektů, dálnic a okruhů měst?
N
50
znamení vítězství. Evropa a Itálie proti
nim staví sílu zákona. Uvidíme, zda bude
silnější než síla zoufalství,“ píše La Stampa.
Der Standard počítá, že kdyby se uprchlíci
rozdělili do jednotlivých evropských zemí
problém by se prostě vytratil: „,Mega‘ je
tak možná jen nehoráznost, s níž se politici
snaží vytvořit problém...“ A The Times
to říkají úplně jednoduše: „Je to otázka
evropské solidarity.“ Solidarita a svoboda
(pohybu), to jsou hodnoty, na nichž stavěli
zakladatelé Evropy. Kritizovat Schenghenskou dohodu v souvislosti s migrací,
znamená rezignovat na potenciál svobody a solidarity. V Čechách to není nic
neobvyklého. Podezřívám7.10.2009
pana 15:07:47
prezidenta,
že to ví, a právě proto říká, že „zavedení
Schenghenu bylo chybou“ (E15).
21. ročník AKADEMICKÝCH TÝDNŮ 29. 7.–5. 8. 2011
PAVLÁTOVA LOUKA u Nového Města nad Metují
Pá 29. 7. Mons. MALÝ: Křesťané ve světě, PhDr. Tomáš SEDLÁČEK: Ekonomie dobra a zla, Rodina LICHÝCH: Koncert (klášter)
So 30. 7. P. KRŠÁK SVD: Mše sv., Papua – Nová Guinea, Vladimír a Jindřich SUCHÁNKOVI: Osobnosti duchovního života ve filmu, Akad.
soch. Otmar OLIVA a Jan JEMELKA: Sakrální architektura, V. + M. MÜLLEROVI: film – Jiřina Prekopová – Jsem tu pro lásku
Ne 31. 7. P. LINHART: Mše sv., DrPhil. PREKOPOVÁ – Od kolébky po rakev – a za ní (diskuze) P. Mgr. LINHART: Dá se dnes ještě
žít podle desatera? RNDr. GRYGAR Csc.: O planetách cizích sluncí, Paula SISKOVÁ: film „Myslím, že se nevrátím“
Po 1. 8. P. HERYÁN: Mše sv., Ježíšova blahoslavenství, RNDr. VLKOVÁ ThD. OP: Bůh Starého zákona – milosrdný
či nemilosrdný, Mgr. ZAJÍC: Jak se bránit médiím, Mgr. Jan ŠPILAR: Církevní právo – rozvod, Koncert
Út 2. 8. P. BYSTRÝ: Mše sv., Mgr. Daniel KROUPA Ph.D.: Vztah pravdy – a svobody, Jiří FUCHS: Pravda, svoboda – a mravnost,
Mgr. Matyáš ZRNO: Kde jsou hranice svobody náboženství – Islám a my, MUDr. JOCH: Vztah pravdy – a svobody,
film Otakáro SCHMIDTA: Blázen z La Verny
St
3. 8. Prof. PhDr. Petr PIŤHA CSc: Mše sv., Příprava na Cyrilometodějské výročí, MUDr. KRAUSOVÁ: Celibát ještě dnes?
Ano!, Prof. SMÉKAL CSc.: Hledání a respektování pravdy, Manželé RADOVI: Koncert
Čt 4. 8. P. VACEK: Mše sv., EKUMENA: Předávání víry, Aleš PALÁN: Knižní rozhovory – nový literární žánr, Prof. PhDr. SOKOL
Ph.D. CSc.: O symbolech a liturgii, Teátr Víti Marčíka: Šípková Růženka, Mystéria Buffa
Pá 5. 8. P. Mgr. et Mgr. VÁCHA Ph.D: Mše sv., Gen–etika a Synt–etika, Prof. TLÁSKALOVÁ-HOGENOVÁ: Střevo, imunita a naše
soužití s bakteriemi, Dr. Ing. KOSEK: Nanotechnologie pro domácnosti, úspora a ukládání energie
www.akademicketydny.info, tel.: 777 194 760, 770 194 770
KĚƚƌĂĚŝĐĞŬƌĞŇĞǆŝ
DŝƐĐĞůůĂŶĞĂũĞƐƵŝƟĐĂ///͘
.ŉtçNRYVNpKR
2ORPRXF
WHOID[
PRELO
UHIXJLXP#UHIXJLXPF]
(GLĀQtŉDG\
6RXERUQpGtOR7RPiåHäSLGOtND
6RXĀDVQpRWi]N\
6WXGLHUXVNpKRP\åOHQt
3UDPHQ\VSLULWXDOLW\
6RFLHWDV
6WXGLMQtWH[W\&HQWUD$OHWWL
+ODV9HOHKUDGX
6ORYRDREUD]
ÿHåWtMH]XLWp
1iNXSSŉHVLQWHUQHW
ZZZUHIXJLXPF]
²VOHYD
sĞƚƎĞƚşƐĠƌŝŝDŝƐĐĞůůĂŶĞĂũĞƐƵŝͲ
ƚŝĐĂ ƉƎĞĚŬůĄĚĄŵĞ ƉƎşƐƉĢǀŬǇ͗
t͘KĐŬŚĂŵ;s͘ZŝĐŚƚĞƌͿ͖>͘tŝƚƚͲ
ŐĞŶƐƚĞŝŶ Ă ǀşƌĂ ;t͘ ĂƵŵͿ͕
&ŝůŽƐŽĨƉƎĞŵŽƐƛŽǀĄŶşŵĞǌŝ<ĂŶͲ
ƚĞŵĂŝĚĞĂůŝƐŵĞŵʹ<͘>͘ZĞŝŶͲ
ŚŽůĚ;͘ŽƌĞƚŚͿ͖WŽƐƚŵŽĚĞƌŶş
ǀĢĚĂĂŬƎĞƐƛĂŶƐƚǀş;:͘ŶĚƌĞƐͿ͖
< ϯϬϬůĞƚĠŵƵ ǀǉƌŽēş ǀǇĚĄŶş
>ĞŝďŶŝǌŽǀǇdĞŽĚŝĐĞũŝ;'͘^ĂŶƐͿ͖
,ĞŐĞůĂŚůĞĚĄŶşŽŚĂ;t͘<ĞƌŶͿ͖
ĚĄůĞƉƎşƐƉĢǀŬǇŽŚĞƐůƵ ƉĞƌƐŽͲ
ŶĂůŝƐŵƵƐ͕ ƉƎĞŚůĞĚ ēĞƐŬǉĐŚ
ŽƐŽďŶŽƐƚş ƐƉŝƌŝƚƵĄůŶş ƚĞŽůŽŐŝĞ
ƉƎĞĚƌŽŬĞŵϭϵϵϬĂũŝŶĠ͘
ƌŽǎŽǀĂŶĄ͕ϮϮϲƐƚƌĂŶ͕ϭϵϬ<ē͘
:ĂŵĞƐƌŽĚƌŝĐŬ
WĞƚƌ<ĂŶŝƐŝƵƐ
ĐşƌŬĞǀŶşĐŚĚĢũŝŶϭϲ͘ƐƚŽůĞơ
dŽŵĄƓaƉŝĚůşŬĂŬŽů͘
sĞůĞŚƌĂĚʹ\şŵ
DŽĚůŝůƐĞƚǀĄƎşŬǀǉĐŚŽĚƵ
^ďŽƌŶşŬŬƉŽĐƚĢŬĂƌĚŝŶĄůĂdŽŵĄƓĞaƉŝĚůşŬĂǌĂŚƌŶƵũĞũĞŚŽŶĞǀǇͲ
ĚĂŶĠƚĞǆƚǇŬĚƵĐŚŽǀŶşŵƵǎŝǀŽƚƵ͖ǌĂũşŵĂǀĠƉƎşƐƉĢǀŬǇǌŶĄŵǉĐŚ
ēĞƐŬǉĐŚ ŽƐŽďŶŽƐƚş ŚŽĚŶŽƚşĐşĐŚ ŬĂƌĚŝŶĄůƽǀ ŽĚŬĂǌ͖ Ă ŶĂŬŽŶĞĐ
ǀǌĄĐŶŽƵŬŽŵĞŶƚŽǀĂŶŽƵŽďƌĂǌŽǀŽƵƉƎşůŽŚƵƐĂŚĂũşĐşĂǎŬƉŽƐůĞĚͲ
ŶşŵƵĚĄůŽƐƚĞŵƉŽŚƎĞďŶşĐŚŽďƎĂĚƽŶĂsĞůĞŚƌĂĚĢ͘
sĄǌĂŶĄ͕ϯϱϲƐƚƌĂŶ͕ϰϵϬ<ē͘
:ŽŚĂŶŶĂƉƟƐƚ,ĞŝŶƌŝĐŚ
:ŽƐĞƉŚ'ƂƌƌĞƐ;ϭϳϳϲʹϭϴϰϴͿ
>ǌĞƐŵşƎŝƚƉŽůŝƟŬƵƐǀşƌŽƵ͍
>ŝƚĞƌĄƌŶşŬƌŝƚŝŬĂƉƵďůŝĐŝƐƚĂ͕ƉŽůŝƚŝŬĂŚŝƐƚŽƌŝŬ͘
KƐŽďŶşƉƎşƚĞůǀǉǌŶĂēŶǉĐŚůŝƚĞƌĄƌŶşĐŚĂƵƚŽƌƽ
ũĂŬŽŶĂƉƎşŬůĂĚ͘ƌĞŶƚĂŶŽĂ:ĞĂŶWĂƵůZŝĐŚͲ
ƚĞƌ͘ũĞŚŽĚĢůƐĞƵēŝůŝŝƉƎĞĚŶşēĞƓƚşƉŽůŝƚŝĐŝ͘
ƌŽǎŽǀĂŶĄ͕ϲϰƐƚƌĂŶ͕ϲϬ<ē͘
sũĂēĞƐůĂǀ/ǀĂŶŽǀ
^ƵďũĞŬƚĂŬŽƐŵŽƐ
^ŽƵďŽƌ ŬƵůƚƵƌŶĢͲƵŵĢůĞĐŬǉĐŚ ƐƚĂƚş ƌƵƐŬĠŚŽ
ĞŵŝŐƌĂŶƚĂǎŝũşĐşŚŽǀ\şŵĢ͕ũĞŚŽǎƚĞǆƚǇƉƎĞͲ
ŬůĄĚĂůŝd͘DĂŶŶ͕:͘K͘'ĂƐƐĞƚŶĞďŽD͘ƵďĞƌ͘
sĄǌĂŶĄ͕ϱϳϲƐƚƌĂŶ͕ϱϯϬ<ē͘
sŬŽŶƚĞǆƚƵĞǀƌŽƉƐŬǉĐŚ͕ŶĞũĞŶ
ƌĞŐŝŽŶĄůŶşĐŚ ĚĢũŝŶ͕ ĂŶŐůŝĐŬǉ
ĂƵƚŽƌ ŽĚŬƌǉǀĄ ƐŵĢƐŝĐŝ ƷĚĂͲ
ũƽ ƐůŽǎŝƚǉĐŚ ŶĄďŽǎĞŶƐŬǉĐŚ
ĚĢũŝŶ ϭϲ͘ ƐƚŽůĞƚş͕ ǀ Ŷşǎ ĐĞŶƚͲ
ƌĄůŶş ƉŽƐƚĂǀĂ WĞƚƌĂ <ĂŶŝƐŝĂ͕
ǌĂŬůĂĚĂƚĞůĞ ĞƐŬĠ ƉƌŽǀŝŶĐŝĞ
ũĞǌƵŝƚƽ͕ ŚƌĄůĂ ŶĞǌĂƐƚƵƉŝƚĞůŶĠ
ƉŽƐƚĂǀĞŶş͘ůŝǎƓşƉƌŽǌŬŽƵŵĄŶş
ƌŽĚƌŝĐŬŽǀĂ ƚĞǆƚƵ ƵŬĄǎĞ͕ ǎĞ
ĚŽŬĄǌĂů ƐƉŽũŝƚ ƉĞēůŝǀŽƵ ŵƌĂͲ
ǀĞŶēşĂƌĐŚŝǀŶşƉƌĄĐŝƐǀƚŝƉŶŽƵ
ĂēƚŝǀŽƵŝŶƚĞƌƉƌĞƚĂĐş͘
sǇũĚĞǀůĞĚŶƵϮϬϭϭ͘
dŚĞŽĚŽƌ^ƉĞŶŐůĞƌ
ZĂďĂŶƵƐDĂƵƌƵƐʹƵēŝƚĞůEĢŵĞĐŬĂ
ZĂďĂŶƵƐDĂƵƌƵƐ;ĐĐĂϳϴϬʹϴϱϲͿ͕ƵēŝƚĞů'ĞƌͲ
ŵĄŶŝĞ͕ďĞŶĞĚŝŬƚŝŶ͕ŽƉĂƚ͕ƉŽǌĚĢũŝŵŽŚƵēƐŬǉ
ĂƌĐŝďŝƐŬƵƉ͘ ^ĞƉƐĂů ƌŽǌƐĄŚůŽƵ ĞŶĐǇŬůŽƉĞĚŝŝ
ĂŵŶŽŚŽǀǉǌŶĂŵŶǉĐŚƐƉŝƐƽǌŽďůĂƐƚŝĚŽŐŵĂͲ
ƚŝŬǇĂŬŽŵĞŶƚĄƎĞŬŶĢŬŽůŝŬĂŬŶŝŚĄŵWşƐŵĂ͘
ƌŽǎŽǀĂŶĄ͕ϭϯϲƐƚƌĂŶ͕ϭϯϬ<ē͘
sůĂĚŝŵşƌŽƵďůşŬ
ƵĐŚŽǀŶşĚĞŶşŬ
<ŶĢǌĂƚĞŽůŽŐsůĂĚŝŵşƌŽƵďůşŬ;ϭϵϮϴʹϭϵϳϰͿ͕
ĚůŽƵŚŽůĞƚǉƉƌŽĨĞƐŽƌĨƵŶĚĂŵĞŶƚĄůŶşƚĞŽůŽŐŝĞ
ŶĂƎşŵƐŬĠŵ>ĂƚĞƌĄŶƵ͕ƐĞŶĄŵƉƎĞĚƐƚĂǀƵũĞ
ƚĂŬĠ ǀ ŬŽŶƚĞǆƚƵ ĞƐƚĞƚŝĐŬǉĐŚ Ă ŬƵůƚƵƌŶşĐŚ
ŽƚĄǌĞŬƐŽƵēĂƐŶŽƐƚŝ͘
sǇũĚĞǀƉƌŽƐŝŶĐŝϮϬϭϬ͘
www.facebook.com/nakladatelstvi.portal
www.portal.cz
Tomasz Dostatni
Karel Hvížěala
Tomáš Halík
– SmíƎená rƽznost
Mardata
– Vzpoury v žurnalisƟce
Tomáš Halík se spolu se svým interviewerem
snaží posƟhnout základní otázky moderny:
PotƎebuje tento svĢt ještĢ Boha, a je-li tomu
tak, jaký je tento Bƽh? Je v rƽznosƟ pohledƽ
na existenci ēlovĢka a jeho byơ možné smíƎení a syntéza? Je dialog mezi rƽznými pravdami víry a náboženství vƽbec možný?
DĢjiny rozhovoru
a další texty o médiích 2008–2011
Kniha se vĢnuje pƎedevším dĢjinám rozhovoru,
dále nasƟŸuje struēnĢjší dĢjiny rešerše a dĢjiny
cenzury a zabývá se i esejem, který srovnává pamĢƟ zakladatele ēasopisu Der Spiegel Rudolfa
Augsteina se zakladatelem Reportéra, Stanislavem Budínem.
váz., 232 s. (216 s. + 16 s. příloh), 299 Kč
brož., 264 s., 349 Kč
Verena Kast
Victor Malka
Touha po druhém
NejkrásnĢjší
židovské legendy
O lásce v pohádkách
Lidé touží najít naplŸující vztah. Bývají - stejnĢ jako v pohádkách - jako zaēarovaní. To, co
pohádky oznaēují jako zakleơ, lze z psychologického pohledu chápat jako komplikovaný
otcovský ēi mateƎský komplex, jehož dƽvody
bývají ēetné. Pohádky v této knize vyprávĢjí o touze ēlovĢka po druhém, o pƎekážkách,
ale i o východiscích ze zmínĢných obơží.
CD
váz., 176 s., 245 Kč
te Otakar Brousek st.
Soubor židovských legend, povídek a anekdot,
které odrážejí ducha židovského lidu, svĢdēí
o lásce k pravdĢ i ke spravedlnosƟ a pƎinášejí radost a potĢšení. V prachu legend tak mƽžeme
nalézt zrnka moudrosƟ, která se dotýká každého
ēlovĢka v každé dobĢ.
1 CD, 75 min., 199 Kč
Žádejte v knihkupectvích nebo na adrese nakladatelství: Portál s. r. o., tel.: 283 028 203, e-mail: [email protected]
Knihkupectví Portál: Jindřišská 30, Praha 1; Klapkova 2, Praha 8; Dominikánské nám. 8, Brno
universum_2010.indd 1
20.4.2011 9:29:38
1$./$'$7(/679«
9<j( + 5$'
632/652
Jaroslav Rokoský
Martin Wernisch
Paul Krugman
Hans Küng
RUDOLF BERAN
A JEHO DOBA
Vzestup a pád
agrární strany
Beranův život je zároveň
příběhem politické strany,
s níž R. Beran doslova spojil
svůj osud. Kniha popisuje
počátky agrárního politického hnutí v době před 1. světovou válkou, stranou, která
v období první čs. republiky
získala rozhodující vliv –
a s ní i Rudolf Beran, prototyp stranického politika.
Jádro knihy tvoří kapitoly
věnované druhé republice
a okupaci, a také období
1945–1948. Vychází ve splupráci s ÚSTR.
Váz., 912 s., 658 Kč
POLITICKÉ MYŠLENÍ
EVROPSKÉ REFORMACE
Autor ukazuje, po jakých dějinných cestách a z jakých důvodů
se z teologických otázek nastolených reformačními mysliteli
rodila témata politická. Obrací
se nejprve k samotným předpokladům rozlišení obou oblastí
a vyzdvihuje postupné formování politické teorie i praxe
u Martina Luthera a Philippa
Melanchthona. V další části se
věnuje řešení vztahu náboženství a politiky u curyšského reformátora Huldrycha Zwingliho, u ženevského reformátora
Jana Calvina a v kruzích monarchomachů, prosazujících právo
poddaných svrhout tyranského
panovníka.
Váz., 448 s., 388 Kč
SVĚDOMÍ LIBERÁLA
Amerika mezi bohatstvím
a chudobou
Kniha světoznámého amerického ekonoma a nositele Nobelovy ceny P. Krugmana se
ve Spojených státech stala jednou z nejprodávanějších knih.
Autor v ní promýšlí posledních
osmdesát let amerických dějin
v kontextu ekonomicko-sociální nerovnosti ve společnosti.
U jejích kořenů jsou postoje
a akce konzervativních politiků, ale i určité myšlenkové posuny v táboře liberálů. Krugman analyzuje příčiny neblahého vývoje a navrhuje možná
východiska, jež zahrnují větší
důraz na sociální a zdravotní
programy namísto národní
obrany. Váz., 264 s., 298 Kč
NA POČÁTKU
VŠECH VĚCÍ
Přírodní vědy
a náboženství
Autor se v této knize vydává
na samé hranice lidského poznání a ve světle náboženství
a moderní vědy se snaží najít
odpovědi na otázky staré
jako lidstvo samo. Z hlediska
nejnovějších vědeckých poznatků zejména v astrofyzice
a evoluční biologii, ale též
v matematice a logice se zabývá možností vytvořit jednotnou fyzikální teorii všeho, velkým třeskem, jeho fyzikálními předpoklady a důsledky a tím, co mohlo existovat před ním.
Váz., 224 s., 288 Kč
8ÉVC0GLGFNÅJQ
2TCJC
VGNHCZ
GOCKNKPHQ"KX[UGJTCFE\
YYYKX[UGJTCFE\
1$,'&0 8- ; <#5©.',6'0#|#&4 '5 7
8[wGJTCF|s|GZRGFKêPÉ
UMNCFjVøTDQJQNUM½
|2TCJC|
VGNHCZ
GOCKN
FKUVTKDWEG"KX[UGJTCFE\
2įK|P½MWRW|
X|GZRGFKêPÉO|UMNCFW
UNGXC
PCYYYKX[UGJTCFE\
UNGXC|
2QMWFO½VG\½LGOQ|\CUÉ
N½PÉPCwGJQDWNNGVKPWéVGPÉ
X[EJ½\ÉZTQêPøPCRKwVG
P½OCFTGUWPCMVGTQWJQ
O½OGRQUÉNCV

Universum 2 / 2011 - Česká křesťanská akademie

Transkript

Podobné dokumenty

ffiffi ffi__ffiw ffiffi h-ffitr