Městečko ve zlaté zátoce Golden Bay, odříznuté od pevniny kilometr

19/03/2010
Takaka
Městečko ve zlaté zátoce Golden Bay, odříznuté od pevniny kilometr vysokým kopcem Takaka hill
působilo lehce ospale, všudepřítomné malůvky a tyčinkama vonící obchůdky a kavárničky dávali tušit,
že se v oblasti usadilo mnoho volnomyšlenkářských umělců, hipíků a lezců. Potkali jsme se tu s
kolegou z práce Pavlem a Ivou a vyrazili na průzkum místního lezeckého ráje Paynes Ford. Podél
klikatící se říčky Takaka river se tyčily vápencové útesy, asi 50m vysoké, ukloněné, převislé, jen si
vybrat.
Vzlínání
Vytrříbený dlaňostyl
Začínáme pokusně na Crees wall šestnástečkou(5b), půstí tak zvyšujem na 17(5c). Nad řekou tu mají
nataženou lajnu, tož to by bylo abychom ji nezkusili. Natahujem jednu testovací na paloučku. Jednou
sice při zatížení dvoumetrovým hovadem praská, ale nakonec po přeuzlování poslouží pro osvěžení
techniky dobře. Je čas na ostrý pokus, přesunujem se nad vodu, krkolomě šplháme k místu kde je
lajna uvázána. Je potvora přetočená a první metr připomíná spíše lano než popruh. První nesmělý
krok, pád, výplaz z vody, dva nesmělé kroky, pád. Klíč je v odproštení se od výšky a vody pod sebou,
vydržet i větší náklony, nebát se. Odprošťuju se, nebojím, strávím na lajně asi 15sekund během nichž
urazím asi 5kroků. Následujé krkolomný držkopád. Ok, končíme pro dnešek, voda je studená.
Držka lajnova
Pavel s Ivou visící bdící
V pondělí přijíždí Hakim, a ve svých trekových botách zaživších déle než roční cestování kolem světa,
ho zaučujem do tajů lezení. Odvahu má chlapec, síly v pažích přehršel, jen ty boty ho často zradí.
Přesto předvádí obdivuhodné výkony, po pár dnech se suveréně navazuje, slaňuje a s půjčenýma
lezečkama pokoří i 18ku. Střídavě se přesunujem mezi Paynes fordem a Poharou, další lezecké
oblasti situované přímo u oceánu se všemi atributy, spalujícím slunkem vynucenými poledními
koupelemi a parádními výhledy ze skal. Postupně oblízáme s Hakimem, Pavlem a Ivou všechny
dostupné lehčí cesty v obou oblastech a večer za mihotajícího se ohnědýmu vzpomínáme, co jsme
nevylezli, pijem víno a tak. Nocujem na bezplatném tábořišti vybaveném řekou a toaletou. Zpočátku
nás tu nocuje asi 6 aut, kolem velikonoc ale jejich inflace roste a celé tábořiště je napěchované
campervany s všemožným osazenstvem, turisti, lezci, bubnující hipíky a španělští kytaristé. Na chvíli
se tu zastavuje i část osazenstva farmy, otvíráme si lezeckou školku a vypouštíme na skálu i Pauline
a Jeremyho. Všem se to líbí a to je fajn.
Franklins Tower (16, 5b)
Fantail
Po jejich odjezdu začínáme lezecky řádit, vyrážíme na delší a obtížnější vertikální dobrodružství. Líbí
se nám 30m krásně vyrovnané cesty na Cathedral wall na Pohaře, berem to pěkně zprava doleva až
se dostanem k nápadně novým nýtům značícím nově vytyčené cesty. Skála poněkud rozsypaná,
obtížnost neznámá, převísky, lištičky, všecko je. Ajbaj by to bylo pěkné, by se to nesypalo jak šumák.
Musím dávat pozor ať něco nezhodím. Šlapu jen na festovně vypadající stupy, no stejně mi nahoře
zůstal v ruce šutrák velikosti dětské hlavičky. Víceméně nekontrolovaně ho spouštím dolů, zastaví se
až v pangejtu. Nepěkná zkušenost, opatrně slaňuju a jedem jinam.
Po několika dnech na skále nám trochu nám lezecky otrnulo a pouštíme se do převislých cest,
většinou začínají rajbákem čí lištičkami, končí převisem místy střechovitým. Při jednom takovém
výletu jsem nadlezl poslední nýt u kruhu žádné rozumné madlo, ruce nateklé, neposlouchaly. V hlavě
běží časomíra, cvaknu dřív odsedku nebo se ruka pustí? Pustila, frrr, a jsem o čtyři metry níž. Zuza
mě naštěstí jistila přikurtovaná ke stromu, takže ani moc neplápolá. No nakonec to pustilo, stačilo
trochu odpočinout.
Farewell spit
Protože nejen lezením živ je flákač, provedli jsme i sérii vlastivědných výletů kolem Golden bay.
Vyrazili jsme s Hakime, Pauline a Neilem na písečný výběžek Farewell spit. Po cestě zastavujem v
Collingwoodu v malé čokoládovně na parádní třešně v brandy a čokoládě, dortíček, povinně s
příchutí rum & rozinky.
Olgojchorchoj
Větrníci
Farewell spit je asi 35km dlouhý, kolmo k pevnině stále narůstající výběžek písku. Jdem po vnitřní
pláži, vítr fouká, písek lítá, ptáci všude. Přechod na vnější pláž je jak z jiného světa. Stoupáme na
duny, zprvu porostlé vegetací, travami posléze jen podivnými písečnými útvary vymodelovanými
větrem. Vítr žene písek do oceánu, vlny bouří, krajina je jaksi zvláštně pustá. Až na nás, pět
argonautů, zápasím s divokými chaluhami, plazením se pokouším přechytračit silný vítr, nakonec ale
rezignovaně, zuby vrzaje, pokorně tlapkám po větru. Naštěstí vane naším směrem.
Wharakiri beach
Jsme na Cape farewell, dáváme tedy farewell i Pauline s Neilem, jedou na JZ na jakýsi drumenbejs
festival, my pokračujem na pláž Wharakiri obklopenou slepencovými skalisky provrtanými vodou do
tvaru vítězných oblouků, obřích slonů, jak komu fantazie dovolí. Procházíme se po pláži, voda krásně
studená, vlny nebezpečné zabalovací, smáčíme jen nožku. Prolézáme oblouky a tunely v nichž
Goluboček zní tak libě.
Kopečky a ovečky
Wharariki beach
Cestou zpět se kolem vysokých skalisek protáhnem až k útesům, podívat se na nevzhledný maják na
Pillar Pointu.
Devils boots
Ha zase jsme na něco skočili, při návratu do Takaky jsme se nechali zlákat přírodní zajímavostí
Ďáblovy boty, rozpadlé zbytky vápancového oblouku formovaly cosi jako boty. Ďábel, co je nosí je
způsobně schovaný pod zemí a na povrch trčí jen jeho veliké boty. Skoro jako když hrajeme s
Pepíkem na schovku.
Pupu springs
Kousek od našeho přechodného ubytoviště pod mostem přes Takaka river jsme se jali prozkoumat
prameny Pupu. Voda v místních vápencových horách mizí v krasových útvarech dolů pod povrch aby
se na něj zpět po létech dostala v obrovském množství právě v Pupu springs. V jednom místě prostě
začíná pěkná řeka s průtokem kolem 10tis l/s. Tož také větší propadání/vyvěrání jak ho známe od nás
z Krasu. Vodička čistá jak alabastr, kytky v ní rostou ale koupat se nesmí, pozor, chráněno, by se
nezavleklo proklaté didymo, jakási nechutná vodní řasa, co smrdí a hnusně vypadá.
Kompletní fotogalerie
Mapa