ke stažení

Transkript

ke stažení
Seminář - Pierre Henri Cami !
Kdo to byl ? „Největší humorista na světě“ odpovídá za nás sám veliký Charlie Chaplin a
mnozí další jeho vrstevníci. Ale jak už to bývá, je-li někdo jedněmi opěvován, bývá druhými
(v lepším případě) ignorován – např. takový Breton ho dokonce nezařadil do své antologie
černého humoru (cítím váš údiv a vůbec se nedivím), Absence Camiho je ovšem nedostatek
této antologie, nikoliv Camiho samého. I ve této době je stále hrán, dokonce i diváky
vyhledáván, realisty opovrhován a naopak surrealisty zbožňován. I tak je stále mnoho
nevzdělanců a snobů, kteří jeho dílo a dokonce ani jeho jméno neznají. Nechce se tomu
věřit, ale je to tak. Proto přicházíme my, tady a teď.
Tedy „Největší humorista“, v jeho humoru naleznete opravdu všechny své oblíbené barvy –
zejména pak je-li jí barva černá !
Cami, který se narodil v roce 1884 v jihofrancouzském Pau, začínal (přes odpor rodičů)
jako herec, ale brzy – možná bohužel, možná bohudík, narazil. Prý byl špatným hercem,
neboť ve veselohrách vypadal truchlivě a v tragédiích zase k popukání (v této souvislosti
použil dobový tisk poprvé výraz , že působil přímo kamicky). V tragikomediích příležitost
nedostal. K hereckému neúspěchu zřejmě přispěl i jeho „zpěvavý“ jihofrancouzský přízvuk,
takže dostával pouze role němých, maximálně koktavých. Opouští tedy dobrodružství
divadelní a pouští se do dobrodružství literárního.
A vstup je opravdu dobrodružný – v roce 1910 zakládá „Malý pohřební furgón“ – odborový
a humoristický orgán zaměstnanců pařížské pohřební služby. Zde zcela rozvíjí svůj talent,
píše černé povídky – např. Potápěč z Eiffelovy věže, Syn Tří mušketýrů, Nasadím parohy
bernímu výběrčímu (ke které ho zřejmě inspiroval sám život), teroristický románek Vitriol a
konfety a další.
Cami je jedním z otců absurdismu v moderní francouzské literatuře. Každá jeho absurdnost
je geniální nápad a velkolepý nesmysl zároveň, ať jde například o nápad na dovoz pavouků
do Číny, úvaha o svazku evropského šlechtice s čínskou dívkou (tedy o smísení modré a
žluté krve), tedy svazku, ze kterého by měli logicky vzejít zelené děti…..
Své povídky naštěstí (jak se později ukáže) shrnuje do sborníků. První se jmenuje „Čtení
pod sprchu“. Výtisků této první sbírky se bohužel zachovalo velmi málo a jsou i ty jsou velmi
těžko čitelné (jsou jakoby vybledlé). Je autorem i mnoha kvízů a hádanek – např. Jak si
posvítíme v úplné tmě ? Dáme si ránu do hlavy, až se nám zajiskří před očima ! …. Jak
pohodlně otevřít ústřici bez nože ? Pořádně zívneme, zívání je, jak známo, nakažlivé a po
chvilce zívne i ústřice nebo … Jaká je největší potupa pro vegetariána ? Když ho pochovají
do masového hrobu.
Dále píše verše pravidelné formy ve kterých oslavuje pařížské hřbitovy, krásný úděl
funebráka a vychvaluje posmrtný odpočinek – tedy jakási hřbitovní romantika, ale vysoce
optimistická. „Náš Cami nám rozumí“ nadšeně volají pařížští funebráci a za odměnu ho ve
dne, ale hlavně v noci vozí ve svých vozech, když zrovna jedou s prázdnou. Funebráckými
vozy hrkajícími po nekvalitní dlažbě pařížských ulic se to před Camiho redakcí brzy netrhne
a nájemníci domu, kde redakce sídlí, si svorně stěžují na hluk a orgán, jehož heslem bylo
„Humor, Radost, Márnice“ je rozprášen a redakce zničena. Zde zasahuje ironik větší než je
on sám – osud, neboť k zániku dochází právě na Dušičky. Ke konci orgánu zřejmě rovněž
přispěla i politování hodná příhoda, kdy jeden z funebráků do slova do písmene toto heslo
naplnil, neboť jím vyzdobil svůj vůz a hned při prvním (řekněme) „ritu“ ho napadl dav
pozůstalých a nebohý funebrák po výkřicích „my ti dáme humor, my ti dáme radost“, sám
skončil v márnici hned vedle svého „zákazníka“.
Ale časopis cele zasvěcený smrti již zajistil svému redaktorovi nesmrtelnost. Pro Camiho
se otevírá cesta do novin. V následujících letech přispívá svými povídkami do řady novin a
následně je doplňuje i ilustracemi a karikaturami kreslenými, jak jinak, uhlem. Takto
neúnavně pracuje až do roku 1940. Po osvobození se pouští do psaní románů a krátkých
minikomedií, které tvoří vrchol jeho díla.
A u nich se zase na chvíli zastavme. Výraz krátká minikomedie je naprosto na místě. Jejich
délka málokdy překračuje délku čtrnácti minut. Stává se tak, že v podstatě všichni opozdilí
diváci přichází tak, i když v případě Camiho stylově, ale přece jen … s křížkem po funuse.
Tento nedostatek řeší Cami ve spolupráci s divadly tím, že se uvádí několik jeho minikomedií
v řadě za sebou a v tzv. smyčkách. To však klade velké nároky na herce, kteří někdy nestačí
zachytit rychlý spád děje a stává se tak, že herci na scéně hrají sice dobře a s nasazením,
ale každý hraje něco jiného (Camiho hry se totiž hrají bez kostýmů, ale o tom ještě později). I
s tímto problémem si Cami geniálně poradil – vymyslel funkci tzv. osobních nápověd. Každý
herec, každá postava měla svou nápovědu, která chodila nenápadně (v rámci možností) za
hercem a četla jeho části dialogů. Herci se tak nemuseli učit text, byla záruka správného
textu a délka hry se tak protáhla minimálně na dvojnásobek a již nikdo nepřicházel po
skončení hry. Jak prosté, že.
Dalším Camiho vynálezem a vrcholným typem jeho camické parodie je určování postav
složitým označením, které shrnuje jejich povolání i charakter. A tak jeho postavy slují: Pán
s plnovousem a stužkou čestné legie, Palič jenž se nerozpálí, Ministr dlouhodobých epidemií
(jak nadčasové, že) nebo Královský superintendant nad orgiemi …..
Camiho dílo není ještě ani dnes zdaleka v plném rozsahu objeveno, natož vydáno. Velmi
mnoho jeho drobných prací spí v různých zaniklých revuích a časopisech. Jeho dílo je
hlavně oceňováno v zahraničí – v Itálii dostává Cami v roce 1953 Velkou cenu
mezinárodního humoru. Avšak o pět let později umírá téměř zapomenut. Skonal v domě na
pařížském Montmartru v brzkých ranních hodinách 3.listopadu 1958, tedy chvíli po té co si
jistě ještě plně vychutnal dušičkovou atmosféru. Ale i v této pro něj jistě těžké chvilce hledí
směle vpřed do budoucnosti, z oken domu je totiž pěkný výhled na místní hřbitov.
Nyní k druhé části tohoto semináře, ve které Vás seznámíme s dílem Pierra Henri Camiho
– s dílem náležejícím do zlatého fondu humour camique. Pro dnešní podvečer jsme vybrali
hru – minikomedii s názvem „Kleštěnec z pralesa“.
Nastudování této hry nebylo vůbec lehké. O autorovi se tvrdí, že je autorem jehož
absurdita se těžko hraje i předvádí a už vůbec ji nelze předstírat !! Proto se hraje bez
kostýmů, bez kulis a bez rekvizit. Tedy bez kostýmům, ne nebojte se, herci nebudou úplně
bez, to už by byl přímo Cami na druhou.
Protože se nám nepodařilo vydat včas program, přečtu vám osoby a obsazení sám:
Dvojrole Průzkumník a Vykleštěný průzkumník – pan Zdeněk Větrovec
(osobní nápověda – paní Ivana Černohorská)
Dvojrole Žena průzkumníka a Žena vykleštěného průzkumníka – paní Naďa Halašková
(osobní nápověda – pan Michal Martina)
Chlípník proutník ze Saint-Germainské čtvrti – pan Pavel Tichý
(osobní nápověda – paní Lenka Hnízdilová)
Dvojrole Zděšený sluha a Sluha – pan Jiří Vlach
(pan Vlach se jako jediný zřekl nápovědy a hru absolvuje bez ní, ujal se dokonce ještě
funkce ruchaře)
Král opic – tady je častá alternace (role rovněž nemá svou nápovědu)
Režie – paní Zuzana Vlachová
Ještě mi dovolte pár dramaturgických poznámek, po dobu inscenace budu nepatrně
vstupovat do děje. Někteří z vás stojí vzadu a dobře neuvidí co se zrovna na jevišti děje,
někteří sice sedí vepředu, ale zase si zapomněli brýle, event. někteří ještě stojí vzadu a ještě
si zapomněli brýle, pokusím se tedy tyto krátkými doplňujícími poznámkami udržet v obraze,
aby si tak v klidu mohli vychutnat hru, zejména dialogy.
Nyní se tedy již v klidu usaďte, vypněte prosím své mobilní telefony, začínáme.

Podobné dokumenty

6. číslo časopisu Vlaštofka - Gymnázium Praha 5, Na Zatlance 11

6. číslo časopisu Vlaštofka - Gymnázium Praha 5, Na Zatlance 11 Vždy má nějaké možnosti, jak zabít momentálně zdánlivý pocit volného času. Jsou věci, které odkládáme, protože se nám do nich opravdu, ale opravdu nechce a raději svému okolí, ale i sobě samému bud...

Více

Steinbeck-Na východ od ráje

Steinbeck-Na východ od ráje havěť, jakmile povyleze, spadne zase zpátky. Není však možné, že v temných tůních některých lidí narůstá zlo do té míry, že se přemrskne přes ohradu a plave si volně? A není potom takový člověk zrů...

Více